Ukázka z knihy Na konci věků - Věda.cz
Ukázka z knihy Na konci věků - Věda.cz Ukázka z knihy Na konci věků - Věda.cz
TŘETÍ KAPITOLA OTÁZKA VĚDECKÉHO POZNÁNÍ „Existuje víra, podle níž růst hmotného a duševního blahobytu lidstva znamená za všech okolností pokrok. Má však své meze, které nejsou vždy na první pohled vidět. Čím více se víra v pokrok – včetně jí vlastního optimismu – dotýká těchto mezí, tím více nás ohrožuje. Za příklad může posloužit následující podobenství. Se zdánlivě neomezeným růstem hmotného blahobytu se lidstvo ocitá v roli kapitána, jehož obrovská loď je vybudovaná z takového množství oceli a železa, že střelka jeho kompasu ukazuje k této železné hmotě plavidla, a nikoli k severu. Taková loď nemůže doplout k cíli. Bude se točit stále dokola, až se jí nakonec zmocní mořské větry a proudy… To bude hrozit tak dlouho, dokud si kapitán neuvědomí, že jeho kompas již nereaguje na zemský magnetismus.“ Heisenberg, Werner: Das Naturbild der heutigen Physik (Pojetí přírody v současné fyzice), Hamburg 1955 Vývoj mých pochybností * Dějiny vědy * Kosmologické absurdity * Zhroucení determinismu * Darwin, Marx, Freud, Einstein * Konec materialismu KAPITOLA 3. OTÁZKA VĚDECKÉHO POZNÁNÍ 63 Byl jsem ještě velmi mlád, když jsem zjistil, nikoli však pochopil, že schopnosti člověka jsou sice v konkrétních situacích důležité, ale ve skutečnosti jsou druhotné vedle jeho myšlení, neboť se mu podřizují. Ve třicátých letech 20. století a na začátku čtyřicátých to v Maďarsku, kde jsem se narodil a vyrostl, to platilo pro všemožné lidi včetně mechaniků a ostatních dělníků. Rozhodující – určitě z dlouhodobého, ale často i z krátkodobého hlediska – byl jejich vztah k ostatním lidem, který souvisel spíše s jejich názory než se schopnostmi. V prvním případě byl vztah složitější a proměnlivější než ve druhém a také měl mnohem větší důsledky. Totéž platilo pro všechny ostatní včetně učitelů, právníků, doktorů, učenců a dokonce básníků a malířů, i pro uználukacz blok.indd 63 21.12.2009 15:12:22
- Page 2 and 3: vané vědecké profesory. Měli ú
- Page 4 and 5: Potom už to šlo ráz naráz. Ať
- Page 6 and 7: a rostlinami byly a nadále budou l
- Page 8 and 9: 20. století odehrálo mnoho různ
- Page 10 and 11: ny“ vzniku atomové bomby jsou hi
TŘETÍ KAPITOLA<br />
OTÁZKA VĚDECKÉHO POZNÁNÍ<br />
„Existuje víra, podle níž růst hmotného a duševního blahobytu lidstva znamená<br />
za všech okolností pokrok. Má však své meze, které nejsou vždy na<br />
první pohled vidět. Čím více se víra v pokrok – včetně jí vlastního optimismu<br />
– dotýká těchto mezí, tím více nás ohrožuje. Za příklad může posloužit<br />
následující podobenství. Se zdánlivě neomezeným růstem hmotného<br />
blahobytu se lidstvo ocitá v roli kapitána, jehož obrovská loď je vybudovaná<br />
z takového množství oceli a železa, že střelka jeho kompasu ukazuje<br />
k této železné hmotě plavidla, a nikoli k severu. Taková loď nemůže<br />
doplout k cíli. Bude se točit stále dokola, až se jí nakonec zmocní mořské<br />
větry a proudy… To bude hrozit tak dlouho, dokud si kapitán neuvědomí,<br />
že jeho kompas již nereaguje na zemský magnetismus.“<br />
Heisenberg, Werner: Das <strong>Na</strong>turbild der heutigen Physik (Pojetí přírody<br />
v současné fyzice), Hamburg 1955<br />
Vývoj mých pochybností * Dějiny vědy * Kosmologické absurdity * Zhroucení<br />
determinismu * Darwin, Marx, Freud, Einstein * Konec materialismu<br />
KAPITOLA 3. OTÁZKA VĚDECKÉHO POZNÁNÍ<br />
63<br />
Byl jsem ještě velmi mlád, když jsem zjistil, nikoli však pochopil, že schopnosti<br />
člověka jsou sice v konkrétních situacích důležité, ale ve skutečnosti jsou druhotné<br />
vedle jeho myšlení, neboť se mu podřizují. Ve třicátých letech 20. století<br />
a na začátku čtyřicátých to v Maďarsku, kde jsem se narodil a vyrostl, to<br />
platilo pro všemožné lidi včetně mechaniků a ostatních dělníků. Rozhodující<br />
– určitě z dlouhodobého, ale často i z krátkodobého hlediska – byl jejich<br />
vztah k ostatním lidem, který souvisel spíše s jejich názory než se schopnostmi.<br />
V prvním případě byl vztah složitější a proměnlivější než ve druhém<br />
