ALTRUISMUS motivace nesobeckého chování - Katedra ekologie a ...
ALTRUISMUS motivace nesobeckého chování - Katedra ekologie a ...
ALTRUISMUS motivace nesobeckého chování - Katedra ekologie a ...
Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
Univerzita Palackého v Olomouci<br />
<strong>Katedra</strong> psychologie Filozofické fakulty<br />
<strong>ALTRUISMUS</strong><br />
<strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
diplomová práce<br />
Autor:<br />
Vedoucí práce:<br />
Mgr. Ivan Hadrián Tuf, Ph.D.<br />
doc. PhDr. Zdeněk Vtípil, CSc.<br />
Olomouc<br />
2005
Motto:<br />
Nabádejte své děti, aby se staly dobrými lidmi. Ne proto, že to<br />
je náročné a záslužné, ale proto, že se jim to nakonec vyplatí.<br />
Matt Ridley, Původ ctnosti, Portál 2000<br />
Slovo autora<br />
Ke studiu psychologie mne přitáhl zájem o sociobiologii, resp. evoluční psychologii, se<br />
kterou jsem se seznámil v průběhu studií zoologie na Přírodovědecké fakultě UP. Tento<br />
zájem mi vydržel do posledního ročníku a proto jsem klasickému tématu evoluční<br />
psychologie věnoval i svou diplomovou práci.<br />
Poděkování<br />
Na tomto místě bych chtěl poděkovat všem, bez jejichž podpory a pomoci by tato<br />
práce nikdy nevznikla – své manželce, své matce, která mne nabádala, abych se<br />
stal dobrým člověkem, a také přátelům. Můj dík patří také všem 64 studentům za<br />
jejich spolupráci při výzkumu, eventuelně podnětné dotazy na mých přednáškách.<br />
Kolegovi a příteli RNDr. Tomáši Grimovi, Ph.D. (PřF UP) vřele děkuji za podnětné<br />
diskuze, poznámky a připomínky k rukopisu a brainstorming při přípravě výzkumu.<br />
Velký dík za pomoc se statistickým zhodnocením patří prof. MVDr. Emilu<br />
Tkadlecovi, CSc. (PřF UP), za ochotnou pomoc s překladem neurologických<br />
termínů jsem vděčen prof. MUDr. Josefu Faberovi, DrSc. (1. LF UK). V neposlední<br />
řadě děkuji doc. PhDr. Zdeňku Vtípilovi, CSc. (FF UP) za vedení mé práce.<br />
Prohlášení<br />
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a všechny použité<br />
prameny řádně citoval a uvedl.<br />
V Olomouci 30. března 2005
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
Obsah<br />
1. Altruismus a jeho pojetí.......................................................................................4<br />
1.1. Definice altruismu.......................................................................................4<br />
1.2. Morálka očima filosofie ...............................................................................5<br />
1.3. Morálka a altruismus očima psychologie ....................................................6<br />
1.4. Morálka očima neurobiologie....................................................................11<br />
1.5. Altruismus očima evoluční biologie a sociobiologie..................................14<br />
2. Altruismus: formy a vysvětlení ..........................................................................19<br />
2.1. Příbuzenský altruismus ............................................................................19<br />
2.2. Reciproční altruismus ...............................................................................24<br />
2.3. Altruismus jako signál...............................................................................26<br />
3. Vliv anonymity situace na altruistické <strong>chování</strong>: výzkumná část ........................33<br />
3.1. Výběr tématu ............................................................................................33<br />
3.2. Design a výsledky výzkumu Lernera a Lichtmanové................................34<br />
3.3. Definice problému, cíle práce a hypotézy.................................................36<br />
3.4. Metody získávání dat a jejich analýzy ......................................................37<br />
3.5. Výsledky ...................................................................................................39<br />
3.6. Diskuze.....................................................................................................42<br />
3.7. Závěr výzkumu .........................................................................................46<br />
4. Souhrn ..............................................................................................................47<br />
5. Literatura...........................................................................................................49<br />
Přílohy<br />
Příloha 1.<br />
Příloha 2.<br />
Příloha 3.<br />
Příloha 4.<br />
Příloha 5.<br />
Úvodní slovo výzkumníka před rozdáním prvního dotazníku<br />
a komentář mezi oběma dotazníky<br />
Závěrečné slovo po odevzdání dotazníků<br />
Znění dotazníku – anonymní varianta<br />
Znění dotazníku – neanonymní varianta<br />
Abstrakt diplomové práce / Abstract of thesis<br />
3
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
1. Altruismus a jeho pojetí<br />
1.1. Definice altruismu<br />
Tato práce se věnuje problematice altruismu. Na úvod bychom se tudíž měli<br />
s tímto pojmem poněkud obeznámit. Zde uvádíme několik definic altruismu dle<br />
nejdostupnějších slovníků a encyklopedií.<br />
Blecha, J. et al. (1995). Filosofický slovník. Olomouc, FIN.<br />
altruismus, (z lat. alter, jiný, druhý) mravní postoj, který<br />
klade důraz na zájmy a potřeby druhých, resp. na<br />
společné účely před vlastními nebo je klade na stejnou<br />
rovinu důležitosti; opak egoismu. V mnoha etických<br />
systémech hraje roli mravní maximy; např. u A. Comta<br />
ve smyslu „nacházet smysl a uplatnění v životě pro<br />
druhé“.<br />
Klaus, G. & Buhr, M. (eds.) (1985). Filosofický slovník. Praha, Svoboda.<br />
<strong>ALTRUISMUS</strong>- (franc., lat.), termín zavedený Comtem<br />
k označení základního morálního postoje vyjadřujícího<br />
obětavost a nezištnost v cítění, myšlení a jednání a<br />
zaměřené na blaho jiných, v poslední instanci pak na<br />
blaho „lidstva vůbec“ ...<br />
Kolektiv (1999). Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Praha, Encyklopedie<br />
Diderot.<br />
altruismus, láska k bližnímu, etický princip spočívající<br />
v odhodlání podřídit vlastní zájmy blahu druhých. Opak<br />
egoismus.<br />
Petráčková, V., Kraus, J. et al. (1995). Akademický slovník cizích slov. Praha,<br />
Academia.<br />
altruizmus, -mu m (l) nesobecký způsob myšlení a cítění,<br />
nezištné jednání ve prospěch druhých jako mravní princip<br />
(op. egoizmus).<br />
Kolektiv (1996). Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných<br />
vědomostí. Druhý díl, Alqueire - Ažušak. Praha: Paseka.<br />
* Altruismus (z ital. altrui, jiný) jakožto protiva egoismus<br />
slove v novější éthice podle Comtea mínění, že mravní<br />
zákony dlužno odvoditi nikoli z ohledu na blaho vlastní,<br />
nýbrž cizí (vivre pour altrui, žíti pro jiného). Podle této<br />
teorie jsou v lidské přirozenosti vedle pudův egoistických<br />
také altruistické, jež někteří uvádějí ve spojení základního<br />
citu sympatie, jejž dále vysvětliti nelze, jiní odvozují jej<br />
z nezištného zájmu, který vyskytuje se již u zvířat vůči<br />
4
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
mláďatům. R. 1889 vznikla v Nantech společnost<br />
altruistická vydávající vlastní časopis. —<br />
V nár. hospodářství dlužno rozuměti a-mem soubor<br />
jednání, jež má především za účel hospodářskou výhodu<br />
jiných. Srv. Dargum, Egoismus und A. (Lip., 1885)<br />
1.2. Morálka očima filosofie<br />
Z uvedených definic je zřejmé, že altruismus je převážně filosofický pojem a že je<br />
filosofy chápán jako jeden ze základních kamenů etiky a morálky lidstva. Z tohoto<br />
důvodu byl dosti často používán avšak zřídka diskutován. Altruismus byl po staletí<br />
natolik zjevný, že nebylo zapotřebí jej probádat.<br />
Zajímavá je etymologie slova morálka. Latinské mos znamená mrav,<br />
obyčej, zvyk. Ve zvycích a obyčejích lidí i národů se přitom projevují společenské<br />
normy. Mravnost je tak dána pravidly společného a společenského života. Tento<br />
postoj je však vlastní některým filosofickým směrům až od konce XIX. století, do té<br />
doby byla etika založena na předpojatých (tj. vyšších) mravních principech. Toto<br />
pojetí se traduje od díla Aristotelova (1996). Díla některých filosofů smýšlejících<br />
jinak (např. Machiavelliův „Vladař“, Hobbesův „Leviatan“ ad.) byla příliš<br />
kontroverzní a filosofickým „mainstreamem“ převážně odsuzována. Rozdíl mezi<br />
filosofickými postuláty a každodenní pozorovanou praxí se také projevil ve vzniku<br />
subjektivismu, relativismu, skepticismu a nihilismu (Klaus & Buhr 1985). Jeden ze<br />
základních přelomů v nazírání morálky je tak údajně spojen se vznikem marxismu.<br />
Dle Filosofického slovníku: „… předmarxistická […] etika se tak projevila a<br />
projevuje jako neschopná vědecky určit skutečnou podstatu morálky. […] Morálka<br />
vznikla se společností a společně s ní se měnila a vyvíjela.“ (Klaus & Buhr 1985,<br />
s. 409). Zásadní kritice byla podrobena dosavadní morální filosofie také perem<br />
Johna Graye: „Morální filosofie je do značné míry odvětvím fikce, ale přesto se<br />
ještě nenašel filosof, který by napsal velké literární dílo. Tento fakt by nás neměl<br />
překvapovat: filosofie se nezajímá o pravdu o lidském životě.“ (Gray 2004, s. 119).<br />
Jednou z relativně nových filosofických disciplín je evoluční etika, kterou<br />
začal rozvíjet Darwin ve svém „Původu člověka“ v roku 1871 (Darwin 1923). Ta se<br />
snaží o zvědečtění teorie morálky a formulování přirozenosti člověka. Do debaty<br />
kolem etiky tak byl vnesen nový, tj. evoluční rozměr. Myšlenka evoluce se ve vědě<br />
a filosofii prosadila převážně ve druhé polovině XIX. století, po vydání (1859)<br />
Darwinova díla O vzniku druhů přírodním výběrem neboli u<strong>chování</strong>m prospěšných<br />
5
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
plemen v boji o život (Darwin 1953). Přestože se již Darwin pokoušel nahlédnout<br />
etiku evolučním způsobem, za hlavní zakladatele považujeme až J. Huxleyho a C.<br />
Waddingtona působících převážně na přelomu XIX. a XX. století (Brázda 1998).<br />
V současnosti se evoluční etikou zaobírá např. Wuketits. Podrobil kritice<br />
námitky tradiční normativní etiky vůči sociobiologickému (viz dále) vysvětlení<br />
morálky. Alternativní předkládané mravní imperativy považuje za povinnostní,<br />
neberoucí ohled na konkrétní situaci konkrétních lidí. Jako takové je považuje za<br />
nedostačující a neuspokojivé a objasňuje biologické podmínky existence člověka<br />
jako reflexi mravnosti a povinnostních požadavků. Evoluční etika má tak podle<br />
Wuketitse deskriptivní charakter (in Brázda 1998).<br />
Další zajímavý přínos k filosofii morálky spatřujeme v Grayově zhodnocení<br />
freudismu: „Být dobrým člověkem je podle Sigmunda Freuda věcí šťastné náhody.<br />
Učil, že pro kteroukoliv lidskou bytost platí, že to, je-li laskavá či krutá, má-li či<br />
nemá smysl pro spravedlnost, závisí na tom, co se jí přihodilo v dětství. Všichni<br />
víme, že je to pravda; ale je to v protikladu k většině toho, čemu věříme.<br />
Nemůžeme se vzdát předstírání, že být dobrý je něco, co může dokázat každý –<br />
kdybychom mohli, museli bychom připustit, že tak, jako krása a inteligence, i<br />
morální kvality jsou darem osudu. […] Museli bychom přistoupit na to, co všichni<br />
popíráme – že být dobrý je šťastná náhoda.“ (Gray 2004, str. 113). Tímto nás<br />
filosof přivádí k psychologii. Odkazem na souvislost mezi morálními kvalitami<br />
člověka a jeho dětstvím se dostáváme ke Kohlbergově teorii morálního vývoje.<br />
1.3. Morálka a altruismus očima psychologie<br />
Velmi poučné je při studiu sociobiologického pohledu na morálku a jejího vzniku je<br />
seznámit se s Heidbrinkovou Psychologií morálního vývoje (Heidbrink 1997).<br />
Ačkoliv sám autor považuje sociobiologický způsob uvažování za odpuzující a<br />
zároveň s jeho závěry často souhlasí, přesto se necítí být přesvědčen jeho<br />
argumentací (Heidbrink 1997, str. 16). I tak nám však Kohlbergovy stupně<br />
morálního vývoje, resp. jím rozpoznané měnící se <strong>motivace</strong> morálního <strong>chování</strong>,<br />
mnohé napoví o biologii morálního <strong>chování</strong>.<br />
Kohlberg rozeznává pět stupňů morálního usuzování. Šestý stupeň, který<br />
byl nejčastěji kritizovaný a nejhůře popsatelný, autor posléze opustil, proto ho zde<br />
také neuvádíme. Náš popis těchto stupňů je upraven podle Heidbrinka (1997).<br />
6
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
Stupeň 1<br />
Orientace na trest a poslušnost. Zda je <strong>chování</strong> špatné nebo dobré závisí<br />
na fyzických důsledcích, na motivaci nezáleží. Důležité je podřídit se<br />
autoritě a vyhnout se trestu.<br />
Stupeň 2<br />
Orientace na účel. Správné jednání je to, které uspokojuje vlastní potřeby.<br />
Pokud jsou uspokojeny potřeby jiných lidí, nesmí to být na úkor potřeb<br />
vlastních. Mezilidské vztahy se projevují jako tržní.<br />
Stupeň 3<br />
Orientace na model, na souhlas okolí. Chování je silně konformní, úzkostně<br />
nevybočující z očekávání okolí. Důležité je „myslet to dobře“ a „pomáhat<br />
ostatním“.<br />
Stupeň 4<br />
Orientace na právo a pořádek coby základní kámen společnosti. Důležité je<br />
chovat se dle pravidel, protože zabraňují chaosu, za<strong>chování</strong> sociálního<br />
pořádku je základní orientační rámec. Důležité je plnit povinnosti.<br />
Stupeň 5<br />
Orientace na právo a pořádek je doplněna utilitaristickými rysy (dobro pro<br />
všechny). Důležitá je sociální úmluva, chovat se dle pravidel, která zajišťují<br />
všeobecné blaho. Lidská svoboda však má absolutní hodnotu.<br />
Kohlberg stanovuje i roviny morálního úsudku dle jejich konvenčnosti, tj.<br />
orientace na normy společnosti. První dva stupně náleží předkonvenční rovině,<br />
třetí a čtvrtý stupeň náleží konvenční rovině a pátý (a šestý, tj. Etické principy)<br />
stupeň patří rovině postkonvenční.<br />
Motivace morálního, resp. prosociálního <strong>chování</strong> jsou Kohlbergem popsány<br />
dobře, ale jak dochází k osvojování si tohoto <strong>chování</strong> Za základní mechanismy je<br />
považováno jednak klasické podmiňování, kde odměna za žádoucí <strong>chování</strong> může<br />
být u dětí buď povahy fyzické (např. sladkosti) či verbální (pochvala), jednak učení<br />
nápodobou (Lea et al. 1994). Nápodoba modelů a idolů nehraje velkou roli jen<br />
v dětství (při hře), ale i u dospívajících (během socializace) a u dospělých.<br />
7
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
I experimentálně je potvrzeno, že pravděpodobnost prosociálního <strong>chování</strong> je<br />
vyšší, když lidé krátce předtím vidí někoho jiného v podobné situaci pomáhat<br />
(Bryan & Test 1967 in Lea et al. 1994).<br />
Teorie morálního vývoje nám sice napoví mnohé k motivaci pozorovaného<br />
<strong>chování</strong>, nicméně mezi myšlením a jednáním zdaleka nevládne shoda. Podle<br />
Restova čtyřfázového modelu vývoje morálního jednání (in Heidbrink 1997) musí<br />
být (1) situace interpretována jako vyžadující zásah, (2) musí být rozpoznáno, co<br />
by bylo morálním způsobem jednání, (3) rozhodnout, jestli vybraný způsob<br />
morálního jednání je ten nejlepší (pokud jich existuje více) a jestli je vhodné jej<br />
použít a (4) provedení tohoto jednání. V kterémkoliv bodě tohoto modelu může<br />
daný jedinec „selhat“ a morální akt neprovést, přestože jindy a jinde by jej hodnotil<br />
jako nutný. Příkladem narušení tohoto procesu v průběhu druhé fáze může být tzv.<br />
sebenevnímání ve smyslu Duvalovy a Wicklundovy teorie objektivní sebepercepce<br />
(in Heidbrink 1997). Tím je myšleno, že daná osoba může mít pozornost upřenu<br />
natolik na vnější podněty, že si v dané situaci není schopna uvědomit své interní<br />
standardy <strong>chování</strong>. Jinými slovy, neuvědomí si, že by se měla nějak konkrétně<br />
zachovat. V pokusech bylo sebevnímání uměle zvyšováno umístěním zrcadla<br />
před pokusnou osobu (in Heidbrink 1997) – v tomto případě se osoby chovaly<br />
„morálněji“.<br />
Jaké další faktory mají vliv na prosociální <strong>chování</strong> Jeden ze základních je<br />
míra schopnosti vcítit se do jiného člověka. Empatie se projevuje u lidí již od<br />
útlého věku (přenos emocí jako je pláč či smích mezi malými dětmi) a přestože<br />
dosud experimentálních dokladů není příliš mnoho, je intenzita schopnosti empatie<br />
považována za geneticky ovlivněnou (Rushton 2004). Během dětství je rozvoj<br />
empatie podněcován i rodiči, kteří na ni apelují při vysvětlování nevhodnosti<br />
některého <strong>chování</strong>. Dalším faktorem majícím vliv na míru altruismu v dospělosti je<br />
osvojování si norem prosociálního <strong>chování</strong> v průběhu dospívání. Jedná se<br />
zejména o normu sociální odpovědnosti; učíme se nelhat a pomáhat, a pokud<br />
někoho svým <strong>chování</strong>m poškodíme, tak mu to vynahradit. Například pokusné<br />
osoby, které byly přinuceny v experimentu lhát (o své neinformovanosti), byly<br />
ochotnější se stát dobrovolníky při dalším experimentu (Freedman et al. 1967 in<br />
Lea et al. 1994). Podobně bylo více dobrovolníků pro další experiment mezi<br />
osobami, které udělovaly kolegům elektrošoky, než mezi osobami, které<br />
8
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
elektrošoky neudělovaly (Carlsmith & Gross 1969 in Lea et al. 1994). Další<br />
normou prosociálního <strong>chování</strong> je norma pro spravedlnost. Vyšší ochota k pomoci<br />
se projevuje, když si pozorovatel myslí, že se oběť dostala do tísnivé situace bez<br />
vlastní zodpovědnosti. Tím lze vysvětlit vysoké finanční částky a objem materiální<br />
