| ÄŒtvrtletnÃk posluchaÄÅ¯ a pÅ™iznivcÅ¯ stanice ÄŒeskÃ½ rozhlas â€“ Vltava

| Čtvrtletník posluchačů a přiznivců 

stanice Český rozhlas – Vltava

Klára Adamová: Servis,1990 

Foto: Irena Armutidisová

Obsah 

1 

 

Philip Glass 

exkluzivně 

na Vltavě 

 

Vánoce 

v Evropě 

 

Vánoce 

Euroradia 

 

Gastronomický 

silvestr 

 

Rozhlasový rok 

Drazí posluchači 

a členové Klubu Vltava, 

 

Rock a poezie 

 

Nové tváře 

severského 

divadla 

Albert Camus 

William 

Shakespeare 

Jan Čep 

Caesarius 

a Homér 

Krok stranou 

Karla Michala 

Johanna Elisabeth 

Westonová 

Žáci Rudolfa 

Firkušného 

Skladatel 

František 

Chaloupka 

Radiodokument 

Nejsem sama 

 

K. B. Jirák 

Alma a Gustav 

Gustav 

Flaubert 

Česká próza 

Robert le Diable 

hlavním článkem tohoto magazínu je exkluzivní 

rozhovor s minimalistou Philipem Glassem. 

Minimalismus se snaží pracovat s minimem prostředků, 

třeba jen s jedním opakovaným motivem. Někdy 

minimalistům závidím. S kolika motivy, tématy, žánry, 

slohy, artefakty a informacemi musíme pracovat na 

Vltavě! Kultura má tolik projevů, že je opravdu těžké 

je roztřídit a rozmístit do vysílání tak, aby se vzájemně 

nestíraly, ale podporovaly. O to více si vážíme toho, 

že vltavské publikum je tolerantní, není uzavřeno 

do škatulek jednotlivých žánrů a zajímá se o dění 

v nejrůznějších koutech světa umění. Je pro mne radost, 

že mohu právě takovému publiku popřát radostné 

Vánoce, svátky přesahující náš pozemský obzor, a také 

veselého Silvestra, který na Vltavě věnujeme kulturnímu 

fenoménu mražených potravin... 

Tedy, pokud . prosince nenastane konec světa, 

který hodláme ve vysílání též mohutně oslavit. 

Lukáš Hurník 

 

Heinrich 

a Henrietta 

Vizitka 

Hvězdy v Rudolfinu 

Profil: 

Klára Adamová 

Průvodce světem kultury 37 

Program stanice ČRo 3 – Vltava 38 

Klub Vltava 46 

Partneři Klubu Vltava 47

2 Osobnost 

Foto: Pomegranate Arts

Osobnost 

3 

Všechno začalo nevinně, jak to ostatně bývá. Koncem 

února 2012 jsem navštívila bývalou impozantní zbrojírnu 

Park Avenue Armory na východní straně Manhattanu. 

Konal se tam festival k 75. narozeninám skladatele 

Philipa Glasse. Na jeho programu totiž byla také skladba 

Music in Twelve Parts (Hudba o dvanácti částech), která 

stejně jako další jeho skladby ze 70. let patří mezi novátorská 

a revoluční díla. Právě těmi, aniž si to třeba dnešní 

mladá generace uvědomuje, Philip Glass zcela a zásadně 

ovlivnil populární hudbu, od té taneční po rockovou. 

Ten večer trval více jak pět hodin, se dvěma dvacetiminutovými 

pauzami a jednou hodinovou. Philip Glass za keybordem, 

zpěvačka Lisa Bielawa za mikrofonem a ostatních 

pět hudebníků z The Philip Glass Ensemble mě 

doslova uhranuli. Čím déle jsem setrvávala v přítomnosti 

opakujících se struktur jeho energické hudby, které 

se střídaly tu s nenápadnou, tu s razantní obměnou 

a působily jako ruka obratného maséra na mozku, tím 

jsem se utvrzovala v pocitu, že slyším něco naprosto 

mimořádného a že bych chtěla tuto mimořádnost sdílet 

také s posluchači u nás doma. 

Gratulace po koncertě nebraly konce a vyčerpaný Philip 

Glass je přijímal s pohledem upřeným kamsi do prázdna, 

s jediným přáním si po tom maratónu odpočinout. 

S Philipem Glassem jsme tak mluvili až následující 

den, kdy byl na festivalu pouze posluchačem své hudby. 

S Petrem Kotíkem, který mě doprovázel, si doslova 

padli kolem krku a já sledovala setkání dvou skladatelů 

newyorské scény, kteří se viděli po mnoha letech. Ještě 

ten týden následovalo pozvání k Philipovi domů. V kuchyni 

jeho domu v East Village na východní straně Manhattanu 

jsme po diskusi také o živé scéně soudobé hudby 

v Ostravě doslova upekli návštěvu The Philip Glass 

Ensemble na Ostravských dnech. Tu kuchyni a Philipův 

dům jsme pak s Petrem Kotíkem navštívili ještě dvakrát: 

v červenci s novou zkušeností z organizace operního festivalu 

NODO v Ostravě, o který se Philip Glass živě zajímal, 

v září pak během produkcí jeho opery Einstein on 

the Beach (Einstein na pláži) v BAM (Brooklyn Academy 

of Music) za účelem rozhovoru pro Český rozhlas 3 – Vltava. 

Ten uslyšíte v Akademii 3. ledna 2013. To už jsme 

po dohodě s jeho skvělou manažerkou Lindou Brumbach 

znali i termín ostravského koncertu The Philip Glass Ensemble: 

16. srpen 2013. 

Bylo to během druhé návštěvy Philipa Glasse: Philip nás 

šel vyprovodit k autu, vyšel z domu téměř v papučích 

a domácím oblečení. Byla typická newyorská letní noc. 

Šli jsme zvolna ulicemi a povídali si o dětech (Philip má 

čtyři děti, dvě dospělé dcery a dva chlapce ve věku 8 a 10 

let), o New Yorku, o lidech, které společně známe. Šel 

s námi dlouho. Najednou jsem prožívala pocit silné pospolitosti 

a velkou radost z toho, jak někdo, kdo je oficiálně 

označován za nejslavnějšího skladatele po Stravinském, 

dovede být zcela neformálním člověkem. Pocit, jako když 

se po dlouhé době potkáte s milým společníkem a blízkým 

přítelem, se kterým jste pořád ta stejná krevní skupina. 

Řádky, které budete číst, jsou pouhou první čtvrtinou 

rozhovoru, který jsme s Philipem Glassem vedli 16. září 

na dvoře za jeho domem. Vymezil na něj 60 minut. Ještě 

ten den ho totiž čekala pětihodinová produkce Einsteina. 

Stále se během rozhovoru obracel na Petra Kotíka, se 

kterým chtěl vzpomínat na kolegy skladatele, diskutovat 

o kompozičních záležitostech, filozofii a umění, a to daleko 

více, než odpovídat na otázky, které se týkaly jeho 

osoby. Na tomto místě bych tak chtěla poděkovat Petru 

Kotíkovi nejen za to, že inicioval mé setkání s Philipem 

Glassem včetně rozhovoru pro Český rozhlas, ale že byl 

velmi ukázněný a Philipovi neustále připomínal, že má 

před sebou rozhlasový mikrofon. Musel ale Philipovi slíbit, 

že si na vášnivé výměny názorů rozhodně najdou čas 

v Ostravě. 

Příští rok se, Philipe, chystáte koncertovat v Ostravě. 

Byl jste někdy v České republice 

Byl jsem u vás s Allenem Ginsbergem, pořádali jsme koncerty 

– propojovali jsme hudbu a poezii. Takže v Praze 

jsem samozřejmě byl. 

To bylo v 60. letech 

Ne, mnohem později. Koncem 80. let V Praze jsem byl 

několikrát. Vím ale, že Allen byl v Praze už v 60. letech 

a stal se králem Majáles. Byl to skandál. Zvolili ho králem 

Majáles a on jím byl velmi rád. V Evropě jsou skandály 

vtipnější, je to legrace. Tady jsou opravdu odporné. 

Nemám pocit, že tenkrát to bylo nějak nechutné. 

V Československu ho milovali. A i já sám jsem měl štěstí. 

Byl to totiž právě on, kdo mne představil českému publiku. 

Do jaké míry znáte českou hudbu 

Jen tu běžně známou, velké opery jako jsou ty Janáčkovy. 

Je zajímavé, že během mého života vystoupily tyto opery 

ze zapomnění a staly se z nich repertoárové kusy. 

V současné době se Janáček řadí mezi hrstku moderních 

skladatelů 20. století, jejichž opery se hrají. Je jedním 

z mála – možná spolu s Benjaminem Brittenem, a pak je 

jen pár oper Stravinského, ale to není nic moc, zatímco 

Janáček se dělá hodně. Znám překladatele, kteří na nich 

pracovali. Viděl jsem ty opery v Americe, provádějí se tu 

s titulky a člověk tak rozumí příběhu. Z mrtvého domu, 

to je od něj, že A Jenůfa. Ale s Janáčkem je to zajímavé. 

Proslavil se, aspoň tady u nás, svým způsobem komponování, 

kdy pracoval s hudebními buňkami, které rozvíjel 

velmi podobně tomu, jak jsem později s nimi pracoval já. 

Když jsem se to dověděl, chtěl jsem jeho hudbu slyšet. Ta 

podobnost mi nepřišla nějak nápadná, ale ostatním ano. 

V době, kdy jsem si na tento způsob psaní přicházel, jsem 

jeho hudbu neznal, setkal jsem se s ní o něco později. 

Jsem ale moc rád, že mne s ním lidi spojují, protože to 

je opravdu významný skladatel. Kromě něho se tady 

občas hraje hudba Petra Kotíka. „Nastoupil“ naplno 

a stal se součástí newyorské scény a jeho hudba je tady už 

roky. Známe se dlouho. Myslím, že jsou zde čeští umělci 

a hudebníci velmi uznávaní, i spisovatelé, když už jsme 

u toho.

4 

Osobnost 

Nejsem rozhodně sama, kdo je velice rád, že se znovu 

vrátila vaše opera Einstein on the Beach. Vedla ke spolupráci 

s režisérem Robertem Wilsonem ta skutečnost, 

že jste viděl jeho operu o Stalinovi 

Seznámili jsme se na počátku 70. let a jeho díla jsem 

znal. Život a doba Josifa Stalina – to byly věci, které se hrály 

celou noc, začaly večer a končily až ráno. Stejně jako 

moje díla. Dělal jsem tehdy Hudbu o dvanácti částech. 

Ve stejné době, kdy jsem pracoval s Bobem, pracoval 

jsem na tomto projektu. A tehdy byla hudba a výtvarné 

umění a vůbec celá kulturní scéna v Downtownu New 

Yorku velmi progresivní a sršelo to tady nápady. Byla to 

doba plná dění, kdy stálo za to být při tom, a všichni jsme 

navzájem věděli, kdo co dělá. Skladatelé se chodili dívat 

na tanečníky a tanečníci na skladatele a na divadelníky 

a filmaře. Brali jsme to jako uměleckou komunitu, kde je 

snadné překračovat hranice jednotlivých druhů umění. 

V jiných částech města tomu tak moc nebylo, tam se mohlo 

stát, že skladatelé neznali, na čem pracují tanečníci 

a tanečníci nemuseli znát spisovatele. V centru, tam co 

jsme žili my, tam probíhala skutečná výměna. Takže to 

bylo normální, že i já i Bob jsme pracovali na dlouhých 

kusech, prodlužovali jsme časový rámec díla. 

Kdo stál ještě mimo akademickou scénu tehdejšího 

New Yorku 

Samozřejmě John Cage a jeho přátelé – tedy Morton 

Feldman, Christian Wolff a Earl Brown. Tvořili takové 

kvarteto. Samozřejmě John Cage byl ten slavný a také se 

nejvíc prosadil svými texty a čistotou svých myšlenek, 

ale i ti další tři skladatelé pro nás byli velmi důležití. Ale 

mladší skladatelé experimentální hudby, moje generace, 

my jsme se na ně zas tak moc nevázali. 

Dalo by se říct, že tady jde o určitý historický a společenský 

kontext, v němž žili. V tom směru byl, myslím, Cage pro 

mladé skladatele tou nejdůležitější osobností. Protože 

on nám ukázal způsob, jak v tomto světě existovat jako 

hudebníci – být performery, otevřeně mluvit o své práci, 

jasně, nezahalovat ji kdovíčím složitým. Vyjadřovat 

myšlenky tak, aby byly srozumitelné. V něčem bych řekl, 

že jako bychom dostali od Cage svolení, které nám nikdo 

jiný nedával. Později jsme se poznali blíž, před jeho 

smrtí, setkávali jsme se, měli jsme společné známé. A pamatuji 

si, že jsem mu jednou řekl (on mojí hudbu tedy 

zrovna moc rád neměl a mně to nijak nevadilo): „Johne, 

jsem jedno z tvých dětí, ať se ti to líbí, nebo ne.“ A on mi 

začal kázat, říkal: „Philipe, příliš mnoho not, příliš mnoho 

not, příliš mnoho not…“ Bylo to ve velmi přátelském 

duchu. Neřekl bych, že tam byla nějaká rivalita. Nijak 

jsem s ním nesoupeřil, byl velikán, on byl Mistr a já 

byl student. Nezvolil jsem si jeho cestu, ale přesto jsem 

znal jeho věci velmi dobře a byl mi inspirací. Jeho knihu 

Silence – to byla jedna z prvních knih o hudbě, kterou 

jsem měl. A znal jsem každou stránku. A pak A Year from 

Monday a další knihy. Vlastně si myslím, že to, co chtěl 

říct, řekl v těchto dvou knihách. 

Operu Einstein on the Beach jste také psal pro svůj The 

Philip Glass Ensemble, který jste založil v roce 1968. 

Jak je možné, že ten soubor funguje 44 let v podstatě 

v nezměněném stavu Jaké výhody, ale i závazky to 

přinášelo mít svůj ansámbl 

Náš soubor jsem založil v 60. letech, když jsem zjistil 

– ke svému překvapení – že nikdo nechce hrát hudbu, 

kterou píšu. A to je něco, co si musí prožít každý skladatel 

sám. Pochopil jsem, že musím mít vlastní soubor, 

protože lidi prostě odmítali mou hudbu hrát. A vůbec se 

mi nechtělo rozesílat svoji hudbu někomu cizímu, aby ji 

buď schválili, nebo ne, aby se rozhodli ji zařadit na svoje 

koncerty, nebo ne. Zjistil jsem, že stavět se do takové 

bezbranné pozice je pro mne příliš ponižující. Nechtěl 

jsem se něčemu takovému vystavovat. To byl tedy důvod, 

proč jsem založil vlastní ansámbl. A pak jsem udělal zajímavou 

věc: jediný způsob, jak soubor udržet, bylo mít 

nějaké zaměstnání. Musela to být taková práce, kde se 

dalo snadno odejít. Ale každé dva tři měsíce jsem našetřil 

dost peněz na to, abych zaplatil turné, protože na turné 

se vydělá. Tak jsme vždycky tři týdny jezdili, pak se vrátili, 

já jsem hráčům zaplatil – vždycky jsem jim zaplatil. 

A pracovali jsme další tři, čtyři měsíce a pak zase vyrazili 

na turné. Tehdy jsme jezdili tak čtyřikrát do roka. 

A teď o té zajímavé věci. Zjistil jsem, že když zaplatím 

pojištění pro případ nezaměstnanosti – ve Státech je takový 

systém – když do toho systému dáte peníze, pak vaši 

zaměstnanci, pokud přijdou o práci, dostávají podporu. 

Já jsem to využíval naprosto legálně, to nebyl grant 

od nějaké umělecké organizace – ten bych nikdy nedostal 

– bylo to pravidlo, které se vztahovalo na všechny firmy. 

Zaregistroval jsem se jako malá firma, která je ve ztrátě, 

což jsem byl, a brzy jsem byl schopen se o nás postarat. 

Tajemství, jak jsem dokázal udržet ansámbl, spočívalo 

v tom, že bylo z čeho žít! Byl jsem schopen zajistit 26 

týdnů v roce – pokud jsem jim dával 13 týdnů plat, což 

znamenalo v podstatě třináct koncertů. A to šlo. A tak 

ti, co je vidíte na scéně v Einsteinovi, to byly roky, kdy 

mohli dostat 26 týdnů ode mne a 13 pokrýt koncerty, to 

je 39 týdnů. Prostě nikdo, komu to normálně myslí, z takového 

souboru neodejde. Takovou nabídku byla schopna 

dát snad jen City opera. Takže tajemství, proč se soubor 

držel – to byly dvě věci. O jedné jsem teď mluvil. Ta 

druhá, to byla záruka založená na jiném typu přátelství, 

které vycházelo z toho, že jsme byli všichni skladatelé. 

Ovšem hned na začátku jsem jim řekl, víte, já nehodlám 

hrát ve svém ansámblu vaši hudbu, ale kdykoli mi 

řeknete, budu já hrát ve vašem souboru. Mezi těmi, kdo 

mi řekli, byl Jon Gibson a Steve Reich a pár dalších lidí, 

moc jich nebylo. A já jsem tak nebyl zavázán hrát hudbu 

kohokoli jiného, což jsem opravdu nedělal. I když později 

jsem přišel s řadou koncertů pod názvem Music at the 

Anthology. Vytvořili jsme se dvěma skladatelkami, s Eleonorou 

Sandersky a s Lisou Bielawou, správní radu a začali 

jsme pořádat koncerty hudby jiných skladatelů. V téhle 

skupině zase platilo, že se na koncertech nesmí hrát naše 

vlastní hudba a my toto pravidlo dodržovali. Stává se to 

teď významným místem pro provozování Nové hudby 

v New Yorku. Také proto, že když nemůžeme hrát svoje 

věci, tak bychom neměli hrát ani věci svých přátel. Když 

se s někým známe, tak ho to svým způsobem vyřazuje ze 

hry. A tak musíme hledat. V Japonsku, v Jižní Americe, 

nebo možná i u vás. Chtěl jsem mít naprosto čistý vztah 

k těm skladatelům.

Osobnost 

5 

Mluvíte o organizaci MATA, která objednává a prezentuje 

hudbu mladých skladatelů 

Ano. MATA má dobré jméno pro svoji otevřenost. Není 

tady pro nás, je tady plně pro to, aby bylo kam přijít 

na Novou hudbu a my to nenarušujeme. Prostě, o co mi 

šlo, co jsem chtěl a čeho jsem dosáhl, to byla nezávislost. 

Nezávislost na mých přátelích, nezávislost na mých kolezích. 

Tím nemyslím, že bych je neměl rád. Mám plno 

přátel, ale nechtěl jsem navazovat vztahy. Možná jsem 

byl v tomto směru extrémní. Nechtěl jsem být nikomu 

zavázán. To neznamená, že bych pro nikoho nechtěl nic 

udělat, ale nechtěl jsem být nikomu nic dlužen. A ta nezávislost 

byla pro mne důležitá. Zároveň, a to jsem občas 

udělal, jsem jel do Austrálie a tam jsem dával dejme tomu 

týden koncerty. A třeba jsem požádal pořadatele, aby 

odpoledne zorganizovali koncerty pro ostatní skladatele 

mého souboru. To jsme udělali víckrát. Takže večer byly 

koncerty ansámblu, ale během dne měl každý svůj vlastní 

koncert. 

Philipe, je všeobecně známo, že jste odmalička poslouchal 

gramofonové desky svého otce, že jste k muzice 

tíhnul. Pamatujete si na moment, kdy jste věděl, že 

se budete celý život zabývat hudbou 

Já jsem byl takové to dítě, co ho hudba přitahuje. Takže 

jsem začal hrát jako velice malý. Měl jsem hodiny doma 

a o něco později jsem pak chodil k učitelům na Peabody 

Conservatory v Baltimoru, a to mi bylo hodně málo, asi 

osm let. Řeknu to takto: nikdy jsem vážně neuvažoval 

o jiné profesi. Ono, víte, lidé jako já víme, a to je velký 

dar, proč jsme na této Zemi. Víme, co je naše práce, 

a víme, že pokud se nezvedneme a neuděláme ji sami, 

nikdo ji za nás neudělá. 

než byste měli. Platí vám ne tak docela tolik, kolik by měli 

– nemáte na vybranou. Byli jste povoláni na tuto Zemi, 

abyste udělali tuto práci, přijali jste to, a jakmile jste to 

přijali, už se tím nezabýváte. A dokonce jste si nejspíš ani 

neuvědomili, že jste to přijali. Prostá vaše účast na toku 

života stačila k tomu, abyste si byli jisti, že to, co děláte, 

je to správné. Moji synové to mají také tak. 

Nejdůležitější věci se tak dějí, aniž si je člověk uvědomuje 

Jen se tak stanou 

Je to tak, protože ve skutečnosti představa, ta skvělá 

myšlenka, že máme nějakou svobodnou vůli, to je 

samozřejmě jen iluze. Znáte to, bojujeme se svou svobodnou 

vůlí, volbou a podobně. Já jsem zjistil – no třeba 

moje děti. Vám to mohu vykládat, protože máte rodinu 

a máte děti. Proč máme právě tyhle děti Jak se stalo, že 

jsou právě v naší rodině Ale ono to má důvody. Tohle 

jsou velmi hluboké otázky! Já si nemyslím, že tady jde 

o nějakou náhodu. Já si myslím, že síly přírody jsou tajuplné 

– nemluvím tady o náboženských silách, mluvím 

o silách, které řídí Vesmír. A když se lidé sejdou, aby měli 

děti, vytvářejí tak bránu a děti tou branou procházejí 

a bez právě téhle matky a právě tohoto otce se to nemůže 

stát. A stejně jako přicházejí na svět děti, přicházejí 

na svět i umělci. Jen nemají požehnání matky a otce, oni 

mají jiný typ požehnání – jsou jím okolnosti. Okolno s- 

ti našeho života jsou voleny tak, že určitým způsobem 

nemáte na vybranou. 

Připravila Renáta Spisarová, Český rozhlas Ostrava 

Z angličtiny přeložila Iva Oplištilová 

Pokračování 2. ledna 2013 od 20.00 hod. 

v pořadu Akademie 

Českého rozhlasu 3 – Vltava 

Jednoduše jste nad tím nijak nepřemýšlel 

Přesně tak. A když vidím, jak ti mladí bojují s výběrem 

povolání, nebo jak se trápí ohledně svého charakteru, co 

dělají a proč to dělají – my jsme tohle nikdy neřešili. Nezabývali 

jsme se takovými věcmi. V tom jsme měli opravdu 

štěstí. To je – v angličtině se tomu říká poslání, vocation, 

z latinského voca – volat. Víte, jako je to v církvi. Říká se, 

že být knězem je poslání, být pedagogem je poslání, být 

lékařem je poslání. To znamená, že si berete víc práce, 

Renáta Spisarová a Philip Glass | Foto: Petr Kolík

6 Vánoce 

VÁNOCE 

Mluvené slovo 

24.12. Jako první bod svátečního vysílacího schématu 

nabídneme na Štědrý den již v 7.45 pod názvem Vánoční 

úvahu Jana Čepa o smyslu a slavení Vánoc. 

V 10.00 pozveme k přijímačům i děti. Připravili jsme pro 

ně třídílnou četbu z pohádky Hanse Christiana Andersena 

Sněhová královna. tulní roli ztvárnila v režii Ivana 

Chrze Vilma Cibulková. Pokračování si můžete naladit 

i v další dva sváteční dny, vždy ve stejný čas. 

Jedním z hlavních vánočních zvyků, mnohem starším 

než vánoční stromek, je u nás stavění jesliček. V novější 

době převládlo označení „betlém“ a jejich stavitelům se 

ří kalo a říká „betlemáři“. V 19. a počátkem 20. století 

se vý roba a stavění betlémů významně prosadilo v lidovém 

prostředí. Přestože společenské otřesy 20. století 

přerušily kulturní kontinuitu Šumavy, betlemářství, jako 

jedna z typických tradic kraje, zde v posledních letech 

opět viditelně ožilo. Za některými z betlemářů se ve svém 

pořadu Za betlémy na Šumavu vydala Marie Poláková 

a Vltava ho vysílá ve 14.30 hod. 

Již podruhé představíme na Vltavě prozaika Petra 

Chudožilova jako dramatika. Poprvé to bylo před dvěma 

roky, kdy jsme uvedli jeho Lovce mamutů. Tentokrát půjde 

o osobitou variaci na betlémský příběh, hru Tenkrát o vánocích. 

Pro štědrodenní odpoledne ji natáčí režisér Pavel 

Krejčí v hradeckém studiu Českého rozhlasu. Premiéru si 

můžete poslechnout v 16 hodin. 

O malíři a ilustrátoru Josefu Ladovi, „tvůrci“ české vánoční 

krajiny, připravil Jiří Kamen spolu s Jiřím Oličem, 

autorem nejrozsáhlejší ladovské monografie, pořad pod 

názvem Obsluhoval jsem Jaroslava Haška. Vltava ho vysílá 

na Štědrý den ve 22.00 hod. 

25.12. Pražské jesličky jsou jediná povídka, v níž se Bohumil 

Hrabal inspiroval svým zaměstnáním kulisáka 

v Divadle S. K. Neumanna. Odehrává se v předvánoční 

atmosféře v bezprostředním okolí divadla, v libeňské synagoze 

a v uličce Na hrázi, v níž Bohumil Hrabal dlouhá 

léta bydlel, v nedaleké hospůdce i přímo v divadle při 

představení. Povídku Pražské jesličky ze sbírky Pábitelé 

připravil pro sváteční odpoledne Jiří Vondráček. V režii 

Markéty Jahodové účinkuje Oldřich Kaiser. Začátek 

ve 14.45 hod. 

Otec bezdomovců Abbé Pierre. Pod tímto názvem se skrývá 

pořad o zakladateli hnutí Emauzy, které pomáhá bezdomovcům 

a chudým lidem. Abbé Pierre se narodil 

v srpnu 1912 v Lyonu jako Henri Groues. Na kněze byl 

vysvěcen v roce 1938, je příslušníkem řádu františkánů. 

Jeho pseudonym pochází z doby francouzského odboje 

v době druhé světové války. Hnutí Emauzy založil 

v roce 1949. Mnohokrát byl zvolen nejpopulárnější osobností 

Francie, v roce 2003 porazil i fotbalistu Zidana. 

V roce 2005 ho hlasy diváků France 2 umístily na 3. místo 

v anketě Největší Francouz všech dob, za Charlese de 

Gaulla a Louise Pasteura. Pořad, který vysíláme v 16.30, 

je sestavený z básní, krátkých úvah a vzpomínek Abbé 

Pierra. 

Muzikál Divotvorný hrnec, který napsali Fred Saidy, 

E. Yip Harburg a pro české divadlo upravili Jan Werich 

a Jiří Voskovec, asi netřeba představovat. Legendární 

nahrávku, ve které vedle Jana Wericha uslyšíte také Rudolfa 

Cortése, Václava Trégla, Soňu Červenou a další 

známé interprety, nabízíme k poslechu ve 20.00 hod. 

Když před jedním a čtvrt stoletím otevřeli angličtí čtenáři 

oblíbenou Beetonovu vánoční ročenku a začetli se do povídky, 

která začínala nenápadnou větou „Po promoci 

na londýnské univerzitě odejel jsem roku 1878 do Netley 

na školení vojenských chirurgů“ – nemohli tušit, že 

postava, se kterou se setkají jen o několik stránek dál, se 

stane nesmrtelnou a budou ji velmi dobře znát ještě jejich 

prapravnuci v 21. století. Neboť v příběhu, jehož autorem 

byl jakýsi mladý, nepříliš úspěšný lékař, poprvé vstoupil 

na literární scénu Sherlock Holmes a povídka měla název 

Studie v šarlatové (A Study in Scarlet). Po stopách první 

detektivky A. C. Doyla se vydáme v pořadu Co se skrývalo 

v Beetonově vánoční ročence, kterou uvedeme ve 22 hod. 

26.12. Dominantou středečního vysílání bude premiéra 

inscenace tragédie Victora Huga Král se baví. Hugova 

hra byla po premiéře v roce 1832 cenzurou zakázaná 

pro rušení dobrých mravů, historie ji však zařadila 

mezi úspěšné tituly francouzské a světové dramatiky. 

Dnes je pravděpodobně známější hudební zpracování 

téže látky – Verdiho opera Rigoletto. Romantický příběh 

dvorního šaška Tribouleta, který skrývá před přílišným 

zájmem panovníka svou krásnou dceru, si poslechněte 

v přebásnění Tomáše Vondrovice. Ten je také režisérem 

nové rozhlasové inscenace. V hlavních rolích účinkují Jiří 

Lábus, Robert Jašków, Andrea Elsnerová, Petr Kostka, 

Michal Pavlata, Zuzana Kajnarová a Pavel Soukup. Opona 

rozhlasového jeviště se otvírá ve 14.45 hod. 

Za tajemstvím kaple Sassetti ve Florencii se můžete vypravit 

ve 21.45 hod. Průvodcem vám bude historik umění 

Petr Porcal, který přiblíží fresky a deskový obraz Klanění 

pastýřů Domenica Ghirlandaia z roku 1484. Připravil 

Mi loš Doležal, vysíláme pod názvem Namísto jeslí sarkofág. 

Kromě výše uvedených pořadů najdete ve vysílání 

pravidelné cykly, jako je Severský rok, Osudy, Četba 

na pokračování a Stránky na dobrou noc. Příjemný poslech 

a hlavně klidné svátky. 

(mv) 

Hudba 

Hudba vltavských Vánoc nás zavede do řeckých Athén, 

švédského Göteborgu i dánské Kodaně; stejně tak ale 

do Rožmitálu pod Třemšínem i na jih Čech do časů Adama 

Michny z Otradovic. 

Trojici koncertů z evropských měst aneb Vánoce s Evropskou 

vysílací unií uslyšíte ve vltavském programu ve třech 

svátečních dnech vždy od 10.30. Na Štědrý den zazpívají 

řečtí pěvci z Centra pro výzkum a propagaci národní 

řecké hudby vánoční písně svojí země (například Josef epe 

imon, Christos en poli Bethlehem, Hairis Panagne či Christos

Vánoce 

7 

Genatai). O den později se přeneseme o téměř tři tisíce 

kilometrů na sever do dánské metropole Kodaně. Na záznamu 

koncertu se představí vokální ansámbl ARS NOVA 

Copenhagen pod vedením zpěváka a specialisty na starou 

i novou hudbu Paula Hilliera, který vede zpěváky už 

téměř 10 let (od roku 2003). Těleso se představí ve výběru 

skandinávské vánoční hudby. A na Štěpána se z Göteborgu 

přihlásí Švédský komorní sbor s koledami, vánoční 

hudbou Carla Nielsena a ve světové premiéře také s hudbou 

skladatelky Susanne Rosenberg. 

Trojí bude během vánočních svátků také setkání 

s českými spisovateli. Ze slavné rozhlasové série Sám 

doma s hudbou, kterou mám rád (v letech 1960–68 ji 

připravovali Anna Hostomská a Karel Weinlich) vybíráme 

pořady z roku 1965, ve kterých svoji oblíbenou hudbu 

představují a komentují Jindřiška Smetanová, František 

Hrubín a Jaroslav Seifert. Poslouchejte o vánočních svátcích 

vždy od 6.30 hod. 

Sváteční duchovní hudbě bude patřit pravidelný čas 

vždy mezi 8. a 9. hodinou (ale nejen…). V úterý 25. prosince 

začne v tomto čase třídílný cyklus Marie Škarpové 

Jesličky, Staré nové písničky. Znějící průvodce barokním 

vánočním kancionálem… Sváteční hudbu laděnou do jazz 

ova a swingova bude možné na Vltavě potkat vždy mezi 

9. a 10. hodinou. Sváteční Čajovny naladíte 25. a 26. prosince 

v obvyklém čase – tedy od 19.00 hod. 