a také měl mnohem větší důsledky. Totéž platilo pro všechny ostatní včetně<br />
učitelů, právníků, doktorů, učenců a dokonce básníků a malířů, i pro uználuka<strong>cz</strong><br />
blok.indd 63 21.12.2009 15:12:22
vané vědecké profesory. Měli úspěchy a impozantní tituly, jenže tituly byly<br />
jedna věc a důvěryhodnost druhá. Záleželo na názorech, které přijali, reprezentovali<br />
a hlásali, na názorech, jež si zvolili a občas je projevovali. Stručně<br />
řečeno: na jejich smýšlení. Všechny činy člověka koneckonců souvisejí s jeho<br />
přesvědčením. Nějak mluví a nějak jedná, protože se domnívá, že tento<br />
konkrétní projev či čin jsou lepší než jiné. Nebyl jsem dostatečně inteligentní<br />
ani vyzrálý, abych to pochopil a dokázal takto vyslovit. Za strašných a nebezpečných<br />
časů druhé světové války jsem stejně jako ostatní přemýšlel, ptal<br />
se a říkal prostě: Co je ten A. za člověka Tehdy, na začátku života, jsem si<br />
neuvědomoval, že otázka „Jaký je to člověk“ není jednoduchá a nezbytně<br />
souvisí s jeho smýšlením a názory, pro které se rozhodl. Později jsem si to<br />
uvědomil a je tomu tak dodnes.<br />
Při své tehdejší dychtivé četbě a studiu historie na univerzitě i doma jsem se<br />
seznámil s kategorií objektivity, která už v té době byla pro mne zastaralá –<br />
v zásadě idea (často bohužel předstíraná) naprostého a chladného oddělení<br />
pozorovatele od předmětu nebo tématu, které pozoruje. Velmi jsem si vážil<br />
historiků, kteří toho o svém tématu neuvěřitelně mnoho věděli. Když však<br />
jejich díla a především jazyk odhalily jejich politické, ideologické, národní<br />
a osobní sympatie, pocítil jsem (a později nahlédl), jak mnoho tyto sympatie<br />
znamenají, a že jim ve skutečnosti prezentace profesionálních schopností<br />
často podléhá. Ještě jsem si však neuvědomoval, že se to zejména děje v historických<br />
pracích, v nichž pozorovatel a pozorovaný patří ke stejnému druhu.<br />
Slovo „objektivní“ pro mne ztratilo svou nezpochybnitelnou ryzí hodnotu.<br />
(Poté jsem několik let tíhl k subjektivismu, ale záhy jsem pochopil, že i ten je<br />
nesmyslný. Totéž naprosto platí o protikladu objektivity a subjektivity, jsou<br />
to dvě strany staré a neplatné mince.)<br />
Ve Spojených státech amerických jsem zažíval určitý rozpor mezi svou existenciální<br />
a intelektuální zkušeností. Byl jsem šťastný, že jsem do USA mohl uprchnout<br />
z komunistického Maďarska, a zejména, že se tam zachovalo mnoho institucí<br />
a svobod z 19. století. Současně jsem však věděl, že idea vědecké objektivity<br />
v akademickém životě ( i historiků) je zastaralá a chybná, protože neodpovídá<br />
skutečnosti ani povahám lidí, kteří v ni stále věří nebo to možná činí jen na<br />
veřejnosti. Pokrytectví akademiků však nebylo to nejhorší. Ideál objektivity<br />
NA KONCI VĚKU<br />
64<br />
luka<strong>cz</strong> blok.indd 64 21.12.2009 15:12:22
yl totiž patrný nejen v každodenních diskusích intelektuálů, ale i v názorech<br />
vědců. A když jsem zjistil, že se v samotné oblasti „vědy“, přímo v základním<br />
výzkumu, vážně diskutuje nejen o ideji, ale i o povaze objektivity, některé moje<br />
pochybnosti vzrostly. 1 Od té doby se toto poznání stalo vůdčím principem mých<br />
úvah o dějinách, jejich vyučování i mých historických prací.<br />
Historik, vědec či jakýkoli přemýšlející člověk přece může – a příklady to naštěstí<br />
potvrzují – na základě náležitého využití pramenů shromáždit důkazy, které<br />
jsou v rozporu s jeho předsudky, politickým názorem či jeho skutečnými<br />
sklony. Kdykoli se to stane, projeví se to v jeho rozhodnutí zveřejnit důkazy<br />
(což obvykle znamená, že je nezavrhne), které odporují jeho myšlenkám nebo<br />
tezím. 2 Něco ho k tomu přiměje – nejen vnější hmotné důkazy, ale i vnitřní<br />
a duchovní pnutí. Raději této intelektuální (a morální) poctivosti neříkám<br />
„objektivita“ ani „nestrannost“. 3 „Objektivita“ je totiž metoda. Říkám jí čestnost,<br />
což je něco jiného (a něco víc) než metoda. Její součástí je aspoň špetka<br />
