REVITALIZACE ANTROPOGENNĚ POSTIŽENÉ KRAJINY V ...

Univerzita Jana Evangelisty Purkyně
v Ústí nad Labem
Fakulta životního prostředí
REVITALIZACE ANTROPOGENNĚ
POSTIŽENÉ KRAJINY
V PODKRUŠNOHOŘÍ
II. část
Teoretická východiska pro možnost
revitalizace území modelové oblasti
Jaroslava Vráblíková a kolektiv
Ústí nad Labem 2008

Univerzita Jana Evangelisty Purkyně
v Ústí nad Labem
Fakulta životního prostředí
REVITALIZACE ANTROPOGENNĚ POSTIŽENÉ KRAJINY
V PODKRUŠNOHOŘÍ
II. část
Teoretická východiska pro možnost revitalizace území
modelové oblasti
Metodika
Studijní část
Autorský kolektiv:
Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc.
Doc. RNDr. Miroslava Blažková, Ph.D.
Doc. Ing. Miroslav Farský, CSc.
Doc. RNDr. Milan Jeřábek, Ph.D.
Doc. Ing. Josef Seják, CSc.
Prof. Ing. Miloslav Šoch, CSc.
Ing. arch. Karel Beránek CSc.
RNDr. Petr Jirásek
Ing. Martin Neruda, Ph.D.
Ing. Petr Vráblík, Ph.D.
Ing. Jaroslav Zahálka, CSc.
Ústí nad Labem 2008

Název: REVITALIZACE ANTROPOGENNĚ POSTIŽENÉ KRAJINY
V PODKRUŠNOHOŘÍ
II. část Teoretická východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti
Autorský kolektiv:
Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc.: kapitola 1., 2., 3., 4., 13.
Doc. RNDr. Miroslava Blažková, Ph.D.: kapitola 5.
Doc. Ing. Miroslav Farský, CSc.: kapitola 10., 12.
Doc. RNDr. Milan Jeřábek, Ph.D.: kapitola 11.
Doc. Ing. Josef Seják, CSc.: kapitola 8., část 2.4
Prof. Ing. Miloslav Šoch, CSc.: kapitola 7.
Ing. arch. Karel Beránek CSc.: kapitola 9.
RNDr. Petr Jirásek: kapitola 11.
Ing. Martin Neruda, Ph.D.: kapitola 6.
Ing. Petr Vráblík, Ph.D.: kapitola 4.
Ing. Jaroslav Zahálka, CSc.: kapitola 10., 12.
Vědecký redaktor:
Doc. MVDr. Pavel Novák, CSc.
Recenzenti:
Doc. RNDr. Jiří Anděl, CSc.
Ing. František Loudát, CSc.
Doc. Ing. Ladislav Slavík, DrSc.
Podpořeno projektem Ministerstva pro místní rozvoj ČR WD-44-07-1
„Modelové řešení revitalizace průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na
příkladu Podkrušnohoří“.
© Fakulta životního prostředí UJEP Ústí nad Labem 2008
ISBN: 978-80-7414-085-3

Autoři:
1. Antropogenní zátěž a její charakteristika
Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc.
2. Možnosti obnovy antropogenně postižené krajiny v severních Čechách
Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc.
3. Revitalizace krajiny
Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc.
4. Resocializace území
Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc., Ing. Petr Vráblík, Ph.D.
5. Teoretická východiska pro řešení disparit v horninovém prostředí
Doc. RNDr. Miroslava Blažková, Ph.D.
6. Revitalizace vodních toků
Ing. Martin Neruda, Ph.D.
7. Trvalé travní porosty a jejich význam
Prof. Ing. Miloslav Šoch, CSc.
8. Integrace environmentálních a sociálně-ekonomických kritérií jako předpoklad účinnosti
revitalizace poškozeného území
Doc. Ing. Josef Seják, CSc.
9. Východiska regionálního územního plánování při řešení úkolů revitalizace a resocializace
antropogenně postiženého území
Ing. arch. Karel Beránek CSc.
10. Vymezení a funkce sociálního potenciálu v území
Doc. Ing. Miroslav Farský, CSc., Ing. Jaroslav Zahálka, CSc.
11. Využití sociologického šetření jako metody pro deskripci a usměrnění územního rozvoje
Doc. RNDr. Milan Jeřábek, Ph.D., RNDr. Petr Jirásek
12. Scénáře modelové oblasti Podkrušnohoří a jejich vícekriteriální hodnocení
Doc. Ing. Miroslav Farský, CSc., Ing. Jaroslav Zahálka, CSc.
13. Souhrn
Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc.

Obsah
ÚVOD..................................................................................................................................................................... 8
1. ANTROPOGENNÍ ZÁTĚŽ A JEJÍ CHARAKTERISTIKA ................................................................... 9
1.1 OBECNĚ K ZÁTĚŽI PROSTŘEDÍ .................................................................................................................. 9
1.2 ANTROPOGENNÍ ZÁTĚŽ KRAJINY V PODKRUŠNOHOŘÍ ............................................................................ 11
1.3 TĚŽBA UHLÍ A JEJÍ DŮSLEDKY V PODKRUŠNOHOŘÍ ................................................................................ 12
1.4 ANALÝZA KONKRÉTNÍCH PROBLÉMŮ V ENVIRONMENTÁLNÍ A SOCIÁLNĚ EKONOMICKÉ OBLASTI .......... 16
2. MOŽNOSTI OBNOVY ANTROPOGENNĚ POSTIŽENÉ KRAJINY V SEVERNÍCH ČECHÁCH23
2.1 TEORETICKÁ VÝCHODISKA REKULTIVACE ............................................................................................. 23
2.2 Z HISTORIE REKULTIVACÍ V SEVERNÍCH ČECHÁCH ................................................................................ 24
2.3 REKULTIVACE POZEMKŮ PO TĚŽBĚ NEROSTNÝCH SUROVIN NA PŘÍKLADU SEVERNÍCH ČECH ................ 25
2.4 RADIAČNÍ A TEPELNÝ REŽIM NA VÝSYPKÁCH ........................................................................................ 27
2.5 TECHNOLOGIE REKULTIVACÍ.................................................................................................................. 29
2.6 REKULTIVACE SKLÁDEK ODPADŮ, ODKALIŠT A SLOŽIŠŤ........................................................................ 36
2.7 CHARAKTERISTIKA REKULTIVOVANÉ KRAJINY ...................................................................................... 36
3. REVITALIZACE KRAJINY..................................................................................................................... 38
3.1 TERMINOLOGIE OBNOVY KRAJINY A STRESOVÝCH FAKTORŮ PŮSOBÍCÍCH ZÁTĚŽ PROSTŘEDÍ ................ 38
3.2 METODICKÉ ZÁKLADY REVITALIZACE KRAJINY..................................................................................... 40
3.3 REVITALIZAČNÍ CÍLE.............................................................................................................................. 43
3.4 REVITALIZAČNÍ METODY ....................................................................................................................... 44
3.5 ZÁVĚR ................................................................................................................................................... 49
4. RESOCIALIZACE ÚZEMÍ....................................................................................................................... 50
4.1 OBECNĚ K PROBLEMATICE..................................................................................................................... 50
4.2 NÁVRAT ČLOVĚKA DO KRAJINY V PODKRUŠNOHOŘÍ.............................................................................. 50
4.3 KONKRÉTNÍ PŘÍKLADY........................................................................................................................... 51
4.4 MOŽNOSTI RESOCIALIZACE KRAJINY S VYUŽITÍM EVROPSKÝCH FONDŮ – REGIONÁLNÍHO OPERAČNÍHO
PROGRAMU............................................................................................................................................. 53
5. TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRO ŘEŠENÍ DISPARIT V HORNINOVÉM PROSTŘEDÍ. ....... 58
5.1 DISPARITY A JEJICH TRANSFORMACE NA INDIKÁTORY........................................................................... 58
5.2 IDENTIFIKACE DISPARIT HORNINOVÉHO PROSTŘEDÍ V PODKRUŠNOHOŘÍ ............................................... 60
5.3 SHRNUTÍ TEORETICKÉHO POSOUZENÍ TRANSFORMACE DISPARIT NA INDIKÁTORY HORNINOVÉHO
PROSTŘEDÍ A MOŽNOSTI JEJICH PRAKTICKÉHO VYUŽITÍ. ........................................................................ 63
6. REVITALIZACE VODNÍCH TOKŮ....................................................................................................... 64
6.1 CHEMIE VODY A BIOTICKÉ INDIKÁTORY ................................................................................................ 64
6.2 METODY "INSTREAM FLOW" A MĚŘENÍ FYZIKÁLNÍCH VLASTNOSTÍ STANOVIŠTĚ ................................... 64
6.3 KRAJINNÉ INDIKÁTORY.......................................................................................................................... 65
6.4 POSTUP REVITALIZACE DROBNÝCH VODNÍCH TOKŮ............................................................................... 68
6.5 VEGETAČNÍ DOPROVOD VODNÍCH TOKŮ ................................................................................................ 71
6.6 ZÁVĚR ................................................................................................................................................... 73
7. TRVALÉ TRAVNÍ POROSTY A JEJICH VÝZNAM ........................................................................... 74
7.1 CHARAKTERISTIKA FUNKCÍ TRVALÝCH TRAVNÍCH POROSTŮ ................................................................. 74
7.2 VYUŽITÍ TTP NA CHOMUTOVSKU A V MODELOVÉ OBLASTI................................................................... 76
7.3 VÝVOJOVÉ TENDENCE ........................................................................................................................... 83
8. INTEGRACE ENVIRONMENTÁLNÍCH A SOCIÁLNĚ-EKONOMICKÝCH KRITÉRIÍ JAKO
PŘEDPOKLAD ÚČINNOSTI REVITALIZACE POŠKOZENÉHO ÚZEMÍ ..................................... 86
8.1 ÚVOD..................................................................................................................................................... 86
8.2 SHRNUTÍ ZÁKLADNÍCH CHARAKTERISTIK MODELOVÉHO ÚZEMÍ ............................................................ 87
8.3 TEORETICKÁ VÝCHODISKA REVITALIZACE ANTROPOGENNĚ POŠKOZENÉHO ÚZEMÍ ............................... 89

8.4 POZNATKY O SAMOORGANIZACI EKOSYSTÉMŮ JAKO VÝCHODISKO REVITALIZACE MODELOVÉHO
ÚZEMÍ…................................................................................................................................................. 92
8.5 PENĚŽNÍ HODNOCENÍ EKOLOGICKÝCH FUNKCÍ A SLUŽEB EKOSYSTÉMŮ................................................. 95
8.6 ZÁVĚRY ............................................................................................................................................... 101
9. VÝCHODISKA REGIONÁLNÍHO ÚZEMNÍHO PLÁNOVÁNÍ PŘI ŘEŠENÍ ÚKOLŮ
REVITALIZACE A RESOCIALIZACE ANTROPOGENNĚ POSTIŽENÉHO ÚZEMÍ ................ 103
9.1 PŮVOD A SMYSL ÚZEMNÍHO PLÁNOVÁNÍ REGIONÁLNÍHO MĚŘÍTKA ..................................................... 103
9.2 POZNÁMKY K VÝVOJI PŘÍSTUPU ÚZEMNÍHO PLÁNOVÁNÍ K PROBLEMATICE REVITALIZACE A
RESOCIALIZACE ANTROPOGENNĚ POSTIŽENÉHO ÚZEMÍ V PODKRUŠNOHOŘÍ........................................ 103
9.3 NOVÝ STAVEBNÍ ZÁKON A PROBLEMATIKA REVITALIZACE A RESOCIALIZACE ANTROPOGENNĚ
POSTIŽENÉHO ÚZEMÍ V PODKRUŠNOHOŘÍ ............................................................................................ 105
9.4 ZÁVĚREČNÁ DOPORUČENÍ.................................................................................................................... 110
10. VYMEZENÍ A FUNKCE SOCIÁLNÍHO POTENCIÁLU V ÚZEMÍ............................................. 111
10.1 ÚVOD................................................................................................................................................... 111
10.1 VYMEZENÍ POJMŮ ................................................................................................................................ 111
10.2 FORMY AKTIVIZACE ÚZEMNÍHO SOCIÁLNÍHO POTENCIÁLU .................................................................. 118
10.3 ZÁVĚREČNÉ ZAMYŠLENÍ A PŘÍKLADY Z PRAXE.................................................................................... 119
11. VYUŽITÍ SOCIOLOGICKÉHO ŠETŘENÍ JAKO METODY PRO DESKRIPCI A USMĚRNĚNÍ
ÚZEMNÍHO ROZVOJE...................................................................................................................... 123
11.1 OBSAHOVÉ ZARÁMOVÁNÍ PROBLEMATIKY .......................................................................................... 123
11.2 STABILITA OBYVATELSTVA A PRACOVNÍ POMĚRY ............................................................................... 124
11.3 HODNOCENÍ PODNIKATELSKÉHO PROSTŘEDÍ A VEŘEJNÉ SPRÁVY......................................................... 126
11.4 HODNOCENÍ ZMĚN V ÚZEMÍ A KRAJINĚ ................................................................................................ 128
11.5 ZÁVĚRY ............................................................................................................................................... 129
12. SCÉNÁŘE MODELOVÉ OBLASTI PODKRUŠNOHOŘÍ A JEJICH VÍCEKRITERIÁLNÍ
HODNOCENÍ........................................................................................................................................ 131
12.1 METODOLOGICKÁ VÝCHODISKA SCÉNÁŘŮ........................................................................................... 131
12.2 ZÁKLADNÍ PREMISY KONSTRUKCE SCÉNÁŘE........................................................................................ 134
12.3 OBSAH SCÉNÁŘŮ.................................................................................................................................. 135
12.4 VERBÁLNĚ FORMULOVANÉ HYPOTÉZY JEDNOTLIVÝCH VARIANT SCÉNÁŘE ......................................... 136
12.5 VLASTNÍ PROPOČET ............................................................................................................................. 137
12.6 INTERPRETACE VÝSLEDKŮ A DISKUSE.................................................................................................. 145
13. SOUHRN ............................................................................................................................................... 146

Úvod
Fakulta životního prostředí Univerzity J.E. Purkyně v Ústí nad Labem se zapojila od
r.2007 do řešení programu WD „Výzkum pro řešení regionálních disparit“ Ministerstva pro
místní rozvoj projektem WD -44 -07-1 „Modelové řešení revitalizace průmyslových
regionů a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří“ s cílem přispět k řešení
revitalizace území pánevních okresů a tak podpořit regionální rozvoj.
V rámci řešení projektu byla zpracována Studie „Revitalizace antropogenně postižené
krajiny v Podkrušnohoří“ jejíž I.část „Přírodní a sociálně ekonomické charakteristiky
disparit průmyslové krajiny v Podkrušnohoří“ a byla vydána v. r. 2008 (Vráblíková J.
a kol. UJEP Ústí n.L. 182 s. ISBN 978-80-7414-019-8). Tato výchozí publikace se zabývala
teoretickými přístupy k řešení regionálních disparit, podrobně charakterizovala přírodní
podmínky antropogenně postižené Chomutovsko – ústecké oblasti, zhodnotila faktory
narušení horninového prostředí, analyzovala půdní fond, vodní režimy krajiny a dlouhodobé
působení antropogenních vlivů na ekosystémy v pánevních okresech. Byla zpracována
i socioekonomická charakteristika modelového území, identifikovány klíčové faktory,
podílející se na příčinách socioekonomických a environmentálních disparit podkrušnohorské
oblasti. Závěr publikace vyústil v přehled hlavních disparit v modelové oblasti – okresech
Chomutov, Most ,Teplice a Ústí n.L. – v území, které zaujímá rozlohu 2276 km 2 , kde žije
téměř 490 tis. obyvatel. Oblast je typickým průmyslovým regionem s vysokou koncentrací
energetického a chemického průmyslu, těžbou hnědého uhlí velkolomovým způsobem.
Koncem 80. let 20. století patřila jako součást „Černého trojúhelníku“ k nejvíce
devastovaným oblastem ve Střední Evropě. V důsledku transformace české ekonomiky na
ekonomiku standardního tržního typu dochází i v oblasti severních Čech k výrazným změnám
– k útlumu těžby, průmyslové výroby, snížení intenzity zemědělské výroby, což přináší další
specifické regionální disparity , tj. sociální a ekonomické rozdíly.
Na výše uvedenou část I.. navazuje předkládaná publikace jako výstup řešení z DC 002 –
II. část Teoretická východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti“, která je
metodického charakteru a měla by objasnit základní přístupy k možnostem revitalizace území
v Podkrušnohoří a tím i ke snížení regionálních disparit.
Regionální disparity mají své politické příčiny a konsekvence a vyžadují zásahy a pomoc
státu při jejich útlumu či eliminaci. Řešení regionálních disparit a s tím související rozvoj
regionu spolu představují dlouhodobý proces směřující k omezení nerovnovážných vztahů
mezi ekonomickým, environmentálním a sociálním pilířem udržitelnosti a hospodářského
růstu. Pro harmonický rozvoj regionů je třeba vytvářet podmínky pro odstranění nebo
zmírnění negativních regionálních disparit s cílem využít vnitřního potenciálu jednotlivých
regionů při respektování principů trvale udržitelného rozvoje.
V Ústí n. L., prosinec 2008
Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc.
vedoucí autorského kolektivu
8

1. Antropogenní zátěž a její charakteristika
1.1 Obecně k zátěži prostředí
Zátěž prostředí způsobují jak faktory přírodní (exogenní a endogenní), tak antropogenní
(viz. schéma 1.1). Problematika člověkem způsobovaných negativních změn v krajině je
aktuální zejména v území, které je předmětem projektu „Modelové řešení revitalizace
průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří“. Zátěž
z Chomutovsko–ústecké oblasti byla podrobně analyzována pomocí konkrétních disparit
přírodních, environmentálních a sociálně ekonomických. (viz. publikace Revitalizace
antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří I. část Přírodní a sociálně ekonomické
charakteristiky disparit průmyslové krajiny v Podkrušnohoří vyd. UJEP, 2008).
Schéma 1.1: Zátěž prostředí
Faktory působící zátěž prostředí
Podnebí a povětrnostní
podmínky
Půdní faktory
Abiotické
Přírodní
Biota
Biotické
Antropogenní
Průmyslové
škodliviny
Agrotechnické
Rekreační
Cílené zásahy
S antropogenní zátěží krajiny je spojován i termín DETERIORIZACE, který je
vysvětlován jako zhoršení, poškození životního prostředí, takže může být vyjádřením pro
negativní antropogenní činnost v krajině (Terra – země, půda, v širším pojetí krajina).
Deteriorizaci můžeme považovat za proces, jímž je půda (či krajina) zbavována svých
původních, přírodních (přirozených) vlastností. K narušení původních vlastností dochází
v důsledku antropogenní činnosti – zejména:
• těžby nerostných surovin (uhlí, rud, rašeliny, stavebních a keramických surovin),
• rozvojem průmyslu,
• rozvojem urbánního prostoru,
• rekreací.
Na základě výše uvedených deteriorizačních vlivů by měl následovat soubor opatření,
který by přispěl k obnově produkčnosti a funkčnosti krajiny tj. rekultivaci a následně i
revitalizaci krajiny.
Pro bližší specifikaci uvádíme stručnou charakteristiku problému a jeho zobecnění.
V kulturní krajině je vztah mezi přírodními a antropogenními složkami harmonický, je
zachována i její autoregulační schopnost. V průběhu působení stresového faktoru, který se
podílí na zátěži prostředí, dochází zpravidla k destabilizaci funkcí. V krajině se tak setkáváme
s narušením stability přírodních složek, zejména činností člověka, což je označováno
za „narušenou kulturní krajinu“. S ní souvisí narušení harmonického stavu mezi složkami
přírodními a antropogenními, čímž jsou narušeny i přirozené autoregulační schopnosti. I přes
9

značnou míru narušení existuje ještě částečná autoregulační schopnost a proto je možná
i restaurace krajiny.
Při dlouhodobém a intenzivním působení stresového faktoru působícího zátěž prostředí
dochází k funkčním změnám a snížení odolnosti. V krajině vede vyšší míra narušení
k degradaci prostředí. Stav je charakterizován značným narušením stability přírodních
složek a jen nízkou autoregulační schopností. Degradací prostředí rozumíme snižování kvality
jednotlivých prvků nebo celého životního prostředí pro společenské využívání.
Degradované prostředí je charakteristické narušenou stabilitou a přírodní podmínky jsou
negativně ovlivňovány člověkem. Při ústupu negativního působení společensko
hospodářských jevů existuje naděje, že u krajiny dojde k její regeneraci, návratu
k autoregulaci a obnově její ekologické rovnováhy.
Negativní vliv člověka v krajině vede až k její devastaci. Pod tímto pojmem si obecně
představujeme znehodnocování a ničení přírodního prostředí a jeho složek. Devastovaná
krajina má strukturu zcela přeměněnou, přírodní složky jsou zničeny, vyloučena je
autoregulace, neexistuje homeostáze. Zastavení další devastace a zajištění obnovení –
restaurace je možné prostřednictvím socioekonomické složky použitím značného množství
energie (zejména formou biotechnických opatření). Zpravidla je půda vyřazena
z biologického látkového koloběhu, zlikvidováno rostlinstvo a odstraněna nejúrodnější vrchní
část půdy. Devastace je spojena zejména s těžbou nerostných surovin. S krajinou
devastovanou bylo a je možno se setkat nejčastěji v pánevní oblasti Severních Čech.
Při vyšší formě zátěže byl mnohdy srovnáván stav životního prostředí s ekologickou
katastrofou tj. situací, v níž nejsou naplňovány elementární potřeby živého systému a jeho
schopnost adaptace je překročena do té míry, že podmínky biologické reprodukce systému
zanikají. K ekologické katastrofě byl na přelomu 80 a 90. let přirovnáván stav životního
prostředí v Podkrušnohoří (viz. schéma 1.2).
Schéma 1.2: Zásahy člověka do krajiny
Intenzita zásahu člověka v krajině
Vztah mezi složkami přírodními a antropogenními se
Kulturní krajina
blíží harmonickému stavu
Autoregulační schopnost je zachována
Stabilita přírodních složek je narušena člověkem
Narušená kulturní krajina
Existence částečné autoregulace
Dlouhodobé a intenzivní působení stresového faktoru
Vyšší míra narušení stability přírodních složek
Částečná autoregulační schopnost
Degradace prostředí
Přechodného či trvalého charakteru
Při ústupu zátěže může dojít k regeneraci - návratu k
autoregulaci a k obnově ekologické rovnováhy krajiny
Znehodnocování a ničení přírodního prostředí a jeho
složek
Likvidace části půdy i rostlinstva
Devastace
Struktura zcela přeměněna
Přírodní složky zničeny
Vyloučena autoregulace, neexistuje homeostáze
Obnova možná vkladem energie (biotechnická opatření)
Nejsou naplňovány elementární potřeby živého systému
Ekologická katastrofa
Podmínky biologické reprodukce systému zanikají
10

1.2 Antropogenní zátěž krajiny v Podkrušnohoří
Již koncem 19.století se začíná v Rakousku – Uhersku významně rozvíjet průmysl na
severu Čech. Zakládání nových podniků bylo umožněno tím, že zde byla naleziště hnědého
uhlí. Postupně se vybudovala železnice, docházelo k rozvoji sídel a zvyšoval se zde
významně počet obyvatel. Rozvoj průmyslu zde pokračoval po celé 20. století. Postupně se
budoval chemický průmysl, koncentrovaný v dalším období do Spolku pro chemickou a hutní
výrobu v Ústí n.L. a litvínovského podniku Chemopetrol. Ve 20.století hrály významnou roli
i podniky Válcovny trub a železa (VTŽ) Chomutov a celá řada menších sklářských podniků,
postupně zkoncentrovaných do podniku Glavunion Teplice.
S těžbou uhlí v zájmové oblasti bylo spojeno i jeho využívání na energii. Šlo o podniky
zajištující teplo – např. Severočeské teplárny Komořany, Dalkia Trmice. Největší podíl
hnědého uhlí je však využíván na výrobu elektrické energie, kdy bylo vystavěno 6 elektráren
vázaných na Severočeskou hnědouhelnou pánev s výkonem 3,62 tis. MW.
Krajina v Podkrušnohoří byla a je typickým průmyslovým regionem, se všemi
negativními dopady na prostředí – zejména emisní i imisní zátěže, které byly příčinou
zařazení oblasti do tzv. „černého trojúhelníku“(Podkrušnohoří, Slezsko, Sasko). Antropogenní
zátěž je charakterizována na vývoji průměrných ročních koncentrací SO 2 , NO x a průměrných
ročních koncentrací prachu (viz. grafy 1.1, 1.2, 1.3).
Graf. 1.1: Charakteristika antropogenní zátěže – průměrné roční koncentrace SO 2
Chomutovsko–ústecké oblasti
(Zdroj dat: Zdravotní ústav Ústí nad Labem)
Poznámka: Přerušovaná čára vyjadřuje limitní hodnotu pro ochranu zdraví, platnou v roce 2004
11

Graf. 1.2: Charakteristika antropogenní zátěže – průměrné roční koncentrace NO X v
Chomutovsko–ústecké oblasti
(Zdroj dat: Zdravotní ústav Ústí nad Labem)
Poznámka: Přerušovaná čára vyjadřuje platnou limitní hodnotu pro ochranu ekosystémů
Graf 1.3: Průměrné roční koncentrace prachu (TSP a PM 10 ) v Chomutovsko–ústecké oblasti
(Zdroj dat: Zdravotní ústav Ústí nad Labem)
Poznámka: Přerušovaná čára vyjadřuje současný platný imisní limit pro ochranu lidského zdraví
1.3 Těžba uhlí a její důsledky v Podkrušnohoří
Ložiska hnědého uhlí jsou situována do Severočeské hnědouhelné pánve, která se
rozprostírá od Ústí n.L. až ke Kadani.
V současnosti probíhá těžba na Mostecku ve dvou dolech – Vršany a ČSA, tyto lomy jsou
ve vlastnictví Mostecké uhelné společnosti a.s. (velkolomy ČSA, Vršany-Šverma, hlubinný
důl Centrum).
Ve zbývající části pánve se těží na lomu Bílina (okres Teplice) a v lomu Nástup Tušimice,
(lom Tušimice-Libouš), které jsou ve vlastnictví Severočeských dolů Chomutov a.s.
12

Udává se, že v SHP bylo vytěženo více jak 3,5 mld. tun uhlí, z toho 2,6 mld.
velkolomovým způsobem. Na vnější a vnitřní výsypky bylo přesunuto více jak 7 mld. m 3
nadložních zemin.
Graf 1.4: Historický vývoj těžby v Podkrušnohoří za období 1860 až 2007
mil. t
70
60
50
40
30
20
10
0
1860 1870 1880 1890 1900 1910 1920 1930 1940 1950 1960 1970 1980 1990 2000 2007
(Zpracováno FŽP ze zdrojů: historie těžby, materiály SHR, MUS a SD)
S těžbou jsou spojeny zábory pozemků, převáženě se jednalo o zemědělskou půdu. Udává
se, že bylo zabráno pro těžbu 40. tis. hektarů pozemků, z toho 33 tis. po r. 1945. V oblasti
SHP bylo v důsledku těžby hnědého uhlí zlikvidováno 84 sídel. Z toho nejvíce na Mostecku.
V r. 1964 bylo rozhodnuto o likvidaci města Most s 34 tisíci obyvatel, které bylo
zlikvidováno v letech 1967 – 1982 v důsledku těžby uhlí lomem Most.
Severočeská hnědouhelná pánev je největší a těžebně nejvýznamnější hnědouhelnou pánví
v České republice. Zaujímá mezi Ústím nad Labem a Kadaní plochu cca 140.000 ha (viz.
obr.4).
Obr. 1.4: Zastoupení ploch ovlivněných důlními aktivitami
(Zdroj: Ročenka životního prostředí Ústeckého kraje 2007 – upraveno FŽP)
13

Zásahy těžby do krajiny
Hlavní disparitou uhelných revírů, zejména při povrchové těžbě hnědého uhlí, byly a jsou
změny v krajině. Zásahy byly umocněny v druhé polovině 20. století, kdy se těžba
koncentrovala do větších územních celků, na kterých se těží velkolomovým způsobem.
Obecně lze konstatovat, že zásahy v důsledku těžby v krajině se projevují především:
• geomorfologickou proměnou území,
• vznikem nového reliéfu a jeho postupnou transformací,
• přesunem těžených nadložních zemin z lomových jam na vnější výsypky,
• těžbou, přepravou a zakládáním odklizových hmot vznikají výrazně odlišné
stratigrafické poměry spočívající ve změnách petrografických, fyzikálně chemických,
fyzikálně mechanických a technologických vlastností ukládaných hmot do nově
vznikajících recentních útvarů,
• jsou výrazně narušeny hydrogeologické poměry území (podzemní vody, hydrologické
poměry území, infiltrační poměry, výpary a místní srážky)
• těžbou dochází k degradaci až destrukci (zničení, rozvrat, zkáza) pedosféry – orniční a
podorniční vrstvy,
• lomová těžba ovlivňuje také atmosféru a mikroklima území, kvalitu ovzduší úletem
a rozletem prachových částic z rozsáhlých prostorů těžby ve vlastním lomu, z výsypek
a dopravních cest,
• je narušena biosféra v subsystémech fytocenóz, zoocenóz, včetně mikrobiálních
cenoz.
S těžbou je spojen odkliz nadložních zemin, skrývka. Její objem je velmi variabilní dle
jednotlivých těžených lomů, ale v průměru se dnes pohybuje se kolem 5 m 3 , což představuje
cca 7 t odklizovaných nadložních zemin na 1 tunu vytěženého uhlí. Skrývkové hmoty se
ukládají na výsypky.
Setkáváme se s výsypkami situovanými mimo prostor lomu (vnější výsypky) a při postupu
těžby pak s výsypkami uvnitř vytěžené části lomu (vnitřní výsypky).
Schéma 1.3: Vliv těžby na krajinu
Jak zasahuje těžba do krajiny
Proměny krajiny
Recentní útvary
Vznik nového reliéfu
Změna stratigrafických poměrů
Narušení hydrogeologických poměrů
Devastace pedosféry – orniční a podorniční vrstvy
Ovlivnění atmosféry, mikroklimatu a kvality ovzduší
Narušení biosféry (fytocenóz, zoocenóz a mikrobiálních
cenóz)
Po těžbě zůstávají:
Zbytkové jámy
Výsypky
Charakteristika recentních útvarů:
Ekologicky extrémní
Nestabilní a neproduktivní ekosystémy
14

Výsypky a zbytkové jámy jsou recentními útvary, které působí významné změny v krajině a
lze je charakterizovat i jako:
• extrémní stanoviště,
• neproduktivní, nestabilní ekosystém,
• iniciální stadium vývoje,
• dominance anorganických složek,
• minimum organické hmoty (biogen. prvků),
• absence bioty, později iniciální fytocenózy, mikrobiocenózy, zoocenózy,
• transformace reliéfu (vnější výsypky, zbyt. lomy),
• změny v hydrosféře (podzemní a povrchové vody, odtokové poměry, infiltrace, změna
výparu a srážek),
• degradace a destrukce pedosféry,
• změna stratigrafických a petrografických poměrů,
• narušení fytocenózy, zoocenózy a mikrobiálních cenoz,
• rozsáhlé plochy bez zeleně působí změny mikroklimatu, mezoklimatu a kvality
ovzduší (zápary).
Problematika výsypek je znázorněna na schématu 1.4.
Schéma 1.4: Problematika výsypek
Problematika
výsypek
Vnější
(mimo důlní prostor)
Vnitřní
(uvnitř lomu)
Umístění výsypek v
krajině
Stavba výsypek a
technologie zakládání
přednostní zakládání
do extenzivních
území
přednostní stavba
koncentrovaných
výsypek
trvalá stabilita
výsypkového
tělesa
geomechanické a
fyzikální
vlastnosti zemin
maximalizace
využití výsypných
prostorů
maximalizace
podílu plošných
částí
minimalizace
plošného podílu
svahových částí
tvar a únosnosti
podloží a výsypky
sklonitost
výsypkových
svahů
sedání výsypek
hydrické poměry
výsypky a okolí
přednostní
uplatňování
bočních úpadních
způsobů
zakládání
15

1.4 Analýza konkrétních problémů v environmentální a sociálně
ekonomické oblasti
Pro nástin teoretických východisek možnosti revitalizace území modelové oblasti a
získání relevantních údajů pro problematiku revitalizace jako podkladu pro zpracování návrhů
metodických postupů pro řešení revitalizace území pánevních okresů přistoupili řešitelé
k analýzám přírodního a sociálně ekonomického prostředí. Jejich cílem je zpracování
podkladů pro zefektivnění regionální politiky a snížení disparit ve strukturálně postižených
regionech, jejichž významným představitelem jsou pánevní okresy v Podkrušnohoří.
Pro objektivní a komplexní přístup k hodnocení problémů disparit ve sledovaném regionu,
Chomutovsko–ústecké oblasti přistoupili řešitelé projektu k regionální analýze zaměřené
zejména na disparity v oblasti ekonomické, sociální a environmentální.
První etapu těchto prací představuje provedení SWOT analýzy (SWOT–A) pro danou
oblast. Interpretace jejich výsledků bude využita k určení relevantních faktorů, které by měl
scénář pro zpracování návrhů metodických postupů (resp. jeho varianty) dále sledovat (viz.
kapitola č. 12. Scénáře modelové oblasti Podkrušnohoří a jejich vícekriteriální hodnocení).
Podstatou této metody je SWOT analýza hodnotící silné (Strenghts) a slabé (Weaknesses)
stránky určité společnosti (korporace, komunit …), příležitosti (Opportunities) a hrozby
(Threats), které jsou pro tuto společnost spojeny či vyvstávají v souvislosti s realizací určitého
projektu (podnikatelského záměru, strategie nebo i restrukturalizačních procesů). Analýza
spočívá v rozboru a hodnocení současného stavu společnosti (→ vnitřní prostředí) a současné
situace okolí společnosti (→ vnější prostředí). Kombinace faktorů SWOT vymezuje čtyři
kvadranty strategií (viz. schéma 1.5):
Schéma 1.5: Kombinace faktorů SWOT – kvadranty strategií
Obvyklá interpretace těchto strategií je:
SO – využít silné stránky na získání výhody
WO – překonat slabiny využitím příležitostí
ST – využít silné stránky na čelení hrozbám
WT – minimalizovat náklady a čelit hrozbám
16

Prvořadým úkolem pro zpracování analýzy problémů obecně je určit pro naši modelovou
oblast, v rámci výše uvedených faktorů a strategií základní pilíře, které vycházejí z principů
trvale udržitelného rozvoje pro řešení modelové oblasti v Podkrušnohoří. Jedná se o :
Environmentální pilíř – ovzduší, voda, krajina, agrosystémy, ekosystémy, odpady
Ekonomický pilíř – průmysl, podnikání, zemědělství, služby
Sociokulturní pilíř – zdravotnictví, sociální péče, vzdělávání, kultura
Pro vypracování návrhu SWOT–A byly po prostudování využity následující prameny a údaje:
Statistická data ČSÚ
Koncepční a strategické dokumenty Ústeckého kraje, zejména Strategie udržitelného
rozvoje Ústeckého kraje v letech 2006 – 2020
Strategie udržitelného rozvoje České republiky, vládou schválena dne 8. 12. 2004
(usnesení č. 1242/04).
Publikace autorského kolektivu z projektu WD 44-07-1 Revitalizace antropogenně
postižené krajiny v Podkrušnohoří I. část Přírodní a sociálně ekonomické
charakteristiky disparit průmyslové krajiny v Podkrušnohoří
Materiály byly posouzeny z hlediska principů trvale udržitelného rozvoje a využity
kolektivem hodnotitelů pro zpracování SWOT –A dle jednotlivých pilířů.
I. ENVIROMENTÁLNÍ PILÍŘ
SILNÉ STRÁNKY
• významné přírodní a kulturní památky
• velký podíl velkoplošných zvláště chráněných území
• nárůst podílu plochy trvalých travních porostů z celkové rozlohy zemědělských půd
• velká rozloha rozpracovaných a dokončených rekultivací, zejména lesnických,
zemědělských a ostatních
• velký podíl ploch listnatých dřevin z celkové rozlohy lesních porostů
• hustá síť stanic pro monitorování kvality ovzduší
• velký podíl obyvatel zásobovaných pitnou vodou z veřejných vodovodů
• velký počet obcí s veřejnou kanalizací s koncovou ČOV
• velký podíl odpadů, který je využit jako druhotná surovina prostřednictvím recyklace,
regenerace a kompostováním
• relativně vysoké investice na ochranu životního prostředí, zejména na ochranu ovzduší
a klimatu
SLABÉ STRÁNKY
• rozsáhlá fragmentace krajiny liniovými stavbami a devastace přírody antropogenními
aktivitami
• narušení ekologických funkcí krajiny
17

• velký rozsah území silně narušených těžbou nerostných surovin
• velký rozsah poškozených lesních ekosystémů (zejména imisní poškození lesů
v horských oblastech kraje)
• větší imisní zátěž půd a ekosystémů v porovnání s ČR
• nárůst rozlohy neobhospodařovaných a neudržovaných ploch zemědělské půdy
• velký počet ploch se starými ekologickými zátěžemi, zejména s kontaminací půdy
a podzemních vod
• nízká kvalita ovzduší způsobená velkým množstvím emisí produkovaných
stacionárními zdroji (oxid siřičitý, oxidy dusíku a uhlovodíky)
• špatná jakost povrchových a podzemních vod, zejména v oblasti Mostecka
• vyšší spotřeba vody na jednoho obyvatele v porovnání s průměrem ČR
• vysoká celková produkce odpadů (největší podíl tvoří odpady produkované
energetickým průmyslem)
• malé využití alternativních energetických zdrojů
• nízký podíl obcí se schválenou územně plánovací dokumentací
• negativní image oblasti a stále ještě přetrvávající horší stav životního prostředí v
porovnání s průměrem ČR
PŘÍLEŽITOSTI
• zvyšování rozlohy maloplošných zvláště chráněných území, plynoucích ze závazků
ČR vůči EU (Natura 2000)
• další zalesňování nevyužívaných půd a snižování rozsahu nahodilých těžeb dřevní
hmoty v důsledku ochranných opatření
• rozvoj ekologického a energetického zemědělství
• vytváření nových pracovních příležitostí v primárním sektoru v rámci odpadového
hospodářství a při sanacích starých ekologických zátěží i realizaci environmentálních
opatření
• rychlé a efektivní sanační a rekultivační procesy po těžbě uhlí a dalších průmyslových
činnostech
• pokračující proces odsiřování a snižování prašnosti velkých stacionárních zdrojů
znečišťování ovzduší
• programy a projekty revitalizace krajiny a vodotečí, projekty pozemkových úprav
• podpora multifunkčního využití krajiny
• rozvoj systému environmentálního vzdělávání
• podpora environmentálně šetrného turismu, zejména v horských oblastech kraje
RIZIKA
• rostoucí tlak na krajinu a ekosystémy v důsledku předimenzovaného rozvoje
ekonomických aktivit
• územní plánování nerespektující principy udržitelného rozvoje
• pokračování a nárůst těžby nerostných surovin
18

• pomalá a neefektivní revitalizace nevyužívaných zdevastovaných ploch a objektů
(„brownfields“)
• neregulovaná nebo nedostatečně regulovaná výstavba, zejména v suburbánním zázemí
velkých měst („urban sprawl“)
• pomalá a neefektivní sanace starých ekologických zátěží
• nekoncepční řešení vodní dopravní infrastruktury kraje
• rostoucí celková produkce odpadů, které se odstraňují pomocí skládkování; nárůst
produkce nebezpečných odpadů
II. EKONOMICKÝ PILÍŘ
SILNÉ STRÁNKY
• výhodná geografická poloha oblasti pro příhraniční spolupráci s regiony v SRN
• přítomnost části transevropského koridoru Berlín – Praha – Brno – Bratislava – Sofie
– Istanbul (dálnice D8; železniční trať 090/815), labská vodní cesta
• hustá regionální silniční a železniční síť
• dobré dopravní propojení významných center oblasti
• tradice průmyslové výroby (chemický, těžební, energetický a sklářský průmysl)
• významné zásoby nerostných surovin
• komparativní výhoda levné (i odborné) pracovní síly
SLABÉ STRÁNKY
• silné zaměření ekonomiky na průmyslová odvětví s velkou materiálovou náročností
• nízký počet středních a malých podniků
• velká koncentrace ekonomických subjektů v centrech kraje
• vysoká míra nezaměstnanosti
• velký počet nevyužívaných zdevastovaných ploch a objektů („brownfields“)
• špatný technický stav regionálních tratí, silnic II. a III. třídy a místních komunikací
PŘÍLEŽITOSTI
• zvyšování ekonomického růstu v důsledku dokončení transformace ekonomiky
a následné stabilizace podniků
• zvýšení počtu stabilních ekonomických subjektů v oblasti
• využívání nejlepších dostupných technik, zejména v sekundárním sektoru
• stimulace přílivu zahraničních investic, zejména do oborů produkujících
nejmodernější technologie („Hi-Tech“)
• rozvoj environmentálně šetrného cestovního ruchu a navazujících odvětví
• efektivní využívání finančních zdrojů EU
• vybudování rozsáhlé sítě průmyslových zón ve městech
19

• dostavba veřejné dopravní infrastruktury (D8, R6, R7, silnice I/13, modernizace
vybraných železničních tratí)
RIZIKA
• relativně nízký příliv zahraničního kapitálu
• oborově jednostranné zaměření průmyslových aktivit
• růst nezaměstnanosti související s útlumem těžkého průmyslu, části energetiky a těžby
nerostných surovin
• nedostatečný rozvoj malého a středního podnikání
• preference investic na „zelené louce“ před revitalizací nevyužívaných zdevastovaných
ploch a objektů „brownfields“
• odliv vysoce kvalifikované pracovní síly
• nárůst přepravních výkonů v osobní dopravě, v důsledku „vynucené mobility
obyvatel“ za prací
III. SOCIOKULTURNÍ PILÍŘ
SILNÉ STRÁNKY
• velký počet lůžek a dobrý technický stav sociálních zařízení
• příznivá věková struktura obyvatelstva v porovnání s ostatními regiony
• vyšší úhrnná plodnost žen v porovnání s ostatními regiony ČR
• kladný celkový přírůstek obyvatel
• vysoký počet živě narozených dětí
• nižší stáří bytového fondu a vyšší podíl bytů I. kategorie v panelové výstavbě
v porovnání s průměrem ČR
• činnost Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem (7 fakult) a v Mostě pracoviště
pobočky VŠB TU Ostrava, pobočky VŠ finanční a správní a VŠCHT (Most)
a v Litvínově ČZU Praha
• činnost vyšších odborných škol
• výhodná poloha příznivě ovlivňující vícedenní turistiku
• vysoký podíl chráněných území, lázeňská střediska, areály zimních a letních sportů
SLABÉ STRÁNKY
• vysoká míra nezaměstnanosti
• vysoký počet přiznaných dávek sociální podpory
• ztráta vztahu člověka ke krajině
• trend nárůstu sociálně-patologických jevů
• malá kapacita lůžek v zařízeních sociální péče pro seniory
• nedostatečně zajištěné služby krizové intervence
• nejvyšší úmrtnost mužů a žen na 100 000 obyvatel ve srovnání s ostatními kraji ČR
20

• vyšší počet výskytu alergických onemocnění ve srovnání s průměrem ČR
• vysoká míra potratovosti ve srovnání s ostatními kraji
• vysoká míra rozvodovosti ve srovnání s celorepublikovým průměrem
• velký počet trvale neobydlených domů a bytů
• nízký podíl výdajů na vědu a výzkum
• vysoký podíl obyvatel se základním vzděláním a bez vzdělání
• nízký podíl vysokoškolsky vzdělaných obyvatel v porovnání s průměrem ČR
• špatný technický stav a nevhodné využití kulturních památek
• nedostatečná základní a doplňková infrastruktura cestovního ruchu
• nízký zájem o vyšší formy vzdělávání ze strany mládeže i rodičů
PŘÍLEŽITOSTI
• rozšiřování nabídky rekvalifikačních kurzů
• optimalizace počtu lůžek akutní a následné péče
• důraz na všechny stupně zdravotní prevence
• prevence sociálně-patologických jevů
• pokračující integrace minoritních a znevýhodněných skupin obyvatelstva
• rozvoj bytové výstavby, zejména tzv. startovacích a sociálních bytů
• prioritní orientace na výchovu mládeže v rámci tzv. volnočasových aktivit
• vyšší provázanost aktivit Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem s potřebami
sociální a ekonomické sféry
• větší soulad zaměření soustavy s požadavky trhu práce
• růst vzdělanosti obyvatel Ústeckého kraje
• posílení systému celoživotního vzdělávání
• využití potenciálu ekologicky šetrného turistického ruchu, včetně možnosti
ekoagroturistiky v rámci primárního sektoru
RIZIKA
• zvyšování počtu neúspěšných žadatelů o práci z řad absolventů
• rostoucí počet příjemců sociálních dávek
• pomalá rekvalifikace nezaměstnaných
• snižování životní úrovně související s poklesem příjmů domácností
• zhoršování zdravotního stavu obyvatelstva v důsledku horšího životního prostředí
a negativních vlivů antropogenních aktivit
• pokračování imigrace problémových a nepřizpůsobivých občanů do oblasti
• setrvačnost negativního image kraje
• regulace počtu zařízení vzdělávací soustavy
• snižování počtu kulturních a sportovních zařízení v důsledku úsporných opatření
21

• nižší kvalita služeb a infrastruktury cestovního ruchu v porovnání se sousedními
regiony
• nezájem značné části veřejnosti o věci veřejné
Zpracovaná SWOT-A doplňuje předchozí část týkající se antropogenní zátěže
v Podkrušnohoří a předchází problematice zaměřené na obnovu krajiny.
Literatura:
Anděl, J., Jeřábek, M., Oršulák, T.: Vývoj sídelní struktury a obyvatelstva pohraničních okresů Ústeckého kraje.
Acta Universitatis Purkynianae 88, Studia Geographica IV., UJEP Ústí n. L., 229 s., ISBN 80-7044-493-2). 2004
Dejmal, I.: Demografické a sociální limity rozvoje Podkrušnohorské pánve, Studie, 24s., 2007
Farský, M. a kol.: SWOT analýza modelového regionu. Interní zpráva za aktivitu A413, UJEP, Ústí n. L. 2008
Kašpar, J.: Vliv zahlazování následků báňské činnosti na cenu uhlí. VŠB Ostrava 2008
Kolektiv autorů: Hornická ročenka ISBN 80-7225-233-X, 2006
Kolektiv autorů: Úvod do regionálních věd a veřejné správy. 455 s. VŠ učebnice, Plzeň 2008
Ročenka životního prostředí Ústeckého kraje 2007, vydal Krajský úřad Ústeckého kraje 2008
Statistické ročenky životního prostředí. Vydalo MŽP Praha 2004, 2005, 2006
Vráblíková, J. a kol.: Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří část I. Přírodní a sociálně
ekonomické charakteristiky disparit průmyslové krajiny v Podkrušnohoří, FŽP UJEP Ústí nad Labem, 2008
Wokoun, R. a kol.: Regionální rozvoj a jeho management. VŠE Praha, 2008
Zpráva společnosti Mostecká uhelná a.s. Činnost a udržitelný rozvoj v roce 2006, MUS Czech Coal Group 2007
Zprávy o stavu znečištění ovzduší, Zdravotní ústav Ústí nad Labem 2006
22

2. Možnosti obnovy antropogenně postižené krajiny v severních
Čechách
2.1 Teoretická východiska rekultivace
U pojmu REKULTIVACE je uváděn výklad ve vztahu k zemědělství jako „opětovná
kultivace zanedbané, zničené nebo poškozené půdy“ za účelem jejího navrácení zemědělské
výrobě nebo jejímu zalesnění. Někteří autoři vztahují rekultivaci k půdám těžkým, lehkým,
chemicky poškozeným apod. Výklad ekologický charakterizuje rekultivaci jako lidskou
činnost zaměřenou na obnovu přirozených vlastností a hodnot člověkem narušené krajiny
a spojuje s tím uvedení narušené krajiny do přírodní rovnováhy. A z tohoto ekologického
pojetí autoři textů vychází.
Je uváděno i širší pojetí pojmu REKULTIVACE jako „soubor různých opatření a
úprav, kterými zúrodňujeme půdy znehodnocené a zpustošené přírodní nebo lidskou
činností, přispívá k obnovení produkčnosti krajiny, jejích přírodních vlastností jako
celku, tj. všech jejích přírodních složek“.
Na podkladě uvedených deteriorizačních vlivů (viz. část 1.) by měl následovat soubor
opatření, který by přispěl k obnově produkčnosti a funkčnosti krajiny tj. rekultivační
proces.
Největší podíl rekultivovaných ploch je v ČR po těžbě nerostných surovin (povrchová
těžba a hlubinná těžba uhlí, výsypky a odvaly, odkaliště, vytěžená rašeliniště, území po těžbě
kamene, štěrkopísku, cihlářských a keramických surovin). Významný je i podíl skládek
odpadů, složišť odpadních látek (popílků, popelů, strusky apod.) a kalů, všechny tyto recentní
útvary se rovněž musí rekultivovat.
Schéma 2.1: Přehled prací spojených s těžbou, sanací a rekultivací
Přípravné práce –
Důlnětechnická etapa
Ukončení těžby
Nadložní zeminy
Sanační skrývka
Stavba výsypek
Předání území do
rekultivace
Přehled aktivit v
těžební krajině
Technické práce
Terénní úpravy
Stabilizační a
protierozní opatření
Ekotechnická etapa
Rekultivační práce
Revitalizace
Resocializace
Biotechnické práce
Zemědělské
Lesnické a Ostatní
rekultivace
Povinnost rekultivovat
Legislativou ČR je určena ze zákona povinnost území zdevastovaná těžbou nerostných
surovin (Horní zákon), ale i některými dalšími antropogenními činnostmi po ukončení těchto
činností, zrekultivovat. Zákonem č. 334/92 Sb. je určena povinnost obnovit území po těžbě
s cílem navrátit je do původního stavu.
Jedná se o zákon o ochraně zemědělského půdního fondu č. 334/92 Sb. (dříve zákon
č. 53/66 Sb. ve znění zákona č. 10/93 Sb.)
Zákon o ochraně zemědělského půdního fondu požaduje zemědělskou půdu co nejméně
narušovat. Po ukončení nezemědělské činnosti se musí neprodleně provést taková terénní
23

úprava, aby dotčené území bylo svým tvarem, uložením zeminy a vodními poměry připraveno
k rekultivacím a způsobilé k plnění dalších funkcí v krajině podle schváleného plánu
rekultivací. Významným opatřením je skrývka vrchní kulturní vrstvy a zemin zúrodnění
schopných. Na zákon navazuje vyhláška MŽP č. 13/1994 Sb., kde jsou uvedeny konkrétní
podmínky pro provádění rekultivací (vedení protokolu – provozní deník, zápisy o postupu
prací, termínech etap.). V příloze vyhlášky MŽP č. 13/1994 Sb. je uveden obsah plánu
rekultivací půdy, který tvoří:
- Technická část (množství skrývaných zemin a způsob jejich využití, cíl rekultivací,
způsob terénních úprav pozemků, úpravy vodního režimu, meliorační opatření,
problematika komunikací, atd.)
- Biologická část (meliorační osevní postup, cíl rekultivace, intenzita hnojení)
- Časový postup technické a biologické rekultivace
- Rozpočet nákladů na rekultivaci
- Mapové podklady
Další legislativní normou je mnohokrát novelizovaný a doplňovaný zákon č. 44/88 Sb.
o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon) vydaný ve znění všech změn
a doplňků pod č. 439/92 Sb. (s dalšími změnami a doplňky v letech následujících), který
mimo jiné stanovuje těžařům povinnost sanace dotčeného území včetně rekultivace a ukládá
povinnost vytvářet na sanace a rekultivace finanční rezervu.
Výše uvedené normy jsou ve vazbě na těžbu nerostných surovin. Jsou ale i další činnosti,
jejichž důsledky je nutno odstraňovat a zajistit rekultivaci. Týká se to např. skládek
a odkališť. Jedná se o stavby a vztahuje se na ně zákon o Územním plánování a stavebním
řádu (č. 183/2006 Sb., změna č. 68/2007 Sb. a č. 191/2008 Sb.), ve kterém se vyžaduje
rekultivace územně naplánovat a podrobit projekt rekultivací i jejich realizaci stavebnímu
řízení.
Rovněž zákon o odpadech (č. 185/2001 Sb.) stanovuje povinnost vytvářet finanční rezervu
pro rekultivaci skládky.
2.2 Z historie rekultivací v severních Čechách
První zprávy o povinnosti obnovit území po těžbě do původního stavu nacházíme
v r. 1854 v Horním zákoně Rakousko uherské monarchie (č. 146/1854), kde je stanovena
povinnost sanovat a obnovit území po těžbě. Aktuální oblastí pro obnovu území po těžbě bylo
Podkrušnohoří proto zde Zemědělská zemská rada v r. 1880 zřizuje v Duchcově Rekultivační
expozituru, která se zabývala rekultivacemi v severních Čechách. Do r. 1934 bylo na území
SHR provedeno 2 150 ha rekultivací, převážně zemědělských. Konec 30. – 40. let 20. století
byl dle historiků rekultivačně málo produktivní. Po r. 1945 se výrazně zvyšuje těžba uhlí, což
sebou přináší zábory pozemků s destrukčními vlivy v krajině. V r. 1959 byl vypracován pro
celou SHP unikátní „Generel rekultivací“ jako věcný podklad pro územní plánování.
Postupně byly zpracovávány těžebními organizacemi plány sanací a rekultivací. Vytváří se
specializovaná pracoviště, která se začínala zabývat projektováním, ale i praktickým
prováděním rekultivačních prací v jednotlivých pánevních okresech. Od 50. let do r. 1960
bylo ukončeno cca 350 ha rekultivací. Do r. 1990 byla tato činnost koncentrována do několika
pracovišť (např. Severočeské rekultivace Most, Báňské projekty Teplice, Rekultivace Bílina).
Po r. 2000 se počet subjektů poskytujících rekultivace významně zvýšil. Do r. 2000 se udává
v SHP dokončených 7.350 ha a celkem do r. 2007 již 10.760 ha (viz. tab. 2.1). V oblasti SHP
se udává, že bylo těžbou dotčeno cca 28.tis. ha, takže zbývá dokončit obnovu na velké části
území.
24

O rozvoj rekultivace v severních Čechách se významně zasloužil Ing. Stanislav Štýs,
DrSc., bývalý pracovník Severočeských hnědouhelných dolů v Mostě, který jako první
zpracovával metodické postupy rekultivačních prací v Podkrušnohoří a zároveň se podílel na
jejich realizaci. Významně přispěl ke vzniku České rekultivační školy, která stále zaujímá
významné postavení v obnově krajiny po těžbě uhlí ve Středoevropském prostoru.
2.3 Rekultivace pozemků po těžbě nerostných surovin na příkladu
severních Čech
V regionu severních Čech, v Severočeské hnědouhelné pánvi těží 2 subjekty – Mostecká
uhelná společnost a Severočeské doly Chomutov a v Sokolovské pánvi Sokolovská uhelná. U
všech těchto subjektů dominuje těžba hnědého uhlí povrchovým, velkolomovým způsobem.
Předkládaná publikace si vytkla za cíl nastínit problematiku rekultivace z pohledu
zahlazování hornické činnosti a obnovy území po těžbě v severních Čechách.
Vychází z celé řady podkladů, zejména z prací Štýse (1981 až 2005), z metodik pro praxi
„Rekultivace území devastovaných báňskou činností v oblasti Severočeského hnědouhelného
revíru“ (VUMOP, SDCH, MUS 1999), ale i z výsledků FŽP z řešení výzkumného záměru
MŠMT „Výzkum antropogenních zátěží v Severočeském regionu“ (2000-2004), projektů
„Zkušeností z využití antropogenně postižené krajiny ke strategii rozvoje venkova (1J 056/05-
2, 2005-2007)“ a zejména ze současně řešeného projektu WD-44-07-1 „Modelové řešení
revitalizace průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří“. Dále
vychází ze zkušeností jednotlivých těžebních firem a jejich pracovníků.
Vývoj ploch zapojených do rekultivace za SHP od r. 1950 do současnosti je uveden
v tabulce 2.1.
Tabulka 2.1: Orientační údaje o vývoji rekultivačních prací v SHP (1950-2007 v ha)
Rok 1950 1960 1970 1980 1990 2000 2005 2006 2007
Dokončené rekultivace 0 350 1 100 3 000 6 400 7 346 9 558 10 337 10 759
Rozpracované 20 595 2 465 4 139 2 809 5 368 5 288 5 221 5 430
V rekultivačním procesu 20 945 3 565 7 139 9 209 12 714 14 846 15 558 16 189
(údaje po r. 2000 získané z SDCH, MUS a PKÚ)
Z uvedeného přehledu je patrno, že významný pokrok v rekultivaci území je dosahován po
r. 2000. Dokončené rekultivace v r. 2007 dosáhly v SHP (od r. 1950) objem 10 759 ha,
rozpracováno bylo 5 430 ha. Přehled o struktuře dokončených rekultivací je uveden v tabulce
2.2.
Tabulka 2.2: Přehled o struktuře rekultivací dokončených v období 1950 – 2007 v ha
v Severočeském hnědouhelném revíru (SHR)
Druh rekultivace
Ostatní
Zemědělská Lesnická Hydrická rekultivace Celkem (ha)
Podnik
vč. parkové
SDCH 1 450 1 637 136 333 3 556
MUS 1 522 3 012 138 1 641 6 313
PKÚ 349 303 8 230 890
SHR celkem ha 3 321 4 952 282 2 204 10 759
% 30,9 46,0 2,6 20,5 100
Vysvětl.: SDCH – Severočeské doly Chomutov
MUS – Mostecká uhelná společnost
PKÚ – Palivový kombinát Ústí nad Labem
25