pomoci vybrané na pomoc obětem přírodních katastrof (např. záplavy na Moravě,<br />
zemětřesení v Turecku, tsunami v jihovýchodní Asii) ve srovnání s nižším zájmem<br />
o pomoc lidem postiženým rakovinou, svobodným matkám atp., u kterých je často<br />
vnímáno postižení jako odplata za předchozí nepřístojné <strong>chování</strong> (tj. kouření,<br />
mimopartnerský sex atp.). Pomoc je v jednotlivých případech poskytována lidmi,<br />
kteří se cítí být tímto typem postižení osloveni. Jako příklad může posloužit článek<br />
z novin, kde podle koledníků na domovy pro svobodné matky ochotně<br />
přispívaly při tříkrálové sbírce v roce 2005 převážně mladé prostitutky<br />
(http://www.mojenoviny.cz/z_domova/kolednici050105.html).<br />
Podobná je norma pro reciprocitu, která souvisí s pocitem závazku vůči<br />
osobám, které nám dříve pomohly. Ochota pomoci na oplátku jim je podstatně<br />
vyšší než vůči osobám, od kterých jsme dříve pomoc neobdrželi. Velmi zajímavým<br />
faktorem je i tzv. bystander effect. Již klasickou je studie Darleye a Lataného<br />
(Darley & Latané 1968), zabývající se vlivem přítomnosti ostatních osob na<br />
prosociální <strong>chování</strong>. V této práci i v dalších podobných (např. Latané & Rodin<br />
1969) zjistili, že s rostoucím počtem přihlížejících osob klesá pravděpodobnost<br />
podání pomoci, například při autohavárii. Za dva základní důvody jsou přitom<br />
uváděny rozptýlení zodpovědnosti a pluralitní ignorance (Cumminsová 1998).<br />
První důvod je celkem zřejmý – osobní zodpovědnost každého přihlížejícího je<br />
snížena přítomností dalších osob, které jsou také spoluzodpovědné za osud oběti.<br />
Druhý důvod souvisí první s Restovou fází vývoje morálního jednání, neboli se<br />
špatným hodnocením situace. Přihlížející si říká, že se určitě nejedná o tak<br />
závažnou situaci, jak se mu jeví, protože ani ti lidé kolem se nechovají, jako by se<br />
o závažnou situaci jednalo. Navíc se v přítomnosti jiných osob zvyšuje ostych a<br />
snaha neztrapnit se před přihlížejícími chybným či nevhodným <strong>chování</strong>m. Málokdo<br />
je schopen poskytnout bezchybně raněnému první pomoc a většina lidí si to také<br />
uvědomuje. Tento aspekt bývá občas vyčleňován samostatně jako sociální<br />
inhibice (Lea et al. 1994).<br />
9
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
Další faktory ovlivňující pravděpodobnost altruistického činu je cena<br />
pomoci, respektive míra komplikací; s rostoucí cenou klesá ochota pomoci. Při<br />
experimentu s kolabujícím cestujícím v tramvaji (Piliavin & Piliavin 1972) byla<br />
pravděpodobnost pomoci závislá na situačních proměnných, jako byla kapající<br />
krev či známky opilosti. Možnost umazání se krví, potřísnění zvratky či potyčka<br />
s případně agresivním opilcem zvyšovala v očích cestujících cenu této pomoci a<br />
její pravděpodobnost výrazně klesala.<br />
V experimentech byl jako faktor ovlivňující pomoc rozpoznán i další<br />
racionální důvod – zdůvodnění žádosti o pomoc. V experimentu Dorrise (in Lea et<br />
al. 1994) dostaly pokusné osoby od starožitníků více peněz za mince, pokud<br />
uvedly, že peníze potřebují (na skripta), než když žádný důvod k prodeji mincí<br />
neuvedly.<br />
Další proměnná mající vliv na prosociální <strong>chování</strong> lidí je jejich momentální<br />
nálada, lidé v dobré náladě jsou štědřejší a ochotnější. Například osoby, které<br />
v telefonní budce našly zapomenuté vrácené drobné byly velmi výrazně ochotnější<br />
po vyřízení telefonátu pomoci okolojdoucímu se sbíráním rozsypaných papírů<br />
(Isen & Levin 1973).<br />
Na prosociální <strong>chování</strong> má vliv v neposlední řadě anonymita okolí<br />
(Takooshian et al. 1977 in Lea et al. 1994). Ochota pomoci dětem zavolat jejich<br />
rodiče negativně souvisela s počtem lidí v obci, kde se experiment odehrával. Na<br />
malých obcích je pravděpodobnost přistihnutí při neochotě k pomoci a tudíž<br />
nedodržení prosociálních norem vyšší než ve velkoměstech.<br />
Velmi zajímavý a diskutovaný je psychologický vliv právě nesobeckosti<br />
aktu. Srovnávány jsou systémy získávání krevních zásob ve zdravotnictví<br />
v Británii a v USA (Lea et al. 1994). V Británii je dárcovství krve založeno na<br />
dobrovolnících a zkušenosti s ním jsou velmi dobré. Naproti tomu v USA je krev<br />
od dárců vykupována a s tím je spojena spousta komplikací. Dle některých studií,<br />
když lidé začnou dostávat peníze za to, co dosud dělali dobrovolně, klesne jejich<br />
angažovanost a <strong>motivace</strong>, jakoby primární motivací nebyl přímý prospěch, ale<br />
spíše dobrý pocit z nezištného skutku.<br />
Psychologickým aspektům altruistického <strong>chování</strong> se věnuje řada prací i na<br />
teoretické úrovni. V poslední době byla altruismu a sobectví věnována polovina<br />
celého čísla časopisu Behavioral and Brain Sciences (Rachlin 2002 a následných<br />
10
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
40 stran komentářů a autorovy odpovědi). Týká se přímo <strong>motivace</strong> pozorovaného<br />
<strong>chování</strong>. Jak Rachlin poukazuje, mnohdy nám pozorované <strong>chování</strong> nic neřekne o<br />
motivaci či plánech druhé osoby. Pokud vidíme někoho koupit si pivo, nevypovídá<br />
to nic o tom, zda dotyčná osoba chce být několik dalších dní střízlivá či opilá.<br />
Každý z nás se tak denně ocitá v situacích, kdy nemá na výběr jen mezi striktně<br />
odmítanou a vždy preferovanou možností.<br />
Rachlin vyzdvihuje (před existencí hypotetických genů pro altruismus, viz<br />
kapitola 1.5.) psychologický přínos altruistického <strong>chování</strong> pro konkrétního člověka.<br />
Zdůrazňuje, že predispozici k altruistickému <strong>chování</strong> sice máme, ale člověk se<br />
musí učit, jak vlastní <strong>chování</strong> projevovat. Z behaviorálního pohledu (narozdíl od<br />
genetického) je altruistický akt sobecký pouze v tom, že uspokojuje osobní potřeby<br />
jeho poskytovatele. Mechanismus, který Rachlin navrhuje, je následovný:<br />
v průběhu života si člověk nápodobou osvojuje sociální normy a způsoby <strong>chování</strong>,<br />
které uspokojují jeho cíle a díky nim si vytváří obraz sebe sama. Pokud si takto<br />
vytvoří jistý kognitivní rámec (pattern) sebe sama, může pro něj být hodnota této<br />
konstrukce v celku vyšší, než suma hodnot jednotlivých aspektů. Příkladem nám<br />
může být například žena, která je u hořícího domu, ve kterém je cizí dítě. Pokud<br />
se vydá pro dítě, ohrozí tím svůj život. Zjednodušeně řečeno, pokud byla<br />
„vychovávána k úctě k životu“, je pro ni mnohem přijatelnější představa vydat se<br />
zachránit toto dítě s nasazením vlastního života, než si po zbytek života vyčítat, že<br />
se nepokusila ho zachránit. Celkovým patternem je obraz sebe sama jako osoby<br />
soucitné, ochotné pomoci, součástí tohoto patternu je vlastní žití. Tento vztah je<br />
ovšem relativně vágní a proto nelze spoléhat na to, že se daný člověk vždy<br />
v obdobné situaci zachová stejně.<br />
K tomu dodává Baron (2002), že když altruismus není racionální, tak je<br />
iluzorní a v případě iluze může být člověk oklamán. Konkrétně může zaměňovat<br />
korelace za kauzality, jak je tomu u pověrčivého myšlení (Lévi-Strauss 1996),<br />
přisuzovat tak mylně svému jednání (či nejednání) neadekvátní důsledky.<br />
1.4. Morálka očima neurobiologie<br />
Jako příklad biologického vlivu na schopnost prosociálního <strong>chování</strong> si můžeme<br />
uvést příběh pana Phinease Gagea, ochotného a příkladného mladého muže,<br />
který jako zázrakem přežil bizarní úraz (Damasio 2000). Tento muž žil v XIX.<br />
11
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
století v USA, kde pracoval na stavbě železnice, dokonce byl vedoucím party<br />
dělníků, která odstřelovala skály na trase. Při této práci mu nešťastnou náhodou<br />
železná palice pro pě<strong>chování</strong> dynamitu proletěla skrz lebku i mozek. Přestože<br />
nehodu přežil bez zjevných následků (pomineme-li zohyzděnou tvář; zemřel o<br />
téměř 12 let později), jeho osobnost se zcela změnila. Z cílevědomého snaživého<br />
a příjemného muže se stal člověkem hrubým, hašteřivým, náladovým a dětinským.<br />
Stal se jedním z prvních pacientů, kteří přispěli k našemu pochopení fungování<br />
mozku a lokalizaci center souvisejících s jednáním a rozhodováním. Jeho lebka<br />
byla exhumována a podrobena (společně se železnou tyčí) analýze, poprvé v roce<br />
1868 doktorem Harlowem – lékařem, který jej tehdy ošetřoval. V nedávné době<br />
(1994) byla tato lebka zkoumána moderními metodami kolektivem pracovníků<br />
kolem dr. Damasiové a za nejpravděpodobnější příčinu této drastické změny<br />
<strong>chování</strong> bylo shledáno poškození mozkové kůry v prefrontální oblasti (Damasio<br />
2000).<br />
Od této doby však naše poznání fungování mozku značně pokročilo,<br />
rozsáhlý přehled podali Moll, Oliviera-Sousa a Eslinger (2003). Hlavními<br />
metodami, které se používají při studiu této otázky, je posmrtná histologická<br />
analýza mozků sociopatických osob či osob se změnou <strong>chování</strong> po úrazu,<br />
mozkovém nádoru či jiném poškození mozku a dále vizualizace mozkové aktivity<br />
nativních pokusných osob v průběhu řešení morálních dilemat (de Quervain et al.<br />
2004). Morálními dilematy jsou nazývány situace, kde vzniklé emoce nejsou<br />
vhodnou nápovědou pro naše <strong>chování</strong> a my se musíme uchylovat ke kognitivnímu<br />
hodnocení situace a morálnímu zdůvodnění vhodné reakce. Řadě týmů se<br />
podařilo identifikovat několik klíčových oblastí, které mohou být důležité pro<br />
morální <strong>chování</strong> (obr. 1).<br />
Mediální frontoorbitální kortex (medOFC), frontopolární kortex (FPC) a kůra<br />
přední části gyrus cinguli (aCC)<br />
Pacienti s poškozením OFC, hlavně jejich středních partií, vykazují změny<br />
sociálních emocí a tím i sociálního <strong>chování</strong>. Aktivita center OFC a ACC<br />
souvisela s automatickým sebeovládáním, potlačováním projevu<br />
agresivních a sexuálních pohnutek. Souvisí s učením pomocí odměn a<br />
trestů. U osob s jejich poškozením či sníženou aktivitou byl pozorován<br />
nedostatek sebeovládání. Oblast FPC je více zapojena do abstraktního<br />
12
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
hodnocení situace a sledování cíle <strong>chování</strong>. Osoby s poškozenou FPC<br />
oblastí nedokázaly udržet plán v paměti a nechávaly se strhnout dílčími cíli.<br />
Oblast aCC souvisí s rozhodováním a emoční kontrolou, osoby<br />
s poškozenou aCC oblastí vykazovaly snížení spontaneity.<br />
Obrázek 1: Mozkové oblasti tvořící neuronální model lidské morálky<br />
(převzato z Moll, Oliviera-Souza & Eslinger 2003), vizualizace na pěti<br />
horizontálních řezech a mediánním řezu, popis oblastí a jejich význam pro<br />
morální <strong>chování</strong> v textu.<br />
Sulcus temporalis superior (STS)<br />
STS oblast spolupracuje na integraci vizuálních a lingvistických podnětů do<br />
hodnocení sociální situace. Aktivita STS je vysoká při řešení morálních<br />
dilemat prezentovaných písemně.<br />
Přední temporální kortex (aTC), amygdala (Amyg), insula a precuneus<br />
(preCun)<br />
Zničení aCT oblasti dává vznik Klüver-Bucyho syndromu, projevujícímu se<br />
jako zvýšení explorační aktivity (vyptávání, osahávání), hypersexualitou,<br />
bulimií, poruchami paměti, flegmatičností a/nebo poruchami rozpoznávání<br />
objektů i tváří. S neschopností psychopatických pacientů pociťovat úzkost<br />
souvisí dysfunkce amygdal. Amygdala jsou aktivována v reakci na přijetí<br />
13
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
odporujících si pokynů, při zhodnocování následků, při provádění výběru a<br />
během podprahového vnímání. Insula a preCun hrají důležitou roli<br />
v přiřazování vědomých emocí, zvláště v interpersonálních situacích.<br />
Thalamus-střední mozek (Tha/Midb) a frontoorbitální gyrifikace čelního<br />
laloku (BFB)<br />
Tyto struktury jsou nepostradatelné při členění motivací a základních<br />
emocí. Léze v BFB, které mohou dosahovat až k septu, se často projevují<br />
zvrácenými <strong>motivace</strong>mi v instinktivních oblastech <strong>chování</strong> a jsou často<br />
interpretovány jako <strong>chování</strong> amorální (často hypersexualita se změnou<br />
sexuální preference). Podobně zranění thalamu je často provázeno<br />
nepořádným, nepřiměřeným a dětinským <strong>chování</strong>m.<br />
1.5. Altruismus očima evoluční biologie a sociobiologie<br />
Vědní disciplínou, zabývající se postupnými změnami organismů a jejich vývojem,<br />
je evoluční biologie (Futuyma 1998). Z jejího pohledu je člověk produktem evoluce<br />
a to nejen po fyzické stránce, ale i po psychické. Evoluční biologie vychází<br />
z předpokladu, že velká část našeho <strong>chování</strong> nám v minulosti zvyšovala šance na<br />
přežití a/nebo rozmnožení. Prolnutím evoluční biologie a etologie (vědy o <strong>chování</strong><br />
živočichů) vznikla v roce 1975 sociobiologie (Wilson 1980, Dawkins 1998)<br />
zkoumající zákonitosti a vývoj společenského <strong>chování</strong> u živočichů, pod níž de<br />
facto spadá evoluční psychologie (Buss 1999), která se specificky věnuje jen<br />
jednomu druhu živočicha – Homo sapiens.<br />
Evoluční teorie, poprvé celistvě podaná a vysvětlená Darwinem a Wallacem<br />
v roce 1858, je právoplatnou vědeckou teorií. Přestože si část laiků myslí, že slovo<br />
teorie znamená, že „to“ není dokázáno, ve vědeckém světě je teorií každý<br />
myšlenkový rámec, ve které je možno produkovat testovatelné (falsifikovatelné)<br />
hypotézy. Tuto podmínku evoluční teorie splňuje a testováním evolučních hypotéz<br />
se zabývají stovky vědců po celém světě. Klíčovým pojmem evoluční teorie je<br />
evoluce, tedy dědičné změny v populacích šířící se a měnící se v průběhu<br />
generací. Hlavním (nikoliv jediným) mechanismem evoluce je přírodní výběr.<br />
Přírodní výběr je popis skutečnosti, že jistá část jedinců přispívá svým<br />
potomstvem do další generace více, než ostatní. Přírodní výběr funguje tehdy,<br />
když jsou splněny čtyři předpoklady (Ridley 1996):<br />
14
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
1) Dědičnost. Na potomstvo se mohou přenášet jen ty znaky, které jsou<br />
dědičné, to znamená kódované pomocí pořadí nukleotidových bází<br />
v deoxyribonukleové kyselině (ponecháme-li stranou znaky, které se<br />
předávají mezi generacemi učením, např. různé způsoby používání nástrojů<br />
u šimpanzů Pan troglodytes, Whitan et al. 1999). Jiné znaky, získané<br />
během života (jako například zlomeniny), nejsou dědičné. Dědičnost jiných<br />
vlastností, jako je dosažené vzdělání, náboženství, jméno, či majetek, je<br />
nebiologická, kulturní, a nazývá se linearita (Davies & Piero 2003).<br />
2) Variabilita. Přírodní výběr musí mít z čeho vybírat, což znamená, že<br />
potomstvo stejných rodičů se liší. Variabilita je pozorována v mnoha<br />
znacích a je často podmíněna dědičně (přítomnost konkrétní alely<br />
v genomu jedince), ale nemusí být jen dědičná (jednovaječná dvojčata se<br />
také liší). Variabilita je způsobena promícháváním vloh od obou rodičů,<br />
nicméně pouze tato skutečnost by k evoluci nepostačovala. Nezbytný je<br />
zdroj nové variability a tím jsou mutace.<br />
3) Nadprodukce. Další vlastností nezbytnou pro výběr je reprodukční<br />
neúspěšnost části potomstva. V populaci musejí být jedinci, kteří nijak<br />
nepřispějí do dalších generací, ti nebyli vybráni. Pokud by nebyl<br />
nadprodukce potomstva, celý svět by byl v okamžiku zaplaven potomstvem<br />
těch druhů, které mají krátké generační doby a vysoký počet potomstva,<br />
jako jsou mouchy, žáby a spousta dalších. Často se stává, že žádnému<br />
potomku konkrétního rodičovského páru se nepodaří rozmnožit. Situace,<br />
kdy jednotlivé linie předků-potomků vymírají, nám bude ještě zřejmější ze<br />
zjištění, že nejbližší společný předek všech lidí, kteří v současnosti žijí na<br />
zeměkouli, žil pravděpodobně okolo roku 1600 před naším letopočtem<br />
(http://computing.dcu.ie/~humphrys/FamTree/Royal/ca.html). Generační<br />
linie jeho současníků buď vyhynuly, nebo, což je zřejmě významnější, se<br />
propojily s jeho vlastní linií.<br />
4) Nenáhodné přežívání. Poslední podmínkou nutnou pro přírodní výběr je<br />
přežívání související s vlastnostmi jedinců. Jinak řečeno, kvantitativní<br />
rozdíly ve vlastnostech jednotlivých organismů musejí souviset<br />
s pravděpodobností jejich přežití a/nebo rozmnožení. Například, pokud jsou<br />
rozdíly mezi loveckými schopnostmi samců (fyzická zdatnost, obratnost,<br />
15
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
pozorovací talent, schopnost soustředění, atp.), pak více potomstva<br />
vychovají ti, kteří přinášejí kvalitnější kořist. Konkrétní doklad této<br />
skutečnosti byl pozorován přímo na tzv. Darwinových pěnkavách na<br />
Galapágách (Zrzavý et al. 2004). Byla zjištěna změna ve variabilitě v délce<br />
a šířce zobáků jednoho druhu pěnkav v důsledku klimatického vlivu El Niňa,<br />
který měl vliv na změnu potravní nabídky (vyšší hojnost drobných semen).<br />
Jedinci s příliš velkými zobáky zahynuli a tato změna variability v populaci<br />
byla navíc dědičná – i potomstvo těchto pěnkav má nyní menší zobáky.<br />
Co je předmětem evoluce Na jaké úrovni pracuje přírodní výběr To jsou<br />
klíčové otázky evoluční biologie. Dlouho dobu se předpokládalo, že v „boji o<br />
přežití“ mezi sebou soupeří druhy (Lorenz 1995). Souviselo to s tím, že pouze<br />
druh byl považován za entitu v čase relativně konstantní. Jedinci se rodí a umírají<br />