pokory. (V rámci historie je to poznání, že člověk má s ostatními lidmi soucítit<br />
– aspoň trochu je chápat.)<br />
Protože se mezi „objektivitu“ a „vědu“ běžně kladlo rovnítko, skepse, jíž jsem<br />
v mládí nabyl vůči objektivismu v historii, se rozšířila o pochybnosti, je-li historie<br />
vůbec věda. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopil, že historie není<br />
– přesněji řečeno, už 4 není – věda. O něco déle mi pak trvalo pochopit důležitější<br />
věc: věda je dějinám podřízena; je nutně součástí dějin, a nikoli naopak.<br />
1 Wendell Berry napsal: „Přišel jsem s tím…, ačkoli nemám žádnou vědeckou kvalifikaci ani vzdělání. Problémem,<br />
kterým se zabývám, nejsou vědomosti, ale neznalost. Domnívám se, že se mohu označit za<br />
skutečného odborníka na neznalost.“<br />
2 Musí také překonat zvyk neuvádět životopisné údaje či odkazy na lidi, které nemá rád, popřípadě na<br />
jejich práce.<br />
3 Lukáš, 17, 20-21. Když se ho farizeové dotázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království<br />
Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: ,Hle, je tu‘ nebo ,je tam‘! Vždyť<br />
království Boží je mezi vámi!“<br />
4 Už, protože představa či názor, že historie je věda, byly v podstatě typické pro 19. století. (V 18. století<br />
byla historie považována za důležitý literární žánr.) Ve 20. století se mnoho historiků snažilo upřesnit<br />
koncept z 19. století v tom smyslu, že historie byla (je) společenská věda. Tak tomu však není. Historie<br />
je forma myšlení.<br />
KAPITOLA 3. OTÁZKA VĚDECKÉHO POZNÁNÍ<br />
65<br />
luka<strong>cz</strong> blok.indd 65 21.12.2009 15:12:23
Potom už to šlo ráz naráz. Ať podle Knihy Genesis či podle evoluční teorie je na<br />
řadě nejprve příroda, pak člověk a nakonec přírodní věda. Je to jako se vším:<br />
dějiny vždy tvoří muži a ženy, kteří o nich přemýšleli a vypracovali je. Bez nich<br />
by žádné vědy nebylo. To je natolik zřejmé, že to není třeba vysvětlovat. Než<br />
se však seznámíme s některými důsledky tohoto zjištění, musíme se chvíli<br />
zabývat vývojem významu pojmu „vědec“.<br />
Pojem „vědec“ se objevil dříve, než si myslíme – určitě v angličtině. Oxfordský<br />
slovník angličtiny zaznamenává jeho první výskyt v roce 1840. V tom roce<br />
Darwinův předchůdce, biolog William Whewell, napsal: „Velmi potřebujeme<br />
slovo, které by obecně označovalo člověka zabývajícího se vědou. <strong>Na</strong>zval<br />
bych ho vědcem.“ Téhož roku článek v časopise Blackwood’s Edinburgh<br />
Magazine rozlišil slova „vědec“ a „umělec“. Brzy se však zavedl rozdíl mezi<br />
vědcem a ostatními učenci. Slovo „vědec“ se začalo používat pro lidí, kteří<br />
se věnovali „přírodním“, tedy fyzikálním vědám. Od té doby chápeme smysl<br />
a význam nejen „vědce“, ale i „vědy“ takto zúženě. Přemýšlíme-li o vědci,<br />
vybaví se nám člověk v laboratoři, občas v bílém plášti. Toto chápání se<br />
natolik ujalo, že poté, co vznikly a zavedly se společenské vědy, například<br />
sociologie a psychologie, lidé sociology nebo psychology za „vědce“ označují<br />
jen zřídka, pokud vůbec. V některých jazycích to však neplatí. <strong>Na</strong>příklad<br />
v němčině se slova „Wissenschaft“ a „Wissenschaftler“, tedy „vědění“<br />
a „učenec“, stále ještě vztahují na představitele fyzikálních i humanitních<br />
„věd“. I v tomto jazyce se však slovo „Wissenschaftler“ používá pro lidi z humanitních<br />
oborů stále méně. Lze tedy konstatovat, že se během 20. století<br />
začalo slovo „vědec“ používat pro profesionální zástupce přírodních věd<br />
téměř na celém světě. 5<br />
Po většinu dějin i novověku se úctyhodná slova „učenec“ a „badatel“ týkala astronomů<br />
i historiků, chemiků i filozofů, matematiků i filologů. Pro novověk<br />
je zcela typická – možná příznačně buržoazní – úcta a podpora, kterou badatelům<br />
a umělcům poskytovali jejich mecenáši. Je příjemné, ba dokonce<br />
5 Němci si to uvědomovali. Od svého filozofa Wilhelma Diltheyho asi před 125 lety rozlišovali mezi „<strong>Na</strong>tur-“<br />
