Charles Olivieri-Munroe Mahlerovo VzkÃ…Â™ÃƒÂÃ…Â¡enÃƒÂ v Rudolfinu ...

HUDEBNÍ ROZHLEDY 10 

2008 | ročník 61 | cena 40 Kč 

Charles Olivieri-Munroe 

Mahlerovo Vzkříšení v Rudolfinu 

Salzburger Festspiele 2008 

Václav Holzknecht

Snadná cesta k nemovitostem 

Realcity .cz 

Český národní symfonický orchestr 

16. sezona 2008/2009 ve Smetanově síni Obecního domu 

I. koncert - 30.10. 2008, 19.30 hodin 

SCHWANTNER, MENDELSSOHN-BARTHOLDY 

ČNSO / Tan Lihua 

Li Biao, hráč na tradiční čínské bicí nástroje 

II. koncert - 20. 11. 2008, 19.30 hodin 

VERDI, ČAJKOVSKIJ, RAVEL, SKRJABIN 

ČNSO / Libor Pešek 

Kemal Gekič, klavír 

III. koncert - 13. 12. 2008, 19.30 hodin 

Wolfgang Amadeus Mozart 

Mše C dur “Korunovační” KV 317 


Sólisté v jednání / Pěvecký sbor ČNSO 

IV. koncert - 18. 2. 2009, 19.30 hodin 

MAHLER 


Miyako Sato, soprán 

V. koncert - 11. 3. 2009, 19.30 hodin 

N. ROTA 

ČNSO / Marcello Rota 

VI. koncert - 15. 4. 2009, 19.30 hodin 

HONEGGER, BEETHOVEN 

ČNSO / Paul Freeman 

Robert Heger, flétna 

Jitka Adamová, anglický roh 

HLAVNÍ PARTNEŘI 

PARTNEŘI A PŘÁTELÉ 

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI

obsah 1 

Charles Olivieri-Munroe, maltský rodák, který prožil své dětství 

a studijní léta v Kanadě, je jedním z mála dirigentů, jenž 

v 90. letech minulého století, kdy bylo módou angažovat téměř 

u každého českého symfonického tělesa nějakého zahraničního 

leadra, skutečně prokázal své výjimečné kvality. Triumfoval 

na dirigentské soutěži Pražského jara, působil jako šéfdirigent 

u Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu a rezidentní dirigent 

u Brněnských filharmoniků a v roce 1997 byl jmenován 

šéfdirigentem Severočeské filharmonie Teplice. Vedle toho však 

získává umělecké renomé i u řady zahraničních orchestrů či 

u dirigentských pultů slavných operních divadel jako např. benátského 

La Fenice a milánské La Scaly. V loňském roce začal 

navíc pedagogicky působit i na dirigentském oddělení Hudební 

fakulty AMU… → strana 3 

Asi tou nejlepší introdukcí k článku, věnovanému zahajovacímu 

koncertu pražské sezony České filharmonie, by mohla být často 

citovaná věta Gustava Mahlera (1860–1911) o tom, že „jeho doba 

teprve přijde“. Byť totiž do Mahlerových dvou významných výročí, 

kterými budou v roce 2010 sto padesát let od jeho narození 

a hned v následujícím roce sto let od jeho úmrtí, ještě nějaké 

ty roky zbývají, již teď se desítky institucí po celém světě na tyto 

dny připravují. A prvním počinem České filharmonie, po němž 

bude 19. září následovat uvedení Mahlerovy Sedmé symfonie, od 

jejíž světové premiéry v Praze uplynulo letos v září sto let, bylo 

5. září Mahlerovo Vzkříšení, které ve spolupráci s Českým filharmonickým 

sborem Brno a sólistky Christinou Landshamer a Iris 

Vermillion provedl Manfred Honeck… → strana 6 

Salcburské slavnosti se i v tomto roce staly cílem mnoha milovníků 

vážné hudby, kteří sem, do její meky, jezdí již od jejich 

počátků v roce 1922 nejen za špičkovými interpretačními výkony, 

ale v oblasti opery i za režisérsky nevšedními, často avantgardními 

inscenacemi. Letos, kdy se stal mottem festivalu pozměněný 

citát ze Šalamounovy Písně písní – „Silnější než láska je smrt“, 

se pozornost všech soustředila především na tři tituly: Gounodova 

Romea a Julii, v němž se původně měl podobně jako před 

třemi lety ve Verdiho La traviatě sejít „pár snů“, Rolando Villazón 

a Anna Netrebko (kterou však musela nakonec zastoupit 

Gruzínka Nino Machaidze), Bartókův fascinující Hrad knížete 

Modrovouse a vůbec poprvé v Salcburku uvedenou Dvořákovu 

Rusalku… → strana 36 

„Když jsem na samém počátku roku osmdesát devět dostal nabídku, 

abych k nedožitým pětaosmdesátinám profesora Václava 

Holzknechta napsal medailonek,” vzpomíná Zdeněk Vokurka, 

„rád jsem vyhověl. Po nějakém čase jsem měl stránky hustě popsané 

poznámkami a tu jsem si uvědomil rozložitost jeho šedesátiletého 

uměleckého působení a vývoje. V uctivém přátelství 

jsem s ním šel bezmála dvě desetiletí. Kolik hodin jsme jenom 

společně proseděli nad projekty festivalových koncertů Pražského 

jara! Z doby svého působení na místě dramaturga hudebního 

vysílání Čs. televize zaznamenávám bezpočet příhod, které se 

upínají k televizní obrazovce a to nemluvím o jeho činnosti spisovatelské 

či o jeho mnohaletém působení na Pražské konzervatoři 

a na postu šéfa opery Národního divadla“… → strana 54 

ROZHOVORY 

3 · Charles Olivieri-Munroe 

UDÁLOSTI 

6 · Mahlerovo Vzkříšení v Rudolfinu 

FESTIVALY, KONCERTY 

8 · Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 

11 · Letní Proms s Lemperovou, Rotou a Baborákem 

13 · Dvořákova Praha 

16 · Festival Uprostřed Evropy 

17 · Letní slavnosti staré hudby 

19 · Theatrum Kuks 2008 

20 · Chopinova hudba u pramenů 

HORIZONT 

26 · Čtvrt století jazzového Frýdlantu 

DIVADLO – OPERA · BALET · MUZIKÁL 

27 · Smetanovy Dvě vdovy 

27 · Pocta verismu – La lupa a Komedianti 

29 · Dokořán pro hudební divadlo 

30 · Barbora Kohoutková – Příběh baleríny 

ZAHRANIČÍ 

34 · Světová operní divadla III. 

X. Evropské letní operní scény II. 

36 · Salzburger Festspiele 2008 

STUDIE, KOMENTÁŘE 

46 · Zlatá éra české opery III. 

X. Aby se nezapomnělo – Zora Jehličková 

48 · Novinky soudobé hudby 

X. Petr Pokorný: Lyrická symfonie 

50 · Tre Boemi in Italia 

X. Giuseppe Misliwecek 

52 · 200 let Pražské konzervatoře 

X. Podíl profesorů na vývoji hudebních nástrojů 

54 · Václav Holzknecht 

KNIHY 

57 · Ivan Poledňák a kol.: Proměny hudby v měnícím se světě 

SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ 

58 · Světoví houslaři a česká škola 

X. Giovanni Battista Morassi 

REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 

60 · Od firmy k firmě 

62 · Recenze CD

2 

editorial 

hudba v lázních 

Vážení a milí čtenáři, 

i letos jsem věnovala část léta světově proslulým přehlídkám 

vážné hudby v Salcburku a Bayreuthu, k nimž jsem tentokrát 

připojila pro většinu lidí zejména sportem proslavené 

město Innsbruck, kde se již 32 let konají tzv. Innsbrucker 

Festwochen. Na jeden den jsem dokonce rovněž zavítala do 

blízkého Mnichova, ale vzhledem k divadelním prázdninám 

jsem místní svatostánek klasické hudby – Bavorskou státní 

operu, musela jen pozdravit. Touha podobající se onomu 

odvěkému nutkání všech cestovatelů a je úplně jedno, 

zda hledají stopy svých krajanů či neznámý kmen v Africe, 

mne však poháněla ještě dál. A jejím posledním cílem se stalo 

rakouské lázeňské městečko Bad Gastein, které leží asi 

hodinu cesty vlakem ze Salcburku v údolí Gasteinertal na 

úpatí jednoho z velikánů pohoří Vysoké Taury, Graukogelu 

a do centra jeho náměstí se řítí fascinující stometrový vodopád. 

Výběr tohoto malebného městečka nebyl ale nikterak 

náhodný, Bad Gasteinem totiž především v 18. a 19. století 

procházela bohatá kulturní historie. A je to vcelku logické, 

vzpomeňme si, kolik jen evropských velikánů z oblasti literární, 

vědecké a v neposlední řadě i hudební prošlo například 

našimi lázeňskými městy v čele s Karlovými Vary, Františkovými 

a Mariánskými Lázněmi či Teplicemi, kde se díky 

tomu zrodila i řada zajímavých literárních a hudebních 

děl. Vraťme se však k Bad Gasteinu. První lidé se v gasteinském 

údolí objevili už před sedmi tisíci lety: kolem roku 400 

př. n. l. to byli Keltové a v prvním století př. n. l. a v prvním 

století n. l. zasáhli do vývoje oblasti Římané. Jméno Gastein 

(Castuna) se v dokumentech objevuje poprvé v roce 890. 

Osud městečka, které původně patřilo bavorským vévodům 

a později přešlo do majetku salcburských knížat-arcibiskupů, 

navždy poznamenaly termální prameny (dnes jich je 18 

a denně vychrlí 5 milionů litrů vody o teplotě 45 stupňů Celsia). 

Jejich léčivou sílu objevili údajně sv. Primus a sv. Felicianus, 

patroni místního kostela, kteří vodou jednoho z pramenů 

omyli zraněného jelena pronásledovaného lovci a zvíře 

se zázračně rychle uzdravilo. První zpráva o medicínském 

využití Bad Gasteinských pramenů pochází již z roku 1350 

a jejich využitím se v 16. století zabýval i známý německý lékař, 

alchymista a přírodovědec Paracelsus. 

Během 18. a 19. století pak navštívila tehdy již proslulé lázně 

celá řada výrazných evropských osobností z oblasti vědy 

a kultury, jako byli například literáti Franz Grillparzer, 

Thomas Mann, Nikolaj Vasiljevič Gogol, filozof Arthur 

Schopenhauer a celá řada dalších včetně architekta Jana 

Kotěry, který zde zanechal svou stopu přímo v podobě reprezentativní 

vily. Městu se však nevyhýbali ani členové habsburské 

panovnické rodiny, ačkoli ti dávali přednost především 

jinému proslulému lázeňskému středisku Bad Ischlu, 

jež se stalo téměř oficiální letní rezidencí císařské rodiny za 

vlády Františka Josefa I. Nicméně lázně navštívil například 

pruský císař Vilém I. a dokonce i brazilský císař Don Pedro, 

manžel rakouské arcivévodkyně Leopoldiny. 

Ačkoliv se lázně nacházejí vskutku poměrně blízko Salcburku, 

Wolfgang Amadeus Mozart je nikdy nenavštívil, přestože 

se v jejich blízkosti „mihnul“ v roce 1750, kdy se jeho matka 

léčila v sousedním Wildbadu. Nicméně dva členové jeho 

rodiny sem přece jenom zavítali, a sice otec Leopold a posléze 

i skladatelova manželka Konstanze: ta ovšem teprve až 

po Mozartově smrti se svým druhým chotěm, dánským diplomatem 

a spisovatelem Georgem Nikolausem Nissenem, 

s nímž se vzali 26. 6. 1809 v Bratislavě. Z hudebních skladatelů, 

kteří v Bad Gasteinu nejen pobývali, ale i tvořili, jsou 

nejvýznamnější především Johann Strausss a Franz Schubert 

(na jehož počest se ve městě dodnes na počátku podzimu 

koná schubertovský festival nazvaný Schubertiade). 

„Král valčíků“, který se v Bad Gasteinu léčil v roce 1854, zde 

dokonce na počest města zkomponoval „Gasteiner Waltzer“, 

a Franz Schubert, pobývající zde zhruba o čtvrt století 

dříve (1825), se nechal kouzelným místem mimo jiné inspirovat 

k napsání „Gasteiner Symphonie.“ 

A jedna perlička na závěr: v půvabném a romantickém zákoutí 

nad hučící říčkou ve stínu lesa se nachází Gasthoff 

„Bergfriede“, nejstarší dochovaný hostinec v Bad Gasteinu, 

rodiště místního básníka Karla Heinricha Waggerla. Rozhodnete-li 

se někdy toto půvabné městečko navštívit a nebudete-li 

mít kde hlavu složit, rozhodně sem zavítejte. Budovu 

poznáte už zdaleka, vlaje na ní vedle rakouské i česká vlajka. 

A co vás čeká Příjemné prostředí, které zvláště pro české 

turisty vytvářejí milí a obětaví manželé Dlaskovi. 

Protože však momentálně už asi nikomu příliš dnů z dovolené 

nezbylo, vraťme se ještě alespoň na okamžik do současnosti, 

kdy časopis Hudební rozhledy čeká oslava jeho dalšího 

významného výročí: a sice po jubilejním 60. ročníku, který 

jsme otisknutím několika článků připomenuli v loňském 

roce, to letos bude – přesně 15. října – 60 let od jeho založení 

a vydání prvního čísla. A jelikož jsme se oslavám včetně průřezu 

základními etapami vývoje časopisu věnovali na našich 

stránkách vloni dost podrobně, letos tomuto jubileu věnujeme 

pouze vzpomínku a poděkování vám všem, kteří Hudební 

rozhledy odebíráte a čtete (a jsou mezi vámi dokonce 

i tací, jež to činí už od jejich prvního čísla!). Vašeho zájmu 

si opravdu vážíme a doufáme, že i v příštích letech si v nich 

pokaždé něco zajímavého najdete. 

Hana Jarolímková, šéfredaktorka 

HUDEBNÍ ROZHLEDY 

číslo 10 | 2008 | ročník 61 

Měsíčník pro hudební kulturu 

Vydává: Společnost Hudební rozhledy, 

člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, 

Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace 

Leoše Janáčka, Nadace OSA 

Šéfredaktorka: Hana Jarolímková 

Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová 

Redakční rada: Jan Baťa, 

Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, 

Ivan Poledňák, Jiří Štilec, Ivan Štraus, 

Jan Vičar 

Externí spolupráce: Jitka Slavíková 

Výtvarné řešení: František Štorm 

Adresa redakce: 

Radlická 99, 150 00 Praha 5 

tel. šéfredaktor: (+420) 251 554 088 

tel. redakce: (+420) 251 550 208 

(+420) 251 552 425 

tel. sekretariát: (+420) 251 554 089 

fax: (+420) 251 554 088 

e-mail: rozhledy@volny.cz 

Nevyžádané rukopisy se nevracejí. 

Distribuci a předplatné v České 

republice provádí v zastoupení vydavatele 

firma SEND Předplatné, P. O. Box 141 

140 21 Praha 4 

tel.: (+420) 225 985 225 

fax: (+420) 225 341 425 

SMS: (+420) 605 202 115 

e-mail: send@send.cz, www.send.cz 

Cena jednoho výtisku: 40 Kč 

Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč 

Distribuce a předplatné 

ve Slovenské republice: 

Magnet-Press Slovakia, s. r. o. 

Šustekova 8, P. O. Box 169 

830 00 Bratislava 

tel.: (+421) 267 20 19 21,-2 – časopisy 

(+421) 267 20 19 31,-3 – předplatné 

fax: (+421) 267 20 19 10 

e-mail: predplatne@press.sk 

casopisy@press.sk, www.press.sk 

Cena jednoho výtisku: 60 SK / 1,99 € 

Cena výtisku pro 

předplatitele: 50 SK / 1,65 € 

Objednávky do zahraničí vyřizuje 

redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. 

administrace vývozu tisku 

Sazečská 12, 225 62 Praha 10 

tel.: (+420) 271 199 255 

fax: (+420) 271 199 902 

Časopis Hudební rozhledy pro potřeby 

zrakově postižených zajišťuje 

prostřed nic tvím internetového serveru 

www.braillnet.cz Sjednocená organizace 

nevidomých a slabozrakých ČR 

tel.: (+420) 266 038 714 

Sazba: studio Togga, Praha 

Tisk: Petr Dvořák, tiskárna Dobříš 

Odevzdáno do sazby: 12. 9. 2008 

Evidenční číslo MK ČR E1244 

ISSN 0018-6996 

Na titulní straně Charles Olivieri-Munroe 

Foto Jiří Skupien 

www.hudebnirozhledy.cz

charles olivieri-munroe 

cítím se jako kanaĎan, 

ale doma jsem v praze 

Miloš Pokora 

rozhovory 3 

Foto archiv 

Charles Olivieri-Munroe, maltský rodák, který prožil své 

dětství a studijní léta v Kanadě, v českých zemích zdomácněl. 

Je jedním z mála dirigentů, kteří v 90. letech minulého 

století, kdy bylo módou angažovat téměř u každého českého 

symfonického tělesa nějakého zahraničního leadra, 

skutečně prokázal své výjimečné kvality a získal v našem 

koncertním dění díky svému nápadného talentu a nepřehlédnutelnému 

charismatu umocněnému triumfem na dirigentské 

soutěži Pražského jara (2000) stálý respekt. Má 

za sebou šéfdirigentské poslání u Symfonického orchestru 

Slovenského rozhlasu, plnil poslání rezidentního dirigenta 

u brněnských filharmoniků, od roku 1997 je šéfdirigentem 

Severočeské filharmonie Teplice a vedle toho získává 

umělecké renomé i u takových orchestrů nebo operních 

scén, jako jsou Česká filharmonie, Pražská komorní filharmonie, 

SOČR, Izraelská filharmonie, Berlin Deutches 

Symphonie-Orchester, Petrohradská filharmonie, Varšavská 

filharmonie a Toronto Symphony orchestra i dalších 

těles nebo u dirigentských pultů benátského Il Teatro Fenice, 

berlínské Komické opery, milánské Scaly a v minulé 

sezoně poprvé i pražského Národního divadla. V loňském 

roce začal navíc působit také pedagogicky v dirigentském 

oddělení Hudební fakulty AMU. Jeho umělecká dráha je 

v plném rozběhu, vyčerpávající rozhovor s ním by zabral 

celé hodiny, na tomto místě jsem se mohl omezit jenom na 

pár otázek. 

Pocházíte z Malty, ale vyrůstal jste v Kanadě. Cítíte se jako 

Kanaďan 

Ano. Žil jsem tam nepřetržitě od roku 1971 20 let. Můj otec 

je ovšem rodem Malťan. Pracoval na Maltě jako zubní lékař 

a moje maminka, rodem Holanďanka, se s ním seznámila, 

když byla u něj, jako rovněž začínající zubní lékařka, na stáži. 

Doma se ale nyní cítím v Evropě, konkrétně v Praze, kde 

se svou ženou a dvěma dětmi žiji. Do Teplic pravidelně zajíždím, 

mám štěstí, že Severočeská filharmonie je ze všech regionálních 

orchestrů od Prahy nejblíže. Je to přívětivé menší 

město, nacházím tam ideální klid, při kterém se mohu 

koncentrovat jen a jen na hudbu. 

Na Královské konzervatoři a univerzitě v Torontu jste studoval 

klavír. Kdy jste poprvé nabyl přesvědčení, že se vydáte 

na dirigentskou dráhu 

Kvalitního profesora na klavír jsem dostal příliš pozdě, byl 

to znamenitý ruský pedagog Boris Berlin, jenže to už mi bylo 

osmnáct, a pocítil jsem, že je už na skutečnou pianistickou 

kariéru trochu pozdě. Dirigování mě přitahovalo víc. 

Byl jsem mladý, uvědomoval jsem si, že v Kanadě je dobrých 

dirigentů málo, navíc mě vždy lákala práce s lidmi, možnost 

je něčím inspirovat… 

Vzpomínáte si na svůj první výstup s orchestrem 

Velmi živě, dirigoval jsem tehdy s orchestrem spojeným ze 

studentů konzervatoře a univerzity Bizetovu symfonii a můj 

profesor si myslel, že jsem se snad zbláznil, protože šlo o velmi 

choulostivý úkol. 

Dobře si pamatuji na památnou návštěvu Torontského 

symfonického orchestru ve Dvořákově síni, při které vzdal 

dirigent Andrew Davis (bylo to ještě před rokem 1989) 

manifestačně hold svému předchůdci Karlu Ančerlovi. 

Přišel jste někdy s Andrewem Davisem do styku 

Charles Olivieri-Munroe 

Pamatuji si na něj, byl to takový pomenší, ale nesmírně aktivní 

člověk. Karla Ančerla jsem však už nepoznal. Zato se 

chystám provést a nahrát s BBC Orchestra jeho Sinfoniettu, 

kterou se podařilo v Torontu objevit. 

Jak se stalo, že jste šel po absolvování torontské univerzity 

studovat právě do Československa Je známo, že vám to 

doporučil Jiří Bělohlávek. Jak vás vůbec objevil 

Mezi Torontem a Prahou panoval i před revolucí výjimečně 

blízký kontakt, jezdili sem jak Jiří Bělohlávek, tak například 

Václav Neumann a Libor Pešek, a tak se stalo, že jsem 

jednou navštívil Jiřího Bělohlávka při zkoušce. Měl jsem už 

v té době nějaké nabídky ke studiu na Julliard school a ve 

Vídni, ale pan prof. Bělohlávek mě informoval, že na brněnské 

JAMU působí znamenitý pedagog Otakar Trhlík a že 

bych to měl u něj zkusit. Shodou okolností jsem se o několik 

měsíců později poznal na jednom kurzu s prof. Trhlíkem 

osobně. Pozval mě do Brna, a tak jsem k němu na JAMU 

nastoupil na dva roky do magisterského studia. Přiznám se, 

že to byl trochu risk, protože brněnská akademie přece jenom 

tehdy ještě neměla ve světě takové renomé, ale ničeho 

jsem nakonec nelitoval, protože se mi u vás během studií, co 

se týče možností spolupracovat s různými orchestry, dostalo 

daleko více příležitostí, než by se mi jich dostalo například 

ve Vídni. 

Co vám nejvíce utkvělo v paměti z doby, kterou jste 

s prof. Trhlíkem a potom ještě s dalšími dirigentskými 

osobnostmi na svých studiích strávil 

Otakar Trhlík byl víc než profesor. Když jsem u něj začal 

studovat, neuměl jsem ani slovo česky, ale on byl polyglot, 

mluvil plynně anglicky i francouzsky a navíc byl ve svém pří-

4 

rozhovory 

stupu nesmírně milý. Ukázal mi doslova všechno – kdy ten 

a ten akord neladí, ty nejmenší nuance frázování, které lze 

v partituře objevit, jak to a to místo ve Smetanově Táboře 

dirigoval Talich, jak se má dirigovat Prodaná nevěsta. Zval 

mě k sobě na chalupu, byl pro mě otcem. S těmi dalšími (Bělohlávek, 

Baumgartner, Musin, Temirkanov) jsem konzultoval 

spíše na interpretačních kurzech, z nich zvlášť důležité 

byly dva letní pobyty u Ilji Musina a Jurije Temirkanova na 

L’Accademia Musicale Chigiana v Sieně, kde se mi podařilo 

získat cenu „Diploma di Merito“ pro nejlepšího dirigenta. 

Mohl byste se nám svěřit se svými některými velkými dirigentskými 

vzory 

Byl to Carlos Kleiber a Sergiu Celibidache, které jsem poznal 

z videosnímků. Kleiber měl nenapodobitelně elegantní 

způsob dirigování, dosahoval úchvatné lehkosti a téměř každý 

melodický záchvěv či fráze přinášely zajímavý interpretační 

nápad. Celibidache byl zase vzorem dirigenta, který 

setrvával na jednom místě, ve spojení s precizností měl jedinečný 

švih, jeho interpretace byla nenapodobitelně vzdušná. 

Jste znám jako žánrově i stylově všestranně orientovaný 

dirigent, přesto bych se vás rád zeptal, ke kterým stylovým 

obdobím máte nejblíže 

Na studiích jsme pochopitelně museli zvládnout všechny 

styly, je ale pravda, že čím je člověk starší, tak zjišťuje, že je 

mu určitý repertoár bližší než jiný. Mně osobně je v celkovém 

pohledu nejbližší repertoár romantický a postromantický, 

kde je exponován co největší orchestr. JAMU jsem 

například absolvoval Mahlerovou „První“ a teplickou sezonu 

jsem zahajoval Mahlerovou „Druhou“. Je zde ale ještě 

jeden moment. Když jsem začínal jako šéfdirigent v Teplicích, 

připadalo mi, že sezonní programová brožura obsahuje 

až příliš české hudby. Jsem kanadský dirigent, a tak jsem 

inicioval některé změny. Zařadil jsem do programů například 

Holsta, Elgara, skladby francouzské a další v tomto orchestru 

málo provozované autory, i když na druhé straně 

došlo k paradoxu, že pokud přijedu do ciziny, chtějí po mně 

právě českou hudbu. Ale i v tomto směru se snažím repertoár 

nějak inovovat a zařazovat do programů například taková 

neprávem opomíjená díla, jakými jsou Dvořákova symfonická 

báseň Píseň bohatýrská či jeho 5. symfonie, kterou budu 

mimochodem dirigovat také při svém debutu v Montrealu, 

nebo tak znamenité skladby, jako je předehra ke Smetanově 

opeře Tajemství nebo Széllova orchestrace Smetanova kvartetu 

Z mého života, kterou jsem provedl nedávno s velkým 

ohlasem v Coloradu. 

Zůstaňme ještě na chvíli u Severočeské filharmonie, která 

letos slaví dokonce hned dvojité výročí: 170 let od svého založení 

a 60 let od poválečného znovuobjevení. Měla by se 

při sestavování její dramaturgie respektovat skutečnost, 

že jde o orchestr, který působí mimo hudební centrum, nebo 

by se měly klást na posluchače stejné nároky, jako by šlo 

o špičkový orchestr pražský 

Víte, Teplice už dávno nejsou z hudebního hlediska jenom 

lázně. Žije tam velmi inteligentní publikum s bohatými poslechovými 

zkušenostmi, je tam konzervatoř a k dispozici 

krásný sál. Volíme tak spíš repertoár náročný. Posluchači 

zde mají vytříbený vkus, nemám obavy některé věci probojovávat, 

takže zařazujeme i soudobou hudbu. Otázkou ovšem 

je, jak tyto různé světy skloubit v jednom večeru dohromady 

– i to je práce pro dirigenta. V českých zemích je spíš zvykem, 

že dirigent odpovídá za interpretační úroveň a o dramaturgii 

se stará dramaturg. V Kanadě a v Americe tomu 

tak není. I já se snažím dělat obojí. Vycházím také z toho, 

že každé město má svůj osobitý charakter. Když se ohlédnu 

zpět, tak vidím, že se dramaturgie během oněch deseti let, 

kdy v Teplicích působím, opravdu proměnila. Navíc, ten orchestr 

každým rokem roste, každý rok přibývá jeden hráč, 

takže si mohu klidně dovolit zařadit do repertoáru třeba Richarda 

Strausse nebo Mahlera a pokud je to přece jenom 

nutné, máme k dispozici výpomoce přímo z České filharmonie. 

Shrnutě řečeno, jak dramaturgie, tak interpretační 

úroveň šla nahoru, i nabídky z ciziny dostáváme stále. Navíc 

jsem šťastný, že se mohu realizovat také u renomovaných orchestrů 

pražských. 

Fascinoval mě váš výkon a výkon teplického orchestru na 

letošních Pražských premiérách. Složité soudobé kreace 

jste hráli s až neuvěřitelnou lehkostí, jako by ani nešlo 

o velmi komplikovanou hudbu. Jaký jste z toho měl sám 

pocit 

Byl jsem moc rád, že jsem se mohl této přehlídky zúčastnit, 

sám jsem pro tento večer nabídl švýcarského skladatele Daniela 

Schnydera a Španěla Leonarda Baladu a měl jsem nakonec 

dobrý pocit z různotvárnosti všech nabízených skladeb. 

Co se týče Temlova Dvojkoncertu pro dva klarinety, 

jsem přesvědčen, že se stane vyhledávaným repertoárovým 

kusem. 

Objevujete se u dirigentských pultů prestižních symfonických 

těles po celém světě, vystupujete na zahraničních 

operních scénách a k tomu všemu plníte poslání šéfdirigenta 

Severočeské filharmonie. Jak to všechno stihnete 

Za těžiště svého poslání považuji Severočeskou filharmonii. 

Snažím se, abych u ní nebyl příliš zřídka, ale také ne příliš 

často, abychom našli správný rytmus práce, abychom si 

na sebe dokonale zvykli a hlavně, abychom si byli blízcí. Je 

pravda, že jsem se v poslední době začal věnovat také víc 

opeře (na začátku své dráhy jsem se jí příliš věnovat nechtěl, 

abych mohl více hostovat). Nedávno jsem například v Coloradu 

dirigoval Verdiho operu Falstaff. Navíc mi tato praxe 

vnukla i jeden dramaturgický impuls pro svěřený orchestr 

v Teplicích, a to koncertní provádění oper, například Mozartova 

Dona Giovanniho, který už v teplické sezoně v koncertním 

povedení zazněl. 

Nedávno jste byl jmenován hlavním dirigentem coloradského 

„Crested Butte“ festivalu. Jaké konkrétní úkoly pro 

vás z toho plynou a jaké máte nejbližší umělecké plány 

Crested Butte je coloradský mezinárodní festival, situovaný 

na červen a červenec. Je při něm angažován festivalový 

orchestr složený ze špičkových hráčů nejznámějších amerických 

těles (jeho koncertním mistrem byl letos například 

koncertní mistr z Clevelandu). Na pořadu, který diriguji, 

jsou tři symfonické koncerty a tři operní představení. Co 

se mých nejbližších plánů týče, právě včera jsem dostal své 

první CD, které jsem realizoval pro firmu Sony – BMG a na 

němž zní v podání mladé fenomenální argentinské cellistky 

Sol Gabetta různé operní skladby aranžované pro cello 

a orchestr. V nahrávkách pro tuto firmu chci pokračovat. 

Jinak se mimo jiné chystám na svůj debut s Montreal Symphony 

Orchestra, příští měsíc budeme vystupovat s Taiwan 

Symphony Orchestra s českým programem (a také hornistou 

Radkem Baborákem) v Koreji, v Miláně mě čeká Verdiho 

Rigoletto, v plánu je vystoupení ve Valencii a samozřejmě 

nezapomínám ani na zmíněnou Ančerlovu Sinfoniettu 

a její nahrávku s orchestrem BBC. •

Český rozhlas 3 – Vltava 

a Filharmonie Hradec Králové vás zvou: 

inzerce 

5 

SYMFONICKÝ ORCHESTR 

HL. M. PRAHY FOK 

ŘÍJEN 

VÝBĚR KONCERTŮ 

2. 10. 2008 | čtvrtek 

Smetanova síň Obecního domu | 19:30 

S. Prokofjev: Symfonie č. 1 D dur „Klasická“, op. 25 

B. Martinů: Concertino pro klavírní trio a smyčce, H. 232 

G. Enescu: Rumunská rapsodie č. 1 A dur, op. 11 

D. Milhaud: Vůl na střeše – baletní suita, op. 58 

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK 

SERGE BAUDO | dirigent 

SMETANOVO TRIO 

V 18.15 hodin beseda před koncertem v Cukrárně Obecního domu 

:: Začátky koncertů 

v 20:00 :: 

:: Přímé přenosy 

na ČRo 3 – Vltava :: 

:: Koncerty se 

scénickými prvky :: 

12/11/08 

13/11/08 

14/11/08 

18/11/08 

19/11/08 

:: Koncertní sál Filharmonie 

Hradec Králové a divadla 

Drak Hradec Králové :: 

Vladimir Tarasov bicí nástroje 

Filharmonie Hradec Králové / Kaspar Zehnder 

Program: Tarasov, Šenderovas, Narbutaité 

Moskevský ansámbl pro soudobou hudbu 

Jurij Kasparov – umělecký vedoucí 

Program: Ščetinskij, Safronov, Janov-Janovskij, Děnisov, 

Zohrabjan, Kasparov 

Vladimir Martynov klavír 

Vladimir Tarasov bicí nástroje 

Program: Martynov, Tarasov 

Taťjana Grinděnko housle 

Komorní orchestr Berg / Andreas Sebastian Weiser 

Program: Silvestrov, Martynov, Pelēcis 

Koncert věnovaný 10. výročí úmrtí Alfreda Schnittkeho 

David Geringas violoncello 

Iva Bittová kontraalt 

Pražský filharmonický sbor / Filharmonie Hradec Králové / 

Roman Janál / Jan Mikušek / Tomáš Kořínek / 

Lukáš Vasilek / Peter Vrábel 

Program: Schnittke: „Seid nüchtern und wachet...“, 

Violoncellový koncert č. 1 

www.hfhk.cz 

8. a 9. 10. 2008 | středa a čtvrtek 


A. Dvořák: Polednice, op. 108 

E. W. Korngold: Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35 

L. Janáček: Sinfonietta 


JIŘÍ KOUT | dirigent 

PAVEL ŠPORCL | housle 

15. a 16. 10. 2008 | středa a čtvrtek 


A. Dvořák: Zlatý kolovrat, op. 109 

O. Ostrčil: Osiřelo dítě, balada pro mezzosoprán a orchestr, op. 9 

V. Novák: Melancholické písně o lásce, op. 38 

J. Suk: Pohádka, op. 16 


VOJTĚCH SPURNÝ | dirigent 

DAGMAR PECKOVÁ | mezzosoprán 

28. 10. 2008 | úterý 


KONCERT PRO REPUBLIKU 

B. Smetana: Má vlast 


TOMÁŠ NETOPIL | dirigent 

PŘEDPRODEJ VSTUPENEK: on-line na www.fok.cz 

Předprodejní pokladna FOK, U Obecního domu 2 (naproti hotelu Paříž), Praha 1 

Po – Pá: 10.00 – 18.00, Tel: 222 002 336, E-mail: pokladna@fok.cz 

Vstupenky je možné zakoupit rovněž 1 hodinu před 

začátkem koncertu v pokladně Obecního domu příslušného sálu.

6 

události 

Manfred Honeck 

Foto Zdeněk Chrapek 

mahlerovo vzkŘíšení 

v rudolfinu 

Praha, Rudolfinum 

Hana Jarolímková 

Asi tou nejlepší introdukcí k následujícímu článku by mohla 

být často citovaná věta Gustava Mahlera (1860–1911) o tom, 

že „jeho doba teprve přijde“. Byť totiž do Mahlerových dvou 

významných výročí, kterými budou v roce 2010 sto padesát 

let od jeho narození a hned v následujícím roce sto let od 

jeho úmrtí, ještě nějaké ty roky zbývají, již teď se desítky 

institucí po celém světě na tyto dny připravují. Významný 

důvod k oslavám, spojeným s touto neopominutelnou osobností 

hudebního světa, se však najde již letos: a sice sto let 

od světové premiéry jeho Sedmé symfonie, která se konala 

v rámci Jubilejní výstavy Pražské obchodní a živnostenské 

komory, a o níž přinesla v minulém čísle Hudebních rozhledů 

podrobné informace studie dr. Jiřího Štilce. Samozřejmě, 

že tuto výjimečnou událost nemohly nechat bez povšimnutí 

ani dvě nejvýznamnější instituce, které jsou s touto událostí 

a s Mahlerovým jménem spojeny: Společnost Gustava 

Mahlera, která o skladatelův odkaz pečuje již od roku 1995, 

dokázala zrekonstruovat a nejrůznějšími akcemi včetně nainstalování 

stálé mahlerovské výstavy oživit jeho rodný dům 

v Kalištích u Humpolce a od roku 2002 pořádá v Jihlavě, 

kde Mahler vyrůstal až do svých patnácti let, festival Hudba 

tisíců Mahler Jihlava, a samozřejmě Česká filharmonie, 

jež se jako součást Výstavního orchestru, podílejícího se na 

premiéře, rovněž významně zapsala do mahlerovské hudební 

historie. Samozřejmě, že díky všem těmto okolnostem také 

měly 19. září obě zmíněné instituce toto nádherné dílo 

na programu. V Jihlavě se jejího provedení (které mohli posluchači 

ČRo 3 stanice Vltava i dalších rozhlasových stanic 

sledovat spolu s ostatními na koncert zařazenými díly v přímém 

přenosu a jež s nimi bude zaznamenáno i jako součást 

oslav na kompaktním disku) zhostili Rozhlasoví symfonikové 

v čele s temperamentním Jiřím Stárkem a v pražském 

Rudolfinu Česká filharmonie pod taktovkou v zahraničí čím 

dál více uznávaného Jiřího Bělohlávka. 

Mahlerovi však patřil v České filharmonii i zahajovací koncert 

pražské sezony 5. 9. ve Dvořákově síni, na němž náš 

první orchestr společně se sólisty Christinou Landshamer 

a v interpretaci Mahlerových děl již zkušenou Iris Vermillion 

a Českým filharmonickým sborem Brno provedl skladatelovu 

Symfonii č. 2 c moll „Vzkříšení“ pro soprán, alt, smíšený 

sbor a orchestr. Taktovky se tentokrát ujal ve světě se 

stále více prosazující Rakušan Manfred Honeck, jehož měla 

mít po vypršení smlouvy Zdeňka Mácala původně Česká 

filharmonie v čele, ale který se nakonec místo toho rozhodl 

přijmout nabídku šéfdirigenta v Pittsburghském symfonickém 

orchestru, kam nastoupil v září tohoto roku a k pozici 

šéfdirigenta Státní opery ve Stuttgartu tak přidal další 

významný post své slibně se rozvíjející kariéry. Nicméně 

v České filharmonii bude od této sezony působit alespoň jako 

hlavní hostující dirigent, a to bezesporu ku prospěchu 

její umělecké prestiže. Mahlerovo Vzkříšení (jako ostatně 

všechna Honeckova dosavadní vystoupení s Českou filharmonií) 

vyznělo totiž pod jeho taktovkou opravdu parádně. 

A to i přes drobná technická zakolísání zejména u některých 

hráčů v sekci žesťových nástrojů (jež jsou tu však – jako 

nakonec v každém Mahlerovi – nuceni vypořádat se s těmi 

nejobtížnějšími party), či přes například ne zcela sjednocené 

unisono cell v úvodu, které možná většina publika ani nepostřehla 

a jež v kontextu s nádherně výrazově vystavěnou 

plochou všech pěti vět nebylo vůbec podstatné. Filharmonikové 

hráli totiž s vervou, jakou u nich v poslední době často 

nevídáme, a kterou navíc provázela usilovná snaha o co nejpřesvědčivější 

předání Mahlerova poselství posluchačům.

Hlavní i vedlejší témata byla v často hustém pletivu partitury 

jasně čitelná, dynamika se pohybovala v maximálním rozpětí 

od fortissima po téměř andělské pianissimo, sóla v čele 

s hobojistkou Janou Brožkovou opět potvrdila vysokou 

hráčskou kvalitu jednotlivých členů Filharmonie a respektování 

Honeckových požadavků a jeho jasné představy o vyznění 

díla maně připomnělo dojem tvrdě nastolené discipliny, 

vyzařující ze hry většiny špičkových orchestrů zahraničních. 

S plným zaujetím jsme tak vstřebávali až posvátně vyznívající 

tragiku věty první (Allegro maestoso. Mit durchaus 

ernstem und feierlichem Ausdruck), mahlerovsky pojatou odlehčenost 

ländlerovsky koncipované věty druhé (Andante 

moderato. Sehr gemächlich. Nie ellen) i z písně Kázání sv. 

Antonína rybám z Chlapcova kouzelného rohu vycházející 

atmosféru věty třetí (In ruhig fliessender Bewegung), abychom 

se pak mohli v tichém úžasu pozastavit nad omračujícím 

účinkem obou vět závěrečných: nádherně vymodelované, 

až chorálově prostě pojaté věty čtvrté („Ulricht“. Sehr 

feierlich, aber schicht. Choralmässig) a v závěru téměř 

mysteriózně vyznívající věty páté (Im Tempo des Scherzos 

– Kräftig – Langsam. Misterioso). Obě sólistky, proslulá Iris 

Vermillion, která se ujala i sólového partu ve větě čtvrté na 

text písně Prasvětlo ze sbírky Chlapcův kouzelný roh (a barva 

jejíhož hlasu, znějícího v celém svém rozsahu zcela vyrovnaně, 

má půvabně sametový nádech zejména v hlubších polohách), 

a rovněž postupně se na světových pódiích úspěšně 

etablující sopranistka Christina Landshamer, podaly zcela 

profesionální výkony, i když ony nadpozemské výšky sopránového 

partu by přece jen mohly být o něco zářivější. Nicméně 

společně se skvělým výkonem orchestru a Českého filharmonického 

sboru Brno (sbormistr Petr Fiala), při jehož 

vlasových a přitom znělých pianissimech běhal mráz po zádech, 

otevřelo provedení Mahlerovy „Sedmé“ novou sezonu 

více než důstojně. Snad pouze úprava sborového partu 

na počátku Klopstockova Vzkříšení, kde místo textu zpíval 

sbor brumendo, vybízí (a to i přes občasné uvádění této verze 

světově proslulými dirigenty, jakými jsou např. Claudio 

Abbado či Zubin Mehta) přinejmenším k zamyšlení. Účinek 

byl sice díky skvělému pianissimu působivý, nicméně 

jak dalece lze tento zásah do originálu akceptovat, o tom by 

se jistě daly vést dlouhé debaty… 

A jaké další akce, které proběhly v září, nebo se teprve připravují, 

bychom ve spojitosti s Mahlerem ještě neměli opomenout 

zmínit V rámci letošního ročníku festivalu v Jihlavě, 

probíhajícího od 19. 9. do 19. 11., určitě provedení Mahlerova 

raného klavírního kvartetu Moravským klavírním triem 

a Karlem Plockem v Jihlavě (22. 9.), Pelhřimově (30. 9.) 

a Třebíči (4. 11.), večer s výběrem z jeho písní (Ich bin der 

Welt abhanden gekommen, Liebst Du um Schönheit), jejichž 

interpretace se (včetně písní Almy Mahler – Die stille 

Stadt, Laue Sommernacht, Der Erkennende doplněných 

četbou Valérie Zawadské z Alminy autobiografie) ujme 

16. 10. za klavírního doprovodu Kristiny Kasíkové Andrea 

Kalivodová, a v neposlední řadě jistě i výstavu „Rok 1908 – 

Mahler, Jihlava, Vídeň, Praha“ či připravovanou vědeckou 

konferenci. 

Všechny tyto projekty jsou ale samozřejmě teprve prologem 

k velkému mahlerovskému dni, který nás čeká v Kalištích 

u Humpolce, v Jihlavě a na dalších místech v den výročí Mahlerova 

narození, tedy 7. července 2010. A na co bychom 

se měli těšit Na velkou celodenní oslavu za účasti největších 

světových osobností a za patřičné mediální podpory, tedy 

skutečně na mezinárodní projekt s globálním dopadem, 

v němž kromě jeho uměleckého odkazu nebude chybět ani 

připomenutí Mahlerových kořenů na Vysočině a deklarace 

nového „Mahlerovského memoranda“ pro 21. století za 

účasti obou skladatelových vnuček. •

8 

festivaly, koncerty 

mezinárodní hudební 

festival Český krumlov 

Český Krumlov, Letní jízdárna, Maškarní sál, 

Zámecká jízdárna, Pivovarská zahrada, 

Otáčivé hlediště 

zahájení aneb vybrané árie 

na téma láska 

Rafael Brom 

Sedmnáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu 

Český Krumlov otevřela slavnostní fanfára na oficiálním 

zahájení festivalu v hotelu Růže, kde se sice nesešly všechny 

osobnosti, které jednak převzaly záštitu nad festivalem – 

vedle prezidenta České republiky, ministra kultury, ministra 

zahraničních věcí a ministra průmyslu a obchodu České republiky 

by mezi nimi byli i velvyslanci devíti států – a které 

zastupovaly spolupořadatele a partnery pořadatele, ale přijel 

i houslový virtuóz Václav Hudeček s chotí. Ředitel festivalu 

Jaromír Boháč v kostce představil letošní uměleckou tvář 

Alison Bolshoi se v Českém Krumlově představila na zahajovacím koncertu. 

Foto Libor Sváček 

hudebních událostí rozesetých v délce téměř jednoho měsíce 

– závěrečný koncert je určen na 23. srpen – a nabídl, kromě 

jiného, i šest představení Verdiho opery Síla osudu před Otáčivým 

hledištěm v zámecké zahradě. Pozvánka na zahajovací 

koncert v Letní jízdárně (18. 7.) s názvem Vybrané árie na 

téma láska se večer ukázala být poněkud skromná s ohledem 

na vystoupení skvěle připravených pěvců Metropolitní 

opery v New Yorku. Sopranistku Alison Bolshoi střídali 

i doprovázeli barytonista Richard Zeller (známý už z loňského 

koncertu festivalu) a basista Eric Jordan, Pražskou 

komorní filharmonii vedl ruský dirigent Daniel Raiskin. 

Slavnostní atmosféra večera byla příjemně uvolněná, jednak 

se před vstupem do Letní jízdárny podávalo před koncertem 

lehké pohoštění a poté nebyl samotný začátek představení 

chápán příliš úzkostlivě. Uvítací řečí byl pověřen herec 

Jan Čenský, který se oficiálního proslovu s obligátním poděkováním 

sponzorům, představení účinkujících a programu 

zhostil spolu s dokonalou tlumočnicí do angličtiny s nadhledem 

a úsměvem. Wagnerovská a verdiovská sopranistka 

Alison Bolshoi vstoupila na pódium po předehře Leonora 

č. 3, op. 72 Ludwiga van Beethovena. Přesně sehraný ansámbl 

nabídl neobyčejně soustředěné dynamické provedení 

s propracovanou hladinou pianových pasáží v podání sekce 

dřevěných dechových nástrojů, krásnými sólovými party 

z orchestru – brilantní trubkou, svižnou flétnou působivou 

zvláště v lyrické scéně díla. Součástí velmi pěkného výkonu 

jsou právě na pódiu Letní jízdárny i nehudební zvuky. Díky 

uměle zesilovanému zvuku jsou skrze citlivé mikrofony 

slyšitelné všelijaké poklepy a jiné zvuky nejen z orchestru, 

ale také z okolí, včetně nezbytného zvuku motorů projíždějících 

aut. To je ovšem nezbytná daň za zvolenou techniku 

přenosu, která se v tomto prostředí po letech zkoušela, stabilizovala. 

Mezi poslechově účelově instalovanými mikrofony 

byly ovšem i přístroje technického týmu, který úvodní 

koncert festivalu, jako reportážní snímek, zaznamenal. Alison 

Bolshoi jako Leonora ve výstupu 1. dějství opery Fidelio 

Ludwiga van Beethovena, druhém čísle programu, potvrdila 

očekávání profesionálně jistého a zkušeného výkonu. Její 

sebevědomý nástup po basovém orchestrálním úvodu rozezněl 

v krásném forte přirozené barvy hlasu, který se v hlubších 

polohách zjemnil do sametového odstínu. Okouzlujícího 

souznění s hobojovým sólem dosáhla Alison Bolshoi v árii 

Amélie ze 2. dějství opery Maškarní ples Giuseppa Verdiho. 

Zde potěšila publikum také dramatikou a přesvědčivým 

výrazem v tíživé pasáži a byla úžasně působivá v kontrastní 

promluvě s hobojem a krásném Miserere. V árii Amélie ze 

3. dějství z téže opery nadchla vroucným pianem dokreslovaným 

sólovým violoncellem a přidala ještě další polohy ze 

své široké dynamické škály, jakož i hereckého pojetí zpívané 

role. V tercetu ze 2. dějství opery Don Giovanni božského 

Wolfganga Amadea Mozarta vynikl v harmonii s barytonem 

a basem její soprán s nejvyšší průrazností. Druhý pěvec 

v programu koncertu, barytonista Richard Zeller, vystoupil 

nejprve v árii Germonta ze 2. dějství opery La traviata opět 

Giuseppa Verdiho a upoutal nejen znělým, teatrálně neseným 

hlasem s ostinátním vibratem a případným názvukem 

glissanda, ale výstižně sehranými momenty žalu. V sólu byl 

neodolatelný, dokonalý ve zmíněném tercetu v Mozartově 

opeře Don Giovanni a v ukázce z opery Giuseppa Verdiho 

– kterou byla Rodrigova působivá scéna ze 3. dějství opery 

Don Carlos – dokázal být dramaticky neobyčejně výstižný. 

V závěrečném díle programu – v duetu Georga a Riccarda 

Suoni la tromba… ze závěru 2. dějství opery Puritáni – jediného 

díla programu od Vincenza Belliniho – uplatnil svůj 

hlas v lehkém kontrastu s basem v družném pochodově neseném 

duetu. Okouzlující duet s brilantní hlasovou technikou 

přidali barytonista Richard Zeller a basista Eric Jordan ve 

druhém přídavku skutečně okouzlujícího večera, tedy v duetu 

z opery Don Pasquale Gaetana Donizettiho.

Sedm vystoupení basisty Erika Jordana zahájila slavná árie 

Figara Non più andrai z 1. dějství Mozartovy Figarovy svatby. 

Tady jsme slyšeli pevný, mužný, jistý bohatýrský hlas, 

deklamačně pregnantní, okouzlující v kadenci. Jordan do 

jisté míry ctí stylovou polohu repertoáru, neboť už ve slavné 

árii Gremina z Čajkovského Eugena Oněgina obohatil 

výraz o romantické polohy, včetně chvějivého vibrata. Jeho 

Gremin byl nicméně poněkud vzdálen vznešené výpovědi 

muže moudrého stářím a zdál se být více postavou romantickou. 

Jistý byl ovšem v deklamační scéně v árii krále Filipa 

ze 4. dějství Verdiho Dona Carlose. Vedle působivého duetu 

s violoncellem nadchl v dramatickém finále árie. Ruský dirigent 

Daniel Raiskin z Petrohradu je šéfdirigentem Rýnské 

filharmonie a k zajímavostem jeho kariéry patří pověst 

jednoho z nejlepších violistů Evropy. Ve vedení Pražské komorní 

filharmonie zaujal působivými vláčnými gesty v pestré 

škále pohybů, jimiž působivě modeloval obzvláště lyrické 

scény. Slyšeli jsme je nejen v Beethovenově orchestrální předehře 

Leonora č. 3 nebo v příslušných operních áriích, ale 

výrazně v Intermezzu z opery Sedlák kavalír Pietra Mascagniho. 

Jeho provedení Polonézy z opery Eugen Oněgin Petra 

Iljiče Čajkovského bylo na druhou stranu excelentní ruským 

espritem s bujarou přízvučnou dobou každého taktu. Krásný, 

ba okouzlující večer v Letní jízdárně uzavřelo překvapení 

večera a další dva přídavky. Dirigent Daniel Raiskin nezapřel 

své violistické školení a chopil se houslí, Eric Jordan 

se chopil kytary a barytonista Richard Zeller si vypůjčil od 

kolegy v orchestru kontrabas. Mužské trio spustilo serenádu, 

k níž se přidal soprán Alison Bolshoi z rozvírajícího se 

šarlatového tulipánu v pozadí scény. George Gershwin by se 

jistě upřímně potěšil ze své písně Muž, kterého miluji, kterou 

výše zmínění sólisté s ohromným ohlasem provedli. Druhý 

přídavek – duet z Donizettiho Dona Pasquala – doplnil na 

samý závěr večera úchvatný tercet z Bizetovy Carmen. 

mozart, benda a vivaldi 

v maškarním sále 

Rafael Brom 

V sobotu 19. 7. se v Maškarním sále konaly dva koncerty se 

stejným programem – v 19. 00 a ve 21.00 hodin; první jako 

více méně společenská událost pro vzácné hosty, spolupořadatele, 

přátele – tedy konec konců pro VIP, druhý pro širokou 

hudební veřejnost. Program koncertu byl vcelku jednoduchý, 

nicméně poutavý a byl šit na míru pěti mladým 

adeptům houslového umění. Na pódium měli postupně přijít 

domácí talenty: Barbora Kolářová, Michal Sedláček, Petra 

Vilánková, Markéta Janoušková a jihokorejská naděje 

Ui-Youn Hongová. Vstupní orchestrální serenáda Wolfganga 

Amadea Mozarta Malá noční hudba, K 525 byla jednoznačnou 

příležitostí pro Český filharmonický orchestr 

s uměleckým vedoucím Pavlem Prantlem a kanadským dirigentem 

Kerrym Strattonem, následoval Koncert pro housle 

a orchestr G dur Jana Jiřího (Johanna) Bendy a famózní 

Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho – jmenovaný cyklus 

byl rozdělen mezi naše houslisty po jednom období. Profesionálně 

samozřejmě připravený ansámbl se zkušenými členy 

u jednotlivých nástrojových sekcí měl dokonalou oporu 

v kontrabasu Radomíra Žaluda a Malá noční hudba byla 

okouzlující preambulí koncertu. Sebevědomé Allegro, hřejivá 

Romance, svižný menuet a závěrečná věta s pravidelně 

tepajícím rytmem byly obohaceny dokonale odměřenou dynamickou 

prací, která přesvědčivě prokázala souznění souboru 

s dirigentovou představou mozartovské serenády, nota 

bene té nejslavnější a nejhranější. Jako první houslovou ratolest 

přivedl Kerry Stratton hosta z Jižní Koree. Ui-Youn 

Hongová nezklamala očekávání dobré techniky, její nástroj 

Jihokorejská houslistka Ui-Youn Hong 

zněl ale ve výškách poněkud ostřeji. Prosté Grave mělo stylovou 

simplicitu, rychlé škály zněly mírně jednotvárně bez 

hlubšího ponoření do ducha hudby, doprovázející ansámbl 

byl ovšem v dobrém, rozpoložení. První koncert cyklu Čtvero 

ročních dob Antonia Vivaldiho – Koncert č. 1 E dur Jaro 

připadl na Markétu Janouškovou. Choulostivé úvodní trylky 

měly náladu a podporu koncertního mistra ansáblu, možná, 

že by ale v tomto případě bylo mírnější tempo stylovější. 

Pomalá věta zněla snaživou porcí citového náboje a finální 

Allegro, s medově vláčným tónem houslí, bylo náležitě dynamicky 

proměnlivé. Technicky korektní sólové pasáže střídaly 

duetové vstupy s víceméně dominantním violoncellem 

a opět bezchybným povzbuzujícím orchestrálním doprovodem. 

Sólo v Koncertu č. 2 g moll Léto z cyklu Čtvero ročních 

dob Antonia Vivaldiho přednesl Michal Sedláček a jeho vydařené 

švihácké kadence s continuem zaujaly pregnantně 

zjevenými tóny. Vcelku sličné cantabile uvozovaly působivé 

nástupy ansámblového pléna a Adagio, klidné a nevzrušivé, 

bylo v pianu jemné. Závěrečná věta přinesla vedle jisté 

proměny poloh závěrečný, spíše strojově tepající rytmus. 

