Kognitivní psychologie

8 

8. KAŽDODENNÍ PAMĚŤ 

ÚVOD 

Když lidé přemýšlejí o paměti, většinou si ji 

představují z pohledu své každodenní zkušenosti. 

Diví se, proč jejich vlastní paměť tolik selhává 

nebo proč se něčí paměť zdá o tolik lepší. 

Možná se sami sebe ptají, co by mohli pro zlepšení 

své paměti udělat. Jak jsme viděli v kapitolách 

6 a 7, většina výzkumů lidské paměti se 

těchto otázek dotýká jen letmo. 

Tento stav přiměl mnoho vědců zabývat se každodenní 

pamětí. Jak ukázali Koriat a Goldsmith 

(1996), přístup daného oboru se od ostatních 

výzkumů paměti obvykle liší ve třech otázkách: 

1. Které jevy paměti by měly být studovány 

Podle vědců zabývajících se každodenní pamětí 

mají být ve středu zájmu ty jevy, které 

lidé zažívají každý den. 

2. Jak by měla být paměť zkoumána Tito vědci 

zdůrazňují důležitost ekologické validity 

neboli uplatnitelnosti poznatků v běžném 

životě a pochybují o tom, že je těchto cílů 

dosahováno v laboratorních výzkumech. 

3. Kde by měly být paměťové jevy zkoumány 

Někteří odborníci na každodenní paměť 

prosazují výzkum v přirozeném prostředí. 

Není to ale tak jednoduché, jak by se mohlo 

dosud zdát. Jak upozorňují Koriat a Goldsmith 

(1996, s. 168): 

Ačkoliv tři dimenze – co, jak a kde – jsou při výzkumech 

paměti dávány do vzájemného vztahu, 

nejsou na sobě logicky závislé. Například mnoho 

témat každodenní paměti může být zkoumáno 

v laboratoři a i výzkum v přirozených podmínkách 

může podléhat přesné experimentální kontrole. 

Koriat a Goldsmith (1996) uvádějí, že tradiční 

výzkum paměti je založen na metafoře skladiště. 

Podle této metafory jsou části informací 

ukládány do paměti a to, co nás zajímá, je počet 

částí, které je možné při rozpomínání vyvolat 

zpět. Naproti tomu se ve výzkumu každodenní 

paměti používá metafora korespondence. V této 

metafoře je důležité, jak přesně si odpovídají 

(korespondují) výpověď a skutečná událost. 

Rozdíl mezi oběma přístupy je zřejmý, například 

při výpovědi svědka zločinu. Podle metafory 

skladiště je důležité, kolik údajů si svědek 

vybaví, naproti tomu podle metafory korespondence 

je důležité, zda si zapamatoval klíčové 

údaje (např. detaily tváře pachatele). Jinými 

slovy, v metafoře korespondence je důležitý 

266 

KOGNITIVNÍ PSYCHOLOGIE 

PSYCHO-velka rada.indd 266 21.11.2008 15:06:23

obsah, co bylo zapamatováno, zatímco v metafoře 

skladiště nikoliv. 

Neisser (1996) se pokusil definovat rozdíl mezi 

tradičním výzkumem paměti a výzkumem paměti 

v každodenním životě. Zkoumané osoby 

v tradičních výzkumech jsou obecně motivovány 

být ve svých výpovědích co nejpřesnější. Naproti 

tomu výzkum každodenní paměti by měl 

být založen na myšlence, že „zapamatovávání 

je druh účelné aktivity“ (Neisser, 1996, s. 204). 

Tento přístup zahrnuje tři základní předpoklady 

týkající se každodenní paměti: 

1. Má svůj účel. 

2. Má osobní dimenzi, tzn. je ovlivněna osobnostními 

a dalšími faktory. 

3. Je ovlivněna požadavky situace, například 

přáním na někoho zapůsobit. 

Některé způsoby, jak motivace v každodenním 

životě ovlivňuje paměť, studoval Freud (viz 

kap. 6). Používal termín vytěsnění pro motivované 

zapomínání velmi zúzkostňujících vzpomínek 

a považoval je u svých pacientů za běžný 

jev. Přístup k vlastním vzpomínkám bývá často 

ovlivněn různými motivačními faktory. Jedinec 

se může snažit být ve svých vzpomínkách 

upřímný, ale také si může chtít uchovat důstojnost 

přeháněním vlastních úspěchů a zlehčováním 

svých neúspěchů. I v běžném životě 

jsou situace, kdy lidé usilují o maximální přesnost 

svých vzpomínek (např. při školním testu; 

při snaze zapamatovat si položky nákupu), nicméně 

přesnost nebývá typicky hlavním cílem. 

Je škoda, že právě tyto motivační faktory zatím 

nebyly ve výzkumech každodenní paměti systematicky 

zkoumány. 

Dříve se vedly velké spory o relativních výhodách 

a nevýhodách tradičního laboratorního 

výzkumu a výzkumu každodenní paměti. 

Dnes již tyto spory nejsou aktuální. Jak ukázaly 

Kvavilashviliová a Ellisová (1996, s. 200), tyto 

spory „jsou již na ústupu, pravděpodobně díky 

mnohostrannosti současné výzkumné praxe, 

která ztěžuje až znemožňuje vést jasnou čáru 

mezi ekologickými a laboratorními přístupy ve 

studiu paměti“. Paměťové jevy každodenního 

života musí být podrobeny empirickému testování, 

které může probíhat v přirozených i v laboratorních 

podmínkách. 

Kvavilashviliová a Ellisová (2004) tyto myšlenky 

dále rozvíjejí. Tvrdí, že koncept ekologické 

validity se skládá ze dvou aspektů, které 

bývají často zaměňovány: 1) reprezentativnosti, 

2) zobecnitelnosti. Reprezentativnost odpovídá 

přirozenosti experimentální situace, stimulů 

a úlohy, zatímco zobecnitelnost odpovídá rozsahu, 

v němž je možné aplikovat experimentálně 

zjištěné poznatky ve skutečném světě. 

Všeobecně se považuje zobecnitelnost za důležitější 

než reprezentativnost. 

Kvavilashviliová a Ellisová (2004) se zabývají 

výzkumy, které postrádají reprezentativnost, 

ale jsou dobře zobecnitelné. Například 

Jost (1897) používal nereprezentativní podněty, 

jako jsou nesmyslné slabiky, a zjistil, že 

procvičování rozprostřené na delší dobu vede 

k lepšímu výkonu než krátkodobé intenzivní 

procvičování. Tento efekt byl znovu zkoumán 

v mnoha studiích, které již měly mnohem lepší 

reprezentativnost. Například Smith a Rothkopf 

(1984) zjistili, že rozprostřené procvičování 

vedlo k lepšímu zapamatování látky ze 

statistiky; Baddeley a Longman (1978) zjistili, 

že rozprostřené procvičování vedlo u pracovníků 

pošty k lepšímu zapamatování směrovacích 

čísel než intenzivní procvičování. 

Než uzavřeme tuto pasáž věnující se výzkumu 

každodenní paměti, stručně se zmíníme o jedné 

zajímavé studii. Conway, Cohen a Stanhopeová 

(1991) měřili, kolik si absolventi psychologie 

po uplynutí až dvanácti let zapamatovali 

8 

KAŽDODENNÍ PAMĚŤ 

267 


8 

látky z kognitivní psychologie. Ve svém výzkumu 

se zaměřili na znalost výzkumných metod, 

pojmů a jmen (např. Broadbent) a předložili 

studentům různé didaktické testy (rekogniční 

test, pravdivost vět, vybavování). Celkově byl 

paměťový výkon těchto studentů velmi slušný, 

což může být pro studenty povzbudivá zpráva! 