a „Geisteswissenschaften“, tedy mezi přírodními neboli fyzikálními a duchovními či duševními „vědami“.<br />
NA KONCI VĚKU<br />
66<br />
luka<strong>cz</strong> blok.indd 66 21.12.2009 15:12:24
okouzlující se dočíst, že v 16. století curieux ve francouzštině znamenalo<br />
„intelektuál“. (O čtyři sta let později, na <strong>konci</strong> 20. století, se zejména podstatné<br />
jméno „intelektuál“ přisuzuje lidem, kteří ztratili značnou část svého<br />
dřívějšího věhlasu.) Během nejméně čtyř set let novověku byl „badatel“<br />
považován za seriózního, skromného a do sebe uzavřeného člověka, jehož<br />
zájem o často neobvyklé obory a nadšení pro ně byly nerozlučně spojené s jeho<br />
otevřeností (curieux) a charakterem. Byl považován za poctivého člověka.<br />
Tato úcta dnes už v podstatě neexistuje – snad až na výjimky. Je mnoho takzvaných<br />
vědců různého charakteru – takto o nich smýšlí většina lidí. Stejně<br />
jako téměř ve všech oblastech života se i v této projevila inflace – je-li něčeho<br />
čím dál více, ztrácí to hodnotu.<br />
Problém však spočívá v něčem jiném. Z několika důvodů nemůžeme obnovit<br />
zastaralý význam slova „učenec“. Musíme se smířit s dnešním smyslem<br />
a definicí slova vědec – osoby s diplomem ověřujícím její vědomosti a schopnosti,<br />
jenž ji odlišuje od držitelů jiných významných akademických titulů,<br />
protože obory a cíle jejich studia a práce se různí. V případě oborů to platí.<br />
Člověk zkoumající rakovinu pracuje na využití přírodní vědy, která přinejmenším<br />
může mít pozitivní dopad na lidský život. V případě cílů je to<br />
však složitější. Mikrobiologové jsou stejně jako sociologové různí. Jsou mezi<br />
nimi dobří i špatní lidé a kvalita jejich cílů souvisí s jejich povahou. To má<br />
pramálo – nebo nic – společného s předmětem jejich výzkumu nebo s tím,<br />
jak hodnotí jejich schopnosti kolegové v oboru. Jsou – stejně jako my ostatní<br />
– omylní lidé.<br />
Ať věříme, že lidská omylnost je dílem Božím, nebo ne, bezesporu nezbytně<br />
souvisí s povahou člověka a s fungováním lidského rozumu. A v tom tkví<br />
– navzdory mnoha mimořádným a impozantním úspěchům vědy – nejen<br />
problém současných vědeckých koncepcí (jež se během posledních 150 let<br />
zužují), ale i vědců.<br />
Lidský organismus není největší ani nejsilnější, ani nejdéle žijící organismus<br />
ve vesmíru. Je však nejsložitější. (To je jeden z důvodů, proč lze považovat<br />
lidi a Zemi v celém vesmíru za jedinečné.) Vědci v každém oboru se zabývají<br />
organismy, které nejsou tak složité jako lidský. Lze samozřejmě uvést<br />
nesčetně příkladů, v nichž uplatnění výsledků pokusů se zvířaty, minerály<br />
KAPITOLA 3. OTÁZKA VĚDECKÉHO POZNÁNÍ<br />
67<br />
luka<strong>cz</strong> blok.indd 67 21.12.2009 15:12:25
a rostlinami byly a nadále budou lidstvu prospěšné. V současnosti však bohužel<br />
roste počet pokusů, jejichž výsledky jsou pochybné, například v genetickém<br />
„inženýrství“. Jsou pochybné přinejmenším kvůli svým možným<br />
negativním důsledkům pro lidský život a přírodu na Zemi. O tom však psát<br />
nechci. Zajímá a znepokojuje mě přesvědčení, podle nějž se výsledky zkoumání<br />
primitivnějších organismů považují za samozřejmost a za automaticky<br />
aplikovatelné (ne-li již nadřazené) na naše poznání nejsložitějších organismů<br />
ve vesmíru. Netvrdím jen to, že vzájemné poznání – a vzájemné<br />
jednání – lidí je důležitější než jejich poznávání méně složitých organismů;<br />
tvrdím také, že součástí dějin vědy, tedy vědců, jsou také vztahy některých<br />
nejkomplikovanějších organismů ve vesmíru. Stručně řečeno, vztahy mezi<br />
vědci jako lidmi.<br />
Představa, že předměty vědy jsou „realitou“ kdesi mimo nás, kterou objeví současní<br />
nebo budoucí vědci vyrážející každé pracovní ráno se stále dokonalejšími<br />
nástroji, aby se v noci po lopotné dřině na vědeckých vrcholcích vrátili<br />
s malými či velkými, rozhodně však nadějnými kousky z této reality, je bohužel<br />
nejen stále rozšířenější, ale také pošetilá. Nemá smysl jí dál věnovat<br />
