Pojem sektářství v kontextu psychologie náboženství

zmínìný dokument „Fenomén sekt a nových náboženských hnutí“ nadìjnì øíká, že
„køes anské skupiny, v nichž pøevažuje sektáøský duch, se mohou vyvíjet díky prohloubení
své formace a díky kontaktùm s ostatními køes any, a tak dospìt
k ’církevnìjším‘ postojùm.“ 214 Kardinál Schönborn dokonce - zdá se - sektáøské rysy
až obhajuje: „Prvky jako agresivní získávání èlenù nebo intolerance ještì samy
nedokazují, že jde o sektu. Mùže to být prostì nezralost, z níž komunita vyroste jak
prohlubováním své køes anské formace, tak stykem s jinými køes any. Úkol sentire
cum ecclesia, smýšlet s církví, klade nárok na obì strany: komunita se musí uèit
chápat své charisma jako jedno z mnohých; ostatní, kteøí nemají pøímý pøístup k jejímu
zpùsobu života, se mají uèit vidìt v nìm jeden z darù Ducha svatého církvi.“
Vìdomí nebezpeèí sektáøství v církvi i shovívavost k sektáøským projevùm
vyjadøuje metafora, jíž pastoraèní pracovník Aleš Opatrný zakonèuje sborník svých
úvah na téma „sektáøství“: „Katolická církev je podobná botanické zahradì, nikoliv
monokultuøe, ovšem s vnitøním øádem, øeditelem a s vedoucími úsekù. Ale plevel
nepatøí ani do botanické zahrady, ani do monokultury a o jeho rozlišení a likvidaci se
mají starat pracovníci zahrady. Nedìlají-li to, mají být upozornìni - jak vedením, tak
návštìvníky. Mìli by ovšem také rozeznat plevel od alergenù. Ty totiž mohou nìkterým
okolojdoucím návštìvníkùm vadit, ale to neznamená, že mají být ze zahrady vykoøenìny.“
215
Etablovaná náboženská spoleèenství vytvoøila (právì proto, že jsou již etablovaná)
mechanismy, jak sektáøství zabránit nebo jak ho eliminovat. Ani uzavøené komunity
(jako napø. øeholní spoleèenství) v rámci církví nemívají se sektáøstvím problémy,
nebo mají jasná a pøedem definovaná pravidla, neliší se od celku vìrouènì a chápou
samy sebe jako pouhou souèást církve. 216 Výhodou pro etablovaná spoleèenství
jsou jistì propracované øády, existence kontrolních mechanismù a hlavnì ochota
k sebereflexi (napø. ve smyslu diskuse o sektáøství v církvích). Ovšem výše zmínìný
pøípad komunity knìze Vladimíra Mikulici nebo pøípad neomezeného narùstání
sektáøství v Jednotì bratrské až do rozkolu této církve v letech 1998 a 1999 217 ukazují
meze shovívavého pøístupu. Jsou také dùkazem toho, že problematika sektáøství
v církvích je velmi aktuální.
Pokud tvrdíme, že etablovaná náboženská spoleèenství (ideálního typu církev
a denominace) postupem èasu vytvoøila mechanismy, které brání psychické manipulaci,
musíme se zároveò ptát, proè nìkterá nová náboženská hnutí takové mechanismy
nevytvoøila. Èásteènì jsme tuto otázku zodpovídali poukazem na výhodnost práce se
skupinou, jejíž èlenové jsou vùèi jejím normám zcela konformní (4.2). Ještì další
perspektivu ale umožní poukaz na napìtí mezi menšinovou skupinou a vìtšinovou
spoleèností, jak jsme o nìm hovoøili v témìø celé 3. kapitole.
Napìtí s vìtšinovou spoleèností, které prožívá každé nové náboženské hnutí,
zpùsobuje, že jeho potenciální konvertité musejí pøekonat relativnì vysokou pøekážku,
která je dána protestem nového náboženského hnutí, jeho kulturní a spoleèenskou
deviací. Pøekonat tuto bariéru znamená vìtší èi menší míru nepochopení a snad i
odsouzení ze strany vìtšinové spoleènosti.Proto je pochopitelné, že stávající èlenové
132