Konkrétně si nejlépe pamatovali výzkumné 

metody, patrně proto, že se s nimi setkali 

v různých dalších kurzech. Pojmy si pamatovali 

také dobře, protože si byli schopni vybavit 

schémata a další útržky informací, které tyto 

pojmy navzájem propojovaly. Nejhůře si vybavovali 

jména, ale i po dvanácti letech byl jejich 

výkon lepší, než kdyby naslepo hádali. 

AUTOBIOGRAFICKÁ PAMĚŤ 

Podle Conwaye a Rubina (1993) „je autobiografická 

paměť pamětí na události vlastního života“ 

(s. 103). Pojmy autobiografická paměť a epizodická 

paměť (viz kap. 7) se značně překrývají, 

protože vybavování osobních událostí a epizod 

zahrnuje oba typy paměti. Na druhou stranu 

si lze představit epizodickou paměť, která nespadá 

pod autobiografickou: „To, co jsem včera 

obědval, je dnes součástí mé epizodické paměti, 

ale jako nepodstatné se dozajista nedostane 

do mé autobiografické paměti – pro můj životní 

příběh to nemá žádný význam“ (Nelson, 

1993, s. 357). Podobně některé obsahy autobiografické 

paměti „nejsou doprovázeny pocitem 

znovuprožívání minulého“ (Wheeler, Stuss 

& Tulving, 1997, s. 335). 

Autobiografická paměť má vztah k našim hlavním 

životním cílům, našim nejsilnějším emocím 

a k našim významům. Jak upozornil Cohen 

(1989), náš smysl pro vlastní identitu 

neboli sebepojetí závisí na schopnosti uvědomovat 

si svou osobní historii. Lidé (např. po 

mozkové příhodě), kteří si nejsou schopni vybavovat 

události ze svého života, v podstatě 

ztratili svou vlastní identitu. 

Jak nejlépe studovat autobiografickou paměť 

Uvědomme si, že na určité otázky lidé často odpovídají 

chybně – například téměř 40 % lidí si 

nevybaví kratší hospitalizaci, když jsou na ni dotázáni 

byť jen s ročním odstupem! Belli (1998) 

proto doporučoval používat jako metodu kalendář 

událostí. Dotazovaným osobám je předloženo 

několik základních témat (bydliště, práce) 

a jsou požádány, aby si vybavily všechny odpovídající 

události za jeden rok. Tak je postupně 

zkonstruován obraz života daného člověka. Belli 

(1998, s. 403) uzavírá: „Tradiční kladení otázek 

v dotaznících […] směřuje k segmentování 

jednotlivých aspektů minulosti respondentů, 

kalendáře událostí naopak pomáhají respondentům 

uvědomit si provázanost jednotlivých 

aspektů, které zároveň slouží jako nápovědi pro 

vybavování vzpomínek.“ 

Struktura autobiografické paměti 

V autobiografické paměti máme uloženo obrovské 

množství vzpomínek, od krajně specifických 

k velmi obecným, od triviálních po 

velmi podstatné. Abychom odhalili strukturu 

nebo organizaci autobiografické paměti, můžeme 

sledovat způsoby vybavování osobních 

informací. Conway (1996) pomocí takových 

údajů identifikoval tři úrovně autobio grafické 

paměti: 

● Životní období: podstatné časové úseky definované 

určitou významnou probíhající událostí 

(např. bydlet s někým, pracovat pro určitou 

firmu). 

● Obecné události: opakované a/nebo dlouhé 

události (např. dovolená v Rakousku) čítající 

dny až měsíce. Obecné události spolu souvisí 

navzájem a souvisí také s životními obdobími. 

268 



● Vzpomínky vázané k události: obrazy, pocity 

a detaily, které se vztahují k obecným událostem 

a pokrývají období vteřin až hodin. 

Každá z úrovní má svůj význam. Jednotlivá 

životní období obsahují vlastní motivy, pocity 

a odkazují na určitou podmnožinu autobiografických 

znalostí, což platí i v případě překrývajících 

se období. Životní období jsou velmi 

účinnými nápověďmi pro vyvolávání informací 

z paměti, účinnějšími než ostatní nápovědi. 

Conway (1996) požádal účastníky svého výzkumu, 

aby si vybavili události k určitým podnětovým 

slovům (např. restaurace). Účastníci potvrdili, 

že si v duchu často procházeli příslušná 

životní období a obecné události, než popsali 

detaily události. Podnětová slova byla uvedena 

slovy odkazujícími na určité životní období 

(např. střední škola) a nebo slovy neutrálními. 

Průměrný čas vybavení určité vzpomínky byl 

u neutrálních slov 2,7 s, ale pouze 1,8 s, když 

uvozující slovo odkazovalo na nějaké konkrétní 

životní období. 

Conway (1996) v dalších studiích zjistil, že vyvolání 

autobiografických vzpomínek trvá výrazně 

déle než vyvolání jiných informací z paměti. 

Kupříkladu vybavení autobiografických 

vzpomínek trvalo lidem v průměru 4 vteřiny, 

ale stačila jim jediná vteřina k ověření základních 

osobních údajů (např. jméno jejich banky). 

Podle Conwaye trvá vyvolání autobiografické 

vzpomínky déle, protože je rekonstruována 

spíše než reprodukována. Zjistil, že informace 

z autobiografických vzpomínek sdělených při 

dvou různých příležitostech se výrazně odlišují 

(i když obě výpovědi dělí jen několik dní), což 

je rovněž v souladu s představou, že autobiografické 

vzpomínky jsou rekonstruovány. 

Když jsou lidé bez omezujících podmínek po - 

žádáni, aby se podělili o své autobiografické 

vzpomínky, většina jejich výpovědí se skládá 

z obecných událostí. Proč je tomu tak Informace 

obsažená v obecných událostech není ani 

příliš obecná (jako u životních období), ani příliš 

specifická (jako u vzpomínek vázaných na 

události). Anderson a Conway (1993) sledovali 

vztah časového průběhu a obsahu k organizaci 

obecných událostí. Zjistili, že když byli lidé 

požádáni o informace k obecné události, typicky 

začali u nejvýraznějšího detailu a potom postupovali 

v popisu chronologicky. 

Význam zajímavých detailů byl prokázán 

i v dalším experimentu (Anderson & Conway, 

1993), v němž bylo zjištěno, že přístup k obecným 

událostem je rychlejší přes odlišující detaily 

než přes jiné nápovědi. Podle Conwaye 

a Rubina (1993, s. 106) jsou „obecné události 

organizovány vytvářením kontextu k odlišujícím 

detailům, které pomáhají odlišit jednu 

obecnou událost od druhé a které reprezentují 

téma určité události; […] tato tematická organizace 

je doplněna časovou organizací, která 

(alespoň částečně) zachovává v rámci obecné 

události pořadí akcí tak, jak se staly“. 

Znalostmi vázanými na události se zabýval 

Brewer (1988). Účastníci jeho výzkumu dostávali 

v náhodných intervalech signály, při kterých 

měli zaznamenat, na co právě myslí a co 

dělají. Později jim byly předkládány nápovědi 

a byla testována jejich paměť. Nejlépe si pamatovali 

místa, dále potom činnosti a myšlenky. 

Zkoumané osoby si myšlenky vybavovaly nejlépe, 

když nápovědí byla akce, a naopak. Vybavení 

dalších smyslových informací výrazně 

záviselo na vybavení ostatních aspektů události. 

V případech, kdy si účastníci výzkumu událost 

vybavili dobře, tvrdili, že vybavené smyslové 

zážitky byly blízké původní zkušenosti. 