pozornost, snad až na to, že na <strong>konci</strong> 20. století je možná tato představa přijímaná<br />
méně obecně než před sto a více lety. Je pozvolné poznání, které občas<br />
popožene přiznání omylnosti vědy, tedy vědců. Během 20. století však<br />
tomuto poznání významně napomohli sami vědci – občas ochotně, častěji<br />
však neochotně, někdy otevřeně, častěji ale skrytě a nepřímo.<br />
To se stalo ve fyzice, která je víc než jen jedním z vědeckých oborů, a proto je pro<br />
studium problému základní. V první čtvrtině 20. století se ve fyzice odehrála<br />
velká revoluce, a také revoluce v aplikované fyzice, jež vyvrcholila v roce<br />
1945 výbuchem první atomové bomby. (Poté nastal zmatený rámus, který<br />
však pramálo znamenal.) 6 V roce 1900 německý fyzik Max Planck objevil,<br />
6 Viz dále, s. 72 nn. Lze říct, že od roku 1927, tedy od potvrzení principu nejistoty či neurčitosti, již není<br />
možné fyziku oddělovat od metafyziky – stejně jako je filozofie již neoddělitelná od epistemologie. Ta<br />
bývá často považovaná za filozofický obor ve smyslu studia filozofické vědy. Existují však důvody pro<br />
tvrzení, že nyní musí být veškerá filozofie považovaná za epistemologii. Filozofa nelze oddělovat od<br />
jeho filozofie stejně jako fyzika od jeho fyziky. V obou případech už základní otázkou není, co ví, ale<br />
jak to ví. (A proč; přičemž „proč“ je často součástí „jak“.)<br />
NA KONCI VĚKU<br />
68<br />
luka<strong>cz</strong> blok.indd 68 21.12.2009 15:12:25
že za určitých situací se energie nepřenáší kontinuálně, ale skokem, což pojmenoval<br />
kvantum. 7 Přibližně ve stejné době vědci objevili nový prvek radium,<br />
jehož vlastnosti se časem mění. V roce 1905 přišel Einstein s teorií relativity,<br />
jež do vztahu energie a hmoty opět zavedla čas. (Jeho existence je<br />
jasná, měřitelnost však je možná jen díky lidem.) O dvacet let později mladý<br />
německý fyzik Werner Heisenberg nejen objevil, ale i dokázal, že za určitých<br />
stavů subatomových částic neplatí ani obecně uznávaný objektivismus, ani<br />
mechanická kauzalita. Fyzikovo pozorování (přesněji řečeno jeho pokusy<br />
o měření) ovlivňovalo jak hybnost, tak polohu pozorovaného předmětu. To<br />
mimo jiné bylo velkým zásahem do Descartova a Newtonova objektivismu<br />
a determinismu. Řečeno jinak, studium „reality“ nelze oddělit od jednání<br />
(myšlení a záměrů) vědců.<br />
Události z dvacátých a následujících let 20. století nelze samozřejmě oddělit od<br />
dějin fyziků – ve skutečnosti od historie jejich doby. Dvacátá léta 20. století,<br />
občas nazývaná zlatým věkem fyziky, jsou také součástí širšího vývoje – jedné<br />
etapy politických, kulturních, ideologických a intelektuálních dějin Evropy.<br />
V dějinách světa, či přinejmenším Evropy, hrálo v letech přibližně 1870 až<br />
1941 hlavní roli Německo a německá věda a myšlení. Velkou část tohoto postavení<br />
si Německo udrželo i po porážce v první světové válce. Dvěma příklady<br />
jsou posun Berlína do pozice hlavního kulturního města Evropy ve dvacátých<br />
letech 20. století a německé vůdčí postavení ve vývoji fyziky.<br />
<strong>Na</strong>víc se v něm odehrávalo něco dalšího a hlubšího. Německo ztělesňovalo reakci<br />
na francouzský kult rozumu, na věk osvícenství a jeho přitakání materialismu<br />
– či spíše odklon od nich. Německo bylo zemí neoidealismu, národního<br />
směru, který brzy přerostl v idealistický determinismus, jehož hlavním, a po<br />
určitou dobu i nejďábelštějším úspěšným představitelem byl Adolf Hitler. Aby<br />
si čtenáři nemysleli, že předchozí věty jsou pouhými myšlenkovými výrony<br />
filozofujícího historika, existuje i mnoho důkazů, že se ve dvacátých letech<br />
7 Uvedu jednoduchý příklad. Zátka zatlačená pod vodu se dostane na její hladinu jedním skokem. Označení<br />
kvantová energie má stejný smysl jako „skoková“ voda. (To mi napsal v dopise norský fyzik Torger<br />
Holtsmark.) A také je možné, že se v roce 1900 Planck rozhodl pro slovo „kvantum“ kvůli tomu, že je<br />
tehdejší němečtí intelektuálové často užívali. Nietzsche, který zemřel v době (srpen 1900) Planckova<br />
