Celá práce v PDF - Univerzita Karlova

Univerzita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta
Katedra pedagogické a školní psychologie
Vyprávění vtipů
u dětí v první, třetí, šesté a deváté třídě ZŠ
Andrea Holá
Psychologie – speciální pedagogika
3. ročník - 2006/2007

OBSAH
1. ÚVOD .................................................................................................................................... 2
2. DEFINICE ANEKDOTY .................................................................................................... 2
2.1 Pojetí vtipu podle S. Freuda .......................................................................................... 3
2.2 Analýza dětského humoru podle Marthy Wolfenstein ............................................... 7
2.2.1 Charakteristika anekdoty...................................................................................... 7
2.2.2 Utváření a chápání vtipů během dětství a v dospělosti....................................... 7
2.3 Dětský humor a jeho charakteristiky dle dalších autorů………………….………...8
3. VYPRÁVĚNÍ VTIPŮ U DĚTÍ V PRVNÍ, DRUHÉ A TŘETÍ TŘÍDĚ ZÁKLADNÍ
ŠKOLY...................................................................................................................................... 9
4. ÚVOD K TERÉNNÍMU VÝZKUMU .............................................................................. 10
5. SEBRANÝ MATERIÁL………………………………………………………………….10
5.1 I. Třída........................................................................................................................... 10
5.2 III. Třída ....................................................................................................................... 12
5.3VI. Třída......................................................................................................................... 15
5.4 IX. Třída........................................................................................................................ 16
6. TŘÍDĚNÍ A ANALÝZA ŽÁKOVSKÝCH ANEKDOT................................................. 19
6.1 Analýza jednotlivých kategorií vtipů sestavených na základě jejich tématické
podobnosti............................................................................................................................... 19
6.2 Klasifikace získaného materiálu na základě vlastní typologie................................. 34
6.3 Klasifikace sebraného materiálu na základě Freudova třídění mechanismů vtipu
…………………………………………………………………………………………...39
7. CHARAKTERISTIKA VTIPOVÉ PRÁCE V JEDNOTLIVÝCH TŘÍDÁCH........... 44
7.1 I. třída............................................................................................................................ 44
7.2 III. třída......................................................................................................................... 45
7.3 VI. třída ......................................................................................................................... 45
7.4 IX. třída ......................................................................................................................... 46
8. ZÁVĚR................................................................................................................................ 46
9. POUŽITÁ LITERATURA ................................................................................................ 48
1

1. ÚVOD
Pro svou práci jsem si vybrala téma: „Vyprávění vtipů u dětí v první, třetí, šesté a
deváté třídě základní školy“. Anekdoty byly jednou z nejoblíbenějších aktivit prováděných o
přestávce u dětí ve třídě, kde jsem uskutečnila svůj první „náslech“; tehdy mě napadlo
věnovat se tomuto fenoménu důkladněji a podrobněji.
V úvodní části mé práce jsem se snažila shromáždit teoretická východiska, jež měly
být základem pro mou další práci. V první kapitole jsem se pokusila najít několik definic
vtipu, které by pomohly vytvořit jasnější představu o tom, co pojem anekdota - vtip všechno
zahrnuje. Druhá kapitola patří Sigmundu Freudovi a jeho psychoanalytickému pohledu na
vtipovou práci, kterou v jistých ohledech připodobňuje ke snům. Z této části práce pak také
pochází Freudovo třídění mechanismů vtipu, které jsem se snažila uplatnit na data získaná
z terénního výzkumu. V kapitole třetí jsem čerpala z práce Marthy Wolfenstein týkající se
analýzy (nejen) dětského humoru, především jeho popisu, vlastností, utváření a chápání.
V předposlední, čtvrté kapitole charakterizují dětské anekdoty a humor z různých hledisek
někteří z dalších autorů jako např. H. Gardner nebo Z. Vybíral a poskytují nám tak zase jiný
úhel pohledu na tento všeobecně známý fenomén. Pátá, poslední kapitola vychází z práce
Pražské skupiny školní etnografie a je věnována anekdotám dětí v prvních třech třídách
základní školy a jejich zájmu o ně.
Po úvodní prezentaci terénního výzkumu nejprve ve výčtu uvádím všech osmdesát
jedna anekdot rozdělených do oddílů podle příslušných tříd, doplněné krátkým popisem
jednotlivých ročníků a mými postřehy z pozorování a rozhovorů.
První kapitola je věnována třídění a analýze žákovských anekdot a je dále rozčleněna
do třech podkapitol, v jejichž rámci jsou popsána jednotlivá třídění (viz kap. 6.1 – 6.3)
zakončená analýzou všech anekdot tématicky rozřazených do menších podskupin.