Barsalou (1988), Conway (1996) a další se domnívají, 

že autobiografické vzpomínky mají hierarchickou 

strukturu. Podle Barsaloua (1988) 

existují hierarchické „partonomie“ – znalosti 

8 


269 


8 

vázané na události tvoří část obecné události 

a každá obecná událost tvoří část životního období. 

Tento pohled potvrzují pozorování pacientů 

s mozkovým poškozením. Podle Conwaye 

a Rubina (1993) nemáme žádné záznamy o pacientech 

trpících amnézií, kteří by si dokázali 

vybavit znalosti k určitým událostem, ale současně 

si nevybavovali znalosti k obecným událostem 

a životním obdobím. Podobně neexistují 

pacienti, kteří by si byli schopni vybavit 

obecné události, ale ne životní období. Informace 

na vrcholu hierarchie (tj. znalosti vztahující 

se k životním obdobím) jsou nejméně 

zranitelné a informace z dolní části hierarchie 

(tj. znalosti vázané na události) jsou naopak 

nejzranitelnější. Podle všeho fakt, že disponujeme 

obrovským množstvím informací o životních 

obdobích, zajistí, že většina forem poškození 

mozku neznemožní přístup k těmto 

znalostem. 

Zhodnocení 

Představa, že autobiografická paměť je organizována 

do hierarchické struktury, je užitečná, 

nicméně není jisté, zda prostřední úroveň (úroveň 

obecných událostí) je tak důležitá, jak tvrdí 

Conway. Berntsenová (1998) rozlišuje mezi 

úmyslnými a neúmyslnými autobiografickými 

vzpomínkami. Ve většině výzkumů jsou pokusným 

osobám předkládány nápovědi sloužící 

k vyvolání autobiografických vzpomínek. 

Tyto výzkumy se tedy soustřeďují na úmyslné 

vzpomínání. Naproti tomu neúmyslná autobiografická 

vzpomínka je ta, která „přijde na mysl 

bez předchozích pokusů ji vyvolat“ (Berntsen, 

1998, s. 118). Neúmyslné autobiografické vzpo - 

mínky se sledují tak, že požádáme pokusné 

osoby, aby si o nich vedly záznamy. Výrazně 

větší podíl neúmyslných vzpomínek se pojí 

s určitými událostmi (89% oproti 63 %; a naopak). 

Jak upozornila Berntsenová (1998, s. 

136), „výsledky ukazují, že v paměti udržujeme 

velký objem různých epizod, které jsou často 

nepřístupné volnímu vybavení, ale snadno přístupné 

vybavení neúmyslnému“. 

Hlavním důsledkem zjištění Berntsenové je 

to, že hierarchická úroveň, která se zdá nejdůležitější, 

závisí na metodách, které jsme při studiu 

autobiografické paměti použili. Jak Berntsenová 

(1998, s. 138) ukázala: 

Pokud autobiografická paměť tvoří hierarchii […], 

je to hierarchie bez „stabilní“ základny. Základní – 

ve smyslu nejpřístupnější – úroveň se mění podle 

toho, jaká vybavovací strategie je použita. Zejména 

se zdá, že záleží na tom, zda je vybavování 

úmyslné, či neúmyslné. 

Vzpomínky v průběhu života 

Představme si, že budeme sedmdesátiletým lidem 

předkládat klíčová slova (např. podstatná 

jména označující běžné předměty) a sledovat, 

jaké vzpomínky u nich vyvolají. Z kterých období 

jejich života bude pocházet nejvíce vzpomínek 

Budou si spíše vybavovat nedávné zážitky, 

nebo události z dětství a rané dospělosti 

Rubin, Wetzler a Nebes (1986) se těmito otázkami 

zabývali a svá zjištění shrnují do několika 

hlavních jevů (viz obr. 8.1): 

● Retenční funkce vzpomínek z posledních 

dvaceti let, kdy starší vzpomínky jsou hůře 

vybavované než čerstvější vzpomínky. 

● Vzpomínkový boom, projevující se překvapivě 

velkým množstvím vzpomínek z období 

mezi 10. a 30. rokem, obzvláště mezi 15. 

a 25. rokem. 

● Dětská amnézie, projevující se téměř úplnou 

absencí vzpomínek z prvních pěti let života. 

270 



OBRÁZEK 8.1 

400 

průměrný počet vzpomínek v dekádě 

300 

200 

100 

8 

0 

1–10 11–20 21–30 31–40 41–50 51–60 61–70 

věk v době události (v letech) 

Množství vzpomínek na uplynulé události v závislosti na dekádě života, kdy k nim došlo. Na základě údajů 

Rubina et al. (1986). 

Vzpomínkový boom obecně není pozorován 

u lidí do třiceti let, a často ještě ani u čtyřicetiletých, 

u starších lidí je ale patrný téměř vždy. 

Rubin a Schulkind (1997) použili mnohem více 

klíčových slov než předchozí studie. Zjistili, 

že „nic nenapovídá tomu, že by podoba distribuce 

vzpomínek závisela na tom, zda se zeptáme 

na 1000, nebo jen na 100 vzpomínek“ 

(s. 863). Také prokázali, že tento úkaz není jen 

důsledkem zprůměrování výsledků několika 

osob. Zkoumali výpovědi pěti sedmdesátiletých 

lidí a u každého z nich prokázali existenci 

vzpomínkového boomu. 

Rubin, Rahhalová a Poon (1998) zjistili, že 

sedmdesátiletí si zvláště dobře vybavují vzpomínky 

z rané dospělosti, zejména významné 

knihy, živé vzpomínky a také takové vzpomínky, 

které by pokusným osobám stály za 

uvedení v autobiografii; dále například jména 

vítězů Oskarů a aktuální události té doby. 

Teoretický pohled 

Jak můžeme tato zjištění interpretovat Retenční 

funkce pravděpodobně odráží postupné 

zapomínání v průběhu času, ale příčiny 

vzpomínkového boomu jsou méně zřetelné. 

Celý jev může souviset s tím, že mnoho nových 

nebo prvních událostí se pojí s obdobími 

adolescence a rané dospělosti, a takové události 

si dobře pamatujeme. Cohen a Faulknerová 

(1988) ukázali, že 93 % živých vzpomínek se týká 

jedinečných událostí nebo situací, které se 

udály poprvé. První zkušenosti se dobře pamatují, 

což prokázali Pillemer et al. (1988), kteří 


271 


8 

požádali pokusné osoby, aby si po více než dvaceti 

letech vybavily čtyři vzpomínky z prvního 

ročníku na vysoké škole. 41 % těchto vzpomínek 

pocházelo z prvního měsíce výuky. 

Rubin et al. (1998) formulovali spekulativní teorii 

vzpomínkového boomu. Podle nich „nám 

nejlépe utkví v paměti začátek nějakého období 

stability, které trvá až do okamžiku vybavení“ 

(s. 13–14). Tvrdí, že pro většinu dospělých 

začíná období stability v rané dospělosti, protože 

to je doba, kdy se čerstvě vyvinul smysl jejich 

dospělé identity. Vzpomínky z rané dospělosti 

mají také výhodu novosti, protože k nim 

dochází krátce po začátku dospělé identity. Tyto 

dva faktory, novost a stabilita, pomáhají vytvářet 

silné vzpomínky z těchto důvodů: 

● Novost: vyžaduje větší úsilí. 

● Novost: chybí zde proaktivní interference (interference 

s předchozím učením). 

● Novost: vede k výrazným vzpomínkám (viz 

kap. 6). 