K provedení třetí části cyklu Čtvero ročních dob přivedl Kerry 

Stratton slečnu Petru Vilánkovou, která ke své dobré 

smyčcové a prstové technice přidala hřejivou barvu ve spodním 

nástrojovém rejstříku. Koncert č. 3 F dur Podzim zazněl 

v programně výstižné poloze s lehoučkým adagiem a vzornými 

kadencemi. Finale podvečera a sólový part v závěrečném 

Koncertu č. 4 f moll Zima z cyklu Čtvero ročních dob Antonia 

Vivaldiho svěřila dramaturgie koncertu do dobrých rukou. 

Po programně teatrálně vyvedeném ansámblovém úvo- 

Foto Libor Sváček

10 


du nastoupila Barbora Kolářová se sebevědomou, technicky 

zdařilou škálou, umocněnou výrazově silným a dobře znějícím 

nástrojem, který ani v doprovázeném prudkém prestu 

neustupoval do pozadí. Její housle byly hravé v pianu, pevné 

a znělé ve forte, lehce nostalgické v Largu a nádherně 

souznějící s okouzlujícím ansámblovým pizzicatem hlubších 

smyčců, jakož i v závěrečné harmonii finálního akordu této 

věty. Závěrečná věta díla korunovala program koncertu – 

Barbora Kolářová opět upoutala velkou kadencí a nezdolnou 

vitalitou na pozadí prudkého tempa finale. 

Dramaturgický přínos koncertu s mladými sólisty podpořenými 

zkušeným komorním souborem tkvěl v evidentním 

sdělení - mladá interpretační generace má podporu prestižního 

festivalu, který nabízí dobrou příležitost k uměleckému 

růstu na profesionálním pódiu. 

ensemble inégal 

na Českokrumlovském festivalu 

Petr Veber 

Koncert v Maškarním sále zámku, pro který Ensemble Inégal 

(24. 7.) vybral v novodobých premiérách několik skladeb 

Jana Josefa Ignáce Brentnera (1689-1742), patřil co do 

počtu posluchačů k těm komornějším, nádherná síň nebyla 

vyprodána, ale dramaturgicky a interpretačně šlo o vynikající 

program. Stará hudba má v nabídce festivalu podstatné 

místo a je potěšitelné, že podobné koncerty, jako byl tento 

v umělecké odpovědnosti Adama Viktory, přinášejí něco nového 

– zde nespornou zajímavost v podobě duchovní tvorby 

teprve nově a postupně objevovaného pražského barokního 

skladatele. 

Soubor, který Viktora vede od varhanního pozitivu, patří 

u nás ve svém oboru mezi ty mladší. Historicky poučený přístup 

uplatňují tito muzikanti, scházející se podle různých 

úkolů v proměnlivých sestavách, zasvěceně, ale ne studeně 

dogmaticky. Klíčovou součástí profilu tělesa i vyznění koncertu 

byl vokální projev sopranistky Gabriely Eibenové, spolu 

s Viktorou zakladatelky Ensemble Inégal. Mladá pěvkyně 

je obdařena příjemným hlasem a dobře školena. I když nejde 

o hvězdný zpěv, který by na sebe strhával mimořádnou 

pozornost, její technika, výrazové možnosti i přirozené a srdečné 

vystupování stačí na to, aby plnohodnotně představila 

zvolený repertoár a aby hudbou potěšila. Zpívala několik 

chrámových árií, drobnějších skladeb s latinskými texty. 

Tato sestava už vydala některé Brentnerovy skladby před pár 

lety na CD. Publikum mohlo i nyní, v živém kontaktu, nenásilně 

dospět k poznání, že nekomplikovaná hudba tohoto autora 

je svěží a upřímná, že má svou invenci i charakteristickou 

dokumentární hodnotu a důležitost. Prostředí, v němž 

se koncert odehrával, přidalo další inspiraci. Sál je velikostí 

vhodný na to, aby v něm zůstával pocit kontaktu mezi pódiem 

a auditoriem. A navíc má nádhernou výzdobu. 

Rovnocennou součástí nezatěžkaného večera byla radostně 

interpretovaná Vivaldiho hudba – Salve Regina a další 

vokálně-instrumentální i čistě instrumentální kompozice, 

o nichž, bohužel, v tištěných poznámkách k programu nebyly 

žádné podrobnosti. I Brentnerovi bylo věnováno jen osm 

řádek. Možná by nebylo od věci napsat víc – třeba o tom, jak 

a kde se takový repertoár objevuje… 

Krátká návštěva Českého Krumlova na jediný koncert nedává 

možnost postihnout komplexně přítomnost festivalu ve 

městě; postřeh, že se netlačí do pozornosti ve veřejném prostoru 

agresivně, je však legitimní. Je to zjištění potěšitelné, 

protože dává tušit, že festival nehodlá být jen levným zbožím 

pro turisty. Je však možný i kritičtější pohled, který by 

očekával ještě o něco viditelnější známky toho, že soukromě 

pořádaný festival ve městě zapustil kořeny. 

víkend s kamovou a hansardem 

Vladimír Říha 

Druhá polovina třetího týdne našeho nejrenomovanějšího 

letního festivalu nabídla sice jen tři koncerty, ale ty stály za 

to. Nejdříve v recitálu vystoupila japonská klavíristka Hisako 

Kawamura (31. 7., Maškarní sál), laureátka mezinárodní 

soutěže Gézy Andy z Mnichova. Je dobrou tradicí festivalu, 

že právě laureáty této soutěže představuje každý rok. I tentokrát 

mladá Japonka přednesem děl Chopina a Schumanna 

přesvědčila o svých kvalitách. Vrcholem víkendu ale byly 

následující dva zcela rozdílné večery představující vícežánrové 

přesahy festivalu, které díky uvážlivé dramaturgii začínají 

být pravidelnou součástí programu. 

V pátek hrála v klasické části izraelská klarinetistka Sharon 

Kam a koncert měl v Zámecké jízdárně stejný program, 

z kterého pro její spor s dirigentem Vladimírem Válkem 

v Praze v červnu při koncertu s Rozhlasovými symfoniky sešlo, 

tj. klarinetové koncerty C. M. Webera a Herberta Williho. 

Škoda jen, že návštěva nebyla nejlepší. Ve Weberově 

koncertu ale tónově nebyla Kamová právě na výši včetně 

vlastních kadencí, a tak se ani zpětně Válkovi nedivím, že 

v červnu s ní nesouhlasil. Nadchla ale moderním koncertem 

rakouského autora Williho napsaném přímo pro ni. Přítomný 

autor i ostatní návštěvníci ocenili skvělé stylové podání 

vícežánrového díla s četnými jazzovými prvky. Výborným 

výkonem sólistce pomohla i Severočeská filharmonie Teplice 

s kanadským dirigentem Charlesem Olivieri-Munroem, 

který se osvědčil i jako zdatný moderátor v obou řečech 

(čeština a angličtina), když nečekaně uvedl od dirigentského 

stupínku skladbu Williho. Orchestr ještě zaujal suitou 

z Čajkovského Labutího jezera. 

S obrovským ohlasem se setkal sobotní koncert v Pivovarské 

zahradě (2. 8.), kde na svém turné po České republice (zpívali 

mj. v Telči a Českých Budějovicích) vystoupila dvojice 

folkových písničkářů Ir Glen Hansard a naše Markéta Irglová. 

Tři tisíce diváků nadšeně ocenilo jejich písničky i vystupování, 

vedle známé oscarové Falling Slowly zazněly písně 

s CD The Swell Season ale i některé novinky. Hansard s vtipem 

vše moderoval a reagoval na nečekané momenty, které 

v open-air koncertu občas nastávají včetně zvuků z okolí 

– imitoval i Bon Joviho a přestože celý večer hrál důsledně 

na akustickou kytaru, jednou zahrál i na elektrickou kytaru, 

aby přehlušil „konkurenční“ zásahy zaznívající z okolí. Publikum 

dvojici a hostujícímu dalšímu Irovi, písničkáři Marku 

Gearymu a baskytaristovi Jiřímu Petřekovi, uspořádalo na 

konec více než dvouhodinového koncertu vícekrát ovace ve 

stoje a zazpívalo si s účinkujícími i populární Deviltown. Večer 

s nádhernou atmosférou, jeden z vrcholů festivalu! 

verdiho síla osudu 

Lenka Šaldová 

Od první premiéry na Otáčivém hledišti v českokrumlovské 

zámecké zahradě letos uplynulo padesát let, během nichž tu 

přes 1 700 000 diváků shlédlo 2 810 představení. Od dob, kdy 

hlediště se 400 diváky roztáčelo čtyřicet lidí, se leccos změnilo 

(dnešní pohyb točny zajišťují čtyři elektromotory a diváků 

se sem vejde 644), nicméně projekt Joana Brehmse ani 

v nejmenším neztrácí na atraktivitě. 

Budiž tedy českobudějovickému Jihočeskému divadlu připsáno 

ke cti, že neláká diváky pouze na samotné unikátní 

divadlo v přírodě, ale nabízí jim vskutku kvalitní divadelní 

představení. Letos zvalo zvláště na Verdiho Sílu osudu 

(19.–23. 7.): „Jedinečný projekt v koprodukci s Mezinárodním 

festivalem Český Krumlov, ve kterém vystoupí hvězdy

festivaly, koncerty 11 

z newyorské Metropolitní opery.“ Reklama je to poněkud 

nadsazená – z trojice avizovaných zahraničních hostů se častěji 

v MET objevil pouze dirigent John Keenan (naposledy 

tam v minulém roce dirigoval Mistry pěvce norimberské). 

Nicméně důležité je, že jak korejská sopranistka Kyung hye 

La, tak kubánský tenorista Raúl Melo jsou výborní zpěváci, 

jejichž uvolněné, barevné hlasy je radost poslouchat. 

A když připočteme, že se vedle nich v Krumlově v dalších 

rolích objevili mladí interpreti Kateřina Jalovcová (Preziosilla), 

Martin Gurbaľ (Padre Guardiano) či Svatopluk Sem 

(Bratr Melitone), pak v kontextu celého českého divadla by 

dnes bylo obtížné najít pro Sílu osudu lepší obsazení. Jestli 

se podaří Jihočeskému divadlu podobné kontakty rozvíjet 

dále, je na co se těšit! 

V normálních divadelních podmínkách by se třeba též více 

dařilo přimět hosty k významovým hereckým akcím (pohybová 

spolupráce Libuše Králová) namísto naučených klišé 

(zvláště Raúl Melo, ponejvíce působící na amerických scénách, 

se toho o hereckých možnostech operního pěvce evidentně 

mnoho nedozvěděl). V zámecké zahradě se režisér 

Josef Průdek s výtvarníkem Jaroslavem Milfajtem (kostýmy 

měl na starost Tomáš Kypta), především snažili co nejvíce 

využít přírodních scenérií, které se jim tu nabízejí – 

a vznikla velmi působivá podívaná. Předehru, rozehranou 

v okouzlující smršť situací v různých prostředích, sice už 

v průběhu večera divadelně nic nepředčilo, nicméně sborovým 

scénám se ve volném prostoru dostalo rozmachu (roztančená 

rozverná hospodská scéna), dramatické situace nepostrádaly 

napětí (po cestách se proháněli tajemní jezdci 

na koních) a intimní scény naléhavost a romantiku (v setmělém 

zákoutí tu u hrobu s křížem meditovala Leonora, 

za svitu měsíce…). 

Budoucnost Otáčivého hlediště je nejistá – jeho provoz v zámecké 

zahradě už měl několikrát skončit, debaty o jeho likvidaci 

či přesunu jinam (např. na českobudějovickou Dlouhou 

louku) se probouzejí a usínají. Jasné se nicméně zdá, že k odstranění 

točny ze zámecké zahrady nakonec dojde – a tak 

nezbývá než doufat, že se vize divadelního architekta a scénografa 

Joana Brehmse oživí jinde: v současné době se zřejmě 

opět stal aktuálním projekt agentury Dagonart, výstavba 

nové točny v areálu bývalého zahradnictví (na dohled od 

krumlovského zámku). Zasloužili by si to diváci i Jihočeské 

divadlo, velmi šikovně bojující o své místo na slunci. 

… a na závĚr slovo Ředitele, 

jaromíra boháČe 

Veronika Dušková 

Jak byste letos, pane řediteli, festival celkově zhodnotil 

Tentokrát jsme měli, bohužel, na všechny víkendové, exteriérové 

koncerty problémy s počasím a museli jsme některé 

z nich i překládat do Zámecké jízdárny. Na druhou 

stranu si myslím, že jak zahajovací koncert, tak i ty ostatní 

byly velice kvalitní a návštěvnicky velmi úspěšné. Festival 

letos opět dokázal, že se stává letním hudebním kulturním 

centrem, a že jeho renomé jak u nás, tak i v zahraničí neustále 

stoupá. Samozřejmě, že festivalové dění pečlivě vnímáme, 

ale na konečné vyhodnocení si vždy ponecháváme 

časový odstup. Mám radost, že naše první větší koprodukce 

s Jihočeským divadlem na Otáčivém hledišti dopadla dobře 

a už nyní máme společné plány i do budoucna. Rád bych 

na tomto místě poděkoval všem, kteří se na letošní přípravě 

a realizaci festivalu podíleli, našim finančním a mediálním 

partnerům, ministerstvu kultury, Jihočeskému kraji a městu 

Český Krumlov. 

Role Leonory ve Verdiho Síle osudu, provedené na Otáčivém hledišti v zámeckém 

parku, se s úspěchem zhostila korejská sopranistka Kyunghye La. 

A můžete prozradit něco z programu 18. ročníku 

Příští ročník se uskuteční od 17. července do 22. srpna. Hlavní 

koncerty jsou již naplánovány a věřte, že budou velmi 

atraktivní. Město Český Krumlov oslaví v příštím roce významné 

jubileum, 700 let od svého založení. Náš festival 

i my samotní nemůžeme takovéto významné výročí přehlédnout. 

Na zahajovacím koncertě (17. 7.) zazní vokálně instrumentální 

dílo, které jsme nechali na naši objednávku napsat 

k 5. výročí festivalu F. X. Thuriho: Vodní hudba pro Český 

Krumlov. Toto programové dílo je věnováno čtyřem šlechtickým 

rodům, které na Krumlově vládli. Jeho provedení 

bude v impozantním prostředí pod zámkem a diváci budou 

umístněni na druhém břehu řeky Vltavy. Dalším operním 

koprodukčím projektem s Jihočeským divadlem bude Dvořákova 

Rusalka (24.–29. 7.). Po velkém úspěchu Noci na 

Broadwayi nás příští rok čeká její 2. díl (15. 8.). Určitě velkou 

pozornost bude poutat i Maďarský večer (1. 8.) a vystoupení 

švédské skupiny Koop (31. 8.). Z velkých světových jmen 

pak přivítáme 8. srpna Renée Fleming a 14. srpna Shlomo 

Mintze. Na závěr festivalu (22. 8.) jsme připravili provedení 

jednoho z nejpůsobivějších děl romantismu, Requiem Giuseppe 

Verdiho. • 

Foto Libor Sváček

12 


letní proms s lemperovou, 

rotou a baborákem 

Praha, Obecní dům, Reduta, 

České muzeum hudby aj. 


Mezi mnoha letními pražskými hudebními festivaly, které 

přicházejí a odcházejí, se v posledních čtyřech letech výrazně 

vyprofilovala přehlídka podle vzoru londýnských Proms, 

pořádaná agenturou Českého národního symfonického orchestru 

a nazvaná Prague Proms. Díky hlavnímu organizátorovi 

Janu Hasenöhrlovi, trumpetistovi a šéfovi agentury, 

který v přitažlivém repertoáru s nápaditou dramaturgií a vícežánrovými 

přesahy oslovuje velkou část publika, dosahuje 

přehlídka úspěchu i návštěvnosti. 

Letošní čtvrtý ročník proběhl v Praze mezi 13. 7. a 3. 8. 

a oproti loňsku přinesl některé změny. Zůstal sice hlavní orchestr 

– Český národní symfonický orchestr (ČNSO), který 

odehraje drtivou většinu koncertů, zůstal i hlavní sál – Smetanova 

síň Obecního domu s dnes již proslulou úpravou (stupínky 

v pozadí sálu umožňující lepší vidění), ale zmizely loni 

úspěšné malé jazzové koncerty po hlavním koncertu v Obecním 

domě. Nezmizely naštěstí koncerty v pražských jazzových 

klubech ani malé komorní koncerty mimo hlavní sál. 

Tak publikum kromě sedmi hlavních koncertů mohlo slyšet 

i jedenáct jazzových a komorních vystoupení, z nichž jeden 

byl dokonce i v Kutné Hoře. 

Ne všechno z nových nápadů se povedlo, což je u takovýchto 

akcí normální. Tak hned úvodní koncert, tzv. Španělská noc, 

sice programově zaujal, též hudební provedení řízené šéfdirigentem 

ČNSO Liborem Peškem bylo kvalitní (Bizet, Ravel, 

Rimskij-Korsakov), ale nápad s tanečníky (španělská obstarožní 

dvojice Correa – Expositová) byl velký propadák. 

Naopak opakováním loňské senzace byl hned druhý koncert, 

kdy hostující dirigent ČNSO, Ital Marcello Rota, opět řídil 

večer filmové hudby jako tzv. Hollywoodskou noc č. 2. Nabitý 

sál tleskal dobře známým scénám z italských a amerických 

filmů – skladby Rotova strýce Nina (Felliniho filmy) a americké 

hity od autorů jako John Williams, John Barry, James 

Horner či Lalo Schifrin (filmy Schindlerův seznam, Tanec 

s vlky, Titanic, Mission: Impossible aj.) vykouzlily v publiku 

i v sále nádhernou atmosféru, kterou obohatil i skvělý nápad 

s vyfoukávanými peříčky z galerie a balkonů při Silvestriho 

hudbě k Forrestu Gumpovi. Přídavky z Amarcordu a Cabiriiných 

nocí jenom úspěch večera potvrdily! 

V neděli 20. 7. se pak dostavil očekávaný vrchol festivalu – 

koncert německé šansoniérky Ute Lemper. Ta přijela do 

Prahy již potřetí, poprvé však na Proms a poprvé na vystoupení 

s ČNSO. Vyprodaný sál byl svědkem dvou různých 

polovin, v první vedle Bernsteinovy suity z filmu V přístavu 

zazpívala Lemperová u nás neznámý cyklus dvojice Weill- 

Brecht z baletu Sedm hlavních hříchů, kde vadilo ozvučení 

(alespoň v přízemí) a hlavně neexistence překladu náročného 

textu sedmi písní hlavní hrdinky Anny. Mnohem přijatelnější 

byla druhá část – po předehře ke Candidovi L. 

Bernsteina následovala směs slavných písní J. Brela, E. Piaf, 

amerických muzikálových autorů či písně v jidiš. I skvělá 

aranžmá Bruna Fontaina a hlavně projev sólistky v šíři od 

sametového až k ostrému výrazu s mnoha hereckými prvky, 

jak to u šansonů má být, a s anglickým moderováním publikum 

nadchl, výborným dirigentem večera byl Rastislav 

Štúr. Těšme se na příští rok, kdy má Ute přijet údajně s jazzovějším 

programem. 

Dva následující koncerty ve Smetanově síni přinesly trochu 

rozporné dojmy. Všemi očekávaný večer amerických gospelů 

se spoluúčastí u nás známého sboru z Chicaga (Apostolic 

Church of God Sanctuary Choir Chicago) měl velice dobrý 

úvod, kde zaujalo provedení Ellingtonovy suity z baletu 

Louskáček P. I. Čajkovského a navázalo na loňského Peer 

Gynta v jazzové verzi. ČNSO byl ve výborné formě a žestě 

přímo excelovaly. Druhá půle patřila sboru – ten se sotva 

vešel (170 lidí) k varhanám, ale podání (převážně ženského 

sboru, kde mužů bylo asi 20) moderních gospelů i díky nepřesvědčivým 

výkonům tří sólistů uspokojilo jen částečně. 

Dirigoval bývalý šéf Paul Freeman. 

Radek Baborák se ve Straussově Druhém hornovém koncertu opět představil ve vynikající formě. 

Foto archiv

dvoŘákova praha 

Praha, Rudolfinum 

úvodem 



Ute Lemper a Rastislav Štúr 

Protikladné dojmy zanechala i Noc českých houslových virtuózů. 

Tentokrát výjimečně Pražský komorní orchestr doprovázel 

čtyři houslisty v dílech Bacha a Vivaldiho. Zatímco 

Václav Hudeček a Antonín Hradil se po váhavém začátku 

rozehráli později, výborní byli Hudečkovi mladí žáci Jan 

Mráček a Petr Matěják. Bohužel se neukázalo tentokráte 

publikum, tleskající sveřepě po každé větě… 

Více než předposlední Japonská noc s podivným nejaponským 

programem (jen Mozart, Smetana a Beethoven) v podání 

ČNSO a dirigenta Yuki Miyagi uspěla letos závěrečná 

Straussova noc. ČNSO řízený temperamentním Petrem Altrichtrem 

(jeho dupání na stupínku a potlesky po skončení 

dost udivovaly zahraniční turistky) určitě odvedl kvalitní výkon 

při známé symfonické básni Tak pravil Zarathustra, kdy 

opět na začátku (jako vloni) recitoval Karel Roden. Dirigentovi 

se podařilo orchestr dokonale vybičovat k velkému výkonu, 

což v nesnesitelném letním dusnu bylo mimořádné. Senzací 

večera byl ale výkon našeho hornisty Radka Baboráka, 

který přijel z Berlína, kde působí u tamních filharmoniků, 

zahrát Straussův Koncert č. 2 Es dur. Poprvé s ČNSO, poprvé 

zpaměti, ale hned naprosto skvěle dynamicky i tempově 

v přirozeném frázování a hlavně úžasně lehce a čistě, jakoby 

hrál na nejlehčí a ne nejtěžší dechový nástroj, přesvědčil Baborák 

o své dokonalosti. Pokud skutečně za rok odejde z Berlína 

na sólovou dráhu, máme se na co těšit, snad mu zůstane 

více času i na kvinteto Afflatus! Kytička od jeho šestileté Julie 

byla i poděkováním celého sálu za úžasný večer. 

Není místo psát více o jazzových koncertech, jen stručně uveďme, 

že v Praze hráli mj. i kontrabasista Jiří George Mráz s Antonínem 

Gondolánem v Redutě, na Žofíně Big band sv. Blažeje, 

v hotelu Marriott švédská Hip Bop Constellation výborného 

trumpetisty Lasse Lindgrena, držitele tzv. Fergusonovy 

trubky, z komorních koncertů, kterých bylo letos o poznání 

méně, zmiňme vícežánrový večer s Epoque Quartetem. 

Proms si své místo v Praze již našly a drobné nedostatky 

či diskutabilní prvky (stále trvají začátky v 19 hodin, takže 

před devátou jsou konce koncertů, což je škoda pro naladěné 

publikum, dramaturgicky jediný otazník s Japonskou nocí) 

neovlivňují návštěvnost, která byla více než dobrá a tvořená 

nejen zahraničními turisty. • 

Foto archiv 

První ročník nového festivalu nazvaného ambiciózně Dvořákova 

Praha byl sledován s mnohými nadějemi, ale i varováními. 

Vždyť každý nový, zejména letní festival v hlavním 

městě vstupuje do ostré konkurence s dosavadními akcemi. 

Přitom právě srpnový termín se zdál vhodný, protože po 

skončení převážně červencových Proms je Praha bez velké 

akce až do zářijového zahájení Pražského podzimu. Tři 

týdny mezi 16. 8. a 4. 9. přinesly 15 koncertů a vedení festivalu 

v čele s intendantem Vladimírem Darjaninem (známým 

z Expa 2002 v japonském Aiči), manželem klarinetistky 

Ludmily Peterkové, a výkonným ředitelem Jaroslavem 

Mandou se rozkročilo velice doširoka. 

Pomohla mu k tomu i ekonomická podpora podnikatele 

Karla Komárka a dobrý nápad spojit festival se jménem Antonína 

Dvořáka. Přitom díla Dvořáka nepřevažovala, takže 

dramaturgicky byl repertoár zaměřen široce téměř „od Dvořáka 

k současnosti“. 

I přes některé „dětské nemoci“ se nakonec festival ukázal jako 

obohacení hudební Prahy. Uvedl špičky komorní i orchestrální 

interpretace, přivezl mnoho hvězd. Vrcholy byly kromě 

londýnských Královských filharmoniků i jejich komorní 

kolegové (English Chamber Orchestra), Curyšský komorní 

orchestr a mezi sólisty houslisté Isabelle Faust a Augustin 

Dumay a klavíristé Piotr Anderszewski a Nikolaj Luganskij, 

úspěšná byla komorní řada s kvartety Artemis a Casals. 

Organizačně pochopitelně v prvním ročníku ještě vše nefungovalo, 

jak by mělo. Do budoucna by bylo záhodno především 

zlepšit propagace jednotlivých koncertů, a to zejména 

komorních. Tyto koncerty musely být všechny přeloženy 

z Dvořákovy síně do menší síně Sukovy, kde zase působily sice 

navštíveně, ale akustika zde není nejlepší a také prostředí 

se hodí spíše pro školní koncerty. Co nejdříve by také mělo 

vzniknout i přitažlivé logo na všechny materiály k festivalu 

a termínově by prospělo zhuštění festivalu pouze do dvou 

týdnů směrem ke konci srpna. A určitě je nutno vyhnout se 

podobným „přehmatům“ jako na závěrečném vystoupení, 

kdy byla koncertnímu mistrovi předána kytice ještě před 

posledním dílem. 

dirigent marin zahajoval 

s Českou filharmonií 


Festival začal vyprodaným koncertem ve Dvořákově síni Rudolfina 

za menších organizačních zmatků 16. 8. Bylo typické, 

že tento a potom i závěrečný koncert byly jediné úplně 

vyprodané koncerty celého festivalu. Za přítomnosti skladatelova 

vnuka Antonína Dvořáka, který byl po celý festival 

pravidelným návštěvníkem, a před kamerami České televize 

(koncert snad bude vysílán ze záznamu, až se vyřeší spor filharmoniků 

ohledně natáčení) patřil úvod České filharmonii 

řízené rakouským dirigentem rumunského původu Ionem 

Marinem. Vedle dvou děl Dvořáka – Karnevalu a Symfonie 

č. 9 e moll – zazněl i Schumannův Klavírní koncert a moll 

s britským pianistou Peterem Donohuem zaskakujícím za 

onemocnělého Ivana Moravce. Pětapadesátiletý sólista dílo 

přednesl technicky vytříbeně a efektně se zdůrazněním tempových 

pasáží. Skvělým přídavkem (Schumannova Arabeska 

č. 17) ještě kladný dojem zesílil.

Foto © Dvořákova Praha – Zdeněk Chrapek 

Peter Donohue s Českými filharmoniky 

Dirigent Marin (47) při svém debutu s ČF (dirigoval u nás 

již v Národním divadle v roce 1991) osvědčil svůj cit pro Dvořáka, 

kterého považuje spolu s Mahlerem za největšího skladatele 

vyšlého z česko-moravského prostředí. Zejména jeho 

podání Novosvětské prokázalo znalost české tradice obohacené 

o temperament dirigenta, což se projevilo i na výkonu 

orchestru, v jehož hře byla jen místy znát delší letní pauza. 

Koncert končil ovacemi stojícího publika. 

v recitálu exceloval 

pianista anderszewski 


I když komorní řada koncertů byla přeložena do Sukovy síně, 

recitál polského pianisty Piotra Anderszewského 26. 8. 

nechali naštěstí organizátoři ve Dvořákově síni. Koncert byl 

vlastně záskokem za onemocnělého ruského klavíristu Stanislava 

Bunina, který měl být jednou z největších hvězd festivalu. 

Protože i jméno Anderszewského je ale zárukou kvality, sál 

byl tentokrát slušně zaplněn. Přesto musíme konstatovat, že 

na pianistu takového jména by jindy a jinde bylo narváno! 

Anderszewski žijící v současnosti v Anglii u nás kdysi hrál, 

takže jeho jméno tady není neznámé. O jeho přístupu k hudbě 

svědčí i proslulá událost, kdy na jedné soutěži v anglickém 

Leedsu přestal hrát a odešel, protože měl pocit, že jeho 

výkon prý nebyl dostatečný… V Praze však nic takového 

dělat nemusel a postaral se hrou o mimořádný zážitek. Anderszewski 

prokázal všechny své přednosti – zpaměti hraná 

díla Bacha, Mozarta a Schumanna přednesl v naprostém 

soustředění, s oduševnělým výrazem, technicky zcela bezproblémově. 

Nadchl hlavně Bachovými partitami č. 1 a 2, 

kde dokázal, že barokní hudbu, aniž by zanikla její krása, lze 

hrát i v moderním pojetí. Nadšenému publiku se odměnil 

ještě přidanou Beethovenovou Bagatelou. Vskutku výborný 

záskok za onemocnělého Bunina! 

curyšský komorní orchestr 

s martinem kasíkem 

Miloš Pokora 

Vystoupení Curyšského komorního orchestru, v jehož čele 

stojí ambiciózní čínský dirigent Muhai Tang a jehož historie 

sahá až do 40. let minulého století, slibovalo návštěvníkům 

festivalu Dvořákova Praha nesporně kvalitní zážitek. 

A to se také stalo. Dvořákova síň (21. 8.) byla navzdory parnému 

létu téměř plná, navíc bylo znát, že hodně posluchačů 

přišlo také kvůli sólistickému výstupu mladého pianisty 

Martina Kasíka, který byl na tomto večeru rovněž angažován. 

Začátek programu patřil Introdukci a Allegru Edwarda 

Elgara, jehož mazlivé postromantické předivo smyčcových 

linek měl švýcarský orchestr natolik do detailu zažito, že si 

Muhai Tang mohl s jednotlivými frázemi přímo labužnicky 

pohrávat a vychutnávat každou nadsázku. Za zvláštní zmínku 

stojí zejména elastičnost tohoto provedení, jeho dynamická 

proměnlivost a působivě vystižená gradace, kterou Tang, 

počínaje mistrovsky rozkrytým fugatem a konče tematickou 

augmentací Allegra, toto dílo završil. Milým překvapením 

byl způsob, s jakým se hostující orchestr pod Tangovým vedením 

vciťoval do Janáčkovy Idyly. Málo hrané Janáčkovo 

rané dílko jako by dostalo vážnější tvář, z jednotlivých částí, 

v nichž lze postřehnout posuny od velmi prostých struktur 

k složitějším, vyzařovaly mnohé zajímavé kompoziční momenty, 

které nám obvykle unikají. Zajímavé bylo sledovat, 

jak jemně a navýsost detailně rozkrýval hostující orchestr 

všechny ony dvořákovsky okouzlené partie, na jejichž pozadí 

je dobře znát i vliv barokní polyfonie, a současně ono Janáčkovo 

typicky posedlé setrvávání u jediné myšlenky (Andante), 

skutečně idylickou lehkost Allegra (trefné pizzicato viol) 

nebo pregnantně vystiženou imitační hru Scherza. Pravda, 

v Moderatu už působilo Tangovo frázování trochu přeexponovaně, 

ale stále to byl plasticky cítěný Janáček, v němž


je každý melodický záchvěv náležitě vychutnán. Martinu 

Kasíkovi jsme byli vděčni, že ve spolupráci s curyšským orchestrem 

připomněl Lisztovo rané, i když později přepracované 

Malédiction pro klavír a orchestr, tudíž kreaci, která se 

pro své enormní pianistické nároky uvádí jen velmi zřídka. 

V citlivé spolupráci s orchestrem nás Kasík zavedl do světa 

pravého romantického pianismu, s trefně odhadnutou zvukovostí 

pregnantně rozkrytých rozkladový pasáží, omračující 

akordikou i například oněmi nádherně zvonivými trylky. 

Bylo znát, že využívá každé kompoziční pointy k tvořivé 

práci s dynamikou, jako například v onom nádherném decrescendu 

ke ztišené myšlence, která mu ve spolupráci s orchestrem 

(cella!) vyzněla velmi subtilně, i když byl v jednom 

momentu přece jenom smyčci trochu překrýván. Navíc ne 

vždy při provedení této skladby vnímáme onen zvláštní quasi 

recitativní výraz, který dává dílu epický rozměr – ten se Kasíkovi 

rovněž podařilo vystihnout velmi přesvědčivě, o na doraz 

rozvířené virtuozitě finálních partií nemluvě. Že se toho 

večera píše právě datum 21. srpna, připomněl Tang po přestávce 

milým gestem, když přistoupil před orchestr se slovy, 

že provedení Pavany coufeurs du temps od Franka Martina 

věnuje právě tomuto osudovému dni. V interpretaci této lapidární 

konfese dosahoval se svým orchestrem jakési rovnováhy 

výrazu a hráčské pohody – přesvědčivě mu vyšel zejména 

první díl Pavany, kterému vtiskl žalobný náboj i eleganci. 

Ve slavné Dvořákově Serenádě E dur dosahoval hostující 

orchestr pod Tangovým vedením navzdory trochu nezvyklému 

poměru jednotlivých nástrojových skupin (vzhledem 

k minimálnímu obsazení primů a sekundů jsme očekávali 

Martin Kasík 

Foto © Dvořákova Praha – Zdeněk Chrapek 

spíš tři, nikoli čtyři cella atd.) takové vyváženosti hlasů, na 

jakou jsem zvyklí, i po stránce frázování a volby temp zněla 

typická česká repertoárová dominanta hostům přirozeně. 

V celkovém pohledu na toto provedení navíc upoutala jeho 

zvláštní jemnost a úchvatná vycizelovanost (2. téma vstupní 

části). Menuettto Tang lehounce roztančil a současně využil 

každé příležitosti k jímavému legatu, Scherzu vtiskl elektrizující 

spád, Larghetto spíš zlyričtil než posouval k meditativní 

kantiléně a Finale naprosto přesvědčivě vygradoval. Je to 

hřejivý pocit uvědomit si, že se v zahraničních sálech takto 

inspirativně prezentuje Dvořákova hudba. 

kvarteto casals 

Miloš Pokora 

Večer, pořádaný 28. 8., hodně sliboval. Na pražském pódiu 

se v rámci festivalu Dvořákova Praha objevilo slavné španělské 

Kvarteto Casals, navíc v programu, v němž převažovaly 

nejfrekventovanější repertoárové dominanty, což nabízelo 

jedinečnou konfrontaci se špičkovými kvartetními soubory 

domácími. Úplně první dojem z večera byl trochu rozpačitý, 

jelikož vystoupení hostů bylo situováno do Sukovy síně 

Rudolfina (nikoli do síně Dvořákovy, jak oznamoval tištěný 

program), který se pro zvukově sytý projev španělského 

kvarteta zdál příliš těsný. Ale to jen do okamžiku, než si ucho 

zvyklo. Od této chvíle už bylo zřejmé, že máme před sebou 

soubor skutečně špičkových kvalit. Způsob, jakým Kvarteto 

Casals předvedlo Schubertův Kvartet C dur, D. 46, nám 

zvlášť názorně demonstroval, jak úpěnlivě se Schubert snažil 

vyrovnat Beethovenovu vzoru. Chromaticky modulující 

introdukce k I. větě jako by svým kyvadlově odměřeným odvíjením 

evokovala beethovenovskou meditaci a bylo zajímavé, 

že i ve velebně zklidněném pohybu a ztišené dynamice 

zněl čtyřhlas smyčců nesmírně sytě. Allegro con moto 1. věty 

mělo sugestivně energický tah a rovněž ve volné větě jako 

by interpreti objevovali nějaký skrytě žhavý výraz, když 

se snažili o krajně vyklenuté fráze, možná až na úkor větší 

lehkosti. V Menuetu a hlavně ve finále robustní zvukovosti 

neubývalo, ale už to byl pravý Schubert, elegantně frázovaný, 

s báječně vychutnávanou imitační hrou a s roztomile vypointovanými 

přechody. 

Zvláštní obdiv si hostující kvarteto zasloužilo za uvedení 

skladby Hommage a András Mihály s podtitulem 12 mikroludií 

op. 13 od maďarského soudobého skladatele György Kurtága. 

Pětivětou kvartetní kreaci, jejíž každá část je rozčleněna 

do dalších drobných dílů a jež svou lapidárností připomíná 

Weberna, interpretovalo Kvarteto Casals zasvěceně, 

bylo znát že se skladatelem osobně spolupracuje. Atomizované 

motivky, krajně individualizované a prožitě frázované 

jednotlivými nástroji, do sebe dokonale zapadaly, takže navzdory 

veškeré složitosti skladatelových heterofonních mikrostruktur 

působila tato hudba přehledně a logicky. V každém 

případě hostující kvarteto Kurtágovu hudbu dokonale 

prosadilo – ne vždy býváme svědky, že z takto konstruované 

moderní kreace vyzařuje tak bezprostředně silný emotivní 

náboj, jako se to stalo například v části Lontanno, calmo, appena 

sentito (flažolety!) nebo ve finální části Leggiero, jejíž 

vyústění jako by před námi rozestřelo obraz nirvány. 

Beethovenův třetí Razumovský kvartet (C dur, op. 59/3) nastudoval 

hostující soubor vzorně přesně, k této preciznosti 

ovšem přistoupila i určitá interpretační nadsázka, spočívající 

zejména v až posedle zdůrazňovaných akcentech (Allegro 

con motto vstupní věty) a hodně uvolněné agogice, což bylo 

znát zejména v partiích provedení a naplno najevo dávané 

zálibě v co nesytějších vertikálách, a to i v Andante 2. věty, 

které kvartetu vyznělo přece jenom trochu syrově. Fugatované 

finále ovšem vyšlo hostům ideálně, posluchači se dlouho 

nechtěli rozloučit. •

16 


festival uprostŘed evropy 

pozval letos ke koŘenŮm 

Ústí nad Labem, chrám Nanebevzetí; 

Karlovy Vary, chrám svaté Máří Magdalény; 

Kadaň, chrám Povýšení svatého Kříže aj. 

Tomáš Kábrt 

Celkem na třicet tisíc lidí navštívilo letos na obou stranách 

severozápadní česko-německé hranice obří letní Festival 

uprostřed Evropy (15. 6. – 3. 8.). Sedmnáctý ročník multikulturní 

přehlídky tak úspěšně navázal na předchozí sezony. 

Více než osm desítek hudebních, literárních, divadelních 

i výtvarných akcí mezi bavorským Tirschenreuthem, Karlovými 

Vary, Ústím nad Labem a saskými Drážďany, letos 

na téma Kořeny – doteky – proměny, završil beznadějně vyprodaný 

koncert staré duchovní hudby ve velkém barokním 

chrámu Povýšení svatého Kříže v Kadani, který nahrával pro 

vysílání své stanice Vltava Český rozhlas. Komorní orchestr 

s historickými nástroji Capella Regia z Prahy, renomovaný 

Saský vokální sbor a mladí sólisté pod vedením drážďanského 

dirigenta Matthiase Junga zde provedli barokní mši 

Non sine quare (Nikoli bez příčiny) od adorfského rodáka 

z česko-bavorského pohraničí Johanna Caspara Kerlla, jednoho 

z největších dobových mistrů kontrapunktu, a finále 

koncertu a celého festivalu patřilo tradičně hudební modlitbě 

za oběti válek a totalitních režimů ve středu Evropy. 

V letos vybraném Requiem rodáka ze Stráže pod Ralskem 

Heinricha Ignaze Franze Bibera bylo publikum svědkem jedinečného 

a citlivého propojení formy s obsahem a odměnilo 

tento zážitek velkými ovacemi. 

Sedmitýdenní kulturní svátek spoluvytvářeli nejen renomovaní 

umělci z festivalového regionu Saska, Bavorska a Čech, 

ale na řadě koncertů vystoupily i hvězdy světového jména 

jako Sol Gabetta, Baiba Skride, Albrecht Mayer, Ernie 

Hammes, Europa Galante, King´s Singers nebo Hadouk 

Trio. Prolínání velmi různorodých kořenů evropské hudby 

vyjádřily na přehlídce průzračná hudba alpských horalů 

(Ostrachtaler Saitenmusik), mystické finsko-karelské zpěvy 

(Suden aika), jedinečný styl bulharských ženských sborů 

i neapolské balkónové árie (Aquabella), arabská (Hadouk 

trio) i židovská hudba (Synangogalchor Leipzig). Lidem se 

také díky festivalu otevřelo mnoho opomíjených architektonických 

skvostů v pohraničí - kostely, synagogy, hrady, zámky 

i přírodní venkovská pódia. 

Do asketického ústeckého gotického chrámu Nanebevzetí 

přivezl festival z Berlína akordeonové kvarteto hrající tanga, 

gigy a valčíky. Kultivovaný dámský Berliner Akkordeon 

Quartett střídal řízné fugy Astora Piazzolly s tichými meditacemi 

Johanna Sebastiana Bacha, aby posluchače opět vyzval 

k tanci v kostele jímavými valčíky Karla-Heinze Köpera, 

Yanna Tiersena nebo divoce pulsujícím Gallianovým New 

Yorkem. 

Světoznámý jazzový trumpetista Ernie Hammes z Lucemburska 

připravil s varhaníkem a improvizátorem Mauricem 

Clementem lázeňskému publiku v karlovarském barokním 

chrámu svaté Máří Magdalény napínavé chvíle, když uprostřed 

virtuózní interpretace klasiků jako Purcell, Bach nebo 

Telemann šokoval z chrámového kůru skutečně nekompromisním 

freejazzovým odvazem, expresí gradující od nejtemnějších 

varhanních rejstříků rozechvívajících svatyni v základech 

k divokému, nekonečnému, excelentnímu a drásavě 

osvobozujícímu vzepětí té nejjazzovější trubky zpět k velkolepému 

magickému sólu kostelních varhan ve zcela nových 

zvukových barvách. Jeden ze zaskočených posluchačů, který 

se pak dožadoval vysvětlení, co že to bylo za „apokalypsu”, 

vlastně nejlépe vystihl situaci. Mladí lucemburští muzikanti 

totiž předvedli konzervativním Karlovým Varům skutečnou 

apokalypsis, odhalení, soudobého hudebního myšlení. 

Festival uprostřed Evropy tak letos připomněl v místních 

svatostáncích někdejší průkopnickou úlohu církve v umění 

a muzikantům duchovní původ jejich oboru. 

Mottem příštího XVIII. ročníku Festivalu uprostřed Evropy, 

který byl vybrán jako vynikající kulturní projekt pro 

předsednictví České republiky v Radě Evropské unie, bude 

výrok Karla Čapka Humor je solí země. • 

Orchestr Europa Galante pod vedením Fabia Biondiho (2. zleva), který festival zahajoval v chrámu Nanebevzetí Panny Marie v bavorském Tirschenreuthu koncertem, 

věnovaným Antoniu Vivaldimu. 

Foto archiv

letní slavnosti staré 

hudby podeváté 

Praha, Obecní dům, Břevnovský klášter, SOP, 

Loreta, kostel sv. Havla, zámek Troja, 

Letohrádek Hvězda, Strahovský klášter; 

Dobříš, Zámek 

Michaela Freemanová 

Jako na olympijském stadionu si musel připadat posluchač 

závěrečného koncertu devátých Letních slavností staré 

hudby („Maestro di Boemia“ – Jan Dismas Zelenka), který 

se konal přesně měsíc po jejich zahájení, tedy 17. 8. ve Smetanově 

síni Obecního domu. Téměř plný sál přivítal Musiku 

Floreu a jejího sólistu, francouzského kontratenoristu 

Philippa Jarousského, potleskem, který během programu 

nabýval na intenzitě; každé Jarousského číslo odměnil 

dav obdivovatelů stejně nadšeným pokřikem, jako kdyby se 

místo o spřádání vzdušného krajkoví barokních hudebních 

frází jednalo o skvělý sportovní výkon – ať už šlo o části Zelenkových 

velkopátečních a škaredostředečních Lamentationes 

Jeremiae Prophetae a jeho hudby k jezuitské školské 

hře Sub olea pacis (zvlášť působivá byla árie anděla „Ave 

Deus“), nebo první přídavek, Händelovo „Dove sei“ z Rodelindy 

(druhý přídavek zopakoval poslední číslo programu). 

Jarousského lehký, jasný hlas se nad okouzleným publikem 

doslova vznášel, Musica Florea, kterou Marek Štryncl řídil 

od violoncella, se sobě vlastním elánem jak doprovázela, 

tak hrála instrumentální čísla programu – Ritornello ze 

Sub olea pacis, Hipocondrii a 7 concertanti A dur a Ouverturu 

a 7 concertanti F dur; závěrečný frenetický aplaus (ve 

stoje) nebral konce. 

„Finis coronat opus“… A jaké bylo toto „dílo“ jako celek 

Festival se konal pod titulem „Harmonie národů“ a rozdělen 

byl do dvou bloků – „L’Art français“ a „Evropská mozaika“. 

Ta měla osm částí a končila svrchu zmíněným závěrečným 

koncertem. Její první koncert byl situován do dobříšského 

zámku, kam výtečný mladý rakouský soubor moderntimes 

1800 (housle, viola, violoncello, příčná flétna a přirozený 

lesní roh) přijel 20. 7. oslavit „zlatý věk lesního rohu“ (tj. přelom 

18. a 19. století) u nás vesměs málo známými hornovými 

kvintety jejich vůbec prvního autora Františka Antonína 

Rösslera-Rosettiho, Federiga Fiorilla a Johannese Andrease 

Amona; hornista Christian Binde tyto skladby doprovodil 

stručným výkladem o přednostech a způsobu hry na přirozený 

lesní roh. Pro venkovské šlechtické sídlo ideálně koncipovaný 

program doplnily dvě další kompozice: Haydnovo 

Divertimento Hob. XI: 11, původně napsané pro baryton 

(basovou variantu violy d’amour; v tomto případě byl part 

barytonu svěřen houslím), violu a violoncello, a Mozartův 

Flétnový kvartet, KV 285. Protějškem tohoto koncertu se 

stala „oslava zlatého věku klarinetu” v břevnovském klášteře, 

kde 28. 7. vystoupil Crescendo Barock Ensemble, ve kterém 

spojili síly klarinetista Christian Leitherer, jeho manželka, 

gambistka Barbara Leitherer a cembalistka Barbara 

Maria Willi. Christian Leitherer se tu předvedl jako brilantní 

hráč nejen na barokní a klasicistní klarinet, nýbrž 

i na předchůdce klarinetu chalumeau, v sopránové, tenorové 

a basové poloze. Na programu byly skladby určené přímo 

pro klarinet (klasicistní Gregorio Sciroli), i kompozice, 

kde použití barokního klarinetu a chalumeau bylo jednou 

z možných voleb (Georg Friedrich Händel, Georg Philipp 

Telemann, Michel Corrette, Joseph Bodin de Boismortier); 

večer uzavřel jazzový přídavek, při kterém se výtečně bavilo 

jak publikum, tak umělci. 

Další část festivalové hudební mozaiky, „Carillon”, na kterém 

holandský varhaník a carillonér Boudewijn Zwart 


v pražské Loretě a na Strahově hrál 21. 7. v úpravách pro 

zvonkohru skladby renesančních, barokních a klasicistních 

autorů (Benedetto Marcello, Jan Pieterszoon Sweelinck, Gisbert 

Steenwick, Johann Gottfried Walther, Joseph Haydn, 

Giovanni Battista Pescetti), ke kterým připojil i vlastní kompozici, 

jsem možnost slyšet neměla – pokud však lze soudit 

z ohlasů, publikum přijalo tento koncert veskrze pozitivně. 

27. 7. zasvětil čtyřčlenný belgický soubor Oltremontano 

(housle, vihuela, chitarrone, cembalo, varhany, umělecký 

vedoucí, hráč na renesanční a barokní pozoun Wim Becu) 

a anglický zpěvák Charles Daniels ve staroměstském kostele 

sv. Havla nizozemské renesanci, která prostřednictvím 

hudebníků „zpoza hor” (v tomto programu Adam Gumpelzheimer 

a Orlando di Lasso) ovlivnila vývoj hudební tvorby 

pozdně renesanční a raně barokní Itálie (Lodovico Viadana, 

Giovanni Gabrieli, Giovanni Paolo Cima, Alessandro 

Grandi, Giovanni Picchi, Tarquinio Merula, Dario Castello, 

Antonio Gualtieri, Girolamo Frescobaldi, Claudio Monteverdi, 

Biagio Marini). Virtuózní polyfonní instrumentální 

skladby se střídaly s vokálními, kde stejně virtuózně pojatý 

tenorový part figuroval jako člen souboru vzájemně rovnocenných 

hlasů. Lidský hlas jako ideální renesanční hudební 

nástroj představil 13. 8. ve vyšehradské bazilice i maďarský 

A:N:S: Chorus – mužský alt, dva tenory, tři basy; umělecký 

vedoucí János Bali. Program koncertu sestaveného z duchovních 

kompozic skladatelů blízkých dvoru Matyáše Korvína 

(Johannes Tinctoris, Jacob Barbireau, Johannes Regis) 

a ukázek gregoriánského chorálu z maďarských pramenů, 

dal souboru možnost předvést všechny finesy renesančního 

hudebního myšlení – důraz na barvy hlasů, jejich rozsah a vyváženost 

uplatnění v celku kompozice; ne nadarmo patřila 

hudba v této době k vědeckým disciplinám. Samozřejmě ne 

vždy a všude: zcela jiný charakter měly živé renesanční a barokní 

tance a písně z Itálie a Španělska („zarambeques“), 

v provedení skvělé zpěvačky Marii Espady a členů španělského 

ansámblu Armoniosi concerti, hrajících na vihuelu 

a barokní kytaru (letohrádek Hvězda, 31. 7.). Jako poslední 

dílek zapadl do „Evropské mozaiky“ 8. 8. v letním refektáři 

strahovského kláštera program „Alla polacca“, sestavený 

z hudby, která byla v 18. století napsána pro varšavský 

i později s ním panovnickou personální unií spojený drážďanský 

dvůr (Alessandro Scarlatti, Antonio Vivaldi, Johann 

David Heinichen) a dobové tvorby, ve které se uplatňují prvky 

polského folkloru (Georg Philipp Telemann). Devítičlenná 

Wroclawska Orkestra Barokowa ho pod vedením výtečného 

violoncellisty Jaroslawa Thiela provedla skvostně; 

k úspěchu večera významně přispěli i sólisté – hobojista Marek 

Niewiedzal a flétnistka Jana Semerádová. 

Blok „L’Art français“ zahájil v Trojském zámku soubor 

Stradivaria (housle, viola da gamba, cembalo; 17. 7.) programem 

sestaveným ze s typicky francouzskou uměřenou 

elegancí provedených barokních instrumentálních skladeb 

(Marin Marais, François Couperin „Le grand“, François 

Francoeur „Le cadet“) a pro barok charakteristicky citově 

vypjatých kantát (Nicolas Bernier, Aminte et Lucrine, Jean 

Philippe Rameau, Orphée), ve kterých podal mladý americký 

tenorista Jeffrey Thompson výkon, který se plně vyrovnal 

Jarousskému. Do Tróje byl umístěn i druhý francouzský festivalový 

projekt – „Cestopis tanečního mistra” (23. 7.), režírovaný 

Jeanem Denisem Monorym, který v příběhu starce, 

jenž chce předat všechnu svou znalost tanečního umění své 

mladé žačce, figuroval i jako představitel titulní role. Vypravěčem 

byl loutnista Přemysl Vacek, žačkou rakouská tanečnice 

a choreografka Gudrun Skamletz, která se pohybovala 

jako motýl ve figurách stylizovaných barokních tanců anglických, 

polských, hanáckých, německých a italských (Purcell, 

Telemann, Brenntner, Schmelzer, Pollarolo, Vivaldi, Tricari); 

scénář představení napsal Bastien Ossart, kostýmy vytvořila 

Chantal Rousseau. Hudební doprovod obstaral festi-

že autenticita představení nesahala až k vystoupením žonglérů 

a roznášení kořeněného vína během výměny svíček, si 

nestěžoval nikdo. 

*** 

Během festivalu se k francouzským festivalovým projektům 

konalo několik tiskových konferencí; využila jsem jednu 

z nich k tomu, abych shrnula myšlenky Jeana Denise Monoryho, 

které vyplynuly jak z jeho rozhovoru s novináři, tak 

z pozdější konverzace před první zkouškou na Molièrovu 

hru. Konferenci, jíž se Monory účastnil, zahájila Olga Poivre 

d’Arvor, ředitelka pražského Francouzského institutu, 

bez jehož pomoci a podpory dalších organizací (mimo jiné 

francouzského Festival de Sablé, který letos oslavuje třicet 

let svého trvání, a stavební spořitelny Modrá pyramida) by 

se festival v tomto rozsahu konat nemohl; v roce 2008 byl také 

součástí Francouzské sezony, organizované pod záštitou 

francouzského a českého ministra zahraničí. 

Z inscenace Moliérovy komedie Lékařem proti své vůli, provedené ve Státní opeře 

Praha souborem La fabrique a theatre. 

val pořádající špičkový český soubor Collegium Marianum 

pod vedením Jany Semerádové; jeho členové se o vynikající 

dojem z tohoto představení zasloužili i jako herci, zpěváci 

a tanečníci (zvláštní zmínku si tu zaslouží houslista a violista 

Vojtěch Semerád). 

Třetí a poslední část bloku “L’art français” se odehrála ve vyprodané 

(!) Státní opeře Praha, kde divadelní společnost La 

Fabrique à theatre v režii Jeana Denise Monoryho, kterému 

asistovala choreografka Juliette Rasa, provedla Molièrovu 

komedii Lékařem proti své vůli – při svíčkách, které tak jako 

v Tróji hořely v korytech, umístěných přímo na scéně 

a navíc i ve zpředu zastíněných lustrech; jejich světlo dodávalo 

měkce zlatavé zabarvení kostýmům, scéně i bíle nalíčeným 

tvářím herců i hudebníků (teorbista Manuel de Grange 

a gambistka Hana Fleková, kteří měli na starosti předehru 

a meziaktní hudbu; tak jako v dobové opeře zakončil představení 

sbor). Celá hra byla provedena v miniaturním prostoru, 

vymezeném dvěma černobílými otočnými prospekty 

(scénu navrhla Charlotte Smoss, kostýmy, pečlivě odlišující 

panstvo a služebnictvo, Chantal Rousseau a Genevieve David, 

osvětlení Pascal Deneu a Martin Le Moal). Pohyb jednajících 

osob musel proto být krajně úsporný a hlavními vyjadřovacími 

prostředky byly tak jako v době vzniku hry slovo 

a gesto. Barokní gestika je svého druhu znaková řeč, která 

vyjadřuje obsah a význam textu i pocity jednajících osob (při 

pláči naznačují ruce stékání slz, v radosti se lehce vznesou), 

někdy si vypomůže rekvizitou (v tomto případě obuškem) 

způsobem, který připomíná pozdější podomní „rakvičkové” 

a lidové divadlo, které si bezpochyby své výrazivo půjčovalo 

právě z „velkého” divadla stejným způsobem, jako si folklor 

přivlastňoval prvky „velké” hudby. Přes vysokou stylizovanost 

je tento způsob jevištního ztvárnění barokní hry přirozenější 

než civilní herectví; francouzský soubor si intenzitou 

svého projevu v několika okamžicích podmanil publikum, 

které vydrželo sledovat Molièrovu hru bez přestávky téměř 

dvě hodiny a dlouhotrvajícím potleskem odměnilo jak režiséra, 

tak herce (Julien Cigana, Mariline Gourdon, Lauri 

Lupi, Raphael Beauville, Bénédicte Lavocat, Bastien Ossard, 

Christian Joubert, Ségoléne Van der Straten). Na to, 

Foto Ivan Prokop 

Jak dlouho se francouzští divadelníci věnují rekonstrukcím 

barokních představení 

Zhruba dvacet let; do dneška se dochovalo něco kolem padesáti 

dobových dokladů – mimo jiné i jedna z nejdůležitějších 

učebnic gestiky, která vyšla v 18. století v Anglii. Kromě 

gestiky jde i o jevištní pohyb a řeč i výslovnost, která je 

hodně podobná nářečí, jakým se mluví na jihu Francie, nebo 

v kanadské provincii Quebec, se zřetelným „r”, které je pro 

jevištní francouzštinu typické i dnes. Inspirovat se je možné 

i dobovými obrazy a sochami. Hledáme vlastně kořeny 

francouzského divadla – oproti Anglii, kde se Shakespeare 

hraje po staletí, a Itálii, která má svou commedii dell’arte, 

je francouzské divadelnictví v nevýhodě, protože nejdřív byla 

jeho tradice narušena revolucí – a později, v souvislosti 

s politickými změnami, i všeobecnou proměnou vkusu ve 

prospěch realismu. 