objevu, napsal ve své dřívější knize Vůle k moci: „Kvanta moci určují a odlišují postavení.“<br />
KAPITOLA 3. OTÁZKA VĚDECKÉHO POZNÁNÍ<br />
69<br />
luka<strong>cz</strong> blok.indd 69 21.12.2009 15:12:26
20. století odehrálo mnoho různých názorových střetů německých fyziků.<br />
Někteří z nich (Philipp Lenard a Johannes Stark, oba nositelé Nobelovy ceny)<br />
napadli Einsteinovu teorii relativity a odmítli ji, protože byl Žid a „pacifista“<br />
– nebyl tedy Němec a byl protiněmecký. Poté Einstein odmítl uznat Heisenbergův<br />
princip neurčitosti, přestože byl dokázán a akceptovala jej většina<br />
nejvýznamnějších fyziků. Einstein zůstal až do konce života zapřisáhlým<br />
deterministou. Zabýval se na Princetonské univerzitě nesmyslnými a neúspěšnými<br />
pokusy a teoretickým výzkumem, aby princip neurčitosti vyvrátil,<br />
což však nijak nepoškodilo jeho dobrou pověst. 8<br />
Existuje mnoho článků – často zasutých v málo známých časopisech o dějinách<br />
vědy – o těchto sporech fyziků ve dvacátých letech 20. století. Byly to<br />
spory lidí, kteří věřili, anebo nevěřili tomu či onomu, protože tomu chtěli,<br />
či nechtěli věřit. Jeden z nejlepších mozků této hvězdné generace fyziků,<br />
Rakušan Erwin Schrödinger (další nositel Nobelovy ceny, jehož kariéra<br />
však zůstala nenaplněná a ve slepé uličce), v roce 1932 v přednášce<br />
pro Pruskou akademii věd prohlásil, že se věda může stát (a často stává)<br />
dobovou módou, důsledkem „nálady doby“ (jeho výrok). Ještě dříve, v roce<br />
1913, napsal velký francouzský fyzik a historik vědy Pierre Duhem: „Studium<br />
fyzikálních postupů nepomůže fyzikovi odhalit pohnutku, která by<br />
mu umožnila vybudovat fyzikální teorii.“ 9 Fyzici a historikové fyziky, například<br />
Karl von Meyenn, Paul Forman, Gerald Holton, John L. Heilbronner,<br />
8 „Revoluce, kterou ve dvacátých letech 20. století vyvolal ve fyzice princip neurčitosti, se časově shodovala<br />
s porážkou ,levice‘ v Evropě… <strong>Na</strong> mezinárodním bruselsko-solvajském sjezdu fyziků v roce 1930<br />
Eistein odmítl Heisenbergův princip neurčitosti, utrpěl však ponižující porážku, což se poté snažil<br />
urovnat Bohr. Netvrdím, že šlo o politickou událost. Pouze říkám, že tato událost a doba, kdy se odehrála,<br />
jsou důležité nejen pro celkové kulturní dějiny Evropy, ale zčásti i pro její politiku. Existuje určitá<br />
historická souvislost mezi Einsteinovou porážkou v roce 1930 a neúspěchem německého marxismu,<br />
pokud jde o jeho pojetí ekonomického člověka. V obou případech šlo o neúspěch deterministického<br />
myšlení z 19. století. Z hlediska celkového historického vývoje té doby je pak přinejmenším podstatné,<br />
že se obě odehrály v roce 1930.“ Lukacs: The Last European War, 1939–1941, New York 1976,<br />
s. 524, poznámka 194.<br />
9 „Is Science a Fashion of the Times“ (Je věda dobovou módou). Anglický překlad Schrödingerovy přednášky<br />
se nachází ve čtvrté kapitole <strong>knihy</strong> Science and the Human Temperament, New York 1935.<br />
Duhem: Notice sur les titre set travaux scientifiques, Bordeaux 1913, s. 227–228. O Duhemovi<br />
viz pátá kapitola, s. 128–132.<br />
NA KONCI VĚKU<br />
70<br />
luka<strong>cz</strong> blok.indd 70 21.12.2009 15:12:27
Ludwig Fleck 10 a další, ve 20. století prokázali – často názorně – závislost<br />
fyziků na myšlenkách, jež akceptuje a připouští obecné názorové prostředí,<br />
zejména pak samozřejmě v jejich profesi. Mnozí z nich dávno před nakonec<br />
oslavovanou ekvilibristikou Thomase Kuhna. <strong>Na</strong> <strong>konci</strong> 20. století francouzský<br />
fyzik Bernard D’Espagnat napsal. „Fyzici se podobají ostatním lidem.<br />
Pokud to vypadá, že nějaké podobenství funguje, snaží se pojem kousek<br />
po kousku hypostazovat a nikdy jej mezi sebou ani před studenty nezpochybňovat.<br />
Dělají, jako by pojem byl reálnou, definitivní věcí.“ 11 C. P. Snow<br />
ve své knize The Two Cultures (Dvě kultury) napsal, že se věda „samočinně<br />
koriguje“. Nekoriguje. 12<br />