Druhá kapitola má být komplexnějším pohledem na vtipovou práci v každé ze tříd,
v němž jsem se snažila vystihnout její základní rysy, jevy, které se zdají být „běžné“ a
tradiční, a také naopak ty, které předčily má očekávání a mohly by více poukazovat na
specifičnost těchto třídních kolektivů, a také na různá úskalí této výzkumné sondy
Cílem praktické části, terénního výzkumu pak bylo na základě provedených rozhovorů
v jednotlivých třídách pražské základní školy a získaných informací z odborné literatury
alespoň částečně zmapovat výskyt anekdot v uvedených školních etapách, jejich
charakteristiky, témata a četnost opakování, postihnout jejich rozdílnost nejen v závislosti na
věku, ale také na pohlaví a v neposlední řadě se pokusit zachytit jejich vývoj.
2. DEFINICE ANEKDOTY
Definice anekdoty, jakou najdeme v Malé encyklopedii českého humoru (Pytlík, 1982,
str. 16): „Anekdota těží z napětí mezi epikou a komikou. Epické je v ní vyprávění, které užívá
gradace, opakování, zákonu „tří“ aj. Naproti tomu komika je vždy úsporná: vládne v ní
strohý zákon kontrastu, překvapujícího zvratu, výrazné pointy. Podle tematiky dělíme
anekdoty na lékařské, sportovní, rybářské, podle původu na skotské, anglické, arménské;
máme anekdoty o umělcích a řečnících, o profesorech, o dětech, bláznech i o zvířatech.
Příznačným rysem anekdoty je vztah k době, neboť anekdota existuje i jako jakýsi ventil, jako
výraz anonymního veřejného mínění. (Někdy může mít anekdota charakter společensky
protestní, jako tomu bylo např. v době nacistické okupace.) Mnohá anekdota se zakládá na
hře se slovy.“
2

Charakteristika anekdoty podle internetové encyklopedie (http://encyklopedie.
seznam.cz/): „Dnes krátké vtipné vyprávění zakončené překvapivou pointou. Anekdoty se dělí
podle tematiky (politické, o policistech, o sexu, dětské, černý humor, tzv. kameňáky apod.),
jsou dosud produktivním žánrem ústní slovesnosti.“
Anekdota podle Nového akademického slovníku cizích slov (Jiří Kraus a kolektiv,
2005): „Anekdota = krátké vtipné vypravování zakončené překvapivou pointou; hist.(ve
starověku) to, co nebylo vydáno, utajené příběhy“.
Starší vydání Slovníku cizích slov z roku 1983 vymezuje vtip velmi podobně, a to
takto: „Anekdota je krátké vyprávění s komickou nebo satirickou pointou.“
2.1 Pojetí vtipu podle S. Freuda
„Stručnost je tělem a duší vtipu; vtip musí nechat vyjít najevo něco utajeného, něco
skrytého.“ (Freud, 2005, str. 17)
Freud se ve své knize „Vtip a jeho vztah k nevědomí“ především pokouší nalézt a
objasnit jistou podobnost mezi prvky snové práce a vtipu. Je rozhodně jedním z prvních
autorů, kteří věnovali ve svém díle vtipu takovou pozornost.
Spolu s dalšími odborníky, především filosofy se shoduje na tom, že základními
kriterii vtipu by měla být: aktivita, vztah k obsahům myšlení dané osoby, hravý úsudek,
spojování nepodobných věcí, kontrast představ, „smysl v nesmyslu“, následnost údivu a
osvícení, vyzdvižení skrytého a v neposlední řadě stručnost vtipu. Velmi těžko ovšem
hledáme plné souvislosti těchto parametrů mezi sebou. Dále také namítá, že není zcela jasné,
zda musí „správný“ vtip obsahovat všechny tyto prvky a nebo je možné některé z nich
jednoduše opomenout.
Freud nalézá paralelu mezi tzv. snovou prací a technikou vtipu především v procesu
zhuštění (jedná se o modifikace věcí, osob atd., podobně jako ve vtipech).
K technice vtipu se pak S. Freud vyjadřuje tak, že buďto je vtipem sama myšlenka
vyjádřená ve větě, nebo vtip spočívá ve formě, v konkrétním výrazu, jež myšlenka ve větě
našla.