Hraje vaše společnost výlučně barokní hry – a jaké Jen 

komedie, nebo i jiné žánry 

Nastudovali jsme také scény ze života Tolstého; byla to zajímavá 

práce. Z barokních her se věnujeme především komediím, 

protože jsou pro publikum nejpřístupnější; hráli jsme 

ale i Racinovu tragedii Andromache. 

Jak jste k Molièrovi vybírali jevištní hudbu 

Molière připravoval divadelní představení spolu s Jeanem 

Baptistem Lullym a Markem Antoinem Charpentierem. 

Lully chtěl ale pro sebe získat větší prostor a spolupráce 

skončila roztržkou. Hudbu k Lékaři proti své vůli jsme tedy 

spolu s Manuelem de Grange vybrali barokní, ale ke hře 

samotné původně nepatřila. Dobové divadlo se snažilo napodobovat 

antické vzory – herec musel být zároveň zpěvákem; 

na druhé straně o tom, jaké využití hudba v činohrách 

měla, nemáme dost informací – víme jen, že hlavní postava, 

Sganarelle, by měla v jedné scéně zpívat. 

Neomezuje barokní gestika herce ve svobodném projevu 

Vůbec ne – přináší naopak daleko větší svobodu projevu. 

Jakmile se herec naučí baroknímu divadelnímu jazyku (ve 

Francii dnes existuje asi třicet herců, kteří ho ovládají, gestiku 

už je možné studovat na školách), je na tom jako hudebník, 

který má perfektní znalost barokních interpretačních 

technik – může s nimi pracovat tvůrčím způsobem, využívat 

improvizaci, pravidla neporušovat, ale rozvíjet. 

Jak na vaše představení reaguje francouzské publikum 

Výborně – slyšel jsem už někoho říci, že Molièra v jiném 

provedení už vidět nechce. 

V hudbě je to totéž – řada lidí tvrdí, že když si poslechli 

Mozarta hraného na kladívkovém klavíru, na moderním

křídle ho už nechtějí slyšet. A vaše vlastní pocity z přípravy 

představení, která jste režíroval 

Báječné – tahle práce každého, kdo se na ní podílí, do sebe 

doslova vtáhne; fyzicky je nesmírně náročná – ne každý člen 

našeho souboru může hrát jakoukoliv roli. Intenzita vložené 

energie je taková, že si nad výsledkem připadáme jako v oslnění 

– prožíváme katarzi. 

Stejně jako vaši diváci – odcházím z divadla s povznášejícím 

pocitem duševní očisty a touhou ji co nejdřív znova 

zažít. V Praze jste před několika lety režíroval Pergolesiho 

operu La serva padrona, letos jste přivezl Cestopis tanečního 

mistra a Lékaře proti své vůli; doufejme, že se sem budete 

moci s dalším ze svých projektů vrátit co nejdříve. • 

theatrum kuks 2008 

Kuks, Lapidárium, kostel Nejsvětější Trojice, 

Refektář, U Davida a Goliáše 

Michaela Freemanová 

Theatrum Kuks patří k nejzajímavějším mimopražským projektům, 

které se snaží o oživení konkrétní historické lokality. 

Před rokem 1989 a ještě dost dlouho po něm byl kukský 

hospitál sice majestátní, ale přece jen ruinou, byť sochařsky 

bohatě vyzdobenou; jejím protějškem byla na druhé straně 

údolí stejně spící víska, kde se nacházely sochy Davida a Goliáše 

a torzo někdejší šporkovské rezidence a lázní. Dnes je 

situace zcela jiná: z velké části opravený hospitál nabízí návštěvníkům 

velkou historickou expozici a farmaceutické muzeum, 

za řekou je obnoveno schodiště, lemované kaskádou 

kamenných lastur, kterými po celou sezonu protéká voda, vylévaná 

z nádob, které drží dva tritoni, kteří se dřív povalovali 

v trávě u schodů; dá se tu najít i znovu vybudovaný šporkovský 

Comoedien-Haus. Samotné Theatrum je jen jednou z řady 

akcí, které se konají tady, v sousední vsi Choustníkovo Hradiště 

i v blízké Žirči, kde v jezuitské koleji sídlívali úhlavní 

nepřátelé Františka Antonína Šporka. Základní myšlenkou 

Theatra je festival barokního divadla, opery a hudby: přehlídka 

toho, co lázně nabízely svým návštěvníkům v době své 

největší slávy. V programu letošního ročníku se od čtvrtka 

21. do neděle 24. 8. v Kuksu vystřídalo čtyřicet osm pořadů, 

které se většinou časově po půlhodinách překrývaly: procesí, 

čtení pohřební řeči za Františka Antonína Šporka v kryptě 

klášterního kostela, koncerty, divadelní a taneční představení, 

přednášky, výstavy včetně land-artové instalace (písmenková 

koláž ve tvaru velkých balonů, rozestavěných po hlavní 

přístupové pěšině klášterní zahrady; každý z nich reprezentuje 

tvorbu jednoho spisovatele), předvádění během festivalu 

využívaných kopií historických cembal z dílny hradecké firmy 

Bečička-Hüttel-Šefl, „běhání s kroužkem“ (rekonstrukce 

jízdy na koni kolem trpaslíků, kteří za Šporkových dob 

stávali na kukském závodišti, spojená s navlékáním kroužků 

na dřevec), žonglování, šermířská show s pochodněmi, noční 

barokní rauty, buď ve střízlivé podobě piva, kávy a preclíků, 

nebo za doprovodu cikánské kapely v klášterním sklepě. 

Interpreti zahraniční (z Anglie, Itálie, Německa, Rakouska, 

Ruska a USA.) i domácí (Musica bellissima, Hypocondria 

Ensemble, La Lusignuola, Siloe, pardubické studentské 

Barocco sempre giovane, které vzniklo z popudu festivalu, 

Hana Blochová, Simona Holubcová, Jiří Stivín, Jaroslav 

Tůma, Přemysl Vacek, Lukáš Vytlačil, Andrea Miltnerová 

- anglická tanečnice, žijící řadu let v Čechách). Z pátečního 

dění, které jsem měla možnost zčásti sledovat, působil 

výborně Faust v provedení pražského Malého vinohradského 

divadla, půvabná byla rekonstrukce činoherních výstupů 

Gottfrieda Benjamina Hanckeho, nastudovaná zdejší rezidenční 

divadelní společností Geisslers Hofcomoedianten, 

Na prahu 43. sezony 

Přítomnosti 

Vojtěch Mojžíš 

Idea sdružení se zrodila na začátku 20. let a ukázala se 

velmi životnou. Přítomnost byla založena v roce 1924 

splynutím „Nezávislých“ a sdružení „Několika“. Hned 

v prvních letech se musela vyrovnat s ideovými rozpory 

svých zakládajících členů (například Bláha-Mikeš, 

E. F. Burian a další). 

Koncem třicátých let byla oživena nástupem energické 

tvůrčí a organizační vlny členů Hábovy školy. Zdárně 

a se ctí ustála těžká léta válečné poroby, i když ztráty 

byly značné. Mohutný rozmach slibovala léta poválečná, 

kdy se iniciativy chopila mladá, talentovaná a všestranně 

vzdělaná generace, Jan Hanuš, Karel Reiner, Karel Husa, 

Jiří Pauer, Václav Smetáček, ing. Karel Hanf a další. 

Záhy však přišlo období nejtěžší. Začátek padesátých let 

znamenal faktický zánik Přítomnosti. Smutné na té události 

bylo zvláště to, že tehdy násilně a shora vnucená 

idea transformace spolkového života nalezla pochopení 

i u některých z členů Přítomnosti. Na svoji revitalizaci 

musela pak Přítomnost čekat až do změny politických 

poměrů v zemi, ke které došlo na sklonku osmdesátých 

let. V roce 1991 tak šestadvacátá sezona znovuzrozené 

Přítomnosti navázala na tu předčasně ukončenou pětadvacátou 

z roku 1949. Některé svoje tehdejší protagonisty 

zastihla ještě plné nadšení a životní energie. Jedině 

díky nim, a zde alespoň některá z mnoha jmen - Jan 

Hanuš, Ivo Jirásek, Jan F. Fischer, Zdeněk Šesták, ing. 

Ivan Englich, mohlo dojít k obnově spolkové a koncertní 

činnosti a po deseti letech nové Přítomnosti v jejím 

organismu i k další nezbytné generační výměně. 

Dnešní Přítomnost, která nyní vstupuje do své 43. sezony, 

je již moderním umělecko-tvůrčím spolkem, který 

zejména svojí systematickou koncertní činností reprezentuje 

podstatnou složku soudobého, tedy „Přítomného“ 

českého kompozičního a interpretačního umění. 

O aktuálním dění ve Sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost, jeho 

koncertech a představeních či záměrech do budoucna se budete moci 

na stránkách Hudebních rozhledů pravidelně seznamovat i v tomto 

roce. Rovněž tentokrát se necháme rádi inspirovat i vašimi otázkami, 

které lze zaslat e-mailem na adresu kratochvilova&dataucet.cz nebo 

rozhledy@volny.cz.

20 


Andrea Miltnerová v Tanci pro Matyáše Brauna 

která každoročně připravuje obnovené premiéry barokních 

her, souvisejících s Kuksem, svěže zněly Bachovy duchovní 

písně ze Schemelliho zpěvníku (Klára Vlahačová, Petr Šefl) 

i Vivaldiho kantáty a cellové sonáty v provedení brněnského 

souboru Hofmusici, dramaticky laděná byla taneční pocta 

Andrey Miltnerové Braunovu dílu. Významnou součástí Theatra 

jsou workshopy; na výběr byly divadelní, taneční i hudební, 

ze kterých vedl jeden německý hráč na barokní trombón 

Günther Heinz, druhý na raně barokní hudbu specializovaný 

zpěvák Michael Pospíšil, jehož kurzy, zaměřené na 

rozvoj hudebnosti především mladých lidí (kromě Kuksu mj. 

Heřmánkovice, Valdštejn, před časem Jindřichův Hradec) 

mají své dlouholeté příznivce; třetí workshop byl už po několikáté 

v rukou výtečného italského barokního houslisty Riccarda 

Minasiho, který pro závěrečný koncert Theatra 2008 

připravil novodobou premiéru římského oratoria Alessandra 

Melaniho Il fratricido di Caino z roku 1677. 

Jako celek je Theatrum Kuks projekt rozhodně pozoruhodný 

– je za ním obrovské množství práce a nápadů; souborů 

a jednotlivců, kteří by tu chtěli vystoupit, se bezpochyby 

vždycky najde nemalé množství. Možná, že se právě v příštím 

roce podaří organizátorům znovu vtáhnout do festivalového 

dění další obce někdejšího šporkovského panství a nedaleký 

Braunův Betlém, přivést sem další z dnešních špičkových 

českých souborů specializovaných na starou hudbu, 

a udělat z Kuksu opět takové centrum uměleckého a společenského 

života, jaké z něj kdysi kolem bezvýznamného vodního 

pramene vytvořil František Antonín Špork. • 

chopinova hudba 

u pramenŮ 

Mariánské Lázně, Společenský dům Casino, 

Kolonáda, Městské divadlo aj. 

Ivan Ruml 

Foto © Benčovi 2008 – Yvona Benčová 

Pod záštitou hejtmana Karlovarského kraje JUDr. Josefa 

Pavla a za finanční podpory ministerstva kultury ČR se od 

16. do 23. srpna uskutečnil v Mariánských Lázních 49. Chopinův 

festival, který nabídl svým návštěvníkům tři orchestrální 

koncerty, pět klavírních recitálů a řadu dalších akcí 

spojených s hudbou. Každoroční srpnový svátek Chopinovy 

hudby pořádá Společnost Fryderyka Chopina v České republice 

a město Mariánské Lázně za spolupořadatelství společnosti 

Motive. Generálním partnerem festivalu je Fond 

investorských společností. 

Na dominanty 49. ročníku jsme se zeptali čestného předsedy 

české Chopinovy společnosti, prof. Ivana Klánského: 

„Každý koncert byl velice zajímavý, krásný, ale pokud bych 

měl určitá jména vyzdvihnout, tak bych asi mluvil o Martinu 

Kasíkovi, který zahrál skvělý nedělní recitál, a o fantastickém 

recitálu italského pianisty Sandra de Palmy. Pak jsme slyšeli 

velice zvláštního, oduševnělého Chopina polského klavíristy 

už starší generace Janusze Olejniczaka. Z mladých umělců 

bych chtěl speciálně upozornit na zahajovací výkon polské 

pianistky Marii Gabryś (Chopinův Klavírní koncert f moll) 

a na večer laureátky letošní červencové mezinárodní Chopinovské 

soutěže v Mariánských Lázních – Japonky Eri Goto. 

Nesmím zapomenout na vynikající výkon polského dirigenta 

Tadeusze Strugaly na závěrečném koncertu, na velice podařené 

premiéry našich mladých interpretů, ať už to byli dirigent 

Petr Popelka nebo violista Jakub Novák, nebo mladí umělci, 

kteří vystoupili na sobotním dopoledním koncertu. Mimořádný 

výkon předvedly na letošním ročníku také orchestry – Západočeský 

symfonický orchestr Mariánské Lázně a Komorní 

filharmonie Pardubice, která svým výkonem doslova zvedla 

Laureát 6. mezinárodní Chopinovy soutěže ve Varšavě v roce 1970, Janusz 

Olejniczak, jehož ruce (+ soundtrack se Chopinovou hudbou) byly sejmuty 

v polsko-francouzsko-německo-britském koprodukčním filmu Pianista režiséra 

Romana Polanského. 

Foto Hana Smejkalová


publikum ze sedadel.“ Zmínil jste se o polském pianistovi 

Januszi Olejniczakovi, který je vaším přítelem. Tohoto 

umělce známe ze životopisného filmu o Chopinovi Modrý 

tón (La note bleue), který natočil Andrzej Zulawski a kde 

ztvárnil polského básníka klavíru, ale také ze soundtracku 

pro snímek Romana Polanského Pianista, ověnčeného třemi 

Oscary. 

„Janusz Olejniczak patří k modlám chopinovského světa“, 

říká Ivan Klánský. „Je velice zvláštní jako člověk. Neměl lehký 

život. Prožil velice smutné osobní záležitosti - zahynul mu 

mladý syn a jeho Chopin mluví opravdu ze srdce. To není 

Chopin realistický nebo už vůbec ne okázalý, kde by chtěl 

předvést svou techniku nebo pianistické zručnosti. To je Chopin, 

kde každý tón promlouvá velmi melancholicky. Jak známe 

život Chopinův, tak tyto momenty jsou ve skladatelově 

díle silně zastoupeny a právě Janusz Olejniczak umí ze Chopinovy 

hudby tyto prvky dostat velmi zřetelně, pro každého 

posluchače pak zcela srozumitelně“. 

O Klánského slovech jsme se mohli plně přesvědčit nejen 

v tklivě předneseném Nokturnu c moll, op. 48, ale zejména 

v přídavku, jímž bylo Scherzo b moll, op. 31. S takovou elegancí 

a zároveň přednesovou hloubkou se dnes na koncertních 

pódiích setkáváme jen zřídka. 

Dále jsme hovořili o fenoménu asijských pianistů, kteří zaujímají 

dnes čelné místo na mezinárodních koncertních pódiích. 

Donedávna se tvrdilo, že Japonci sice mají rádi evropskou 

hudbu, i po technické stránce dosahují vysoké úrovně, 

ale přece jenom nemají cit, který máme my… 

„Bohužel, stále se to říká“, komentuje moji úvahu Ivan Klánský. 

„Slyšíme často na mezinárodních soutěžích, že asijští pianisté 

mají skvělou techniku, která je daná manuálními schopnostmi. 

Asijských pianistů hraje stále víc, možná milióny, takže 

procento vynikajících interpretů z nich je sice malé, ale 

z obrovského výběru je jich nicméně dostatek, aby zaplnili 

světový klavírní trh. Jednou z nich je mladá dívka Eri Goto, 

která zvítězila v letošní Chopinovské soutěži v Mariánských 

Lázních. Je to pianistka, kde kombinace enormní technické 

zručnosti a evropsky velice emotivního podání Chopina dokazují, 

že člověk z jiné kultury je schopen evropskou hudbu 

skvělým způsobem interpretovat“. • 

festival špilberk 

byl vážný i nevážný 

Brno, nádvoří hradu Špilberk 

Karla Hofmannová 

Adriana Kohútková a Ondrej Šaling v áriích ze Smetanovy Prodané nevěsty jako 

Mařenka a Vašek 

Brněnská filharmonie v letním festivalu na Špilberku 

s podtitulem „Divadlo a chrám“ vsadila především na mladé 

umělce a tuto strategii chce udržet i do budoucna. Zahájení 

14. srpna Janáčkovou Sinfoniettou bylo ve znamení 80. výročí 

úmrtí skladatele. Po úvodních fanfárách se postupně 

atmosféra uvolňovala, zejména v poetických a něžných částech, 

závěr byl impozantní, žestě úderné a svítivé a celkový 

výsledek strhl publikum i hráče. Dirigent Petr Altrichter 

v áriích ze Smetanovy Prodané nevěsty jen nechával vyznít 

excelentní sólisty. Spolehlivý Jeník Tomáše Černého, šťavnatý 

hlas a půvabný zjev Mařenky Adriany Kohútkové, hlasově 

mohutný Kecal Martina Gurbaĺa a neodolatelný Vašek 

Ondreje Šalinga. Všichni uvolnili projev a komunikovali nejen 

mezi sebou ale i s dirigentem a dokonce i se členy orchestru. 

Obzvlášť Vašek byl herecky „k sežrání“ a navíc disponuje 

zvonivým a ušlechtilým tenorem s perfektní českou dikcí! 

V neděli 17. srpna bylo publikum přilákáno na Hollywoodskou 

noc s hudbou z kultovních amerických filmů v podání 

Českého národního symfonického orchestru. Pod vedením 

Tomáše Braunera hrál však orchestr bez šťávy a fádně, velkým 

omylem byla afektovaná zpěvačka barového témbru, jejíž 

jméno se divák nedozvěděl. O to víc se zviditelnil večer, ve 

kterém vzdala Brněnská filharmonie Poctu Rossinimu, aniž 

použila melodie jeho nesčetných oper a zvolila Variace C dur 

pro klarinet a orchestr s lotyšským klarinetistou Intsem Dalderisem, 

který hrál se zaujetím a s krásným tónem. Litevský 

dirigent večera Modestas Pitrenas představil skladbu lotyšského 

skladatele Romualdse Kalsonse Retrospekce, dílo milé 

a relaxační. Koncert 20. srpna byl programově věnován mladému 

publiku. Symfonické tance světových romantiků hráli 

Mladí brněnští filharmonikové. Je to soubor amatérský, 

zato zdatný. Hrají v něm studenti a absolventi brněnských 

hudebních škol do 26ti let, kteří se vypracovali na sympatické 

těleso pod taktovkou Tomáše Krejčího a Gabriely Tardonové. 

Hudba v pohybu zazněla 21. srpna v podání Janáčkovy 

filharmonie Ostrava za vedení brněnského dirigenta Jakuba 

Kleckera. Přednesli výběr z Janáčkových Lašských tanců, 

Špalíček Bohuslava Martinů, suitu z Prokofjevova baletu 

Romeo a Julie a Stravinského suitu Pták Ohnivák. Klecker 

se ukázal jako dirigent velkého formátu, schopný vystavět 

a udržet velké klenuté fráze a dát dílům plasticitu a duši, 

kdy uchopí posluchače a nepustí až do poslední noty. Poslední 

večer 26. srpna měl název „Zrcadlo dokonalosti“ podle 

duchovní kantáty nastávajícího rezidenčního skladatele brněnské 

filharmonie, Angličana Richarda Blackforda, který 

byl současně i dirigentem večera. Spoluúčinkoval Bournemouth 

Symphony Chorus, který dílo premiéroval a natočil 

na CD. Meziaktní hudba z Janáčkovy opery Příhody lišky 

Bystroušky a velebné Dvořákovo Te Deum se zpěváky Evou 

Daňhelkovou a Tomášem Baďurou spolu s Filharmonií Brno 

měly korunovat letošní letní festival. Snad ale nebyl sbor 

v dobré kondici, jeho výkon byl poněkud unavený, stejně jako 

výkony obou sólistů. Sama kantáta nepřekvapila objevností, 

spíš jde o dílo, které reflektuje tradiční skladebné postupy. 

Vrcholem festivalu se tedy večer nestal, ale ukončil letní festival 

na Špilberku příjemně. • 

Foto archiv

22 


mezinárodní kytarový 

festival v brnĚ 

Brno, Nová radnice, Špilberk 

Karla Hofmannová 

První týden v srpnu (3. – 8. 8.) patřil v Brně už po sedmnácté 

kytarovému festivalu. Česká kytarová společnost reprezentovaná 

kytaristou Vladislavem Bláhou úspěšně využívá 

toho, že hra na kytaru má v Brně zázemí na JAMU, 

konzervatoři i základních uměleckých školách. Realizovaly 

se večerní koncerty, mezinárodní kurzy a soutěž pro mladé 

hudebníky ve dvou kategoriích – do 12ti let a do 16ti let. Letos 

se do Brna sjelo na 100 aktivních účastníků a 12 lektorů. 

Vítězkou mladší kategorie se stala Roza Franziska Maier 

z Rakouska, vítězem starší kategorie Vít Dvořáček z Brna. 

Účastníky kurzů vedli zahraniční lektoři, které bylo možné 

večer slyšet na jejich koncertech v zasedací síni Nové radnice. 

Bylo možné se setkat s nejlepšími umělci doslova z celého 

světa, jakými jsou například Julian Byzantine, původem 

z Londýna, který působí na konzervatoři Griffithské univerzity 

v australském Queenslandu či Ital Sandro di Stefano, 

který je současně i skladatelem filmové hudby, hudebním 

režisérem a dirigentem a jako jediný předvedl svůj unikátní 

Classical & Midi Guitar Project, ve kterém hledá nové 

cesty vyjádření pro klasickou kytaru. Excelovalo i dánské 

duo housle – kytara umělců Finna Svita a Jochena Brusche 

a italský kytarista Roberto Fabbri nebo Dale Kavanagh, 

dáma kanadské kytary. Vrcholem festivalu byl výkon amerického 

kytaristy Scotta Tennanta, držitele Grammy 2005. 

Během celovečerního koncertu dokázal přeplněný sál svou 

fantastickou hrou strhnout k aplausu ve stoje. Závěrečný 

večer na nádvoří hradu Špilberk „Noc Flamenka“ je tradicí, 

tentokrát přijela skupina z Andalusie, Victor Monge 

„Serranito“ y grupo ve složení tři kytary, perkuse, tanečník 

a zpěvačka a předváděli čisté flamenco, ve kterém se proplétal 

účinek hudby, zpěvu a tance. „Serranito“ exceloval především 

při improvizaci a strhával skupinu k maximálnímu 

výkonu. Zatímco koncerty na Nové radnici sledovali spíš kytaroví 

profesionálové a fandové, večer na Špilberku přilákal 

rozmanité publikum a byl pohodovým doplněním letního 

kulturního dění v Brně. • 

orpheon summer academy 

v jindŘichovĚ hradci 

Jindřichův Hradec, Národní muzeum 

fotografie, zámek a kostel sv. Jana Křtitele 

Zuzana Růžičková 

Již 10. rok se v Jindřichově Hradci konají kurzy interpretace 

staré hudby 17. a 18. století pod vedením José Vazquéze, profesora 

na Hochschule für Musik ve Vídni a dalších pedagogů. 

Letos koncertovali a vyučovali Lúcia Krommer, Maďarsko, 

Susanne Braumann, Německo – violy da gamba, Bert 

Hönig, Holandsko – zobcová flétna, Christian Braumann, 

Německo – sbormistr a cembalista. 

Účastníky jsou amatéři z mnoha zemí a širokého věkového 

rozpětí od nejmladší flétnistky – absolventky zdejší ZUŠ – až 

po šedovlasé dámy a pány. Všem společné je nadšení, snaha 

hrát co nejlépe a dobrá nálada. Jak by ne, sluníčko svítí, Jindřichův 

Hradec nabízí množství nádherných sálů, a, v neposlední 

řadě, je tu neúnavná péče paní ředitelky ZUŠ Jarmily 

Kulhavé, která obětavě, starostlivě a s úsměvem obětuje 

prázdniny a zařídí vše – ubytování, stravování, ale i návštěvu 

u zubaře, přistavení židlí pro nečekané množství publika 

(čtete dobře!) i závěrečný domácí oběd. 

V rámci kurzů se konaly čtyři koncerty, tři obstarali páni 

profesoři (26., 28. a 30. 7.), ve čtvrtém (2. 8.) už účastníci 

ukázali, co se naučili. Nádherně restaurovaný refektář v bývalé 

jezuitské koleji (nyní Národní muzeum fotografie), rondel 

státního zámku a Kostel sv. Jana Křtitele poskytly ideální 

prostory jak akustikou, tak inspirativní krásou. 

José Vazquéz, drobný, živý, jiskřící nadšením a inteligencí, 

přivezl vzácné nástroje ze své jedinečné sbírky (čítající na 

170 originálních nástrojů z let 1570 až 1800), srší dramatickými, 

často improvizovanými nápady, střídá gambu s barokními 

houslemi, sestavy se stále mění, publikum ani chvíli 

nevydechne. 

26. 7. jsem byla přítomna koncertu profesorů, hrála se francouzská 

hudba, zejména versaillského okruhu. Pedagogové 

z různých koutů světa vytvořili pozoruhodnou jednotu stylu 

interpretace průzračné, rytmicky i dynamicky zřetelné 

a hlavně po výtce muzikanské. Christian Braumann rozezvučel 

i starý Lindholm (cembalo), virtuózní flétnista Bert 

Hönig předvedl své umění v řadě koncertantních skladeb 

a i tři gamby ve skladbě Marina Maraise byly intonačně pozoruhodně 

čisté. 

Program závěrečného koncertu, na kterém hráli účastníci 

vždy s jedním z profesorů, byl nápaditě sestaven z drobniček 

italských a anglických autorů 17. století. Na zahájení a na 

konec večera nastudoval celý kolektiv sbory Purcella, Rossiho 

a Dowlanda. 

Od 9. 8. zněly třídy jindřichohradecké ZUŠ dalšími hudebními 

kurzy, tentokráte pod vedením Kvarteta Martinů. 

Vřelé díky všem, kteří toto umožňují. • 

poutní místo 

panny marie pomocné 

u zlatých hor rozeznĚly 

tóny krásné hudby 

Zlaté Hory, kostel Panny Marie Pomocné 

Viola Králová 

Již po šesté se na poutním místě Panny Marie Pomocné 

u Zlatých Hor sešli ti, jimž není lhostejný stav dědictví našich 

předků. K tradici, kterou v roce 2003 založily společně 

s duchovní správou poutního místa Mezinárodni interpretační 

kurzy Antonína Kubálka, kanadského pianisty české- 

Zleva Richard Pohl, Otec Stanislav Lekavý, Jana Doležílková a Mario Zhang 

Foto archiv


ho původu, se tak přihlásili další interpreti. Kostel sv. Jana 

Křtitele v Horním Údolí, který byl v roce 2002 prohlášen 

za státní kulturní památku, se tak díky pomoci dárců pomalu 

a jistě stane vyhledávaným místem nejen věřících, ale 

i všech, kteří obdivují um a tvůrčí dovednost dávných obyvatel 

našeho regionu. S nadšením a vřelými ovacemi bylo 

přivítáno vystoupení kanadského tenoristy čínského původu 

Maria Zhanga a českých interpretů, sopranistky Jany 

Doležílkové a pianisty Richarda Pohla. Mladá pěvkyně se 

ucházela o přízeň posluchačů interpretací tří operních árií 

Měsíčku na nebi hlubokém z Dvořákovy Rusalky, Signore, 

ascolta z Pucciniho Turandot a O mio babbino caro z Pucciniho 

opery Gianni Schicchi. Mario Zhang si pro poutní 

místo připravil árii Kalafa z Pucciniho Turandot, jež patřila 

k zamilovaným repertoárovým číslům Pavarottiho, k němuž 

Zhanga přirovnal prestižní BBC Music Magazine. 

Všem známá Ave Maria byla kanadským sólistou představena 

v jiném zpracování a to díky Pietru Mascagnimu. Základem 

písně se stalo orchestrální intermezzo ze skladatelovy 

opery Sedlák kavalír. Oba pěvci se nebáli vedle interpretačně 

náročných árií zařadit také italské canzonetty, které 

patří odjakživa k oblíbeným číslům světových tenoristů. Jednu 

z nejpůvabnějších, Torna a Surriento (Návrat do Surrienta) 

od Ernesta de Curtise, si vybral Mario a jeho přítelkyně, 

Jana Doležílková, přesvědčila interpretací slavné Mattinaty 

(Ranní písně) od Ruggiera Leoncavalla, která byla napsána 

pro jednoho z největších tenoristů, legendárního Enrika 

Carusa. Tradičně se největší oblibě těší dueta, což potvrdili 

diváci, když po vyslechnutí závěrečného duetu z opery Aida 

Giu seppe Verdiho, zvolali sborově bravo, které podpořili 

bouřlivým aplausem. Stejným způsobem reagovalo obecenstvo 

na působivé provedení slavného duetu básníka Rodolfa 

a chudé dívky Mimi O soave fanciulla z Pucciniho Bohémy. 

Společné vystoupení obou pěvců uzavřel Panis Angelicus Césara 

Francka. Andělský chléb předložili v citlivě pojaté podobě 

s přesnými nástupy po sobě jdoucích hlasů. 

Je nepsaným pravidlem, že pěvecká vystoupení mají u posluchačů 

větší úspěch, než-li komorní recitál. Málokdo si však 

uvědomuje, že největší tíha spočívá na bedrech korepetitora, 

na kterém závisí výkon nejen jeho, ale také sólistů. Richard 

Pohl měl svou pozici ztíženou navíc tím, že díky posilující 

koruně a absenci pravidelného sponzora musel doprovázet 

na digitální klavír. Ale nejen to, předvedl doslova nemožné, 

když na tomto nástroji přednesl dvě věty Beethovenovy Sonáty 

cis moll známé také jako Měsíční svit (název nepochází 

od Beethovena, ale sonátě jej přiřkl německý romantický 

básník Ludwig Rellstab). V Pohlově podání zazněla také 

5. část z cyklu Po zarostlém chodníčku Leoše Janáčka, nazvaná 

Frýdecká Panna Maria. Skladatel se inspiroval tradičním 

lidovým procesím k sošce Panny Marie ve frýdeckém 

kostele, k níž přicházeli poutníci prosit za uzdravení stejně, 

jak to činí poutníci, kteří navštěvují poutní místo Panny 

Marie Pomocné u Zlatých Hor, které se stalo po šesté hostitelem 

benfičního koncertu pro záchranu státní kulturní 

památky kostela sv. Jana Křtitele v Horním Údolí. 

Dlužno dodat, že účinkující neobdrželi ani korunu honoráře. 

Jediným nedostatkem byli černí diváci, kteří než by zakoupili 

vstupenky ve výši pouhé stokoruny, raději celý koncet 

sledovali z odpočívadla nad poutním místem. • 

2008/2009 

74. sezona 

Pražský filharmonický sbor a jeho hosté 

Jazzové inspirace 

4TET 

Jiří Korn, Jiří Škorpík, David Uličník, Dušan Kollár 

a 

Pražský filharmonický sbor 

hlavní sbormistr Lukáš Vasilek 

Program: Zdeněk Lukáš, Jan Novák, Vytautas Miškinis, Jiří Škorpík – aranže 4TET 

Rudolfinum Praha – Dvořákova síň 12. října 2008 v 19.30 hodin 

předprodej vstupenek: Česká filharmonie, Alšovo nábřeží 12, 110 00 Praha 1, pokladna tel.: 227 059 352, mail: pokladna@cfmail.cz 

Bohemia Ticket, Na Příkopech 16, 110 00 Praha 1, tel.: 224 215 031, www.bohemiaticket.cz 

generální partner: 

partner:

Foto archiv 

Severočeská filharmonie Teplice se svým šéfdirigentem Charlesem Olivieri-Munroem 

dvojí jubileum 

severoČeské filharmonie 

teplice 

Roman Dietz 

Severočeská filharmonie Teplice slaví v letošním roce 

170. výročí od založení a 60. výročí od svého poválečného 

znovuobnovení. Tak jako jsou letopočty končící číslem čtyři 

příznačné pro velká výročí české hudby, tak letopočty končící 

osmičkou jsou významné pro historii teplického orchestru, 

která sahá až na samý počátek 19. století, kdy v Teplicích 

pobývala řada vynikajících osobností, např. L. van Beethoven, 

J. W. Goethe, F. Chopin, F. Liszt aj. 

První zmínky o konání koncertů teplického orchestru pocházejí 

již z roku 1828, ovšem za datum jeho oficiálního založení 

se považuje 14. duben 1838, kdy litoměřický hejtman 

na popud Zemského prezídia v Praze adresuje teplickému 

magistrátu úřední dopis s pevným statutem a podmínkami 

existence stálého orchestru v Teplicích. Tím se teplická filharmonie 

řadí mezi nejstarší orchestry v Evropě i ve světě. 

V průběhu dalších let se její umělecká úroveň pozvedla natolik, 

že již od roku 1874, kdy bylo v Teplicích otevřeno nové 

divadlo s kapacitou více jak tisíce míst, pořádá pravidelné 

abonentní koncerty a na přelomu 19. a 20. století již mohla 

doprovázet vynikající sólisty té doby, jakými byli například 

Pablo de Sarasate, Eugène Ysaÿe, Bronislaw Huberman, 

Fritz Kreisler, Henri Marteau, David Popper, Eugen dÁlbert, 

Ferruccio Busoni a mnoho dalších. Orchestr dirigovali 

např. i Richard Strauss, Siegfried Wagner, Alexander 

Zemlinsky nebo Felix von Weingartner a jeho velikost dosahovala 

až počtu 90 hudebníků. Činnost orchestru skončila 

koncem druhé světové války v souvislosti s uzavřením městského 

německého divadla. 

V roce 1948 vzniklo nové hudební těleso – Městský lázeňský 

orchestr. Postupně se zde vystřídala celá řada dirigentů, 

např. Josef Hrnčíř, Miloslav Bervíd, Bohumil Berka, 

Martin Turnovský, Libor Pešek a Vladimír Válek. V roce 

1972 přišel na místo ředitele a šéfdirigenta Jaroslav Soukup. 

Rozšířil početní stav orchestru, který od roku 1979 nesl název 

Severočeská státní filharmonie a zasloužil se především 

o výstavbu nového koncertního sálu se špičkovými akustickými 

parametry. Po listopadových událostech roku 1989 se 

ujal šéfdirigentského místa Jan Štván a od roku 1991 Tomáš 

Koutník. Pod jeho taktovkou dochází k natočení všech symfonií 

Franze Schuberta na 4 CD. V červenci 1997 přichází na 

jeho místo mladý kanadský dirigent Charles Olivieri-Munroe, 

který je v současné době zván na prestižní koncertní pódia 

po celém světě, diriguje přední orchestry a zdokonaluje 

svou dirigentskou činnost, která vyvrcholila v květnu 2000, 

kdy získal 1. cenu v dirigentské soutěži Pražského jara. 

Od roku 2001 Severočeská filharmonie Teplice výrazně rozšířila 

své zahraniční i tuzemské aktivity. Během roku absolvují 

tepličtí filharmonikové více jak 140 koncertů, z toho 

kolem 50 v zahraničí, např. v Německu, Itálii, Rakousku, 

Španělsku, Švýcarsku, Monaku, Francii, Belgii, Dánsku, 

Portugalsku, Chorvatsku, Slovinsku, Maďarsku, Slovensku, 

Srbsku, na Maltě a v dalších zemích. Zahraniční kritiky 

vyzdvihují především mladé obsazení orchestru, souhru 

a celkový umělecký dojem. Filharmonie začíná působit ve 

významných evropských centrech, např. v Mnichově, Berlíně, 

Basileji, Paříži, Valencii, Lisabonu, Bělehradě, Budapešti, 

Záhřebu, Ljubljani, Bordeaux, Toulous, Grenoblu, 

Madridu, Vallettě a dalších městech. Pravidelně též hostuje 

na koncertních pódiích v Praze a dalších velkých městech 

v Čechách, na Moravě i na Slovensku. V květnu 2007 

se Severočeská filharmonie představila publiku s náročným 

programem na koncertě v rámci Mezinárodního hudebního 

festivalu Pražské jaro ve Dvořákově síni Rudolfina, který 

měl velký ohlas nejen u posluchačů, ale i u odborné kritiky. 

Nicméně těžištěm umělecké působnosti i nadále zůstává 

činnost pro město a jeho kulturu. Díky bohaté zahraniční 

spolupráci a díky výborným zahraničním kontaktům s agenturami, 

může na svá vystoupení SČF zvát řadu vynikajících 

světových umělců, jakými jsou např. Misha Maisky, Sharon 

Kam, Shlomo Mintz aj. Zároveň tepličtí filharmonikové nezapomínají 

ani na mládež a pořádají mnoho koncertů věnovaných 

právě jim, budoucím abonentům a posluchačům. 

Severočeská filharmonie je zřizována statutárním městem 

Teplice a je jím zároveň pověřena pořádáním a organizačním 

zajištěním Hudebního festivalu Ludwiga van Beethovena, 

který byl založen v roce 1964 na počest pobytu tohoto velikána 

v Teplicích v letech 1811 a 1812. Od roku 2004 se tento 

festival rozšířil z původních 5 koncertů na současných 21 komorních 

i symfonických koncertů v dalších 12 městech. 

Svou bohatou uměleckou činností se Severočeská filharmonie 

Teplice stává významnou kulturní institucí kraje, která 

sdružuje nejlepší profesionální umělce v regionu, a která 

se nemalou měrou podílí na kulturním životě města Teplic 

a celého Ústeckého kraje. Ke svému výročí vydává Severočeská 

filharmonie knihu, která podrobně mapuje historii 

i současnost orchestru a obsahuje též velmi zajímavé dokumenty 

a fotografie z mnoha archivů. Oslavy vyvrcholí slavnostním 

koncertem 30. října 2008 v Domě kultury v Teplicích, 

kde se představí i všichni bývalí šéfdirigenti. • 

Zadáno pro: Severočeská filharmonie Teplice

poklady na ulici 

Věra Lejsková 

Jsme zřejmě ulice s hlubokým sociálním cítěním. Podle biblického 

návodu, že se máme o vše dělit s potřebnými, jsou na 

plotech předzahrádek čas od času rozvěšovány části oděvů, 

sukně, halenky, kabáty, ba i boty – vše v míře hojné. Nemohu 

říct, že by to ulici zrovna krášlilo, leč zřejmě přicházívají vystavené 

věci k upotřebení, protože po čase mizí, aby zas byly 

nahrazeny novými. Je to jakýsi druh veřejného vetešnictví, nabízející 

své poklady zcela zdarma. Chodívám kolem a uvědomuji 

si střídající se roční doby: jiné oděvy a obuv bývají nabízeny 

v létě, jiné v zimě, vždy však zřejmě dojdou místa svého 

určení. Co zatím nebylo nabízeno k rozebrání, je materiální 

výbava domácností, jako stoly, židle, zrcadla aj., a také ne 

potraviny – to asi nejspíš z hygienických důvodů. 

Do určité doby mě tato veřejná dobročinnost ponechávala 

zcela chladnou, až jednou – na víku popelnice vidím úhledně 

srovnánu hromádku knih, a to neodolám a začnu se jimi 

probírat. Všechny jsou v bezvadném stavu, jsou tu nějaké 

staré detektivky, dívčí románky atd., ale – panebože – jsou tu 

tři svazky sebraných spisů Jana Kollára z r. 1862 – jeho Slávy 

dcera, z níž každý zná jen úvod předzpěvu – „Aj, zde leží 

zem ta před okem mým slzy ronícím, někdy kolébka, nyní 

národu mého rakev…“, méně nebo vůbec ne už všechny další 

zpěvy – Sála, Labe-Rén, Vltava, Dunaj, Léthe, Acheron, zde 

navíc doplněno četnými dalšími básněmi. Ve druhém svazku 

je „Výklad čili přímětky a vysvětlivky ku Slávy dceře od Jana 

Kollára“ a třetí pak je „Cestopis, obsahující cestu do Horní 

Itálie a odtud přes Tyrolsko a Bavorsko se zvláštním ohledem 

na slavjanské živly roku 1841 konanou a sepsanou od 

Jana Kollára“ i se „slovníkem slavjanských umělcův všech 

kmenův od nejstarších časův až k nynějšímu věku…“ – to 

vše bylo na popelnici volně nabízeno – a tak jsem si Kollárovy 

spisy s úctou vzala. 

Teď se jimi s dojetím probírám, v duchu děkuji nezištnému 

dárci a přitom si říkám: občas přemýšlíme, co bude s naším 

notovým archívem, až se jednou odebereme za Janem Kollárem, 

a jak vidím, ono stačí položit jej někam na popelnici, on 

už se nějaký zanícený zájemce najde! • 

doporuČujeme 

BRNO 

Filharmonie Brno 

Besední dům 

30. a 31. 10. 2008 

M. Štědroň: Austerlitz, světová premiéra 

A. Vivaldi: Koncert a moll pro fagot 

a orchestr, RV 497 

H. Purcell: Abdelazer, suita pro smyčce 

A. Vivaldi: Koncer C dur pro fagot 

a orchestr, RV 472 

I. Stravinskij: Pulcinella, suita 

Sólista: V. Vonášek – fagot 

Dirigent: P. Altrichter 

HRADEC KRÁLOVÉ 

Filharmonie Hradec Králové 

Sál Filharmonie 

9. 10. 2008 

M. Ravel: Pavana za mrtvou infantku 

W. A. Mozart: Houslový koncert č. 5 

I. Stravinskij: Petruška 

Sólista: M. Vilímec – housle 

Dirigent: O. Kukal 

KARLOVY VARY 

Karlovarský symfonický orchestr 

Lázně III 

31. 10. 2008 

L. van Beethoven: Koncert C dur pro housle, 

violoncello a klavír, op. 56 

F. Schubert: Symfonie č. 4 c moll 

J. Teml: Aenigma Vitae 

Sólisté: V. Liněckij – housle, Š. Kaňka – violoncello, 

R. Pitrová – klavír 

Dirigent: J. Stárek 

OLOMOUC 

Moravská filharmonie Olomouc 

Reduta 

23. 10. 2008 

Pocta německé hudbě 

C. M. von Weber: Euryante, předehra k opeře 

L. van Beethoven: Koncert pro klavír 

a orchestr č. 2 B dur 

F. Schubert: Symfonie č. 5 B dur 

Sólistka: T. Okumura (Japonsko) – klavír 

Dirigent: V. Schmidt-Gertenbach (Německo) 

OSTRAVA 

Janáčkova filharmonie Ostrava 

55. koncertní sezona 

Společenský sál DKMO 

2. a 3. 10. 2008 

B. Bartók: Hudba pro smyčce, bicí a celestu 

W. A. Mozart: Koncertantní symfonie pro 

hoboj, klarinet, lesní roh, fagot a orchestr 

Es dur, KV Anh. 9 (originální verze) 

B. Martinů: Symfonie č. 5, H 310 

Sólisté JFO 

Dirigent: Th. Kuchar 


W. A. Mozart: Koncertantní symfonie pro 

hoboj, klarinet, lesní roh a fagot Es dur, 

KV 297b 

Sólisté: J. Křenek – hoboj, J. Kotal – klarinet, 

M. Čapská – lesní roh, F. Krytinář – fagot 

Dirigent: J. F. Manzone 

PRAHA 

Česká filharmonie 

Rudolfinum 

30. a 31. 10. 2008 

R. Strauss: Enšpíglova šibalství, symfonická 

báseň, op. 28 

Čtyři poslední písně pro soprán a orchestr 

Z Itálie, symfonie, op. 16 

Sólistka: R. Merbeth – soprán 

Dirigent: P. Steinberg 

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK 

Obecní dům 

15. a 16. 10. 2008 

A. Dvořák: Zlatý kolovrat, op. 109 

O. Ostrčil: Osiřelo dítě, balada pro 

mezzosoprán a orchestr, op. 9 

V. Novák: Melancholické písně o lásce, op. 38 

J. Suk: Pohádka, op. 16 

Sólistka: D. Pecková – mezzosoprán 

Dirigent: V. Spurný 

Symfonický orchestr Českého rozhlasu 


20. 10. 2008 

B. Smetana: Vyšehrad, Vltava, Šárka, 

symfonické básně z cyklu Má vlast 

L. Janáček: Glagolská mše pro sóla, smíšený 

sbor, orchestr a varhany 

Sólisté: E. Dřízgová-Jirušová, J. Wallingerová, 

M. Lhotský, M. Gurbaľ – zpěv, A. Bárta – varhany 

Český filharmonický sbor 

Sbormistr: P. Fiala 

Pražská komorní filharmonie 


28. 10. 2008 

Inaugurační koncert Jakuba Hrůši 

A. Dvořák: Te Deum, op. 103 

L. van Beethoven: Symfonie č. 9 d moll 

s Ódou na radost, op. 125 

Sólisté: E. Sümegi, J. Wallingerová, 

W. Maciejowski, P. Mikuláš, V. Chmelo – zpěv 

Pražský filharmonický sbor 

Dirigent: J. Hrůša 

Národní divadlo 

Stavovské divadlo 

25. a 27. 10. 2008 

W. A. Mozart: La finta giardiniera 

(Zahradnice z lásky) – premiéra 

Režie: U. Herrmann, K. E. Herrmann 

Dirigent: T. Netopil 

ZLÍN 

Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín 

Kresba Jan Blažíček 

PARDUBICE 

Komorní filharmonie Pardubice 

Jubilejní 40. koncertní sezona 

Sukova síň Domu hudby 

6., 7. a 8. 10. 2008 

F. J. Gossec: Sinfonia in B 

P. I. Čajkovskij: Serenáda pro smyčcové 

nástroje C dur, op. 48 

Dům umění 

Harmonie Moraviae 

11. a 12. 10. 2008 

T. Selle: Janovy pašije 

Spoluúčinkuje: Schola Cantorum Minorum 

Chosoviensis, Polsko 

Nativitatis, Polsko 

Zespół Muzyki Dawnej Instytutu Wokalno- 

-Aktorskiego, Polsko 

Dirigent: V. Spurný

26 

horizont 

Čtvrt století 

jazzového frýdlantu 

Frýdlant v Čechách, nádvoří hradu Valdštejn 

Aleš Benda 

Jako každoročně proběhla ve dnech 16.–23. 8. ve Frýdlantě 

v Čechách už po pětadvacáté Letní jazzová dílna Karla 

Velebného. Chvályhodná akce, při níž se špičkoví čeští jazzmani, 

ale v posledních letech také lektoři z kolébky jazzu 

z USA, věnují od rána do večera desítkám mladých adeptů 

této hudby, vznikla z iniciativy Karla Velebného v rámci tehdejší 

České jazzové společnosti. Letos se do Frýdlantu sjelo 

146 frekventantů (mnozí z nich opakovaně). Nejpočetnější 

byly třídy saxofonistů, kytaristů, pianistů a také celkem 16 

zpěváků. Z původního zakladatelského kádru lektorů, který 

zformoval ještě Karel Velebný, ani tentokráte nechyběli 

klavírista Karel Růžička, zastávající v posledních letech 

funkci ředitele dílny, letité opory big bandu Gustava Broma 

trumpetista Jaromír Hnilička a trombonista Mojmír Bártek, 

dále houslista Jan Beránek, flétnista Jiří Stivín či kytaristé 

Luboš Andršt a Zdeněk Fišer. V přítomné době už 

notně omlazený lektorský sbor tvoří např. hráči na klávesové 

nástroje Boris Urbánek a Lubomír Šrámek, baskytarista 

Zdeněk „Wimpy“ Tichota, bubeník Pavel Razím, ale také 

saxofonista Rostislav Fraš, patřící sám k odchovancům prvních 

ročníků frýdlantských setkání. Vedle v Praze domestikovaného 

zpívajícího Afroameričana Lee Andrewa Davisona 

letos vyučovali domácí jazzový dorost ještě další tři zahraniční 

lektoři, kteří přijeli z Moravian College z Bethlehemu 

v americké Pennsylvánii: Neil Wetzel (saxofony), Gary 

Rissmiller (bicí nástroje) a Skip Wilkins (vokál). 

Tradiční koncert lektorského týmu na nádvoří frýdlantského 

hradu byl v letošním jubilejním ročníku okořeněn oslavou 

ještě dalšího jubilea: 75. narozenin kytaristy Rudolfa 

Daška, jehož někdejší společný Tandem s Jiřím Stivínem 

svého času patřil mezi exkluzivní exportní položky českého 

jazzu a sám Dašek byl po léta v mezinárodních anketách 

hodnocen jako nejlepší evropský jazzový kytarista. Oslavenec, 

patřící od založení dílen rovněž mezi lektory, vystoupil 

na slavnostním večeru společně s Karlem Růžičkou, bývalým 

uměleckým partnerem Jiřím Stivínem a pogratulovat 

mu přijel i dřívější prezident České jazzové společnosti Antonín 

Matzner. V průběhu téměř pětihodinového koncertu, 

zaznamenávaného Českou televizí (vysílání je zatím plánováno 

na prosinec), vystoupili v nejrůznějších kombinacích 

všichni zúčastnění pedagogové. Hrály se jednak evergreeny 

ze zlatého repertoárového fondu jazzu, jednak zazněla celá 

řada původních témat, zkomponovaných lektory a efektní 

úpravou skladby Dvojitý Nelson byl připomenut také otec 

frýdlantských jazzových klání Karel Velebný. Jakkoli jsou 

zdejší jazzové dílny především baštou moderního jazzu v jeho 

nejrozmanitějších současných podobách, tentokráte zcela 

zaplněné nádvoří někdejšího honosného Valdštejnova 

hradu kvitovalo se zvláštním potěšením i reminiscenci na 

bromovský dixieland blahé paměti, který jeho původní leader 

vzkřísil k životu pod názvem Hniličkovi Dixielandoví 

sirotci. • 

Oslavenec Rudolf Dašek 

Foto Aleš Benda

divadlo – opera · balet · muzikál 27 

Původně činoherní režisérka Jana Kališová patří k těm 

osobnostem, které – nezatíženy tradičním náhledem na inscenování 

opery – na počátku 90. let vnášely do českého 

operního divadla nové impulsy: nový pohled na jednotlivá 

díla i na operní divadlo vůbec. Po osmileté odmlce se nyní 

k režírování opery vrátila – v Plzni inscenací Smetanových 

Dvou vdov. Vychází při tom z režijní koncepce, kterou vytvořila 

v roce 1996 pro pražské Národní divadlo, a to i v konkrétním 

řešení některých situací. 

Kališové Dvě vdovy nejsou žádným quasi realistickým obrázkem 

ze života, ale tak trochu bláznivou komedií, zasazenou 

do doby první republiky. Inscenace zcela otevřeně směřuje 

k happyendu, režisérka interprety vede k výrazné nadsázce 

– přičemž nejvtipněji vychází dvojice Ladislav (Michal 

Vojta) a Anežka (Helena Kaupová). Sebevědomý bonvivant 

si kdesi v koupelně zpívá „Když zavítá máj“, načež je roztomile 

zaskočen, když ho v negližé spatří děvčata, která jeho 

hlas přilákal do salónu. A také Anežka je roztomile teatrální, 

ať už zvědavá, roztržitá, upejpavá, jakoby vyděšená či 

jakoby pohoršená. Spolu s emancipovanou, koketní Karolínou 

(Radka Sehnoutková), střídající šmrncovní prvorepublikové 

módní oblečky a botky, si vesele utahuje z Mumlala 

(Pavel Horáček) – komického, jak se při své blbosti snaží 

stále vypadat důstojně. Z folklorních scén je jakási hra na 

lidovou veselici – sborové scény totiž Jana Kališová nahlíží 

s tímtéž pobaveným nadhledem jako špičkování Karoliny 

a Anežky i vpád Ladislava do jejich domu. 

Škoda, že z interpretů pouze dámy dostojí svým rolím též 

pěvecky – pánové mají ke kultivovanému, technicky preciznímu 

zpěvu dosti daleko. A eleganci a lehkost, které dosáhla 

režisérka na jevišti, bohužel, celkově postrádá hudební nastudování 

Jiřího Štrunce. Ostatně již velmi, velmi dlouho 

jsem v Plzni nezaznamenala žádné opravdu inspirativní hudební 

nastudování… Alespoň že sem tentokrát Jana Kališová 

vnesla drobet skutečné divadelní invence. 

Divadlo J. K. Tyla Plzeň - Bedřich Smetana: Dvě vdovy. Dirigent 

Jiří Štrunc, režie Jana Kališová, scéna Ivo Žídek, 

kostýmy Jan Růžička, sbormistr Zdeněk Vimr, pohybová 

spolupráce Jaroslava Leufenová, dramaturgie Zbyněk 

Brabec. Premiéra 21. 6. 2008 ve Velkém divadle, psáno 

z reprízy 26. 6. 2008. • 

pocta verismu 

la lupa a komedianti 

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava 

Josef Herman 

Hana Kaupová (Anežka) 

smetanovy dvĚ vdovy 

návrat jany kališové 

Plzeň, Divadlo J. K. Tyla 

Lenka Šaldová 

Foto Hana Kolafová 

Dvojice veristických aktovek Komedianti a Sedlák kavalír 

takřka srostla společným uváděním v jednom večeru. Vskutku 

se kongeniálně doplňují, přesto je přirozené hledat i jiné 

možnosti, ať už v jejich propojení, jak se o to nedávno pokusili 

v ND Brno, tak v nahrazení jednoho z titulů jiným dílem. 