Graf 2.1: Podíl jednotlivých rekultivací v Severočeském hnědouhelném revíru
Největší podíl rekultivací tvoří rekultivace lesnická, celkem 46 %, významný podíl tvoří i
rekultivace zemědělská, rozkládá se téměř na 1/3 obnoveného území. Svůj objem postupně
zvyšuje i hydrická rekultivace, kam se řadí menší vodohospodářská díla (např. příkopy,
retenční stabilizační nádrže) nebo větší vodní plochy pro příměstskou rekreaci jako je
zaplavování zbytkových jam – jezero Most, Chabařovice. Od r. 1998 se výrazně zvyšuje
i podíl ostatních rekultivací. Jejich cílem je vytváření funkční a rekreační zeleně, začlenění
rekreačních a sportovních ploch do krajiny, vybudování základních komunikací a příprava
ploch pro komerční využití.
Z historického hlediska uvádí Štýs (2001) následující etapy rekultivačních prací:
• Sukcesivních rekultivací (bez zásahu rekultivačních prací se devastovaná území
obnovovala sukcesivní vegetací, nejednalo se o rekultivaci, pouze o obnovu.)
• Sanačně ozeleňovací (rekultivace bez velkých úprav stanovišť, zatravnění)
• Hospodářsko – produktivní (dochází k tvorbě půdního pokryvu, vysoký podíl
zemědělských rekultivací)
• Ekologizační (koncem 20. století, preferována koncepce krajinně ekologické obnovy
velkoplošných území, s cílem dosažení biodiverzity a diverzifikace území).
Z historických pramenů lze vývoj rekultivací v SHR rámcově charakterizovat cykly
uvedenými ve schématu 2.2:
Schéma 2.2: Vývoj rekultivací v Severočeském hnědouhelném revíru
Vývoj rekultivací v SHR
charakterizována extenzivní koncepcí ozeleňování, jednoduchých zemědělských rekultivací (bez
použití ornice, hlavně na poddolovaných pozemcích) a zalesňováním s minimální úpravou
50. léta
stanoviště a s dominantním uplatňováním nenáročných průkopnických dřevin (např. rychle rostoucí
topoly).
prosadila se koncepce důkladnější úpravy pozemků s využíváním „zachráněné“ ornice, s cílem
60. léta tvorby půdy. V rámci lesnické rekultivace se již začal prosazovat širší sortiment přípravných,
melioračních a cílových dřevin.
zlepšené tvarování výsypek. snaha o úpravu ekotopu, který vznikal nejen úpravou nové půdy, ale i
morfologie a vodního režimu. Provedena podrobná klasifikace výsypkových substrátu a nadložních
skrývkových zemin. Prosazena koncepce důsledněji prováděných zemědělských rekultivací.
V zemědělské rekultivaci se stále více uplatňovalo používání úrodných a potenciálně úrodných
70. léta
zemin na úkor přímé kultivace výsypkových a odvalových substrátů. Důraz na likvidaci starých
hlubinných devastací a ojedinělých výsypek malolomů. Vysazování melioračních dřevin (bříza,
topol, olše). Větší množství terénních úprav, prodlužování cyklů biologické rekultivace
(u zemědělských rekultivací na 8 let, u lesnických 10 – 15 let).
ve znamení přednostního uplatňování zemědělských rekultivací. Technologicky byla již přechodem
80. léta k cílené tvorbě zemědělských, lesních a vodních ekosystémů. Dochází k intenzifikaci a částečnému
zkracování biologické fáze na 5 let.
charakteristická výraznou ekologizací celého rekultivačního cyklu, projevující se výraznou
preferencí lesnických rekultivací před zemědělskými a snahou o tvorbu funkčních ekosystémů.
90. léta
Zásady tržní ekonomiky ovlivňují nejenom těžbu, ale i rekultivační činnost. Zvýšil se počet
subjektů, které nabízejí projekční práce, ale i vlastní rekultivační činnost. Omezení potravinářské
26

konec 20.
stol.
začátek
21. stol.
produkce i nové vlastnické vztahy k půdě dávají pro komplexní řešení územních celků novou
dimenzi, kde jsou preferovány environmentální funkce což umožňuje, vznik ekologicky hodnotných
území.
pro obnovu území je charakteristická preference koncepce krajinně ekologické obnovy
velkoplošných území. Cílem rekultivačních činností je dosažení žádoucí úrovně biodiverzity
velkých územních celků navazujících na přírodní prostředí v území, která nebyla hornickou činností
postižena.
nastává další trend v souvislosti s finanční podporou státu a EU (Směrnice k řešení ekologických
zátěží v rámci odstraňování starých ekologický škod vzniklých před privatizací hnědouhelných
těžebních společností v Ústeckém a Karlovarském kraji, Regionální operační program soudržnosti
NUTS II Severozápad), je snaha o návrat člověka do krajiny a je připravována resocializace území.
Další koncepce rekultivací v severních Čechách předpokládá:
rekultivační práce budou probíhat:
• ve velkých územních celcích (sanace a rekultivace velkých zbytkových jam)
• v dlouhodobé perspektivě a v souladu s legislativními normami
• v souvislostech s aktivitami
– ekologickými
– sociálně ekonomickými aktivitami (resocializace – využití rekultivované krajiny
člověkem)
Volbu způsobu rekultivace ovlivňují:
Faktory ekologické mezi které řadíme jednotlivé složky životního prostředí (litosféra,
atmosféra, hydrosféra, pedosféra, biosféra) a geografickou polohu.
Významné jsou i faktory sociálně-ekonomické např. prostor pro průmyslové aktivity,
zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, ale i obytný prostor, technická infrastruktura
a prostor pro využití volného času, zejména pro sport.
Základem je však vždy nově vytvořená morfologie území, která je konečným
produktem báňské činnosti.
Požadavky na rekultivovanou krajinu:
Obnovovaná krajina by měla být:
• ekologicky vyvážená
• zdravotně a hygienicky nezávadná
• efektivně i potenciálně produktivní
• esteticky a rekreačně působivá
• směrována ke koncepci pestré krajinné struktury
• využitelná pro další rozvoj území
2.4 Radiační a tepelný režim na výsypkách
Problematikou půdních režimů v krajině ve vazbě na fungování ekosystémů se podrobně
zabývá kapitola osmá. V této podkapitole je pozornost zaměřena na výsypky z hlediska jejich
radiačního a tepelného režimu.
Sluneční záření se na povrchu Země rozděluje na tyto hlavní toky:
• odraz
• zjevné teplo
• latentní teplo výparu
• tok tepla do půdy
• poměrně méně energie se využívá ještě fotosyntézou (primární produkce) a na ohřev vegetace.
27

Radiační režim holých ploch a porostů
Na suchých holých plochách se většina sluneční energie přeměňuje na zjevné teplo.
Teplota pod vlivem slunečního záření rychle stoupá. Tok tepla do půdy je poměrně malý,
protože suchá půda nevede teplo. V noci se suché holé plochy rychle ochlazují. Nastává
pouštní efekt velkých rozdílů teplot mezi dnem a nocí. Na holých plochách bez vegetace
neprobíhá fotosyntéza ani se energie neváže při ohřevu biomasy.
Naopak na plochách vlhkých a zejména na plochách zarostlých vegetací se většina
slunečního záření spotřebovává na výpar vody. Rostliny dobře zásobené vodou vypařují vodu
listy prostřednictvím průduchů, které řídí rychlost výparu (transpirace). Listová plocha rostlin
je vyšší nežli plocha porostu. Poměr mezi listovou plochou a plošným průmětem porostu se
nazývá „pokryvnost listoví“ (leaf area index). Jeho hodnota u vyvinutých porostů je 3 – 5.
Rostliny tedy mají velkou efektivní plochu pro výpar, navíc přijímají vodu kořeny z půdy.
Kořeny mají velkou povrchovou plochu.
Specifická problematika toků energie na výsypkách byla předmětem prací pracovníků AV
ČR pod vedením J. Pokorného v projektu řešeném pro MŽP (Pokorný 2006).
Výsypky jsou příkladem extrémně suchých ploch bez rostlinstva a bez vyvinuté půdy.
Povrch výsypek lze srovnávat s povrchem pouště. Je to povrch bez vegetace, fyzikální
substrát bez organických látek a bez edafonu (půdní organismy). Na výsypkách se sluneční
energie přeměňuje odrazem a tokem do zjevného tepla. Výsypky se během dne přehřívají.
Jedním z kriterií úspěšných rekultivací výsypek je tedy změna radiačního režimu. Pokud
se na výsypkách snižují teplotní amplitudy, tj. pokud se snižují teplotní rozdíly mezi dnem a
nocí, výsypka tlumí teplotní výkyvy. Zásadní je též srovnání teplot povrchu výsypky
s okolím. Suché výsypky bez vegetace a vody jsou nejteplejšími místy v krajině, protože
v letních slunných dnech – sluneční energie se uvolňuje jako zjevné teplo.
Pokud se na výsypce rozvíjí vegetace, tak se její povrch chladí přes den výparem vody.
Teplota rekultivované výsypky se potom snižuje a blíží teplotě okolí porostlého vegetací.
Časový vývoj teplot na rekultivovaných výsypkách lze sledovat detailně terénním
měřením. Velice výhodným nástrojem ke sledování úspěšnosti rekultivací je dálkový
průzkum Země. S úspěchem bylo využito snímků satelitu Landsat ke sledování časových
změn rekultivovaných výsypek. Využívá se též termovizních snímků kombinovaných
s pozemním měřením.
Kriteriem úspěšnosti rekultivace je potom jednak množství vegetace, biodiverzita, tlumení
denních pulzů teplot a přiblížení teplotnímu režimu okolní vegetaci.
Jak velké tepelné ztráty vznikají na plochách povrchových těžeb a výsypek ukazuje
následující multispektrální snímek příhraničního území severních Čech a jižního Saska
z družicových dat Landsat (viz obr. č. 2.1). Dokazuje, že během letního slunného dne většina
dopadající sluneční energie se na plochách povrchových těžeb a na výsypkách neúčinně ztrácí
ve zjevném pocitovém teple. Naproti tomu plochy s kvalitní vegetací dokáží udržet vodu
a velmi účinně mírní teplotní výkyvy o cca. 15 °C, jak ukazují lesní ekosystémy Krušných
hor, Českého středohoří a Doupovských hor.
28

Obr. 2.1: Hodnocení krajinných funkcí pomocí multispektrálních družicových dat Landsat,
PřF UK Praha.
[ °C
(Pramen: Hesslerová, P. 2008 – cit. Seják 2008)
Kriteriem úspěšnosti rekultivace je potom jednak množství vegetace, biodiverzita, tlumení
denních pulzů teplot a přiblížení teplotnímu režimu okolní vegetaci.
V duchu doporučení v kapitole osmé je tedy potřebné pro úspěch rekultivace v prvé řadě
vrátit vodu do revitalizovaného území a v návaznosti na toto primární opatření založit vitální
vegetaci.
2.5 Technologie rekultivací
V období posledních 30 let lze shrnout technologické postupy rekultivace po těžbě do
následujících etap:
Etapa přípravná – období otvírky a přípravy těžby, týká se projekční činnosti a
koncepcí. Zaměřena pedologický, geologický a hydrogeologický
průzkum nadložních hornin a zemin.
Etapa důlně-technická – období těžby, odkliz zemin, zakládání výsypek.
Etapa ekotechnická – fáze technická: práce technické povahy – terénní úpravy, návoz
zúrodnitelných zemin, výstavba komunikací, hydromeliorační
a hydrotechnické úpravy,
– fáze biotechnická zaměřena na tvorbu zemědělských pozemků,
založení lesnických porostů a kultur.
Etapa postrekultivační – období ukončení vlastních rekultivací, zařazení ploch do běžného
ošetřování, obhospodařování a revitalizace.
29

Ekotechnická etapa rekultivace
Ekotechnická etapa je podrobněji rozebrána, protože je nejvýznamnější částí rekultivací.
Je komplexem prací technického charakteru, podmiňujících následný biologický způsob
rekultivace.
Technické práce zahrnují :
• práce spojené s úpravou pozemku, odstranění balvanů a kamenů, cizích předmětů,
stabilizační opatření a úprava svahů,
• zemní práce jsou spojeny s navážkou vhodných zemin (s humózními horizonty
produktivních půdních typů, nebo zúrodnitelnými půdotvornými substráty),
a základními půdními melioracemi,
• úpravu hydrografické sítě, tj. vybudování melioračních zařízení, příkopů, vodních
nádrží, event. úpravu stávajících toků,
• realizací protierozních opatření technického nebo biologicko-technického charakteru
(terasování, průlehy, trvalé protierozní stupně, vsakovací pásy aj.),
• vybudování příjezdových a obslužných komunikací a potřebných objektů.
Po skončení technických prací následuje biotechnická rekultivace. K zúrodnění
použitého překryvu povrchu rekultivovaných pozemků se navrhuje meliorační osevní postup.
Jeho cílem je biologické oživení půdotvorného substrátu a tvorba půdy. Současně se na
základě zjištěných agrochemických vlastností půd upravuje i živinný režim půd.
Biotechnické fáze se v zásadě člení dle druhu na:
• zemědělskou rekultivaci (orná půda, louky, pastviny, zahrady, vinice, sady jako
součásti zemědělského půdního fondu)
• lesnickou rekultivaci (ozelenění i dřevní porosty)
• hydrická (tekoucí a stojaté vody)
• ostatní (sportoviště, hipodromy, autodromy, řízená sukcese, a pod)
Rekultivace zemědělských půd
Provedením rekultivací půd se obnovuje půdní fond, který byl v předcházejícím období
vyjmut převážně ze zemědělského obdělávání.
Zemědělská rekultivace je založena na tom, že rekultivovaná území budou využita pro
zemědělské obhospodařování. K tomuto druhu rekultivace je vhodné využít ty devastované
plochy, které navazují na stávající zemědělsky využívané území nebo se jedná o terén rovný
či mírně skloněný (např. vnitřní úrovňové výsypky, náhorní roviny převýšených výsypek).
Provádí se dva způsoby zemědělské rekultivace, a to přímo bez překrytí ornicí. Jedná se
o přímou biologickou rekultivaci zemin uložených na povrchu výsypek, jež mohou být
kvartérního původu – spraše, sprašové hlíny a svahoviny, nebo i některé typy šedých jílů
(malý rozsah). Druhým způsobem jsou nepřímé rekultivace, kde urovnaný povrch výsypek je
převrstven uměle vytvořeným horizontem (ornicí), tento způsob dává předpoklady vytvoření
nové zemědělské půdy s možností jejího intenzivního využívání pro zemědělskou činnost. Za
optimální mocnost převrstvení ornicí je považován překryv 0,5 m. Případně je možné
převrstvit povrch výsypek i kvartérními sedimenty (sprašovými hlínami) v mocnosti 0,3 m
a poté překrytí ornicí v mocnosti 0,3 m.
Rekultivace probíhá několik let a je založena na racionálním využití agrotechniky
a správné volbě rekultivačního osevního postupu (viz schéma 2.3 a 2.4).
30

Schéma 2.3: Technologie zemědělských rekultivací (cit. Kryl, Fröhlich a Sixta, 2002)
TECHNOLOGIE ZEMĚDĚLSKÝCH
REKULTIVACÍ
Technická fáze
Biotechnická fáze
terénní úpravy
skrývka a
navážka
vhodných
zemin
výstavba
systému
komunikací
základní
půdní
meliorace
hydromeliorační
úpravy
výstavba
provozních
staveb
volba rekultivačního
osevního postupu
s překryvem
bez překryvu
organické
hnojení
minerální
hnojení
ochrana kultur
jeteloviny
jetelino-travní
směsky
obiloviny
volba rekultivačně
vhodných plodin
traviny
luskoviny na
zel. hnojení
energetické
(šťovík,
konopí)
Zemědělské rekultivace na antropogenních půdách
Schéma 2.4: – Zemědělské rekultivace a jejich funkce na antropogenních půdách
Funkce
Environmentální
Biodiverzita rostl. druhů
Zlepšení životního
prostředí
Protierozní funkce
Ochrana krajiny
Potravinářská
Produkční
Nepotravinářská
Mimoprodukční
Zvýrazňující funkce
ekologické
Konvenční
plodiny
Alternativní
plodiny
Tech. a energetické
plodiny a dřeviny
Alternativní
plodiny
(zelený úhor)
Obiloviny
Okopaniny
Pícniny
Ovocné sady
Vinice
Louky
Pastviny s
intenzivním
využíváním
Řepka
Slunečnice
Konopí
Šťovík
Rychle rostoucí
dřeviny
Louky
Pastviny s
extenzivním
využíváním
31

Lesnické rekultivace
Lesnická rekultivace využívá k zalesnění plochy, které nejsou vhodné pro zemědělské
využití. Důležitá je volba druhové skladby dřevin (převažují dřeviny původní), ošetřování a
probírky mladého porostu.
Vhodnou výsadbou dřevin a keřů se zakládá trvalý lesní porost, s převážně jinou než
produkční funkcí lesa (půdoochranná, rekreační).
Postup při lesnické rekultivaci
Lesnické rekultivace jsou zpravidla na haldách, odvalech, výsypkách – plochách
nevhodných pro zemědělské využití.
I. etapa: diagnostika příčin – vytipovat plochy vhodné pro zalesnění – větší svažitost cca
30 %, horší kvalita zemin (šedé jíly s překryvem sprašových hlín).
II. etapa: odstranit příčiny devastace – upravit plochy k výsadbě, urovnat povrch,
odstranit překážky.
III. etapa: výsadba dřevin – odpovídajících zemině a způsobu devastace.
V rámci lesnické rekultivace jsou prováděny:
• Fáze technická
terénní úpravy, odstranit překážky, odvodnit, upravit vodní toky a plochy,
• Fáze biotechnická
zalesnění, lesní pásy, větrolamy, umístění porostů, výsadba do jamek či brázd
(viz schéma 2.5 a 2.6)
Při lesnické rekultivaci je důležitá vhodnost (případně původnost) dřevin u hlediska
funkcí:
• hospodářské – jasan, letní, zimní, jilm, klen, modřín, dub červený
• přípravné a meliorační – jeřáb, bříza, jíva, osika, olše keře – ptačí zob, trnka, bez
černý
• meliorační a hospodářské – olše lepkavá a šedá, topol, lípa malolistá a stříbrná,
borovice lesní
Plodiny vhodné k přípravě půdy před výsadbou dřevin:
• komonice bílá, štírovník – pěstovat po dobu 2 roků – pak výsadba dřevin
Rekultivační cyklus nutné dokončit za 10-15 let, pak zahájit lesní hospodaření.
Dřeviny vhodné pro rekultivace skládek (např. popele):
• stromy: olše lepkavá a šedá, bříza bradavičnatá, topol bílý, vrba, lípa srdčitá, hloh
obecný, akát
• keře: ptačí zob, rakytník
32

Schéma 2.5: Technologie lesnických rekultivací (cit. Kryl, Fröhlich a Sixta, 2002)
TECHNOLOGIE LESNICKÝCH REKULTIVACÍ
Technická fáze
Biotechnická fáze
terénní úpravy
meliorace
navážky zemin
základní půdní
meliorace
hydromeliorace
výstavba
komunikací
agrotechnická
výběr a volba
dřevin
kvalita sadebního
materiálu
technika výsadby
péče o založené
kultury
po výsadbě
vylepšování
ošetřování probírky
plecí seč
po zapojení
přeměny, zásahy
výchovné
podporou výsadeb
kypřením
likvidace buřeně
ochrana před
zvěří
přihnojování
Schéma 2.6: Funkce lesnických rekultivací
Lesnické
rekultivace
Lesy
ochranné
Lesy zvláštního
určení
Parkové
úpravy
Plnění funkce
lesa
Mimoprodukční
funkce
Plnění funkce
lesa
Mimoprodukční
funkce
Ostatní
plocha
Mimoprodukční
funkce
Nepříznivé
stanoviště
Odvaly a
výsypky
Prudké svahy
Strže, sutě a
písky
Půdotvorné
Protierozní
Hydrické
Environmentál.
Veřejný zájem
Imisně
poškozené
PHO
Obory
Lázeňské a
rekreační
Půdotvorné
Protierozní
Hydrické
Environmentální
Rekreační
Krajinotvorné
Diverzita
Příměstské
plochy
Parky
Sadové úpravy
Funkční a rekr.
zeleň
Skupinové
výsadby
Krajinotvorba
Společenský
zájem
Rekr. a spor.
využití
Krajinotvorné
Úprava ploch
v okolí
komunikací
33

Vodohospodářské (hydrické) rekultivace
Důležitou formou a součástí realizace sanačních a rekultivačních prací jsou
i hydrotechnická opatření spojená s tvorbou nového vodního režimu v krajině narušené
těžební činností.
Významnou formou zahlazení následků báňské činnosti, jejíž význam bude v blízké
budoucnosti stoupat, je zavodnění zbytkových lomových jam – hydrická rekultivace (viz.
schéma 2.7). Při tomto způsobu rekultivace je třeba věnovat dostatečnou pozornost sanačním
pracím (př. těsnění sloje, dna, stabilizaci břehů apod.). Velkým problémem je i zajištění
dostatečného množství kvalitních vodních zdrojů pro naplnění zbytkových jam a zajištění
podmínek udržení vysoké kvality vody ve vzniklých jezerech.
Území po těžbě se zachovává jako vodní plocha. Je vhodným prostředím pro rekreaci,
zvláště v příměstských oblastech, i pro chov ryb. Představuje cenný prvek ekologické stability
krajiny.
Postup vodohospodářské rekultivace:
• úprava vodního režimu a stanoviště
• úzká návaznost na rekultivaci lesnickou a zemědělskou
Etapy:
1) přípravná – obdobně jako pro zemědělské a lesnické rekultivace
2) odstranění příčin devastace vodního režimu
- protierozní ochrana
- odvodnění mokřin, svážných území, sesuvy – drenáže
3) úprava vodních toků – příkopy, bystřiny, potoky, řeky
- vytvoření vodních ploch na vytěžených dolech, propadlinách aj.
- využití vody z rekultivací k zavlažování polí, luk, pastvin
Ostatní rekultivace
Do ostatních rekultivací se řadí plochy, které nemají primárně sloužit k hospodářskému
účelu, ale slouží např. ke zvýšení biodiverzity krajiny a posílení systému ekologické stability,
stavbě nadzemních objektů, rozvoji podnikatelských aktivit, vybudování skládek, sportovních
areálů, autodromu apod.
Členění ostatních rekultivací:
Zpravidla jsou ostatní rekultivace členěny dle účelu, pro který byly projektovány (viz. schéma
2.8).
Ostatní veřejná zeleň: zeleň ve sportovních a rekreačních zónách, podle vodních toků
a vodních nádrží, remízků, sukcesních ploch a podél cest a komunikací.
Ostatní komunikace: místní a účelové komunikace, parkovací plochy.
Rekreační a sportovní plochy: hřiště a stadiony, jízdárny, dostihové dráhy, střelnice.
Rekreační a ubytovací plochy: kempy, tábořiště.
Kulturní a osvětové plochy: zoologická zahrada, skanzen.
Pro podnikatelské aktivity: pro komerční využití.
Pro nápravu negativních projevů těžební činnosti je rekultivační činnost klíčovým
prostředkem k obnově ekologicky stabilní krajiny. Rekultivaci nemůžeme považovat pouze
jako povinnost ze zákona, ale je i naší morální povinností pro příští generace a příspěvkem
k trvale udržitelnému rozvoji.
34

Schéma 2.7: Struktura hydrických forem rekultivací
HYDRICKÉ
REKULTIVACE
Odvodnění povrchu výsypek a svahů
zbytkových jam
Příkopy
Průlehy
Terasy
Retenční nádrže, Poldry
Sanační odvodnění
Drény
Kamenná odvodňovací žebra
Převedení vod
Budování přítokových koryt a kanálů
Ostatní hydrické úpravy
Zavodňování zbytkových jam
Vyžaduje
Sportovní a rekreační plochy
Příměstské rekreace a koupání
Zajištění stability svahů -
břehů
Zajištění kvality vody
Těsnění uhelné sloje a
propustných
nadložních horizontů
Malé vodní nádrže
Močály a mokřady
Přirozeně vzniklé biotopy, cenné
Dostatek vody pro
rozvoj flory a
fauny
Stabilizace vodního režimu
Schéma 2.8: Struktura ostatních rekultivací
Ostatní
veřejná zeleň
Ostatní
komunikace
Rekreační a
sportovní
plochy
Pro
podnikatelské
aktivity
Ostatní
rekultivace
Rekreační a
ubytovací
plochy
Jiné plochy
Kulturní a
osvětové
plochy
35

2.6 Rekultivace skládek odpadů, odkališt a složišť
V průmyslové krajině Podkrušnohoří se můžeme setkat i s problémy rekultivace skládek
odpadů, odkališť popílků či kalů a složišť, nebo i brownfields.
Povinnost rekultivovat skládky odpadů, odkaliště i složiště je rovněž dána legislativními
normami.
Jde zejména o zákon č. 334/92 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu s navazující
vyhláškou č. 13/1994 (ale i dalších norem – horní zákon, o územním plánování a stavebním
řádu, o vodách, o odpadech a o posuzování vlivů na ŽP).
Na rozdíl od rekultivací po těžbě nerostných surovin, kdy je zdevastována hydrická síť,
výrazně pozměněna pedosféra, odstraněna vegetace, i fauna, jsou rekultivace skládek odpadů,
odkališť i většiny složišť realizovány na relativně malých plochách.
Skládky jsou technická zařízení určená k ukládání určitých druhů odpadů podle terénního
umístění jsou členěny na skládky nadúrovňové, úrovňové a podúrovňové.
Odkaliště je přírodní či uměle vytvořený prostor pro trvalé nebo přechodné ukládání kalů.
Nejčastěji se ukládají do odkališť průmyslové kaly, které tvoří kaly popelové nebo
technologické.
Složiště jsou útvary vzniklé z odpadních látek při průmyslovém zpracování uhlí, rud
železa nebo barevných kovů či uranu. Své okolí mohou znečišťovat.
Cílem rekultivací je přeměna devastovaných ploch tak, aby byly funkční (zejména
ekologicky) a začlenily uzavřené recentní útvary do krajiny.
Rekultivace těchto recentních útvarů má obdobné fáze jako rekultivace po těžbě uhlí a to:
• přípravnou fázi (uplatňování záměrů z územně plánovací dokumentace. Po územním
rozhodnutí následuje vypracování projektu rekultivace, který je schvalován ve
stavebním řízení).
• provozně – technologickou fázi (je obdobím provozu uvedených recentních útvarů).
• biotechnologickou fázi (tvoří ji vlastní rekultivace, která se dělí na technickou
a biologickou. Technická část spočívá v terénních úpravách, v navážce zemin,
v úpravě vodního režimu, technické stabilizaci svahů a výstavbě komunikací.
Biologická část je řešena formou travních porostů a lesnických rekultivací).
• postrekultivační fázi (začíná předáním zrekultivovaných pozemků do následného
užívání, ale ve většině případů pokračuje sledování vlivu na životní prostředí na
vybudovaném monitorovacím zařízení)
2.7 Charakteristika rekultivované krajiny
Kvalitně provedená rekultivace má být ekologicky vyvážená, zdravotně a hygienicky
nezávadná, efektivně i potenciálně produktivní, esteticky a rekreačně působivá. Má
směřovat k vytváření pestré krajinné struktury, vhodného zastoupení zemědělských, lesních,
vodohospodářských a rekreačních ploch.
36

Náklady na provedení jednoho hektaru rekultivované plochy se v posledních letech
pohybovaly v závislosti na druhu rekultivace ve výši (cit. Kašpar 2008):
Druh
Náklady v Kč/ha
Rekultivace lesnická…………………..1 400 000
Rekultivace zemědělská orná půda……. 900 000
Rekultivace zemědělská louka…………. 600 000
Rekultivace ostatní…………………….1 000 000
Rekultivaci krajiny je třeba chápat jako řízený proces obnovy krajiny postižené těžbou
případně i jinou lidskou činností. Jejím cílem je obnovení přirozené rovnováhy krajiny.
Zahrnuje práce technického charakteru (terénní úpravy, stabilizační opatření, hydrotechnická
opatření apod.), ale i biologického charakteru (tvorba agroekosystémů, zemědělské využití,
lesní výsadba, pěstební péče apod.). Je nutné dále podpořit revitalizací, tj. funkční zapojení do
krajiny, respektive takovou konečnou úpravu devastovaného území, která zajistí vytvoření
estetického krajinného fenoménu, obnovení přirozených funkcí ekosystému a zároveň umožní
plné využití území v souladu s územním plánem (Dejmal 2008).
Literatura:
Čermák, P., a kol.: Rekultivace území, VÚMOP Praha 1999
Dejmal, I.: Demografické a sociální limity rozvoje Podkrušnohorské pánve, Studie, 24s., 2007.
Kašpar, J.: Vliv zahlazování následků báňské činnosti na cenu uhlí. VŠB Ostrava 2008
Kryl V., Frölich E., Sixta J.: Zahlazení hornické činnosti a rekultivace, VŠB Ostrava 2002
Pokorný, J.: Dissipation of solar energy in landscape – controlled by management of water and vegetation. –
Renewable Energy, Amsterdam, 24: 641-645. 2001
Pokorný, J.: Krajina jako dynamický, živý systém – člověk řídí toky energie, vody a látek v krajině. 2001
Pokorný, J., Rejšková, A. 2008, Water cycle management, In: Erik Jorgensen and Brian D. Fath (Editor in Chif),
Ecological Engineering. Vol. 5 of Encyclopedia of Ecology, 5 vols. Pp. (3729 – 3737) Oxford: Elsevier
Pokorný, J., Šíma, M., 2006 Význam velkoplošných rekultivací pro ochranu klimatu – koloběh vody,
energetická bilance krajiny, využití DPZ. Regions, Regionální workshop Rekultivace a socioekonomické
aspekty (10. – 11. 4. 2006, Most) pp 38 - 41
Pokorný, J.,: Sborn, konf.,Tvář naší země – krajina domova,21-23 února 2001, Pražský hrad a Průhonice, p. 38-
44, Praha.
Štýs, S. a kol.: Rekultivace území postižených těžbou nerostných surovin. SNTL, Praha, 1981
Štýs, S.: Mostecko – minulost–současnost, Most, 2001
Vráblíková, J. a kol.:Charakteristika přírodních poměrů v antropogenně postižené oblasti Severních Čech. Studia
Oecologica číslo 2/2007, FŽP UJEP Ústí nad Labem
Vráblíková, J. a kol.:Možnosti trvale udržitelného hospodaření v antropogenně postižené krajině. 123 str. UJEP
Ústí nad Labem 2007
Vráblíková, J. a kol.: Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří I. část Přírodní a sociálně
ekonomické charakteristiky disparit. 182 str. FŽP UJEP 2008
Vráblíková, J., Vráblík, P.: Příspěvek k problematice disparit v Podkrušnohoří. Studia Oecologica číslo 1/2008,
FŽP UJEP Ústí nad Labem
Vráblíková, J., Vráblík, P.: Aplikovaná pedologie. UJEP FŽP, Ústí n. L., 2008
37

3. Revitalizace krajiny
3.1 Terminologie obnovy krajiny a stresových faktorů působících zátěž
prostředí
Pojem revitalizace (revitalization, reviving, revivification) – se zařadil v posledním období
mezi často frekventované termíny. Kromě vazby na biologii (návrat k životu) je v druhé
polovině 20. století pojem revitalizace vztahován ke krajině.
V současnosti se v české odborné literatuře používá v širším a užším slova smyslu.
V širším slova smyslu tento termín označuje všechny aktivity, včetně sociálně
ekonomických, související se zlepšováním kvality životního prostředí v člověkem negativně
ovlivněných územích, jedná se o český termín adekvátní k anglickému termínu restoration.
Tento termín se používá v dále uvedených souvislostech:
revitalizací rozumíme například funkční zapojení do krajiny, respektive takovou
konečnou úpravu devastovaného území, která zajistí vytvoření estetického krajinného
fenoménu, obnovení přirozených funkcí ekosystému a zároveň umožní plné využití území
v souladu s územním plánem (Lysenko 1996).
Dále pod pojmem revitalizace rozumíme návrat krajiny s narušeným horninovým
prostředím do stavu před lidským zásahem. I když nemůže jít o skutečný návrat do
původního stavu, ale o jakýsi kompromis, o úpravu, která bude respektovat jak přírodu, tak
lidské osídlení a činnost lidí (Kukal, Reichman 2000).
S poněkud užším pojetím se setkáváme v definicích Lisického (1993), Klindy (2000),
kteří uvádějí revitalizaci jako oživení prostředí, obnovu podmínek pro druhovou
různorodost. Cudlín (2002) rozumí pod pojmem revitalizace krajiny zvyšování její
ekologické stability.
S termínem revitalizace se v ČR setkáváme i běžně v praxi. Je součástí krajinotvorných
programů MŽP, Programu péče o krajinu v souvislostech s obnovou života v krajině,
případně vybraných segmentů krajiny (Program revitalizace říčních systémů).
V současnosti je význam biologický a environmentální často rozšiřován o ekonomickou
dimenzi a je spojován s komplexní sociálně-ekonomickou obnovou regionu (zdevastované
krajiny, sídelních útvarů, vytváření pracovních míst a prosperity), zejména na Ostravsku
a v Severních Čechách – v Severočeské hnědouhelné pánvi (SHP).
V anglosaské literatuře, ale i v našich zemích, se můžeme setkat s celou řadou pojmů,
respektive terminologických překryvů, které se „oživení prostředí a obnovy podmínek na
druhovou různorodost“ týkají, obdobnými termíny jsou:
Obnova krajiny (recovery, restoration, regeneration, rehabilitation, revival, rebirth,
reestablishment, renovation, reconditioning).
Rekultivace krajiny (reclamation, recultivation) – lidská činnost zaměřená na obnovu
přirozených vlastností a hodnot člověkem narušené krajiny (Encyklopedie Země 1983).
- opětovná kultivace znehodnocených pozemků (např. po těžbě nerostných surovin) za účelem
jejich navrácení do zemědělské výroby nebo pro zalesnění (Klinda 2001).
Meliorace krajiny (melioration) – obnova žádoucích vlastností degradované krajiny (Štýs
1981).
- soubor opatření různého druhu zaměřený na úpravu přírodního prostředí s cílem jeho lepšího
využití (Klinda 2001).
Rehabilitace krajiny (rehabilitation, restitution) – návrat k ekologické stabilitě a estetickým
kvalitám (Petříček 2002).
- uvedení něčeho do původního stavu – např. krajiny (Akademický slovník 2000).
38

Optimalizace krajiny – hledání společensky optimálního stupně destabilizace ve srovnání
s přírodním stavem; tento stav stačí pro uspokojování všech našich potřeb, aniž by došlo
k narušení regulačních a regeneračních procesů v krajině (Cudlín 2002).
- vyhledávání nejlepší možné varianty, řízeného děje, rozhodnutí a postupu (Akademický
slovník 2000).
Rekonstrukce (reconstruction) – rekonstrukce přírodních geobiocenóz (Kubeš J. 1997).
- navrácení původních vlastností, obnovení do původní podoby (Klimeš, 1981).
Remediace (remediation) – cílem je obnova přirozených vlastností půdy znečištěné
průmyslovou činností (Němeček,1999).
Regenerace (regeneration, recovery, resuscitation) – rozumí se schopnost organizmu
obnovovat buňky, orgány nebo celé části těla, případně i krajinný segment.
- všeobecně jde o uvedení do původního stavu, např. krajiny (Klinda2001).
Sanace (Sanierung) – ozdravění, náprava špatného stavu.
Obr. 3.1: Terminologické vazby k pojmu revitalizace krajiny
Rekultivace
Rekonstrukce
Obnova
Revitalizace
krajiny
Meliorace
Rehabilitace
Remediace
Regenerace
S obnovou krajiny a revitalizací je vždy spojena zátěž prostředí. Zátěž prostředí je úzce
spjata s problematikou stresové ekologie (stress ecology) a stresu.
Stres – je stav biologického systému projevující se souborem všech nespecifikovaných
změn, vyvolaných určitým stresovým faktorem.
– je důsledek zatížení organismu environmentálními vlivy.
Stresory – jsou faktory prostředí, které negativně působí na přirozený vývoj organismu, na
jeho stav a rozmnožování. Může se jimi stát jakákoliv látka (nebo její nedostatek), energie,
organismus nebo lidská činnost, jakmile svou velikostí nebo trváním svého působení překročí
kapacitu systému udržovat jej v dynamické rovnováze a vyžaduje vnější zásah. (Klinda 2000).
Zátěž prostředí působí stresové faktory jak přírodní (exogenní a endogenní), tak
antropogenní. Přehled stresových faktorů působících zátěž prostředí je uveden v tab. č. 3.1.
39

Tabulka 3.1: Členění stresových faktorů působících zátěž prostředí
teplota, světlo, vítr
atmosférické srážky
podnební a
chem. látky přír. původu
povětrnostní
elektrické výboje
abiotické
oheň
přírodní
antropogenní
biotické
půdní
faktory
biotické
faktory
agrotechnické
rekreační
cílení
zásahy
průmyslové
škodliviny
vlhkost
fyzikální struktura
chemické složení
půdní reakce
3.2 Metodické základy revitalizace krajiny
živočichové (háďátka, roztoči, hmyz, ptáci, savci)
patogenní mikroorganizmy
(viry, houby, mikroorganizmy)
vzájemné ovlivňování (Aleopatie, parazitismus)
mechanické škody při obdělávání půdy
používání agrochemikálií
negativní důsledky turistiky a cestovního ruchu
výstavba (sídla, průmyslové komplexy, rozvoj
zemědělství)
stavby silnic a dopravní infrastruktura
nádrže
těžba dřeva
těžba uhlí
výsypky
skládky
plynné (oxidy síry, dusíku, fluor, chlor, smog, ozon)
pevné (popílek, úlety z cementáren)
Při výzkumu revitalizačních procesů či realizací revitalizačních programů v krajině je
nutné vycházet z teoretických základů jako jsou:
- biologické principy ochrany přírody (conservation biology)
- stresová ekologie (stress ecology)
- krajinná ekologii (landscape ecology)
- biologické principy revitalizačních opatření (restoration ecology)
- biodiagnostika.
Dále pak je třeba stanovit základní zásady revitalizace krajiny, které lze shrnout do
následujících bodů:
1) Posunout současný stav krajiny (při zachování potřebné produkční schopnosti) směrem po
vývojové ose ke klimaxu (aby byla minimalizována pravidelná energetická dotace nutná pro
udržení navrženého stavu).
2) Snažit se o komplexní přístup – v návrhu je třeba uvažovat pokud možno všechny
podstatné části krajinného systému (včetně jejich další údržby).
40

3) Revitalizační opatření je třeba provádět na co největší ploše v „uzavřené oblasti“
(např.povodí, či subpovodí).
4) Navržená opatření musí být proveditelná a jejich následky musí být společensky
akceptovatelné.
Hlavním nástrojem hodnocení revitalizace je management ekosystému v rámci trvale
udržitelného rozvoje. Řeší čtyři problémové okruhy:
1) sleduje a popisuje rozmanitost živých organismů;
2) je snaha porozumět vlivu lidských aktivit na druhy, společenstva a ekosystémy;
3) vyvíjí mezioborové přístupy k ochraně a obnově biodiverzity;
4) úspěšnost revitalizačního zásahu hodnotit na podkladě monitorování populací
a společenstev.
Obecně lze konstatovat, že se můžeme setkat s revitalizací v různých částech přírody
a krajinných segmentů, a to např.:
* v narušených ekosystémech v chráněných územích (části přírody – lesní i nelesní
ekosystémy),
* vodním režimu krajiny (krajinné segmenty – drobné vodní toky, říční nivy, místa
přirozené akumulace vod, vodní nádrže a mokřady),
* kulturní krajině (krajinné segmenty jsou skupiny geobiocenů v rámci bioregionů, malá
povodí v lesnicko-zemědělské krajině),
* sídelní krajině (krajinné segmenty – leso–zemědělská krajina, s rozptýlenou krajinnou
strukturou, malá sídla a usedlosti,
* u antropogenně vzniklých segmentů krajiny – rekultivace. (krajinné segmenty místa
intenzivní těžební či průmyslové činnosti, haldy, odvaly, výsypky, skládky).
Uvádíme příklady postupů při revitalizaci výše uvedených částí přírody a krajinných
segmentů, při kterých se vychází ze:
- zjištění stupně jejich narušenosti
- z rozhodnutí o potřebě revitalizace
- z návrhu revitalizačních opatření
- zjištění míry úspěšnosti zásahu sledováním dalšího vývoje
Příklad revitalizace narušených ekosystémů v chráněných územích
Krajinný segment
Lesní i nelesní ekosystémy.
Stupeň narušenosti - zjišťování
Hodnocen reakcí ekosystému na působení stresových faktorů hodnocením
regeneračního potenciálu.
Rozhodnutí o potřebě revitalizace
Plány péče v CHÚ.
41

Návrh revitalizačních opatření
Ponechání těchto ekosystémů samovolnému vývoji, ekologicky šetrné
hospodaření, využití přirozené obnovy a zkrácení obnovných cyklů, změna
druhové skladby, regulace biologických škůdců, blokování sukcesního stadia.
Sledování úspěšnosti zásahu
Monitorováním vývoje ekosystémů.
Příklad revitalizace vodního režimu krajiny
Krajinný segment
Drobné vodní toky, říční nivy, místa přirozené akumulace vod, vodní nádrže
a mokřady.
Stupeň narušenosti - zjišťování
Narušenost vodního režimu, změna koryta toku, snížení samočisticí schopnosti
toku, přeměnou říčních niv, zrychlením odvodu vody z krajiny, narušení
malého oběhu vody v krajině.
Rozhodnutí o potřebě revitalizace
Programem revitalizace vodních toků, komplexní pozemkové úpravy v rámci
územně plánovací dokumentace.
Návrh revitalizačních opatření
Revitalizace koryta toku, změna využití nivy, úprava drenážních systémů,
úprava vodních nádrží, udržování a zakládání mokřadů, (obrana proti stavům
sucha).
Sledování úspěšnosti zásahu
Hydrologická měření a bioindikace změn vodního režimu v krajině.
Zvláštní postavení, zejména pro svůj rozsah.
Příklad revitalizace ekologické stability kulturní krajiny
Krajinný segment
Skupiny geobiocenů v rámci bioregionů
Malá povodí v lesnicko-zemědělské krajině.
Stupeň narušenosti - zjišťování
Destabilizace krajiny, stupeň ekologické stability, narušení retenční schopnosti
krajiny, hodnocením krajinného rázu.
Rozhodnutí o potřebě revitalizace
Územní systémy ekologické stability na lokální úrovni,
Program péče o krajinu, komplexní pozemkové úpravy, územně plánovací
dokumentace.
Návrh revitalizačních opatření
Rekonstrukce a doplnění biocenter, biokoridorů a interakčních prvků,
Protierozní a protipovodňová opatření, opatření ke zvýšení retenční schopnosti
krajiny.
Sledování úspěšnosti zásahu
Monitorováním změn v krajině.
42

Příklad revitalizace sídelní krajiny
Krajinný segment
Leso-zemědělská krajina s rozptýlenou krajinnou strukturou,
Malá sídla a usedlosti.
Stupeň narušenosti - zjišťování
Narušeny hygienické a estetické parametry životního prostředí sídel.
Narušení plnění sociálních funkcí.
Rozhodnutí o potřebě revitalizace
Územně plánovací dokumentace, Programy péče o sídla, Generel městské
zeleně.
Návrh revitalizačních opatření
Jsou směrovány na zlepšení sídelní infrastruktury, výsadbu a údržbu zeleně,
posílení vazby sídel na krajinu.
Sledování úspěšnosti zásahu
Zhodnotit formou demografické studie obyvatelstva.
Příklad revitalizace antropogenně vzniklých segmentů krajiny – rekultivace
Krajinný segment
Místa intenzivní těžební či průmyslové činnosti, haldy, odvaly, výsypky,
skládky.
Stupeň narušenosti - zjišťování
Plochy s nejnižšími stupni ekologické stability,minimum bioty, převaha
minerálních složek v půdních substrátech.
Rozhodnutí o potřebě revitalizace
Územně technické řešení rekultivace jako součást územně plánovací
dokumentace.
Návrh revitalizačních opatření
Rekultivace zemědělské, lesnické, hydrické i pro rekreační a ostatní účely,
Dále rekultivace ploch po starých ekologických zátěžích a remediace půdy.
Sledování úspěšnosti zásahu
Monitorování změn v krajině.
3.3 Revitalizační cíle
Stanovení realistických cílů revitalizace je základní podmínkou jak pro úspěšnost akce,
tak i pro možnost jejího hodnocení. Obecně lze konstatovat, že ale cíle jsou velmi rozdílné
a vždy od určitého specifického zaměření hodnotitele:
- pracovníci ochrany přírody vnímají revitalizaci jako obnovu ohrožených druhů
a populací,
- environmentalisté ji chápou jako obnovu kvality vody, vzduchu, půdy,
- krajinní ekologové se snaží obnovovat optimální strukturu a propojenost biotopů
(pomocí hodnocení struktury krajinného pokryvu),
- agroekologové nahlížejí na revitalizace z pohledu produktivity agroekosystémů
a ochrany zemědělské půdy.
Vnímání revitalizačních cílů se mění podle postoje hodnotitelů k přírodě, vedle čistě
ekologických cílů se připojují další aspekty např.: sociální, ekonomické, politické, historické,
kulturní, morální, estetické apod. Dalším příkladem použití tohoto termínu je revitalizace ve
43

smyslu zajištění služeb ekosystémů, tj. materiálových a energetických toků, fyzikálních
a chemických vlastností, jako je kvalita vody, půdotvorné procesy a vytváření biologických
struktur. O revitalizacích možno uvažovat i ve smyslu vytváření hodnot, kladně hodnocených
společností, které můžeme obecně označit za služby ekosystémů (Seják 2008, dále viz.
kapitola 8).
V krajinném prostoru by měly být revitalizační cíle definovány s ohledem na základní cíle
ochrany přírody: reprezentativnost (správné procentické zastoupení jednotlivých typů),
udržování evolučních procesů, udržování životaschopných populací a resilienci ekosystémů,
tj. autoregulační schopnost ekosystému vrátit se z narušeného do původního stavu, viz tabulka
3.2.
Tabulka 3.2: Skupiny revitalizačních cílů a jejich specifikace
Reprezentativnost
Reprezentovat všechna
přirozená společenstva
v podobě propojené
sítě (většinou směs
různých forem
ochrany) - podobný
princip jako ÚSES.
Nezbytností je mapa
potenciální vegetace.
Určit procento
zastoupení jednotlivých
typů kategorií
potenciální vegetace a
snažit se je dodržet při
revitalizacích a ochraně
přírody.
Životaschopné
populace
Výběr nejdůležitějších
druhů (tzv. keystone
species, ohrožené
druhy, specialisté na
daný biotop) -
většinou 5 - 20 druhů.
Poté k těmto druhům
zjistit počet
rozmnožujících se
jedinců.
Analýza schopnosti
přežití a
individuálních potřeb
populací.
Každý typ kategorie
potenciální vegetace
má svá stádia
sukcesního vývoje.
Žádoucí je jejich směs.
(Mansourian a kol., 2005, cit Prokopová, Cudlín 2008)
Ekologické a evoluční
procesy
Existuje mnoho procesů (tok
genů, migrace, opylování,
dynamika predátorů a kořisti,
cyklus vody a látek). Pro
různé procesy jsou důležité
různé druhy revitalizací.
Zjistit, zda je ekosystém
kontrolován top-down (např.
velcí savci nebo predátoři) -
jejich dodání pomůže nastolit
(obnovit) mnoho funkcí.
Tok genů, migrace, opylování
– konektivita.
Změna životního prostředí
(vztah k resilienci)
Resilience závisí na velkých
plochách přirozených biotopů
a jejich konektivitě - vhodným
přístupem je propojování
fragmentované krajiny.
Nutné počítat s globálním
oteplováním - posuny hranic
stávajících biotopů (kvůli
klimatu, suchu, zaplavení
mořem) - nutné vyčlenit další
plochy pro jejich rozvoj.
Vyskytují se i názory, že degradované ekosystémy jsou i natolik poškozené a vystavené
stresu, že už se nikdy plně nezotaví – proto je třeba raději zvolit náhradní ekosystém.
3.4 Revitalizační metody
Podle zvoleného cíle revitalizace, současného stavu lokality a typu revitalizované plochy
závisí výběr revitalizační metody. Metody se dají nejlépe rozdělit podle intenzity zásahu.
Je nutno zohlednit příčiny vedoucí k degradaci nebo bránící ekosystému aby samovolně a
v požadovaném čase zregeneroval do námi stanoveného cílového stavu.
44

Sukcese
Primární sukcese probíhá na ploše, kde nenacházíme pedony, kde není vytvořena půda.
Vývoj ekosystémů je závislý na biologických a fyzikálních procesech. Rozvoj ekosystémů na
nově vznikajících plochách včetně časového rozpětí biologických a fyzikálních procesů je
znázorněn v tabulce č. 3.3.
Tabulka 3.3: Časové rozpětí biologických a fyzikálních procesů, tvořících součást rozvoje
ekosystému na nově vzniklých plochách
Biologický proces
Fyzikální proces
Časové
rozpětí
Proces
Časové
rozpětí
Proces
(roky)
(roky)
1 až 5 Imigrace vhodných druhů rostlin 1 až 1 000
Akumulace jemného
materiálu díky zvětrávání
hornin nebo fyzikální
depozici
1 až 5 Zavedení vhodných druhů rostlin
1 až 10
Akumulace jemného materiálu,
Rozklad půdních minerálů
1 až 1 000
zachyceného rostlinami
díky zvětrávání
1 až 100
Akumulace živin z půdních minerálů
1 až 100
Vylepšování využitelné
1 až 100
1 až 20
1 až 20
1 až 20
1 až 100
rostlinami
Akumulace N biologickou fixací
z atmosféry
Imigrace půdní flory a fauny
podpořená akumulací organického
materiálu
Změny v půdní struktuře a obratu
organického materiálu díky aktivitám
rostlin, půdních mikroorganismů a
živočichů
Zlepšení vodní kapacity půdy díky
změnám v půdní struktuře
Redukce toxicity v důsledku
akumulace organického materiálu
(Dobson 1977, cit. Prokopová, Cudlín 2008)
1 až 1 000
10 až
10 000
100 až
10 000
vodní kapacity vody
Uvolňování minerálních
živin z půdních minerálů
Průsak mobilních
materiálů z povrchu do
nižších vrstev
Zformování odlišných
horizontů půdního profilu
Pro rozvoj biotopů jsou primární fyzikální a chemické vlastnosti nově vzniklých ploch,
důležitější je biologický proces, zejména proces akumulace živin. To platí zejména pro dusík,
který je obsažen v půdě pouze v organické hmotě, ze které se uvolňuje pomalou dekompozicí.
V místech, kde není vyvinuta půda, lze předpokládat, že bude i nedostatek dusíku. Akumulace
živin je limitujícím faktorem určujícím rychlost rozvoje ekosystému. Mladá sukcesní stadia
jsou charakterizována otevřeností ekosystému a pomáhají vytvářet ekosystémy bohaté na
druhy.
Sekundární sukcese je vývojem v situaci, kdy je zachována původní půda. Pro obnovu
silně narušených ekosystémů nemá již tak zásadní význam, velká část vývoje se odehrává
v rámci primární sukcese.
45

Sukcese má několik fází:
• kolonizace, kdy důležitými faktory jsou tolerance a expanzivita pionýrských druhů
a příhodnost prostředí
• vývojová fáze, kdy se začíná projevovat interakce mezi druhy
• fáze dospívání, hlavním faktorem je vnitřní kvalita plochy a konkurenční vztahy mezi
druhy, populacemi či jedinci (kompetice).
Sukcese je jednosměrný proces, kdy společenstva prochází různými stadii a končí
klimaxem, který představuje konečný stav ekosystému a který má obvykle největší druhovou
diverzitu, nejvíce potravních vazeb, a proto i největší rovnovážnou stabilitu, produkci
a nejekonomičtější koloběh látek (cit. Forman, Gordon 1993).
Setkáváme se s přirozenou sukcesí, kdy se jedná o finančně nenáročný revitalizační zásah
umožňující zhodnotit potenciál systému k přirozené obnově, zda je ekosystém schopen
přirozeného návratu do požadované (referenční) podoby cestou samovolné sukcese a je-li
doba k přirozené obnově přijatelná. Využití této metody vyžaduje zhodnocení stavu
přírodních procesů a případných rizik.
Obnova území po přírodních, ale zejména antropogenních zásazích, může probíhat
i formou spontánní sukcese, která vede k vytváření přírodě bližším ekosystémům. Lze
předpokládat zvýšení biologické diverzity a celkové přírodní hodnoty a úsporu finančních
prostředků oproti klasickému rekultivačnímu procesu. Problémem však je délka obnovy
a možnost zapojení do kulturní krajiny, zvláště s vysokou hustotou obyvatelstva.
Řízená sukcese
Na některých plochách, po jejich opuštění báňským provozem a před zahájením
klasických forem rekultivací, se vyskytují místa, na kterých probíhala přirozená sukcese. Tyto
biotopy se po drobných technických a biologických úpravách mohou stát krajinotvorným
prvkem, který může navázat, či doplnit některé z klasických forem rekultivace, zemědělské
nebo lesnické. Toto netradiční řešení je možno uplatnit zejména tam, kde jsou již
vymodelovány prvky, které v případě drobných terénních úprav území rozčlení a dotvoří,
zejména v návaznosti na svahové části, či budoucí záměr rekreační zóny.
Koncem 90. let FŽP výzkumně ověřovala možnost řízené sukcese v praxi, na lomu Most
v oblasti Pařidelského laloku. Práce spočívala v úpravě malých lokalit, kde v průběhu
sanačních prací došlo k spontánnímu růstu dřevin, travních ekosystémů a vytváření malých
mokřadů. Jednalo se o území, která měla být v následujících obdobích zapojena do klasických
forem rekultivačního procesu. Tyto přirozené ekosystémy byly ponechány na územích a byly
zásahem člověka ještě upraveny. Probíhala síje dubu a výsevy travních směsí. Tento způsob
obnovy území řízenou sukcesí doplnil klasické formy rekultivací. Po sledování těchto
ekosystémů po dobu čtyřech let bylo provedeno ekologické i ekonomické hodnocení. Jednalo
se však pouze o malá území v rozsahu několika set m 2 . Tato netradiční forma revitalizace
umožnila vznik heterogenního území, ekologicky stabilnějšího, navazujícího na klasické
formy zemědělské a lesnické rekultivace a vytvořila esteticky působivější území.
Technická rekultivace
Rekultivace představuje soubor opatření a úprav, kterými zúrodňujeme půdy
znehodnocené přírodní či antropogenní činností, přispívá k obnově produkčnosti a funkčnosti
krajiny.
Je-li plocha již natolik degradovaná, že je nutné napřed změnit její fyzikální nebo
chemické podmínky, aby bylo možné přistoupit k introdukci rostlin a živočichů cílového
společenstva (případně společenstva mladšího sukcesního stadia, které je schopné se postupně
46

vyvíjet požadovaným směrem), je nutné přistoupit k rekultivaci. Na plochách, kde je díky
silným stresovým faktorům nebo antropogenním disturbancím (tj. událostem, které odstraní
organismy a otevřou prostor pro kolonizaci jedinci stejného nebo jiného druhu nebo také
ekosystémů, nebo také rušení jakéhokoliv systému, nejčastěji ekosystému) obtížné dosažení
přírodě blízkého stavu ekosystému, je vytvořeno náhradní společenstvo, které nedosahuje
příliš velké ekologické hodnoty, ale je schopné plnit alespoň částečně základní ekologické
funkce (Štýs, 1981). Konkrétní formy a opatření – viz kapitola 2, část rekultivace.
Ekologická revitalizace
Revitalizací rozumíme oživení prostředí, obnovu podmínek pro druhovou různorodost. Od
řízené sukcese se liší zvýšenou intenzitou zásahů. Je to snaha o přetváření prostředí za pomocí
procesů, jež mají za cíl vytváření ekologicky stabilních společenstev a krajin, které jsou trvalé
a vyvíjí se směrem k požadovaným podmínkám (cit. Prokopová, Cudlín, 2008).
Zemědělská revitalizace
Tato nákladnější forma revitalizace je vhodná na rekultivovaném území, kde jsou dobré
podmínky pro vysokou produkci. Používá tradičních zemědělských metod a nástrojů
a spočívá v intenzivní změně prostředí a umělé přípravě podmínek pro pěstování rostlin. Je
rychlá, ale nákladná a navíc může mít krátkou životnost (Whisenant 1999, cit. Prokopová,
Cudlín 2008). Pozitivní výsledky revitalizace byly dosahovány na provozních pokusech FŽP
na Mostecku u jetelotravních směsek (Vráblíková 2007).
Lesní ekosystémy, sady a vinice
Na rekultivovaných plochách může probíhat intenzivnější obnova formou lesnických
a sadovnických druhů rekultivace, které jsou zpravidla nejnáročnější formou obnovy
s relativně nejdelším obdobím pěstební péče.
V souvislosti s výsadbou dřevinných prvků, remízů a plošně rozsáhlejších výsadeb, se
vytváří esteticky hodnotnější území a stromová vegetace pozitivně ovlivňuje toky energie
a vody v krajině.
Výběr vhodných indikátorů a finančně nenáročných metod hodnocení
Volba vhodného indikátoru pro revitalizační akci se liší podle jejích konkrétních cílů.
Může se opírat o inventarizaci rostlinných a živočišných druhů. Úspěšnost revitalizace je
možno hodnotit i podle změn bioty, dále lze využít indikačních druhů rostlin nebo živočichů.
Indikátory by měly být jednoduché, snadno měřitelné a dobře interpretovatelné
a použitelné na velké plochy, schopné indikovat nejen existenci změny, ale také její příčinu.
Indikátory se liší podle konkrétního účelu použití např. jako indikátory biodiverzity při
zemědělské rekultivaci lze navrhnout následující hodnocení:
- ekologické procesy – resilience, funkčnost, hodnocení je založeno na druhové diverzitě
- biologická kontrola – diverzita antagonistů potenciálních škůdců
- ochrana a zvýšení stavu ohrožených druhů.
Jako vhodné indikátory pro hodnocení úspěšnosti revitalizačních akcí doporučujeme ze
zkušeností získaných FŽP při řešení Výzkumného záměru MŠMT „Výzkum antropogenních
zátěží v Severočeském regionu“ řešeného v letech 2000 – 2004 využít následujících metod:
- porovnání ploch rekultivovaných formou zemědělské rekultivace s výsevem
jetelotravních směsek (podle doby ukončení biotechnické fáze ekotechnické etapy
rekultivace) mezi sebou
- porovnat stejnou kulturu (jetelotravní směsky) v různých fázích rekultivace s etapou
postrekultivační, kde již probíhá revitalizace
47