Nabídneme také setkání s muzikologem Milošem 

Štědroněm, který bude hovořit o madrigalech Claudia 

Monteverdiho (26. 12. v 16.30); a navážeme záznamem 

koncertu z Havířova, který proběhl 24. 10. na letošním 

Svatováclavském hudebním festivalu. Program nazvaný 

Sacrum et profanum má podtitul Monteverdiho pátá kniha 

madrigalů a jeho souputník Sigismondo dÍndia a uslyšíme 

ho v podání souboru Cappella Mariana. Ten tvoří sopranistky 

Hana Blažíková a Barbora Sojková, altistka 

Daniela Čermáková, tenorista Vojtěch Semerád, basista 

Jaroslav Nosek a teorbista Jan Čižmář. 

Ani pohádkové hudební příběhy nebudou letos chybět. 

Kolega Ivan Ruml chystá Z pohádky do pohádky – vánoční 

procházku operním světem víl, trpaslíků, černokněžníků, 

vodníků, Rusalek a ježibab (25. 12. od 13.40), a představí 

také vánoční baletní férii Petra Iljiče Čajkovského Louskáček 

podle povídky E. T. A. Hofmanna (26. 12. od 20.00 

hod.). 

A co zazní na Štědrý den třičtvrtěhodinu před půlnocí 

No přece proslulé Hej, mistře, vstaň bystře… (pk) 

VÁNOČNÍ DEN EURORADIA 

„Všem našim přátelům v Evropě přejeme šťastné vánoční 

svátky. Předáváme slovo našim rozhlasovým kolegům…“ 

Tato a podobná slova budou zaznívat na evropských 

rozhlasových vlnách na přelomu každé celé hodiny 

v neděli 16. prosince. 

Když se před několika lety konal první Vánoční den Euroradia, 

patrně nikdo netušil, jak hezká a úspěšná tradice 

se zakládá. Je to jistě díky jedinečné atmosféře celodenního 

radiomostu, který má možnost zprostředkovat 

posluchačům poslech adventních koncertů z kostelů 

nebo koncertních sálů v nejrůznějších místech Evropy 

i zámoří. Jejich program nabízí pravidelně to nejlepší 

a nejzajímavější z vánočního repertoáru, čím se mohou 

jednotlivé národní hudební kultury prezentovat. 

Letošní společné adventní vysílání by mělo být jedním 

z nejzajímavějších za poslední roky, avizoval Graham Dixon 

z BBC, který je koordinátorem Vánočních dnů Euroradia 

od samého počátku. Protože jeho úkolem není jen 

sestavení dobře navazujících programových bloků, ale 

v den vysílání i řízení společného rozhlasového vysílání 

mnoha stanic tak, aby všechno na vteřinu přesně klapalo, 

je britský kolega patrně jediným posluchačem, který 

za dobu historie Vánočního dne Euroradia vyslechl 

všechny vysílané programy. Letošní Vánoční den Euroradia 

nabízí programy čtrnácti národních rozhlasů 

z Řecka, Ruska, Bulharska, Španělska, Finska, Dánska, 

Lotyšska, České republiky, Islandu, Švédska, Německa 

(Bavorského rozhlasu a Hessenského rozhlasu), Gruzie 

a Kanady. 

Program zahájí rozhlasoví kolegové z Řecka vysíláním 

koncertu z Kyperského domu v Athénách. Zazní v něm 

tradiční byzantské sborové zpěvy a na stanici Vltava jej 

zařadíme jako záznam na Štědrý den. Český rozhlas 3 – 

Vltava se k vysílání Vánočního dne Euroradia připojí 

v pravé poledne, kdy bude na programu koncert Bulharského 

rozhlasu věnovaný sborovému repertoáru 

bulharských skladatelů 19. století, ale také dílům Stravinského 

a Schnittkeho. Bezprostředně naváže program 

z Teatro monumental v Madridu, ve kterém sbor a orchestr 

Španělského rozhlasu představí program s historickými 

i novodobými podobami villancicos – typických 

španělských vánočních písní. Pátá odpoledne je čas pro 

příspěvek Českého rozhlasu a přímý přenos z historického 

kina Vzlet v pražských Vršovicích, které po své rekonstrukci 

slouží jako multifunkční kulturní zařízení. 

Příležitost tentokrát dostali Dětský pěvecký sbor 

Českého rozhlasu a brněnský rozhlasový folklorní soubor 

BROLN. Pestrý program naplněný evropskými 

i českými koledami, v řadě případů pro tento koncert 

nově zaranžovanými, uslyší posluchači 18 zemí nejen 

v Evropě, ale i na Novém Zélandu, v Kanadě a Spojených 

státech. Kromě rozhlasového vysílání bude koncert 

možné sledovat také ve videoformátu na rozhlasovém 

webu KLASIKA (klasika.rozhlas.cz). Se zájmem a sympatiemi 

je očekáván historicky první příspěvek Gruzínského 

rozhlasu do vánočního vysílání, který vyplní 

samozřejmě gruzínská národní hudba spjatá s vánočním 

obdobím. Vltava jej bude vysílat ve večerních hodinách, 

stejně jako s několikahodinovým posunem zařazený záznam 

koncertu z Rigy s tradičním evropským barokním 

repertoárem v provedení sólistů a souboru zaměřeného 

na historicky poučenou interpretaci staré hudby. 

K programům Vánočního dne Euroradia se vrátíme 

ve vysílání ještě během vánočních svátků – o prvním 

svátku to bude příspěvek Dánského rozhlasu nazvaný 

Koledy v adventu a následující den pak program 

Švédského komorního sboru z Německého kostela 

v Göteborgu. 

(dh)

8 Silvestr 

Gastronomický silvestr 

aneb Polární záře 

v kuchyni 

ve vltavském vysílání 

31. 12. 2012 

MRAZIVÁ ZÁPLETKA 

VE SVĚTĚ CHUTÍ, VŮNÍ, BAREV 

Monografická silvestrovská celodenní vysílání mají ve vltavském 

programu už svou tradici. Před lety jsme ji 

zahájili s brouky. Udivilo nás, že jsme s tímto tématem, 

které se nám zpočátku zdálo poněkud obskurní, „pokryli“ 

bezmála čtyřiadvacetihodinové vysílání. V dalších letech 

jsme na silvestra zkoumali vodní živel, následoval 

zločin a trest, umělé bytosti, železnice, oheň, vzduch, Anglie, 

rakousko-uherské časy a letos jsme se rozhodli pro 

svět, chcete-li kontinent, vůní, chutí, barev… pro gastronomii. 

Na naší volbě není nic překvapivého, troufám si 

tvrdit, že gastronomie lidstvo provází ještě déle než 

například „nejstarší řemeslo“. Hostiny v podání Petronia, 

Rabelaise nebo Hrabala patří k těm nejskvostnějším 

pasážím v dějinách světové literatury. 

A vzhledem k tomu, že jsme se celý letošek věnovali 

kultuře Severu, pak naše posluchače určitě neudiví v titulku 

naznačená mrazivá zápletka. Ale hned na úvod 

chci zdůraznit, že gastronomie je oborem, kde nic nemá 

přehánět, kde je nutné vyvažovat extrémy, kde už v dávné 

historii ti nejlepší gastronomové hledali rovnováhu, 

neboť je-li něčeho příliš, tak se to velmi brzy přejí. Po hodech 

by měl následovat půst, sladké by nemělo exkomunikovat 

kyselé, studené by se mělo střídat s teplým. Gastronomické 

inspirace a nápady budeme hledat jako 

obvykle ve všech vltavských žánrech: v próze, poezii, 

dramatu, dokumentu, hudbě a samozřejmě v historii. 

O hledání harmonie 

Hledání harmonie se v našem silvestrovském pořadu projeví 

i ve dvou seriálech, které budou naším vysíláním 

prostupovat. Václav Malovický připravuje seriál Jak chutná 

Skandinávie (šest kulinárních kapitol o chutích švéd- 

ských, finských, norských). Vybírám stručný popis aspoň 

tří kapitol: 

O tom, jak se slaneček stal první a populární 

smaženou rybou i v Čechách, 

o všelikých ochucených heryncích a sledích; 

Jak Bedřich Smetana naučil Švédy českou 

svíčkovou aneb O mase sobím, ba i losím. 

A také o kuchyni norské či laponské, ale zejména 

o nikdy nechybějící smetaně… A také o brusinkách 

a koření; 

O bitvě u Jankova, od třicetileté války 

k masovým kuličkám IKEA. 

Z nejkrvavější bitvy této války, kdy Švédové rozdrtili 

císařskou armádu, se dochoval slogan „dopadnout jak 

Ketz u Jankova“ podle padlého generála Getze. Bavorská 

jízda, která se náhle objevila ve švédském týlu, mohla 

rozhodnout bitvu. V cestě k vítězství však stál švédský 

tábor a bavorští jezdci se místo na nepřítele vrhli 

na švédské zásoby. Jednou z překvapivých kořistí byly 

švédské zásoby mletého masa připraveného na smažení 

tradičních kuliček. 

Eliška Závodná připravuje seriál Dějiny (jako) na talíři. 

Také z Eliščiných kapitol vybírám tři titulky, které 

přiblíží rozsah jejího gastronomického rozletu: 

Francois René Chateaubriand a jeho kuchař 

Montmireil (a samozřejmě biftek), 

Grimod a jeho Almanach labužníků aneb 

Jak to bylo s předchůdci Michelina, 

Michelin – od pneumatik ke „hvězdám“ 

– příběh jednoho slavného bedekru.

Silvestr 

9 

Mráz versus teplo 

Chlad i žár se objeví ve čtyřdílném pořadu Petra Dorůžky. 

K prvnímu dílu svého cyklu, k Požáru v severské kuchyni, 

autor napsal anonci: 

Na Severu slouží kuchyně nejen gastronomii, ale 

i domácímu muzicírování, zvláště když to je jediná 

místnost v domě, kde se topí, zatímco venku mrzne až 

praští. V severských kuchyních se tančí, hraje i zpívá, 

a není tedy divu, že skotská skupina Chieftains pojmenovala 

jedno ze svých stěžejních alb Fire in the Kitchen, 

Požár v kuchyni, a natočila je s řadou severských hostí. 

Obsah jiného dílu nazvaného Jambalaya, gumbo a jiné pochoutky 

kreolské kuchyně jižní Louisiany popisuje Dorůžka 

následovně: Před 250 lety se v bažinatém ústí Mississippi 

usadili francouzsky mluvící uprchlíci z Kanady. 

Dnes jsou známí pod etnickým označením Cajun a svět 

jim vděčí za lahůdky tak často citované v písňových textech, 

jako je jambalaya či gumbo. Cajunům se podařilo 

vytvořit i několik hudebních novotvarů, včetně louisianského 

blues zvaného zydeco. 

Na mráz se soustředí ve svém pořadu Gelato lirico 

Ivan Ruml, který vybíral z operních a baletních scén, 

písňových cyklů, kantát, melodramů, odehrávajících se 

alespoň zčásti v zimě, například Její pastorkyňa, Na starém 

bělidle, Schubertova Zimní cesta, Čajkovského Evžen 

Oněgin. 

Dahl, Kafka, Hašek, barová literatura 

a zmrzlina s chutí chobotnice 

Za všechny osvědčené literáty, kteří se v našich silvestrech 

objevují, jmenujme Roalda Dahla, jehož předkové 

pocházejí z Norska, Franze Kafku (o jeho chutích, 

dietách, způsobech stolování stejně originálních jako 

jeho psaní bude vyprávět germanista a překladatel Josef 

Čermák). Jiří Vondráček z literární redakce připravil 

k natáčení tři povídky od Jaroslava Haška: Vařím si vejce 

naměkko, Zkažené ruské rybičky, Polévka pro chudé děti. 

Z textů Bohumila Hrabala vybral povídku Na zahrádce 

ze sbírky Slavnosti sněženek o panu Karlovi s obrovským 

břichem, který vypráví o jídle a o své nenažranosti, 

o „školení“ salámů, které nikdy „nevyškolí“… 

V letošním vltavském silvestru se objeví témata a jména 

v tomto programu dosud neznámá: s Milenou M. 

Marešovou se budeme věnovat svéráznému literárnímu 

fenoménu, a to barové literatuře. Severní náladu přinese 

povídka Selmy Lagerlöfové Člověk nemá nikdy myslit 

o nešťastném kuchaři, který chtěl konat dobro a vždycky 

něco pokazil. Zavítáme i do Japonska. Klára Macúchová 

popíše tamní kulinářské kreace moderní doby: zmrzlinu 

s příchutí chobotnice, smetanový krém – sladký! – s rokfórem, 

pivo s wasabi. 

Absint, ryzce na másle a lyrika z uzenářské kuchyně 

Do přípravy silvestrovského pořadu se pravidelně zapojuje 

kolega z literární redakce Petr Turek, který na každé 

silvestrovské téma najde případné povídky Alphonse 

Allaise, francouzského spisovatele a humoristy, a ty pro 

náš pořad premiérově přeloží. Francouzský spisovatel 

a humorista Alphonse Allais o svém původu prohlásil: 

„Po matce Normanďan, po jednom z otcových přátel 

Bretonec…“ Byl jedním z vůdčích představitelů tzv. 

montmartreské bohémy, členem spolku Hydropatů (tj. 

odpůrců pití vody…), psal texty pro slavný kabaret Chat 

Noir. 

Allais i v letošním silvestrovském výběru, v pořadu 

Absintové a jiné příběhy, potvrzuje své renomé mistra absurdních 

nápadů a stručného, úsporného stylu. Názvy 

jednotlivých textů – Absinty, Dáme si vinný aperitiv, 

Kapitola VII., v níž Kapitán Kap dává mistrovskou lekci ve 

společenském chování jednomu ignorantskému, evropskému 

a vytřeštěnému barmanovi, Panenka s absintem a Buďme 

střízliví, výmluvně naznačují, jaké je jejich společné téma. 

Jestliže Petr Turek pokaždé pro silvestrovskou inspiraci 

sáhne po Allaisovi, pak další pravidelný účastník 

vltav ských silvestrů z literární redakce, Miloš Doležal, 

přichází vždy s jinými nápady. Tentokrát připravuje pořad 

Pan Wolodyjowski za stolem. Natáčel ho ve světoznámé 

varšavské restauraci U Fukiera na Rynku Starého Města 

s legendárním polským novinářem, reportérem a spisovatelem 

Miroslawem Ikonowiczem (a dále s majitelem 

podniku a kuchařem) o polském jídle, ostrých nožích 

a ryzcích na másle. Miloš Doležal na poslední letošní 

vltavské vysílání chystá ještě pořad Buřty, párky, plecko 

uzené, lyrika z uzenářské kuchyně Josefa V. Jabulky, 

ctěného píseckého řezníka a uzenáře, s mohutným pě - 

stěným knírem, který byl nejen milovníkem uzenin, ale 

také poezie, kterou sám psával po večerech u lampy, když 

už neměl mastné ruce ani zástěru. Některé z nich vydal 

ve sbírce Lyrika z uzenářské kuchyně. 

Na závěr svého silvestrovského článku mohu už jen poznamenat: 

na Silvestra si nalaďte Vltavu, nebudete litovat 

a nezapomeňte, že i rok 2013 u nás zahájíme horoskopem 

vltavského hvězdopravce Vítězslava Čížka. 

Jiří Kamen, dramaturg vltavského Silvestra 2012 

Český rozhlas 3 – Vltava: 

od 6.30 hod. 31. 12. do 6.00 hod. 1. 1. 2013 

Písecký řezník, uzenář a veršotepec 

Josef Václav Jabulka s rodinou 

Foto: Archiv rodiny

10 Rozhlasový rok 

ROZHLASOVÝ ROK – 

365 ZASTAVENÍ V ČASE 

Senzační zázrak XX. století! 

Víte, co je rádio Nevíte! Slyšeli jste rádio Neslyšeli! 

Proto přijďte zítra o šesté hodině večer do hostince „U tří lip“, 

kde ve velkém sále se bude hlasitě reprodukovat radiofonní 

vysílání Radiojournalu ze Kbel u Prahy. Budete překvapeni! 

Jednotné vstupné Kč 5. 

Plakátky s tímto textem, do kterého se ručně doplňovala 

konkrétní data a místa, se objevovaly v československých 

městech a vesnicích už od roku 1923. Devadesát let existence 

rozhlasu na našem území znamená, že rozhlas už 

vstoupil do životů čtyř generací posluchačů. „Rádio“ bylo 

také za dobu své existence odrazem většiny důležitých 

dějinných událostí a mnohé z nich i aktivně ovlivňovalo. 

Archivní rozhlasové snímky už druhým rokem intenzivně 

probírá čtveřice autorů denního cyklu Rozhlasový rok Eva 

Hazdrová, Bronislava Janečková, Tomáš Černý a Jiří 

Hubička, aby cyklus mohl vstoupit do vysílání Českého 

rozhlasu 3 – Vltava s prvním dnem roku 2013 a skončit až 

jeho dnem posledním. Těch 365 zvukových ohlédnutí má 

prostý řád. Ve vysílání se objeví vždy některý z pořadů, 

který byl toho konkrétního data kdykoliv v historii rozhlasu 

vysílán nebo natočen. Tento systém přináší půvabné 

časové i tematické skoky a sousedství příspěvků, které, 

ač je pojí datum vysílání, by se jinak vedle sebe nikdy 

neocitly. Občas dochází ke kouzlu nechtěného. V jednom 

datu se například sejde vyprávění Růženy Naskové 

o sněhové královně a jejích ledových střípcích v očích, 

které přinášejí lidem zlo, s projevem Konráda Henleina. 

Jiné datum odhalí zcela rozdílný názor téhož politika 

po dvaceti letech nebo naopak až neskutečně stejné projevy 

různých prezidentů při příležitosti výročí a svátků. 

V těch zvukových výletech časem autoři nacházejí i méně 

známé dramatizace, umělecké pořady, pozoruhodné herecké 

nebo muzikantské výkony či dodnes působivé dobové 

zpravodajství a reportáže. 

Zvuková archeologie, jak autoři své objevování v rozhlasovém 

archivu nazývají, přináší řadu překvapení, 

uměleckých zážitků, lidských dramat a úsměvných 

momentů. Posluchači Vltavy mohou v roce 2013 podnikat 

tyto výpravy prostřednictvím poslechu cyklu Rozhlasový 

rok. 

Bronislava Janečková 

Rozhlasový rok vysílá Český rozhlas 3 – Vltava 

denně v 5.35, 12.50 a 22.45 hod. 

VÝROČNÍ PRŮVODCE 

ROZHLASOVOU HROU 

začátky Josefa Bezdíčka je práce dalšího režiséra – Vladimíra 

Vozáka (10. 7. 1911 Olomouc – 24. 1. 1998 Brno) 

– ukotvená v brněnském studiu. Inscenaci dramatu Gabriely 

Preisové Její pastorkyňa v režii Vladimíra Vozáka 

vysíláme 23. března. 

Rozhlasová hra bývá někdy s jistou dávkou nadsázky 

nazývána královskou rozhlasovou disciplínou. Milovníci 

reportáží, koncertů nebo třeba dokumentů na to 

budou mít jiný názor. Pravda je, že je to obor náročný 

a ve svých nejlepších výsledcích sugestivní. V roce devadesátého 

výročí vysílání Českého rozhlasu jsme pro vás 

připravili cyklus věnovaný nejvýraznějším osobnostem, 

které se rozhlasové hře věnovali jako režiséři a autoři. 

Počínaje únorem vám každou druhu sobotu v 16 hodin 

představíme v půlhodinovém medailonku režiséra, respektive 

dramatika a v následujícím týdnu, v některém 

z vysílacích časů věnovaných rozhlasové hře, uvedeme 

hru svázanou s danou osobností. 

V sobotu 2. února přiblížíme tvorbu Josefa Bezdíčka 

(30. 9. 1900 Hodonín – 6. 7. 1962 Teplice v Čechách). 

Z díla tohoto skutečného průkopníka rozhlasové tvorby 

jsme na 9. února vybrali jeho inscenaci hry Františka 

Kožíka Cristobal Colón. 16. února se vrátíme k osobnosti 

scenáristy, herce, podnikatele, filmového a také 

rozhlasového režiséra Přemysla Pražského (24. 7. 1893 

Nýřany – 1. 8. 1964 Praha). Jeho režijní styl nám přiblíží 

23. února inscenace slavné hry Alfreda de Musseta Lorenzaccio. 

V sobotu 2. března se budeme v našem cyklu 

věnovat Miloslavu Jarešovi (1. 12. 1903 Praha – 18. 7. 1980 

Praha) a o týden později jsme do vysílání zařadili jeho 

inscenaci hry Otakara Theera Faëthon. Podobně jako 

V průběhu celého roku pak připomeneme umění Jiřího 

Horčičky, Josefa Červinka, Aleny Adamcové, Jaroslavy 

Strejčkové, Josefa Melče, Olgy Zezulové, Karla 

Tachovského, Karla Weinlicha, Jaromíra Ptáčka, Ludvíka 

Aškenázyho, Ludvíka Kundery, Miloše Rejnuše, 

Františka Pavlíčka, Antonína Přidala, Zdeňka Svěráka, 

Daniely Fischerové, Milana Uhdeho, Josefa Henkeho, 

Jana Bergra, Jiřího Rolla, Josefa Hlavničky, Jana Vedrala, 

Michala Lázňovského a Přemysla Ruta. Na jednotlivých 

medailoncích se budou podílet například Michal Bureš, 

Alena Zemančíková, Jan Vedral, Rudolf Matys, Oldřich 

Knitl a další. 

(mv)

Důvěrná sdělení 11 

A POEZIE 

Hudba a poezie si projevují přitažlivost od samých 

počátků kultury, básně byly zhudebňovány vždy. Až 

v dobách postromantických, kdy kultura začala být 

rozdělována na vážnou a populární, zůstala poezie jaksi 

vězet v té vážné a v populární oblasti se rozvinula tvorba 

písňových (a písničkových) textů. Ty mají různé, někdy 

i velké, poetické kvality, ale zhudebněné básně to nejsou 

(ani E. F. Burian nezhudebňoval básně Vítězslava Nezvala, 

ale jeho speciálně pro zhudebnění vytvořené texty, 

stejně tak Voskovec s Werichem a další jejich současníci 

a následovníci). A potom, ve 2. polovině 20. století, vtrhla 

do světa rocková hudba se svými mnoha odnožemi a spolu 

s pozorností publika se zmocnila i poezie. Básnických 

textů nejrůznějších období. 

Projekt Ro(c)k a poezie byl tedy v rozhlase svým způ sobem 

na spadnutí již dávno – symbióza rocku, ale nejen jeho, 

a poezie není ničím novým, ke vzájemnému pro línání 

docházelo již od 60. let 20. století. Poezií, to připomínám, 

míníme skutečné básně, ne to, co je někdy poznačováno 

jako „rocková poesie“, tedy texty písní, blížící se, více či 

méně, poezii. 

Zhudebňování poezie má v našich zemích tradici a vě novali 

se mu muzikanti z celého spektra populární hudby, 

od těch folkověji laděných přes ortodoxní rockery až 

k těm nejtvrdším a různým experimentům, nemluvě 

o tra dici domácího undergroundu a písničkářích. Za měřo 

vat se ovšem pouze na domácí produkci by znamenalo 

připravit se o spoustu velice zajímavých adaptací světové 

poezie, klasické i současné – stejně jako u nás, i v zahraničí 

se jí totiž muzikanti rádi nechávali inspirovat. 

Jaké básníky tedy v průběhu celého roku uslyšíme 

Namátkou uvádíme Václava Hraběte, K. H. Máchu, 

Ivana Wernische, Jana Zábranu, Williama Blakea, 

Bohuslava Reynka, Arthura Rimbauda, Charlese Baudelaira, 

Federika Garciu Lorku, Algernona Charlese Swinburna, 

Jamese Joyce, Karla Hlaváčka, Konstantina Biebla, 

Josefa Kainara, Egona Bondyho, Christiana 

Mo r gen sterna, Allena Ginsberga, Bertolda Brechta, 

Charlese Bukowského, Petra Kolmačku, J. H. Krchovského, 

Jáchyma Topola, Cypriana Norwida, Jacka Kerouaca, 

Antonína Sovu, E. A. Poea, Francoise Villona, Bogdana 

Trojaka, I. M. Jirouse, Dylana Thomase, Jiřího 

Ortena a mnoho dalších… 

Pořad připravuje po celý rok Josef Rauvolf, kterého známe 

především jako překladatele a vykladače anglicky 

psané, zejména americké literatury. Za svůj život přeložil 

řadu knih zejména z okruhu beatniků, Jacka Kerouaca či 

Charlese Bukowského, Williama Burroughse, Allena 

Ginsberga, poslední dobou i cyberpunkové sci-fi spisovatele 

jako J. G. Ballarda. Milovníci rockové hudby si také 

jistě vzpomenou na televizní seriál Bigbít, jehož byl spoluautorem 

a v němž šlo o podrobné dějiny rocku u nás, 

podílel se i na televizním cyklu Alternativní kultura. 

V programové řadě Důvěrná sdělení v každém desetiminutovém 

pořadu zazní jak samotná báseň (vždy česky), 

tak její zhudebněná verze, a samozřejmě v autorském 

komentáři příběh a dobové souvislosti básně, jejího 

zhudebnění, skupiny či sólisty, který ji interpretuje. 

Alena Zemančíková 

Cyklus Ro(c)k a poezie vysílá 


každý všední den ve 13.30 hod. 

Josef Rauvolf | Foto: Wikipedia

12 Výročí 

UŠTKNUT ZÁHADNOSTÍ ŽIVOTA 

Jan Čep a Leo Gruber 

Starý pařížský byt v Kanovnické ulici v těsné blízkosti 

Notre-Dame s výhledem na katedrální věže a plný knih 

a fotografií přátel. Kdysi v něm bydlel významný francouzský 

literární kritik Charles Du Bos. Shodou podivuhodných 

osudových okolností se onen byt ve čtvrtém 

patře stal domovem i vyhnanstvím českému spisovateli 

Janu Čepovi (1902–1974), který v roce 1948 uprchl z komunisty 

uchvácené vlasti. Je to ostatně jeden z paradoxů 

jeho života – básnící prozaik křehkého habitu, který byl 

všemi póry své bytosti připoután ke krajině předků a svého 

dětství (Myslechovice u Litovle), dožívá svůj život 

v centru hlučného evropského velkoměsta. V tesknotě 

a s plachým pocitem tvůrčí nenaplněnosti. 

Venkovský myslechovický svět byl spisovateli nejen 

inspiračním zdrojem (krajinný horizont, sestry, bratr, 

stařeček, sousedi a příběhy i motivy z rodné vsi se často 

objevují v jeho prózách), ale i sněnou Ithakou, po které 

toužil do konce svých pařížských dní. Čep, který byl 

v posledních letech svého života po ataku mrtvice odkázán 

na pomoc blízkých, si do pařížského deníku o své 

životní situaci zapisuje: „Jako bych se byl octl v situaci 

zcela nepravděpodobné a nepochopitelné: Tenhle pokoj, 

tohle město; tahle žena, tyhle děti, jejichž jsem otcem… 

já, který se tak často cítím v kůži chlapce, kterým jsem 

byl v jedenácti letech. Chtěl jsem to všechno já“ 

Jan Čep patří k těm zapovězeným autorům, kterým se dostalo 

po roce 1990 plnohodnotné satisfakce a oprávněného 

znovupřijetí. Básníku jitřního zraku, jak jej nazval F. 

X. Šalda, vyšly několikasvazkové spisy (prózy, eseje, 

promluvy, deníky), řada reedic jeho překladů (například 

Pourattův Kašpar z hor), citlivý monografický portrét 

z pera Mojmíra Trávníčka s názvem Pouť a vyhnanství, 

vyšla Čepova korespondence (s druhem Janem 

Zahradníčkem, s Vladimírem Peškou, Věrou Šmídovou, 

Františkem Halasem aj.), uskutečnily se životopisné 

výstavy, dovydávány jsou opomenuté texty (například 

nedávno juvenilní cestopis Dojmy z Anglie a rané prózy) 

nebo postřehy z rodinného prostředí – soubor Jan Čep 

ve vzpomínkách své rodiny či brožurka Jiřího Skládala Kde 

se vzal Jan Čep. Nesou v sobě zvláštní, melancholické 

zámlky, které známe z Čepových próz, ale třeba také ze 

světla pozdních pláten Josefa Šímy. O přítomnosti tajemství 

a jistého druhu „světla“ hovořil ve své rozhlasové 

promluvě (ve vatikánském rozhlase v listopadu 1972) teolog, 

esejista a vydavatel Karel Vrána, když o Janu Čepovi 

prohlásil: „Čepovo slovo je stále otevřené; žije s námi, 

oslovuje nás a prosvětluje nejednu těžkou lidskou situaci 

našich osudů. Síla a velikost Čepova umění se projevuje 

ve vnitřní naléhavosti a lidské pravdivosti. Opsal a odhaloval 

obrazy a cesty naší zašifrované a bloudící existence. 

Vyslovil v čistém žasnutí a v ´lkajícím zajíknutí´ smrtelnou 

a křehkou krásu země. Okouzlen tajemstvím života 

a uštknut jednou navždy záhadností smrti vyhmátl svým 

básnickým charismatem základní klíč k lidskému bytí.“ 

Přestože máme před sebou celé Čepovo literární dílo, 

stále zjišťujeme, jak je ještě málo popsán a prozkoumán 

spisovatelův exilový život. Kolik má ještě nedopovězených 

míst a souřadnic. Málo víme o jeho působení ve francouzské 

zpravodajské službě, o přátelství s Pavlem gridem, 

Leo Gruberem, Karlem Vránou, k esejistickému 

zpracování vybízí jeho potýkání a stýkání s francouzskými 

spisovateli a publicisty. 

Na konci prosince (31. 12.), kdy si připomínáme 110. 

výročí Čepova narození, uvedeme na stanici Vltava 

řadu pořadů, které se k tomuto plachému melancholikovi 

a básníku „dvojího domova“ vztahují – jeho esej, 

povídku a také portrétní kompozici v pravidelných 

nedělních Schůzkách s literaturou (30. 12.). V nich budou 

na svého přítele, známého a spolupracovníka doma 

i v exilu vzpomínat spisovatelka a malířka Gertruda 

Gruberová-Goepfertová, manželka Čepova druha Marie 

Zahradníčková, esejista a překladatel Petr Demetz, básník 

Bohumil Pavlok, katoličtí duchovní Karel Fořt a Petr 

Ovečka či vydavatel a redaktor Radia Svobodná Evropa 

Antonín Kratochvil. Osu pořadu budou tvořit dochované 

zvukové fragmenty z Čepových rozhlasových promluv 

na vlnách RSE a nově nalezený dvanáctiminutový rozhlasový 

rozhovor, pořízený s Janem Čepem na počátku 

60. let v Paříži. Podobně jako na fotografiích Čepovy 

tváře, kde si všímáme klidné vážnosti očí a hloubky jeho 

krajiny vnitřní, rozeznáváme v modulaci spisovatelova 

hlasu nejen moravský přízvuk, ale především křehkou 

jemnost, subtilní způsob zacházení s mateřským jazykem 

i rozechvělou senzitivitu. 

V úvodu citovaný Čepův deníkový zápis končí slovy: 

„Proč se cítím jakoby průsvitný, jako by mnou pronikaly 

paprsky, které přicházejí odjinud“ 

Miloš Doležal

Schůzky s literaturou 13 

PODIVUHODNÁ ANGLIČANKA V RUDOLFINSKÉ PRAZE 

Před čtyřmi sty lety, 23. listopadu roku 1612, zemřela v Praze 

Johanna Elisabeth Westonová, která své latinské básně publikovala 

jako vůbec první žena v zemích Koruny České. 