příliš brzy na to, abychom mezi nimi mohli pozorovat nějaké evoluční změny.<br />
Tento pohled přinášel i vlastní pohled na altruismus. Obětavé <strong>chování</strong> jedince bylo<br />
v očích biologů zaměřeno na dobro druhu. Včela vbodla své žihadlo do narušitele,<br />
sama zahynula, ale umožnila přežít ostatním včelám; u kanibalistických druhů byla<br />
nadprodukce potomstva viděna jako pomoc těm nejsilnějším – menší budou<br />
sežráni většími, což je pro druh dobré. Tento pohled se udržel v běžném veřejném<br />
povědomí. Je nutno si však uvědomit, že za<strong>chování</strong> druhu je nikoliv cílem, ale<br />
vedlejším důsledkem snahy o přežití a rozmnožení jedinců a jejich genů. Druh je<br />
lidská (umělá, ale často dobře funkční) kategorie a je definován jako soubor<br />
jedinců a populací, které se mohou navzájem křížit a od ostatních populací jsou<br />
reprodukčně izolované. (Z tohoto pravidla ovšem existuje celá řada výjimek,<br />
existují kříženci mezi různými druhy velkých kočkovitých koček, mezi příslušníky<br />
koňovitých atp.). Logickou extrapolací pak dojdeme k tomu, že úvahy o <strong>chování</strong><br />
pro dobro druhu lze rozšířit na <strong>chování</strong> pro dobro vyšších taxonomických jednotek,<br />
jako jsou řády (člověk patří do řádu primáti), třídy (savci) atp. Názor, že lze za<br />
jednotku přírodního výběru považovat skupiny jedinců, se nazývá skupinová<br />
selekce a po delší době, kdy byl hlavním myšlenkovým proudem evoluční biologie<br />
odmítán, zažívá nyní nenápadnou renesanci (viz např. Sober & Wilson 1998).<br />
Začátkem XX. století se znovuobjevením základních pravidel dědičnosti<br />
jednotlivých znaků (Mendelovy zákony) utrpěl darwinismus těžký otřes, jelikož se<br />
objevil názor, že žádná nová variabilita nevzniká a že variabilita potomků je pouze<br />
16
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
kombinací znaků rodičů. Naštěstí pro darwinismus byly objeveny mutace DNA a<br />
pochopen jejich význam ve vzniku nových znaků. Spojením poznatků genetiky a<br />
darwinismu vznikl tzv. neodarwinismus. Proto se od šedesátých let prosazuje<br />
alternativní názor, že to, oč tu běží, je informace. Informace obsažená v DNA je<br />
jedinou entitou setrvávající během věků. Informace přetrvává v čase tím<br />
způsobem, že kóduje mimo jiné pokyny k vytváření kopie svého nosiče, DNA, a<br />
přenáší se tak do potomstva. DNA je jakýmsi replikátorem (Dawkins 1998). To<br />
znamená, že je schopna replikace, čili vytvářet kopie sebe sama. Velmi<br />
podstatnou podmínkou ovšem je, že tato replikace není bezchybná. Díky<br />
občasným drobným chybám vzniká variabilita, jakožto základní předpoklad<br />
přírodního výběru. Vlastnosti těchto replikátorů, ve kterých se variabilita projevuje<br />
a které souvisí s nenáhodným přežíváním, jsou životnost (jak dlouho se dokáže<br />
kopírovat), plodnost (jak rychle se dokáže kopírovat) a přesnost replikace (jak<br />
přesně se dokáže kopírovat). Mezi replikátory lišícími se v těchto vlastnostech<br />
může působit přírodní výběr, neboli nenáhodné přežívání, díky kompetici. Autorem<br />
a popularizátorem této revoluční myšlenky je Richard Dawkins (1998, první vydání<br />
vyšlo v roce 1976) a tento směr neodarwinismu bývá označován jako teorie<br />
sobeckého genu, někdy nelichotivě ultradarwinismus.<br />
Přestože je moderní evoluční biologii vytýkán genocentrismus a extrémní<br />
redukcionismus, právě redukcionismus je zodpovědný za změnu převládajícího<br />
názoru. Pěkný příklad dopadu změny úhlu pohledu na evoluci podává Zrzavý et al.<br />
(2004). Nahrazení organismu coby jednotky evoluce genem má v evoluční biologii<br />
stejně revoluční dopad, jako svého času v astronomii změna tradičního<br />
(církevního) geocentrismu na Koperníkův heliocentrismus. Nelze říci, že by<br />
předchozí názory byly veskrze špatné, jen byly příliš klopotné. Všechna tělesa ve<br />
vesmíru se samozřejmě otáčejí kolem Země (protože pohyb je relativní), nicméně<br />
popis tohoto pohybu je velmi komplikovaný ve srovnání s relativně jednoduchou<br />
trajektorií méně hmotných těles okolo těles hmotnějších. Podobně genový<br />
redukcionismus má větší vysvětlovací potenciál než klasický darwinismus. Ten si<br />
například vedle přírodního výběru musel definovat ještě alternující příbuzenský<br />
výběr pro vysvětlení altruismu mezi členy jedné rodiny či výběr na úrovni<br />
ultrasobeckých genetických elementů, které se šíří na úkor zájmů svého hostitele.<br />
Teorie sobeckého genu naproti tomu vystačí s jedním mechanismem (přírodní<br />
17
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
výběr na úrovni genu) pro všechny, do té doby bizarně vyhlížející, vzorce <strong>chování</strong>.<br />
Například ono <strong>chování</strong> „pro dobro druhu“ je nyní nahlíženo jako <strong>chování</strong><br />
napomáhající šíření vlastních genů. Redukcionismus je ve vědě oblíbeným<br />
myšlenkovým nástrojem, pro nějž se ujalo označení princip parsimonie, nebo<br />
Occamova břitva. Přijatelnější je ta teorie, která si vystačí s menším množstvím<br />
vstupních předpokladů, je logická a přitom jednodušší.<br />
Co se altruismu týče, psychologie a evoluční biologie studují odlišné<br />
aspekty tohoto jevu. Zatímco psychologická definice je založena na motivaci<br />
aktéra, evoluční definice altruismu se zaměřuje právě na fitness (Wilson 1992).<br />
Sociobiologie se tak z velké části zaměřuje na snahu demaskovat do té doby<br />
deklarovaný altruismus coby projev genového egoismu. Jak píše Zrzavý (1999,<br />
str. 427): „altruizmus musí jiným jedincům nějak zvyšovat jejich reprodukční<br />
úspěšnost. Ale to není všechno: altruista musí jiným pomáhat a sám sobě tím<br />
škodit. Altruistická akce musí být nákladná, nebo nebezpečná, nebo obojí,<br />
nemůže být jenom vedlejší zplodinou nějaké akce egoistické či sociálně<br />
indiferentní. Jenom takto zúžený altruizmus si vyžaduje vysvětlení, všechno<br />
ostatní je triviální.“.<br />
Podívejme se tedy, jak to v současném pojetí vypadá s altruismem.<br />
18
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
2. Altruismus: formy a vysvětlení<br />
Z pohledu evoluční biologie dále popisované formy <strong>chování</strong> de facto altruismem<br />
nejsou, jelikož nějakým způsobem napomáhají šíření genů jedince, který tuto<br />
činnost vykonává. Nespadají tedy do oné zužující definice podané Zrzavým<br />
v předchozí kapitole. Přesto jsou již tradičně pojmem altruismus označovány a<br />
vyskytují se pod nimi v učebnicích evoluční psychologie (Smith & Winterhalder<br />
1992, Buss 1999, Cartwright 2001, Barrett et al. 2002) či evoluční psychiatrie<br />
(Stevens & Price 1996).<br />
2.1. Příbuzenský altruismus<br />
Jeden ze základních, obecně známých a nejzjevnějších případů altruistického<br />
<strong>chování</strong> je obětavé <strong>chování</strong> matky (popřípadě rodičů) k vlastním dětem. V zájmu<br />
svého potomstva je matka ochotna nejen stavět hnízda či hrabat nory a<br />
shromažďovat potravu, kterou sama nejí, ale také se vystavovat riziku vlastní<br />
záhuby v případě odhánění predátorů. Dobře známé je <strong>chování</strong> mnoha ptáků,<br />
například kulíka písečného, který v případě, že se k jeho hnízdu blíží vetřelec,<br />
začne nápadně poskakovat, křičet a táhnout za sebou křídlo držené<br />
v nepřirozeném úhlu. Přitom se vzdaluje od hnízda. Cílem tohoto <strong>chování</strong> je<br />
upoutat pozornost predátora, vyvolat v něm dojem, že je snadnou kořistí a tím<br />
snížit pravděpodobnost, že vetřelec najde hnízdo. Když je takto odlákán do<br />
bezpečné vzdálenosti od hnízda, kulík tohoto <strong>chování</strong> nechá a uletí. Představa, že<br />
pták přehnaně riskuje, je poněkud nadnesená. Zaprvé k tomuto <strong>chování</strong> dochází<br />
ve chvíli, kdy je pták přesvědčen, že šance predátora najít hnízdo je velmi vysoká.<br />
Za druhé po celou dobu této akce si pták udržuje bezpečný odstup, což dokládá<br />
právě to, že nakonec uletí. Predátor se nechá obalamutit z toho důvodu, že občas<br />
se s nějakým skutečně zraněným ptákem setká a uloví ho.<br />
Dalším běžně používaným příkladem je <strong>chování</strong> včelích dělnic. V případě<br />
ohrožení úlu či hnízda se včely pokouší pomocí svých žihadel zahnat člověka na<br />
útěk. Přitom ne vždy jsou schopny vytáhnout žihadlo z rány, to bývá často<br />
vytrženo i s částí vnitřních orgánů včely a tato umírá. Ovšem uvíznutí žihadla<br />
v pokožce a následná smrt včely je z pohledu včel nešťastná náhoda. Většina<br />
nepřátel včel, proti nimž používá v (sebe)obraně žihadlo, patří mezi bezobratlé<br />
živočichy, jako jsou různé vážky, vosy, sršně, pavouci, dravé ploštice a další.<br />
19
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
Častými lupiči medu i larev jsou vosy a mravenci, na včelích larvách se živí brouci<br />
(Aethina tumida), ve vosku se vyvíjejí larvy zavíječe voskového (Galleria<br />
mellonella). V boji proti nim není problém používat žihadlo. Přestože jsou žihadla<br />
blanokřídlého hmyzu opatřena zoubky (tj. i žihadla vos a čmeláků, Hošek 2004),<br />
do kutikuly bezobratlého útočníka je proražen natolik velký otvor, že včele nečiní<br />
problém žihadlo opět vytáhnout. Jiná situace je s pokožkou obratlovců, která<br />
obsahuje kolagenová vlákna, za která se háčky žihadla lehce zachytí. Poněkud<br />
lépe vybaveny jsou pak ty druhy včel, které nejsou vybaveny žihadly a své<br />
protivníky koušou. Uvedené srovnání tedy jasně ukazuje, že včelí „obětování se“<br />
není v žádném případě projevem altruismu, ale prostým vedlejším produktem jinak<br />
adaptivního <strong>chování</strong>.<br />
Společné je těmto případům jejich sociální pozadí – příbuznost<br />
zúčastněných jedinců. V souladu s teorií sobeckého genu, kdy jedinec nehájí svůj<br />
život pro život sám, ale pro zvýšení pravděpodobnosti, že předá své geny do další<br />
generace, je zaveden termín inklusivní fitness. Autorem tohoto pojmu je Hamilton<br />
(1964), jako první upozornil na skutečnost, že naše geny se nemusejí šířit do další<br />
generace jen přes naše potomstvo, ale také (s nižší, ale nezanedbatelnou<br />
pravděpodobností), skrze potomstvo našich příbuzných. S altruismem vůči<br />
příbuzným jedincům je spojen nepotismus, neboli jejich protežování.<br />
Na podstatu příbuznosti se podívejme blíže. U většiny živočichů je každý<br />
jedinec nositelem dvou sad genetické informace (2n, diploidní stav), přičemž jeho<br />
genom vznikl spojením haploidní spermie (1n) a haploidního vajíčka (1n). Každý<br />
proto sdílí s každým svým rodičem polovinu genetické informace, má-li nějaký<br />
konkrétní gen G, s 50% pravděpodobností ho získal od otce a s 50%<br />
pravděpodobností od matky (se 100% jistotou ho získal od některého rodiče).<br />
Pravděpodobnost lze vyjadřovat i bez procent, v tomto případě se nazývá<br />
koeficient příbuznosti a je 0,5. S každým člověkem jsme si nějak příbuzní<br />
(připomeňme společného předka všech současných lidí na světě, který žil před<br />
cca 3600 lety). Přitom k výpočtu koeficientu potřebujeme znát společné (nejbližší)<br />
předky. Například sourozenci mají dva společné předky, otce a matku (a řadu prapra-prarodičů,<br />
kteří jsou pro tuto analýzu bezpředmětní). Pro výpočet koeficientu<br />
příbuznosti r libovolných jedinců existuje jednoduchý vzorec r = Y × (½) n , kde Y je<br />
počet společných předků (vlastní sourozenci mají dva) a n je počet meiotických<br />
20
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
dělení mezi těmito jedinci. V rodokmenech toto meiotické dělení odpovídá svislým<br />
čarám a v případě sourozenců je jejich počet roven dvěma („větev“ od rodičů<br />
k jednomu z nich + „větev“ ke druhému). Jako příklad nám může posloužit<br />
rodokmen Froda Pytlíka, hobita z Tolkienových příběhů (obr. 2). Z rodokmenu je<br />
vidět, že Frodo neměl žádné sourozence, ale jeden z jeho vzdálených příbuzných<br />
byl Pipin (Peregrin Bral). Při výpočtu jejich příbuzenského koeficientu musíme<br />
nejdříve najít nejbližšího společného předka. Ti jsou dva – Balbo Pytlík a Beryla<br />
Bulíková-Pytlíková, čili Y = 2 (naštěstí u hobitů zřejmě nedochází k rozvodům či<br />
smilstvu, takže počet společných nejbližších předků je v tomto rodokmenu vždy 2).<br />
Poněkud větší oříšek bude určit počet meióz. Považujeme za ně počet svislic, čili<br />
Frodo → Drogo & Primule → Fosko & Rubina → Largo & Tanta → Balbo & Beryla<br />
→ Ponto & Mimóza → Růžena & Hildigrim → Peregrin. Celkem 7 meióz, čili<br />
r = 2 × (½) 7 . Koeficient příbuznosti Froda a Pipina je 0,0156. Jiná je situace u<br />
výpočtu příbuznosti Charlese Darwina a Francise Galtona (obr. 3). V jejich případě<br />
mají pouze jednoho společného předka a jejich r je 0,0625.<br />
Obrázek 2: Pomůcka pro výpočet příbuzenského koeficientu r na příkladu<br />
rodokmenu Froda Pytlíka (http://www.prstenmoci.wz.cz/rodokmen.jpg).<br />
V každém případě je ale libovolný jedinec nejpříbuznější sám se sebou a<br />
proto by měl v prvním případě hájit vlastní zájmy. Jak údajně prohlásil Haldane:<br />
21
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
„položil bych život pro více než dva bratry, více než čtyři nevlastní bratry, nebo pro<br />
více než osm bratranců“. S takovými situacemi se ale člověk v životě moc často<br />
nesetkává. Samozřejmě většina jedinců se nepídí po tom, kdo je jejich příbuzný a<br />
kolik s ním sdílejí genů. Velmi dobrým vodítkem nám může být emocionální<br />
blízkost. Například při výzkumu incestu, čili pohlavního styku s pokrevnými<br />
příbuznými, bylo zjištěno, že míra odmítání pohlavního styku souvisí spíše<br />
s dobou, po kterou spolu daní jedinci vyrůstali – lidé blízcí po dlouho dobu<br />
v dětství, byli jako sexuální partneři méně žádoucí (Korchmaros & Kenny 2001).<br />
Tato hodnota většinou velmi dobře koreluje s vlastní příbuzností, koho znáš od<br />
dětství a trávil jsi s ním spoustu času, na toho buď hodný – je to pravděpodobně<br />
tvůj příbuzný.<br />
Obrázek 3: Pomůcka pro výpočet příbuzenského koeficientu r na příkladu<br />
rodokmenu Ch. Darwina a jeho bratrance F. Galtona. Kolečka označují ženy,<br />
čtverce muže, pootočené čtverce osobu nejasného pohlaví či mrtvě<br />
narozené dítě. Intenzita výplně údajně odpovídá míře „vědeckých<br />
schopností“, černé označují osoby s brilantním intelektem, šedé osoby<br />
s úspěchy na vědeckém poli (http://www.dhushara.com/book/socio/ped.jpg).<br />
Mnohem komplikovanější situace nastává u živočichů s haplodiploidním<br />
systémem pohlaví. Mezi ně patří sociální blanokřídlý hmyz. U těchto druhů jsou<br />
samice (královna a dělnice) diploidní a samci (trubci) jsou haploidní. Královna se<br />
páří pouze jednou v životě a to s 14-20 samci, jejich sperma v těle smíchá a pak<br />
celý život šetrně hospodaří s uloženými spermiemi. Vajíčka jsou oplozována<br />
během kladení, z oplozených se líhnou samice, z neoplozených se líhnou samci.<br />
Každá dělnice tak sdílí se svou matkou polovinu jejich genů. Z tohoto důvodu není<br />
příbuznost sourozenců (sester) 50%, jako u většiny druhů živočichů, ale něco<br />
22
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
málo přes 25 % (25 % od matky a pouze s pravděpodobností 1 : 14-20 dalších<br />
25 % od otce).<br />
Na první pohled to vypadá, že by každá dělnice udělala lépe, kdyby<br />
produkovala vlastní potomstvo, se kterým by byla příbuznější, než se svými<br />
sestrami (Ridley 2000). Nicméně vzhledem k její výživě v larválním stádiu není<br />
schopna oplodnění, proto by produkovala pouze trubce. Samozřejmě i trubci jsou<br />
potřeba pro napáření mladých královen, v zájmu dělnic by proto bylo trubce<br />
produkovat. Nejvýhodnější je nechat pářit mladé královny (tj. sestry) se svými syny<br />
(50% příbuznost), méně výhodné je nechat je pářit se svými bratry (25%<br />
příbuznost) a nejméně výhodné je nechat pářit mladé královny se svými synovci<br />
(syny jiných dělnic, příbuznost nižší než 25 %). Z toho důvodu se včelí dělnice drží<br />
navzájem v šachu a přestože se pokouší klást do pláství i svá vajíčka, navzájem si<br />
je pečlivě odstraňují. Ponechávají pouze vajíčka označená pachovou značkou<br />
královny.<br />
Relativní komplikovanost genocentrického pohledu na altruistické <strong>chování</strong><br />
je příčinou častého nepochopení. Příkladem může být citát z práce o prosociální<br />
orientaci jedince (Kusák 1994, s. 66): „Sklon pomáhat příslušníkovi svého druhu je<br />
diktován instinktem, který je odpovědný za přežití druhu… Ani sociobiologové se<br />
však neshodují v tom, jak se příslušná dispozice dostává do genetické výbavy<br />
příslušníků daného druhu. Poukazuje se přitom na skutečnost, že ti z nich, kteří<br />
jednají ve prospěch druhých, jsou vystaveni daleko většímu riziku (jedinci<br />
signalizující ostatním blížící se nebezpečí hynou mezi prvními), ale také na to, že<br />
jsou to často ti, kteří nejsou nositeli genetických informací (např. trubci u včel)“.<br />
Trubci samozřejmě nositeli genetické informace jsou (jako každý organismus).<br />
Pokud měl autor na mysli dělnice, které se samy běžně nemnoží, zcela opomenul<br />
skutečnost, že všechny geny, včetně toho hypotetického pro altruismus, získaly od<br />
své matky, která se rozmnožování věnuje po celý život. Gen pro altruismus v těle<br />
královny se tudíž nemusí manifestovat a projevuje se až v jejím potomstvu.<br />
Jiné obecně známé <strong>chování</strong> vydávané za příklad zbytečného riskování ve<br />
prospěch svých příbuzných je varování okolí před predátorem. Údajně by bylo pro<br />
jedince, který zahlédl nebezpečí, mnohem bezpečnější, kdyby se nenápadně<br />
vytratil. Přesto u řady skupinově žijících druhů se vyskytují tzv. strážci, kteří<br />
