Pojem sektářství v kontextu psychologie náboženství

pøedsudkù“, nutnost „podívat se na svìt z jiného úhlu“, „stát se dítìtem“
a s dùvìrou „nasávat mléko“ apod. Záludnost tohoto prvku psychické manipulace
spoèívá v tom, že pøijetí øešení je natolik lákavé, že ho jedinec mùže pøijmout zcela za
své a za výsledek svého vlastního odpovìdného poznávacího procesu. Toto pøesvìdèení
vedoucí pøedstavitelé nìkterých náboženských skupin (povìstní jsou v tomto
smìru pøednášející Scientologické církve) rádi podporují výzvami, jako napø. „Nevìøte
mi“, o nichž pravdìpodobnì vìdí, že budou mít pøesnì opaèný úèinek.
Od potøeby vyhovìní, konformního chování a nechuti vyvolávat konflikt je už
velmi blízko k poslušnosti autoritì. Pokusy, šokující svými výsledky, ale i pøekraèující
normy psychologických experimentù, provádìl od 60. let 20. století americký psycholog
Stanley Milgram. 184 Prokázal, že nejménì polovina pokusných osob (podle okolností
experimentu) je ochotna jít až k hranici ohrožení cizího života, pokud je jejich jednání
zaštítìno autoritou. Ochota uposlechnout autoritu klesala, pokud byly odstranìny
vnìjší znaky autority (vìdecké prostøedí, bílý pláš ), nebo pokud autorita nebyla
osobnì pøítomna. Mùžeme se jen domýšlet, oè je tlak na uposlechnutí autority silnìjší
v náboženské oblasti, v níž jsou vnìjší znaky autority zpravidla ještì znaènì posíleny
charismatizací (3.3).
Vytváøení manipulativního prostøedí mùže napomoci také to, že nový konvertita
se ve skupinì ocitá v roli dítìte. Zajímavé myšlenky ohlednì dìtského chování ve
skupinì pøináší Christopher Edwards, když popisuje prostøedí, které se stalo tímto
chováním typické - Církev sjednocení: 185 „Dìtské chování je bohatì odmìòováno
chválou, potleskem, úsmìvy a intenzivními pohledy plnými souhlasu smìrem k novicovi.
Charakteristiky dospìlého chování, vèetnì odstupu, stanovení kontextu,
individuálního rozhodování nebo individuální interpretace nejsou vedoucími skupiny
povzbuzovány. Vedoucí s úsmìvem odkládají otázky a slibují, že budou nakonec
zodpovìzeny. ... Jak jsem pøijímal závislejší, dìtštìjší roli ve skupinì, zaèal jsem
dùvìøovat vnímání skupiny více než svému vlastnímu vnímání. Vìrouèný systém
ospravedlòoval toto chování doktrínou, že noví èlenové skupiny se více otevøou
Boží pravdì, pokud budou dùvìøovat jako dìti a nechají myšlení za sebou.“
Zvláštní úèinnost tlaku ke konformnímu chování mùžeme pozorovat v tìch
pøípadech, kdy manipulovaný èlovìk není pouze pasivním napodobitelem konání ani
pouhým pøíjemcem myšlenek jiných lidí (aèkoliv je považuje za vlastní), ale pøímo
tvùrcem toho, co od nìj okolí oèekává. Vyznávání vlastních vin èi vydávání svìdectví
o duchovních a jiných zážitcích jsou nevìdomky strukturována pøesnì podle oèekávání
pøíslušníkù skupiny a velmi úèinnì tak pomáhají pøemìnit individuální chápání reality
do modelu, který je urèen skupinou. Pokud èlovìka oèekávání skupiny pøivede
k disonanci mezi vlastními slovy a realitou, jak byla dosud vnímána, pak tím, co se
pøizpùsobí a tuto disonanci zmírní, je pochopitelnì zpùsob vnímání. 186 Úèinnost této
„vlastní tvorby“ zážitkù, které jsou považovány za natolik „vlastní“, že jsou
nezpochybnitelné, potvrzuje v posledních letech epidemie tzv. syndromu falešné pamìti.
187 Objevuje se u klientù nìkterých nábožensko-terapeutických hnutí (napø.
scientologie), nìkterých laických terapeutù (kineziologie, reinkarnaèní terapie,
127