Freud se pokouší techniky vtipu zařadit do několika kategorií (Freud, 2005, str. 38):
1) zhuštění
2) několikeré užití stejného materiálu
a) v celku a po částech
b) v rozdílném pořadí
c) s mírnou modifikací
d) stejných slov plnovýznamově a bez významu
3) dvojsmysl
a) významu vlastního jména a věcného významu
b) metaforického a věcného významu
c) vlastní dvojsmysl (slovní hříčka)
d) dvojznačnost
e) dvojsmysl s narážkou
4) technika přesunu
5) znázornění opakem
6) přehánění
7) ironie
8) znázornění pomocí podobnosti a příbuznosti
3

9) nepřímé znázornění pomocí narážky, symboliky, přirovnání apod.
10) vtipy hostinní (nepřátelské, agresivní)
11) vtipy obscénní (neslušné, nemravné, oplzlé, nechutné)
12) vtipy cynické
Každý z těchto mechanismů Freud, pro lepší pochopení, vysvětluje na příkladu.
Začneme – li od začátku, zhuštění je autorem charakterizováno prostřednictvím následující
komické situace pocházející z knihy Heinricha Heineho: „…Hyacintovo přijetí prý bylo
familiární, totiž takové, které se nestará o to, aby zapůsobilo leskem milionářství. Rothschild
se ke mně choval skoro jako ke svému, docela familionářsky.“ (Freud, 2005, str. 19-21) Jedná
se tedy o tzv. zhuštění s náhradním výtvorem – slova „milionář“ a „familiární“ spojíme
v jedno a vzniká ona pointa tvořena novou složeninou – slovem „familionářsky“. Zásadní je
také jazyková podobnost obou výrazů, především ve shodných slabikách „mili“ (milionář x
familiární), která celou vtipovou práci usnadňuje.
Následující několikeré užití stejného materiálu je členěno do několika pododdílů.
První z nich – několikeré užití stejného materiálu vcelku a po částech je autorem popsáno
v této anekdotě: „Jedna italská dáma se prý takto pomstila Napoleonovi I. za jistou netaktní
poznámku – když jí, ukazujíce na krajany řekl. „Tutti gli Italiani danzano si male.“,
odpověděla: „Non tutti, ma buona parte.“ (přeloženo: „Všichni Italové tančí tak špatně!“
„Ne všichni, jen má buona parte (dobrá část) = originální, italská verze Napoleonova
příjmení) (Freud, 2005, str. 30) Vlastní jméno je nejprve použito jako celek a poté rozděleno
na dvě slabiky, z nichž každá tvoří samostatné, plnovýznamové slovo. V rámci výzkumného
vzorku se tento mechanismus, podle mého názoru objevuje např. ve vtipu s Hurvínkem (i
když v opačném pořadí – tedy několikeré užití stejného materiálu nejprve po částech a poté
vcelku, ale princip je stejný): „Spejbl s Hurvínkem staví barák. Hurvínek se ptá: „Jak se bude
jmenovat první patro“ Na Spejbla spadne cihla a řekne: „Kurňa!“ Staví dál a Hurvínek se
ptá: „A jak se bude jmenovat druhé patro“ Na Spejbla spadne další cihla a říká: „Do
prdele.“ Přijdou návštěvníci a Hurvínek říká: „Boty si dejte do kurníku a běžte do prdele...“
Několikeré užití stejného materiálu s mírnou modifikací je Freudem popsáno jako
vtipová práce založena na malé jazykové změně, která tak vytváří pointu dané anekdoty.
Několikeré užití stejných slov plnovýznamově a bez významu je vyjádřeno
anekdotou: „Jak to jde“ ptá se slepý chromého. „Vidíte, ne,“ odpoví chromý slepému.
(Freud, 2005, str. 32) Obyčejné fráze pak v tomto kontextu nabývají jako by jiného,
„plnějšího“ významu a posouvají se tak na rovinu anekdoty.
Další skupinou jsou anekdoty založené na dvojsmyslu. Také tato kategorie má několik
podskupin, které blíže určují charakter a předmět tohoto mechanismu. Úvodní dvojsmysl
jména a věci, jak jej Freud nazval, je nejlépe představitelný na vtipu, který uvádí sám autor:
„Proč odmítli Francouzi Lohengrina“ zeptal se jeden člověk v době, která je dnes již za
námi. Odpověď zněla: „Kvůli Else.“ (Freud, 2005, str. 34) Na jedné straně Elsa, jako kněžna
Brabantská, ústřední postava zmiňované opery, na straně druhé Elsa jako německý ekvivalent
Alsaska.
Vlastní dvojsmysl, slovní hříčka chcete-li je vlastně takříkajíc „čistý“ dvojsmysl,
který je sám o sobě ústředním funkčním motivem vtipu. Z mnoha příkladů, které Freud uvádí
jsem pro jednoduchost vybrala tento: „Lékař jenž odchází od lůžka nemocné ženy, řekne
jejímu manželovi, který jej doprovází: „Vaše žena se mi nelíbí.“ „Mně se nelíbí už dlouho,“
pospíší si manžel se souhlasem.“ (Freud, 2005, str. 35) Lékař pochopitelně myslel zdravotní
stav mužovy manželky, zatímco manžel hovořil o svých dlouhodobějších antipatiích k ní.