namísto shánění potravy vyhlížejí nepřítele. Poté, co byla na tuto problematiku u<br />
23
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
surikat zaměřena pozornost výzkumníků, se zjistilo, že nehlídají pouze příbuzní<br />
jedinci, ale i nepříbuzní imigranti a hlavně, že hlídají převážně ti, kteří jsou<br />
nasycení. Zdaleka neplatí, že by strážci svým hlídkováním drasticky zvyšovali<br />
riziko svého spatření, drželi stráž převážně v bezpečí, tj. nedaleko své nory<br />
(Clutton-Brock et al. 1999). Surikaty vesměs upozorňovaly na predátory, kteří o<br />
jejich skupině již věděli, eventuelně se k ní blížili. Onen varovný signál tedy není<br />
určen (pouze) ostatním členům smečky, ale (převážně) přímo predátorovi (Zrzavý<br />
1999). Upozorňuje ho, že potenciální kořist o něm ví, nenechá se zaskočit a tudíž<br />
je velmi nepravděpodobné, že bude ulovena. Surikaty se tedy nijak svým<br />
„hlídacím“ <strong>chování</strong>m pro další jedince neobětují, hlídají prostě samy sebe. Celá<br />
řada podobných případů domnělého altruismu se po bližším přezkoumání ukazuje<br />
jako čistě sobecké <strong>chování</strong>. Tyto případy zřejmě nepatří mezi příbuzenský<br />
altruismus, dostáváme se tak k jiné kategorii.<br />
2.2. Reciproční altruismus<br />
Teorie recipročního altruismu se týká situací, kdy jeden osoba pomáhá druhé<br />
s vyhlídkou, že tato jí pomoc posléze oplatí. Celistvě jako první tuto teorii<br />
formuloval Trivers (1971). Základním kamenem recipročního altruismu je tzv.<br />
teorie her s nenulovými součty (Axelrod 1984). Teorie her se začala v evoluční<br />
biologii využívat od 60. let XX. století. Představit si je můžeme na klasickém<br />
příkladu Vězňova dilematu. Představme si, že dva obžalovaní jsou předběžně<br />
zadrženi. Jsou obžalováni z několika méně závažných činů, ale jsou (oprávněně)<br />
podezřelí ze spáchání velkého zločinu. Každý sedí v jedné cele. Na jejich<br />
výpovědi závisí výše trestu: pokud budou oba dva „zatloukat“, zločin jim nebude<br />
prokázán a vyváznou jen s podmínkou za méně závažné činy. Každý je však<br />
vybídnut ke spolupráci s obžalobou – když podá důkazy o vině svého kolegy<br />
v případě zločinu, vyvázne na oplátku s čistým rejstříkem. Pokud se oba zradí<br />
navzájem, budou potrestáni oba, nicméně jejich trest bude nižší, než kdyby byl<br />
usvědčen jen jeden z nich (obr. 4). Každý z nich je v pokušení zradit svého kolegu,<br />
protože se nedá spoléhat, že sám nebude zrazen. Nejlepší by sice bylo<br />
spolupracovat, ale pořád je lepší si odsedět 3 roky, když se usvědčíme navzájem,<br />
než se nechat napálit a pykat sám za oba. Za podobné modelové situace je<br />
nejlepší nespolupracovat. Asymetrie mezi cenou a ziskem je základní podmínkou<br />
pro dilema.<br />
24
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
Obrázek 4: Příklad vězňova dilematu (upraveno podle Dawkins 1998).<br />
Pokud se však do hry zavede prvek opakování (v klasickém vězňově<br />
dilematu těžko představitelná, ale hra se převede například na získávání peněz),<br />
nejlepší strategií je tzv. půjčka za oplátku (tit for tat). Nejvýhodnější je udělat na<br />
začátku vstřícný krok a v dalších kolech opakovat tah spoluhráče. Pokud se totiž<br />
sejdou dva hráči s touto strategií, vede to ke kooperaci. Samozřejmě tato<br />
spolupráce funguje v neanonymním prostředí, čili u jedinců, kteří jsou schopni si<br />
zapamatovat, komu pomoc předtím poskytli. Na subhumánní úrovni se<br />
s takovýmto způsobem <strong>chování</strong> můžeme setkat již u některých letounů<br />
(Chiroptera). Například upíři obecní (Desmodus rotundus) se živí krví velkých<br />
savců. Ne každý večer jsou však všichni jedinci úspěšní při pátrání po kořisti,<br />
proto v případě úspěchu vypijí krve co nejvíce. Ti neúspěšní pak žebrají o potravu<br />
u těch úspěšných a ti jí část vyvrhnou. Ve většině případů se takto chovají ke<br />
svým potomkům (cca 70 %), přesto se pravidelně vyskytuje i dar krve<br />
nepříbuznému jedinci (Wilkinson 1984). I u upírů je zavedena asymetrie ceny a<br />
zisku. Stejné množství může pro sytého upíra znamenat malou oběť a pro<br />
vyhladovělého záchranu života. Pro opakované vězňovo dilema je navíc podstatná<br />
podmínka neanonymity – a ta se u upírů podařila prokázat taky (Wilkinson 1984).<br />
V zajetí ve smíšené skupině upíři přednostně darovali krev svým známým před<br />
upíry z původně jiné populace a odmítali tak nakrmit ty jedince, kteří jim sami dříve<br />
odmítli pomoci.<br />
25
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
Sdílení potravy je obecně známé u řady dalších druhů živočichů,<br />
nejtypičtější je u smeček různých druhů šelem, převážně psovitých. Úspěšnost<br />
osamělého lovce je podstatně nižší, než když se mohou jedinci ve štvaní kořisti<br />
střídat (Bekoff & Wells 1980). Se spravedlivým dělením o potravu souvisí i pocit<br />
nespravedlnosti (jakési proto-morální cítění) u malp hnědých (Cebus apella)<br />
(Brosnan & de Waal 2003). Žetony byly s opicemi vyměňovány za jídlo. Když<br />
jedna opice dostala za žeton okurku, druhá, která výměně přihlížela, ji také za<br />
žeton přijala. V případě, že první dostala hrozen, a druhé byla nabízena „jen“<br />
okurka, druhá opice odmítala okurku přijmout.<br />
Nerovnost nabídky bývá často studována pomocí takzvaných ultimátních<br />
her. Ve hře vystupují 2 hráči – diktátor a příjemce. Diktátor dostane jistý finanční<br />
obnos a jeho úkolem je libovolnou část nabídnout příjemci, který ví, kolik peněz<br />
dostal. Pokud příjemce je ochoten nabídku přijmout, peníze si ponechají dle<br />
diktátorova dělení. Pokud ji však odmítne, peníze nezíská nikdo. Průměrná<br />
nabídka a přijatá částka je mírně pod polovinou oné částky (Ruffle 1998, Bohnet &<br />
Frey 1999). Tato situace je sice velmi častá, nikoliv však univerzální (Henrich et al.<br />
2001), na míru sociální spravedlnosti má významný vliv kultura.<br />
Zajímavý je i vliv pohlaví diktátora na jeho štědrost. Darwinův názor, že<br />
ženy jsou méně sobecké (Darwin 1923; originál vyšel v roce 1874), byl potvrzen i<br />
experimentálně (Eckel & Grossmann 1998). Ženy jsou také sociálně citlivější,<br />
v diktátorských hrách narozdíl od mužů rozlišovaly výši nabídky podle pověsti<br />
příjemce (špatný × dobrý člověk), muži své zásady neměnili (Eckel & Grossmann<br />
1996b).<br />
Reciprocita však nemusí počítat s „oplácení stejnou mincí“, jak trefně<br />
poznamenává Zrzavý (Zrzavý et al. 2004), pozváním dívky na večeři muž nechce<br />
docílit, že ona jeho příště také pozve. Poskytování sexu za potravu není ostatně<br />
známo jen u člověka a šimpanzů bonobo (de Waal 1995), ale i u hmyzu (Boggs<br />
1995). V řadě případů lze altruistický akt chápat jako jakousi investici, která se<br />
zúročí až časem. Tím se dostáváme k dalšímu typu altruismu.<br />
2.3. Altruismus jako signál<br />
V řadě případů se ve světě zvířat setkáváme se situacemi, kdy jedinci pomáhají<br />
v situaci, kdy je vyhlídka na oplátku dosti nejistá. Příkladem mohou být například<br />
26
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
tzv. pomocníci (angl. helpers). Vyskytují se u mnohých druhů živočichů (ryby, ptáci<br />
i savci), které se starají o potomstvo. Jednou z příčin tohoto <strong>chování</strong> je zřejmě<br />
nedostatek míst vhodných k výchově vlastního potomstva (Bergmüller et al. 2005).<br />
V podmínkách, kdy okolo není mnoho vhodných míst k vlastnímu zahnízdění, je<br />
vhodnější pomoci rodičům s výchovou svých sourozenců a tím napomoci šíření<br />
svých genů. Tento přínos byl prokázán u mlynaříků dlouhoocasých (Aegithalos<br />
caudatus), u kterých hnízdní pár často přijde o celou snůšku (např. ji sežere<br />
predátor). V této situaci ptáci pomáhají jinému hnízdnímu páru, často příbuzným,<br />
společně lépe vykrmí mláďata a zvýší tak pravděpodobnost jejich přežití<br />
(Hatchwell et al. 2004).<br />
Pomocníci se však občas vyskytují i mezi nepříbuznými jedinci. V těchto<br />
případech zde pravděpodobně zůstávají proto, že okolní prostředí je nepříznivé<br />
(např. nedostatek potravy), kdežto teritorium hnízdícího páru poskytuje sdostatek<br />
zdrojů i jim. Cenou, kterou však hnízdícímu páru musí platit, je pomoc s krmením<br />
potomstva. Je to jakási forma nájemného (pay-for-stay) a cena za pomáhání<br />
s krmením je nižší, než náklady na obtíže spojené s vyhnáním z teritoria (Hamilton<br />
& Taborsky 2005). Dalším významným důvodem, proč pomáhat někomu jinému<br />
s výchovou potomstva, je cena zkušeností. Zkušené samice mají vyšší<br />
reprodukční úspěch než samice nezkušené, pokud tedy nemohou samy hnízdit,<br />
udělají lépe, když budou pomáhat jiným samicím (Komdeur 1996). K pomáhání se<br />
ptáci uchylují i z toho důvodu, že jim tato činnost pomůže zvýšit pravděpodobnost<br />
na získání partnera (Sherley 1990). Partnerem jim přitom mohl být buď přímo<br />
vychovaný potomek, nebo jiný pomocník, nebo přímo ovdovělá samice, které<br />
mladý samec pomáhal (Trivers 1972, Reyer 1990 in Zahavi & Zahavi 1997).<br />
V některých případech ovšem o altruismu řeč být nemůže – to pokud domnělý<br />
altruistický pomocník v zápětí po tom, co se usadí v cizím teritoriu a začne<br />
pomáhat, vyžene původního člena hostitelského páru stejného pohlaví a spáří se<br />
s tím zbývajícím.<br />
V těchto případech se altruismus uplatňuje coby signál. Signalizovány<br />
mohou být dobré geny a/nebo hendikep. Samec, který se dokáže celou hnízdní<br />
sezónu věnovat krmení cizích mláďat je jistě šikovný a dokáže se postarat i o<br />
vlastní potomstvo. U timálií (Turdoides squamiceps) pomocníci soutěží o to, kdo<br />
bude pomáhat (Zahavi 1995), starší ptáci brání mladším v pomáhání, respektive<br />
27
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
dominantnější brání podřízeným, dokonce občas z nouze nutí potravu i jiným<br />
dospělým (Zahavi & Zahavi 1997). Jistě i výhra v takovéto soutěži je signálem<br />
dobrých genů a jelikož je pravděpodobné, že více příslušníků má dobré geny, míra<br />
hendikepu může určovat toho nejlepšího. Takový signál je namířen vůči<br />
příslušníkům stejného druhu, respektive přímo vůči případným sexuálním<br />
partnerům. Signalizuje jim: „podívej, jak jsem dobrý – můžu si dovolit dělat takové<br />
nákladné a pro mne nevýhodné činy!“. Takovýmto činem je údajně i<br />
nediskriminace mláděte kukačky vránami. Vrány podle této interpretace<br />
ponechávají mládě kukačky v hnízdě proto, že vyvést mládě kukačky je nákladné<br />
a skutečnost, že toho dosáhli, zvyšuje jejich prestiž v očích partnera a snižuje<br />
riziko, že je partner opustí (Yom-Tov 1989 in Zahavi & Zahavi 1997). Tyto teorie<br />
jsou však diskutabilní a jsou zpochybňovány (Wright 1997) i přes existenci<br />
různých modelů, které možnost uplatnění altruismu jako signálu dokazují (Roberts<br />
1998, Lotem et al. 2003).<br />
Podstatou signální teorie je obtížná falzifikovatelnost hendikepu. Signál<br />
musí být skutečně nákladný, aby byl věrohodný. Příkladem málo nákladných a<br />
proto nevěrohodných signálů jsou inzeráty v rubrikách on hledá ji, kde se<br />
vyskytuje řada (téměř) abstinentů, nekuřáků, pohledných, slušných, sympatických<br />
a přesto nezadaných mužů. Mnohem nákladnější signály inzerující kvalitu samce<br />
jsou například velikost paroží u jelenů, velikost ocasu u pávů, tělesná symetrie atp.<br />
Není nepravděpodobné, že altruistické <strong>chování</strong> je takovýmto typem signálu také.<br />
Dokonce by mohlo být i výrazně lepším signálem než třeba délka ocasu, protože<br />
dlouhý ocas překáží po celý život, zato v nepříznivých podmínkách lze altruistické<br />
<strong>chování</strong> nahradit <strong>chování</strong>m sobečtějším (Zrzavý et al. 2004).<br />
Skutečnost, že altruistické <strong>chování</strong> může být signálem, jehož obsahem je<br />
jiná informace, je možno demonstrovat na existenci tzv. potlačů u Kwakiutlů a<br />
dalších indiánských kmenů na americkém severozápadě. Jednalo se o systém<br />
vyměňovaných darů, souvisejících s pojmy úvěru, termínu a cti (Mauss 1999). „Ve<br />
všem, co indián podniká se spoléhá na pomoc přátel. Slibuje, že jim tuto pomoc<br />
později splatí. […] slibuje, že jim vrátí hodnotu půjčky i s úrokem. Indián nemá<br />
písmo, tak transakce probíhá veřejně, aby jí dodal záruky. Nadělat si dluhy na<br />
jedné straně, zaplatit dluhy na straně druhé – to je potlač. […] indián, který pozve<br />
své přátele a sousedy na velký potlač, kde zdánlivě promrhá veškeré plody své<br />
28
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
mnohaleté práce, sleduje dvě věci, jimž nelze upřít, že jsou moudré a<br />
chvályhodné. Jeho prvním cílem je splatit dluhy. […] Druhým cílem je umístit plody<br />
své práce tak, aby z nich vytěžil co největší zisk pro sebe i své děti. Ti, kdo o této<br />
slavnosti dostanou dary, je berou jako půjčku, již použijí ve svém současném<br />
podnikání, ale po několika letech ji musí vrátit dárci či jeho dědicovi.“ (Boas 1898<br />
in Mauss 1999).<br />
Mezi kmeny, rody a rodinami probíhaly potlače většího rozsahu, kde<br />
spotřeba a ničení neznaly mezí. Osobní prestiž náčelníka a jeho kmene byla<br />
spjata s utrácením a s důsledností, s jakou museli i s úrokem vracet přijaté dary.<br />
Bylo nutno přeměnit v dlužníky ty, kteří mu/jim byli zavázáni a tak je touto cestou<br />
pokořit. Povinnost důkladně oplácet byla bezpodmínečná, neoplacené dary byly<br />
připomínány a vyčítány. Trestem za porušení povinnosti oplácet byla nejen ztráta<br />
tváře, ale i otroctví vůči dluhům. Povinností bylo nejen dary dávat, ale je i přijímat,<br />
přestože se tím člověk či kmen zavázal k oplácení. Nepřijetí daru bylo považováno<br />
za přiznání porážky, neschopnosti dar posléze oplatit. V některých případech se<br />
na potlačích ani nedávaly dary, ale vše se ničilo, aby vznikl dojem, že<br />
„organizátor“ ani nechce, aby mu někdo něco vracel – pálilo se velké množství<br />
tuku, přikrývky (přikrývky byly platidlem), domy, ničily se nejcennější měděné<br />
předměty. Toto <strong>chování</strong> bylo účastníky popisováno jako válka majetku. Probíhalali<br />
takováto směna s vyhlídkou na okamžitý zisk, byla předmětem opovržení.<br />
Nebylo možné se přiznat, že se počítá s oplacením. Okázalostí se získávají<br />
soupeři, či nepřátelé (Benedictová 1999). Podobných společností založených na<br />
závazcích vůči dárci je vícero, relativně časté jsou v Oceánii. Například příslušníci<br />
kmene An na Guamu (Mikronésie) v diktátorských hrách nabízeli průměrně 58 %<br />
částky a příjemci tyto nabídky odmítali. Zdůvodňovali své odmítnutí jako obranu<br />
před vnucováním podřízené role (Henrich et al. 2001). Možnost, že altruismus<br />
může působit jako hrozba, zmiňuje Zahavi (1995) i u timálií.<br />
Jinými příklady prestižního <strong>chování</strong> jsou například přitloukání se na kříž,<br />
coby způsob oslavy velikonoc na Filipínách, či závody mladíků v automobilech ve<br />
filmu „Pomáda“. Podobně bizarní příklady prestiže nemusíme hledat jen na<br />
opačných koncích světa, hendikepovou teorii můžeme uplatnit i při vysvětlení<br />
<strong>chování</strong> mladíků, kteří se seznamují s účinky alkoholu či cigaret (Diamond 2004).<br />
Velmi často nad sklenicí piva sklouzne hovor k tomu, kdo, kdy, kde a kolik toho<br />
29
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
vypil a jak se opil či neopil. Vlastní konzumace alkoholu může souviset s jinými<br />
psychickými predispozicemi, ale inzerce vlastních výkonů vychází z hendikepové<br />
teorie. Podstatou výroků „to už musí být člověk nějaký pašák a vydělávat spoustu<br />
peněz, aby dokázal vypít tolik chlastu a ještě tak často“ nebo „to musí mít velmi<br />
zdravý organismus, když ještě žije“ je však skutečnost, že daný jedinec je „v civilu“<br />
schopen fungovat na podobné příčce společenského žebříčku jako hodnotitel.<br />
Pokud alkohol u daného člověka způsobí pokles na společenském žebříčku, jeho<br />
prestiži to příliš nepřidá – opilec, ležící dennodenně na ulici v kaluži zvratků a/nebo<br />
moči, obdiv nebudí.<br />
Okázalost vytváří prestiž, lidé dávají na odiv věci či vlastnosti, jejichž<br />
vlastnictví je nesamozřejmé, což souvisí s věrohodností tohoto signálu. Jiným<br />
příkladem může být text slovenské písně „Plesový marš“: „… dnes je dnes a dnes<br />
je ples, na granda hráš sa dnes, a čo bude zajtra – to tak vedieť, asi zaplačeš... za<br />
kaviár a za šampanské pol výplaty dáš, za kaviár a za šampanské, ukážeš svetu,<br />
že na to máš ...“ (hudba J. Strauss st., text D. Mikletič, zpěv R. Müller). V anglické<br />
literatuře je tento koncept altruismu znám pod termíny reputation (Alexander 1987)<br />
či prestige (Henrich & Gil-White 2001).<br />
Mít dobrou pověst je výhodné, protože nám to otevírá vícero možností<br />
dostat se do výhodných sociálních interakcí (laický doklad poskytlo několik<br />
známých osobností v jednom zábavném televizním pořadu, když se shodlo na<br />
tom, že známosti jsou pro úspěch důležitější, než schopnosti, znalosti, či<br />
vzdělání). Jinými slovy, s dobrou pověstí máme vícero příležitostí vstupovat<br />
s ostatními lidmi do her s nenulovými součty. Součástí dobré pověsti je nejen<br />
snaha prezentovat dobré geny (přímo, či formou hendikepu), jako je vlastnictví<br />
drahých věcí, módních výstřelků a podobně, ale (převážně) obecné povědomí o<br />
tom, že je užitečné a přínosné s daným člověkem kooperovat, ať už jako se<br />
sexuálním partnerem, koaličním partnerem a nebo potenciálním nepřítelem (Fehr<br />
& Fischbacher 2003).<br />
Prestižní vlastnosti tedy nemusejí souviset jen s majetkem. Častěji prestiž<br />
získávají lidé skromní, pokorní, pracující pro „obecné blaho“. Akceptování prestiže<br />