V Národním divadle moravskoslezském v Ostravě ponechali 

Komedianty a s nimi v české premiéře uvedli operu 

současného italského skladatele Marka Tutina (1954) La 

lupa, tedy Vlčice. Napsal ji v roce 1990 ke stému výročí prvního 

uvedení právě Sedláka kavalíra a k poctě stoletého výročí 

zrození verismu. Příběh převzal z povídky Giovanniho 

Vergy, který se chystal zhudebnit ještě Giacomo Puccini, 

o sexuálně náruživé ženě, jež svede snoubence a poté manžela 

své dcery a on, aby se vymanil ze stejné hříšné náruživosti, 

ji musí zabít. Tedy typická smírně neřešitelná a tudíž 

vyhrocená situace, jakou shledáváme v hlavních veristických 

dílech, navíc z prostředí rozpálené Sicílie. Marco 

Tutino patří k těm komponistům, kteří se navzdory avantgardám 

20. století vracejí k romantické hudební struktuře, 

v tomto případě dokonce doslova převzal účinné hudební 

prostředky veristů od vášnivě vyklenutých melodií po exaltované 

výkřiky, orchestr doprovází i komentuje a zejména 

vytváří zvukové dramatické prostředí s různými efekty. Eklektickou 

hudbu skladatel doplňuje pouze současnými zvukovými 

reáliemi – tak například posezení v improvizovaném 

baru v bývalé garáži, v němž Lupa obsluhuje štamgasty, doprovází 

středněproudý pop. Výsledek na jednu stranu odpovídá 

nejjednodušší definici kýče, na druhou stranu vzniklo 

pozoruhodné hudební drama, v němž se skladateli podařilo 

něco dnes v operní hudbě neslýchaného: opera působí nejen 

na intelekt, nebo na jaksi vznešený hudební vkus, ale strhne 

živočišnou silou, navodí hmatatelně dusnou atmosféru 

hříšných vášní ve spalujícím vedru sicilské noci, umožní jaksi 

racionálně nekontrolovaný a tudíž bezprostřední prožitek, 

svým způsobem vyplaví adrenalin. Bůh suď, co je dobře 

a co ne, netroufám si rozhodnout, takový zážitek v hudbě asi 

podvědomě vyhledáváme, mně osobně však k němu přece 

jen přivede spíše hudba komplikovanější, což připomínám 

jen proto, abych dostál povinnosti kritika vyslovit estetický 

názor, ale je v tomto případě ještě individuálnější a ošidnější 

nežli v jiných. Pokud vím, kritika se tehdy v Itálii do Tutina 

hodně opřela, posluchači jsou však operou nadšeni a velmi 

dobře ji přijali také v Ostravě.

28 

divadlo – opera · balet · muzikál 

Komedianti - Alfio Grasso (Tonio), Luisa Giannini (Nedda), Gianluca Zampieri (Canio) 

Foto archiv 

Tutino převedl příběh do současnosti ve veristické logice, 

která neumožňuje vyprávět něco z minula, ale vychází 

pouze ze zcela současného děje. Ve stejné logice vedl režisér 

Luděk Golat jevištní dění ke kontaktnímu fyzickému herectví, 

k přesné charakteristice jednotlivých postav a k nevyhnutelnému 

konfliktu. Jaroslav Malina netradičně vytvořil 

veristický prostor improvizované nálevny a Helena Anýžová 

postavy oblékla jako z italských filmů, zadání bylo prostě 

tentokrát přímočaré. Ideální premiérové aktéry měl Golat 

v postavách bizarního milostného trojúhelníku, ostatní spolehlivě 

dostáli úkolu vytvořit jim věrohodné okolí. Postava 

podvedené Mary dala Janě Kačírkové nejmenší příležitost, 

vytvořila však krásnou studii nesmělé upřímné dívky, kterou 

matka trochu opovrhuje, outsidera, jemuž se ne vlastní vinou 

zhroutí štěstí. Zuzana Dunajčanová se ukázala ideální 

La lupou, dala jí tmavým témbrem hlasu onu až živočišnou 

vášeň, svůdnost a tajemnost, kterou vystupňovala krásou postavy 

a tváře. Jen ten pokročilejší věk postavy jí těžko uvěřit, 

o to víc zdůvodnila, proč její Lupa tak snadno dovedla zetě 

Nanniho k hříchu. Jeho opět typově i hlasově ideálním představitelem 

je Luciano Mastro, výzorem a konkrétním jednáním 

prostý chasník, hlasem dokáže přesvědčit o své touze 

a okouzluje nosnou kantilénou – part jakoby mu autor psal 

na míru. 

Režií Komediantů se u nás poprvé představil mladý italský 

režisér Lev Pugliese, který příběh vkusně zaranžoval, zůstal 

však dost dlužen vyhroceným vášnivým situacím. K ideálnímu 

jevištnímu propojení aktovek tak nedošlo, zato k hudebnímu 

výsostně: italský dirigent Alessandro Sangiorgi 

dal oběma dílům strhující emoce, situace vedl podle potřeby 

v široké tempové, zvukové a dynamické škále a prokázal 

cit vůči potřebám pěvců. Orchestr pod jeho vedením hrál 

brilantně a dění tak, jak to u veristů má být, nevyhnutelně 

spěchalo k tragickým koncům, aniž by dirigent opomněl 

sebemenší příležitost k hudebnímu vtipu. Prolog parádně 

vystavěl hostující italský barytonista Alfio Grasso, postavě 

Neddy mohla dát větší šmrnc i pěveckou preciznost poslední 

italská posila Luisa Giannini, Marek Gurbaľ jí byl přiměřeným 

Silviem. Gianluca Zampieri, v Ostravě už stálý italský 

host, postavu Cania navíc obdařil víc nežli předepsaným 

vztekem ze žárlivosti působivou směsicí smutku a hořkosti, 

tedy podstatně prohloubil jen přímočarou vizi této postavy. 

Zampieri vychází vždycky z promyšlené kultivované interpretace 

postavy v širokých kontextech a právě pro Cania 

z toho vytěžil maximum – ukázal ho jako stárnoucího muže, 

který prohrává svůj boj o lásku i mužné doby svého života, 

který se tomu neúprosnému osudu sice brání nožem, ale ví, 

že se ubránit nemůže. Z proslulé Caniovy árie, už pěvecky 

výtečně provedené, učinil v tomto smyslu strhující zpověď. 

Jsou pěvci jistě hlasově disponovanější pro roli Cania, Zampieri 

ji však podal famózně a učinil z ní uvěřitelného člověka 

s pohnutým osudem. 

Není co dodat. Snad jen to, že projekt odpovídá současným 

nejvyšším ambicím ostravské opery. 

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Marco Tutino: 

La lupa (Vlčice), Ruggiero Leoncavallo: I Pagliacci (Komedianti). 

Dirigent Alessandro Sangiorgi j. h., režie Luděk 

Golat a Lev Pugliese, scéna Jaroslav Malina, kostýmy 

Helena Anýžová, sbormistr Jurij Galatenko, choreografie 

Tamara Černá. Premiéra 31. 5. 2008 v Divadle Antonína 

Dvořáka. •

dokoŘán pro hudební 

divadlo 

Brno, Městské divadlo 

Josef Herman 

divadlo – opera · balet · muzikál 29 

V Městském divadle v Brně mají rádi slovo „dokořán“. Vydávají 

časopis Dokořán a také jedinou tuzemskou přehlídku 

podkasané múzy nazvali Dokořán pro hudební divadlo. Slogan 

označuje trvalou tendenci ředitele Stanislava Moši otevírat 

divadlo různým tendencím, ale také otevírat ho světu – 

mapa ve foyeru, na kterou léta zaznamenává putování svých 

souborů Evropou převážně „západní“, „příatlantskou“ dalo 

by se říci, zase od posledně zhoustla. 

Také festival Dokořán se podle možností rozpočtu, na němž 

se po loňském záblesku na lepší časy letos opět odmítla podílet 

grantová komise Ministerstva kultury, otevírá do světa, 

zatím převážně souborům, s nimiž brněnské divadlo spolupracuje 

nebo je s nimi v nadstandardních vztazích. Kdo 

se trochu orientuje v nákladech na převoz muzikálových či 

operetních inscenací, jistě dobře ví, proč. Škoda, že se k Jihomoravskému 

kraji, městu Brnu a zdejším sponzorům festivalu 

zatím stát vícezdrojově nepřipojil, je šance z této aktivity 

vytvořit hodně dobrý podnik. Zatím se musí uskrovnit. 

Zvnějšku to však moc patrné není. Týdenní přehlídku 

(14.-21. 6.) opět ozdobily inscenace ze Schauspielhausu Stuttgart 

(Osm žen) a Městského divadla z Lublaně (Šumař na 

střeše), už pravidelných hostů. Stuttgartské představení zároveň 

deklarovalo možná hlavní letošní téma festivalu, a sice 

průniky hudebního divadla s činohrou: obehranou Thomasovu 

komedii totiž vydatně osvěžilo lehkou muzikálovou 

nadsázkou, hereckou i pěveckou, neboť výtečně zpívat patří 

k výbavě německých hereček. Činohra se zpěvy posunutá do 

jakési premuzikálové roviny na rozdíl od Preissové Gazdiny 

roby z Divadla pod Palmovkou, která zůstala jen činohrou 

se zpěvy, ovšem výtečně provedenými – pro brněnskou přehlídku 

byla zajímavá především brněnskou alternací, kterou 

v titulní roli ozdobila Jitka Čvančarová. Doložila, že 

být seriálovou hvězdičkou nemusí nutně znamenat úbytek 

skutečných hereckých dispozic, i když je to spíše výjimečné. 

Šansony s klavírním doprovodem a vlastně komentářem ozvláštnili 

adaptaci proslulého monodramatu Františka Pavlíčka 

Dávno, dávno již tomu v Moravském divadle Olomouc, 

k hudebnímu divadlu přirozeně tenduje i poetika Maškarády 

z Divadla v Dlouhé. 

Těžištěm přehlídky byly i letos muzikály řekněme „klasické“, 

v nichž se mluví, zpívá i tančí. Vesměs na velmi dobré 

úrovni, vskutku špičkovou produkci jsem však letos nezaznamenal. 

Nepočítám k takovým trochu operně zatěžkané 

provedení Hello Dolly! Severočeského divadla opery 

a baletu z Ústí nad Labem s nevýraznou Danielou Šinkorovou 

a stále výtečným Ladislavem Županičem, ani zmíněného 

lublaňského Šumaře na střeše, ani další ze současných 

pokusů nově se vyrovnat s Limonádovým Joem z Divadla 

J. K. Tyla v Plzni. Typicky okázalé, hudebně nijaké a dramaturgicky 

děravé produkce současnosti zastoupilo cosi mezi 

rockovou operou, výrazovým tancem, klasickým muzikálem 

a činohrou nazvané Král sa zabáva podle V. Huga ze SND 

Bratislava v úpravě a režii Romana Poláka. 

K nejpozoruhodnějším počítám představení, která nacházejí 

současná témata i výrazový slovník blízký hlavně mladšímu 

publiku: Tajný deník Adriana Molea podle Sue Towsenda 

v nastudování Středočeského divadla z Kladna, Miroslav 

Hanuš stylově přesně zrežíroval crazy výstupy s pozadím živé 

rockové kapely, v níž sami herci zároveň hráli i zpívali, 

což zaručilo kýženou autenticitu produkce. Podobně zazářila 

bulvární komedie Song pro dva ze Slováckého divadla 

Uherské Hradiště. Doklady, že právě v regionálních repertoárových 

divadlech se v nejužším sousedství právě s činohrou 

hudebním komediím daří, že jsou trvalou součástí jejich repertoáru 

a, odhaduji, že ubírají přespolní diváky pražským 

velkoshow – proč se kodrcat do metropole, když mohu na 

lepší zajít doma 

Posilou festivalu byla tři studentská představení, nejvýraznější 

z nich málo známá varianta proslulé rockové opery Jesus 

Christ Superstar Godspell J. M. Tebelaka a S. Schwartze, 

u nás hraná poprvé. Zdá se, že ve čtvrtém ročníku JAMU 

zrají pozoruhodné muzikálové osobnosti – a že je to učiliště 

špičkové, víme už dlouho. Pražští studenti se v muzikálových 

hereckých a pěveckých dovednostech s těmi brněnskými 

nemohou měřit, což prokázala inscenace muzikálu Štěstí 

dam, poněkud rozvláčného, ale jinak pozoruhodného autorského 

projektu Miloše Orsona Štědroně a Lucie Málkové. 

Zato ostravská Konzervatoř L. Janáčka opakovaně ukazuje 

obdivuhodně disponované studenty, tentokrát v Suchého 

a Havlíkově Kytici. 

Opereta opět nic moc. Millöckerův Gasparrone, titul jinak 

objevný, byl v provedení vlastně už posledního tuzemského 

operetního souboru z MDM Ostrava ukázkou hodně pokleslého 

sotva řemesla, ze souboru ční pouze Václav Morys, 

jinak se gestikuluje, deklamuje a zpívá s notnými technickými 

manky a s nechtěně cimrmanovským nádechem. Ze zcela 

opačného pólu byla poslední novinka domácího souboru, 

Hervého Mam´zelle Nitouche, na některé party klasicky neškolení 

pěvci nedosáhnou ani s mikroporty, neboť je hlubokým 

omylem domnívat se, že stačí neškolený hlas amplifikovat, 

a také režisér Gustav Skála, myslím, nešťastně komedii 

přitvrdil, neprospěla jí ani záměna kasáren za četnickou 

stanici ze Saint Tropez podle Funesova vzoru. Nicméně rozhodně 

je to jedna z cest, jak z operetního repertoáru učinit 

soudobé vtipné divadlo. 

Vrcholem přehlídky se stalo dynamické koncertní provedení 

proslulé rockové opery A. Lloyd Webbera a T. Rice Jesus 

Christ Superstar, které řídil Igor Vavrda a s domácími 

hvězdami lehce jevištně načrtl Petr Gazdík. Strhující večer 

a specifická podívaná zrozená z ducha hudby, jak tomu 

v nejlepších produkcích ostatně bývá, ovšem nikoli inscenace 

v plném slova smyslu. Michael Prostějovský v závěru večera 

pokřtil svou knihu Muzikál expres navazující na jeho 

oblíbené rozhlasové relace. • 

Foto Jef Kratochvil 

Soňa Červená a Stanislav Moša

30 

divadlo – opera · balet · muzikál 

Barbora Kohoutková 

barbora kohoutková 

pŘíbĚh baleríny 

Helena Kazárová 

Barbora Kohoutková patří v současnosti k našim nejznámějším 

baletním umělkyním ve světě, tleskalo ji publikum 

i v Japonsku a Americe, tančila na největších světových jevištích 

včetně Velkého divadla v Moskvě a baletní meky Petrohradu. 

Domácí publikum mělo štěstí vidět její tanec ovšem 

jen zřídkakdy. Letos se situace na jaře změnila: tato světová 

taneční hvězda vystoupila v březnu ve dvou představeních 

ve Státní opeře Praha po boku sólisty pražského Národního 

divadla Michala Štípy ve dvojroli Odetty/Odílie v Labutím 

jezeře a v květnu v Národním divadle ve dvou večerech 

jako Taťána v Oněginovi, kde jí byl výborným partnerem 

její bývalý spolužák z Taneční konzervatoře Praha Jiří Kodym, 

držitel ceny Thálie právě za titulní roli v tomto baletu. 

V obou případech zvedly výkony Barbory Kohoutkové diváky 

doslova ze židlí. Tančila také 1. května 2008 na slavnostním 

večeru ke 100. výročí narození I. V. Psoty ve Vinohradském 

divadle a na Baletu Gala v Národním divadle. 

Barbora Kohoutková prokazovala neobyčejný talent již 

v průběhu studia na taneční konzervatoři, kde ji formovala 

jako hlavní pedagog Ingrid Seidlová-Nemečková. Lásku 

k tanci sdílela též se svou o dva roky starší sestrou Vendulou, 

která studovala tanec rovněž. Díky porozumění tehdejšího 

ředitele Jiřího Paclíka začala sbírat ocenění nejen na domácích 

soutěžích (Zlatá medaile Brno 1994, jako patnáctiletá), 

ale vyjela i do zahraničí (Bronzová medaile v Bordeaux, 

Foto archiv 

Stříbrná medaile ve Varně, Grand Prix v Paříži - vše v roce 

1994). Stala se „baby ballerinou“, hostovala v Národním divadle 

v náročném sóle Balanchinova Divertimenta a v následujícím 

roce přišly další úspěchy: Prix de Lausanne s koncertem 

laureátů na jevišti Velkého divadla v Moskvě a Zlatá 

medaile a Grand Prix na soutěži v Helsinkách. Vzhledem 

k těmto úspěchům a vzhledem k tomu, že studentka 

konzervatoře Kohoutková měla zároveň vynikající prospěch 

i v ostatních předmětech (učila jsem ji tehdy také), bylo rozhodnuto, 

že bude „postaršena“, tudíž studovala dva ročníky 

najednou. Zároveň pokračovala její mezinárodní ocenění, 

získala Zlatou medaili a Grand Prix v New Yorku v roce 

1996, kdy maturovala a absolvovala zároveň. 

V sedmnácti letech nastoupila do angažmá jako sólistka Finské 

národní opery v Helsinkách, kam byla pozvána i její profesorka 

Ingrid Seidlová-Němečková jako baletní mistryně. 

Přišly nádherné role jako Julie, Popelka, Aurora, Níkie… 

ale také těžké chvilky v cizí zemi a záhy úraz, který mladinkou 

sólistku velmi zasáhl, tančila „přes bolest“ a nakonec 

musela podstoupit tři operace – rok a půl trvala léčba a rekonvalescence. 

Byla to doba hledání nových životních hodnot. 

„Až když jsem akceptovala, že se může žít i bez baletu, 

začala jsem se uzdravovat“, vzpomíná na toto těžké období. 

V loňském roce musela opět překonávat vážnější úraz, 

a proto se letos rozhodla ukončit své angažmá první sólistky 

Hamburského baletu Johna Neumeiera. „Přede dvěma lety 

jsem měla těžkou operaci kyčle a bylo mi lékaři doporučeno 

ukončit profesionální dráhu baletky, aby nedošlo k ještě vážnějšímu 

poškození. To byl jeden z hlavních důvodů udělat toto 

těžké rozhodnutí, zejména když se mi loni stal další úraz 

kotníku…“ S Hamburkem se rozloučila 13. července 2008 na 

XXXIV. Nijinsky-Gala, na závěr pět hodin trvajícího maratónu 

světových tanečních es zatančila se svým „maturitním“ 

spolužákem a dnes prvním sólistou Stuttgart Ballett Jiřím 

Jelínkem závěrečný duet Taťány a Oněgina ve slavné choreografické 

verzi Johna Cranka. Úspěch českého tanečního 

páru v konkurenci hvězd pařížské Opery a dalších tanečníků 

světových scén, byl mimořádný. 

Sešla jsem se s Barborou Kohoutkovou pak opět v Praze, kde 

na konci července učila na mistrovských tanečních kurzech 

Darji Klimentové. 

Podle počtu medailí a ocenění ze soutěží jste určitě naše 

nejúspěšnější balerína – jak jste se vyrovnávala s trémou 

při soutěžích a pak v angažmá 

Nepovažuji se za naši nejúspěšnější balerínu, spíš jednu 

z nejúspěšnějších. Bylo pro mne těžké uvěřit, že bych mohla 

v tak silné konkurenci uspět. Ale brala jsem to zároveň 

velmi vážně. Tréma byla a je, člověk cítí před každým představením 

velký tlak. Může za to i určitý perfekcionismus, 

který to vše zhoršuje – ten ve mně pedagogové podporovali, 

ale samozřejmě, že ho mám částečně i vrozený. Často jsem 

i později po představení, které ostatní považovali za úspěšné, 

byla smutná a byly i slzy, mrzely mě okamžiky, které se 

podle mě úplně nepovedly. Ale člověk není stroj. Po úrazech 

jsem se to snažila změnit, hledala jsem způsoby, jak se uvolnit, 

vzít to, jak to přijde. Udělat maximum, ale zároveň brát 

představení jako celek, užít si ho. Byl to ale dlouhý proces, 

četla jsem knížky, přemýšlela. Myslím, že by bylo potřeba, 

aby v tanečních školách i v souborech byla možnost konzultací 

s psychologem. Většina lidí totiž soudí, že profesionální 

tanec je záležitost náročná fyzicky, ale psychická zátěž se 

přehlíží… 

Tančila jste v Mnichově a pak také ve Spojených státech 

amerických, konkrétně v Bostonu. V čem se liší způsob práce 

v Americe 

Tři měsíce jsme zkoušeli dva typy programů: celovečerní balet 

a složený večer, většinou z neoklasických nebo moderních

kusů. Pak se tři týdny hrálo kromě pondělků každý den. Je 

to nepříjemné v tom, že člověk tři měsíce nestojí na jevišti 

a pak se hůř zbavuje trémy. 

O Vánocích všechny soubory v Americe hrají Louskáčka, je 

to taková „louskáčkovská epidemie“. My jsme jich v Bostonu 

odehráli za měsíc a půl 45. Louskáček je v USA o Vánocích 

tak populární, že Čajkovského hudbě neujdete nikde, 

zní nejen v divadlech, ale všude, i v obchodech. Představení 

jsme měli každý den kromě pondělků a o víkendech se 

hrálo odpoledne i večer. Střídali jsme se v různých rolích, 

já měla čtyři a to mě naštěstí ochránilo před úplným stereotypem, 

ale bylo náročné naplňovat tuto hudbu každý večer 

obsahem, dávat do výkonu kus sebe. Při tomto způsobu 

práce není už čas na přestudovávání rolí, je připraveno jen 

jedno obsazení. 

Gerald Finley jako 

otec atomové bomby 

J. R. Oppenheimer 

A co konkurence Není na umělce velký tlak z této stránky 

Je pravda, že mě šéf tak trochu vytýkal, že se nestavím při 

tréninku do první řady, když jsem sólistka. Já jsem se ale proto, 

abych dobře pracovala, nepotřebovala někam drát. Našla 

jsem si místo kdekoliv a bylo mi jedno, že to bylo třeba vzadu. 

Taková okatá ctižádost je mi cizí. Je to proti mé povaze. 

V Helsinkách jste nastudovala roli Olgy i Taťány v Oněginovi, 

ale nakonec jste díky onemocnění své kolegyně tančila 

jen Olgu a Taťánu jste si zatančila až letos v Praze s Jiřím 

Kodymem a pak závěrečný duet s Jiřím Jelínkem v Hamburku. 

Jaké jste měla pocity 

Tančit roli Taťány je, myslím, pro každou tanečnici snem. 

Já si po jejím nastudování na ten sen musela osm let počkat. 

O to více emocionálnější to byl pro mě zážitek. Jiří Kodym 

mi byl při zkoušení i při představeních velkou oporou. Je velmi 

citlivý partner a skvělý nekonfliktní člověk. Velmi jsme 

si rozuměli i v interpretaci tohoto krásného dramatického 

příběhu. S Jiřím Jelínkem jsme tančili jen závěrečný duet 

ze třetího jednání. Je těžší tento duet tančit vyjmutý z kontextu 

a navodit tu správnou atmosféru. Ale byla jsem ráda, 

že jsem měla možnost se v Hamburku rozloučit s rolí mně 

tak blízkou. S Jiřím Jelínkem jsem tančila naposledy při závěrečných 

zkouškách na konzervatoři a bylo moc milé si po 

dvanácti letech společně znovu zatančit. 

Již delší dobu se také věnujete pedagogické práci a studujete 

rehabilitační a mobilizační techniky jako je kupříkladu 

gyrokinesis. Je snazší učit, pomáhat druhým k uměleckému 

růstu nebo být sám interpretem 

Obojí je těžké svým způsobem. A v obou směrech se člověk 

musí pořád učit. Já mám samozřejmě větší zkušenosti jako 

tanečnice, než jako pedagog. Doufám ale, že budu tyto zkušenosti 

schopná v kvalitní formě předat. K rehabilitačním 

a mobilizačním technikám jsem se dostala díky svým úrazům. 

Mně moc pomohly a doufám, že se stanou součástí výuky 

profesionálních tanečníků. Je to skvělý způsob, jak se 

naučit lépe ovládat své tělo a předejít úrazům. 

Děkuji za rozhovor a přeji doslova a do písmene pevné 

zdraví. • 

8. listopadu 2008 v 18:45 hodin 

John Adams 

| DOCTOR ATOMIC 

Sasha Cooke • Meredith Arwady • Gerald 

Finley • Richard Paul Fink • Eric Owens 

Dirigent: Alan Gilbert 

Režie: Penny Woolcock 

Post-minimalistické operní 

svědectví o tenké hranici mezi 

vědou a etikou. 

Přímý přenos z Metropolitní opery 

v New Yorku v HD kvalitě a prostorovém 

zvuku 5.1 na velkém filmovém plátně! 

VAŠE VSTUPENKA 

DO METROPOLITNÍ 

OPERY! 

Brno (Mahenovo divadlo), České Budějovice 

(kino Kotva), Hradec Králové (kino Centrál), 

Chotěboř (Digitální kino), Karlovy Vary (kino 

Panasonic), Ostrava (Dům kultury města Ostravy), 

Plzeň (Cinestar), Praha (kino Aero), Zlín (Velké 

kino), Znojmo (kino Svět), Žatec (Digitální kino) 

Více informací na www.metinhd.cz

32 

zprávy z domova 

hudba v praze 

Šéfem opery Státní opery Praha jmenoval 

její ředitel Mgr. Jaroslav Vocelka s platností 

od 1. 9. 2008 dirigenta Rudolfa Krečmera. Zahraničními 

operními domy byl Rudolf Krečmer 

vyhledáván zejména jako janáčkovský dirigent. 

Nastudoval mj. Její pastorkyni v Teatro 

del Liceo v Barceloně, 1991; Věc Makropulos 

v Teatro Nacional de São Carlos v Lisabonu, 

1993; cyklus Janáčkových oper v Opèra du 

Rhin Strasbourg (1992–1995) a v roce 2000 

Lišku Bystroušku v Teatro Colón v Buenos 

Aires (poprvé na jihoamerickém kontinentu). 

Ve Státní opeře Praha působil od roku 1999 

jako dirigent, později zástupce hudebního ředitele 

Bohumila Gregora. Na této scéně Rudolf 

Krečmer hudebně nastudoval a dirigoval 

premiéry oper Čarostřelec (1999), Maškarní 

ples (2001), Kouzelná flétna (2002) a dále řídil 

opery Tosca, Carmen, Rigoletto, Kouzelná 

flétna, Turandot, Aida, Piková dáma a operetu 

Netopýr. 

V rámci oslav 200. výročí založení Pražské 

konzervatoře pořádá skladatelské oddělení 

této školy 14. 10. v 18.30 v sále Pálffyho paláce 

koncert s titulem Nová hudba na druhou, 

na kterém zazní v premiérách skladby E. Douši, 

P. Trojana, M. Vojtíška, W. Hadera, M. E. 

Bauera a S. Hippeho. Účinkují pedagogové 

školy Radek Krampl (melodické bicí nástroje), 

Ladislav Horák (akordeon) a Martin Vojtíšek 

(klavír). Od 16.00 proběhne v sále workshop 

se zúčastněnými autory. 

Wroclawska Orkiestra Barokowa, vratislavský 

barokní orchestr, se poprvé představil 

českému publiku 8. 8. v Letním refektáři Strahovského 

kláštera v Praze. Vystoupil s temperamentními 

skladbami spjatými s barokem 

a polskou krajinou. Zazněly dva koncerty ovlivněné 

polskou lidovou hudbou od německého 

skladatele George Philippa Telemanna, jeden 

z nich pro hoboj a smyčce, druhý pro flétnu 

a smyčce. Skladby doplnila v současnosti oblíbená 

Sinfonia G dur od Antonia Vivaldiho. 

Mezinárodní varhanní festival v Praze zahájilo 

7. 8. v bazilice sv. Jakuba na Starém Městě 

vystoupení amerického varhaníka českého 

původu Karla Paukerta. Paukert koncert zahájil 

Sonátou od španělského barokního autora 

Antonia Solera a Preludiem a fugou Johanna 

Sebastiana Bacha. Od Jiřího Temla mimo 

jiné přednesl Fantasiettu a na varhany s elektronickým 

páskem provedl Albion II od Grega 

D’Alessia. Koncert ukončila francouzská hudba 

– Preludium a fuga od Marcela Duprého. 

Třináctý ročník nabídl do 25. 9. dalších sedm 

koncertů předních světových interpretů, francouzského 

varhaníka Daniela Rotha a německé 

interpretky žijící v Izraeli Elisabeth Rollofové. 

Přehlídka byla letos věnována vzpomínce 

na významného českého virtuosa a pedagoga 

Milana Šlechtu. 

hudba v Čechách 

Bohemia cantat Liberec 2008, mezinárodní 

pěvecký festival, se v srpnu pořádal v Liberci 

již pošestnácté. Ve čtvrtek 21. 8. se sjelo na 

400 sborových pěvců z celé České republiky 

i okolních zemí. Veřejnosti se představili v několika 

koncertech a celý festival vyvrcholil společným 

nedělním vystoupením všech účastníků. 

Vystoupil například Collegium 419, Oktet 

a italský New Day Quartett. 

Hudební festival Ad honorem Mozart se 

konal od 21. do 29. 8.. Zahájil áriemi a duety 

z Mozartových oper v podání barytonisty 

Romana Janála, sopranistky Zdeny Kloubové 

a tenoristy Jaroslava Březiny na pražské 

Bertramce. Přehlídka připomněla tvorbu 

Wolfganga Amadea Mozarta na koncertech, 

pěvecké soutěži a přednáškách. Pořadatelé 

se v dramaturgii zaměřili na díla, která vznikla 

v době pro skladatele plné emocí. Prožíval 

nešťastnou lásku ke zpěvačce Aloisii Weberové 

a navíc mu zemřela matka. Zazněl Turecký 

pochod a Dvojkoncert pro flétnu a harfu, 

který přednesly harfistka Kateřina Englichová, 

flétnistka Žofie Vokálková a komorní soubor 

Mladota Ensemble. Málo známou sopránovou 

árii Alcandro, lo confesso… interpretovala 

Zdena Kloubová. 

Zahajovací koncert sezony v Severočeském 

divadle opery a baletu v Ústí nad Labem 

se uskutečnil 12. 9. Zazněly předehry z oper 

Síla osudu, Carmen, Komedianti a jedna z nejpopulárnějších 

– temperamentní předehra 

z Mozartovy opery Figarova svatba, a slavné 

árie z oper Così fan tutte, Don Giovanni či 

z připravovaného Otella, kde se v árii hlavního 

hrdiny ústeckému publiku představil čínský 

tenorista Weilong Tao. Ten ztvární mimo 

jiné titulní roli Hoffmanna v prvním premiérovém 

říjnovém titulu sezony Hoffmannovy povídky. 

Na koncertu vystoupili sólisté Valeria 

Vaygant, Tereza Chýňavová, a Nikolaj Někrasov, 

orchestr SDOB řídil Norbert Baxa. 

Festival klasické hudby Za poklady Broumovska 

(5. 7. – 6. 9.) zakončil koncert soudobých 

děl autorů Milana Svobody (klavír) 

a Radka Krampla (vibrafon). Své skladby představili 

v barokním kostele sv. Jakuba Většího 

v Ruprechticích společně s hráčem na perkuse 

Tomášem Reindlem. Ve světové premiéře 

zde zazněla skladba Milana Svobody vytvořená 

na zakázku festivalu „Variace na téma J. S. 

Bacha“. Všechny koncerty třetího ročníku festivalu, 

v jejichž rámci se dále představili např. 

Schola Gregoriana Pragensis, houslista Jan 

Fischer s klavíristou Ivo Kahánkem, gambista 

Petr Wagner společně s Janem Krejčou (theorba 

a barokní kytara) a Přemyslem Vackem 

(arciloutna) či violoncellista Petr Nouzovský 

a cembalistka Monika Knoblochová, se těšily 

velkému zájmu. Jak klášterní kostel sv. Vojtěcha 

v Broumově při úvodním koncertu Scholy 

Gregoriany Pragensis a varhaníka Tomáše 

Thona, tak ostatních devět unikátních barokních 

kostelů na Broumovsku bylo při festivalových 

podvečerech zcela zaplněno. Vystoupení 

houslisty Pavla Šporcla konané v kostele sv. 

Anny ve Vižňově přilákalo zhruba 600 diváků, 

kteří hru slavného houslisty poslouchali nejen 

v kostelních lavicích, ale také venku před kostelem. 

Festivalové koncerty se konaly každou 

sobotu a milovníkům klasické hudby přinesly 

díla barokních mistrů i současných autorů 

v podání úspěšných mladých českých umělců. 

Nad festivalem převzal záštitu biskup královéhradecký 

mons. Dominik Duka, OP. Stejně 

jako v předešlých letech byl vstup na všechny 

koncerty festivalu zdarma. 

Partnerem organizátora předešlých dvou ročníků 

festivalu Za poklady Broumovska, Dobrovolného 

svazu obcí Broumovsko, se od letošního 

roku stala Agentura pro rozvoj Brou- 

Koncert cimbálové muziky Hradišťan a místního pěveckého sboru Festivia Chorus se uskutečnil v pátek 

29. 8. 2008 ve Velké Lhotě. Koncert byl jednoznačným vrcholem letošní koncertní sezony, kterou 

pořádá občanské sdružení Komorní sbor Velká Lhota ve zdejším Evangelickém tolerančním areálu. 

Tomu odpovídal také zájem publika, které vyčerpalo naprosto všechna místa v horním kostele, který 

má kapacitu cca 400 osob. Několik zájemců dokonce stálo. Hradišťan pod vedením Jiřího Pavlici 

přednesl široký průřez svým repertoárem, ve kterém nechyběly písně z oblíbeného Slunovratu, ale ani 

z nejnovějšího projektu Chvění, či staré české duchovní písně. Festivia Chorus se sbormistryní Jitkou 

Čudlou se připojil v závěru koncertu, kdy nejprve na přání Hradišťanu zazpíval několik skladeb samostatně. 

Závěr koncertu pak patřil skladbám provedeným oběma soubory. Společně zahraná a zazpívaná 

populární Modlitba za vodu i další písně byly v podání Hradišťanu a Festivia Choru krásnou tečkou 

za nádherným večerem. Na fotografii Hradišťan a Festivia Chorus. 

Foto archiv

zprávy z domova 33 

movska. Dlouhodobá spolupráce obou organizací 

umožní další rozvoj festivalu, který dává 

prostor mladým a úspěšným interpretům 

a popularizuje klasickou hudbu ve všech jejích 

podobách. Organizátoři festivalu chtějí současně 

upozornit na žalostný stav kostelů na 

Broumovsku a napomoci zachránit tyto barokní 

skvosty z dílny otce a syna Dientzenhoferů. 

Ambicí festivalu je stát se během několika 

let akcí evropského významu. V čestné 

radě třetího ročníku festivalu, jehož partnerem 

je významná rozhlasová soutěž mladých 

talentů Concertino Praga, zasedli mezi jinými 

i klarinetista a pedagog pražské HAMU a hudební 

popularizátor prof. Jiří Hlaváč, klavírista 

Ivo Kahánek, ředitel ČRo HK Jiří Kánský nebo 

biskup královéhradecký, Dominik Duka, OP. 

Na ulici, největší plzeňský festival pod širým 

nebem, už popatnácté od 18. do 27. 8. rozvířil 

náměstí, uličky i parky historického centra. 

Do pozdních nočních hodin se na čtyřech pódiích 

střídaly špičkové kapely z oblasti jazzu, 

folku a world music, ale i pozoruhodné divadelní 

formace a filmové projekce. Novinkou letošního 

festivalu byla unikátní výstava Barva 

Na ulici a varhanní koncerty. 

hudba na moravĚ 

a ve slezsku 

Na srpnových houslových kurzech Václava 

Hudečka v Luhačovicích na Zlínsku triumfovali 

pražští studenti, jimž pořadatelé udělili 

dvě hlavní ceny – sedmnáctileté Marii Mátlové 

a dvacetiletému Jakubovi Junkovi. Mátlová si 

domů odvezla housle za přibližně 100.000 korun 

a Junek bude moci koncertovat s Hudečkem 

při jeho 25 adventních vystoupení. Letos 

se kurzů zúčastnilo 20 mimořádných talentů 

z České republiky, Slovenska a Německa. Mezi 

účastníky bylo 14 studentů, kteří do Luhačovic 

přijeli poněkolikáté. Nejmladší z nich byl 

patnáctiletý Karol Daniš ze slovenské Seredě, 

který se v květnu představil zlínské veřejnosti 

při společném koncertu s Filharmonií Bohuslava 

Martinů Zlín. Nejstarší účastnicí byla čtyřiadvacetiletá 

Iva Kramperová z Pardubic, která 

je členkou tamního barokního orchestru. 

Filharmonie Brno bude zřejmě tuto sezonu 

bez šéfdirigenta, jeho hledání nicméně dále 

pokračuje. Těsně před podpisem smlouvy 

totiž zrušila angažmá Karla Marka Chichona, 

jenž se měl stát od sezony 2009/2010 šéfdirigentem 

orchestru. Chichon by prý práci v Brně 

nemohl věnovat dost času. Měl nahradit 

Petra Altrichtra, jenž oznámil, že po nadcházející 

sezoně brněnský orchestr opustí. 

Olomoucký festival barokní hudby Baroko 

2008 zahájil 1. 8. devítičlenný soubor 

Vivaldi Orchestra Praga alchymickými koncerty 

Antonia Vivaldiho. Hudebníci vystoupili 

v kostýmech plných symboliky. Festival trval 

do 22. 9. V jeho průběhu se milovníkům 

staré hudby představila i novodobá premiéra 

mše olomouckého barokního autora Václava 

Slavnostní předávání cen Masarykovy akademie umění se konalo 3. 9. v budově České akademie věd. 

Letošní ceny převzali z rukou prezidenta Masarykovy akademie umění prof. Františka Dvořáka za celoživotní 

činnost dva hudebníci – jazzový klarinetista a publicista Pavel Smetáček a ruský houslista 

Alexej Gvozděv, významný pedagog, jehož žákem je mj. i Alexander Shonert. Byly uděleny i ceny Rudolfa 

II, které obdrželi mj. i dva kulturní redaktoři Českého rozhlasu Vladimíra Lukařová a Karel Oujezdský. 

Během odpoledne vystoupil houslista Alexander Shonert a při závěrečném koktejlu doprovázela 

i Smetáčkova kapela Traditional Jazz Studio. Jedna z nejznámějších a nejstarších kapel tradičního 

jazzu u nás oslaví příští rok 50 let činnosti. Na fotografii Pavel Smetáček, který přebírá cenu z rukou 

prof. Františka Dvořáka. 

vla 

Matyáše Gureckého. Až na jedinou výjimku 

se všechny následující koncerty uskutečnily 

v kapli Božího těla jezuitského konviktu, dnes 

Uměleckého centra Univerzity Palackého. 

Na Mezinárodním hudebním festivalu Petera 

Dvorského oslavili 16. 8. návštěvníci desáté 

jubileum šampaňským. K závěrečným tónům 

galakoncertu se v noci přidaly výstřely špuntů 

od stovek lahví sektu, následně si ve francouzské 

zahradě v kulisách zámku šampaňským při 

ohňostroji připilo rekordních 1534 lidí. Překonali 

tak dosavadní sektový rekord z roku 1999. Na 

závěrečném koncertu festivalu hostovali s Dvorským 

známí čeští a slovenští pěvci v doprovodu 

Českého filharmonického sboru Brno a Moravské 

filharmonie Olomouc. Naopak na zahajovací 

koncert festivalu 2. 8. přijela letos legendární 

mezzosopranistka Jelena Obrazcovová. Hvězda 

světových scén zazpívala spolu s Dvorským 

výběr árií z ruských, italských a francouzských 

oper. Festival, zaměřený na různé oblasti vokálního 

umění – operní, oratorní, komorní nebo sólový 

zpěv, zahrnoval celkem sedm koncertů. 

John Kieser, generální ředitel známého amerického 

ansámblu San Francisco Symphony Orchestra, 

navštívil v rámci turné San Francisco 

– orchestru mladých spolu s představiteli Společnosti 

Gustava Mahlera 12. 7. Jihlavu, Kaliště 

a Ledeč nad Sázavou. Důvodem této mimořádně 

vzácné návštěvy byla příprava dalšího dílu 

televizního seriálu „Keeping Score“, v němž 

šéfdirigent orchestru Michael Tilson Thomas 

navazuje na předchozí úspěšný seriál Leonarda 

Bernsteina ze šedesátých let a který je jedním 

z nejvýznamnějších světových projektů v oblasti 

popularizace vážné hudby. Připravuje se další 

díl, který bude věnován Gustavu Mahlerovi. Kieser 

si prohlédl expozici v Jihlavě, navštívil rodný 

dům Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce 

i synagogu v Ledči nad Sázavou. 

rŮzné 

Mezinárodně uznávané sopranistce Martině 

Jankové se 28. 7. narodil ve Švýcarsku 

syn Ondřej Moric. V současnosti patří Janková 

spolu se sopranistkou Evou Urbanovou 

a mezzosopranistkami Dagmar Peckovou 

a Magdalenou Koženou, která na konci 

června porodila druhorozeného syna Miloše, 

k nejúspěšnějším českým operním pěvkyním. 

Přímé přenosy z newyorské Metropolitní 

opery uvidí operní fanoušci na několika místech 

České republiky od 11. 10. do 9. 5. 2009. 

Tentokrát se mohou těšit na deset představení. 

Promítat je bude nejen pražské kino Aero, 

ale i kina v Hradci Králové, Žatci na Lounsku, 

Českých Budějovicích, Zlíně, Karlových Varech, 

Brně, Plzni a Havlíčkově Brodu. Prologem české 

sezony bude 23. 9. projekce ze záznamu – 

čínská opera První císař od Tan Duna se španělským 

tenoristou Plácidem Domingem v titulní 

roli. Tentokrát se uskuteční v pražském 

kině Světozor. V nadcházející sezoně uvidí 

diváci v novém nastudování atraktivní operu 

o sestrojení atomové bomby – Doctor Atomic 

od amerického skladatele Johna Adamse, 

v hlavní roli Jacoba Roberta Oppenheimera se 

představí kanadský barytonista Gerald Finley. 

V novém provedení zazní mimo jiné opera o pohanské 

egyptské kurtizáně s názvem Thais od 

Julese Masseneta, v níž vystoupí sopranistka 

Renée Fleming a barytonista Thomas Hampson. 

MET přichystala i zřídka uváděnou operu 

Faustovo prokletí od Hectora Berlioze v režii 

Roberta Lepageho, operu Salome od Richarda 

Strausse, v níž zopakuje mimořádné ztvárnění 

tajemné titulní postavy Karita Mattila, Donizettiho 

Lucii di Lammermoor se známou sopranistkou 

Annou Netrebko a tenoristou Rolandem 

Villazónem. 

Foto Antonín Mařík 

Zpracovala Hana Jarolímková

34 

zahraniČí 

svĚtová operní divadla iii. 

ix. evropské letní operní 

scény ii. 

Pavel Horník 

Švýcarsko – Avenches 

Hornaté Švýcarsko není na přírodní divadla příliš bohaté, 

ale jeho operní festival v Avenches je od roku 1993 velmi 

známý vzhledem k prostředí, kde se provozuje. Je jím římský 

amfiteátr, založený v roce 130 př. Kr. za císaře Hadriána. 

Stavba o průměru 99 m pro téměř 8000 diváků se vyznačuje 

jako všechny podobné stavby vynikající přirozenou 

akustikou. Efektně inscenovaná a prvotřídními pěvci obsazená 

představení tak skýtají krásný zážitek. V letošním 

červnu mohli návštěvníci sledovat osm představení Verdiho 

Traviaty s nestárnoucím Renato Brusonem v roli Giorgia 

Germonta. V nedalekém městě Solothurnu, které je sídlem 

profesionálního operního souboru, probíhá v červnu festival 

dokonce osmi operních titulů v prostředí místní historické 

pevnosti. Je ovšem nutno vysvětlit, že jde o tituly z repertoáru 

zdejšího divadla. Pěvecká obsazení bývají velmi dobrá. 

Například do letošní inscenace Dona Carlose a Maškarního 

plesu byla pozvána Američanka Michèle Crider, u nás 

známá z účinkování v Pucciniho Tosce ve Státní opeře Praha 

v roce 2007. V Kouzelné flétně vystoupila Noemi Nadelmann 

a v opeře Lucia di Lammermoor zpívali Elena Mosuc 

a Mario Malagnini. 

Rakousko – Bregenz, Gars, Reinsberg, Klosterneuburg, 

Schönbrunn, Sankt Margarethen, Mörbisch 

V sousedním Rakousku jsou nejznámější a největší operní 

produkce na Bodamském jezeře v Bregenzu, kde mají nově 

rozšířené a modernizované hlediště pro 6000 diváků a několik 

představení se také hraje v rekonstruovaném festivalovém 

divadle. Dává se vždy jeden operní titul po dva roky. Tento 

festival pod vedením anglického režiséra Davida Pountneyho, 

jehož Bludného Holanďana jsem zde před dvaceti lety 

viděl, předvádí vždy velkolepě inscenované produkce světových 

oper. Přesuneme-li se ale o hodně dále na severovýchod, 

můžeme navštívit v prostředí zříceniny hradu v Garsu 

zajímavou operní akci, jejíž organizátorem a ředitelem 

je Karel Drgáč. Letos se zde opakovala asi po deseti letech 

Verdiho Aida. Prostředí je velmi romantické a středně velký 

prostor hradního nádvoří umožňuje dobrou slyšitelnost. Asi 

sto kilometrů na jih na středověkém hradě Reinsbergu se 

nachází tzv. Burgarena, která je zvláštní tím, že nad diváckou 

tribunou drží elipsovitou střechu obrovitý jeřáb. V letošním 

roce zde byl po hudební stránce výborně proveden 

Beethovenův Fidelio s vynikajícím Wolfgangem Banklem 

z Vídeňské opery v roli Rocca, Thomasem Koniecznym jako 

Pizzarem a zlatým hřebem tohoto představení byl černošský 

americký pěvec Roland Samm v roli Florestana. Také blízko 

Vídně se každý rok hraje na prostorném nádvoří kláštera 

v Klosterneu burgu nové operní představení. Letos to 

bylo dvanáct provedení Dona Giovanniho. Před pěti lety tady 

byla dokonce provedena velmi pěkná inscenace Prodané 

nevěsty. Vídeň již tak bohatá na produkce pod širým nebem 

není. Výjimkou je zahrada císařského zámku v Schönbrunnu. 

Letos se zde konaly gala pořady s výběrem nejlepších hudebních 

částí známých operet a 27. června lákal operní galakoncert 

Plácida Dominga, Anny Netrebko a Rolanda Villazóna, 

jež pod taktovkou Bertranda de Billyho doprovázel 

Rozhlasový vídeňský symfonický orchestr. Není ale možné 

opomenout ani krásné zámecké dvorní divadlo, kde se dávala 

opereta Johanna Strausse Netopýr, bohužel, inscenačně 

ne moc povedená. Vydejme se dále k břehům nedalekého 

Sankt Margarethen 

Neziderského jezera. V místě zvaném Sankt Margarethen 

se nachází rozsáhlý kamenolom, pocházející z římské doby. 

V něm byla před deseti lety zřízena největší evropská letní 

scéna o ploše 7000 čtverečných metrů pro 6000 diváků. Intendantem 

festivalu je Wolfgang Werner. V nejnovější době 

prošla rozsáhlou modernizací hlavně přístupových prostor. 

Obrovské jeviště, ohraničené v zadní části mohutným skalním 

masivem, skýtá při vhodné scénografii dokonalou kulisu 

k výpravným operním inscenacím. Působivost představení 

zvyšuje několikasetčlenný kompars, koně, kočáry, v Aidě sloni 

a nejrůznější další atrakce. Představení doprovází živý orchestr, 

který je nenápadně umístěn v zastřešeném prostoru 

na pravé straně areálu. Zajímavé je to, že zde na představeních 

účinkoval brněnský filharmonický sbor a bratislavský 

orchestr. Konají se zde také velké koncerty operních hvězd, 

jako byli Montserrat Caballé, Elina Garanča, Neil Shicoff 

a další. Letos v létě zde bylo možné zhlédnout třicet pět 

představení Verdiho Traviaty. Pro tuto inscenaci byla na jevišti 

postavena poněkud zmenšená, ale přesto hodně veliká 

budova Garnierovy opery v Paříži. Zajímavostí bylo, že se 

během představení rozdělila čelní stěna divadla na dva díly, 

které se odsunuly do stran a v plné kráse se objevilo hlediště 

divadla se zaplněnými lóžemi. Na příští sezonu se připravuje 

náročná inscenace Verdiho opery Rigoletto. 

O patnáct kilometrů dále, přímo na břehu jezera, je v Mörbischi 

velký moderně upravený divadelní areál, který svou 

polohou připomíná divadelní scénu v Bregenzu. Z divácké 

tribuny se přes velké jeviště naskýtá krásný pohled na rozsáhlé 

Neziderské jezero. Pořádá se zde každoročně pod vedením 

nestárnoucího bývalého operního pěvce Haralda Serafina 

velkolepý operetní festival, ve kterém vystupují špičkoví 

umělci. V letošním ročníku byla na programu během 

pěti týdnů ve třiceti představeních opereta Ralfa Benatzkého 

Hospoda u bílého koníčka. V minulém roce se zde hrála 

Straussova Vídeňská krev a na příští rok se chystá My fair 

lady skladatele Frederika Loeweho. 

Maďarsko – Fertörákos, Margaretin ostrov, Segedin 

Velmi blízko Mörbische hned za rakousko-maďarskou hranicí 

je vesnička Fertörákos, která je známa obrovskou skalní 

jeskyní, vzniklou činností ve zdejším kamenolomu. V tomto 

prostoru bylo zřízeno jeviště s hledištěm a v létě zde probíhají 

hudební akce. Před několika lety se uskutečnilo výtečné 

provedení Verdiho Nabucca souborem opery z Györu. V jeskyni 

je nádherná specifická akustika, ale samozřejmě trochu 

zima. Když se vydáme dále do Budapešti, můžeme navštívit 

velký amfiteátr na Margaretině ostrově, kde v létě probíhá 

menší operní festival. Letos zde Maďarská státní opera hrála 

Andreu Cheniéra od Umberta Giordana a Verdiho Sílu osudu. 

Daleko nejznámější a nejefektnější jsou hry před velkou 

katedrálou ve městě Segedin. Hlavní podnět ke každoročnímu 

pořádání zdejších operních představení dal skladatel 

Pietro Mascagni, který zde dirigoval svého Sedláka kavalí- 

Foto archiv

zahraniČí 35 

ra. Hrají se zde i balety a muzikálová a činoherní představení. 

Program obstarává místní Národní divadlo, které sídlí 

v nádherné, nově rekonstruované budově, postavené v roce 

1883 vídeňskými architekty Fellnerem a Helmerem. Zdejší 

operní soubor patří po Budapešti k nejlepším v Maďarsku. 

Chorvatsko – Dubrovník, Split, Slovinsko – Lublaň 

Státy bývalé Jugoslávie mají také díky svému teplému podnebí 

tradici v pořádání představení pod širým nebem. V Chorvatsku 

jsou již tradiční Letní dubrovnické hry, pořádané ve 

starobylém Dubrovníku, kde se hraje na řadě míst v obou 

pevnostech, na náměstích i na palácových nádvořích. Provozují 

se všechny divadelní žánry. Dalším významným místem 

je Split, kde je velmi pěkné kamenné divadlo italského typu, 

ve kterém sídlí operní soubor. Letní představení se dávají na 

nádvoří barokního paláce přestavěného známým sochařem 

Ivanem Mestrovičem na klášter. V sousedním Slovinsku je 

místem provozování letních produkcí amfiteátr v Lublani, 

situovaný nedaleko centra města, kde v létě většinou účinkuje 

opera z Mariboru. 

Švédsko – Dalhalla, Finsko - Savonlinna 

Udělejme teď podstatně veliký skok na sever do Skandinávie. 

Přesto, že je tam poněkud chladněji, ,,open air“ scény 

jsou tam také. Necelých tři sta kilometrů na severozápad 

od Stockholmu se nachází v místě zvaném Dalhalla obrovský 

vápencový lom o délce skoro půl kilometru, 175 m široký 

a 60 m hluboký. V jeho útrobách se nachází strmý stupňovitý 

amfiteátr pro 4000 diváků a jeviště umístěné nad hladinou 

menší jezerní plochy. Od roku 1993 se zde konají koncertní 

a operní představení i jazzové koncerty. Před několika lety 

jsem byl překvapen při představení Pucciniho Tosky v podání 

Estonské opery, jakou akustiku bez amplifikace tento 

prostor má. Letos v létě zde vystoupil operní soubor ze Šanghaje 

s Verdiho Otellem a Orffovým proslulým opusem Carmina 

burana. Závěr operní části produkcí zakončila opera 

z Petrohradu Pucciniho Madame Butterfly. Menší operní 

produkce s tematikou starších operních děl se také provozují 

na nádvoří zámku ve Vadsteně a v místním starobylém 

zámeckém divadle. 

V sousedním Finsku je nejznámější operní festival v Savonlinně. 

Na nádvoří středověkého hradu Olavinna je vytvořena 

krytá scéna pro 2000 diváků. V tomto romantickém 

prostředí je možné zhlédnout okolo třiceti představení a recitálů. 

Překvapivý je i velký počet různých titulů. Obsazení 

jsou vždy špičková, většinou se jedná o známé finské umělce, 

ale letos zde měl recitál také slavný francouzský tenorista 

Roberto Alagna. V příštím roce se můžeme těšit na Boitova 

Mefistofela, Donizettiho Lucii di Lammermoor, Pucciniho 

Turandot a Madame Butterfly. Jako hostující soubor 

se předvede s inscenacemi Belliniho Puritánů, Leocanvallových 

Komediantů a Mascagniho Sedláka kavalíra operní 

soubor Teatra Massima z Palerma. 

Slovensko – Zvolen 

Na Slovensku jsou známé Zvolenské zámecké hry. Tento 

festival se koná již 35 let na nádvoří Zvolenského hradu, 

kde je pro návštěvníky připraveno 490 míst. Komorní díla 

se hrají v hradním rytířském sále. Pamatuji se na inscenaci 

Verdiho Aidy, provedenou operním souborem z Košic někdy 

před třiceti lety, kdy zde vystoupil mladičký Štefan Margita. 

Pořadatelem operních her je Státní divadlo v Bánské Bystrici, 

které zde v létě uvedlo Verdiho Traviatu, Pucciniho Bohému, 

koncertní provedení Verdiho Loupežníků a dva koncerty. 

Soubor si zve pro některé role významné umělce ze 

zahraničí. Činoherní část her organizuje zvolenské divadlo 

Jozefa Gregora Tajovského. 

Česká republika – Litomyšl, Český Krumlov, Loket 

O domácích operních festivalech, pořádaných v létě, jsou 

čtenáři Hudebních rozhledů informováni pravidelně a podrobně 

každý rok, takže o nich tedy jenom stručně. Nejvýznamnějším 

letním festivalem, kde se hrají rovněž opery, 

je Smetanova Litomyšl, typická svým rozmanitým, na vysoké 

úrovni interpretovaným repertoárem. Festival v Českém 

Krumlově se svým otáčivým jevištěm v zámeckém parku je 

opravdovou raritou. Jediné druhé otáčivé jeviště je pouze 

ve finském Tampere, ale to není tak velké. A naprosto neopomenutelný 

je svým kouzelným prostředím operní festival 

v Lokti. 