Skupinu vtipů pracujících s mechanismem dvojznačnosti vymezil jako anekdoty
založené na dvojsmyslu, jehož předmětem je nějaká sexuální narážka. Jedná se tedy spíše o
tématické upřesnění onoho dvojsmyslu. Pro příklad: „V době Dreyffusovy aféry kolovalo
4

následující přirovnání: „Tato dívka mi připomíná Dreyffuse. Nikdo nevěří na její nevinnost. 1 “
(Freud, 2005, str. 37) Nevinnost zde lze chápat jako opak viny ve smyslu kriminálním, ale
také v sexuální rovině jako ekvivalent panenství.
Dvojsmysl s narážkou skrývá pouze drobný rozdíl v tom, že oba jeho významy nám
nepřichází na mysl ve stejnou chvíli, většinou je pro nás jeden ze smyslů běžnější a až později
pochopíme, co si vlastně daná anekdota „brala na mušku“.
Výčet pak Freud dále doplňuje tzv. technikou přesunu a uvádí v souvislosti s ní tento
příklad: Jeden obchodník s koňmi doporučuje zákazníkovi jezdeckého koně: „Pokud si koupíte
tohoto koně a vyšvihnete se na něj ve čtyři hodiny ráno, budete o půl sedmé ráno
v Prešpurku.“ – „Co bych dělal o půl sedmé ráno v Prešpurku“ (Freud, 2005, str. 49)
Zatímco obchodník se pokouší vyzdvihnout výkonnostní kvality koně a dokázat je na
praktickém příkladu, zákazník se zajímá pouze o časové údaje a nechápe záměr
prodávajícího.
Technika znázornění opakem by mohla být nelépe znázorněna na této anekdotě:
„Vévoda Karel Virtemberský potká náhodou na jedné ze svých projížděk na koni barvíře,
který se právě věnuje svému řemeslu. „Můžou mi mého šimla nabarvit na modro“ zavolá na
něho a dostane tuto odpověď: „Ovšemže ano, Jasnosti, pokud snese ten var!“ (Freud, 2005,
str. 60) Tento mechanismus pak funguje na základě toho, že v našem výše uvedeném příkladu
místo obvyklého a očekávaného: „Ne, Jasnosti, koně obarvit nemohu.“ přichází pointa
s přesně opačným tvrzením. „Ne“ nahradíme frází „Ano, ale…“, čímž vznikne nová technika
vtipu. Je zajímavé, že Freud tento mechanismus ztotožňuje s ironii.
Přehánění autor vymezuje pomocí tohoto židovského vtipu: „Dva židé mluví o
koupání. „Dávám si koupel každý rok,“ říká jeden, „ať to mám zapotřebí, nebo ne.“ (Freud,
2005, str. 63) Přehnaně chvástavé tvrzení o osobní očistě jednoho z aktérů vtipu ve výsledku
poukazuje na to, jaký „špindíra“ vlastně je.
Znázornění pomocí podobnosti a příbuznosti Freud také nazývá „znázorněním
pomocí korelace“. Snažíme se tak obejít přímé vyjádření dané skutečnosti. V mém
výzkumném vzorku by na tomto principu, myslím si fungoval například tento vtip: „Jsou dva
velbloudi po poušti a jeden říká: „Tady bylo asi velký náledí!“ „Proč“, ptá se ten druhej.
No, že tady tak hodně sypali.“
Nepřímé znázornění pomocí narážky většinou předpokládá nějakou myšlenkovou
souvislost mezi zněním vyprávěného vtipu a v něm ukrytou pointou. Autor pak tuto kategorii
charakterizuje následující anekdotou: „Stojí dva Židé před lázeňským domem a jeden si
povzdychne: „Další rok už je pryč!“ (Freud, 2005, str. 68) Je vynechána přímá informace o
úsporné hygieně obou pánů, na což je upozorněno právě pomocí narážky, což tento vtip
utváří. Nepřímé znázornění pomocí přirovnání pak má jisté společné prvky se znázorněním
pomocí podobnosti a příbuznosti – věc neprezentujeme přímo, ale nějakým opisným
přirovnáním. V rámci sebraného materiálu, který blíže charakterizuji v druhé části práce by,
podle mého názoru byla na tomto mechanismu postavena například tato anekdota: „Přijde
pán do restaurace a objedná si řízek a polévku. Když přijde číšník, aby mu odnesl talíře pán
si postěžuje, že ta polívka chutná jako špinavá voda a řízek jako sláma. Číšník mu na to
odpoví: „Kuchař je nemocnej, a tak místo něj vaří uklízečka.“
Freud klade důraz na to, že by mělo být teoreticky možné všechny nebo alespoň
většinu technik „použít“ v rámci jednoho vtipu, že kategorie nejsou striktně odděleny, ale
naopak některé z nich se dokonce překrývají.