osoby je projevem úcty a úcta nemusí být vázána jen na dominantní osoby.<br />
Podstatou jejich prestiže je hodnověrnost jejich <strong>chování</strong> a jejich ochota pomáhat.<br />
Takoví lidé jsou váženi a jejich prestiž se šíří mezi lidmi nápodobou (Henrich &<br />
30
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
Gill-White 2001). Lidé si totiž zjišťují ve svém okolí informace o dalších lidech a<br />
nechávají se názory jiných ovlivnit. Důležitější aspekt však je, že je kopírováno i<br />
<strong>chování</strong> vzorů, právě pro možnost, že se tímto způsobem dá získat uznání okolí<br />
(Henrich & Boyd 2001). Některé modely však jsou natolik nedostupné, že není<br />
možné kopírovat jejich <strong>chování</strong>, z toho důvodu probíhá ve společnosti jakási burza<br />
modelů, při níž si lidé vybírají vzory pro své <strong>chování</strong> podle podobnosti, dostupnosti<br />
jejich <strong>chování</strong> a v neposlední řadě podle jejich prestiže (Henrich & Gill-White<br />
2001).<br />
S prestiží silně souvisí i reklama. Jedním z významných způsobů reklamy je<br />
v současné společnosti sponzoring či charitativní činnost, který také bývá<br />
předmětem výzkumu sociálních psychologů. Pokud charita ve své ročence<br />
uveřejňuje jména dárců a výši darované částky, vybere méně, než když si vytvoří<br />
kategorie podle výše daru a pak zveřejní jména v těchto kategoriích. Zároveň však<br />
dárci věnují částky, které se pohybují okolo spodní hranice této kategorie<br />
(Harbaugh 1996). Lidé dávají tolik, kolik je třeba pro „přijetí“ do co nejvyšší<br />
kategorie, a zároveň jen tolik, kolik je nezbytně nutné. Většina finančních darů<br />
v kategorii 500-999 $ se pohybovala mezi 500 až 550 dolary.<br />
Zároveň je však nutné dávat pozor, aby se dobrou pověstí nehonosil někdo,<br />
komu nepřísluší, druhou stranou dobré pověsti je tedy stíhání podvodníků. Stíhání<br />
podvodníků se věnuje řada lidí i profesionálně a existence (fungujícího)<br />
institucionalizovaného trestu je jedním ze znaků vyspělých demokratických<br />
společností. Jistě nás tedy nepřekvapí, že lidé mají predispozice k odhalování<br />
podvodníků. Pomocí tzv. Wasonova testu (viz např. Ridley 2000) bylo ukázáno, že<br />
lidé mnohem lépe řeší logické hádanky v případě, když jsou jim předloženy jako<br />
odhalování podvodníků, než když jsou prezentovány abstraktně. Trestání<br />
podvodníků je dokonce také altruistickým aktem, protože vykonavateli trestu<br />
nepřináší žádný prospěch, kromě pocitu uspokojení. Lidé jsou dokonce ochotni<br />
obětovat peněžní částky „jen“ proto, že tím potrestají podvodníka (Fehr & Gächter<br />
2002). Z toho důvodu ve společnostech, kde jsou trestáni podvodníci,<br />
se podvodníků vyskytuje méně. Tento tlak na podvodníky však zároveň souvisí<br />
s ostrakismem, s hlídáním pravidel a vyrovnanosti reciprocity. Tento koncept se<br />
označuje termínem strong reciprocity (Fehr & Gächter 2002) a bývá využíván<br />
v modelech, zabývajících se skupinovou selekcí (Sober & Wilson 1998); skupiny,<br />
31
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
ve kterých je vysoká frekvence altruistického <strong>chování</strong> a zároveň velký tlak proti<br />
podvodníkům, se mohou mít lépe, než skupiny bez altruismu a ostrakismu.<br />
Podvodníci se mohou vyskytovat nejen ve světě reklamy, ale i ve světě<br />
sponzoringu. Zvláště tehdy, když za získanou reklamu slíbí „platit“ později. Tímto<br />
způsobem jsou nedodržovány například volební sliby politických stran, či sliby<br />
vlády poslat pomoc obětem přírodních katastrof atp. (viz například interpelace<br />
poslance Janečka na 32. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu 25.1.2001,<br />
dostupná na adrese http://milos.chytrak.cz/interpelace/32.php).<br />
Na snahu podvádět v hrách zaměřených na veřejný prospěch (public good)<br />
na rozdíl od nepřímých recipročních her má u lidí vliv anonymita (Semmann et al.<br />
2004). Podvádět v recipročních hrách je nevýhodné, protože podvodník je hned<br />
potrestán. Naproti tomu, při investicích do veřejných statků se při za<strong>chování</strong><br />
anonymity vyplatí podvádět a nechat investovat pouze spoluhráče – zisk se pak<br />
totiž dělí rovným dílem. Příkladem může být správa veřejného majetku; lidé<br />
z kmene Turkana krmili ovce větvemi akácií, které rostly na březích jezera. Stromy<br />
byly sice v komunálním vlastnictví jednotlivých vesnic, ale jejich využití se řídilo<br />
nepsanými, avšak přísnými pravidly. Za opakované porušení pravidel a krmení<br />
ovcí větvemi z akátů bez povolení rady starších hrozil trest smrti. Během jednoho<br />
ze suchých let se do prosperující situace vložila vláda a pomocí předpisů začala<br />
pastvu na stromech regulovat. V očích pastevců se tak jejich vlastnictví přeneslo<br />
z místních starších na vzdálenou vládu a celé pobřežní porosty byly nadměrnou<br />
pastvou zcela zničeny (Monbiot 1994 in Ridley 2000). Spontánně vznikající<br />
sociální normy v neanonymních společenstvích dokáží vytvářet vhodné prostředí<br />
pro vzájemnou „altruistickou“ kooperaci (Fehr & Fischbacher 2004).<br />
32
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
3. Vliv anonymity situace na altruistické <strong>chování</strong>:<br />
výzkumná část<br />
3.1. Výběr tématu<br />
Jedna z recentně přeložených učebnic sociální psychologie (pomineme-li řadu<br />
skript, věnujících se vybraným kapitolám) je kniha „Základy sociální psychologie“<br />
od Nicky Hayesové (1998), lektorky sociální psychologie na britské Bradfordově<br />
univerzitě. V této knize je rozebírán experiment Lernera a Lichtmanové<br />
(Lerner & Lichtman 1968) zkoumajících ochotu studentek vybrat si v párovém<br />
testu méně atraktivní roli v závislosti na reakci druhé osoby. Hayesová jejich<br />
výsledky použila pro „vyvrácení“ geneticky deterministického vysvětlení<br />
altruistického <strong>chování</strong>: „Když byl výběr ponechán na respondentech, jen 9 %<br />
z nich si vybralo účast v experimentální skupině. […] Ale když jim bylo řečeno, že<br />
jejich partner je žádá, aby se šokům podrobili oni, protože se „strašně bojí“, 72 %<br />
respondentů s tím souhlasilo. Podíl altruistických rozhodnutí byl ještě vyšší, když<br />
jim bylo řečeno, že druhá osoba dostala možnost výběru první, ale rozhodla se, že<br />
to „nechá na nich“. […] Je tedy zřejmé, že vlastní zájmy nejsou jediným faktorem,<br />
který determinuje lidské <strong>chování</strong>. Většina respondentů se rozhodla „sobecky“,<br />
když neměla žádné další informace, ale když jim byly poskytnuty informace o<br />
partnerovi, nastala dramatická změna v povaze jejich volby. To svědčí o tom, že u<br />
většiny lidí stačí i malý podnět k tomu, aby jednali nesobecky. […] Dokonce i<br />
Milgram […] tvrdí, že naše první reakce na obtížnou situaci je spolupracovat,<br />
nikoliv soupeřit. Zdá se, že badatelé skutečně podceňují schopnost vzájemně<br />
spolu vycházet.“ (Hayesová 1998, s. 136-137). Ze zmíněné interpretace<br />
Dawkinsovy teorie je zřejmé, že s ní autorka není příliš důkladně seznámena,<br />
přestože v době, kdy knihu psala, již uplynulo 17 let od prvního vydání<br />
Dawkinsonova „Sobeckého genu“ včetně kapitol o reciproční altruismu a čtyři roky<br />
od druhého vydání s doplněnou kapitolou o teorii her.<br />
Popsaný experiment byl i přes nešikovnou interpretaci výsledků zajímavý a<br />
stal se inspirací pro tuto práci. Do experimentu jsme však zavedli další proměnnou<br />
– anonymitu mezi účastníky.<br />
33
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
3.2. Design a výsledky výzkumu Lernera a Lichtmanové<br />
Výzkum Melvina J. Lernera a Rosemary R. Lichtmanové byl zaměřen na vliv<br />
vnímaných norem na postoje a altruistické <strong>chování</strong> k závislému okolí. Výzkum byl<br />
prezentován pokusným osobám jako experiment zkoumající párové asociativní<br />
učení. Jako pokusných osob bylo využito 140 vysokoškolských studentek, které se<br />
účastnily experimentu dobrovolně, coby jednoho z požadavků k úspěšnému<br />
absolvování kurzu.<br />
Dvojice studentek byla uvedena do laboratoře, kde jim byla prezentována<br />
funkce tzv. paměťového bubnu (memory drum) a zařízení pro udělování<br />
elektrošoků (upevnění elektrod na zápěstí). Intenzita elektrošoků byla popsána<br />
jako „bolestivá, ale bez nebezpečí trvalých následků“. Dále jim bylo řečeno, že<br />
jedna z nich bude podrobena pokusu s negativním podmiňováním a druhá bude<br />
testována jako kontrola, bez elektrošoků. Každá dívka pak napsala číslo a bylo jí<br />
sděleno, že podle srovnání s tabulkou náhodných čísel jí posléze připadne či<br />
nepřipadne možnost zvolit si roli v experimentu. Druhé dívce bude přidělena<br />
opačná role. Pak byly odvedeny do oddělených čekáren. Tam bylo každé sděleno,<br />
že její číslo ji opravňuje zvolit si roli v experimentu. Také jim zde byly sděleny další<br />
informace, podle varianty experimentu. Když si dívka zvolila roli, bylo jí předloženo<br />
k vyplnění několik škál, které jí umožnily popsat atraktivitu druhé dívky a atraktivitu<br />
průměrné vysokoškolačky. Poté byla dotazována na pociťovanou míru<br />
zodpovědnosti za rozvržení experimentu a vyplnila i škály zachycující její pocit<br />
spokojenosti-nespokojenosti a klidu-úzkosti. Na závěr byly s dívkou<br />
prodiskutovány důvody její volby, vnímané motivy <strong>chování</strong> druhého subjektu a<br />
byla informována o pravé podstatě experimentu. Její případné dotazy jí byly<br />
detailně zodpovězeny.<br />
Varianty experimentu<br />
Po uvedení do oddělených čekáren a po sdělení, že mají možnost volby role<br />
v experimentu, nicméně před jejich rozhodnutím, byly dívkám v jednotlivých<br />
variantách sděleny odlišné informace, které měly mít vliv na jejich volbu.<br />
1) Vlastní zájem. Dívce bylo pouze sděleno, že jí napsané číslo umožňuje<br />
volbu, že si má vybrat roli v experimentu a druhé dívce bude přidělena<br />
opačná role.<br />
34
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
2) Laskavý akt. Dívce bylo sděleno, že sice možnost výběru připadla druhé<br />
dívce, ale když tato byla dotázána na svou volbu, tak chvíli váhala, pak se<br />
zdráhala rozhodnout a možnost volby přenechala jí.<br />
3) Žádost o pomoc. Dívce bylo sděleno, že jí připadla možnost volby, a také,<br />
že druhá dívka jí vzkazuje, že se skutečně bojí a že by ráda byla v kontrolní<br />
skupině. Pak jí bylo řečeno, že rozhodnutí samozřejmě záleží na ní.<br />
4) Vynucovaný laskavý akt. Subjektu byla popsána situace, kdy druhá dívka<br />
říkala, že by bylo lepší, kdyby od ní (tj. od subjektu) dostala přiděleny<br />
elektrošoky rovnou, nezávisle na nějakých náhodných číslech, protože je<br />
jasné, co si vybere. Kdyby ale byla hodná, měla by si vybrat sama<br />
elektrošoky. Pak jí bylo řečeno, že rozhodnutí samozřejmě záleží na ní.<br />
5) Vynucovaná žádost o pomoc. Subjektu bylo řečeno, že druhá dívka, když<br />
se dozvěděla, že nemá možnost volby, byla rozrušená a chtěla být<br />
v kontrolní skupině. Údajně říkala, že nepočítala s možností dostávat<br />
elektrošoky, a že se experimentu nebude účastnit, pokud jí budou<br />
elektrošoky přiděleny. Experimentátor dívce dále řekl, že kdyby jí to<br />
nevadilo, že by si měla vybrat elektrošoky a druhou dívku nechat v kontrolní<br />
skupině, s tím, že konečné rozhodnutí záleží samozřejmě na ní.<br />
6) Kontrolní skupina. Oběma dívkám bylo sděleno, že budou v kontrolní<br />
skupině.<br />
Hlavním výsledkem experimentu byla odlišná frekvence volby elektrošoků<br />
(altruistický akt) a odlišné hodnocení atraktivity druhé účastnice pokusu dle<br />
varianty experimentu (tab. 1).<br />
Z uvedeného je vidět, že velmi vysokou ochotu zachovat se altruisticky<br />
projevovaly dívky v páté variantě experimentu, v situaci, kdy hrozila možnost svou<br />
volbou de facto znemožnit experiment. V této situaci byly také pociťovány<br />
nejnegativnější pocity vůči druhé pokusné osobě.<br />
Dosti vysoká ochota vybrat si elektrošoky byla i v situacích, kdy se druhá<br />
dívka bála – ať už vlastní volby nebo elektrošoků (varianty 2 a 3). Také byla<br />
zjišťována zodpovědnost za zvolenou roli v experimentu. Drtivá většina dívek po<br />
své volbě přiřazovala zodpovědnost za další osud sebe i druhé dívky sobě, kromě<br />
poslední varianty (vynucovaná žádost o pomoc), kde přisuzovaly zodpovědnost za<br />
35
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
svůj osud i osud druhé dívky převážně druhé dívce (tab. 1). Nicméně v této<br />
variantě byl častější i pocit, že zodpovědnost za rozhodnutí má experimentátor.<br />
Z výsledků Lerner s Lichtmanovou vyvodili, že altruistické <strong>chování</strong> může být<br />
vyvoláno různými prostředky s následnými odlišnými postoji k závisející osobě.<br />
podmínky atraktivita zodpovědnost % volby elektrošoků<br />
vlastní zájem -5,23 S 9,09<br />
laskavý akt -4,35 S 88,23<br />
žádost o pomoc -14,56 S 72,22<br />
vynucovaný laskavý akt -14,17 S 22,22<br />
vynucovaná žádost o pomoc -31,05 O, E 86,36<br />
kontrolní skupina 0,82<br />
Tabulka 1: Průměrné hodnocení atraktivity druhé osoby, procentuální<br />
zastoupení volby elektrošoků a pociťovaná zodpovědnost za svou roli v<br />
experimentu (podle Lerner & Lichtman 1968). Atraktivita průměrné studentky<br />
vysoké školy je 0. Zodpovědnost přiřazena: S – sobě, O – druhé dívce, E –<br />
experimentátorovi; zobrazeny varianty, jež volilo alespoň 30 % dívek.<br />
3.3. Definice problému, cíle práce a hypotézy<br />
Naším předpokladem je, že altruistické <strong>chování</strong>, čili ochota zvolit si méně<br />
atraktivní roli v experimentu (elektrošoky), souvisí se snahou pokusné osoby<br />
získat prestiž před spoluúčastníkem. Pro prestiž je typické, že se ji lidé snaží<br />
získat častěji v situacích, kdy je pravděpodobné, že se s okolními lidmi ještě<br />
setkají, tj., kdy lze očekávat její pozdější zúročení. Z toho důvodu se domníváme,<br />
že ochota zachovat se altruisticky bude záviset na anonymitě situace, že<br />
v anonymní situaci budou respondenti méně ochotní zachovat se altruisticky.<br />
Cílem práce je: (1) zopakovat podstatnou část experimentu Lernera a<br />
Lichtmanové a zavést další nezávislou proměnnou do experimentu – anonymitu<br />
situace, (2) zjistit, zda má anonymita situace vliv na pravděpodobnost<br />
altruistického <strong>chování</strong>.<br />
Nulové hypotézy zní (vysvětlení proměnných dále v textu):<br />
H1: Frekvence altruistického <strong>chování</strong> je nezávislá na variantě experimentu.<br />
H2: Frekvence altruistického <strong>chování</strong> je nezávislá na pohlaví respondenta.<br />
H3: Frekvence altruistického <strong>chování</strong> je nezávislá na verzi experimentu.<br />
36
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
H4: Frekvence altruistického <strong>chování</strong> u naivních respondentů je nezávislá na<br />
verzi experimentu.<br />
H5: Frekvence altruistického <strong>chování</strong> u obeznámených respondentů je<br />
nezávislá na verzi experimentu.<br />
3.4. Metody získávání dat a jejich analýzy<br />
Na základě analýzy modelového experimentu (Lerner & Lichtman 1968) byl<br />
naplánován design výzkumu s některými drobnými modifikacemi.<br />
V originálním výzkumu byly dívkám demonstrovány pomůcky pro<br />
předpokládaný následující experiment a byly prováděny pohovory s dvěma<br />
dívkami najednou. Zopakovat výzkum za těchto podmínek nebylo proveditelné,<br />
jelikož nebyly k dispozici pomůcky (elektrody, paměťový buben) a nebylo možno<br />
zajistit simultánní pohovor. Zároveň bylo organizačně příliš náročné získat<br />
dostatek dobrovolníků pro tento typ experimentu. Z těchto důvodů a také pro<br />
minimalizaci vlivu osoby experimentátora na rozhodování pokusné osoby (udržení<br />
vysokého stupně anonymity nejen před druhou osobou, ale i před<br />
experimentátorem), byla zvolena dotazníková forma pokusu.<br />
Vzhledem k dotazníkovému průzkumu byly vypuštěny škály pro zjišťování<br />
atraktivity druhé osoby, jelikož tato byla pouze fiktivní. Pokusným osobám byl účel<br />
dotazníku zdůvodněn právě tvorbou časového harmonogramu pro obsazení<br />
laboratoře a vytipováním dvojic pokusných osob (příloha 1), z toho důvodu byly<br />
varianty experimentu pouze hypotetické a nebylo možno předkládat respondentům<br />
dotazníky k hodnocení atraktivity druhé osoby. Vzhledem k vypuštění zkoumání<br />
atraktivity byla zrušena kontrolní skupina. Ze stejného důvodu byly vypuštěny<br />
dotazníky zjišťující pociťovanou míru zodpovědnosti za volbu role v experimentu a<br />
škály pro zachycení pociťované spokojenosti-nespokojenosti a klidu-úzkosti, které<br />
nemají na studovanou problematiku vliv.<br />
Naproti tomu byla do experimentu zavedena nová proměnná – anonymita<br />
situace. Byly zhotoveny dva dotazníky, lišící se v popisu plánovaného experimentu<br />
v rozvržení dvojic. V anonymní variantě měly být dvojice tvořeny ze studenta<br />
Filosofické fakulty a studenta Přírodovědecké fakulty UP (předpoklad, že se<br />
navzájem neznají) a udržení jejich anonymity během experimentu. V neanonymní<br />
variantě měly být pro experiment využity dvojice spolužáků z jednoho ročníku a<br />
37
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
oboru (navzájem se znají a budou se často potkávat). Anonymita pokusných osob<br />
ve vztahu k experimentátorovi byla zajištěna použitím číselných kódů, vytvořených<br />
z data narození či jiného oblíbeného data.<br />
Vlastní výzkum byl proveden na studentech navštěvujících ve školním roce<br />
2004/05 předmět Srovnávací psychologie (převážně studenti 1. ročníku<br />
Psychologie na FF), předmět Úvod do biologie (převážně studenti 1. ročníku<br />
