Pojem sektářství v kontextu psychologie náboženství

již neuspokojujícím. Postkonvenèní morální hodnocení se totiž „zakládá na hodnotách
a principech, které jsou platné a použitelné nezávisle na autoritì skupin èi osob, jež
tyto principy zastupují, a nezávisle na vlastní identifikaci s tìmito skupinami.“ 45
Kritické vidìní individuálnì reflektivního stupnì je pøekonáno na pátém stupni,
který Fowler nazývá spojující víra. Tento stupeò se podle Fowlera zøídka vyskytuje
pøed dosažením støedního vìku. Víra na pátém stupni je schopna vidìt svìt z rùzných
stanovisek souèasnì a být s tìmito stanovisky v dialogu tak, že nechává promlouvat
jedno s druhým spíše, než aby je interpretovala. Pøijímá, že pravda má více rozmìrù,
a je si vìdoma toho, že každý pokus o její vyjádøení je omezující. Nevzdává se své
tradice, ale je otevøená rozhovoru. Je schopna smiøovat zdánlivé protiklady a vytváøet
prostøedí, v nìmž i ostatní mohou kultivovat svou identitu.
„Èlovìk se na pøechodu ke spojující víøe,“ øíká Fowler, „zaèíná smiøovat s napìtím,
které pøináší skuteènost, že k pravdì je nutné se pøibližovat z mnoha rùzných smìrù
a úhlù pohledu. Souèástí úcty k pravdì je to, že víra musí vydržet napìtí mezi tìmito
mnohonásobnými perspektivami a odmítnout je tak nebo onak potlaèovat. V tomto
smyslu se víra poèíná smiøovat s dialektickými dimenzemi zkušenosti a se zdánlivými
paradoxy: Bùh je jak imanentní, tak transcendentní, jak všemohoucí, tak omezující
sám sebe, jak svrchovaný nad dìjinami, tak ten, kdo byl inkarnován a ukøižován.“ 46
Jiným ústøedním rysem spojující víry, pokraèuje Fowler, je její orientace na to, co je
cizí. Protože si je vìdoma relativity místa, jazyka a kultury, v níž je vyjadøována jeho
vlastní víra, èlovìk na spojujícím stupni víry „se uèí pøistupovat s principiální
otevøeností k cizím pravdám o jiných náboženstvích a kulturních tradicích.“ 47 Jak již
bylo naznaèeno, neznamená to rozplynutí vlastního ne dost ukotveného pøesvìdèení,
ale naopak jistotu, „že výsledkem mùže být nová hloubka a usmìrnìné vnímání pravd
své vlastní tradice.“ 48
Já na pátém stupni zùstává, podle Fowlera, 49 rozdìleno mezi své spojující poslání
a snahu zachovat své bytí. Šestý (resp. sedmý, pokud poèítáme i pøedstupeò)
a poslední stupeò, stupeò univerzální víry, pøekonává toto napìtí. Stává se inkarnací
„imperativù absolutní lásky a spravedlnosti“ a zbavuje se všech sebeobranných
mechanismù. Tento stupeò se vyskytuje zøídka; bývá dosažen pøedevším lidmi, kteøí
pøekraèují lidská mìøítka normality. Stávají se proto èasto obìtí nepochopení.
Všemi stupni jsme sledovali proces vývoje vlastního já - „od adualismu dítìte
a primární víry a egocentrismu intuitivnì projektivního stupnì jsme na každém dalším
stupni sledovali stále se rozšiøující sociální perspektivu. Postupnì se okruh ’tìch,
kdo jsou významní‘ pro jedincovu víru a jáství, rozšiøoval, až na spojujícím stupni
dosáhl daleko za hranice spoleèenské tøídy, národa, rasy, ideologické pøíslušnosti
a náboženské tradice. V univerzální víøe dochází tento proces završení. ... Zdá se, že
u tìch lidí, kteøí pøecházejí od spojujícího do univerzálního stupnì víry, vidíme pohyb,
pøi nìmž já vstupuje za sebe do nové kvality úèasti a zakotvení v Bohu nebo v Principu
Bytí.“ 50 Ti nemnozí lidé, kteøí dosahují tohoto šestého stupnì víry, uzavírá Fowler,
„žijí tak, jako by království Boží bylo mezi námi již skuteèností. Vytváøejí tak ve svìtì
zóny osvobození a vykoupení, které nás ostatní stejnì tak ohrožují, jako osvobozují.“
51
103