PDF, 4 MB - Braunoviny - B. Braun Medical sro

CESTY
vené smažené těstové trubičky, kterým tu říkají churros.
Jsou všude, i na trhu, a tady už to nemůže vydržet. Utratíme
za ně sice půlku peněz, co nám zbývají na jedno jídlo
(toto je ale spíš sladká pochutina než jídlo), to však naší
přirozené touze po poznání vůbec nevadí. Její uspokojení
je někdy důležitější než uspokojení žaludku…
V ulicích kolem trhu nahlížíme do pár tržnic s levným
oblečením. Jako by z oka vypadly naším „vietnamským“
tržnicím, jen Vietnamci nikde.
Museo de la Inquisición už je otevřené. V předsálí chvíli
čekáme na anglicky mluvící průvodkyni. Muzeum je v budově
univerzitní knihovny, takže je – zadarmo... Jinak
bychom sem nemohli jít, už jsme skoro na nule. Tady ale
zjišťujeme, že jsme na tom přesto o dost líp než ti, které tu
ještě před dvěma sty lety mučili.
Budova patřila španělské inkvizici v letech 1570 až 1820,
během nichž tu až příliš mnoho zakomplexovaných představitelů
církve léčilo a ukájelo svoje mindráky a sadistické
choutky mučením nevinných lidí. Čarodějnické procesy se
bohužel nevyhnuly ani „nově objevenému“ kontinentu,
i když naštěstí dopadly hlavně na španělskou komunitu.
Bylo tomu tak proto, že nebylo zdaleka tolik Indiánů, kteří
by přešli na křesťanskou víru.
Průvodkyně, krásná Peruánka, mluví anglicky strašně
rychle. Ví toho docela dost, i když provádí spíš proto,
aby si zdokonalila angličtinu (jsme na půdě univerzity).
Procházíme sklepením a vidíme zde malé kobky a hluboké
studny, kde nechávali obviněné. Voskové figuríny
katů i obětí „demonstrují“ metody používané při mučení
– pálení chodidel železem, prolévání hrdla vodou, roztahování,
lámání v kole – prostě středověká klasika. Budova je
opravená a na malém nádvoří uprostřed jsou zdi ozdobené
krásnými zelenožlutými kachlíky s květinovými vzory.
K obědu se uchylujeme na Plaza de Armas a dáváme si
špenátové empanády. Na trávu si k nám přisedají mladé
dívky, prý z Bolívie. V Peru jsou vlastně taky cizinky, ale
nikdo z bílých turistů se s nimi nechce bavit, tak jsou
vděčné, že z nás můžou vytáhnout pár informací o životě
na bohatém severu (jak si ho ony představují).
Trhů je v Limě habaděj. Včera jsme byli na trhu indiánském,
prakticky každý den se alespoň jednou stavíme
na hlavním trhu, ale ještě jsme nenavštívili květinový trh.
Hlavní květinový trh se rozkládá za Estadio Nacional u Via
Expressa. Zase tam musíme pěšky, ale tudy jsme ještě nešli,
tak se nenudíme. Táňa se raduje, když míjíme stadion a ona
objevuje kung-fu klub.
Květinový trh je „přilepen“ k západní straně Parque de la
Reserva. Od Via Expressa není vidět, ale kolemjdoucí nám
ochotně ukazují směr. Představoval jsem si, že tu najdeme
pár stolků s květinami, ale nic takového. Lépe řečeno, ty
tu jsou taky, ale nejsou tím podstatným. Největší a nejbarevnější
jsou plochy pod barevnými slunečníky, v nichž
stojí jeden velký květinový kříž vedle druhého. Z dvou
metrů vysokých pohřebních křížů vytvořených z bílých,
červených či žlutých květin a olemovaných zelenými listy
až oči přecházejí. Dají se koupit už za 100 solů, což je jen
1 000 korun!
V úzké uličce za slunečníky můžeme vidět, jak takové kříže
vznikají. Kostru tvoří bambusové nebo třtinové tyče, které
květináři s úžasnou trpělivostí a fantazií kousek po kousku
pokrývají nejprve lemováním ze zelených listů, jež pak vyplňují
barevnými květy. Něco takového jsem ještě neviděl
a obzvlášť mě to překvapuje v centru takového města, jako
je Lima. Jak já ten svět ještě málo znám...
Dopoledne byla garúa, odpoledne už ale svítí slunce. Počasí
je tu dost nevypočitatelné a může se změnit během pár
minut. Najednou prostě přijde (nebo odejde) mlha, a je
to. Stejné je to večer. Někdy je nám vedro, jindy se ale
klepeme zimou. Jen ta sladká hudba linoucí se z hotelových
reproduktorů je pořád stejná.
Smažené těstové trubičky
churros se prodávají
všude.
Místní úlovky
na Mercado Central
31