Mezinárodních rozvojových studií na PřF) a předmět Úvod do školního<br />
poradenství (převážně studenti 2. ročníku Psychologie na FF). Dotazník<br />
nevyplňovaly pouze ženy, ale i muži. Studenti vyšších ročníků nebyli do výzkumu<br />
zahrnuti vzhledem ke zvyšující se pravděpodobnosti „odhalení“ pravého záměru<br />
experimentátora během vyplňování dotazníků.<br />
Na začátku byl celé skupině sdělen důvod k vyplnění dotazníků (podklad<br />
pro přípravu a organizaci studia vlivu intenzity trestu na pozornost a krátkodobou<br />
paměť, viz příloha 1) a pak jim byl rozdán dotazník. Polovině studentů ve třídě<br />
byla rozdána anonymní verze (příloha 3), druhé polovině verze neanonymní<br />
(příloha 4), tato skutečnost byla držena v tajnosti (nenápadná výměna složek<br />
s dotazníky během rozdávání). Po vyplnění dotazníků byly tyto sebrány a rozdána<br />
druhá verze. Na vybrané testy bylo pečlivě poznamenáno, že se jedná o dotazník<br />
předložený jako první. Oba dotazníky studenti opatřili svým individuálním číselným<br />
kódem. Po jejich vyplnění a sebrání byl studentům sdělen pravý důvod vyplňování<br />
dotazníků, byli ubezpečeni, že nebudou kontaktováni pro žádný další experiment,<br />
byly jim zodpovězeny dotazy a byla jim nabídnuta (v případě potřeby) odborná<br />
pomoc Psychologické poradny pro studenty a zaměstnance UP (viz příloha 2).<br />
Celá procedura trvala cca 20 minut.<br />
Z vyplněných dotazníků byla vytvořena databáze, kde každá odpověď<br />
obsahovala závislou proměnnou odpověď (0, 1; kde 1 kóduje altruistický čin –<br />
volbu elektrošoků) a nezávislé proměnné variantu situace (1, 2, 3, 4, 5; dle otázky<br />
v testu, viz příloha 3 a 4), identita osoby (číselný kód byl pozměněn), pohlaví (F,<br />
M), verzi dotazníku (A, N; anonymní, neanonymní) a primárně předloženou verzi<br />
(A, N). Byly analyzovány všechny dotazníky dohromady, poté samostatně<br />
dotazníky předložené jako první (naivní respondenti) a pak samostatně dotazníky<br />
předložené jako druhé v pořadí (obeznámení respondenti).<br />
38
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
Data byla analyzována pomocí generalizovaných lineárních smíšených<br />
modelů (logistická regrese, GLMM) v programu R (Ihaka & Gentleman 1996,<br />
freeware ke stažení na adrese http://www.r-project.org/). Závisle proměnná<br />
odpověď byla definována jako binární proměnná a do modelu vstupovala<br />
v transformované podobě do logitů (link function = logity). Jako fixní efekty byly do<br />
modelu zařazeny kategorické proměnné varianta, pohlaví a verze. Identita jedince<br />
byla použita jako náhodný efekt. Parametry byly vypočítány metodou<br />
penalizovaného likelihoodu, který byl dál optimalizován pomocí Laplaceovy<br />
transformace 2. řádu. Signifikance fixních efektů byla testována z-testem. Nulové<br />
hypotézy byly zamítány na hladině významnosti 0,05.<br />
3.5. Výsledky<br />
Celková ochota studentů vyplnit dotazníky byla vysoká, v první skupině pouze<br />
jeden student dotazník vyplnit odmítl (výsledné n = 15), ve druhé skupině dvě ženy<br />
odevzdaly jen jeden dotazník (výsledné n = 25) a ve třetí skupině jeden student<br />
použil na každý dotazník jiný číselný kód, nicméně tyto dotazníky byly přiřazeny<br />
k sobě na základě podobnosti písma a vzhledem ke znalosti celkového počtu osob<br />
ve skupině (n = 24). Celkem tedy byly získány dotazníky od 64 osob, a sice od 41<br />
žen a 23 mužů.<br />
Pokud se vyhodnotily obě verze dotazníku od všech osob (64 anonymních<br />
vs. 64 neanonymních), byly sice signifikantní rozdíly mezi odpověďmi na jednotlivé<br />
otázky (varianty modelové situace, čili otázky 1 až 5; z = 2,344, p = 0,019), avšak<br />
mezi oběma verzemi dotazníku nebyly žádné výrazné rozdíly (z = 1,273,<br />
p = 0,203). Stejně tak nebyly signifikantní rozdíly mezi odpověďmi u mužů a žen<br />
(z = 1,141, p = 0,254). I přes nesignifikanci rozdílů mezi verzemi je patrné u<br />
většiny otázek, že v anonymní situaci byla ochota zachovat se k druhé osobě<br />
altruisticky nižší (obr. 5).<br />
Frekvence altruistických odpovědí v celkovém souboru respondentů však<br />
výrazně závisela na pořadí (tab. 2). Analýza byla provedena separátně pro naivní<br />
respondenty, tj. pouze pro odpovědi z prvních dotazníků (obr. 6A; 30 anonymních<br />
vs. 34 neanonymních; srovnej v tab. 2 tučně zvýrazněné sloupce, ve skupině<br />
dohromady verzi A v pořadí A-N s verzí N v pořadí N-A). Tyto rozdíly mezi<br />
odpověďmi v anonymní situaci a neanonymní situaci byly signifikantní (z = -2,154,<br />
39
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
p = 0,031). Adekvátně byla provedena analýza jen pro odpovědi od<br />
obeznámených respondentů, tj. pouze pro odpovědi z dotazníků předložených<br />
jako druhé v pořadí (obr. 6B). I v této situaci byly rozdíly mezi verzemi signifikantní<br />
(z = 3,421, p = 0,001).<br />
90%<br />
80%<br />
70%<br />
60%<br />
50%<br />
40%<br />
30%<br />
20%<br />
10%<br />
frekvence atruistických odpovědí<br />
anonymní verze<br />
neanonymní verze<br />
0%<br />
vlastní zájem laskavý akt žádost o<br />
pomoc<br />
varianta<br />
vynucovaný<br />
laskavý akt<br />
vynucovaná<br />
žádost o<br />
pomoc<br />
Obrázek 5: Frekvence altruistických odpovědí (v dotazníku volba role<br />
pokusné osoby s elektrošoky) v závislosti na anonymitě situace; celkové<br />
zhodnocení všech dotazníků.<br />
pohlaví dohromady ♂♂ ♀♀<br />
pořadí A-N N-A A-N N-A A-N N-A<br />
verze A N N A A N N A A N N A<br />
vlastní zájem 20 27 12 9 31 31 10 0 12 24 13 13<br />
laskavý akt 30 27 12 9 23 31 0 10 35 24 17 8<br />
žádost o pomoc 93 97 65 65 92 100 70 90 94 94 63 54<br />
vynucovaný laskavý akt 33 40 26 21 38 38 40 20 29 41 21 21<br />
vynucovaná žádost o pomoc 27 40 18 15 31 46 20 10 24 35 17 17<br />
počet osob 30 34 13 10 17 24<br />
Tabulka 2: Frekvence altruistických odpovědí (%) v experimentu v závislosti<br />
na pohlaví respondenta, pořadí dotazníku a jeho verzi. Tučně zvýrazněné<br />
sloupce konfrontují výsledky z dotazníků položených jako první (tzv. naivní<br />
respondenti).<br />
40
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
A) frekvence atruistických odpovědí naivních respondentů<br />
90%<br />
80%<br />
70%<br />
60%<br />
anonymní verze<br />
neanonymní verze<br />
50%<br />
40%<br />
30%<br />
20%<br />
10%<br />
0%<br />
vlastní zájem laskavý akt žádost o<br />
pomoc<br />
varianta<br />
vynucovaný<br />
laskavý akt<br />
vynucovaná<br />
žádost o<br />
pomoc<br />
B) frekvence atruistických odpovědí obeznámených respondentů<br />
90%<br />
80%<br />
anonymní verze<br />
neanonymní verze<br />
70%<br />
60%<br />
50%<br />
40%<br />
30%<br />
20%<br />
10%<br />
0%<br />
vlastní zájem laskavý akt žádost o<br />
pomoc<br />
varianta<br />
vynucovaný<br />
laskavý akt<br />
vynucovaná<br />
žádost o<br />
pomoc<br />
Obrázek 6: Frekvence altruistických odpovědí v závislosti na pořadí<br />
dotazníku. A) naivní respondenti (výsledky z prvních dotazníků, z = -2,154,<br />
p = 0,031), B) obeznámení respondenti (výsledky z druhých dotazníků,<br />
z = 3,421, p = 0,001).<br />
Z uvedených odpovědí je zřejmé, že respondenti měli nezávisle na tom, zda<br />
první verze dotazníku byla anonymní či ne, tendenci chovat se v neanonymní<br />
situaci altruističtěji než v situaci anonymní. Stejně tomu tak bylo i u odpovědí<br />
z dotazníků vyplňovaných jako druhé. Nicméně i přes tento pattern, který se<br />
41
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
promítl i do celkového vyhodnocení (obr. 5), byly silné opačné rozdíly mezi<br />
verzemi u prvních dotazníků – naivní respondenti s anonymními dotazníky byli<br />
signifikantně altruističtější než naivní respondenti s neanonymními dotazníky<br />
(obr. 6A).<br />
Shrnutí hypotéz:<br />
H1: Frekvence altruistického <strong>chování</strong> je nezávislá na variantě experimentu –<br />
zamítnuto (p < 0,05).<br />
H2: Frekvence altruistického <strong>chování</strong> je nezávislá na pohlaví respondenta –<br />
nelze zamítnout.<br />
H3: Frekvence altruistického <strong>chování</strong> je nezávislá na verzi experimentu – nelze<br />
zamítnout.<br />
H4: Frekvence altruistického <strong>chování</strong> u naivních respondentů je nezávislá na<br />
verzi experimentu – zamítnuto (p < 0,05).<br />
H5: Frekvence altruistického <strong>chování</strong> u obeznámených respondentů je<br />
nezávislá na verzi experimentu – zamítnuto (p < 0,01).<br />
3.6. Diskuze<br />
Srovnání výsledků Lernera a Lichtmanové se získanými výsledky<br />
Pro konfrontaci získaných výsledků se studií původní byla vybrána pouze<br />
neanonymní verze, jelikož i v původní studii byly dvojice pokusných osob tvořeny<br />
spolužačkami z jednoho kurzu. Z tabulky 3 je zřejmé, že ve frekvenci altruistických<br />
odpovědí jsou u některých otázek významné rozdíly. Konkrétně u druhé varianty,<br />
tj. laskavý akt a u páté varianty, vynucovaná žádost o pomoc.<br />
Rozdíly u laskavého aktu jsou velmi pravděpodobně způsobeny odlišnou<br />
interpretací instrukce. V našem dotazníku není naznačeno, že by druhá osoba<br />
projevila obavy z volby a zodpovědnost za rozhodnutí předala respondentovi. Za<br />
těchto podmínek se de facto nejedná o laskavý akt takového druhu, jak ho chápali<br />
autoři původní studie. V jejich případě dívka pravděpodobně druhé osobě<br />
přiřazovala jednak strach z elektrošoků, jednak strach z rozhodnutí, které by<br />
přidělilo elektrošoky někomu jinému (kdo se jich může taky bát). Na takto<br />
pociťovaný strach byly zřejmě brány ohledy způsobující vyšší (resp. nejvyšší)<br />
frekvenci altruistických odpovědí. V našem dotazníku naopak byla prezentována<br />
42
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
jako laskavý akt situace, kdy poskytovatelem laskavého aktu nebyl respondent,<br />
ale hypotetická druhá osoba. V tomto případě na něj naopak nebyly brány<br />
zvýšené ohledy a respondent se zachoval stejně jako v případě sledování<br />
vlastního zájmu. To je zajímavé hlavně proto, že instrukce byly pozměněny<br />
záměrně v duchu textu Hayesové (1998, s. 137, viz citace v této práci v kapitole<br />
3.1.). Jak je zřejmé, Hayesová interpretovala výsledky originální práce způsobem,<br />
který neodpovídá skutečnosti; pokud jsme instrukce podali jí uvedeným<br />
způsobem, ochota zachovat se altruisticky se nezvýšila.<br />
varianty Lerner & Lichtman 1968 tento výzkum<br />
vlastní zájem 9,09 11,76<br />
laskavý akt 88,23 11,76<br />
žádost o pomoc 72,22 64,71<br />
vynucovaný laskavý akt 22,22 26,47<br />
vynucovaná žádost o pomoc 86,36 17,65<br />
Tabulka 3: Srovnání frekvence altruistického aktu (%) ve výzkumu Lernera a<br />
Lichtmanové (1968) s vlastními výsledky (pouze neanonymní verze).<br />
V páté variantě experimentu, tj. vynucované žádosti o pomoc, byl také<br />
shledán výrazný rozdíl mezi původní studií (Lerner & Lichtman 1968) a tímto<br />
výzkumem. V originální studii byly dívky výrazně ochotnější přistoupit na změnu<br />
pravidel a vyhovět nátlaku na ně vyvíjeném. Při bližším pohledu na původní<br />
výsledky však je možno vidět základní rozdíl mezi situacemi s nejvyšší frekvencí<br />
altruistických odpovědí (tab. 1).<br />
Ještě vyšší ochota zvolit si roli s elektrošoky byla ve druhé variantě –<br />
v situaci, kdy byl dívkou druhé osobě na základě instrukce experimentátora<br />
přiřazován strach z elektrošoků a strach z neohleduplného rozhodnutí. Zásadní<br />
odlišnost je však v hodnocení atraktivity této osoby – vynucování žádosti o pomoc<br />
bylo hodnoceno velmi negativně ve srovnání s pouhým projevem ohleduplných<br />
obav. Navíc se v původním článku v přepisu instrukce experimentátora můžeme<br />
dočíst, že jí bylo sděleno: „So I thought that since it didn’t matter to me, I’d just go<br />
ahead and let her be in the control group and put you in the shocks, if that’s all<br />
right with you.” (Lerner & Lichtman 1968, s. 229). Takto podanou instrukci je<br />
možno hodnotit jako jistou formu nátlaku, který však nevyhází od druhé dívky, ale<br />
43
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
od experimentátora. Vzhledem k této instrukci a k získaným výsledkům lze<br />
usuzovat, že dívky se nechovaly altruisticky k druhé osobě, ale přímo<br />
k experimentátorovi (druhá osoba údajně trvala na své neúčasti v experimentu<br />
pokud nebude zařazena v kontrolní skupině). Lze se domnívat, že pod vlivem<br />
charismatu experimentátora a jeho autority (experimentátor byl přednášející a<br />
účast v experimentu podmiňovala absolvování kurzu) se dotyčná dívka rozhodla<br />
zachovat jinak, než by tomu bylo v jeho nepřítomnosti. Vliv autority na <strong>chování</strong><br />
jedince byl studován v šedesátých letech Milgramem (Milgram 1963), který zjistil<br />
podobné ovlivnění rozhodování pokusné osoby pod vlivem experimentátora. I<br />
další recentní studie (např. Lord & DeZoort 2001, Brief et al. 2000, Turner 1993)<br />
podobně prokázaly, že lidé pod vlivem charismatické osobnosti anebo autority<br />
dokáží pozměňovat své <strong>chování</strong> (např. rasistické názory, Brief et al. 2000).<br />
Toto lze podpořit i skutečností, že v této variantě experimentu dívky častěji<br />
než v jiných variantách přiřazovaly zodpovědnost za rozvržení experimentu<br />
experimentátorovi (tab. 1). Právě z tohoto důvodu jsme pro náš výzkum zvolili<br />
dotazníkovou verzi, která minimalizuje působení experimentátora na pokusnou<br />
osobu, na rozdíl od Lernera a Lichtmanové, kteří v této studii zkoumali mj. vliv<br />
sociálních norem na altruistické <strong>chování</strong>.<br />
Zhodnocení vlivu pohlaví respondenta na altruistické <strong>chování</strong><br />
V našem experimentu se nepodařilo prokázat vliv pohlaví na frekvenci<br />
altruistických rozhodnutí. Nelze vyloučit, že striktní vytváření smíšených dvojic,<br />
respektive dvojic z osob stejného pohlaví by přineslo jiné výsledky, neboť takovýto<br />
párový test vy odstranil vlivy interindividuální variability v <strong>chování</strong>. Podle výzkumu<br />
Nadlera et al. (1984) jsou sice ženy ochotnější než muži pomoc přijmout, ale muži<br />
jsou ochotnější přijmout pomoc spíše od ženy než od muže. Navíc jsou muži<br />
méně vnímaví k poskytnutí pomoci.<br />
Muži od mužů pomoc nejen neradi přijímají, ale i neradi nabízejí. Pokud je<br />
pomoc materiální, projevuje se při ní pattern, který má evolučně psychologické<br />
vysvětlení. V pokusech s diktátorskými (ultimátními) hrami nabízeli muži ženám<br />
velkorysejší částky než mužům (Saad & Gill 2001). Naproti tomu ženy nabízely<br />
druhé osobě stejné částky bez ohledu na pohlaví. Vysvětlení této skutečnosti<br />
vychází z předpokladu, že muži mají predispozici používat zdroje pro získávání<br />
44
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
příležitosti ke kopulaci. Ženy tuto predispozici nemají. Bylo by zajímavé v dalším<br />
výzkumu zjistit, zda se tento předpoklad týká i nemateriální pomoci.<br />
Zhodnocení vlivu anonymity situace na altruistické <strong>chování</strong><br />
V první řadě se věnujme zhodnocení celkového patternu, tak jak se projevil při<br />
hodnocení všech dotazníků (obr. 5) a při srovnání dotazníků jednotlivých osob<br />
(tab. 2). Lze vidět z grafu, že v anonymní situaci mají respondenti nižší tendenci<br />
zachovat se altruisticky než v neanonymní situaci. Výjimkou je situace ve druhé<br />
variantě, laskavý akt, kdy byly druhou osobou vybídnuty neohlížet se na okolí.<br />
V tomto případě se anonymita situace vůbec neprojevila. Zajímavé srovnání tato<br />
situace nabízí s variantou 1 (vlastní zájem), kdy respondenti v anonymní situaci<br />
projevovali nejmenší ochotu zachovat se altruisticky. Zjevně brali ohledy na<br />
druhou osobu ještě méně, než když byli výslovně vyzváni je nebrat (obr. 5). Tyto<br />
rozdíly, ač předpokládané, nejsou signifikantní.<br />
Signifikantní rozdíly jsou pouze při vyhodnocení dotazníků vyplněných<br />
obeznámenými respondenty. Zde tento pattern zapadá do předpokladu, který byl<br />
zjištěn opakovaně při jiných výzkumech. Například v situaci za<strong>chování</strong> anonymity<br />
v ultimátních hrách (Eckel & Grossmann 1996a), diktátoři nabízeli výrazně méně<br />
peněz, než v situaci, kdy spoluhráče viděli (jeho fotografii), či když věděli, že<br />
spoluhráč viděl je (Burnham 2003). Naproti tomu, příjemci odmítali vzít<br />
neadekvátní nabídku, pokud byla narušena anonymita. Pokud věděli, že diktátor<br />
nezná je a oni jeho, byli ochotni akceptovat i nižší částku. Podobně bylo<br />
prokázáno, že ochota investovat do reputace (zachovat se altruisticky) je vyšší,<br />
pokud je oprávněný předpoklad dalších interakcí mezi osobami (Semmann et al.<br />
2004). Při udržení anonymity klesá ochota spolupracovat a brát ohledy na nároky<br />
ostatních. Podobnou skutečnost zjistil i Frohlich et al. (2001); pokud byly při<br />
ultimátní hře obě osoby v jedné místnosti, bylo mezi diktátory více velkorysých<br />
dárců. V případě oddělených místností mezi diktátorem a příjemcem bylo štědrých<br />
dárců méně.<br />
Přestože je patrná u respondentů korekce odpovědí v závislosti na verzi<br />
dotazníku – k neanonymním kolegům mají tendenci se zachovat altruističtěji –<br />
prvotní reakce na popsanou situaci je odlišná. U naivních respondentů se projevily<br />
rozdíly opačným směrem, tj. vyšší ochota zachovat se altruisticky byla vůči<br />
neznámým lidem než vůči svým spolužákům. Přestože je hladina významnosti<br />
45
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
nižší než v případě obeznámených respondentů, jedná se o signifikantní rozdíly. O<br />
příčině této skutečnosti lze spekulovat.<br />
Náš předpoklad je, že prvotní reakce vůči spolužákům je rivalita. Jedná se o<br />