- porovnat stejnou kulturu (jetelotravní směsky) na rostlém terénu, revitalizované ploše a
rekultivované ploše
- výše uváděné lokality hodnotit podle produkce biomasy (na několika plochách vždy po1
m 2 ) celkem, výsledky cíleně pěstovaných rostlin (dle 1 m 2 ),zastoupení rostlinných
druhů, a podle rozvoje mikroorganizmů (viz dále)
- posoudit průběh revitalizace podle počtu žížal (Lumbricidae). Jedná se o vykopávání a
následné ruční vybírání. Žížaly se odebírají z různých míst , vždy na 1 m 2 a hloubka se
řídí podle kořenových systémů rostlin zpravidla 20-25 cm a počet odběrů se provádí dle
propočtů tak, aby se dosáhlo objemu hodnocené půdy v 1 m 3 . Zjišťuje se počet žížal a
jejich hmotnost. Jedná se o pracnou, ale relativně levnou a spolehlivou metodu.
- Po dobu 8 let je prováděno FŽP hodnocení úspěšnosti revitalizace rekultivovaných půd
na 7 stanovištích - Lom Most - Pařidelský lalok (2), Lom ČSA (2), Slatinická výsypka
(3). Pravidelně v druhé polovině měsíce září provádí FŽP odběr vzorků, na stejných
kulturách a lokalitách a pravidelně provádí hodnocení stanovišt. Laboratorní práce
zajišťuje katedra mikrobiologie ČZU (doc. Růžek – viz metody). Hodnocení je
prováděno podle následující metod, na podkladě následujících parametrů:
Metody vhodné pro posuzování úspěšnosti revitalizace rekultivovaných půd
• Uhlík biomasy půdních mikroorganismů stanovený mikrovlnnou (MW) metodou MBC (Islam a Weil 1998)
Test kvantitativně posuzuje oživení půdy mikroorganismy, standardní hodnota pro orné půdy je 246 ± 11
mg MBC/kg sušiny při průměrném obsahu C org 1,40 %
(revitalizované půdy mohou dosáhnout v závislosti na obsahu C org vyšších hodnot)
• Uhlík extrahovatelný v 0,5mol/l K 2 SO 4 C(K 2 SO 4 )
(Vance et al.1987; Badalucco et al. 1992)
Test kvantifikuje mimobuněčný (extracelulární) uhlík mikrobního původu. Vysoké hodnoty signalizují stres,
standardní hodnoty pro orné půdy se pohybují v pásmu 10 - 70 mg C(K 2 SO 4 )/kg sušiny při průměrném
obsahu C org 1,40 %
(revitalizované půdy mohou dosáhnout v závislosti na obsahu C org vyšších hodnot)
• Respirometrický test (varianty: B, N, G, NG)
(Novák a Apfelthaler 1964)
Test posuzuje stav a podmínky pro mineralizaci uhlíku půdní organické hmoty
Hodnotí se poměry: N:B (standard 1,0; obvyklé pásmo 0,8 - 1,2)
G:B (standard 8,2; obvyklé pásmo 6,5 - 10)
NG:B (standard 25,3; obvyklé pásmo 15 - 36)
• Nitrifikační test (varianty: K,P)
(Löbl a Novák 1964)
Test oceňuje ekologicky významný výstup: oxidaci nepohyblivých kationtů NH4+ na pohyblivé anionty
NO3- půdními chemolitotrofními autotrofy. Pro revitalizované půdy velmi důležitý parametr. Hodnotí se
kontrolní nitrifikace (mg N/den/kg sušiny)
a poměr potenciální nitrifikace s přidaným síranem amonným (1 mg N/g vzorku)
a kontrolní nitrifikace PN/KN.
Standardní hodnota kontrolní nitrifikace je na orných půdách 2,69 mg N/den/kg sušiny, (revitalizované půdy
dosahují nižších hodnot), standardní poměr PN/KN je 5,20, obvyklé pásmo 3,0 - 7,5 (revitalizované půdy
dosahují vyšších hodnot)
• Oxidovatelný uhlík půdní organické hmoty mikrovlnnou (MW) metodou C org
(Islam a Weil 1998)
Standardní hodnota v orných půdách je 1,40 % (obvyklé pásmo 0,9 - 1,90 %)
(revitalizované půdy mohou dosáhnout vyšších hodnot)
• pH (H 2 O)
Standardní hodnota v orných půdách je 6,4
(revitalizované půdy se pohybují v širokém pásmu 4,4 - 8,4 v závislosti na obsahu karbonátů a uhelné
složky)
48

3.5 Závěr
Pro návrh a realizaci efektivní revitalizace je nezbytné ujasnit si samotný pojem
revitalizace, ať již jde o užší - ryze ekologické pojetí jako návrat struktury a funkcí
ekosystémů do stavu před antopogenním zásahem, případně zvýšení ekologické stability
(Cudlín a kol 2001), nebo o širší pojetí, kdy termín revitalizace označuje celou řadu aktivit
v krajině, včetně sociálně-ekonomických souvisejících se zlepšováním kvality životního
prostředí a umožní plné využití území v souladu s územním plánem a je spojen s komplexní
sociálně ekonomickou obnovou regionu.
Řešený projekt je zaměřen nejen na přírodovědné pojetí, ale i na návrh možností
komplexní obnovy regionu a snížení regionálních disparit.
Literatura:
Cudlín, P., Zemek, F., Těšitel, J., Lapka, M., Hanousková, I.: Stress concept: Possible tool to study changes in
landscape. Ekológia 20: 3-13. 2001
Cudlín, P. a kol.: Teoretické aspekty revitalizace krajiny (pracovní zpráva pro FŽP) 2008
Klimeš, L.: Slovník cizích slov. 5. vyd. Praha. 1981
Klinda, J.: Terminologický slovník environmentalistiky. Ministerstvo životného prostredia SR, Bratislava. 2000
Klinda, J.: Slovak Environmental Policy - Inseparable Part of the European Environmental Policy. Zivotné
prostredie, Vol. 34, No. 3. 2000
Kolektiv: Akademický slovník cizích slov A-Ž, Academia, Praha. 2000
Kukal, Z., Reichmann, F. 2000: Horninové prostředí České republiky, jeho stav a ochrana. Český geologický
ústav, Praha.
Lisický, M. J.: Renaturácia a revitalizácia – významné aktivity v ochrane prírody a starostlivosti o krajinu.
Životné prostredie 27, 3: 117 - 119. 1993
Luhr J. a kol.: Encyklopedie Země. Euromedia Group, Praha. 2004
Lysenko, V.: Analýza využívání vybraných nerostných surovin v České republice z hlediska ochrany životního
prostředí. Zpravodaj MŽP, č.4, s. 3-5. 1996
Materiál z MŽP Závěry odborného semináře Obnova těžbou narušených území a legislativa, konaného dne
14.4.2008 na MŽP v Praze. z www.env.cz
Němeček J., Podlešáková E., Vácha R. 1999: Možnosti remediace zemědělských půd. Rostlinná výroba 5, Praha.
Petříček, V. 2002: Tvář naší země – krajina domova, Studio JB, Lomnice nad Popelkou
Prokopová, M., Cudlín, P.,: Teoretické aspekty revitalizace (pracovní podklad pro FŽP), Ústav systémové
biologie a ekologie AV ČR 2008
Růžek, L.: Metody vhodné pro posuzování úspěšnosti revitalizace rekultivovaných půd. Interní materiál pro
FŽP. ČZU Praha, 2008
Štýs, S. a kol. 1981: Rekultivace území postižených těžbou nerostných surovin. SNTL, Praha.
Štýs, S.: Mostecko – minulost–současnost, Most, 2001
Vráblíková, J. a kol.:Charakteristika přírodních poměrů v antropogenně postižené oblasti Severních Čech. Studia
Oecologica číslo 2/2007, FŽP UJEP Ústí nad Labem
Vráblíková, J. a kol.:Možnosti trvale udržitelného hospodaření v antropogenně postižené krajině. 123 str. UJEP
Ústí nad Labem 2007
Vráblíková, J. a kol.: Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří I. část. Přírodní a sociálně
ekonomické charakteristiky disparit. 182 str. FŽP UJEP 2008
49

4. Resocializace území
4.1 Obecně k problematice
V posledním období je státními orgány finančně podporována obnova území v severních
Čechách (např. Zákon č. 175/2005 Sb. – ekologické závazky: náprava škod způsobených
těžbou nerostů a na revitalizaci území). Je podporována revitalizace a resocializace
rekultivovaného území s cílem zajištění dlouhodobého zhodnocení rekultivovaného území
(materiál z konference v Parlamentu ČR 13.09.2007). Jde o zapojování rekultivovaného
území do revitalizace a resocializace, regionálního rozvoje, zainvestování infrastruktur,
zajištění nových forem využití krajiny, zpřístupnění ploch pro veřejné zájmy a rozšíření
možnosti komerčního využití území. Hlavním cílem však je návrat života do krajiny, funkční
ekosystémy, vytváření podmínek pro život člověka v obnovené krajině včetně možností jejího
využití pro bydlení, obživu a volný čas.
4.2 Návrat člověka do krajiny v Podkrušnohoří
Pro účely výstavby nových sídel a rozvoj podnikatelských aktivit je využíváno území,
které bylo dříve součástí důlních prostorů. V posledním desetiletí je prováděna na
rekultivovaném území výstavba rodinných domků ale i průmyslových objektů či zón. Není to
jen specifikum Podkrušnohoří, ale i ostatních evropských států (Německo – okolí Lipska,
v Porúří a v Sasku, v Polsku – Slezsko apod.), dochází k využití kategorie ostatních ploch. To
znamená, že nedochází k záborům další zemědělské půdy pro účely výstavby.
V Podkrušnohoří nacházíme plochy, které jsou většinou členité, po rekultivaci ozeleněné se
základními vodohospodářskými prvky (příkopy, hospodárnice, revitalizace vodotečí) a
možností vybudování další infrastruktury. Tato území, kde je realizována nová výstavba
rodinných domků, byla dlouhodobě mimo rozvojové záměry měst, probíhala tam báňská
činnost desítky let a dnes se tam vrací člověk a na území vzniká nová historie.
Takové příklady nacházíme zejména v okolí města Most, kde jsou na rekultivovaných
plochách budovány satelitní sídelní útvary. V Chomutově zase je například na území po
hlubinné činnosti dolu Žižka vybudována průmyslová zóna. S tím je spojena i výstavba
obslužných komunikací a parkovišť. Na sídla navazuje výstavba sportovišť, cyklostezek a
pěších tras.
V zásadě se jedná o rekultivované plochy, které jsou zařazeny do kategorie ostatních
rekultivací, ale budou prioritně používány k resocializaci, k návratu člověka do krajiny.
Plochy nemají primárně sloužit k hospodářskému účelu, ale slouží např. ke zvýšení
biodiverzity krajiny a posílení systému ekologické stability, stavbě nadzemních objektů,
vybudování skládek, sportovních areálů, autodromu apod. Zejména se jedná o využití jako:
• Rekreační, ubytovací a sportovní plochy
• Kulturní a osvětové plochy
• Plochy pro podnikatelské aktivity
• Ostatní komunikace (místní, účelové, parkovací plochy)
• Ostatní veřejná zeleň (podle vodních toků, remízky, sukcesní plochy, podél cest)
• Vodní plochy (sportovní, rekreační, rybníky)
50

4.3 Konkrétní příklady
Rekultivační park Velebudice
Rekultivační park Velebudice patří mezi špičkové projekty tzv. české rekultivační školy,
která je s respektem uznávána na celém světě. Mostecká uhelná společnost v souvislosti
s úvahami o využití Velebudické výsypky zpracovala záměr vybudování rekultivačního parku
jako areálu odpočinku a zdraví, jehož dominantou se stala dostihová dráha. Velebudická
výsypka patří mezi největší výsypky v bývalém Severočeském hnědouhelném revíru, byla
vytvářena z nadložních zemin závodu Jan Šverma na celkové výměře cca 790 ha. Smyslem
a cílem veškerého úsilí bylo navrátit mrtvým plochám výsypkových prostor jejich
společenský význam. Jako jediné závodiště v České republice má přímou dráhu pro rovinové
dostihy o délce 1.200 m, šířka vnějšího oblouku dráhy je 30 m a délka 1.800 m, vnitřní dráhy
mají šířku 20 m.
Naprostá většina evropských dostihových drah je vybudována na urovnaných přírodních
terénech. Proto nejen u nás, ale i v evropském měřítku, je stavba dostihové dráhy, zejména
její provedení od základů, téměř unikátní záležitostí. Konstrukce dráhy byla provedena tak,
aby splňovala požadavky na ní kladené, byla dostatečně pevná a pružná. Trávník lze díky
drenážnímu systému podle potřeby na celé ploše závodiště zavlažovat, nebo z něj rychle
odvést vodu. Zcela ojedinělé je vybudování rozsáhlé tréninkové dráhy, která je umístěna
mimo závodiště, a kterou rovněž jiná česká závodiště nemají. Zde je možno na rozloze 43 ha
bez problémů trénovat buď na písčité, nebo travnaté dráze. Dostihové závodiště v Mostě vítá
příznivce dostihového sportu již od září roku 1997, kdy byl uspořádán úvodní dostihový den.
Areál však neslouží pouze dostihovému sportu, ale stal se místem i jiných společenských
a sportovních aktivit.
Středním Poohřím
Střední Poohří je turisticky zajímavou trasou v oblasti Podkrušnohoří.
Trasa: Chomutov – Březno (Střezovská rokle) – Vodní dílo (VD) Nechranice – Přírodní
památka (PP) Vinařický rybník – Přírodní rezervace (PR) Sedlec – PP Rašovické skály –
Klášterec n. O. (zámek, park, pramen Eugenie) – Ciboušov – Kadaň (náměstí) – PP Želinský
meandr – lom Březno – PP Hradiště u Černovic – PP Krásná Lípa – Bezručovo údolí – VD
Kamenička – PR Buky nad Kameničkou – Chomutov, Kamencové jezero. Po celé trase lze
získávat informace nejen vlastivědného charakteru, ale i umožní shlédnout obnovu krajiny
po antropogenní činnosti spojenou s návratem člověka do krajiny..
Povodím Bíliny
Povodí Bíliny je oblastí vhodnou a často využívanou pro studijní exkurze. Řeka Bílina,
pramenící v Krušných horách, je dlouhá 83,6 km a její povodí zaujímá plochu 1072 km 2 . Po
krátkém úseku, kde není člověkem upravena a představuje dravou bystřinu, se ocitá v nádrži
Jirkov, od níž je její další tok již směrově i výškově upravován člověkem. V posledních letech
se kvalita vody v tomto jinak velmi znečišťovaném toku výrazně zlepšila, přesto však občas
dochází k nepříjemným haváriím v některých průmyslových objektech, jejichž důsledkem je
následné vymizení různých forem života z toku. Obnova života v tocích je rychlejší nežli na
souši.
Exkurzní trasa: Ústí nad Labem – Stadice (Lípa u Královského pramene, Královské pole)
– PR Rač – PR Malhostický rybník – Hostomice (oprám) – elektrárna Ledvice – Radovesická
výsypka, jedna z největších vnitřních výsypek ve středoevropském prostoru – park Kyselka –
NPR Bořeň – Železnický vrch – Ervěnický koridor – Komořany – VD Újezd –rekultivace
zbytkové jámy ČSA. Případně i VD Kateřina – zbytková jáma Chabařovice – Ústí n.L.
51

Podkrušnohorské technické muzeum
Více než 150 let trvající průmyslová těžba hnědého uhlí v severozápadních Čechách,
spolu s navazujícími průmyslovými činnostmi, zejména elektroenergetikou a chemickým
průmyslem, rozhodujícím způsobem ovlivnila život lidí a tvářnost krajiny v této největší
těžební oblasti republiky. Přesto, na rozdíl od ostatních, a to i daleko bezvýznamnějších
těžebních regionů, zde neexistuje žádná expozice muzejního typu, která by součastníkům
i budoucím generacím přiblížila historii, současnost, i budoucí vývoj hornictví a na ně
navazující odvětví lidské činnosti. Okresní úřad Most za podpory Hospodářské a sociální rady
Mostecka, pověřil v roce 2002 Výzkumný ústav pro hnědé uhlí, a.s., Most zpracováním studie
s názvem „Strategie prezentace hornictví na Mostecku“. Zpracovaná koncepční stude navrhla
vybudování muzea skanzenového typu v šesti tématicky navazujících, technicky zaměřených
etapách.
Koncepce postupného vytvoření skanzenu byla v roce 2000 rozvržena do těchto šesti etap:
1. etapa – hlubinné dobývání hnědého uhlí vč. úvodní expozice, která bude
charakterizovat obecně přírodně geologické a báňsko-technické podmínky těžby
v severočeské hnědouhelné pánvi a proměny regionu severozápadních Čech ve vztahu
k rozvíjející se těžbě
2. etapa – zvyky, obyčeje a tradice hornického stavu a vývoj životního stylu v oblasti
Podkrušnohoří
3. etapa – rudné dolování v Krušných horách
4. etapa – lomové dobývání hnědého uhlí vč. úpravy uhlí tříděním, praním, drcením
a jeho užití (chemie, komunální sféra, elektroenergetika a centrální teplárenství)
5. etapa – devastace krajiny důlní činností a obnova rekultivací vč. sanace zbytkových
jam velkolomů a technického využití rekultivovaných ploch
6. etapa – chemické zpracování uhlí a ropy
Pro situování expozic byl ve studii navržen areál bývalého hlubinného dolu Julius III.
v Kopistech a území mezi vrchní hranou budoucího jezera Most, vzniklého zatopením
bývalého lomu Ležáky, a tzv. Novým závodem lomu Ležáky v Kopistech. Realizace muzea
měla výrazně podpořit nutné změny orientace hospodářského zaměření regionu
severozápadních Čech v souvislosti s útlumem těžby. Spolu s navazujícími obory (ubytování,
stravování, doprava, služby) měla existence muzea vytvořit nové pracovní příležitosti
uchazečů o práci, převážně se středoškolským a odborným vzděláním.
Návaznost na okolí
Vnitřní zájmové území zahrnovalo, mimo expozice lomové těžby, úpravy a užití uhlí také:
budoucí jezero Most, které vznikne po sanaci a zavodnění bývalého lomu Most
(Ležáky), nad jehož vrchní hranou je expozice lomové těžby, úpravy a užití uhlí
situována,
okresní muzeum Most,
areál přesunutého děkanského chrámu,
hrad Hněvín,
letiště Most ( s vyhlídkovými lety),
autodrom Most (projížďky po závodní dráze) s přilehlým jezerem Matylda,
hipodrom Most s golfovým hřištěm na bývalé velebudické výsypce.
52

4.4 Možnosti resocializace krajiny s využitím evropských fondů –
regionálního operačního programu
Obnova území po těžbě v Severních Čechách tedy její revitalizace a resocializace může
být významně a nebo i doplňkově podpořena ze strukturálních fondů EU. Fondy EU jsou
nástrojem pro realizaci politiky hospodářské a sociální soudržnosti Evropské unie, která má
za cíl snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje regionů a členských států EU a míry zaostávání
nejvíce znevýhodněných regionů. Česká republika v období 2007-2013 může ke zlepšení
životní úrovně obyvatel čerpat z fondů EU přibližně 26,7 miliard € a výrazně tak podpořit
národní zdroje určené na revitalizaci a resocializaci regionu.
Vývoj v jednotlivých regionech ČR úzce souvisel s územně diferencovanou hospodářskou
dynamikou. Hlavní příčiny nerovnovážného rozvoje regionů a vzniku regionálních disparit
jsou převážně tyto:
• Regionální rozdíly v ekonomické struktuře a její diverzitě – výrazný pokles výroby
a zaměstnanosti v těžkém průmyslu, pokles výroby textilního a elektrotechnického
průmyslu a odvětví oděvního a obuvnického průmyslu a výrazný pokles počtu
pracovníků v zemědělství. Velké regionální rozdíly jsou i v oblasti inovačního
potenciálu.
• Kvalita lidských zdrojů (vzdělanost, podnikatelská tradice), zhoršená dostupnost
veřejných služeb, nízká meziregionální mobilita pracovních sil.
• Přetrvávající neuspokojivý stav životního prostředí.
• Nerovnoměrná vybavenost území technickou infrastrukturou.
• Rozdílná geografická poloha regionů v rámci ČR i EU.
Podstatu regionálních disparit, pomineme-li ovšem zásadní rozdíl mezi socioekonomickou
úrovní a stupněm rozvoje hl. m. Prahy a ostatních regionů soudržnosti, vyjadřují následující
typy regionů soudržnosti:
• Regiony rychle se rozvíjející – Praha.
• Regiony rozvíjející se – Jihozápad a Střední Čechy.
• Regiony s nízkou dynamikou růstu – Jihovýchod a Severovýchod.
• Regiony zaostávající – Střední Morava.
• Regiony upadající – Moravskoslezsko a Severozápad.
Ústecký kraj je součástí regionu Severozápad. Ještě výraznější disparity lze identifikovat
na úrovni mikroregionů, kde jsou významné rozdíly v ekonomické výkonnosti. Ty souvisejí
s dostupností a obsluhou území zejména periferních oblastí, a to včetně dostupnosti veřejných
služeb, dále s mírou nezaměstnanosti ovlivněnou mimo jiné schopností obyvatel přizpůsobit
se změnám na trhu práce, rozvíjet své znalosti a dovednosti a případně zahájit a provozovat
podnikatelskou činnost. Zaostávání v těchto charakteristikách vede ke stagnaci či snižování
kvality života a v důsledku toho k oslabení místních komunit (participace občanů na
veřejných záležitostech, rozvoj kulturních a sociálních aktivit apod.) a k celkovému
podlomení jejich udržitelného rozvoje. V takto postižených mikroregionech dochází
k výrazným změnám v demografické struktuře, odchodu perspektivních a pro rozvoj
mikroregionů nezbytných skupin obyvatel – osob vzdělaných a v produktivním věku.
Důsledkem všech těchto procesů je pokles ekonomické výkonnosti území a vznik bariér
bránících nastartování potřebné regenerace takto postižených regionů.
53

Obr. č. 4.1: Mapa regionů soudržnosti ČR
ČR musí akcentovat zásady EU pro naplňování lisabonské strategie a zároveň reflektovat i
česká specifika, mj. hrozbu narůstajících regionálních a částečně i sociálních disparit. Právě
za tímto účelem jsou k dispozici operační programy, kde v regionálním měřítku hrají největší
úlohu regionální operační programy regionů soudržnosti.
Regionální operační program (dále ROP) pro region soudržnosti NUTS II Severozápad
(dále SZ) představuje hlavní programový dokument určující priority regionu pro čerpání
strukturálních fondů v programovém období 2007−2013 pro region soudržnosti Severozápad,
tvořený Karlovarským a Ústeckým krajem. Program vychází z platných strategických
a programových materiálů obou krajů, jako jsou Program rozvoje Ústeckého kraje a Program
rozvoje Karlovarského kraje a další sektorové či průřezové strategické či koncepční materiály,
ať již z oblasti dopravy či například z oblasti rozvoje cestovního ruchu, včetně územně
plánovací dokumentace.
Na základě socioekonomických zjištění je stanoven globální cíl pro ROP: „Zvýšení kvality
fyzického prostředí a přeměna ekonomických a sociálních struktur regionu jako předpoklad
pro zvýšení atraktivity regionu pro investice, podnikání a život obyvatel. Prostřednictvím
zvýšení atraktivity regionu bude docházet k jeho konvergenci k průměrné úrovni
socioekonomického rozvoje ČR/EU.“ Obsahem globálního cíle ROP SZ je zejména vytváření
prostředí pro podnikání a investice v regionu a tím přispět ke konvergenci regionu ke
standardům (průměrné úrovni) rozvoje EU/ČR.
S ohledem na charakter území a specifika jednotlivých identifikovaných problémů regionu
je předpokládána značná územní diferenciace při jejich řešení se zaměřením na:
zlepšování atraktivity regionu prostřednictvím rozvoje a zkvalitňování infrastruktury;
zajištění podmínek pro dlouhodobě udržitelný rozvoj všech tří dimenzí tj.
environmentální, ekonomické a sociální (integrovaný místní rozvoj);
zvýšení ekonomické výkonnosti cestovního ruchu.
Pro dosažení stanoveného globálního cíle stanovuje strategie ROP Severozápad při
zohlednění identifikovaných problémů a hlavních principů podpory regionálního rozvoje 5
hlavních prioritních os:
P1 Regenerace a rozvoj měst
P2 Integrovaná podpora místního rozvoje
P3 Dostupnost a obslužnost regionu
P4 Udržitelný rozvoj cestovního ruchu
P5 Technická asistence
54

Jednotlivé prioritní osy nestojí samostatně, ale tvoří vzájemně provázaný systém, jehož
realizace jako celku přispěje k dosažení požadované změny v regionu. Nejdůležitějším
aspektem ROP SZ je proto uplatnění principu koncentrace. Kromě geografické koncentrace
však bude nezbytné koncentrovat také pracovní úsilí (tj. zajistit i určitou úroveň integrace)
tak, aby vynaložené prostředky byly soustředěny vždy na komplexní vyřešení
identifikovaných problémů v určité části regionu.
Finanční prostředky by měly být co nejvíce zaměřeny na strategické investice, přinášející
významný dopad, a to zejména v městských oblastech, nebo by měly tvořit základ pro
vytvoření podmínek pro další pokračování transformačního a rozvojového procesu. To platí
především pro aktivity místního rozvoje, kde budou jednotlivé investice, obvykle menšího
rozsahu, zaměřeny právě na nastartování místních iniciativ, směřujících k postupnému rozvoji
těchto oblastí.
V následující části jsou částečně jako příklad popsány pouze vybrané oblasti a kategorie
intervencí:
Prioritní osa 1 – Regenerace a rozvoj měst
Oblast intervencí 1.1. Revitalizace a regenerace městských aglomerací
• Revitalizace a zatraktivnění městských částí, tj. stavební obnova nebo dostavba budov
včetně související dopravní a technické infrastruktury, veřejného osvětlení, zeleně
a zařízení pro volnočasové aktivity;
• Regenerace brownfields – areálů dříve využívaných pro průmyslové, dopravní,
vojenské, administrativní aj. účely ve městech – pro jejich další veřejné využití včetně
řešení dekontaminace postižených území a související dopravní a technické
infrastruktury jako součásti širšího konceptu regenerace určitého území;
• Programy pro regeneraci a revitalizaci urbanizovaných oblastí, jednotlivých měst nebo
jejich částí včetně zajištění procesu jejich zpracování za použití vhodných
participativních metod.
Oblast intervencí 1.2. Infrastruktura v oblasti rozvoje lidských zdrojů
• Modernizace a fyzická obnova základních a středních škol;
• Úpravy vzdělávací infrastruktury v návaznosti na potřeby dalšího vzdělávání;
• Modernizace a rekonstrukce infrastruktury pro poskytování sociální péče;
• Modernizace a rekonstrukce krajských zdravotnických zařízení.
Prioritní osa 2 – Integrovaná podpora místního rozvoje
Oblast intervencí 2.1. Budování kapacity pro místní rozvoj, informovanost a osvěta veřejnosti
• Aktivizace místních subjektů ze strany obecního úřadu (společná setkání, řízené
diskuse, výměna zkušeností a příkladů dobré praxe) vedoucí k ustavení neformálního
místního partnerství, vyhodnocení místních potřeb a vypracování jednoduchého
místního akčního plánu, stanovujícího cíle ve střednědobém horizontu a obsahujícího
dohodnuté strategické projekty a záměry včetně identifikace nezbytných zdrojů
a subjektů potřebných k realizaci tohoto plánu;
• Zpracování informačních a komunikačních materiálů a médií určených pro místní
občany i vnější svět a vztahující se nejen k vlastní iniciativě místního rozvoje, ale
i k místním službám, území, jeho historii, kultuře, přírodě a lidem;
• Osvětové akce pro zvyšování zapojení veřejnosti (kulaté stoly, občanská fóra,
konzultace s veřejností o navrhovaných investicích a připravovaném projektu, o vizi
místní oblasti), zpracování místních studií, provedení průzkumů, dotazníky a další
aktivity potřebné pro přípravu projektu a dokumentace potřebné pro jeho realizaci.
55

Oblast intervencí 2.2. Investice pro zlepšení fyzické infrastruktury
• Revitalizace, regenerace a rozvoj obcí a jejich částí;
• Infrastruktura pro rozvoj lidských zdrojů;
• Infrastruktura pro hospodářský rozvoj.
Prioritní osa 3 − Dostupnost a dopravní obslužnost
Oblast intervencí 3.1. Rozvoj dopravní infrastruktury regionálního a nadregionálního
významu
Příprava projektů a související projektové dokumentace pro projekty zajišťující
napojení regionu na síť TEN-T a projekty řešící vnitřní propojení regionu;
Rekonstrukce, modernizace a budování komunikací II. a III. třídy zajišťujících
napojení center regionu na nadregionální osy sítě TEN-T včetně odstraňování
lokálních „slabých míst“ na komunikacích napojujících region na síť TEN-T, zejména
obchvatů sídel a aglomerací;
Rekonstrukce, modernizace a budování komunikací II. a III. třídy zajišťujících
efektivní propojení uvnitř regionu, vyšší propustnost státní hranice a vytvářejících
základní předpoklady pro efektivní mobilitu obyvatel v celém regionu;
Modernizace a rozvoj regionálních letišť celoregionálního či nadregionálního
významu včetně rozvoje sítě heliportů a související dopravní infrastruktury;
Rozvoj dopravní infrastruktury podmiňující efektivní využití potenciálu labské vodní
cesty.
Oblast intervencí 3.2. Rozvoj dopravní obslužnosti regionu
Příprava koncepcí, programů a projektů zaměřených na řešení rozvoje dopravní
obslužnosti v regionu a jeho částech včetně přípravy nezbytné související
dokumentace;
Realizace ucelených integrovaných projektů rozvoje dopravní obslužnosti zaměřených
jak na rozvoj, modernizaci a rekonstrukci potřebné infrastruktury;
Modernizace dopravní infrastruktury měst s orientací na preferenci a zkvalitňování
služeb MHD včetně záchytných parkovišť a kapacit pro odbavování vozidel
ve městech;
Rekonstrukce a modernizace železničních stanic ve vazbě na rozvoj dopravní
obslužnosti regionu;
Zlepšování dostupnosti veřejné dopravy pro specifické skupiny obyvatel, zvyšování
atraktivity a bezpečnosti městské a příměstské veřejné dopravy;
Nákup, popř. rekonstrukce vozidel kolejových systémů MHD a veřejné hromadné
dopravy a vozidel MHD a technické obsluhy s alternativním pohonem;
Rozvoj a budování cyklostezek regionálního významu, důležitých pro zajištění
plnohodnotné dopravní obslužnosti regionu.
Prioritní osa 4 − Udržitelný rozvoj cestovního ruchu (ČR)
Oblast intervencí 4.1. Budování a rozvoj atraktivit a infrastruktury ČR
Obnova, rozvoj, rekonstrukce a úpravy základní a doprovodné infrastruktury pro
turistiku;
Revitalizace kulturních, technických a průmyslových památek a kulturního dědictví
pro jejich využití v ČR;
Modernizace a úpravy lázeňské infrastruktury pro zlepšení standardu a kvality služeb
pro tradiční i moderní formy lázeňství („wellness“), realizaci bezbariérových přístupů
a dalších úprav pro zdravotně postižené návštěvníky;
56

Výstavba, rekonstrukce podmiňující dopravní infrastruktury zajišťující dostupnost
a kvalitní přístup k místům s atraktivitami ČR.
Oblast intervencí 4.2. Zlepšování kvality a nabídky ubytovacích a stravovacích zařízení
Rekonstrukce, modernizace současných ubytovacích zařízení hotelového typu (včetně
případné restaurační části) na úroveň nejméně středního standardu (***);
Výstavba, popř. modernizace lehkých sezónních ubytovacích zařízení včetně
související doplňující infrastruktury;
Rekonstrukce, přestavba vhodných objektů na celoroční ubytovací zařízení včetně
doprovodné infrastruktury a nezbytného zázemí;
Výstavba nových či přístavba rozšiřující ubytovacích či stravovacích kapacit
u existujících ubytovacích zařízení včetně doprovodné infrastruktury;
Zajištění odpovídajících napojení ubytovacích objektů na dopravní a technickou
infrastrukturu.
Oblast intervencí 4.3. Podpora marketingu a tvorby a rozvoje produktů ČR
Podpora vzniku a činnosti regionálních partnerství v oblasti ČR;
Rozvoj informačních a rezervačních systémů a vytvoření regionální sítě informačních
center;
Podpora monitoringu návštěvnosti, pasportizace, zpracování analytických studií
a podkladů zajišťujících účinnější řízení, rozvoj produktů a marketing, zavádění
systému certifikace zařízení a služeb ČR apod.;
Příprava nových, zkvalitňování a rozšiřování existujících produktů ČR s regionálním
dopadem;
Podpora marketingu a propagace akcí regionálního významu.
V rámci celkového kontextu je ROP Severozápad hlavním územně diferencovaným
programem zaměřujícím se na vytváření podmínek pro eliminaci vnitroregionálních disparit
v regionu s využitím vzájemné komplementarity s intervencemi sektorových operačních
programů. ROP naplňuje priority definované v rámci NSRR (Národní strategický referenční
rámec) pro oblast územního rozvoje a vyváženého rozvoje regionů.
K rozvoji regionu a řešení disparit mohou napomoci i další operační programy, nikoliv
pouze regionální operační program, a to tématické programy jako například. Operační
program Životní prostředí, Operační program Podnikání a inovace, případně i Program
rozvoje venkova.
Literatura:
Kolektiv: Regionální operační program regionu soudržnosti NUTS II Severozápad. SPF Group, v.o.s., Ústecký
kraj, Ústí nad Labem, 2006.
Materiál z konference v Parlamentu ČR 13.09.2007 Revitalizace a resocializace území rekultivovaného území
(CD) 2007
Materiál Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, Směrnice k řešení ekologických zátěží v rámci odstraňování
starých ekologických škod vzniklých před privatizací hnědouhelných těžebních společností v Ústeckém
a Karlovarském kraji. Praha. 2008
Vráblíková, J., Seják, J., Dejmal, I., Neruda, M.,: Možnosti trvale udržitelného hospodaření v antropogenně
postižené krajině. Metodická příručka, 123 s. UJEP FŽP Ústí n. L. 2007
www.nuts2severozapad.cz
www.mmr.cz
www.strukturalni-fondy.cz
57

5. Teoretická východiska pro řešení disparit v horninovém
prostředí.
5.1 Disparity a jejich transformace na indikátory
Regionální disparity, jako fenomén regionálního rozvoje, jsou velmi frekventovaným
pojmem posledního desetiletí. Často je však tento termín používán na označení skutečností,
které jeho pojetí na jedné straně obsahově zužují a na druhé straně významově diverzifikují,
což jeho interpretaci mnohdy činí značně nejasnou.
Jednou z hlavních příčin je, že tento fenomén dosud nemá propracovanou teoretickou
oporu a dostatečně přesně vymezený systémový a metodologický rámec jeho chápání (pojetí).
Pokud jsou disparity intuitivně správně identifikovány, chybí nástroje a mechanizmus
jejich klasifikace, vzájemného srovnávání a vyhodnocování.
Fundamentální výzkum této problematiky je proto velmi aktuální a jeho výsledky výrazně
přispějí k celkovému zkvalitnění regionálního managementu na všech stupních územního
řízení v České republice.
Disparity horninového prostředí jsou v modelovém území Podkrušnohoří nejvýraznější
a nejpočetnější v celé České republice.
Charakteristika disparit a následné definování indikátorů horninového prostředí jsou
hlavním obsahem této kapitoly.
Indikátory jsou nejvhodnějším informačním nástrojem. Pomocí indikátorů lze jednoduše
a srozumitelně prezentovat např. laické veřejnosti i složité komplexní jevy bez užití
náročných statistických metod či popisů vazeb a vzájemných souvislostí.
Indikátory jsou výsledkem zpracování a určité interpretace primárních dat (je to druh
informace). Nemají smysl samy o sobě, ale v širších souvislostech - jsou zaměřeny určitým
směrem, něco ukazují. V současných přístupech k vytváření (a také hodnocení) indikátorů lze
rozlišit dva hlavní směry (Sine 2007)
- klíčové (titulkové, „headline“) indikátory
- agregované indikátory.
Požadavky na indikátory
Mají-li být indikátory skutečně použitelné, musí splňovat řadu kritérií. Mezi ně patří:
• Významnost. Indikátory musí být významné v dané souvislosti. Mluvíme o životním
prostředí a udržitelném rozvoji a z tohoto hlediska může mít význam velké množství
údajů.
• Správnost. Indikátory musí být správné, přičemž správnost nutno definovat nejméně
ve dvou rovinách: koncept (paradigma, teorie) i metodika, které indikátor používá,
musí být správné z vědeckého hlediska
• Indikátory nesmí být zatíženy významnějšími chybami. Chyby přitom vznikají ve
všech fázích získávání a zpracování dat, počínaje nesprávným odběrem vzorků, jejich
poškozením při uchovávání, nesprávnými analýzami či měřením a nesprávnými
postupy při zpracování dat konče.. V oblasti údajů o životním prostředí se naopak
obvykle setkáváme s chybami velmi značnými.
• Reprezentativnost. Musí být zřejmé, jaký předmět nebo jev daný indikátor nebo
určitá data reprezentují. Musí být zvoleno vhodné geografické měřítko, případně
vhodné časové rozložení měření či odebírání vzorků.
• Jedinečnost. Získané údaje mají být jedinečné, nemají být redundantní, opakované,
dublovat nějaké již existující informace. Každý indikátor má mít svou specifičnost
a originalitu a nesmí opakovat to, co již je známo odjinud.
58

• Měřitelnost, možnost získání dat. Získávání podkladových údajů musí být technicky
možné. Technická stránka měření a odebírání vzorků je jednou z klíčových záležitostí.
Pokud jde o indikátory získávané ze statistických údajů, je samozřejmým
požadavkem, aby tato data vůbec existovala nebo je bylo možno snadno získat.
• Náklady a užitek. Požadavek na úměrnost nákladů a užitků je jeden ze základních,
ale často přehlížených. Náklady na získání dat jsou mnohdy neefektivní
a nesrovnávají se s užitky.
• Minimalizace negativních účinků na prostředí. Při vzorkování a měření může
někdy docházet k poškozování, a dokonce až ke zničení pozorovaného jevu.
• Spolehlivost. Data musí být prověřována co do své spolehlivosti, potvrzována
několika nezávislými měřeními, případně výsledky získanými různými metodami.
Kontrola a zajištění kvality dat je sama důležitým oborem.
• Srovnatelnost. Většina postupů měření, vzorkování, statistických šetření a podobně je
mezinárodně standardizována. Tato standardizace, často daná mezinárodně
uznávanými normami, zaručuje srovnatelnost dat v mezinárodním měřítku
a v dlouhém časovém období. Předpokladem pro srovnatelnost je ovšem správnost
a spolehlivost údajů.
• Průhlednost. Postup získávání dat a indikátorů musí být transparentní. Musí být
jasné, jaké metody byly použity, jak se prováděly výpočty a podobně. Dokonalá
průhlednost získání údajů a indikátorů zajišťuje jejich věrohodnost.
• Pochopitelnost. Veškerá data i indikátory předpokládají vždy nějakého uživatele,
nějakého zájemce. Předpokladem jakéhokoliv využití údajů je jejich jasná
pochopitelnost, jednoznačnost a srozumitelná prezentace.
• Výpovědní schopnost. Žádná data a tím, méně indikátory, nemají smysl samy o sobě,
nýbrž jen v určitém kontextu. Smyslem jakýchkoliv informací (dat a indikátorů)
nejsou informace samy o sobě,ale jejich užití.
• Načasování. Data a indikátory mají jen výjimečně nadčasový význam. Většinou je
velmi důležité, aby byly k dispozici ve správný čas.
• Využitelnost. Smyslem jakýchkoliv informací - a to se týká dat a indikátorů v plné
míře - nejsou tyto informace samy o sobě, nýbrž jejich užití. Posouzení možností
využití dat by se mělo dít v poměrně širokém časovém, geografickém i věcném
kontextu.
Indikátory kvality horninového prostředí - obecně.
Klasifikace intenzity narušení horninového prostředí a stanovení indikátorů horninového
prostředí vychází z analýzy získaných informací.
Pro celkové posouzení narušení horninového prostředí je nutné propojit jednotlivé procesy
a neposuzovat je odděleně. Jedná se o změny, navzájem propojených podnětů,
zprostředkovaných vlivů a následků.
Pro Českou republiku bylo stanoveno (In.:Kukal,Reimann 2000) 5 kategorií, zvlášť pro
narušení mechanické, tak pro chemické. Stupně 1. – 5 klasifikují poměry od mírně až po
extrémně narušené.
Mechanické narušení horninového prostředí je založeno na fenoménech, jako je eroze
a sedimentace, svahové pohyby, krasové jevy, těžba nerostných surovin, stará důlní díla,
stavební a zemní práce.
Na území, které je klasifikováno 5. stupněm mechanického narušení, je více než 50%
plochy postiženo značným přemísťováním velkých objemů hornin a zemin, povrchové
a hlubinné dobývání nerostných surovin, poddolovaná místa s nebezpečným propadáním
povrchu. Značný vliv má husté osídlení, časté svahové pohyby, silná eroze, následná
sedimentace a velká koncentrace průmyslové činnosti.
59

Chemické narušení horninového prostředí je definováno znečištěním podzemních vod
a půd, zemědělskou činností, nadměrným výskytem nitrátů, těžkých kovů, kontaminovaných
důlních vod, ovlivnění půd i rostlin atmosférickou depozicí, radonové emanace atd.
Nejvyšším stupněm 5 jsou hodnoceny oblasti s katastroficky znečištěnými povrchovými
a podzemními vodami rizikovými prvky s nadlimitními koncentracemi, kontaminované půdy
antropogenní činností na povrchu i atmosférickou depozicí,výskyt radonových anomálii apod.
Oba výše uvedené typy narušení horninového prostředí tj.mechanické i chemické působí
obvykle společně.
Podle klasifikace narušeného horninového prostředí je odhadováno, že 8 – 15 % plochy
České republiky má silně narušené horninové prostředí v němž žije přes 5 milionů obyvatel
(In. Kukal,Reichmann 2000). Nejzávažněji jsou postižené oblasti s nejintenzivnější těžbou
nerostných surovin a s největší koncentrací průmyslu. V České republice to jsou území
severní Moravy a severních Čech. Zde žije přes 3 miliony obyvatel.
Hodnocení životního prostředí se zaměřením na horninové prostředí je proto jedním
z nejvýznamnějších kriterií. V oficiálních metodikách se však toto kriterium používá pouze
v souvislosti s devastací povrchu.
Geofaktory jsou graficky spolu s legendou publikovány v Mapách geofaktorů životního
prostředí (In Myslil, Stibitz 1998). Nejsou však definovány, jako indikátory.
Přehled geoindikátorů pro různé aspekty udržitelného rozvoje ve smyslu Agendy 21,
částečně i pro horninové prostředí, jsou uvedeny ve studii V. Mylila a M Stibitze (1998). Tyto
informace vychází z dokumentu UN Division for Sustainable Development
(www.un.org/esa/sustdev).
5.2 Identifikace disparit horninového prostředí v Podkrušnohoří
Horninové prostředí je základní součástí životního prostředí, ale pro jeho hodnocení však
neexistují potřebné indikátory. Tento příspěvek je úvodním vstupem pro jejich definování
a hledání směrů k jejich upřesňování.
Pro jejich identifikaci bylo vybráno prostředí severních Čech, kde horninové prostředí je
spolu se severní Moravou nejvíce postižené. Je zde zastoupena převážná část známých
faktorů narušení horninového prostředí a to v mimořádném nahromadění. Jedná se o disparity
zkoumaného regionu oproti ostatním regionům v České republice (Blažková 2007).
Problematika indikátorů (faktorů) horninového prostředí není řešena (Sine 1998),
ale pro hodnocení kvality horninového prostředí je bezpodmínečně nutná.
Studiem dostupných informací a terénním výzkumem v území okresů Chomutov, Most,
Teplice a Ústí nad Labem byly zjištěny a specifikovány následující faktory horninového
prostředí viz. tabulka 5.1 (Blažková, 2008).
Převážná část těchto faktorů jsou faktory negativně ovlivňující horninové prostředí.
Uváděné faktory jsou významně disparitní v porovnání s jinými regiony České
republiky. Rozdílnost se především týká jejich mimořádného nahromadění v tomto území.
Faktory nepůsobí jednotlivě, ale v různých kombinacích a tím intenzivněji.
Výzkumem v modelovém území Podkrušnohoří byly zjištěny a následně definovány tři
specifické skupiny faktorů horninového prostředí, které jsou současně disparitami ve vztahu
k jiným regionům.
První skupina je vázána na nerostné suroviny a jejich těžbu (spolu s vymezením
nerostných surovin v souvislosti s chráněnými ložiskovými územími (CHLÚ) a dobývací
prostory (DP).
60

Druhá významná skupina jsou faktory související s antropogenní geomorfologií.
Ve zkoumaném území Podkrušnohoří to jsou poddolovaná území, haldy, narušená
stabilita svahů těžebních jam a svahů výsypek, stará důlní díla, propady a pinky.
Třetí skupina představuje různé další disparitní projevy v horninovém prostředí, jako jsou
seismicita území, výskyt radonových emanací, radioaktivita energetických popelů,důlní vody,
ukládání odpadů a projevy geotermální energie.
V následující tabulce č.5.1 je uveden přehled faktorů (disparit) ovlivňující horninové
prostředí a jejich porovnání s obecně platnými kriterii pro indikátory. (Sine 2007)
Tabulka č. 5.1: Disparitní faktory a jejich výběr na indikátory horninového prostředí
Faktor
význam
měřitelnost
srovnatelnost
pochopení
výpověď
načasování
využitelnost
výsledek
Indikátor
1 těžba nerostných surovin povrchová + + + + + + + 7 ano
2 těžba nerostných surovin hlubinná + + + + + + + 7 ano
3 ložiska nerostných surovin + + + + - - + 5 ne
4 chráněná ložisková území + - - + - - + 3 ne
5 dobývací prostory těžené + + + + - - + 5 ne
6 dobývací prostory netěžené + + + + - - + 5 ne
7 antropogenní geomorfologie + - - + - - + 3 ano
8 poddolovaná území + + + + + + + 7 ano
9 haldy + + + + + - + 6 ano
10 stabilita svahů těžebních jam + - + + - - + 4 ne
11 stabilita svahů výsypek + - + + - - + 4 ne
12 stará důlní díla + + + + + - + 6 ano
13 propady a pinky + + + + - - + 5 ne
14 seismicita území + + + + + - + 6 ano
15 výskyt radonových emanací + + + + + - + 6 ano
16 radioaktivita energetických popelů + + + + - - + 5 ne
17 důlní vody (podle kvality) + + + + + - + 6 ano
18 ukládání odpadů + + - + + - + 5 ano
19 geotermální energie + + + + + - + 6 ano
(M. Blažková 2008)
Z provedené analýzy je patrné, že ne všechny disparitní faktory je možné transformovat na
indikátory, i když není sporu, že se jedná o závažné odlišnosti narušení horninového prostředí.
Jako nejvýznamnější indikátory horninového prostředí vycházejí na základě požadavků na
jejich kriteria následující faktory. Jsou to těžba nerostných surovin povrchová i hlubinná
a poddolovaná území.
Pro hodnocení horninového prostředí jsou pak dále využitelné, jako indikátory: výskyt
hald po těžbě, stará důlní díla, seismicita území, výskyt radonových emanací, důlní vody
podle jejich kvality. Výskyt geotermální energie je pak disparitou a současně indikátorem
horninového prostředí v pozitivním slova smyslu.
Významnou disparitou ve zkoumaném území jsou antropogenní změny povrchu, které
nazýváme antropogenní geomorfologii. Jedná se o rozsáhlý fenomén, jehož dopady jsou
především estetického a tím i sociopsychologického rázu. Tento faktor je obtížné klasifikovat
podle výše uvedených kritérií pro indikátory, a proto je uváděn jako specifický.
Při hodnocení celé situace je nutné zakomponovat i reálnost náprav vzhledem k rozsahům
změn v horninovém prostředí a také ekonomickou únosnost. Tato hodnocení však nejsou
součástí studia horninového prostředí.
61

Graf č. 5.1: Vyhodnocení zastoupení jednotlivých faktorů a jejich využití , jako indikátorů
horninového prostředí.
(M.Blažková 2008)
I – nejvýznamnější faktory:
Těžba nerostných surovin povrchová
Těžba nerostných surovin hlubinná
Poddolovaná území
II – využitelné faktory:
Výskyt hald po těžbě
Stará důlní síla
Seismicita území
Výskyt radonových emanací
Důlní vody (podle kvality)
Geotermální energie
Ukládání odpadů
III – specifické faktory
Antropogenní georeliéf
IV – nevyužitelné faktory:
Ložiska nerostných surovin
Chráněná ložisková území
Dobývací prostory těžené i netěžené
Stabilita svahů těžebních jam a výsypek
Propady a pinky
Radioaktivita popelů
62

5.3 Shrnutí teoretického posouzení transformace disparit na indikátory
horninového prostředí a možnosti jejich praktického využití.
Předkládaná informace je shrnutím mapování významných disparit horninového prostředí
v modelovém území Podkrušnohoří a jejich analýzy pro možné praktické využití jako
indikátorů horninového prostředí.
Zjištěné disparity horninového prostředí v Podkrušnohoří jsou v jednotlivých okresech
zastoupeny obdobně, ale v odlišném rozsahu.
Celé zkoumané území je téměř z poloviny plochy zasaženo větším či menším množstvím
faktorů narušení horninového prostředí, a tím se odlišují od ostatních regionů v ČR.
Disparitní faktory byly porovnány s kriterii pro definování indikátorů (Sine 2007)
a rozděleny podle váhy do čtyř skupin.
Možnosti využití disparitních faktorů horninového prostředí v modelové oblasti
Podkrušnohoří jsou patrné z již dříve uvedeného grafu č. 5.1.
Téměř 60% faktorů je možné přetransformovat na indikátory horninového prostředí.Jedná
se o indikátory specifikované v práci Centra pro životní prostředí Univerzity Karlovy (Sine
2007). Nejvýznamnější jsou uvedeny ve skupině I, ty plně splňují výše uvedená kritéria. Ve
skupině II. jsou kritéria také převážně naplněna. Poměrně málo kritérií koresponduje s faktory
ve skupině č. IV., z toho důvodu nebyly využity pro transformaci na indikátory.
Skupina č. III. – antropogenní změny georeliéfu, je pro charakteristiku území velmi
důležitá. Bude proto jako indikátor využita, i když s kritérii výrazně nekoresponduje. Její
význam spočívá v plošném rozšíření a v sociopsychologickém dopadu.
Využití části disparit na indikátory horninového prostředí dává možnost situaci (stav)
pojmenovat a následně kvantifikovat rozsah škod.
Tyto informace pak budou využitelné při návrzích řešení jejich nápravy, případně jejich
redukce.
Významným přínosem projektu je, a v další fázi i bude, tyto indikátory prosazovat do
legislativních dokumentů. Indikátory pro horninové prostředí totiž neexistují v české
legislativě, ale ani v legislativě EU. Dalším krokem pak bude jejich praktické využívání pro
nápravu, případně eliminaci zmiňovaných disparit.
Literatura:
Blažková, M.: Identifying Disparities in the Podkrušnohoří ,Rock Environment. Acta Facultatis. 2007 Ecologiae.
Journal of Fakulty of Ekology and Environment Science.Technocal University in Zvolen.Volume 16.Supplement
Myslil, V., Stibitz, M.,: Standardizace hodnocení faktorů zátěže a zranitelnosti životního prostředí. I. Etapa.
MŽP Praha. 1998
Kukal, Z., Reimann, F. (2000) Horninové prostředí České republiky-jeho stav a ochrana.ČGÚ Praha,
Sine: Co jsou to indikátory.http//cozp.cuni.cz (Dlouhý Jiří). 2007
Sine: Environmental Indicators. Towards Sustainable Development.OECD Paris France. 1998
Vráblíková J. a kol.: Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří. I. část – Přírodní a sociálněekonomické
charakteristiky disparit průmyslové krajiny v Podkrušnohoří. FŽP, UJEP Ústí nad Labem. 182 s,
ISBN 976-80-7414-019-8, 2008
63