● Stabilita: události ze stabilních životních 

období budou pravděpodobně použity jako 

model v budoucích událostech. 

● Stabilita: poskytuje kognitivní strukturu, která 

slouží pro stabilní organizaci podnětů. 

Jak je tomu s infantilní amnézií Nejpřesvědčivější 

vysvětlení podali Howe a Courageová 

(1997), kteří ji spojují s obdobím utváření pocitu 

sebe sama (self) na konci druhého roku života. 

Děti ve věku okolo dvaceti měsíců projevují 

známky rozvoje pocitu sebe sama, například 

při rozpoznání vlastní podoby – na svůj obraz 

v zrcadle reagují dotyky, nesmělým smíchem 

a odvracením pohledu. Několik měsíců poté 

děti začínají používat slova jako „já“ a „ty“. 

Nejdůležitější předpoklad Howeho a Courageové 

je následující: „Vývoj kognitivního self na 

konci druhého roku života (tak jak na něj ukazuje 

schopnost rozpoznat vlastní podobu) poskytuje 

pro organizaci vzpomínek úplně nový 

systém. Spolu s tímto kognitivním pokrokem 

ve vývoji self jsme svědky zrodu autobiografické 

paměti a konce infantilní amnézie.“ 

Z tohoto teoretického východiska vyplývá, že 

spodní hranicí lidských nejranějších vzpomínek 

by měly být zhruba dva roky věku, což je 

v souladu s pozorováním. Nicméně je těžké 

prokázat, že vývoj vědomí vlastního „já“ je zde 

příčinou. Howe a Courageová (1997) se domnívají, 

že kognitivní procesy, jako je třeba opakování, 

podstatné pro zapamatování se v průběhu 

dětství teprve vytvářejí, a proto relativně 

málo autobiografických vzpomínek pochází 

z období dvou až pěti let. 

Deníkové studie 

Při výzkumu často není možné hodnotit přesnost 

vzpomínek daného člověka na události 

z jeho života. Lintonová (1975) a Wagenaar 

(1986) řešili tento problém prováděním deníkových 

studií, při kterých si pravidelně zaznamenávali 

osobní události. Oba později zkoušeli 

svou paměť na události v různých časových 

odstupech. 

Lintonová (1975) si po dobu šesti let zapisovala 

každý den stručný popis nejméně dvou událostí. 

Každý měsíc náhodně vybrala dva tyto popisy 

a snažila se vybavit si dané události co nejlépe. 

Míra zapomínání závisela zejména na tom, 

zda byla daná událost již dříve testována. Například 

přes 60 % událostí starých čtyři a půl 

roku bylo úplně zapomenuto ve srovnání s méně 

než 40 % stejně starých událostí, které byly 

dříve alespoň jedenkrát testovány. Tato zjištění 

ukazují důležitost opakování jako prevence 

zapomínání. 

Jedním z hlavních důvodů, proč bývají události 

zapomínány, je jejich podobnost s mnoha 

ostatními. Například Lintonová příležitostně 

272 



navštěvovala setkání jistého výboru ve vzdáleném 

městě. První z těchto zasedání si jasně pamatovala, 

ale většina ostatních jí splývala. Lintonová 

(1975) to vyjádřila tak, že její sémantická 

paměť týkající se zasedání se časem zlepšovala, 

zatímco výkon její epizodické paměti klesal. 

Dá se předpokládat, že události, které byly 

v daném čase považovány za důležité a velmi 

emotivní, budou zvláště dobře zapamatovány. 

Ve skutečnosti vliv důležitosti a emocionality 

na zapamatování nebyl příliš velký. To je možná 

způsobeno tím, že přisuzovaná důležitost 

a emotivnost události v dobách zapamatování 

a vzpomínání spolu příliš nekorelovaly, a události, 

které byly ve své době důležité a emocionální, 

tak s odstupem času již nevypadají. 

Jaké strategie používáme při vybavování událostí 

ze své minulosti Lintonová (1975) popsala, 

jak postupovala při vybavování co největšího 

počtu událostí z daného měsíce. Když se jednalo 

o měsíc vzdálený méně než dva roky, hlavní 

strategie byla založena na procházení událostí 

v pořadí, v jakém nastaly. Oproti tomu u delších 

časových vzdáleností víc využívala vybavování 

podle kategorií (např. navštívené sportovní 

zápasy, pořádané večírky). 

Wagenaar (1986) si v průběhu šesti let zaznamenal 

více než 2000 událostí. U každé události 

si poznamenal informace o tom, o koho nebo 

o co šlo a kde a kdy se událost odehrála, spolu 

se svým hodnocením příjemnosti, význačnosti 

nebo výjimečnosti a emocionality. Potom testoval 

svou paměť a využíval informace „kdo“, 

„co“, „kde“ a „kdy“ jako nápovědi, a to buď samostatně, 

nebo v kombinacích. Informace typu 

„co“ se ukázaly jako nejúčinnější nápovědi, 

8 

OBRÁZEK 8.2 

průměrná úspěšnost vybavení (%) 

100 

90 

80 

70 

60 

50 

40 

30 

20 

10 

3 nápovědi 

2 nápovědi 

1 nápověď 

0 

0 1 2 3 4 5 

doba uložení vzpomínky (v letech) 

Vybavené množství vzpomínek na osobní události v závislosti na počtu dostupných nápovědí a stáří vzpomínky. 

Upraveno podle Wagenaara (1986). 


273 


8 

pravděpodobně proto, že autobiografické údaje 

jsou organizovány podle kategorií. V hodnocení 

užitečnosti po nich následovaly informace 

„kde“, „kdo“ a „kdy“. Informace „kdy“ se sama 

o sobě ukázala jako naprosto neúčinná. Čím 

více nápovědí bylo podáno, tím byla větší pravděpodobnost 

vybavení (viz obr. 8.2). Avšak i se 

třemi nápověďmi byla téměř polovina událostí 

za pět let zapomenuta. Když se tyto pozapomenuté 

události týkaly další osoby, tato osoba 

byla požádána o doplňující informace. Téměř 

ve všech případech tyto informace Wagenaarovi 

stačily k vybavení události, což naznačuje, že 

velká většina životních událostí může být stále 

uchovávána v dlouhodobé paměti. 

Vysoká hodnocení význačnosti, emocionální 

angažovanosti a příjemnosti se pojila s vyšší 

mírou vybavení, zejména výrazný byl efekt 

význačnosti nebo výjimečnosti. Efekty význačnosti 

a emocionality zůstávaly podobně silné 

v různých časových odstupech, od jednoho roku 

do pěti let, zatímco efekt příjemnosti časem 

klesal. 

Komplexnější obraz Wagenaar (1994) získal 

detailní analýzou 120 příjemných a nepříjemných 

vzpomínek ze své studie. Když v událostech 

hrál hlavní úlohu někdo jiný, byly mnohem 

lépe zapamatovány příjemné události. 

Avšak u událostí, kde sám hrál hlavní úlohu, 

tomu bylo právě naopak. Groeger (1997, 

s. 230) spekuluje, zda toto zjištění nemůže odrážet 

Wagenaarovy osobnostní vlastnosti: „To, 

co Wagenaar nebere v úvahu, je možnost, že 

on sám má tendenci být spíše sebekritický nebo 

rezervovaný.“ 

Kazuistiky Lintonové (1975) a Wagenaara 

(1986) jsou velmi zajímavé, ale musíme být 

opatrní u předpokladu, že systém autobiografické 

paměti je u všech stejný. Například úzkostní 

a depresivní jedinci si vybavují nepoměrně 

větší počet negativních událostí (viz 

kap. 18) a toto zaměření může podbarvit způsob, 

jakým si pamatují svou minulost. To, co 

si pamatujeme ze svých životů, záleží částečně 

na rysech naší osobnosti. 