jedince na stejné sociální úrovni, se kterým v minulosti soupeřili o přijetí na<br />
vysokou školu a se kterým budou za několik let soupeřit o pracovní příležitosti.<br />
Navíc v dotazníku nebylo určeno, který přesně spolužák bude přiřazen<br />
k respondentovi. Nelze vyloučit, že si již stihli vůči některým spolužákům vytvořit<br />
averzi a nemínili by se k nim zachovat altruisticky. Naproti tomu se možná během<br />
dospívání naučili, že se mají vůči cizím potřebným lidem zachovat přátelsky. Tento<br />
předpoklad je však jen hypotetický.<br />
Bylo by zajímavé zjistit, jaké by byly výsledky, pokud by se zvýšil počet<br />
respondentů, 64 respondentů pro dvě varianty je minimální přípustný počet. Stejně<br />
tak by bylo přínosné zavést do experimentu ještě jeden dotazník, kde by měli<br />
respondenti možnost popsat své pocity během rozhodování. Zajímavá by také<br />
mohla být situace, kde by se v neanonymní verzi přímo vyskytovaly konkrétní<br />
osoby, nejen hypotetičtí spolužáci. A v neposlední řadě zůstává zajímavým<br />
problémem otázka rivality mezi vysokoškoláky, jistě by bylo přínosné provést<br />
experiment se studenty z oboru, o které je velký zájem a úspěšnost u přijímacího<br />
řízení je nízká, ve srovnání se studenty těch oborů, kam jsou přijímáni všichni<br />
zájemci. Tyto otázky jsou zajímavými náměty k dalšímu výzkumu.<br />
3.7. Závěr výzkumu<br />
Výsledky výzkumu vlivu anonymity situace na pravděpodobnost altruistického<br />
<strong>chování</strong> mezi vysokoškolskými studenty ukazují že:<br />
1) pravděpodobnost altruistického <strong>chování</strong> závisí na popsané situaci, tj.<br />
variantě experimentu;<br />
2) není rozdíl mezi frekvencí altruistických odpovědí mužů a žen;<br />
3) anonymita situace má vliv na pravděpodobnost altruistické odpovědi.<br />
Respondenti se chovají altruističtěji k neanonymní osobě, v celkovém<br />
hodnocení však tento vliv není signifikantní. Významný je tento rozdíl u<br />
obeznámených respondentů, naivní respondenti se naopak chovají více<br />
altruisticky k osobě neznámé.<br />
46
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
4. Souhrn<br />
Altruismus je jeden z průsečíků zájmů věd společenských a věd přírodovědných.<br />
Z různých aspektů k němu přistupuje filosofie a klasická psychologie na jedné<br />
straně, na straně druhé neurologie, sociobiologie a evoluční psychologie. Zatímco<br />
filosofická a psychologická definice je založena na motivaci aktéra, evoluční<br />
definice altruismu, pod vlivem současného genocentrického mainstreamu, se<br />
zaměřuje na „užitečnost“ tohoto <strong>chování</strong>, čili na jeho přínos k přežívání či šíření<br />
svých genů (fitness).<br />
V principu lze v evolučních úvahách rozlišit tři základní kategorie altruismu.<br />
První kategorií je příbuzenský altruismus. V tomto případě je příjemcem pomoci<br />
někdo, kdo je s aktérem pokrevně příbuzný, kdo s ním tedy sdílí geny. Typickými<br />
příklady je péče o potomstvo, vyšší ochota pomáhat sourozencům, fenomén<br />
pomocníků (helpers), nepotismus, či společenství sociálního hmyzu. Druhou<br />
kategorií je reciproční altruismus. Aktér provádí altruistický čin s vyhlídkou, že jeho<br />
příjemce mu jej někdy oplatí. Reciproční altruismus je tak základem pro<br />
kooperativní <strong>chování</strong>, protože přináší výhody všem zúčastněným (tzv. hry<br />
s nenulovým součtem). Třetí kategorií altruismu, která navazuje volně na<br />
reciprocitu, je pojetí altruismu jako signálu. Aktér svým <strong>chování</strong>m ukazuje příjemci<br />
či okolí, že si může dovolit pomáhat, že má dostatek zdrojů. Příjemci tohoto<br />
signálu jsou potenciální sexuální partneři či společníci pro případnou spolupráci<br />
(aktér ukazuje, že se vyplácí s ním spolupracovat, že nepodvádí), eventuelně je<br />
určen potenciálním nepřátelům jako výhrůžka. S tímto pojetím souvisí teorie<br />
prestiže; jedinci, jimž je vykazována úcta, se často chovají altruisticky a jsou<br />
vzorem, respektive vhodným modelem k nápodobě. Další extrapolace takto<br />
pojímaného <strong>chování</strong> je jeho přijetí jako norma a ostrakizace jedinců, kteří se podle<br />
této normy nechovají (podvodníků).<br />
S altruistickým <strong>chování</strong>m, coby prostředkem získání prestiže v očích jeho<br />
příjemce, je spojena podmínka neanonymity aktérů. V anonymních situacích se<br />
v různých výzkumech zjistila nižší ochota spolupracovat, podílet se na společném<br />
zisku a zneužívat anonymity situace. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli zopakovat<br />
jeden z klasických experimentů zaměřený na vliv situačních proměnných na<br />
altruistické <strong>chování</strong>, s doplněním další proměnné – anonymity.<br />
47
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
Experiment byl proveden s vysokoškolskými studenty nižších ročníků<br />
(64 osob). Respondentům bylo sděleno, že experimentátor shání pokusné osoby<br />
pro svůj výzkum vlivu intenzity trestu na krátkodobou paměť. Proto po nich<br />
potřebuje vyplnit jednoduché dotazníky, které mu umožní experiment naplánovat,<br />
tj. vytipovat dvojice, z nichž jeden člověk bude pokusná osoba trestaná<br />
(s elektrodami) a druhý pouze pokusnou osobou kontrolní. Poté byli respondenti<br />
požádáni, aby vyplnili dva dotazníky, ve kterých jim byly popsány modelové<br />
situace (pět variant experimentu), kde byli dotazováni, jakou roli by si zvolili<br />
v případě různých reakcí druhé osoby. Varianty byly: vlastní zájem (bez ohledu na<br />
druhou osobu), laskavý akt (druhá osoba tvrdí, že „je jí to jedno“), žádost o pomoc<br />
(druhá osoba tvrdí, že se hrozně bojí elektrošoků), vynucený laskavý akt (druhá<br />
osoba apeluje na velkodušnost respondenta) a vynucená žádost o pomoc (druhá<br />
osoba se odmítá zúčastnit experimentu, nebude-li zařazena jako kontrola).<br />
Dotazníky měly dvě verze: anonymní (dvojice tvořeny studenty z různých<br />
fakult) a neanonymní (dvojice tvořeny spolužáky). Polovina respondentů dostala<br />
jako první anonymní verzi, druhá část verzi neanonymní.<br />
V souladu s předpoklady a s modelovým výzkumem byly výrazné rozdíly<br />
mezi jednotlivými variantami experimentu (p < 0,05). Oproti modelovému výzkumu<br />
byla odlišná frekvence altruistického <strong>chování</strong> v druhé variantě, která byla záměrně<br />
pozměněna v souladu s interpretací Hayesové (moderní učebnice sociální<br />
psychologie) a která tak její interpretaci vyvrací, a v páté variantě, kde se<br />
v původním výzkumu projevila poslušnost vůči experimentátorovi coby autoritě.<br />
Poznatky z modelového výzkumu byly rozšířeny o vliv anonymity situace na<br />
volbu respondenta. Tento vliv se však lišil mezi odpověďmi naivních respondentů<br />
(první předložené dotazníky) a odpověďmi obeznámených respondentů (dotazníky<br />
vyplňované druhé v pořadí). Naivní respondenti se častěji chovali altruisticky<br />
k neznámým osobám (p < 0,05), obeznámení respondenti se chovali altruističtěji<br />
k osobám neanonymním (p < 0,01). V celkovém hodnocení všech dotazníků se<br />
respondenti chovali o něco altruističtěji ke svým známým a na jejich rozhodnutí<br />
nemělo vliv jejich pohlaví. Snížení frekvence altruistického <strong>chování</strong> v anonymní<br />
situaci je známo i z jiných experimentů (shoda pro obeznámené respondenty),<br />
nižší ochota chovat se altruisticky vůči spolužákům možná souvisí se studentskou<br />
rivalitou, problém si tedy zaslouží další výzkum.<br />
48
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
5. Literatura<br />
Alexander, R.D. (1987). The biology of moral systems. New York: Aldine de<br />
Gruyter.<br />
Aristoteles (1996). Etika Níkomachova. Praha: P. Rezek.<br />
Axelrod, R. (1984). The evolution of cooperation. New York: Basic Books.<br />
Baron, J. (2002). Rationality and illusion. Behavioral and Brain Sciences, 25: 252-<br />
253.<br />
Barrett, L., Dunbar, R. & Lycett, J. (2002). Human evolutionary psychology.<br />
Hampshire, Great Britain & New York, USA: Palgrave.<br />
Bekoff, M. & Wells, M.C. (1980). Behavioral ecology of coyotes: social<br />
organization, rearing patterns, space use, and resource defense. Z.<br />
Tierpsychol. 60: 281-305.<br />
Benedictová, R. (1999). Kulturní vzorce. Praha: Argo.<br />
Bergmüller, R., Heg, D. & Taborsky, M. (2005). Helpers in a cooperatively<br />
breeding cichlid stay and pay or disperse and breed, depending on<br />
ecological constraints. Proceedings of the Royal Society, B, 272: 325-331.<br />
Blecha, J. et al. (1995). Filosofický slovník. Olomouc: FIN.<br />
Bohnet, I. & Frey, B.S. (1999). The sound of silence in prisoner's dilemma and<br />
dictator games. Journal of Economic Behavior & Organization, 38: 43-57.<br />
Boggs, C.L. (1995). Male nuptial gifts: phenotypic consequences and evolutionary<br />
implications. In S.R. Leather & J. Hardie (eds.), Insect reproduction (pp.<br />
215-242). New York: CRC Press.<br />
Brázda, R. (1998). Úvod do srovnávací etiky. Praha: Koniasch Latin Press.<br />
Brief, A.P., Dietz, J., Reizenstein Cohen, R., Pugh, S.D. & Vaslow, J.B. (2000).<br />
Just doing business: modern racism and obedience to autority as<br />
explanations for employment discrimination. Organizational Behavior and<br />
Human Decission Processes, 81: 72-97.<br />
Brosnan, S. & de Waal, F.B.M. (2003). Monkeys reject unequal pay. Nature, 425:<br />
297-299.<br />
Burnham, T.C. (2003). Engineering altruism: a theoretical and experimental<br />
investigation of anonymity and gift giving. Journal of Economic Behavior &<br />
Organisation, 50: 133-144.<br />
Buss, D.M. (1999). Evolutionary psychology. The new sience of the mind. Boston<br />
& London & Toronto & Sydney & Tokyo & Singapure: Allyn and Bacon.<br />
Cartwright, J.H. (2001). Evolutionary explanations of human behaviour. Hove,<br />
Great Britain & New York, USA: Routledge.<br />
Clutton-Brock, T.H., O'Riain, M.J., Brotherton, P.N.M., Gaynor, D., Kansky, R.,<br />
Griffin, A.S. & Manser, M. (1999). Selfish sentinels in cooperative<br />
mammals. Science 284: 1640-1644.<br />
49
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
Cumminsová, D.D. (1998). Záhady experimentální psychologie. Praha: Portál.<br />
Damasio, A.R. (2000). Descartesův omyl, emoce, rozum a lidský mozek. Praha,<br />
Mladá fronta.<br />
Darley, J.M. & Latané, B. (1968). Bystander intervention in emergencies:<br />
diffusion of responsibility. Journal of Personality and Social Psychology, 8:<br />
377-383.<br />
Darwin, Ch. (1923). Původ člověka. Brno: Dědictví Havlíčkovo.<br />
Darwin, Ch. (1953). O vzniku druhů přírodním výběrem neboli u<strong>chování</strong>m<br />
prospěšných plemen v boji o život. Praha: Nakladatelství ČSAV.<br />
Davies, M.W. & Piero (2003). Kulturní antropologie. Praha: Portál.<br />
Dawkins, R. (1998). Sobecký gen. Praha: Mladá fronta.<br />
Diamond, J. (2004). Třetí šimpanz. Praha: Paseka.<br />
Eckel, C.C. & Grossmann, P.J. (1996a). Altruism in anonymous dictator games.<br />
Games and Economic Behavior, 16: 181-191.<br />
Eckel, C.C. & Grossmann, P.J. (1996b). The relative price of fairness: gender<br />
differences in a punishment game. Journal of Economic Behavior &<br />
Organization, 30: 143-158.<br />
Eckel, C.C. & Grossmann, P.J. (1998). Are women less selfish than men:<br />
evidence from dictator experiments. The Economic Journal, 18: 726-735.<br />
Fehr, E. & Fischbacher, U. (2003). The nature of human altruism. Nature, 425:<br />
785-791.<br />
Fehr, E. & Fischbacher, U. (2004). Social norms and human cooperation. Trends<br />
in Cognitive Sciences, 8: 185-190.<br />
Fehr, E. & Gächter, S. (2002). Altruistic punishment in humans. Nature, 415: 137-<br />
140.<br />
Frohlich, N., Oppenheimer, J. & Moore, J.B. (2001). Some doubts about<br />
measuring self-interest using dictator experiments: the costs of anonymity.<br />
Journal of Economical Behavior & Organization, 46: 271-290.<br />
Futuyma, D.J. (1998). Evolutionary biology. Sunderland (MA, USA): Sinauer.<br />
Gray, J. (2004). Slamění psi, O lidech a jiných zvířatech. Praha: Dokořán.<br />
Hamilton, I.M. & Taborsky, M. (2005). Unrelated helpers will not fully<br />
compensate for costs imposed on breeders when they pay to stay.<br />
Proceedings of the Royal Society, B, 272: 445-454.<br />
Hamilton, W.D. (1964). The genetical evolution of social behavior: I. Journal of<br />
Theoretical Biology, 7: 1-16.<br />
Harbaugh, W.T. (1996). What do gifts buy A model of philanthropy and tithing<br />
based on prestige and warm glow. Public Economics 9606003, Economics<br />
Working Paper Archive at WUSTL.<br />
50
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
Hatchwell, B.J., Russell, A.F., MacColl, A.D.C., Ross, D.J., Fowlie, M.K. &<br />
McGowan, A. (2004). Helpers increase long-term but not short-term<br />
productivity in cooperatively breeding long-tailed tits. Behavioral Ecology,<br />
15: 1-10.<br />
Hayesová, N. (1998). Základy sociální psychologie. Praha: Portál.<br />
Heidbrink, H. (1997). Psychologie morálního vývoje. Praha: Portál.<br />
Henrich, J., Boyd, R., Bowles, S., Camerer, C., Gintis, H., McElreath, R. &<br />
Fehr, E. (2001). In search of Homo economicus: experiments in 15 smallscale<br />
societies. American Economic Review, 91: 73-79.<br />
Henrich, J. & Boyd, R. (2001). Why people punish defectors: weak conformist<br />
transmission can stabilize costly enforcement of norms in cooperative<br />
dilemmas. Journal of theoretical Biology, 208: 79-89.<br />
Henrich, J. & Gil-White, F.J. (2001). The evolution of prestige: freely conferred<br />
deference as a mechanism for enhancing the benefits of cultural<br />
transmission. Evolution and Human Behavior, 22: 165-196.<br />
Hošek, P. (2004). Žahadloví blanokřídlí. Vesmír, 83: 390-391.<br />
Ihaka, R. & Gentleman, R. (1996). R: a language for data analysis and graphics.<br />
Journal of Computational and Graphical Statistics, 5: 299-314.<br />
Isen, A.M. & Levin, P.F. (1973). Effects of feeling good on helping: cookies and<br />
kindness. In: Single, P.G. (ed.): Social Psychology in Everyday Life.<br />
Harmondsworth, Middlesex, England: Penguin Education.<br />
Klaus, G. & Buhr, M. (eds.) (1985). Filosofický slovník, A-N. Praha:<br />
Nakladatelství Svoboda.<br />
Kolektiv (1996). Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných<br />
vědomostí. Druhý díl, Alqueire - Ažušak. Praha: Paseka.<br />
Kolektiv (1999). Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Praha, Encyklopedie<br />
Diderot.<br />
Komdeur, J. (1996). Influence of helping and breeding experience on<br />
reproductive performance in the Seychelles warbler: a translocation<br />
experiment. Behavioral Ecology, 7: 326-333.<br />
Korchmaros, J. & Kenny, D.A. (2001). Emotional closeness as a mediator of the<br />
effect of genetic relatedness on altruism. Psychological Science, 12: 262-<br />
265.<br />
Kusák, P. (1994). Prosociální orientace jedince a sociální práce. Acta Universitatis<br />
Palackianae Olomucensis, Facultas Paedagogica, Psychologica, 4: 63-79.<br />
Latané, B. & Rodin, J. (1969). A lady in a distress: Inhibiting effects of friends and<br />
strangers on bystander intervention. Journal of Experimental Psychology, 5:<br />
189-202.<br />
Lea, S.E.G., Tarpy, R.M. & Webley, P. (1994). Psychologie ekonomického<br />
<strong>chování</strong>. Praha: Grada.<br />
51
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
Lerner, M.J. & Lichtman, R.R. (1968). Effects of perceived norms on attitudes<br />
and altruistic behavior toward a dependent other. Journal of Personality and<br />
Social Psychology, 9: 226-232.<br />
Lévi-Strauss, C. (1996). Myšlení přírodních národů. Liberec: Dauphin.<br />
Lord, A.T. & DeZoort, F.T. (2001). The impact of commitment and moral<br />
reasoning on auditors’ response to social influence pressure. Accounting,<br />
Organizations and Society, 26: 215-235.<br />
Lorenz, K. (1995). Základy etologie. Praha: Academia.<br />
Lotem, A., Fishman, M.A. & Stone, L. (2003). From reciprocity to unconditional<br />
altruism through signalling benefits. Proceedings of the Royal Society, B,<br />
270: 199-205.<br />
Mauss, M. (1999). Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických<br />
společnostech. Praha: Slon.<br />
Milgram, S. (1963). Behavioral study of obedience. Journal of Abnormal and<br />
Social Psychology, 67: 371-378.<br />
Moll, J., Oliviera-Sousa, R. & Eslinger, P.J. (2003). Morals and human brain: a<br />
working model. NeuroReport, 14: 299-305.<br />
Nadler, A., Maler, S. & Friedman, A. (1984). Effects of helper’s sex, subjects’<br />
androgyny, and self-evaluation on males’ and females’ willingness to seek<br />
and receive help. Sex Roles (Historical Archive), 10: 327-339.<br />
Petráčková, V., Kraus, J. et al. (1995). Akademický slovník cizích slov. Praha,<br />
Academia.<br />
Piliavin, J.A. & Piliavin, I.M. (1972). Effects of blood on reactions to a victim.<br />
Journal of Personality and Social Psychology, 32: 429-438.<br />
de Quervain, D.J.-F., Fischbacher, U., Treyer, V., Schellhammer, M.,<br />
Schnyder, U., Buck, A. & Fehr, E. (2004). The neural basis of altruistic<br />
punishment. Science, 305: 1254-1258.<br />
Rachlin, H. (2002). Altruism and selfishness. Behavioral and Brain Sciences, 25:<br />
239-250.<br />
Ridley, M. (1996). Evolution. Cambridge, Massachusetts, USA: Blackwell<br />
Science, Inc.<br />
Ridley, M. (2000). Původ ctnosti. O evolučních základech a zákonitostech<br />
<strong>nesobeckého</strong> jednání člověka. Praha: Portál.<br />
Roberts, G. (1998). Competitive altruism: from reciprocity to the handicap<br />
principle. Proceedings of the Royal Society, B, 265: 427-431.<br />
Ruffle, B.J. (1998). More is better, but fair is fair: tipping in dictator and ultimatum<br />