Narodila se ve městečku Chipping Norton v anglickém 

hrabství Oxfordshire jako druhé dítě Johna Westona 

a Joane Cowperové. Otec jí zemřel a matka se záhy 

provdala za alchymistu Edwarda Kelleyho, s nímž se 

přestěhovala do Čech, kde Kelley působil na dvoře Rudolfa 

II. V Mostě si zakoupila usedlost a dům. Legendami 

opředený magistr Kelley zajistil oběma dětem vynikající 

vzdělání, Elizabeth údajně mluvila plynně česky, 

anglicky, německy, italsky a latinsky. Když Kelley upadl 

u císaře v nemilost a posléze v roce 1597 zemřel, finanční 

situace rodiny se zhoršila. Elizabeth rozesílala prosebné 

dopisy vlivným lidem ve snaze získat pro sebe a matku 

finanční podporu. Její tvorby si všiml slezský básník 

Georg Martinius von Baldhoven a v roce 1602 jí vydal 

první sbírku latinských básní Poemata ve dvou svazcích. 

Šest let nato vyšla druhá sbírka Parthenica. Obsahuje 

mimo jiné i verše věnované dobrodinci, právníkovi jménem 

Johannes Leo, za něhož se v roce 1603 Elizabeth provdala 

a měla s ním sedm dětí, jež však všechny zemřely. 

Elizabeth sama zemřela, zřejmě následkem častých 

porodů, v jednatřiceti letech, v roce 1612. Její hrob najdeme 

v kostele sv. Tomáše v Praze na Malé Straně. 

Josef Dobrovský, který tvorbě Westonie věnoval pozornost 

roku 1722, oceňoval více její dopisy než básně, 

zejména proto, že humanistická poezie byla poezií spíš 

jen podle názvu. Mnoho oslavných a příležitostných 

básní Westonia napsala ve snaze získat podporu nebo 

přímluvu u vlivných osobností – např. když roku 1603 

nastoupil v Anglii na trůn Jakub I., který tajně sympatizoval 

s katolíky, využila toho Westonia, aby si u něho 

připravila půdu pro intervenci u Rudolfa II. Na krále Jakuba 

napsala oslavnou ódu a poslala ji s doprovodným 

listem přímo kancléři Edwardu Deyrovi a později pro 

jistotu ještě jednou po anglickém vyslanci Stephenu Lesieurovi. 

Jeden z listů, které Westonia posílala anglickému 

králi Jakubovi I., se v originále zachoval v londýnském 

státním archivu. 

Oslav Elisabeth Johanny Westonové se 24. listopadu 

zúčastnila velvyslankyně Velké Británie, farář anglikánské 

církve v Praze i literární badatelé v oboru anglické i latinské 

literatury. Zajímavý je i genderový pohled na dílo 

Westonie, na způsob, jakým se ve svých básních – suplikách 

obrací k mužům. 

Dílo Alžběty Johanny Westonové je přeloženo do češtiny, 

Schůzky s literaturou 17. února seznámí posluchače 

s různými možnostmi výkladu jejího života i díla. 

Kostel sv. Tomáše 

Foto: Wikimedia Commons 

Alena Zemančíková

14 Rozhovor 

MÝTY 

NÁROD 

IDENTITY 

Ve dnech 11. a 12. prosince 2012 se v Mnichovské Muffathalle 

konají dva koncerty souboru Ensemble Modern, 

na kterých dirigent a skladatel Peter Eötvös uvede 

nová díla mladých skladatelů ze střední a východní Evropy. 

Jedním z oslovených autorů je i František Chaloupka 

(*1981), jehož opera Eva a Lilith byla v červnu 

uvedena v Ostravě. Celý projekt nese název „Odkud 

Kam Mýty – národ – identity“ a vznikal ve spolupráci 

s Goethe-Institutem. Oba koncerty bude nahrávat 

Bavorský rozhlas. Ten druhý, na kterém v premiéře 

zazní Chaloupkova skladba Mašín Gun, bude vysílat 

v přímém přenosu také Český rozhlas 3 – Vltava. 

Projekt „Odkud Kam Mýty – národ – identity“ má 

poměrně složitou genezi. Mohl byste popsat, jak jste 

se k němu dostal a jaká byla vaše cesta od začátku až 

k obdržení objednávky na novou skladbu 

Německý soubor Ensemble Modern oslovil ve spolupráci 

s Goethe-Institutem osm evropských skladatelů, 

kteří doporučili za svou zemi tři skladatele z mladé generace. 

Celkem se tedy sešlo kolem 24 skladatelů, kteří 

byli pozváni na projekt s názvem „Odkud Kam Mýty 

– národ – identity“. Projekt se konal 26. – 31. května 2011. 

Probíhal formou dopoledních seminářů a diskuzí, odpoledne 

se pak konaly zkoušky s Ensemble Modern a dirigentem 

Peterem Eötvösem. Nezkoušely se tedy ještě ty 

nově vzniklé skladby, ale starší kusy, které každý zaslal 

dle svého uvážení. Po tomto setkání měli všichni za úkol 

vyhotovit a poslat skicu nově připravované skladby pro 

Ensemble Modern. Na základě těchto skic pak vybrali 

osm skladatelů, z každé země jednoho. 

Ensemble Modern je špičkový soubor specializovaný na 

soudobou hudbu a má u nás velké renomé. Pocítil jste 

nějaké rozdíly oproti spolupráci s českými soubory 

Co se týče hudebníků, tak největší rozdíl, myslím, není 

ani tak v technické úrovni, jako spíše v disciplíně. U nás 

se stává, že přesto, že jde o soubor specializující se na 

soudobou hudbu se špičkovými hudebníky, nedá se říct, 

že pro všechny je prioritou vzdělávat se nebo rozvíjet 

zkušenosti s moderní hudbou. Takže se třeba sejde ansámbl 

hudebníků vynikající úrovně, ale bez nějakých 

extra zkušeností se současnou hudbou – mají romantické 

pojetí dynamiky, nemají vytříbený vkus pro barevné 

odstíny, některé způsoby hry na nástroj si nechávají 

rádi znovu a znovu vysvětlit, pokud něčemu ve svém 

partu nerozumějí, tak to klidně ignorují atd. Neplatí 

to samozřejmě kategoricky, ale když k tomu připočtete 

málo času na zkouškách a dirigenta, který ne vždy rozezná, 

o co vlastně v partituře jde, na co se má zaměřit, co 

má vyzdvihnout, tak už si sami domyslíte, na kolik se výsledky 

vzdalují od nějakého ideálu. Přesto si myslím, že 

je tady spoustu ansámblů, kterých bychom si měli vážit, 

protože to, co dělají, dělají poctivě a s velkou energií. 

Samozřejmě to hlavní, co tady chybí, je kontinuita – čtyřicet 

let vytlačovaná soudobá hudba se dnes střetává s hudebníky, 

jejichž pedagogové je stále učí současné trendy 

přehlížet. Není to nic neobvyklého ani na vysokých školách. 

Občas je zahlédnu, jak nad soudobou partiturou 

mávnou před svými studenty rukou; a ti studenti pak tyto 

návyky a lhostejnost přejímají. Na druhou stranu se díky 

této „opozici“ formují hudebníci do různých ansámblů, 

které nejsou nijak zvláště oficiálně podporovány, čímž zabráníte 

tomu, aby přišli lidi, které to vlastně hrát nezajímá. 

A jsme u dalšího aspektu věci, a tím je ekonomická podpora 

a s ní související politická kultura. Ensemble Modern 

není jen hudební soubor. Když přijedete do Frankfurtu, 

kde sídlí, narazíte na několikapatrovou budovu, 

kde je kromě zkušeben také několik pater pro administrativní 

činnosti. Tedy, zájem těch, co mají zájem to 

dělat, je pod po rován i z oficiálních míst, nikdo nestojí 

proti sobě v opozici. Za těchto okolností se může kvalita 

produkce roz víjet, a když je kvalitní produkce, roste 

i zájem veřejnosti.Nicméně bych nerad, aby to vyznívalo 

nějak pesimisticky. Jsem velký fanda toho, co se u nás 

děje. Máme tady několik festivalů světového renomé a to 

není málo! Měli bychom konečně začít stavět na tom, co 

je kvalitní a uvědomovat si především to dobré, je toho, 

naštěstí, dost. 

Vaše skladba se jmenuje Mašín Gun, což je slovní hříčka 

(machine gun anglicky znamená samopal) a dalo by se 

tedy čekat, že souvisí s útěkem bratří Mašínů. Jak 

Skladba se jmenuje Mašín Gun a má podtitul „The Seven 

Rituals for Purgiing the Czech Lands from the Spirit of 

Communism“ (Sedm rituálů za odstranění ducha komunismu 

z Českých zemí). Jde o sedm vět, ve kterých hraje 

úlohu jakéhosi vykonavatele rituálu perkusionista. Celý 

tento rituál má svou formu – vstupní rituál, centrální rituál, 

závěrečný rituál apod. Forma celé skladby je řešena 

zrcadlově, jde také o jakýsi diptych, „dvojportrét“: I. rituál 

až do poloviny IV. rituálu je označen jménem Ctirad, 

druhá polovina IV. až po VII. rituál je označena jménem 

Josef. 

V době, kdy jsem pracoval na těchto skicách právě umřel 

Ctirad Mašín a ve veřejném prostoru se opět objevila 

ostrá kritika Mašínů. Mě tyto reakce vždycky dráždily 

svou jednostranností bez nějaké hlubší uvědomělosti 

nebo alespoň shovívavosti – Mašíni jsou vrazi a tečka, 

vyřízeno. Měli držet hubu a krok. Vždycky mě lekalo 

už jen pomyšlení, nakolik nám tenhle názor vnutili komunisti. 

Mimohudební diskuzí ale není otázka, jestli to, 

co udělali Mašíni, bylo správné nebo ne, ale spíše to, jak 

se stavíme k lidem, kteří bojovali za svobodu naší země. 

Konec konců, už otec Mašínů byl velkým bojovníkem 

v nacistickém odboji. Fakt, že má skladba svou premiéru 

v Mnichově, považuji spíše za symbolický. 

Josef Třeštík

Souzvuk 15 

GUSTAVE FLAUBERT 

Celé Flaubertovo románové dílo bylo jedinou obětí, jediným 

odříkáním, jediným potlačováním sebe, stálou depersonalizací, 

naopak jeho korespondence a jeho deníky 

z cest jsou plné důvěrnosti a niterného skepticismu, „jsou 

vyvřením tichých snění, potlačované něhy, hlubokých 

meditací, prudkých výbuchů osobních, projevem lásek 

a náklonností i nenávistí a hněvů“. 

Flaubertova korespondence je, čtena v chronologickém 

sledu, nejen deníkem, který nám situuje tvůrce v jeho 

prostředí a společenských vztazích, ale je zároveň jakousi 

chaotickou konverzací, v níž se mění adresát, ale v níž 

zaznívá stále stejně silná individualita autorova. 

Především obsahuje tato korespondence souhrn Flaubertových 

estetických názorů, vyjevuje se v ní celá 

summa zásad romanopiscova umění. Autor reaguje 

na utilitářskou tendenci, která v 19. století činila z literatury 

poučovatelku a služku společnosti. Román je mu 

především uměleckým žánrem a kvalita uměleckého 

výrazu má být první starostí spisovatele. Mravní ideál 

obsažený v textu musí vyvěrat z umělecké krásy. Dokonalosti 

lze dosáhnout jedině tehdy, když spisovatel 

dokáže vyloučit osobní emoce. Romanopiscovo dílo má 

být neosobní. 

Flaubert odmítá inspiraci, která umělce zbavuje sebekontroly 

a brání mu rozvinout racionální schopnosti 

jeho talentu. Dosáhnout umělecké dokonalosti, když 

jsme odmítli klamavou pomoc inspirace, lze jen nesmírnou 

formální péčí – tady začíná Flaubertovi to, co 

nazývá „úzkostmi stylu“. Promýšlí se architektonika díla, 

koncepce, plán, pojetí. Korespondence dokládá, jak pečlivě 

Flaubert svá díla plánoval a koncipoval a jak v průběhu 

tvorby pochyboval o správnosti vlastního plánu. 

Flaubertova korespondence skýtá obrovské bohatství 

myšlenek, postřehů, aforismů a informací o tvůrčím zápasu 

francouzského prozaika. Flaubertovy dopisy kdosi 

označil za jeho největší román (a například Vladimír Holan 

se s vysočinským básníkem Stanislavem Zedníčkem 

shodli na tom, že z Flaubertova díla mají nejraději právě 

jeho korespondenci). 

Kdosi napsal, že publikování korespondence je ve 

Flaubertově případě krutou ironií: kolikrát tento autor 

vyhnal své vlastní autorské, osobní „já“ ze dveří svého 

domu v Croissetu. A toto já se vrátilo v jeho korespondenci. 

Literární kritik Albert Thibaudet ji nazval „nesmrtelným 

brevířem literární cti“. Soubor je to nesmírně 

rozsáhlý: jeho pětisvazkové vydání v edici Pléiade pařížského 

nakladatelství Gallimard čítá přes 7500 stran… 

Maličký zlomek z tohoto „opus magnum“ přinášíme 

v pořadu Souzvuk. Fragmenty z korespondence francouzského 

spisovatele z překladu Gustava Francla 

připravila Barbora Bukovinská. 


Souzvuk, 16. 12. 2012 v 9.00 hod. 

Petr Turek 

Mám nyní právo, 

abych svou popálenou 

rukou napsal několik 

vět o podstatě ohně 

Francouzský spisovatel Gustave Flaubert 

Foto: Wikimedia Commons | Tucker Collection 

(New York Public Library) Archives

16 Severský rok 

Per Olov Enquist | Foto: Wikimedia Commons | Autor: Bengt Nyman 

NOVÉ TVÁŘE 

SEVERSKÉHO 

DIVADLA 

Severská dramatika nejsou jen notoricky známá jména 

Henrik Ibsen či August Strindberg. Podobně jako kdekoli 

jinde se ve Skandinávii píše drama i dnes. Posluchači 

stanice Vltava měli už v rámci Severského roku možnost 

vyslechnout si hry řady současných dramatiků z Dánska, 

Norska, Švédska a Finska. Série deseti desetiminutovek 

Do ticha, do snu, do konce představí blíže ty nejzajímavějších 

z nich. 

Do názvu pořadu pronikly části titulů tří generačních 

souputníků – Larse Noréna, Jona Fosseho a Astrid 

Saalbachové. Všichni tři se narodili kolem poloviny 

minulého století a jsou už dávno etablovanými dramatiky. 

Lars Norén je považován za nejvýznamnějšího 

švédského dramatika po Augustu Strindbergovi. Jon Fosse 

je pak častován přídomkem „nový Ibsen“. Média i odborná 

veřejnost se pomocí těchto srovnání snaží v obou 

případech pojmenovat především roli, jakou dílo obou 

dramatiků hraje nejen v kontextu národním, ale i v kontextu 

světovém. Astrid Saalbachovou, která je z této 

trojice nejméně známá, zajímají podobně jako Noréna 

především drásavá témata, jež přináší dnešní zrychlená 

a globalizovaná doba. Odcizení fyzické i duševní jsou 

klíčová slova v souvislosti s tvorbou těchto dvou autorů. 

Komorní dramata Jona Fosseho kroužící kolem běžných 

existenciálních témat příznačných pro lidské soužití 

v rámci rodinného kruhu se vyznačují zvláštní naléhavostí 

a místy až horečnatým tempem. Všechny tři autory 

spojuje snaha o formální novátorství v rámci daného 

žánru. 

Na skandinávských scénách se pochopitelně můžeme 

setkat i s mladšími kolegy výše jmenovaných autorů. 

V pořadu Do ticha, do snu, do konce se proto posluchači 

seznámí i s díly dnešních čtyřicátníků nebo – v případě 

Christiana Lollikeho – s tvorbou dramatika, jemuž se 

čtyřicítka teprve blíží. V devíti dílech se tak představí 

po třech autorech ze Švédska, Norska a Dánska. Kritérium 

výběru ovlivnila skutečnost, zda je autor známý také 

u nás, jestli byla některá z jeho her přeložená do češtiny, 

případně u nás uvedená v divadle nebo v rozhlase. Až 

na dílo švédského dramatika Mattiase Anderssona 

budou proto blíže představeni autoři, s nimiž už český 

divák má určitou zkušenost. Rozhlasové inscenace Zpátky 

na luční vrch a Najednou norského autora Pera Schreinera 

o mužích, které zvláštní náhody postaví mimo prostor 

a čas, vznikly na Vltavě v roce 2010, respektive 2012. 

Černou komedii Řemeslníci Dánky Line Knutzonové znají 

zase diváci Švandova divadla na Smíchově, kde je tato 

hra o partě nezvedených pracantů v současné době na repertoáru. 

Ve Skandinávii je pochopitelně mnoho dalších 

zajímavých dramatiků, kteří by si zasloužili pozornost. 

(Připomeňme alespoň Nora Arneho Lygreho, jehož dystopická 

hra o nesmrtelném lidstvu Náhle věční byla uvedena 

jako scénické čtení v Městském divadle Zlín, nebo 

dánskou autorku Nikoline Werdelinovou, jejíž komedie 

o krizi „dobře živených“ třicátníků se s úspěchem hrála 

ve Švandově divadle na Smíchově.) 

V souvislosti s 90. lety minulého století můžeme v Dánsku 

a Norsku mluvit přímo o boomu nové dramatiky. V Norsku 

tento fenomén souvisí především s dílnou současného 

dramatu, kterou jedno desetiletí (mezi lety 1986 a 1996) 

vedl umělecký šéf Národní scény v Bergenu Tom Remlov. 

Dá se říct, že spolu se svými spolupracovníky Remlov 

doslova vydupal ze země ikony současné norské dramatiky 

Jona Fosseho a Cecilii Løveidovou. Podobně v Dánsku 

debutovalo několik zajímavých mladých autorů 

v poslední dekádě 20. století. Dánský rozkvět souvisí 

především s nástupem nezávislých malých scén, které se 

na nové drama cíleně zaměřily a své dramatiky si vychovávaly 

přímo v provozu. V Dánsku i ve Švédsku se navíc 

stalo určitým trendem psaní dramatu studovat, podobně 

jako se u nás v posledních dvaceti letech rozmohlo studium 

na literárních akademiích. Švédská situace se 

nicméně od dánské a norské poněkud liší. Tato země 

si na rozdíl od svých sousedů udržuje divadelní kontinuitu 

už od konce 18. století, kdy bylo za vlády divadla 

milovného krále Gustava III. založeno Královské dramatické 

divadlo (Kungliga dramatiska teater). Od dob 

Strindbergových pak tato země bez větších bolestí rodí 

dramatiky evropského formátu. Z těch nejzajímavějších 

představíme v našem pořadu Pera Olova Enquista a už 

zmíněného Larse Noréna. 

Závěrečný díl série se zastaví u současného trendu divadelních 

adaptací scénářů severských filmů. Zde se mimo 

jiné dotkneme i fenoménu Ingmar Bergman. Texty tohoto 

filmového a divadelního režiséra jsou pro divadlo 

adaptovány vůbec nejčastěji. 

Jon Fosse | Foto: Wikimedia Commons | Autor: Jarle Vines 

Karolína Stehlíková 

Český rozhlas 3 – Vltava: Do ticha, do snu, 

do konce, od 10. 12. vždy ve 12.50 hod.

Světová literatura 

17 

CAESARIUS 

Z HEISTERBACHU: 

VYPRÁVĚNÍ 

O ZÁZRACÍCH 

Cisterciácký mnich Caesarius z Heisterbachu (* asi 1180 

– † někdy po r. 1240) shromáždil na počátku 13. století 

rozsáhlou sbírku exempel – vyprávění, jež kazatelé 

ve středověku vkládali do kázání pro větší živost a navázání 

kontaktu s posluchači. Jeho Vyprávění o zázracích 

(Dialogus miraculorum) obsahuje velké množství jednotlivých 

vyprávění vybraných z vlastních kázání a Caesarius 

bývá považován za jednoho ze zakladatelů exempla 

jako samostatného žánru. 

Svou nejproslulejší práci uspořádal Caesarius ve dvanácti 

oddílech, jejichž sled odráží průběh mnišského života: 

od vstupu do řádu, pokání a vyznání vin, přes neustálý 

boj s pokušením a svody a úklady ďábla až po umírání 

a smrt. Významné místo náleží posilám, jichž se mnichu 

(a vlastně člověku vůbec) dostává na obtížné cestě 

životem, především Panně Marii, ochránkyni věřících 

a ve zvláštní míře cisterciáckého řádu. Velký prostor 

zaujímají různá vidění, spojená s všudypřítomným 

průvodcem středověkých lidí – ďáblem. 

Autor v sobě nezapře zvídavého a bystrého pozorovatele 

světa kolem sebe, především světa lidí a jejich radostí, 

trampot a úzkostí, jimž dokázal vnímavě naslouchat. 

Caesariova sbírka (sepisovaná asi v letech 1219–1223) 

je rozsáhlým zdrojem poznatků o každodenním životě, 

mentalitě a sociálních vztazích středověkých lidí. Význam 

jeho Vyprávění o zázracích oceňovali a oceňují medievalisté 

a všichni, kdo se zabývají dějinami a kulturou 

středověku. Francouzský historik Jacques Le Goff čerpal 

mimo jiné z kapitol věnovaných očistci, různým viděním 

a lichvě, z Caesaria čerpali dále historikové Georges 

Duby a Jean-Claude Schmitt či Aron Gurevič. 

Caesariův soubor exempel byl znám již ve středověku 

i v českém prostředí – několik jeho vyprávění přepracoval 

ke konci 14. století tvůrce sbírky Olomouckých povídek. Výbor 

překladatelky Jany Nechutové (nakl. Vyšehrad 2009) 

nepřebírá z původní sbírky jen samotné příběhy, ale 

citlivě je ponechává v jejich původním komplexu. Svět 

Caesariových středověkých exempel je podivuhodný 

a poutavý. Soubor se zachoval ve více než šedesáti rukopisech, 

což svědčí o jeho značném rozšíření ještě dávno 

před rozšířením knihtisku. 

Petr Turek 

Český rozhlas 3 – Vltava: Stránky na dobrou noc, 

od 2. 12 2012 vždy ve 23.00 hod. 

DLOUHÉ ODYSSEOVO 

PUTOVÁNÍ 

Homérova Odysseia (doslova Báseň o Odysseovi) vznikla 

stejně jako Iliada patrně v 8., možná i v 9. stol. před Kristem. 

Je otázka, kdo byl vlastně autorem těchto vpravdě 

nesmrtelných eposů, zda to byl jediný tvůrce, nebo dva, 

popřípadě zda oba eposy nejsou poskládány z textů více 

tvůrců, vzniklých dokonce v různých dobách – spolehlivá 

odpověď na tyto otázky sice neexistuje, ale oba 

eposy zůstávají živou součástí světové kultury, jedním 

z jejích základních pilířů a kořenů. Odysseia, vrcholné 

dílo řecké literatury archaického období, zpracovává 

osudy jednoho z hrdinů skončené trojské války. 

Do příběhu o vracejícím se hrdinovi je vklíněno hrdinovo 

vyprávění (sled epizod v ich-formě) o putování exotickými 

kraji (v podstatě pohádkovými, třebaže formálně jsou 

začleněny do mytologického systému). Hrdinova pevná 

víra v bohy sice neslábne, ale fakticky bohové ustupují 

do pozadí a místo nich ovládá hrdinovy osudy nutnost 

čelit dalším a dalším novým situacím. V porovnání s herojskou, 

víceméně dějepravnou Iliadou působí exotičtější 

Odysseia zábavněji, svou výstavbou rafinovaněji a soustředěním 

na jednoho hrdinu komorněji. 

Ve dvacátém století vznikly dva překlady těchto eposů: 

první od klasického filologa Otmara Vaňorného (1921), 

který důsledně zachovává hexametr, někdy až na hranici 

srozumitelnosti. Druhý překlad vznikl na jiném principu, 

který zvolil Vladimír Šrámek. Ten použil volný verš, respektive 

hexametr rozvolnil, a tím umocnil dramatičnost 

a srozumitelnost eposu. Na rozdíl od Vaňorného nepoužíval 

Šrámek homérovská kompozita (volooká Héra, 

mužohubný Ares) a nahradil je přirozenými obraty soudobé 

češtiny. Šrámkova smělá koncepce naráz proměnila 

dosud povinnou četbu v integrální součást krásné literatury. 

Šrámkův překlad Odysseie vyšel poprvé v roce 1940, poté 

1945 a 1987. Překladatel Vladimír Šrámek (1893–1969) 

vystudoval práva, ale více ho zajímalo divadlo a literatura. 

Celý svůj život působil v občanských povoláních, 

ale soustavně spolupracoval s Národním divadlem a Divadlem 

Na Vinohradech – jako herec, jako překladatel 

divadelních her a dramaturg. Překládal hry F. Schillera, 

J. W. Goetha, H. Ibsena, mimořádným počinem bylo 

přeložení Starého zákona (1947–1951). S největším ohla - 

sem se setkaly jeho překlady klasické literatury řecké a římské 

(Aischylos, Sofokles, Plautus, Aristofanes, Homér). 

Rozhlasové pásmo z Homérova eposu Odysseia z překladu 

Vladimíra Šrámka připravil a režijně realizoval 

Petr Adler. 

Petr Turek 

Český rozhlas 3 – Vltava: Schůzky s literaturou, 

16. 12. 2012 ve 20.00 hod.

18 Firkušný 

RUDOLF FIRKUŠNÝ 

A JEHO ŽÁCI 

Rudolf Firkušný| Foto: International Piano Archives Maryland 

Na jaře roku 2012 se na brněnské JAMU konala konference 

k 100. výročí narození fenomenálního českého pianisty 

Rudolfa Firkušného. V rámci ní přijelo do Brna 

několik jeho někdejších studentů z Julliard School. Hosté, 

kteří se jí zúčastnili, jsou dnes již mezinárodně etablovaní 

pianisté, často sami působící na prestižních hudebních 

akademiích v pozicích pedagogů. To, že si nad 

rámec svých povinností udělali čas a přiletěli do Brna, 

ať už zahrát koncert či přispět ke konferenci vlastním 

odborným textem, svědčí o pověstné síle Firkušného 

osobnosti, kterou na své okolí působil. Přinášíme krátké 

portréty a výňatky z rozhovorů se šesti z Firkušného 

někdejších studentů. Rozhovory samotné a záznamy 

z koncertů konaných u příležitosti Firkušného konference 

můžete slyšet v rámci pořadu Akademie. 

Mezi prvními hosty konference jsme oslovili paní Doru 

Novák-Wilmington. Volba byla snadná, dcera proslulého 

českého skladatele Jana Nováka je hluboce spjata 

s českým prostředím. U Firkušného studovala v letech 

1981–83. V jejích vzpomínkách na otce se Firkušný objevuje 

už ve čtyřicátých letech 20. století, kdy byl Jan 

Novák jako stipendista Ježkovy nadace vyslán do New 

Yorku, kde se setkal s Bohuslavem Martinů a právě 

s Rudolfem Firkušným. Paní Novák-Wilmington působí 

dnes na Hochschule für Musik und Theater v Mnichově, 

nahrává a koncertuje, často se svou sestrou, vynikající 

flétnistkou Clarou Novákovou. „Jako první se mi při 

vzpomínkách na Rudolfa Firkušného vybaví jeho veselí. 

Byl to člověk s nesmírnými schopnostmi, ale nikdy nedával 

najevo, že toho ví nebo slyší mnohem víc než jiní 

hudebníci nebo studenti… Já jsem s ním mívala hodinu 

v devět ráno, čili krutě brzo, ale už od osmé hodiny jsem 

se někde rozehrávala, připravovala; on přišel k deváté 

a zeptal se mě, jestli jsem už kdy hrála v rukavicích – já 

jsem samozřejmě nikdy nehrála v rukavicích – a protože 

byla zima, on měl zrovna kožené, tlusté rukavice, sedl 

ke klavíru a řekl: ‚já vám to ukážu‘ a hrál Mozarta. A hrál 

to úžasně transparentně s perfektním trylkem. To byl 

jeho způsob humoru. On se nesnažil o nějaké teoretické 

suché výklady, nýbrž třeba ze stoje vedle mě sáhl do klavíru 

a uhodil ten akord tak, aby bylo jasné, kde je rozdíl.“

Rudolf Firkušný a jeho žáci 19 

Alan Weiss (*1950) je opakovaně vyzdvihován jako jeden 

z nejvýraznějších talentů své generace – tak jej ostatně 

označil přímo Rudolf Firkušný. Tento rodilý Američan 

absolvoval u Firkušného doktorské studium. Jeho hudební 

kariéra začala hrou na kytaru, v níž jej povzbuzoval 

světoznámý španělský kytarista Andrés Segovia. 

Weiss dodnes jako ctitel drnkacích nástrojů sám transkribuje 

pro klavír například díla Downlandova nebo 

Tárregova. Působí rovněž jako profesor na Lemmensově 

konzervatoři v Leuvenu v Belgii a na konzervatoři v Utrechtu. 

Weiss se opakovaně vrací k propagaci díla Chopinova 

současníka Charlese-Valentina Alkana, jemuž již 

věnoval dvě sólová CD. O Firkušném nám v rozhovoru 

mimo jiné řekl: „Občas se hovoří o jistých podobnostech 

interpretace Firkušného a Kempfa. Souhlasím s tím – 

našly by se… Ale i tak – já jej vidím jako jedinečného: 

v té rovnováze mezi smyslem pro vnitřní, klasicky čisté 

proporce hudby a mezi melosem jeho vlastní hudebnosti, 

kterou bych neváhal označit až za idiosynkratickou, 

na prosto charakteristickou pouze pro něj. Byla to hra, 

kterou když jste jednou slyšel, nikdy už jste si ji nemohl 

splést s žádnou jinou. Ten paradox, že v sobě spojoval 

vlastně protichůdné tendence klasické vyváženosti a zcela 

osobní tváře tvořil nezaměnitelné kouzlo jeho hry.“ 

Další z Firkušného studentů, Richard Cionco, vzpomínal 

na Firkušného techniku z jiného úhlu pohledu: „Smávali 

jsme se spolu tomu, jak zvláštní měl ruce, neobvykle 

široké, s docela krátkými prsty. A ty prsty byly všechny 

úplně stejně dlouhé. A já si dnes myslím, že to byl také 

důvod toho, jak měl svou hru pod kontrolou.“ Richard 

Cionco není v Česku neznámý. Je laureátem Soutěže 

Pražského jara a spolupracoval s mnoha českými orchestry. 

Křehce působící muž má na svém repertoáru 

fyzicky nejnáročnější klavírní kompozice jako například 

Rachmaninovův Třetí klavírní koncert anebo Lisztovy 

Transcendentální etudy. Kromě koncertování působí 

od roku 1993 na California State University. Pan Cionco 

byl díky Firkušnému dobře obeznámen s českou pianistickou 

školou a v našem rozhovoru nadšeně hovořil 

o umění Jana Panenky. 

Podobný zájem o českou hudbu vzbudila Firkušného 

osobnost u kanadské pianistky Sary Davis Buechner. 

Paní Buechner vzpomínala na své první setkání s Firkušným, 

na způsob jeho výuky i jeho sebepojetí coby pedagoga. 

Na koncertě v rámci konference provedla paní 

Buechner Fantazii a toccatu Bohuslava Martinů, skladbu, 

která byla pro Firkušného přímo psána: „Martinů 

Fantazie a toccata, která je podle mého názoru nejlepší 

Martinů skladbou pro klavír a kterou napsal a věnoval 

Firkušnému v roce 1940, v tak strašné době v jejich 

životě, kdy oba prchali před nacismem napříč Evropou, 

má v tištěné partituře pár chyb. Jednou Firkušnému 

říkám: ‚…proč je tohle takhle a v repríze jinak A co 

znamená tahle fráze psaná takhle‘ …a on si pohladil 

bradu a říká: ‚…podívám se na to.‘ A příští týden přišel 

svým specifickým krokem, jak kdyby něco táhnul, díval 

se vždycky stranou a často si pískal nějakého Janáčka – 

Příhody lišky Bystroušky nebo Věc Makropulos… A říká: ‚… 

podíváme se na to.‘ …a vytáhl rukopis Martinů skladby. 