6. Revitalizace vodních toků
Revitalizace vodotečí tvoří velice důležitou část péče o vodní toky. Vzhledem k velkému
počtu technicky upravených a napřímených koryt v České republice, stejně jako v celé
Evropě, je nutné k tomuto tématu přistupovat velice vážně. Pro výběr revitalizovaného potoka
existuje několik kriterií, které shrnul Cudlín (2008) do následující metodiky (viz. kapitoly 6.1,
6.2, 6.3). V oblasti Podkrušnohoří je tento problém o to více aktuálnější, jelikož zde je síť
vodních toků zcela změněná, mnoho potoků a řek přeložených, některé i zatrubněné (Bílina).
Nyní musíme připravovat projekty jak tyto řeky a potoky revitalizovat, abychom navrátili
krajinu do ekologického stavu a zároveň naplňovali požadavky Rámcové směrnice o vodní
politice 2000/EC/60.
Tradiční přístupy k hodnocení antropogenního vlivu u vodních toků rozdělil Gergel (2002)
na tyto čtyři okruhy:
1) chemie vody a biotické indikátory,
2) metody "instream flow",
3) měření fyzikálních vlastností stanoviště,
4) krajinné indikátory.
6.1 Chemie vody a biotické indikátory
atributy kvality vody:
• průhlednost
• teplota
• vodivost
(hodnoceno pomocí indexu biotické integrity).
biotické atributy:
• vodní bezobratlí
• řasy
• cévnaté rostliny
Index biotické integrity (IBI)
IBI (index of biotic integrity) pro vodní toky se skládá ze šesti charakteristik, popisujících
druhové bohatství a složení (celkový počet druhů, počet a identita bentických druhů, počet a
identita druhů vodního sloupce, počet a identita dlouhověkých druhů, počet a identita
netolerantních druhů, procento jedinců tolerantních druhů), dále ze tří charakteristik trofické
komplexnosti (procento jedinců omnivorů, procento jedinců insectivorů a procento jedinců
carnivorů) a ze tří charakteristik četnosti a kondice ryb (počet jedinců ve vzorku, procento
jedinců nepůvodních druhů nebo hybridů a procento jedinců, trpících nemocemi nebo
anomáliemi).
Pro každou charakteristiku je udaná škála, rozdělená na tři části, jež jsou obodované 1, 3 a
5 body. Celkový výsledek představuje suma všech bodů. Bodová škála možných výsledků je
rozdělena do šesti kategorií integrity: výborná, dobrá, ucházející, slabá, velmi slabá a tok
zcela bez ryb (Karr 1991).
6.2 Metody "instream flow" a měření fyzikálních vlastností stanoviště
Tyto metody hodnotí hydrologické a hydraulické změny v tocích a zaměřují se na:
a) porovnání současných a historických toků (časové série dat o průtocích);
b) metody zaměřené na hydraulickou geometrii (hloubka, smočený profil, rychlost průtoku);
c) zhodnocení biotopů – „instream habitat“ (využití údajů hydraulické geometrie k odhadu
vhodnosti stanoviště pro rozličné druhy).
64

Měření fyzikálních vlastností stanoviště:
a) sekvence a složení sedimentu;
b) půdní eroze;
c) morfologie koryta;
d) nános a odnos sedimentu;
e) kvalita povrchové vody;
f) hydrologie nivy a mokřadů.
Pro toto hodnocení je možné využít také metodu HGM:
Hydrogeomorfní hodnocení (HGM)
• HGM (stejně jako IBI) porovnává lokalitu s referenční plochou, aby byla určena
základní rovina kvality;
• zabývá se umístěním plochy v krajině;
• určuje kapacitu plochy pro plnění ekosystémových funkcí, jako je
- cyklus látek, retence povrchové a podzemní vody, konektivita povodí, vytváření
organického C, retence organických i anorganických látek, vytváření biotopů pro
obratlovce, vytváření rostlinných společenstev.
HGM měří kapacitu mokřadu plnit ekosystémové funkce. Prvním krokem je klasifikace
mokřadů na základě jejich ekologických vlastností (umístění v krajině, zdroj vody,
hydrodynamika). Druhým krokem je určení referenčních mokřadů ke stanovení potenciální
funkčnosti mokřadu. Třetím krokem je určení relativní hodnoty funkcí vzhledem
k referenčnímu mokřadu. HGM využívá hierarchickou klasifikaci se sedmi základními
geomorfologickými třídami mokřadů: říční depresní, svahový, nížinný (s organickou
a minerální půdou) a „fringe“ (deltové a lakustrinní).
Funkční hodnocení zahrnuje fyzikální chemické a biologické charakteristiky (funkce
mokřadů) v rámci regionálních podtříd mokřadů. Identifikuje, které funkce budou
nejpravděpodobněji vytvářeny a zjišťuje, které atributy a procesy ekosystémů a okolní krajiny
jednotlivé funkce ovlivňují. Tyto údaje se následně kalibrují podle dat z referenčních
mokřadů. Výsledkem je funkční index kapacity (FCI), jenž se pohybuje od 0 do 1 a vyjadřuje
kapacitu mokřadu vytvářet ekosystémové funkce v porovnání s referenčním mokřadem ze
stejné podtřídy a regionu.
6.3 Krajinné indikátory
Krajinná kritéria měření nemusí být komplexní. Lepší jsou jednoduché indikátory, jež jsou
přímé a efektivní (jako proporce "buffer" zóny a měření uspořádání nebo konektivity
přirozených a antropogenních typů biotopů v nivě).
Indikátory konektivity lužních/mokřadních biotopů jsou obzvlášť účinné, neboť plošné
uspořádání pobřežní vegetace (délka, šířka a mezery) ovlivňuje její efektivnost při
zachycování živin.
Krajinné indikátory obecně kvantifikují množství a uspořádání kategorií krajinného
pokryvu společně s fyzikální strukturou vegetace. Indikátory mohou být následující:
a) počet typů land cover,
b) vzájemná proporce typů,
c) tvar ploch,
d) plošné uspořádání a konektivita.
65

Tabulka č. 6.1: Vztah krajinných indikátorů a parametrů vodních toků
Indikátor
měřítko
urbánní land cover - množství a vzdálenost povodí N, P
říční komponent
(závislá proměnná)
Citace
Osbourne and Wiley
(1988)
% rozlohy lesa, % zemědělské půdy povodí Pb, Cl -1 Detenbeck et al. (1993)
% využití území povodí N, P Johnes et al. (1996)
% nelesní půdy povodí N, Sponseller (2001)
% rozlohy orné půdy a mokřadů povodí dřevní hrubší opad Richards et al. (1996)
les (pozitivní korelace s růstem plochy
lesa), zemědělská půda (negativní korelace
s růstem plochy zemědělské půdy)
povodí rybí společenstva Wang et al. (1997)
zvýšení odtoku v korytě Arnold a Gibbons
% nepropustného povrchu povodí
a povrch. odtoku (1996)
% nepropustného povrchu povodí rozšiřování koryta Booth a Jackson (1997)
% nepropustného povrchu povodí diverzita ryb Schueler a Galli (1992)
diverzita
% nepropustného povrchu povodí
Klein (1979)
hmyzu/bezobratlých
- -
povodí a NO
zemědělství
3 , NO 2 ,alkalita,
Johnson et al. (1997)
příbřežní pás nerozpustné částice
povodí a lužní
% mokřadů
DOC Gergel et al. (1999)
zóna
% lesa různá měřítka
diverzita ryb a
bezobratlých
Harding et al. (1998)
průměrná šířka pobřežního "buffer" pásu, pobřežní/lužní
průměrná frekvence mezer v pásu zóna
odnos látek Weller et al. (1998)
% revitalizované pobřežní zóny
pobřežní/lužní zásadité kationty,
zóna alkalita
Cresser et al. (2000)
využití území pobřežní pás živiny Johnson et al. (1997)
% nelesní půdy
pobřežní/lužní hustota velkých
zóna bezobratlých
Sponseller (2001)
% cover, land-use
pobřežní/lužní
zóna
sediment Richards et al. (1996)
délka nelesního pásu podél břehu
pobřežní/lužní
zóna
výskyt ryb Jones et al. (1996)
šířka ploch
(Zdroj: Gergel 2002, cit. Prokopová, Cudlín, 2008)
pobřežní/lužní
zóna
lužní ptáci (výskyt a
hustota)
Keller et al. (1993);
Darveau et al. (1995);
Dickson et al. (1995)
Množství a vzdálenost ploch využívaných člověkem často koresponduje s parametry
vodní chemie, stejně jako parametry mapující habitat mokřadních zón (plošné uspořádání
mokřadních a nivních biotopů může ovlivnit jejich schopnost fungovat jako sinky živin).
Davis a Muhlberg (2000, cit. Prokopová, Cudlín, 2008) navrhují konkrétní hodnotící
tabulku se třemi úrovněmi podrobnosti hodnocení. Ty se volí podle velikosti a důležitosti
akce, možnosti finančního zajištění monitoringu, vybavení a času, který je k dispozici (viz
tabulka 6.2 – 6.4).
66

Tabulka č. 6.2: Nejjednodušší úroveň hodnocení revitalizace vodního toku
Úroveň 1:
Kvalitativní struktura
Typ měření / Parametr
Metoda
Fyzikální charakteristiky:
Hydrologie
Stav průtoku nebo výška hladiny v
mokřadu v polovině léta
Přímé měření nebo pozorování
Šířka toku a snížení nebo zvýšení vodní Přímé měření nebo pozorování
Morfologie
hladiny mokřadu
(odhad)
Stabilita koryta
Fixed-point fotografie
Podemletí břehů
Substrát
Velikost zrna substrátu nebo typ
mokřadní zeminy
Omezená měření nebo odhad
Biotické charakteristiky:
Pobřežní nebo mokřadní vegetace
Vegetační kryt
Fixed-point fotografie
Splývající vegetace
Fixed-point fotografie
Chemické charakteristiky:
Kalnost Před a po projektové zkoumání Přímé měření
Teplota vody Maximum a minimum v prostřed léta Přímé měření
(Zdroj: Davis a Muhlberg, 2000, cit. Prokopová, Cudlín, 2008).
Tabulka č. 6.3: Střední úroveň hodnocení revitalizace vodního toku
Úroveň 2:
Kvantitativní struktura
Fyzikální charakteristiky:
Hydrologie
Morfologie
Substrát
Sluneční záření
Biotické charakteristiky:
Pobřežní nebo mokřadní
vegetace
Typ měření / Parametr
Metoda
Místní stav rychlosti průtoku a jeho vztahy Přímé měření
Analýza velikosti průtoku v průběhu roku
Naměřená data nebo údaje ze sousední
drenáže
Hydroperioda mokřadu
Přímé měření
Přímé měření vertikálního a
Profily rychlostí průtoku
horizontálního profilu rychlosti
průtoku
Příčné řezy koryta
Přímé měření na několika lokalitách
Podemletí břehů
Přímé měření
Sklon toku
Přímé měření
Topografie mokřadu
Přímé měření
Distribuce velikostí zrn substrátu Wolmanova metoda měření oblázků
Stabilita substrátu
Empirický odhad
Průnik slunečních paprsků pobřežní Měření jednoho místa nebo
vegetaci
kontinuální měření
Průnik slunečních paprsků do míst pod Měření jednoho místa nebo
abiotickými strukturami (vyvýšené kontinuální měření ve vegetačním
chodníčky apod.)
období
Složení společenstev a pokryvnost
Procentuální pokryvnost druhů uvnitř
čtverců nebo výřezů
Řasy Početnost v toku Koncentrace chlorofylu
Hrubší dřevní opad Množství a rozmístění dřevního opadu Počet dřevního opadu a index
Bezobratlí
Složení společenstev makro-bezobratlých
Přímé měření a průzkum podobných
stanovišť
Ryby
Odhad rybí populace
Přímé měření pomocí
několikanásobného tahu nebo
zaznamenání znovuchycení
Ptáci Využití mokřadu nebo břehů Výskyt druhů a relativní využití
Chemické charakteristiky:
Teplota Průběžná teplota vody Zapisující přístroj
Koncentrace živin Dusík, fosfor Laboratorní zkouška vodních vzorků
(Zdroj: Davis a Muhlberg, 2000 cit. Prokopová, Cudlín, 2008).
67

Tabulka č. 6.4: Tabulka Nejpodrobnější úroveň hodnocení revitalizace vodního toku
Úroveň 3:
Ekologické funkce a procesy
Fyzikální charakteristiky:
Typ měření / Parametr
Metoda
Změny v profilech rychlostí průtoků
Přímé měření rychlostí průtoků
blízko břehu při různých
průtocích
Redukce rychlosti při velkých
vodách
Měření pohybu vody v mokřadu
Přímé měření
Přímé měření
Přímé měření
Ukládací misky
Přímé měření
Půdní horizonty
Hydrologie
Redukce rychlosti průtoku pobřežními
rostlinami
Přítok a odtok mokřadu
Evapotranspirace
Morfologie
Intenzita břehové eroze
Formování bodových překážek v toku
Množství ukládání jemných sedimentů
Substrát
Pohyb splavenin po dně
Vytváření vrstvy pobřežní a mokřadní půdy
Biotické charakteristiky:
Změny v biomase/délce ročních
Pobřežní nebo mokřadní Primární produkce
přírůstků
vegetace
Herbivoři
Nádoby na sběr herbivorů
Řasy
Primární produkce
Uvolňování kyslíku nebo
otevřený systém
Organický materiál
Míra rozkladu
Opadové sáčky
Klasifikace vstupů
Měření vstupu humusu
Bezobratlí
Sekundární produkce
Početnost jednotlivých skupin
a biomasa
Produktivita ryb
Změna biomasy v čase
Ryby
Zimní přežití
Změna v početnosti mezi
podzimem a jarem
Přežívání jiker
Redd pumping
Chemické charakteristiky:
Rozklad organických látek
Výpočet rychlosti
Cykly živin
Odběr živin vodními rostlinami
Živinové injekce
Míra odběru látek potokem
Ztráty živin
Omezení živin Růstové reakce na dodání živin Substráty šířící živiny
Redox potenciál
Redukční/oxidační potenciál mokřadní půdy Přímé měření
(Zdroj: Davis a Muhlberg, 2000 cit. Prokopová, Cudlín, 2008).
6.4 Postup revitalizace drobných vodních toků
Napřímené a technicky nevhodně upravené vodní toky je nutné revitalizovat. Návrh
revitalizačních úprav vychází z původního průběhu koryta toku. Trasa revitalizovaného toku
se může vývojem eroze do určité míry dotvářet. Proto základním úkolem navrhování
revitalizačních úprav na toku je iniciovat předpoklady pro přirozený vývoj vodního toku.
Postupuje se po etapách na základě projektového řešení úseků.
Revitalizační úpravy toků jsou vodním dílem, proto musí být vodoprávně projednány na
podkladě odborně zhotovené projektové dokumentace. Cílem revitalizace je přirozený průběh
příčného a podélného profilu, změna drsnosti dna a břehů, tvorba přirozených prohlubní
(tůní). Návrhový průtok je vhodný ve velikosti Q 30d až Q 1 .
Trasa revitalizovaného toku bývá rozvolněna v říční nivě. K tomu je nutné vykoupení
pozemků v tzv. meandračním pásu. Vhodné je začlenit výkupy pobřežních pozemků do
Komplexních pozemkových úprav (KPÚ). Pro průběh toku se užívá koridor, ve kterém je
dostatek plochy pro rozvolnění trasy. Revitalizace koryta vyvolává změny v průběhu
podélného profilu a s tím spojenou změnu příčného profilu koryta. Tím se iniciuje přírodě
68

lízký průběh nivelety koryta, při kterém dochází k únosné erozi břehů i dna toku,
k transportu splavenin prouděním na místa jejich následné sedimentace. Postupně se vytváří
potřebný kompenzační spád, který odpovídá rychlostem proudění, které se nejčastěji
vyskytuje.
Příčný profil revitalizovaného toku má nepravidelný tvar, který je schopen převést
hydrologicky stanovené průtoky. Současně se vytvoří podmínky pro zachování proudění i při
minimálních, zůstatkových průtocích, které zaručí přežití vodních ekosystémů, tj. pro hloubku
vody 0,15 – 0,20 m. Opevnění koryta používá poddajné materiály (plůtky, kamenné pohozy,
hatě). Pouze v extrémně hydrologicky zatížených úsecích je možná volba nepoddajných,
kamenných materiálů (při křížení toku s komunikací, při soutocích apod.). Kameny se
pokládají tak, aby vytvářely výstupky do vody, což přispěje ke snížení rychlosti proudění
vody. Pokud byl tok opevněn dlažbou nebo zdivem z betonu, je nutné tyto odstranit. Při
navrhování revitalizace toku je prvořadým cílem zpomalení odtoku vody z povodí, zajištění
dostatečného průtoku za normálních vodních stavů, vytvoření proudových stínů, tůní
a obnova vegetačního doprovodu toku. Doprovodným prvkem je i zřizování umělých
mokřadů a malých tůní v údolní nivě. Všechny zásahy musí být prováděny jen po souhlasu
majitele pozemku. Nutné je pozemky vykoupit a pak úpravy realizovat.
Koryta přírodních potoků a řek mají v ČR v příčném průřezu tvar mělkého, širokého
pekáče. Poměr šířky (b) k hloubce koryta (h) je u stabilních koryt 4:1 až 10:1. Při výstavbě
revitalizovaných koryt není vhodné stavět konečný „pekáčovitý“ tvar příčného průřezu.
Důvodem je nedostatečná stabilita strmých svahů u čerstvé stavby. Řešením je výstavba
koryta ve tvaru mělké, ploché mísy. Sklony svahů jsou většinou 1:3 nebo mírnější (dle
vlastností zemin). (Just, 2005)
Po vzoru přírodních koryt je vhodné navrhovat koryto, které obsahuje:
- přichylování proudnice k nárazovým břehům,
- tůně ve dně, a to hlavně v obloucích při nárazových březích,
- větší sklony nárazových břehů (u tůní),
- mírnější břehy protější (jesepové),
- kamenité brody, hlavně u přechodů mezi oblouky.
Rytmické střídání proudných a tišinných úseků vhodně rozděluje energii vodního proudu
a přispívá ke stabilitě koryta. Tůně vznikají v přírodních korytech u nárazových oblouků tam,
kde je největší vymílání. Současně tůně vymílání také tlumí.
69

Obr. č. 6.1: Srovnání základních rozměrových charakteristik příčných průřezů (Just, 2005)
Pokud je k dispozici široký pás okolních pozemků, tak se preferuje samovolný vývoj
proměnlivého koryta do stran (vymílání). Pokud koryto vzniká v limitovaných pozemkových
poměrech, navrhujeme koryto pevné, v neměnných nebo málo proměnlivých tvarech. Mámeli
k dispozici prostor pro samovolný vývoj koryta zejména do stran, je vhodné toto vymílání
umožnit. Stabilizace opevnění se omezuje na dno v brodových místech. Břehy (i nárazové
břehy) se neopevňují vůbec nebo se opevňují nesouvisle.
Je-li revitalizace omezena objekty na sousedních pozemcích, není samovolný vývoj
možný. Stabilizace spočívá v mírnějším sklonováním svahů v nárazových březích a
opevňování nárazových břehů např. kamennými záhozy. Omezením stranové eroze
podpoříme erozi hloubkovou. Stabilizace proti hloubkové erozi je tedy prvořadá. V těchto
případech by tedy kamenivo mělo být umístěno do dna potoka.
Revitalizace koryt podporují členitost podélného profilu a řídí se těmito doporučeními:
a) rozdílné sklony úseků závisejí na sklonitosti terénu, případně na výskytu výrazných
spádových míst,
b) střídání klidových a proudových pasáží. Přirozená poloha proudových míst (peřejí a
brodů) je v přechodech oblouků. Tůně se umisťují do nárazových vrcholů obloků. Tůně
v těchto místech se tolik nezanášejí, protože příčné proudění je pročisťuje.
Střídání pasáží s větším a menším sklonem dna je ekologicky vhodné. Soustřeďuje větší
spád (opevnění) do kratších částí koryta. Vytváří se proudová a tišinná místa. Samočisticí
kapacita koryta je intenzivní v proudových místech, kde probíhá kontakt vody s biologicky
aktivním povrchem dna. V tišinách dochází k usazování a mohou se zde vyskytovat místní
dnové bezkyslíkaté zóny. V nich dochází k denitrifikačním procesům, které jsou významné
pro přirozené odstraňování dusíku z vody.
Postup při návrhu revitalizačního koryta (Just 2005):
1. Rozvaha o morfologickém typu koryta.
2. Předběžný návrh trasy v rámci daného morfologického typu. Je také stanovena křivolakost
a celková délka koryta v úseku. Z toho se vypracuje návrh podélných sklonů koryta
v jednotlivých úsecích.
3. Volba průtočné kapacity koryta (podle údajů ČHMÚ) a stanovení návrhového průtoku
(např. Q 30d ).
70

4. Návrh tvaru a rozměrů příčného průřezu koryta v několika krocích:
a) volba základního poměru hloubky k šířce odpovídající typu a pásmu vodního toku
b) předběžný výpočet šířky koryta při návrhovém průtoku. Koryto reprezentuje obdélníkový
příčný průřez se stanovenou šířkou a hloubkou.
c) návrh vzorového příčného průřezu koryta, který koresponduje s obdélníkovým tvarem
(široká plochá mísa s daným sklonem svahů)
d) výpočet konzumční křivky příčného průřezu
e) potvrzení rozměrů příčného průřezu při návrhovém průtoku
5. Propracování návrhu trasy.
Revitalizace drobného vodního toku Modla patří mezi modelové projekty Zemědělské
vodohospodářské správy (oblast povodí Ohře) v Ústí nad Labem. Zájmové území se nachází
v okrese Litoměřice, místně příslušný je Obecní úřad Úpohlavy – Chodovlice. Celková délka
úpravy je 1,436 km. Výstavba proběhla v roce 1996. Došlo k obnově původního koryta
Modly vedle stávajícího napřímeného koryta. Výhodou této akce byla jak dostupnost okolních
pozemků (vlastník ZVHS), tak možnost výstavby revitalizovaného koryta na místě původního
přírodního koryta. Dále bylo zhotoveno 14 dřevěných jízků o výšce 0,4 m, šíři dna 2 m
a hloubce koryta 1 m. Břehový a doprovodný porost byl vysázen v následujícím množství
a druhovém složení. Stromy v kontejnerech (prostokořenné): vrba bílá, olše, bříza, jasan,
topol bílý. Stromy vzrostlé (se zemním balem): javor mléč, habr, javor klen, lípa, dub letní.
Keře v kontejnerech (prostokořenné): ptačí zob, svída krvavá, střemcha, brslen, zimolez,
kalina, dřín obecný.
Druhou revitalizací na Ústecku je revitalizace Černého potoka u Adolfova v Krušných
horách. Akce byla připravována již od roku 1999 pod názvem „Ozelenění přírodní rezervace
Černá louka“ v rámci „Revitalizace Černého potoka a jeho přítoků.“ Projekt byl zpracován na
základě objednávky Okresního úřadu Teplice. Potok protéká Přírodním parkem Východní
Krušné hory. Koryto Černého potoka bylo před lety technicky upraveno a byly zde provedeny
rozsáhlé meliorace, které měly negativní důsledek na složení fauny a flóry území. Změnily se
původní srážko-odtokové poměry.
V rámci revitalizace se provedla výsadba břehové a doprovodné vegetace. Vodoteče jsou
pojmenovány velkými písmeny: Černý potok písmenem A a přítoky Černého potoka písmeny
B, D, E. Vodoteč C je přítokem vodoteče B. Projekční práce byly dokončeny v letech 2001 a
2002. V druhé polovině roku 2002 byly zahájeny revitalizační práce na hlavní vodoteči. Byla
provedena většina zásahů náročnějších na zemní práce. Realizace skončila výstavbou 21 tůní
a dvou převedení z napřímeného Černého potoka do koryt v původních liniích. V roce 2006
byla skončena hlavní část prací, zejména na výsadbách. V současnosti probíhá monitorování
území a dosadba uhynulých jedinců (Brejšová 2005).
6.5 Vegetační doprovod vodních toků
Specifické půdní vlastnosti antropogenních půd rekultivovaných ploch hrají velice důležitou
roli. Pro revitalizace jsou vhodné následující dřeviny:
Vrby (Salix) v Čechách roste přirozeně kolem 20 druhů. Vyžadují vodu a slunce, dobře
zakoření z prutů a tyčí zaražených do země. Snášejí záplavy a kolísání hladiny vody. Keřové
vrby jsou vhodné k vegetačnímu pokrytí lokalit, kde není vhodný stromový porost.
Olše lepkavá (Alnus glutinosa) – světlomilný strom, snáší záplavy. Špatně snáší velké změny
hladiny podzemní vody.
Olše šedá (Alnus incana) – horský a podhorský areál, nenáročná dřevina.
71

Střemcha obecná (Prunus padus) – přizpůsobivý a odolný nízký strom až keř. Roste na
vlhkých místech a v podrostu, v lužním lese. Snadno se množí kořenovými oddělky.
Dub letní (Quercus robur) – nesnáší zaplavení a trvalé zamokření, má hluboký kůlový kořen,
obtížně se přesazuje.
Dub zimní (Quercus petraea) – nemá hluboký kůlový kořen, lépe se přesazuje, nesnáší
záplavy.
Líska obecná (Corylus avellana) – vitální keř, dobře se přesazuje, rychle roste.
Jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) – kvalitní strom lužních lesů, pramenišť a vlhkých svahů.
Zamlada snáší zástin, ale nesnese stagnující vodu a rašeliny. Záplavy jen po krátkou dobu
počátkem vegetace, vitální, dobře ujímavý, lze přesazovat.
Javor klen (Acer pseudoplatanus) – strom vlhčích stanovišť od niv po svahy a suťoviska,
nesnáší stagnující vodu a záplavy.
Javor mléč (Acer platanoides) – lépe snáší zastínění a stagnující vodu, nemá rád výkyvy
v hladině podzemní vody.
Javor babyka (Acer campestre) – roste v teplomilnějších listnatých lesích a lužních lesích,
dobře se šíří přirozeným náletem.
Lípa velkolistá (Tilia platyphyllos) – dobře přizpůsobivá různým vlhkostním a světelným
podmínkám, roste od vlhkého lužního porostu po suché stráně, vitální, lze přesazovat
z přirozených náletů.
Břízy (Betula) – světlomilné pionýrské stromy.
Topol černý (Populus nigra) – strom vlhkých niv větších řek (dolní Vltava, Labe), žádá
pohybující se podzemní vodu.
Topol osika (Populus tremula) – světlomilný strom, snáší různé vlhkostní poměry s výjimkou
záplav, po pokácení stromu silně vyrážejí z kořenů výhonky.
Brslen evropský (Euonymus europaeus) – teplomilný keř, roste od vlhkých luhů po suché
stráně, dobře se přesazuje.
Kalina obecná (Viburnum opulus) – vlhkomilný keř, snáší zastínění.
Lesnická výsadba se používá pro souvislé ozeleňování vybraných ploch. Prostokořenné
sazenice o výšce do 0,5 m se vysazují nahusto, běžná je obdélníková síť 1x 0,5 m. Výsadba se
musí následně obžínat, aby ji neudusila buřeň. Proto se vysazuje v pravidelné síti, nebo
v řadách. Provádějí se výchovné probírky, a tak se upravuje rozestup stromů a ruší se
pravidelnost. Přirozenému uspořádání porostu vyhovuje utváření skupin sazenic jednotlivých
druhů. Skupiny mají být dostatečně velké, aby se dobře ujaly. Rozmístění skupin záleží na
světelných a vlhkostních podmínkách lokality. Při volbě druhů dřevin využíváme lesnické
typologické mapy a mapy potenciální přirozené vegetace. Volíme přirozené a stanovištně
odpovídající dřeviny. Plochy lesnické výsadby musíme chránit proti okusu zvěří oplocenkami
a odpuzujícími nátěry. Obžínání je nutné provádět 3 až 5 let (podle velikosti stromů).
Skupinová výsadba nepokrývá vysazovanou lokalitu souvisle, nýbrž tvoří shluky,
skupinky. Pro krajinářské výsadby vyhovují středně velké sazenice velikosti 0,5 až 1,5 m.
Obžínají se pouze prvním rokem. V současné době se preferují kontejnerové sazenice (lepší
ujímavost na sušších stanovištích). Skupiny se zakládají husté, což podporuje vznik
ochranného mikroklimatu skupiny. Provádějí se výchovné probírky, upravuje se rozestup
stromů. Každá stromová sazenice má kvalitní kůl, který jí vytváří oporu (Just 2005).
72

6.6 Závěr
Revitalizace vodních toků spolu s výstavbou rybích přechodů tvoří nejaktuálnější úkol
moderních vodních hospodářů. Evropské příklady nám poukazují pozitivní příklad a návod
jak to dělat. Bez celkové spolupráce vodohospodářů – techniků s vodohospodáři – ekology
nebude tato výzva současnosti úspěšně splněna. Metoda revitalizací je už dostatečně podrobně
známa a odzkoušena na mnoha úspěšných příkladech. Jak uvádí správci vodních toků,
největší problém současnosti je výkup pobřežních pozemků. K tomu je nutná legislativní
změna vodního zákona. Strategická důležitost vodních zdrojů při působení globální změny
klimatu je nepopiratelná.
Děkujeme M. Prokopové a P. Cudlínovi z Ústavu systémové biologie a ekologie AV ČR za
spolupráci, konzultace a poskytnutí pracovního podkladu Teoretické základy revitalizace
krajiny.
Literatura:
Brejšová D. (2005) Revitalizace Černého potoka a jeho přítoků. Bakalářská práce FŽP UJEP, Ústí nad Labem
Davis, J. C., Muhlberg, G. A. (2000) The Evaluation of Wetland and Riparian Restoration Projects. Alaska
Department of Fish and Game, Habitat and Restoration Division, Technical Report No DRAFT. Anchorage,
Alaska.
Gergel, S. E., Turner M. G., Miller J. R., Melack J. M., Stanley E. H. (2002) Landscape indicators of human
impacts to riverine systems, Aquatic Science 64, pp.118 – 128.
Just T. a kol. (2005) Vodohospodářské revitalizace a jejich uplatnění v ochraně před povodněmi, 3. ZO ČSOP
Hořovicko, Ekologické služby s.r.o., Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Ministerstvo životního prostředí
ČR Praha
Karr, J.R. 1991. Biological integrity: A long-neglected aspect of water resource management. Ecol. Appl.
1:66–84.
Prokopová, M., Cudlín, P.,: Teoretické aspekty revitalizace krajiny (pracovní podklad pro FŽP), Ústav
systémové biologie a ekologie AV ČR 2008
73

7. Trvalé travní porosty a jejich význam
7.1 Charakteristika funkcí trvalých travních porostů
Trvalé travní porosty představují ve střední Evropě nejrozsáhlejší skupinu pícních cenóz
a jejich zastoupení zde vzrůstá především se zvyšující se nadmořskou výškou (Opitz von
Boberfeld, 1994). Současný stav, vývojové tendence plošného zastoupení a vazby TTP
k živočišné výrobě a životnímu prostředí v České republice podrobně analyzují Kohoutek
a Pozdíšek (2007). Trvalé travní porosty se podílejí na výměře zemědělské půdy České
republiky jednou čtvrtinou (cca 970 tis. ha). Při současné vysoké úrovni zornění v České
republice oproti státům EU (asi 54 % orné půdy) je pravděpodobný další nárůst ploch trvalých
travních porostů a s tím spojená nutnost jejich obhospodařování (Pozdíšek et al., 2004; Hrabě
et al., 2004).
Ekosystémy travních porostů jsou velmi bohatá společenstva rostlin, živočichů a ostatních
organismů. Mají zásadní význam pro zachování biodiverzity, a to zejména u vzácných
a ohrožených druhů organismů. V oblastech vyžadujících ochranu je proto funkce travních
porostů naprosto nezastupitelná. V přírodních podmínkách neexistuje ostrá hranice mezi
produkčním a tzv. mimoprodukčním využívání trvalých travních porostů. Ve skutečnosti jde
o to, která funkce porostu je považována za primární a která za sekundární. Pokud jsou
ponechány ladem, vrací se sukcesí k lesu. Dodá-li se jim jen minimum energie formou jedné
až dvou sečí bez zásahu do drnu, zůstanou ve formě stabilizovaných "květnatých" luk s jinou
než pícninářskou funkcí. Při dodání většího množství energie vzniknou pícninářské, nutričně
kvalitní a výnosné porosty. Mezi nejpřirozenější a nejlevnější způsoby obhospodařování
travních porostů vždy patřila pastva s optimálním zatížením.
Louky a pastviny, nazývané podle převažující agrobotanické složky trvalými travními
porosty, rozdělujeme podle vzniku na původní, přírodní a seté (Velich et al., 1991). Původní
travní porosty jsou klimaxovým společenstvem v extrémně nepříznivých podmínkách,
znemožňujících existenci lesa – např. vysokohorské hole nebo extrémně suchá nebo
zamokřené stanoviště. Extrémní přizpůsobivost trav a travních porostů lze využívat i při
rekultivacích krajiny při zatravňování neúrodných nebo přeschlých půd a výsypek.
Přírodní travní porosty vznikly samovolným zatravněním po rušivém zásahu nebo
vymýcení lesního společenstva a jsou udržovány pravidelným obhospodařováním. Značná
část přírodních travních porostů byla rekultivacemi a obnovami nahrazena setými travními
porosty, ať již trvalými nebo dočasnými, jejichž plochy v řadě oblastí zcela převažují (Velich
et al., 1991). Trvalé travní porosty lze charakterizovat jako porosty polopřirozeného
charakteru (louky a pastviny), soustředěné na tzv. absolutních stanovištích (suchých nebo
vlhkých), na nichž nejdou pěstovat polní plodiny, a též porosty obnovené, starší více než 6-8
let, nacházející se na tzv. marginálních stanovištích. V období před industrializací zemědělství
zaujímaly louky asi 15 % a pastviny 6 % zemědělské půdy. Byly zastoupeny ve všech
výškových pásmech s těžištěm v horách a vrchovinách. Louky a pastviny nelze v jejich
druhovém bohatství a rozmanitosti zachovávat bez soustavné péče a zachovávání prvků
tradičních forem obhospodařování. Pro zakládání i přísevy do travních porostů je vhodné
využívat vhodné, nejlépe místní krajové odrůdy trav a ekotypů (Šrámek et al.., 2001). Při
zakládání trvalých travních porostů je třeba dodržovat složení přirozených a polopřirozených
travních porostů, tj. zařazovat 70 – 85 % podíl trav, 15 % jetelovin a 5 – 15 % vhodných
druhů bylin. Podíl trav závisí na způsobu využití trvalého travního porostu. Při využívání
kosením zařazujeme větší podíl volně trsnatých (55 - 60 %) a vyšších druhů (45 – 50 %). Při
využívání pastvou zařazujeme vysokých druhů méně (25 %) při vyšším podílu nízkých
(60 %) a výběžkatých (30 %) druhů (Veselá et al., 1994). Pro sušší oblasti, nížiny
74

a rekultivované plochy jsou s ohledem na vyšší výpar a přísušky vhodné suchu odolnější
druhy trav (např. kostřava rákosovitá, kostřava červená, kostřava ovčí, srha říznačka, ovsík
vyvýšený, sveřepy aj.) a jetelovin (např. štírovník růžkatý, tolice dětelová, úročník lékařský,
vojtěška setá, mimo pícní porosty i komonice bílá a komonice lékařská).
Vedle produkčního uplatnění jsou u travních porostů stále více ceněny jejich
mimoprodukční funkce (Novák, 2000; Šantrůček et al., 2004). V naprosté většině případů je
třeba orientovat pratotechnické postupy tak, aby byly vhodně harmonizovány produkční
i mimoprodukční funkce těchto cenóz (Opitz von Boberfeld, 1994; Holúbek at al., 2001;
Jančovič, Ďurková, Vozár, 2003; Klimeš at al., 2007). Hospodářský význam TTP jako zdroje
obživy místního obyvatelstva se v důsledku výrazného zvýšení intenzity a produktivity
agrárního sektoru ve druhé polovině minulého století podstatně snížil. Zvýšil se však jejich
význam z hlediska udržování krajiny v přirozeném a kulturním stavu, ochrany životního
prostředí, zachování speciálních biotopů, udržení osídlení, aj. (Kvapilík, 2003).
S klimatickými a ekonomickými změnami se také v našich zemích přesouvá zájem
odborné veřejnosti i zemědělské praxe od hledisek povětšinou produkčních ke
komplexnějšímu pojetí, včetně mimoprodukčních funkcí zemědělské výroby a úlohy trvalých
travních porostů v krajině (funkce protierozní, zúrodňující, hydrologické, klimatické). Důraz
na zachování trvale udržitelné krajiny přináší nový pohled na pícniny a zvláště na travní
porosty, a ve svém důsledku též na kvalitu píce. S rozvojem technik hodnocení vzrůstá zájem
o standardní hodnocení dobrovolného příjmu píce zvířetem (VI – Voluntary intake),
antikvalitativních účinků některých druhů lučních rostlin (IANP – index negativního působení
fenolických látek) atd. (Míka, 1997; Míka, 1998). Naopak si uvědomujeme, že některé
„nekulturní“ druhy mají dobrou až nadprůměrnou krmnou hodnotu a přispívají nejen
k žádoucí diverzitě populace, ale často také k produktivnosti porostu a jeho užitné hodnotě
(bonitě).
Objektivním ukazatelem produkční schopnosti luk a pastvin, který udává, jaké množství
píce, popř. stravitelných živin mají zvířata k dispozici za celé pastevní období, je stanovení
výnosů pastevní píce pomocí reprezentativně rozložených plošek nebo pásů (Veselá et al.,
1994), nebo u kontinuální pastvy pomocí mobilních klecí. Navazující metodou hodnocení
bonity (produktivity i kvality) trvalých travních porostů (luk i pastvin) je výpočet pícninářské
hodnoty porostu (Veselá et al., 1994).
Konzervativní přístup ochrany přírody a travních porostů v péči o nelesní společenstva je
již naštěstí minulostí. Dnes často hledáme způsob, jak o lokality účinně pečovat ve smyslu
hospodářského využití. Jednou z možností je pastva (Háková, Klaudisová, Sádlo, 2004),
v produkčnějších oblastech mimo chráněná území případně v kombinaci s racionální výživou
porostů. Pastva účelně kombinuje šetrné využívání travních porostů s bezprostředním
příznivým vlivem na zdravotní stav zvířat (Čítek, Šandera, 1993). Cílem obhospodařování
travních porostů by mělo být zabezpečení nikoliv co nejvyšší, ale co nejkvalitnější
zemědělské produkce – rostlinných produktů, tj. objemné píce pro polygastrická zvířata
(Komberec, Homola, Knobová, 1993a, b) při zachování nebo rozvíjení mimoprodukčních
funkcí a biodiverzity travních porostů.
U rozšířeného porostového typu (asociace) Lolio-Cynosuretum, výchozí porostový typ
Dactylidetum), byla prokázána dynamická reakce ověřovaných cenóz na změny hnojení
a frekvence spásání. U fytocenologicky i ekologicky podobných porostů se na základě
podrobných polykriteriálních analýz jeví jako nejvhodnější jejich využívání ve 3 pastevních
cyklech při možnosti krátkodobějšího přechodu na intenzivnější využívání ve 4 pastevních
cyklech (max. souvisle jen 2 až 3 roky). Při takovémto způsobu využívání jsou vhodně
harmonizovány produkční i mimoprodukční funkce těchto cenóz. Volbu intenzity hnojení je
třeba přizpůsobit vývoji porostové skladby, požadavkům na produkci pastevní píce a změnám
její kvality (Klimeš, Kobes, Suchý, 2007). Při pastvě 2x ročně je příliš vysoký obsah vlákniny
75

(25,83 – 28,63 %), při 4 pastevních cyklech dochází k nadměrnému utužování půd (Klimeš et
al., 2007). S ohledem na výrazné vlivy na půdní a hydrologické charakteristiky je třeba
využívat získané poznatky i pro diferenciaci pratotechniky podle prioritních požadavků
konkrétních lokalit (infiltrační, transportní či akumulační zóny, chráněná území, ochranná
pásma vodních zdrojů apod.).
Druhová bohatost lučních a pastevních porostů je dána zastoupením dvouděložných bylin,
které mají odlišné chování od trav (nemají obvykle takovou regenerační schopnost,
konkurenční schopnost, jsou náročné na světlo, aj.). Luční společenstva nejsou ve svém
složení většinou stálá, ale zastoupení jednotlivých druhů se velmi mění v závislosti na
změnách průběhu počasí v jednotlivých letech a zejména na způsobu obhospodařování
(Kvítek et al., 1997).
Pokud bychom měli seřadit jednotlivé způsoby obhospodařování travních porostů
z hlediska jejich pozitivního působení na travní porost, bylo by pořadí převládajících
a možných způsobů obhospodařování následující: 1. kosení, 2. kosení + pastva, 3. pastva (při
dodržení správné pastevní techniky a zatížení), 4. mulčování, 5. ponechání porostů ladem, bez
obhospodařování. Zatímco se při využívání porostů kosením udržuje jejich příznivá porostová
skladba (55 – 80 % trav, 10 – 20 % jetelovin, 10 – 20 % ostatních bylin), při využívání
pastvou již někdy dochází k mírnému zhoršení porostové skladby (nadměrné zvýšení
pokryvnosti jetelovin nebo tzv. pastevních plevelů). Při vhodné pastevní technice a zatížení
pastviny je však porost rovněž udržován v příznivém stavu. Kombinací kosení a pastvy lze
u TTP dosáhnout vůbec nejvyšších výnosů účinkem komprimace půdy a zahušťováním
porostu vlivem rozvoje výběžkatých trav. Při využívání porostů mulčováním dochází
vzhledem k vyšší výšce seče a ponechané biomase k redukci světlomilných druhů
(agrobotanických skupin), především jetelovin a některých druhů dvouděložných bylin
a často i k mírnému snížení biodiverzity (počtu druhů) v porostu. Negativní efekt mulčování
je výraznější při použití mulčovačů s horizontální osou rotace a vertikálním rotačním
pohybem mulčovacího ústrojí oproti mulčovačům s horizontálním pohybem mulčovacího
ústrojí (zpravidla nižší strniště). Při ponechání travních porostů ladem dochází většinou po
určité době k jejich všeobecně známé degradaci až sukcesi plevelnou a dřevinnou vegetací.
V daných souvislostech zaujímají specifické postavení chráněné krajinné oblasti
a především trvalé travní porosty. Prioritou pastvy zvířat v chráněných oblastech je zlepšení
nebo alespoň udržení biodiverzity daného biotopu. Rozporuplný pohled na hodnocení pastvy
v těchto oblastech dokládá například názor Hejcmana et al. (2002), kteří uvádějí, že výsledky
zemědělského výzkumu jsou pro management chráněných území málo využitelné z hlediska
jejich zaměření především na množství a kvalitu rostlinné biomasy a živočišnou produkci.
Rozdílný botanický a zemědělský pohled pak může vést k mnohým nedorozuměním při
obhospodařování zájmových území. Je však nutno zdůraznit, že respektování specifik pastvy
v těchto lokalitách by nikdy nemělo vést k tomu, aby se při ní dostatečně nezohledňovaly
i požadavky pasených zvířat.
7.2 Využití TTP na Chomutovsku a v modelové oblasti
Charakteristickým rysem dlouhodobého vývoje zemědělského půdního fondu v ČR byl
úbytek zemědělské půdy, přičemž v posledním desetiletí se tempo úbytků podstatně zrychlilo.
Největší změny proběhly právě v podkrušnohorské oblasti, především v důsledku rozšíření
povrchové těžby uhlí. Proto se staly v ČR a zvláště v Podkrušnohoří nemalým problémem
rozsáhlé neudržované plochy zemědělské půdy, kde na jedné straně dochází v menší míře k
obnově původních ekosystémů, na druhé straně však k rozmnožování a šíření nežádoucích
ruderálních, v některých případech i invazních druhů rostlin. Zemědělské rekultivace výsypek
76

se zaměřují především na založení trvalých travních porostů, které v této oblasti v první fázi
plní především funkci protierozní a hrají výraznou roli ve vodním i teplotním režimu půd.
Z těchto důvodů je prováděn travní osev i na pozemcích, které jsou určeny k zalesňování.
Všechny tyto plochy je nutno udržovat v kulturní formě. Ještě více než v jiných oblastech se
tedy prohlubuje problém využití travní hmoty vyprodukované z těchto ploch. Jedná se
především o zelenou hmotu, zejména z trvalých travních porostů, kterou není možné využít
pro spásání skotem a ovcemi z důvodů jejich nízkých početních stavů. Existují však
technologie, které dokážou zpracovávat tento materiál na užitečnou hmotu, kterou je dále
možné využít např. při výrobě izolačních materiálů nebo místo plastů na výrobu nádob,
obalového materiálu, ale zejména na výrobu bioplynu.
Tento vývoj lze dokumentovat např. na vývoji zemědělství v okrese Chomutov. Okres
Chomutov svojí rozlohou 935,30 km 2 patří mezi středně velké okresy. Okres Chomutov
k roku 2007 tvořen ze 43 % půdou zemědělskou. 37 % půdního fondu spadá na lesnické
pozemky, 16 % tvoří ostatní plochy. Vodní plochy sčítají celkem 3 % území a zastavěné
plochy tvoří 1 %. Pro okres Chomutov je charakteristické nižší zastoupení zemědělské půdy.
Celostátní průměr zemědělské půdy se pohybuje okolo 54 % (viz graf č. 7.1).
Graf č. 7.1: Stav půdního fondu(PF) okresu Chomutov
Stav PF okresu Chomutov k 31.12.2007
Vodní plochy
3%
Zastavěné
plochy
1%
Ostatní
16%
Zemědělská
půda
43%
Lesnické
pozemky
37%
(Zdroj: Statistická ročenka půdního fondu ČR, 2008)
Celková výměra zemědělského půdního fondu okresu Chomutov k 31.12. 2007 činila
39 048 ha. Orná půda zaujímá 22 986 ha, chmelnice 16 ha, vinice 22 ha, zahrady 816 ha,
ovocné sady 871 ha a trvalé travní porosty (louky, pastviny) 14 277 ha (tab. č. 7.1, graf č.
7.2).
77

Tabulka č.7.1: Vývoj zemědělského půdního fondu okresu Chomutov od r. 1960 (ha)
Rok Orná půda Chmelnice Vinice Zahrady Ovocné sady Travní porosty
% ha ha ha ha ha ha
1960 100,0 37 527 172 0 1 094 788 11 020
1965 92,9 34 865 96 0 920 1 097 10 184
1970 91,4 34 281 81 0 931 1 055 10 038
1975 92,2 34 612 55 0 886 963 9 332
1980 87,7 32 897 24 0 837 914 8 497
1985 79,6 29 886 30 0 802 917 8 522
1990 76,9 28 873 21 0 795 939 8 351
1991 72,2 27 112 21 0 795 965 10 240
1992 69,7 26 158 21 0 797 962 11 142
1993 69,6 26 110 21 0 798 961 11 204
1994 69,1 25 943 23 0 798 960 11 394
1995 68,9 25 848 23 0 799 944 11 463
1996 64,0 24 010 23 0 799 942 13 377
1997 64,1 24 043 23 0 798 905 13 539
1998 64,2 24 108 16 0 809 908 13 696
1999 63,5 23 848 16 1 808 907 13 678
2000 63,5 23 824 16 0 816 909 13 605
2001 63,7 23 899 16 11 817 905 13 634
2002 63,6 23 869 16 11 817 905 13 632
2003 63,5 23 812 16 11 818 899 13 662
2004 63,4 23 802 16 22 820 913 13 673
2005 63,4 23 808 16 22 818 905 13 666
2006 61,6 23 132 16 22 828 897 14 277
2007 61,3 22 986 16 22 816 871 14 337
(Zdroj: ČSÚ, Statistické ročenky půdního fondu České republiky)
Graf č. 7.2: Stav zemědělského půdního fondu (ZPF) okresu Chomutov
Stav ZPF okresu Chomutov k 31.12.2007
TTP
36,6%
Ovocné sady
2,2%
Zahrady
2,1%
Vinice
0,1%
Orná půda
59,0%
(Zdroj: Statistická ročenka půdního fondu ČR, 2008)
Kategorie jako zemědělská půda, půda orná a trvalé travní porosty se mění v posledních
letech nejmarkantněji. Procento zornění se v roce 1998 pohybovalo okolo 66,9 %, v roce
2005 okolo 60,68 % (tab. č. 7.2)
78

Tabulka č. 7.2: Zornění půdy okresu Chomutov ( %)
Rok Celková výměra ZPF v ha Zornění v %
1998 39 303 66,9
2002 39 250 60,81
2005 39 235 60,68
(Zdroj: Situační a výhledová zpráva - půda, 1999, 2003, 2006)
Rovněž procento zornění v celé ČR se v průběhu posledních let zvolna snižuje a to
přibližně ze 75 % v roce 1991 na necelých 72 % v roce 2005 (tab. č. 7.3).
Tabulka č. 7.3: Zornění půdy České republiky (%)
Rok Zornění v %
1998 72,22
2002 71,8
2005 71,52
(Zdroj: Situační a výhledová zpráva - půda, 1999, 2003, 2006)
Důvodem úbytku zemědělské půdy a půdy orné je zabírání půdy pro investiční činnosti
různého charakteru. Část orné půdy je převedena do luk a pastvin s trvale travním porostem.
Snižováním rozsahu orné půdy se zvyšuje kategorie TTP. Právě na Chomutovsku došlo za
posledních 17 let ke značnému nárůstu této kategorie (tab. č. 7.4, graf č. 7.3, mapa č. 7.1).
Tabulka č. 7.4: Vývoj TTP okresů Chomutov, Most, Teplice a Ústí nad Labem (ha)
Rok CV MO TP UL
1960 11 020 2 675 5 431 9 727
1970 10 038 2 875 5 122 9 357
1980 8 497 2 775 5 095 8 077
1990 8 351 2 727 4 868 7 759
1995 11 463 3 067 5 476 8 520
2000 13 605 2 994 6 233 11 781
2005 13 666 3 007 6 335 11 922
2007 14 337 3 007 6 361 11 953
(Zdroj: ČSÚ, Statistické ročenky půdního fondu České republiky)
Graf č. 7.3: Vývoj TTP na okrese Chomutov (CV) v porovnání s ostatními okresy (Most -
MO, Teplice - TP, Ústí nad Labem - UL) od roku 1960
Plocha v hektarech
16 000
14 000
12 000
10 000
8 000
6 000
4 000
2 000
0
Vývoj TTP od r.1960
1960 1970 1980 1990 1995 2000 2005 2007
Rok
CV MO TP UL
(Zdroj: ČSÚ, Statistické ročenky půdního fondu České republiky)
79

Mapa č. 7.1: Krajinný pokryv Chomutovska
(Zdroj: Chráněná území ČR, svazek I -Ústecko, AOPK, 1999)
Ohodnotit současné celkové využití zemědělské a orné půdy je problematické, protože
často nesouhlasí s údaji uvedenými na katastrech nemovitostí. K zemědělské produkci se
využije jen určitá část zemědělské půdy (tab. č. 7.5).
Tabulka č. 7.5: Rozsah a podíl skutečně využívané zemědělské plochy (ha, %)
Zemědělská půda
z toho
orná
půda
Celkem
(v ha) v ha
v ha
v ha
v % z
celku
Zemědělská půda využívaná
v %
ze
zem.
půdy
v ha
z toho orná půda
v % z
celku
v %
z orné
půdy
v %
ze
zem.
půdy
využ.
Chomutov 95 351 39 250 23 942 21 604 22,7 55,0 14 380 15,1 60,1 66,6
Most 46 718 13 662 9 563 10 439 22,3 76,4 6 541 14,0 68,4 62,7
Teplice 46 913 16 089 8 394 6 357 13,6 39,5 5 307 11,3 63,2 83,5
Ústí n. L. 40 445 18 462 5 538 8 683 21,5 47,0 1 561 3,9 28,2 18,0
Celkem 229 427 87 463 47 437 46 783 20,4 53,5 27 789 12,1 58,6 59,4
(Zdroj: dle údajů Krajské agrární komory Most 2005)
80

Zastoupení živočišné výroby se obdobně jako v ČR i na okrese Chomutov v posledních
letech významně snižuje, přesto se podílí ještě více než polovinou na hrubé zemědělské
produkci. Intenzita je v okresním porovnání podprůměrná. Níže uvedený přehled v tabulce
dokazuje, že dochází ke značnému poklesu stavu hospodářských zvířat. Z toho vyplývá, že se
snížila i zátěž zemědělské půdy na 100 ha od roku 1990. Oproti roku 1990 zátěž klesla ze 60
kusů skotu na hektar na pouhých 11,4 kusů (tab. č. 7.6).
Tabulka č. 7.6: Počet skotu (ks) na 100 ha zemědělské půdy
Skot na okrese 1990 2006
Chomutov 60 11,4
(Zdroj: r. 1990 Statistická ročenka Ústeckého kraje, r. 2006 - orientační údaj z Krajské agrární komory)
Většina skotu se chová v oblasti podhorské a horské, kde jsou louky a pastviny. Snížil se i
počet krav produkující mléko, na území okresu nalezneme pouze tři farmy produkující mléko.
V chovu prasat je možno vidět stejný trend poklesu. V roce 1993 bylo chováno 49 879 kusů,
v roce 2000 jen 19 964. Mezi roky 2000 a 2007 se chov prasat vyznačoval určitou stabilitou.
Nyní ale opět dochází k poklesu stavu díky menšímu zájmu o vepřové maso. K výrazným
změnám došlo i v počtu ovcí, jejich stav poklesl na 10 % z původního. Chov ovcí postupně
najde své uplatnění v podhorských oblastech na pastvinách. Přehled o vývoji stavu
hospodářských zvířat na Chomutovsku je uveden v tabulce č. 7.7.
Tabulka č. 7.7: Hospodářská zvířata za okres Chomutov (ks)
Rok skot
z toho
z toho ovce a
z toho
prasata
drůbež
krávy
prasnice berani
slepice
1990 23 564 7 978 33 159 2 647 3 553 458 855 220 120
1993 19 590 5 192 49 879 3 382 1 995 252 695 86 082
1996 7 344 2 374 17 352 1 324 50 395 908 166 272
1998 4 997 2 116 21 007 1 410 231 368 250 133 968
1999 4 744 2 126 19 352 1 404 173 341 723 160 154
2000 4 283 1 950 19 964 1 403 388 427 996 151 770
2006 4 300 1 900 20 000 1 500 400 440 000 150 000
(cit. Vráblíková, 2007a)
Hlavní činností farmářů je starat se o zatravněné plochy v určených termínech. Tento
systém, který stanoví získávání dotací formou údržby krajiny a minimálního zatížení, však
přináší určitou stabilitu do podnikání podhorských oblastí Krušných hor. To významně
snižuje rozsah eroze na těchto plochách. Kvalitu zemědělského půdního fondu nejvíce
ovlivňují erozní procesy, kdy zejména zrychlená eroze ochuzuje půdu o nejúrodnější část –
ornici. Např. vodní erozí je v ČR potencionálně ohroženo 42 % půd. Na Chomutovsku je
vodní erozí ohroženo 33,5 % výměry zemědělské půdy (tab. č. 7.8). Všeobecně je protierozní
ochraně věnována malá pozornost, včetně nevyužívání agrotechnických protierozních
opatření na orné půdě. Protierozní ochrana zemědělské půdy souvisí a vždy sledovala
zmírnění účinků přívalových vod vzniklých z extrémních lijáků a z náhlého jarního tání.
Protierozní ochrana má též charakter protipovodňové ochrany v jednotlivých drobných
povodích.
81