Datování autobiografických vzpomínek 

Lintonová (1975) i Wagenaar (1986) shodně 

zjistili, že dokážou poměrně dobře datovat 

vzpomínky ve svém životě. Jak si zapamatováváme 

čas, kdy se události staly Lidé často 

vztahují události ve svém životě k delším životním 

obdobím (Conway & Bekerian, 1987). 

Navíc někdy usuzujeme na dobu události podle 

toho, kolik si o ní pamatujeme. Pokud si pamatujeme 

jen málo, předpokládáme, že se to 

stalo již před dlouhou dobou. Tento nápad testovali 

Brown, Rips a Shevell (1985), kteří požádali 

účastníky výzkumu, aby určili datum několika 

novinových zpráv z posledních pěti let 

(1977–1982). Velmi známé události (např. střelba 

na prezidenta Reagana) byly datovány blíže 

současnosti v průměru asi o tři měsíce, zatímco 

u málo známých událostí docházelo k posunu 

o tři měsíce směrem do minulosti. V následující 

studii Brown, Shevell a Rips (1986) 

požádali účastníky, aby odhadovali data veřejných 

událostí, které byly buď politické (např. 

podepsání důležité smlouvy), nebo nepolitické 

(např. výbuch sopky St. Helens). Účastníci často 

využívali orientační body (landmark), tj. události, 

jejichž data dobře znali. Například někdo 

si dobře vybaví datum výbuchu sopky St. Helens, 

protože si jej spojí s tím, že se krátce před 

ním zasnoubil (začátky a konce životních období 

jsou užitečnými orientačními body). Orientační 

body byly jako pomůcky pro datování 

veřejných událostí využity asi v 70 % případů, 

jako orientační body sloužily jak události veřejné, 

tak i osobní. Více než 60 % politických 

událostí bylo datováno pomocí jiných politických 

zpráv, zatímco jen 31 % z nich bylo spojo- 

274 



váno s osobními událostmi. Naproti tomu dvě 

třetiny orientačních bodů pro datování nepolitických 

událostí byly osobního rázu. 

Přesnost autobiografických vzpomínek 

Jak přesné jsou naše vzpomínky na minulé 

události Jedná se o složitý problém, protože 

obvykle nemáme přístup k objektivním údajům 

o tom, co se vlastně stalo. Historicky zajímavou 

výjimkou byl případ spojený s aférou 

Watergate na počátku 70. let, kdy se zjistilo, jakou 

roli sehrál prezident Nixon se svými spolupracovníky 

při vloupání do hotelu Watergate 

a jak tuto roli tajil. Tento případ byl pro vědce 

zabývající se pamětí velmi zajímavý, protože 

všechny rozhovory, které se odehrály v Oválné 

pracovně Bílého domu, byly nahrávány. 

Neisser (1981) porovnal tyto záznamy se svědectvím 

prezidentova poradce Johna Deana před 

komisí vyšetřující aféru Watergate. Zajímavé 

byly zejména Deanovy tehdy devět měsíců staré 

vzpomínky na rozhovor s prezidentem Nixonem 

a Bobem Haldemanem (personálním 

šéfem Bílého domu) z 15. září 1972, které se 

týkaly situace okolo Watergate. Podle Neissera 

(1981, s. 12): 

Deanův popis jednání z 15. září je nesprávný, jak 

v použitých slovech, tak v jejich hlavní myšlence. 

[…] Jeho svědectví v sobě mělo hodně pravdy, ale 

ne na úrovni „hlavní myšlenky“ rozhovoru. Bylo 

pravdivé na jiné rovině. Nixon byl takový, jakého 

jej Dean popsal, a věděl to, co mu Dean připisoval, 

opravdu šlo o kamufláž. To vše si Dean pamatoval, 

jen si nepamatoval skutečný rozhovor, o kterém 

svědčil. 

Bylo by nemoudré přisuzovat Deanovu svědectví 

příliš velkou váhu. Dean nevěděl, že existují 

nahrávky rozhovorů, a aby se mohl efektivně 

hájit, musel tvrdit, že si pamatuje detaily měsíce 

starých rozhovorů. Názor, že naše vzpomínky 

jsou spíše obecně „pravdivé“ než přesné, 

podporuje také další zjištění. Barclay (1988) 

používal rekogniční paměťové testy pro měření 

přesnosti osobních vzpomínek zaznamenávaných 

do deníků. Účastníci výzkumu dělali 

mnoho chyb, ale jejich autobiografické vzpomínky 

byly pravdivé v tom, že odpovídaly podstatě 

skutečných zážitků. 

Naše autobiografická paměť je někdy méně 

pravdivá, než bylo dosud uváděno. Dean si ve 

svých vzpomínkách na rozhovor s prezidentem 

přisoudil příliš aktivní a významnou roli 

– jako by si pamatoval rozhovor tak, jak by 

si přál, aby proběhl. Možná mají lidé schéma 

sebe sama (self-schema, organizované informace 

o sobě), které ovlivňuje, jak vnímají a jak si 

zapamatovávají informace. Někdo tak ambiciózní 

a egoistický jako Dean mohl být zaměřen 

pouze na ty aspekty rozhovoru, ve kterých 

hrál dominantní roli, a tato selektivní pozornost 

ovlivnila jeho pozdější vzpomínky. Jak tvrdí 

Haberlandt (1999, s. 226), „autobiografické 

vyprávění […] zachovává klíčové události, tak 

jak byly prožívány, ale není to faktická výpověď; 

spíše záměr zaujmout určité stanovisko, propojit 

události nebo je zdůvodnit“. 

Zhodnocení 

Autobiografické vzpomínky jsou patrně ukládány 

podle kategorií a organizovány hierarchicky. 

Nové nebo první prožitky bývají obzvláště 

dobře zapamatovány a tím dochází ke 

vzniku vzpomínkového boomu. Budoucí výzkum 

by se měl zaměřit více na vztah mezi sebepojetím 

nebo osobností a autobiografickou 

pamětí. Osobnost ovlivňuje, co si lidé vybaví 

ze svých životů, a chyby a nepřesnosti, kterých 

se ve svých vzpomínkách dopouštějí. Nakonec 

jedním z důvodů, proč čtou lidé životopisy, je 

8 


275 


8 

představa, že autorovy vzpomínky a způsob, 

jakým si je pamatuje, odrážejí jeho charakter. 

Největším problémem výzkumu v této oblasti 

je obtížná ověřitelnost přesnosti autobiografických 

vzpomínek. 

VÝZNAMNÉ VZPOMÍNKY 

Je mnoho důvodů, proč si některé události pamatujeme 

lépe než jiné. Například vzpomínky 

s emočním nábojem nebo výjimečné události 

(Wagenaar, 1986) jsou uchovávány lépe než 

události bez takových vlastností. Pokusy identifikovat 

další faktory spojené s nezapomenutelnými 

nebo dlouho trvajícími vzpomínkami 

vedly k objevu dvou zajímavých jevů: efektu sebereference 

a tzv. flashbulb vzpomínek. 

Zdá se logické, že informace o vlastní osobě 

si pamatujeme lépe než jiné, protože takové 

informace nás zvláště zajímají. Tato intuitivní 

představa je podstatou efektu sebereference. 