Přinesl ho do hodiny. A to nebylo jedinkrát, kdy se stalo 

něco tak výjimečného – on sám se zajímal o to, zda jsou 

věci správně tištěné. Ostatně – nemyslím si, že by kdy 

použil tištěnou verzi téhle Martinů skladby. Hrál ji navíc 

zpaměti. Ale vysvítá z toho jeden podstatný rys jeho 

přístupu k hudbě: vždy opakoval, že na prvním místě 

je skladatel a on se snažil zprostředkovat jeho hlas s co 

největší možnou mírou autenticity.“ 

Americký pianista Douglas Buys byl na Firkušného 

napojený ještě o něco více osobně: jako chlapec bydlel 

ve stejném městečku, ve kterém měl Firkušný svůj letní 

byt. Vzpomínal, jak Firkušný hrával občas v místním 

kulturním centru, takže jej slyšel koncertovat už 

jako desetiletý. Také se podělil o zážitek s koncertování 

s Firkušným: „Hráli jsme čtyřruční skladby od Debussyho. 

A on byl tak trpělivý a milý, jemný, distingovaný. 

A pak, když jsme spolu vyšli na jeviště, najednou byl 

v jednom ohni. Předtím tak tichý a na jevišti se najednou 

otevřel neuvěřitelným způsobem. A já byl s ním a nesl 

se na té vlně. A víte, En blanc et Noir, které jsme hráli, 

tam je na začátku část nazvaná Odváté větrem, nebo tak 

nějak, a on to opravdu tak zahrál a bylo to úžasné. A pak 

na cestě z jeviště mě nenápadně objal a řekl mi do ucha: 

‚teď jsme kolegové‘. To byl můj absolventský dárek a dodnes 

mě to velmi dojímá a přijde mi to moc krásné!“ Buys 

studoval u Firkušného bakalářský a magisterský stupeň. 

Strávil tedy vedle českého mistra konstitutivní léta pro 

zrání své umělecké osobnosti. Dnes působí na New England 

Conservatory v Bostonu – Massachusetts. 

Carlo Grante hovořil mimo jiné o prvním svém setkání 

s Firkušného hrou. Ve svém rodném Láquille navštívil 

jako dítě Firkušného koncert a omylem pohnul židlí. 

Firkušný se na něj z pódia zadíval a Grante tento moment 

označil za iniciační pro celý svůj hudebnický život. 

Grante je vyzdvihován zejména pro kompletní nahrávku 

Sonát Domenica Scarlattiho na 40 CD nebo komplet 

Chopinových Etud v transkripci Leopolda Godowského. 

Grante vzpomíná: „Rudolf Firkušný byl zároveň velmi 

rezervovaný a zároveň vstřícný. Jeho způsob výuky byl 

založen na tom pomoci studentům vybudovat cestu, 

kterou sám považoval za správnou – bez vnucování 

se. A já dnes můžu říct, že pro hudebníka dneška je ta 

správná cesta být zcela absorbován hudbou a zároveň 

nebýt v ní zcela zapletený ve smyslu výdělku a kariéry. 

A v tomto dával Firkušný mimořádný příklad svým charakterem 

i emocionalitou. Jeho jemná přítomnost při hře 

byla vždy nakonec tak silná, pozitivní, povzbuzující.“ 

Vojtěch Dlask, 

spolupracovník hudební redakce Český rozhlas Brno 

Český rozhlas 3 – Vltava: Akademie, 

9. 1. 2013, 20.00–21.45 hod.

20 Radiodokument 

Penny Wilmot | Foto: Archiv 

NEJSEM SAMA 

Poprvé v životě jsem si byla schopna skutečně dovolit tu 

bolest a ten žal. Kdykoliv předtím jsem musela být pro 

někoho statečná. Ať už to byla moje rodina, to když 

zemřel můj 18 měsíční syn Ben, moje máma nebo můj 

táta. Musela jsem být statečná a nemohla jsem si dovolit 

vyjádřit tu bolest, kterou jsem cítila. A teď jsem ji mohla 

konečně projevit a byla v tom pro mě obrovská svoboda.“ 

To říká v připravovaném radiodokumentu Penny Wilmot, 

žena, která prožila velkou ztrátu. Dejme ji v tomto 

článku slovo. Hovoří o svém synovi: „V roce 2007 šel 

Šimon do vězení a strávil tam šest měsíců. Odsoudili ho 

za to, že u sebe měl drogy. Jak se s tím mám vyrovnat Co 

s tím můžu dělat Pro svou vlastní příčetnost a i pro 

zbytek rodiny jsme si museli Šimona velmi často držet 

od těla. Šimon nikdy skutečně nezapadal do tohoto světa. 

Svět mu nikdy nedával smysl. Zjistil, že do tohoto naruby 

obráceného světa, ve kterém žije, nikdy nemůže zapadnout. 

A my jsme se celou dobu snažili, aby tam zapadl. 

Nás do něj napasovali a mysleli jsme si, že my do něj zapadáme, 

a snažili jsme se ho do něj nacpat také – do toho 

konvenčního boxu světa. Šimon se vždycky řídil jen podle 

sebe. A byly doby, kdy nás svým chováním od sebe 

odrazoval. Několik let jsem se s ním vůbec nestýkala, 

bylo to riskantní. Pořád chtěl peníze, nebo měl nějaký 

problém, protože byl zapletený v drogách. Někdy se tak 

člověk prostě musí rozhodnout. Nemůžete s tím nic 

dělat… 

Tak Šimon skončil ve vězení. A myslím, že pobyt ve vězení 

mu dal pravidla – režim. Musel se vejít do předpisů, proti 

kterým se vždycky vzpouzel. Přesto však – nějakým 

způsobem – našel v rámci vězeňského systému svou roli. 

Velmi rychle ho pak propustili za dobré chování. To bylo 

ale nešťastné, protože v reálném světě byl znovu okamžitě 

ztracen. Byl propuštěn na podmínku. Cokoliv dělal, 

vždycky se vyskytla nějaká překážka. Třeba chtěl začít 

chodit do práce, ale potřeboval odjet do práce už v 5 hodin 

ráno, přitom byl až do 8 hodin do rána stále 

v domácím vězení. Prostě překážky byly všude. Všechno 

pro něj bylo velmi obtížné, protože přišla krize a on pracoval 

ve stavebnictví. Pořád si udržoval víru v Boha 

a věřil, že Bůh je na jeho straně, i když musel bojovat. 

A se vším hodně zápasil. Víra v Boha ho utěšovala. Poslední 

záznam, který napsal na Facebook byl: „Šimon si 

myslí, vzbuď mě z tohoto snu, abych mohl znovu tančit 

s anděli ve spojenectví se svým Otcem. Amen.“ Pro mě 

z toho zní taková útěcha. Protože jsem si uvědomila, že 

viděl jasně, i když se cítil zoufalý a byl v depresi. A myslím, 

že opravdu trpěl depresí, protože mi řekl, „Víš mami, 

hodně lidí říká: Bože, já mám takovou depresi, ale vůbec 

netuší, co deprese je.“ Takže na nějaké úrovni v této fyzické 

podobě hrozně trpěl. A jak se může člověk přít 

s někým, kdo v tak zoufalé situaci, ve které se nachází, 

vidí tak jasně A kdo jsem já, že můžu rozhodovat o tom, 

jestli tu má zůstat 

Odjela jsem v polovině října do Turecka. A byla jsem tam 

úplně sama, jen se psem, a hlídala jsem tam dům. 

Neuvědomovala jsem si, jak špatně na tom Šimon je. 

Došel mi od něj email a podařilo se mi s ním mluvit. 

A měli jsme spolu ty nejúžasnější rozhovory a on mi řekl: 

„Vím, že nejsem dost silný na to pokračovat.“ Ale nevěděl, 

že ho najde jeho bývalá přítelkyně, se kterou byli stále 

v kontaktu a která ho pořád milovala. Byla jsem s ní 

na telefonu, když se jí podařilo se dostat do domu. A poslední 

slovo, které jsem slyšela před tím, než se jí vybil telefon, 

bylo: „Nikdo tu není.“ Ale já jsem věděla, že tam 

Šimon je, že ho jen nevidí. A pak se telefon odmlčel. 

Naštěstí měla u sebe druhý telefon. Volala jsem jí zpět 

a to už jsem mluvila s policií. Byla to bizarní situace. Já 

jsem v Turecku, v domě, který hlídám, se psem. Nikoho 

jsem tam neznala. A pak ta policistka, to je celé, co si pamatuji, 

protože jsem si v hrůze uvědomila, co se vlastně 

stalo. Jediné, co si pamatuji, bylo, jak ta policistka říká: 

„Musíte mít někoho u sebe. Musí tam být někdo s Vámi.“ 

A já říkám: „Nikdo tu se mnou není.“ A ona na to: „Musí 

tam být. Nemůžete být teď sama, musíte mít někoho 

u sebe.“ A v té chvíli jsem si uvědomila, že tam vlastně 

nejsem sama. Protože je se mnou Bůh. A říkám jí: „Už je 

to v pořádku, je tu někdo se mnou.“ A byla to ta víra v to, 

a ten pocit, že nejsem sama. 

V okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že je Šimon pryč, 

vrátilo mě to do doby, kdy jsme přišli o Bena. A ta bolest 

z té ztráty, ta hrůza a ta osamělost mě zasáhly jako střela. 

A v té chvíli jsem si řekla, že přes to znovu jít nemohu, 

nemohu zažívat tu stejnou bolest a ztrátu, prostě nemohu. 

A nemohu říct, že se mi líbí jeho životní lekce, ale 

v těch šesti dnech, kdy jsem byla sama v Turecku, jsem se 

přes tu bolest a ztrátu byla schopna přenést. Byly chvíle, 

kdy jsem zapomněla, že v tom nejsem sama. Bolest, která 

nastala, byla nesnesitelná.“ 

Radiodokument Nejsem sama je příběh ženy, která přišla 

o dva syny, a o její vnitřní síle se s tím vyrovnat. Její první 

syn umřel v 18 měsících, její druhý syn si vzal život, když 

mu bylo 38. Penny je obyčejná žena, jedna z mnoha, ale 

způsob, jakým se vyrovnala se ztrátou svého druhého 

syna, je pozoruhodný. Vnitřní síla, která jí umožňuje 

o své zkušenosti otevřeně mluvit, je následováníhodná. 

Penny Wilmot v sobě našla způsob, jak se s tím vyrovnat 

a navázat tak na přirozený (tradiční) způsob truchlení 

a následné smíření – vyrovnání se se skutečností, kterou 

si většina lidí nedovede představit, natož takovou situaci 

zažít. V radiodokumentu se bude prolínat záznam hlasu 

Penny Wilmotové s četbou z jejího deníku, který si psala 

během šesti dní truchlení po svém zemřelém synovi. 

Dominika Švecová

21 

PSÁNO PRO ROZHLAS 

A ČESKÁ PRÓZA 

DVA PROJEKTY K 90. VÝROČÍ 

ZAHÁJENÍ VYSÍLÁNÍ 

ČESKOSLOVENSKÉHO ROZHLASU 

Rozhlasový stan v Praze – Kbelích, 1923 | Foto: Archiv Českého rozhlasu 

Tvůrčí skupina literatury a dramatu, dříve literární redakce, 

dlouhodobě spolupracuje s autory, kteří pro 

vysílání píší původní práce. Někteří významní současní 

spisovatelé však povídky běžně nepíší nebo jen příležitostně. 

Proto jsme na rok 2013, kdy si budeme 

připomínat 90 let od zahájení vysílání Československého 

rozhlasu, začali připravovat projekt řady původních a dosud 

nikdy nepublikovaných povídek současných českých 

autorů psaných pro Český rozhlas. Záměrem je obohatit 

slovesné vysílání o originální a kvalitní prozaická díla 

a zároveň navázat nebo prohloubit dlouhodobou tvůrčí 

spolupráci s vynikajícími autory všech generací. Celkově 

se předpokládá uvedení 12 povídek v české premiéře. 

V prvních dvou čtvrtletích jubilejního roku uvedeme 

na stanici Český rozhlas – 3 Vltava povídky Anny Zonové, 

Jiřího Červenky, Emila Hakla, Petry Hůlové, Petra 

Payna a Dory Čechové. 

Dramaturgie Českého rozhlasu 3 – Vltava v uplynulých 

letech – v rámci co nejširší programové nabídky – kladla 

důraz vždy po dobu jednoho roku na některou národní 

kulturu. V roce oslav 90. výročí zahájení rozhlasového 

vysílání v Čechách se tento akcent logicky obrací 

ke kultuře a literatuře české. Tvůrčí skupina literatury 

a dramatu připravuje k tomuto jubileu projekt na zvaný 

Česká próza, který se bude realizovat v programovém cyklu 

četba na pokračování. V tomto projektu se budou 

střídat vždy po třech měsících dvě řady – první z nich nese 

označení 3 x z let šedesátých a druhá 3 x ze současnosti. 

Literární redakce připravila pro vysílání v polistopadovém 

více než dvacetiletém období mnoho děl českých 

autorů z nejrůznějších dob historického vývoje. S velkou 

pozorností jsme se zaměřovali i na kvalitní tvorbu 

z 60. let, z doby, kdy se stále více prozaiků i básníků 

při psaní uvolňovalo z tuhé ideologické reglementace 

a literatura dosahovala – vedle jiných oblastí kultury – 

divadla, filmu, výtvarného umění – mimořádně vysoké 

úrovně. Z próz spisovatelů Karla Michala, Bohumila 

Hrabala, Jaroslava Putíka, Ladislava Fukse či Karola 

Sidona a Zdeny Salivarové jsme většinu nebo některé 

v četbách na pokračování uvedli. Naštěstí přes naše úsilí 

zůstává ještě bohatství děl dosud nerealizovaných a nezmapovaných, 

z nichž při této příležitosti sestavujeme 

dramaturgii dvou řad nazvaných 3 x z let šedesátých. 

V prvním čtvrtletí to jsou: Karel Michal: Krok stranou, 

Karol Sidon: Sen o mém otci, Bohumil Hrabal: Jarmilka. 

Ve třetím čtvrtletí: Jaroslav Putík: Zeď, Ladislav Fuks: 

Příběh kriminálního rady, Zdena Salivarová: Nebe, peklo, 

ráj. 

Základem výběru české prózy pro vysílání je vždy 

současná tvorba. V dnešní době vzniká záplava literárních 

děl, jak kvalitních, tak méně kvalitních. Vzhledem 

k principům plánování a k délce přípravy literárních 

pořadů se nesoustřeďujeme na aktualitu, která je záležitostí 

publicistiky, nicméně naším záměrem je získávat 

a uvádět kvalitní novinky, které v literárním prostředí 

vznikají a vycházejí. Z nich pro vysílání v jubilejním roce 

2013 sestavujeme dvě řady nazvané 3 x ze současnosti. 

Ve druhém čtvrtletí to jsou: Vladimír Binar: Číňanova 

pěna, Eliška Vlasáková: Byla jsem s našima na procházce, 

Jiří Hájíček: Rybí krev. 

Výběr současných próz pro poslední čtvrtletí roku 

2013 není ještě definitivní. Měly by to být tři četby na 

pokračování z próz Jany Šrámkové, Jakuby Katalpy, či 

některé z připravovaných románů Magdalény Platzové, 

Markéty Pilátové nebo Anny Zonové. 

Jiří Vondráček

22 

Albert Camus v r. 1957 | Foto: Wikimedia Commons | Autor: Robert Edwards 

ALBERT CAMUS 

MOR 

Na konci srpna 1942 si Albert Camus napsal do svého 

deníku: Mor. Nemůžu se z toho dostat. Příliš mnoho „náhod“ 

při psaní. Je třeba se striktně držet myšlenky. Cizinec zpodobuje 

obnaženost člověka tváří v tvář absurditě. Mor hlubinnou 

rovnocennost individuálních hledisek tváří v tvář téže 

absurditě. Je to pokrok, který bude zpřesněn v dalších dílech. 

Mor však mimo to dokazuje, že absurdita ničemu neučí. To je 

definitivní pokrok. 

Zdá se, že několik útržkovitých poznámek může být 

klíčem ke čtení románu, který Camus vydal až pět let 

poté, v roce 1947. Jeho děj zasadil do alžírského města 

Oran. Znal ho důvěrně ze svých pobytů a byla mu známá 

i historie zdejší cholerové epidemie. Ta zabila krátce 

po francouzské kolonizace v roce 1849 většinu obyvatel 

města. 

Camus přesadil děj do roku 1940, i to možná přispělo 

k tomu, že román byl často vykládán jako zpodobnění 

vichistického kolaborantského režimu, či přímo fašismu 

a rezistence proti němu. Při podrobnějším studiu Camusova 

díla, zvláště filosofických pojednání Mýtus o Sysifovi 

a Člověk revoltující, však nutně vystane pochybnost, neníli 

tento výklad příliš zjednodušující a hodící se spíš jako 

zkratkovitý slogan na záložky knižního obalu. 

Styl, jímž děj Moru vypráví, připomíná dílem kroniku 

a strohost jazyka, nejednoznačnost významů vět upomíná 

zase na Kafkův Proces. Spolu s lékařem Bernardem Rieux, 

který při líčení historie morové epidemie využívá zápisky 

intelektuála Tarraoua, sledujeme počátky epidemie, jíž 

nikdo nevěnuje patřičnou pozornost. Teprve když mor 

propukne v plné síle, uvěří městská rada varování doktora 

Rieuxe a město hermeticky uzavře. Od této chvíle se 

Oran stává územím karantény, nikdo nesmí ven a nikdo 

nesmí dovnitř. Doktor Rieux a skupina jemu blízkých, 

velmi rozmanitých lidí začíná svůj boj proti moru. Epi- 

demie zatím mění celou společnost, tváří tvář smrti padají 

masky, jedni boha zatracují, druzí ho nacházejí, jedni 

rabují, další pomáhají. Strohý, téměř reportážní autorův 

styl líčí jakoby bez emocí událost za událostí. 

V nehrdinských hrdinech Camusových a jejich neokázalých 

postojích lze spatřit podoby onoho člověka revoltujícího, 

který teprve tváří v tvář smrti, na prahu katastrofy, 

utvrzuje smysl života. 

V roce 1943 v Paříži si Camus poznamenává do deníku: 

Pro člověka není svobody, dokud nepřekoná svůj strach ze 

smrti. Ne však sebevraždou. Kvůli jeho překonání se nesmí vzdát 

sebe. 

Možná další klíč ke čtení. Každopádně je fascinující 

pomyšlení, že Camus vydal své dílo v poválečné atmosféře 

sympatií francouzské levice ke komunismu, v době literatury 

plné patetického hrdinství. Boj s morem není 

dobojován, protože ho nosíme stále v sobě, poznamenal 

autor na závěr knihy. A co je to mor, to ať si rozhodne 

sám čtenář. Nebo posluchač dvoudílné dramatizace Jana 

Vedrala, jejíž premiéru ne náhodou uvádíme v památný 

den smrti Jana Palacha. 

Hynek Pekárek 

Český rozhlas 3 – Vltava: 19. 1. 2013 od 14.00 hod. 

WILLIAM 

SHAKESPEARE 

CORIOLANUS 

Kdy přesně napsal Shakespeare tragédii Coriolanus 

nelze s jistotou určit, literární vědci se shodují, že to 

bylo někdy v rozmezí let 1605 až 1610. Hra je poslední 

autorovou římskou tragédií a tiskem vyšla v takzvaném 

prvním foliu v roce 1623, tedy sedm let po jeho smrti. 

Stejně jako u ostatních antických her Shakespeare čerpal 

námět z dobových pramenů, konkrétně z Plutarchových 

Životopisů, a vojenskou a politickou dráhu svého hrdiny 

vylíčil věrně podle historické předlohy. Zároveň v hrdém 

římském generálovi a politikovi vytvořil jednu ze svých 

nejrozporuplnějších postav. 

Coriolanus je muž, jehož pyšná a neústupná povaha žene 

do neštěstí. Svoje klady dokáže rychle převrátit v zápory. 

Není mužem kompromisu a byť má často pravdu, 

prosazuje ji bez ohledu na to, jaké budou její důsledky. 

Na svoji přímou povahu doplatí. Vše, co kdysi sloužilo 

k jeho prospěchu, se mu nakonec postaví do cesty a zničí 

ho. Poprvé se s ním setkáváme na římské ulici, kde mu 

spílá vyhladovělý dav městské chudiny a viní ho za to, 

že neotevřel lidu sýpky. Roztržku přeruší zpráva, že na 

Řím táhne armáda nepřátelských Volsků. Jediný, kdo je 

scho pen se jim postavit, je Marcius. V kruté bitvě u Coriol 

Volsky porazí. Řím ho velebí jako vítěze. Na paměť vojenského 

triumfu přijímá Marcius jméno Coriolanus 

a přes počáteční nechuť se stává konzulem. „V politice“ 

však dlouho nevydrží. Když proti němu intrikánští tribunové 

zosnují vzpouru, pohaněný lid žádá jeho hlavu, 

ale pak se spokojí s vyhnanstvím. Zhrzený Coriolanus 

se spojí s nepřáteli Říma Volsky a oblehne Řím. Věčné 

město zachrání před jeho pomstou jeho žena a matka. 

Coriolanus rezignuje a vyjedná s Volsky pro Řím mír. Pro 

obě strany je však zrádce, a proto ho zabijí. Coriolanus je 

postavou, která budí odpor i sympatie zároveň. Jeho poznámky 

na úplatnost lidu a fungování demokratických institucí 

jsou však natolik trefné, že platí i dneska. 

V Českém rozhlase bude Coriolanus nastudován poprvé 

v překladu Jiřího Joska. Režie se ujala Hana Kofránková, 

která do titulní role obsadila Martina Stránského. Premiéru 

vysíláme v den, kdy by si Češi měli poprvé v historii 

zvolit v plebiscitu svého prezidenta. 

Hynek Pekárek 

Český rozhlas 3 – Vltava: 12. 1. 2013 od 14.00 hod.

Četba na pokračování 23 

KAREL MICHAL: 

KROK STRANOU 

Jako první z projektu Česká próza – 3 x z let šedesátých uvedeme 

četbu na pokračování z knihy mimořádně talentovaného 

autora Karla Michala. Spisovatel Karel Michal 

(vlastním jménem Pavel Buksa) se narodil v roce 1932 

v Praze. Po maturitě na gymnáziu nesměl studovat na vysoké 

škole a vystřídal řadu různých zaměstnání. Později 

přece jen začal studovat na lékařské fakultě Univerzity 

Karlovy, studia však po sedmi semestrech opustil. Prošel 

opět mnoha profesemi – byl asistentem režie, správcem 

jízdárny, dlaždičem, hlídačem v přístavu apod. Z těchto 

zkušeností dovedl hojně těžit ve své literární tvorbě. Debutoval 

v roce 1960 v časopisu Plamen. V roce 1961 mu 

vyšla sbírka povídek Bubáci pro všední den a ve stejném 

roce detektivní novela Krok stranou. Pracoval jako lektor 

v nakladatelství, filmový dramaturg, jako redaktor Literárních 

novin, stal se spisovatelem z povolání. V roce 

1966 vydal historickou novelu Čest a sláva, v roce 1967 

prózu Gypsová dáma. Karel Michal psal kromě toho rozhlasové 

hry, filmové a televizní scénáře (podle povídky 

Plivník dlaždiče Housky napsal scénář ke stejnojmennému 

loutkovému televiznímu filmu, na základě jiné povídky 

z Bubáků pro všední den vznikl scénář k filmu Bílá 

paní, film Čest a sláva opět podle jeho scénáře sklízel ceny 

na četných filmových festivalech). Je rovněž autorem 

dvou divadelních her (Tak to na tom světě chodí, 1967, a My 

občané mélští, 1980). V roce 1968 odešel do exilu. Usadil 

se ve Švýcarsku, kde po počátečních příležitostných 

zaměstnáních vyučoval na gymnáziu v Basileji historii 

a klasickou filologii. Zde také 30. června 1984 zemřel. 

Detektivní novela Krok stranou vyšla v roce 1961 v nakladatelství 

Naše vojsko, pro které, jak už bylo řečeno, 

psal Michal lektorské posudky. Pravděpodobně na objednávku 

napsaná detektivka vypráví pohledem mladého 

horlivého příslušníka Veřejné bezpečnosti o případu 

s pašovanými hodinkami a obrazy starých mistrů. Je 

psána do té doby nevídaně neotřelým jazykem a je plná 

ironických narážek. Podle dobové kritiky v ní autor zcela 

narušil a překročil konvenci daného žánru tím, že se 

v próze zabývá i etickými principy, a bývá označována 

také jako detektivní moralita. 

Autorova pozdější žena, básnířka Viola Fischerová, 

vyprávěla historku o tom, jak ředitel Našeho vojska, 

nejspíš v obavách z nezvyklého podání postav a prostředí 

současných socialistických detektivů, předložil text k posouzení 

hlavní správě SNB. Soudruzi tehdy usoudili, že 

o práci Veřejné bezpečnosti nelze psát takovýmto satirickým, 

parodujícím způsobem a že především postavy 

vyšetřovatelů mají rysy neslučitelné s typem socialistického 

kriminalisty. Michal musel knihu přepracovat a uvést 

ji vysvětlením, které však udivovalo rovněž svou ironií 

a humorem: „V knize popsané metody kriminalistické 

praxe nejsou totožné s metodami, kterých se dnes běžně 

užívá, a problémy tohoto příběhu nejsou specifickými 

problémy našeho bezpečnostního aparátu […].“ V dalších 

vydáních Karel Michal naštěstí cenzurní zásahy prvního 

vydání zrevidoval, takže můžeme vycházet z téměř 

původního znění. 

Četbu na pokračování z knihy Karla Michala 

vysílá Český rozhlas 3 – Vltava 

od 9. ledna 2013, vždy v 18.30 hod. 

Jiří Vondráček

24 Výročí 

OSOBNOST 

K. 

B. 

K. B. Jirák kolem roku 1970 | Foto: HIS 

Karel Boleslav Jirák (1891–1972) se jevil lidem jako 

složitá osobnost. Jedni se mu obdivovali, druzí jakoby se 

báli jeho bystrého intelektu. Byl osobností všestrannou, 

zosobněním několika lidských profilů. Jako skladatel 

vytvořil 94 opusů – od písní, instrumentálních skladeb 

až po operu a symfonie. Byl výtečným pedagogem i dirigentem 

nesporných kvalit. Psal knihy o hudbě, byl 

hudebním kritikem a organizátorem hudebního života. 

Působil vždy dojmem pečlivého profesora a vědecky 

založeného intelektuála. 

K. B. Jirák neprošel profesionální kompoziční výukou. 

Několik soukromých lekcí mu sice dal Vítězslav Novák 

a Josef Bohuslav Foerster, ale nic soustavného v tom nebylo. 

Zůstal autodidaktem. Přesto už před první světovou 

válkou naznačil, že mu není cizí avantgardní úsilí 

při formování vlastního hudebního výrazu. Vzorem mu 

byl O. Ostrčil a G. Mahler. Několik válečných let strávil 

jako korepetitor a příležitostný dirigent u Městské opery 

v Hamburku. Pozoruhodnými pracemi z raného období 

jsou opera Apollonius z Tyany, uváděná pod názvem 

Žena a Bůh, I. smyčcový kvartet, hraný Českým kvartetem, 

písňový cyklus Lyrické intermezzo, komponovaný pro 

Karla Buriana, veřejnost zaujala i jeho I. symfonie, když 

se jí ujal Václav Talich. Jirák však dlouho nepřekračoval 

pozdně romantické východisko. Teprve v klavírním cyklu 

Na rozhraní z roku 1923 vyřešil problém své stylové orientace. 

Šel ale vlastní cestou: jeho hudební řeč vycházela 

z principů polytonality, bitonality, složité rytmiky a moderní 

polyfonie. Někteří hudební kritici v něm spatřovali 

protiklad k Hábovu mikrointervalovému systému, jiní 

v něm shledávali paralelu s II. vídeňskou školou. Dnes 

vše vidíme střízlivěji. Jirák nesměřoval k jednoznačné 

atonalitě, jen tonální vztahy své hudební řeči uvolnil, 

podobně jeho souzvuky dosáhly nové (například kvartové) 

kvality. 

Po krátkém dirigentském působení v Brně a Ostravě 

se Jirák stal učitelem skladby na Pražské konzervatoři. 

Svým rozhledem, soustavností a mimořádnou inteligencí 

byl pro pedagogickou dráhu přímo předurčený. Každému 

žáku ponechával volnost ve vyjadřování hudebních 

představ, učil je však kriticismu ve výběru prostředků. 

Během dvacátých let vychoval řadu skladatelů jako 

M. Kabeláče, J. Ježka, I. Krejčího, K. Slavického, 

J. Řídkého, kompozičně vzdělával i cizí žáky z různých 

zemí Evropy, později i Ameriky. 

V roce 1930 byl povolán do Radiojournalu, aby ve vůdčí 

funkci organizoval hudební vysílání. To byla práce budovatelská, 

neboť rozhlas byl teprve v počátcích; Jirák 

se mu cele obětoval, kvůli této činnosti dokonce přestal 

na několik let komponovat. Ke zvyšování hudební vzdělanosti 

nejširších vrstev využíval různých forem pořadů. 

Ke komponování se vrátil až roku 1937, kdy dokončil 

III. symfonii, vytvořil Filharmonické variace a řadu dalších 

děl. K. B. Jirák byl po dlouhá léta též hostujícím dirigentem 

České filharmonie, s níž v letech 1920–1945 uskutečnil 

na 120 koncertů. Kdykoli tomuto tělesu hrozil 

finanční kolaps, snažil se mu pomoci rozhlasovými ateliérovými 

i mimořádnými koncerty. Řídil i cizí orchestry 

v mnoha evropských metropolích. 

Ač v období mezi dvěma světovými válkami i v době nacistické 

okupace patřil K. B. Jirák k nejhranějším soudobým 

tvůrcům u nás, přesto u něho dochází ke zlomu. 

Jako vůdčí osobnost Čs. rozhlasu byl v roce 1945 nařčen 

skupinou rozhlasových pracovníků z „nečeského a asociálního 

jednání“. K jejich prohlášení se z falešné solida-

JIRÁKA 

Výročí 25 

rity přidali i hudebníci z České filharmonie, Národního 

divadla a Ondříčkova kvarteta, aniž by doložili, čím se 

za okupace provinil. Stačilo podezření či překroucený 

výrok, čímž docílili, že byl suspendován a jeho případ 

předán soudu. Ten se vlekl dva roky, než byl vyšetřen 

a Jirák rehabilitován. 

Na jaře roku 1947 se Jirákovi dostalo nabídky zúčastnit 

se letních hudebních kurzů v Chicagu. Telegrafické 

pozvání přišlo znenadání, zprostředkoval mu ho jeho bývalý 

žák Manoah Leide–Telesco. Jirák neváhal, v Praze 

neměl zaměstnání ani závazné povinnosti. Do USA odletěl 

s vědomím, že se jedná o přechodnou dobu. Běh věcí 

byl však jiný. Důvodem pozvání bylo, že Rooseveltova 

univerzita v Chicagu potřebovala pro své kurzy osobnost 

zvučného jména, a tou K. B. Jirák byl. Mohl vyučovat hudební 

teorii v plném rozsahu až po hudební skladbu, ale 

také dirigování. Sotva vstoupil na americkou půdu, hrnula 

se mu soukromá i oficiální pozvání na recepce a setkání 

ze všech stran. Setkat se s ním si považovali za čest 

nejen děkan a profesoři univerzity, ale i představitelé krajanských 

spolků. To všechno byl velký kontrast k tomu, 

jak se k němu chovala vlast. Doma byl bez práce, v USA 

byl vítán jako vzácný host a vynikající umělec. 