Na závěr bych byl velmi rád, aby výše uvedené informace posloužily 

eventuálním zájemcům o kulturní zpestření svých 

dovolených v zahraničních zemích. Budou tím velmi obohaceni 

a opravdu nebudou litovat. • 

Dalhalla 

Foto archiv

36 

zahraniČí 

salzburger festspiele 2008 

Don Giovanni, Otello, Hrad 

knížete Modrovouse 

a Písně o mrtvých dětech 

Salcburk, Haus für Mozart, 

Grosses Festspielhaus 

Hana Jarolímková 

Salcburské slavnosti se i v tomto roce staly cílem mnoha milovníků 

vážné hudby, kteří sem, do její meky, jezdí již od 

jejich počátků v roce 1922 nejen za špičkovými interpretačními 

výkony, ale v oblasti opery i za režisérsky nevšedními, 

často až strhujícími inscenacemi. Letos, kdy se stal mottem 

festivalu pozměněný citát ze Šalamounovy Písně písní „Silnější 

než láska je smrt“, se pozornost všech soustředila především 

na tři tituly: Gounodova Romea a Julii, v němž se 

původně měl podobně jako před třemi lety ve Verdiho La 

traviatě sejít „pár snů“, Rolando Villazón a Anna Netrebko, 

Bartókův fascinující Hrad knížete Modrovouse a vůbec poprvé 

v Salcburku uvedenou Dvořákovu Rusalku. Značnému 

zájmu publika se však těšily i ostatní festivalové produkce, 

a to jak operní, z nichž všechny kromě Mozartovy Kouzelné 

flétny byly nastudovány jako nové inscenace, tak koncertní 

a nepochybně i činoherní, jež jdou však mimo oblast mého 

zájmu. 

Don Giovanni tentokrát 

netradičně v lese 

Don Giovanni, Mozartova slavná „opera oper“ nedílně spjatá 

s Prahou, která byla 29. 10. roku 1787 svědkem její úspěšné 

premiéry řízené ve Stavovském divadle samotným autorem, 

už byla inscenovaná tolikrát, že jistě není jednoduché 

přijít s něčím novým, neřku-li zásadně objevným. Jenom na 

Salcburských slavnostech byla za jejich osmdesátišestiletou 

historii provedena 183x, z čehož poprvé dokonce pod taktovkou 

Richarda Strausse! Letos se v Salcburku chopil jejího 

hudebního nastudování pravidelný host předních světových 

scén, vynikající francouzský dirigent Bertrand de Billy, 

který na Salcburských slavnostech debutoval před šesti 

lety při provedení Kouzelné flétny, a s nímž se tentokrát pokusil 

tématu, čerpajícímu ze staré španělské pověsti a mistrně 

zpracovanému libretistou Lorenzo Da Pontem, vdechnout 

život Claus Guth. První významnou příležitost v Salcburku 

dostal tento režisér již přede dvěma lety, tedy v rámci 

oslav 250. výročí skladatelova narození, provázených uvedením 

všech Mozartových oper, kdy režíroval dílo Zaide. Adama 

a Figarovu svatbu s Annou Netrebko v roli Zuzanky (viz 

HR 10/2006, str. 33–34), a další jej čeká příští rok, kdy se 

ujme režie opery Così fan tutte. 

V případě Dona Giovanniho převzal režisérské žezlo po 

Martinu Kušejovi a podobně jako ve Figarově svatbě zde 

předvedl nepřeberné množství rozličných nápadů, nijak výrazně 

však neposunuvších hranice ztvárnění slavného příběhu 

– až na netradičné zvolené místo, kde se děj odehrává – za 

v podstatě klasicky koncipované schéma. Podle Gutha je jeho 

podstatou panika, která se Dona Giovanniho zmocňuje 

postupně s narůstajícím pocitem blížícího se konce, jenž ho 

téměř ochromuje a na nějž reaguje podle svého: žitím naplno 

– bez jakýchkoliv kompromisů, ale i bez jakýchkoliv zásad. 

To vše už ale tady v drobných obměnách bylo. Příběh 

navíc režisér zasadil do výtvarně až realisticky pojaté scény 

Christiana Schmidta, jejímž základem se tentokrát stal tak 

věrně napodobený jehličnatý les, že byl od toho skutečného 

takřka k nerozeznání. Jeho výsek se na pódiu objeví už 

během předehry, kdy v černé oponě s vyříznutým kruhem 

a průzorem do lesa se jakoby „nanečisto“ odehraje část scény, 

která se bude potom již jako součást samotného děje odvíjet 

ještě jednou: zavraždění komtura, otce Donny Anny, ne 

však v klasickém šermířském zápase nebo pomocí dýky, jak 

to vídáme nejčastěji, ale kusem silné větvě, jíž ho Don Giovanni 

praští po hlavě. (Ten je však na oplátku postřelen do 

břicha a následné krvácení a přesvědčivě zahraná bolest ho 

potom provázejí v podstatě po celou operu). 

Teprve po té pak následuje skutečný začátek dějství: vášnivá 

milostná scéna Giovanniho a Donny Anny uprostřed štíhlých 

vysokých smrků (Giovanni je v klasickém obleku, Donna 

Anna v pestrých letních šatech), které Leporello v dlouhém 

černém plášti a „zmijovce“ přihlíží (místo, aby dobře 

oba hlídal) zpoza stromu. Jsou tak přichyceni otcem – a výjev 

z předehry se opakuje… Následuje celý sled známých 

scén, kdy hned po proměně se na pódiu objeví Donna Elvíra 

v kostýmku a s kufrem, jejíž výstup režisér situoval do jakési 

čekárny z vlnitého plechu, jaké bývají u autobusových zastávek, 

či Donna Anna a Don Ottavio, kteří, hledajíce komturova 

vraha, přijedou na scénu po lesní pěšině v černém osobním 

autě. Během výjevu, kdy Donna Anna opět svého snoubence 

zapřísahá, aby komtura pomstil, po té rozčileně v autě 

kouří a Don Ottavio k ní stojí obrácen zády, maluje Anně 

Giovanni prstem na přední sklo srdce… V lese se odehrává 

i předsvatební veselí Masetta a Zerlinky, kde se nejen tančí, 

ale rovněž tu probíhá scéna záletného Giovanniho koketujícího 

s nevěstou houpající se přitom v bílých svatebních šatech 

se závojem na houpačce, připevněné mezi stromy, a následná 

žárlivá scéna mezi Masettem a Zerlinkou. V závěru 

se všichni proti Giovannimu, jemuž není nic svaté, spolčí 

a obklopí jej. Ten však sevření rozrazí a skočí do výřezu mezitím 

opět spuštěné černé opony… 

I 2. dějství je situováno do lesa, tentokrát však k ohýnku, při 

němž se Giovanni s Leporellem dohadují: Giovanni chce, 

aby mu půjčil svoje šaty a dává mu peníze – Leporello je 

však pálí bankovku po bankovce v ohníčku. Když ale při další 

šarvátce zjistí, že Giovanni stále ještě krvácí, zželí se mu 

ho a šaty si s ním vymění. Za vedení Dona Ottavia mezitím 

pokračuje hledání Giovanniho a opět následuje řetěz drobných 

scének. Ke konci se zvedne mlha a vzadu se mezi stromy 

míhá opravdový živý pes, patrně německý ovčák, který 

má vyvolat hrůzostrašnou iluzi vlka. Na scéně se objeví 

postava mrtvého otce se zavázanou krvácející hlavou (tedy 

ne obligátní komturova socha), který po celou dobu skromné 

hostiny Giovanniho a Leporella u ohýnku kope hrob, do 

něhož na konci příběhu Giovanni padá… Jak jsem již zmínila 

v úvodu, tedy režijní uchopení (scéna je po celou dobu 

vesměs v šeru), které nikterak výrazně nevybočuje z tradičních 

kolejí, ale je ozvláštněno celou řadou zajímavých nápadů 

a gagů, které jako celek „dotáhly“ k výslednému pozitivnímu 

dojmu zejména skvělé herecké výkony všech hlavních 

protagonistů, jež navíc odvedli i vynikající výkony interpretační. 

V ženských rolích mě zaujala vedle Zerliny Ekateriny 

Siuriny či Donny Anny Annette Dasch (která se v loňském 

roce v Salcburku skvěle uvedla jako Händelova Armida 

a vedle Vitellie z La clemenza di Tito byla Donna Anna 

její vysněnou rolí) především Dorothea Röschmann (Donna 

Elvíra), která na festivalu s Mozartem – a sice v roli Zuzanky 

z Figarovy svatby – dokonce roku 1995 pod vedením 

Nikolause Harnoncourta debutovala. Má krásný nosný 

hlas, třpytivé výšky a přesvědčivě se zhostila i své role zhrzené 

Gio vanniho někdejší partnerky. Lesk největšího úspěchu 

však tentokrát přece jenom ulpěl především na dvojici 

mužských protagonistů (čímž ovšem nechci snižovat ani 

výkony ostatních, zejména ukrajinského basisty Anatolije

Foto © Salzburger Festspiele – Monika Rittershaus 

Zleva Christopher Maltman (Don Giovanni) a Erwin Schrott (Leporello) 

Kotschergy jako komtura): a sice na anglickém barytonistovi 

Christopheru Maltmanovi jako představiteli Dona Giovanniho 

(který se dosud na festivalu objevoval pouze jako 

interpret písní) a uruguajském basistovi, spojovaném momentálně 

zejména se salcburskou „star“, Annou Netrebko, 

s níž se mu 5. 9. narodil syn Tiago, Erwinu Schrottovi, jenž 

se skvěle zhostil role Leporella (i když ve svém repertoáru 

má i roli Dona Giovanniho) a který v Salc burku zpíval úplně 

poprvé. Oba disponují velmi krásnou barvu hlasu, který 

je navíc u obou obdařen zvučností i měkkostí zároveň. Maltman 

byl rozeným Donem Juanem, který žije každý den tak, 

jako by to byl jeho den poslední. Když pro nějakou z žen zahoří, 

prožívá to na sto procent, ale většinou, bohužel, právě 

jenom ten jeden den. Jeho držení těla, gesta, výraz – prostě 

vše vyjadřovalo přesně onen stupeň sebejistoty, který, byť je 

již většinou provázený chladností až necitelností, tolik žen 

tak neodolatelně přitahuje. Schrott, ve skutečnosti velice 

přitažlivý muž, působil zase naopak (a to i díky „zmijovce“, 

kterou mu režisér nechal nasadit po většinu představení na 

hlavu) jako správný, tak trochu poťouchlý a vypočítavý, ale 

také chvílemi ustrašený a díky skvěle naučenému tiku – neustálému, 

zcela přirozeně působícímu poškubávání hlavou 

– nervózní sluha, v němž je ale i kus dobrého srdce. Skvělá 

dvojice, která i vyhráváním všech detailů dala inscenaci nejen 

spád a vtip, ale po celou dobu i podtón tragiky, která je 

s postavou hlavního hrdiny spojena. Je však třeba vyzdvihnout 

i v detailech stylovou a technicky precizní hru Vídeňských 

filharmoniků, kteří se společně se sborem (Konzertvereinigung 

Wiener Staatsopernchor) nepodíleli pod vedením 

Bertranda de Billyho na výborném výsledku inscenace 

o nic méně. K zajímavostem dirigentova nastudování určitě 

patří i skutečnost, že pro tuto příležitost zvolil původní znění 

psané pro Prahu, které nikdy, jak je to obvyklé ve většině 

divadel, s prvky obou vídeňských verzí (jež uvádí rovněž 

pouze samostatně) nekombinuje. Podle jeho slov Mozart 

originální podobu opery přepracoval totiž pouze z důvodu, 

že měl ve Vídni k dispozici zcela jiné pěvce. 

Salzburger Festspiele 2008 – W. A. Mozart: Don Giovanni. 

Dirigent Bertrand de Billy, režie Claus Guth, scéna a kostýmy 

Christian Schmidt, světla Olaf Winter, dramaturgie 

Ronny Dietrich, choreografie Ramses Sigl, sbormistr 

Thomas Lang. Premiéra 27. 7. 2008, psáno z reprízy 3. 8. 

2008, Haus für Mozart. 

Otello po šestatřiceti letech 

Na festivalu zazněla i Verdiho poslední opera (a nutno připomenout, 

že po dlouhých 36 letech!, kdy byla nastudována 

Herbertem von Karajanem), kterou skladatel zkompo-

38 

zahraniČí 

Foto © Salzburger Festspiele – Silvia Lelli 

noval na text Arriga Boita a jež se okamžitě po své premiéře 

5. února roku 1887 v milánské La Scale dočkala zaslouženého 

uznání a bouřlivých ovací. V Otellovi, známém to shakespearovském 

tématu, jehož ústředním motivem je žárlivost, 

se totiž Verdimu podařilo dovést hudební drama, o které se 

pokoušel již od Macbetha, k téměř dokonalému naplnění. 

Příběh je zasazen do období bojů Benátčanů s rozpínavými 

Turky o Kypr, tedy do 15. století, které tentokrát anglický 

režisér Stephen Landridge i autor scény, Kypřan George 

Souglides, plně respektovali. Již během dramaticky vyhrocené 

předehry nechali zdvihnout oponu, aby tak odlesky oblohu 

křižujících blesků mohly pronikat okny do velké místnosti. 

Ta ve dvou řadách lemovala všechny tři stěny (a posloužila 

i k umístění trumpetistů, vítajících ve 3. dějství benátského 

vyslance Lodovika fanfárami) a maně tak připomínala 

jevištní prostor Felsenreitschule, kde by se podobné 

kulisy nemusely vůbec stavět. Vpravo i vlevo vedla schodiště 

k řadě dveří, nad něž Souglides umístil jakousi obrazovou 

galerii renesančních podobizen šlechticů a doprostřed místnosti 

ze čtverců sestavenou skleněnou podlahu na podstavcích 

(po hádce Otella s Jagem rozlomenou na dvě poloviny). 

Nad ní jevišti vévodil obdélníkový výřez, do něhož byla 

promítána projekce, sugestivně v úvodu opery znázorňující 

liják i vzedmuté mořské vlny. Po chvíli, kdy se z obou stran 

seběhl sbor, bouře ještě zesílila a vpravo rozčísla dřevěnou 

podlahu. Opět tedy vcelku tradiční scénické prvky, v jejichž 

rámci však Riccardo Muti (pro něhož je dodnes nedostižným 

interpretem této opery Arturo Toscanini) s Vídeňskými 

filharmoniky a všemi sólisty vykouzlil výsostné hudební 

drama, které posluchačům přinejmenším o třetinu zrychlovalo 

tep. Dvě z hlavních rolí, Otella a Desdemonu, tentokrát 

nastudovali umělci, kteří se v Salcburku rovněž letos 

představili poprvé: litevský tenorista Aleksandris Antonenko, 

jehož mohli v této sezoně slyšet také například návštěvníci 

Bavorské státní opery, a ruská sopranistka Marina 

Poplavskaya, která letos debutovala v MET. Oba předvedli 

herecky naprosto přesvědčivé výkony, takže dílo mělo nejen 

tah, ale rovněž místy až do krajnosti vyhrocenou expresivitu. 

U Aleksandrise Antonenka jsem sice měla ke konci 

dojem, že už je lehce hlasově unavený, ale s plným nasazením 

se snažil zpívat až do konce. Navíc se s jeho lahodným 

témbrem měkký a ohebný soprán Mariny Poplavské, obdařený 

jistými průraznými výškami (ocenila jsem je zejména 

v modlitbě Zdrávas Maria na počátku 4. dějství) výborně 

pojí, a tak vytvořili skvělý pěvecký pár. Rovněž ostatní protagonisté 

(a výborně sezpívaný sbor – Konzertvereinigung 

Wiener Staatsopernchor) však přispěli k nemalému úspěchu 

provedení, a to především Carlos Álvarez (Jago), který 

předvedl asi nejpůsobivější scénu na počátku 2. dějství, 

kdy sám, před zataženou oponou, osnuje další pomstychtivý 

plán proti Otellovi, jako chápavá Emilia Barbara di Castri 

či do Jagových intrik nevinně vtažený Stephen Costello 

(Cassio). Profesionálně odvedené představení v čele s verdiovským 

specialistou, Riccardem Mutim, jistě Verdiho tak 

málo v Salcburku hranou operu (která zde i poprvé – tehdy 

pod vedením Wilhelma Furtwänglera – zazněla teprve až 

v roce 1951, tedy téměř 30 let po vzniku festivalu) připomněla 

jako skladatelovo vrcholné dílo, které by se mělo objevovat 

na programech tak prestižní přehlídky častěji… 

Salzburger Festspiele 2008 – G. Verdi: Otello. Dirigent 

Riccardo Muti, režie Stephen Landridge, scéna George 

Souglides, kostýmy Emma Ryott, světla Giuseppe Di Iorio, 

choreografie Philippe Giraudeau, sbormistr Thomas 

Lang, video Gunnar Lindner. Premiéra 1. 8. 2008, psáno 

z reprízy 5. 8. 2008, Grosses Festspielhaus. 

Marina Poplavskaya (Desdemona) a Aleksandris Antonenko (Otello) 

Strhující Hrad Modrovousův 

Hrad knížete Modrovouse, jedinou operu Bély Bartóka, provází 

již od její premiéry jeden zásadní problém: kvůli nestandardní 

délce (trvá pouze hodinu) je na program divadel 

či festivalů zařazována velice skrovně – a většinou spíše 

ve formě pouhého koncertního provedení. Nejinak tomu 

bylo i v historii Salcburského festivalu, kde kromě celkem 

čtyř koncertních provedení v letech 1978, 1993 a 2001 (tehdy 

v titulních rolích s László Polgárem a Ildiko Komlosi, 

kteří byli protagonisty inscenace, uvedené nedávno v neapolském 

Teatro San Carlo – viz HR 5/2008, str. 42–43) byla 

tato opera scénicky provedena jen třikrát, a to v roce 1995 

v režii Roberta Wilsona. Letošní uvedení tohoto Bartókova 

hudebního skvostu se tedy zcela zákonitě stalo jednou z nejvýznamnějších 

událostí festivalu. Oproti neapolskému programu, 

v němž Jeffrey Tate dílo doplnil Ravelovou stejně 

dlouhou, i když zcela kontrastní operou Dítě a kouzla, se 

však Peter Eötvös, který byl v Salcburku pověřen jeho hudebním 

nastudováním, rozhodl pro zcela jiné řešení: opeře, 

uvedené ve druhé části večera – ovšem nepřerušeného přestávkou 

– předsadil Bartókovy Čtyři orchestrální kusy, op. 12, 

Sz 51 a jeho Cantatu profanu s podtitulem Die neun Zauberhirsche 

(Devět zakletých jelenů) pro tenor, baryton, smíšený 

dvojitý sbor a orchestr, Sz 94. Večer tak měl naopak 

velice kompaktní ráz, k němuž přispívalo i to, že režisér Johan 

Simons (původně tanečník a mj. zakladatel legendární 

divadelní skupiny Hollandia a od roku 2010 šéf Mnichovských 

komorních her) v něm obě vokálně-instrumentální díla 

podle návrhu Daniela Richtera, jednoho z nejvýznamnějších 

německých malířů současnosti, úzce scénicky propojil. 

Začátek, na nějž byly zařazeny Čtyři orchestrální kusy (Pre-

Michelle DeYoung (Judita) a Falk Struckmann (Modrovous) 

Foto © Salzburger Festspiele – Monika Rittershaus

40 

zahraniČí 

ludio. Moderato, Scherzo. Allegro, Intermezzo. Moderato, 

Marcia funebre. Maestoso), Bartókem komponované krátce 

po dokončení opery (již v roce 1912 byl tak hotov jejich klavírní 

výtah, na zinstrumentování si však musely počkat ještě 

dalších devět let!), plnil funkci jakéhosi prologu, během kterého 

se mohli posluchači za pouze spoře osvětleného orchestrálního 

prostoru nerušeně pohroužit do atmosféry Bartókovy 

sugestivní hudby. Teprve po doznění všech čtyř vět, kdy 

jsme opět mohli obdivovat technickou preciznost i emocionální 

působivost hry Vídeňských filharmoniků, se v černé 

oponě rozsvítil obdélníkový výřez, v němž byl rozmlženě, jako 

na plátně Renoirova obrazu, vidět speakr, sedící na židli. 

Začátek Cantaty profany, po Hradu Modrovousově Bartókova 

druhého největšího vokálně-instrumentálního díla, 

které psal v roce 1930 na vlastní překlad textu rumunské lidové 

balady pojednávající o myslivci a jeho devíti do jelenů 

zakletých synech. Po německy pronesené předmluvě, která 

Cantatu profanu otevřela a jejímž účelem bylo posluchače 

seznámit s obsahem díla, se za oponou rozsvítily desítky malých 

okýnek s hlavami lidí – členů sboru (opět Konzertvereinigung 

Wiener Staatsopernchor) a pomalu se rozevřela 

opona, za níž se objevila pestrá, vesele působící scéna, sestavená 

z několika barevně pomalovaných bloků kulis uprostřed 

s jakýmsi pohádkovým domečkem se speakrem sedícím 

uvnitř a (patrně) obří andulkou, položenou nožkama 

vzhůru přes celou přední stěnu odkryté sedlové střechy. Oba 

sólisté, Lance Ryan (Syn) a Falk Struckmann (Otec), který 

se zhostil i titulní role v Hradu Modrovousově, již přišli na 

scénu v klasickém obleku, aby předvedli – společně s fantastickým 

sborem – vynikající výkony. Nostalgický ráz balady, 

který se do Bartókova hudebního zpracování promítl (velká 

škoda, že se dílo nehraje častěji), tak skvěle připravil půdu 

pro mystickou atmosféru posledního, ale všemi nejvíce 

očekávaného díla večera, Hradu knížete Modrovouse. Z kulis 

zůstala na scéně pouze zadní stěna, před níž předstoupil 

opět André Jung (jehož spolupráce s režisérem Johanem Simonsem 

nebyla v případě Bartóka zdaleka první), který nás 

měl i tady mluveným slovem (jenž je tu však na rozdíl od 

Cantaty profany součástí díla) uvést do děje. Oproti výrazově 

sugestivnímu přednesu Umberta Orsiniho, který se nesl 

při uvedení Bartókova Modrovouse v Teatro San Carlo prostorem 

divadla z nahrávky (což na mě působilo i mnohem 

mystičtěji), však jeho vstup v němčině (byť obdivuhodně naučený 

zpaměti) vyzněl velice nezáživně, bez špetky tajemna 

či napjatého očekávání. To jsem postrádala i v následujícím 

vnějškovém režisérově pojetí, které celý děj postavilo na využití 

minima divadelních prostředků: po odstranění poslední 

kulisy tvořily spoře osvícenou scénu pouze obří, černošedé 

větve rozložitého stromu, před které Judita, oblečená 

do uniformy zdravotní sestry, přiveze Modrovouse v dvouřadovém 

plášti, s dlahou na ruce i na noze a v černých kulatých 

brýlích na kolečkovém křesle – oblíbené to rekvizitě 

mnoha režisérů (vzpomeňme například na Richarda Crofta, 

který byl jako Ubaldo – vůdce křesťanského vojska vloni 

režisérem Christofem Loyem upoután na pojízdné křeslo v 

Armidě!). Jedinými proprietami v celé opeře pak byly troje 

efektní, různobarevné šaty, jejichž pomocí (což sice vyžadovalo 

bujnější fantazii, ale budiž) nás Judita v souvislosti 

s textem provázela dějem a sedmi uzamčenými místnostmi – 

tedy jednotlivými stránkami tajemně temné Modrovousovy 

duše. Ve srovnání s nápaditou režií Roberta Andò i bohatou 

scénou Nicoly Rubetelliho, provázenou mnoha projekcemi, 

které jsem byla svědkem v Neapoli, tedy pojetí velmi strohé, 

přitom však – kromě nápadu se šaty – nepřinášející žádné 

výraznější prvky dobrého moderního divadla, ale pouze využívající 

vesměs již všeobecně známých klišé. Přesto mě samotné 

provedení zcela uchvátilo. Vycházelo totiž z nejjemnějších 

nunací celého dramatu, které sugestivně rozehrálo 

do obrovsky expresivního vyjádření. Oba protagonisté, americká 

mezzosopranistka Michelle DeYoung (která má mj. 

bohaté zkušenosti i s těmi nejrozsáhlejšími Wagnerovými, 

Mahlerovými či Berliozovými partiturami), i německý basbarytonista 

Falk Struckmann, mají navíc zjevně pro tento 

druh psychologické zkratky talent, a tak předvedli strhující 

živé divadlo umocněné i strhujícími pěveckými výkony. 

Posluchače se podařilo natolik vtáhnout do naznačené škály 

emocí, že na pitvání pohnutek režisérovy základní koncepce, 

podle průvodních znaků založené na vztahu navenek 

mocnější ošetřovatelky – Judity, ale ve skutečnosti mnohem 

silnějšího, byť zdánlivě zranitelného pacienta – Modrovouse, 

nebyl prostě čas a zcela to přestalo být pro tuto chvíli důležité. 

Kolik jen výrazových nuancí každý z pěvců předvedl 

– a to jak herecky, tak ve svých náročných, vysoce dramatických 

partech! Young spíše než jako naivní dívka, která chce 

Modrovouse pochopit a vysvobodit ze samoty, na první pohled 

působí jako svéhlavá až hořce krutá a vypočítavá bestie, 

ovšem se schopností s vámi natolik manipulovat, že nejen, 

že ji nevnímáte jako jednoznačně negativní postavu, ale nakonec 

ji vždy znovu a znovu její až necitelné chování malého 

děcka (vynucujícího si své i tím, že Modrovouse dokonce 

neurvale shodí z vozíku) odpustíte.. A Modrovous Ten je 

tu zpodobněn jako silná osobnost, žijící v ústraní z vlastní 

vůle, osobnost, která sice nikoho nechce zničit prvoplánově, 

nicméně si, byť zmítána pochybnostmi, uvědomuje, že 

jinak to stejně skončit nemůže, protože vše už je předem dáno… 

Režisér spolu s dirigentem Peterem Eötvesem, jedním 

z největších odborníků na Bartókovo dílo, tedy charakter 

postav, který se na Salcburských slavnostech v dosud uvedených 

představeních či koncertních provedeních ustálil, významově 

o dost posunul. Nejen však to. I hudební pojetí bylo 

od těch, které Young dosud ve své kariéře zažila, o něco 

odlišné. „Eötvös stojí při studiu rolí se zpěváky v této Bartókově 

opeře“, nechala se slyšet v jednom z četných rozhovorů, 

které na toto téma poskytla, „někde uprostřed mezi Pierrem 

Boulezem a Jamesem Levinem (s oběma již má pěvkyně zkušenosti 

z koncertního provedení, pozn. aut.). Zatímco Pierre 

Boulez ve své koncepci preferuje rychlé tempo a primárně 

se na něj rovněž koncentruje, James Levine upřednostňuje 

především krásu pěveckého partu, jehož vyznění vše podřizuje. 

A Peter Eötvös Ten se sice rovněž přiklání spíše k tempu 

svižnějšímu, ale když vidí, že potřebujeme času o něco více, dá 

nám ho“. Vážně brala sólistka i studium své role v maďarštině. 

Nejen, že měla k dispozici CD, na němž jistá maďarská 

sopranistka text slovo od slova pročítá, ale hodně se věnovala 

i konzultacím s Peterem Eötvösem a jeho maďarským 

asistentem, Gregory Vajdou. Čas, který všichni nastudování 

této opery věnovali, však nebyl rozhodně zbytečný a přinesl 

své ovoce. Očekávání, která se k projektu – jako k jednomu 

z vrcholů festivalu – upínala, byla rozhodně naplněna, a tak 

provedení zmíněných děl vzdalo společně s řadou dalších letos 

v Salcburku uvedených Bartókových kompozic opomíjené 

tvorbě tohoto skladatele zasloužený hold. A to prostřednictvím 

i těch nejlepších interpretů včetně Pierra Bouleze, 

Daniela Barenboima, Lang Langa či Clevelandského orchestru 

v čele s Franzem Welserem-Möstem a sólisty Mitsuko 

Uchidou a Kimem Kashkashianem. 

Salzburger Festspiele 2008 – B. Bartók: Herzog Blaubarts 

Burg (A Kékszakállú hercegvára). Dirigent Peter Eötvös, 

režie Johan Simons, scéna Daniel Richter, kostýmy Greta 

Goiris, světla Mark Van Denesse, choreografie Sanne 

van Rijn, dramaturgie Koen Tachelet a Thomas Wördehoff, 

sbormistr Jörn H. Andresen. Premiéra 6. 8. 2008, 

Grosses Festspielhaus.

Vesselina Kasarova 

s Vídeňskými filharmoniky 

Salcburk, Haus für Mozart 

Vídenští filharmonikové si během Salcburského festivalu 

příliš neodpočinou. Vedle toho, že jim na bedrech leží téměř 

všechna operní představení, mají vždy i několik samostatných 

vystoupení, kde jsou postaveni do nemilosrdné konkurence 

dalších špičkových orchestrů Berlínské filharmoniky 

nevyjímaje. Přesto vždy naprosto skvěle obstojí, jak potvrdili 

i na koncertě 4. 8. v nedávno otevřeném Domě pro Mozarta, 

kde se přímo v excelentní formě představili pod taktovkou 

britského dirigenta Jonathana Notta v dílech Johanna Sebastiana 

Bacha, jehož Fugu (Ricercata) a 6 voci z Hudební 

obětiny, BWV 1079 pro orchestr upravil Anton Webern, Gustava 

Mahlera (Kindertotenlieder), Charlese Ivese (The Unanswered 

Question. A Cosmic Landscape) a Franze Schuberta 

(Symfonie č. 7 h moll, D 759 „Nedokončená“). 

Bachova Fuga (Ricercata) a 6 voci, BWV 1079 ve velice zajímavé 

Webernově instrumentaci zazněla s precizně vedenými 

hlasy v jednotlivých nástrojových skupinách, čistě, průzračně 

a se vší pokorou. Rovněž provedení Mahlerova nádherného 

cyklu bylo vedeno zcela v intencích služby samotné hudbě. 

Orchestr se navíc se sólistkou, skvělou bulharskou mezzosopranistkou, 

Vesselinou Kasarovou (kterou jsme měli možnost 

slyšet před třemi lety i v pražském Národním divadle, 

kde měla recitál), výborně doplňoval a dokonale spoluvytvářel 

atmosféru, plnou tíživého smutku a beznaděje. Kasarova 

má nádherný hlas, který kromě toho, že je vyrovnaný ve 

všech rejstřících a překrásně znělý ve všech polohách, upoutá 

zejména barvou a nosností v poloze nejnižší. Navíc pěvkyně 

procítila a výrazově naplnila obsah Rückertových veršů 

do takové míry, že by se atmosféra v sále dala krájet. Po 

jejím výkonu jsem měla pocit, že vrchol koncertu máme za 

sebou, ale kupodivu tomu tak nebylo. Tím se k mému úžasu 

stala teprve jeho druhá polovina, v níž zazněla až mysticky 

předvedená Ivesova Nezodpovězená otázka (Largo molto 

sempre), inspirovaná dílem amerického filozofa, prozaika, 

básníka a vůdčí osobnosti transcendentalistů, Ralpha Waldo 

Emersona, a opravdu mistrovsky zahraná Schubertova Nedokončená. 

Spojit obě díla attacca byl báječný nápad, protože 

téměř nadpozemsky působící skladba Ivesova, založená na 

dlouhých držených akordech v pianissimu občas zčeřených 

krátkými, rychlými sóly dřev, jejichž zvukové vrstvy do dvou 

skupin rozděleného orchestru se navzájem rafinovaně překrývaly, 

perfektně připravila atmosféru Nedokončené, která 

v podání Vídeňáků vyzněla prostě výtečně. Nott dbal i na nejjemnější 

autorovy finesy, jednotlivci vyhrávali dokonale každou 

frázi, dynamika byla plastická a i přes jemnou hru s detaily 

v pianissimech symfonie plynula v naprosto jednolitém 

tahu a gradaci. Nádhernou interpretaci dotáhli do v podstatě 

dokonalého stupně ještě sólisté, z nichž zejména melodické 

výměny klarinetisty a hobojisty ve II. větě (Andante con 

moto), bych označila takřka za Božské. Jonathan Nott měl 

o výsledné zvukové podobě zcela jasnou představu a Vídenští 

filharmonikové mu ji na sto procent splnili. 

Romeo a Julie a Rusalka 

Salcburk, Felsenreitschule, Haus für Mozart 

Jana Vašatová 

Nino Machaidze a Rolando 

Villazón, další „pár snů“ 

Snad největší očekávání pořadatelů i návštěvníků letošních 

Salzburger Festspiele se už několik měsíců před festivalem 

Nino Machaidze (Julie) 

upínala k inscenaci opery Charlese Gounoda Romeo a Julie, 

kde se měli jako „pár snů“ sejít v titulních rolích Rolando 

Villazón a Anna Netrebko. Ta, a nebo spíš příroda, jim však 

udělala čáru přes rozpočet – takže Anna Netrebko sice do 

Salcburku přijela, ale jenom jako doprovod svého partnera, 

v souvislosti s Donem Giovannim již několikrát zmíněného 

jihoamerického barytonisty Erwina Schrotta. (Mimochodem 

– v Salcburku letos nehostovala ani naše Martina Janková, 

které se v červenci rovněž narodil syn.) Pořadatelé byli 

tedy postaveni před nesnadný úkol najít novou Julii, která 

by byla rovnocennou partnerkou Villazónovi a kterou by publikum 

místo Netrebko přijalo. A opravdu se jim to podařilo. 

V milánské La Scale si vyhlédli pětadvacetiletou Gruzínku 

Nino Machaidze, která se rázem stala miláčkem festivalového 

publika, podobně jako kdysi Netrebko. Machaidze je 

mladá, krásná a dokáže navázat kontakt s auditoriem, navíc 

má ohebný měkký hlas, schopný barevných i výrazových 

proměn a klenoucí melodické fráze téměř samovolně. Kromě 

toho vyšla vstříc jejímu mládí i režie představení, kde je 

Julie zpodobena opravdu téměř jako dítě, nadšené z pozornosti, 

která se mu dostává, a rázem zamilované na život a na 

smrt. Také Romeo je zde nejprve jako nerozvážný chlapec 

– ale jak se příběh odvíjí, jako by oba dospěli. Úžasná byla 

v tomto ohledu scéna jejich loučení před odjezdem Romea 

do vyhnanství, i scéna v hrobce. Představení bylo zřetelně 

postaveno na výkonu těchto dvou protagonistů a spoléhalo 

na něj. Američan Barlet Sher, ceněný doma jako režisér 

muzikálů, na kterých spolupracuje stejně jako tentokrát na 

Gounodově opeře se scénografem Michaelem Yearganem, 

dodal na pódium Felsenreitschule od samého počátku barevné 

a výpravné divadlo. Slavnost u Kapuletů byla oslňu- 

Foto © Salzburger Festspiele/Clärchen Baus – Mattar & Matthias Baus

42 

zahraniČí 

jící podívanou na sbor i řady statistů v krásných historických 

kostýmech (Angličanka Catherine Zuber) včetně kejklířů 

apod. Nezakryty také zůstaly řady arkád ve skalní stěně 

Jízdárny, které režisér rovněž oživil účastníky slavnosti. 

Vše, navíc zajímavě nasvíceno, tak působilo jako ze starého 

renesančního obrazu. Zahájení opravdu impozantní a velkolepé, 

při kterém jsem si říkala, že je občas dobré svěřit 

operní představení režisérovi z jiného žánru – podobně jako 

tomu bylo v loňském roce při inscenaci Berliozova Benvenuta 

Celliniho. Krásně vycházely však jen ty davové scény, 

kde se skutečně něco děje a kde je přítomnost mnoha lidí na 

jevišti důvodná, včetně souboje Kapuletů s Monteky, nebo 

jejich honičky, která se přenesla až před orchestr do první 

řady mezi diváky. Scéna tohoto festivalového domu je však 

skutečně obrovská, a tak, zřejmě, aby se Romeo a Julie necítili 

tak docela sami, oživoval režisér jejich komorní chvíle 

různými statujícími postavami – ať už v arkádách, nebo 

po okrajích scény. Ani bratru Lorencovi se nesvěřují tajně, 

ale za přítomnosti dalších dvou františkánů… Režie a celé 

pojetí byly velice tradiční, což by nemuselo samo o sobě vadit 

(Salcburk konec konců bývá ve svých inscenacích hop 

a nebo trop – tedy silně tradiční a nebo silně avantgardní), 

ale v tomto případě se představení postupem času zvrhlo 

do nekonečné nudy (ne)živých obrazů, kterou nezachránila 

ani Gounodova hudba, ani skvělé výkony obou protagonistů 

i několika dalších pěvců. Velice přesvědčivá byla např. švédská 

mezzosopranistka Susanne Resmark v roli Chůvy, nebo 

Michail Petrenko jako páter Lorenco. Trochu mne zklamal 

Hrabě Kapulet Falka Struckmanna, který mne den před 

tím nadchnul jako Bartókův Modrovous. Ale i to byla trochu 

záležitost režie, která ho – veronského šlechtice! – nechala 

poskakovat a křepčit s hosty, takže pak ani hlasový 

projev nemohl být tak přesvědčivý. Potlesk na scéně si zasloužila 

i Cora Burggraaf jako Stefano se svou posměšnou 

písničkou, přednášenou částečně z publika a dozpívávanou 

na scéně. Za zmínku stojí ještě Mercucio Russella Brauna 

– ostatní jsou u Gounoda epizodní role a jejich představitelé 

je epizodními ponechali. 

Někomu mohla krásná Julie v bohatých fuchsiových a později 

bílých šatech stačit, ale přece jen to bylo málo. Režisérských 

nápadů zde bylo jako šafránu – snad jen ono už zmíněné 

občasné přenesení dění do hlediště, nebo dvoukolák, na 

kterém jeden z františkánů před scénou v klášteře přivezl na 

pódium sochu Krista na kříži a ozdobil ji bílými květy. Balkon 

se zde nabízel jako živý, z několika řad autentických arkád 

si mohli inscenátoři vybrat, který chtěli. Asi jim to přišlo 

banální, takže se jako balkon zvedal spolu s na něm stojící 

Julií široký stupeň uprostřed pódia, a Romeo zpíval dole, 

kam před tím slezl! po žebříku. Působivost však měla scéna 

s Julií, zděšeně se zamotávající do bílých přikrývek (zde 

předlouhého kusu látky), v nichž trávila poslední noc s Romeem 

a které se jí posléze stávaly děsivým svatebním šatem, 

a závěrečná scéna v hrobce, kde se objevily tři katafalky: na 

jednom zdánlivě mrtvá Julie, prostřední prázdný a na třetím 

po celou dobu sedící postava Tybalta jako hrozivý stín. 

Jinak nechyběla ani lahvička s jedem, odhozená na zem… 

Hudební složku festival svěřil Orchestru Salcburského Mozartea, 

který odvedl solidní, nikoliv však špičkový výkon. Jako 

dech jemňounká pianissima Rolanda Villazóna se občas 

ztrácela v necitlivých vstupech dřev, občas se trochu „sypaly“ 

nástupy, ale jinak se orchestr a především dirigent Yannick 

Nézet-Séguin drželi dobře. Nézet-Ségiun, který pozorně 

sledoval pěvce, snažil se jim vyjít vstříc a podpořit je, je 

mladý Kanaďan s velkými mezinárodními zkušenostmi, který 

se od sezony 2008/09 stává nástupcem Valerije Gergieva 

ve funkci hudebního ředitele Rotterdamské filharmonie. 

Nová inscenace Gounodovy opery se na festivalu hrála celkem 

devětkrát. 

Salzburger Festspiele 2008 – Charles Gounod: Roméo 

et Juliette. Dirigent Yannick Nézet-Séguin, režie Barlett 

Sher, scéna Michael Yeargan, kostýmy Catherine Zuber. 

Premiéra 2. 8. 2008, psáno z reprízy (5. představení) 15. 8. 

2008, Felsenreitschule. 

Salcburská Rusalka – z masa 

a kostí, prodaná člověku 

„Stál jsem s přáteli na terase zámku Leopoldskron a užasle 

hleděl na krásu přírody před sebou: parky s krásnými rostlinami, 

stromy obklopený rybník a něžně vyhlížející siluetu mohutného 

Untersbergu. Byl jsem zcela okouzlen magickou večerní 

náladou. Najednou jsem spatřil tři vodní žínky, tančící 

na protějším břehu rybníka, z jehož hloubky se vynořil vodník. 

Protřel si oči a plaval pak až ke starým kamenným schodům 

na kraji terasy. Smutně se díval k sálu – mezi veselými 

hosty na Leopoldskron hledal svoji dceru Rusalku. Lépe odpovídající 

prostředí pro naši operu si nikdo nemůže představit. 

Proč potom vypadá scenérie pro naši Rusalku zcela jinak 

Dvořákovo dílo se odehrává v pohádkovém světě. Přesvědčivé 

zobrazení přírody na scéně by ale zcela zastřelo a znemožnilo 

hlubší, bolestiplný ponor do duševní sféry této opery. Na 

nás je, abychom sto let staré dílo osvětlili pro naši současnost, 

s naším sluchem a pohledem, a to jak hudebně, tak scénicky.“ 

To jsou slova jednoho z režisérů inscenace Dvořákovy 

opery Rusalka na Salzburger Festspiele. Režisérský tandem 

Jossi Wieler – Sergio Morabito spolupracuje už od r. 1993, 

několikrát se k nim připojila i scénografka Barbara Ehnes. 

Snad proto bylo jejich pojetí Rusalky tak jednotné a jednolité, 

i když (samozřejmě) zcela jiné, než jsme zvyklí u nás. Jak 

vidět z předchozího citátu, i oni stáli před problematickou 

volbou: Rusalka jako pohádka, nebo Rusalka, která není ani 

Camila Nylund (Rusalka) 

Foto © Salzburger Festspiele – A. T. Schaefer

zahraniČí 43 

pohádkou pro dospělé, natož pro děti. Rusalka se na Salzburger 

Festspiele hrála v historii poprvé (a každý se tady 

divil, proč ne dříve …), poprvé se s ní setkali i oba režiséři. 

Nemohli se v ničem opřít o českou inscenační tradici, která 

leccos z libreta prostě přechází, tváříc se, že to v něm není. 

Drželi se pevně Kvapilovy básnické předlohy a vyšla jim Rusalka 

z masa a kostí, naivní dívka, toužící po lásce, toužící 

se postavit na vlastní nohy (zde doslova), toužící od rodiny 

do cizího světa. Kterému nerozumí a on nerozumí jí, kterým 

je nakonec zklamaná a oklamaná. A vrací se domů, protože 

jí nic jiného nezbylo, ve stavu, ve kterém „nemůže umřít, 

nemůže žít“. Celou operu umístili inscenátoři do interiéru, 

přírodu sem nechali nakouknout jen za pomoci působivé videoprojekce 

vodního světa a lesa. Použití točny jim umožnilo 

vykouzlit jak v úvodu dívčí pokojík, ve kterém řádí vodní 

žínky, tak zámecký salon s bílým koncertním křídlem v pozadí 

a soškou malé mořské víly na stolečku (kde se zámečtí 

hosté, ustrojení jako běžní lidé, které můžete potkat v ulicích 

Salcburku, vysmívali nemotornému tanci Rusalky), či 

prostor před chalupou Ježibaby – staré, života znalé ženské, 

opírající se o pojízdný vozík se sedačkou, jaký používají špatně 

se pohybující lidé. Rusalčina svázanost je zde názorně 

ztvárněna zeleným rybím ocasem mořské panny, na vlastní 

nohy se postaví teprve po čarování, které provádí za pokynů 

Ježibaby a s jejími lektvary Mourek. Představa Mourka 

zřetelně inscenátory okouzlila natolik, že ho zpřítomnili 

v podobě tanečnice, oblečené do černého kočičího kostýmu. 

Bylo to trochu legrační, ale když se poprvé objevil(a) s kočičím 

přikrčením a zlatě se lesknoucíma očima na scéně, iluze 

byla dokonalá. Rusalka si pak hrdě a opatrně vykračovala 

na nohou a vysokých podpatcích, v mikině a přiléhavých 

kalhotách. V zámku, s nahoru staženými vlasy a v bílých šatech, 

vysmívaná Cizí kněžnou v elegantní večerní róbě a odmítaná 

nejprve z jejího mlčení zoufalým, posléze rozhořčeným 

Princem, byla ona tou cizí, která tam nepatří. Režisérům 

se totiž podařilo vést všechny postavy jako při divadelní 

hře, k přesvědčivému a přirozenému hereckému výkonu. 

Jen ta pohádková atmosféra, nebo alespoň náznak poesie 

občas chyběl. Všechny vztahy a konflikty byly velice vyhrocené 

a dramatické, se zdůrazněným sexuálním podtextem. 

Příliš vážné byly i výstupy Hajného a Kuchtíka, nic z naší lidové 

rozšafnosti. Je těžké se vžít do kultury a postojů jiného 

národa, a tak tato dvojice byla chápána jako hluboce nábožensky, 

a tudíž protirusalkovsky založená. V zámku také visel 

– nevím proč – nade dveřmi výrazný kříž, který se ve třetím 

dějství objevil i v místnosti, kde se sešli opět nezvedené 

jako holky vodní žínky, Vodník, Ježibaba i Rusalka. S tímtéž 

křížem v ruce se už jako přízrak Rusalka setkala naposledy 

s Princem. Celý závěrečný výstup seděla zpívající Rusalka 

zcela rezignovaně na stupínku (na němž seděli s Princem, 

když se poprvé potkali), zatímco on kolem ní zoufale pobíhal. 

Vstala jen k jednomu, onomu osudovému polibku. Je 

obdivuhodné, jak vlastně jednoduše se tuto scénu podařilo 

inscenátorům vygradovat. Jediné, co jsem nemohla přenést 

přes srdce (kromě kříže), byla jakási šachta na okraji pódia, 

ze které jednak vylézal Vodník, jednak do ní Rusalka v závěru 

svrhla mrtvého Prince. Ale symbolické přiklopení tohoto 

otvoru, kterým ještě v 1. dějství Rusalka přibouchla dveře za 

svým minulým životem, bylo víc než přesvědčivé. 

Dvořákovu operu si pro své první operní vystoupení na Salzburger 

Festspiele vybral původem rakouský dirigent Franz 

Welser-Möst. Podle jeho vlastních slov ho kdysi okouzlilo vídeňské 

provedení Václava Neumanna, Rusalku také provedl 

už dříve v Curychu jako své vstupní představení ve funkci hudebního 

šéfa tamní opery. A nakonec – dramaturgii se v Salcburku 

tato opera rovněž díky již zmíněnému mottu letošního 

ročníku hodila. Jako operní orchestr se na festivalu – a nejen 

na festivalu, ale po sedmdesáti letech vůbec poprvé – představili 

i Clevelandští filharmonikové, kde je Welser-Möst 

už šest let šéfem. Vedlo to prý ke značnému rozladění filharmoniků 

Vídeňských, kteří byli v Salcburku léta residenčním 

orchestrem: proč prý Rusalku nehrají oni, když každý z nich 

má nejméně jednu českou babičku…Welser-Möst chtěl však 

přijet se svým orchestrem (měli zde v rámci festivalu ještě 

několik koncertů) – paradoxem ale je, že byl nedávno jmenován 

také hudebním šéfem Vídeňské státní opery, kde budou 

jeho orchestrem právě Vídeňští filharmonikové. Operu 

zkoušel a dokonce dvakrát koncertně provedl se stejnými sólisty 

jako pak v Salcburku už v červnu v Clevelandu. Proto 

mne hudební provedení trochu zklamalo: Cleveland hraje 

poněkud tvrdě, někdy nepřesně, s občasnými hráčskými nedostatky 

(horny). Welser-Möst cítí Dvořákovu hudbu velice 

dramaticky, s velice kontrastními tempy a dynamikou, přitom 

vcelku robustně až straussovsky. V pěveckém obsazení 

se kromě Hajného, šikovného a do světa velkých hvězd se pomalu 

úspěšně tlačícího Adama Plachetky vyskytovala samá 

zahraniční jména. Finka Camila Nylund (Rusalka) je krásný, 

znělý soprán, schopný téměř neslyšných pianissim, navíc 

se jí místy zdařila dokonalá čeština (zpívala už kdysi Smetanovu 

Mařenku v Hannoveru). Piotr Beczala jako Polák 

také neměl s výslovností potíže, hlasově je pro tuto roli jako 

stvořený – zvučný lyrický tenor s hrdinnými názvuky. Také 

on má zkušenosti s českým repertoárem, v Curychu zpíval 

Jeníka. Emily Magee, americká sopranistka, wagnerovská 

a straussovská pěvkyně, ztvárnila už několikrát Jenůfu (mj. 

v Londýně, Berlíně, Hamburku a Milánu), jako Cizí kněžna 

navíc nemá rozsáhlý part – ale rozumět jí nebylo slovo a ani 

hlasově příliš nevynikala. Vodník Američana Alana Helda, 

proslulého wagnerovského pěvce, byl prostě wagnerovský – 

dramatický a hlasově vypjatý. Německá altistka Birgit Remmert 

zpívala Ježibabu, a dobře; ale na mnoha místech složitý 

text této role není rozumět ani našim interpretkám, natož jí. 

Jako Kuchtík vystoupila Eva Liebau z curyšské opery, vodní 

žínky byly půvabné a skvěle sezpívané, takže jmenovitě: Anna 

Prohaska, Stephanie Atanasov a Hannah Esther Minutillo. 

Je zřejmé, že si Franz Welser-Möst vybíral pěvce, kteří 

by konvenovali s jeho zvukovou představou Dvořákovy opery 

– nikoli málem impresionistického oparu, ale dramatu přelomu 

století. 

Dvořákova Rusalka se hrála v Salcburku celkem pětkrát. 

Na premiéře se hlasitě volalo bravo (na hudební provedení) 

i hlasitě bučelo a zároveň volalo bravo (na scénické a režijní 

ztvárnění). 

Salzburger Festspiele 2008 – Antonín Dvořák: Rusalka. 

Dirigent Franz Welser-Möst; režie Jossi Wieler a Sergio 

Morabito, scéna Barbara Ehnes, kostýmy Anja Rabes. 

Premiéra 17. 8. 2008, Haus für Mozart. •

44 

zprávy ze zahraniČí 

festivaly 

Bayreuth má nové vedení. 1. 9. oznámila rada 

festivalu, že nástupcem Wolfganga Wagnera 

(89), který řídil festival 57 let, se stanou 

jeho dcery z 1. a 2. manželství, Eva Wagner- 

Pasquier (63) a Katharina (30), jejichž kandidaturu 

podporoval i Wolfgang. Koncem srpna 

požádala o funkci Nike Wagner, dcera Wolfgangova 

bratra Wielanda, společně s Gerardem 

Mortierem. Mortier (Belgie), bývalý ředitel 

Salcburských slavností a současný ředitel 

Pařížské opery, který se má od září 2009 stát 

generálním ředitelem New York City Opera, 

prohlásil, že eventuální vedení bayreuthského 

vedení nebude na překážku jeho práce v NYCO 

a naopak pomůže zvýšit prestiž tohoto operního 

domu. Wolfgang byl po smrti svého bratra 

Wielanda v roce 1967 jediným ředitelem 

festivalu. V roce 2001 na něho festivalová 

rada začala naléhat, aby odstoupil a jmenoval 

svým nástupcem Evu Wagner-Pasquier. 

Wolfgang odmítl s tím, že má doživotní kontrakt. 

Po smrti své druhé ženy a dlouholeté 

asistentky Gudrun v listopadu 2007 nakonec 

souhlasil, že z funkce odejde a trval na společném 

následnictví svých dcer, Kathariny, která 

je režisérka, a Evy, která je uměleckou poradkyní 

festivalu v Aix-en-Provence a Metropolitní 

opery. Člen rady, bayreuthský starosta Michael 

Hohl, řekl, že jejich smlouva bude na pět 

až sedm let. 

BBC Proms, dvouměsíční londýnský festival, 

je největší evropský hudební festival. Vznikl 

v roce 1895 z podnětu ředitele koncertního 

sálu Queen’s Hall Roberta Newmana; později 

nesl název The Henry Wood Promenade 

Concerts podle sira Henryho Josepha Wooda, 

který Proms řídil od prvního zahajovacího 

koncertu až do roku 1941. Základ festivalového 

programu tvoří tradičně symfonické 

koncerty, od roku 1960 byla nabídka rozšířena 

o hudebně dramatická díla, o hudbu 

jiných, zvláště mimoevropských teritorií, ale 

také o další žánry (jazz, gospely ad.), významné 

jsou premiéry nových skladeb. Letošní ročník 

(18. 7.– 13. 9.) nabídl 76 koncertů v Royal 

Albert Hall a řadu dalších koncertů konaných 

na jiných místech včetně londýnských parků. 

Rezidenčním orchestrem Proms je BBC Symphony 

Orchestra, jehož šéfdirigentem je Jiří 

Bělohlávek. Koncertovala nejen domácí (několik 

orchestrů BBC ad.), ale i přední světová 

tělesa, jako například Vídeňští filharmonikové, 

amsterdamský Concertgebouw orchestr, 

Boston Symphony Orchestra, Symfonický orchestr 

Bavorského rozhlasu, Lipský Gewandhaus 

orchestr, San Francisco Symphony nebo 

Národní symfonický orchestr mladých Simona 

Bolivara z Venezuely s dirigentskou hvězdou 

Gustavo Dudamelem. Představila se celá 

plejáda sólistů těch nejzvučnějších jmen, 

jako dirigenti Jiří Bělohlávek, Valerij Gergiev, 

Richardo Chailly, Bernard Haiting, Claudio Abbado, 

Simon Rattle, John Eliot Gardiner, Myung-Whun 

Chung, Mariss Jansons, Daniel 

Barenboim, Charles Mackerras, Daniele Gatti, 

Michael Tilson Thomas aj., pěvci Anna Netrebko, 

Renée Fleming, Anne Sofie von Otter, 

Violeta Urmana, Joseph Calleja, Miro Dvorský, 

John Tomlinson, klavíristé Lang Lang, 

Murray Perahia, Alexander Toradze, Yefim 

Bronfman, houslisté Nigel Kennedy, Leila Josefowicz, 

Joshua Bell, violoncellista Steven 

Isserlis, trumpetista Hakan Hardenberger aj. 

* 80. výročí úmrtí Leoše Janáčka připomněli 

pořadatelé v řadě koncertů i na dalších akcích, 

včetně promítnutí animované verze opery 

Příhody lišky Bystroušky či besedy s legendárním 

třiaosmdesátiletým francouzským dirigentem 

a skladatelem Pierrem Boulezem. 

Ten rovněž dirigoval 15. 8. zcela janáčkovský 

program: vedle Sinfonietty a Capriccia také 

Glagolskou mši, a to v originální zrekonstruované 

verzi Paula Wingfielda. Účinkovali symfonický 

orchestr a sbor BBC a sólisté Jeanne- 

Michèle Charbonnet, Anna Stéphany, Simon 

O’Neill a Peter Fried. * Letošní BBC Proms 

překonaly dosavadní rekordy v návštěvnosti 

– koncerty navštívilo přes 270 000 lidí. 

divadlo 

Metropolitní opera oslaví 125. výročí 15. 3. 