Tabulka č. 7.8: Ohrožení zemědělských půd vodní a větrnou erozí v okrese Chomutov
NÁZEV KÚ
KAT
VODA
KAT
VÍTR NÁZEV KÚ
KAT
VODA
KAT
VITR
Bílence 2 1 Měděnec 3 1
Blatno 6 1 Místo 5 1
Boleboř 5 1 Nezabylice 2 3
Březno 2 2 Okounov 6 1
Černovice 2 1 Otvice 2 3
Domašín 6 1 Perštejn 6 1
Droužkovice 2 3 Pesvice 2 4
Hora Sv. Šebestiána 3 1 Pětipsy 2 1
Hrušovany 2 3 Račetice 1 3
Chbany 2 5 Radonice 3 1
Chomutov 3 4 Rokle 4 2
Jirkov 2 4 Spořice 2 1
Kadaň 6 1 Strupčice 2 2
Kalek 5 1 Údlice 3 3
Klášterec nad Ohří 3 1 Vejprty 6 1
Kovářská 2 1 Veliká Ves 2 2
Kryštofovy Hamry 5 1 Vilémov 2 1
Křimov 2 1 Vrskmaň 2 4
Libědice 3 3 Všehrdy 2 3
Loučná 6 1 Všestudy 2 2
Málkov 3 2 Výsluní 2 1
Mašťov 5 1 Vysoká Pec 2 4
(Zdroj: VÚMOP)
Tabulka č. 7.9: Kategorie ohrožení zemědělských půd vodní erozí
Kategorie Koeficient ohrožení Stupeň ohrožení půd
1 < 0,15 bez ohrožení
2 0,16 - 0,30 půdy náchylné
3 0,31 - 0,45 půdy mírně ohrožené
4 0,46 - 0,60 půdy ohrožené
5 0,61 - 0,75 půdy silně ohrožené
6 > 0,75 půdy nejohroženější
(Zdroj: VÚMOP)
Tabulka č. 7.10: Kategorie ohrožení zemědělských půd větrnou erozí
Kategorie Koeficient ohrožení Stupeň ohrožení půd
1 < 4; bez ohrožení
2 4,1 – 7 náchylné
3 7,1 – 11 Mírně ohrožené
4 11,1 – 17 ohrožené
5 17,1 – 23 Silně ohrožené
6 > 23,1 Nejohroženější
(Zdroj: VÚMOP)
Přehled o provádění rekultivací Chomutovsku
Specifickým problémem Podkrušnohoří je nutnost rekultivovat především velké plochy na
výsypkách z povrchových dolů. V okrese Chomutov bylo k 31.12. 2007 bylo zrekultivováno
82

celkem 1401,24 ha. Ve sledovaném území převládaly rekultivace zemědělské (60 %)
a lesnické (33 %) – viz tab. č. 7.11.
Tabulka. č. 7.11: Stav rekultivací k roku 2007
Chomutovsko
(Zdroj: SD, a.s.)
Ukončené rekultivace do r. 2007 (ha)
Zemědělské Lesnické Vodní Ostatní CELKEM
845,09 457,51 31,99 66,65 1401,24
Do konce návrhového období, tj. do roku 2050, má být podle Štýse (1995, 1997)
zrekultivováno celkem 6 414,47 ha, z nichž 1924,14 ha (30 %) připadne na zemědělskou
půdu a 2 582,74 ha (41 %) na lesnické pozemky (tab. č. 7.12 - graf č.7.4).
Lze předpokládat, že velká část nově rekultivované půdy bude zatravněna a to především
z hlediska ochrany půdy před erozí. Bude tedy zapotřebí přijmout i opatření k údržbě těchto
trvalých travních porostů a navrhnout cílené využití vyprodukované biomasy např. na tvorbu
kompostů nebo k jejich využití jako energetických plodin či zdroj vstupní biomasy do
bioplynových stanic.
Tabulka. č. 7.12: Stav rekultivací v období 2007-2050
Ukončené rekultivace v období 2007-2050 (ha)
Zemědělské Lesnické Vodní Ostatní CELKEM
1 924,14 2 582,74 1 176,45 733,14 6 416,47
(Zdroj: SD, a.s.)
Graf č. 7.4: Ukončené rekultivace v období 2007 – 2050
(Zdroj: SD, a.s.)
7.3 Vývojové tendence
Vývojové tendence v zemědělství jsou zcela odlišné než v ostatních odvětvích národního
hospodářství jako celku. Klesá podíl zemědělství na HDP, klesá zaměstnanost, celkový
rozměr zemědělství se snižuje. Zejména se snížil objem živočišné produkce, výrazně se
snížily stavy hospodářským zvířat. Tato tendence je shodná s trendy v celé ČR, Ústecký kraj
a zejména okresy Chomutov, Most, Teplice a Ústí nad Labem vykazují největší poklesy
a nejnižší intenzitu zemědělské výroby v ČR. Je tedy nutné tento stav radikálně změnit –
hledat a realizovat nové přístupy a technologie při využívání půdního fondu, produkci
zdravých potravin, obnovitelných zdrojů energie na bázi biomasy i produkci surovin. Trvale
udržitelné zemědělství jako součást trvale udržitelného hospodaření v krajině musí v dalším
období zajistit vedle produkce potravin i další mimoprodukční funkce, zejména
krajinotvornou, ekologickou a sociální funkci (Vráblíková et al., 2007b, 2007c).
83

Je zcela jednoznačné, že potřebujeme trvale udržitelný venkov s konkurenceschopným
zemědělstvím, a to v souvislosti se zachováním kulturní krajiny a obnovováním biodiverzity.
Pro tento účel je základním předpokladem rozvoj politiky ve prospěch venkova. Z přípravy na
období 2007 - 2013 je zřejmé, že právě udržitelný rozvoj venkovských regionů bude jedním
z nosných směrů EU, které se orientují na podpory pro rozvoj venkova a vytváření prostoru
pro jeho udržitelný rozvoj. Podle Sejáka et al. (2008) je nastávající období charakterizováno
výrazným příklonem k politice rozvoje venkova, který odráží přípravu na využití Evropského
zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EAFRD = European Agricultural Fund for Rural
Development). Základním strategickým rámcem pro udržitelný rozvoj venkova je pro EU
společná zemědělská politika na léta 2007-2013, pro Českou republiku pak Národní
strategický plán pro rozvoj venkova ČR pro období 2007-2013 a z něj vycházející Program
rozvoje venkova ČR na období 2007-2013.
Z analýz venkovského prostředí ČR vyplývá, že tyto oblasti mají i přes existující disparity
dostatečný potenciál, nejen ke zlepšení života na venkově, ale pro zlepšení kvality života celé
společnosti poskytováním zdravého životního prostředí, kulturní krajiny, dostatečným
stupněm sociální integrace a bezpečnosti. Řádný rozvoj těchto předností se stane
východiskem jejich hospodářské prosperity.
Literatura
Čítek, J., Šandera, Z.: Základy pastvinářství. IVV MZe ČR Praha, 1993, 31 s.
Háková, A., Klaudisová, A., Sádlo, J.: Zásady péče o nelesní biotopy v rámci soustavy Natura 2000. Planeta XII,
3/2004 – druhá část. Ministerstvo životního prostředí, Praha, 2004, 144 s.
Holúbek, R., Jančovič, J., Krajčovič, V., Beňuška, N., Knotek, S., Šúr, D.: Lúkarstvo a pasienkarstvo. Nitra, SPU
2001, 136 s.
Hrabě, F. et al.: Trávy a jetelovinotrávy v zemědělské praxi. Vyd. Ing. P. Baštan, Olomouc, 2004, 121 s.
Jančovič, J., Ďurková, E., Vozár, Ľ.: 2003: Trávne porasty a poľné krmoviny. SPU, Nitra 2003 , 127 s.
Klimeš, F.: Lukařství a pastvinářství. Ekologie travních porostů. České Budějovice, ZF JU 1997. 140 s.
Klimeš, F.: Systémové řešení optimální skladby a výživy dočasných travních porostů. In: Acta scientifica, řada
obhájených vědeckých úkolů, Č.Budějovice, AF VŠZ, 1987, s.106
Opitz von Boberfeld, W.: Grünlandlehre. Stuttgart, Verlag Eugen Ulmer 1994. 336 p.
Klimeš, F., Kobes, M., Suchý, K.: Možnosti harmonizace produkčních a mimoprodukčních funkcí trvalých
pastevních porostů. In: Multifunkční obhospodařování a využívání travních porostů v LFA. Sborník příspěvků
z mezinárodní vědecké konference. Rapotín, 2007, s. 74 – 79.
Klimeš, F., Kobes, M., Švehla, J., Voženílková, B., Koukolová, V., Suchý, K.: Možnosti rozvíjení multifunkčního
uplatnění pastevních cenóz. In: Súčasnosť a perspektívy krmovinárského výzkumu a vzdelávania
v multifunkčnom využívániu krajiny. Zborník prác z vedeckej konferencie s medzinárodnou účasťou. SPU Nitra,
2007, 59 – 61
Kohoutek, A., Pozdíšek, J.: Simulation of grassland management when fodder is utilised by cattle and its
environmental impacts in the Czech Republic. In: Súčasnosť a perspektívy krmovinárského výzkumu a
vzdelávania v multifunkčnom využívániu krajiny. Zborník prác z vedeckej konferencie s medzinárodnou
účasťou. SPU Nitra, 2007, 140 – 143
Komberec, S., Homola, V., Knobová, A.: Hospodaření zemědělců v chráněných územích. IVVZ MZe ČR Praha,
1993, 30 s. (a)
Komberec, S., Homola, V., Knobová, A.: Ekologické zemědělství pro chráněná území. IVVZ MZe ČR Praha,
1993, 50 s. (b)
Kvapilík, J.: Využívání trvalých travních porostů v České republice v podmínkách Evropské unie. In:
Ekologicky šetrné a ekonomicky přijatelné obhospodařování travních porostů. VÚRV Praha, 2003, s. 6 – 17.
Kvítek, et al.: Udržení, zlepšení a zakládání druhově bohatých luk. VÚMOP Praha, 1997, 50 s.
Míka, V.: Kvalita píce. ÚZPI Praha, 1997, 227 s.
Míka, V.: Šlechtění pícnin na kvalitu. ÚZPI Praha, 1998, 34 s.
Pozdíšek, J. et al.: Využití trvalých travních porostů chovem skotu bez tržní produkce mléka. ÚZPI Praha, 2004,
103 s.
Seják, J. et al..: Udržitelnost českého zemědělství v globalizovaném prostředí. Univerzita J.E. Purkyně v Ústí
nad Labem, Ústí nad Labem, 2008, ISBN 978-80-7414-007-5.
Šrámek, P. at al.: Zvyšování biodiverzity travních porostů. ÚZPI Praha, 2001, 34 s.
84

Štýs S.: Zelené proměny černého severu aneb Plastická operace podkrušnohorské krajiny, Bílý slon, Praha, 1995,
ISBN 80-901291-8-8.
Štýs S.: Severočeské doly akciová společnost Chomutov a prostředí pro život, Bílý slon, Praha, 1997, ISBN 80-
902063-7-9.
Velich, J. et al.: Pícninářství. AF VŠZ Praha, 1991, 204 s.
Veselá, M. et al.: Návody ke cvičení z pícninářství. AF VŠZ Praha, 1994, 205 s.
Vráblíková J., Loudát F., Holadová L., Neruda M., VRÁBLÍK P: Zemědělství v Severních Čechách. Studia
Oecologica, č.2/2007a, Univerzita J.E. Purkyně v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem, 2007, ISSN 1802-212X.
Vráblíková J., Seják J., Dejmal I., Neruda M.: Možnosti trvale udržitelného hospodářství a antropogenně
postižené krajině. Univerzita J.E. Purkyně v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem, 2007b, ISBN 978-80-7044-935-6.
Vráblíková J., Vráblík P.: Úvod do agroekologie. Monografie, Univerzita J.E.Purkyně v Ústí nad Labem, Ústí
nad Labem, 2007c, ISBN 978-80-7044-960-8.
Internetové zdroje:
Český statistický úřad - Ústí nad Labem (19.5.2008). Internetová stránka [on-line]
Dostupné z
Ekologické centrum Most (30.8.2008). Internetová stránka [on-line].
Dostupné z
Ústecký kraj - oficiální internetové stránky kraje (15.7.2008). Internetová stránka [on-line].
Dostupné z
Severočeské doly a.s. (18.8.2008) internetová stránka [on-line].
Dostupné z http://www.sdas.cz/showdoc.dodocid=4
Ostatní zdroje:
Český hydrometeorologický ústav Ústí nad Labem
Český statistický úřad - pobočka Chomutov
Český úřad zeměměřický a katastrální - Katastrální úřad pro Ústecký kraj, pracoviště Chomutov
Severočeské doly, a.s.
Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy
85

8. Integrace environmentálních a sociálně-ekonomických kritérií
jako předpoklad účinnosti revitalizace poškozeného území
8.1 Úvod
Jak bylo konstatováno již v úvodních etapách řešení výzkumného projektu WD 44-07-1,
modelové území čtyř podkrušnohorských okresů (Ústí n.L., Teplice, Most, Chomutov) je
charakterizováno mimořádně vysokou mírou antropogenizace území, z plošného
a kvalitativního hlediska nejvyšší v ČR. Antropogenizací území se nejčastěji rozumí
odstranění původní přirozené vegetace, resp. odstranění přirozených ekosystémů za účelem
využití území pro potřeby lidské společnosti. V dosavadních vývojových etapách lidské
historie, počínaje středověkým osídlením krajiny území České republiky, přes období
průmyslové revoluce až dominantně zejména období druhé poloviny 20. století, kdy v ČR byl
instalován centrálně plánovaný ekonomický systém, toto antropogenní využití území ve
většině případů tudíž znamenalo současné vytváření významných ekologických újem na
fungování přirozených ekosystémů, které zabezpečují reprodukci základních podmínek pro
existenci života.
Ekologickou újmou se v souladu s § 10 zákona č. 17/1992 Sb. o životním prostředí rozumí
„ztráta nebo oslabení přirozených funkcí ekosystémů, vznikající poškozením jejich složek nebo
narušením vnitřních vazeb a procesů v důsledku lidské činnosti“. Ekologickou újmou je tedy
újma ze zničení či omezení funkcí přirozených ekosystémů a je třeba ji striktně odlišovat od
pojmu ekonomické újmy vznikající ekonomickým subjektům, fyzickým i právnickým
osobám, při omezeních v nakládání s územím.
Zároveň nutno připomenout § 11 zmíněného zákona č. 17/1992 Sb., který určuje, že
„území nesmí být zatěžováno lidskou činností nad míru únosného zatížení“ a dále i § 12, kde
se konstatuje, že „Přípustnou míru znečišťování životního prostředí určují mezní hodnoty
stanovené zvláštními předpisy; tyto hodnoty se stanoví v souladu s dosaženým stavem poznání
tak, aby nebylo ohrožováno zdraví lidí a aby nebyly ohrožovány další živé organismy
a ostatní složky životního prostředí. “.
Pro využívání území jeho vlastníky a pro ochranu a obnovu přírody a krajiny je důležitý
článek 11, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (LPS), který stanoví: „Vlastnictví
zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými
obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad
míru stanovenou zákonem“. Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že připravovaná novela
zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny předpokládá zrušení pojmu „náhrada
újmy“ (rozumí se ekonomické újmy), který bude nahrazen dotačním titulem „příspěvek na
hospodaření v přikázaném ochranném režimu“, protože v souvislosti s ochranou přírody
a krajiny nejde o nucené omezení vlastnických práv v duchu čl. 11, odst. 4 LPS, nýbrž
o omezení vlastnického práva z povahy věci (čl. 11, odst. 3 ., LPS).
Cílem projektu WD 44-07-1 je vypracovat metodiku revitalizace antropogenně
poškozeného území. K tomu je nutno identifikovat, jaké společenské škody (v podobě
ekologické újmy na funkcích a službách ekosystémů) antropogenizací území vznikají a tudíž
také, jaké ekologické přínosy zabezpečuje kvalitní revitalizace entropickou činností
poškozeného území. K tomu je potřebné v této teoretické části shrnout nejnovější poznatky
o samoorganizovaném vývoji ekosystémů, o směrech jejich přirozeného vývoje a následně
86

uvést principy revitalizace do souladu s těmito samoorganizovanými procesy ekosystémů tak,
aby bylo dosaženo maxima revitalizačních efektů při minimalizaci potřebných vkladů do této
revitalizace.
8.2 Shrnutí základních charakteristik modelového území
Území čtyř podkrušnohorských okresů má rozlohu 2276 km 2 , což představuje 2,88 %
z rozlohy České republiky. Toto pánevní území bylo zejména za poslední půlstoletí zásadním
způsobem v podmínkách centrálně plánovaného systému lidmi devastováno. Území
vyhrazené k těžbě a území pro výsypky tvoří významnou část celkové rozlohy modelového
území.
I když podle údajů satelitního snímkování tvoří areály těžby a areály skládek dohromady
necelých 7% modelového území, pohled na níže uvedenou mapu ukazuje, že prostory
vyhrazené pro těžbu a výsypky jsou výrazně větší a tvoří nejméně cca pětinu modelového
území, na mostecku a bílinsku pak je podíl ještě větší. Nicméně už i samotné údaje ze
satelitního snímkování ukazují, že výměra těžebních prostor a výsypek je v modelovém území
cca šestnáctinásobně větší (6,71%) než činí jejich podíl ve struktuře území České republiky
(0,43%).
Obr. č. 8.1: Mapa povrchových lomů a výsypek na území podkrušnohorských okresů
(Zdroj: http://www.diamo.cz/hpvt/2006/tradice/T01_rehor.htm)
87

Na základě mapových a GISových podkladů lze pro modelové území konstatovat:
Konstatování 1: Rozloha území devastovaného těžbou a výsypkami je v modelovém
podkrušnohorském regionu cca šestnáctinásobně vyšší než činí podíl těžeb a výsypek
v rámci území ČR.
Zcela opačná je situace v oblasti podílů výměr orné půdy, jejíž podíl v celostátní struktuře
území činil v r. 1990 více jak 45 %, v modelovém území však jen 26,5 %. Přitom dochází
k trvalému celostátnímu poklesu podílu orné půdy, který v celostátní struktuře klesl v r. 2000
na 41,4 %, v modelovém území ovšem klesl v r. 2000 mnohem výrazněji ze zmíněných
26,5 % na pouhých 16,7 %. S nástupem tržního ekonomického systému a zejména
s hospodářskou politikou liberálního typu ztratilo od počátku 90. let zemědělství na orné
půdě v modelovém území svou určující roli oproti svému významnému podílu v celém
období od středověku až do konce 80. let minulého století.
Konstatování 2: Zemědělství na orné půdě ztratilo v modelovém území svou určující
plošnou úlohu. Zatímco v celostátním průměru podíl orné půdy dosahuje přes 40 %,
v modelovém území klesl tento podíl na necelých 17 %.
Podíl lesů je v modelovém podkrušnohorském regionu relativně nižší než činí celostátní
podíl (cca 25% oproti celostátnímu podílu 32%). Připočteme-li však výměru přechodných
leso-křovin, potom podíl se v modelovém území zvyšuje na téměř 41% (40,8%, čili podíl
leso-křovin činil v modelovém regionu 16,2%), zatímco v celostátní struktuře činily v r. 1990
přechodné leso-křoviny jen 3,2%.
Konstatování 3: Lesy a přechodné leso-křoviny zaujímají v modelovém území cca 41 %
plochy.
Enormně vysoký podíl těžbami poškozeného území (cca 7%), malý podíl zemědělství na
orné půdě (cca 17%) a vysoký podíl přechodných leso-křovin tvoří výchozí charakteristiky
pro návrhy revitalizace tohoto modelového území.
88

V souhrnu lze rozdíly v krajinném pokryvu modelového území a České republiky vyjádřit
v následující tabulce č. 8.1.
Tabulka č. 8.1: Struktura krajinného pokryvu v Podkrušnohoří (okresy Chomutov, Most,
Teplice, Ústí n.L.) a v České republice v roce 2000
Krajinný pokryv Podkrušnohoří Česká republika
Kód CORINE Landcover výměra v m 2 % výměra v m 2 %
111 Souvislá městská zástavba 0 0,00% 14636295 0,02%
112 Nesouvislá městská zástavba 102656490 4,52% 3625853091 4,60%
121 Průmyslové a obchodní areály 38103583 1,68% 547730844 0,69%
122 Silniční a železniční síť s okolím 9880130 0,43% 52727026 0,07%
123 Přístavy 714705 0,03% 1502605 0,00%
124 Letiště 0 0,00% 56265853 0,07%
131 Areály těžby nerostných surovin 63535107 2,79% 171023838 0,22%
132 Areály skládek 70800057 3,11% 138864908 0,18%
133 Areály výstavby 0 0,00% 8574813 0,01%
141 Areály městské zeleně 5245308 0,23% 65551606 0,08%
142 Areály sportu a zaříz. pro volný čas 8247491 0,36% 127333841 0,16%
211 Nezavlažovaná orná půda 380363390 16,73% 32621673514 41,36%
221 Vinice 839799 0,04% 119421493 0,15%
222 Ovocné sady a plantáže 13611442 0,60% 326437961 0,41%
231 Louky a pastviny 326252593 14,35% 5317048235 6,74%
242 Mozaika polí, luk a trvalých kultur 7516964 0,33% 429534552 0,54%
243 Převážně zeměd. areály s přír. veg. 239462494 10,53% 6747693746 8,56%
311 Listnaté lesy 195944528 8,62% 2527399670 3,20%
312 Jehličnaté lesy 139124409 6,12% 16992915258 21,55%
313 Smíšené lesy 294749611 12,96% 6042243121 7,66%
321 Přirozené louky 18954220 0,83% 392037634 0,50%
322 Vřesoviště a slatiny 0 0,00% 27388615 0,03%
324 Přechodné leso-křoviny 319359697 14,05% 1869695113 2,37%
332 Skály 0 0,00% 2098600 0,00%
411 Močály 251453 0,01% 53364139 0,07%
412 Rašeliniště 11375469 0,50% 37109596 0,05%
511 Vodní toky 3667330 0,16% 43005570 0,05%
512 Vodní plochy 22815680 1,00% 509668590 0,65%
Celkem 2273471949 100,00% 78868800126 100,00%
(Zdroj: CLC 2000)
8.3 Teoretická východiska revitalizace antropogenně poškozeného území
Pro výzkum zaměřený na teoretická východiska revitalizace antropogenně poškozeného
modelového území Podkrušnohoří je třeba v prvé řadě formulovat nejnovější poznatky
o systému fungování přírody a jejích přirozených ekosystémů, které tvoří příznivé podmínky
a prostředí umožňující existenci lidské populace a všech dalších forem života.
89

Základní pojmy a vztahy mezi nimi
Na počátku je nutné jasně definovat základní pojmy související s tímto předmětem
výzkumu. Výchozím pojmem je ekosystém, který je základem životního prostředí Země.
Ekosystém je funkční systém, v němž dochází k interakcím (příjmu a výměně energie, látek
a informací) mezi biotou a prostředím, dynamický komplex a funkční vazby rostlinných,
živočišných a mikroorganických společenství s jejich neživým prostředím. „Ekosystém je
funkční soustava živých a neživých složek životního prostředí, jež jsou navzájem spojeny
výměnou látek, tokem energie a předáváním informací a které se vzájemně ovlivňují a vyvíjejí
v určitém prostoru a čase“ (zák. č. 17/1992 Sb. o životním prostředí, § 3).
Lidský druh je integrální součástí ekosystémů. Ekosystém je funkční soustava zajišťující
a udržující podmínky pro život, je nositel života samého v jeho diverzitě genů, druhů
a ekosystémů samotných.
„Ekosystém je nejmenší jednotka, jež recykluje biologicky důležité prvky. Ekosystém je
vymezený prostor na povrchu Země, kde organismy recyklují energii a chemické látky rychleji
uvnitř ekosystému než mezi ním a jinými systémy.“ (L. Margulisová, 2004, s. 110-111).
„Krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem
funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky“ (zák. č. 114/1992 Sb.).
Studium ekosystémů spočívá hlavně ve studiu procesů, které propojují jejich živé části
navzájem a s částmi neživými. Jde zejména o přeměny energie a biogeochemické cykly.
Funkční aspekty ekosystému zahrnují množství energie přijímané, produkované fotosyntézou,
toky energie a živin v potravních řetězcích, rozklad organické hmoty a recyklaci živin
a zprostředkování těchto procesů skupenskými přeměnami vody.
Čím jsou ekosystémy užitečné lidskému druhu, neboli čím vším je dána jejich kvalita Je
vhodné rozlišit mezi funkcemi a službami ekosystémů. Zatímco funkce ekosystémů jsou
nejčastěji spojovány s vlastnostmi a procesy ekosystémů (energo-materiálové a informační
toky, distribuce teplot, skupenské funkce vody atd.), potom pojem služby ekosystémů souvisí
s jejich přímými či nepřímými užitky pro lidskou populaci. Nedávný globální projekt
Millenium Ecosystem Assessment rozlišil podpůrné, zásobovací, regulační a kulturní služby.
Tabulka č. 8.2: Služby ekosystémů pro kvalitu lidského života
Typy služeb
Příklady
Zásobovací
potrava, sladká voda, dřevo a vlákna, palivo
Regulační
Regulace klimatu, záplav, nemocí, čištění vody
Kulturní
estetické, duchovní, vzdělávací, rekreační
Podpůrné
Oběh živin, tvorba půdy, primární produkce
(Zdroj: Millennium Ecosystem Assessment, 2005. Ekosystémy a lidský blahobyt: Syntéza.
http://www.czp.cuni.cz/knihovna/MA/MA_obsah.pdf)
Zásobovací služby podle MEA lze v zásadě ztotožnit s níže uváděnou agregovanou
funkční skupinou zásobárny přírodních zdrojů, kulturní služby pak s estetickými funkcemi,
takže podpůrné a regulační služby ekosystémů lze de facto ztotožnit se službami podpory
života na Zemi čili s životodárnou funkcí ekosystémů (viz Turner et al. 1994).
Biosféra (vč. atmosféry) jakožto síť ekosystémů je produktem živých druhů, které se
v historii Země vyskytly a po určitou historickou fázi existovaly či existují.
90

Lidský druh existuje přibližně jen poslední tisícinu historie života na Zemi. Je pouze
jedním z milionů druhů, které na Zemi byly, jsou a budou. Mluvíme-li o druzích, pak
nezřídka zužujeme pohled na život pouze na jeho makroskopické formy tvořené z buněk
s jádry (eukaryonti) a pomíjíme tak patrně nejdůležitější říši života a to mikrobní mikrosvět –
prokaryonty – jimž jádra v buňkách chybějí a jejichž genetická síla a rychlost vytvořila, tvoří
a bude tvořit i v budoucnu základ života na Zemi, protože mají jeden společný genetický
potenciál, společně sdílený od počátků života na této planetě.
Lidský druh je evolučním produktem sítě ekosystémů Země, která udržuje stabilitu své
teploty a složení atmosféry. J. Lovelock považuje planetární regulační systém za naprosto
ústřední záležitost pro pochopení života na Zemi (Lovelock 2001).
S prohlubováním poznání v ekologických ev. biologických vědních disciplínách a vědách
o životě a Zemi, s poznáváním počátků a vývojových tendencí forem života a jejich interakcí,
a to jak vzájemných, tak i s prostředím této planety, se začínají rýsovat určité jasnější kontury
pro určování významu fungování přírody a krajiny a jejich ekosystémů. Formy života se samy
podílejí na utváření prostředí - biotopu, ve kterém jsou schopny optimálně existovat nebo
alespoň přežívat. Samoorganizace či autoregulace ekosystémů je dnes součástí základních
poznatků o podstatě života, toto poznání však zatím ani zdaleka neproniklo do lidského
jednání a do ekonomických aktivit jednotlivců a firem.
Lidské generace v prostředí židovsko-křesťanských tradic a v prostředí euro-americké
civilizace byly po staletí vedeny k tomu, chápat přírodu především jako prostředí k podrobení
a panování. To se dodnes projevuje v mnoha oblastech lidských činností tím, že civilizační
rozvoj území je obvykle fatálně spojován s nutnou likvidací přirozených biotopů a jejich
nahrazováním zástavbou, komunikacemi a nejrůznějšími dalšími způsoby odvodnění
a vysušení povrchu krajiny a přeměnění na prostředí vhodné především pro člověka a jeho
blahobyt.
Od počátků průmyslové revoluce pod vlivem změny morálního kodexu, potlačení
odpovědnosti jednotlivce vůči své komunitě a uznání vlastního prospěchu jednotlivce jako
oficiální morální doktríny, podpořené glorifikací soukromého vlastnictví, se území začalo
chápat především jen jako prostředí pro vlastní obohacování těch, kteří území získali do svého
soukromého vlastnictví. S železnou pravidelností obohacování z území téměř vždy začíná na
úkor potlačení či přímého zničení přírody, přirozených biotopů a funkcí a služeb jejich
ekosystémů. Např. známý Websterův slovník definuje ‘developera’ jako osobu, která rozvíjí
nemovitost za účelem spekulace (vlastního prospěchu) (“a person who develops real estate on
a speculative basis”, Webster’s Dictionary 1991, pp. 366-7).
Přitom vědcům z oblasti přírodních věd, věd o životě a Zemi je již dlouho jasné, že
příroda a její ekosystémy poskytují lidstvu široké spektrum cenných funkcí a služeb.
Environmentální ekonomové je shrnuli do čtyř integrovaných přínosů (Turner et al. 1994, str.
17):
- jsou zásobárnou přírodních zdrojů obnovitelných i neobnovitelných,
- mají schopnost asimilovat odpady z lidských činností,
- představují systém podpory života na Zemi (služby ekosystémů),
- jsou množinou přírodních krajinných statků a přírodních krás.
První dvě „ekonomické“ funkce (zásobárna přírodních zdrojů a asimilování odpadů) jsou
zřejmými substituty dvou následujících „ekologických“ funkcí (systém podpory života na
Zemi, množina přírodních krajinných statků), tzn. ekonomické a ekologické funkce jsou
vzájemně konkurenční.
Vzhledem k tomu, že ekonomické funkce přírody jsou peněžně oceňovány (ceny
základních druhů přírodních zdrojů, platby za odpady), ekologické však nikoliv, dochází
91

při exponenciálním růstu lidské populace k trvalému úbytku přírodních území a lidstvo tak
často nevratně ztrácí přirozené ekosystémy, které udržují podmínky pro existenci a kvalitu
života.
K přímým pokusům vědecké komunity o vyjádření významnosti přírody a jejich
ekosystémů pro lidskou populaci a pro udržitelnost života v biosféře Země, bylo přistoupeno
teprve zhruba v posledních třech desetiletích, vážněji však teprve v posledním desetiletí.
8.4 Poznatky o samoorganizaci ekosystémů jako východisko revitalizace
modelového území
Hnacím motorem rozvoje života na Zemi je neustálý příkon sluneční energie. Na Zemi
neustále přichází asi 180 000 TW sluneční energie (Pokorný, 2007). Tzv. solární konstanta na
horní vrstvě atmosféry Země činí 1370 W/m 2 . Na zemský povrch v podmínkách mírného
pásma dopadá za slunného dne cca 1 kW/m 2 , což za den umožňuje získat 6-8 kWh/m 2 a za
rok přibližně 1000-1200 kWh/m 2 . Díky toku sluneční energie a díky aktivitě živých
organismů, zejména v rámci autotrofních ekosystémů (území s převládající vegetací), je
kontinuálně udržován systém života Země (biosféra a její ekosystémy) v teplotních
a atmosférických podmínkách příznivých pro existenci a podporu života.
Jednoduché organické molekuly vznikly na Zemi pravděpodobně spontánně během první
miliardy let její existence. Podle teorie sériové endosymbiózy (Margulisová 2004) původní
formou života je anaerobní termoacidofilní archebakterie, která ke svému životu potřebovala
síru a teplo a která splynutím s plovoucí bakterií vytvořila základ (nukleocytoplasmu) předků
všech živočišných, rostlinných i houbových buněk. Rozvoj mikroskopických forem života
trval cca 3,5 mld. let než se postupně vyvinuly na neustálém příjmu kyslíku závislé
euakariotické buňky, které teprve v posledních cca 600 mil. let zabezpečily rozvoj
makroforem života (tzv. vyšších živočišných a rostlinných druhů) a biodiverzity. Lynn
Margulisová k tomu píše: „Tvrdím, že lidé a s nimi všichni ostatní lidoopi nejsou výtvorem
Boha, nýbrž výsledkem miliard let trvajících interakcí mikrobů schopných citlivě reagovat na
vnější podněty“ (Margulisová, 2004, s. 12).
Pro existenci vyšších živočišných druhů, označovaných jako heterotrofní (mezi něž patří
i lidský druh) je důležité, že existují autotrofní ekosystémy, které prostřednictvím vegetace,
procesů fotosyntézy a zprostředkujících cyklů přeměny skupenství vody zabezpečují
podmínky příznivé pro jejich existenci (autotrofní ekosystémy si vytvářejí vlastní potravu
fotosyntézou, mají producenty jako základní prvek a sluneční svit je primární energií;
heterotrofní ekosystémy závisí na vytvořené organické hmotě z autotrofních ekosystémů).
Heterotrofní ekosystémy (čili vegetace a některé mikroformy života) evapotranspirací
destilují vodu, fotosyntézou konzumují odpadní plyn z lidského dýchání, oxid uhličitý, a do
atmosféry vydávají kyslík, který vzniká fotolýzou vody, poskytují základní biomasu k výživě
všech heterotrofních druhů atd. Vzájemná souhra autotrofních a heterotrofních ekosystémů
a jejich rostlinných a živočišných druhů, zajišťuje existenci ochranné atmosférické obálky
Země. Vegetace a dostatek vody v krajině umožňují zachytávat podstatnou část denního
slunečního záření prostřednictvím evapotraspiračních procesů vody, a proto i při přímém
slunečním svitu umožňuje ochlazovat přízemní vrstvu atmosféry. Naopak v noci, kdy
příslušná část Země není vystavena slunečnímu záření, dochází pod vlivem ochlazení ke
zpětné kondenzaci vodních par do kapalné formy vody, a tím dochází i k procesu oteplování
přízemní atmosféry.
92

Jak vysoce účinná je za letního slunného dne taková klimatizační role vegetace, lze
názorně ukázat na následujícím obrázku, pořízeném termokamerou v červnu 2008 v Třeboni.
Obr. č. 8.2: Klimatizační role vegetace
(Zdroj: Pokorný a Rejšková 2008)
Z obrázku je zřejmé, že zpevněné povrchy (v daném případě střechy domů), se pod vlivem
slunečního záření rozehřívají na teploty nad 50 °C, zatímco vegetace dokáže tuto teplotu
prostřednictvím evapotraspirace snížit na snesitelných 28-29 °C, čili chladí s účinností více
jak 20 °C. Naopak v noci při ochlazení je pára na chladných místech kondenzována zpět do
tekuté formy při současném oteplení prostředí.
V tomto periodicky denně a ročně se opakujícím toku slunečního záření se díky spolupráci
autotrofních a heterotrofních složek ekosystémů vytvořila za zhruba tři miliardy let působení
mikroforem života a za stamiliony let vývoje rostlinných a živočišných druhů citlivá
rovnováha skladby atmosféry a udržování teplotního rozmezí vhodného pro existenci všech
současných druhů a forem života.
Pro organizaci procesů revitalizace území po těžbách je důležité, aby lidé odpovědní za
organizaci revitalizací měli dostatečné poznatky o principech samoorganizovaného vývoje
ekosystémů. Většina lidí si dosud neuvědomuje, že udržitelnost ekosystémů je určována
symbiózou vegetace a vody takzvanými krátkými vodními cykly – mezi evapotranspirací
a srážkami. Všechny formy odvádění vody z krajiny mají dlouhodobě devastující účinky na
funkce ekosystémů. Např. melioracemi zemědělských půd byla sice umožněna výroba
obilovin na dříve zamokřených půdách, avšak za cenu až stonásobného zvýšení odnosů látek
tvořících úrodnost těchto půd. V současnosti z území ČR zahrnujícího povodí Labe odchází
touto řekou ročně přibližně jeden milion tun základních alkalických látek uvolňovaných
prostřednictvím lidmi iniciovaného rozvrácení krátkých vodních cyklů a jejich nahrazením
antropogenně vyvolanými dlouhými cykly a souvisejícím vyplavováním látek ze
zemědělských půd.
Sebeorganizující schopnosti ekosystémů (v nichž vzniká řád, čili předvídatelný směr
vývoje, bezděkými opakovanými činnostmi eukaryotních mikrospolečenstev a z nich
symbioticky vzešlých rostlinných a živočišných druhů) znamenají, že po uvolnění určitého
93

území dochází, za předpokladu dostatku vody, vlivem slunečního záření k rychlému rozšíření
tzv. zakladatelské vegetace, charakteristické vysokým tempem přírůstků biomasy. Čistá
primární produkce biomasy, která je měřitelná, je závislá na intenzitě slunečního záření,
na dostatečném zásobení vodou a živinami, ale také na určitém přijatelném rozpětí teplot
(Barták, Jarošík 2004). Právě přijatelné rozpětí teplot je na pevninách udržováno dostatečnou
vegetací a existencí krátkých vodních cyklů (Ripl 2003). Klimatizační symbiotická funkce
vegetace a vody, obecněji autotrofních ekosystémů se ukazuje jako určující faktor úspěchu
revitalizačních aktivit.
Po rozšíření zakladatelské vegetace, v případě dosažení fyzických limitů, dokážou
přirozené ekosystémy prostřednictvím zpětných vazeb měnit svou strategii a posouvat priority
od maximalizace čisté produktivity k zachovávání místně uzavřených krátkých cyklů vody
a látek a k minimalizaci ztrát látek z biotopů (Ripl 2003). Komplexnost živé hmoty je
výsledkem disipačních vlastností vody a živé buňky jako energetické disipační struktury
(Prigogine 1980).
Tato přirozená stabilizující úloha autotrofních ekosystémů je základem jejich udržitelnosti
a tím i udržitelnosti jejich služeb pro zachovávání podmínek života. Udržitelného stavu
s nejnižšími materiálovými ztrátami je dosaženo v klimaxovém stavu, když většina
sluneční energie je zachycována prostřednictvím vegetace a skupenské přeměny vody,
čili je převážně evapotranspirována, kdy jen v menší míře je voda odváděna povrchově
či prostřednictvím odtoku podzemní vody.
Předpokladem dosažení udržitelné situace ve fungování ekosystémů je obnova krátkých
vodních cyklů, které zabezpečují dostatek a rovnováhu vody v krajině. Dobrá retenční
schopnost povodí vyrovnává odtoky vody – po dešti se voda vsakuje a zachytává rostlinami
a půdou (ochrana proti povodním) a v době sucha se pomalu uvolňuje (ochrana proti
vysoušení, dotace vody pro rostliny). Současně s maximem odparu je minimalizován odtok
spodní vody i povrchové vody potoky a řekami. Vysoká retenční schopnost je dosahována
prostřednictvím vegetace a organických složek na půdě a v půdě (další faktory kromě
vegetace a organických složek, například konfigurace terénu). Prostorově-časová adaptace
souborů organismů za dynamických podmínek je základem biodiverzity ve zralých
ekosystémech.
Z uvedených poznatků jednoznačně pro revitalizační aktivity vyplývá, že efektivní
revitalizaci území po těžbě je třeba zakládat na primárním návratu vody do revitalizovaného
území a že kvalitních výsledků revitalizace lze dosáhnout jen optimální kombinací návratu
vody a vegetace teprve po vytvoření krátkých vodních cyklů.
Jestliže k nejnižší míře využití slunečního záření dochází na zpevněných površích
a površích bez vegetace a tato míra se zvyšuje přes luční a pastevní lokality, mokřady
a nejvyšší je v lesních porostech (Brom, Procházka 2007), pak je to další důležité vodítko pro
organizování směrů a způsobů revitalizačních aktivit.
Je zřejmé, že vegetace je zprostředkujícím článkem mezi půdou a atmosférou a při
revitalizačních aktivitách v území záleží na tom, jaké konečné podoby má rekultivované
území dosáhnout. Z hlediska fungování ekosystémů nejúčinnější rekultivace lze dosáhnout
návratem území k co nejrychlejší obnově jeho ekologických služeb, tj. zejména jejich
klimatizační, retenční a kyslíkové služby. Toho lze dosáhnout primárním návratem dostatku
vody k povrchovým vrstvám půdy a založením hydrofilní vegetace schopné využívat
dostatečné zásoby vody k evapotranspiraci a fotosyntéze.
94

8.5 Peněžní hodnocení ekologických funkcí a služeb ekosystémů
Hlavní tlaky na znehodnocování přírody a jejích autotrofních ekosystémů plynou
z ekonomických činností lidí a v tržních ekonomikách pak z jejich společensky a eticky
přijímané a podporované materiální orientace jednotlivců na vlastní prospěch. Otec moderní
ekonomie a propagátor spásné úlohy neviditelné ruky trhu Adam Smith jej před cca 230 lety
formuloval např. výrokem: „Sledováním svého vlastního prospěchu jednotlivec často
podporuje prospěch společnosti efektivněji než kdyby jej podporoval přímo“ (Smith 1776).
Protože lidé dosud oceňují přírodu převážně jen jako zdroj vlastních ekonomických
užitků, stává se stále jasnějším, že cesta k vytváření rovnováhy mezi rostoucími
ekonomickými požadavky lidí (včetně jejich rostoucích požadavků na území) a stále
naléhavější potřebou ochrany lidmi ničené a omezované přírody a jejích životodárných
ekosystémů je v rozpracování a zavedení peněžních hodnot ekologických funkcí a služeb
přírody.
Hodnocení funkcí a služeb přírody ve světě
V uplynulém čtvrtstoletí bylo vyvinuto mnoho experimentálních metod hodnocení
netržních přínosů přírody, pomocí kterých se měří ochota jednotlivců platit za určitou kvalitu
životního prostředí, přírody a krajiny či ochota přijímat (finanční kompenzaci) za jejich
zhoršení. Tyto metody však vykazují řadu systémových omezení, která je dosud odsouvají na
okraj společenského zájmu z hlediska možností praktického uplatnění v ekonomice.
Dnes již široce známým prvním příkladem syntetického hodnocení významu služeb
ekosystémů světa byla stať Costanzy a kol. (1997). Připomeňme, že zatímco funkce
ekosystémů jsou nejčastěji spojovány s vlastnostmi a procesy ekosystémů, potom pojem
služby ekosystémů souvisí s jejich přímými či nepřímými užitky pro lidskou populaci. Jak
známo, tým R. Costanzy dospěl k odhadu hodnoty ročních služeb světových ekosystémů
(sedmnáct služeb šestnácti světových biomů) ve výši 16-54 bilionů USD (bilion=10 12 ) a k
průměru cca 33 bilionů USD, což představovalo 1,8 násobek ročního světového HDP (18
bilionů USD). Jak autoři uvádějí (s. 258), hodnoty byly většinou odvozeny z běžné ochoty
jednotlivců platit za jednotlivé služby ekosystémů.
Většina odborníků zaměřených na hodnocení významu přírody zastává názor, že je-li
lidstvo existenčně závislé na kvalitě služeb ekosystémů, pak jejich hodnoty tendují ve
vědomém a poučeném lidském hodnocení k nekonečnu, jejich celková hodnota pro
ekonomiky je nekonečně vysoká (např. Costanza et al. 1997, s. 253; Toman 1998).
Přesto však je potřeba ocenění funkcí a služeb ekosystémů stále naléhavější zejména
proto, že nekonečno se dosud při praktickém rozhodování o území nejčastěji mění na nulu
(služby ekosystémů nejsou v hospodářské praxi vůbec oceňovány). Hledají se proto způsoby
a metody, které by umožňovaly zdůvodněně kvantifikovat tyto služby v penězích a mohly tak
sloužit pro nezbytná porovnávání mezi ekonomickými a ekologickými užitky a náklady při
využívání přírody. Zejména jde přitom o vyjádření užitků a nákladů služeb přírodních
a přírodě blízkých ekosystémů, kterým tvrdě a nezřídka likvidačně konkuruje standardní
využívání území („rozvoj území“) pro zcela nepřírodní zástavby, zpevňování povrchů
a vytlačování vody z krajiny.
V posledních desetiletích byly publikovány stovky studií zaměřených na ekonomická
hodnocení služeb ekosystémů. Hodnotou služeb se pak obvykle rozumí jejich přírůstková
(marginální) hodnota, která ukazuje, jak se změní hodnota při změně úrovně či kvality služby.
Z metodického hlediska největší skupinu v realizovaných hodnoceních tvoří experimentální
metody odvozování environmentálních hodnot z preferencí jednotlivců (spotřebitelů).
Preferenční metody se dále dělí na metody odvozování hodnot ze souvisejících trhů (zejména
95

hedonické metody, metody cestovních nákladů ad.) a metody přímého zjišťování hypotetické
ochoty jednotlivců platit za vybrané služby ekosystémů (zejména dotazníkové metody
kontingentního hodnocení).
Schéma č. 8.1: Metody hodnocení služeb ekosystémů
Metody hodnocení služeb ekosystémů
preferenční metody
expertní metody
metody
souvisejících
trhů
metody
přímého
zjišťování
preferencí
metody
metody
transferu
transferu
přínosů
přínosů
metody
ekosystémové
metody
nákladové
metody
hodnocení
rizik
Hodnocení preferenčními metodami probíhá způsobem obdobným jako při oceňování
ekonomicky využívaných přírodních zdrojů (nehodnotí se zdroje, ale jen užitky z nich).
Celková hodnota ekosystému je pak odhadována jako suma diskontovaných budoucích toků
služeb příslušného ekosystému v určitém (konečném či nekonečném) budoucím horizontu.
Obvykle je však odhadována nikoli souhrnná hodnota ekosystému jako takového (hodnota
zásoby přírodního kapitálu), ale pouze hodnota služby (užitku) tohoto přírodního kapitálu
(z ekonomického hlediska má dimenzi toku za určitý čas, obvykle rok). Výše služby závisí na
aktuální poptávce jednotlivců po takové službě (resp. na tom, co respondenti o hodnoceném
problému ŽP ví a za co jsou schopni deklarovat svou individuální ochotu platit).
Při ekonomickém hodnocení jednotlivých služeb ekosystémů ve vyspělých tržních
ekonomikách dosud tedy dominují metodické přístupy založené na zjišťování ochoty
jednotlivců platit za tyto služby. Pro praktická hodnocení životodárných či životanosných
funkcí a služeb ekosystémů lze však tyto přístupy pomocí zjišťování a sečítání ochoty
jednotlivců platit za jejich služby považovat za velmi omezující a z logického hlediska až
zavádějící. Přístup pomocí sumace diskontovaných služeb ekosystémů v čase je především
z mnoha důvodů obtížně aplikovatelný v běžné ekonomické praxi (např. nedokážeme podat
úplný seznam služeb přírody pro člověka; celková ekonomická hodnota ekosystémů je
neomezená a těžko vyjádřitelná; použití diskontní míry otevírá nesjednocené názory na otázku
její přiměřené výše; nelze sčítat vzájemně substituční užitky pro přírodu s užitky pro
ekonomické potřeby společnosti; důležitější než přímé služby pro člověka jsou vzájemné
služby v ekosystémech).
Hodnocení a sečítání jednotlivých služeb ekosystémů je poplatné tradičnímu
mechanistickému, karteziánskému, antropocentrickému a subjektivistickému přístupu, který
neumožňuje vyjádřit vzájemnou závislost všech složek ekosystému, neumožňuje vyjádřit, že
živý systém je víc než pouhá suma jeho částí. Taková systémová hodnocení jsou možná jen
pomocí ekosystémových metod, které nahlíží na ekosystém jako na samoorganizující se
celek.
Ze všech těchto důvodů a zejména proto, že metody zjišťování preferencí jednotlivců
ve vztahu k životnímu prostředí a službám jeho ekosystémů neodpovídají společenské,
veřejnoprávní podstatě rozhodování o kvalitě životního prostředí, se začaly rozvíjet expertní
metody, které jsou schopny postihovat a vyjadřovat vnitřní hodnoty ekosystémů.
Jednou z legitimních expertních metod k odhadu hodnoty služeb ekosystémů je vyjádření,
kolik by stálo tyto služby zabezpečovat náhradní, antropogenní cestou. Jeden z takových
96

propočtů můžeme aplikovat např. na experiment Biosféra2 (Hawken 2004). Jak známo,
experiment amerických vědců v Arizoně spočíval v pokusu 8 dobrovolníků přežít po dobu
dvou let ve skleníkovém prostředí uměle vytvořeného ekosystému. Projekt, který si vyžádal
investici ve výši 200 mil. USD prokázal, že s poznatky z počátku 90. let nebyli vědci schopni
vytvořit dlouhodoběji zdravě fungující ekosystém. Již po pěti měsících bylo nutno začít
s externími dodávkami kyslíku, aby byla udržena žádoucí struktura atmosféry. Tuto službu
přitom vykonává ekosystém Země každodenně a zdarma pro 6,6 mld. lidí.
Jestliže investice do lidmi vytvořeného ekosystému činila v Biosféře2 celkem 25 mil.
USD na hlavu, potom hodnotu přírodního kapitálu biosféry Země lze odhadnout nejméně ve
výši 165 tis. bilionů USD (neboli 165x10 15 ). Lze připomenout, že roční světový HDP činil
v první polovině 90. let asi 16 bilionů USD (16x10 12 ), čili byl asi desettisíckrát nižší.
Kdybychom provedli podobně jako Costanza a kol. (1997, s. 258) přepočet z dimenze
zásoby přírodního kapitálu na dimenzi ročního toku služeb světových ekosystémů a použili k
tomu diskont 5 %, pak hodnota roční služby sítě ekosystémů světa by nadále činila 8 tis.
bilionů USD (8x10 15 ), což pětsetkrát převyšuje hodnotu ročního světového HDP.
Již z tohoto jednoho příkladu je zřejmé, že odhady absolutní hodnoty přírodního kapitálu
na základě nikoli ochoty platit, ale skutečných nákladů realizovaného experimentu přežití
v umělém ekosystému ukazují na veličiny, které značně přesahují hodnotové dimenze celé
světové ekonomiky.
Peněžní hodnocení funkcí a služeb přírody v ČR
Systematičtější práce na ekonomickém hodnocení ekologických aspektů přírody započaly
v ČR až na vstupu do třetího tisíciletí. V letech 2001-2003 byla v tříletém projektu MŽP
rozpracována původní tzv. hesenská metoda hodnocení biotopů do podoby metody hodnocení
biotopů ČR (Seják, Dejmal a kol. 2003), která uspořádává biotopy ČR podle jejich
ekologického významu vyjádřeného body pomocí osmi ekologických charakteristik (zralost,
přirozenost, diverzita struktur, diverzita druhů, vzácnost biotopu, vzácnost druhů, citlivost,
ohrožení).
Tato metoda bodového hodnocení biotopů, již přizpůsobená potřebám ochrany
biodiverzity a evropského systému ochrany NATURA 2000, poskytuje seznam 192 typů
biotopů ČR, který umožňuje zařadit každý metr čtvereční území ČR pod některý z nich
(stručný výklad metody hodnocení biotopů a seznam biotopů ČR viz
http://fzp.ujep.cz/projekty/bvm/BVM_CZ.pdf).
Peněžní hodnotu bodu řešitelský tým následně odvodil z průměrných nákladů v ČR na
přírůstek bodové hodnoty skutečných revitalizačních akcí. Ohodnocení jednoho bodu tedy
nebylo realizováno dotazováním spotřebitelů na jejich hypotetickou ochotu platit za zlepšení
kvality životního prostředí, neboť dotazníková metoda kontingentního hodnocení je sice
univerzální v možnostech své aplikace a také nejčastěji používána, ale zároveň velmi často
i kritizována za svou hypotetičnost. Proto bylo hodnocení bodu postaveno na zjištění
průměrných národních nákladů na přírůstek jednoho bodu. Ekonomickou analýzou 136
revitalizačních projektů jsme dospěli k hodnotě jednoho bodu ve výši 12,36 Kč.
Metoda hodnocení biotopů byla primárně rozpracována pro účely obecné ochrany
biodiverzity a pro účely kvantifikace ekologické újmy na biotopech České republiky. Peněžní
hodnoty ekologických funkcí biotopů, které poskytuje, se pohybují v rozmezí od nuly do cca
1 tis. Kč za 1 m 2 , neboli do hodnoty cca 10 mil. Kč na 1 hektar. Tyto hodnotové veličiny
vyjadřují v zásadě kapitálovou hodnotu biotopů, neboli hodnotu biotopů jako součástí
přírodního kapitálu ČR a jako specifických prostředí pro existenci specifických rostlinných
a živočišných druhů.
97

Nový projekt MŽP nazvaný „Objasnění dlouhodobých interakcí mezi ekosystémy a jejich
vnějším prostředím v podmínkách globálních změn“, jehož zadavatelem je oddělení ekologie
lidských sídel a člověka, odboru péče o krajinu, dává příležitost obohatit a rozšířit nákladové
hodnocení biotopů o zásadní aspekt přínosů (služeb) z fungování souvisejících ekosystémů.
Ekosystémy a jejich energo-materiálové a informační toky tvoří základní podmínky pro
existenci a rozvoj forem života na Zemi. Stimulem pro práci v ČR se staly i závěry globálního
projektu Millennium Ecosystem Assessment (MEA 2005), v nichž byly definovány tzv.
podpůrné, zásobovací, regulační a kulturní služby ekosystémů. Zatímco funkce ekosystémů
jsou nejčastěji spojovány s vlastnostmi a procesy ekosystémů, pojem služby ekosystémů
souvisí s jejich přímými či nepřímými užitky pro lidskou populaci.
Jak již bylo uvedeno výše, jednou z legitimních expertních metod k odhadu hodnoty
služeb ekosystémů je vyjádřit, kolik by stálo zabezpečovat služby ekosystémů náhradní,
antropogenní cestou. V tom, že biosféra je pro život lidí nenahraditelná, a tudíž že její
ekonomická hodnota je nekonečně vysoká, se shoduje většina odborníků z oblasti ekologie. Je
ale známo, že v ekonomické praxi dosud nabývají tyto nekonečné veličiny služeb ekosystémů
nejčastěji nulové hodnoty, protože prostě nejsou dosud v penězích vyjadřovány, oceňovány
a ceny nejsou zahrnuty do ekonomického rozhodování.
Odhad hodnoty služeb říční nivy, vodou dobře zásobeného lesa a odvodněné pastviny
Podobným metodickým postupem, na základě metody nákladů náhradního
antropogenního řešení, byl letos proveden orientační (řádový) odhad základního souboru
ročních služeb ekosystému říční nivy (1 hektar, povodí Stropnice, Eiseltová et al. 2007), které
dosud nejsou oceňovány (Seják, Pokorný 2008a):
1. protipovodňová služba nivy: náhradní řešení (výstavba hráze s invest. limitem 100 Kč/m 3 ) znamená 0,5 mil. Kč na 1 ha
nivy, což v přepočtu na roční protipovodňovou službu (při 5% diskontu) představuje částku
25 000 Kč ročně
2. produkce nadzemní biomasy: 5 tun ročně x 4 MWh (=4 tis. KWh) x 2 Kč/kWh x 0,5 (efektivnost) = 20 000 Kč ročně
3. retence živin: zadržení 1 tuny alkálií oproti meliorovaným orným půdám (Seják a kol. 2008) =
1 000 kg x 30-40 Kč (cena 1 kg alkálií) 35 000 Kč ročně
4. biodiverzita: aluviální psárkové louky T 1.4 jsou hodnoceny 46 body/m 2 (Seják, Dejmal a kol. 2003),
což na 1 ha představuje 460 000 bodů x 12,36 Kč/bod = 5,685 mil. Kč, při 5% diskontu pak roční službu
v biodiverzitě ve výši cca
284 000 Kč ročně
5. produkce kyslíku: 3,5 mil. litrů O2 x min. 0,25-0,73 Kč/litr (0,50= prům. cena litru kyslíku) 1 750 000 Kč ročně
6. klimatizační služba: 500 litrů odpařené vody ročně z 1 m 2 v přepočtu na 1 ha z hlediska potřebné energie znamená
500 x 1,4 kWh (0,7 kWh chlazení, 0,7 kWh oteplování) x 10000x 2 Kč/kWh (výrobní cena) 14 000 000 Kč ročně
7. podpora krátkého vodního cyklu, evapotranspirace ve výši 500 litrů/m 2 znamená roční službu z 1 ha nivy:
(500 litrů/m 2 ) x cca 2,85 Kč (cena destil. vody) x 10000 = 14 250 000 Kč ročně
Celkem služeb z 1 ha nivy
30 364 000 Kč ročně
Odhad hodnoty ročních ekosystémových služeb 1 ha lesa (zdravý smíšený les
s dostatkem vody):
1. Odhad kyslíkové služby lesního porostu
Jeden hektar listnatého opadavého lesa v podmínkách mírného pásma vyprodukuje za rok průměrně 10 tun čisté produkce
kyslíku. Pro přepočet mezi kilogramy a litry 02 platí vztah 1,429 kg/m 3 neboli 1 kg 02 představuje 700 litrů 02.
10 000 kg/ha x 700 litrů x 0,50 Kč/litr = 3,5 mil. Kč ročně
98

2. Odhad klimatizační služby lesního porostu
Vycházíme z úvahy, že strom s průměrem koruny cca 5 m (tj. plochou cca 20 m 2 ), který je dostatečně zásoben vodou,
odpaří za slunných dnů více než 100 litrů vody denně (cca 70 kWh) a zužitkuje tak podstatnou část slunečního záření (cca
80 %) na ochlazení prostřednictvím výparu. Naopak v noci vodní pára kondenzuje na chladnějších místech, čímž dochází
k jejich oteplení a návratu vody do krajiny. Strom tedy působí jako přirozené klimatizační zařízení s dvojitou funkcí
ochlazování za slunečního svitu a oteplování při poklesu teplot. S ohledem na počet slunných dnů v roce a střídavou
disponibilitu vody můžeme předpokládat, že v průměru z 1 m 2 zapojeného lesa za rok evapotranspiruje 600 l vody
300 stromů/ha x 140 kWh/den a strom x 150 dnů x 2 Kč/kWh = 16,8 mil. Kč ročně
(600 l/m 2 a rok x 1,4 kWh x 10 000 x 2 Kč/kWh = 16,8 mil. Kč ročně)
3. podpora krátkého vodního cyklu: evapotranspirace 600 litrů/m 2 a rok znamená roční službu z 1 ha lesa:
(600 litrů/m 2 ) x cca 2,85 Kč (cena litru destil. vody) x 10000 = 17,1 mil. Kč ročně
Celkem služeb z 1 ha lesa
37,4 mil. Kč ročně
Odhad hodnoty ročních ekosystémových služeb 1 ha odvodněné (zahloubením a
napřímením místního toku) podhorské pastviny:
1. produkce nadzemní biomasy: 5 tun ročně x 4 MWh (=4 tis. KWh) x 2 Kč x 0,5 = 20 000 Kč ročně
2. biodiverzita: Intenzivní nebo degradované mezofilní louky X T.3 jsou hodnoceny 13 bodů/m 2 (Seják, Dejmal a kol.
2003), což na 1 ha představuje 130 000 bodů x 12,36 Kč/bod = 1,6 mil. Kč, při 5% diskontu představuje roční službu v
biodiverzitě ve výši celkem
80 000 Kč ročně
3. produkce kyslíku: 3,5 mil. litrů O2 x min. 0,25-0,73 Kč/litr (0,50) 1 750 000 Kč ročně
4. klimatizační služba: 300 litrů odpařené vody ročně z 1 m 2 v přepočtu na 1 ha znamená 300 x 1,4 kWh (0,7 kWh chlazení,
0,7 kWh oteplování) x 10000x 2 Kč/kWh 8 400 000 Kč ročně
5. podpora krátkého vodního cyklu, evapotranspirace ve výši 300 litrů/m 2 a rok znamená roční službu z 1 ha nivy:
(300 litrů/m 2 ) x cca 2,85 Kč (cena destil. vody) x 10000 = 8 550 000 Kč ročně
Celkem služeb z 1 ha odvodněné pastviny
18 800 000 Kč ročně
Uvedené odhady pro jednotlivé typy ekosystémů, vycházející z výsledků podrobného
monitoringu toků energie a vody, potvrzují, že zdravý les s dostatkem vody je v klimatických
podmínkách ČR klimaxovou podobou ekosystému, který zajišťuje optimum udržení vody
a živin v krajině. Případová studie s odvodněnou pastvinou ukazuje, že umělé odvedení vody
z krajiny výrazně snižuje potenciál účinnosti lokálního ekosystému v produkci základních
služeb pro udržování životodárných podmínek.
Pokud si výsledky peněžních hodnocení biotopů ČR a následného hodnocení služeb
ekosystémů promítneme do souhrnné tabulky jednotlivých forem pokryvu území ČR (CLC
položek), v níž jsou tyto výsledky porovnány s cenami podle vyhlášky MF ČR č. 3/2008 Sb.
o provedení některých ustanovení zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku, můžeme
prezentovat následující tabulku:
99