Jeho výuka na letním kurzu Roosevelt College slavila 

úspěch. Když děkan fakulty při závěrečných zkouškách 

viděl, jaký úspěch mají jeho žáci, nabídl Jirákovi stálé 

místo v hodnosti řádného univerzitního profesora. Jirákovo 

vízum pro pobyt v USA však mělo jen omezenou 

platnost, získat jeho prodloužení byl problém. Pomohl 

mu komunistický převrat u nás. Že nakonec náš skladatel 

v Americe zůstal, způsobil dekret Akčního výboru 

Syndikátu českých skladatelů, na jehož základě byl Jirák 

na jaře 1948 vyloučen z této stavovské instituce a vyzván, 

aby zanechal jakékoli veřejné činnosti. Nesměl vyučovat, 

jeho skladby se nesměly hrát ani vydávat. Příčinou tohoto 

vyloučení z kulturního života bylo mimo jiné i to, že byl 

členem Kulturní rady Čs. strany národně socialistické. 

Politicky tedy patřil k třídnímu nepříteli, nepřijatelnému 

pro spolupráci s komunisty. 

Co měl náš skladatel dělat, když se ho domov zřekl Ač 

to vše bylo kruté, rozhodnutí syndikátu Jirákovi naopak 

usnad nilo řešení jeho emigračního problému. Když se 

s dekretem v ruce dostavil na americký imigrační úřad, 

jeho případ byl okamžitě pojatý jako případ politický 

a od té chvíle mu už nikdo nebránil, aby v Americe zůstal. 

Přednostou teoretického oddělení se K. B. Jirák stal 

v roce 1950. V této funkci setrval dvanáct let, z univerzity 

odcházel, až když mu bylo 76 let. Dostalo se mu i další 

pocty: v roce 1964 ho sami studenti ocenili titulem „outstanding 

professor“, vynikajícím profesorem, a zavěsili 

plaketu s jeho jménem na čestné místo na univerzitě. 

Poté, co Jirák zůstal v USA, byl mu doma zabaven veškerý 

majetek. Oficiálně se dopustil zrady na čs. státu, proto mu 

byly znárodněny i autorské výnosy z jeho skladeb, ať byly 

hrány kdekoli na světě. Bylo to sice protiprávní, ale komunistický 

režim na to nedbal. Teprve pražské jaro 1968, 

při němž došlo k uvolnění politických poměrů, přivodilo 

zvrat i ve věci Jirákově. Zejména jeho žáci se za něho veřejně 

postavili a prosadili, že mu ve Svazu československých 

skladatelů bylo uděleno čestné členství. Současně s rehabilitací 

občanskou byla tak dovršena i Jirákova rehabilitace 

umělecká. Na koncertech se znovu objevily jeho 

skladby - Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK uvedl 

Filharmonické variace, Symfonický orchestr Čs. rozhlasu 

uspořádal slavnostní koncert s podtitulem „Jirák a jeho 

škola“, Česká filharmonie uvedla ve světové premiéře 

jeho I. klavírní koncert, Pěvecké sdružení moravských 

učitelů nastudovalo několik jeho sborů. K provedení se 

připravovaly i skladby, vytvořené v USA – Rekviem a VI. 

symfonie, jež měly v Praze zaznít ve světové premiéře. 

Po triumfálním přijetí na podzim roku 1968 přišlo postupné 

rozčarování. „Vítr se opět obrací proti mně…“, psal 

skladatel z Ameriky do Prahy. Všechny sliby o provedení 

a vydání jeho děl byly zapomenuty, náhle se k nim nikdo 

nehlásil. Husákův normalizační režim přivedl Jiráka 

opět mezi autory, kteří doma byli nežádoucí. Tím jeho 

tvorba ztratila šanci, že se probije krunýřem zapomnění. 

Ač se stal americkým občanem, vždy se cítil být českým 

umělcem. Své vyznání k zemi, kterou miloval, vyjádřil 

v Chicagu v jednom krajanském časopise: 

„Nemohu nikdy přestat být českým skladatelem, i když se moje 

skladby hrají v Americe. Každý úspěch, kterého dosáhnu, je 

přičítán k dobru kultuře české, i když se o tom u nás doma 

neví nebo nesmí vědět. Všichni doufáme, že se jednou vrátíme, 

a pak bude naše práce přičtena k naší domácí kultuře. Provždy 

platí: nikdy nezapírat svoje češství nebo slovenství, ale hrdě se 

k němu hlásit.“ 

Milan Kuna 


5. 1., 12. 1., 19. 1., 26. 1. a 2. 2. 2013 od 13.00 hod.

26 Rozhovor 

ALMA 

RENATA 

PUTZLACHER 


Básnířka, překladatelka, scenáristka Renata Putzlacher- 

-Buchtová pochází z Těšínska, ale žije v Brně, kde učí 

na Masarykově univerzitě polskou literaturu a teorii 

a praxi překladu. Je autorkou divadelních her Most nad 

Lučinou (podle W. A. Bergera, 2002), Těšínské niebo – 

Cieszyńskie nebe (s písněmi J. Nohavici, 2004, spoluautor 

Radovan Lipus), Ondraszek – Pan Łysej Góry (s písněmi 

T. Kočka, 2004), W stronę Czarnolasu (podle J. Kochanovského, 

2007), Słodkie rodzynki, gorzkie migdały (podle 

A. Osiecké, 2010), Denní dům, noční dům (podle O. Tokarczukové, 

2011) a literárně-dramatických pásem Prostý 

příběh: V Těšíně žil Kohn (1998), Genius loci Slezska (spolu 

s B. Trojakem, 2001), Na kresách a pohraničích (2002). Pro 

nakladatelství Host a Weles připravila spolu s B. Trojakem 

výbor současné polské poezie Bílé propasti (1997; 

překlad 44 básní). Pro divadlo přeložila kolem dvaceti 

her, mimo jiné Pravěk a jiné časy (divadelní úprava 

románu Olgy Tokarczukové) a do polštiny hru Milana 

Uhdeho Balada pro banditu. Česká televize o ní natočila 

dokument Těšínská jablíčka Renaty Putzlacher (režie Milan 

Cieslar, 1998). Vydala sbírky poezie v polštině a v českých 

překladech: Próba identyfikacji (Pokus o identifikaci, Profil, 

Ostrava 1990), Kompleks Ewy (Evin komplex, Miniatura, 

Krakov 1992), Oczekiwanie (Očekávání, GL’63, Třinec 

1992), Ziemia albo-albo (Země buď-anebo, Olza, Český 

Těšín 1993), Małgorzata poszukuje Mistrza / Markétka hledá 

Mistra (polsko-česká sbírka, edice AVION, Český Těšín 

1996), Pomiędzy (Mezi, Biblioteka Slaska, Katovice 2001), 

česky sbírku Mezi řádky (Host, Brno 2003; překlady Vlasty 

Dvořáčkové, Libora Martinka, Ericha Sojky a Jindřicha 

Zogaty) a polsko-českou sbírku Angelus (edice AVION, 

Český Těšín 2006). 

Renato, co bylo bezprostředním popudem k napsání 

rozhlasové hry 

Setkání ve studiu Českého rozhlasu Ostrava s mojí dobrou 

kamarádkou a výbornou herečkou Alenou Sasínovou-Polarczyk. 

Povídaly jsme si o neobyčejných ženách 

a obě jsme řekly jméno Alma Mahlerová. Zjistily jsme, 

že o ní obě hodně víme a Alena si povzdechla, že by si ji 

jednou ráda zahrála. Mě hned došlo, že mám před sebou 

vysněnou interpretku. 

K Almě je ovšem potřeba mít taky Gustava… 

Jsem ráda, že se té role zhostil Norbert Lichý, laureát 

Ceny Thálie, ostatně i Alena se letos ucházela o tuto cenu 

podruhé a dostala se do nejužší trojice. Říká se, že na ostravské 

herce je z Prahy méně vidět a já pevně doufám, 

že je díky této inscenaci (a týká se to pochopitelně celého 

obsazení) posluchači uslyší a pochopí, že Ostrava 

má opravdu co nabídnout i těm největším divadelním 

fajnšmekrům. 

Asi nestačí přečíst si jednu knihu a poslechnout nějaké 

CD, nebo ano Vím, že jsi se dokonce vydala po Alminých 

stopách….. 

Četla jsem biografie a dopisy Almy a Gustava, něco vyšlo 

v češtině, něco v polštině. Pak jsem se vydala po jejich 

stopách, chodila jsem mimo jiné po Vídni, zašla jsem si 

na místa, kde žili, kde Mahler pracoval a celá tato pouť 

skončila na hřbitově u jejich hrobů. Nutno podotknout, že 

manželé neleží vedle sebe, což je vlastně příznačné, Alma 

určitě nepřipomínala hrdinskou Kláru Schumannovou, 

ona byla prostě femme fatale se vším všudy. Také jsem 

viděla kontroverzní film Kena Russella Mahler z roku 

1974, v němž režisér originálním způsobem představuje

Rozhovor 27 

A GUSTAV 

Mahlerovy obsese a traumata. Almu jsem v tom filmu 

málem nepoznala a určitě jsem si ji představovala jinak. 

Ve filmu pochopitelně zní skladatelova hudba a pro 

každou scénu Russell vždy vybral takovou pasáž, která 

koresponduje s vizuálním vjemem. Tehdy mi došlo, že 

rozhlasová hra o Mahlerových je zajímavou výzvou. 

Klára Schumannová taky na fotografiích připomíná 

svou generační souputnici Boženu Němcovou, zatímco 

Alma často působí spíš jako žena vamp. Jak důležitý 

byl pro tvou inspiraci obrazový materiál 

Ten je důležitý vždy, nejenom když to má být uvedeno 

v divadle nebo v televizi. Byli to lidé z masa a kostí, 

a abych je lépe poznala, musela jsem vidět jejich fotografie 

z různých období, i z dětství. O Almě se říkalo, že 

byla nejkrásnější dívkou Vídně, oslnila Gustava Klimta, 

pro malíře Oskara Kokoschku se stala nejen milenkou, 

ale i velkou inspirací a modelkou. Takže jsem si ještě jednou 

nejenom poslechla, ale i shlédla to, co její neobyčejní 

muži tvořili. 

Prozraď, prosím, jak text vznikal a jestli jsi skutečně 

napsala, cos napsat chtěla. 

Na základě toho, co jsem četla a viděla, jsem si udělala 

přesné kalendárium života obou manželů a Mahlerovy 

tvorby. Pak jsem začala poslouchat jeho hudbu, která 

vznikala v konkrétních obdobích a najednou se mi začaly 

vybavovat jejich společné radostné i tragické okamžiky, 

je tam slyšet smích jejich dcer i velkou bolest po ztrátě 

jedné z nich. Také příroda byla pro Mahlera jedním 

z nejsilnějších inspiračních zdrojů. Je to materiál na celý 

rozhlasový seriál, jenže já jsem se musela krotit a vybrat 

to nejpodstatnější. 

Jak velká je v tomto případě míra autorské licence, 

dodržuješ přísně historická fakta 

Mahler jednou řekl: „Diriguji, abych žil. Žiji, abych 

komponoval.“ Jsem žena a nějak mi v rámci té hlavní 

(a bezpochyby záslužné) životní náplně chybí milovaná 

manželka a rodina. Jako by to byly jenom doplňky. 

Ostatně zkušený a podstatně starší Gustav Mahler vylíčil 

své mladičké snoubence před svatbou, co všechno bude 

muset obětovat, když se stane ženou hudebního skladatele. 

Takže jsem přísně dodržovala historická fakta, ale 

některé rozhovory tohoto zvláštního páru nebo Almy 

a její maminky, jsem „uslyšela“. Věřím, že tak mohly znít 

a určitě to není žádná selanka. Je v tom hodně bolesti, 

a když člověk zná jejich životní peripetie, lépe rozumí 

i Mahlerově hudbě. 

Máš velkou zkušenost s divadlem, pro které pracuješ 

vlastně kontinuálně, ale Alma a Gustav je tvou první 

rozhlasovou hrou. Proč jsi změnila žánr 

Dá se říct, že žánr si mě našel, byla to krásná nabídka, 

která se neodmítá. A předzvěstí této spolupráce byla pro 

mě příprava dvouhodinového literárně-hudebního pásma 

s názvem AVION – kavárna, která byla, není a zase bude, 

jež jsme natočily s redaktorkou Marinou Feltlovou také 

pro Český rozhlas v roce 2009. 

Jak bys charakterizovala formu, kterou jsi zvolila 

Chtěla jsem, aby to byla rozhlasová hra, v níž bude 

spousta Mahlerovy hudby, a také všechno, co skladatel 

slyšel, co ho inspirovalo a často také rušilo. Dost komické 

je mimochodem třeba to, že v rámci letních pobytů 

na venkově se Alma z příkazu svého chotě snažila odstraňovat 

veškeré rušivé zvuky z jeho okolí – vadilo mu 

Foto: MKH

28 Alma 

Alma Mahler | Foto: Wikimedia Commons 

cinkání kravských zvonců, zvonů na věži kostela nebo 

vyhrávání lidových muzikantů. Jenže úkol zněl: hra, 

která bude mít hodinu. Takže jsem se musela krotit 

a především rezignovat na dlouhé hudební pasáže. 

Někteří autoři tvrdí, že se v určitém bodě tvorby hrdinové 

vyprávění začnou vzpírat jejich vedení a chovají se 

samostatně. Co já vím, tak jedině spisovatelka Markéta 

Pilátová říká, že něco podobného by nikdy nedopustila. 

Jaká je tvá pozice ve vztahu autor-postava 

„Moji“ hrdinové se chovali samostatně už proto, že 

se jedná o velmi silné osobnosti, které mi vstoupily 

do života, a když už jsem o nich psala, nešlo je zavřít 

někde do šuplíku a zapomenout na ně kvůli jiným věcem. 

Takže se mi o nich zdálo, byly to velmi živé, sugestivní 

sny plné hudby a pochopitelně mi došlo, že mě více oslovuje 

Gustav Mahler. Neměl to v životě jednoduché; 

zatímco rozmazlená Alma řešila dilemata, co si oblékne 

nebo s kým bude flirtovat, její muž se necítil u sebe ani 

doma – všichni známe jeho slavnou větu: „Jsem na světě 

trojnásobný vyhnanec: jako Čech mezi Rakušany, jako 

Rakušan mezi Němci, jako Žid na celém světě, všude 

vetřelec, nikde vítán.“ Jako Polka žijící od narození 

na českém území chápu jeho pocity, jako žena, která 

během cest jde místo do parfumerie raději do knihovny, 

jsem se občas zlobila na Almu za její přehnané nářky 

a hádky kvůli malichernostem. Takže jsem si musela to 

všechno vyposlechnout a pak každému z nich dát prostor 

– já nejsem jejich soudce, ať si posluchači sami vytvoří 

svůj názor na ně. 

S Radovanem Lipusem se dobře znáte jak lidsky, tak 

profesně. Co jste si řekli nad textem před začátkem 

natáčení 

Především jsem měla velkou radost, že to bude režírovat 

právě Radovan. Jsme oba kavárenští povaleči, ctíme tradice, 

milujeme secesní i moderní Vídeň, takže jsme si nic 

nemuseli vysvětlovat. Snad jen to, že já jsem upovídaná, 

chtěla jsem v té hře mít opravdu všechno, a Radovan 

věděl, že to musí být vyprávěno metodou ostrých střihů, 

introspekcí, krátkých dialogů. Když jsem pak slyšela hotovou 

nahrávku, zjistila jsem, že je tam vše podstatné a že 

všichni odvedli velmi profesionální práci. 

Částečně jsi byla také natáčení v ostravském studiu 

přítomna. Jsou to pro autora muka, nebo radost 

Já určitě nejsem autorka, která se hroutí, když jí dramaturg 

nebo režisér škrtne jednu větu. Nemám pocit, že 

jsou to samé perly, občas ty dialogy šustí papírem a je 

třeba zkracovat, ale u samotné operace se skalpelem 

v ruce jsem být nemusela. Jsem divadelní duše, takže 

jsem si s chutí poslechla hlasy postav, které mi dosud 

zněly v hlavě, a občas mě opravdu mrazilo, v té intimitě 

studia jsem měla pocit, že Alma a Gustav jsou tady mezi 

námi. A pak musím vyzdvihnout práci zkušené zvukařky 

Hany Plecháčkové, která natočené slovo halila do zvukových 

efektů a Mahlerovy hudby. 

Zdá se mi, že Almu Mahlerovou dobře znáš. Víš o ní 

něco, čeho si ostatní při „letmém“ setkání nemají šanci 

všimnout 

Alma byla nepřehlédnutelnou osobností, pravou femme 

fatale secesní Vídně. Žila v období, ve kterém tvořili významní 

umělci a ovlivnila životy mnohých neobyčejných 

mužů. Přes různé rány osudu byla neustále živá, krásná 

a tu auru pěstovala. Trošku komické a neskromné to 

začalo být v období, kdy zestárla a okruh ctitelů se dramaticky 

zmenšil. Tak se aspoň chlubila těmi svými trofejemi, 

měla ve svém newyorském bytě něco na způsob 

expozice: Mahlerovy partitury s osobními věnováními, 

Gropiovy dopisy, Werfelovy rukopisy, Kokoschkův obraz. 

Dovedu si představit, kým by byl Gustav Mahler 

bez své manželky Almy. Ale vzpomněl by si někdo dnes 

na Almu Mahlerovou-Gropiusovou-Werfelovou, nebýt 

všech těch jejích významných manželů a milenců 

Rozhovor vedla a zaznamenala Eva Lenartová 

Renata Putzlacher | Foto: Janusz Stolinski 

Renata Putzlacher: Alma a Gustav. 

Režie: Radovan Lipus. Dramaturgie: Eva Lenartová. 

Zvuk: Hana Plecháčková. Účinkují: Alena Sasínová 

-Polarczyk, Norbert Lichý, David Viktora, Veronika 

Forejtová, František Strnad, Anna Cónová, Miroslav Rataj. 

Český rozhlas Ostrava, 

26. prosince 2012 v 17.45 hod.

29 

ĎÁBELSKÁ HISTORIE 

V PŘÍMÉM PŘENOSU Z COVENT GARDEN 

Robert ďábel, řečeno se Smetanou, „utvořil opravdu novou 

epochu v operní literatuře“. Jeho autor, Giacomo Meyerbeer, 

rodák z Berlína, si od začátku své skladatelské dráhy 

vytkl za svůj cíl dobýt umělecky Paříž. To se mu po létech 

průpravy v Itálii podařilo hned prvním dílem napsaným 

pro Paříž, a tím právě byl Robert ďábel. S ním vstoupil 

romantismus také na pařížskou operní scénu a Robert 

zároveň dovršil proměnu žánru francouzské vážné opery 

na takzvanou velkou operu (grand opéra). Meyerbeer zde 

navázal spolupráci s předním libretistou Eugènem Scribem, 

s nímž vytvořil i svá pozdější vrcholná díla toho 

žánru. V operním libretu Roberta ďábla doznala mytologická 

látka známá ve Francii od 13. století o proměně 

člověka od bezbožnosti a zločinů k pokání a usmíření 

s Bohem zásadního přetvoření. Principy dobra a zla bojující 

o Robertovu duši byly převedeny do jednajících postav. 

Robertovým zlým duchem je Bertram, jeho andělem 

strážným Alice. Princezna, v pověsti jen dovršující Robertovu 

pozemskou odměnu, je přítomna v ději od počátku 

a Robertova láska k ní tvoří osu děje. Opera je založena 

na zásadách Hugovy estetiky protikladů – „ošklivé existuje 

vedle krásného, zlo s dobrem, stín se světlem“. Pro 

všechny tyto protiklady nachází Meyerbeer přiléhavý 

hudební výraz. Promyšlená práce se střídáním charakteristických 

odstínů, barev různých prostředí, dějových oblastí 

démonické a nebeské, rytířské, dvorské a milostné, 

s kontrastem světla a temnoty, vážného a komického, dramatického 

a zábavného vytváří v úhrnu pěti aktů specifickou 

dramatičnost této opery. Základní dramaturgický 

princip Meyerbeerovy velké opery, založený na interakci 

sólistů a sboru a označovaný jako tableau, se uskutečňuje 

stavbou rozlehlých a členitých komplexů, jež zaujímají 

téměř celé jednání. Velká operní forma, vyznačující se 

snahou o co největší kontrast při nejsnadnější orientaci, 

je tím nejdůležitějším znakem, jímž se Meyerbeer odlišuje 

od svých současníků. Při všem důrazu na detail teprve 

jeho začlenění do důmyslné stavby mu dává smysl v celku, 

a proto teprve v souhrnu všech dojmů plynoucích ze 

čtyřhodinového díla vyplyne zamýšlené působení jednotlivostí. 

Robert ďábel byl patrně největší operní úspěch prvních 

desítiletí 19. století. Do tří let od premiéry (1831) se hrál 

na 77 jevištích 11 zemí světa. Nebývalá popularita opery 

přinesla záplavu různých aranžmá jejích melodií, mezi 

jejichž autory najdeme také Fryderyka Chopina a Franze 

Liszta. Různé vrstvy díla výrazně působily na operní 

tvorbu celého 19. století, nevyjímaje Verdiho, Wagnera či 

Smetanu. Taneční scéna jeptišek ve zříceninách kláštera 

dala vzniknout romantickému baletu. Oblibu opery 

neklamně dosvědčují i četné divadelní parodie včetně 

Jacquesa Offenbacha. 

Ve 20. století však postupně upadl celý žánr francouzské 

velké opery téměř úplně do zapomenutí. Znovuoživení 

Meyerbeera na jevišti v posledních letech bylo podstatně 

umožněno díky muzikologickému bádání, které se 

po průkopnické práci Heinze Beckera ve vydávání 

skladatelovy korespondence zaměřilo také na nové vydání 

hlavních Meyerbeerových oper v historicko-kritických 

edicích. Jeden z hlavních autorů edice Roberta 

ďábla, která vznikla v posledním desítiletí 20. století 

na univerzitě v Paderbornu, Wolfgang Kühnhold, nám 

poskytl následující rozhovor. 

Publikum se zajímá o provedení opery, ne o noty, 

z nichž se hraje. Je nějaký důvod, proč se má opera 

Giacoma Meyerbeera hrát z kritického vydání 

Ano, důvodů je dokonce víc. Od prvního vydání už uplynulo 

180 let a první tisky nejsou příliš spolehlivé. Krátce 

před premiérou se v partituře škrtalo a přesouvalo, 

což se už do tisku nedostalo. Zato se v pozdějších vydáních 

pod tlakem momentálních okolností dělaly škrty 

a různé změny, které dílu neprospívaly. Nadto Meyerbeer 

na skladbě dále pracoval a tyto výsledky nikdy nebyly 

zveřejněny. Pak je třeba mít na zřeteli, že hudebníci tehdy 

zacházeli s notami jinak, než je zvykem dnes. Například 

bylo samozřejmé, že zpěváci prováděli na určitých místech 

ozdoby, které v partituře nebyly zaznamenány, jež 

však existují v zápisech dobových představitelů a které 

kritická edice dává dnešním interpretům k dispozici. 

Mohl bych uvést ještě další důvody, stačí zmínit jen zjevné 

tiskové chyby a zčásti i vážné deformace, které se opakovaly 

od vydání k vydání. Je jich víc než 1000 a mohly 

být opraveny teprve na základě autografů a skic. 

Staví kritická edice Meyerbeera před editory nějaké 

zvláštní problémy 

Také zde je problémů víc. V Meyerbeerově době byl pojem 

„kritická“ nebo „historicko-kritická“ neznámý. Díla 

byla určena k provozování na divadle a výkonní umělci 

uměli s předloženým materiálem zacházet. Dnes musíme 

prozkoumat všechny dostupné prameny, abychom 

dokázali partituru připravit. Pro dnešní umělce musíme 

zvolit jednoznačné výpovědi a přitom zvažovat prameny 

rozdílné povahy, které jsou široce rozptýlené.

30 Operní večer 

Robert ďábel v Paris Opéra (Salle Le Peletier), 1832 


Meyerbeer: Robert ďábel 

Lepaulle – l´Histoire par límage | Foto: Wikimedia Commons 

Podařil se vám při pramenném výzkumu nějaký objev 

Bylo jich několik. Partitury předehry a prvního jednání 

byly považovány za ztracené, našli jsme je náhodou. Totéž 

platí pro árii Roberta, kterou Meyerbeer složil pro debut 

tenoristy Maria – to je skvost! Nebo velká basová árie v 5. 

jednání, která kupodivu nikdy nebyla uveřejněna, ačkoli 

se podle poznámek v klavírním výtahu jednoho zpěváka 

přinejmenším jednou dávala. Nebo taneční partitura se 

zápisy choreografa Taglioniho a také finále 2. jednání, 

jak ho Meyerbeer původně zamýšlel: je to jen několik 

taktů, které však teprve přivádějí jednání k působivému 

závěru. A pak jsme mohli dát dohromady vlastně druhou 

operu. Je to verze z roku 1830, která byla dokončena, ale 

kvůli Červencové revoluci se neuskutečnilo její provedení. 

Nejdůležitější rozdíl je ten, že velký taneční výjev 

jeptišek ve 3. jednání ještě chyběl a zastupovala jej velice 

zajímavá scéna v podsvětí. Snad se jednou podaří to 

uslyšet, jestli se případná nahrávka ujme těchto raných 

alternativ. 

Otevírá vaše verze nějaké nové aspekty díla 

Dílo tu stojí jednoznačně. Je to nejúspěšnější opera 19. 

století, potud nic nového. Ale v detailech se dá leccos 

najít. Poukázal jsem již na baletní scény, které se pomocí 

poznámek dají ztvárnit určitěji, pokud si to ovšem 

choreograf přeje! Velkou árií 5. jednání dostává Bertram 

zvláštní akcent jako „milující“ otec, jako „milující“ 

ďábel!, dříve než závěrečný tercet navodí zakončení. Jistě 

je to pro zpěváka výzva, ale zároveň skvělé číslo, které 

snad nepadne za oběť škrtu. 

Jako autoři kritické edice jste jakýmisi současnými 

zástupci skladatele. S notovým textem opery se někdy 

zachází svévolně. Zejména dílo, které není důvěrně 

známé, může takové provedení poškodit. Máte potřebu 

a možnost hájit jeho integritu nyní v Covent Garden 

Bohužel jsme se v Londýně nedostali ke slovu, na rozdíl 

od prvního uvedení ve Státní opeře v Berlíně. Nicméně 

je potěšující, jestliže režisér zasazuje dílo do středověké 

Francie. Na druhé straně začíná už u názvu lhostejnost 

k materiálu. Původní titul je Robert le Diable, 

jednoznačně s velkým písmenem. Robert přece není 

ďábel, nýbrž má jen to jméno, o čemž vypovídá právě velké 

písmeno. Ale snad to jsou jen podružnosti. 

Co považujete za nutné předpoklady úspěchu provedení 

Meyerbeerových velkých oper a co naopak za 

nebezpečí 

Největší problém se jeví v tom, najít vhodné zpěváky. 

Tady spoléhám na generaci, která byla vyškolena na takzvané 

„staré hudbě“ a zvláště na Rossinim. Například 

co se týká tenora: Nourrit, první představitel Roberta, 

vytvořil také Rossiniho Le Comte Ory, což znamená, že 

se od tenoristy vyžaduje ovládání hlavového rejstříku 

a voix mixte, jinak se nedají ta přečetná vysoká C zvládnout. 

Velké nebezpečí pak spočívá v obvyklé praxi 

dílo pomocí škrtů „krátit“. Opera je zkomponována tak 

geniálně, že logicky následuje takt za taktem. Jakýkoli 

škrt nezkracuje, ale ničí napětí, vyvolává dlouhou chvíli 

a pro divadlo není nic horšího než nuda. 

Kde se opera podle vaší edice již hrála a s jakým výsledkem 

Především je zde třeba zmínit produkci berlínské Státní 

opery. Marc Minkowski za ni sklidil nejvyšší chválu 

a pro mě byl skutečně zázrak, moci s ním spolupracovat. 

Mimo to škrtl jen pár taktů, takže opera se po hudební 

stránce blížila ideálu. 

Co očekáváte od provedení Roberta ďábla v Covent 

Garden pro další osudy díla a vůbec pro budoucí recepci 

Meyerbeera ve světě 

Doufám, že Meyerbeerovy divadelní a hudební kvality 

budou konečně vzaty na vědomí. 

Bude tato inscenace dostupná operním fanouškům 

třeba na DVD 

O tom ještě nevím. Bylo by to žádoucí, pokud scéna 

bude odpovídat ideálním požadavkům. Ale také zvukový 

záznam na CD, snad dokonce s alternativami, jak je 

vydává série Opera Rara, by byla neobyčejně významný 

čin, neboť dosud neexistuje žádná „správná“ nahrávka 

této opery, tedy nahrávka podle nové partitury, ve vysoké 

kvalitě nahrávací techniky a samozřejmě se vzorovými 

umělci. 


Operní večer, 15. 12. 2012, od 19.00 hod. 

Milan Pospíšil

Klub rozhlasové hry 31 

Zatímco ve své první rozhlasové hře Štít líčil Tomáš Syrovátka 

epizodu ze života kontroverzní spisovatelky, 

následující monodrama Sen divadelního ředitele se neslo 

spíše v humoristickém duchu. V Klubu rozhlasové hry 

proběhne nyní jeho třetí premiéra. Tragédie nazvaná 

Heinrich a Henrietta vychází z principů romantismu. 

Tomáš Syrovátka 

Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity absolvoval 

obor Teorie a dějiny divadla. Už v průběhu studia působil 

jako dramaturg Divadla F. X. Šaldy v Liberci, pro které 

napsal mj. dramatizaci Tři muži ve člunu, poté krátce 

působil ve Středočeském divadle Kladno. V angažmá 

Východočeského divadla Pardubice byl autorem námětu 

a textu k titulu Utíkej, Váňo, utíkej! aneb Velká divadelní 

steeplechase nebo spoluautorem dramatizace Liška v kurníku 

aneb Pan ministr v Kmínovicích. Roku 2012 se opět navrátil 

do Divadla F. X. Šaldy. Mimo to zdramatizoval pro 

Naivní divadlo Liberec Pohádku o Raškovi, dramaturgicky 

spolupracoval s několika divadly a píše odborné teatrologické 

články. 

PŮVODNÍ ROZHLASOVÉ DRAMA 

HEINRICH A HENRIETTA 

V brněnském studiu Českého rozhlasu v režii Petra 

Štindla účinkovali Petr Jeništa a Gabriela Pyšná. 

Hudbu složil Zdeněk Král, mistrem zvuku byl Josef 

Daněk. Premiéra se vysílá 12. 2. 2013 ve 21.30 hod. 

Heinrich von Kleist (Anton Graff) 


Heinrich a Henrietta 

Příběh o německém romantickém dramatikovi Heinrichu 

von Kleistovi je koncentrován do posledních hodin 

před tím, než dobrovolně ukončí svůj život. Syrovátka 

vychází z faktů, avšak vytváří fiktivní příběh „24 hodin 

jedné lásky“, jak zní podtitul hry. Co se mohlo odehrát 

před tím, než jednoho listopadového podvečera 1811 

padly osudné výstřely Na odlehlém místě u wannského 

jezera dělala tenkrát rozervanému umělci společnost 

Henrietta Vogelová, která by mohla mnohé objasnit. 

Kdyby ovšem dobrovolně neodešla ze světa spolu s ním. 

Syrovátka ve své hře umožnil posluchači nejen stát se 

přímým svědkem napínavého dramatu a zažít poslední 

den slavného muže, ale především nahlédnout do komplikované 

povahy talentovaného tvůrce. 

Hana Hložková

Michal Bureš | Foto: Libor Teichmann 

32 Vizitka 

LITERATURA 

A HUDBA 

V SRDCI MORAVY

Vizitka 33 

V tomto čísle pokračujeme v představování jednotlivých 

regionálních redakcí, jejichž pořady můžete 

ve vysílání Vltavy pravidelně slýchat. Dnes zamíříme 

do středu Moravy, do samého centra její metropole, 

kde v prvním patře domu, jehož kořeny sahají až 

do středověku, sídlí Český rozhlas Olomouc. 