Flashbulb vzpomínky 63 vznikají při velmi 

důležitých, dramatických a překvapivých veřejných 

i osobních událostech, jako je například 

zavraždění prezidenta Kennedyho nebo 

výbuch raketoplánu Challenger. Brown a Kulik 

(1977) zavedli termín „flashbulb vzpomínky“ 

s tím, že takové vzpomínky bývají velmi přesné 

a imunní vůči zapomínání. Jak uvidíme, základní 

otázkou u obou jevů je to, zda procesy 

s nimi spojené jsou svou podstatou odlišné od 

procesů týkajících se běžných vzpomínek. 

Efekt sebereference 

Jednou z prvních studií týkajících se efektu sebereference 

je studie Rogerse, Kuipera a Kirkera 

(1977), kteří prezentovali účastníkům 

řadu přídavných jmen a požádali je, aby je posuzovali 

podle toho, jak se hodí k jejich vlastnímu 

popisu (Popisuje vás …). Jiní účastníci 

tohoto výzkumu prováděli sémantická posuzování 

(Znamená to samé jako …), fonetická 

posuzování (Rýmuje se s …) nebo strukturní 

posuzování (Obsahuje velká písmena). 

V souladu s předpověďmi teorie úrovní zpracování 

(viz kap. 6) bylo následné vybavení 

úspěšnější po sémantickém posuzování než 

po posuzování fonetickém či strukturním. 

Hlavním zjištěním výzkumu však byla dvakrát 

vyšší úspěšnost vybavování po sebereferenčním 

posuzování ve srovnání se sémantickým 

(viz obr. 8.3). 

Efekt sebereference je patrný také při srovnání 

s efektem reference (vztaženosti) k druhým, 

kdy se slova posuzují vzhledem k osobě, kterou 

účastníci znají. Bower a Gilligan (1979) 

zjistili, že takové úkoly vedou obecně k mnohem 

horším výsledkům než sebereference. 

Podobné paměťové výkonnosti, jakou pozorujeme 

při sebereferenci, lze také dosáhnout 

v úlohách, kdy jako referenční osoba slouží někdo 

velmi dobře známý (např. matka). 

Symonsová a Johnson (1997) porovnali 60 studií 

sledujících efekt sebereference a sémantického 

kódování a dalších 69 srovnávajících sebereferenci 

s referencí k druhým. Metaanalýza 

(statistická analýza založená na kombinování 

výsledků z většího počtu jiných studií) zjistila 

jasný efekt sebereference. Tento jev byl výraznější, 

když byla sebereference porovnávána 

se sémantickými úkoly, než když byla srovnávána 

s referencí k druhým. Je zajímavé, že se 

žádný efekt sebereference neprojevil, pokud 

byly v úloze použity kategorie slov (např. části 

těla) místo osobnostních rysů. Podle Symonsové 

a Johnsona (1997) „sebereference nejvíce 

63 

Flashbulb v angličtině odkazuje na hořčíkový blesk používaný prvními fotografy; v tomto významu vystihuje výraznost a zábleskovitou 

povahu těchto vzpomínek. Původní anglické slovo jsme v českém překladu ponechali jako termín (pozn. překl.). 

276 



OBRÁZEK 8.3 

35 

průměrná úspěšnost vybavování 

30 

25 

20 

15 

10 

5 

hodnocení „ne“ 

hodnocení „ano“ 

8 

0 

strukturní fonetické sémantické sebereferenční 

způsob hodnocení 

Úspěšnost vybavení v závislosti na vstupní úloze a hodnocení „ano“/„ne“. Na základě údajů Rogerse et 

al. (1977). 

usnadňuje zapamatování, když je použit takový 

druh podnětů, který je často organizován 

a rozvíjen přes sebereferenci“ (s. 392). 

Teoretický přístup 

Proč dochází k efektu sebereference Podle 

Rogerse et al. (1977) má každý jedinec rozvinuté 

sebe-schéma, tj. organizovanou dlouhodobou 

paměť obsahující znalosti o sobě. Při 

sebereferenčním posuzování je toto sebeschéma 

aktivováno a v době vybavování dále 

aktivuje síť asociací, a tak slouží jako efektivní 

nápověď. 

Symonsová a Johnson (1997) rozvinuli teo - 

rii, podle které „k ESR [efektu sebereferen ce] 

dochází primárně proto, že self je dobře vyvinutý 

a často používaný paměťový konstrukt, 

který podporuje rozpracování a organizaci kódované 

informace“ (s. 372). Tuto teorii podporuje 

zjištění, že efekt sebereference je menší 

ve výzkumech, které srovnávají sebereferenci 

se sémantickými úlohami dovolujícími rozpracovávání 

a organizování. Například Klein 

a Kihlstrom (1986) porovnávali důležitost sebereference 

a organizace jako faktorů zapamatování. 

Účastníci výzkumu dostali seznam povolání 

a s každým slovem seznamu prováděli 

jeden ze čtyř možných úkolů: 

1. Sémantický, organizovaný: „Vyžaduje toto 

povolání vysokoškolské vzdělání“ 

2. Sémantický, neorganizovaný: Pro každé slovo 

jiná otázka, například „Provádí tento člověk 

operace“. 

3. Sebereference, organizovaná: „Chtěl jste 

někdy být …“ 


277 


8 

4. Sebereference, neorganizovaná: Rozhodování 

ano–ne pro každé slovo, například „Naprosto 

důvěřuji svému …“. 

Organizace měla na zapamatování velký vliv. 

Naproti tomu pokud byl kontrolován stupeň 

organizace informace, sebereference 

již nebyla účinnější než obyčejné sémantické 

zpracování. Sebereference dokonce vedla 

k horšímu kódování než normální sémantické 

zpracování, nebyla-li použita organizace. 

V souladu s touto úvahou dochází k efektu 

sebereference pouze v případech, kdy vede 

k větší organizaci než konkurenční sémantický 

přístup. 

Jak moc výjimečný je efekt sebereference Podle 

Symonsové a Johnsona (1997, s. 392) „důkazy 

naznačují, že sebereference je výjimečně 

efektivní proces – jedinečný je ale pouze v tom, 

že se jedná o velmi procvičovanou úlohu a vede 

k spontánnímu efektivnímu zpracování určitého 

typu informací, se kterými lidé pracují 

každý den – jedná se o materiál, který je často 

používaný, dobře organizovaný a mimořádně 

dobře rozpracovaný“. 

Flashbulb vzpomínky 

Browna a Kulika (1977) zaujaly živé a detailní 

vzpomínky na určité dramatické světové události 

(např. zavraždění prezidenta Kennedyho, 

rezignace Margaret Thatcherové). Předpokládali, 

že při událostech, které jsou jedincem považovány 

za překvapující a mají dopad na jeho 

vlastní život, musí být aktivován zvláštní 

nervový mechanismus. Tento mechanismus 

„vtiskne“ detaily události natrvalo do paměťového 

systému. Podle Browna a Kulika nejsou 

flashbulb vzpomínky jen velmi přesné a dlouho 

přetrvávající, ale také často obsahují následující 

kategorie informací: 

● Osoba, která informaci poskytla. 

● Místo, kde se jedinec informaci dozvěděl. 

● Probíhající činnost. 

● Jedincův emoční stav. 

● Emoční stav ostatních. 

● Důsledky události pro jedince samého. 

Ústředním bodem Brownovy a Kulikovy teorie 

(1977) byla odlišnost flashbulb vzpomínek 

z hlediska přesnosti a trvalosti a jejich závislost 

na speciálním nervovém mechanismu. Tento 

pohled je však sporný. Flashbulb vzpomínky 

si pamatujeme jasně spíše proto, že byly často 

vyvolávány, než že by byly odlišně zpracovány 

již během dramatické události. Dalším problémem 

je ověřování přesnosti líčených flashbulb 

vzpomínek. Například Neisser (1982) byl přesvědčen, 

že když se dozvěděl, že Japonci vybombardovali 

Pearl Harbor, poslouchal v rozhlase 

přenos baseballového zápasu. K útoku ale 

došlo v prosinci, kdy není baseballová sezóna, 

a je tedy téměř jisté, že poslouchal přenos zápasu 

amerického fotbalu, ale místo konání zápasu 

a jména týmů mu připomínala baseball. 