games. Games and Economic Behavior, 23: 247-265.<br />
Rushton, J.P. (2004). Genetic and environmental contributions to pro-social<br />
attitudes: a twin study of social responsibility. Proceedings of the Royal<br />
Society, B, 271: 2583-2585.<br />
52
Tuf: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
Saad, G. & Gill, T. (2001). Sex differences in the ultimatum game: an evolutionary<br />
psychology perspective. Journal of Bioeconomics, 3: 171-193.<br />
Semmann, D., Krambeck, H.-J. & Milinski, M. (2004). Strategic investment in<br />
reputation. Behavioral Ecology and Sociobiology, 56: 248-252.<br />
Sherley, G.H. (1990). Cooperative breeding in riflemen (Acanthisitta chloris):<br />
benefits to parents, offspring and helpers. Behaviour, 112: 1–22.<br />
Smith, E.A. & Winterhalder, B. (1992). Evolutionary ecology and human<br />
behavior. New York: Aldine de Gruyter.<br />
Sober, E. & Wilson, D.S. (1998). Unto others: the evolution and psychology of<br />
unselfish behavior. Cambridge, Massachusetts, USA & London, England:<br />
Harvard University Press.<br />
Stevens, A. & Price, J. (1996). Evolutionary psychiatry. A new beginning.<br />
London, Great Britain & New York, USA: Routledge.<br />
Turner, S. (1993). Charisma and obedience: a risk cognition approach.<br />
Leadership Quarterly, 4: 235-256.<br />
Trivers, R.L. (1971). The evolution of reciprocal altruism. Quarterly Review of<br />
Biology, 46: 35-57.<br />
de Waal, F. B. (1995). Bonobo sex and society. Scientific American, 272 (3), 82-<br />
88.<br />
Whitan, A., Goodall, J., McGrew, W.C., Nishida, T., Reynolds, V., Sugiyama,<br />
Y., Tutin, C.E.G., Wrangham, R.W. & Boesch, C. (1999). Cultures in<br />
chimpanzees. Nature, 399: 682-685.<br />
Wilkinson, G.S. (1984). Reciprocal food sharing in the vampire bat. Nature, 308:<br />
181-184.<br />
Wilson, D.S. (1992). On the relationship between evolutionary and psychological<br />
definitions of altruism and selfishness. Biology and Philosophy, 7: 61-68.<br />
Wilson, E.O. (1980). Sociobiology. The abridged edition. Cambridge,<br />
Massachusetts & London, England: The Belknap Press of Harvard<br />
University Press.<br />
Wright, J. (1997). Helping-at-the-nest in Arabian babblers: signaling social status<br />
or sensible investment in chicks Animal Behavior, 54: 1439-1448.<br />
Zahavi, A. (1995). Altruism as a handicap – the limitation of kin selection and<br />
reciprocity. Journal of Avian Biology, 26: 1-3.<br />
Zahavi, A. & Zahavi, A. (1997). The handicap principle: a missing piece of<br />
Darwin’s puzzle. New York, Oxford: Oxford University Press.<br />
Zrzavý, J. (1999). Strážci. Vesmír, 78: 427.<br />
Zrzavý, J., Storch, D. & Mihulka, S. (2004). Jak se dělá evoluce. Od sobeckého<br />
genu k rozmanitosti života. Praha: Paseka.<br />
53
Přílohy<br />
Seznam příloh<br />
Příloha 1. Úvodní slovo výzkumníka před rozdáním prvního dotazníku a<br />
komentář mezi oběma dotazníky<br />
Příloha 2. Závěrečné slovo po odevzdání dotazníků<br />
Příloha 3. Znění dotazníku – anonymní varianta<br />
Příloha 4. Znění dotazníku – neanonymní varianta<br />
Příloha 5. Abstrakt diplomové práce / Abstract of diploma thesis
Příloha 1. Úvodní slovo výzkumníka před rozdáním prvního<br />
dotazníku a komentář mezi oběma dotazníky<br />
Vážení kolegové,<br />
omluvte mne prosím za přerušení této přednášky. Jmenuji se Ivan Hadrián Tuf a<br />
kromě působení na katedře <strong>ekologie</strong> jsem také student posledního ročníku oboru<br />
Psychologie na FF. Zpracovávám diplomovou práci na téma Vliv intenzity trestu<br />
na pozornost a krátkodobou paměť, v rámci níž budou prováděny jednoduché<br />
krátké experimenty. Pro experimenty potřebuji pokusné osoby.<br />
Chápu, že to ve vás možná nevzbuzuje důvěru, ale dovolil bych si apelovat<br />
na Vaši studentskou solidaritu, jak posléze sami zjistíte, na diplomové práci je<br />
nejnáročnější (časově i organizačně) vlastní sběr dat.<br />
Já bych teď právě po vás potřeboval vyplnit tady 2 stručné minidotazníčky,<br />
které by mi pomohly naplánovat vlastní design experimentu tak, abych zbytečně<br />
neměl prostoje a neblokoval čas v psychologické laboratoři. Potřebuji vytipovat<br />
dvojice a rozepsat časový harmonogram experimentu, nebojte se, nebude to ve<br />
vašem volném čase, bude to v době výuky (po domluvě s vyučujícími), budou to<br />
krátké experimenty (cca 10 minut), takže nepřijdete o nějakou zásadní část učiva.<br />
Nebojte se, Vaše další účast v experimentu je podmíněna Vaším<br />
souhlasem, nikdo Vás nebude nutit k účasti proti Vaší vůli. Přesto si však dovolím<br />
apelovat na Vaši kolegialitu. Vaše účast bude pro mne anonymní – budete<br />
vystupovat jen pod číselnými kódy. Ty kódy si zvolíte sami – podle vašeho data<br />
narození – například já jsem se narodil 26. února, takže můj číselný kód by byl<br />
2602. Pomocí těchto číselných kódů vás pak budu přes nástěnku kontaktovat.<br />
Jestli máte nějaké dotazy, nebo jestli budete mít nějaké dotazy během<br />
vyplňování, zapamatujte si je prosím a budeme se jim věnovat až po vyplnění těch<br />
dotazníků.<br />
Předem Vám děkuji za ochotu. Teď vám dotazníky rozdám, vy si nejdříve<br />
pečlivě pročtěte ty instrukce a teprve potom otočte a zodpovězte několik otázek na<br />
druhé straně listu. Pracujte prosím samostatně, já si je pak posbírám.<br />
Děkuji a teď je posbírám a rozdám vám druhý dotazník. Možná vám bude<br />
připadat, že je stejný, ale když si ho pozorně pročtete, zjistíte, že se liší. Vyplňte<br />
ho prosím.<br />
Děkuji.
Příloha 2. Závěrečné slovo po odevzdání dotazníků<br />
Tak konec předstírání, jak jste asi pochopili, pokusil jsem se Vás obelhat.<br />
Omlouvám se, ale jinak to nešlo. Ve skutečnosti nedělám diplomovou práci na Vliv<br />
intenzity trestu na paměť, ale na Altruistické čili nesobecké <strong>chování</strong> v závislosti na<br />
anonymitě situace.<br />
Těch pět situací, které jste měli popsané v testu byly Svobodné rozhodnutí,<br />
Velkomyslný akt, Žádost o pomoc, Vynucovaný velkomyslný akt a Vynucovaná<br />
žádost o pomoc. Reakce vašeho potencionálního partnera měla mít vliv na Vaše<br />
rozhodnutí s tím, že vaše nelibost k druhé osobě měla postupně vzrůstat. Mým<br />
předpokladem je, že vaše míra hostility, tudíž i ochoty přistoupit na změnu pravidel<br />
dle libovůle druhé osoby bude záviset na anonymnosti situace, respektive znalosti<br />
druhého účastníka . Proto tu byly dva dotazníky – jeden popisoval experiment<br />
s cizí osobou, druhý popisoval experiment se spolužákem, čili s někým, s kým se<br />
pravidelně potkáváte.<br />
Jsou nějaké dotazy Jakékoliv prosím.<br />
Nebojte se, už Vás nebudu kontaktovat přes nástěnku, ani vás nebudu<br />
tahat do psychologické laboratoře, protože jsem se od vás dozvěděl vše, co jsem<br />
potřeboval. Akorát bych nechtěl, abyste odsud dnes odcházeli s nějakými<br />
negativními pocity.<br />
Ještě jednou se omlouvám těm, kteří se cítili v průběhu vyplňování<br />
dotazníku nepříjemně, pokud by u nich tento pocit přetrvával, mohou se za mnou<br />
stavit, abychom to probrali, eventuelně mohou využít možnosti Psychologické<br />
poradny pro studenty a zaměstnance UP na katedře psychologie.
Příloha 3. Znění dotazníku – anonymní varianta<br />
Vážený čtenáři,<br />
děkuji Ti za spoluúčast ve výzkumu vlivu negativního podmiňování (intenzity<br />
trestu) na krátkodobou paměť. Vlastní výzkum bude probíhat v průběhu<br />
měsíce dubna, v tuto chvíli potřebuji pouze získat některé informace, podle<br />
nichž posléze vlastní výzkum zorganizuji.<br />
Pozadí problému:<br />
Negativní podmiňování (= trest) se na rozdíl od podmiňování pozitivního<br />
(= odměna) používá v psychologických a etologických výzkumech relativně<br />
vzácně. Přitom teoretický potenciál negativního podmiňování pro výzkum<br />
pozornosti a paměti je bezesporu vyšší, než pro klasické pozitivní<br />
podmiňování. Neměnná velikost a forma odměny (klasicky používaná<br />
v experimentech) totiž může být podstatně slabší motivací po zlepšení<br />
výkonu než neustálá hrozba trestu – atraktivita odměny klesá, strach<br />
z trestu spíše vzrůstá. Na druhou stranu se i u trestu může projevovat tzv.<br />
habituace, čili snížené vnímání podnětu. Habituace samozřejmě souvisí<br />
s intenzitou trestu. Otázce významu intenzity trestu na pozornost a<br />
krátkodobou paměť se bude věnovat plánovaný výzkum.<br />
Popis experimentu:<br />
V experimentálním uspořádání budou dvě pokusné osoby a experimentátor.<br />
Jedna pokusná osoba bude mít na zápěstí připevněny elektrody. V průběhu<br />
testu budou pokusným osobám střídavě předkládány jednoduché verbální<br />
paměťové testy (opakování řady čísel, viz subtest čísla ve Wechslerově<br />
škále paměti). V případě omylu v odpovědi bude pokusná osoba trestaná<br />
(T) dostávat od experimentátora elektrošoky, pokusná osoba kontrolní bez<br />
elektrod (K) trestána nebude. Pokus proběhne s dvěma intenzitami<br />
elektrického proudu. (Pozn.: elektrošoky budou sice nepříjemně bolestivé, ale zdraví<br />
neškodné. Případné bolestivé svědění či křeče během krátké doby určitě pominou, nejdéle do<br />
jedné hodiny.)<br />
Dvojice pro pokus budou tvořeny navzájem neznámými osobami –<br />
studenty Přírodovědecké fakulty a studenty Filosofické fakulty Univerzity<br />
Palackého, identita účastníků bude držena v anonymitě.<br />
Rozdělení dvojice na T a K osobu proběhne jedním účastníkem, který<br />
si bude moci zvolit roli v experimentu. Který z dvojice bude mít možnost<br />
volby, bude náhodně určeno pomocí hodu mincí („panna nebo orel“).<br />
Prosím o vyplnění stručného dotazníku na druhé straně papíru.<br />
Ještě jednou děkuji za spolupráci<br />
dr. Ivan H. Tuf, <strong>Katedra</strong> <strong>ekologie</strong> & ŽP UP, tuf@prfnw.upol.cz, 585634556
Vliv intenzity trestu na pozornost a krátkodobou paměť<br />
aranžmá experimentu<br />
Číselný kód účastníka (datum narození ve formátu DDMM) 1 :<br />
Pohlaví:<br />
V každé otázce prosím zaškrtněte jednu volbu (prosím, čtěte pozorně, vyplňujte bezprostředně a odpověď<br />
neopravujte):<br />
1) Pokud se na Vás usměje štěstí a Vy budete mít možnost zvolit, zda chcete být během<br />
experimentu pokusná osoba trestaná (T) nebo pokusná osoba kontrolní (K), které volbě<br />
dáte přednost<br />
během experimentu chci být T □ K □<br />
2) Pokud bude mít možnost volby druhý člověk a ten Vám ji přenechá se slovy „že je mu to<br />
jedno“, které volbě dáte přednost<br />
během experimentu chci být T □ K □<br />
3) Pokud připadne možnost volby Vám a ten druhý člověk Vám řekne, že se elektrošoků<br />
bojí, které volbě dáte přednost<br />
během experimentu chci být T □ K □<br />
4) Pokud připadne možnost volby Vám a ten druhý člověk začne remcat, že to není fér a<br />
že byste si teď měl(a) vybrat elektrošoky, které volbě dáte přednost<br />
během experimentu chci být T □ K □<br />
5) Pokud připadne možnost volby Vám a ten druhý člověk se začne vztekat, že s tím<br />
nepočítal a že odmítá dostávat elektrošoky, které volbě dáte přednost<br />
během experimentu chci být T □ K □<br />
1 kód bude potřeba pro následný kontakt s experimentátorem!!!
Příloha 4. Znění dotazníku – neanonymní varianta<br />
Vážený čtenáři,<br />
děkuji Ti za spoluúčast ve výzkumu vlivu negativního podmiňování (intenzity<br />
trestu) na krátkodobou paměť. Vlastní výzkum bude probíhat v průběhu<br />
měsíce dubna, v tuto chvíli potřebuji pouze získat některé informace, podle<br />
nichž posléze vlastní výzkum zorganizuji.<br />
Pozadí problému:<br />
Negativní podmiňování (= trest) se na rozdíl od podmiňování pozitivního<br />
(= odměna) používá v psychologických a etologických výzkumech relativně<br />
vzácně. Přitom teoretický potenciál negativního podmiňování pro výzkum<br />
pozornosti a paměti je bezesporu vyšší, než pro klasické pozitivní<br />
podmiňování. Neměnná velikost a forma odměny (klasicky používaná<br />
v experimentech) totiž může být podstatně slabší motivací po zlepšení<br />
výkonu než neustálá hrozba trestu – atraktivita odměny klesá, strach<br />
z trestu spíše vzrůstá. Na druhou stranu se i u trestu může projevovat tzv.<br />
habituace, čili snížené vnímání podnětu. Habituace samozřejmě souvisí<br />
s intenzitou trestu. Otázce významu intenzity trestu na pozornost a<br />
krátkodobou paměť se bude věnovat plánovaný výzkum.<br />
Popis experimentu:<br />
V experimentálním uspořádání budou dvě pokusné osoby a experimentátor.<br />
Jedna pokusná osoba bude mít na zápěstí připevněny elektrody. V průběhu<br />
testu budou pokusným osobám střídavě předkládány jednoduché verbální<br />
paměťové testy (opakování řady čísel, viz subtest čísla ve Wechslerově<br />
škále paměti). V případě omylu v odpovědi bude pokusná osoba trestaná<br />
(T) dostávat od experimentátora elektrošoky, pokusná osoba kontrolní bez<br />
elektrod (K) trestána nebude. Pokus proběhne s dvěma intenzitami<br />
elektrického proudu. (Pozn.: elektrošoky budou sice nepříjemně bolestivé, ale zdraví<br />
neškodné. Případné bolestivé svědění či křeče během krátké doby určitě pominou, nejdéle do<br />
jedné hodiny.)<br />
Dvojice pro pokus budou tvořeny z důvodu odfiltrování dalších<br />
proměnných (např. vliv doby studia na učení) spolužáky stejného oboru a<br />
ročníku – budete ve dvojici s Vaším spolužákem/spolužačkou.<br />
Rozdělení dvojice na T a K osobu proběhne jedním účastníkem, který<br />
si bude moci zvolit roli v experimentu. Který z dvojice bude mít možnost<br />
volby, bude náhodně určeno pomocí hodu mincí („panna nebo orel“).<br />
Prosím o vyplnění stručného dotazníku na druhé straně papíru.<br />
Ještě jednou děkuji za spolupráci<br />
dr. Ivan H. Tuf, <strong>Katedra</strong> <strong>ekologie</strong> & ŽP UP, tuf@prfnw.upol.cz, 585634556
Vliv intenzity trestu na pozornost a krátkodobou paměť<br />
aranžmá experimentu<br />
Číselný kód účastníka (datum narození ve formátu DDMM) 1 :<br />
Pohlaví:<br />
V každé otázce prosím zaškrtněte jednu volbu (prosím, čtěte pozorně, vyplňujte bezprostředně a odpověď<br />
neopravujte):<br />
1) Pokud se na Vás usměje štěstí a Vy budete mít možnost zvolit, zda chcete být během<br />
experimentu pokusná osoba trestaná (T) nebo pokusná osoba kontrolní (K), které volbě<br />
dáte přednost<br />
během experimentu chci být T □ K □<br />
2) Pokud bude mít možnost volby spolužák/spolužačka a ten/ta Vám ji přenechá se slovy<br />
„že je mu/jí to jedno“, které volbě dáte přednost<br />
během experimentu chci být T □ K □<br />
3) Pokud připadne možnost volby Vám a spolužák/spolužačka Vám řekne, že se<br />
elektrošoků bojí, které volbě dáte přednost<br />
během experimentu chci být T □ K □<br />
4) Pokud připadne možnost volby Vám a spolužák/spolužačka začne remcat, že to není fér<br />
a že byste si teď měl/měla vybrat elektrošoky, které volbě dáte přednost<br />
během experimentu chci být T □ K □<br />
5) Pokud připadne možnost volby Vám a spolužák/spolužačka se začne vztekat, že s tím<br />
nepočítal/nepočítala a že odmítá dostávat elektrošoky, které volbě dáte přednost<br />
během experimentu chci být T □ K □<br />
1 kód bude potřeba pro následný kontakt s experimentátorem!!!
Příloha 5. Abstrakt diplomové práce / Abstract of thesis<br />
jméno studenta: Ivan Hadrián Tuf<br />
rok imatrikulace: 1997<br />
název diplomové práce: Altruismus – <strong>motivace</strong> <strong>nesobeckého</strong> <strong>chování</strong><br />
počet stran:<br />
61 (53 stran textu + 8 stran příloh)<br />
vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Zdeněk Vtípil, CSc.<br />
oponent diplomové práce:<br />
Abstrakt<br />
Altruismus, nesobecké <strong>chování</strong>, zajímá dlouhou dobu jednak filosofy a<br />
psychology, jednak biology a evoluční psychology. V evolučním pojetí rozlišujeme<br />
altruismus příbuzenský, altruismus reciproční a altruismus jako signál. Pro signální<br />
pojetí je nutným předpokladem neanonymita situace. Zopakovali jsme jeden<br />
z klasických experimentů zaměřený na frekvenci altruistického <strong>chování</strong> v závislosti<br />
na situačních proměnných v anonymní a neanonymní verzi. Experiment proběhl<br />
dotazníkovou formou. Zjistili jsme, že na frekvenci altruistického <strong>chování</strong> má<br />
anonymita situace vliv. V celkovém zhodnocení se respondenti chovali méně<br />
altruisticky k neznámým lidem. Naivní respondenti se však chovali ke svým<br />
spolužákům méně altruisticky, než k neznámým studentům.<br />
Klíčová slova: altruismus, prosociální <strong>chování</strong>, evoluční psychologie, anonymita<br />
name of student: Ivan Hadrián Tuf<br />
year of matriculation: 1997<br />
name of thesis:<br />
Altruism – motivation of unselfish behavior<br />
number of pages: 61 (53 pp + 8 appendices)<br />
supervisor:<br />
doc. PhDr. Zdeněk Vtípil, CSc.<br />
opponent:<br />
Abstract<br />
Altruism, i.e. unselfish behavior, has attracted attention of philosophers,<br />
psychologists, biologists and evolutionary psychologists for a long time. From the<br />
evolutionary point of view, there are three different categories of altruistic<br />
behaviour: kin altruism, reciprocal altruism, and altruism as a signal. Recipient’s<br />
knowledge of actor’s identity is important in the “altruism as signal” conception. We<br />
repeated study of possible effects of perceived norms on altruistic behavior in<br />
anonymous vs non-anonymous situations. The study was based on questionnaires<br />
filled by university students. The anonymity of situation influenced the frequency of<br />
altruistic behavior. Generally, the students were less altruistic to unknown persons.<br />
However, naïve respondents were more altruistic to unknown student than to a<br />
class-mate.<br />
Key-words: altruism, anonymity, prosocial behavior, evolutionary psychology