Poprvé jsem sem vstoupil roku 1994, bylo mi sedmnáct 

a do té doby jsem o průchodu a schodišti do prvního 

patra neměl ani ponětí. Není divu, historie olomouckého 

rozhlasu věrně kopíruje dějiny města a kraje, který 

vyrůstal z české, německé a židovské kultury. Židé odešli 

za války, Němci po válce. Poválečné uspořádání slibovalo 

kraji novou naději, zbyl z ní však jen hořký pocit 

ponížení a zklamání. Olomoucký rozhlas začal vysílat 

v lednu 1949 za vydatné pomoci zkušenějších brněnských 

kolegů. Krom zpravodajství vznikla v domě na Horním 

náměstí, ke kterému bylo přistavěno velké nahrávací studio 

a potřebné technické zázemí, slovesná a hudební redakce. 

Šéfem slovesných redaktorů byl profesor Jaro slav 

Kanyza, šéfem hudebníků se stal dirigent a umělecký 

šéf Moravské filharmonie Miloš Konvalinka. Začalo se 

s pořizováním snímků vážné, zábavní i lidové hudby. 

Ve fonotéce najdeme z té doby snímky olomouckých 

filharmoniků řízených mladým Zdeňkem Mácalem. 

Zaznamenávala se divadelní představení, ve kterých 

účinkovali Josef Bek, Slávka Budínová, František Řehák, 

Oldřich Velen, František Šec, natáčela se pásma poezie 

a přednášky profesorů Univerzity Palackého. Rok 1960 

a reforma krajů přinesly změnu. Po sloučení Olomouckého 

a Ostravského kraje v jediný kraj Severomoravský se 

olomoucký rozhlas stal pobočkou ostravské stanice. Nastalo 

rozdělení kompetencí: Ostrava připravovala ideověosvětové 

pořady, Olomouc se věnovala zemědělství 

a kultuře. Tato symbióza přetrvala až do srpnové okupace 

roku 1968, během níž olomoucký rozhlas vysílal svobodné 

vysílání Císař-Dubček ABX. Všichni zúčastnění 

na to doplatili vyhazovem. Čistek zůstal ušetřen vrátný, 

údržbář a pokořený vedoucí studia. Z olomoucké Reduty 

bylo zásluhou Antonína Schindlera st. počátkem 70. 

let vybudováno specializované hudební nahrávací studio 

a z noclehárny, v níž se proháněli švábi a průvan, moderní 

nahrávací režie. Započalo se s nahráváním soudobé 

hudby československých skladatelů. Mluvené slovo se 

natáčelo jen sporadicky, nebyl, kdo by natáčel. Olomouc 

byla pokořeným okresním městem – nevábnou štací, kam 

se jezdilo za trest. Ke zlomu došlo až v lednu roku 1994, 

kdy Český rozhlas Olomouc začal znovu samostatně 

existovat. Společně s tím byly po dlouhých letech znovu 

ustaveny slovesná a hudební redakce. 

Proč onen historický exkurz Aby bylo jasné, že 

Olomoučtí nikdy osobně nepřičichli ke geniu skácelovskému, 

mikuláškovskému či kratochvilovskému, že zdejší 

fonotéka unikátními slovesnými počiny nepřekypovala. 

Skýtala necelé čtyři tucty archivních pásů z dřívějších 

let. V roce 1994 se tudíž začínalo bez hlubší odbornosti 

a praktické zkušenosti, zato s nadšením. Že samo 

o sobě nestačí, se ukázalo záhy: zvukaři neuměli sejmout 

kvalitně zvuk, redaktoři fundovaně připravit text, herci si 

za léta odvykli práci před mikrofonem a režisér Vladimír 

Týřl, jediná živoucí spojnice s dávnými časy, nad vším 

jen nevěřícně kroutil hlavou. Když roku 1997 zemřel, 

jeho štafetu jsem převzal. Měl jsem za sebou tříletou 

redaktorskou a moderátorskou průpravu a teorii jsem 

studoval na brněnské JAMU v ateliéru prof. Antonína 

Přidala, který má s rozhlasovou prací velkou zkušenost 

a mnohému mě naučil. Stejně jako mí profesní souputníci 

– dramaturg Jan Sulovský a hudební redaktor Antonín 

Schindler ml. 

Jan Sulovský 

Absolvoval pražskou DAMU a z místa dramaturga olomouckého 

divadla přešel v roce 1994 do rozhlasu. Sžívání 

s ryze akustickým médiem mu v počátcích činilo potíž. 

Prohlašoval, že je neobvyklé, když se má něco vyjádřit 

toliko slovy a obraz chybí. Vladimír Týřl mu vždy oponoval 

tvrzením, že mnohdy je lepší jen slyšet, než vidět 

na vlastní oči. Vladimír se totiž, donucen životními okolnostmi, 

v době normalizace živil coby dekoratér výloh 

obchodů. Umisťoval do nich monstrózní Dědy Mráze 

a další symboly československo-sovětského přátelství 

a lepil na skla hesla o míru na věčné časy, srpem a kladivem 

stvrzená … Dramaturgická práce se v olomouckém 

rozhlase zprvu omezovala na přípravu krátkých čtení, 

magazínů věnovaných výročí osobností a místopisných 

pořadů. Později k ní přibyly četby na pokračování, dramatizace 

a rozhlasové hry. U příležitosti návštěvy papeže 

Jana Pavla II. na Moravě jsme roku 1995 připravili úpravu 

jeho hry Před zlatnickým krámem. Byl to po dlouhé době 

první dramatický titul z olomoucké produkce, pražskými 

kolegy shovívavě přijatý. Následovaly historické seriály 

a hry Oldřicha Daňka, Davida Drábka, Jana Balabána, 

Lenky Procházkové… Pod všemi je Jan Sulovský coby 

dramaturg podepsán. Krom toho napsal několik divadelních 

her svázaných s dějinami Moravy: Hrdina dvou 

světadílů – Generál Lafayette (1997), Václav III. – O historii 

jedné královraždy (2006), Začalo to v Olomouci – O životě 

a vládě Františka Josefa I. (2008), Muzikant z Jánského vrchu 

– Karl Ditters z Dittersdorfu (2009), Causa Karel Sabina 

(2011). Tyto hry jsou uváděny v autentických historických 

kulisách města Olomouce, Moravy a Slezska. Jan Sulovský 

za ně získal roku 2010 Cenu Olomouckého kraje. 

Antonín Schindler ml. 

Pochází z rodiny se silnou hudební tradicí. Na kroměřížské 

konzervatoři absolvoval obor klasická kytara. Deset 

let byl členem operního souboru Moravského divadla,

34 Vizitka 

založil komorní duo Figellatores Olomucenses, s nímž 

koncertoval nejen v České republice, ale také v Polsku, 

Německu, Rakousku, Maďarsku a ve Švýcarsku. V letech 

1993–97 spolupracoval jako hudební režisér a rovněž jako 

interpret se studiem Karla Plíhala. Výsledkem této spolupráce 

byla CD bří Ebenů, nahrávka muzikálu Jesus Christ 

Superstar ad. Krom hudební režie se v olomouckém rozhlase 

věnuje také redaktorské práci, připravuje hudbu 

pro vysílání, koordinuje výrobu hudebních pořadů 

a vybírá po dohodě se slovesnými režiséry hudbu do literárních 

a dramatických pořadů. 

Tomáš Hanzlík 

Vystudoval hudební výchovu a muzikologii na Univerzitě 

Palackého, kde rovněž vyučuje. V Českém rozhlase Olomouc 

byl v letech 1996–98 zaměstnán, dnes s ním úzce 

spolupracuje. Má na starost redakční přípravu a natáčení 

koncertů, které vltavští posluchači znají pod názvy Partitury, 

Pasticcio nebo Soudobá hudba. Věnuje se také 

práci na dalších vltavských cyklech, zpracovává záznamy 

koncertů z Mezinárodního varhanního festivalu, 

Dvořákovy Olomouce, Svátků písní nebo z festivalu 

Baroko, za jehož pořádání obdržel roku 2009 cenu 

Olomouckého kraje. V roce 2004 premiéroval v projektu 

pražského Národního divadla Bušení do železné opony 

vlastní operu Yta innocens (Nevinná Yta). Po jejím 

úspěchu získal pozvání k dalšímu vystoupení a objednávku 

opery Lacrimae Alexandri Magni (Slzy Alexandra 

Velikého). V loňském roce premiéroval v Národním divadle 

v Brně společně s Vítem Zouharem komponovanou 

operu La Dafne. Hanzlíkovou zatím poslední premiérou 

byla 2. 9. 2012 opera Voda a vzduch inspirovaná životem 

a dílem sochaře Jakuba Obrovského. 

Miroslav Kobza 

Jeho děd byl řídicím učitelem, který vyučoval v horských 

vískách nad Zábřehem na Moravě. Mirek vystudoval 

elektroprůmyslovku, ale brzy se dal na novinářskou 

dráhu. Jeho velkým koněm byl místopis a poznávání kraje, 

odkud jeho rod pochází. Záhy zjistil, že je to místo 

s bolavou historií, kterou lze dodnes v chování zdejších 

lidí vycítit. S rozhlasem začal spolupracovat díky Janu 

Sulovskému, který s ním natáčel vlastivědné potulky 

po jesenických horách. Od roku 2002 je Miroslav Kobza 

vedoucím slovesné redakce. Řídí její chod, plánuje služby 

moderátorů vysílání, kteří pod redakci rovněž spadají, 

natáčí rozhlasové pohlednice Od Pradědu na Hanou, 

jichž po rozhlasových vlnách rozeslal pěkných pár stovek. 

Připravil mnoho úspěšných poznávacích cyklů, 

ve kterých představil studánky, řeky a říčky Moravy 

a Slezska, technické památky, zaniklá řemesla, pábitele 

a nadšence velerozmanité. Vltavští posluchači ho znají 

z prázdninových Výletů s Vltavou. V autorské činnosti se 

nejčastěji zaobírá česko-německými vztahy a psaním legend 

a zkazek z horských samot. Rád tam ostatně jezdí 

a často i delší čas pobývá. 

Tomáš Soldán 

Je v olomouckém rozhlase novým režisérem. Vystudoval 

pražskou konzervatoř a rozhlasovou a televizní specializaci 

na brněnské JAMU. Tam jsem ho coby pedagog 

poznal a přitáhl blíž k rozhlasové práci. Nebránil se. 

Má za sebou novinářskou práci i četné divadelní počiny. 

Za spolupráce Českého centra v Madridu napsal 

s herečkou a dokumentaristkou Janou Kovalčíkovou 

divadelní hru Las Metamorfosis (Proměny), s níž krom 

Španělska navštívili Lisabon, Rigu, Prahu, Bratislavu… 

V současné době spolupracuje především s maďarským 

divadelním studiem Kompánia a brněnským Divadlem 

D’Epog. Do Českého rozhlasu Olomouc nastoupil 

v roce 2012 a má na starosti natáčení četeb, povídek, 

rozhlasových her, pásem poezie i spolupráci s mladými 

začínajícími autory. V poezii, v rozhlase a na divadle 

vyžaduje méně slov, která však plně a do hloubky znějí. 

Fascinují ho hranice a jejich překračování. Jeho krátký 

život doposud zásadně ovlivnila návštěva tří míst – Madridu, 

Izraele a Kunštátu na Moravě. Tomáši Soldánovi 

předávám po patnácti letech pomyslnou štafetu já, který 

jsem se v sedmnácti poprvé na vlastní kůži ocitl ve světě 

zvaném rozhlas. Nikdy jsem jej od té doby neopustil, 

i když jsem nikdy nebyl jeho stálým zaměstnancem. Olomoucká 

slovesná fonotéka se počtem snímků i kvalitou 

konečně vyrovná té hudební. Už i v ní nalezneme poklady, 

hvězdně přednesené opusy, mající obecný přesah 

a nemalou hodnotu. Je to znát i na posluchačských ohlasech. 

Olomouc přestala být pro tvůrce a interprety 

nevábnou štací. Je místem, o kterém prohlašují, že se 

tady rozhlas dělá s chutí, odevzdáním, profesionalitou 

a nezpochybnitelně. 

P.S.: A na závěr ještě něco pro oko. Foto naší milé 

produkční Jindřišky Zornové, jejíž úsměv a dobrá nálada 

dokážou nakazit i toho nejskalnějšího pesimistu. 

Michal Bureš

Markus Brutscher | Topi Lehtipuu, Foto: Seilo Ristimaki 

Sonja Prina, Foto: Ribaltaluce Studio 

Veronique Gens, Foto: Alexandre Weinberger – Virgin Classics 

35 

HVĚZDY V RUDOLFINU 

Prosinec 2012 Leden 2013 Únor 2013 

Květen 2013 

Dirigent, cembalista, hráč na lesní roh, hudební pedagog 

a dramaturg Václav Luks a jeho pražský orchestr 

Collegium 1704 realizují od října 2012 do května 2013 

v Dvořákově síni Rudolfina skvělou myšlenku – cyklus 

koncertů s názvem Hvězdy barokní opery. 

Od října dochází k významnému zlomu v prezentaci 

barokní hudby v Praze. Ve spolupráci s Českou filharmonií 

nabízíte cyklus Hvězdy barokní opery. Proč vás 

napadla právě tato idea a proč Rudolfinum 

Náš nový cyklus nabídne jiný typ koncertů než pěvecké 

galashow, při nichž je hlavním lákadlem samotné jméno 

sólisty, méně pak výběr repertoáru. Cílem je, aby 

každý z programů cyklu Hvězdy barokní opery byl 

pečlivě vybroušeným briliantem, stvořeným speciálně 

pro Rudolfinum a pražské publikum. Samostatnou 

kapitolou jsou pak vánoční a velikonoční koncerty, 

zaměřené na oratorní repertoár, vztahující se k významným 

svátkům, v jejichž blízkosti se tyto koncerty konají… 

To, že se celý projekt daří realizovat, je samozřejmě 

podmíněno mimořádnou otevřeností České filharmonie 

a jejího ředitele Davida Marečka, do jehož vize Rudolfina 

jako stánku otevřeného veškerému kvalitnímu umění náš 

projekt, zdá se, dobře zapadá. 

Advent bude ve znamení Bacha a jedné z nejgeniálnějších 

partitur historie hudby – Mše h moll. Proč právě toto 

dílo 

Pro nás má provedení tohoto veledíla v Rudolfinu zvláštní 

symbolický význam. V roce 2005, kdy při příležitosti 

projektu Bach – Praha – 2005 vznikl pod hlavičkou Collegia 

1704 orchestr a vokální soubor, jsme měli příležitost 

provést toto dílo právě v Rudolfinu v rámci festivalu 

Pražské jaro. To byl pro mě, a věřím, že i pro všechny 

zúčastněné, nesmírně důležitý a povzbudivý okamžik, 

na který se nezapomíná. 

Lednovému koncertu jste dali přídomek Benátský karneval. 

Hostem bude excelentní, u nás kupodivu málo 

známý tenorista Topi Lehtipuu. Je podtitul dán jenom 

efektní hudbou Antonia Vivaldiho, nebo bude karnevalové 

veselí přítomno explicitněji 

Masky a gondoly sice nechystáme, ale po diskusi se sólistou 

jsme dramaturgii koncertu rozšířili o výlet do světa 

Vivaldiho benátských předchůdců. První polovina programu 

bude tedy zasvěcena skladatelům, jako je Claudio 

Monteverdi nebo Francesco Cavalli, a teprve v druhé 

polovině nám Topi Lehtipuu představí operní hudbu 

Antonia Vivaldiho v podobě, v jaké ji publikum obvykle 

nezná. Nechci ale prozrazovat příliš… Topi je nejen fantastický 

zpěvák, ale i velmi akční a aktivní umělec v pravém 

slova smyslu. Žije sice v Paříži, ale sám je uměleckým 

ředitelem festivalu v Turku, zpívá hudbu od Monteverdiho 

po soudobou hudbu, věnuje se opeře stejně jako 

písňovému repertoáru. Je to velmi sympatický a přímý 

člověk bez jakéhokoliv náznaku hvězdných manýr. 

Únorový koncert s mottem Mezi nebem a zemí bude 

prezentovat další výraznou zpěvačku… 

V posledních letech začali milovníci opery s údivem objevovat 

fascinující svět kastrátů doby baroka… Sonia Prina 

je jednou z mála altistek, které zpívají virtuózní kastrátský 

repertoár. 

Březen bude komunikovat s prosincem – Bachovy Janovy 

pašije. 

Každé provedení ať Janových nebo Matoušových pašijí je 

pro mě nové. U těchto děl nehrozí rutina, nebo že by nám 

jejich provedení zevšedněla. Navíc s Janovými pašijemi 

jsme podobně propojeni jako se Mší h moll. 

Květnový koncert bude možná vrcholem pro účast slavné 

sopranistky Véronique Gens. 

S Véronique Gens se setkáme poprvé a její koncert se 

poněkud odlišuje od těch předcházejících. Dramaturgicky 

je program ukotven v druhé polovině 18. století 

a titul „Revoluce v opeře“ prozrazuje, že tématem bude 

operní reforma Gluckovy doby. Kromě Glucka chceme 

vedle sebe postavit Mozarta a Myslivečka. Posledně jmenovanému 

skladateli se budeme na jaře věnovat velmi 

intenzivně. Bezprostředně před koncertem s Véronique 

Gens uvedeme na scéně Stavovského divadla jeho operu 

LÓlimpiade a na konci května pak oratorium La Passione. 

V obecném povědomí bývá Mysliveček často řazen mezi 

„kleinmeistery“ a takzvané „Mozartovy předchůdce“, 

a pokud někdo jeho hudbu zná, pak především jeho instrumentální 

skladby. Mysliveček byl však především 

operním skladatelem, a sice jedním z nejúspěšnějších 

tvůrců žánru pozdní opery seria. Jeho operní hudba je 

zářivá, virtuózní a velmi krásná. 

Koncepčně připravovaná „stará“ hudba by měla zůstat 

trvalou součástí života Rudolfina. Co připravujete dál 

Plánujeme pokračování cyklu a jeho rozšíření i mimo 

žánr opery. Vokální hudba však zůstane i nadále významnou 

součástí našeho cyklu a pro další ročníky chystáme 

koncerty se sólisty, jako jsou Bejun Mehta, Vivica Genaux 

nebo Martina Janková. 

Luboš Stehlík

36 Profil 

Karetní král | Foto: Jiří Kamen 

Klára Adamová | Foto: Irena Armutidisová 

MEDAILON 

KERAMIČKY 

KLÁRY ADAMOVÉ 

„Většinou se snažím, aby každá věc měla vtip“ 

„Roztržitost je jedna z esencí její keramické tvorby. 

Roztržitost jako hra. Jako by umělkyně, zasněně myslící 

na něco jiného, než by právě měla, procházela ve svém 

ateliéru mezi pohozenými hliněnými součástkami, nepřítomně 

je brala do usmolené ručky a tam něco při lípla, 

tam něco připlácla, bez ohledu na to, že by to patřilo 

někam úplně jinam. Tak se stává, že její tajemné hrady 

nestojí na kuřecích nožkách, ale na lidských končetinách. 

A její čajové konvice jak by smet. Ke všemu jsou to 

končetiny bosé, protože jejich boty přišmrcla bůhvíkam 

jinam. Tak vznikají šálky, které místo ucha mají lidskou 

ruku, a zvonky, do kterých namísto srdce transplantovala 

nohy. Tak se nádoby a nádobky posázené krejčovskými 

knoflíky nebo proměněné ve svinutou manžetu, případně 

talíře s ozubenými koly…“ Z úvodního proslovu Antonína 

Přidala na výstavě keramiky Kláry Adamové 

v Předklášteří 28. 6. 2005. 

Pochází z umělecké rodiny. „Maminka Olga Babrajová 

byla malířka, sochařka a keramička. Její povaha byla spíš 

melancholická,“ řekla v jednom rozhovoru. „Otec Konrád 

Babraj – sochař, byl člověk nadaný velkým humorem… 

Mám po něm doma pěkné portréty matky, babičky 

a mne, ale větší radost mi dělá malá soška – František 

z Assisi čte z bible na poušti mravencům.“ 

Dělala pantomimu, byla manekýnkou, hrála jednu z titulních 

rolí ve filmu První den mého syna s Vladimírem 

Pucholtem, vystudovala architekturu, vdala se za architekta 

Jiřího Adama, autora třeba budovy VZP naproti 

starému autobusovému nádraží v Brně, keramiku se 

naučila dělat v ateliéru u své matky, její první prováděcí 

projekt byla klasická hospoda, do které navrhla také výzdobu: 

keramické karty na stěnu inspirované klasickými 

dvou hlavými hracími kartami Piatnik, má ráda humor 

kreslířů Saula Steinberga, Borna, Mikulky a Šlitra. 

Nemyslím si jako Antonín Přidal, že nožičky, ručičky, 

kníraté obličeje se objevují na konvicích nebo vázičkách 

Kláry Adamové díky autorčině roztržitosti, ne, ona si své 

nádobí bez antropomorfních tvarů neumí ani představit. 

Někdy ovšem, protože autorka nesnáší stereotyp, „idylu“ 

polidštěného nádobí naruší vpád konvic s kůží 

pravěkých ještěrů nebo v podobě uzrálých dýní a divák 

znalý keramiččina díla se lekne a ptá se, kam se poděly ty 

drobné ručičky a obličejíky. Ano, ne všechny keramické 

výtvory Kláry Adamové vás obestřou poetickým humorem, 

její šachové figurky-slepičí vajíčka se skořápkami, ze 

kterých vystupují lidské obličeje, ve vás vyvolají obavu: 

co když se po nějakém tahu z figurek-vajíček vyklubají 

nějaké podivné bytosti 

„Divácky“ nejúspěšnější jsou její květináče – keramické 

domečky. Domečky-květináče existují v mnoha variacích, 

daří se v nich drobnolistým pokojovým keříkům a spojuje 

je tajemství, které tyto drobné stavby, v jejichž interiérech 

koření rostliny, evokují. Tak trochu mi ty tajemné 

keramické domečky připomínají stavení v noci na Magrittových 

obrazech. Obrazy jiného malíře, Gustava Klimta, 

Adamová „převede“ do keramické podoby, tu rozbije 

a z keramických střepů pak skládá své vázy „klimtovky“. 

„Klimtovky“ ovšem neaspirují na virtuozitu vídeňského 

malíře. Kláře Adamové se líbí deformace a pokřivení. 

Připadá jí, že když je něco dokonalé, tak to nemá ten 

správný výraz. 

Vaječné šachy | Foto: Jiří Kamen 

Svět její keramiky, jejích hrníčků, květináčů, džbánků, 

konvic, váz, šachových figurek a šperků je groteskní. Ráda 

porušuje hranice žánru. Její keramické předměty mají 

blízko k plastice. „Já mám hrozně ráda lidi, lidské ručičky 

a nožičky, připadají mně roztomilejší, když jsou malé.“ 

Klára Adamová žije v Omicích u Brna v domě, který 

navrhl její manžel. Kuchyň a krb obložila vlastními keramickými 

kachlemi, každá z nich je originálem, na kterém 

při bližším ohledání objevíte drobnou nedokonalost. 

Jiří Kamen

Průvodce světem kultury 37 

PRŮVODCE 

SVĚTEM KULTURY 

Sledujte také nabídku na vltava.rozhlas. 

cz (Mozaika – kulturní zpravodajství) 

ART’S BIRTHDAY 

17. 1. 2013 

Český rozhlas ve spolupráci s kavárnou 

Nová syntéza a galerií Laboratorio 

pořádají 1.000.050 globální oslavu 

narozenin umění, během které budou 

v prodloužené otevírací době široké 

veřejnosti zdarma zpřístupněny vybrané 

galerie na Praze 7. Experimentální kavárna 

Nová syntéza ve Veletržním paláci 

NG bude hostit čtyři bloky koncertů 

a zvukových performance, které se živě 

rozletí jak do vysílání Českého rozhlasu 3 

– Vltava a Radia Wave, tak do živého satelitního 

vysílání Evropské vysílací unie. 

Během večera se představí projekty 

Baromantika, Boca Loca Lab, All The Lonely 

Bitches a oΞΣ arts. K závěru večera 

pokřtíme časopis Rajón a společně 

sfoukneme narozeninový dort. 

www.ab.rozhlas.cz 

HVĚZDY BAROKNÍ OPERY 

18. 12. 2012 | 29. 1. a 26. 2. 2013 

Nový koncertní cyklus Collegia 1704 

pořádaný ve spolupráci s Českou filharmonií 

v Rudolfinu pokračuje vánočním 

koncertem 18. prosince, na němž zazní 

jedno z největších děl světové hudební 

literatury – Mše h moll J. S. Bacha. 

V roli sólistů se představí Hana 

Blažíková, Sophie Harmsen, Markus 

Brutscher, Tobias Berndt a Tomáš Král. 

Druhou část sezony zahájí 29. ledna 

2013 jeden z nejvýznamnějších 

představitelů mladé pěvecké generace, 

finský tenorista Topi Lehtipuu. Název 

koncertu Benátský karneval odkazuje 

na operní dílo Antonia Vivaldiho. V únoru 

zazní virtuózní árie určené kastrátům. 

Sonia Prina je jednou z mála pěvkyň, 

která se dokáže vyrovnat s nesmírnými 

nároky tohoto repertoáru. Koncert nazvaný 

„Mezi nebem a zemí“ se odehraje 

26. února 2013. 

www.collegium1704.com 

PRAŽSKÁ KOMORNÍ FILHARMONIE 

sezona 2012/2013 

Pražská komorní filharmonie připravila 

na již devatenáctou sezonu řadu 

novinek, které se ponesou v duchu 

experimentů a netradičních kombinací. 

Ke spolupráci přizvala např. Petra 

Kofroně, který převzal uměleckou 

záštitu nad cyklem Krása dneška. V jeho 

vizi monotematických večerů je propojena 

hudba a společenské i exaktní vědy 

skrze interakci hudebníků, přizvaných 

hostů i publika, a to v jakési happeningové 

atmosféře multifunkčního experimentálního 

prostoru NoD. Změnu dozná 

také rodinně laděný komorní cyklus, kde 

interpretačními hostiteli budou hráči 

PKF, a který bude pořádán v charismatickém 

prostředí Českého muzea hudby. 

PKF připravila také další díly hudebního 

projektu pro děti Notička. 

www.pkf.cz 

NUBERG – HLASOVACÍ SOUTĚŽ 

O NEJLEPŠÍ NOVINKU MLADÝCH 

ČESKÝCH SKLADATELŮ 

11. 01.–11. 02. 2013 

NUBERG je nekomerčním projektem 

Orchestru BERG, který vtahuje širokou 

veřejnost do světa nové hudby zajímavou 

a interaktivní formou hlasovací 

soutěže. 

Do hlasování o nejlepší novinku mladých 

českých skladatelů se může zapojit 

opravdu každý, poslouchat a hlasovat 

je totiž možné jednoduše a pohodlně – 

na internetu! Sedm soutěžních skladeb, 

které BERG objednal a premiéroval 

v rámci sezóny 2012, je možné od 

11. ledna najít na speciálním webu 

(www.nuberg.cz) a také na nekomerčním 

CD, které vyjde 17. ledna jako příloha 

Literárních novin pro předplatitele. 

Soutěž probíhá v termínu od 11. ledna 

do 11. února 2013. 

Součástí projektu je také sekce NUBERG 

do škol, kdy se prostřednictvím soutěže 

otevírá dětem a studentům z celé republiky 

svět soudobé hudby. A mnohdy se 

díky NUBERGu s tímto žánrem setkávají 

děti vůbec poprvé. 

V rámci letošního ročníku soutěže nebudou 

chybět ani doprovodné akce – sekce 

NUBERG do škol, putovní poslechová 

výstava, setkání se skladateli pro 

veřejnost a například také speciální hudební 

noc v galerii Prádelna v Bohnicích. 

Zapojte se i Vy a pošlete svůj hlas 

hudbě mladých skladatelů! 

www.nuberg.cz 

PŘÍMÉ PŘENOSY OPERY, BALETU 

A ČINOHRY V ČESKÝCH KINECH 

8. 12. 2012–16. 2. 2013 

Projekt MET: Live in HD se bude na 

přelomu roku věnovat především dvoustému 

výročí narození Giuseppe Verdiho. 

V sobotu 8. 12. nabídne z Metropolitní 

opery v New Yorku operu Un ballo in 

maschera (Maškarní ples), 15. 12., pak 

slavnou Aidu. Poslední Verdi letošní 

sezony, opera Rigoletto, bude uvedena 

v sobotu 16. 2. 2013 a to v kinech 

ve 22 městech České republiky. 

www.metinhd.cz 

Balet v kině uvede 16. 12. již tradičně 

předvánoční představení Čajkovského 

Louskáčka, po Novém roce pak dva 

Minkusovy balety, Bajadéra a Don 

Quijote. Vše v nastudování slavného 

ruského Bolšoj baletu. 20. 12. a 7. 2. 

budou mít diváci možnost zhlédnout 

světovou špičku současného baletu, 

soubor Nederlands Dans Theater Jiřího 

Kyliána. Prostřednictvím přímého 

přenosu zavítá nejen do pražského kina 

Aero, ale také do kinosálů Ostravy, Jablonce 

nad Nisou, Kroměříže a Náchoda. 

www.baletvkine.cz 

Cyklus NT Live – přímé přenosy 

z Národního divadla v Londýně 

– uvede ve čtvrtek 17. 1. klasickou 

britskou komedii Soudce. 

www.ntlive.cz

38 Program 

PROGRAM 

Změna programu vyhrazena 

VÁŽNÁ HUDBA 

Vedoucí Redakce vážné hudby 

Petr Veber (petr.veber@rozhlas.cz) 

POŘADY SYMFONICKÉ, 

OPERNÍ, KOMORNÍ 

A DUCHOVNÍ HUDBY 

86. KONCERTNÍ SEZONA 

SYMFONICKÉHO ORCHESTRU 

ČESKÉHO ROZHLASU 

Vysílání přímých přenosů a záznamů 

vystoupení v abonentním cyklu 

ve Dvořákově síni Rudolfina 

3. 12. | 19.30 | Přímý přenos 

Martin: Malá koncertantní symfonie 

pro harfu, cembalo, klavír a smyčce. — 

Bruch: Kol Nidrei. – Canzone. — 

Mendelssohn-Bartholdy: 

Symfonie č. 3 Skotská. 

Sólisté: Friedrich Kleinhapl, violoncello, 

Lydie Härtelová, harfa, Monika Knoblochová, 

cembalo, Marcel Javorček, 

klavír. Dirigent: Ondrej Lenárd 

17. 12. | 19.30 | Přímý přenos 

Haydn: Koncert pro trubku Es dur. — 

Mozart: Koncert pro housle G dur. — 

Vaňhal: Missa pastoralis. 

Sólisté: Tine Tjing Helseth, trubka, Jan 

Kalfus, varhany, Pražský filharmonický 

sbor, sbormistr Jakub Zicha. Dirigent: 

Charles Olivieri-Munroe 

21. 1. | 19.30 | Přímý přenos 

Mahler: Symfonie č. 6. 

Dirigent: Ronald Zollman 

28. 1. | 19.30 | Přímý přenos 

Wieniawski: Koncert pro housle 

a orchestr č. 1 fis moll. — 

Liszt: Faustovská symfonie. 

Sólisté: Jan Mráček, housle, Tomáš 

Černý, tenor, Pražský filharmonický sbor. 

Dirigent: Ondrej Lenárd 

4. 2. | 19.30 | Přímý přenos 

Franck: Prokletý lovec. — 

Schumann: Koncert pro klavír 

a orchestr a moll. — Kabeláč: Symfonie 

č. 5 pro soprán a velký orchestr. 