Tabulka č. 8.3: Hodnoty biotopů, služeb ekosystémů a úředních cen území ČR v Kč/m 2
LAND COVER 1:100000
Body
Hodn. biotopů
(BVM)
Hodnota
ekosystémů
Úřední ceny
Vyhl. MFČR
průměr Kč/m2 Kč/m2 Kč/m2
Poznámka
1.1.1. Souvislá městská zástavba 0 - 2,4 0 - 30 trend k 0 35-2050 dle velik. obce
1.1.2. Nesouvislá městská zástavba 10,2 126 35-2050 dle velik. obce
1.2.1. Průmyslové a obchodní areály 0 - 2,9 0 - 33 trend k 0 35-2050 dle velik. obce
1.2.2. Silniční a železniční síť s okolím 8,2 100 35-2050 dle velik. obce
1.2.3. Přístavy 8,3 98 35-2050 dle velik. obce
1.2.4. Letiště 11,9 148 35-2050 dle velik. obce
1.3.1. Oblasti současné těžby surovin 13,4 166 35-2050 dle velik. obce
1.3.2. Haldy a skládky 7,9 97 1
1.3.3. Staveniště 7,1 88 35-2050 dle velik. obce
1.4.1. Městské zelené plochy 19,3 238 35-820 dle velik. obce
1.4.2. Sportovní a rekreační plochy 18,8 232 1-10
2.1.1. Nezavlažovaná orná půda 11,2 138 2-10 dle okresů
2.2.1. Vinice 15,2 188 42
2.2.2. Sady, chmelnice a zahradní plantáže 14,2 175 42
2.3.1. Louky a pastviny 20,8 257 37 600 1-5 roční sl. 1880 Kč/m 2
2.4.2. Směsice polí luk a trvalých plodin 14,1 174 1-10 dle okresů
2.4.3. Zemědělské oblasti s přiroz.vegetací 21,5 266 1-5 dle okresů
3.1.1. Listnaté lesy 40,7 503 75 000 30 roční sl. 3740 Kč/m 2
3.1.2. Jehličnaté lesy 26,2 324 50 000 22 roční sl. 2500 Kč/m 2
3.1.3. Smíšené lesy 28,5 352 62 500 26 roční sl. 3100 Kč/m 2
3.2.1. Přírodní pastviny 33,0 408 3
3.2.2. Stepi a křoviny 53,0 655 1
3.2.4. Přechodová stadia lesa a křovin 23,5 291 1
3.3.2. Skály 39,8 492 1
4.1.1. Mokřiny a močály 33,5 414 60 000 1 roční sl. 3000 Kč/m 2
4.1.2. Rašeliniště 53,3 659 1
5.1.1. Vodní toky 23,1 286 7
5.1.2. Vodní plochy 18,7 231 7
(Zdroj: vlastní propočty)
Je žádoucí, aby si lidé v co nejkratší době uvědomili, že služby ekosystémů představují
v peněžním vyjádření hodnoty, které jsou až o několik řádů vyšší než ekonomický prospěch
fyzických či právnických osob plynoucí z „rozvoje území“, tj. z přeměny přirozených
ekosystémů na antropogenizovanou podobu území s omezenou či neexistující vegetací
a s vodou odvedenou co nejrychleji z krajiny. Přitom tyto peněžně velmi vysoké služby
přírodních ekosystémů jsou jen velmi omezeně nahraditelné technickými způsoby (hráze,
přehrady, klimatizace atd.) a jejich náhrada, jak dokládá výše uvedený propočet, je velmi
drahá.
Upřesňování takových experimentálních kvantifikací bude nesporně přínosné
i v mezinárodním kontextu, protože hodnocení služeb ekosystémů se stalo předním tématem
světové vědecké komunity (viz např. projekt IUCN k platbám za služby lesních ekosystémů).
Při dalších pracích je třeba zejména respektovat systémový charakter ekosystémů a jejich
samoorganizovaný vývoj. Podle systémového pohledu jsou zásadními vlastnostmi organizmu
nebo živého systému vlastnosti celku, které nemá žádná jeho část. V systémovém resp.
ekosystémovém pohledu mohou být vlastnosti částí pochopeny jen z organizace celku. Každý
100

organismus je sám o sobě složitým ekosystémem, složeným z množství menších organizmů,
nicméně samoorganizací harmonicky integrovaným do fungování celku (Capra 2004,
Pokorný 2001).
Základní podobu této samoorganizace ekosystémů představuje přirozená tendence vývoje
vegetace směrem ke klimaxové podobě, která je charakteristická maximální schopností
udržení vody a živin v krajině pomocí kombinace klimaxové vegetace (v ČR především
vegetace opadavého listnatého lesa) s krátkými vodními cykly (Ripl 2003). V tomto smyslu
bude rovněž třeba začít přehodnocovat i úlohu zemědělství v krajině tak, aby byly optimálně
sladěny produkční služby zemědělství s udržením živin a vody v krajině (Seják a kol. 2008).
8.6 Závěry
V důsledku dlouhodobé antropogenizace byla ekologická hodnota území Podkrušnohoří
snížena na 44 resp. 48 % své potenciální přirozené hodnoty (viz Seják kap. 6, in: Vráblíková a
kol. 2008).
Zdravé ekosystémy (s dostatkem vody a vegetace) jsou ve své klimatizační a retenční
službě (zadržení živin a vody) schopny využít až asi 80-90 % dopadajícího slunečního záření,
zatímco v produkci biomasy využívají jen necelé 1 % tohoto záření.
Pro zmírňování dopadů globálního oteplování lze jako první předpoklad úspěšné
revitalizace poškozeného území spatřovat v co nejrychlejším návratu vody do jeho
povrchových vrstev a souběžný návrat vegetace zakládající postup k její klimaxové podobě,
ke zdravému agroenvironmentálnímu využívání či jiným formám ekologicky a ekonomicky
vyváženého budoucího užití revitalizovaného území.
Tyto poznatky o samoorganizovaném fungování ekosystémů, podstatné úloze vody a
vegetace, se musí stát základem metodických postupů v revitalizaci území i v obecném
nakládání s ním.
Povinnost návratu vody do povrchových vrstev revitalizovaného území musí být
organicky spojena s udělováním práv na těžbu. Tento návrat vody musí být splněn nejen
v případě vodní rekultivace, ale ve všech formách cílového užití revitalizovaného území.
Literatura:
Barták, M., Jarošík, V. Ekologie agroekosystému, část 10, Produkční ekologie agroekosystému a tvorba
hospodářského výnosu. ČZU, Praha. 2006
Brom, J., Procházka, J. Srovnání radiační bilance stanovišť na Šumavě jako parametru hodnocení zemědělského
hospodaření v horských a podhorských oblastech. záv. zpráva projektu IG 13/07, JČU České Budějovice. 2007
Capra, F. Tkáň života, Nová syntéza mysli a hmoty. Academia, ISBN 80-200-1169-2. 2004
Costanza R., D'Arge R., De Groot R., Farber S., Grasso M., Hannon B., Naeem S., Limburg K., Paruelo J.,
O'Neil R.V., Raskin R., Sutton P., Van Den Belt M., The value of the world's ecosystem services and natural
capital, Nature 387, 253-260. 1997
Eiseltová, M., Pokorný, J., Ripl, W., Bodlák, L., Pechar, L., Pecharová, E., Kučera, Z.: Restoration of water and
matter retention functions of a floodplain: ecology and economics. In: (Michele Trémolieres, Annik Schnitzler,
eds.) Floodplain Protection, Restoration, Management. Why and how. Michele Trémolieres, Annik Schnitzler,
Lavoisier SAS, Paris pp. 190 – 199. 2007
Hawken, P., Lovins, A.B., Lovins, L.H. Přírodní kapitalismus, Praha, Mladá fronta 2003
Lovelock, J.E. Gaia: nový pohled na život na Zemi. Abies, 2. opravené vydání, Prešov. 2001
Margulisová L. Symbiotická planeta, Nový pohled na evoluci. Academia, Praha. 2004
Margulis, L., Sagan, D. Microcosmos. Summit, New York. 1986
Groot, R.S. Functions of Nature. Wolters-Noordhoff. 1992
Millennium Ecosystem Assessment, 2005. Ekosystémy a lidský blahobyt: Syntéza.
s. vi, http://www.czp.cuni.cz/knihovna/MA/MA_obsah.pdf
Obnovená strategie EU pro udržitelný rozvoj, Rada evropské unie, Brusel 9. června 2006 (09.06), 10117/06.
Petříček V. a kol. Péče o chráněná území, díl první. Nelesní společenstva. Agentura ochrany přírody a krajiny
ČR Praha. 456 stran. 1999
101

Plesník, J., Vačkář, D., Biodiverzita a fungování ekosystémů, Jak hlouběji pochopit, co se v ekosystému děje
Vesmír 84, 1/2005, 32-37.
Pokorný, J., Rejšková, A.: Water cycle management, In: Erik Jorgensen and Brian D. Fath (Editor in Chief),
Ecological Engineering. Vol. 5 of Encyclopedia of Ecology, 5 vols. Pp. 3729 – 3737, Oxford: Elsevier, 2008
Pokorný J. Dissipation of solar energy in landscape – controlled by management of water and vegetation. In:
Renewable Energy, Amsterdam. Vol 24, pp. 641-645. 2001
Pokorný, J., Materiál k semináři Voda v krajině, 2007
www.terezanet.cz/www/files/clanky/249/File/seminar_voda_v_krajine.pdf
Prigogine, I. From being to becoming: time and complexity in the physical sciences. Freeman, New York. 1980
Ripl, W., Water: the bloodstream of the biosphere. Phil. Trans. R. Soc. Lond. B 358, 1921-1934. 2003
Seják, J., Dejmal, I. a kol. Hodnocení a oceňování biotopů České republiky, Český ekologický ústav, 428 s.,
ISBN 80-85087-54-5. 2003 http://fzp.ujep.cz/Projekty/VAV-610-5-01/HodnoceniBiotopuCR.pdf, stručný popis
viz http://fzp.ujep.cz/projekty/bvm/BVM_CZ.pdf.
Seják J., Pokorný J. Oceňování ekosystémových služeb na příkladu říční nivy. Příspěvek ve sborníku
z konference Ekosystémové služby říční nivy (Pithart, D., Benedová, Z., Křováková, K. editoři), Ústav
systémové biologie a ekologie AVČR, Třeboň 28.-30.4.2008, s. 183-189, 2008a. ISBN 978-80-254-1834-5.
Seják J., Pokorný J. Creating Biotope Values for National Economies, Proceedings of the 2nd Intern.
Sustainability conf. Creating Values for Sust. Dev., 21-22 Aug. 2008, Basel. Switzerland, 2008b. ISBN 978-3-
906129-48-8.
Seják J. a kol. Udržitelnost českého zemědělství v globalizovaném prostředí, FŽP UJEP, Ústí n.L., 151 s., 2008
ISBN 978-80-7414-007-5.
Smith A. An Inquiry into the Nature And Causes of the Wealth of Nations 1776
http://www.adamsmith.org/smith/won-b5-c1-article-3-ss6.htm
Toman, M. Why not to calculate the value of the world’s ecosystem services and natural capital, Ecological
Economics 25: 57-60. 1998
Vráblíková, J. a kol. Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří, I. část Přírodní a sociálně
ekonomické charakteristiky disparit průmyslové krajiny v Podkrušnohoří, FŽP UJEP, Ústí nad Labem, 2008.
ISBN 978-80-7414-019-8.
102

9. Východiska regionálního územního plánování při řešení úkolů
revitalizace a resocializace antropogenně postiženého území
9.1 Původ a smysl územního plánování regionálního měřítka
Revitalizace a resocializace antropogenně postiženého území se staly, aniž se tyto pojmy
užívaly, obsahem urbanistického oboru – regionální plánování, který vznikal v prvních
desetiletích 20. století (100 let historie). Podnět k jeho vzniku daly zejména problémy, které
se týkaly prudce se rozvíjejících průmyslových oblastí a velkoměstských aglomerací (New
York, Anglie, Porúří), a v obecnějším měřítku důsledky celkového prudkého rozvoje
populace, tlaku na rozšiřování využití území a nutnosti cílevědomější koordinace investiční
činnosti v širších prostorech.
Územně plánovací činnost v uvedených regionech vznikla proto, aby působila na
zlepšování životních podmínek, koordinovala resortní zájmy hospodářského charakteru
(těžba, průmysl, doprava, technická infrastruktura, osídlení). Princip ochrany životního
prostředí, revitalizace (i novější specifický výraz resocializace) antropogenně postiženého
prostředí, tak byl v regionálním územním plánování obsažen od jeho samotného vzniku.
Do naší běžné územně plánovací praxe přicházejí územní plány širších územních celků až
po druhé světové válce jako územní plány rajónů. Potřeba územního plánování regionálního
měřítka se také u nás nejprve prosadila v neproblémovějších těžebních a průmyslových
územích - v Podkrušnohorské a Ostravské oblasti. Pojetí a význam revitalizace a resocializace
v Podkrušnohoří se však dlouhodobě vyvíjely a proměňovaly v charakteristických časových
etapách až po současnost.
9.2 Poznámky k vývoji přístupu územního plánování k problematice
revitalizace a resocializace antropogenně postiženého území
v Podkrušnohoří
Období 50. a 60. let 20. století
Základní územně plánovacími dokumenty z tohoto období:
• 1957- Územní plán rajonu Severočeské hnědouhelné pánve
• 1963 – přepracovaný Územní plán rajonu Severočeské hnědouhelné pánve
V současnosti uplynulo 50 let od vzniku prvního regionálního plánu oblasti
Podkrušnohoří. Přes zásadní změny, ke kterým došlo a dochází ve všech společenských i
technických oblastech, tehdejší územní plánování řešilo základní problém, který přetrvává
dosud je jím konflikt mezi zájmy výroby a životního prostředí, konflikt mezi celostátními
požadavky na tuto oblast a jejími vlastními potřebami a možnostmi.
První územní plány Podkrušnohoří v 50. a 60. letech byly, v souvislosti s obecnějším
poválečným vývojem, zaměřeny na zajištění poválečné obnovy území a na podporu
industrializace. Východiskem pro územní plánování regionu byla metoda hlavního článku,
kterým se stalo zajištění rozvoje průmyslové výroby a těžby uhlí, na které navazují ostatní
články rozvoje (bydlení, doprava, vodohospodářská a rekultivační opatření, ochrana památek,
krajinných hodnot apod.). Plán těžby zvyšovaný z původních poválečných 13 mil /t /rok na
70 mil /t /rok (až 100 mil /t /r) vedl ke střetům s osídlením, k požadavkům na uvolnění území
pro těžbu a podřizování všech ostatních potřeb území těžbě a energetice. Byla uvažována
103

důsledná diferenciace ploch – exploatované území mělo být zcela vyhrazeno těžbě a výrobě,
osídlení mělo být zjednodušeno (v tomto období došlo k rozhodnutí o likvidaci Mostu) a
formováno podél komunikačních tangent na úpatí Krušných hor a Českého středohoří.
Přestože ochrana prostředí a přírody byly v počátcích a termíny revitalizace a resocializace
byly ještě neznámými pojmy, objevily se v územně plánovací dokumentaci již stanovené
pevné linie pro těžbu, požadavek oddělení těžby zelenými pásy od ostatního území.
Období 70. a 80. let 20. století
Základní územně plánovacími dokumenty z tohoto období:
• 1977 - Územní plán Severočeské hnědouhelné pánve
• 1985 - Změny a doplňky územního plánu Severočeské hnědouhelné pánve
• dále v letech 1985 až 1989 probíhaly práce na přípravě územní prognózy Severočeské
hnědouhelné pánve.
V průběhu 70. a 80. let byly v Podkrušnohoří již zcela zřejmé neblahé důsledky pro
životní prostředí způsobené vysokou mírou exploatace území těžbou uhlí a industrializací.
V územním plánování regionu se pod vlivem tohoto stavu prosadil přechod od metody
hlavního článku ke komplexnějšímu pojetí regulace rozvoje území. Ve skutečnosti však
převažovala setrvačnost vývoje (plán těžby uvažoval s 80 mil /t /r), realitou ale byly omezené
investice a odklady realizace různých záměrů, snížení těžby oproti plánovaným
předpokladům. Územní plánování se podílelo na prosazení důležitých revitalizačních kroků
(termín resocializace byl v danou dobu ještě nepoužívaným pojmem), kterými byla zejména
trvalá ochrana historického osídlení Duchcova, Oseku, Chomutova s Jirkovem, odvrácení
maximalistických variant těžby uhlí, poprvé byla řešena v územně plánovací dokumentaci
kostra ekologické stability krajiny – ÚSES. Územní plánování vydalo vážné varování o tom,
že pokračování extenzivního čerpání zdrojů uvedeného rozsahu je bezvýchodné.
Období 90. let 20. století
Zásadní územně plánovací dokumenty z tohoto období :
• 1991 – usnesení vlády ČR č. 331/1991 a č. 444/1991 vymezující územně ekologické
limity těžby hnědého uhlí
• 1992 - Koncept územní prognózy Ústecko – chomutovské regionální aglomerace
• 1997 až 2001 - 2. Změny a doplňky územního plánu velkého územního celku
Severočeské hnědouhelné pánve
90. léta znamenala též v oblasti územního plánování přelomové období. Jako důsledek
předchozího vývoje a potřeby urychlené nápravy špatného stavu životního prostředí
v Podkrušnohoří, se v určité formě obnovila metoda sledování hlavního článku v územním
plánování - ochrana přírody a životního prostředí.
Vládním usnesením č. 331 a č. 444 došlo k vymezení územně ekologických limitů těžby
hnědého uhlí jako nepřekročitelné hranice, za nimiž nesmí být území narušeno povrchovou
těžbou, ani výsypkovým hospodářstvím. Realizovalo se masivní odsíření všech velkých
energetických zdrojů, těžbu ukončil lom Chabařovice, zahájila se asanace řady lokalit starých
ekologických zátěží. Mezi změny a nové impulsy v 90. letech, které významně zasáhly do
územně plánovací praxe, patřilo posílení významu regionální politiky a samosprávy, dále
otevření působnosti iniciativním a ekologickým organizacím a další.
104

Přestože toto období bylo charakteristické pochybnostmi o roli a významu plánování,
včetně územního plánování, byl zpracován koncept územní prognózy Ústecko – chomutovské
sídelní regionální aglomerace (název dokumentace vyjadřoval odstup od „hlavního článku“
těžby uhlí, ale řešené území bylo více méně totožné s rozsahem územního plánu Severočeské
hnědouhelné pánve). V dokumentaci komplexní povahy byly již zahrnuty stanovené územně
ekologické limity těžby hnědého uhlí, byly zapracovány existující podklady pro řešení
rekultivace, revitalizace i resocializace území dotčených těžbou. Přestože proběhl poměrně
rozsáhlý proces projednávání a připomínkování konceptu územní prognózy, z legislativních
důvodů však nakonec dokumentace nebyla schválena.
V následujících letech z důvodů legislativní nouze (neexistence aktuální platné územně
plánovací dokumentace pro Podkrušnohoří a navazující okresy) byly zpracovány dvě změny a
doplňky územního plánu velkého územního celku Severočeské hnědouhelné pánve (s vazbou
na výše uvedenou dokumentaci z roku 1977 a 1985), obsahující však z celé škály nutných
revitalizačních záměrů pouze vybrané regionálně významné stavby technické a dopravní
infrastruktury, vymezené jako veřejně prospěšné stavby. Do dokumentace byly zařazeny jako
závazný prvek též územně ekologické limity těžby hnědého uhlí a řešení územního systému
ekologické stability dvě změny a doplňky byly po obnovení krajského uspořádání ČR
schváleny zastupitelstvem Ústeckého kraje dne 12.12. 2001 a jsou do dnešních dnů (po
úpravě vyvolané požadavky nového stavebního zákona) jedinou platnou územně plánovací
dokumentací velkého územního celku na území Ústeckého kraje.
Období po r. 2000 do přijetí nového stavebního zákona
Územně plánovací dokumenty z tohoto období
• 2003 až 2005 – rozpracovaný a nedokončený územní plán velkého územního celku
Ústeckého kraje (měřítko 1 : 50 000)
V první polovině desetiletí pokračovaly územně plánovací práce podle platné metodiky
Stavebního zákona č. 50/1976 Sb., s cílem zpracovat krajskou aktuální a komplexní územně
plánovací dokumentaci, zahrnující všechny odpovídající prvky revitalizace a resocializace
antropogenně postiženého území Podkrušnohoří. Přes dosažení významné rozpracovanosti
Konceptu územního plánu velkého územního celku Ústeckého kraje (mj. byla prověřována a
potvrzena platnost územně ekologických limitů těžby uhlí, s výjimkou „menší varianty“ jejich
úpravy na lomu Bílina) a zahájení procesu projednávání, nebylo cíle dosaženo. Územně
plánovací proces byl zastaven s ohledem na probíhající přípravu a blížící se termín schválení
nového stavebního zákona.
9.3 Nový stavební zákon a problematika revitalizace a resocializace
antropogenně postiženého území v Podkrušnohoří
Územně plánovací dokumenty po přijetí nového stavebního zákona
• 2007 – upravené znění 2. Změn a doplňků územního plánu velkého územního celku Severočeské
hnědouhelné pánve, provedené dle požadavků Stavebního zákona č.183/2006 Sb. (měřítko 1 : 50 000)
• od 2007 až dosud rozpracované Zásady územního rozvoje Ústeckého kraje (měřítko 1 : 100 000) – nyní
probíhá etapa projednání návrhu dokumentace s dotčenými orgány, poté následuje 1. úprava
dokumentace a její veřejné projednání, dále následuje 2. úprava dokumentace a její předložení
zastupitelstvu kraje k projednání a vydání jako platného dokumentu.
105

Druhá polovina 10. let přinesla do územně plánovací praxe významné změny, 14.3. 2006
byl schválen zákon č. 183/2006 o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
Dle nového stavebního zákona se krajskou Územně plánovací dokumentací staly Zásady
územního rozvoje (ZÚR). ZÚR se odchylují od dosavadní pojetí a obsahu územního plánu
velkého územního celku. Mají více charakter schematického generelu, nastalou změnu
vystihuje redukované měřítko zpracování grafické dokumentace z 1 : 50 000 na 1 : 100 000.
ZÚR jsou také více právním dokumentem, s posílenými pravidly vymahatelnosti schválených
záměrů (zejm. veřejně prospěšné stavby a opatření). Přísně je v ZÚR dodržována hierarchie
kompetencí – vzájemně podřízený vztah: 1. Politika územního rozvoje ČR – 2. ZÚR kraje –
3. územní plány obcí.
Základní východiska nového stavebního zákona, které mají vliv na procesy revitalizace
a resocializace antropogenně postiženého území v Podkrušnohoří, jsou v koncentrované
podobě obsaženy ve formulaci cílů a úkolů územního plánování: (§18) Cílem územního
plánování je vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve
vyváženém stavu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro
soudržnost společenství obyvatel území, který uspokojuje potřeby současné generace, bez
ohrožování podmínek života generací budoucích.
Formulace cílů územního plánování vystihuje korekci přístupů a zaměření územního
plánování – aniž by byl jakkoliv snížen význam hledisek ochrany životního prostředí
a nápravy vzniklých škod, je zdůrazněna realistická potřeba dosahování vyváženého
zohlednění i dalších zásadních hledisek – hospodářského rozvoje a požadavku dosahování
sociální soudržnosti obyvatel v území.
V některých případech je korekce postojů, preferujících pouze jednostranný ochranářský
úhel pohledu, žádoucí a může vnést více světla do řešení problémů – např. vleklé problémy
dostavby úseku dálnice D8 přes České středohoří, zdánlivě neřešitelné dopravní problémy
vztahu silničního přivaděče dálnice D8 – Děčín, problematika bezpečného zásobování
Šluknovského výběžku elektrickou energií a jiné.
V Ústeckém kraji, zejména v Podkrušnohorské oblasti, však trvají přes dosažení velkého
zlepšení životního prostředí, stále výrazně horší podmínky v porovnání se standardy v ČR.
Přetrvává zmiňovaný základní problém území – konflikt mezi celostátními požadavky na tuto
oblast a jejími vlastními potřebami a možnostmi. Z toho důvodu specifikem dosahování
vyváženosti územních podmínek pro příznivé životní prostředí, hospodářský rozvoj a sociální
soudržnost obyvatel území v Podkrušnohoří zůstává nadále zdůrazněné prioritní hledisko
zlepšení životního prostředí.
Doklad o tom podává zadání ZÚR Ústeckého kraje schválené zastupitelstvem Ústeckého
kraje dne 7. 11. 2007, z něhož je citována základní pasáž – formulace 4 hlavních cílů
zpracování ZÚR ÚK.
Cíl č. 1 – Revitalizace krajiny a obnova její ekologické stability – Prioritním cílem
ZÚR Ústeckého kraje je zásadní ozdravění životního prostředí sídel a krajiny. Jedná se o
podmínku pro dosažení všech ostatních cílů a dílčích programů. Bez podstatného, markantně
viditelného zlepšení životního prostředí nelze docílit stability obyvatelstva, zejména
kvalifikovaných pracovních sil, nelze reálně očekávat rozvoj žádoucích podnikatelských
aktivit přispívajících k nezbytné restrukturalizaci ekonomické základny. Bez všeobecně
vnímané vysoké kvality krajinného životního prostředí nelze plánovat rehabilitaci tradičního
lázeňství, rozvoj turistiky a cestovního ruchu. Handicap málo kvalitního životního prostředí
nelze dlouhodobě nahradit ani masivními investicemi do infrastruktury.
106

Cíl č. 2 – Vytvoření územních podmínek pro vznik nové ekonomické struktury kraje
odpovídající ekonomickým a technologickým trendům 21. století v prostředí Evropské
unie – Dosavadní ekonomická základna regionu orientovaná svou podstatnou částí na výrobní
činnosti svázané s palivo-energetickým komplexem a těžkým průmyslem, využívající území
regionu nad mez jeho přirozené kapacity, ztratila perspektivu svého dalšího
extenzivního rozvoje. Klíčovým strategickým úkolem je proto vytvoření územně plánovacích
podmínek pro vznik nové ekonomické struktury charakterizované zvýšeným podílem
progresivních výrob a služeb. Strategická poloha kraje na jedné z evropských rozvojových os:
Praha – Drážďany – Berlín, spolu s členstvím české republiky v Evropské unii, spojeným
s praktickým zánikem prostorových omezení daných státními hranicemi, představují
rozvojový impuls, který je třeba zachytit v ZÚR Ústeckého kraje odpovídající územně
plánovací přípravou.
Cíl č. 3 – Rozvoj lidských zdrojů – Situace v kraji je charakteristická, v důsledku
dlouhodobého vývoje, zhoršenými sociálními podmínkami, vysokou nezaměstnaností, nízkou
mírou kvalifikace pracovních sil i zhoršenými charakteristikami zdravotního stavu obyvatel.
Pozitivní zvrat ekonomického, ekologického i celospolečenského vývoje v kraji
je mj. podmíněn zvýšením průměrné úrovně vzdělanosti, získáním vysoce kvalifikovaných
pracovních sil s orientací na nové perspektivní obory ekonomiky. ZÚR Ústeckého kraje bude
ve všech zjištěných územních souvislostech dosahování tohoto cíle podporovat.
Cíl č. 4 – Přizpůsobení nadmístní dopravní a technické infrastruktury novým
strategickým cílům rozvoje kraje – Přestože rozvoji nadmístní dopravní a technické
infrastruktury byla v minulosti ve stěžejní části regionu věnovaná značná pozornost, zejména
v rámci upřednostňování potřeb palivo-energetického komplexu, neodpovídá současná,
zvláště dopravní infrastruktura, aktuálním potřebám, probíhajícím změnám přepravních
vztahů a vytyčovaným rozvojovým cílům. Pro dosažení dlouhodobého hospodářského,
obchodního a turistického rozvoje území kraje, jak na vnitrostátní tak mezinárodní úrovni, je
úkolem ZÚR Ústeckého kraje navrhnout přizpůsobení nadmístní dopravní i technické
infrastruktury změněným ekonomicko politickým podmínkám.
Rozpracované Zásady územního rozvoje Ústeckého kraje respektují specifikum
dosahování vyváženosti územních podmínek řešeného území, zdůrazňující hledisko ochrany
životního prostředí, vyjádřené ve stanovených cílech. Ve všech částech dokumentace ZÚR
Ústeckého kraje, jejichž obsahová struktura je určena stavebním zákonem (priority
územního plánování, rozvojové osy, rozvojové oblasti, specifické oblasti, plochy
a koridory, ochrana hodnot), ZÚR reagují na potřebu řešení problematiky revitalizace
a resocializace těžištního území Ústeckého kraje – Podkrušnohoří.
Priority územního plánování – jedná se o deklarativní ustanovení zavazující územně
plánovací činnost v Ústeckém kraji, včetně Podkrušnohoří, k určitým postupům.
Např. priorita ukládající nepřipustit na území kraje extenzivní jednostranný rozvoj
palivoenergetického komplexu a těžkého průmyslu, respektovat územně ekologické limity
těžby hnědého uhlí.
Rozvojové osy – koridory vázané na hlavní dopravní tahy po kterých probíhá přeprava
osob, zboží, materiálů a přenášejí rozvojové impulsy. Podkrušnohoří se v této souvislosti
týkají zejména dvě hlavní rozvojové osy – Podkrušnohorská a Polabská osa a další doplňkové
rozvojové osy, pro které jsou stanoveny zásady územně plánovací činnosti.
107

Rozvojové oblasti – prostory, s výhodnými rozvojovými podmínkami a s předpoklady
šíření pozitivních vlivů do navazujícího okolí. Podkrušnohoří, podle socio-ekonomických
a urbanistických analýz, zahrnuje hlavní rozvojovou oblast republikového významu vázanou
na aglomeraci Teplice – Ústí nad Labem a další doplňkové rozvojové oblasti, pro které jsou
stanoveny zásady územně plánovací činnosti.
Specifické oblasti – prostory, ve kterých se koncentrují územní problémy, zejména pro
tyto oblasti ZÚR Ústeckého kraje formuluje úkoly týkající se revitalizace a resocializace
území. Podkrušnohoří podle socioekonomických a urbanistických analýz zahrnuje zejména
specifické oblasti republikového významu – Mostecko a navazující Krušné hory a další
doplňkové specifické oblasti.
Plochy a koridory nadmístního významu, veřejně prospěšné stavby a opatření - tyto
pasáže ZÚR Ústeckého kraje zahrnují soustavu chráněných území přírody a krajiny: ÚSES,
maloplošné a velkoplošné zvláště chráněné oblasti, NATURA 2000 – evropsky významné
lokality a ptačí oblasti, dále pak obsahují vymezení asanačních území po ukončované těžbě a
jejich rámcovou charakteristiku, sestavu ploch a koridorů pro dostavbu a rozvoj systémů
dopravy a technické infrastruktury, z nichž celá řada zasahuje do Podkrušnohoří.
Podmínky ochrany a rozvoje přírodních, kulturních a civilizačních hodnot –
Vymezení hodnot civilizačních, kulturních a přírodních nadmístního významu, které je nutno
respektovat a které tvoří oporu při řešení úkolů revitalizace a resocializace území
Podkrušnohoří.
Navazující Schéma vymezení rozvojových os, rozvojových oblastí a specifických
oblastí podle návrhu ZÚR ÚK, dokládá, že Podkrušnohoří není homogenním území,
z hlediska potřeb řešení revitalizace a resocializace, ale že obsahuje jak typicky problémová
území tak území rozvojového typu.
108

Schéma č. 9.1: Vymezení rozvojových os, rozvojových oblastí a specifických oblastí podle návrhu ZÚR ÚK
109

9.4 Závěrečná doporučení
Územně plánovací problematika regionálního měřítka při řešení revitalizace a
resocializace antropogenně postižené oblasti Podkrušnohoří se dlouhodobě vyvíjela a dospěla
do současné podoby, která se nyní řídí východisky a metodikou nového Stavebního zákona
č.183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu. V současné době se získávají
v rámci zpracování dokumentace Zásad územního rozvoje (ZÚR) Ústeckého kraje a řady
Územních plánů v jednotlivých obcích Ústeckého kraje praktické zkušenosti s jeho
uplatňováním, které již naznačují potřebu jeho obsahových úprav a zdokonalování. (Je
připravována novela tohoto zákona). Z praktických zkušeností autora článku a poznatků které
byly zformulovány v rámci zpracování projektu DC 02 - Aspekty revitalizace a resocializace
antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří, vyplývají následující doporučení týkající se
metodiky přístupu k řešení revitalizace a resocializace antropogenně postižené oblasti
Podkrušnohoří.
Problém: Jeden ze zásadních úkolů ZÚR vymezování specifických oblastí a rozvojových
oblastí a os je komplikován nevyjasněnou metodikou, což může být zdroj nesrovnalostí a
sporů o správnost vymezení (nejsou též vyjasněny důsledky vymezení těchto oblastí a os).
Doporučení: Doporučuje se ověřit a sjednotit metodiku na úseku zjišťování územních
podmínek pro hospodářský rozvoj, soudržnost obyvatel území, příznivé životní prostředí, což
je základním podkladem pro vymezování rozvojových a specifických území, rozvojových os
v rámci zpracování ZÚR.
Problém: Grafická dokumentace ZÚR zpracovaná nyní v měřítku 1: 100 000 (dříve ÚP VÚC
1 : 50 000) vede k větší schematizaci řešení územně plánovacích problémů. V územích
s probíhajícím výraznými změnami (Podkrušnohoří) se jeví měřítko řešení ZÚR
nedostatečným podkladem pro zpracování územních plánů obcí.
Doporučení: Doporučuje se doplnit možnost zpracování specifických typů územně plánovací
dokumentace pro vybraná území s výrazným územním rozvojem, většího rozsahu něž je obec
a menšího rozsahu než je ZÚR (např. územní plán pro území ORP, územní zájmového
sdružení obcí apod).
Problém: Stanoveným obsahem grafické a textové dokumentace a celkovým pojetím ZÚR
jako jednoznačného právního dokumentu, je potlačena možnost volně pracovat s náměty a
variantami řešení, je omezena možnost sledování celkové urbanistické koncepce řešení.
Doporučení: Doporučuje se aktualizovat řešení celkové urbanistické koncepce
Podkrušnohoří (nebo širšího regionu), formou územní studie, umožňující otevřenější pohled
na území rozvoj než poskytuje metodika ZÚR. Do urbanistické studie nutno zahrnout i
nadregionální hledisko problematiky revitalizace a resocializace v těžbou uhlí poškozených
územích v sousedících územích SRN a v Polska.
Literatura:
Ústecko - chomutovská regionální aglomerace, koncept územní prognózy (1992 - Terplan a.s.),
Územní plán velkého územního celku Ústeckého kraje (2005– Atelier T- plan, s.r.o.),
Rozpracovaný návrh Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje (2008- Atelier T- plan, s.r.o.)
110

10. Vymezení a funkce sociálního potenciálu v území
10.1 Úvod
V roce 2007 byla v rámci projektu WD-44-07-1 „Modelové řešení revitalizace
průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří“ zpracována
charakteristika zájmové modelové oblasti, obsahující základní statistická data o obyvatelstvu,
jeho struktuře a vývoji, o trhu práce, o výrobní a nevýrobní ekonomické sféře, o osídlení
a o správních obvodech obcí s rozšířenou působností. 1 Byly přitom využity údaje z různých
zdrojů, zejména z Českého statistického úřadu – regionálního pracoviště Ústí nad Labem,
z Krajského úřadu Ústeckého kraje ad. Jde o první analýzu v rámci tohoto projektu,
založenou především na exploataci tzv. tvrdých dat. Pro hlubší poznání a pochopení obsahu,
struktury a chování sociální složky v území je třeba se hlouběji zabývat pojmem „sociální
potenciál“.
10.1 Vymezení pojmů
Potenciál obecně vyjadřuje určité napětí mezi dvěma póly. V sociální oblasti bychom
mohli hovořit o napětí mezi „možnostmi“ na jedné straně a „aspiracemi“ jednotlivců na
straně druhé. Tam, kde je vysoká spokojenost v důsledku velkých možností pro seberealizaci
náročných jedinců, je rozdíl mezi těmito póly minimální. A obráceně. Tam, kde jsou nízké
životní aspirace, nemusí být ani příliš velké možnosti k jejich uspokojení a převládá opět
spokojenost. Můžeme zde hovořit o nízkém sociálním potenciálu na rozdíl od prvního
příkladu s vysokým sociálním potenciálem. Jde samozřejmě o poměrně zjednodušené
a extrémní vymezení tohoto pojmu.
V oblasti technických věd se obecně chápe potenciál jako „způsobilost k výkonu“. Ve
společenských vědách je tento pojem používán poměrně volně, ale s podobným významem,
jako hodnocení možností, jako něco, co je možné využít v různé míře nebo co se již využívá.
Je možné se také setkat s označením, že něco má nedostatečný potenciál pro plnění určitých
záměrů, nebo že potenciál ( síla, schopnost) chybí.
Ve fyzice je vymezen tento pojem jako „potenciál vektorového pole – funkce několika
proměnných, které souvisí s popisem energetického stavu soustavy“ resp. „potenciální
energie – energie související se vzájemnou polohou těles soustavy, v níž tělesa na sebe
vzájemně silově působí.“ (Encyklopedický slovník 1993).
Ve (Velkém sociologickém slovníku 1996) je definováno pojetí pojmu „ sociokulturní
potenciál“ takto: vyjadřuje naladěnost, potenci, která může stimulovat vývoj lokální kultury,
nebo naopak bránit. Jde tedy o určité kulturní hodnoty lidí, jejich konstelaci a zaměřenost.
Je tím, co také podmiňuje (ovlivňuje) jednání lidí, jejich identitu s určitým sociálním celkem
a územím. Ve vztahu k určitému území vyjadřuje sociabilitu obyvatel a schopnost
přizpůsobovat se měnícím podmínkám života. 2
1 Jaroslava Vráblíková a kol. : Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří – 1.část, Univerzita
J.E.Purkyně Ústí n.L., Fakulta životního prostředí, 2008, ISBN 978-80-7414-019-8, s.131 – 159
2 Dokoupil J., Matušková A. a kol., Rozvojový potenciál Plzeňského kraje, Západočeská univerzita, Plzeň, 2005
111

Obecně je možno chápat sociální potenciál jako schopnost a sílu místního společenství
nějakého územního celku (např. obce, města, kraje, státu) vykonávat všechny důležité
činnosti, zajišťující jeho přežívání a rozvoj. Sociální potenciál je pak součástí potenciálu
územního, který zahrnuje ještě potenciály z dalších oblastí (ekonomický, polohový, přírodní,
zdrojový atd.). Pro potřeby našeho projektu je třeba zkoumat v první etapě obecné vymezení
tohoto pojmu a následně pak aplikaci jeho obsahu v konkrétních územních podmínkách, tj.
v okresech Chomutov, Most, Teplice, Ústí nad Labem. To bude předmětem výzkumu
v dalších etapách projektu v symbióze se zpracováváním vícekriteriálních scénářů
a metodiky, revitalizace této oblasti.
Validita charakteristiky stavu a vývoje „sociálního potenciálu“ je závislá na souboru
relevantních kazatelů a informací, získávaných ze standardizovaných zdrojů, periodických
publikací (např. Statistická ročenka), jednorázových či pravidelných šetření a výzkumů,
databází orgánů veřejné správy, podniků, institucí, apod.
Pojem „ukazatel“ je chápán různě, a proto při stanovení systému ukazatelů pro popis
a monitorování nějakého jevu či procesu je možné předpokládat i různá východiska. Jedna
z definic pojmu „ukazatel“ (též indikátor) je, že jde o charakteristiku sloužící k vyjádření
jistých vlastností, jevů. (Velký sociologický slovník 1996, s.1348) Ukazatel je někdy chápán
jako empirický údaj, jindy jako souhrnná charakteristika (např. v podobě indexu, korelace,
vazby). Rozlišují se různé druhy ukazatelů : podle obsahu, např. ukazatelé sociální,
ekonomické, demografické, podle formy vyjádření ukazatele statistické, grafické, mapové,
verbální ap.
Ponecháme-li stranou otázku úplnosti a dokonalosti metodiky a vypovídající schopnosti
jednotlivých ukazatelů, spočívá hlavní problém monitorování sociálních a ekonomických
faktorů :
• v nalezení těch ukazatelů, které mají nejvyšší praktickou relevanci pro poznání
stavu a dynamiky sociálního potenciálu daného území
• v jejich dostatečné vypovídací hodnotě ve vztahu ke koncepcím udržitelného
rozvoje (sustainable development)
• v tom, aby tvořily logický systém poskytující komplementární a relativně
ucelené a přehledné informace.
Řešení těchto požadavků předpokládá vypracování metodiky i některých odvozených
(doplňujících) ukazatelů, případně ukazatelů zcela nových.
Obecně lze shrnout principy „trvale udržitelného rozvoje“ (TUR) do teze „uspokojovat
potřeby současné generace tak, abychom nenarušili uspokojování potřeb generací budoucích“.
Základní obecnou úlohou informační základny by měla být příprava, zpracování a
poskytování podkladů pro :
• analýzy a rozhodování
• koncepční řešení (varianty, vize, prognózy, scénáře)
• dialog s veřejností (průzkumy, ankety, veřejné diskuze, výchova)
Jestliže to platí obecně v současných podmínkách, tím spíše to bude platit v etapě
složitého a obtížného procesu při naplňování nových zásad a přístupů k životnímu prostředí
v budoucnu z hlediska „trvalé udržitelnosti“.
V kapitole 40 dokumentu (Agenda 21) o informacích se říká (volný extrakt) :
Potřeba informací vzniká na všech stupních rozhodování, od vedoucích pracovníků
s rozhodovací pravomocí na národní a mezinárodní úrovni až po základní (nejnižší)
112

ozhodovací úroveň a jednotlivce. K tomu, aby se rozhodnutí ve stále větší míře opírala
o spolehlivé informace, je třeba implementovat následující dvě programové oblasti :
• vyplňování mezer v datech (odstraňování informačních deficitů)
• zlepšování dostupnosti informací.
Je zřejmé, že běžně užívané statistické i účetní ukazatele mohou jen částečně plnit funkci
adekvátních indikátorů udržitelnosti. Sledované údaje o ekonomickém rozvoji, stavu
přírodních zdrojů, míře znečištění, pracovním trhu ap. neindikují dostatečně, zda a do jaké
míry naplňují principy TUR. Především nejsou zatím dostatečně rozvinuty a aplikovány
metody, které umožňují posuzovat vzájemné vztahy ekonomických, environmentálních,
demografických a sociálních rozvojových parametrů. Proto bude třeba vypracovat komplexní
soustavu indikátorů trvale udržitelného rozvoje, která by tvořila základnu pro víceúčelové
rozhodování na všech řídících úrovních a současně by přispěla k samoregulaci trvalé
udržitelnosti integrovaných systémů životního prostředí a jejich rozvoje. Cílem indikátorů
(ukazatelů) TUR je umožnit měření změn ekonomických, ekologických a sociálních faktorů
a charakterizovat jejich vzájemné vztahy .
Z hlediska formy může být soubor indikátorů velmi různorodý a v mnohém může
připomínat současné formy zjišťování, prezentace a analýzy informací o sociálním potenciálu
a o stavu a vývoji životního prostředí v regionu. Jde o pestrou škálu zahrnující jednotlivé
ukazatele, soubory ukazatelů, číselné řady , matematické funkce, indexy, trendy, korelace,
metody hodnocení vývoje, rozbory, zprávy, modely, soustavy modelů, diagnostické systémy,
ale také o anketární šetření, průzkumy a vůbec široké spektrum tzv. měkkých dat. Je
pochopitelné, že půjde o to využít v prvé řadě stávajících informačních systémů. Pozornost by
ale měla být současně věnována jejich postupnému rozšiřování, doplňování a zpřesňování.
V informacích vypovídajících o regionech a obcích (tzv.regionální a obecní statistika) by
měl být posílen akcent na ty prvky a principy, které tvoří základ trvale udržitelného rozvoje .
Splnění tohoto úkolu vyžaduje úzkou koordinaci mezi orgány státní statistiky (Český
statistický úřad a jeho krajské pracoviště), dalšími orgány státní správy, které vedou
regionálně orientované datové báze a také akademickými institucemi (např. Sociologický
ústav AV ČR). Bylo by tak možno vytvořit poměrně rozsáhlou bázi statistických údajů
a charakteristik ( tak zvaných „tvrdých“ dat), které by charakterizovaly různé stránky
ekonomické, sociální a ekologické situace v daném regionu nebo obci.
Tento soubor dat by charakterizoval zejména první složku sociálního potenciálu,
tj. „možnosti“. V následujících tabulkách č. 10.1 až 10.4 je uveden jako příklad výběr (mix)
základních ukazatelů za okresy Chomutov, Most, Teplice, Ústí nad Labem, opírající se
o údaje především demografické statistiky, ale i trhu práce, osídlení, sociální oblasti. Při
řádové podobnosti jsou zřejmé i nepřehlédnutelné rozdíly mezi okresy. Nedoporučujeme tudíž
kumulovat tyto údaje do vyšších územních celků (modelová oblast, Ústecký kraj, ČR), čímž
se vytrácí územní specifičnosti, ale naopak doporučujeme spíše postup směrem k územní
diverzifikaci dat.
Druhou složku sociálního potenciálu tj. „aspirace“ jednotlivců spíše vyjadřuje soubor
údajů, získaných rozhovory, šetřeními a anketami, což souvisí se značně heterogenním a
obtížně kvantifikovatelným obsahem pojmů „sociální potenciál“ a „trvalá udržitelnost“. Jde o
poznatky z konferencí, kulatých stolů, anket, sociologických průzkumů, mediálních pořadů a
dalších forem, jejichž cílem by měla být kultivace názorů a postojů veřejnosti k principům
trvalé udržitelnosti. Jinými slovy řečeno, všestranné rozvíjení tzv. ekogramotnosti v nejširších
vrstvách obyvatelstva. Jde především o iniciování zásadních změn vztahů k přírodě, ke
smyslu života, k dalším občanům (nejen v úzkém příbuzenském vztahu), k šetrnosti,
hospodárnosti, k třídění odpadu. Pro tyto aktivity bychom mohli použít a propagovat tzv.
113

ekologický životní styl, doplněný též o argumenty proti kouření, alkoholismu, drogám,
duševní a tělesné pasivitě i nadměrné konzumaci potravin.
Výhoda popisných dat spočívá v tom, že jejich pomocí lze charakterizovat jevy, jejichž
měření, kvantifikace nebo číselné vyjádření je obtížné, nebo dokonce nemožné.
Tabulka č. 10.1: Sociální potenciál okresu Chomutov (výběr statistických dat)
Měřící
jednotka 2004 2005 2006
Rozloha 1)
Počet obcí 1)
města
Počet obyvatel 1)
ženy
Obyvatelé věku 1)
0 -14
15 – 64
65 a více
Průměrný věk obyvatel 1)
muži
ženy
Živě narození
Zemřelí
Přistěhovalí
Vystěhovalí
Sňatky
Rozvody
Na 1000 obyvatel
přirozený přírůstek
přírůstek stěhováním
celkový přírůstek
Uchazeči o zaměstnání 1)
ženy
se zdravotním postižením
Míra registr.nezaměstnanosti 1)
Volná pracovní místa 1)
Uchazeči na 1 volné místo 1)
Zahájené byty
Rozestavěné byty 1)
Dokončené byty
Děti v mateřských školkách
Žáci základních škol
Lékaři na 1000 obyvatel
Průměrná pracovní neschopnost
Příjemci důchodů celkem
starobních
Průměrný měsíční důchod
starobní
Zjištěné trestné činy
km 2
1)
stav k 31.12.
(Zdroj: Statistická ročenka Ústeckého kraje 2007)
osoby
%
%
%
roky
osoby
osoby
osoby
osoby
‰
‰
‰
osoby
%
místa
osoby
osoby
osoby
%
osoby
Kč
935
44
5
125 104
63 615
16,2
72,9
10,9
37,8
36,4
39,1
1 281
1 304
1 601
1 330
646
599
-0,2
2,2
2,0
12 184
5 968
1 057
16,48
675
18,05
75
536
114
3 692
11 987
2,9
5,756
27 634
14 632
7 147
7 324
5 117
935
44
5
125 231
63 695
15,8
73,0
11,2
38,1
36,7
39,4
1 336
1 288
1 634
1 555
573
469
0,4
0,6
1,0
11 243
5 685
1 131
15,47
453
24,82
146
533
149
3 685
11 587
2,9
5 744
27 998
14 825
7 586
7 777
4 637
935
44
6
125 040
63 584
15,5
73,0
11,5
38,4
37,1
39,7
1 300
1 182
1 402
1 711
684
480
0,9
-2,5
-1,5
9 124
4 724
1 073
12,26
928
9,83
329
753
109
.
.
3,0
5,386
28 531
15 186
8 018
8 192
5 789
114

Tabulka č. 10.2: Sociální potenciál okresu Most (výběr statistických dat)
Měřící
jednotka 2004 2005 2006
Rozloha 1)
Počet obcí 1)
města
Počet obyvatel 1)
ženy
Obyvatelé věku 1)
0 -14
15 – 64
65 a více
Průměrný věk obyvatel 1)
muži
ženy
Živě narození
Zemřelí
Přistěhovalí
Vystěhovalí
Sňatky
Rozvody
Na 1000 obyvatel
přirozený přírůstek
přírůstek stěhováním
celkový přírůstek
Uchazeči o zaměstnání 1)
ženy
se zdravotním postižením
Míra registr.nezaměstnanosti 1)
Volná pracovní místa 1)
Uchazeči na 1 volné místo 1)
Zahájené byty
Rozestavěné byty 1)
Dokončené byty
Děti v mateřských školkách
Žáci základních škol
Lékaři na 1000 obyvatel
Průměrná pracovní neschopnost
Příjemci důchodů celkem
starobních
Průměrný měsíční důchod
starobní
Zjištěné trestné činy
km 2
osoby
%
%
%
roky
osoby
osoby
osoby
osoby
‰
‰
‰
osoby
%
místa
osoby
osoby
osoby
%
osoby
Kč
1)
stav k 31.12.
(Zdroj: Statistická ročenka Ústeckého kraje 2007)
467
26
4
116 685
59 691
15,8
72,2
12,0
38,5
37,1
40,0
1 231
1 363
1 415
1 329
541
504
-1,1
0,7
-0,4
14 749
7 415
1 586
22,71
278
53,05
149
901
44
2 748
10 871
3,2
5,063
27 898
14 991
7 349
7 576
4969
467
26
4
116 836
59 662
15,6
72,2
12,3
38,8
37,3
40,2
1 192
1 261
1 692
1 472
569
484
-0,6
1,9
1,3
14 421
6 947
1 574
21,25
279
51,69
172
1 013
60
2 745
10 509
3,3
5,190
28 003
15 221
7 809
8 039
5 316
467
26
5
116 832
59 585
15,4
72,1
12,5
39,0
37,5
40,5
1 284
1 303
1 726
1 711
612
453
-0,2
0,1
-0,0
13 007
6 871
1 311
19,47
695
18,72
66
1 037
42
.
.
3,2
4,822
28 325
15 540
8 246
8 450
5 116
115

Tabulka č. 10.3: Sociální potenciál okresu Teplice (výběr statistických dat)
Měřící
jednotka 2004 2005 2006
Rozloha 1)
Počet obcí 1)
města
Počet obyvatel 1)
ženy
Obyvatelé věku 1)
0 -14
15 – 64
65 a více
Průměrný věk obyvatel 1)
muži
ženy
Živě narození
Zemřelí
Přistěhovalí
Vystěhovalí
Sňatky
Rozvody
Na 1000 obyvatel
přirozený přírůstek
přírůstek stěhováním
celkový přírůstek
Uchazeči o zaměstnání 1)
ženy
se zdravotním postižením
Míra registr.nezaměstnanosti 1)
Volná pracovní místa 1)
Uchazeči na 1 volné místo 1)
Zahájené byty
Rozestavěné byty 1)
Dokončené byty
Děti v mateřských školkách
Žáci základních škol
Lékaři na 1000 obyvatel
Průměrná pracovní neschopnost
Příjemci důchodů celkem
starobních
Průměrný měsíční důchod
starobní
Zjištěné trestné činy
km 2
osoby
%
%
%
roky
osoby
osoby
osoby
osoby
‰
‰
‰
osoby
%
místa
osoby
osoby
osoby
%
osoby
Kč
stav k 31.12.
(Zdroj: Statistická ročenka Ústeckého kraje 2007)
469
34
8
127 627
65 411
15,9
71,6
12,5
39,0
37,5
40,4
1 376
1 428
2 020
1 444
680
550
-0,4
4,5
4,1
11 300
5 464
1 628
16,59
378
29,89
221
726
134
3 131
11 572
2,9
5,804
33 710
16 588
7 067
7 306
5 941
469
34
8
127 599
65 361
15,7
71,5
12,8
39,2
37,7
40,6
1 345
1 472
1 938
1 839
694
488
-1,0
0,8
-0,2
10 125
5 127
1 487
16,79
299
33,86
174
744
182
3 137
11 195
3,0
6,015
34 039
16 814
7 494
7 759
6 199
469
34
9
127 980
65 538
15,6
71,4
13,0
39,4
37,9
40,8
1 434
1 471
2 340
1 922
669
509
-0,3
3,3
3,0
9 702
5 356
1 382
15,69
507
19,14
372
963
153
.
.
2,9
5,893
34 624
17 145
7 900
8 169
5 693
116

Tabulka č. 10.4: Sociální potenciál okresu Ústí n/L (výběr statistických dat)
Měřící
jednotka 2004 2005 2006
Rozloha 1)
Počet obcí 1)
města
Počet obyvatel 1)
ženy
Obyvatelé věku 1)
0 -14
15 – 64
65 a více
Průměrný věk obyvatel 1)
muži
ženy
Živě narození
Zemřelí
Přistěhovalí
Vystěhovalí
Sňatky
Rozvody
Na 1000 obyvatel
přirozený přírůstek
přírůstek stěhováním
celkový přírůstek
Uchazeči o zaměstnání 1)
ženy
se zdravotním postižením
Míra registr.nezaměstnanosti 1)
Volná pracovní místa 1)
Uchazeči na 1 volné místo 1)
Zahájené byty
Rozestavěné byty 1)
Dokončené byty
Děti v mateřských školkách
Žáci základních škol
Lékaři na 1000 obyvatel
Průměrná pracovní neschopnost
Příjemci důchodů celkem
starobních
Průměrný měsíční důchod
starobní
Zjištěné trestné činy
km 2
osoby
%
%
%
roky
osoby
osoby
osoby
osoby
‰
‰
‰
osoby
%
místa
osoby
osoby
osoby
%
osoby
Kč
1)
stav k 31.12.
(Zdroj: Statistická ročenka Ústeckého kraje 2007)
404
23
3
117 729
60 571
16,1
71,4
12,4
38,8
37,2
40,3
1 300
1 223
1 956
1 898
670
550
0,7
0,5
1,1
8 618
4 330
1 178
12,04
770
11,79
118
290
84
3 203
10 997
5,1
5,922
29 167
14 726
7 128
7 372
5 571
404
23
3
118 633
60 802
15,9
71,5
12,6
39,0
37,4
40,5
1 391
1 248
2 418
1 659
681
432
1,2
6,4
7,6
8 787
4 031
1 235
13,42
406
21,64
103
271
115
3 142
10 599
5,0
5,918
29 561
15 054
7 586
7 853
5 668
404
23
3
119 260
61 026
15,7
71,5
12,8
39,2
37,6
40,7
1 372
1 155
2 235
1 825
692
389
1,8
3,4
5,3
8 562
4 282
1 241
13,32
936
9,15
232
186
317
.
.
5,0
5,546
29 969
15 546
8 031
8 288
5 396
117