Svět fyziků pronásledovaný od třicátých let 20. století podezřeními a obavami<br />
i myšlení mnoha z nich se rozštěpily stejně jako atomové jádro v roce 1938<br />
v Berlíně. Abychom dostáli realitě (napsal jsem před více než 25 lety), musíme<br />
trvat na lidském prvku těchto událostí:<br />
Dějiny vědy jsou historií vědců, stejně jako dějiny vesmíru tvoří historie<br />
lidstva. To dějiny… vysvětlují, jak a proč vznikla atomová bomba. „Příči-<br />
10 Meyenn, Karl von: Quantenmechanik und Weimarer Republik, Braunschweig 1994, s. 9. „Vyskytne-li<br />
se ve vědě nová myšlenka, měla by se nejprve objasnit role, jakou v ní hrálo kulturní prostředí<br />
[Kulturmilieu] a psychika jednotlivých badatelů.“ Fleck, Ludwig: Genesis and Development of<br />
Scientific Fact, Chicago 1979 (první vydání v němčině, Basel 1935). „Fakta jsou výsledkem způsobů<br />
myšlení.“ Fleck uvádí přinejmenším jeden konkrétní případ, kdy laboratorní objev vedl k odlišnému výsledku,<br />
jejž následně přijala celá lékařská biologie (takzvaná Wassermannova reakce). <strong>Na</strong> s. 21 píše:<br />
„Je nesmysl si myslet, že dějiny poznání nemají nic společného s vědou, například historie telefonu<br />
s telefonickými hovory. Přinejmenším tři čtvrtiny vědy, ne-li celá, souvisejí s dějinami idejí, psychologií<br />
a sociologií myšlení, a proto ji lze s jejich pomocí vysvětlit.“<br />
11 D’Espagnat, Bernard – Klein, Etienne: Regards sur la matière des quanta et des choses, Paris<br />
1993, s. 279–280. D’Espagnat pokračuje: „Fyzici, kteří pracují s vysokorychlostní energií a vycházejí<br />
při svých výzkumech z Feynmanových diagramů (znázorňují odhady budoucích pozorování), dělají<br />
stejnou chybu. Ta spočívá v tom, že považují tyto diagramy za pravdivá zobrazení existujících předmětů.<br />
To sice neohrožuje jejich výzkum…, ale jde o duševní ochuzení, které z dlouhodobého hlediska<br />
může způsobit nepřesný, přeceněný či podceněný odhad cíle jejich výzkumu.“ C. S. Lewis, Poutníkův<br />
návrat: „Můj drahý mladý příteli, hypotéza vzniká kumulativním procesem. Či použiji-li normální jazyk,<br />
pokud provádíš stejný odhad dostatečně často, přestane jím být a stane se z něj vědecký fakt.“<br />
12 Možná nakonec jde o opožděnou nápravu. Pouze však ve smyslu, v jakém George Orwell napsal, že<br />
rozdíl mezi dobrou a špatnou básní spočívá v tom, že ta druhá se nezachová.<br />
KAPITOLA 3. OTÁZKA VĚDECKÉHO POZNÁNÍ<br />
71<br />
luka<strong>cz</strong> blok.indd 71 21.12.2009 15:12:28
ny“ vzniku atomové bomby jsou historické a v konečném důsledku lidské.<br />
Vědecké a technické „příčiny“ jsou až na druhém (mechanickém) místě.<br />
Hlavními příčinami vzniku bomby jsou druhá světové válka, Hitler a pronásledování<br />
Židů Němci. Bomba tehdy byla sestrojena nejen proto, že<br />
bylo ve vědě dosaženo určité vývojové etapy a určitého stadia technologického<br />
know-how, ale především proto, že se v konkrétní historické době<br />
několik významných uprchlých vědců začalo obávat, že by němečtí vědci<br />
mohli atomovou bombu sestrojit pro Hitlera. Z technického hlediska<br />
byly milníky v dějinách atomové bomby rozštěpení uranového jádra neutrony<br />
v prosinci 1938, uvedení do provozu prvního jaderného reaktoru<br />
v Chicagu v roce 1942, výbuch první bomby v Novém Mexiku v červenci<br />
1945 a nakonec dvě bomby svržené v srpnu 1945 na Japonsko. Technická<br />
stránka těchto etap však nesmí zastřít faktory celé věci, které stejně jako<br />
při každé historické události byly výsledkem lidských rozhodnutí a byly<br />
podmíněné politickým, národním, náboženským, intelektuálním a ideologickým<br />
smýšlením odpovědných lidí. 13<br />
V roce 1945, okamžitě po kapitulaci Německa, byla skupina nejvýznamnějších<br />
německých fyziků bleskurychle dopravena do Anglie, kde byli internováni<br />
v civilizovaném a příjemném prostředí domu jménem Farm Hall. Jejich britští<br />
hostitele se snažili dozvědět, co vědí. Proto byly do stěn domu zabudovány<br />
odposlouchávací mikrofony, jejich rozhovory se nahrávaly a po sedmačtyřiceti<br />
