Rýmařovský horizont 4 - 2011 - Středisko volného času Rýmařov

-04-2011 23.2.2011 20:04 Stránka 15
108.
Nové boje. - Po Buddhově smrti
ještě po staletí ukazovali v jedné
jeskyni jeho stín, - strašlivý, příšerný
stín. Bůh je mrtev: ale jak je
mezi lidmi zvykem, budou snad
ještě po tisíciletí existovat jeskyně,
kde bude ukazován jeho stín. -
Amy- my musíme zvítězit ještě
i nad jeho stínem!
125.
Pomatenec. - Neslyšeli jste o tom
pomateném člověku, jenž za jasného
dopoledne rozžal svítilnu, běžel
na tržiště a bez ustání vykřikoval:
„Hledám Boha! Hledám Boha!“ -
Protože tam právě stálo mnoho
z těch, kteří v Boha nevěřili, vzbudil
velké veselí. „Snad se neztratil“
pravil jeden. „Což se zaběhl
jako dítě“ řekl druhý. „Nebo se
schoval Bojí se nás Odešel na
loď Vystěhoval se“ - tak pokřikovali
a smáli se jeden přes druhého.
Pomatený člověk skočil mezi
ně a probodával je pohledy.
„Kam se poděl Bůh“ vzkřikl, „já
vám to povím! My jsme ho zabili,
- vy a já! My všichni jsme jeho
vrahy! Ale jak jsme to udělali Jak
jsme dokázali vypít moře Kdo
nám dal houbu, abychom smazali
celý horizont Co jsme to učinili,
když jsme tuto zemi odpoutali od
jejího slunce Kam se nyní pohybuje
Kam se pohybujeme my
Pryč ode všech sluncí Což neustále
nepadáme A neřítíme se
zpět, do stran, vpřed, do všech
směrů Existuje ještě nějaké nahoře
a dole Nebloudíme nekonečnou
nicotou Neovanul nás
prázdný prostor Neochladilo se
Nepřichází neustále noc, stále více
noci Nemusíme zapalovat svítilny
již dopoledne Nezaslechli
jsme ještě hluk hrobníků, kteří pochovávají
Boha Neucítili jsme
ještě pach božího rozkladu - i bohové
se rozkládají! Bůh je mrtev!
Bůh zůstane mrtev! A my jsme ho
zabili! Čím se utěšíme, my vrazi
všech vrahů To nejsvětější a nejmocnější,
co svět doposud měl,
vykrvácelo pod našimi noži, - kdo
z nás tuto krev smyje Jakou vodou
bychom se mohli očistit Jaké
slavnosti pokání, jaké posvátné
hry budeme muset vynalézt Není
na nás velikost tohoto činu příliš
velká Nemusíme se sami stát bohy,
jen abychom jej byli hodni
Ještě nikdy nebylo většího činu, -
a kdokoli se zrodí po nás, patří
kvůli tomuto stínu do vyšších dějin,
než byly celé dějiny dosavadní!“
- Zde se pomatenec odmlčel
a pohlédl opět na své posluchače:
i oni mlčeli a hleděli na něho
s údivem. Nakonec mrštil svítilnou
o zem, takže se roztříštila a zhasla.
„Přicházím příliš brzy,“ řekl potom,
„ještě nenastal můj čas. Tato
nesmírná událost je ještě na cestě
a putuje, ještě nepronikla až
k uším lidí. Blesk a hrom potřebují
čas, světlo hvězd potřebuje čas, činy
potřebují čas, i poté, co jsou vykonány,
aby byly viděny a slyšeny.
Tento čin je pro ně stále ještě vzdálenější
než nejvzdálenější souhvězdí,
- a přece je to jejich čin!“ -
Vypravuje se ještě, že pomatenec
téhož dne vnikl do různých kostelů
a zpíval v nich své Requiem aeternam
deo. Když ho vyvedli a vyslýchali,
odpovídal stále jen toto:
„Čím jsou ještě tyto kostely, ne-li
hrobkami a náhrobky boha“
RÝMAŘOVSKÝ HORIZONT 4/2011
Můj šálek čaje
Čtenáři představují čtenářům svůj oblíbený literární text.
Friedrich Nietzsche, Radostná věda, 1882:
O Nietzschem se tvrdí ledacos nepřesného
a ještě víc toho, co jednoduše
není pravda. Problém je
v tom, že je třeba číst jej pozorně
a s přihlédnutím k celku, což on
sám s jistou dávkou hrdosti přiznává,
a ti, kteří Nietzscheho
označují za ideologického předchůdce
nacismu, jej nečetli vůbec,
nebo jen velmi zběžně a zdaleka.
Ledasco z toho, co tvrdí, je tvrdé,
ale je to tvrdé specifickým způsobem.
