Pojem sektářství v kontextu psychologie náboženství

se objevují v náboženských skupinách, politických skupinách a v mnoha jiných
institucích, které udržují autoritu prostøednictvím pøíbuzných postupù skupinové
psychologie. Èlenové takových skupin typicky (a) lnou ke konsensuálnímu
vìrouènému systému, (b) udržují si vysokou míru sociální soudržnosti, (c) jsou silnì
ovlivnìni normami skupinového chování a (d) pøisuzují charismatickou nebo božskou
moc skupinì nebo jejímu vedení.“ 109
Také francouzský psychiatr Jean-Marie Abgrall hovoøí o donucování. Vytváøí
dokonce zvláštní kategorii „koercitivní (donucovací) sekta“. 110 Jeho dìlení na „sektu“
a „koercitivní sektu“ ukazuje, že si je vìdom skuteènosti, že nikoli každá náboženská
skupina, veøejností oznaèovaná jako sekta, používá donucovací mechanismy. Ve shodì
s tím, co bude øeèeno v následující èásti této kapitoly, Abgrall tvrdí, že „hlavním
nástrojem donucování je pak psychická manipulace“. 111
Psycholog Michael D. Langone, který se dlouhodobì vìnuje tzv. sektám ve
výstupovém poradenství (více o nìm v 2.2), dochází k následující definici: „Sekta je
skupina nebo hnutí, které do významné míry (a) vykazuje velkou nebo nepøimìøenou
oddanost nebo zbožnou úctu nìkteré osobì, myšlence nebo vìci; (b) používá metody
reformy myšlení k tomu, aby pøesvìdèila, øídila a socializovala èleny (tj. integrovala je
do zvláštního skupinového vzorce vztahù, víry, hodnot a èinností); (c) systematicky
vytváøí v èlenech stavy psychické závislosti; (d) využívá èleny k plnìní zámìrù vùdce
a (e) zpùsobuje psychickou újmu èlenùm, jejich rodinám a jejich spoleèenství.“ 112
V èeském prostøedí je slyšitelné pøedevším pojetí Prokopa Remeše, podle nìhož je
sekta totalitní náboženská skupina. 113 V døívìjší práci nazývá sektu informaèní
„virózou“, „která narušuje individuální identitu èlovìka.“ 114 Informaèními „viry“ Remeš
rozumí balíky „vysoce agresivních informací“. Pro výkon své totality èi pro narušení
individuality èlovìka používá sekta mentální programování (o tomto pojmu se zmíníme
ještì v èásti 4.3). Výsledkem programování je absolutní závislost na vùdci sekty.
V tomto bodì Remeš odkazuje na polského filosofa J. M. Bocheñskiho, podle nìhož
jsou sekty „náboženské nebo parareligiózní spoleèenství, která se vyznaèují tím, že
jejich pøíslušníci považují vùdce sekty, svého guru za bezpodmíneènou autoritu,
zároveò epistémickou i deontickou. ... výroky guru jsou považovány za božské zjevení,
jeho pøíkazy za absolutnì zavazující svìdomí atd.“ 115
Silnou autoritu a pevnì sjednocující doktrínu zdùrazòuje i psycholožka Marie
Vágnerová ve „Psychopatologii pro pomáhající profese“. 116 Nejprve uvádí definice
z hlediska teologie, sociologie a kulturní antropologie. „Z pohledu sociální psychologie,“
uzavírá odstavec o definicích, „jde o totalitním zpùsobem organizované
skupiny s pevnou ideologií“. 117 Na dalších stranách pak hovoøí o motivech vstupu
do sekty, vzniku závislosti, okolnostech odchodu apod., tedy o tématech, která jsou
zmínìna i v následujících èástech této práce.
Olomoucká psycholožka Jaroslava Králová píše, že „sektu lze chápat jako skupinu
izolující se od nìjakého hnutí nebo spoleènosti vùbec a hlásající dogmaticky urèité
názory. Na èele stojí vìtšinou silná charismatická osobnost. Vyžaduje se absolutní
poslušnost vùdci a vedení.“ 118
114