Pojem sektářství v kontextu psychologie náboženství

K tomu, aby tato reflexe nastala, se musí pøímoèarost pøíbìhù zhroutit, což se
vìtšinou stane s rozvojem formálních myšlenkových operací. Právì abstraktní myšlení
èlovìku umožní spatøit proud pøíbìhu jakoby ze bøehu. Krach doslovnosti a
jednoznaènosti bývá také zpùsoben konfliktem mezi rùznými, navzájem rozpornými
pøíbìhy (Fowler uvádí jako pøíklad rozpor biblické zprávy o stvoøení a evoluèní teorie). 20
Schopnost hledìt na svìt perspektivou druhého èlovìka postupnì umožní hledání
smyslu a významu spíše v mezilidských vztazích než v pøíbìzích. Tím je otevøena
cesta ke tøetímu stupni - synteticky konvenèní víøe.
Pøedpokladem pro synteticky konvenèní stupeò víry je schopnost vidìt sebe
oèima druhého. „Se schopností formálních myšlenkových operací vytváøet hypotézy,“
øíká Fowler, „se mùže vynoøit komplexní schopnost vytváøet hypotetické obrazy sebe
samého, jak mne vidí ostatní. To je samozøejmì mechanismus, jímž se pøítel nebo první
láska stává mým zrcadlem.“ 21 Toto „zrcadlo“ nejenom odráží obraz èlovìka, ale èlovìk
na obraz v zrcadle reaguje, a to a už pøizpùsobením nebo odmítnutím. Ve vìku
dospívání (pubescence), který je nejnižší vìkovou kategorií, na níž lze do tohoto
stupnì víry vstoupit, a také v následujícím období adolescence, se rozšiøuje okruh
reciprocity z rodiny na vrstevníky, pøedstavitele populární kultury apod. Všechna
tato „zrcadla“ pøispívají k formování osobnosti toho, kdo do nich „hledí“, do té míry,
že se snaha naplnit oèekávání druhých mùže stát - jak Fowler pøipomíná - až tyranií. 22
Na jiném místì Fowler øíká, že na tomto stupni je „já konstituováno svými vztahy a
svými rolemi: ’Já jsem moje vztahy; já jsem moje role,‘“ pøipomíná. 23
Hledání vlastního postavení, identity, je snazší, pokud se - jak píše Marie Vágnerová
24 - „dospívající jedinec mùže uspokojivì vymezit pøíslušností ke skupinì, tzv.
skupinovou identitou, která mu pomáhá pøekonat nejistotu v procesu osamostatòování.
... Tímto zpùsobem se snižuje individuální zodpovìdnost a zvyšuje se pocit
sebevìdomí, sebejistoty a moci, které by jedinec jinak velmi pravdìpodobnì
nedosáhl.“
Jiný psycholog, Pavel Øíèan, ovšem upozoròuje, že „hledání identity mívá
náboženskou povahu“. 25 Navíc „hledání smyslu života a orientace ve svìtì se v tomto
období vyznaèuje potøebou takového obrazu svìta, který by umožòoval vytyèit jasný
smìr a vykroèit... K této konstelaci patøí mravní rozhodnost, pøedevším v posuzování
a odsuzování, ale také v nárocích na sebe sama...“ 26 To všechno jsou faktory, které
èiní vìk pubescence a adolescence typickým prostøedím pro zážitek konverze. 27 V nìm
se završuje „spontánní tendence adolescentù, pøípadnì mladých dospìlých, kteøí
postupnì pøekonávají dìtskou mentalitu a duševnì i duchovnì se ’stavìjí na vlastní
nohy‘, tíhnou k dospìlosti...“ 28 Konverze je tak výslednicí hledání identity, opory
skupiny, ochoty ke konformitì, snahy o osamostatnìní apod.
Okolnosti konverze a její dùsledky se samozøejmì velmi liší. Nìkdy se v odborné
literatuøe odlišuje rychlá a postupná konverze, 29 pøièemž rychlá bývá nìkterými autory
považována za dùsledek „vymytí mozku“ (tato metafora je zde diskutována ve
2. kapitole) nebo za dùsledek psychické manipulace (v èásti 4.3). Rychlé konverze
ovšem mohou být také nástrojem vyjádøení protestu proti životnímu stylu rodiny
100