2009 galavečerem, na němž budou scénicky 

uvedeny úryvky z památných inscenací v Met, 

a to včetně projekce původních dekorací či 

replik historických kostýmů. Diváci se mj. seznámí 

s výpravou Marka Chagalla ke Kouzelné 

flétně (1967), světovou premiérou Pucciniho 

Děvčete ze zlatého Západu (1910); dokonce 

i se zahajovacím představením Gounodova 

Plácido Domingo, který v Metropolitní opeře debutoval 

před 40 lety v roli Maurizia v Cileově opeře 

Adriana Lecouvreur, vystoupí v téže roli opět 

v únoru 2009. Maurizia poprvé zpíval s Renatou 

Tebaldi v MET 28. 9. 1968, kdy nahradil nemocného 

Franka Corelliho. Poté se k roli vrátil už jen 

jednou v roce 1983. Pro sedm únorových představení 

(6.–28. 2. 2009) byl původně angažovaný 

argentinský tenorista Marcelo Alvarez, jenž ale 

musel nahradit Salvatora Licitru v roli Manrika ve 

Verdiho Trubadúrovi, který je na repertoáru rovněž 

v únoru. V inscenaci Adriany Lecouvreur (režie 

Mark Lamos, dirigent Marco Armiliato) vystoupí 

vedle Plácida Dominga Maria Guleghina v titulní 

roli, Olga Borodina jako Kněžna di Bouillon a Roberto 

Frontali v roli Michonneta. Na fotografii Plácido 

Domingo v roli Maurizia v MET v roce 1968. 

Foto archiv 

Fausta, jímž byla 22. 10. 1883 MET otevřena, 

ad. Galavečer, který bude dirigovat James Levine, 

bude zároveň oslavou 40leté kariéry Plácida 

Dominga v tomto operním domě. 

rŮzné 

Cenu Polar Music 2008 předal švédský král 

Carl XVI. Gustaf americké sopranistce Renée 

Fleming a členům skupiny Pink Floyd, Nickovi 

Masonovi a Rogeru Watersovi. Slavnost 

se uskutečnila 26. 8. ve Stockholmské koncertní 

síni. Prestižní Polar Prize je udělována 

každoročně osobnostem klasické a populární 

hudby. Založil ji v roce 1989 Stig Anderson, 

manažer švédské skupiny ABBA. Získali ji mj. 

Paul McCartney, Isaac Stern, Bruce Springsteen, 

Pierre Boulez, Quincy Jones a vloni jazzový 

saxofonista Sonny Rollins a skladatel 

Steve Reich. 

Dirigent Valerij Gergiev řídil 21. 8. orchestr 

petrohradského Mariinského divadla, jehož je 

uměleckým ředitelem, na koncertě v ruinách 

Gruzínci zničeného města Jižní Osetie, Cchinvali. 

Zvolil Šostakovičovu Sedmou symfonii 

a Čajkovského 6. symfonii Patetickou, a to 

záměrně jako poselství gruzínskému prezidentovi 

Michailu Sakaashvilimu, kterého Gergiev 

obviňuje z útoku na Jižní Osetii. Šostakovičova 

Sedmá byla provedena v Leningradě 

v době nacistické blokády za 2. světové 

války. Gergiev řekl, že konflikt v Gruzii byl „velkou 

tragédií“ a obhajoval ruskou intervenci, 

která „zachránila život tisícům Jižních Osetinců”. 

Gergiev se sice narodil v Moskvě, jeho rodiče 

ale pocházejí ze severní Osetie a dirigent 

vyrůstal v jejich rodném městě Vladikavkaze. 

Jeho manželka je rovněž osetského původu. 

Gergiev je osobním přítelem Vladimíra Putina, 

oba byli vzájemně kmotry svých dětí. Poznali 

se začátkem 90. let, kdy byl Putin zástupcem 

starosty Petrohradu a pravidelným 

návštěníkem Mariinského divadla. Koncert, 

který organizoval Kreml, byl živě přenášen 

ruskou televizí. 

Památce Luciana Pavarottiho, který zemřel 

6. 9. 2007, věnovala Metropolitní opera 18. 

9. koncert s Verdiho Requiem. Dirigoval James 

Levine, sólisty byli Barbara Frittoli, Olga 

Borodina, Marcello Giordani a Ildebrando 

dÁrcangelo. Pavarotti zpíval za svou kariéru 

v MET 378 krát, a to od roku 1968, kdy zde 

debutoval jako Rodolfo v Pucciniho Bohémě. 

Koncert byl živě přenášen satelitní rozhlasovou 

stanicí Metropolitní opery (Sirius Satellite 

Radio) a vysílán byl rovněž na webových 

stránkách opery. 

Anonymní dar 5 milionů dolarů održel St. 

Louis Symphony Orchestra, druhý nejstarší 

orchestr v USA. Ředitel orchestru Fred Bronstein 

označil dar za „potvrzení poslání a úlohy 

orchestru, který publiku v St. Louis přináší 

skvělou hudbu už 128 let“. Orchestr byl v roce 

2001 blízko bankrotu, druhá část sezony 

musela být zrušena, omezeny byly platy hudebníků 

a další výdaje. V roce 2005 se stal

zprávy ze zahraniČí 45 

hudebním ředitelem David Robertson, jemuž 

se podařilo značně zvýšit úroveň orchestru, 

který je dnes počítán mezi deset špičkových 

amerických těles. 

Česká hudba 

v zahraniČí 

Světové fórum hudebního vzdělávání se konalo v červenci 2008 v Itálii. Hlavní konference ISME International 

Society for Music Education probíhala ve dnech 20.–25. 8. v Bologni a nabídla kolem jednoho 

a půl tisíce příspěvků v podobě společných panelových diskuzí, přednášek, kolokvií, prezentací, dílen 

a setkávaní různých zájmových skupin, vystoupení desítek hudebních ansámblů, sborů, orchestrů, skupin 

všech žánrů a všech věkových skupin z celého světa. V týdnu od 14. do 19. 7. v Itálii i jinde v Evropě 

předcházela hlavní konferenci světová mezinárodní intenzivní práce jednotlivých zájmových komisí, mj. 

Komise pro výchovu profesionálních hudebníků ( CEPROM) ve Spilambertu, kde se na přípravě programu 

ad. včetně vedení panelové diskuze podílela Jarmila Kotůlková, individuální členka ISME, komise 

CEPROM, Orff Forum Salzburg, pedagog Pražské konzervatoře a předsedkyně České Orffovy společnosti, 

která byla také iniciátorem velmi úspěšných vystoupení Dětské opery Praha na závěr konference 

CEPROM ve Spilambertu. V průběhu hlavní konference v Bologni vedla J. Kotůlková workshop v duchu 

Orff Schulwerku „Hudbou, pohybem, slovem k aktivnímu vnímání opery“ spolu s Jiřinou Markovou 

a dětmi z DOP. Za ČR se zúčastnila panelové prezentace své práce v pěvecké a rehabilitační sféře druhá 

individuální česká členka ISME Jana Frostová z Brna. Vrcholem české reprezentace bylo vystoupení 

Dětské Opery Praha v Teatro Comunale v Bologni s Brundibárem Hanse Krásy. Italští organizátoři vybrali 

ze stovek nabídek dětských ansámblů z celého světa DOP jako jediného představitele ze střední 

a východní Evropy. Obrovský úspěch DOP s ovacemi na otevřené scéně a spontánními přídavky byly 

jakousi satisfakcí za nezájem o podporu cesty dětí na toto světové fórum ze strany českých politických 

představitelů, přidělovatelů grantů, případně sponzorů. Ze stejných důvodů se J. Kotůlková bude 

muset pro příští období vzdát své role v komisi CEPROM ISME a účasti na ISME konferenci 2010, 

protože veškeré náklady spojené s prací a účastí na jednáních hradí z vlastních prostředků. Příští konference 

se uskuteční v srpnu 2010 v Číně. Na fotografii členové Dětské opery Praha. 

Jiří Bělohlávek prodloužil smlouvu se Symfonickým 

orchestrem BBC, jehož je šéfdirigentem 

od roku 2006, až do roku 2012. Na letošním 

londýnském festivalu BBC Proms sklízel 

se svým orchestrem mimořádné ovace na několika 

koncertech včetně zahajovacího a závěrečného. 

Na zahajovacím koncertě 18. 7. 

zazněly skladby Richarda Strausse, W. A. Mozarta, 

O. Messiaena, A. N. Skrjabina a Elliota 

Cartera. 23. 7. uvedl Bělohlávek skladby Mendelssohna-Bartholdyho 

a Brahmse. 21. 8. měl 

na programu první řadu Slovanských tanců Antonína 

Dvořáka a v druhé části večera koncertní 

provedení zřídka uváděné Janáčkovy opery 

Osud, v němž spoluúčinkovali v hlavních rolích 

Štefan Margita (skladatel Živný), Amanda Roocroft 

(Míla), Rosalind Plowright (matka Míly), 

Aleš Briscein (Dr. Suda/Hrázda) ad. a sbor 

BBC Singers. Koncert v přímém přenosu vysílal 

Český rozhlas 3 – Vltava, stejně jako další 

Bělohlávkův koncert s orchestrem BBC 26. 8. 

se skladbami Benjamina Brittena (Čtyři mořské 

mezihry z opery Peter Grimes), Sergeje 

Prokofjeva (5. symfonie) a se čtvrtým klavírním 

koncertem Inkantace Bohuslava Martinů, 

v němž sólový part přednesl Ivo Kahánek, laureát 

mezinárodní rozhlasové soutěže mladých 

hudebníků Concertino Praga 1994 a Mezinárodní 

soutěže Pražské jaro 2004. 31. 8. provedl 

Jiří Bělohlávek Verdiho Requiem, sólisty 

byli Violeta Urmana, Michelle DeYoung, Joseph 

Calleja a Ildebrando d’Arcangelo. (Verdi 

sám v Londýně řídil první britské uvedení Requiem, 

a to v květnu 1875.) Ve 111leté historii 

BBC Proms se stal Jiří Bělohlávek prvním nebritským 

dirigentem, který řídil závěrečný koncert 

13. 9. Takzvaný Poslední večer totiž klade 

na dirigenta mimořádné nároky nejen v hudební 

oblasti – tradice vyžaduje, aby dirigent 

přednesl krátký a vtipný projev a komunikoval 

s publikem. Bělohlávek do závěru projevu, který 

se vysílal přímým přenosem v britské televizi, 

rozhlasu a po internetu, zahrnul i českou větu: 

„Speciální pozdrav posílám všem mým drahým 

v Čechách, na Moravě a na Slovensku.“ 

Přiznal se sice, že nejprve byl trochu v rozpacích 

z žertů a zábavy 2. části této velké hudební 

party, nicméně podle deníku Telegraph 

pronikl do její nálady se „směsí autority, humoru 

a vřelosti, která připomněla jednoho z největších 

maestrů Poslední noci, sira Malcolma 

Sargenta“. (Britský dirigent Sargent byl ředitelem 

Proms v letech 1948–1967.) Do programu 

vybral Bělohlávek díla Antonína Dvořáka 

(předehra Othello), Thomase Adèse, Julia 

Fučíka, Manuela Ponceho, Maurice Ravela, 

nechyběla ani tradiční série anglických vlasteneckých 

písní od Elgarovy Země naděje a slávy 

přes pochod Rule Britannia po Jerusalem 

a národní hymnu. Anna Netrebko zazpívala závěrečnou 

scénu z Belliniho Náměsíčné a árii 

Giuditty „Meine Lippen, sie küssen so heiß“ 

z Lehárovy operety Giuditta, Joshua Bell se 

k ní připojil v písni Richarda Strausse Morgen 

a sám zahrál mj. Rachmaninovu Vokalízu 

a Ravelova Tzigane. Večer se proměnil ve velkou 

a strhující hudební show, které se letos 

zúčastnila i bývalá ministerská předsedkyně 

Margaret Thatcher. 

Český filharmonický sbor Brno účinkoval 

v druhé polovině srpna na třech významných 

mezinárodních festivalech. Nejprve na festivalu 

„MDR Musiksommer“ v nádherném prostředí 

kláštera v Ostritz v Německu provedl 

spolu s Českými komorními sólisty za řízení 

Petra Fialy skladby Vivaldiho, Mozarta 

a Schuberta, poté v rakouském Grafeneggu 

zpíval Berliozovo Faustovo prokletí se světově 

proslulými sólisty, Tonkünstler-orchestrem 

a dirigentem Kristianem Järvi, a dále hostoval 

na Rheingau Musik Festivalu, kde v bazilice 

v Eberbachu-Wiesbadenu společně s Filharmonií 

Brno, mezinárodním kvartetem sólistů 

a dirigentem Leošem Svárovským provedl 

oratorium Ference Liszta Christus. Všechna 

vystoupení Českého filharmonického sboru 

Brno se setkala s nadšeným ohlasem jak 

u posluchačů, tak i u hudební kritiky a sbor 

obdržel pozvání k účinkování na těchto festivalech 

i v dalších letech. 

Moravské divadlo Olomouc uvedlo 28. 8. 

2008 na zadním nádvoří Bratislavského hradu 

svou inscenaci Verdiho Nabucca v režii Michaela 

Taranta a kostýmech Dany Hávové. 

Sbor spolu s orchestrem tvořilo téměř 180 

účinkujících, z nichž velkou část představovali 

právě členové Moravského divadla Olomouc. 

V hlavní roli Nabucca se představil Richard 

Haan, jeho dceru Fenenu zpívala Andrea Kalivodová, 

Abigaille americká sopranistka Pauletta 

De Vaughn, Ismaela italský tenorista 

Gianluca Zampieri a Zachariáše David Szendiuch. 

Dirigoval Norbert Baxa. Přestože uvádění 

oper pod širým nebem nemá na Slovensku 

téměř žádnou tradici, přilákal Nabucco 

na Bratislavský hrad 4000 diváků, mezi kterými 

nechyběly slovenské celebrity i významné 

osobnosti veřejného života. 

Helena Kaupová, česká sopranistka a vynikající 

představitelka Rusalky (zpívala ji mj. 

v září i již druhým rokem v přírodním divadle 

v pražské Šárce), byla rakouskými organizátory 

slavného Letního festivalu v Salcburku povolána 

nečekaně k poslední repríze letošní inscenace 

Rusalky v Salcburku 28. 8. v Mozartově 

domě. Finská představitelka Camilla Nylund 

se totiž den před představením necítila 

dobře, a tak vyvstala nutnost povolat kvalitní 

„cover“. Kaupová do Salcburku přijela, nakonec 

však nezpívala, protože Nylundová byla 

v pořádku. I tak je to ale pro Kaupovou velké 

vyznamenání. 

vla 

Foto archiv 

Zpracovala Jitka Slavíková

46 

studie, komentáŘe 

zlatá éra České opery iii. 

x. aby se nezapomnĚlo 

zora jehliČková 

Daniel Jäger 

Foto archiv 

Sopranistka Zora Jehličková patřila řadu let k oporám 

sólistického ansámblu Národního divadla a posléze Státní 

opery Praha. Její nosný, stříbřitě zabarvený soprán, kultivovaný 

jevištní projev a něžný zjev ji nejprve předurčily 

k interpretaci dívčích rolí slovanského operního repertoáru. 

Postupně zpívala také stěžejní role v operách Giuseppe 

Verdiho, Richarda Wagnera nebo Giacoma Pucciniho, 

intenzivně se zabývala také koncertním – písňovým i oratorním 

– repertoárem. Dnes se věnuje především pedagogické 

činnosti a snaží se tak předat své bohaté zkušenosti 

mladým adeptům zpěvu. 

Dětství a mládí 

Moje maminka, Eva Hlobilová, působila jako mezzosopranistka 

v pražském Národním divadle a já jsem již odmalička 

inklinovala k múze. Vychovávali mne prarodiče v Brně, kde 

jsem se učila malovat, hrát na klavír a také trochu na housle, 

a kde jsem také hrála divadlo. Zpívání jsem ale ignorovala – 

možná proto, že maminka byla zpěvačka. Nechtěla jsem zpívat 

dokonce ani ve školním sboru. Jednou mi řekla moje paní 

učitelka na klavír, Anička Hanusová, že když je maminka 

zpěvačka, můj otec dobrý amatérský baryton, jeho bratr sólista 

(basbaryton) v Ostravě a Görlitz, Hlobilové jsou učitelé 

zpěvu a dobří hudebníci, musí ve mně něco být. Zjistila, 

že mám hezký hlas, podobný jako moje matka, a začala mě 

učit zpívat. Já jsem se ale jako studentka Všeobecně vzdělávací 

školy chtěla věnovat chemii. Rok před maturitou, bylo 

mi sedmnáct, mě maminka vzala do Prahy ke svému profesorovi 

zpěvu Jaroslavu Rohanovi, který mě začal intenzivně 

připravovat ke zkouškám na AMU. Ty jsem udělala a dostala 

jsem se k paní profesorce Marii Budíkové. O vlastní vůli 

jsem ale Akademii brzy opustila a nastoupila jsem k panu 

prof. Rohanovi do druhého ročníku konzervatoře. Maminka 

v Národním divadle zpívala řadu rolí a já její uměleckou 

dráhu odmalička sledovala – ve školním věku jsem jezdila 

jednou dvakrát za měsíc do Prahy, chodila na představení, 

navštěvovala zkoušky a byla v divadle jako doma. Maminka 

v Národním divadle zpívala menší role a já její uměleckou 

dráhu odmalička sledovala – ve školním věku jsem jezdila 

jednou dvakrát měsíčně do Prahy, navštěvovala jsem představení 

i zkoušky a v divadle jsem byla jako doma. Mezi zpěvačkami 

jsem žádný přímý vzor neměla, ale obdivovala jsem 

například paní Drahomíru Tikalovou – na jejích představeních, 

která se mi velmi líbila, jsem pak jako studentka dělala 

„klaku“, což u nás tehdy nebylo moc zvykem. 

Zora Jehličková 

Začátky umělecké kariéry 

V roce 1974 jsem absolvovala konzervatoř rolí Mařenky 

v původní verzi Smetanovy Prodané nevěsty, ale ještě před 

ukončením studií jsem hostovala v Hudebním divadle v Karlíně. 

Na konzervatoři tehdy existovala operetní specializace 

a já odmalička inklinovala k mluvenému slovu. Opera se v té 

době dělala takovým velkooperním způsobem – nadměrná 

gesta a přemrštěný výraz, a já toužila spíše po činoherním 

pojetí, chtěla jsem do zpívání dostat přirozený projev. Opereta 

mě tedy zlákala. Předzpívala jsem v Karlíně a nabídli 

mi nejprve roli v Králi tuláků od Rudolfa Frimla a pak další 

roli v jeho Španělské vyzvědačce, dále jsem s nimi studovala 

ještě Lehárovu Veselou vdovu. Pěvecky jsem si byla jistá, 

ale cítila jsem, že třeba na roli ve Španělské vyzvědačce nejsem 

herecky dost zkušená. Poté přišla nabídka z Národního 

divadla, předzpívala jsem a dostala nabídku na roli Nataši 

v Prokofjevově Vojně a míru. Musela jsem vstoupit do 

již hotové inscenace a netušila jsem, jaké nástrahy na mne 

mohou čekat. Hodně jsem si ale věřila, prostudovala si Tolstého 

a vše, co o Natašce ve svém románu popisuje. Hudebně 

mě připravil pan dirigent Štych, měla jsem jen tzv. sedačku, 

tedy nejevištní zkoušku s orchestrem. Inscenace byla velmi 

složitá, na točně, takže jsem si musela dávat pozor, abych se 

například z plesové scény neprotančila na bojiště. Po Natašce 

přišly Blaženka v Tajemství a Terinka v Jakobínovi a následně 

jsem v Národním divadle získala angažmá. 

Moc jsem se těšila na Mařenku v Prodané nevěstě, pan ředitel 

Přemysl Kočí mi ji ale dlouho nechtěl přidělit, protože 

jsem neodpovídala tehdejší představě o této roli. Já byla velmi 

štíhlá a Kočí říkal, že se hodím spíš na kněžny nebo jiné 

mondénní role. Mrzelo mne to, protože si myslím, že Mařenka 

je přesně role pro začátek kariéry – orchestr v Prodané 

nevěstě není tak silný a pokud má zpěvačka adekvátní 

rozsah a pohyblivý hlas, je to úplně ideální. Nakonec jsem ji 

zpívala, ale až za pana dirigenta Zdeňka Košlera. Mařenku 

jsem mu předzpívala ještě před tím, než se stal šéfem opery. 

Jelikož jsem z konzervatoře znala roli v původní verzi, doučila 

jsem se narychlo Ten lásky sen. Pan dirigent byl absolutní 

sluchař a po předzpívání mi řekl, abych si ještě nějaký 

čas počkala. To bylo zklamání – ale začala jsem na sobě pracovat. 

Když mi po několika letech Mařenku konečně svěřil, 

zažila jsem na jevišti něco neuvěřitelného, paradoxně prá-

studie, komentáŘe 47 

vě při árii Ten lásky sen. Cítila jsem, že jsme byli tak sehraní, 

že mě hudba úplně obklopovala, jako bych byla součástí 

orchestru. Byl to krásný pocit a potvrdilo se, že na některé 

úkoly je opravdu dobré si počkat. V Národním divadle se mi 

pak poměrně záhy splnil další velký sen zazpívat si Dvořákovu 

Rusalku. Vstupovala jsem ale zase do hotové inscenace, 

vše jsem si pečlivě nastudovala a pan režisér Kašlík mi 

do mé snahy o přirozený herecký projev moc nezasahoval. 

Vstupovat do role je ale velmi těžké, člověk si až s odstupem 

času a při dalších nastudováních „vychytá“ slabá místa. 

Konkrétně u Rusalky jsou to dramatičtější pasáže – například 

Ó marno to je nebo samotný závěr opery. Ty je nutné si 

ozkoušet a správně rozložit síly. 

Zahraniční zkušenosti 

Po úspěšném debutu v Národním divadle přišla nabídka 

z Lipska od pana režiséra Joachima Herze na roli Valentiny 

v Meyerbeerových Hugenottech. Považovala jsem to na začátku 

kariéry za tak riskantní úkol, že jsem lákavou nabídku 

odmítla. Mrzelo mne to, ale v Praze jsem už byla „zaháčkována“ 

jako elévka a čekaly mne další role. Za několik let 

jsem předzpívala v Drážďanech a pan režisér Harry Kupfer 

mi nabídl spolupráci. První rolí byla Amelie ve Verdiho Simonu 

Boccanegrovi, uváděném tehdy v němčině – bylo to 

běžné i u nás hrát kvůli srozumitelnosti v překladech. Na 

rozdíl od našich divadel v Německu funguje tzv. Studienleiter, 

což není běžný korepetiror, ale specialista, který se 

mnou roli pečlivě hudebně rozebral v intencích režijního pojetí. 

V německém chápání hudebního divadla jde především 

o myšlenku, její proměny a pravdivost. Jakmile vyjdete na 

jeviště, máte před sebou jasný vývoj své role. Velmi se tam 

(na rozdíl od českých divadel) pracovalo na árii, rozebírala 

se po jednotlivých frázích, pečlivě se stavěla pro logické 

zasazení do celku inscenace. Byla jsem z inscenačního přístupu 

založeného na principech činoherního divadla nadšena, 

protože přesně po tom jsem toužila. Zažila jsem tam 

následně krásnou práci na Taťáně v Čajkovského Evženu 

Oněginovi. Režisér Kupfer se mnou celou roli probral, každá 

fráze měla svou myšlenku, nic nebylo nepravdivé. Vše 

pak bylo nutné vnímat v komplexním propojení s pěveckou 

linkou a hudebním doprovodem, to musí být pro zpěváka 

samozřejmostí. U nás se Taťána dělala jako taková zasněná 

dívka, s Kupferem jsme dospěli k názoru, že její snění nemusí 

být lyricky „náměsíčné“, protože sen může být i pěkně 

drsný. Tak jsme chápali scénu, kdy Taťána píše Oněginovi 

vlastně velmi vášnivý dopis. Roli jsem zpívala předtím česky 

v Praze, ale panovala obava, že jsem na ni příliš mladá – že 

zřejmě nezvládnu přerod venkovské dívky v kněžnu. Ale Taťáně 

i jako kněžně Greminové přece zůstávají charakterové 

vlastnosti, jaké měla už na venkově – jen její chování určovalo 

jiné prostředí. Abych v Praze dostála tradici, podle které 

roli zpívaly zkušenější zpěvačky, dokonce jsem se snažila 

v závěrečné scéně hlas trochu tmavit, abych působila starší. 

Byla to ale velká chyba – cítila jsem, že když kněžna vzpomíná 

na svůj život na venkově, není to díky ztmavení hlasu 

pravdivé. Důležitá byla racionalita Taťániných slov a tu bylo 

nutné do důsledku vnímat. Měla jsem pak dobrý pocit, že 

jsem se dopátrala právě té hledané pravdivosti a dokázala ji 

ze sebe vyzpívat. 

V Německu byl oproti Praze ve všem dokonalý systém, vše 

zkrátka fungovalo – například plánování zkoušek. Byly tam 

také lepší kolegiální vztahy, protože jsme všichni pracovali 

jen na jedné inscenaci. V Praze, v provozu kamenného divadla, 

to bylo hodně složité – například do poslední chvíle 

jsme nevěděli, kdo s kým z několikerého obsazení rolí bude 

zpívat premiéru. V Praze třeba přijel host a já se s ním setkala 

až na jevišti, což považuji za největší katastrofu. Zpívali 

jsme například Pucciniho Bohému a narežírované vztahy 

mezi postavami se pak nepodařilo vůbec naplnit. V Německu 

bylo vždy jen jedno obsazení, s jevištním partnerem 

jsme vše do detailu nazkoušeli a zvykli si na sebe, což je naprosto 

ideální. 

Z mých dalších zahraničních zkušeností ráda vzpomínám na 

dvě inscenace v milánské La Scale. Nejprve jsem tam v roce 

1982 zpívala na malém jevišti ve Stravinského opeře Mavra 

v hudebním nastudování Zoltána Peskó. Režíroval ji Peter 

Ustinov, který pracoval úplně jinak než Harry Kupfer: nechal 

nás s partnerem na zkušebně improvizovat, pozoroval, 

co v nás je a čekal na naše reakce. Poté vše „zformoval“. Na 

velkém jevišti La Scaly jsem o rok později zpívala Laurettu 

v Pucciniho Gianni Schichim pod vedením dirigenta Gavazzeniho. 

Bylo krásné spolupracovat s pěvci jako je Juan Pons 

a další. Hostovala jsem dále například v Mannheimu, Hannoveru 

nebo Římě. Před dlouhodobějšími závazky jsem ale 

nakonec vždy dala přednost angažmá v Národním divadle. 

Ve Státní opeře Praha 

Počátkem devadesátých let byla v Národním divadle připravována 

nová inscenace Dvořákovy Rusalky v hudebním nastudování 

pana dirigenta Bohumila Gregora a já byla obsazena 

do titulní role. Karel Drgáč tehdy zakládal Státní operu 

a začínal vytvářet repertoár. Byl tam také Verdiho Otello 

a mě lákala Desdemona. Pan ředitel Drgáč mi ji ale byl 

ochoten svěřit pouze za předpokladu, že ve Státní opeře přijmu 

angažmá. Nechtěla jsem opustit Národní divadlo, kde 

jsem už měla trvalou smlouvu. Jenže nastala kolize s panem 

dirigentem Gregorem při studiu Rusalky – chtěl po mně, 

abych ji hodně „rubátovala“, ale já to tak necítila a neshodli 

jsme se. Z Národního divadla jsem tedy odešla a začala 

poměrně narychlo studovat Desdemonu. Koncepční práce 

s panem režisérem Neunerem pro mne byla ve znamení 

mých předchozích zahraničních zkušeností a byla jsem 

šťastná, že mohu v Praze něco podobného konečně zažít. Ve 

Státní opeře jsme si zkusila i Wagnera – Elsu v Lohengrinovi 

a Alžbětu v Tannhäuserovi, zaskakovala jsem také Irenu 

v Rienzim. K Wagnerově tvorbě mám niterný vztah, je to taková 

moje velká láska, a byla to tedy pro mne velmi zajímavá 

a cenná interpretační zkušenost. Předtím jsem v Národním 

divadle zpívala jen Woglindu ve Zlatu Rýna pod výborným 

vedením pana dirigenta Frickeho, který mi – jen na okraj – 

pak nabídl Musettu v Bohémě, připravoval ji ve Státní opeře 

v Berlíně. Byla jsem stejně jako při Taťáně ve vleku fixací 

– u nás roli zpívaly starší subretní sopranistky. Já chtěla zpívat 

Mimi a neslyšela jsem na názor pana dirigenta, že jí chce 

dělat více dramaticky – a nabídku jsem odmítla. Mrzí mne, 

že mne minula Eva v Mistrech pěvcích norimberských, ale 

nikdy bych si netroufla zpívat například Sentu v Bludném 

Holanďanovi, přestože se o ni dnes některé zpěvačky, co dříve 

měly lyričtější hlasy, pokoušejí. 

Všechny role, které jsem zpívala, mi přirostly k srdci. S velkým 

respektem jsem ale odolávala pěveckým nástrahám například 

Donny Anny v Mozartově Donu Giovannim, Amelie 

ve Verdiho Maškarním plesu nebo Pucciniho Madame Butterfly. 

Nemám žádný nesplněný pěvecký sen. Zůstalo mi ale 

několik rolí, které jsem měla nastudované tzv. „v šuplíku“ – 

například Janáčkova Věc Makropulos, Liù v Turandot, Smetanova 

Libuše, Jitka v Daliborovi nebo Hedvika v Čertově 

stěně. Nikdy jsem je nezpívala, asi to tak mělo být. 

Dnes často chodím na operní představení, věřím ještě v nabídku 

nějakého menšího sólového úkolu a věnuji se především 

pedagogické práci. Mám několik talentovaných žáků, 

u kterých se vždy snažím o vstřícný přístup. Největší radost 

mám, když ve zpěvu přijdou na něco jakoby sami, přestože se 

je k tomu jako pedagog postupně a velmi systematicky snažím 

dovést. Sama si nyní neustále různé věci studuji a dovzdělávám 

se, ráda sleduji výtvarné umění atd., protože během aktivní 

pěvecké kariéry je na tyto věci opravdu málo času. •

48 


novinky soudobé hudby ii. 

x. petr pokorný: lyrická 

symfonie 

Petr Matuszek 

Petr Pokorný 

„Věčné, věčně tajemné jsou zahrady umění. Není v nich cest 

dobrých a špatných, cest hlavních a vedlejších, není v nich 

trvalého směru putování. Tvořivé mlhy se nekonečně převalují, 

houstnou a řídnou, tvoří víry. Náhle se protrhnou a hle: 

slunné palouky voní jahodami a senem, temné houštiny čiší 

vlhkým chladem prastarých kapradin, měsíčně září hluboké 

tůně vedle blátivých kaluží a slaná tříšť bouřných moří se 

štiplavě usazuje na tváři, na rukou… A vše se neustále blíží 

i vzdaluje pod světly a stíny, jež vyzařuje duše poutníkova.“ 

Vlastní slova asi nejlépe vystihují jeden ze základních rysů 

hudební tvorby Petra Pokorného: Motiv poutníka, putování, 

cesta… to jsou témata, která procházejí celým jeho 

dílem. Tento odkaz k archetypu starých gnostických textů 

najdeme již v komorní kantátě Hadí královna veršů, op. 18, 

později v monodramatu Krajinou prochází pištec, op. 40, 

v hudební scéně Putování, op. 55 ad. Odkaz na toto téma najdeme 

i v jednom z jeho posledních orchestrálních děl s názvem 

Madrigali dellÉstate (Madrigaly léta, op. 86). Dalo 

by se říct, že motiv „věčného osamoceného poutníka“ prochází 

dílem Petra Pokorného opravdu kontinuálně a v posledních 

15ti letech byla čím dál víc zřetelnější a zásadnější. 

Také Lyrická symfonie, op. 75 patří mezi skladby, kde je 

myšlenka „osamělého poutníka“ základní linií. Nelze místy 

nevidět myšlenkovou podobnost s tematickou paralelou 

v cyklu písní Zimní cesta od Franze Schuberta na básně 

Wilhelma Müllera. 

Hudba Petra Pokorného byla, dalo-li by se to tak charakterizovat, 

těžší na poslech, vyžadovala od interpretů i od posluchačů 

plně se pohroužit do jejích tónů, plně se jí oddat. 

Její výpověď byla vždy velmi introvertní a s všudypřítomným 

smutkem pocházející z krutých zážitků holocaustu a následného 

reálného socialismu. 

Ke konci 90. let se skladatelský styl Petra Pokorného začal 

měnit; hudba sice stále zůstala niterně intimní, ale začala 

být přehlednější, ve svých výrazových prostředcích prostší 

a ve svém celkovém vyznění čím dál víc průzračnější. Stala 

se tak více přístupnější jak interpretům, tak posluchačům. 

Do jejího vyznění daleko častěji začaly pronikat radostnější 

tóny a jakoby jarní jas. Tento skladatelův vývoj má svůj vrchol 

právě v Lyrické symfonii, kde se přihlásil k specifickému 

secesnímu orchestrálnímu zvuku s jasnou návazností na 

Gustava Mahlera nebo ještě spíše Alexandra Zemlinského 

oproštěného od veškeré pompéznosti. 

Skladatel ji komponoval poměrně dlouho, od 26. prosince 

2000 do 4. července 2001. Není se co divit, celá symfonie 

trvá téměř tři čtvrtě hodiny. Je to dílo s neuvěřitelným hudebním 

napětím a tahem a – jak se říká – není tu jediná nota 

zbytečná. Je psána pro soprán, tenor, violoncello a velký 

symfonický orchestr na verše básníků Pauly Ludwig a Ivana 

Golla. Jednotlivé části symfonie jsou: 1. Ich kann nur die Flöte 

spielen (Ludwig), 2. Wenn Sturm wie eine Meute (Goll), 

3. In die Rosenfarben des Abends gehüllt (Ludwig), 4. Intermezzo, 

5. Der dunkle Gott (Ludwig), 6. Durch dich ward ich 

Agave (Goll), 7. Epilogo – Sarclez toutes les fleurs (marcia 

funebre – Goll). 

První verše, které zde zazní, „Ich kann nur die Flöte spielen – 

und nur fünf Töne – Wenn ich sie an die Lippen hebe – kehren 

die Karawanen heim – und in dunklen Scharen die Vögel…“ 

nás textově hned přivádějí k symbolu neumělého hráče na 

flétnu, který v díle Petra Pokorného vždy znamenal autobiografický 

prvek. Skladatel tento verš jistě jako vstupní nevybral 

náhodou – v celém jeho díle se tento motiv „putujícího 

pištce“ objevuje vždy, když je jeho výpověď natolik křehká, 

že potřebuje pro své sdělení prostředníka. Zde však poprvé 

skladatel použil toto téma v první osobě a tím veřejně přiznává 

své osobní ztotožnění s touto mytologickou postavou. 

Hudba začíná na prvních dvou taktech ve smyčcích hned základním 

motivem, který prochází v různých obměnách celou 

symfonií, a stává se tak základním výrazovým prvkem. 

Jedná se o prosté střídání dvou akordů, v tomto případě nepatrně 

zahuštěného durového kvintakordu Fis dur (považujme 

ho za pomyslnou tóniku) se zmenšeným septakordem 

na jeho pátém stupni, tedy od tónu cis. Tento prostý harmonický 

rozvod má neobyčejně sugestivní účinek, a tak se stává 

dominantou celé symfonie – kdykoliv se byť v náznaku objeví, 

čas jakoby se zastavil a posluchač ho okamžitě pozná. 

Dosáhnout jedním prostým harmonickým rozvodem takový 

účinek, to je opravdu vynikající hudební nápad! 

Do tohoto harmonického základu vplouvá po dvou taktech 

sólové violoncello s krátkým, melodicky zalomeným triolovým 

motivem, jehož varianty se také objevují v celé symfonii, 

a který tento nástroj v symfonii charakterizuje. Způsob 

této melodické struktury je pro Pokorného hudbu typický 

a navozuje nám pocit vnitřní křehkosti a pomíjivosti. 

Do takto vytvořené intimní atmosféry vstupuje brzy po začátku 

soprán. Jeho part je psán v celkem malém rozsahu 

ve střední poloze, a jsou tak vytvořeny všechny předpoklady 

k tomu, aby bylo rozumět každému slovu. Nádherný text 

Pauly Ludwig přináší základní textový charakter symfonie – 

poutník (neumělý hráč na flétnu) prochází pomyslným životem 

a rozhlíží se po světě. Neodbytně mi výběr textů (a vlastně 

i vyznění hudby) vnucuje srovnávání s poetikou Kulhajícího 

poutníka od Josefa Čapka. 

Už v této první větě se nám po chvíli začne vnucovat představa, 

že symfonie přímo navazuje na Píseň o Zemi Gustava 

Mahlera. K tomuto skladateli měl Petr Pokorný velmi osobní 

vztah, a tak tato podobnost jistě není náhodná. Ostatně 

Foto Jiří Skupien


odpovídá to i instrumentaci orchestru, výběru sólistů a nepochybně 

„secesnímu“ harmonickému obrazu téměř celé 

symfonie. 

Pocit této příbuznosti ještě zesílí v druhé větě, která je již 

zjevně komponovaná v duchu Písní z Chlapcova kouzelného 

rohu, s nezbytnými mahlerovskými tympány, malým bubínkem 

a trubkou. Skladatel ovšem tento obraz místy zahušťuje 

nebo náhle zastavuje, někdy se do něho zase vplétají 

již zmíněné „zalomené“ melodické hlasy (převážně ve 

smyčcích). Skladatel zde také s některými nástroji zachází 

neobvykle, někdy vyloženě přímočaře, což přináší vždy velké 

posluchačské osvěžení. Ústřední malý bubínek je zde nejen 

jakýmsi motivem bouře, ale nese v sobě charakteristiku celého 

vnitřně rozháraného textu. Tuto atmosféru umocňují 

přísně rytmicky nekompromisní údery tympánů. Tenorový 

part je ovšem psán v až novoromantické kantiléně, a tak se 

zpěv i v těch nejtvrdších pasážích musí nést nad orchestrem 

s plnou srozumitelností. 

Třetí věta je náhle úplně jiná. Instrumentálně je na hony 

vzdálená představě pozdně romantického orchestru, výrazně 

se zde prosazují tom-tomy, rytmus vychází z krátkých 

virblů. Vše má jakýsi vzdáleně orientální nádech. Toho dosahuje 

autor vzájemnými neobvyklými vztahy jak v instrumentaci, 

tak po melodicko-harmonické stránce. Např. obyčejný, 

několikrát opakovaný melodický postup v hoboji f¹ – 

a¹ - fis¹ zní náhle v kontextu s ostatními hlasy velmi orientálně, 

kdy poslední malá tercie zní spíše jako zvětšená sekunda 

mezi druhým a třetím tonálním stupněm. Tato atmosféra 

předjímá a postupně dotváří charakter textu „In die Rosenfarben 

des Agenda gehüllt – gingst du in mich ein…“ a přináší 

do symfonie výrazný pocit odlehčení. V asi polovině této 

věty využil Petr Pokorný „osudový“ motiv, který se objevil 

již o šest let dříve v jeho kantátě Josefova smrt (op 51). Jsou 

to vždy dva krátce položené mollové kvintakordy (s následnou 

pauzou) s přidanou velkou sekundou. Pomocí tohoto 

motivu se zde charakter hudby postupně vrací zpět do poklidu 

pozdně romantické harmonie a vše končí smířlivě téměř 

v duchu závěru poslední písně z Mahlerova cyklu Písně potulného 

tovaryše. 

Čtvrtá věta symfonie, instrumentální Intermezzo, je reminiscencí 

základních tematických prvků. Skladatel se vrací 

k již zmíněnému harmonickému spojení dvou akordů ze 

začátku symfonie, tentokrát přeneseného do měkké barvy 

žesťových nástrojů (viz ukázka partitury). Do toho poklidně 

vplouvá violoncello, znovu se svým základním motivem 

z první věty. Objevuje se zde i motiv z Josefovy smrti z předchozí 

věty. Poklidný obraz jen sporadicky narušují tom-tomy. 

Vše poruší ke konci věty náhlý (a velmi efektní!) třítaktový 

vstup dvou pozounů připomínající začátek Janáčkovy 

Sinfonietty, který předjímá osmitaktový vzrušený výstup 

vio loncella. 

Další dvě věty jsou stejného charakteru a patří podle mého 

k vrcholům české symfonické hudby posledních padesáti let. 

V obou případech jsou zhudebněny závažné texty a tomu odpovídá 

i hudební obraz. Cítíme zde odkaz na symfonickou 

tvorbu, jakou psal např. již zmíněný Alexandr Zemlinsky, 

ale hudební jazyk je tu jasným projevem samostatné vyzrálé 

osobnosti bez jakékoliv inklinace k eklekticismu. Petr Pokorný 

zde na těchto základech vědomě postavil vlastní kompaktní 

a originální kompoziční styl, který je svěží, neotřelý 

a plný barev. Je srozumitelný a opravdu přehledný, přestože 

se nijak nepodbízí. 

Právě v těchto dvou písních napsal skladatel svůj velký epilog. 

Pravda, není to jeho poslední symfonické dílo, ale myslím, 

že právě sem vepsal svoje závěrečné poselství, právě tady 

se vyrovnává s nejzávažnějšími otázkami a pravdami. Zde 

se vyrovnává s osudem, se smrtelností, s opuštěností jedince 

v okamžiku smrti. 

Zvláště pátá věta se sopránovým sólem má drtivý dopad. Začátek 

textu by se dal volně přeložit „Z ciziny přiletěl – do ciziny 

zase odejde zpět…“. Bezmocnost vzpírání se osudu v poezii 

Pauly Ludwig zde autor vyjádřil doposud nepoužitým 

harmonickým prvkem, a sice mollovým kvintakordem s přidanou 

čistou kvartou položeným vždy na prvních dvou dobách 

pětidobého taktu. Znovu musím obdivovat, jakého obrovského 

účinku dokáže tento skladatel úplně jednoduchými 

prostředky. 

Šestá část symfonie s tenorovým sólem je velmi dramatická 

a pro sólistu interpretačně velmi náročná. Závěrečný epilog 

pak navazuje v gradaci na předchozí díl a rozbouřená hudba 

zde věrně kopíruje rozervanost textové předlohy: „ Vyplejte 

všechny kytky – zadupejte kapradí – usekejte stoleté palmy 

– vytrhejte vavříny slávy – a vypěstujte před mým pokojem 

cypřiš, prst smrti“. Pouze před posledním veršem přichází 

zklidnění v podobě osamocených zvonů a sólového violoncella. 

Přesto ještě z dáli několikrát neklidně zazní tom-tom 

připomínající marnost předchozí vzpoury proti nevyhnutelné 

smrtelnosti. 

Symfonie měla premiéru na mezinárodním festivalu Pražské 

premiéry ve Dvořákově síni Rudolfina dne 23. března 

2006. Účinkovali: Gabriela Eibenová (soprán), Václav 

Lemberk (tenor), Jiří Bárta (violoncello), Pražský komorní 

orchestr (s výpomocemi) dirigoval Jaroslav Kyzlink. Provedení 

bylo výtečné a skladatel byl při děkovačce odměněn 

dlouhotrvajícím potleskem. 

Lyrická symfonie je v tvorbě Petra Pokorného mezníkovým 

dílem. Skladatel zde představil nový styl svého rukopisu; 

zjednodušení hudebního jazyka a zprůhlednění harmonicko-melodického 

myšlení. Jeho následující a, bohužel, již nepočetné 

dílo přinášelo stále více projasnění a prostoty. A radosti. 

Škoda jen, že smrt nedala autorovi možnost tento nový 

směr ve své tvorbě více rozvinout. • 

Ukázka partitury 4. věty Lyrické symfonie 

Repro archiv

50 


tre boemi in italia 

x. giuseppe misliwecek, 

detto il boemo, accademico 

filarmonico (1737–1781) 

Stanislav Bohadlo 

Když Jakub Arbes napsal v roce 1885 proslulé romaneto Il 

divino Boemo, jistě netušil ani sám, jak intenzívně a dlouhodobě 

ovlivní svým dílem z rodu „biographie romancée“ nejen 

literaturu, ale i základní povědomí české kulturní veřejnosti 

o skladatelovi, jehož „božskost“ a dvojníka si vymyslel 

a o jehož operách psal vlivem omylu (it. melodramma = opera) 

jako o melodramech. Arbes mj. barvitě popisuje účinek 

Myslivečkových harf, pozounů a polnic, které přece ve svých 

operních partiturách nikdy nepoužil. S Arbesovým stínem 

se dosud pravidelně setkáváme v myslivečkovské hudební 

publicistice, v rozhlasových a televizních pořadech, na koncertech 

i ve vystoupeních renomovaných hudebníků. 

Následoval mlynář Mysliveček příklad Černohorského 

Možná, že Josef Seeger na kůru u křižovníků vyprávěl mladému 

a dychtivému Josefu Myslivečkovi podivuhodný životní 

příběh do Itálie zběhnuvšího mnicha P. Bohuslava, svého 

učitele, jenž si v minoritských konventech u varhan „vyhrál“ 

místa prvních varhaníků v Assisi a v Padově a říkali mu Padre 

Boemo. Pravidelné operní produkce v divadle v Kotcích 

a oratoria u křižovníků byly jistě také velkou školou. Hrála 

se tu už 16. opera Benátčana Baldassare Galuppiho Li tre 

amanti ridicoli (Tři směšní milenci). Impressário Mingotti 

uváděl ve vrcholné éře buffy i vážné opery včetně Pescettiho. 

O karnevalu 1763 slyšela Praha dokonce premiéru Fischiettiho 

Olimpiady. Mysliveček už uměl zkomponovat sinfonie 

a obvyklou šestici takových italských sinfonií s programními 

názvy Leden, Únor, Březen, Duben, Květen a Červen poslouchalo 

panstvo ve Valdštejnském paláci. Anonymně. Ale 

i tak získal vlivného mecenáše Vincence Valdštejna. Dalšími 

podporovateli byli benediktini z Břevnova a cisterciáci 

z Oseku. Oseckému opatovi připsal začínající skladatel svou 

první kantátu-operu na italský text – Il Parnasso confuso. 

Ta se tam uváděla ještě v 90. letech, jen se měnila jména 

opatů v dedikacích. Kromě recitativů už věděl, jak komponovat… 

a věděl také, že v Čechách nenajde ani velké mistry 

ani uznání. Vyměnil mlýnici za linkovaný papír, mlynářství 

za hudbu, Čechy za Evropu a bezpečí Prahy za …útrapy 

mnoha jiných měst. 

První opera pro pevnost v Bergamu 

S listopadovým větrem v zádech odjížděl z Prahy do Benátek 

za Pescettim, aby se zdokonalil v recitativech. Hrabě Valdštejn 

mu svěřil do hudební výchovy Josefa Obermayera, jediného 

známého Myslivečkova houslového žáka. Marně se 

však Mysliveček z Florencie a z Benátek hájí před jeho pomluvami 

u hraběte a marně žádá náhradu peněz, které za 

něho utratil. Nemáme-li zatím důkaz o jeho „první“ italské 

opeře pro Parmu údajně z roku 1765, víme zato bezpečně 

o opeře Semiramide, kterou zkomponoval pro Bergamo. 

Tehdy ještě v Bergamu operní divadlo nebylo, proto nás nepřekvapí, 

že se jeho první velký opus hrál v salónu Paláce 

Citadely, vysoko nad starým historickým městem. Tam sídlil 

správce města Capitano. V této funkci ho tedy musel pozvat 

Illustrissimo et Eccellentissimo Signor Vincislao Gasparo 

Martinengo, další nová postava v Myslivečkově biografii, 

která čeká na vysvětlení. Následující rok právě tato opera 

uzavřela činnost Teatro dei Guasco v Alessandrii (7. 10. 

1766). Prvním krokem mezi skladatelskou elitu však byla 

Portrét Josefa Myslivečka od A. Niederhofera, 1782 

až objednávka z Neapole. V překrásném divadle San Carlo 

u místodržitelského paláce s vyhlídkou na záliv a Capri zpívali 

v jeho kantátě k narozeninám Karla III. a v karnevalové 

opeře Bellerofonte v roce 1767 nejlepší primi: Caterina Gabrielli 

a Antonio Raaf. 

Sig. D[ominus] Giuseppe Misliwecek, detto il Boemo Tedesco 

Přítomnost, prolínání a společný život českých a německých 

prvků uvnitř dnešních hranic Čech a Moravy je historickou 

skutečností. Vedle neuvěřitelných pozitivních kontaktů českého 

a německého živlu zaznamenáváme také řadu vážných 

konfliktů, které se národnostně a politicky objevily v nejkritičtějším 

stádiu ve 30. a 40. letech minulého století. A poněvadž 

se politické fenomény promítají „volens nolens“ také (či 

právě) do interpretace kulturních a hudebně historických jevů, 

řeší česká hudební historie po roce 1989 i otázky velkých 

zjednodušení, černobílého vidění i dezinterpretace tzv. české 

hudby. Týká se to všech možných příruček dějin „české hudby“, 

slovníků „české hudby“, notových i zvukových edičních 

řad „české hudby“ atd., přičemž byla patrná snaha vyloučit 

Repro archiv


vše, co by mohlo připomínat právě česko-německé souvislosti. 

Extrémem bylo např. prohlášení Antona Filse českého za 

protagonistu tzv. Mannheimské školy. 

Dnes je již jasné – a věděl to už v roce 1974 Jenö Szücs 

(Nation und Geschichte, Budapest 1974), že „historizování 

národního principu je neakceptovatelným metodologickým 

omylem“. Až do 19. století byly důležitějšími integračními 

principy víra, státní příslušnost, stavovská identita, zemské 

vlastenectví nebo místní sounáležitost. 

Jako příklad můžeme postavit skladatelskou osobnost Josefa 

Myslivečka, který je považován za největší českou skladatelskou 

osobnost před B. Smetanou. Úvahy o jeho „nacionalitě“ 

na uměleckém hodnocení pochopitelně nic nezmění. 

Berme ovšem v úvahu, že s Myslivečkem překračujeme 

hranice nejen českých zemí, ale i německé jazykové oblasti, 

protože jeho hudba fungovala zejména v Itálii, ale i ve Francii, 

v Anglii, v Portugalsku nebo v Rusku. 

Kořeny Myslivečkova rodu i mlynářské profese můžeme sledovat 

až do poloviny 17. století ve vesnicích u Prahy – v Břevnově, 

Vokovicích a Šárce – a podle matričních záznamů (vedených 

česky, německy nebo latinsky) je zřejmé, že rodiče 

mluvili česky. Otec, staropražský měšťan a nejstarší přísežný 

mlynář v Praze, má v cechovním mlynářském manuálu 

česky psaný nekrolog. Mluvilo-li se v učení česky, je jisté, že 

v průběhu trivia, na jezuitském gymnáziu i při studiu matematiky 

u prof. F. Schorra Josef i jeho dvojče Jáchym mluvili 

německy. Jazykový vliv Franze Habermana a Josefa Seegra 

lze těžko rozhodnout. Pelzlův myslivečkovský medailon z roku 

1782 uvádí, že v době odchodu do Itálie (1763) už mladý 

houslista a skladatel velmi dobře ovládal italštinu, k čemuž 

mu velmi dopomohla jeho mateřština, totiž „die böhmische 

Sprache“ a latina. Máme přeložit „böhmische“ jako 

„český“ nebo „německý“ z Čech Pravdou je, že díky latině 

ovládl Mysliveček velice rychle italštinu slovem i písmem, 

o čemž mj. svědčí jeho nejstarší známý dopis Padre Martinimu 

z ledna 1771, krasopisný a s bezchybnou italštinou. 

Římský nekrolog ze 17. února 1781 uvádí přídomek „il Boemo“, 

který skladatel systematicky užíval nejpozději od roku 

1766: „slavný Maestro di Capella Sig. Giuseppe Misliwecek 

detto il Boemo perchè nato a Praga“, protože se narodil 

v Praze. Noviny Prager Inteligenz Nachrichten z 5. dubna 

1781 zdůrazňují, že Čechy (Böhmen) jsou vyhlášeny předními 

skladateli jako Stamitz, Benda, Kammel, Gluck a Mysliveček, 

který je v současnosti [už byl dva měsíce mrtev] kapelníkem 

v Neapoli [kapelníkem nebyl jmenován ani v Neapoli 

ani u žádného jiného dvora]“. Vydavatel bral v úvahu 

skutečně jen zemskou příslušnost a nečinil mezi Myslivečkem 

a Gluckem žádné rozdíly. 

Vezmeme-li v úvahu dosavadní známou myslivečkovskou korespondenci, 

musíme konstatovat, že zatím neexistuje jediný 

jeho dopis psaný česky. Nejvíce dopisů z jeho ruky se dochovalo 

v italštině, jiné v němčině. Podobně můžeme doložit, 

že neznáme zatím žádnou jeho skladbu, kterou by komponoval 

na český text. A dokonce – přestože se o to mnozí pokoušeli 

– není možné jeho skladby zjednodušeně označit jako 

tematicky nebo kompozičně „české“. Naopak, jeho jazykový, 

libretistický a kompoziční profil se nejvíce blíží označení 

„compositore Europeo“. Jeho význam naopak roste s tím, 

jak spoluvytváří evropské hudební vědomí a styl, který např. 

obdivoval mladičký Wolfgang Amadeus Mozart. 

Tak ho také vnímali jeho vrstevníci a kolegové. Ignazio 

Wierl píše Padre Martinimu (1766) o „jistém p. Myslivečkovi, 

české národnosti“ (di nazione Boemo), Quirino Gasparini 

ho také doporučuje Martinimu v Boloni jako „čestného 

člověka, který sklidil pochvalu za operu pro Turín“, otec 

a syn Mozartové ho považují po setkáních v Boloni za přítele, 

Antonio Raaf doporučoval „svého drahého přítele“ jako 

„schopného ve svém oboru“ a jako „pravého a poctivého 

Němce“ (Tedesco). Jako cizince ho vnímali bolonští akademikové, 

když mu prominuli tisíc zlatých obvyklého poplatku 

po získání titulu Maestro Compositore alla Forastiera (tj. 

zahraniční skladatel) a po přijetí mezi členy akademie. Bílé 

hlasy pokaždé převážily, a tak Mysliveček svůj přídomek Il 

Boemo rozšířil o titul Accademico Filarmonico. 

V roce 1779 přijížděl Mysliveček ověnčený úspěchy z opery 

Calliroe v Neapoli, z Pisy a ze Sieny do Benátek, aby pro 

divadlo San Benedetto napsal další své dílo La Circe pro 

slavnosti Nanebevzetí. Jeho příjezd do města na lagunách 

zachytily dochované seznamy cizinců v aktech Inquisitori 

di Stato. „Cizinci ubytovaní podle hlášení hoteliérů v minulém 

týdnu, jak následuje: 18. dubna Monsignor Melsivesech 

[!] …Němec“. Podobně označily stejné seznamy při odjezdu 

z Benátek o deset let dříve skladatele Giovanni Vaňhala jako 

Němce. Korunu všemu dává označení Myslivečkovy árie 

Superbo di me stesso z Mayrovy sbírky v Bergamu (562/6), 

kde je náš autor označen jako „Sig. D[ominus] Giuseppe 

Misliwecek, detto il Boemo Tedesco“. 