Tato statistická data, kombinovaná s popisnými údaji z průzkumů, jsou dobře
srozumitelná pro širokou veřejnost. V tomto směru je třeba pozitivně ocenit výsledky prvního
poměrně rozsáhlého sociologického průzkumu, provedeného v rámci tohoto „Projektu“ v roce
2008 týmem řešitelů M.Jeřábek – P.Jirásek. Průzkum byl proveden v celé modelové oblasti
Podkrušnohoří, zahrnul téměř 900 respondentů a jeho výsledky jsou zpracovány a
publikovány v samostatné studii projektové aktivity.A 408.
10.2 Formy aktivizace územního sociálního potenciálu
V dokumentu Agenda 21 je vedle důrazu na řešení globálních, ekonomických,
ekologických a sociálních problémů Země silně zvýrazněna úloha národních, regionálních
a lokálních orgánů a místních samospráv při tvorbě a realizaci tzv. Místní Agendy 21. Jejím
obsahem je strategický plán rozvoje určitého místa (obec, města, regionu), založený na
aktivizaci sociálního potenciálu a respektující principy sociálně a environmentálně
udržitelného rozvoje daného místa či regionu. Jde o proces , v němž místní reprezentace ve
spolupráci s podnikateli, školskými a kulturními institucemi, občanskými a zájmovými
organizacemi a jednotlivými občany plánují a realizují akce na ochranu životního prostředí
a kultivaci ekologické gramotnosti.
Významnou úlohu má zastupitelstvo a rada města, obce a jimi pověřený koordinátor
Místní Agendy 21 jako člověk znalý problematiky, který má dostatečné předpoklady
(kreativita, flexibilita, adaptabilita), aby mohl racionálně a efektivně koordinovat tento proces
a jeho začlenění do života obce či regionu.
Významnou formou „kultivace“ sociálního potenciálu je pěstování symbiózy mezi slovy
a činy. Určitý rozpor ve vztahu obyvatel k ochraně životního prostředí, dokonce mírně
narůstající, ukazují sociologické průzkumy.
Např. výzkum „Životní prostředí 2000 v ČR“ (Jandová 2001) byl zaměřen v prvé řadě na
postoje obyvatel starších 18 let k životnímu prostředí. Kladl zvláštní důraz na zjištění míry
„rozchodu“ mezi proklamovanými názory respondentů na problémy ŽP a jejich skutečným
chováním a byl prezentován v řadě třídění podle identifikačních znaků respondentů
(náboženské vyznání, politická a sociální příslušnost, věk, pohlaví aj.). Z výsledků průzkumu
vyplývá, vedle řady zajímavých dílčích poznatků, obecný závěr , že naprostá většina
respondentů uznává nutnost zvýšené ochrany ŽP, ale zhruba dvě třetiny z nich není ochotno
přispívat na tuto ochranu formou zvýšených cen nebo daní, tj. částečným snížením své životní
úrovně. Rozchod mezi proklamovanými a skutečnými postoji má výraznou závislost na
vzdělání (čím vyšší vzdělání, tím vyšší skutečná snaha a ochota pomoci i finančně). Naproti
tomu je nevýrazná závislost na věku respondenta.
Pro hodnocení a komparaci jsou zajímavé dva příklady souborů ukazatelů sociálního
systému územního celku z hlediska naplňování koncepce trvale udržitelného rozvoje :
1. Ministerstvo životního prostředí ČR formulovalo následující sociální ukazatele TUR :
• míra zaměstnanosti
• podíl městské populace
• střední délka života
• výdaje na domácnost
• hustota obyvatelstva
• výdaje na zdravotnictví
• komunální infrastruktura
• výdaje na výzkum a vývoj
118

Z přehledu je zřejmé, že jde o ukazatele zjistitelné ze standardní statistiky.
2. Při posuzování, nakolik lokální společenství nebo jednotlivá sídla svojí vybaveností,
strukturou obyvatelstva, aktivitou apod. naplňují požadavky trvale udržitelného rozvoje, se
jeví jako výstižnější tzv. společné evropské indikátory udržitelného rozvoje, jak se o to
pokouší OECD.
Rozlišují se hlavní (povinné) indikátory :
spokojenost občanů se životem v obci (všeobecná spokojenost občanů s různými rysy života
v obci),
místní příspěvek ke globální změně klimatu,
místní doprava a přeprava osob,
dostupnost a kvalita veřejné zeleně,
kvalita vnějšího ovzduší.
Doplňkové indikátory :
cestování dětí do školy,
„udržitelný“ management obce a místních podniků (podíl státních i soukromých organizací,
které přijaly a využívají environmentální a sociální způsoby řízení EMS a EMAS),
hluková zátěž,
udržitelné využívání půdy,
udržitelný objem a struktura výroby.
U těchto povinných a doplňkových indikátorů je uvedena souvislost se zásadami trvale
udržitelného rozvoje, ze které jsou pak odvoditelné konkrétnější ukazatele :
- rovnoprávnost a sociální rovnost ( pro všechny obyvatele přiměřené a dostupné služby :
bydlení, doprava, elektrická energie, vytápění, vzdělání, zaměstnání, zdravotnictví ap.);
- místní ekonomika (sladění místních dovedností a potřeb s dostupností pracovních
příležitostí, které minimalizuje ohrožení přírodních zdrojů a životního prostředí);
- ochrana životního prostředí (fungování ekosystému, racionální využívání přírodních zdrojů);
- kulturní dědictví , kvalita prostředí vytvářeného člověkem (ochrana, zachování a funkce
historických , kulturních a architektonických hodnot ap.).
Uvedený návrh indikátorů je dosti široký, ale poměrně obecný. Neobsahuje konkrétní
data, neodkazuje na případné zdroje a v tomto ohledu vzbuzuje pochybnosti, zda je možné
uvedené souvislosti dostatečně komplexně a exaktně (z dostupných statistických zdrojů)
sledovat. Nicméně projekt, který funguje od roku 2000 a zahrnuje řadu evropských obcí,
usiluje postupně právě o jejich konkretizaci a naplnění.
Na problémy se stanovením funkčních (konkrétnějších a empiricky krytých) indikátorů
k měření stavu a dynamiky trvale udržitelného rozvoje upozorňuje B. Moldan. Je zřejmé, že
definice exaktních ukazatelů, které by měřily podstatné aspekty života a byly schopny
vypovídat o změnách směrem k udržitelnému rozvoji, je záležitost stále ještě nedokončená.
Nicméně se zdá, že shoda je již v obecné rovině, tedy v tom, které oblasti mají být
monitorovány a které mohou poskytovat relevantní data.
10.3 Závěrečné zamyšlení a příklady z praxe
V poslední době se u nás aplikovaný ekonomický výzkum počal věnovat specifikaci
a identifikaci podnikatelského potenciálu regionu, který je chápán jako suma schopností
119

a předpokladů regionu realizovat investiční záměry a inovace produkčního charakteru a je
tedy jakousi podmnožinou sociálního potenciálu.
Dle (Honsová 2002, CR 2000) Společnost MasterCard ve spolupráci se Sdružením
CZECH TOP 100 a Vysokou školou ekonomickou v Praze (prof. René Wokoun) provedla
pod názvem „MasterCard Česká centra rozvoje“ průzkum podnikatelského potenciálu v 24
českých městech a 14 krajích. Města a kraje obdržely body za ekonomickou stabilitu,
investiční atraktivitu, finanční toky, business centra, zhodnocení intervencí veřejného sektoru,
technologickou vyspělost či kvalitu života. V hodnocení vycházejícího z více než 40
ukazatelů získala Praha 91 indexních bodů ze sta možných. Druhý byl Středočeský, třetí
Plzeňský a poslední Ústecký kraj (49 bodů). V pořadí měst má první Praha 86 bodů, druhé je
Brno a třetí Ostrava. Konec tabulky obsadily Teplice (23 bodů), které jako jediné poskytly
týmu expertů údaje až po intervencích.
Projekt „Město pro byznys“ realizovala spol. Factum Imnventio a financovala
Hospodářská komora (Plhoň 2008). Průzkum měl dát podnikatelům odpověď na otázku, kde
se nabízejí nejlepší příležitosti pro podnikání. Do průzkumu bylo zařazeno celkem 205 měst
s rozšířenou působností (takzvané malé okresy). Pražské obvody nebyly v této etapě
hodnoceny.
Každá z hodnocených lokalit byla ohodnocena padesáti kritérii (viz dále uvedený výčet).
Kritéria byla shrnuta do šesti hlavních oblastí, v nichž každé město (obec) muselo
prokázat zdravé podnikatelské prostředí, veřejnou správu vytvářející nejlepší podmínky pro
podnikání, nejlepší nabídku pracovní síly, nejlepší cenové podmínky a nejkvalitnější lokalitu.
Aktuální statistická data poskytla regionální pracoviště Českého statistického úřadu, pro
zhodnocení rozpočtů měst byla využita databáze ARIS Ministerstva financí. Provedl se i online
průzkum platů na stránkách merces.cz , přehled o nezaměstnanosti poskytlo Ministerstvo
práce a sociálních věcí.
Kromě statistických dat byla použita i popisná data k posouzení toho, jak jednotlivá města
vycházejí podnikatelům vstříc. Telefonicky byli dotazováni i šéfové a majitelé firem, kteří v
daném regionu již působí, a ti sami bodově ohodnocovali „své“ radnice.
Kritéria hodnocení
1. Podnikatelské prostředí
- Podíl podnikatelů
- Počet firem
- Vývoj počtu ekonomických subjektů
- Podíl středních a velkých firem
- Podíl zahraničních osob
- Oborová struktura
- Změna podílu středních a velkých firem
2. Kvalita lokality
- Počet lůžek v ubytovacích zařízeních
- Stabilita krajiny
- Infrastruktura obcí
- Bytová výstavba
- Znečištění ovzduší
- Počet lékařů
- Kulturní a sportovní zařízení
- Dopravní infrastruktura
- Kriminalita
- Kapacita dětí v předškolních zařízeních na 100 obyvatel
120

3. Pracovní trh
- Změna počtu obyvatel
- Nezaměstnanost
- Věk nezaměstnaných
- Dlouhodobá nezaměstnanost
- Konkurence na pracovním trhu
- Změna konkurence - pracovní trh
- Změna nezaměstnanosti
- Průměrný plat - administrativní pracovník
- Prům. plat - technik
- Pracovní neschopnost
4. Kvalita veřejné správy
- Podíl kapitálových výdajů obce
- Daňové příjmy na obyv.
- Podpora web. stránek
- IRating CCB
- Úřední hodiny
- Počet úředníků na 100 obyvatel
- Finance získané z EU na 100 obyvatel
- Finance věnované na dopravu na 100 obyvatel
- Navigační systém
- Informační otevřenost
5. Cenové podmínky
- Poplatek za pobyt
- Poplatek za stánek
- Poplatek ze vstupného
- Cena vodného a stočného
- Ceny stavebních pozemků
- Ceny bytů
- Cena za odvoz odpadu
- Cena za kopírování
6. Průzkum mezi podnikateli
- Hodnocení podnikatelského prostředí
- Hodnocení městského úřadu
- Hodnocení místa působení
- Hodnocení ceny pracovní síly
- Hodnocení kvality pracovních sil
Při naznačeném hodnocení se umístily lokality z naší modelové oblasti mezi 205 konkurenty takto:
umístění
Ústí n/L 33
Most 53
Teplice 58
Litvínov 88
Kadaň 189
Bílina 196
Chomutov 204
Z uvedených poznatků vyplývá, že výzkum obsahu, chování a využívání územního
sociálního potenciálu bude poměrně dlouhodobou a náročnou záležitostí. Měl by být
organizačně i personálně začleněn a řešen souběžně s tvorbou vícekriteriálních scénářů a
s přípravou metodiky revitalizace těžbou devastované průmyslové oblasti Podkrušnohoří.
121

Vrátíme-li se k úvodní formulaci územního sociálního potenciálu jako k napětí mezi
„možnostmi seberealizace“ a „aspiracemi jednotlivců“ v určité oblasti, pak můžeme pro
ilustraci uvést jako příklad výsledky průzkumu v oblasti dvou měst z naší modelové oblasti
(Jirkova a Litvínova) a jejich zobecnění – citace (Zich a kol. 2007):
„Úroveň sociálního potenciálního starých průmyslových regionů je dána historicky
nepříznivým vývojem výrobní sféry s převahou málo kvalifikované práce. Existuje zde
relativně nízká úroveň lidského a sociálního , ale i kulturního kapitálu. Nedostatečnost
sociálního kapitálu se projevuje v oblasti mezilidských vztahů, nezájmu většiny obyvatel
o veřejné záležitosti, neochoty se angažovat a v neposlední řadě i v malé schopnosti využívat
sociální vazby, uzavírat spolupráci, dohody apod. Významně je rovněž pociťována nízká
úroveň kulturního kapitálu, který je stále ještě ovlivněn státním paternalismem „reálného
socialismu“, malou samostatností a v důsledku toho i nízkou schopností a iniciativou v řešení
složitějších životních situací. Struktura místního společenství z pohledu aktivního přístupu
k životu je nepříznivá, převažují občané s pasivním postojem k řešení současných i příštích
životních situací. Pasivní vnímání života se přenáší zejména u nízko kvalifikovaných skupin na
mladou generaci. V důsledku těchto okolností existuje v těchto regionech relativně malý
sociální potenciál, což znamená, že značná část obyvatel neumí využívat vlastní sociální
a lidský kapitál, často díky tomu ani neregistruje a není schopna rozpoznat možnosti, které
reálně, nebo potenciálně existují. V důsledku toho nejsou schopni využívat možnosti územního
potenciálu, tedy možností, které zde, nebo v širším okolí, existují. Tím méně jsou schopní tento
potenciál rozšiřovat a vytvářet. …“
Bude předmětem dalších výzkumů, do jaké méry jsou tyto závěry obecně platné, spíše se
domníváme, že bude třeba hlouběji a komplexněji místní a regionální specifika
Podkrušnohořím které samozřejmě do kategorie „starých průmyslových regionů nesporně
patří.
Literatura:
Agenda 21 (1998), MŽP, Praha
CR(2008): Stránky projektu: http://www.centrarozvoje.cz/
Dokoupil J., Matušková A. a kol. (2005): Rozvojový potenciál Plzeňského kraje, Západočeská univerzita, Plzeň,
Encyklopedický slovník (1993), Encyklopedický dům, s.r.o., Praha
Velký sociologický slovník (1996). Karolinum, Praha
Honsová M. (2008): Českou ekonomiku nejvíc ovlivňuje Praha. Profit, č. 31
Jandová N. (2001): Postoje k životnímu prostředí, Sociologický ústav AV ČR, Praha 2001
LA21 (2001): Lokální Agenda 21 v České republice a ve Spolkové republice Německo. Acta Universitatis
Purkyniae 66, Studia Oecologica XI., Univerzita J.E.Purkyně, Ústí n.L.
Město (2008) : Stránky projektu: http://www.mestoprobyznys.cz/
Plhoň T. (2008): Větší průzkum tu dosud nebyl. Ekonom, č. 44, s. 16 - 19
Zich F. a kol. : (2007): Sociální potenciál regionu, Praha
122

11. Využití sociologického šetření jako metody pro deskripci a
usměrnění územního rozvoje
11.1 Obsahové zarámování problematiky
Součástí projektu MMR ČR WD-44-07-1 je socioekonomická analýza modelového
regionu s důrazem na její vnímání zdejšími obyvateli (A408). Mezi standardní metody
používané v regionálních vědách se již zařadila sociologická šetření. Díky nim je možné
jednak získat poznatky odlišné od běžně dostupných informací statistického charakteru,
jednak verifikovat tyto poznatky o subjektivní názory příslušné cílové skupiny. Je nezbytné
poznamenat, že narozdíl od striktně vědeckých záměrů se často pracuje s okruhy, které lze
bezprostředně či zprostředkovaně využít v praxi. Dokonce se stavíme k názoru, že právě
aplikační rovina je v tomto případě významnější než výzkumná.
Je přirozené, že při přípravě vlastního šetření bylo využito relevantních poznatků
z předchozích výzkumů.
S ohledem na obsahové zaměření projektu byly zvoleny tři okruhy:
- stabilita obyvatelstva a pracovní poměry (15 otázek),
- hodnocení podnikatelského prostředí a veřejné správy (5 otázek),
- hodnocení změn v území a krajině (10 otázek),
konkretizované celkem ve 30 otázkách (navíc pak jsou přirozeně otázky identifikační).
Většina otázek byla pojata jako uzavřené, tj. nabízeli respondentům výběr možností (zpravidla
jednu). Celkem 10x jsme zařadili tzv. baterii otázek, kde jedna otázka byla dále rozvedena
v řadě aspektů. Poměrně často jsme v dotazníku zařadili hodnocením prostřednictvím
stupnice (např. 1 rozhodně ano, 2 spíše ano, 3 spíše ne, 4 rozhodně ne, doplněné variantou
nevím či nedovedu posoudit). Důvod je zřejmý: snadná orientace respondentů a obdobně
jednoduché vyhodnocení.
Cílovou skupinou šetření pro nás bylo obyvatelstvo starší 15 let čtyř okresů, tj. Ústí n. L.,
Teplice, Most a Chomutov. Oproti reprezentativnímu vzorku jsme záměrně posílili jednak
východní část SHP, jednak pánevní oblast. Důvodem pro tuto odchylku je – dle našeho
názoru – koncentrace problémů právě do této oblasti. Celkem jsme získali 837 uspokojivě
vyplněných dotazníků, což umožňuje solidně analyzovat subjektivní vnímání, a to včetně
strukturálního pohledu. Tazatelskou síť tvořili posluchači Fakulty životního prostředí UJEP,
v nezbytných případech pak méně saturovaná místa byla doplněna prostřednictvím studentů
gymnázií či středních škol. Vlastní sběr v terénu se realizoval v měsících květen až červen
2008.
Identifikační údaje umožňují hlubší hodnocení než jen tzv. třídění 1. stupně. Celkem
jsme do dotazníku zařadili 10 otázek, vesměs s výběrem jediné možnosti. Mezi znaky
respondentů se objevily: pohlaví (2), věková skupina (4 kategorie), stav (4), vzdělání (5),
povolání (9), zaměstnání (10), domácnost (5), místo bydliště (otevřené, následně dekódováno
za okresy), byt (2) a dům (2). Standardním požadavkem by se mělo stát zajištění
reprezentativnosti souboru respondentů ve vazbě na populaci příslušného regionu (lokality).
Význam zařazení sociologického šetření lze zdůvodnit (doplnit resp. podpořit) úvahou nad
analýzou statistických dat. Zřejmě se ztotožníme s tvrzením, že využití publikovaných
statistických dat je považováno za nezastupitelné. Vypovídací schopnost a úplnost jejich
aplikace je však v řadě případů snižována specifičností konkrétně řešené problematiky,
vyplývající především z dané územní identifikace především na mikroúrovni (lokální až
regionální). Dalšími známými problémy jsou změny rozsahu či charakteru sledovaných dat
nebo použití statistických metod, změny ve sledování a publikování údajů o jednotlivých
123

územně administrativních jednotkách nebo odlišnosti v definování sledovaných subjektů a
jevů.
Konkrétním příkladem možné substituce vyplývajícím ze šetření je sledování důvodů pro
migraci obyvatelstva. Při retrospektivním sledování podle ČSÚ v komparaci s provedeným
šetřením zjišťujeme poměrnou shodu. Ovšem výhledově nebudou ze strany ČSÚ už tato data
k dispozici (změna metodiky šetření od roku 2004), hledání odpovědi na případné změny
v motivaci migrace zůstane pravděpodobně jen na specifickém šetření.
Formulace otázek v šetření se škálou odpovědí, které zahrnuje i možnost neodpovědět na
otázku může být také informačním přínosem, i když jde zdánlivě o negativní odpověď.
Teoreticky je zde možnost precizace otázky a odpovědi v budoucích šetřeních například
formulací „nevím z důvodu nedostatku informací“. Také je ovšem možné interpretovat
výsledek jako odraz snížení zájmu o problém ze strany veřejnosti (např. v našem šetření vztah
k rozvoji energetiky) nebo v jiných širších souvislostech (odrazem časového odstupu,
resocializace společnosti apod.).
Samostatné dotazníkové šetření zvláště u tohoto aplikačního výzkumu nejenže prokázalo
schopnost korigovat už provedené analýzy a dílčí závěry a valorizovat význam zjištění, ale
zároveň doplnilo publikovaná statistická data o nové nenahraditelné informace.
11.2 Stabilita obyvatelstva a pracovní poměry
Stabilita resp. nestabilita obyvatelstva patří mezi nosná témata sledování
socioekonomického vývoje na kterékoliv hierarchické úrovni. „Hledání lepšího“ je
průvodním znakem lidského konání, což je podmíněno jak individuálním založením, tak
situací v ekonomice a společnosti. Migrace jako prostředek k realizaci příslušného záměru
mění početní stavy regionů (lokalit) zdrojových i cílových, rovněž dochází ke korekci
struktury populace z pohledu pohlaví, věku, dosaženého vzdělání a dalších strukturálních
znaků. Sledují se zpravidla také místa bydliště původního a nového, specifikující následně
migrační proudy, jakož i důvody pro změnu bydliště.
Vstupní otázka byla proto formulována, zda respondent se vůbec stěhoval, a to v časovém
úseku po roce 1990. Z tzv. tvrdých dat lze přitom zjistit, že zhruba polovina obyvatel se již ve
svém životě stěhovala. Známa je rovněž informace, že již realizovaná migrace „plodí“
resp. vyvolává další migraci. Ve vazbě na územní rozsah migrace jsme se dotazovali, zda
předchozí bydliště bylo ve stejné obci, ve stejném okrese, ve stejném kraji či jinde. Poměrně
značná část migračního objemu (obratu) probíhá na nejnižší, tj. lokální úrovni, případně lze
hovořit o relativní uzavřenosti migračního (územního) pohybu na regionální úrovni.
Příkladem nového pohledu na problém může být komparace dílčího výsledku šetření a
předcházející analýzy statistických dat. V šetření pojem stěhování nebyl totožný s pojmem
migrace definovaném podle ČSÚ. Téměř polovina dotazovaných změnila alespoň jednou své
bydliště (49,8 %), přičemž 48,2 % uvedlo jako své předcházející bydliště stejnou obec. Toto
zjištění jsme využili pro navazující analýzu vývoje bytového fondu a bydlení. Potvrdilo se, že
nízká intenzita bytové výstavby nebránila možnostem pro hledání vhodného a přiměřeného
bytu mj. směřující k efektivnějšímu využití potenciálu existujícího bytového fondu podle
censu 1991 a 2001.
Velký prostor (celkem 5 otázek) jsme věnovali kauzalitě migrace, a to jak ve vazbě na
individuální rovinu, tak rámcové podmínky regionu (lokality). Pokud se týká posledního
stěhování, zvolili jsme obvyklou, mj. z ČSÚ zjednodušenou klasifikaci, a sice důvody bytové,
rodinné, pracovní, životní prostředí a jiné. Zajímalo nás totiž, zda i v našem modelovém
území budou hlavní důvody – v pořadí uvedeném – korespondovat s údaji celostátními.
124

Při sledování migrace (migrantů) podle identifikačních znaků (věku, stavu, vzdělání a dle
kategorie povolání) statistické hodnocení šetření jasně doložilo, že je nutné odmítnout
hypotézu (hypotézy) nezávislosti. Získali jsme tedy podobné výsledky, jaké je možné
analyzovat u souboru v rámci hodnocení migrace ze strany ČSÚ. Srovnatelné výsledky jsme
získali při analýze územního rozsahu stěhování: podíl obratu z hlediska územní vzdálenosti
stěhování-uvnitř okresů, mezi okresy a mimo kraj (bez změn trvalého bydliště realizovaných
uvnitř vlastních obcí). To je přesvědčivý doklad o možnostech šetření a jejich případné
substituce pro malé dílčí území.
Obecné povědomí o nízké stabilitě obyvatel v pánevní oblasti Ústeckého kraje nás vedlo
k prohloubení této problematiky zařazením dalších otázek, orientovaných na „jemnější“ resp.
niternější aspekty. Mezi motivy jsme proto zařadili např. výrazné zlepšení ekonomického
ohodnocení práce, preferenci velkého města s mnoha možnostmi či špatné mezilidské vztahy.
Určitým rozvedením se pak staly otázky reflektující push-pull faktor, tedy na jedné
straně konkretizace negativních aspektů, vypuzujících ze stávajícího bydliště, a pozitivních
aspektů, přitahujících resp. držících respondenta na současném místě. Tyto otázky jsme
ponechali jako otevřené, tj. na vyjádření dotazovaných. To se ukázalo jako správné
rozhodnutí, neboť škála formulovaných odpovědí je poměrně pestrá.
Uvažovaná migrace je zastoupena dvěma resp. třemi otázkami. Zatímco první se týká
obecné úvahy o možnosti (ochotě, připravenosti) se v nejbližší době z obce/oblasti
vystěhovat, druhá otázka se obrací k současným podmínkám a jejich případné změně. To
ukazuje na spjatost/vazbu např. na byt či dům, zde provozované zájmy a koníčky, obec –
oblast – krajinu, ve které dotyčný/á žije. Doplňující otázka transformuje záměr o změně na
bytovou problematiku, tj. potenciální výměnu bytu za lepší nebo jiný.
Z našeho šetření jsme zjistili, že potenciální migrace je strukturálně podmíněna. Např.
ochota stěhovat se v nejbližším období je nejvýznamnější z hlediska věku u věkové skupiny
15-29 let a u svobodných lidí a zaměstnanců, což byl výsledek do jisté míry očekávaný.
Naopak do jisté míry překvapující byly význam (pořadí) důvodů, jež motivují k setrvání v
současném místě: rodinné důvody následované s odstupem zhruba na stejné úrovni motivy
zvýšení platu a postupu v práci a až potom následuje zlepšení bytových poměrů. Podobně se u
sepětí s místem bydliště za největší překážku vystěhování byla uváděna ztráta kontaktů
s rodinou a příbuznými, jakož i zpřetrhání sociálních vazeb, tentokrát s přáteli. Bariérou pro
stěhování bylo i vlastnictví bytu či domu (ekonomický motiv). Souhrnně řečeno pro migraci
stále důležitou roli hrají neekonomické motivy, přičemž jejich sledování není předmětem
běžných šetření ČSU.
Jedna otázka se věnuje obecně celkové spokojenosti s životem v místě (respondentova)
bydliště. Použita je klasická čtyřstupňová škála bez prostřední hodnoty. Předpokládáme totiž
obvyklý příklon k prostřední hodnotě, proto jsme ji vyloučili. I tak je výsledkem rovnoměrné
rozložení ve tvaru sinusoidy. Zařazení této otázky je mj. podmíněno možností srovnání
s poznatky z jiných výzkumů, jakož i situací na celostátní úrovni prostřednictvím šetření
zajišťovaných profesionální agenturou.
Na základě našeho šetření drtivá většina respondentů je spokojena či spíše spokojena
s místem, ve kterém momentálně žije (68,4%). Pětina jich ovšem o kvalitě svého místa
bydliště pochybuje. Na druhou stranu o změnu bytu (ne bydliště) má zájem více než 2/5
respondentů. Uvažují vyměnit svůj současný byt za lepší, což jakoby úplně nekorespondovalo
s odpověďmi otázky o vysoké kvalitou bydliště. V každém případě jde zde o názornou ukázku
možnosti využití šetření pro predikci dalšího chování a zájmů v budoucím vývoji, ale také o
příležitost preciznější specifikace pojmů (byt, bydliště, místo života).
Nadprůměrná úroveň nezaměstnanosti v regionu jako celku i jednotlivých lokalitách stála
v pozadí dalšího tématu našeho šetření. Přitom jsme si vědomi, že „přijatelná“ míra
nezaměstnanosti je přirozeným jevem tržní ekonomiky, jakkoliv její průvodní jevy vyvolávají
125

i negativní dopady. Pracovní problematika je uvozena spokojeností se zaměstnáním, jejíž
výsledky lze komparovat s celkovou spokojeností. Lze očekávat, že po roce 1990 dochází
k častější změně profese (i zaměstnání). Tento jev nelze považovat jednoznačně za pozitivní
či negativní, v každém případě ovšem za častější než v období centrálně řízené, plánované
ekonomiky do roku 1989. V tomto okruhu musíme ovšem počítat s tím, že máme k dispozici
podstatně menší soubor respondentů, „ochuzený“ především o skupinu připravujících se na
povolání.
Obecně, a zde na konkrétním příkladu, má pro hodnocení význam vzájemná propojenost
jednotlivých okruhů otázek. Přes 70 % respondentů je například spokojeno se současným
povoláním a pouze mizivá část má problém se svým současným zaměstnáním. To může
vysvětlovat, proč respondenti berou za problém přestěhovat se právě ve spojitosti s prací.
Po příslušném filtru následuje otázka nezaměstnanosti včetně případné rekvalifikace. Jiné
výzkumy a koneckonců i oficiální statistika uvádí, že podíl těch, kteří již byli
nezaměstnanými, se pohybuje kolem pětiny práceschopného obyvatelstva. Ne všichni se
ovšem hlásí na evidenci úřadů práce, proto skutečný rozsah bude zřejmě vyšší. Nutnost
změnit profesi se v našem šetření dotkla zhruba poloviny respondentů, z toho opakovaně 2/3 z
nich.
Nezpochybnitelná úloha státu při řešení nezaměstnanosti se uplatňuje v rekvalifikaci, a tak
tato stránka nezůstala stranou našeho šetření. Respondentům jsme nabídli škálu možností, jak
postupovat v případě ztráty zaměstnání, a to: rekvalifikovat se, dojíždět do zaměstnání
značně déle, vykonávat méně kvalifikovanou práci, vykonávat jinou, méně placenou práci,
změnit kvůli novému zaměstnání bydliště. Také zde jsme pracovali s redukovaným souborem,
dále postrádajícím např. ženy na mateřské dovolené či nepracující důchodce.
Hodnotové orientace, jež je možné získat pouze šetřením, dokládá právě uvedená skupina
otázek. V případě ztráty zaměstnání preferuje velká část respondentů účast na rekvalifikačním
kurzu, oproti tomu, aby nemuseli dojíždět za zaměstnáním, případně měnit životní styl či
dokonce měnit místo bydliště. Naopak negativně se staví pro přijetí méně placené práce a část
i k výkonu méně kvalifikované práce. Výsledek může vést k položení další hypotézy resp.
otázky: Je to výraz vnímání širšího sociálního prostředí případně podmínek sociálního
zajištění nebo prvek postupného akceptování procesu přizpůsobení se tržnímu hospodářství
11.3 Hodnocení podnikatelského prostředí a veřejné správy
Zaměření 2. bloku vychází z přesvědčení, že tzv. rámcové podmínky sehrávají
v regionálním a lokálním rozvoji zásadní roli. Přitom se zde „střetávají“ jak aspekty
objektivní – reálně specifikující aktuální situaci či pohled retrospektivní případně
perspektivní, tak aspekty subjektivní – ve své podstatě obtížně kvantifikovatelné a do značné
míry založené na individuálních zkušenostech.
Celkem jsme sem zařadili jen 5 otázek, které však byly různě koncipovány. Dvě otázky
jsou pojaty klasicky, tj. s výběrem odpovědí, další dvě ve formě baterie (5 resp. 7 aspektů),
zbývající je pak formulována otevřeně.
Zásadní roli v socioekonomickém vývoji sehrává veřejná správa. Ta prošla po roce 1989
podstatnou proměnou po stránce formy, obsahu i územního rozsahu. V podstatě se obnovila
územní samospráva, která tak doplnila státní správu. Vznikly také nové instituce, a sice
k řešení nových úkolů decizní sféry (např. úřady práce a další orgány spravované MPSV ČR).
Příslušné úřady jsme v dotazníku seřadili podle prostorové působnosti, počínaje
obecním/městským úřadem a konče krajským úřadem (navíc byla zařazena možnost jiné
úřady – ministerstva apod.). Předpokládali jsme, že právě kontakt obyvatel zastoupených
respondenty je nejčastější na nejnižší řádovostní úrovni, tedy lokální s dotčenou obcí
126

(komunou, municipalitou). Proto nás nepřekvapilo, že značná část dotazovaných zvolila na
vyšší úrovni možnost „nemám zkušenost“, přičemž hodnocení jsme omezili na posledních pět
let. Další hypotézu lze formulovat tak, že čím blíže je příslušný úřad, tím lepší jsou/mohou
být osobní zkušenosti s jejich činností.
Další otázka tohoto bloku se soustředila na relevantní rozvojovou dokumentaci na
komunální případně regionální úrovni. Usměrňování územního rozvoje totiž patří mezi
základní práva a povinnosti každé správní úrovně. Navíc v poslední době je tato záležitost
legislativně ošetřena, jinými slovy zpracování strategie, programu či plánu je nezbytnou
podmínkou k získání podpory prostřednictvím regionální politiky, jednotlivých podpůrných
programů apod. Očekávali jsme, že respondenti se o tuto problematiku příliš nezajímají, což
se bohužel do značné míry potvrdilo: na otázku Víte, zda vaše obec/oblast – v níž bydlíte – má
zpracovánu nějakou koncepci rozvoje vysoký podíl zvolil odpověď „nevím“.
Ústecký kraj resp. přinejmenším jeho pánevní oblast se vyznačuje obecně nízkou
podnikatelskou aktivitou. Je to podmíněno strukturou obyvatelstva, především pak horší
vzdělanostní strukturou oproti celostátnímu průměru, do určité míry pak tradičním zaměřením
ekonomiky na obory nevyžadující ve větším rozsahu vyšší kvalifikaci. Podmínky pro
podnikání se zaměřením na konkrétní lokalitu lze sledovat jednak prostřednictvím
statistických údajů – např. počet obyvatel v produktivním věku či ekonomicky aktivních,
jednak analýzou např. silniční sítě či dopravní dostupností. Jinou možností je subjektivní
ocenění, v řadě případů srovnatelně významné, neboť ne vždy jsou odpovídající
charakteristiky k dispozici. Proto jsme zvolili v dotazníku – v souladu s komplexitou daného
pojmu – celou škálu (celkem 7) aspektů. Vedle „klasicky“ používaných pracovních sil
(v kvantitativním i kvalitativním pohledu) jsme se soustředili na infrastrukturu, získání
objektů nebo pozemků, polohu v regionu či podporu veřejnou správou.
Zkoumání lokálních podmínek pro podnikání patří mezi již tradičně zařazované téma.
Zajímavé názory, v našem případě diferencované podle lokalit i v rámci malé oblasti, mohou
být přímo využívány pro další analýzu a případné přijetí operativních opatření. Spíše kriticky
bylo vnímáno získání objektů nebo pozemků k podnikání a podpora veřejnou správou, nebo
kontakty a spokojenost s úřady. Potvrdil se předpoklad, že obyvatelé jsou v bezprostředním
kontaktu především na nejnižší úrovni. V této úrovni 4 z 5 respondentů disponují vlastními
zkušenostmi. Je také potěšitelné, že výrazně převažuje kladné hodnocení. Na druhou stranu je
otázkou pro samosprávy, proč je spokojenost územně rozdílná mezi okresy.
Poslední dvě otázky se týkaly perspektivy, a to jak v obecné rovině, tak v rovině
konkrétních záměrů, které by přispěly k podpoře sociálního a hospodářského rozvoje
obce/oblasti. Zatímco první otázka byla koncipována jako uzavřená prostřednictvím
standardního hodnocení (1 příznivě, 2 tak napůl, 3 nepříznivě s doplněním možnosti nedovedu
posoudit), druhá byla otevřená. Tím jsme dali respondentům šanci volně (nabídkami
neovlivněni) formulovat své názory, ať už motivy pro jejich uvedení jsou jakékoliv, taktéž
nezávisle na jejich případné realizaci. Bývá už obvyklé, že se vyjadřuje jen relativně malá část
dotazovaných, naopak „sortiment“ výpovědí (návrhů, opatření, projektů) je poměrně
diferencovaný.
Z přemíry koncepčních (rozvojových) dokumentů jsme vybrali Strategii udržitelného
rozvoje Ústeckého kraje 2006-2020 (citace v literatuře). Ačkoliv jejím záměrem není
stanovení resp. výběr jednotlivých opatření či investic, ukazuje na žádoucí vývoj (nejen
pánevní oblasti) na příštích 15 let. Naším úkolem tak bylo zjistit názor veřejnosti na
konkrétní priority ve čtyřech oblastech (ekonomická, sociální, environmentální, správa věcí
veřejných), přičemž každá z priorit byla oceněna známkou 1 (nejdůležitější) až 5 (nejméně
důležitá). Vzhledem k významu koncepčních dokumentů na úrovni Ústeckého kraje či
Severočeské hnědouhelné pánve jsme k posouzení předložili také vybrané příklady ke
127

zlepšení komunikační sítě (z dopravy silniční, železniční a cykloturistiky – např. I/13 Bílina,
úprava průtahu).
Při koncipování šetření považujeme v každém případě za žádoucí vycházet z analýzy
oblasti a jejích specifik. Obvykle se potvrdí tato specifika v preferencích odpovědí. Například
u výše uvedené skupiny otázek dotazovaní kladli důraz na environmentální oblast, když
prvenství ze všech 20 priorit náleželo „zvýšení investic na ochranu životního prostředí“ a na
4. příčce „zvyšování kvality ovzduší (snižování produkce emisí)“. Jako druhý směr byla
označena ekonomika, kde by se měla více prosazovat „podpora stávajících podniků a rozvoj
technologií šetrných k životnímu prostředí“ a „rozvoj malých a středních podniků se
zaměřením na inovace“ (2. resp. 5. místo). Dále mezi vyzdvihované priority ze zbývajících
směrů patřilo „zvyšování vzdělanosti a kvalifikace obyvatelstva“ a „zlepšení přístupu obcí
k ochraně životního prostředí“. Na rozdíl od všeobecně problémově vnímaných okruhů se
mezi nejméně reflektované priority zařadily překvapivě „omezení sociálně nežádoucích jevů
(např. potratovost, kriminalita)“ v sociální oblasti, „omezení rozsahu dopravy a přepravních
nároků“ v ekonomické oblasti, „revitalizace nevyužívaných ploch a objektů“ a „sanace
starých ekologických zátěží“ v environmentální oblasti a „snížení celkové zadluženosti obcí“
ve „správě věcí veřejných“.
11.4 Hodnocení změn v území a krajině
Těžiště výzkumu z tematického hlediska spočívalo ve 3. bloku, reflektujícím proměnu
prostředí v širším slova smyslu. Vedle v zásadě obvyklých okruhů (otázek) jsme se zaměřili
posouzení záměrů decizní sféry resp. regionální samosprávy.
Nejprve jsme si všímali vývoje jednotlivých složek životního prostředí (ŽP) po roce
1989. Obecně je známo, že došlo k výraznému zlepšení u všech faktorů, a to na základě
útlumu až zániku některých výrob, často neúměrně ekologicky zatěžujících, z důvodů
restrukturalizace či tlaku na omezení negativních dopadů. Vedle nezpochybnitelných okruhů
(např. čistota ovzduší) jsme sledovali i chování občanů k ŽP. Jak jsme očekávali, po prvních
„svobodných“ letech se lidé postupně odchylují od ekologicky šetrného životního stylu
a nuceni ekonomickým tlakem korigují své postoje a do určité míry se tak vrací do
„předrevolučního“ období. Získané poznatky nám tuto skutečnost bohužel potvrdily, když
rozhodující část respondentů se vyslovila pro zhoršení.
Prostřednictvím dalších dvou otázek jsme chtěli zjistit, jak respondenti posuzují vývoj
krajiny po roce 1990, jakož i v současnosti charakterizují. V obou hodnoceních jsme použili
třístupňové škály, pro aktuální situaci pak tři přístupy (např. rychle se měnící – mění se jen
pomalu – neměnná). Navazující otázka specifikuje přírodní (životní) podmínky, kde jsme
nabídli čtyři možnosti: mezi extrémními hodnotami (v pozitivním a negativním smyslu) také
komparaci se stavem v Česku.
Hodnocení krajiny nebo jiných změn se obvykle potýká s problémem jisté nostalgie
spojené se vzpomínkami na vlastní život a mladost v minulosti. To je možná vysvětlením,
proč nejmladší věkové skupiny (15-29 let) hodnotily vývoj krajiny kritičtěji, přestože více než
polovina obyvatel se přiklonila k názoru, že krajina se zlepšila.
Dalším faktorem je odlišnost vnímání krajiny vlastním obyvatelstvem a obyvatelstvem
žijícím mimo území 3 . Téměř 2/3 ze všech respondentů se vyjádřily, že (přírodní) podmínky
3 V našem případě druhý faktor nebyl prověřován. Hodnocení prostředí je vlastními obyvateli vnímáno méně
negativně než je tomu všeobecně u obyvatel žijící mimo postiženého oblast. To je známá skutečnost i při
hodnocení již restrukturalizovaných oblastí ve Francii nebo jinde. Bylo by zajímavé najít možnost porovnat tyto
výsledky.
128

pro život jsou stejné (průměrné) jako v Česku a jen třetina je vidí a to pouze jen o trochu
horší. Dokonce mladší a střední generace (15-29 a 30-44 let) se domnívá, že zdejší přírodní
podmínky jsou výborné, tj. lepší než průměr v Česku.
Pro hodnocení by tedy měly být také postaveny otázky velmi konkrétní, jež umožňují
jednoduchou odpověď díky snadné sledovatelnosti. Například u hodnocení dílčích složek
životního prostředí se to projevilo nejvíce v pozitivním smyslu u změny vzhledu obce a
množství škodlivin v ovzduší a naopak negativně v přetrvávající poměrně kritické situaci
v chování občanů k životnímu prostředí.
Navazující pasáž se týká problematiky těžby a energetiky, tedy odvětví profilujících
v řešeném území pánevních okresů. Průvodní jevy, jakož i význam tohoto odvětví, jsou patrné
na první pohled, byť odvětví samo prošlo za poslední období výrazným „zeštíhlením“. Proto
jsme se chtěli dozvědět spíše záležitosti dopadající na území jako celek případně související
s vybranými lokalitami. Otázku k vlastní těžbě jsme omezili na územní limity těžby hnědého
uhlí v Podkrušnohoří, stanovené Vládou ČR v roce 1991. Důvodem pro to byla již nějakou
dobu trvající diskuze odborná i laická ohledně jejich možného prolomení a navazujících
dopadů na území a osídlení (zejména Horního Jiřetína a Černic), v souvislosti s tvorbou
územně plánovací dokumentace kraje na jedné straně a energetickou koncepcí státu a horním
zákonem na straně druhé. Poměrně frekventovaným tématem je perspektiva energetiky
v regionu, tj. zda by měla spočívat: pouze v obnově a modernizaci současných elektráren
(varianta 1), v další výstavbě moderních elektráren, podmíněné snížením současného
množství emisí (2) či v postupném útlumu energetiky v regionu a zaměření na podporu jiného
průmyslu (3). Obnova zdejší devastované krajiny probíhá za účasti finančních prostředků
privátního i státního sektoru. Jaká je role těžebních a energetických organizací při revitalizaci,
zda dostatečná či nedostatečná (se dvěma mezistupni) se proto stalo náplní další otázky.
Otázkou je, zda sledované osoby v případě přímé zainteresovanosti v hodnocené oblasti,
by neměly být sledovány samostatně. Například se podle výsledků našeho šetření se
„veřejnost“ domnívá, že zde obě odvětví jako celek, tj. těžba a energetika, odpovídajícím
způsobem participují na revitalizaci antropogenně poškozené krajiny.
Podobně v celkovém hodnocení o perspektivě energetiky v Česku obecně a v
jednotlivých segmentech konkrétních územích jsou v šetření preferovány spíše stabilizace
současného stavu s obnovou a modernizací současných kapacit. Jen každý sedmý se staví za
útlum energetiky v regionu a její nahrazení jiným odvětvím. Dokonce více než čtvrtina se
však k této otázce nevyjádřila. A je jasné, že devastace krajiny je zde jako důsledek
preference těchto odvětví před rokem 1990.
Mnohé mediálně prezentované problémy, jako prolomení limitů těžby, mohou být
potom poněkud překvapivě vnímány jiným úhlem pohledu. Jak si vysvětlit, že veřejnost je
spíše pro jejich zrušení, i když rozhodující část přitom připadá na podmíněný souhlas – 45 %
z platných odpovědí. Jednoznačný nesouhlas vyjadřuje 46 %. Za zarážející lze ovšem
považovat, že více než třetině obyvatel starších 15 let (zastoupených respondenty), je to jedno
resp. nemají na danou záležitost názor.
11.5 Závěry
Projekt MMR ČR WD-44-07-1 je zaměřen na konkrétní řešení problematiky disparit
specifických pro území vysoce postižené antropogenní činností člověka. Jedná se tedy o
aplikační výzkum. Sociologické šetření v tomto případě považujeme za nenahraditelnou
součást výzkumu a výhledově i nezastupitelnou pro verifikaci opatření uskutečňovaných
v území. Jeho smyslem je nejen analyzovat a identifikovat disparity území, ale také doporučit
konkrétní vhodné nástroje pro další usměrňování rozvoje tohoto území.
129

Porovnání výsledků šetření a statistiky vykazované ČSÚ prokázaly možnost substituce
řady informací formou šetření zvláště při aplikaci na menší území. Výhledově bude možné a
nutné nahradit některé ze strany ČSÚ v minulosti sledované a dnes již nepublikované údaje
s významnou vypovídací (např. motivy migrace) formou šetření.
Výsledky prokázaly možnost korigovat už provedené analýzy a dílčí závěry socioekonomických
vztahů provedených v předcházející etapě projektu z dat ČSÚ. Publikovaná
statistická data šetření doplňuje o nové údaje a často nenahraditelné informace například o
hodnotových orientací nebo i podklady pro predikci dalšího chování..
Částečně je možné výsledky šetření využít i k operativním opatřením (diferenciace úrovně
státní správy). U specifických území je třeba zvážit nejen formu otázek, ale i předpokládané
složení a případnou osobní zainteresovanost respondentů a potom je hodnotit případně
zvláště.
U některých otázek je nutné lépe specifikovat otázky a to i pro možnosti nevyplnění, aby
bylo mimo jiné zřejmé, zda jde o neochotu odpovědět nebo objektivní důvod například
neinformovanost.
Je také vhodné zvážit do jaké míry je ovlivněno hodnocení minulého vývoje např. krajiny
stíráním negativní zkušenosti časem v podvědomí obyvatelstva a zda není lépe se soustředit
pouze na dílčí čitatelé ukazatele, jež si mají možnost lépe představit.
Literatura:
Anděl, J., Jeřábek, M., Oršulák, T. : Vývoj sídelní struktury a obyvatelstva pohraničních okresů Ústeckého kraje.
- Ústí nad Labem : UJEP, 2004. - 229 s. - (AUP ; IV) ISBN 80-7044-493-2
Jeřábek, M. : Evolution of cultural landscape in the Northern Bohemian coal mining region on the background of
socio-economic transformations. In: GeoJournal. - Roč. 32, č. 3 (1994), s. 215-219
Jeřábek, M. : Vnímání ekologické problematiky veřejností. - (Arbeitsmaterial ARL)
In: Implementierung ökologischer Belange in die raumplanerische Konzeptionen. - Hannover : Akademie
für Raumforschung und Landesplanung, 1997. - S. 32-35. - ISBN 80-967511-1-5
Jeřábek, M. : Regionální rozvoj Teplicka a přeshraniční aspekty / Vnímání socioekonomické situace obyvateli.
In: Hospodářství. - Roč. 2, č. 5 (1999), s. 21-24
Jeřábek, M. : Subjektivní vnímání jako součást komplexního/geografického hodnocení území. - (AUP ; V), In:
Východní Krušnohoří - geografické hodnocení periferní oblasti. - Ústí nad Labem : UJEP, 2004. - S. 193-
197. - ISBN 80-7044-558-0
Jeřábek, M. : Vnímání prostředí jako prvek regionálního a lokálního rozvoje - vybrané příklady/poznatky z
výzkumu v severozápadních Čechách. In: Česká geografie v evropském prostoru. - České Budějovice :
JČU, 2006. - S. 118. - ISBN 80-7040-879-0
Jeřábek, M. Anděl, J. : Sociogeografické a sociologické zkoumání vybraných aspektů kulturní krajiny ve vazbě
na možnosti využití informační základny. In: Komplexní geografické hodnocení kulturní krajiny, I. díl. -
Ústí nad Labem : Tomáš Mikulenka, 2005. - S. 75-86. - ISBN 80-239-3893-2
130

12. Scénáře modelové oblasti Podkrušnohoří a jejich
vícekriteriální hodnocení
12.1 Metodologická východiska scénářů
Za odpovídající formu řešení zadaného projektu považujeme vypracování vícevariantního
strategického scénáře. Tento scénář by měl být vypracován v struktuře, umožňující jeho
použití jako nástroje tzv. strategické konverzace při formulaci a realizaci regionální politiky
pro modelovou oblast, a to jmenovitě při hledání rovnováhy mezi požadavky regionálními
a požadavky okolí regionu.
„O významu strategického plánování se dnes v teoretické rovině či v úrovni
„manažerských dovedností“ nepochybuje. Horší je to s praktickým uplatňováním tohoto
životně důležitého prvku řízení. Za dlouhodobé strategické plánování se vydává něco, co má
horizont maximálně tříletý (s výmluvou na velkou proměnlivost prostředí), navíc na
strategické plánování mnohde „není čas“ pro nával „problémů s přežitím“.“(Zbořil 2000)
Scénáře jako forma predikce budoucnosti určitého jevu, procesu, odvětví, územního celku
do značné míry vystřídaly prognózy, typické spíše pro centralisticky řízené ekonomiky a
státy. 4 Jsou do jisté míry spjaty s konstituováním futurologie 5 jako společenské disciplíny,
která se sice v některých situacích rovněž opírá o výpočty a prognostickou metodologii, avšak
nespoléhá pouze na ně.
Toto pojetí respektuje skutečnost, že pochopení rizikové situace (- a budoucnost k ní
nesporně patří) vyžaduje nejen vědecké, exaktní, ale i intuici, 6 intuitivní poznání neboť, jak
ukazuje zkušenost, jenom to je schopno předpovědět zlomy kontinuity. V tom spočívá rozdíl
od prognostického přístupu, který je založen výhradně na tzv. vědeckých metodách,
na tzv. zákonitostech společenského vývoje a premise jejich poznatelnosti a jejich uplatnění
při kvantifikaci dosavadních a modelování budoucích trendů vývoje.
Důvěra i nedůvěra v budoucnost, kterou si lidé představují a své představy o ní prezentují
verbálně, či matematickými modely, je prastarého původu a je záležitostí lidské zkušenosti.
Zřejmě jsou v životě takové situace, kdy představa o budoucnosti se stává užitečnou zprávou,
která otvírá člověku cestu k prosazení jeho cílů. Zdá se, že je údělem naší civilizace, založené
na vědecké technice a zájmu o cílevědomou reprodukci lidského společenství, naučit se žít
s vědomím možných budoucích stavů současné praxe (jednání typu pokus a chyba). Stav
nejistot a skutečnost výskytu hazardního jednání dovolují vysvětlit, proč se zájem
o budoucnost ve druhé polovině 20. století rychle zvýšil. Vznikají instituce a informační
služby pro výzkum a studia budoucnosti, nikoliv ve snaze vytvořit další společensko-vědní
disciplíny a obory, ale proto, aby se snížila míra nejistoty, která brzdí cílevědomé
rozhodování.
4 Trendové extrapolace ekonomických či demografických veličin mohou – dle mínění sociologů - napovědět o
budoucnosti daleko méně, než historická srovnání civilizačních změn lidských kultur. K tomu viz blíže např.
(Petrusek 2000).
5 teorie budoucnosti, výzkum možných budoucností, V ČR se jí zabývá od r. 1990 Občanská futorologická
společnost v Praze.
6 „Intuice [z lat. intuitio od intueri – dívat se dovnitř] (zření, náhled). V psychologii byl tento pojem zbaven
mystického nádechu (stavění intuice proti intelektu a zdůrazňování její iracionální povahy) a dostal význam
náhle se vynořivšího poznání. To je důsledkem podvědomého zabývání se nějakým problémem, jak to prokazuje
svědectví několika významných osob, které intuicí dospěly k důležitým objevům. V širším smyslu výsledek
podprahově probíhajícího myšlení (přemýšlení, které je neúplně uvědomováno).“ (Encyklopedie Universum
2006)
131

Užití různých nástrojů může být koordinováno v rámci obecné koncepce nazvané
francouzskou futurologickou školou „metoda scénářů“. Tato metoda nejdříve uvádí definici
zkoumaného systému, popíše jeho minulý vývoj a současnou situaci, identifikuje „klíčové
proměnné“ a analyzuje názory aktérů, určí hlavní tendence a budoucí události a nakonec se
dotkne několika zásadních otázek nazývaných „dimenze nejistoty“. Ty se kombinují tak, aby
mohly být definovány nejpravděpodobnější nebo nejdůležitější scénáře.
Při zpracování futurologicky koncipovaných scénářů jsme konfrontováni s trojí potíží,
když máme:
• souběžně říci, co je pravděpodobné i žádoucí,
• integrovat nejrůznější prvky
• shrnout rozmanitosti možné budoucnosti do omezeného počtu scénářů, současně
koherentních, pravděpodobných a správných
Metody nazývané „expertní“, např. šetření Delphi, umožňují shromažďovat
a systematicky zpracovávat názory o pravděpodobnosti náhod nebo datu uskutečnění určité
události. Analýzy zvané „systematické“ (strukturální analýzy křížových vlivů, rozhodování)
pomáhají identifikovat nejdůležitější a nebo nejnejistější proměnné a odhadnout
pravděpodobnost různých uvažovaných scénářů.
Pokud v tomto kontextu chceme charakterizovat blíže metody poznávání a popisu
výchozího tj. současného stavu, pak upoutá naši pozornost především poznávací praxe
přírodo-vědně orientovaných badatelů. Již v 19.století byla rozsáhle přenesena do technické
i ekonomické praxe a v současnosti si bez takzvané exaktní metodologie poznávání naši
civilizaci představit neumíme. Co je na ní tak praktického S určitým zjednodušením
řekneme, že je to výkonné řemeslo z hlediska umění prezentovat předměty poznání i jejich
chování obecnými charakteristikami srozumitelnými pro laickou veřejnost. Je to nástroj pro
rozhodování v industriální společnosti a pro řízení jejího reprodukčního procesu
v ekonomické praxi.
Není divu, že mnoho lidí očekává, že metodologie přírodních věd je připravena nejlépe
k zodpovězení všech otázek o budoucnosti, které dnešní nejistoty provokují. Často se hovoří
o prognózování budoucího vývoje a má se tím na mysli pouze takový postup tvorby představ
o budoucnosti, při kterém se dodržují příslušné vědecké, exaktní postupy usuzování. Jestliže
to není možné, označuje se takový postup jako odhad či předvídání a chápe se to jako cosi
méně dokonalého či méně účinného.
Výsledky výzkumu empirických přírodních věd jsou pro přírodu tak říkajíc „závazné“
a dovolují poměrně úspěšně predikovat budoucnost takových procesů, v kterých nefiguruje
člověk resp. lidská společnost. V předvídání společenských procesů je ale vše daleko
složitější a obtížnější. Například otázka : jaké změny společenských činností v hospodářství
lze očekávat v budoucnosti Je pro ekonoma a hospodářského politika vždy spojena
s nejistotou, kterou se sice snaží zmenšovat vhodnou aplikací metodologie ekonomických věd
a věd o řízení, avšak pro věrohodnější představy sahá i k historickým analogiím a k prostým
zkušenostem odborníků a pozorovatelů. Proč se ale vůbec v těchto případech podnikají někdy
značně nákladné a pracné pokusy o představy o budoucnosti Zřejmě velmi často proto, aby
se společnost vyvarovala či odradila od činů, které mohou navodit předvídané nežádoucí
přírodní důsledky lidských činností, nebo proto, aby se naznačily nové příležitosti k činům.
To není malý užitek, tím spíše, že často dovoluje odůvodněně odstoupit od činu, který by byl
jinak nákladným a neúspěšným experimentem, popřípadě i existenčním ohrožením
společnosti.
132