Výrok o smrti Boha je z Nietzscheho
nejznámějších. Poprvé se
objevuje právě v aforismu č. 108
Radostné vědy, o něco později jej
rozvádí v pasáži, která se stala slavnou.
Pro syna pastorova to zcela
zjevně bylo téma, které se jej hluboce
dotýkalo, a je jedním ze základních
kamenů jeho úvah o historii
i budoucnosti západní civilizace
obecně a jejího morálního
vývoje zvláště. „Smrt Boha“ se
občas prezentuje, jako by snad
Nietzschemu dělala radost a lidstvo
mělo pořádat oslavu namísto
pohřbu. Nietzsche ale nežádá ani
jedno. Velmi dobře si uvědomuje,
jak strašné důsledky by opuštění
základu vší morálky mohlo mít,
také si ale uvědomuje, že křesťanství
se stalo základem morálky
z jistých důvodů a s jistými důsledky.
Morálka musela existovat
předtím a bude muset existovat
i nadále, otázka jen zní, jaká bude.
„Byli jsme před Jehovou, budeme
i po něm,“ dalo by se parafrázovat.
Jací jsme tedy byli bez křesťanství
Jací jsme byli s křesťanstvím
Jací jsme nyní A konečně,
jakými bychom se mohli stát a jakými
bychom se stát měli
Prvním třem otázkám se Nietzsche
věnuje po celé své rané období,
od Zrození tragédie z ducha
hudby po Radostnou vědu.
Zodpovědět otázku po možnostech,
či dokonce příležitostech
dalšího vývoje se pak pokouší
v knize Tak pravil Zarathustra
a dvou následujících, Mimo dobro
a zlo a Genealogii morálky.
Základní tón jeho úvahám o budoucnosti
dává obava z možného
nihilismu. Pokud do sebe křesťanství
vsáklo náš „smysl života“,
mohl by padnout spolu s ním
Právě odtud pramení jeho koncepce
„nadčlověka“, ideálu, který má
propast nihilismu překročit.
Naše současnost se ovšem zdá nabízet
ještě jednu možnost: co když
žádné drama nenastane Co když
nebudou žádné záchvaty metafyzického
zoufalství, žádný děs ze
Společenská kronika
Narodili se noví občánci
strašlivého stínu, žádná rozkládající
se mrtvola Snad jen trocha zápachu,
přece jen. Co když se člověk
nakonec jednoho krásného dne
prostě jen probudí Soudil jsem, že
věc se má tak a tak - inu, mýlil jsem
se, to je všechno. Věci se prostě
mají takto. Sílu iluzím dává jejich
svůdnost, ale proto nepřestávají být
iluzemi, a o pravdivosti zjištění nerozhoduje
jeho líbivost.
Co když se monotheismus nakonec
prostě jen rozpustí - „nebouchne
to, jen to zaskuhrá,“ řečeno
s klasikem. Byla by to ironie,
která nepostrádá jistou malebnost:
ten strašný Bůh, žárlivě milující,
který stíhá vinu otců na synech do
třetího i čtvrtého pokolení a který
se zdál být nejen úběžníkem vší
existence, ale i jejím základním
předpokladem, se ukáže nebýt ničím
jiným než těžkým snem, snad
z přejedení na římské hostině,
snad z horka na palestinské poušti,
a když nakonec přejde, člověk si
oddechne.
Tak jako tak je naše odpověď přesně
tohle - naše odpověď, a proto je
naše i odpovědnost, ať už nás čeká
zoufalství, vzepětí k sebepřekonání
nebo jen klidné probuzení do
nového dne. Jaromír Pochyla
Ella Polášková ............................................................... Rýmařov
Jakub Kastner ................................................................ Rýmařov
Sophia Servusová ........................................................... Rýmařov
Josefína Komrsková ....................................................... Rýmařov
Blahopřejeme
jubilantům, kteří od předcházejícího vydání oslavili 80 let a více
Olga Dočkálková - Rýmařov .............................................. 81 let
Margita Strouhalová - Rýmařov .......................................... 81 let
Marie Lysáčková - Rýmařov ............................................... 81 let
Milada Procházková - Rýmařov ......................................... 84 let
Alice Nováková - Rýmařov ................................................. 85 let
Terezie Spurná - Rýmařov ................................................... 85 let
Anna Filová - Rýmařov ....................................................... 85 let
Šarlota Bubelová - Rýmařov ............................................... 86 let
Zdenka Zobalová - Rýmařov .............................................. 91 let
Rozloučili jsme se
Jaroslava Tesařová - Horní Město ......... 1951
Jana Gajdošová - Stará Ves ......... 1942
Jan Martinček - Janovice ......... 1957
Libor Braun - Karlov pod Pradědem ......... 1960
Vladimír Raška - Rýmařov ......... 1964
Evidence obyvatel MěÚ Rýmařov
15