Z těchto dobových informací je zřejmé, že v Itálii Myslivečka 

(i další krajany) vnímali jako Němce z Čech. Označení il 

Boemo tak správně vnímáme jako původ země, odkud přicházeli 

a kde se mluvilo i německy. To nijak neoslabuje Myslivečkovu 

příslušnost k dějinám hudby v Čechách. Naopak. 

Patřil-li svou produkcí, pohotovostí, záběrem a významem 

na první místo v opera seria (a oratoriu) mezi neitalskými 

skladateli v Itálii, potvrzuje to spíše jeho celoevropský význam 

a kredit, čehož si ještě více vážíme v nynějším kontextu 

hudebních dějin světa bez hranic. V tomto smyslu byl 

a je Josef Mysliveček „božským“ skladatelem z Čech a skutečným 

Evropanem. • 

Repro archiv 

Dopis Josefa Myslivečka Padre Martinimu do Boloně, 1776

52 


200 let 

pražské konzervatoŘe 

x. podíl profesorŮ na vývoji 

hudebních nástrojŮ 

Miloslav Richter 

Úspěch či neúspěch skladby při provedení ovlivňují dva hlavní 

činitelé – hudebník a jeho hudební nástroj. Kvality hráče 

jsou požadavkem nezbytným, kvality nástroje také. Je tedy 

přirozené, že v průběhu staletí se hudební nástroje vyvíjely, 

měnily, zlepšovaly. Smyčcové nástroje zřejmě dosáhly dokonalosti 

v dílnách starých italských mistrů. Proces hledání 

a zkoumání se týká hlavně nástrojů dechových a probíhá dodnes. 

Některé pokusy ve stavbě a výrobě nástrojů se ukázaly 

jako chybné a nepoužitelné. Jiné zase přinesly zlepšení zvuku 

nebo usnadnění techniky. Jedním z nástrojů, jejichž vývoj byl 

zvláště pestrý, je lesní roh. 

Na počátku historie tohoto nástroje jsou zvířecí rohy užívané 

již ve starověku jako signální nebo hudební nástroje. Bohatě 

vyřezávané a zdobené bývaly tzv. olifanty vyrobené ze 

sloních klů. Později se používaly k výrobě kovy resp. jejich 

slitiny (měď, stříbro, mosaz). V 17. století se lovecký roh (cor 

de chasse) začal objevovat v orchestru. Do Čech ho přivezl 

v 80. letech 17. století hrabě František Antonín Špork. Uvádí 

se, že nechal ve Francii vyučit dva české myslivce hře na 

lesní roh. Jeho přispěním se pak u nás rozšířila hra na tento 

nástroj v loveckém prostředí. Je zřejmě i jeho zásluhou, že 

právě z Čech pocházeli hudebníci, kteří přispěli k vyřešení 

problémů spojených se hrou na lesní roh. Není cílem tohoto 

článku popsat detailně vývoj lesního rohu. Proto připomínám 

jména těch, jejichž přínos byl nejvýznamnější – Josef 

Antonín Hampel (cca 1710–1771), hornista dvorní kapely 

v Drážďanech, a Jan Václav Stich-Punto (1746–1803), proslulý 

sólohornista a skladatel. 

Pokusme se nyní stručně přiblížit, jak se hrálo na lesní roh. 

Na tento nástroj se daly hrát pouze přirozené tóny, které 

J. Froehlich: Vollständige Theoretisch-pracktische Musikschule für alle beym 

Orchester gebräuchliche wichtigere Instrumente (...) Bonn bey N. Simrock (1810–11) 

Repro archiv 

B. D. Weber: Tři kvartety – obrázek nástroje a hmatová tabulka 

ovšem netvoří stupnicovou řadu. Doplnit chybějící tóny bylo 

možno krytím korpusu. Hráč vsunul pravou ruku do korpusu 

nástroje a podle míry zakrytí došlo ke snížení tónu o půltón 

nebo celý tón. (Viz obrázek ze školy Josepha Fröhlicha.) 

Svérázně byl tento problém vyřešen v Rusku. V souborech 

sestavených z rohů různé velikosti hrál každý hráč pouze jeden 

tón. Přísná kázeň a soustavný výcvik umožnil hrát nejen 

prosté fanfáry, ale i složitější kompozice. Kapelníkem souboru 

rohové hudby byl český hornista Jan Antonín Mareš 

(1719–1794) – žák J. A. Hampela. 

Vraťme se však k lesnímu rohu. Hra v různých tóninách také 

nebyla možná. Tento nedostatek se nejprve řešil vkládáním 

různě velkých přelaďovacích kotoučů mezi nátrubek a vlastní 

nástroj. Zhoršila se však intonace a nasazení tónu bylo nespolehlivé. 

Zlepšení přineslo zavedení tzv. invencí. Zatočená 

trubice nástroje byla zhruba v polovině délky přerušena, 

aby bylo možno vsunout dolaďovací snižec ve tvaru písmene 

U. Nejvýznamnější změnu ovšem znamenalo použití ventilů. 

Stisknutím klapky ventil změní délku trubice a tím i výšku tónu. 

První nástroje tohoto typu měly dva ventily, později přibyl 

třetí. Hlavní zásluhu o zavedení ventilového systému u lesního 

rohu má německý hornista Friedrich Blühmel a hornista 

a mechanik Heinrich Stölzel. V roce 1818 si nechal Stölzel 

tento vynález v Berlíně patentovat. 

Na Pražské konzervatoři započala výuka v roce 1811. Mezi 

nástroji, kterým se vyučovalo, lesní roh samozřejmě nechyběl. 

Prvním profesorem byl hornista kapely hraběte Pachty 

Václav Zalužan (1767–1832) Ten přeložil do češtiny francouzskou 

školu pro lesní roh od Duvernoye. Z jeho žáků vynikli 

Josef Kail a Jan Janatka, oba pozdější profesoři na konzervatoři. 

Josef Kail (1795–1871) se narodil v Kraslicích. Na Pražské 

konzervatoři studoval v letech 1813 až 1819. Již během 

studia se projevil jeho zájem o nový typ lesního rohu. Důkazem 

budiž program školního koncertu ze dne 5. března 1819. 

Kail hrál skladbu ředitele Bedřicha Dionýsa Webera „Variace 

pro klapkový roh nově vynalezený“. O jaký nástroj se jednalo, 

bohužel, nelze zjistit. Po studiích působil v divadelním 

orchestru v Pešti, později ve Vídni v divadle U Korutanské 

brány. V roce 1826 začal vyučovat na Pražské konzervatoři 

hru na trubku a pozoun. Opustil výuku na přirozené nástroje 

a zavedl nástroje ventilové. Dosavadnímu učiteli těchto 

nástrojů, Františku Weissovi, byla dána výpověď. Josef Kail 

vylepšil Stölzelovo a Blühmelovo ventilové strojivo lesního 

rohu. Pro své pokusy a vynálezy získal podporu ředitele Webera, 

který dokonce složil Trois Quatuors (Tři kvartety pro 

čtyři chromatické rohy). Toto dílo vyšlo tiskem u pražského 

vydavatele Marka Berry. V notovém materiálu je obrázek 

tříventilového lesního rohu a hmatová tabulka. Kailova snaha 

o zlepšení žesťových nástrojů zavedením ventilů přinesla 

celkem dobré výsledky u lesního rohu a trubky. Ventilový pozoun 

byl ovšem horší ve zvuku i intonaci. 

Zrušení výuky na snižcový pozoun, na který bylo možno hrát 

chromaticky celkem bez problémů, se ovšem ukázalo jako 

Repro archiv


chybný krok. Snižcový pozoun se na Pražskou konzervatoř 

vrátil po 36 letech v roce 1860. 

U pozounu ještě chvíli zůstaneme, ale přesuneme se zhruba 

o sto let dopředu. V letech 1940 až 1956 vyučoval hru na pozoun 

na Pražské konzervatoři profesor Jaroslav Ušák, který 

také spolupracoval na vývoji nástrojů. Byl to vzdělaný hudebník 

s praxí v orchestrech v Budapešti, Moskvě a Brně. V roce 

1940 se podle jeho návrhů a výpočtů ve spolupráci s nástrojařem 

Markem v dílně firmy Lídl v Brně začaly vyrábět tenorové 

a basové pozouny. Byly to menší nástroje s kuželovitým 

roztrubem. Jejich krásný tón se dobře pojil se smyčci a proto 

se hodily k interpretaci renesanční a barokní hudby. Pro svůj 

menší tón a odlišnou zvukovou barvu se však nemohly uplatnit 

ve velkém symfonickém orchestru. Ze spolupráce profesora 

Ušáka s firmou Lídl vzešel v roce 1946 model pozounu 

zvaný bucina. Odlišný zvuk a stavba nástroje zapříčinily, že 

byl Ušákův žák na soutěži v Ženevě diskvalifikován. Porota 

neuznala nástroj za pozoun. Povšimněme si teď ještě nástroje, 

v jehož historii a uplatnění sehrála Pražská konzervatoř 

významnou roli. Jedná se o klarinet. 

Klarinet patří mezi mladší dechové nástroje. V orchestrech 

se začínal objevovat kolem roku 1720. Více než sto let se používaly 

klarinety klapkového systému zvaného později německý. 

Kolem roku 1840 vytvořili francouzský klarinetista Klosé 

a nástrojař Buffet klarinet, na kterém aplikovali konstrukční 

zásady flétnisty Theobalda Böhma. Systém nově vzniklého 

nástroje se označuje jako francouzský (někdy též Böhmův). 

Klarinet se na Pražské konzervatoři vyučoval také od vzniku 

školy v roce 1811. Prvním vyučujícím v letech 1811 až 1838 byl 

Václav Farník, člen kapely hraběte Pachty. Po celé 19. století 

i na počátku 20. století se v Praze a v našich zemích vůbec 

učilo i hrálo na klarinety německého systému. Až v roce 1923 

byl tehdejší profesor konzervatoře a člen České filharmonie 

Artur Holas (1886–1945) pověřen, aby zavedl u nás výuku 

na klarinety francouzského systému. Profesor Holas byl 

Ministerstvem školství a národní osvěty vyslán do italského 

Milána, kde pět týdnů studoval u profesora Pia Fabriho. Po 

návratu zasedl k pultu v České filharmonii již s klarinetem 

francouzského systému. To byl jistě úctyhodný výkon. Oba 

systémy mají sice přibližně dvě třetiny hmatů shodných, ale 

zbylé odlišné hmaty přinášejí hráči nemalé komplikace. Rozdílný 

je i ozev, barva tónu a intonace. Předností francouzského 

systému je vyrovnaný zvuk a lepší technické možnosti. 

O průběhu této změny máme podrobné zprávy ve Sborníku 

na paměť 125 let konservatoře hudby v Praze, který byl 

vydán v roce 1936. Profesor Holas tam v článku Zavedení 

francouzských nástrojů na Pražské státní konservatoři mj. 

píše o nástrojích, které škola objednala v Paříži. Hlavičky 

těchto klarinetů byly téměř zcela uzavřené. Ve střední a vysoké 

poloze zněly jemně, ale „beze šťávy“, až překultivovaně. 

Profesor Holas pokračuje: „Neumím si prostě ani představit, 

jak by např. vypadala Smetanova symf. báseň Šárka hraná 

francouzským klarinetistou! V této básni musí klarinet dominovati 

nad celým orchestrem. Upozorňuji výslovně, že tento 

příliš malý a jemný tón není snad typickou vlastností klarinetů 

francouzské soustavy, nýbrž tvoří jen pouze onen druh 

příliš uzavřených hlaviček, jež právě ve Francii jsou tolik oblíbeny.“/…../ 

„Po těchto zkušenostech nastala tu otázka, ke 

kterému způsobu hry se máme přikloniti, zda ke zjemnělému 

francouzskému nebo k italskému, který našemu názoru jest 

nejbližší. Volba padla ve prospěch zdravého, šťavnatého tónu 

italského, jakž ani jinak býti nemohlo.“ 

Zájem žáků o francouzské nástroje byl značný. Kvalita nástrojů 

kupovaných ve Francii byla však velmi rozdílná. Holas 

dokonce uvádí: „Basové klarinety Francouzové dělat neumějí.“ 

V té době obdržel Holas soupravu klarinetů od firmy 

V. Kohlert z Kraslic. Bohužel to však byly nástroje německého 

systému. Upozornil tedy výrobce, že se u nás zavádějí klarinety 

francouzského systému, a zároveň navrhl, aby se firma 

Kohlert pokusila podobné nástroje vyrobit. K tomu účelu zapůjčil 

do Kraslic svoje pařížské nástroje a upozornil na chyby, 

které se u francouzských nástrojů často vyskytují a jichž 

je nutno se vyvarovat. 

Za dva měsíce (!) firma Kohlert nástroje dodala: „v tak dokonalém 

provedení, že jsem něčeho podobného ani nebyl čekal! 

(…) Zvykl jsem si na ně tak snadno, že již druhého dne hrál 

jsem na ně v cyklu Má vlast, kde klarinetu je přidělena úloha 

zvláště vynikající. Hrálo se mi tak klidně a lehce, jako bych 

byl hrál na své vlastní nástroje.“ Klarinety francouzského systému 

se rozšířily po celém světě. Německý systém se používá 

dodnes pouze v Německu a Rakousku. Profesor Artur Holas 

spolupracoval s firmou Kohlert také při výrobě čtvrttónových 

klarinetů potřebných při provedení čtvrttónové opery Matka 

od skladatele Aloise Háby. 

V roce 1936 zakončil studium klarinetu na konzervatoři 

u profesora Holase Milan Kostohryz (1911–1998). Studoval 

také na české technice, kde získal titul dr. ing (1938). Byl 

úředníkem patentního úřadu. Vystupoval příležitostně jako 

sólista. Od roku 1942 se věnoval pouze hudbě. Stal se členem 

orchestru Národního divadla a od roku 1945 učil na konzervatoři. 

Věnoval se též hře na basetový roh a čtvrttónový klarinet. 

Jeho zásluhou byl vyroben nástroj zvaný basetový klarinet, což 

je vlastně normální klarinet v A ladění, který ovšem má prodloužený 

dolní díl. Na dolním dílu jsou přidané klapky a nástroj 

tak může hrát místo obvyklého e malého až do c. Tento 

zvláštní typ klarinetu poprvé vyrobili bratři Stadlerové ve Vídni 

kolem roku 1785. Anton Stadler byl přítelem Wolfganga 

Amadea Mozarta, který pro něj napsal klarinetový koncert 

a klarinetový kvintet. V těchto skladbách Mozart právě využil 

rozsah Stadlerova basetového klarinetu. Vzhledem k tomu, že 

tento nástroj byl jinak nedostupný, šířily se obě skladby jak 

v opisech tak v tisku s náležitými úpravami. Původní notové 

materiály se nedochovaly, a tak se klarinetisté a hudební vědci 

snažili sólové party rekonstruovat. U nás to byl Kostohryzův 

žák, profesor Jiří Kratochvíl, který vytvořil pravděpodobné 

původní znění Mozartových skladeb. Zřejmě na jeho popud 

požádal profesor Kostohryz o spolupráci pražského nástrojaře 

Rudolfa Trejbala. Ten použil A klarinet francouzské firmy 

Selmer, ke kterému vyrobil prodloužený dolní díl. Na koncertech 

předvedli basetový klarinet žáci profesora Kostohryze. 

V roce 1951 tak zazněl v Praze Mozartův klarinetový koncert 

se sólistou Josefem Janoušem v pravděpodobném původním 

znění. Kvintet pak hrál v roce 1956 Jiří Kratochvíl. Basetový 

klarinet je ve sbírce nástrojů na Pražské konzervatoři. Je to 

jeden z důkazů podílu profesorů školy na vývoji nástrojů. • 

Titulní strana Tří kvartetů pro chromatické horny od Bedřicha Dionýsa Webera 

Repro archiv

54 


václav holzknecht 

elegantní raconteur 

Zdeněk Vokurka 

Když jsem na samém počátku roku osmdesát devět dostal 

nabídku, abych k nedožitým pětaosmdesátinám profesora 

Václava Holzknechta napsal medailonek, rád jsem vyhověl. 

Po nějakém čase jsem měl stránky hustě popsané poznámkami 

a tu si uvědomuji rozložitost jeho šedesátiletého uměleckého 

veřejného působení a vývoje. 

V uctivém přátelství jsem s ním šel bezmála dvě desetiletí. 

Kolik hodin jsme jenom společně proseděli nad projekty festivalových 

koncertů Pražského jara. Z doby svého působení 

na postu dramaturga hudebního vysílání Čs. televize zaznamenávám 

bezpočet příhod, které se upínají k televizní obrazovce. 

Dokonce jsem pana profesora přivedl do malého 

sevřeného amfiteátru v někdejší proslulé Plodinové burze 

a posadil ho do starožitného „Křesla pro hosta.“ Připravil 

jsem scénář pro jeho osobní zpověď, aby vyslovil řadu niterních 

vyznání s nesmírným talentem sdělnosti. Tehdy svoje 

vystoupení před televizní kamerou zakončil povzbuzující 

myšlenkou: „Člověk musí být fanaticky zaujat svou profesí. 

Pak dosáhne mimořádných výsledků, pak stojí umění za to 

a pak stojí vůbec život za to!“ 

Holzknecht byl příjemný a sympatický společník. Postavy nikoliv 

drobné, vždy svým způsobem elegantně oblečený. Milovník 

života. Trochu bonvivant, ožehnutý francouzským espritem. 

Dovedl se však i hádat, přesvědčovat i zle se mračit. 

Krátce, kouzlo osobnosti, kterou neudělala reklama, ale 

osobnost, která se prosadila svou vlastní pílí, talentem a především 

svým uměním. 

Hudbu prožíval dvojmo. Zpočátku jako pianista. Vedle skladeb 

Smetanových se specializoval na interpretace soudobých 

autorů. Mezi svými vrstevníky měl hromadu dobrých známých. 

Po jeho boku se v bludišti let střídali různí skladatelé, 

okouzlení jeho bystrostí. Osudové chvíle však prožíval 

s životními přáteli Jaroslavem Ježkem a Išou Krejčím. Stýkal 

se s nimi častěji než s ostatními moderními hudebními 

tvůrci. Rád vypravoval, jak ho bavilo vkládat svůj podíl do 

jejich nových klavírních skladeb, jakou dřinu znamenalo luštění 

rukopisů. „Nesměly se tu hrát pouze noty, ze zápisu bylo 

nutno uhádnout také skladatelův úmysl a vytvořit skladbu“ 

přiznává po letech. 

Holzknecht si byl dobře vědom svých interpretačních úkolů. 

Vždyť na ohlasu prvého provedení závisel další života díla. 

Závažnost každé koncertní premiéry proto dráždila ke zvýšenému 

úsilí. 

Na světlo se brzo dral nový impuls. Holzknecht začal prožívat 

hudbu prostřednictvím slovesného ingenia. Teď už potřeboval 

vyjádřit své hudební pocity i literárně. Na jeho pracovním 

stole se začíná hromadit spousta poznámek ke studiu 

pramenů, z nichž se postupně rodí kapitoly, nakonec samostatné 

knihy. A protože si uvědomuje, že život kráčí neobyčejně 

rychle a bezohledně pohlcuje lidi i jejich díla, třeba 

jsou to postavy z nedávné minulosti, pustil se do samostatných 

monografií. Píše o tmavomodrém světě Jaroslava Ježka, 

o mozartovsky úsměvném Išovi Krejčím. Je přece bezprostředním 

pamětníkem. Vrací se s nimi do nejplodnějších 

let života. I když to byla někdy společná zkouška trpělivosti, 

nezastírá svůj citový vztah přesně zacílený na uměleckou 

i lidskou pravdu. Poznal i své pozdější druhy skupiny Mánes. 

Konzervatoř tehdy kvetla talenty. 

Svým vlastním pohledem se pokouší podat život a skutky 

Franze Schuberta, Antonína Dvořáka a především Debussyho 

a Ravela. Přijel za nimi až do muzejních příbytků a shledal 

se s jejich stíny. Vstoupil do tvůrčího procesu hudby oblíbených 

autorů, aby ve svých spisech v obdivuhodné syntéze 

spojil talent hudební a vypravečský s historickou erudicí. 

Holzknecht mluvil a psal plynule německy a francouzsky, 

takže sledovat třeba hudební život Paříže mu nedělalo 

potíže. Jako bývalý klavírista vášnivě poslouchal tlumené 

akordy, jak opojně kloužou po černých a bílých klávesách. 

Holzknechta zajímal svět impresionismu. S rozkoší popíjel 

lahodné burgundské, přitom vykreslil živé portréty silných 

uměleckých osobností. V jeho knihách splynula harmonie 

barvy s tónem Clauda Debussyho. Představil nám vášnivého 

vyznavače života Maurice Ravela, jehož umění „poskytlo 

lidstvu jeden z prométheovských darů – pocit krásy.“ Obě 

knížky v postačující míře přispívají k obohacení vědomostí 

o zajímavém úseku vývoje evropské hudby. Jak postupně poznával 

francouzskou hudbu i literaturu, proměnoval se obdiv 

v lásku. Měl rád Romaina Rollanda, dopisoval si s ním 

a později, nikoliv bez úspěchu, navázal styky s jeho muzikologickým 

dílem. Holzknecht se opravdu rozmáchl doširoka. 

O Rollandovi napsal větší studii a s příkladnou poctivostí 

editora připravoval vydání dvanácti svazků jeho spisů o význačných 

hudebních zjevech dávné i nedávné minulosti. 

Povím něco o dalších Holzknechtových láskách. Zbožňoval 

Emu Destinnovou. V únoru roku 1978, kdy v roli šéfa opery 

Národního divadla položil kytici rudých růží pod její bustu 

na domě „U Petzoldů” na Malostranském náměstí – slavilo 

se sté výročí příchodu umělkyně na svět – měl už monografii 

o velké dámě světových operních společností napsanou. 

Umělkyni zachytil v její osobitosti, která byla velice originální. 

Tím sice pobouřil nadšené ctitele, zejména starší dámy, 

které Destinnovou ještě pamatují a modlí se k ní. Ale myslím, 

že Holzknecht naopak Destinnovou přiblížil dnešním 

lidem. Důkazem je, že kniha procházela rukama čtenářů, 

v několika týdnech bylo vydání rozebráno, a tak následovalo 

druhé a další. 

Avšak za vrchol Holzknechtovy spisovatelské tvorby je považován 

poutavý příběh o životě a díle Bedřicha Smetany. Kniha 

měla u čtenářů mimořádný ohlas. Snad proto, že autor 

osobitého literárního projevu, protkávaného vyhraněným 

názorem, nebál se dát do pohybu leckdy ztuhlý koloběh historicko-společenského 

hodnocení zvláště Smetanova kompozičního 

odkazu. 

Posezením se Smetanou uzavřel profesor Holzknecht řadu 

svých sedmnácti knih. Vyzývavě na nás hledí z knihovny. 

Každá z nich znamená stupeň v naší hudební literatuře. 

Jednou větší, podruhé možná menší. Ale všechny jsou psány 

s chutí. A jak pěkně se čtou. 

Ale to není všechno. Holzknecht pero nikdy neodložil. Kdepak! 

Musí psát rozhlasové fejetony, morality a kritiky. Pokračuje 

v dlouholetém dialogu s veřejností, vedeném v tisku. 

A žurnalistické attacca nečeká, až bude mít čas. Byla 

to obvykle chvatná práce, přesto kritiky nepsal ve zběsilém 

rozhorlení. Pokaždé pečlivě zkoumal, co to vlastně posílá do 

světa. A pokud se dostal na bitevní pole hudebního kritika, 

leckdy si musel počínat hlučně. Nedělal to rád, protože uměl 

své soudy vyjadřovat spravedlivě a vhodně. Říkával, že kritik 

musí mít obratné pero a klidné svědomí. 

Je však třeba dodat, že Holzknechtovým životním povoláním 

(nebo raději posláním) nebyl jen klavír a psací stůl. Většinu 

svého času věnoval řečnickému projevu. Sotva se ozval jeho 

hlas z rozhlasového přijímače, nebo nás pozdravil z televizní 

obrazovky, teď už velmi málo, okamžitě upoutal pozornost. 

Byl vypravěčem par excellence. Žádná přestřelka slov. Ani 

slovní piruety. Hovořil jednoduchým slovníkem, pokaždé 

spatra. Slova i věty se hrnuly plynule a zvolna. Ovládal vzácné 

umění charakterizační zkratky. Když přišla chvíle, aby 

myšlenka pokročila kupředu, ukázal mistrovství portrétní 

miniatury. A když v řečnickém maratonu zatoužil po chvíli 

úlevy, přidal něco veselého, nějakou rozkošnou historku. 

Zatím jsem věnoval pozornost hlavním rysům Holzknechtova 

tvůčho konání, zejména činnosti literární a řečišti jeho


výmluvnosti. Jeho skutečnému životu. Teď musím putovat 

dál. Ale začít odjinud. 

Osud mu uprostřed života přisoudil „vyšší “ službu českému 

hudebnímu životu. V roce 1942 vstoupil na konzervatoř jako 

profesor klavírní hry. Pražská konzervatoř byla tehdy v rozkvětu 

a on měl nádherný pocit, že se dostal konečně do nitra 

uměleckého světa, který ho zcela okouzlil. Neměl nejmenší 

tušení, že se brzy stane jejím ředitelem. Mohl to brát jako 

poctu. Avšak tenkrát to byl složitý úkol. Uvažte, kdy to bylo. 

Nedlouho po atentátu na Heydricha. „Umíte si představit, 

jaká byla atmosféra na školách” Všechno bylo těžší a těžší. 

Myslím na čas války. Avšak ani v letech pozdějších, v době 

rozbředlé a pohyblivé, Holzknecht nepracoval s přísadami, 

které páchly peklem. Den za dnem překonával racionální 

a iracionální svízele. Řídil se slovy starozákonní Knihy přísloví, 

že „lépe je být trpělivým než obrem a lépe ovládat sebe 

než dobytí města.” 

Zmíním jinou situaci. Bylo to v roce sedmdesátém. Léčil se 

ve Františkových Lázních, ale letní pohody na kolonádě si 

příliš neužil. Starosti si přivezl s sebou a míchal je s léčivými 

prameny. Tady se pod těžkým nátlakem rozhodnul. Po dvaceti 

osmi letech opustí konzervatoř. Netajil se, že to s ním 

bolestně otřáslo. Jak se často stává, všechno nakonec dopadlo 

jinak. Neočekávaný telefon odzvonil rozhovoru s přáteli 

u bohatě prostřeného stolu. Chvíli se zamyslel. Co může 

chtít Národní divadlo v tenhle čas Všechno dobré i zlé 

má posléze stejnou cenu. V kritickém okamžiku rezignace 

na ředitele konzervatoře, přijal nabídku do role šéfa opery 

Národního divadla. Hle, odchod rázem splynul s nástupem. 

Bylo mu šestašedesát a je odhodlán dál pracovat. Zatoužil 

po hysterii divadla. 

Václava Holzknechta měli rádi všichni. Potkávali se s ním 

v divadle, na koncertech, na besedách, vždy uprostřed pražského 

hudebního života. K ničemu se neobracel zády. Řečeno 

s Karlem Čapkem, stále byl kulturně dychtivý a téměř 

mladistvě rozechvělý. To je tajemství Holzknechtovy životní 

tvůrčí práce. 

„Nerad bych budil dojem, že se mi vše, nač jsem sáhl, podařilo 

dík šťastným náhodám a že mi život jel jako po másle. 

Dost věcí mi nevyšlo, nadřel jsem se jako kůň a potkal přitom 

všelijaké lidi. Ostatně, neříká Ježkova písnička, že život je jen 

náhoda a že jsi chvilku dole a chvilku nahoře“ 

Tak se mi zdá, že jméno Václava Holzknechta zvolna odsunuje 

dnešek do pozadí. Ach, kdeže loňské sněhy jsou. 

Letos si hudební veřejnost připomíná 20. výročí úmrtí tohoto 

významného umělce, pedagoga a neúnavného propagátora 

hudby. • 

(Úryvek z připravované knihy Rozházené listy) 

velká soutěž 

hudebních rozhledů 

Václav Holzknecht 

Foto archiv Pražské konzervatoře 

Vážení čtenáři, 

tak jsme se opět po roce ocitli v dalším ročním období, většinou 

smutně nostalgickém podzimu, kdy, jak říkají Italové, letní čas 

slastného „dolce farniente“ – sladkého nicnedělání – je 

nenávratně pryč. Zato koncertní sezona, která rovněž „měla 

prázdniny“, je již v plném proudu, a tak onoho zvláštního, až 

magického času naplněného hlubokými hudebními zážitky a silně 

prožívaným pocitem sounáležitosti a sdílení využijme. Je to 

určité privilegium, protože poznat jej mohou jen ti, které silným 

poutem spojuje společný prožitek, v tomto případě tedy jen lidé, 

kteří přistupují „ke stolu bohatě prostřenému hudebními lahůdkami“, 

abych v jiném kontextu použila slov uměnímilovného 

císaře Karla IV., jež najdeme v zakládací listině Univerzity 

Karlovy. 

Otázka, kterou jsme vám položili v minulém čísle a byla vzdáleně 

spojená s jedním z významných hostů Pražského podzimu, vás 

tentokrát nezaskočila, a tak jste všichni svorně odpověděli, že 

mezinárodně uznávaným skladatelem, který oslaví letos 23. 11. 

pětasedmdesátiny, je Polák Krzysztof Penderecki. Všem – 

a zvláště vylosované trojici čtenářů – moc gratulujeme a přejeme 

hodně štěstí i do dalších kol soutěže. 

Mirka Pantlíková, Zlín 

Jaroslav Kurzveil, Mladá Boleslav 

Věra Vondráčková, Praha 

otázka na říjen: 

Jaké dílo a kterého mezinárodně proslulého 

skladatele mělo 19. 9. 1908, tedy před sto lety, 

v rámci Jubilejní výstavy Pražské obchodní a 

živnostenské komory světovou premiéru 

A protože po roce oslavují v říjnu Hudební rozhledy své druhé 

výročí, tentokrát 60. let od svého založení, vítězi tentokrát 

věnujeme jejich roční předplatné! Takže držíme palce! 

Své písemné odpovědi zasílejte do 16. října 2008 na adresu redakce 

Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo 

na e-mailovou adresu rozhledy@volny.cz . 

Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových 

stránkách www.hudebnirozhledy.cz, kde je zkrácená verze 

každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji 

nebo ve vašich schránkách.

56 


120 let budovy 

státní opery praha 

x. státní opera praha 

(2002–2008) 

Jitka Slavíková 

Od sezony 2002/2003 byl do čela Státní opery Praha jmenován 

dosavadní správní ředitel SOP Jaroslav Vocelka. Již 

ve funkci správního ředitele docílil zvýšení finanční soběstačnosti 

domu, která se v posledních pěti letech pohybuje kolem 

40 až 50 %, což je číslo v celoevropském kontextu mimořádné. 

Jaroslav Vocelka se rovněž zasloužil o racionalizaci provozu, 

doplnění jevištní technologie, o dobudování diváckého a hereckého 

zázemí a o náročnou rekonstrukci historické budovy 

– interiéru a v letech 2005 a 2006 i exteriéru, díky níž architektonický 

skvost slavné vídeňské firmy Helmer und Fellner 

získal svůj původní vzhled. 

Vocelkova éra se vyznačuje jak klasicky pojatými inscenacemi, 

tak klasickými tituly v moderním inscenačním pojetí. První 

oblast reprezentuje romanticky zasněná Rusalka Antonína 

Dvořaka v režii Zdeňka Trošky, kdy se v titulní roli vůbec poprvé 

ve své kariéře představila Eva Urbanová (5. 5. 2005), či 

divácky mimořádně úspěšný balet Labutí jezero v choreografii 

Pavla Ďumbaly a Hany Vláčilové. Tradičně pojaté inscenace 

doplňují klasické tituly v moderním inscenačním zpracování, 

jako byla Čajkovského Piková dáma v režii Romana 

Hovenbitzera (25. 11. 2004) či stále v repertoáru zastoupené 

Donizettiho Lucia di Lammermoor v režii Antona Nekovara 

(30. 9. 2004) a La traviata v režii Arnauda Bernarda (5. 10. 

2006). Boom světových premiér za Dvořákovy éry sice nepokračoval, 

nicméně obě světové premiéry českých oper – Oráč 

a Smrt Emila Viklického na libreto Dušana Roberta Pariska 

podle proslulého německy psaného filozofického traktátu humanistického 

vzdělance Jana z Teplé (21. 1. 2003) a La Roulette 

Zdenka Merty v režii Stanislava Moši (17. 3. 2005) – byly 

v odborném tisku označeny za divadelní události. 

Klasický repertoár koření neznámá či zapomenutá operní díla 

minulosti. K nim patřila Leoncavallova Bohéma (13. 3. 2003, 

obnovená premiéra 6. 3. 2008), jejíž inscenace v nastudování 

britského dirigenta Hilaryho Griffithse a v režii Romana Hovenbitzera 

prokázala hudební kvality a divadelní účinnost této 

i ve skladatelově vlasti opomíjené opery, nebo česká premiéra 

Treemonishy amerického krále ragtimu Scotta Joplina (17. 

5. 2003) jako oblíbeného titulu pro děti a mládež. Na novém 

nastudování Nížiny Eugena dÁlberta (18. 9. 2003) oceňoval 

odborný domácí i zahraniční tisk návrat k původní, od roku 

1903 nehrané verzi, jejíž partituru objevil v pražských archivech 

dirigent Hilary Griffiths. V rámci projektu Česká hudba 

2004 nabídla Státní opera Praha zřídkakdy uváděnou operu 

Dimitrij Antonína Dvořáka v hudebním nastudování Františka 

Preislera (29. 4. 2004). S mimořádným ohlasem v zahraničním 

tisku se setkal Bernsteinův Candide v hyperdynamickém 

inscenačním ztvárnění Michala a Šimona Cabanů (25. 5. 

2006). DÁlbertova Nížina, Leoncavallova Bohéma, Joplinova 

Treemonisha a Bernsteinův Candide znamenaly skutečné 

dramaturgické objevy – nejen že se nemihly pouze v několika 

reprízách, ale díky diváckému zájmu se udržely na repertoáru 

několik sezon. Do kategorie objevů patří i česká premiéra 

Poulenkovy opery Prsy Tirésiovy v originálním, roztančeném 

zpracování renomovaného italského režiséra Piera Lugi Pizziho 

(22. 2. 2007), koncertní provedení kompletní scénické 

hudby Edvarda Griega k dramatu Henrika Ibsena Peer Gynt 

(13. 9. 2007) a novodobá premiéra děl Camilla Saint-Saënse 

Nuit Persane a Hélène (rovněž koncertně, 13. 2. 2008); všechny 

v hudebním nastudování Guillauma Tourniaira. 

Od 1. 1. 2003 se druhým souborem Státní opery Praha stal 

Balet Státní opery Praha. Za pět let si baletní soubor dokázal 

vytvořit žánrově pestrý repertoárový základ od nekonvenční, 

asijskou divadelní kulturou inspirované choreografie Bronislava 

Roznose Time of Pain (2. 6. 2005, obnovená premiéra 

15. 11. 2007), přes atraktivní choreografické zpracování (Libor 

Vaculík) slavného příběhu o Fantomovi Opery na hudbu 

Petra Maláska (světová premiéra 10. 4. 2008) ke klasicky pojatému 

Labutímu jezeru (29. 3. 2007), v němž opakovaně hostují 

hvězdy Anglického národního baletu Daria Klimentová 

a Dmitri Gruzdyev. 

Mezinárodní prestiž Státní opery Praha pomáhají budovat 

a upevňovat zahraniční turné. Nejčastější destinací je Japonsko, 

kam se na podzim 2009 vydá operní soubor již podeváté. 

Prestižní jsou rovněž opakovaná vystoupení ve Velkém festivalovém 

domě a v Haus für Mozart v Salcburku, kde bude v říjnu 

2008 hostovat Státní opera Praha počtvrté, tentokrát s Pucciniho 

Turandot. Jaroslav Vocelka pokračuje v benefičních 

koncertech na podporu nejrůznějších humanitárních účelů – 

událostí se stalo mj. vystoupení legendární španělské pěvkyně 

Montserrat Caballé (17. 10. 2002) na benefičním koncertu 

s cílem pomoci obcím poničeným povodněmi. Navíc otevřel 

divadlo významným kulturním a společenským událostem, jakými 

bylo například hostování moskevského divadla MCHAT 

s hrou Nuly od Pavla Kohouta (24. 11. 2003), česká premiéra 

oratoria Franze Waxmana The Song of Terezín (27. 1. 2004) 

uvedená v Den obětí holocaustu, vystoupení Uměleckého souboru 

čínských handikapovaných umělců (25. a 26. 6. 2008), 

či unikátní večery hvězd současného baletního umění Prague 

Ballet Gala (11. 1. 2006, 11. 1. 2007 a 11. 1. 2008). • 

Oslavy 120 let – ŘÍJEN 2008 (23. 10. 2008) 

Giacomo Puccini (1858–1924): La bohème. Hudební nastudování 

a první dirigent Ondrej Lenárd, druhý dirigent 

Jiří Štrunc a Michael Keprt, režie Ondřej Havelka, scéna 

Martin Černý, kostýmy Jana Zbořilová, choreografie Jana 

Hanušová, sbormistr Tvrtko Karlovič, Adolf Melichar, premiéra. 

Výstava: Gustav Mahler, Vídeň – Praha 

(září–prosinec 2008, foyer 1. balkónu historické budovy 

Státní opery Praha) 

Aleš Briscein (Candide), Marnie Breckenridge (Cunegonde). 

Vzadu Jiřina Marková (Stará dáma). 

Foto František Ortmann

knihy 57 

ivan poledŇák a kol. 

promĚny hudby 

v mĚnícím se svĚtĚ 

Petar Zapletal 

Necelých třistapadesát dvě strany formátu A5 má skromná 

publikace, inspirovaná a redigovaná prof. Ivanem Poledňákem; 

obsahuje editorovu předmluvu a celkem osmnáct 

příspěvků kolektivu autorů (mnozí z nich jsou odchovanci 

olomoucké Univerzity Palackého), kteří vesměs respektovali 

tematické vymezení, ale nebáli se ho překročit a rozšířit 

způsobem, který si zaslouží uznání. Proměn hudebního světa, 

které toho času prožíváme, se v té či oné míře dotýkají 

všichni autoři, a jejich ochota postupovat při výkladu daných 

témat nekonvenčně je mimořádně sympatická. Tak třeba 

Mikuláš Bek: ve stati o nástupu „globálního vesničana“ bez 

zábran popíše sui generis „rodinnou anamnézu“ své cesty 

k hudbě, aby pak mohl za pomoci přesné statistiky přesvědčivě 

doložit, že dnešní konzument hudby se pohybuje s větší 

či menší jistotou ve všech oblastech současné hudební kultury; 

podobně nezvykle postupují i Ivan Poledňák a Ivan Cafourek, 

když se ve stati o opeře „zastávají“ těch soudobých 

operních režisérů, kteří jsou ochotni přesadit děj Mozartovy 

opery do hypermarketu, postihnout tak logiku příběhu 

a vzbudit zájem současného publika; záměrně provokativní 

je nejen tvrzení autorů, že opera „není posvátná kráva“, ale 

i logicky znějící závěr, že režisér jako významná stmelující 

osobnost není sice spasitelem opery, ale není ani zločincem 

opeře škodícím. I druhá stať obou jmenovaných autorů láme 

vžité představy: vychází se tu totiž ze zjištění, že „všechno 

už tady bylo“: protože vývoj popmusic, jak jsme ji dosud 

znali, je v zásadě ukončen, nastupuje „nový typ produktu“, 

označený novotvarem Popfúzic a významově dokreslený 

převzatým a parafrázovaným wagnerovským pojmem „Gesamproduktwerk“. 

Optimismus autorů pramení z jistoty, že 

hudba „baví nás a posiluje, a vlastně nezná žádnou krizi…“ 

Apropo pojem fúze: vyskytuje se v publikaci mnohokrát – mj. 

ve stati Heleny Chaloupkové o specifičnosti world music, ale 

i v pozoruhodném pokusu Matěje Kratochvíla zjistit, kam 

světová síť posouvá tradiční hudbu v oblasti zvukového zápisu; 

o fúzi je řeč také v obou nejrozsáhlejších a bezpochyby 

nejpřínosnějších statích – totiž ve studii renomované znalkyně 

romské problematiky Veroniky Ševčíkové a ve Wasserbergerově 

a Poledňákově úvaze o historii jazzu v Evropě. 

Možná ne zcela záměrně, ale zřetelně se tím potvrzuje, 

že právě splývání a srůstání podnětů odevšad je onou živou 

vodou, která okřtí příští hudební kulturu, jak to prognózuje 

zmíněná už stať o popfúzic. 

Ve stručné recenzi se nelze podrobněji věnovat všem osmnácti 

textům do publikace zařazeným, takže mohu jen heslovitě 

připomenout, že docela aktuálně vyznívá v létě 2008, 

(tedy v čase sporu divadelníků s pražským magistrátem o podobu 

grantové politiky) stať Bohumila Nekolného o „soukromém 

a veřejném“ v operním divadle (cenné jsou tu zejména 

konkrétní údaje o financování operních domů mimo 

ČR); dále že pozornost je v textu Radima Bačuvčíka věnována 

i povýtce „manažerskému“ tématu návštěvnosti koncertů; 

že editor nezapomněl ani na problematiku ryze filosofickou 

(stať Martiny Stratilkové o ontickém pojetí hudebního 

díla a etnické hudby u Romana Ingardena) ani na zvukové 

jevy, jež „nejsou běžně obsaženy ve dvanáctitónové rovnoměrně 

temperované řadě“, jak je charakterizuje autor stati 

o ekmelické hudbě Lubomír Spurný. Záslužná je i stať Terezie 

Výborné o afroamerické a africké duchovní hudbě; k autorčině 

přesvědčivé argumentaci ale musím namítnout, že 

při znalosti pěveckých výkonů Svatopluka Karáska bych asi 

přece jen váhal, zda ho lze pokládat za „vynikajícího interpreta“ 

(nota bene je-li jeho jméno vysloveno jedním dechem 

se jménem Ireny Budweiserové – viz s. 296); jistou pochybnost 

mám i o autenticitě výroku Antonína Dvořáka, který 

Výborná cituje z knihy Miroslava Ivanova na s. 285: „…Svými 

asociativními impulsy působí na jeho imaginaci.“ Přesností 

imponují oba dobře dokumentované příspěvky o otázkách 

vztahu populární hudby a jazyka: stať Aleše Opekara 

Čeština versus cizí jazyky…“, a text Josefa Vlčka o pronikání 

angličtiny do české populární hudby a rocku po roce 1989. 

Spíše esej nežli studie Víta Zouhara o Arvo Pärtovi, Philipu 

Glassovi a Michaelu Nymanovi je mi sympatický zejména 

proto, že v době, kdy je muzikolog latentně zbavován povinnnosti 

znát noty, pracuje Zouhar s analýzou konkrétního 

hudebního materiálu včetně notových příkladů; paralely 

Glassova ciacconového basu (Satyagraha) se skladbou J. S. 

Bacha a Nymanovy kvartetní verze skladby In Re Don Giovanni 

s Mozartovou árií Madamina z opery Don Giovanni 

jednoznačně prokazují účelnost tohoto způsobu konfrontace 

historie se současností. 

I když jde o publikaci, určenou poměrně úzkému okruhu 

specializovaných zájemců, musím s potěšením přiznat, že 

k jejím přednostem (vedle pestrosti výběru různých námětů, 

které ovšem do širšího okruhu zvolené tematiky právem 

patří) třeba připočítat i fakt, že většina textů se dobře čte; 

oba mimořádně vtipně a se smyslem pro provokující humor 

napsané příspěvky dvojice Poledňák-Cafourek čtenáře vysloveně 

pobaví a místy dokonce rozesmějí – aniž by to sebeméně 

oslabilo důraznost jejich tvrzení… • 

Prof. PhDr. Ivan Poledňák, DrSc., a kolektiv: Proměny 

hudby v měnícím se světě. Autoři: Radim Bačuvčík, Mikuláš 

Bek, Jan Blüml, Ivan Cafourek, Ivan Poledňák, Petra 

Hniková, Helena Chaloupková, Matěj Kratochvíl, Petr 

Macek, Bohumil Nekolný, Aleš Opekar, Lubomír Spurný, 

Martina Stratilková, Veronika Ševčíková, Josef Vlček, Terezie 

Výborná, Igor Wasserberger, Vít Zouhar. Vydala Univerzita 

Palackého v Olomouci, Olomouc 2007, 352 stran

58 

svĚt hudebních nástrojŮ 

svĚtoví houslaŘi 

a Česká škola 

x. giovanni battista morassi 

Stanislav Bohadlo 

Foto archiv 

„S ohledem na uplynulých 25 let si nedovedu představit, že 

bych se stal houslařem v kratší době.” 

Giovanni Battista Morassi pochází z Udine (1969). Jako řada 

jiných houslařů i on se od dětství zajímal o práci se dřevem, 

byť ještě na houslařství nepomýšlel. Vyučil se řemeslu 

na státní škole v Tarvisiu a teprve v roce 1988 vstoupil na 

Scuola di Liuteria v Cremoně. Po čtyřech letech tuto proslulou 

školu také ukončil, ale už během studia navštěvoval 

ateliér svého strýce Gio Batty Morassiho. U něho se zdokonaloval 

jako tovaryš ještě dlouho po dokončení školy a získal 

tak jedinečné zkušenosti od vůdčí osobnosti cremonských 

houslařů. Soustřeďuje se na konstrukci houslí, viol a violoncell 

podle klasických cremonských modelů. Pečlivě vybírá 

ušlechtilý a vyzrálý (scelto e stagionato) materiál. Používá 

na svých nástrojích poněkud hmotný a pastózní červenohnědý 

lak se žlutým základem. Je od mládí výborným řezbářem. 

Na soutěži v Baveno (1991) už získal cenu za nejlepší řezbu 

šneka. Na Metelkově soutěži v Náchodě v roce 1997 obsadil 

v absolutním pořadí 5. místo, ale získal Cenu starosty města 

Náchoda pro nejlepšího účastníka do 30 let a Cenu ředitele 

festivalu Jaromíra Joo za nejlepší řezbu hlavičky. Houslaři, 

který žije a pracuje v Persico Dosimo u Cremony, jsme položili 

po jedenácti letech několik otázek: 

Pocházíte z houslařské rodiny 

Přestože si myslím, že vhodnějším a vyčerpávajícím respondentem 

by byl můj strýc Gio Batta, který stejně jako můj bratranec 

Simeone jsou na dovolené mimo Cremonu, pokusím 

se odpovědět. Touto dobou [srpen] totiž odjíždějí z Cremony 

skoro všichni houslaři – já jedu zítra… 

Rodinná tradice v této profesi je velice důležitá. Můj otec 

sice houslařem nebyl, ale jako mistry jsem měl svého strýce 

a bratrance, což bylo základním předpokladem k tomu, 

abych se mohl stát dobrým houslařem. To je jistě možné 

i u houslaře, který rodinnou nebo rodovou tradici nemá, 

avšak musí mít štěstí, aby mohl studovat u velkého houslařského 

mistra, a tak se od něho co nejvíce naučit: vidět staré 

nástroje, současné instrumenty, studovat je a pochopit základy 

různých škol. Toto jsou zkušenosti, které se dají získat 

pouze v dílně velkých houslařů. Dá se tedy říci, že dnes 

jsme houslařská rodina se třemi houslaři: Gio Batta, Simeone 

a já, zatím nikdo další. 

Rozhoduje o houslařské profesi místo působení 

Ano. Cremona je městem, kde je asi 200 houslařů, kteří vytvářejí 

stimuly k vylepšování a ke kontinuitě. Je zde nepřetržitá 

konfrontace mezi houslaři a mezi nápady a idejemi, jež 

jsou často protichůdné. Co se týká výuky a výchovy k tomuto 

řemeslu, je v dnešní době nejlepší jít nejprve do houslařské 

školy, aby se adept naučil základy řemesla, avšak je mnohem 

důležitější hledat a najít ateliér – dílnu, kde můžete pracovat 

po boku slavného mistra. 

Bez toho je téměř nemožné stát se dobrým houslařem. 

S ohledem na uplynulých 25 let si nedovedu představit, že 

bych se stal houslařem v kratší době. 

Proč zůstáváte v Cremoně i po osamostatnění 

Zůstávám tu proto, že Cremona je ideálním místem pro ty, 

kteří se učí i pro ty, kteří chtějí stavět nové housle, protože 

tu je také významné středisko obchodu s novými nástroji 

pro celý svět. 

Giovanni Battista Morassi 

Pracujete sám nebo s pomocníky 

Pracuji sám. Samostatná práce je nesmírné důležitá v situaci, 

kdy houslař staví své nástroje zcela sám a zcela bez pomoci 

strojů. 

Jaký je mezi cremonskými houslaři poměr stavby nových 

nástrojů a restaurování 

Devadesát procent zdejších houslařů staví jen nové nástroje, 

jen malé procento z nich se zabývá také restaurováním. 

Jaký je váš vztah k velkým Mistrům minulých století 

Nejdůležitějším pramenem studia je městské muzeum v Cremoně 

s nástroji Stradivariho, Amatiho a Guarneriho. A nezapomeňme 

na Stradivariho 1715, jednoho z nejslavnějších 

na světě. A pak tu je řada nástrojů, které procházejí dílnou 

mého strýce Gio Batty. 

Kdo jsou vaši zákazníci 

Zákazníci, kteří přijíždějí do Cremony, jsou obchodníci 

z nejrůznějších zemí, zejména z Japonska, Číny a Spojených 

států. Dále to jsou houslisté, kteří chtějí koupit nástroj přímo 

od houslaře. 

Jak jste hodnotil setkání s českými houslaři v roce 1997 

v Náchodě 

V Náchodě na konci dubna 1997 jsem byl doslova ohromen 

vysokou kvalitou některých českých soutěžních nástrojů. 

Máte nějaké houslařské tajemství 

Nejdůležitější věcí v tomto oboru je pokračovat v konstrukci 

nástrojů, jak jsme se to naučili od našich mistrů, sledujíce 

určitou školu a přenášejíce dále tyto principy, aniž bychom 

se pokoušeli modernizovat nebo globalizovat řemeslo, které 

je fascinující právě proto, že je takové už po staletí. 

Dovedl byste pojmenovat nějaká pravidla pro začínající 

kolegy

Foto archiv 

MUZIKA 08 

Výstaviště Praha: 25.–28. 9. 2008 

G. B. Morassi, Cremona 2005 

Aniž bych upřednostňoval vlastní cestu, hlavní pravidla by 

byla asi tato: 

– Učit se co nejvíce od velkého mistra. 

– Pokračovat s ním a dbát na jeho rady, i když si už myslíte, 

že jste výborní. 

– V houslařině se nepřestává studovat ani po padesáti letech. 

Nejlepší způsob, jak se dodatečně zlepšovat, je prohlížení 

mnoha starých nástrojů. Dobrý dům se staví přece na pevných 

základech. • 

Výprodej skladu 

Účast v soutěžích (výběr): 

Baveno, 1991 – Cena za nejlepší houslovou hlavičku 

Poznaň, 1996 – 3. místo 

Náchod, 1997 – Cena za nejlepší houslovou hlavičku 

Mittenwald, 1997 – Stříbrná medaile za violu 

Ministerstvo kultury 

vyhlašuje 

výběrové řízení na obsazení funkce 

ředitele Státní opery Praha 

Podmínky výběrového řízení jsou k dispozici 

na internetových stránkách Ministerstva kultury 

www. mkcr.cz/ volná místa 

Uzávěrka pro příjem přihlášek 

do výběrového řízení je 

30. 1. 2009. 

kontakt: P.M. Investment, a.s. 

Českomoravská 21 

190 00 Praha 9 

tel.: 296 645 405 

info@pianosalon.cz 

www.pianosalon.cz

60 

revue hudebních nosiČŮ 

Z rozsáhlé tvorby německého skladatele 

a pedagoga Friedricha Kuhlaua 

(1786–1832), který studoval v Hamburku 

a působil v Kodani, vydává firma NAXOS 

(CLASSIC) jeho klavírní sonatiny op. 55 

a 88 (Sonatiny C dur, op. 55 č. 1, G dur, 

op. 55, č. 2, C dur, op. 55 č. 3, F dur, op. 55 

č. 4, D dur, op. 55 č. 5, C dur, op. 55 č. 6, 

C dur, op. 88 č. 1, G dur, op. 88 č. 2, G dur, 

op. 88 č. 3, F dur, op. 88 č. 4)). Kuhlau byl 

současníkem Webera, skládal hodně pro 

klavír – jeho Klavírní koncert připomíná 

mladého Beethovena. Skladby nastudoval 

vynikající maďarský pianista Jenö Jandó. 

Titul vychází pod objednacím číslem 

8.570710. 

Edvard Grieg (1843-1907) patřil nepochybně 

k největším mistrům písňového 

žánru. Veršovaný román Arne Garborga 

„Haugtussa“ na něj udělal tak hluboký dojem, 

že záhy vznikl písňový cyklus opus 67, 

mnohými označovaný za jeden z nejlepších 

z celého 19. století. Tento i další písňové 

cykly severského romantismu (Šest písní, 

op. 25 – Henrik Ibsen; Šest písní, op. 48; 

Hjertets melodier, op. 5; Princessen, EG 

133 – Bjørnstjerne Bjørnson) nastudovala 

pro firmu HYPERION RECORDS 

(CLASSIC) za klavírního doprovodu Juliuse 

Drakea vynikající švédská sopranistka 

Katarina Karnéus. Titul vychází pod objednacím 

číslem CDA 67670. 

Američanka Joan Baez, Argentinka Mercedes 

Sosa a Němec Konstantin Wecker 

spojili svůj velký talent, aby představili tři 

hudební světy na koncertě v římském amfiteátru 

v německém městě Xanten. Titul 

Three Voices vychází pod hlavičkou společnosti 

MEMBRAN (B.M.S.) s katalogovým 

číslem 230104-901. Jedna idea a jedna 

motivace spojila tyto pěvce dohromady. 

Doprovází je známí jazzoví a rockoví muzikanti 

jako Wolfgang Gauner, Charlie Mariano, 

Colin Hodgkinson a mnoho dalších! 

Fantastická scéna a množství záběrů ze zákulisí 

přispívá k jedinečné atmosféře tohoto 

zvláštního koncertu. Koncert obsahuje 

mj. tyto písně: Wieder Dahoam, Como Pajaros 

En El Aire, Der Himmel Brennt, Be 

Bop Rock, Farewell Angelina, Ellas Danzen 

Solas, Potpourri Polleritas, Wenn Der 

Sommer Nicht Mehr Weit Ist, Maria Maria, 

Anna Blume, Gracias A La Vida, Yo 

Canto Porque Tendo Vida/Ich Singe Weil, 

Ich Lied Habe. 