Sólistka: Shiran Wang, klavír. Dirigent: 

Marko Ivanović 

11. 2. | 19.30 | Přímý přenos 

Ježková: Oko. Symfonická fantazie na 

biblické texty. — Šostakovič: Koncert 

pro violoncello a orchestr č. 1. — 

Dvořák: Symfonie č. 7. 

Sólisté: Jiří Kukal, kontratenor, 

Wolfgang Emanuel Schmidt, violoncello. 

Dirigent: Shinik Hahm 

25. 2. | 19.30 | Přímý přenos 

Wagner: Tristan a Isolda. Předehra. — 

Čajkovskij: Romeo a Julie. — 

Fauré: Pelléas a Mélisanda. — 

Mahler: Adagio ze Symfonie č. 10 Fis dur. 

Dirigent: Ondrej Lenárd 

SPECIÁLNÍ PROJEKTY 

1. 12. | Den s císařovnou Alžbětou 

zvanou Sissi 

10. 12. | Operetní večer 

C. M. Ziehrer: Tři přání 

16. 12. | Vánoční den Euroradia 

Mezinárodně sdílené koncertní programy 

rozhlasů z Bulharska, Španělska, 

Gruzie a Lotyšska a v 17.00 př. přenos 

pražského koncertu Dětského pěveckého 

sboru Českého rozhlasu 

KONCERTNÍ SEZONA 

Nabídka z výměnné sítě Euroradia, 

z abonmá českých orchestrů 

a z tuzemských festivalů 

4. 12. | 20.00 | 

Záznam z festivalu v Lucernu v létě 2012 

Beethoven: Egmont. Scénická hudba. — 

Mozart: Requiem. 

Sólisté a sbory Bavorského a Švédského 

rozhlasu, hraje Lucernský festivalový 

orchestr. Dirigent: Claudio Abbado. 

8. 12. | 16.30 | 

Záznam pražského koncertu vítězů 

Soutěže B. Martinů 2011 

12. 12. | 20.00 | Přímý přenos 

Bavorského rozhlasu z Mnichova 

Kristaps Pētersons, Matej Bonin, 

František Chaloupka a Judit Varga. 

Hraje Ensemble Modern. 

Dirigent: Peter Eötvös 

18. 12. | 20.00 | Záznam 

Dánského rozhlasu z Kodaně z 1. 3. 2012 

Elgar: Na jihu. Předehra. — 

Dohnányi: Variace na dětskou písničku.— 

Rachmaninov: Zvony. Symfonie pro 

sóla, sbor a orchestr. Hrají Boris Giltburg 

(klavír) a Dánský národní symfonický 

orchestr. Dirigent: Vasilij Petrenko 

22. 12. | 16.30 | Záznam 

koncertu P. Černého z chrámu 

v Ludgeřovicích 25. 5. 2012 

Janáček: Varhanní sólo z Glagolské mše.— 

Tregler: Adagio ze Sonáty c moll. — 

Wiedermann: Impetuoso. — 

Klička: Legenda h moll. 

Koncert pro varhany a orchestr 

24., 25. a 26. 12. | 10.30 | Záznam 

z Vánočního dne Euroradia 

Koncertní programy rozhlasů 

z Řecka, Dánska a Švédska 

26. 12. | 17.30 | Záznam 

koncertu z kostela sv. Anny v Havířově 

z 24. 10. 2012 Monteverdiho madrigaly 

a jeho souputník Sigismondo d'India. 

Účinkuje Cappella Mariana 

1. 1. | 10.15 | Přímý přenos 

Novoroční koncert 

Vídeňských filharmoniků 

Wagner, Lanner, rodina Straussů ad. 

Dirigent: Franz Welser-Möst 

1. 1. | 20.00 | Přímý přenos 

Novoročního koncertu České filharmonie 

Vejvanovský, Smetana, Fibich, Dvořák, 

Suk, Rossini, R. Strauss, Berlioz, 

Adams, Fučík. Sólisté: Josef Špaček, 

housle, Jan Vobořil, lesní roh. 

Dirigent: Jiří Bělohlávek 

7. 1. | 20.00 | Záznam 

koncertu ve Stockholmu ze 14. 12. 2012 

Berlioz: Dětství Ježíšovo 

Symfonický orchestr Švédského 

rozhlasu. Dirigent: Robin Ticciati

Program 39 

14. 1. | 20.00 | Záznam 

koncertu z mezinárodního festivalu 

v Santanderu z 1. 8. 2012 

Beethoven: Symfonie č. 8. — 

Rimskij-Korsakov: Španělské capriccio.— 

Dvořák: Symfonie č. 9. 

Izraelská filharmonie. 

Dirigent: Zubin Mehta 

16. 1. | 19.30 | Přímý přenos 

koncertu České filharmonie 

Penderecki: Žalozpěv nad oběťmi 

Hirošimy. — Dvořák: Koncert h moll. 

Šostakovič: Symfonie č. 5. — 

Sólista: Sol Gabetta, violoncello. 

Dirigent: Krzysztof Urbański 

22. 1. | 20.00 | Záznam koncertu 

Salcburského festivalu z 5. 8. 2012 

Mozart: Symfonie č. 35 Haffnerova. — 

Koncert pro housle č 5. – Symfonie č. 38 

Pražská . — Sólista: Benjamin Schmid, 

housle. Orchestr salcburského Mozartea. 

Dirigent: Adám Fischer 

29. 1. | 19.30 | Přímý přenos 

koncertu souboru Collegium 1704 

Na programu Vivaldi. Sólista: Topi 

Lehtipuu, tenor. Dirigent: Václav Luks 


na festivalu ve Verbier z 5. 8. 2012 

Strauss: Netopýr. Předehra. — Korngold: 

Koncert pro housle. — Brahms: Symfonie 

č. 4. Hraje Verbierský festivalový 

orchestr. Dirigent: Manfred Honeck 

7. 2. | 19.30 | Přímý přenos 

koncertu Filharmonie Brno 

Ištvan: Hry. – Janáček: Lašské tance. — 

Martinů: Kytice pro sóla, sbory 

a orchestr. 

Dirigent: Aleksandar Marković 

12. 2. | 20.00 | Záznam 

koncertu na festivalu ve 

Verbier 2. 8. 2012 

Wagner: Tannhäuser. Předehra a scény 

z opery. — Valkýra. Scény z opery. — 

Bruckner: Symfonie č. 7. 

Hraje Verbierský festivalový orchestr. 

Dirigent: Manfred Honeck 

13. 2. | 20.00 | Záznam 

koncertu z Dvořákovy pěvecké 

soutěže v Karlových Varech 

z listopadu 2012 


na festivalu BBC Proms 3. 8. 2012 

Wagner: Siegfriedova idyla. — 

Bruckner: Symfonie č. 8. 

Hraje Skotský symfonický orchestr BBC. 

Dirigent: Donald Runnicles 

26. 2. | 20.00 | Záznam 

koncertu z festivalu BBC Proms 

11. 8. 2012 

Berlioz: Rekviem. Sólista: Toby Spence, 

tenor, zpívají britské sbory. Hraje Velšský 

národní symfonický orchestr BBC. 

Dirigent: Thierry Fischer 

OPERNÍ VEČER 

sobota 

1. 12. | 20.00 | Weber: Oberon 

8. 12. | 19.30 | Čajkovskij: Piková dáma 

15. 12. | 19.00 | Přímý přenos 

z Covent Garden v Londýně 

Meyerbeer: Robert ďábel 

22. 12. | 19.00 | Přímý přenos 

z Metropolitní opery 

Rossini: Lazebník sevillský 

29. 12. | 19.30 | Verdi: Sicilské nešpory 

Záznam z Vídeňské státní opery 

5. 1. | 20.00 | Verdi: Jana z Arku 

12. 1. | 19.00 | Přímý přenos 


Verdi: Trubadúr 

19. 1. | 20.00 | 

Operní sezona EBU, Kodaň 

Bizet: Lovci perel 

26. 1. | 19.00 | Přímý přenos 


Puccini: Vlaštovka (La Rondine) 

2. 2. | 19.00 | Přímý přenos 


Rossini: Hrabě Ory 

9. 2. | 19.00 | Přímý přenos 


Donizetti: Nápoj lásky 

16. 2. | 19.00 | Přímý přenos 

z Covent Garden, Londýn 

Čajkovskij: Evžen Oněgin 

23. 2. | 19.00 | 

Operní sezona EBU, 

Teatro Liceo, Barcelona 

Verdi: Síla osudu 

AKADEMIE & STUDIO LIVE 

středa | 20.00–21.45 | 

5. 12. Přehlídka varhaníků českých, 

moravských a slezských 

konzervatoří 

19. 12. Ivan Moravec pohledem žáků 

2. 1. Rozhovor s americkým 

skladatelem Philipem Glassem 

9. 1. Žáci Rudolfa Firkušného 

23. 1. Váša Příhoda. Studio live 

z Č. Budějovic 

30. 1. Mozartovy fragmenty 

6. 2. Mladý klavír Pražské 

konzervatoře 2012 

20. 2. Talich ve Švédsku 

27. 2. Viktor Kalabis. K nedožitým 

90. narozeninám skladatele 

HUDEBNÍ FÓRUM S… 

pondělí až pátek | 23.15–24.00 | 

Sondy do tvorby 20. a 21. století 

připravuje redaktor a skladatel Josef 

Třeštík, skladatel Jiří Teml, publicistky 

Wanda Dobrovská a Renáta Spisarová 

a další autoři orientovaní v současné 

a moderní hudbě. Zvou si k mikrofonu 

tvůrce a interprety a uvádějí novinky. 

RONDO 


Kritické sondy do světa kompaktních 

disků. Pořad pro zájemce o stříbrné 

nosiče a nahrávky klasické hudby. 

Výběr z pořadů: 

3. 12. Beno Blachut zpívá Smetanu 

4. 12. Kaňka hraje Krajta 

5. 12. Pražský filharmonický sbor 

6. 12. Dvořákovy Poetické nálady 

v podání Claudie Schellenberger 

11. 12. Vánoce Jana Dismase Zelenky 

12. 12. Romantická klavírní hudba pro 

čtyři ruce v nahrávkách 

Dua Tal & Groethuysen 

18. 12. Dětské skladby 

z Mozartovy rodiny 

8. 1. Zelenkův svatováclavský 

monument

40 Program 

15. 1. Znovu s Liborem Peškem do 

Liverpoolu za Josefem Sukem 

22. 1. Tria Leopolda Koželuha 

29. 1. Igor Stravinskij 

s Pierrem Boulezem 

Další programy a eventuální změny dle 

aktuálního výběru. 

MATINÉ 

úterý až pátek | 10.15–11.30 | 

Dopolední hudební pořad naplněný 

známými a posluchačsky přístupnými 

skladbami, který se snaží být především 

příjemným společníkem při práci i relaxaci. 

Průvodci týdenními bloky pořadů 

budou hudební redaktoři Českého rozhlasu 

3 – Vltava i některé známé hudební 

osobnosti. Výběr z chystaných pořadů: 

3.–7. 12. …z Brna 

10.–14. 12. …z Ostravy 

17.–21. 12. …s V. Babkou 

27.–28. 12. …s W. Dobrovskou 

2.–4. 1. …s P. Veberem 

7.–11. 1. …z Brna 

14.–18. 1. …s J. Bouškovou 

21.–25. 1. …s J. Prokopem 

28.1.–1. 2. …z Plzně 

4.–8. 2. …z Brna 

25. 2.–1. 3. …z Ostravy 

CD LASER 

neděle | 21.00–23.00 | 

Reprezentativní přehlídka špičkových hudebních 

výkonů z celého světa, jak byly 

zachyceny na stříbrných kotoučích 

2. 12. Duchovní tvorba Petra Ebena 

9.12. Stanford: Magnificat. - Biblické 

písně. - Britten : Chvála koled. - 

Rejoice in the Lamb - Vaughan 

Williams: Dona nobis pacem 

23. 12. Britten: Missa brevis. - 

Vaughan-Williams: Hodie. - 

Fantazie na vánoční písně. 

30. 12. Vokální hudba Jeana Sibelia 

a Edvarda Griega 

LITURGICKÝ ROK 

neděle | 7.00–7.35 | 

repríza sobota | 1.05–1.40 | 

Liturgický rok na pražském 

svatojakubském kůru ve 

vzpomínkách a dokumentech 

DUCHOVNÍ HUDBA 

neděle | 8.00–9.00 | 

2. 2. | Adventní zpěvy 

pozdního středověku 

9. 12. | Adventní mariánské rozjímání 

v renesanční hudbě 

16. 12. | Magnificat v evropské hudbě 

14. a 15. století 

23. 12.| Mše pro čtvrtou neděli adventní 

v renesanční hudbě 

25. a 30. 12. a 6. 1. | Průvodce barokním 

vánočním kancionálem (1 –3) 

13. 1. | Jihočeský kantor Jan Evangelista 

Kypta a jeho Česká mše pastorální 

20. 1. | Hudba v kostele sv. Víta 

v Č.Krumlově 

27. 1. a 3. a 10. 2. | Duchovní hudba 

Franze Schuberta (1–3) 

17. a 24. 2. | Varhanní improvizace 

v postním období (1–2) 

MUSICA ANTIQUA 

čtvrtek | 21.20–22.45 | 

Komentované záznamy koncertů z EBU 

a z českých a moravských festivalů. Komponované 

pořady z hudby středověku, 

renesance, baroka a klasicismu 

3. 1. | Petrarkova poezie v dílech 

autorů 15. a 16. století 

10. 1. | Světská hudba na dvoře 

posledních Rožmberků 

24. 1. | Cantus Gregorianus et Organum 

v italské barokní hudbě 

31. 1. | Hudba u dvora 

Bedřicha II. Velikého 

14. 2. | Záznam koncertu souboru 

Ensemble Cinquecento 

21. a 28. 2. | Hudba v olomoucké 

katedrále (1–2/6) 

HUDEBNÍ PUBLICISTIKA 

pondělí | 17.00–17.30 | 

repríza v sobotu | 0.35–1.05 | 

Pořady o varhanách. 

Připravuje Radek Rejšek 

SLOVO O HUDBĚ — POSLUCHÁRNA 

+ DA CAPO 

úterý | 17.00–17.30 | 

repríza ve středu | 00.35–01.05 | 

V tomto čase se na stanici Český rozhlas 

3 – Vltava setkává v pořadu Slovo 

o hudbě vysílání, které patří jednak 

Lukáši Hurníkovi, jednak do něho vstoupí 

několik našich mladých hudebníků. 

V cyklech se střídají pořady věnované 

skladbám, k nimž mají ti, kteří je budou 

uvádět, sami blízko: ať už je to muzikolog 

Pavel Petráněk, cembalistka Alena 

Hönigová nebo kytarista Lubomír 

Brabec, který velký cyklus pořadů 

věnuje kytarovým koncertům. V repríze 

připomeneme i oblíbené pořady Ivana 

Štrause. Zároveň se zde bude nadále 

pravidelně objevovat oblíbený pořad 

Lukáše Hurníka Da Capo, kde pro nás 

autor rekapituluje „to, co jsme všichni 

věděli o hudbě a třeba dávno zapomněli“. 

11. 12. Nad pojmem Hemiola rozjímá... 

18. 12. O andělích v hudbě 

SLOVO O HUDBĚ 

středa | 17.00–17.30 | 

Hudebně-publicistická půlhodinka 

věnovaná otázkám a událostem našeho 

i zahraničního hudebního života, přinese 

např. ohlédnutí za festivalem v Lomnici 

nad Popelkou a přiblíží práci souboru 

Capella Mariana, který vede Vojtěch 

Semerád a věnuje se s ním staré hudbě, 

či práci na souboru orchestrálního díla 

Zdeňka Fibicha, který natáčí dirigent 

Marek Štilec. Chybět nebude jednou 

měsíčně Operní magazín. 

SLOVO O HUDBĚ — STUDIO D 

čtvrtek | 17.00–17.30 | 

Studio D. Dialog — diskuse — debata. 

Živě vysílané rozhovory s hosty 

o aktuálních hudebních tématech 

současnosti. 

SLOVO O HUDBĚ — STUDIO M 

pátek | 17.00–17.30 | 

repríza v úterý | 0.35–1.05 | 

Hudebně-publicistická půlhodina, která 

patří mladým a nadaným umělcům. 

Zveme vítěze mezinárodních soutěží, absolventy 

zajímavých zahraničních kurzů 

nebo prestižních škol. Prostor věnujeme 

i festivalům mladých hudebníků.

Program 41 

EUPHONIA 

sobota | 13.00–14.00 | 

V prosinci se zaměříme ještě na severskou 

kulturu, které je letos věnována na 

stanici Vltava velká pozornost. Ladislav 

Ščerbanič v cyklu Píseň severu mapuje 

písňovou tvorbu známých i méně 

známých autorů. V sobotu 1. prosince 

do vysílání vstoupí v rámci speciálního 

dne i pořad věnovaný rakouské císařovně 

Sissi. Na rok 2013 je připraven rozhlasový 

cyklus, který jeho autor Milan 

Kuna věnoval jedné z velkých osobností 

hudební kultury 20. století, navíc spojené 

s rozhlasem: dirigentu a skladateli Karlu 

Boleslavu Jirákovi. 

TELEFONOTÉKA 

neděle | 16.30–17.45 | 

Živě vysílaný hudebně-publicistický 

pořad se soutěží o kompaktní desky 

a s možností telefonických dotazů 

posluchačů na hosty ve studiu – osobnosti 

z hudební, literární, výtvarné, divadelní 

či filmové oblasti. Pozvání přijali 

např. historička umění Milena Bartlová, 

koncertní mistr České filharmonie Josef 

Špaček, herečka a zpěvačka Hana Frejková 

či zpěvák a skladatel Petr Hanzlík. 

DALŠÍ HUDEBNÍ POŘADY 

TRYLEK 


HUDEBNÍ GALERIE 


PASTICCIO 

pondělí až sobota | 12.10–12.50 | 

PAUZA 

pondělí až čtvrtek | 16.30–17.00 | 

PAUZA S CONCERTINEM PRAGA 

pátek | 16.30–17.00 | 

SOUDOBÁ HUDBA 


PARTITURY 


sobota a neděle | 6.05–6.55 | 

repríza druhý den | 4.00–4.45 | 

SVĚTEM VÁŽNÉ HUDBY 


DEPOZITÁŘ HUDEBNÍ GALERIE 

pondělí | 22.00–22.45 | 

KOMORNÍ HUDBA 

pátek | 22.00–22.45 | 

HLASY A HLÁSKY 

sobota | 6.55–7.15 | 

SÓLO PRO… 

sobota | 7.15–8.00 | 

PROMENÁDNÍ KONCERT 

sobota | 11.00–11.30 | 

ODPOLEDNÍ KONCERT 

sobota | 16.30–17.45 | 

ZVONY 

neděle | 2.00–12.05 | 

repríza v pondělí | 0.00–0.05 | 

KONCERT SYMFONICKÉHO 

ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU 

neděle | 12.10–12.50 | 

KRÁSNÉ HLASY 

neděle | 13.05–14.00 | 

VÝROČÍ TÝDNE 

neděle | 15.15–15.30 | 15.45–16.00 | 

VARHANY 

neděle | 10.00–10.30 | 

KOMORNÍ KONCERT 

neděle | 14.15–15.45 | 

JAZZ, ALTERNATIVA, 

ETNO, WORLD MUSIC, 

FOLK, ROCK 

Vedoucí redakce jazzové a populární hudby 

Aleš Opekar (ales.opekar@rozhlas.cz) 

JAZZOVÁ HUDBA 

JAZZOFON 

všední dny | 9.30–10.00 | 

pondělí | Projížďka v rytmu 

s Antonínem Matznerem 

úterý | střídavě Big Band Panorama 

Jana Hály a Napříč jazzovými žánry 

s Otakarem Svobodou 

středa | střídavě Swing Session 

s Kamilem Hálou, Swing z Brna 

a Swing z Ostravy 

čtvrtek | střídavě Ochutnávka z jazzových 

kompaktů s Lubomírem Dorůžkou 

a Jazzisimo s Petrem Zvoníčkem. 

pátek | klasický jazz uvádí Luboš Zajíček 

JAZZOVÝ PODVEČER 

denně | 17.45–18.30 | 

pondělí | střídavě Blues z hospody 

i ze studia s Ondřejem Konrádem 

a Jazz Update s Davidem Bradou 

úterý | střídavě Jazzové mezníky 

s Antonínem Matznerem, 

Jazzová myš s Pavlem Dostálem, 

Hudba bez hranic s Petrem Zvoníčkem 

a Mezi proudy s Jiřím Hlaváčem 

středa | střídavě Electric Jazz Václava 

Vraného, Jazz Forum Jiřího Starého 

a soutěžní pořad Tour de Jazz 

s Alešem Bendou 

čtvrtek | Jazz notes — týdeník aktualit 

a zajímavostí ze světa jazzu střídavě 

uvádějí Jiří Starý, Václav Vraný, Otakar 

Svoboda a Rudolf Kulka 

pátek | střídavě Jazz live z Prahy, 

z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní 

festival jazzového piana, který 

připravuje Vladimír Truc 

sobota | Sladké je žít (jazz doprovází 

poezii, poezie doprovází jazz) 

neděle | Jazzové lelkování 

s Alešem Bendou 

EURORADIO JAZZ SEASON 

pátek | 22.30–24.00 | 

Satelitní přenosy jazzových koncertů: 

14. 12. Záznam jazzového 

koncertu ze Švédska. 

25. 1. Záznam jazzového koncertu 

z Bulharska. 

22. 2. Záznam jazzového 

koncertu ze Švýcarska. 

JAZZOVÁ SNÍDANĚ 

víkend | 4.45–5.55 | 

Střídavě z Brna, Ostravy a Prahy. 

JAZZOVÝ KLUB 

noc ze soboty na neděli | 0.05–1.30 | 

K půlnočnímu setkání s jazzem a blues 

zvou střídavě Jana Koubková, Jan Hála, 

Ondřej Konrád a Otakar Svoboda. 

NOČNÍ VLNA JAZZU 

každou noc | 2.00–3.00 | 

OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNRY 

ČAJOVNA 

denně | 19.00–20.00 | 

Hudba a styl nové generace. 

HUDEBNÍ FÓRUM 

víkend | 23.15–24.00 | 

sobota | střídavě Svět jiné hudby 

(alternativní hudební směry a mezižánrové 

fúze uvádí Petr Slabý), 

Etnohrátky (tematické pořady a záběry 

z koncertů world music, etnické a folkové 

hudby domácí i zahraniční scény uvádí 

Ivana Radechovská)

42 Program 

neděle | Oáza s Jiřím Mazánkem a první 

neděli v měsíci Ambient s Josefem 

Sedloněm. Hudba pro relaxaci a meditaci, 

povzbuzení i uklidnění 

MEZI DRAKEM A HADEM 

denně | 3.00–4.00 | 

Magickou předjitřní hodinku s relaxační 

hudbou k meditaci připravují externí 

autoři: Ivana Radechovská, Elena 

Kubičková, Jiří Mazánek, Petr Dorůžka 

a Kateřina Andršová. 

ODPOLEDNÍ MOZAIKA 


Kulturní servis doplňuje jazzová a etnická 

hudba i world music, kterou vybírá 

kolektiv externích spolupracovníků: 

Ivana Radechovská, Vladimír Kouřil, 

Petr Dorůžka, Kateřina Andršová 

a Eliška Svobodová 

LITERATURA 

A ROZHLASOVÁ HRA 

Vedoucí Tvůrčí skupiny literárnědramatické 

tvorby Hynek Pekárek 

(hynek.pekarek@rozhlas.cz) 

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ 

denně | 18.30–19.00 | 

12. 11.–1. 12. | Sigrid Undsetová: 

Kristina Vavřincova (20 částí) 

2. 12.–9. 12. | Jiří Mahen: Nejlepší 

dobrodružství (8 částí) 

10. 12.–16. 12. | Jan Neruda: Povídky 

malostranské (7 částí) 

17. 12.–26. 12. | Jan Čep: Sestra úzkost 

(10 částí) 

27. 12.–8. 1. | četba na přání posluchačů 

9. 1.–20. 1. | Karel Michal: 

Krok stranou (12 částí) 

21. 1.–1. 2. | Viktor Šklovskij: 

Sentimentální cesta (12 částí) 

2. 2.–11. 2. | Karol Sidon: 

Sen o mém otci (10 částí) 

12. 2.–23. 2. | Emma Braslavsky: 

Bez paměti (12 částí) 

24. 2.–28. 2. | Georg von Ohm Januschowsky: 

Růže olomoucká (5 částí) 

OSUDY 

všední dny | 11.30–12.00 | 

repríza následující 

všední den | 0.05-0.35 | 

Rozhlasové memoáry. 

3. 12.–7. 12. | Petr Kolář (5 částí) 

10. 12.–14. 12. | Oleg Malevič (5 částí) 

17. 12.–28.12. | Andrej Krob (10 částí) 

2. 1.–4. 1. | Ladislav Hejdánek (3 části) 

7. 1.–11. 1. | Vilém Prečan (5 částí) 

14. 1.–18. 1. | Bohumír Koubek (5 částí) 

21. 1.–1. 2. | Anna Matičková-Theinová: 

Jako zlatá zrnka v písku (10 částí) 

4. 2.–8. 2. | Petr Adler (5 částí) 

11. 2.–22. 2. | Ivan Vyskočil (10 částí) 

25. 2.–1. 3. | Irena Veselá (5 částí) 

MODERNÍ POVÍDKA 

čtvrtek | 16.00–16.30 | 

6. 12. Jostein Gaarder: Záludný kašel 

13. 12. Alena Wagnerová: Paní z ostrova 

2 0. 12. Petr Šabach: Vánoční pohádka 

27. 12. Viktor Šlajchrt: 

Tatínkovy povídky 

3. 1. Karel Hynek: Klub šprýmařů 

10. 1. Golí Taraqquí: Domov v oblacích 

17. 1. Daniel Katz: Taneční umělkyně 

24. 1. Milada Součková: Historická 

povídka (Infanterie 1866) 

31. 1. Marek Šindelka: Zůstaňte s námi 

7. 2. Masudži Ibuse: Kosatec 

14. 2. Vladimir Nabokov: Ošklivý den 

21. 2. Miranda July: 

Milovaní v roce 2003 

28. 2. Petr Pazdera Payne: 

Margareta – čekání na odliv 

POVÍDKA 

neděle | 11.30–12.00 | 

2. 12. Alexander Kielland: Pravá láska 

9. 12. Robert Hugh Benson: Vyprávění 

otce Filipa 

16. 12. Josef Kostohryz: Smutný žebrák 

23. 12. Herman Bang: 

Štědrý večer v cizině 

30. 12. Jan Čep: Letnice 

6. 1. John Steinbeck: 

Nebeské pastviny 

13. 1. Joe Hloucha: Bonzova hlava 

20. 1. Leopold Wolfgang 

Rochowanski: Stěny 

27. 1. Anna Zonová: Obraz a Marius 

3. 2. Zikmund Winter: Student 

pražské univerzity v 16. věku 

10. 2. Daniela Fischerová: Jednooká, 

jednoruká a já 

17. 2. Stendhal: Vanina Vanini 

24. 2. Jiří Červenka 

NOČNÍ BIBLIOTÉKA 

neděle | 1.30–2.00 | 

2. 12. Bohumil Hrabal: Legenda 

o Lamertzových jehlách 

9. 12. Sheridan le Fanu: Zlolajný 

kapitán Walshaw 

16. 12. Josef Lada: Zima v Hrusicích 

23. 12. Jan Hanč: Události 

30. 12. Alphonse Allais: Černá hodinka 

6. 1. Thomas Hardy: Tradice 

z roku 1804 

13. 1. Vítězslav Hálek: 

Z Amorova deníku 

20. 1. Jules Verne: Deset hodin na lovu 

27. 1. Karel Klostermann: 

Z červánků mého mládí 

3. 2. Stendhal: San Francesco a Ripa 

10. 2. František X. Svoboda: 

Kolísání nitra 

17. 2. Luigi Pirandello: Skutečnost snu 

24. 2. Věroslav Mertl: Tikot vesmíru 

SCHŮZKY S LITERATUROU 

neděle | 20.00–21.00 | 

2. 12. Jaroslav Žák: Vyvrhel 

9. 12. Stig Dagerman: Potřeba 

lidské útěchy 

16. 12. Dlouhé Odysseovo putování 

23. 12. Josef Kostohryz: Strmá nenaděj 

30. 12. Jan Čep: Uštknut 

záhadností života 

6. 1. Elena Lacková: Život pod 

šťastnou hvězdou 

13. 1. Boleslav Jablonský: Mocným 

proudem jest duch času 

20. 1. Apollinaire: Předmluva k dílu 

markýze de Sade 

27. 1. Jazyk románu a jazyk překladu 

v díle Radky Denemarkové 

3. 2. Muži v exilu (Hugo Haas – 

Friedrich Torberg) 

10. 2. Arendtová – Heidegger: 

Bytí a čas 

17. 2. Johanna Alžběta Westonová 

24. 2. Jaroslav Švestka: 

Deník dřevorubce 

SOUZVUK 

neděle | 9.00–10.00 | 

2. 12. Stanislav Vodička: Čas šumí 

9. 12. Jiří Mahen: 

Čáslavská věž je obří prst

Program 43 

16. 12. Gustave Flaubert: Mám nyní 

právo, abych svou popálenou 

rukou napsal několik vět 

o podstatě ohně 

23. 12. Josef Kostohryz: Všechno 

je jen předmluva nebo předzpěv 

30. 12. Märta Tikkanen: 

Příběh lásky století 

6. 1. Vladimír Vokolek: 

Obrazy, které vstanou z mrtvých 

13. 1. Milostný hlas 

20. 1. Sergej Jesenin: Koně moje, saně! 

27. 1. Milada Součková: 

Zkouška na báseň 

3. 2. Jako když dvoranou proletí pták 

10. 2. Bohumila Grögerová: 

Dva zelené tóny 

17. 2. René Char: Zápisky Hypnovy 

24. 2. Folgore de San Gimignano: 

Sonety měsíců 

SVĚT POEZIE 

sobota | 22.45–23.00 | 

1. 12. Heinrich Heine: Ach, ta láska 

8. 12. Jiří Pištora: 

Básně a brundibásně 

15. 12. Miroslav Olšovský: 

Jazyk, kterým lze vidět 

22. 12. František Listopad: Curricula 

29. 12. Sirkka Turkková: Kyselý déšť 

5. 1. Hans Werner Kolben: 

Všechna tíže mizí 

12. 1. Jan Vladislav: Příběhy 

19. 1. Věra Rosí: Dlouhé nůžky noci 

26. 1. Petr Mikeš: Benátské iluminace 

2. 2. Dariusz Sośnicki: Manželé P. 

9. 2. Petr Švácha: Horké flétny 

16. 2. Yveta Schanfeldová: 

Nahmatávání dna 

23. 2. Jan Frolík: Útěcha z ornitologie 

NEDĚLNÍ VERŠE 

neděle | 12.05–12.10 | 

2. 12. Kathleen Raineová: 

Poselství z domova 

9. 12. Viola Fischerová: Pane ty víš 

23. 12. Karel Toman: Prosinec 

30. 12. Kamil Bednář: 

Z měsíčních kamenů 

6. 1. Emanuel Frynta: Samí známí 

13. 1. Rudolf Těsnohlídek: 

Hymnus těla 

20. 1. Jan Vladislav: Ke konci života 

27. 1. Pierre Seghers: Bílý čtverec 

3. 2. Milada Součková: Rodokmen 

10. 2. Karel Toman: Únor 

17. 2. Jaroslav Vrchlický: 

Balada o zimě 

24. 2. Arthur Rimbaud: První večírek 

SNY 

neděle | 0.00–0.05 | 

Slova ze sna a do snů. 

2. 12. Milan Andrenik 

9. 12. Balthus 

16. 12. Milena Wiesnerová 

23. 12. Pohádka anatolských nomádů 

30. 12. Text lidové balady 

6. 1. Vlasta Dvořáčková 

13. 1. Ernest Hemingway 

20. 1. Gustav Janouch 

27. 1. Joseph Conrad 

3. 2. Honoré de Balzac 

10. 2. Stanislav Zedníček 

17. 2. Snář 1. 