Bohannon (1988) testoval vzpomínky na výbuch 

raketoplánu Challenger s odstupem dvou týdnů 

až osmi měsíců. Vybavování časem kleslo ze 

77 % na 58 %, což jej vedlo k závěru, že flashbulb 

vzpomínky jsou zapomínány stejně jako 

ostatní vzpomínky. Kvalita vzpomínky byla nejlepší, 

pokud zpráva způsobila silnou emocionální 

reakci a událost byla opětovně v paměti 

vyvolávána (viz obr. 8.4). 

Conway et al. (1994) odmítli přijmout teorii, že 

flashbulb vzpomínky jsou pouze silnější verzí 

obyčejných vzpomínek. Podle nich účastníci 

Bohannonovy studie (1988) možná pouze 

nepřipisovali havárii Challengeru význam pro 

vlastní život, což by znamenalo, že nebylo splněno 

jedno z hlavních kritérií flashbulb vzpomínek 

navržené Brownem a Kulikem (1977). 

278 



OBRÁZEK 8.4 

90 

dva týdny 

osm měsíců 

průměrná četnost odpovědí (%) 

80 

70 

60 

50 

8 

40 

klidný klidný rozrušený rozrušený 

málo mnoho málo mnoho 

opakované vybavování 

Vzpomínky na výbuch raketoplánu Challenger v závislosti na prožívaných emocích, rozsahu vybavování 

a časovém odstupu od události. Na základě údajů Bohannona (1988). 

Conway et al. (1994) studovali flashbulb vzpomínky 

na rezignaci Margaret Thatcherové 

v roce 1990. Tato událost byla považována za 

překvapující a předpokládal se její dopad na 

většinu Britů, proto by teoreticky měla vyvolávat 

flashbulb vzpomínky. Vzpomínky na tuto 

událost byly testovány s odstupem několika 

dnů, 11 měsíců a 26 měsíců. Flashbulb vzpomínky 

byly po 11 měsících nalezeny u 86 % Britů 

a jen u 29 % účastníků mimo Británii. Z toho 

Conway et al. (1994, s. 337–338) vyvozují: 

„Překvapivým zjištěním této studie byla detailnost 

výpovědí britských účastníků, která zůstala 

konzistentní po dobu 11 měsíců a u menší 

skupinky dokonce 26 měsíců.“ 

Wright a Gaskell (1995, s. 70) upozornili, že 

„jediná studie, která nalezla zvýšené procento 

lidí vykazujících vzpomínky, které lze realisticky 

považovat za odlišné od obyčejných vzpomínek, 

se zabývala vzpomínkami na rezignaci 

Margaret Thatcherové“ (Conway et al., 1994). 

Wright, Gaskell a O’Muircheartaigh (1998) 

provedli v Anglii 18 měsíců po rezignaci rozsáhlé 

šetření, které ukázalo, že pouze 12 % dotázaných 

si událost živě pamatovalo. Conway 

et al. (1994) prováděli svůj pokus se studenty, 

což může vysvětlovat vysoký počet flashbulb 

vzpomínek. 

Teorie 

Conway et al. (1994) tvrdí, že flashbulb vzpomínky 

závisejí na třech hlavních a jednom doplňkovém 

procesu: 


279 


8 

1. Předchozí znalost – pomáhá vztáhnout událost 

k existujícím paměťovým strukturám. 

2. Osobní důležitost – událost by měla být považována 

za osobně velmi závažnou. 

3. Překvapení a emoční stav – událost by měla 

způsobovat emoční reakci. 

4. Vědomé opakované vybavování – je doplňkovým 

procesem (někteří lidé s flashbulb vzpomínkami 

na rezignaci Margaret Thatcherové 

si událost znovu nevybavovali) silně spojeným 

s existencí flashbulb vzpomínek. 

Finkenauerová et al. (1998) navrhli emočně- 

-integrační model. Ten rozšiřoval Conwayův 

model (1994) o faktor novosti a emoční postoj 

jedince k hlavním aktérům události. Autoři 

zkoumali flashbulb vzpomínky na nečekané 

úmrtí belgického krále Baudouina a zjistili, 

že flashbulb vzpomínky zažívali zejména lidé, 

kteří silně sympatizovali s královskou rodinou. 

Finkenauerová et al. (1998, s. 526) zdůrazňují, 

že jejich model se s Conwayovým shoduje 

v mnoha klíčových faktorech: „1) překvapení 

vyvolané zprávou o dané události, 2) posouzení 

důležitosti nebo důsledků dané události, 

3) intenzivní emoční stav a 4) opakování.“ 

Ale tyto faktory mohou ovlivňovat vznik jakékoliv 

vzpomínky, což přivedlo autory k závěru, 

že „flashbulb vzpomínky jsou výsledkem běžných 

paměťových mechanismů. Velký počet 

detailů u těchto vzpomínek, jejich jasnost a trvanlivost 

svědčí o tom, že došlo ke zvláště efektivnímu 

kódování“ (s. 530). 

OČITÁ SVĚDECTVÍ 

Znepokojivým prvkem soudního systému je 

fakt, že mnoho nevinných lidí bylo odsouzeno 

pouze na základě svědecké výpovědi. Fruzzeti 

et al. (1992) ukázali, že i velmi malé procento 

chybných identifikací může ročně vést k několika 

stovkám obvinění nevinných lidí. Proto 

se svědeckým výpovědím a faktorům ovlivňujícím 

jejich spolehlivost věnuje taková pozornost. 

Svědecká výpověď může například podléhat 

konfirmačnímu zkreslení (confirmation bias), 

kdy jsou zapamatovávané informace ovlivněny 

očekáváními pozorovatele. Tento jev ilustruje 

výzkum, kdy byl studentům ze dvou amerických 

univerzit (z Princetonu a Dartmouthu) 

promítnut záznam fotbalového zápasu týmů 

obou univerzit. Studenti projevili silnou tendenci 

tvrdit, že soupeři spáchali mnohem více 

faulů než jejich vlastní tým. 

Ovlivňuje svědkovu paměť fakt, že trestný 

čin, který viděl, byl násilný Studie Loftusové 

a Burnse (1982) ukazuje, že tomu tak je. Účastníci 

jejich výzkumu sledovali dvě zfilmované 

verze zločinu. V jedné verzi byl na konci filmu, 

kdy zloději utíkají, zastřelen mladík kulkou 

do obličeje. Zařazení násilné scény zhoršilo 

paměť na detaily z předcházejících dvou 

minut. U skutečného násilného činu by byl dopad 

na paměť pravděpodobně ještě větší, protože 

přítomnost násilníků by znamenala nebezpečí 

i pro svědka. 

Následné informace 

Elizabeth Loftusová ukázala, že vzpomínka na 

incident může být systematicky narušena později 

pokládanými dotazy. To si ukážeme na 

studii Loftusové a Palmera (1974), kteří účastníkům 

výzkumu promítli filmový záznam hromadné 

dopravní nehody. Po zhlédnutí záznamu 

účastníci popsali, co se stalo, a odpovídali 

na několik otázek. Někteří byli dotázáni: „Jak 

rychle auta jela, když do sebe vletěla“, zatímco 

u ostatních bylo slovo „vletěla“ nahrazeno výrazem 

„srazila se“. U kontrolní skupiny otázka 

na rychlost chyběla. Odhadovaná rychlost 

280 



yla ovlivněna slovesem použitým v otázce, 

průměrně 66 km/h u slova „vletěla“ oproti 55 

km/h u slova „srazila se“. Implicitní informace 

uložená v otázce tedy ovlivnila způsob, jak 

byla nehoda zapamatována. 