letech byly zveřejněny. Když se internovaní těsně po svržení atomové<br />
bomby o této události dozvěděli, byly jejich reakce samozřejmě zajímavé.<br />
Čteme-li však dnes přepis vzrušených diskusí internovaných, jsou jejich vědecké<br />
a technické argumenty, většinou ostatně chybné, méně zajímavé než<br />
argumenty politické a morální.<br />
Již jsem o dějinách fyziky po roce 1945 napsal, že nastal zmatený rámus, který<br />
však pramálo znamenal. To je ostré vyjádření. Měl jsem jím na mysli, že po<br />
roce 1945 všeobecná intelektuální krize na <strong>konci</strong> novověku zasáhla i fyziku,<br />
možná jedinou oblast, která ve dvacátých letech 20. století významně přispěla<br />
13 The Last European War, 1939–1941, New York 1976 (nové vyd., New Haven 2001, s. 523–524).<br />
NA KONCI VĚKU<br />
72<br />
luka<strong>cz</strong> blok.indd 72 21.12.2009 15:12:29
k intelektuálním dějinám světa. V roce 1955 zemřel Einstein. Ve stejném roce<br />
Heisenberg přednesl své Gliffordské přednášky, ve kterých vysvětlil filozofický<br />
základ a epistemologické důsledky principu neurčitosti. Během práce na<br />
první verzi své <strong>knihy</strong> Historické vědomí jsem se snažil oslovit fyziky otázkou,<br />
co si myslí o významu Heisenbergových epistemologických návrhů. Nebylo to<br />
k ničemu, nechtěli o těchto věcech přemýšlet ani mluvit. 14 Přibližně v té době<br />
jsem si všiml, že nezpochybnitelná víra v nadčasové vědecké jistoty ochabuje.<br />
V roce 1962 vyšla kniha Thomase S. Kuhna Struktura vědeckých revolucí. Zajímavé<br />
je, že přibližně v téže době také citovaná kniha Co jsou dějiny (1961),<br />
v níž se Carr posunul od objektivismu k subjektivismu („než začnete studovat<br />
dějiny, věnujte se historikovi“). Kuhn napsal, že věda je nakonec výsledkem<br />
„konsensu vědeckého společenství“ – srozumitelněji řečeno, výsledkem<br />
vědců. Domnívám se, že Wildův aforismus o určitých myslitelích se na tyto<br />
intelektuály perfektně hodí – hledali evidentní s nadšením krátkozrakých detektivů.<br />
Carrova kniha byla aspoň dobře napsaná (myšlenkově však špatná),<br />
kdežto Kuhnova občas oslavovaná práce byla dílem pochybné mozkové práce<br />
nezáživného akademika často zaměňujícího odborné termíny za myšlenky. 15<br />
(Jeden z politováníhodných důsledků této <strong>knihy</strong> vyplývá z Kuhnova častého<br />
používání nevábného slova „paradigma“ – „role paradigmat ve společenství“<br />
atd., atd. –, které pak přišlo v intelektuálních kruzích do módy.)<br />
Ve fyzice samé se však dělo něco podstatnějšího a znepokojivějšího než to, že<br />
vyšly takové <strong>knihy</strong>. Odhalováním (v podstatě konstruováním či spíše pojme-<br />
14 <strong>Na</strong>konec jsem napsal Heisenbergovi a navštívil ho, ale jen proto, abych se ujistil, že jsem jeho návrhy<br />
dobře pochopil.<br />
15 Několik příkladů z různých stránek Kuhnovy <strong>knihy</strong>. S. 10: „… poznání role, kterou ve vědeckém výzkumu<br />
hraje něco, co od té doby nazývám ,paradigmatem‘. Za paradigma považuji obecně uznávané<br />
vědecké výsledky, které v dané chvíli představují pro společenství odborníků model problémů a model<br />
jejich řešení.“ (To však „paradigma“ není.) S. 20: Nové paradigma „je jen zřídka dokončeno jedním<br />
člověkem a nikdy ne přes noc. Není divu, že mají historici potíže s přesným určením dat tohoto rozsáhlého<br />
procesu, který je podle jejich odborného slovníku jedinou izolovanou událostí.“ („Jejich slovníku“<br />
A je jí) S. 21: „Často říkáme, že historie je zcela popisný obor.“ (Je „zcela popisná“ A „popis“ nějaký<br />
„obor“) S. 88: „<strong>Věda</strong> poskytuje vhodný názorný příklad pro zobecnění, že pravda a nepravda se dají<br />
jedinečně a jednoznačně určit porovnáním teoretických tvrzení s fakty.“ (Znamenají něco fakta, pokud<br />
jsou oddělená od svých teoretických tvrzení) S. 108: „Po sobě následující paradigmata tvrdí o částech<br />
vesmíru a o jejich chování odlišné věci.“ (Opravdu) Tyto příklady už stačí.<br />
KAPITOLA 3. OTÁZKA VĚDECKÉHO POZNÁNÍ<br />
73<br />
luka<strong>cz</strong> blok.indd 73 21.12.2009 15:12:29