Sbor Trinity College v Cambridge patří 

k absolutně nejlepším britským smíšeným 

sborům. Se svým novým uměleckým vedoucím, 

nám dobře známým Stephenem 

Laytonem, dosáhl nových výšek ve svém 

právě vydaném albu, kde spolu s Academy 

of Ancient Music uvádí jedno z klíčových 

děl Georga Friedricha Händela, Dettingenské 

Te Deum D dur, HWV 283, které 

vzniklo na oslavu návratu krále Jiřího 

II. z bitvy u Detttingenu roku 1743. Disk, 

vydaný firmou HYPERION RECORDS 

(CLASSIC) pod objednacím číslem CDA 

67678, obsahuje rovněž stylovou verzi Varhanního 

koncertu č. 14 A dur s varhaníkem 

Richardem Marlowem, a nádherný 

anthem Zadok the Priest/Kněz Sádoch. 

Doporučujeme! 

Firma NAXOS HISTORICAL (CLAS- 

SIC) přichází s několika dalšími staršími 

nahrávkami. Na první jsou vedle Beethovenovy 

Symfonie č. 5 c moll, op. 67 a jeho 

předehry Egmont předehry Carl Marii 

von Webera (Čarostřelec) a Gioachina 

Rossiniho (Straka zlodějka, Lazebník sevillský), 

nahrané Berlínskými filharmoniky 

v čele s Wilhelmem Furtwänglerem 

v letech 1926-1953 (8.111003). * Na druhé 

nahrávce (8.111276-77) je kompletní Verdiho 

opera Rigoletto (Robert Merrill, Roberta 

Peters, Jussi Björling, Anna Maria 

Rota, Giorgio Tozzi, Orchestr a sbor Římské 

opery v čele s Jonelem Perleou), třetí, 

z let 1946, 1947 a 1950 (8.111314), nabízí 

Americké nahrávky (6. svazek) Andrése 

Segovii (Robert Schumann: Romanza; 

César Franck: 28 Short Pieces; Johannes 

Brahms: Waltzes, op. 39; Edvard Grieg: 

Lyric Pieces, op. 47; Alexander Skrjabin: 

Preludes, op. 16; Miguel Llobet: El Mestre; 

Joan Manén: Fantasia-Sonata; Heitor 

Villa-Lobos: Douze Etude aj.) a čtvrtá 

(8.111289) díla Sergeje Rachmaninova 

v podání Arthura Rubinsteina a NBCL 

Symphony Orchestra v čele s Vladimirem 

Golschmannem a Philharmonia Orchestra, 

řízeného Walterem Susskindem (Klavírní 

koncert č. 2 c moll, op. 18; Rapsodie 

na téma Paganiniho, op. 43; Preludium cis 

moll, op. 3 č. 2). 

Lawrence Power je předním violistou mladé 

generace – lyrická dramatičnost jeho 

vystoupení přitahuje posluchače v mnoha 

zemích světa, kde Power vystupuje s předními 

světovými orchestry i komorními 

ansámbly jako např. The Nash Ensemble 

a The Leopold String Trio. Jeho nová 

nahrávka pro firmu HYPERION RE- 

CORDS (CLASSIC), kde ho na klavír doprovází 

Simon Crawford-Phillips, představuje 

málo známé violové koncerty Yorka 

Bowena (CD1: Violová sonáta č. 1 c moll, 

op. 18; Romance Des dur (1900); Fantazie 

pro čtyři violy, op. 41; Fantazie F dur, 

op. 54; CD2: Violová sonáta č. 2 F dur, 

op. 22; Romance A dur; Allegro de concert; 

Melodie na struně G, op. 47; Melodie 

na struně C, op. 51 č. 2; Rapsodie g moll). 

Bowen (1884–1961) pocházel z Londýna, 

již v mládí opustil rodinnou firmu zabývající 

se destilací whisky a stal se z něj uznávaný 

klavírista a skladatel. Titul vychází 

pod objednacím číslem CDA 67651-52. 

První díl nahrávek varhanních děl německého 

skladatele, varhaníka (v Lübecku) 

Dietricha Buxtehudeho (1637-1707), 

představitele severoněmeckého varhanního 

slohu středního baroka, vydává firma 

HYPERION RECORDS (CLASSIC). 

Jeho tvorba silně zapůsobila na varhanní 

skladby Johanna Sebastiana Bacha. Skladby 

na varhanách v Helsingørské katedrále 

v Dánsku ((Preludium D dur, BuxWV139; 

Fuga C dur, BuxWV174; Canzona d moll, 

BuxWV168; Preludium g moll, BuxWV 

150; Ciaconna c moll, BuxWV159; Toccata 

F dur, BuxWV157 aj.) interpretuje 

skvělý anglický varhaník Christopher 

Herrick, držitel mnoha prestižních ocenění 

za četné nahrávky u Hyperionu. Titul 

vychází pod objednacím číslem CDA 

67666. 

Nahrávka firmy NAXOS HISTORICAL 

(CLASSIC) z roku 1955 představuje dnes 

již málo hranou operu Il tabarro (Plášť) 

Giacoma Pucciniho (1858-1924), která je 

součástí jeho skvělého operního triptychu 

(Trittico, 1918). Opera sugestivně líčí každodenní 

život nosičů nákladů na řece a dělníků 

a přiklání se tak k verismu. V hlavní 

roli se představuje Tito Gobbi, nejlepší 

italský barytonista poválečného období, 

s nímž se nastudování zhostili Margaret 

Mas, Giacinto Prandelli, Miriam Pirazzini, 

Piero De Palma, Pinio Glabassi a Orchestr 

a sbor Římské opery v čele s Vincenzem 

Bellezzou. Titul vychází pod objednacím 

číslem 8.111407. Doporučujeme! 

Donizettiho operní tragédie z roku 1837, 

Roberto Devereux ossia Il conte di Essex, 

vypráví o lásce královny Alžběty ke hraběti 

z Essexu. Záznam představení z hudebního 

festivalu v italském Bergamu (2006) 

v hlavní roli s řeckou donizettiovskou specialistkou, 

Dimitrou Theodossiovou (s níž 

se na provedení podíleli Andrew Schroeder, 

Federica Bragaglia, Massimiliano 

Pisapia, Luigi Albani, Giorgio Valerio, 

Tomasso Norelli a Orchestr a sbor Hudebního 

festivalu v Bergamu v čele s Marcellem 

Rotou), uvádí v těchto dnech pod 

objednacím číslem 8.660222-23 na trh 

firma NAXOS OPERA(CLASSIC). Doporučujeme! 

V době, kdy měl Joshua v Londýně (Covent 

Garden, 1748) premiéru, byl Georg Friedrich 

Händel (1685-1759) na absolutním vrcholu 

svých tvůrčích sil. Přesně o 260 let 

později toto starozákonní drama nastudoval 

Peter Neumann s Kolínským komorním 

sborem, souborem Collegium Cartusianum 

a především vynikajícími sólisty (James 

Gilchrist – tenor, Konstantin Wolff – 

bas, Muung-Hee Hyun – soprán, Alex Potter 

– alt, Georg Poplutz – tenor). Navazuje 

tak na úspěch předešlých händelovských 

nahrávek u MDG (Saul; Su sanna; Theodora; 

Belshazzar; Athalia). Titul vychází 

pod objednacím číslem MDG 3321532 

u firmy DABRINGHAUS UND GRIMM 

(CLASSIC). Doporučujeme! 

Současník J. S. Bacha a G. Ph. Telemanna, 

Johann Christoph Graupner 

(1683-1760), byl již za svého života nejen 

uznávaným a velmi plodným skladatelem 

velkých vokálních i orchestrálních děl, ale 

také vyhledávaným cembalistou. Dnes je 

jeho dílo téměř zapomenuto. Japonská 

cembalistka Naoko Akutagawa nastudovala 

tři jeho cembalové partity (A dur, 

c moll a f moll „Zimní“), které doplňuje 

Chaconna A dur. Pod objednacím číslem 

8.570459 vydává firma NAXOS (CLAS- 

SIC). 

Členové souboru Parnassi Musici, kteří 

hrají výlučně na dobové nástroje, pro nás 

objevili čtyři triosonáty (č. 2, 4, 5 a 6) a jeden 

Koncert pro fagot, dvoje housle, violu 

a basso continuo českého houslisty, dirigenta 

a skladatele Jana Křtitele Jiřího 

Nerudy (cca 1707-cca 1780), pocházejícího 

z Prahy, kde se mu také dostalo hudebního 

vzdělání. Později odešel do drážďanského 

dvorního ansámblu, kde si ho vážili jako

evue hudebních nosiČŮ 61 

houslisty, dirigenta a koncertního mistra. 

Složil osmnáct symfonií, čtrnáct instrumentálních 

koncertů, dvanáct triosonát, 

duchovní hudbu i operu nazvanou „Les 

Troqueurs“. Jeho sonáty se nesou v galantním 

stylu, který byl pro 18. století typický. 

Koncert s fagotem nastudoval se souborem 

Parnassi Musici Sergio Azzolini. 

Titul vychází pod objednacím číslem CPO 

777383 u německého vydavatelství CPO 


Americký skladatel Charles Ives 

(1874-1954) byl velice inovativním autorem, 

jehož neotřelé a spontánní kompoziční 

techniky inspirovaly atonální metody 

Schönberga, Berga a Weberna, ale také 

radikální experimentalismus skladatelů 

druhé poloviny 20. století. Firma NAXOS 

(CLASSIC) představuje již třetí svazek 

edice věnované jeho písním (Harpalus; He 

Is There!; Her Eyes; Her Gown was of Vermilion 

Silk; His Exaltation; The Housatonic 

at Stockvridge; Hymn; Hymn of Trust; 

I Hear A Tone; In Summer Fields; Kären; 

In The Alley; The Last Reader; Luck and 

Work aj.). Na nahrávce, vydané pod objednacím 

číslem 8.559271, se podílela řada 

vynikajících interpretů, jako např. Janna 

Baty – mezzosoprán, Lielle Berman – soprán, 

Daniel Trevor Bircher – baryton, Patrick 

Carfizzi – baryton aj.) 

Mieczyslaw Karlowicz (1876-1909) se řadí 

i přes svou předčasnou smrt (při lyžování 

jej zasypala lavina) k předním polským 

skladatelům své generace. V posledních letech 

svého života se zabýval cyklem šesti 

symfonických básní. Tři z nich ((Stanislaw 

i Anna Oswiecimowie; Rapsodia litewska; 

Epizod na maskaradzie) se objevují na nahrávce 

firmy NAXOS (CLASSIC) ve světové 

premiéře (8.570452). Tato pozdně romantická 

díla se vyznačují především barvitou 

a nápaditou orchestrací a neotřelou 

harmonií. Pro Naxos je nastudoval vynikající 

polský dirigent Antoni Wit s Varšavskou 

filharmonií. 

Rodák z Neapole, Mario Pilati (1903-1938), 

patřil vedle Dallapiccoly, Scelsiho, Roty 

a Petrassiho ke generaci silných osobností 

italské hudby 20. století. Na svém kontě 

má řadu skladeb komorních, vokálních 

i orchestrálních. Stejně jako jeho současníky, 

i Pilatiho přitahovala instrumentální 

hudba minulosti, a to především italská. 

Příkladem může být jeho neoklasicistní 

Suita pro smyčce a klavír z roku 1925, 

kterou společně s Koncertem pro orchestr 

C dur a Tří skladeb pro orchestr v těchto 

dnech vydává pod objednacím číslem 

8.570873 v podání klavíristy Tomáše Nemece 

a Symfonického orchestru Slovenského 

rozhlasu v čele s Adrianem firma 

NAXOS (CLASSIC). 

Rafael Kubelík je považován za jednoho 

z nejvýznamnějších dirigentů druhé poloviny 

20. století, jehož hudební portrét vydává 

v současnosti pod katalogovým číslem 

231668-354 firma MEMBRAN (B.M.S.). 

Portrét zahrnuje uznávané nahrávky, pořízené 

v letech 1946 až 1954 s prvotřídními 

orchestry jako je např. Chicago Symphony 

Orchestra, Česká filharmonie nebo Vídeňská 

filharmonie. Kubelík byl na jedné straně 

respektován a na druhé kritizován: díla, 

která dirigoval, byla na svou dobu příliš 

moderní, během padesátých let mnohdy 

nechával hrát sóla černochy a často vyjadřoval 

své politické postoje příliš přímočaře 

a otevřeně – například odmítl nabídky od 

komunistů na dirigování v Praze, přestože 

byl původem Čech. Poprvé se vrátil do rodné 

země v roce 1990, aby na Pražském jaru 

dirigoval Smetanovu Mou vlast v rámci 

oslav politických změn. 

Klavírní kvarteto Aperto nastudovalo pro 

firmu NAXOS (CLASSIC) první svazek 

kompletních smyčcových trií a klavírních 

kvartetů Maxe Regera (1873-916), které 

vycházejí z německého romantismu a neoklasicistních 

inspirací (Smyčcové trio 

a moll, op. 77b – Gernot Süssmuth – housle, 

Stefan Fehlandt – viola, Hans-Jakob 

Eschenburg – violoncello; Klavírní kvartet 

d moll, op. 113 – Gernot Süssmuth – 

housle, Hans-Jakob Eschenburg – violoncello, 

Frank-Immo Zichner – klavír, Felix 

Schwarz – viola). Reger psal pod vlivem 

Johannese Brahmse a sám byl nejen prvotřídním 

cellistou, ale také vynikajícím klavíristou. 

Titul vychází pod objednacím číslem 

8.570785. 

Ve spolupráci s Krajem Vysočina připravuje 

společnost ARCODIVA nový kompaktní 

disk s nahrávkou koncertu z loňského festivalu 

Hudba tisíců – Mahler Jihlava 2007. 

Na kompaktním disku UP 0108, který se 

na trhu objevil na konci srpna, jsou skladby 

Richarda Strausse (Don Juan), Ericha 

Wolfganga Korngolda (Houslový koncert) 

a Gustava Mahlera (Fünf Rückert-Lieder). 

Jako sólista účinkuje František Novotný, 

zpívá Karla Bytnarová, Filharmonii 

Brno diriguje Martin Turnovský. I v letošním 

ročníku bude pořízen záznam jednoho 

z koncertů – organizátoři vybrali vzhledem 

k letošnímu stému jubileu světové premiéry 

Mahlerovu Symfonii č. 7 v podání Symfonického 

orchestru Českého rozhlasu 

a dirigenta Jiřího Stárka. 

V edici NAXOS HISTORICAL (CLAS- 

SIC) vychází nyní program, se kterým 

Wilhelm Furtwängler kdysi na předních 

hudebních pódiích Evropy exceloval. Jedná 

se o nahrávky z let 1948 a 1942, a sice 

Brahmsovu Symfonii č. 2 D dur, op. 73 (jedinou 

komerční nahrávku svého druhu), 

kterou nastudovala Londýnská filharmonie, 

a Brucknerovu Symfonii č. 7 E dur, jíž 

se ujali Berlínští filharmonikové. Titul vychází 

pod objednacím číslem 8.111000. Doporučujeme! 

Další díl edice věnovaný Schönbergovým 

skladbám v podání Roberta Crafta (nositele 

prestižního ocenění Cannes International 

Prix du Disque, jehož nahrávky 

Schönberga, Weberna a Varèse jsou považovány 

za referenční) představuje díla 

zkomponovaná během let 1902-1909. 

Schönbergovu polyfonní symfonickou báseň 

Pelleas und Melisande (1902), často 

srovnávanou se stejnojmennou operou 

Claudea Debussyho, vycházející ze stejného 

textu Maurice Maeterlincka, a monodrama 

pro soprán a velký orchestr Erwartung, 

op. 17 (1909), jehož sólový part 

nastudovala Anja Silja. CD vyšlo původně 

na značce Koch International Classics, 

nyní jej najdeme pod objednacím číslem 

8.557527 u firmy NAXOS OPERA 


SACD Friedrich Nietzsche – Kompletní 

dílo pro klavír (60189-215) poprvé představuje 

i skladby velkého filozofa. Hudba 

byla pro něj totiž důležitá součást života: 

„Život bez hudby je jednoduše omyl, námaha, 

vyhnanství“. Nietzsche byl nadaný 

muzikant, především skvěle improvizoval 

na klavír. Jeho skladby byly zároveň současníky 

kritizovány, ale ti také potvrdili, 

že melodiku zvládal skvěle, což se odrazilo 

hlavně v jeho dvou písních a klavírní sonátě. 

Nahrávka obsahuje Nietzscheho kompletní 

klavírní dílo, tak jak se dochovalo, 

a kromě dokončených skladeb ji klavírista 

Michael Krücker doplnil rovněž o fragmenty 

miniatur v délce aforismů, což byla 

Nietzscheho oblíbená literární forma při 

psaní filozofických děl. Michael Krücker si 

vybral fragmenty, které, ačkoliv nejsou dokončeny, 

mají jistou vnitřní hudební přesvědčivost. 

Většina klavírních miniatur, 

které jsou na tomto nosiči vydány poprvé, 

pochází z let 1861-1865, z dob Nietzscheho 

studií na univerzitě. Jedná se o skutečně 

kompletní dílo, které si nenechte ujít. 

Pod katalogovým číslem 60189-215 vychází 

u labelu NCA (B.M.S.). 

Hamburk si od počátku 17. století vytvářel 

svůj vlastní obranný styl. V roce 1619 byla 

vytvořena stálá organizace – civilní obrana, 

která měla tento úkol na starost. Jejími 

vrcholnými představiteli bylo 57 kapitánů. 

Právě pro ně psal každý rok v letech 

1723-1767 speciální hudbu Georg Philipp 

Telemann (1681-1767) s titulem „Bürgerkapitänmusiken“. 

Spíše než o příležitostné 

skladby se jedná o nádherná oratoria, 

která si rozhodně zaslouží pozornost dnešních 

posluchačů (Oratorium „Freuet euch 

des Herrn, ihr Gerechten“; Serenata „Geliebter 

Aufenhalt beglueckter Stille“). Alegorické 

texty mají téměř vždy souvislost 

s městem Hamburkem. Titul vychází v nastudování 

sólistů (Magdalena Podkoscielna, 

Andreas Post, Matthias Vieweg, Ekkehard 

Abele) a souboru Telemanisches 

Collegium Michaelstein, řízeného Ludgerem 

Rémym pod objednacím číslem CPO 

777176 u firmy CPO (CLASSIC). Doporučujeme! 

Trionfo del tempo e del disignanno/ Triumf 

času a pravdy je opravdovým mezníkem 

barokní hudby. Jedná se o Händelovo 

první oratorium, „produkt“ jeho italského 

období, plný mladického elánu a virtuozity. 

Libreto Benedetta Pamphiliho nese 

morálně-náboženský apel. Jedná se o již 

druhou nahrávku skvělého italského souboru 

Academia Montis Regalis, který dobře 

známe z jeho působení u francouzského 

vydavatelství Opus 111. Účinkují Roberta 

Invernizzi – soprán, Kate Aldrich – mezzosoprán, 

Martin Oro – kontratenor, Jörg 

Dürmüller – tenor a Academia Montis Regalis 

v čele s Alessandrem de Marchim. Titul 

pod objednacím číslem CDA 67681-82 

vydává firma HYPERION RECORDS 


Zpracovala Hana Jarolímková

62 


ALIA VOX AVSA 9856 A+B 

Francisco Javier (1506–1553). 

La Ruta de Oriente 

Hespèrion XXI, La Capella Reial 

de Catalunya, Hiroyuki Koinuma, 

Ichiro Seki, Yukio Tanaka, Prabhu 

Edouard, Ken Zuckerman, Montserrat 

Figueras, Jordi Savall – dirigent 

Nahráno ve studiu Colegiata de 

Cardona (Katalánsko) v prosinci 

2006 a v únoru až v dubnu 2007 

a v opatství Fontfroide (Francie) 

v červenci 2007, hudební režie 

Nicolas de Beco. 

2 SACD 

Celkový čas 154:43 

Jan Baťa 

Málokteré hudební vydavatelství 

věnuje takovou péči svým titulům, 

jako je tomu právě u labelu Alia Vox 

proslulého katalánského hudebníka 

Jordiho Savalla. Dvojice Super 

Audio CD v působivé knize s názvem 

Francisco Javier (1506–1553). La 

Ruta de Oriente je vedle nedozírné 

řady „obyčejných“ CD již třetím velkým 

projektem, v němž hraje podstatnou 

roli nejen samotná nahrávka, 

ale též doprovodný materiál ve 

formě vázané knihy. Po rytíři smutné 

postavy Donu Quijotovi a objeviteli 

Kryštofu Kolumbovi tak přišla 

na řadu neméně výjimečná a důležitá 

osobnost evropské renesanční 

kultury, svatý František Xaverský. 

Nahrávku tohoto dvoudiskového 

kompletu zapříčinilo několik okolností, 

především však 500. výročí 

světcova narození. Svatý František 

Xaverský, spoluzakladatel jezuitského 

řádu, svým životním osudem 

beze zbytku naplnil ideu skutečné 

univerzality katolické církve, 

když se jako misionář roku 1541 

vypravil z Lisabonského přístavu 

kolem Afriky do Indie, dále na Ceylon, 

Sumatru, do Japonska a Číny, 

kde ho zastihla smrt. Díky neúnavnému 

šíření křesťanství na Dálném 

východě bývá též nazýván apoštolem 

Indie. Roku 1622 byl společně 

se zakladatelem jezuitského řádu 

Ignácem z Loyoly prohlášen za svatého. 

Svatý František Xaverský se 

narodil do velmi neklidné doby, plné 

radikálních změn jak v politice, 

tak v duchovní kultuře celé Evropy. 

Roku 1517 se ve Wittenberku rodí 

reformace, šířící se o překot celou 

Evropou. Jako reakce na úspěchy 

nového reformního náboženského 

hnutí vzniká právě jezuitský řád 

a konečně v Tridentu se roku 1543 

schází koncil, jenž má dát církvi nové 

podněty k duchovní obrodě a zejména 

obraně proti protestantství. 

V tomto politickém, intelektuálním 

a kulturním kvasu vyzrávala osobnost 

svatého Františka Xaverského 

ke svému povolání. Rozmanitost 

podnětů, jež na světce mohly 

působit, se snaží představit i recenzovaný 

titul. 

Bezmála třísetstránková výpravná 

vázaná kniha se dvěma chlopněmi 

na disky skrývá komentář ve 

španělštině, francouzštině, angličtině, 

němčině a katalánštině. Čtyřicetistránkový 

text je rozdělen na 

několik částí – úvodní slovo Jordiho 

Savalla o pohnutkách ke vzniku 

nahrávky, komentář Rui Vieira 

Neryho o interpretaci staré hudby 

a vlastní průvodní slovo k nahrávce 

z pera Manuela Forcana. Ten si všímá 

nejen životopisu svatého Františka, 

ale též celkové evropské situace 

v první polovině 16. století, 

následné protireformace a nevynechává 

ani situaci na Dálném východě. 

Forcanův komentář je doplněn 

autentickými svědectvími té doby – 

ukázkami z děl Erasma Rotterdamského 

(Chvála bláznoství), Machiavelliho 

(Vladař), Tomáše Mora (Utopia), 

Martina Luthera (95 tezí), nechybí 

zakládací listina jezuitského 

řádu, úryvek papežské buly Regiminis 

militantis Ecclesiae, jímž byl 

církevně povolen, dále ukázky z islámských, 

hinduistických a budhistických 

spisů, to vše propojené autentickými 

slovy samotného světce 

prostřednictvím jeho korespondence. 

Nutno říci, že touto výbavou výrazně 

překračuje album rámec běžný 

v gramofonovém průmyslu a činí 

si nároky na velmi užitečnou pomůcku 

pro všechny, kdo se chtějí 

o toto období hlouběji zajímat. 

Koncepce nahrávky vychází ze Savallova 

osvědčeného modelu, použitého 

např. na albu „Carlos V“. Dvě 

skladby ze zmíněného disku ostatně 

použil i tentokrát (anonymní Pavana 

„La Bataglia“ a Sanctus ze 

mše Mille regretz Cristobala de 

Morales). V dramaturgii se jedná 

o kombinaci důležitých životních 

okamžiků světcova života a evropských 

kulturně-politických událostí. 

V našem případě však do tohoto 

konceptu vstupuje nový prvek, 

a tím je etnická hudba, tedy hudba 

národů, s nimiž se svatý František 

na své misijní pouti do Číny setkal. 

To dává do jisté míry možnost blíže 

nahlédnout do situace setkávání 

po všech stránkách zcela odlišných 

kultur. První disk, věnovaný 

hudbě evropské, v závěru přechází 

k africké hudbě, disk druhý je zaměřen 

na tradiční japonskou hudbu 

a projevy křesťanských komunit na 

Dálném východě. Evropskou hudbu 

skvěle interpretují Savallovy dvorní 

soubory Hespèrion XXI a La Capella 

Reial de Catalunya, etnická 

hudba byla svěřena hostům – 

Dris El Maloumi (oud), Lahoucine 

Baquir (bicí), Ken Zuckerman (sarod), 

Prahbu Edouart (tabla), Hiroyuki 

Koinuma (šinobue, nokan), 

Yukio Tanaka (zpěv, biwa), Ichiro 

Seki (šakuhači) a Masako Hirao 

(viola de arco baja). Vedle evropské 

duchovní a světské hudby zaznívají 

vlastní hudební projevy různých etnických 

kultur, ale také domorodá 

reakce na evropský hudební import 

poutnických písní. 

Savallovu desku, věnovanou životu 

svatého Františka Xaverského, 

by neměli pominout ti, kdo chtějí 

poznat široké souvislosti hudební 

kultury 16. století nejen v Evropě, 

ale i ve světě. I přes vyšší cenu se 

investice do tohoto titulu rozhodně 

vyplatí. 

RADIOSERVIS CR0399-2 

Ludwig van Beethoven: Koncert 

C dur pro klavír, housle a violoncello, 

op. 56, Johannes Brahms: 

Koncert D dur pro housle a orchestr, 

op. 77 

Rumi Itó – klavír, František Novotný 

– housle, Michal Kaňka – 

violoncello 

Pražská komorní filharmonie, řídí 

Jiří Bělohlávek 

Nahráno digitální záznamovou 

technikou ve Dvořákově síni 

pražského Rudolfina ve dnech 

3.–4. 1. 2003 (Beethoven) 

a 7.–8. 11. 2002 (Brahms), hudební 

režie Jiří Gemrot, zvuková 

režie Václav Roubal. 

Celkový čas 75: 13 

Miloš Pokora 

Tato před pěti lety nahraná, ale 

teprve letos distribuovaná nahrávka 

z edice Českého rozhlasu je věnována 

výhradně velkým repertoárovým 

dominantám. Japonsko-česká 

sestava interpretů by se mohla 

jevit na první pohled jako účelová, 

medailónky jednotlivých aktérů 

však prozrazují, že jde o konstelaci 

podloženou delšími zkušenostmi 

ze společného vystupování, která 

v případě japonské pianistky Rumi 

Itó, cellisty Michala Kaňky a houslisty 

Františka Novotného trvají 

už bezmála 20 let. Obě vybrané 

skladby jsou nahrány ve Dvořákově 

síni Rudolfina, tedy v sále, který 

je všemi důvěrně znám, tím víc mě 

překvapují určité zvukové zvláštnosti 

tohoto CD, zejména pokud 

jde o snímek Beethovenova Trojkoncertu, 

op. 56. Zatímco precizně 

hrající, vláčně frázující a co se týče 

poměru jednotlivých složek vzorně 

témbrově vyvážená Pražská komorní 

filharmonie se z CD ozývá 

v přirozeném zvuku, jak jsme na to 

zvyklí z koncertní síně, zní sólistické 

trio trochu nepřirozeně. Jak housle, 

tak cello a především klavír se ozývají 

až příliš z popředí a zejména 

nadmíru rozrezonovaný zvuk basových 

poloh klavírního partu (například 

v oné tvrdošíjně vygradované 

fortissimové partii nad předlouhou 

prodlevou basových sextol v klavíru) 

„čitelnost“ jednotlivých linek 

znejasňuje. Jinak ovšem tato hudba 

skutečně dýchá. Jak Novotný, 

tak Kaňka dovedou i ve stupnicových 

bězích „zpívat“ a spolu s klavíristkou 

se roztomile s jednotlivými 

frázemi doslova mazlí. Zvlášť působivý 

okamžik přichází hned v expozici 

1. věty, kde do průběhu hudby 

vstupuje imitační hra staccatových 

triol, a také další rozvíjení věty nepůsobí 

díky neustálé hře s agogikou 

ani drobet strojově. Largo se 

odvíjí v nádherně uceleném oblouku 

a se zvláštně tajemnými momenty 

v klavíru a z Ronda alla Polacca 

vyzařuje rozkoš z brilance. Na 

nahrávce Brahmsova Houslového 

koncertu je znát, že je tu angažován 

menší orchestr. Jeho výsledný 

témbr je však, stejně jako v Beethovenovi, 

pod Bělohlávkovým vedením 

ideálně vyvážený, sóla dřevěné 

harmonie doslova hovoří, dechové 

chorusy nastupují s „varhanní“ 

přesností a precizně hrající smyčce 

(všimněme si vzácně zřetelně slyšitelných 

přiznávek ve finální větě) 

mají ve všech polohách nádherně 

kultivovaný zvuk. Specifickým rysem 

tohoto snímku je volnější tempový 

plán, jímž se Bělohlávek vciťuje 

do romanticky plastického pojetí 

sólisty Františka Novotného. Je 

to trochu jiný Brahms, nestavějící 

v akordických rozkladech a akcentovaných 

frázích za každou cenu na 

odiv onu obvykle vnímanou efektní 

houslistickou dravost, zato básnivější 

i tajemnější, i když například 

Adagio chápe Novotný překvapivě 

cudněji, než bychom po 1. větě 

čekali. Co se detailnějšího pohledu 

týče, zaslouží si zvláštní zmínku 

sólistčina vlasově čistá intonace 

a zvuková plnost vícehmatů. Zvlášť 

silné okamžiky přináší kadence nebo 

do andělských poloh stoupající 

závěrečná kantilénová spirála 1. 

věty a jímavé, ideálně přesvědčivé 

vyústění Allegra giocosa. Buklet 

s podrobnými medailónky interpretů 

postrádá informace o nahraných 

skladbách. 

EDITIONS HORTUS 053 

Prague, l`âge dòr baroque 

Josef Ferdinand Norbert Seger: 

Preludium a fuga C dur, Fantazie 

a fuga d moll, Preludium a fuga 

c moll, Toccata a fuga d moll, Fu-

ga h moll, Toccata a Fuga pastorale; 

Johann Caspar Ferdinand Fischer: 

Aria; Johann Kaspar Kerll: 

Canzona III d moll; Gottlieb Theophil 

Muffat: Aria sub elevatione; 

Karel Blažej Kopřiva: Fuga d moll 

supra cognomen DEBEFE 

Pavel Kohout – varhany 

Nahráno ve dnech 19.–21. 9. 

2007 na historických varhanách 

pražského kostela Panny Marie 

před Týnem, hudební režie Jaroslav 

Tůma, zvuková režie Roger 

Lenoir, příprava a ladění nástroje 

Hans-Wolfgang Theobald. 


Miloš Pokora 

Pokud bychom chtěli charakterizovat 

toto CD jedinou věrou, nabízela 

by se slova, že jde především 

o chválu varhan pražského chrámu 

Panny Marie před Týnem, které byly 

v roce 2000 rekonstruovány a jejichž 

historie sahá až do 17. století, 

a teprve v druhém, ovšem stejně důležitém 

plánu, o poctu věhlasnému 

českému varhannímu improvizátoru 

a skladateli 18. století, Josefu 

Ferdinandu Norbertu Segerovi. I na 

posloupnosti prezentovaných skladeb 

je znát, že mladému varhaníkovi 

Pavlu Kohoutovi, dnes již mezinárodně 

renomovanému odchovanci 

doc. Jaroslava Tůmy z Hudební 

fakulty AMU a vítězi hned několika 

světových varhanních soutěží, šlo 

o smysluplnou, výmluvně tematicky 

koncipovanou nabídku, přinášející 

vedle emotivního zážitku poučení. 

Co nás upoutá už při prvním 

poslechu, je skutečnost, že Segerova 

výrazově plastická hudba, obklopená 

skladatelovými předchůdci 

i současníky, zde zní ve velmi tvárné 

zvukovosti a v až nebývale pestrém 

témbrovém rouchu; nic se 

tu mechanicky neopakuje, každá 

skladba využívá jiného vynalézavého 

rejstříkování. Působivý je i gradační 

oblouk této nahrávky, uvedené 

zvlášť mistrovsky komponovaným 

Segerovým Preludiem a fugou 

C dur, které nádherně demonstruje 

akustický prostor chrámu, a uzavřené 

dravě monumentální Fugou 

d moll, označenou dedikačním přívlastkem 

„supra cognomen DEBE- 

FE“, od citolibského mistra Karla 

Blažeje Kopřivy. Po vstupní skladbě 

následuje jako sugestivní kontrast 

Segerova Fantazie a fuga d 

moll, která zní vzhledem k tomu, že 

jde o barokní hudbu, až překvapivě 

něžně, stejně jako poeticky dušná 

a hned zase působně zvonivá Aria 

chebského rodáka Johanna Caspara 

Ferdinanda Fischera. V Canzoně 

III Johanna Kaspara Kerlla nás obzvlášť 

okouzluje stříbřitý témbr diskantů, 

podivuhodnou rejstříkovou 

plasticitu vnímáme i v dalších Segerových 

skladbách, z nichž kratičká 

Fuga h moll jakoby se pojednou 

ozývala z jiného světa. Překvapuje 

představivost Fuxova žáka Gottlieba 

Theofila Muffata, jehož Aria 

sur Elevatione se už blíží k moderním 

variacím charakterizačního typu. 

Velmi sympatická je cudnost 

této nahrávky – Pavel Kohout zůstává 

ve službě prezentované varhanní 

hudbě pokorný a cudný, nepomáhá 

si tolik svádivým efektem 

monumentálně rozvířených plén, 

volí spíš cestu „komorního“ zplastičnění 

barokní polyfonie a při neustálém 

kouzlení s rejstříky jako by 

byl ve svém pravém živlu. Možná, 

že v některých momentech by se 

mohlo s jeho postupy diskutovat 

– zejména tam, kdy se některý obzvlášť 

výrazný rejstřík ozývá až příliš 

na úkor zřetelnosti ostatních hlasů 

(např. ve fugovém dílu Segerovy 

Toccaty a fugy d moll), ale stále 

jde o interpretaci zasvěcenou a po 

všech stránkách prožitou. Ozdobou 

tohoto CD je vzorně připravený 

tříjazyčný buklet s vyčerpávající 

informací o skladbách, doplněnou 

varhaníkovými poznámkami k interpretačnímu 

pojetí a vzácně podrobným 

popisem varhan, na nichž 

byla tato nahrávka realizována. 

Produkce Zdeněk Hnát, vydáno 

v licenci SUPRAPHON MUSIC 

2006 

Ludwig van Beethoven: Grosse 

Sonate Nr. 29 B dur, op. 106. 

Zdeněk Hnát – klavír 

Nahráno ve Dvořákově síni Rudolfina, 

Praha, 17. – 18. 6. 1978, 

hudební režie Jaroslav Rybář, 

zvuková režie Václav Zamazal. 

Celkový čas 45:00. 

Produkce Zdeněk Hnát, vydáno 

v licenci SUPRAPHON MUSIC 

2006 

Robert Schumann: Kreisleriana, 

op. 16, Jan Klusák: Rondo, Johannes 

Brahms: Osm klavírních 

kusů op. 76 

Zdeněk Hnát – klavír 

Nahráno v kostele sv. Vavřince 

v Praze 5. a 6. 12. 2005 (Schumann) 

a 10. a 24. 4. 2006 (Klusák, 

Brahms), hudební režie Jiří 

Gemrot, zvuková režie Jan Lžičař, 

příprava klavíru Ivan Sokol. 

Celkový čas 75:05. 

Ivan Poledňák 

Jméno Zdeněk Hnát rozhodně není 

nějak zaváto prachem, nicméně 

PŘEHLÍDKA 

KONCERTNÍHO UMĚNÍ 

2008 

14. 10. – 14. 11. 2008 

Lichtenštejnský palác – Sál B. Martinů 

úterý 14. 10. 2008 / 19:30 hod. 

J. S. Bach: Duchovní písně a árie z Schemelliho zpěvníku, 

BWV 439-507 (výběr) 

Cembalová improvizace 

J. Suk: Meditace 

A. Zemlinský: Smyčcový kvartet č. 1 

Účinkují: Klára Vlahačová-Kartáková – zpěv 

Petr Šefl – cembalo 

Zemlinského kvarteto 

středa 5. 11. 2008 / 19:30 hod. 

F. Schubert: Sonáta B dur pro housle, violoncello a klavír 

L. Koželuh: Sonate II pour le clavecin ou pianoforte 

avec láccompagnement dún violin 

et violoncelle obligé 

J. Haydn: Trio I G dur 

O. Mácha: Hudba krásných srnců 

W. A. Mozart: Kvintet D dur, KV 575 

Účinkují: Adéla Štajnochrová – housle 

Hana Fleková – violoncello 

Monika Knoblochová – kladívkový klavír 

Pražské dechové kvinteto 

pátek 7. 11. 2008 / 19:30 hod. 

L. v. Beethoven: Sonáta Es dur 

F. Chopin: Nocturno cis moll 

Polonéza As dur 

M. Bruch: Romantické kusy 

W. A. Mozart: Trio Es dur 

Účinkují: Milan Sekera – klavír 

Jiří Tomášek – housle 

Lubomír Malý – viola 

pátek 14. 11. 2008 / 19:30 hod. 

J. L. Dusík: Sonáta g moll, op. 10 č. 2 

B. Smetana: Výběr z Českých tanců 

B. A. Wiedermann: Toccata a fuga f moll 

J. Klička: Legenda D dur 

J. Teml: David a Goliáš pro flétnu a varhany 

J. S. Bach: Passacaglia c moll, BWV 582 

Účinkují: Karel Friesl – klavír 

Kateřina Jansová – flétna 

Irena Chřibková – varhany 

Koncerty pořádá Společnost koncertních umělců 

při Asociaci hudebních umělců a vědců Praha

64 


protože tento vynikající klavírista 

a klavírní pedagog není dnes slyšet 

v živých koncertech i v nových 

nahrávkách příliš často, snad by 

bylo vhodné připomenout několik 

údajů charakterizujících dráhu 

a tvorbu tohoto umělce. (A snad 

je možné i uvést, že Hudební rozhledy 

přinesly v roce 2002 v čísle 

10 můj poměrně rozsáhlý materiál, 

v němž se umělec vyjadřoval nejenom 

ke své kariéře, ale také shrnoval 

své zkušenosti tvůrčího umělce 

i pedagoga.) Hnát se narodil roku 

1935 v Liberci a jeho začátky jsou 

spjaty se jménem jeho pedagoga 

Jaroslava Haufta, vynikajícího 

příslušníka kurzovské pianistické 

školy. Není proto divu, že i Hnát se 

dal tímto směrem a pokračoval ve 

své umělecké přípravě na Hudební 

fakultě AMU v Praze u Ilony Štěpánové-Kurzové; 

studium dokončil 

roku 1957 s programem ze skladeb 

Bacha, Beethovena, Chopina, 

Smetany a Prokofjeva, což předznamenalo 

i jeho příští repertoárové 

zaměření. Vzápětí přišel první 

a rozhodující úspěch – Hnát získal 

roku 1957 první cenu ve III. Mezinárodní 

klavírní soutěži Pražského 

jara, když jako vítěz skvěle zahrál 

tehdy zdaleka ještě tak neprosazený 

Dvořákův Klavírní koncert 

g moll. Toto vítězství mu přineslo 

možnost aspirantury u zřejmě 

nejpřednějšího pedagoga proslulé 

ruské klavírní školy, Genricha Nejgauze 

(dnes psán častěji jako Heinrich 

Neuhaus) v letech 1957–60, 

kterou absolvoval s vynikajícím 

prospěchem. (Je však možné, že 

skutečnost, že své pražské vítězství 

neproměnil ihned v nějaká impresivní 

koncertní zahraniční turné, 

nebyla pro souvislost jeho kariéry 

a její vnější lesk tím nejšťastnějším 

řešením; Hnát tím také jakoby 

trošku vypadl z domácí tradice...) 

Nicméně v dalších letech 

byl Hnát hodně vidět a hlavně slyšet: 

absolvoval třeba desítku sólových 

recitálů v Dvořákově síni Rudolfina, 

zahrál sedm koncertů s orchestry 

ve Smetanově síni, spolupracoval 

s řadou umělců v komorním 

repertoáru; absolvoval domácí 

i zahraniční turné, realizoval řadu 

nahrávek pro rozhlas, nahrál pro 

Supraphon deset LP desek s velmi 

cenným repertoárem. Výrazná 

a významná byla i Hnátova činnost 

pedagogická, kdy působil na Pražské 

konzervatoři a pak, od sklonku 

osmdesátých let, na Janáčkově 

akademii múzických umění v Brně, 

kde získal profesuru a byl i vedoucím 

katedry klávesových nástrojů. 

Teď však k pojednávaným CD, jimiž 

Hnát vstupuje po určité odmlce 

do světa nahrávek. To první vlastně 

představuje zvukově upravenou 

reedici dávnější nahrávky jednoho 

z jeho stěžejních repertoárových 

čísel, Beethovenovy sonáty B dur, 

op. 106 (Hammerklavier). Tuto nesmírně 

komplikovanou a obtížnou 

skladbu studoval Hnát ještě u Nejgauze 

(jeho učitel mu za provedení 

nadšeně gratuloval, jak dosvědčuje 

faksimile jeho dopisu v bookletu 

CD) a hrával při svých koncertech 

v Moskvě a po návratu i doma 

(např. v cyklu KJ FOK roku 1961). 

Hnát se ke skladbě vracel znovu 

a znovu a provedl ji například v cyklu 

České filharmonie roku 1977 

a pak rok nato ji nahrál pro Supraphon. 

Mohlo by se zdát, že nemá 

mnoho smyslu poslouchat nahrávku 

z roku 1978 a psát o ní, avšak 

opak je pravdou. Důvody jsou přinejmenším 

dva. Zaprvé je třeba 

pochválit realizátory CD za zdařilý 

zvukový převod; vše je slyšet do 

nejmenších a nejjemnějších detailů 

a uplatňuje se přitom celková zvuková 

a hlavně myšlenková architektura. 

A to je to zadruhé: Hnát 

je niterně položen do této Beethovenovy 

hudby, ale neztrácí se v ní, 

má stále přehled a nadhled, buduje 

ji. Má naprostou nadvládu nad 

technikou, všechno, i to, co u někoho 

jiného (třeba ve staré nahrávce 

Alfreda Schnabela, jehož ceněné, 

dnes historické nahrávky jsou nově 

vydávány – viz komplet sonát 

na desíti CD) působí alespoň místy 

jako schválnosti a obtížně zdolávané 

a krocené krkolomnosti, je 

u Hnáta právě jen a jen nádhernou 

a jaksi samozřejmou hudbou. Poslouchal 

jsem při této příležitosti 

i nové snímky Kempffa a Barenboima, 

a troufám si říci, že tato Hnátova 

se jim (ne-li již zcela pokud 

jde o zvuk CD, ale určitě pokud jde 

o hudební pojetí a pianistickou realizaci) 

přinejmenším vyrovná. 

Druhé CD přináší jakýsi mikropohled 

do dnešního Hnátova hudebního 

a vlastně i duchovního, uměleckého 

světa. Přináší dvě skladby 

z 19. století s jeho romantismem 

a klasicko-romantickou syntézou 

(Schumann a Brahms) a jednu 

skladbu současného českého autora, 

Jana Klusáka. V Schumannovi 

a Brahmsovi je opět vše jakoby 

samozřejmé: Schumannovy ostré 

kontrapozice virtuózní brysknosti 

a jemné lyriky vyznívají jako cosi 

naprosto logického, oduševnělého, 

hudebně básnivého (jen se mi 

nezdá ostré technicko-zvukové nasazení 

vstupu do skladby), Brahmsův 

cyklus (na CD jaksi příliš těsně 

„přilepený“ k předchozí skladbě) je 

ve své určité nevirtuóznosti v Hnátově 

podání opravdovým niterným 

muzicírováním, plným jemné, jemně 

odstiňované a nebanální citovosti, 

ale i hudebního vtipu. Hnát 

je neúprosným zastáncem naprosté 

technické dokonalosti, úhozové 

diferencovanosti a to všechno zde 

přichází ke svrchovanému uplatnění. 

Nahrávka skladby, kterou Klusák 

napsal roku 1967, je jako překvapivý 

kontrast vložena mezi obě zmíněná 

díla, a může být repertoárovým 

překvapením jen pro toho, kdo 

neví, že oba umělci jsou ze stejné 

generace, že byli spolužáky na HA- 

MU a že Hnát byl prvním interpretem 

skladby, která spojuje momenty 

důsledné prokomponovanosti 

s využitím aleatoriky. Hnát dokazuje, 

že je doma i v této hudební 

oblasti a je převelice dobře, že tak 

pozoruhodnou skladbu předkládá 

znovu publiku. Toto druhé CD, nahrané 

v letech 2005 a 2006 a, bohužel, 

vydané až s nemalým zpožděním 

a politováníhodně jen jakousi 

producentskou svépomocí, 

dokazuje (třeba vedle posledního 

poněkud „záskokového“, leč výtečného 

recitálu v Rudolfinu), že Hnát 

ze svého umění nic nezapomněl, 

a demonstruje, že by jeho výraznější 

přítomnost v koncertním i nahrávacím 

dění byla velice žádoucí. 

A jen tak na okraj výrobních a distribučních 

problémů s „nestandardně“ 

vydanými nahrávkami: tato dvě 

CD jsou k mání, pokud vím, teprve 

nedávno a zatím jen v Praze, tedy 

v prodejně VIA MUSICA (na Staroměstském 

náměstí 14), v Rudolfinu 

a ve Smetanově muzeu… 

SUPRAPHON SU 5865-2 

NAXOS HNH INTERNATIONAL 

Ltd. 8.550744 P 1994 

Henryk Wieniawski: Violin 

Showpieces 

Souvenir de Moscou, op. 6, Capriccio–Valse 

E dur, op. 7, Variace 

na vlastní téma, op. 15, Polonaise 

brillante, op. 4 č. 1, Le carneval 

russe, op. 11. Humoreskní 

improvizace a variace, Gigue 

e moll, op. 23, Saltarello, Mazurka, 

op. 19 č. 2 Le Menetrier, 

Mazurka, op. 19 č. 1 Obertass, 

Mazurka, op. 12 č. 2 Chanson 

Polonaise, Mazurka-Kujawiak, 

Legenda, op. 17, Scherzo Tarantella 

g moll, op. 16 

Marat Bisengaliev – housle, John 

Lenehan – klavír 

Nahráno 11.–14. 12. 1992 

v Kapli na Rosslyn Hill v Hampsteadu, 

Londýn, hudební a zvuková 

režie Simon Fox, produkce 

Murray Khouri. 


Rafael Brom 

Populárně vyhlížející titul vydavatelství 

Naxos je sestavený ze slavných 

přídavků jediného skladatele 

– polského houslisty a skladatele 

19. století Henryka Wieniawského. 

Ten působil nějaký čas na Petrohradské 

konzervatoři (odtud 

také některé skladby ruské provenience) 

a to ještě dříve než do 

tohoto ústavu vstoupil Leopold 

Auer, dnes považovaný za zakladatele 

ruské houslové školy. Tato historická 

nepřesnost dokonale zastínila 

fakt, že oním zakladatelem 

byl skutečně a oprávněně polský 

hudebník. Jeho populární kusy natočil 

houslový virtuos současnosti 

z dalekého Kazachstánu – Marat 

Bisengaliev. Brilantní houslový 

sólista je přirovnáván ke slavnému 

belgickému virtuosovi Eugènu 

Ysaÿovi – je to prý Ysaÿe posledních 

dnů. Takto ho pojmenoval 

americký žurnál Fanfára. A tato vizitka 

potvrzuje, že Bisengaliev pronikl 

na světová pódia. Světový tisk 

zdůrazňuje, že „jeho hra chytá za 

srdce a je jen novým návratem do 

oblíbeného, po mnoho desetiletí 

ve stínu přežívajícího racionálního, 

neustálým cvičením vybroušeného 

stylu“. V tomto duchu předvedl Bisengaliev, 

co recenze popisují – je 

to opravdu chytlavá interpretace, 

obohacená o špílce bravurních 

virtuosů, včetně glisandových přechodů 

melodie, ritardanda, flažoletů 

a akcentů. Poslechneme-li si 

Mazurku – Kujavjak Henryka Wieniawského, 

seznáme, že úvodní 

snivá nálada, tempově odstíněná 

k introdukci dílka, je nadále využívána 

v průběhu skladby jako odlehčení 

a stylizace lidového tanečního 

rytmu. Marata Bisengalieva 

uslyšíte jako technicky mimořádně 

disponovaného virtuosa zejména 

v Brilantní polonéze, op.4 č. 1. Podobnou 

technicky náročnou skladbou 

je v programu kompaktního 

disku vydavatelství Naxos skvostná 

miniatura s názvem Saltarello, 

nápadně podobná Paganiniho 

motorické skladbě s názvem Moto 

perpetuo. Další rychlou hudbou je 

třeba Scherzo Tarantella, op. 16. 

Mezi náladové obrázky patří další 

tři Mazurky, Vzpomínka na Moskvu, 

Ruský karneval, pozoruhodná 

polyfonní Gigue e moll, op. 23, dále 

Variace na vlastní téma, op. 15 

nebo Legenda, op. 17. Ta je jednou 

z nejznámějších drobných houslových 

kompozic Wieniawského. Je 

to hudba proložená emocemi a Bisengaliev 

ji tlumočí s nejvyšším 

porozuměním autorovu sdělení – 

je to takové chopinovské adagio, 

tempově oživené a spíše jímavé 

a zadumané než žalostné, jakoby 

šlo o smutnou písničku. Celkem 

třináct drobných skladeb polského 

houslového virtuosa Henryka 

Wieniawského natočili v prosinci 

roku 1992 oba protagonisté Marat 

Bisengaliev a klavírista John 

Lenehen v kapli na Rosslyn Hill 

v Hampsteadu. Bylo to pouhý rok 

poté, co se Bisengaliev usadil v Anglii 

a debutoval tam s Beethovenovým 

houslovým koncertem s Královskou 

filharmonií Londýn. Tehdy 

také získal smlouvu s nahrávací 

společností Naxos a Marco Polo 

– v roce 1998 získala jeho nahrávka 

Mendelssohnova houslového 

koncertu ocenění titul roku. O rok 

později byl jeho projekt s houslovými 

skladbami Edwarda Elgara 

nominován na cenu časopisu Gramophone 

a následovaly další ceny, 

vyznamenání a nominace. Pro Kazachstán 

se stal celebritou, dostal 

státní cenu a založil ve své vlasti 

filharmonii. A jeho turné po světových 

pódiích pokračuje i do nejvýznamnějších 

či nejvzdálenějších 

světových hudebních končin. Má 

za sebou také řadu nahrávek i pro 

Sony BMG. Buklet Bisengalievova 

alba z roku 1992 od vydavatelství 

Naxos je dle tradice labelu prostý, 

informativní a nemá, bohužel, ani 

Bisengalievův portrét. Přesto lze 

konstatovat ze titul má všechny 

charakteristiky znamenitého a přínosného 

disku – vždyť Wieniawského 

hudba se příliš často neobjevuje 

ani na koncertních pódiích, ani na 

trhu hudebních nosičů.

pražská konzervatoŘ 

vybrané koncerty, divadelní představení a další akce v období říjen 2008 – leden 2009 

ŘÍJEN 2008 

21. 10. Koncert Symfonického orchestru PK na festivalu Talichův Beroun | Program: Smetana, Švarcová, 

Dvořák; J. Zvěřina – violoncello, M. Němcová – dirigent, Beroun, Sál České pojišťovny, 19:30 

LISTOPAD 2008 

1. 11. Den otevřených dveří na PK | Hlavní budova, Na Rejdišti 1, Praha 1, 9:00–13:00 

3. 11. Jaroslav Havlíček: Muž sedmi sester | Premiéra Divadla konzervatoře (DIK), Žižkovské divadlo, 19:00 

12. 11. Koncert studentů varhanního oddělení | Sál Martinů HAMU, 19:00 

13. 11. Koncert komorního orchestru PK | Program: Mozart, Beethoven, Schubert; Frédéric Lagarde (F) – klavír, 

F. Pospíšil – dirigent, kostel sv. Šimona a Judy, 19:30. Pořádá FOK v rámci „Cyklu mladých talentů“. 

15. 11. Koncert vítězů „Concerto Bohemia 2008“ | Mimo jiné vystoupí Smyčcový orchestr PK, řídí F. Pospíšil, 

Žofín, 20:00 

19. 11. Koncert studentů smyčcového oddělení | Sukova síň Rudolfina, 18:00 

24. 11. Ede Szigligeti: Liliomfi | Premiéra Divadla konzervatoře (DIK), Divadlo Na Prádle, 19:00 

29. 11. Mladý klavír | 3. ročník soutěžní přehlídky mladých klavíristů, Pálffyho palác, 10:00 

PROSINEC 2008 

1. 12. Koncert Symfonického orchestru PK | Program: Smetana, Švarcová, Dvořák; J. Zvěřina – violoncello, 

M. Němcová – dirigent, Sál Martinů HAMU, 19:30 

4. 12. Koncert studentů pěveckého oddělení | Rudolfinum, Sukova síň, 18:30 

14. 12. Koncert symfonického orchestru PK | Cyklus ČF „Pocta Tvůrcům“, M. Němcová – dirigent, 

Rudolfinum, Dvořákova síň, 19:30 


18. 12. Koncert smyčcového orchestru a žesťového souboru PK | F. Pospíšil a B. Tylšar – dirigenti, 

Sál Martinů HAMU, 19:30 

LEDEN 2009 


22. 1. Koncert studentů dechového oddělení | Rudolfinum, Sukova síň, 18:30 

Podrobný přehled koncertů a představení 

Pražské konzervatoř naleznete na 

www.prgcons.cz 

Hlavní město Praha, zřizovatel Pražské konzervatoře 

Pražská konzervatoř,Na Rejdišti 1, 110 00 Praha 1 

Telefon: 222 327 206, 222 321 833, Fax: 222 326 406 

e-mail: conserv@prgcons.cz

ORCHESTR 

V NEJLEPŠÍCH 

LETECH! 

SRDEČNĚ ZVEME 

NA KONCERTY 

JUBILEJNÍ 40. SEZONY 

2008/2009 

www.kfpar.cz 

Zřizovatelem Komorní filharmonie 

je Statutární město Pardubice. 

Koncerty se konají za finanční podpory 

Ministerstva kultury České republiky a Pardubického kraje. 

GENERÁLNÍ PARTNER MEDIÁLNÍ PARTNER HLAVNÍ PARTNEŘI

Charles Olivieri-Munroe Mahlerovo VzkÃ…Â™ÃƒÂ­Ã…Â¡enÃƒÂ­ v Rudolfinu ...

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?

Charles Olivieri-Munroe Mahlerovo VzkÃ…Â™ÃƒÂÃ…Â¡enÃƒÂ v Rudolfinu ...