24. 2. Snář 2. 

ETICKÁ KNIHOVNA 

sobota | 1.40–2.00 | 

1. 12. Bertrand Russell: 

Manželství a mravnost 

8. 12. Albert Einstein: 

Jak se dívám na svět 

15. 12. George Santayana: O lásce 

22. 12. Erich Fromm: 

Láska jako odpověď 

29. 12. Hippokratés: 

O vznešenosti lékařství 

5. 1. Myšlenky antických 

filozofů o smyslu života 

12. 1. Protagoras: O výchově 

k občanské zdatnosti 

19. 1. Dión z Prúsy: O významu 

filozofie pro praktický život 

26. 1. Plotínos: O dobru, kráse a štěstí 

2. 2. Seneca: Listy o štěstí a mravnosti 

9. 2. Kébés z Théb: Obraz života 

16. 2. Aristotelés: O přátelství 

23. 2. Epiktétos: Myšlenky 

PSÁNO KURZÍVOU 

všední dny | 10.00–10.15 | 

Úvahy a fejetony. 

SLADKÉ JE ŽÍT 

sobota | 17.45–18.30 | 

Jazz doprovází poezii, 

poezie doprovází jazz. 

DŮVĚRNÁ SDĚLENÍ 

všední dny | 13.30–13.40 | 

prosinec: Na Sever! S Janem Burianem 

za básníky, muzikanty a vypravěči 

do zemí Skandinávie. 

leden–únor: Josef Rauvolf: 

Ro(c)k v poezii 

STRÁNKY NA DOBROU NOC 

denně | 23.00–23.15 | 

Krátké prózy a výňatky z próz. 

FONOGRAMY 

pátek | 16.00–16.30 | 

Návraty po stopách zvuku. 

KLUB ROZHLASOVÉ HRY 

úterý | 21.30 | 

4. 12. Hana Slavíková: 

Cesta do Lo Ignoto 

11. 12. Per Olov Enquist: V hodině rysa 

18. 12. Anders Bodelsen: Dárek 

8. 1. Samuel Beckett: 

Krappova poslední nahrávka 

15. 1. Miloš Rejnuš: Ovidiův návrat 

22. 1. Miloslav Stehlík: Linka důvěry 

29. 1. Claus Hubalek: Hodina Antigony 

5. 2. Noelle Renaudová: 

Turistická trilogie 

12. 2. Tomáš Syrovátka: 

Heinrich a Heinrietta 

19. 2. Ester Krumbachová: 

Kolčí štít s otvorem 

vpravo pro založení dřevce 

26. 2. Sandro Cappelletto: 

Němý Mesiáš — 

Ilja Hurník: Stradivariana 

HRA PRO TENTO VEČER 

čtvrtek | 20.00 | 

6. 12. Michel Haymann: Jediný tón 

13. 12. Antonín Přidal: 

Prodám ucho, prodám hrob 

20. 12. Grigorij Gorin: 

Zapomeňte na Hérostrata 

27. 12. Don Haworth: 

Stejně nás to nemine 

3. 1. Eric Emmanuel Schmitt: 

Tektonika citů 

10. 1. František Pavlíček: 

Svatojánské vřesy 

17. 1. Ödön von Horváth: 

Neznámá ze Seiny 

24. 1. Malgorzata Sikorska-Miszczuk: 

Kufr 

31. 1. Josef Bouček: Requiem 

7. 2. Michail Bulgakov: Poslední dny

44 Program 

14. 2. Daniela Fischerová: Neděle 

21. 2. Taro Yamomoto: Černý proud 

28.2. Adolf Muschg: 

Proces s kontryhelem 

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ 

sobota | 14.00 | 

8. 12. Lope de Vega: 

Dívka se džbánem 

15. 12. Samuel Königgratz: Ještě žiju 

s věšákem, čepicí a plácačkou 

22. 12. Charles Dickens: Cvrček u krbu 

29. 12. Neil Simon: Vstupte... 

5. 1. Michail Jurjevič Lermontov: 

Maškaráda 

12. 1. William Shakespeare: Coriolanus 

19. 1. Albert Camus: Mor 

26. 1. Jean Giradoux: Ondina 

2. 2. Franz Hiesel: Blahé následky 

neblahého obléhání 

9. 2. František Kožík: Cristobal Colón 

16. 2. Molière: Lakomec 

23. 2. Alfred de Musset: Lorenzaccio 

2. 3. František Langer: Periférie 

ROZHLASOVÉ SERIÁLY 

neděle | 10.30 | 

9. 12.–16. 12. | Graham Greene: 

Lidský faktor (7.–8. část) 

23. 12.–20. 1. | O´Henry: 

Pět šípů Amorových (1.–5. část) 

27. 1.–24. 2. | Jane Austenová: 

Rozum a cit (1.–6. část) 

prosinec: Listování Ibsenem (6.–10. část) 

sobota | 16.00 | repríza pátek | 00.35 | 

Cyklus v rámci Severského roku. 

ČAJOVNA 

poslední neděle v měsíci 

Hry a dokumenty nové generace. 

ZPRAVODAJSTVÍ 

A PUBLICISTIKA, 

DOKUMENTY 

Vedoucí Redakce zpravodajství 

a kulturní publicistiky Antonín Pfeifer 

(antonin.pfeifer@rozhlas.cz) 

Vedoucí Redakce dokumentu 

a speciálních projektů Jiří Kamen 

(jiri.kamen@rozhlas.cz) 

ZPRAVODAJSTVÍ VLTAVY 

všední dny v 6.30 | 7.00 | 7.30 | 8.00 | 

12.00 | 15.00 a 17.30 | 

přehled hlavních událostí také 

v 10.15 | 13.30 | 16.30 a 19.00 | 

MOZAIKA 


15.00–16.00 | 

Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství 

a publicistiky. Informace, rozhovory, 

reportáže, recenze a glosy, přehledy 

domácího i zahraničního tisku, hosté ve 

studiu, soutěže. Originální výběr hudby, 

s jakou se na jiných stanicích nesetkáte. 

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA STANICE VLTAVA 

sobota | 8.00–11.00 | 

Kulturně-publicistický týdeník. 180 minut 

re portáží, rozhovorů, glos, fejetonů, 

do ku mentů, literárních ukázek a hudby 

jazzové i vážné připravují a uvádějí Jiří 

Kamen a Tomáš Černý. 

KRITICKÝ KLUB 

pondělí | 16.00–16.30 | 

repríza čtvrtek | 0.35–1.05 | 

Diskuse odborníků o současné literatuře, 

filmu, architektuře a výtvarném umění, 

které připravují moderátoři. Pavel Janáček, 

Vladimír Hendrich, Anežka Charvátová, 

Blanka Stárková, Eliška Závodná, Anna 

Housková a další. 

FILMOVÝ TÝDENÍK 

úterý | 15.00–16.30 | 

repríza pondělí | 0.35–1.05 | 

Aktuality ze světa filmu připravují 

Tomáš Pilát a Josef Vomáčka. 

HISTORICKÝ KLUB 

středa | 16.00–16.30 | 

Reflexe historických událostí, výročí, 

osobností, novinek historické literatury 

apod. Připravuje Eliška Závodná. 

VLTAVSKÝ POLEDNÍK 

sobota | 11.30–12.00 | 

Magazín o životním stylu. 

Připravuje Eliška Závodná. 

ŘEČ VĚCÍ 

PROSTOR – ARCHITEKTURA – DESIGN 

každá druhá sobota v měsíci | 

6.00–16.30 | 

Zajímavosti ze světa architektury 

a designu. Připravuje Jan Tůma 

RADIODOKUMENT 

středa | 21.45 | 

5. 12. Miroslav Buriánek: 

Cesta vody odpadní 

12. 12. Amanda Glans: I Call You 

Sometimes / Občas ti volám 

19. 12. Lenka Svobodová: 

O Madle z Čech 

26. 12. Kari Hesthamar: So long, Mari 

anne / Na shledanou, Marianne 

2. 1. Jan Sedmidubský: 

Dvacet let po rozvodu 

9. 1. Gabriela Albrechtová: Horolezci 

16. 1. Daniel Moravec: Jan Palach 1969 

– proměny chápání a prezentace 

činu Jana Palacha 

Michaela Krčmová: 

Do Říma za Janem Palachem 

23. 1. Marie Hammerich-Maier: Mecenáš 

Karl Wittgenstein a jeho Poldi 

30. 1. Současný evropský radiodokument I 

6. 2. Ondřej Vaculík: Pohled z ná draží 

Praha-jatky aneb Proměna 

Holešovic očima básníka, 

historičky a matky 

13. 2. Eva Blechová: A to je ta česká země 

– Trinksaifen/Rudné 1922–2005 

20. 2. Radioarchiv – pořad z archivu 

Českého rozhlasu k 90. výročí 

rozhlasového vysílání 

27. 2. Karolina Koubová: Únor 1948 

a rodiny, které „vítězství lidu“ 

nevnímaly jako vítězství 

RADIOATELIÉR 

sobota | 00.05 | 

1. 12. Ladislav Železný: 

Before During After 

8. 12. Babel Prague 2012 #1 

15. 12. Babel Prague 2012 #2 

22. 12. Tomáš Pálka: MOIJECROISQUE 

29. 12. PremEdice – Lucie Vítková: 

Paměť a vnímání 

5. 1. Miguel Azguime: 

Mezi slovem a hudbou 

12. 1. Hörspiel avec ... Madame De Shanghai 

19. 1. Arturas Bumšteinas: 

Sleep (an attempt at trying) 

26. 1. PremEdice – Pavel Novotný: 

Havarijní řád 

2. 2. Ozvěny polské scény 

akustických umění #1 





23. 2. PremEdice – 

Ivan Boreš / Jan Trojan

Program Euro Jazz 45 

DENNÍ PROGRAM 

jazz.rozhlas.cz 

PONDĚLÍ 

0.00–1.00 Modern Mainstream 

1.00–2.00 Modern and Experimental 

2.00–3.00 Experimental 


8.00–9.00 Mostly Bop 


13.00–14.00 Mostly Bop 




18.00–19.00 Hodina evropského jazzu 


22.00–23.00 Mostly Bop 


ÚTERÝ 







13.00–14.00 Mostly Bop 




18.00–19.00 Hodina českého jazzu 


22.00–23.00 Mostly Bop 


STŘEDA 







13.00–14.00 Mostly Bop 


15.00–16.00 Modern and Experimentall 


18.00–19.00 Hodina free jazzu 

a experimentální hudby 


22.00–23.00 Mostly Bop 


ČTVRTEK 







13.00–14.00 Mostly Bop 


15.00–17.00 Modern and Experimentall 


18.00–19.00 Future Shock 


22.00–23.00 Mostly Bop 


PÁTEK 







13.00–14.00 Mostly Bop 




18.00–19.00 'Round Bop 


SOBOTA 







14.00–15.00 'Round Bop 


18.00–19.00 Hodina jazzrocku a funku 


20.00–21.00 Jazz Club 


22.00–23.00 Mostly Bop 


NEDĚLE 







14.00–15.00 Odpolední swing 




18.00–19.00 Popjazz hour 


22.00–23.00 Mostly Bop 


POPIS BLOKŮ 

Modern Mainstream — Napříč jazzovou 

současností i minulostí. Občasné výlety 

k jazzrocku, world music i aktuálním 

fúzím. 

Modern and Experimental — Vět šinou 

současný jazz okořeněný špetkou free 

jazzu a experimentální hudby. 

Experimental — Třetí proud, free jazz 

a avantgardní výboje. Pro náročné 

a ještě náročnější posluchače. 

Mostly Bop — Nejen bopovou klasikou 

je člověk živ. V tomto bloku ji doplňuje 

pop jazz, cool jazz, latina či straight 

ahead. 

Hodina evropského jazzu — Žasněte 

nad rozmanitostí evropského jazzu. 

Každé pondělí z jiné země jen na Euro 

Jazzu. 

Hodina českého jazzu — Minulost 

i současnost v nahrávkách českých 

jazzmanů. 

Hodina free jazzu a experimentální 

hudby — Pouze free jazz a související 

žánry každou středu od šesti. 

Future Shock — Nu-jazz, e-jazz, 

acid-jazz, či electro-swing Říkejte tomu, 

jak chcete ale s tímto blokem nahlédnete 

do budoucnosti. 

'Round Bop — Pouze bop a hard-bop. 

Pro ty, kteří stále nemají dost. 

Hodina jazzrocku a funku — Jazzrocková 

fúze, groove a funk. Tuhle výbušnou 

směs si nenechte ujít. 

Jazz Club — Jazzové koncerty z klubů 

i prestižních festivalů. 

Odpolední swing — Just swing! Ta pravá 

hudba pro nedělní odpoledne. 

Popjazz hour — Nedělní podvečer (nejen) 

s jazzovými vokalisty.

46 

KLUB VLTAVA 

REFLEKTOR 

Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Český rozhlas 3 – Vltava 

a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním 

a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen 

kvalitní rozhlasový program. 

Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci 

pořadů, účast na natáčení přímých přenosů, organizuje klubová setkání, 

besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí. 

Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice 

Český rozhlas 3 – Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění, 

exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled 

partnerů Klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže 

a další zajímavosti. 

Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými 

institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům ještě intenzivnější 

kontakt s aktuálním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední 

kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické 

orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další. 

Jejich počet se stále rozšiřuje. 

Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut Klubu 

naleznete na www stránkách Klubu. 

Osobní členství: roční členský příspěvek činí 150 Kč. Rodinné členství: roční 

členský příspěvek činí 290 Kč (obdržíte průkazy člena Klubu Vltava i pro 

další dva rodinné příslušníky). 

Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol. 

VÁŽENÍ A MILÍ POSLUCHAČI, ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA, 

magazín Vltava je čtvrtletníkem, který vám pravidelně představuje to 

nejzajímavější z programu stanice Vltava. Pokud chcete být o programových 

tipech a dalších novinkách z vysílání informováni v týdenních intervalech, 

rádi vám budeme zasílat náš e-mailový newsletter. Pro odběr novinek 

se zaregistrujte zde: vltava.rozhlas.cz/newsletter. Budeme rádi, 

pokud registraci doporučíte také svým přátelům. 

PŘIPOJIT SE K NÁM MŮŽETE TAKÉ NA FACEBOOKU: 

www.facebook.com/vltava3 

www.facebook.com/vltava.mozaika 

www.facebook.com/cajovnarozhlas 

KLUB VLTAVA 

Český rozhlas 3 – Vltava 

Vinohradská 12 

120 99 Praha 2 

informační linka Klubu Vltava 

tel.: 221 552 686, 221 552 677 

e-mail: klub.vltava@rozhlas.cz 

vltava.rozhlas.cz/klubvltava 

Podělte se s námi o své názory. 

reflektor@rozhlas.cz 

NA DVOJKU DO ÁČKA 

Zveme Vás na pravidelné klubové 

večery s vltavskými redaktory, 

dramaturgy, režiséry a jejich hosty. 

Setkání se konají vždy 1. čtvrtek 

v měsíci od 19.00 hod. 

ve Studiu A Českého rozhlasu, 

Hybešova 10, Praha 8. 

NALAĎTE SI... 

ČESKÝ ROZHLAS 3 – VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM) 

BRNO-MĚSTO — 90,4 | OLOMOUC — 107,2 | BŘECLAV — 96,3 | SLAVÍČ — 107,9 | Č. BUDĚJOVICE — 96,1 | 

HODONÍN — 100,4 | CHEB — 106,2 | CHOMUTOV — 96,3 | JESENÍK — 98,2 | JIHLAVA — 95,4 | KAPLICE — 105,9 | 

KARLOVY VARY — 105,7 | KAŠPERSKÉ HORY — 107,2 | KLATOVY — 88,6 | LIBEREC — 103,9 | OSTRAVA — 104,8 | 

PARDUBICE — 102,7 | PÍSEK — 105,2 | PLZEŇ — 95,6 | PLZEŇ-RADEČ — 93,3 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 | 

TRUTNOV — 101,9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104,5 | VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 89,9 | VARNSDORF — 88,4 | VSETÍN — 98,3 | 

ZLÍN — 94,8 | ZNOJMO — 99,2 | NEBO NA — VLTAVA.ROZHLAS.CZ 

VYSÍLAČE V SYSTÉMU DVB-T 

(DIGITÁLNÍ SÍŤ 1 PO DOKONČENÍ DIGITALIZACE V ROCE 2010) 

PRAHA-MAHLEROVY SADY — KANÁL 53 | PRAHA-CUKRÁK — KANÁL 53 | VOTICE-MEZIVRATA — KANÁL 53 | 

ČESKÉ BUDĚJOVICE-KLEŤ — KANÁL 49 | SUŠICE-SVATOBOR — KANÁL 49 | VIMPERK-MAŘSKÝ VRCH — KANÁL 49 | 

PLZEŇ-KRAŠOV — KANÁL 34 | DOMAŽLICE-VRANÍ VRCH — KANÁL 34 | CHEB-ZELENÁ HORA — KANÁL 36 | 

JÁCHYMOV- KLÍNOVEC — KANÁL 36 | ÚSTÍ N. LABEM-BUKOVÁ HORA — KANÁL 33 | 

CHOMUTOV-JEDLOVÁ HORA — KANÁL 33 | LIBEREC-JEŠTĚD — KANÁL 43 | TRUTNOV-ČERNÁ HORA — KANÁL 40 | 

PARDUBICE-KRÁSNÉ — KANÁL 32 | JIHLAVA-JAVOŘICE — KANÁL 33 | OSTRAVA-HOŠŤÁLKOVICE — KANÁL 54 | 

OSTRAVA-SLEZSKÁ OSTRAVA — KANÁL 54 | BRNO-KOJÁL — KANÁL 29 | BRNO-MĚSTO — KANÁL 29 | 

BRNO-HÁDY — KANÁL 29 | MIKULOV-DĚVÍN — KANÁL 29 | FRÝDEK-LYSÁ HORA — KANÁL 54 | 

ZLÍN-TLUSTÁ HORA — KANÁL 33 | VALAŠSKÉ KLOBOUKY-PLOŠTINY — KANÁL 33 | JESENÍK-PRADĚD — KANÁL 36 |

Partneři Klubu Vltava 47 

PARTNEŘI 

KLUBU VLTAVA 

Na uvedené otázky odpovídejte 

výhradně na lince Klubu Vltava. 

Aktuální nabídku sledujte také na 

vltava.rozhlas.cz v sekci Klub Vltava. 

HUDBA 

ČESKÁ FILHARMONIE 

15% sleva na abonentní koncerty 

České filharmonie 

Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, 

110 01 Praha 1 

Tel.: 227 059 227 

info@cfmail.cz, 

www.ceskafilharmonie.cz 

PRAŽSKÝ KOMORNÍ ORCHESTR – 

AGENTURA s. r. o. 

20% sleva na nákup vstupenek 

na abonentní koncerty 

Černokostelecká 6, 100 00 Praha 10 

tel.: 274 772 697 

agency@pko.cz, www.pko.cz 

SYMFONICKÝ ORCHESTR 

ČESKÉHO ROZHLASU 

30% sleva na dopolední 

veřejné generální zkoušky 

Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 

tel.: 221 551 412, fax: 221 551 413 

socr@rozhlas.cz, socr.rozhlas.cz 

SYMFONICKÝ ORCHESTR 

HL. M. PRAHY FOK 

10% sleva na všechny 

koncerty pořádané FOK 

Nám. Republiky 5, 110 00, Praha 1 

tel.: 222 002 336 

pokladna@fok.cz, www.fok.cz 

ORCHESTR BERG 

20% sleva na představení M is for… 

film a tanec | Orchestr BERG & 420PEOPLE 

11. a 12. 12. 2012 (premiéra) 

a 19. 2. 2013 ve 20 hod. | Nová scéna ND 

tel.: 604 205 937 

eva@berg.cz, www.berg.cz 

Ve kterém roce vznikl film Petera Greenawaye M is for Man, 

Music, Mozart Autoři prvních dvou správných odpovědí 

získávají po 2 vstupenkách na premiérová představení. 

ČESKÁ KULTURA, o.s. 

Pořadatel a spolupořadatel festivalů 

konaných v rámci Českých kulturních 

slavností 

Nad Stráněmi 343, 251 66 Senohraby 

MgA. Jan Páleníček, předseda sdružení 

GSM: +420 838 016 

palenicek@ceskakultura-os.cz, 

www.ceskakultura-os.cz 

Soutěže o čestné vstupenky na koncerty festivalů Českých 

kulturních slavností zařadíme do vltavského vysílání. 

COLLEGIUM 1704 o.s. 

Pořadatel cyklu Hvězdy barokní opery 

10% sleva z ceny vstupného 

Mánesova 813/4, 120 00 Praha 2 

tel.: 246 052 456 

info@collegium1704.com, 

www.collegium1704.com 

Soutěž o čestné vstupenky na vybrané koncerty 

zařadíme do vltavského vysílání. 

COLLEGIUM MARIANUM 

Pořadatel cyklu Barokní podvečery 


Pokladna: Maďarské kulturní středisko, 

Rytířská 27, Praha 1 

Pokladna otevřena od 13. 2. 2012 

každé pondělí 10–18 hod. 

tel.: 224 229 462, 731 448 346 

vstupenky@collegiummarianum.cz, 

www.baroknipodvecery.cz 

DIVADLA 

NÁRODNÍ DIVADLO 

Opera Národního divadla 

Denní pokladny jsou otevřeny každý den 

od 10.00 do 18.00 v Provozní budově 

Národního divadla (Ostrovní 1) 

a v Kolowratském paláci (Ovocný trh 6). 

Činohra Národního divadla 

nabízí členům Klubu Vltava vstupenky 

s 20 % slevou na následující tituly: 

W. Shakespeare: 

TROILUS A KRESSIDA, 

25. 12. ve 14 a 19 hod. | 

Národní divadlo 

P.-A. Caron de Beaumarchais: 

BLÁZNIVÝ DEN aneb FIGAROVA 

SVATBA 

14. 1. v 19 hod. | Stavovské divadlo 

K. Steigerwald: MÁ VZDÁLENÁ VLAST, 

16. 2. v 19 hod. | Nová scéna 

D. Harrower: BLACKBIRD, 

24. 1. v 19 hod. | Divadlo Kolowrat 

Na jeden členský průkaz lze se slevou 

zakoupit maximálně dvě vstupenky na 

jeden titul. 

Počet vstupenek je omezený. 

Ovocný trh 6, 112 30 Praha 1 

tel.: 224 901 419 

j.tycova@narodni-divadlo.cz, 

www.narodni-divadlo.cz 

NÁRODNÍ DIVADLO BRNO 

10% sleva z ceny vstupného na vybraná 

představení pořádaná divadlem 

Dvořákova 11, 657 70 Brno 

tel.: 542 158 111 

info@ndbrno.cz, www.ndbrno.cz 

DIVADLO VIOLA 

až 50% sleva z ceny vstupného na vybraná 


vč. dramaturgické řady Rozhlasová 

hra na jevišti 

Národní třída 7, 110 00 Praha 1 

tel./fax: 224 220 844 

www.divadloviola.cz 

DIVADLO PONEC 

30% sleva z ceny vstupného na 


(netýká se hostů a festivalů) 

Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3 

tel.: 224 817 886 (9–17h), 

222 721 531 (17–20h) 

office@tanecpraha.cz, 

www.divadloponec.cz 

MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC 

až 50% sleva z ceny vstupného 

Třída Svobody 33, 779 00 Olomouc 

tel.: 585 500 500 

(předprodej vstupenek) 

pokladna@mdol.cz, 

www.moravskedivadlo.cz 

VÝTVARNÉ UMĚNÍ 

Galerie Rudolfinum 

Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 

tel.: 227 059 309 (pokladna) 

galerie@rudolfinum.org, 

www.galerierudolfinum.cz 

Připravuje se výstava Motýlí efekt 

Obraz jako různosměrná dekonstrukce 

celku (18. 1. až 10. 3. 2013). 

Posluchačskou soutěž o čestné vstupenky 

zařadíme do vltavského vysílání. 

PARTNEŘI

48 Partneři Klubu Vltava 

GALERIE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY 


na aktuální výstavy 

Výstavní místa: Městská knihovna, 

Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská 

radnice, Dům U Zlatého prstenu, 

Trojský zámek, Bílkova vila, 

Bílkův dům v Chýnově. 

Mariánské nám. 1, Praha 1 

tel.: 222 310 489, 222 313 357 

www.citygalleryprague.cz 

TOPIČŮV SALON 


Národní 9, 110 00 Praha 1 

tel.: 224 232 500 

topicuvsalon@volny.cz, 

www.topicuvsalon.cz 

ARS VIVA CESTY ZA UMĚNÍM 

Specializovaná cestovní kancelář. 

Muchova 9, č. p. 223 (1. patro) 

160 00 Praha 6 

tel.: 233 324 099, fax: 224 311 585 

arsviva@arsviva.cz, www.arsviva.cz 

ČLENSKÉ VÝHODY 

Veškeré soutěžní plnění je možné 

čerpat prostřednictvím informační 

linky Klubu Vltava. 

Odpovědi volejte na klubovou linku 

221 552 686. Chcete-li využít členských 

výhod u našich partnerů, uvádějte při 

písemných objednávkách členské číslo. 

Při osobním odběru se prokažte průkazkou 

Klubu Vltava. Změna výhod 

partnerů a konkrétních forem spolu- 

práce vyhrazena. 

KNIHY, ČASOPISY, CD 

SPOLEČNOST FRANZE KAFKY 

30% sleva na veškerou knižní 

produkci z nakladatelství 

Široká 14, 110 00 Praha 1 

tel.: 224 227 452 

mail@franzkafka-soc.cz, 

www.franzkafka-soc.cz 

RADIOSERVIS, a. s. 

Hudební a knižní vydavatelství Českého 

rozhlasu, vydavatel Týdeníku Rozhlas. 

25% sleva v zásilkovém obchodě na 

vlastní zboží, zájemcům zašleme zdarma 

katalog 

Objednávky: Olšanská 5, 130 00 Praha 3 

tel.: 272 096 310 

eshop@rozhlas.cz 

10% sleva na celý sortiment 

ve firemní prodejně 

Vinohradská 12, Praha 2 

tel.: 221 551 349, 221 551 350 

A2 KULTURNÍ TÝDENÍK 

Americká 2, 120 00, Praha 2 

tel.: 222 510 227 

www.tydenikA2.cz 

MAGAZÍN KLUBU VLTAVA 

SANQUIS ON-LINE 

Časopis o všech podobách umění 

a o zdravém životním stylu – 

od 3. 10. 2011 pravidelně každý 

měsíc pouze v elektronické verzi. 

30% sleva na roční předplatné 

predplatne@sanquis.cz, www.sanquis.cz 

OPERA PLUS 

Internet magazine 

operapluscz@gmail.com, 

www.operaplus.cz 

NAKLADATELSTVÍ ROMEO 

30% sleva z ceny knih 

Pod Bání 21, 180 00 Praha 8 

tel.: 283 840 193, 605 960 211 

jirijosek@volny.cz, www.jirijosek.com 

NAKLADATELSTVÍ LIKA KLUB 

až 25% sleva na všechny publikace 

Počernická 76, 108 00 Praha 10 

tel.: 222 541 166 

likaklub@volny.cz, www.likaklub.cz 

NAKLADATELSTVÍ CARPE DIEM 

Edice klubové poezie, Edice knih 

doplněných o DVD 

20% sleva na veškeré tituly 

Carpe diem, 691 11 Brumovice 175 

tel.: 519 423 378 

carpe@carpe.cz, www.carpe.cz 

Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3 – Vltava | XVII. ročník | číslo 4 

prosinec 2012–únor 2013 | Použitá fotografie Philipa Glasse na obálce: Pomegranate Arts | Vychází 4× ročně 

Evidenční číslo MK ČR E 14038 | Šéfredaktor: Luboš Stehlík | Redakce: Lenka Pitronová, Marcela Hájková 

Grafická úprava a sazba: Český Rozhlas, Adéla Knajzlová, Jakub Šolín 

Tisk: TNM PRINT s.r.o. | Distribuce: SEND, předplatné s. r. o. | Český rozhlas 3 – Vltava 

šéfredaktor stanice Lukáš Hurník | Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 

tel.: 221 552 677 | vltava.rozhlas.cz | e-mail: vltava@rozhlas.cz 

LIBRI, SPOL. s. r. o. 

20% sleva z ceny knih 

Neklanova 27, 128 00 Praha 2 

tel.: 252 541 632, fax: 251 611 013 

libri@libri.cz, www.libri.cz 

ŽAKET – kartografické vydavatelství 

30% sleva z ceny všech map 

při přímém odběru 

Slánská 381/10, 163 00 Praha 6 

tel.: 210 083 570 

info@zaket.cz, www.zaket.cz 

NAKLADATELSTVÍ ATLANTIS, 

spol. s r. o. 

20% sleva na produkci nakladatelství, 

při objednávce dvou a více knih neplatíte 

poštovné 

PS 374, Česká 15, 602 00 Brno 

tel./fax: 542 213 221 

atlantis-brno@volny.cz, 

www.atlantis-brno.cz 

NAKLADATELSTVÍ BASET 

až 15% sleva na vybrané publikace 

redakce: Vinohradská 134, 

130 00 Praha 3, tel.: 244 402 705 

expedice – prodejní sklad: Plovdivská 

3400, 143 00 Praha 4, 

tel./fax: 244 402 706 

uhlir@baset.cz, www.baset.cz 

NAKLADATELSTVÍ LABYRINT 

až 20% sleva na vybrané publikace 

redakce: Dittrichova ulice č. 5, 120 00 

Praha 2 | tel. a fax: 224 922 422 

labyrint@labyrint.net, http://labyrint.net 

NAKLADATELSTVÍ TITANIC 

20% sleva na všechny knihy 

Plzeňská 222, 150 00 Praha 5 

tel.: 257 211 257 

titanic.n@gmail.com, www.titanic.n.cz

minutovehry.cz 

Co trvá minutu nebo dvě Třeba rozhlasová hra…

SILVESTR 

NA 

VLTAVĚ 

31. 12. | 7.00 | až 1.1. | 6.00 | 

Gastronomický silvestr aneb 

Polární záře v kuchyni 

1. 1. | 10.15 | Přímý přenos 


Vídeňských filharmoniků 

1. 1. | 19.00 | Živě 

Soutěžní Čajovna 

Kolotoč otázek a odpovědí 

s desítkami cen 

1. 1. | 20.00 | Přímý přenos 


České filharmonie 

VÁNOČNÍ DEN EURORADIA 2012 

neděle 16. prosince 2012 Sál Kina Vzlet 

začátek 17.00 hod Holandská 1 

Praha 10 - Vršovice 

DĚTSKÝ PĚVECKÝ SBOR ČESKÉHO 

ROZHLASU SE SBORMISTRYNÍ 

BLANKOU KULÍNSKOU 

a 

BRNĚNSKÝ ROZHLASOVÝ ORCHESTR 

LIDOVÝCH NÁSTROJŮ S PRIMÁŠEM 

A UMĚLECKÝM VEDOUCÍM 

FRANTIŠKEM ČERNÝM 

sólisté 

Klára Obručová, Jan Zaviačič, 

Lukáš Weiss, Michal Marhold 

program 

evropské vánoční písně 

české, moravské a slovenské koledy 

vstup na koncert volný 

Přímý přenos 

Český rozhlas 3 – Vltava 

Videopřenos 

klasika.rozhlas.cz

| ÄŒtvrtletnÃ­k posluchaÄÅ¯ a pÅ™iznivcÅ¯ stanice ÄŒeskÃ½ rozhlas â€“ Vltava

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?

| ÄŒtvrtletnÃk posluchaÄÅ¯ a pÅ™iznivcÅ¯ stanice ÄŒeskÃ½ rozhlas â€“ Vltava