O týden později byli všichni účastníci dotázáni, 

zda „viděli nějaké rozbité sklo“. Ve skutečnosti 

nebylo při nehodě rozbito žádné sklo, ale 32 % 

z těch, kteří původně odpovídali na otázku po 

rychlosti se slovem „vletěla“, řekli, že rozbité 

sklo viděli. Naproti tomu rozbité sklo vidělo 

pouze 14 % účastníků s otázkou se slovem 

„srazila se“ a 12 % z kontrolní skupiny, která 

nebyla na rychlost dotázána (viz obr. 8.5). Naše 

paměť na události je tedy křehká a náchylná 

ke zkreslení. 

I zdánlivě triviální rozdíly ve způsobu, jak byla 

otázka formulována, mohou mít značný dopad 

na vyvolané odpovědi. Loftusová a Zanni (1975) 

promítli lidem krátký film o dopravní nehodě 

a potom kladli různé otázky. Někteří svědci byli 

dotázáni: „Viděl jste nějaký rozbitý reflektor“ 

a další: „Viděl jste rozbitý reflektor“ Ve skutečnosti 

nebyl ve filmu žádný rozbitý reflektor, ale 

druhá otázka naznačovala, že byl. Pouze 7 % 

osob dotázaných na „nějaký rozbitý reflektor“ 

odpovědělo kladně, ve srovnání se 17 % těch, 

kteří byli dotázáni druhým způsobem. 

Tendence ke zkreslení paměti pozdějšími informacemi 

závisí také na tom, jaké má člověk 

sklony podléhat dezinformaci. Tímto aspektem 

se zabývali Tomesová a Katz (1997) a zjistili, 

že lidé, kteří snáze přijímali dezinformace, 

měli následující charakteristiky: 

● Obecně nepřesné vzpomínky na prvky události, 

které nesouvisely s dezinformací. 

● Vysokou míru živé představivosti. 

● Vysokou míru empatie, což znamená, že 

dobře dokážou identifikovat nálady a myšlenky 

druhých. 

Pro vyjasnění role individuálních rozdílů v náchylnosti 

k dezinformaci bude ještě třeba dalších 

zkoumání. 

Názor, že svědecká paměť je křehká a snadno 

zkreslitelná, skvěle demonstrovali Schooler 

a Engstler-Schoolerová (1990). Účastníkům 

8 

OBRÁZEK 8.5 

Výsledky studie Loftusové a Palmera (1974), 

která sledovala vliv slovesa použitého v popisu 

dopravní nehody na vybavení dané události 

s týdenním odstupem. 

podíl zkoumaných osob, které tvrdily, 

že viděly rozbité sklo (%) 

50 

25 

0 

kontrolní 

skupina 

použité 

sloveso 

„srazit se“ 

použité 

sloveso 

„vletět“ 


281 


8 

svého výzkumu promítli filmový záznam zločinu. 

Některé účastníky potom požádali o podrobný 

slovní popis pachatelova vzhledu, zatímco 

ostatní účastníci vykonávali jinou, nesouvisející 

činnost. Nakonec obě skupiny vybíraly pachatelovu 

tvář v rekogničním testu. Ti, kteří podávali 

podrobný popis, si vedli hůře než druhá skupina. 

Tento jev, nazývaný slovní zastínění vizuálních 

vzpomínek (verbal overshadowing), patrně nastal 

díky tomu, že slovní popisy interferovaly s čistě 

vizuálními vzpomínkami na pachatelovu tvář. 

Teoretický přístup 

Jakým způsobem zkreslují pozdější zavádějící 

informace svědeckou výpověď Podle Loftusové 

(1979) informace ze zavádějících otázek 

trvale mění paměťovou reprezentaci události 

tak, že je předchozí vzpomínka „přepsána“ 

a zničena, což dokládá fakt, že bývá velmi těžké 

ji vyvolat. V jedné studii Loftusová (1979) nabídla 

účastníkům 25 dolarů, pokud jejich vzpomínky 

budou přesné. Tato incentiva jako obrana 

vzpomínek před zkreslením zavádějícími 

informacemi naprosto selhala. 

Názor, že původní vzpomínka na událost je následnou 

informací zničena, není obecně přijímán, 

protože existují doklady o tom, že původní 

vzpomínka zůstává uložena v dlouhodobé 

paměti. Například Dodson a Reisberg (1991) 

pomocí testu implicitní paměti prokázali, že 

dezinformace nezničila původní vzpomínky, 

a proto soudí, že dezinformace jednoduše tyto 

vzpomínky znepřístupní. 

Loftusová (1992) později ustoupila ze svého 

původního stanoviska a zdůraznila pojem přijetí 

dezinformace (misinformation acceptance): 

účastníci „přijali“ dezinformaci, která jim byla 

později podána, a považovali ji za platnou část 

svých vzpomínek na danou událost. Tato tendence 

přijímat následné informace roste s časovou 

vzdáleností od události. 

Zaragozová a McCloskey (1989) navrhli jednodušší 

řešení. Podle nich účastníci dělají 

to, co si myslí, že se od nich čeká. Představme 

si, že například vidí fotografie zachycující 

úraz muže s kladivem, ale čtou popis nehody, 

kde byl nástrojem šroubovák. Potom jsou 

dotázáni, zda bylo použitým nástrojem kladivo, 

nebo šroubovák. Účastníci, kteří si nemohou 

vybavit, který nástroj muž na fotografii používal, 

si mohou vzpomenout, že v popisu se 

mluvilo o šroubováku. Může jim připadat, že 

experimentátorovi vyhoví (a ukážou, že pozorně 

sledovali fotografie) tím, že zvolí šroubovák. 

Účastníci dělají to, co si myslí, že se od nich čeká; 

tomu se říká odpovídat na pobídkové charakteristiky 

(demand characteristics) situace. 

Pozorování nekonzistentní s tímto pohledem 

popsal Lindsay (1990). Pokusným osobám 

promítl snímky, na kterých údržbář ukradl 

v kanceláři peníze a kalkulačku, a po zhlédnutí 

snímků připojil dezinformace formou vyprávěného 

popisu události. Potom bylo všem 

svědkům popravdě řečeno, že některé informace 

ve vyprávěném popisu, které se týkaly následujícího 

paměťového testu, byly nepravdivé. 

Tato instrukce měla zabránit vlivu dezinformace 

na paměťový výkon, pokud by hrály významnou 

roli pobídkové charakteristiky. Ve skutečnosti 

následné informace zkreslily vzpomínky 

účastníků, což ukazuje, že patrně skutečně působí 

na paměť. 

Účinek následných informací na svědecké výpovědi 

může být také vysvětlen pomocí systému 

monitorování zdrojů (source monitoring framework; 

Johnson, Hashtroudi & Lindsay, 1993). 

Paměťová sonda (např. cílená otázka) aktivuje 

paměťové stopy, které se s ní informačně překrývají. 

Tato paměťová sonda aktivuje stopy 

z různých zdrojů. Jedinec se rozhodne pro zdroj 

jakékoliv aktivované vzpomínky podle toho, jaké 

informace obsahuje. Zde existuje nebezpečí 

282

Kognitivní psychologie

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?