Budoucnost je výsledkem procesu lidské aktivity, činů a úvah. Obsah budoucnosti proto
bývá do značné míry odvozován od způsobu, jakým člověk žije či prožívá současnost.
Aforisticky to vyjádřil P. Valéry: „Bohužel, budoucnost už zdaleka není tím, čím bývala!“
Ve světě existuje řada různých iniciativ a forem, jak takto formulované představy
o budoucnosti uplatnit v místní, regionální či globální praxi.
Za všechny je možno jmenovat tři :
• V globálním měřítku jde zejména o činnost „Římského klubu“, který již zhruba čtyřicet
let shromažďuje analyticky propracované představy o budoucnosti a snaží se aktivizovat
vlády a specializované instituce pro jejich praktické využití. Na tuto činnost navazují
desítky studií a úvah vědců z nejrůznějších oborů. Je to tedy jakási signalizační
a osvětová funkce, kterou chce badatelská obec působit na veřejnost. 7
• Skeptičtější odborníci vůči výhradně osvětovému působení, spoléhají spíše na přípravu
odborných projektů řešení stávajících i předvídaných krizových situací. Předkládají je
vládním i nevládním institucím, které pak zvažují jejich využití a realizaci. Takovéto
projekty – scénáře se připravují ve všech vyspělých zemích již od osmdesátých let
a ovlivňují státní i mezinárodní politická jednání a rozvojové programy.
• Lze i vycházet ze zájmově motivované účasti lidí jako obyvatel a občanů na řešení
krizových situací a opírat se o psychologii lidského jednání a o představy vlastní úlohy
a možnosti při realizaci žádoucí budoucnosti. Jde o řízený dialog lidí angažovaných
v dané krizové situaci a hledajících společné cíle a východiska. Tyto iniciativy se
rozvíjejí především na bázi místní a regionální samosprávy a nevládních organizací,
spojujících zájmy občanů z různých institucí a společenských skupin.
Pro vypracování regionálního scénáře modelové oblasti Podkrušnohoří lze vhodně využít
všech tří forem od signalizační a osvětové činnosti, přes profesně zpracovávané projekty až
po aktivní využívání samosprávy a zájmových občanských iniciativ v oblasti. Největší váhu
bychom kladli na poslední dvě formy.
Nelze přitom ani opominout dokumentaci, která po r. 1990 byla vypracována na zadání
decizní sféry v rámci tzv. územního a oblastního plánování a která se týká naší zájmové
oblasti. Máme přitom na mysli zejména tuto dokumentaci 8 :
• Politika územního rozvoje České republiky 2008. Návrh – pracovní znění pro
vnější připomínkové řízení - červen 2008. Praha, Ministerstvo pro místní rozvoj 2008
• Strategie udržitelného rozvoje Ústeckého kraje 2006 – 2020. Praha, Ústav pro
ekopolitiku o.p.s. 2006
• Program rozvoje Ústeckého kraje. Ústí n/L., Agentura regionálního rozvoje
Euroregionu Labe o. p. s. 2001
7 První práce renomované futurologické společnosti Římský klub (založen 1968) byla publikace Meze růstu
(Limits to Growth) autorů D.Meadowsová, D.Meadows, J.Randers, z Massachusettské technické university,
vydaná v roce 1972. Vyvolala vzrušené polemiky od plné podpory až po naprosté zatracování, některé trvají
dosud. Nicméně byla silným a prvním „environmentálním mementem“ nad globálními problémy lidstva.
Pozornost je věnována jmenovitě problematice globálního oteplování. Z poslední doby je to zejména publikace a
film AL Gora „Nepříjemná pravda“ a s ním polemizující B. Lomborg (Skeptický ekolog) a V. Klaus (Modrá,
nikoliv zelená planeta).
8 Citovanou dokumentaci lze dohledat na adrese:http://www.uur.cz/pur%2D2008/
133

12.2 Základní premisy konstrukce scénáře
S ohledem na mimořádně silné narušení základních složek životního prostředí v modelové
oblasti hospodářskou činností, se silným synergickým vlivem do zdravotní, sociální
a demografické sféry, je akcent na environmentální přístup v modelové oblasti mimo
jakoukoliv diskusi. Často kladenou otázkou však jsou, a právem, cesty a formy k jeho
naplnění : od extrémního přístupu, že „na ekologii si musíme nejdříve vydělat“, až po rovněž
extrémní požadavky některých ekologických hnutí na rychlá a „černobílá“ řešení. Vážně
a komplikovaně nemocný region (ale i člověk) se nemůže uzdravit snadno a rychle. Navíc
musí především sám chtít se uzdravit a dělat pro to maximum. Nevidíme proto východisko
revitalizace podkrušnohorské modelové oblasti ani v radikálních ekologicko –
fundamentalistických postojích, ani v pseudoliberálně ekonomických teoriích o zázračném
působení „neviditelné ruky trhu“ ve směru blíže nedefinovaného „ekonomického“ cíle.
Od tohoto pojetí se však mnozí moderní liberální teoretici distancují: “V konečném
pohledu totiž žádné ekonomické cíle neexistují. Ekonomické úsilí jednotlivců, stejně jako
služby, které jim tržní řád poskytuje, sestávají z alokace vždy omezených prostředků
k dosažení vzájemně si konkurujících konečných cílů, které jsou vždy
mimoekonomické. To ekonomické v našem úsilí pochází právě z této "osudové"
konkurence konečných cílů.
Z konkurence konečných cílů nelze vystoupit, nelze se jí vyhnout ani tehdy,
odehrává-li se pod plnou kontrolou jednotlivce: každému je vyměřen na světě k bytí
omezený čas a rozhodne-li se někdo, že tento čas nebo jeho část použije třeba na
lyžování, platí za to cenu, kterou je ztráta možnosti dělat v tomto čase cokoli jiného. To
platí i pro jiné zdroje, jako je zásoba surovin, zemědělské půdy, energie, kvalifikovaná
práce určitého druhu atd. Úkolem veškeré ekonomické činnosti je smířit vzájemně si
konkurující cíle plánů rozhodnutím, pro které z nich se mají omezené prostředky
použít.“ (T. Ježek 2002)
Bohužel, v kontextu zadaného projektu musíme konstatovat: „Snaha vlády ponechat osud
územních ekologických limitů těžby na obchodní dohodě mezi těžařem a majiteli nemovitostí
odhaluje zásadní slabinu politického systému zastupitelské demokracie - ovlivnitelnost
reprezentativní moci politické mocí ekonomickou, vedoucí až k ústupu z odpovědnosti za
aktivity s nevratnými a dlouhodobými globálními důsledky.“ (I. Dejmal 2006)
Vypracování scénáře sociálně ekonomické a ekologické revitalizace modelového regionu
by mělo pozitivně korelovat resp. reflektovat nejnovější poznatky a zásad „trvale udržitelného
rozvoje“ (TUR). 9
Další inspirativní formulace je možno nalézt zejména v „Ekologickém programu pro
Evropu“ z konference ministrů životního prostředí regionu EHK v Luzernu v dubnu 1993.
V tomto programu se zdůrazňuje role ekologických norem, integrace ekonomické a
ekologické politiky, všudypřítomnost ekologického faktoru v privatizačním procesu a
v investičních aktivitách, prosazování a využívání účinných ekonomických nástrojů
ekologické politiky. Stručně řečeno : nutnost soustavné symbiózy ekonomických
a ekologických přístupů k ekonomickému reprodukčnímu procesu na všech úrovních:
regionálních, státních, kontinentálních, globálních.
Cílem scénáře modelové oblasti Podkrušnohoří, založeném na rekultivaci krajiny
s výrazným rozsahem vodních ploch, na modernizaci dopravní a technické infrastruktury, na
humanizaci sídel a na zlepšení vzdělanostní a sociální struktury obyvatel, bude komplexní
9 Zákon č. 17/1992 Sb. ČR uvádí v § 6 tuto definici : „Trvale udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který
současným i budoucím generacím zachová možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom
nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů“.
134

zvýšení atraktivity oblasti pro zdejší obyvatelstvo i pro cestovní ruch domácí i zahraniční.
K tomu nepochybně přispěje odstranění hraničních překážek a zábran v rámci uplatňování
podmínek Schengenského protokolu a zvýšené využívání přírodních a klimatických podmínek
Krušných hor pro zimní a letní rekreaci.
To vše se může podařit společným úsilím centrálních, regionálních a lokálních orgánů a
institucí v průběhu jedné či dvou dekád. Významnou, možná rozhodující podmínkou je
dodržení územních ekologických limitů povrchové těžby z počátku 90.let minulého století.
V opačném případě by došlo k řádové prolongaci cílového stavu a nová, lákavější perspektiva
by se posunula do 2.poloviny 21.století.V tomto směru je proto velmi důležité usnesení
zastupitelstva Ústeckého kraje na podporu dodržení limitů těžby a odpisu zásob uhlí ze září
2008
Inspirativní pro tuto činnost mohou být zahraniční poznatky a zkušenosti z analogických
tzv. starých průmyslových regionů v SRN, Francii, Belgii, Velké Británii, jejichž
„revitalizace“ a ekonomická restrukturalizace započala před 20 – 30 lety a někde ještě
probíhá. Jejich aplikace však musí být uvážlivá s ohledem na určité odlišnosti v ekonomické,
geografické a sociální oblasti.
12.3 Obsah scénářů
Obsah scénářů vychází z výsledků provedené SWOT analýzy (viz aktivita A 413)
a respektuje dvě zásady:
• využívání lokálních a regionálních specifik a předností (přírodních, ekonomických,
demografických, sociálních)
• aktivní účast a pomoc vlády a centrálních orgánů v rámci státní regionální politiky.
Plná oprávněnost druhé zásady vychází ze zcela mimořádné míry ekologické a sociální
devastace regionu. Jde tudíž o určitou formu satisfakce či „splácení dluhu“ tomuto regionu
v důsledku předchozího kořistnického přístupu k budování „levné“ palivoenergetické
základny státu na úkor přirozené regenerace krajiny, zdravotního stavu, sídelní struktury
a životního prostředí zdejších obyvatel. Nelze se smířit s odmítavým postojem centra
k finančnímu podílnictví na zahlazování škod a dalších důsledků povrchového dolování,
s bagatelizováním míry devastace životního prostředí v SHP ve srovnání s jinými regiony,
s tempem útlumu a „ekologizace“ tepelných elektráren apod.
Formální pojetí scénářů není založeno na vypracování podrobného uzavřeného
a všezahrnujícího dokumentu, ale spíše na koordinaci cílené činnosti podnikových a územních
orgánů, institucí a občanských iniciativ, na sjednocování jejich zájmů směrem k revitalizaci
regionu. Scénář nemůže zakládat své „vize“ [lat. visum: vidění, obraz] jen na metodologii
operací s údaji, ale musí se pokusit i o návody jednání, aby ta či ona představa o budoucnosti
buď nenastala (černý scénář), nebo naopak byla pokud možno realizována (reálný či
optimistický scénář).
135

12.4 Verbálně formulované hypotézy jednotlivých variant scénáře
Na základě provedené SWOT analýzy byly nejprve odvozeny pracovní hypotézy
následujících tří variant strategického scénáře dalšího (modelovaného) vývoje pojednávané
oblasti, a to :
Varianta A („setrvačná“)
• V modelové oblasti pokračuje těžba hnědého uhlí na dnešní úrovni. V případě MUS
jsou respektovány ekologické limity, v případě SD (lom Bílina) pokračuje těžba
v rámci korekce limitů na základě usnesení vlády o tzv. „výměně“ území .
• Elektrárenství v oblasti setrvává na své současné kapacitě při modernizaci současných
zdrojů.
• Rekultivace postupují v dosavadním tempu a struktuře.
• Počet a struktura obyvatelstva stagnuje.
Varianta B („ústupová“)
• V oblasti překračuje těžba hnědého uhlí hranice současných ekologických limitů
u lomu ČSA (MUS).
• Elektrárenství v oblasti prodělává období rekonstrukce spojené s intenzifikací
a nárůstem výkonu dostavbou (např. nová elektrárna MUS – ČSA, nová elektrárna
v Úžíně).
• Rekultivace se dostávají do problémů, např. není řešeno blížící se uzavření lomu ČSA,
zhoršující se bilance vody pro hydrické rekultivace, nárůst ploch ponechaných
samovolné sukcesi apod.
• Ostatní výrobní podniky v oblasti stagnují.
• Snižuje se počet obyvatel, zhoršují se ukazatelé jeho kvalifikace
• Mírný, spíše symbolický nárůst v oblasti bydlící populace, který nachází po dosažení
produktivního věku své uplatnění v perimetru oblasti.
Varianta C („udržitelná“)
• V modelové oblasti dochází k jistému poklesu těžby hnědého uhlí v rámci současných
ekologických limitů a odepsáním dalších zásob za jejich rámcem.
• Elektrárenství v oblasti setrvává až mírně klesá při modernizaci a ekologizaci jeho
kapacit.
• Rekultivace postupují akcelerujícím trempem, v jejich struktuře se uplatňují hydrické
formy a řízená sukcese.
• Dochází k postupné diverzifikaci ekonomické struktury a řešení „brownfields“.
V průběhu brainstormingových sezení 10 byla navržena hierarchická struktura, obsahující
kritéria hodnocení a jejich preferenční vztahy. Bylo zvoleno 10 kriterií, rozdělených do tří
„pilířů“ 11 . Kriteria byla převážně navržena tak, aby vystihovala intensitu působení aktivit,
10 O jejich obsahu a formě viz např. (Říha a kol. 2006)
11 Výběr kriterií byl proveden gremiálně, se zřetelem na jejich kvantifikaci v časových řadách. Pokládáme zde
za vhodné připomenout, že v našem projektu jsou pod pojmem regionální disparity (synonymně: nerovnosti,
různosti, rozdílnosti, rozdíly) chápány a označovány ty meziúzemní ekonomické, sociální a environmentální
rozdíly, a to především v ekonomické výkonnosti a zaměstnanosti , které : a/ jsou vyvolány subjektivní lidskou
činností, a to především rozdílnou investiční aktivitou, rozvojem infrastruktury, vzdělávacího systému a
růzností podmínek bydlení- b/ jejich řešení je uchopitelné regionálním managementem a státní správou - Toto
136

které mají negovat či tlumit identifikované disparity a jsou maximalizačního typu: Čím je
vyšší hodnota, tím je varianta lépe hodnocena.
Ekonomický pilíř (E) – průmysl, zemědělství, služby, podnikání
E1 – Výše těžby hnědého uhlí (t/r)
E2 – Finanční hodnocení přínosů a společenských nákladů (Kč/r)
E3 – Bilance zemědělské půdy (měřeno v ha ± %)
Socio-kulturní pilíř (SK) – zdravotnictví, sociální péče, vzdělávání, kultura
SK1 – Mimo-regionální migrace (dojížďka za prací) 12 ( prac.)
SK2 – Vzdělanost, kvalifikace obyvatelstva (± % z celk. počtu obyvatel)
SK3 – Společensky negativní jevy 13 - reciproční hodnota četnosti
SK4 – Změna počtu pracovních míst (± prac.);
Environmentální pilíř (N) – ovzduší, voda, krajina, agrosystémy, ekosystémy
N1 – Retence vody v krajně (bilance příjmů a odtoků vody)
N2 – Vývoj hodnoty přírodního potenciálu (ohodnoceného tzv. hesenskou metodou)
N3 – Monitoring kvality přírodních složek životního prostředí – verbální hodnocení
Stanovení váhy jednotlivých pilířů (E, SK, N) považujeme za politickou záležitost,
příslušející vládní administrativě a krajské representaci. Pro dále uvedený a propočtený případ
byl zvolen poměr jejich vah ana partes.
12.5 Vlastní propočet
U modelů vícekriteriálního hodnocení variant (Fiala, 2003) je úloha zadána explicitně
seznamem variant A = {a 1 , a 2 , ..., a p } a seznamem kritérií F = {f 1 , f 2 , ..., f k } a hodnocením
variant podle jednotlivých kritérií ve tvaru tzv. kriteriální matice:
f 1
f 2 .... f k
a 1
y 11 , y 12 , ..., y 1k
Y = a 2 y 21 , y 22 , ..., y 2k .
.............
a p
y p1 , y p2 ,..., y pk
Prvky kriteriální matice y ij , i = 1, 2, ..., p, j = 1, 2, ..., k, vyjadřují informace o hodnocení
variant podle jednotlivých kritérií. Informace však mohou mít různou formu. Kardinální
informace vyjadřuje skutečné hodnoty, kterých dosáhly jednotlivé varianty při hodnocení
podle jednotlivých kritérií. Ordinální informace vyjadřuje pořadí dané varianty podle
jednotlivých kritérií. Relativní informace poměřuje párově varianty mezi sebou podle
jednotlivých kritérií. Cílem je najít variantu, která by podle všech kritérií dosáhla co
vymezení připomínáme proto, abychom předešli výtkám z opomenutí tzv. přírodovědných resp. naturálních
hledisek (kriterií).
12 Žádoucí tendencí je pokles dojížďky za prací
13 Žádoucí tendencí je pokles v absolutní či relativní míře počtu závadových osob
137

nejlepšího ohodnocení. Bez újmy na obecnosti můžeme předpokládat, že všechna kritéria jsou
maximalizačního typu. Čím je vyšší hodnota, tím je varianta lépe hodnocena. Na tento
standardní tvar je možno převést každou úlohu vícekriteriálního hodnocení variant.
Váhy
Většina metod vícekriteriálního rozhodování vyžaduje informaci o relativní důležitosti
jednotlivých kritérií, kterou můžeme vyjádřit pomocí vektoru vah kritérií
k
v = (v 1 , v 2 , ..., v k ) , ∑ v i = 1, v i ≥ 0.
i=1
Čím je důležitost kritéria větší, tím je větší i jeho váha. Získat od rozhodovatele přímo
hodnoty vah je velmi obtížné, avšak existují metody, které na základě jednodušších
subjektivních informací od rozhodovatele konstruují odhady vah.
Často se používá Saatyho metoda (Saaty, 1996) kvantitativního párového srovnání kritérií.
Při vytváření párových srovnání S = (s ij ), i,j = 1,2,...,k, se často používá stupnice 1,2,...,9
a reciproké hodnoty. Prvky matice s ij jsou interpretovány jako odhady podílu vah i-tého a j-
tého kritéria
s
v
i
ij
≅ , i, j = 1,2,...,k.
v
j
Této matici se říká Saatyho matice. Pro prvky matice S platí
s ii = 1
i = 1,2,...,k,
s ji = 1/s ij i,j = 1,2,...,k.
Důvody pro zvolený rozsah stupnice jsou okolnosti, že všechny prvky by měly být stejného
řádu; existuje i odpovídající vhodná verbální stupnice:
1 - rovnocenná kritéria i a j,
3 - slabě preferované kritérium i před j
5 - silně preferované kritérium i před j,
7 - velmi silně preferované kritérium i před j,
9 - absolutně preferované kritérium i před j.
Hodnoty 2,4,6,8 vyjadřují mezistupně. Prvky matice S jako odhady podílu vah nejsou
většinou přesně konzistentní, tzn. neplatí s hj = s hi s ij pro všechna h,i,j = 1,2,...,k.
Kdybychom sestavili matici V = (v ij ) , jejíž prvky by byly skutečné podíly vah
v
v
i
v
ij
= , i,j = 1,2,...,k,
j
potom by pro prvky této matice platilo v hj = v hi v ij pro všechna h,i,j = 1,2,...,k.
Váhy v i můžeme odhadnout z podmínky, že matice S se má od matice V "co nejméně
lišit". Interpretujeme-li výraz "co nejméně lišit" v obvyklém smyslu minimalizace součtu
čtverců rozdílu stejnolehlých prvků obou matic, dostáváme úlohu
138

za podmínky
2
⎛ v ⎞
i
∑∑ sij
→ min
⎜
i j v ⎟
j
F = −
⎝
⎠
k
∑ v i = 1, v i ≥ 0,
i=1
která vede na nekonvexní kvadratické programování, kde vznikají značné potíže při
výpočtech.
Saaty navrhl pro odhad vah použít vlastní vektor, odpovídající největšímu vlastnímu číslu
matice S.
Krok 1. Výpočet největšího vlastního čísla λ max matice S.
Krok 2. Výpočet vlastního vektoru w = (w 1 , w 2 , ..., w k ) řešením tzv. charakteristické rovnice
S w = λ max w.
Krok 3. Normování vypočítaného vlastního vektoru, tj. dělíme každou jeho složku součtem
Σw i i a obdržíme příslušné váhy v i .i
Pomocí interaktivního postupu je možno zpřesňovat odhady a zlepšit jejich konzistenci.
Rozhodovateli jsou předloženy společně prvky matice s ij a vypočtené podíly v i /v j
k porovnání a úpravě prvků s ij , na jejichž základě se vypočtou nové odhady vah atd.
Metoda AHP
Jednoduchou a účinnou metodou pro stanovení priorit v hierarchických vícekriteriálních
systémech je metoda AHP (Analytic Hierarchy Process), která při modelování preferencí
vychází z posloupnosti párových srovnání vhodně stanovených částí systému (Saaty, 1996).
Řešení probíhá ve třech krocích:
Krok 1. Vytvoření hierarchické struktury cílů, kritérií a rozhodovacích variant v několika
různých úrovních s rostoucí prioritou až po vrcholovou úroveň. Každá úroveň obsahuje části
s podobnými vlastnostmi, které umožňují srovnání.
Krok 2. Na každé úrovni hierarchie se provádí párové srovnání části systému. Počínaje
vrcholovou úrovní se postupuje dolů a vytváří se matice párových srovnání, na jejímž základě
se odhaduje vektor vah jednotlivých částí.
Krok 3. Kombinují se odhadnuté váhy jednotlivých částí systému k získání agregovaných vah
a vybere se varianta s největší agregovanou váhou.
Na následujícím schématu je znázorněna základní hierarchická struktura se 3 úrovněmi:
139

Schéma č. 12.1: Hierarchická struktura
C Í L
Kritérium f 1
Kritérium f 2
. . .
Kritérium f k
Varianta a 1 Varianta a
. . .
2 Varianta a p
Na každé úrovni hierarchie se provádí párové srovnání části systému. V našem schématu
jsou v jednotlivých úrovních hierarchie částmi systému cíl, k kritérií, p variant.
Určení vah pomocí kvantitativního párového srovnání je možno použít pro všechny
úrovně. Toto párové srovnání a výpočet vah variant probíhá stejným způsobem. Označme v =
(v 1 , v 2 ,..., v k ) váhy kritérií, které vyjadřují jejich relativní důležitost pro rozhodovatele.
Označme jako W = (w ij ) matici vah variant hodnocených podle jednotlivých kritérií, kde w ij
je váha varianty a i hodnocené podle kritéria f j . Potom agregovaná váha varianty a i z hlediska
všech kritérií se vypočte takto:
n
wi = ∑ v
jwij
, i=1,2,..., p.
j=
1
Agregované váhy variant představují určitý užitek, jako "nejlepší" varianta je vybrána
varianta s nejvyšší agregovanou vahou, případně je možno uspořádat je podle klesajících
hodnot agregovaných vah.
Expert Choice
Jedná se o softwarový produkt pro podporu rozhodování na základě metody AHP
(Analytical Hierarchy Process), který byl vyvinut T. Saatym a E. Formanem. Jedná se
o účinný systém na podporu rozhodování, který umožňuje systematický přístup
k rozhodovacím problémům.
Program je uživatelsky-přátelský a využívá
• jednoduchý systém ovládání,
• grafické znázorňování vztahů mezi prvky,
• kvalitativní i kvantitativní informace.
Základní vlastnost systému Expert Choice:
• Umožňuje do rozhodovacího modelu zaznamenat neomezené množství hierarchicky
členěných kritérií a hodnocených variant, a graficky znázorňovat vztahy mezi mnoha
stránkami rozhodovacího problému.
• Využívá metodu párových srovnání prvků (variant, kritérií) systému pro určení jejich
priorit (vah).
• Agreguje hierarchické priority (váhy) do celkových priorit všech hodnocených variant
rozhodovacího problému.
140

• Umožňuje provádět analýzu citlivosti uspořádání prvků na zvolené úrovni hierarchie
v závislosti na změnách preferenčních indexů prvků na vyšší úrovni této hierarchie.
K vlastním propočtům byl využit softwarový produkt Expert Choice. 14 Hierarchická
struktura problému obsahuje cíl (vybrání nejvhodnější varianty scénáře), vrstvu tří základních
pilířů, vrstvu konkrétních kritérií pro jednotlivé pilíře a konečnou vrstvu variant scénářů (viz
Obr. č. 12.1) .
Obr. 12.1: Hierarchická struktura problému
Dále probíhalo párové srovnání kritérií, porovnání důležitosti pilířů, porovnání důležitosti
kritérií v rámci pilířů a porovnání důležitosti variant podle jednotlivých kritérií. Tato párová
srovnání jsou uskutečněna s využitím Saatyho devítibodové stupnice: Z výsledků párových
srovnání vypočteny lokální váhy prvků systému. Na následujících obrázcích jsou uvedeny
jako příklad párová srovnání důležitosti kritérií v rámci socio-kulturního pilíře ve formě
matice (Obr. č. 12.2) a výpočet lokálních vah kritérií v rámci socio-kulturního pilíře (Obr. č.
12.3).
14 Softwarový produkt Expert Choice umožňuje provádět párová srovnání důležitosti prvků systému několika
způsoby: a/ počáteční určení směru preference, b/ s využitím verbální stupnice, c/ v matici, d/ v dotazníku, e/
graficky.
141

Obr. 12.2: Párové srovnání důležitosti kritérií v rámci socio-kulturního pilíře
Obr. č. 12.3: Výpočet vah kritérií v rámci socio-kulturního pilíře
142

Taková párová porovnání prvků byla provedena ve všech vrstvách systému. Program
následně agreguje hierarchické váhy do globálních agregovaných vah všech hodnocených
variant rozhodovacího problému a provede uspořádání variant podle velikosti vah.
Tímto postupem dospějeme k následujícím hodnotám ukazatele charakterizujícího celkové
hodnocení jednotlivých variant: A/ 0,660 B/ 0,254 C/ O,087.
Obr. č. 12.4: Výsledky hodnocení variant strategického scénáře Podkrušnohoří
Program Expert Choice poskytuje přehled celé hierarchické struktury a vah všech prvků
systému (Obr. č. 12.5).
Expert Choice rovněž umožňuje provádět analýzu citlivosti srozumitelnou formou,
pomocí několika grafů, do nichž je možné přímo nanášet měnící se preference či důležitost
kritérií a okamžitě pozorovat změny, jakými projde konečné pořadí hodnocených variant (viz
Obr.č. 12.6). Výsledky analýzy citlivosti ukazují na výraznou stabilitu vybrané varianty C-
udržitelného rozvoje.
143

Obr. č. 12.5: Přehled hierarchické struktury a vah všech prvků systému
Obr. č. 12.6: Analýza citlivosti variant strategického scénáře Podkrušnohoří
144

12.6 Interpretace výsledků a diskuse
Na základě provedeného komplexního hodnocení lze označit jako nejhodnotnější variantu
C (udržitelná), méně příznivá je varianta A (setrvačná) a nejméně je hodnocena varianta B
(ústupová).
Výsledky hodnocení jsou podmíněny: 1/ volbou kriterií- 2/ váhami připisovanými
jednotlivým „pilířům“ kriterií. Je účelné znovu připomenout: Stanovení váhy jednotlivých
pilířů (E, SK, N) je implicitně dáno politickými rozhodnutími příslušejícími vládní
administrativě a krajským representacím, v dokumentaci jako je Státní energetická politika,
Státní surovinová politika, územní a zastavovací plány atd. Téměř veškerá dokumentace
tohoto typu je v současnosti novelizována.
Literatura:
Fiala, P.: Modely a metody rozhodování. Praha, Oeconomica. 2003
Jablonský J. : Operační výzkum. Praha, Profesional Publishing. 2002
Říha J. a kol.: Multikriteriální hodnocení. Analýza variant přestavby železničního uzlu Brno. Praha, Ecoimpakt.
2007
Saaty, T.L.: The Analytic Hierarchy Process. Pittsburgh, RWS Publications. 1996
Šulc O.: Prognostika od A do Z. Praha, SNTL. 1987
Veber J. a kol.: Management kvality, environmentu a bezpečnosti práce. Praha, Management Press. 2006
145

13. Souhrn
Publikace „Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří – II. část
Teoretická východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti“ byla vypracována
v rámci programu WD „Výzkum pro řešení regionálních disparit“ v kontextu projektu, který
Ministerstvo pro místní rozvoj ČR zadalo pod registrační číslem WD-44-07-1 ke zpracování
Fakultě životního prostředí Univerzity J. E. Purkyně pod názvem: „Modelové řešení
revitalizace průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří“.
Navazuje na vydanou – I .část Přírodní a sociálně ekonomické charakteristiky disparit
průmyslové krajiny v Podkrušnohoří. (Vráblíková J. a kol. září 2008, 182s., ISBN 978-80-
7414-019-8).
Předkládaná publikace je výstupem prací autorského kolektivu z dílčího cíle projektu DC
002 „Teoretická východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti“, jehož úkolem
bylo získat relevantní údaje pro problematiku revitalizace vycházející z biologických principů
v oblasti krajiny, specifikovat vybraná environmentální rizika a stanovit možnosti jejich
nápravy. Je zaměřená na metodické přístupy revitalizace území v rámci oblasti
Podkrušnohoří, uplatnitelné v dalších průmyslových regionech a územích po těžbě uhlí, nejen
v České republice, ale i v ostatních středoevropských regionech, které obdobně jako
Podkrušnohoří jsou charakteristické výrazným antropogenním postižením krajiny. Publikace
je rozčleněna do dvanácti kapitol.
V kapitole prvé („Antropogenní zátěž a její charakteristika“) je podána charakteristika
dosavadního vývoje a současného stavu zátěže jednotlivých složek životního prostředí
v oblasti pánevních okresů Chomutov, Most, Teplice a Ústí n/L. Jsou zde specifikovány
konkrétní problémy těchto okresů z environmentálního i sociálně-ekonomického hlediska,
provedeno jejich utřídění ve smyslu tzv. SWOT analýzy. Možnosti obnovy antropogenně
postižené krajiny v Severních Čechách jsou ve stejnojmenné kapitole druhé podrobně
pojednány na případě rekultivace území po povrchové (lomové) těžbě uhlí. Po zhodnocení
historie rekultivací v tomto regionu jsou charakterizovány technologie různých typů
rekultivací (rekultivace zemědělské, lesnické, hydrické, rekultivace skládek odpadů, odkališt a
složišť) a metodické postupy jejich provádění včetně problematiky legislativní. Rekultivace
charakterizované jako soubor opatření přispívající k obnově produkčnosti a funkčnosti krajiny
se pak propojují do fenoménu revitalizované krajiny. Kapitola třetí – „Revitalizace krajiny“,
je věnována terminologii obnovy krajiny, stresovým faktorům působícím zátěž prostředí a
metodickým základům revitalizace krajiny. Jsou zde uvedeny obecné příklady postupů, jak je
možno provádět revitalizace: vodního režimu krajiny, kulturní a sídelní krajiny a
antropogenně vzniklých segmentů krajiny. Pozornost je věnována stanovení cílů a metod
revitalizace jako jsou sukcese, řízená sukcese, ekologická revitalizace, revitalizace
zemědělských a lesních ekosystémů. Závěr této části je věnován výběru vhodných a finančně
nenáročných metod vyhodnocování a posuzování úspěšnosti revitalizace rekultivovaných půd.
Problematika návratu člověka do revitalizované krajiny – resocializace – a příklady této
aktivity v regionu jsou pojednány ve čtvrté kapitole. Teoretickými východisky pro řešení
disparit v horninovém prostředí, jejich identifikací v Podkrušnohoří se zabývá kapitola pátá.
Další část je zaměřena na postup revitalizace vodních toků, které byly nevhodně upraveny a
neplní vodohospodářské a environmentální funkce. Pozornost je věnována zejména
revitalizaci drobných toků (kapitola šestá).
Důležitou krajinotvornou funkci má zemědělská výroba, jejíž současná problematika a
vývojové tendence v daném regionu jsou diskutovány v sedmé kapitole, zaměřené na trvalé
travní porosty, jejich funkci, využití v modelové oblasti a vývojové tendence ve venkovském
prostředí. Tento region vykazuje největší útlum a nejnižší intenzitu zemědělské výroby v ČR.
Cestu k žádoucí změně vidíme v realizaci nových přístupů a technologií při využívání
146

půdního fondu, produkci zdravých potravin, obnovitelných zdrojů energie na bázi biomasy i
produkci surovin pro průmysl.
Metoda hodnoceni revitalizace poškozeného území, integrující environmentální a
sociálně-ekonomická kritéria, použitelná ex post i ex ante, je popsána v osmé kapitole,
(„Integrace environmentálních a sociálně–ekonomických kritérií jako předpoklad účinnosti
revitalizace poškozeného území“). Na základě mapových a GISových podkladů byla pro
modelové území určena současná struktura krajinného pokryvu dle biotypů (celkem 28 typů).
Původní tzv. hesenskou metodou monetárního hodnocení biotopů, adaptovanou na podmínky
ČR (Seják, Dejmal a kol. 2003) byla určena hodnota tzv. ekologické služby předmětného
území a s jeho pomocí diskutovány různé trajektorie jeho revitalizace. Nejdůležitější
předpoklad úspěšné revitalizace poškozeného území lze spatřovat v co nejrychlejším návratu
vody do jeho povrchových vrstev, souběžném návratu vegetace zakládající postup k její
klimaxové podobě a agroenvironmentálnímu využívání revitalizovaného území.
Závěrečné kapitoly monografie jsou věnovány organizační a sociologické problematice
revitalizace. V kapitole deváté jsou zrekapitulována teoretická východiska pro možnost
revitalizace a resocializace antropogenně postiženého území v podmínkách územního
plánování regionálního měřítka.
Realizace revitalizačních procesů sleduje i zvýšení sociálního potenciálu regionu. Tomuto
nezcela běžnému pojmu, jeho definici a způsobu kvantifikace je určena kapitola desátá.
Teoretické aspekty, koncepce a sociologické šetření v oblasti Podkrušnohoří o postojích
obyvatel v regionu, struktura výsledků provedeného sociologického šetření (837 respondentů)
jsou obsahem kapitoly jedenácté.
Obsahově publikace graduje v kapitole dvanácté: Na základě provedené SWOT analýzy
byly odvozeny pracovní hypotézy tří variant strategického scénáře dalšího (modelovaného)
vývoje sledované oblasti, a to varianta A („setrvačná“), varianta B („ústupová“) a varianta C
(„udržitelná“). V průběhu brainstormingových sezení byla navržena hierarchická struktura,
obsahující kritéria hodnocení a jejich preferenční vztahy. Na základě provedeného
komplexního hodnocení variant lze označit jako nejhodnotnější variantu C (udržitelná), méně
příznivá je varianta A (setrvačná) a nejméně je hodnocena varianta B (ústupová). Stanovení
váhy jednotlivých kriterií je implicitně dáno politickými rozhodnutími příslušejícími vládní
administrativě a krajským reprezentacím, v dokumentaci jako je Státní energetická politika,
Státní surovinová politika, územní a zastavovací plány atd. Téměř veškerá dokumentace
tohoto typu je v současnosti novelizována.
Publikace je určena jako doplňující materiál pro navrhování metodických postupů
revitalizace na území pánevních okresů. Je dílčím podkladem pro řešení problematiky disparit
ve strukturálně postižených regionech a může přispět i pro zefektivnění regionální politiky.
Může být využita i pro výukové účely studentů v rámci studijního oboru Revitalizace krajiny.
147

Summary
The publication entitled “The Revitalization of Anthropogenic Afflicted Landscape
under the Ore Mountains – Second Part : Theoretical Base for the Possibility of
Revitalization of a Territory in the Model Area” has been worked up within the program WD
“Research on the Solution of Regional Disparities” in context of the project that was ordered
by the Ministry of Local Development for elaboration at the J.E. Purkyně University, Faculty
of the Environment, under the title “The Model Solution of the Revitalization of industrial
regions and territories at the example of Podkrušnohoří (the Area under the Ore
Mountains Range)“.
It concurs the first part „The Natural and Social-economical characteristics of the
disparities in the industrial landscape Podkrušnohoří“ (Vráblíková J. a kol., září 2008, 182s.,
ISBN 978-80-7414-019-8).
The submitted issue represents the output of works of the team of authors, done in a partial
target of the project DC 002 “The Theoretical Base for the Possibility of Revitalization of a
Territory in a Model Area”. Its task was to obtain relevant data concerning the revitalization
based on biological principles of a landscape and to specify selected environmental risks and
to determine possibilities of their remedy. It is oriented at methodical approaches to the
revitalization of the area of Podkrušnohoří that could be used in other industrial regions and
areas not only in the Czech Republic but in all middle European regions that are similarly
afflicted by strong anthropogenic impacts. The publication is divided into twelve chapters.
The first chapter (“The Anthropogenic Load and its Characteristic”) gives the
characteristics of the up to now development and the present state of the load on particular
components of the environment in the coal basin districts of Chomutov, Most, Teplice a Ústí
n.L. Concrete problems of these districts are specified here from the environmental and
social-economical points of view and their classification by means of the SWOT analysis is
given here, too.
In the second chapter, the possibilities of recovery of the anthropogenic afflicted North
Bohemian landscape have been treated in detail and shown at the example of the opencast
coal-mining. The evaluation of the history of recultivation in this region is followed up with
characteristics of technologies of various types of recultivation (agricultural, silvicultural,
hydric recultivation, recultivation of landfills, of dumps and sludge beds) and with methodic
operating instructions including the legislation. The recultivations which are characterized as
a set of actions contributing to the renewal of fruitition and functionality of a landscape are
then interconnected into the phenomenon of revitalized landscape.
The third chapter – “The Revitalization of a Landscape” is dedicated to the terminology of
the landscape renewal, to the environmental stress factors and to the methodic principles of
landscape revitalization. There are common examples given here of procedures how to
revitalize: the water regime of a landscape, cultural and residential landscapes and landscape
segments which came into being due to the anthropogenic activity. Attention is paid to
revitalization goal and methods settings like as succession, controlled succession ecological
revitalization, revitalization of agricultural and silvicultural ecosystems. At the close the
choice of simple methods is given how to evaluate and expertise the fruitfulness of
revitalization of recultivated soils.
The problems of resocialization – the comeback of man into the revitalized landscape –
and examples of such activities have been dealt with in the fourth chapter. The fifth chapter
deals with theoretical starting points for the solution of disparities in the rock environment
and with their identification in Podkrušnohoří. The following part concentrates at the process
148

of revitalization of the watercourses that have not been laid out well and that do not perform
their environmental and water utilization functions. The attention has been paid especially to
the revitalization of small watercourses (the sixth chapter).
The agricultural production has an important landscape forming function - its current
issues and developments in the region are discussed in the seventh chapter, focused on
permanent grassland, their function and usage in the model areas and development trends in
rural areas. This region recorded the largest decline and the lowest intensity of agricultural
production in the Czech Republic. The way to desirable changes we see in the implementation
of new approaches and technologies for the use of land holdings, healthy food production,
renewable energy sources based on biomass and production of raw materials for industry.
The method of assessing the rehabilitation of damaged areas, integrating environmental
and socio-economic criteria, applied ex post and ex ante, is described in the eighth chapter (
"The integration of environmental and socio-economic criteria as a prerequisite for the
effectiveness of the rehabilitation of damaged areas“). Based on the maps and GIS documents
the current structure of land cover by natural habitats (total of 28 types) was determined to the
model area.
By means of the original method of monetary evaluation of habitat (the so called Method
of Hessen), adjusted to the conditions of the Czech Republic (Seják, Dejmal et al. 2003), the
value of the “environmental services of the territory” was determined and different
trajectories of its revitalization has been discussed using the method. The most important
prerequisite of successful revitalization of damaged areas can be attributed to the swiftest
possible return of water to the surface layers, the parallel return of vegetation establishing a
procedure for its climax form and for an agroenvironmental use of the revitalized territory.
The final chapters of the issue are devoted to organizational and sociological problems of
the revitalization. In the ninth chapter the theoretical base of the possibility of the
revitalization and resocialization of anthropogenically affected areas in terms of land-use
planning in regional scale is recapitulated.
The implementation of revitalizing processes monitors the increase of the social potential
of the region. This a little unusual term, its definition and the method of its quantification is
explained in the tenth chapter. Theoretical aspects, conceptions and a sociological survey in
the area of Podkrušnohoří on the attitudes of people in the region, the structure of the results
of the sociological survey (837 respondents) are the contents of the eleventh chapter.
The publication intensifies in the twelfth chapter: Based on the SWOT analysis the
working hypotheses were derived of three strategic options for further scenarios of the next
(modeled) development of the area: variant A ("the inert one"), variant B ("the recessive one")
and option C ("the sustainable one"). During brainstorming sessions a hierarchical structure
was designed, including evaluation criteria and their preferential relations.
On the basis of a comprehensive assessment of options the variant C (the sustainable one)
can be described as the most valuable one, less favorable is the variant A (the inert one) and
the variant B (the recessive one) was evaluated as the last in row. Determining the weight of
particular criteria is implicitly given by political decisions of the government administration
and regional authority bodies in documents such as the National Energy Policy, State resource
policy, landscape planning and building plans etc. Almost all the documentation of this type is
being currently updated.
The publication is intended as supplementary material for the design of methodologies for
the revitalization of the coal-basin regions. It serves as a partial basis for addressing
disparities in the structurally afflicted regions and it can contribute to get the regional policy
to a more efficient level. It can be used for students´ training purposes in the field of study
“The Revitalization of a landscape”, too.
149

Přílohy:

Přílohy: Vzor dotazníku (viz. kapitola 11.)
U n i v e r z i t a J a n a E v a n g e l i s t y P u r k y n ě
v Ú s t í n a d L a b e m
FAKULTA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ A PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA
DOTAZNÍK PRO OBYVATELSTVO
PODKRUŠNOHORSKÝCH OKRESŮ ÚSTECKÉHO KRAJE
A. STABILITA OBYVATELSTVA A PRACOVNÍ POMĚRY
1. Stěhoval/a jste se po roce 1990 ano – 1 a kolikrát …… ne – 2
2. Pokud ano, vaše předcházející bydliště bylo:
1 - ve stejné obci 2 - ve stejném okrese 3 - ve stejném kraji 4 – jinde
3. Pokud ano, jaké byly hlavní důvody pro vaše poslední stěhování:
(zakroužkujte 1 nebo i více důvodů, pokud jsou stejně významné)
1-bytové 2-rodinné 3-pracovní 4-životní prostředí 5-jiné důvody
4. Uvažujete o tom, že byste se z obce/oblasti v nejbližší době odstěhoval/a
1 - rozhodně ano 2 - spíše ano 3 - spíše ne 4 - rozhodně ne 8 – NEVÍM
5. Co Vám výrazně znepříjemňuje život, že by jste byli ochotni se z místa/oblasti
vystěhovat (mimo region)
……………………………………………………………………………………………………………
6. Jak významné pro vaše možné rozhodnutí přestěhovat se jsou následující motivy:
Označte: 1 jednoznačně ano 2 spíše ano 3 spíše ne 4 rozhodně ne 5 nevím
podstatné zlepšení bytových poměrů 1 2 3 4 5
získání práce nebo lepší uplatnění v práci 1 2 3 4 5
výrazné zlepšení ekonomického ohodnocení vaší práce 1 2 3 4 5
místo s lepším životním prostředím 1 2 3 4 5
především velké město s mnoha možnostmi 1 2 3 4 5
následování rodiny, partnera/ky, jiné rodinné důvody 1 2 3 4 5
špatné mezilidské vztahy 1 2 3 4 5
jiné závažné důvody, uveďte……………………………… 1 2 3 4 5
7. Čím je pro Vás místo/oblast Vašeho bydliště naopak nejvíce přitažlivé, vzácné, jiná
místa/oblasti to nemají a proto by Vám bylo líto to opustit …………………………………..
.……………………………………………………….........................................................................
8. Jak obtížné by pro vás při možném přestěhování bylo změnit současné podmínky:
Označte: 1 jednoznačně ano 2 spíše ano 3 spíše ne 4 rozhodně ne 5 NEVÍM
vlastnictví bytu/domu 1 2 3 4 5
kontakty s rodinnou a příbuzným 1 2 3 4 5
přátelé, sociální kontakty 1 2 3 4 5
zájmy a koníčky, které zde pěstuji 1 2 3 4 5
současná vazba na práci 1 2 3 4 5
celkově město/obec kde žiji 1 2 3 4 5
vztah k celé okolní krajině, regionu 1 2 3 4 5
jiné…………………… 1 2 3 4 5
9. Jak jste dnes celkově spokojen/a s životem v místě vašeho bydliště
Označte: 1 jednoznačně ano 2 spíše ano 3 spíše ne 4 rozhodně ne
5 NEHODNOTÍM
10. Uvažujete, že v budoucnosti budete měnit svůj byt za lepší nebo jiný
Označte: 1 jednoznačně ano 2 spíše ano 3 spíše ne 4 rozhodně ne
5 NEHODNOTÍM

11. Jak jste celkově spokojen/a se svým zaměstnáním
1 - velmi spokojen 2 - spíše spokojen 3 - spíše nespokojen 4 - velmi nespokojen
9 - NETÝKÁ SE
12. Změnil/a jste po roce 1990 profesi Ano – 1 kolikrát…… Ne – 2 NETÝKÁ SE – 9
13. Byl/a jste po roce 2000 nezaměstnaný/á Ano – 1 Ne – 2 NETÝKÁ SE – 9
14. Účastnil jste se v posledních 5 letech nějakých rekvalifikačních kurzů zabezpečovaných
státem, splnily vaše očekávání Ano – 1 Ne – 2 NETÝKÁ SE – 9
15. Byl by jste ochoten v případě ztráty zaměstnání :
rekvalifikovat se Ano – 1 Ne – 2 NEVÍM - 9
dojíždět do zaměstnání značně déle Ano – 1 Ne – 2 NEVÍM - 9
vykonávat méně kvalifikovanou práci Ano – 1 Ne – 2 NEVÍM - 9
vykonávat jinou, méně placenou práci Ano – 1 Ne – 2 NEVÍM - 9
změnit kvůli novému zaměstnání bydliště Ano – 1 Ne – 2 NEVÍM - 9
B. HODNOCENÍ PODNIKATELSKÉHO PROSTŘEDÍ A VEŘEJNÉ SPRÁVY
16. Jaké máte osobní zkušenosti s činností úřadů v posledních 5 letech:
1 jednoznačně dobré, 2 spíše dobré, 3 spíše špatné, 4 rozhodně špatné,
5 NEMÁM ZKUŠENOST
obecního/městského úřadu 1 2 3 4 5
sociální úřady 1 2 3 4 5
úřady práce 1 2 3 4 5
krajské úřady 1 2 3 4 5
jiné úřady 1 2 3 4 5
17. Víte, zda vaše obec/oblast – v níž bydlíte – má zpracovánu nějakou koncepci rozvoje
(územní plán, strategický plán, program rozvoje apod.) Ano - 1 Ne - 2 NEVÍM - 9
18. Pokuste se ocenit následující místní podmínky pro podnikání v obci/městě:
1 jednoznačně dobré, 2 spíše dobré, 3 spíše špatné, 4 rozhodně špatné,
5 NEMÁM ZKUŠENOST
počet pracovních sil 1 2 3 4 5
kvalita pracovní síly 1 2 3 4 5
získání objektů nebo pozemků k podnikání 1 2 3 4 5
infrastruktura, suroviny 1 2 3 4 5
dopravní poměry 1 2 3 4 5
poloha v regionu 1 2 3 4 5
podpora veřejnou správou 1 2 3 4 5
19. Jak odhadujete hospodářský rozvoj Vaší obce/oblasti v příštích 5 letech
Příznivě - 1 tak napůl - 2 nepříznivě - 3 NEDOVEDU POSOUDIT – 9
20. Jaké/á opatření by se mělo/a realizovat případně jaké záměry by přispěly k podpoře
sociálního a hospodářského rozvoje vaší obce/oblasti ………………………………………
………………..……………………………………………………………………………………………
C. HODNOCENÍ ZMĚN V ÚZEMÍ A KRAJINĚ
21. Jak vnímáte vývoj jednotlivých složek (faktorů) životního prostředí (ŽP) v obci/oblasti,
kde žijete po roce 1989
1- zlepšení 2 – přibližně stejná úroveň 3 – zhoršení 4 – NEDOKÁŽU POSOUDIT
Množství škodlivin v ovzduší 1 2 3 4
Kvalita povrchových vod 1 2 3 4
Vzhled obce 1 2 3 4
Ochrana přírody 1 2 3 4
Chování občanů k životnímu prostředí 1 2 3 4

y jste všeobecně charakterizoval krajinu, ve které leží vaše obec:
1 – pěkná 2 – ani pěkná, ani ošklivá 3 - ošklivá
1 – výjimečná 2 – normální 3 - devastovaná
1 – rychle se měnící 2 – mění se jen pomalu 3 – neměnná
23. Krajina v okolí vaší obce se v posledních po roce 1990
1- zlepšuje 2 – stagnuje 3 – zhoršuje
24. Domníváte se, že přírodní podmínky ve vašem regionu jsou pro život:
1 – výborné 2 – průměrné jako v ČR 3 – jen trochu horší než jinde 4 – špatné
25. Která z následujících dvojic nejlépe vystihuje situaci ve vaší obci/městě
1 - periferní nebo 2 - centrální(středisková) 1 - tradiční nebo 2 - moderní
1 - chudá nebo 2 - bohatá 1 - strnulá nebo 2 - měnící se
1 - výjimečná nebo 2 - nijak výjimečná 1 - udržovaná nebo 2- zanedbaná
26. Myslíte si, že těžba a energetika by se měly podílet mnohem více na obnově zdejší
krajiny
1-rozhodně ano 2-spíše ano 3-podílí se dostatečně 4-podílí se nedostatečně
5-NEVÍM
27. Další perspektivy energetiky v regionu by měly spočívat v:
1- pouze obnově a modernizaci současných elektráren
2- další výstavbě moderních elektráren, podmíněné snížením současného množství emisí
3-postupném útlumu energetiky v regionu a zaměření na podporu jiného průmyslu
4-nemám k tomu názor
28. Schválená územně plánovací dokumentace Ústeckého kraje resp. Severočeské
hnědouhelné pánve stanovuje konkrétní záměry ke zlepšení komunikační sítě. Seřaďte
vybrané příklady z dopravy silniční, železniční a cykloturistiky podle významu
od 1-stěžejní po 10-okrajový. Každou hodnotu použijte jen jednou.
a. I/8 Kladruby (Kladrubská spojka) – Teplice – Cínovec, cílově s obchvatem Dubí
b. R7 (Praha) – Panenský Týnec – Chomutov
c. I/27 Teplice – Litvínov – Most – (Žatec), s obchvaty Duchcova, Lomu a napojení zóny
Triangle
d. I/30 Teplice – Přestanov – Ústí n. L.
e. R7 – I/27 mimoúrovňová křižovatka Vysočany – Velemyšleves
f. I/13 Bílina, úprava průtahu
g. Doubravská spojka – jihovýchodní tangenta Teplic, propojení I/13 a I/3
h. Železniční trať č. 130 Chomutov – Ústí n. L. – (Děčín), vč. přestavby žst. Teplice v Č. a
Chomutov
i. Propojení sítě ČD a Deutsche Bahn (projekt Euro-Cesty) (Žatec) – Most – Moldava
v Krušných horách – (Holzhau – Freiberg – Chemnitz), součástí obsluha zóny Joseph a
Triangle
j. Cyklistické stezky: Labská stezka, Most – Doksy, Ohře, Krušnohorská magistrála
29. Koncepční materiál Ústeckého kraje s časovým horizontem 2020 vymezuje ve 4
oblastech priority rozvoje. Sestavte pořadí podle důležitosti v každé oblasti
od 1-nejvíce po 5-nejméně, každou známku použijte jen jednou.
Ekonomická oblast
a. rozvoj nových malých a středních podniků se zaměřením na inovace
b. podpora stávajících podniků a rozvoj technologií šetrných k životnímu prostředí
c. rozvoj primárního sektoru (zemědělství, lesnictví, rybolov)
d. omezení rozsahu dopravy a přepravních nároků
e. rozvoj cestovního ruchu (infrastruktura, management, příslušné služby)

Sociální oblast
a. rozvoj zaměstnanosti a snížení nezaměstnanosti
b. zvyšování vzdělanosti a kvalifikace obyvatelstva
c. revitalizace obcí a měst (bytový fond, kulturní a technické památky)
d. zlepšení zdravotního stavu obyvatelstva
e. omezení sociálně nežádoucích jevů (např. potratovost, kriminalita)
Environmentální oblast
a. zvýšení investic na ochranu životního prostředí
b. zvyšování kvality ovzduší (snižování produkce emisí)
c. revitalizace nevyužívaných ploch a objektů a sanace starých ekologických zátěží
d. snížení produkce odpadů (šetrné nakládání, recyklace)
e. podpora ekologické funkce krajiny prostřednictvím rozmanitosti jejího využití
Správa věcí veřejných
a. zapojení občanů do veřejného života (na krajské a místní úrovni)
b. tvorba grantových programů a projektů
c. zlepšení přístupu obcí k ochraně životního prostředí
d. vytvoření managementu udržitelného rozvoje
e. snížení celkové zadluženosti obcí
30. Co si myslíte o prolomení limitů těžby hnědého uhlí v Podkrušnohoří z roku 1991
a. v obecné poloze – jsem:
jednoznačně pro – 1 pro s podmínkami – 2 jednoznačně proti – 3
NEMÁM NÁZOR – 4
b. v konkrétním případě Horního Jiřetína a Černic: ……………………………………….…
……………………………………………………………………………………………………
Ještě jednou díky za vaši spolupráci.
Doplňte, prosím, o sobě základní údaje:
Pohlaví: muž – 1 žena – 2
Věková skupina: 15-29 let 1, 30-44 let 2, 45-59 let 3, 60+ let 4
Stav: svobodný/á – 1 ženatý/vdaná - 2 rozvedený/á – 3 ovdovělý/á - 4
Vzdělání: neukončené a ZŠ – 1 vyučen/a a SŠ bez maturity – 2 SŠ s maturitou – 3
vysokoškolské – 4
Kategorie povolání: dělník 1, zaměstnanec 2, úředník 3, vedoucí pracovník 4, podnikatel 5,
student 6, žena v domácnosti či MD 7, důchodce 8, nezaměstnaný 9
Odvětví zaměstnání: zemědělství 1, hornictví 2, zpracovatelský průmysl 3, energetika 4,
stavebnictví 5, obchod a cestovní ruch 6, doprava a pošty 7, školství 8, zdravotnictví 9, ostatní
činnosti 0
Domácnost: jednočlenná 1 s partnerem/kou 2 sám s dítětem, dětmi 3 s partnerem, dítětem,
dětmi 4 jinak určená 5
Místo bydliště: ………………………………….
Byt: vlastní - 1 podnájem - 2
Dům: rodinný - 1 bytový a jiný - 2
Děkujeme Vám za ochotu!
ČÍSLO DOTAZNÍKU: TAZATEL / KOD ÚZEMÍ: /
DATUM: … /. .. / 2008
Kontaktní údaje: jerabek@sci.ujep.cz nebo petr.jirasek@ujep.cz
V případě, že se z Vaší strany vyskytnou k danému tématu další poznatky, uveďte je prosím zde případně na
samostatný list.

Název: REVITALIZACE ANTROPOGENNĚ POSTIŽENÉ KRAJINY
V PODKRUŠNOHOŘÍ
II. část Teoretická východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti
Autorský kolektiv:
Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc., Doc. RNDr. Miroslava Blažková, Ph.D.,
Doc. Ing. Miroslav Farský, CSc., Doc. RNDr. Milan Jeřábek, Ph.D.,
Doc. Ing. Josef Seják, CSc., Prof. Ing. Miloslav Šoch, CSc.,
Ing. arch. Karel Beránek CSc., RNDr. Petr Jirásek, Ing. Martin Neruda, Ph.D.,
Ing. Petr Vráblík, Ph.D., Ing. Jaroslav Zahálka, CSc.
Vědecký redaktor: Doc. MVDr. Pavel Novák, CSc.
Recenzenti: Doc. RNDr. Jiří Anděl, CSc.
Ing. František Loudát, CSc.
Doc. Ing. Ladislav Slavík, DrSc.
Technický redaktor: Bc. Tomáš Přikryl
Vydavatel: Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Fakulta životního prostředí
Vydání: první
Náklad: 200 ks
Rozsah stran: 154 s.
Tisk: MINO, Ústí nad Labem
ISBN: 978-80-7414-085-3