„Vtip je činností, která je zaměřena na to, aby získávala slast z duševních procesů, ať
intelektuálních nebo jiných.“ (Freud, 2005, str. 83)
1 Historický případ smyšleného obvinění francouzského kapitána Dreyffuse, který byl židovského původu ze
špionáže pro Německo. Tato tzv. Dreyffusova aféra rozpoutala vlnu antisemitismu ve Francii.
5

Následující oblastí, které se autor věnuje jsou záměry vtipu. Rozděluje vtipy na
nezáměrné, tj. samoúčelné, abstraktní, „nevinné“ a jejich protikladem jsou vtipy záměrné.
Vtip má vyvolat u posluchače slastný pocit, prožitek.
Freud tvrdí, že nevinný vtip není zdaleka takovým zdrojem slasti jako vtip záměrný.
Záměrné vtipy potom autor rozděluje na (Freud, 2005, str. 84):
a) hostilní - slouží agresi, satiře a obraně
b) obscénní – slouží odhalení
c) cynismus, cynické vtipy – jejichž nejčastějším předmětem je podle Freuda
manželství a sexualita.
Autor se více věnuje „sprostým“, tedy obscénním vtipům, jejichž účelem je podle něj
předat ostatním posluchačům část svého sexuálního vzrušení.
„Kdo se zasměje zaslechnutému sprostému vtipu, směje se jako divák sexuální agrese.
Sexuálno, jež tvoří obsah sprostého vtipu, zahrnuje více než to, co je na obou pohlavích
jedinečné; totiž i to, co je oběma pohlavím společné a kam až dosahuje stud – tedy
vyměšování v celém svém rozsahu.“ (Freud, 2005, str. 85)
Slastný účinek má vtip nikoli na toho, kdo jej vypráví, ale na pasivního posluchače,
tedy na toho, kdo by se mu měl zasmát.
„…oběh takovýchto sprostých vtipů je u obyčejného lidu velice oblíbený a nikdy
neselže ve vyvolání veselé nálady.“(Freud, 2005, str. 87)
Dalším Freudovým poznatkem je, že na „sprosté“ vtipy nejsou kladeny takové
formální požadavky jako na vtipy „běžné“.
Hostilní vtipy nám umožňují přijatelným způsobem ventilovat naši agresi. Vtip je
možností, jak se vyhnout konvenčním překážkám a říci nahlas i to, co by za normální situace
nepřicházelo v úvahu. Slast je u záměrného vtipu důsledkem uspokojovaného záměru,
kterému může stát v cestě vnější nebo vnitřní překážka.
Vtipu podle autorova označení předchází „hra“ nebo „žert“. Hra je záležitostí
především dětského věku a je zdrojem slastných pocitů, které pak nutí dítě k jejímu opakování
a zdokonalování. Verbalizovanou myšlenkovou hru bychom pak mohli označit za něco jako
prvopočátek vtipu. Následující stupeň autor nazývá „žertem“, který se již od samotného vtipu
příliš neliší, až na to, že u žertu je prioritní uspokojení z toho, že jsem vyjádřil něco
nedovoleného, zakázaného, zatímco u vtipu už hledáme formu a obsahovou celistvost.
„Dva pevné body v podmíněnosti vtipu, jeho záměr prosadit slastnou hru a jeho úsilí
uchránit ji před kritikou rozumu, vysvětlují beze zbytku, proč určitý vtip, zdá-li se podle
jednoho pohledu nesmyslný, je podle jiného smysluplný nebo přinejmenším přijatelný.“
(Freud, 2005, str. 127)
Freud také upozorňuje na to, že psychické procesy u vypravěče a posluchače vtipu
jsou téměř totožné.
Základním motivem tvorby a interpretace vtipů je, jak už bylo několikrát zmíněno,
princip dosažení slasti. Freud tvrdí, že schopnost vtipu není vlastní všem osobám, ale je to
specifická dispozice, která je v dostatečné míře vlastní jen několika osobám. Největší část
vtipů „koluje“ mezi lidmi anonymně, což je příznačné nejen pro dobu Freudovu, ale i pro tu
dnešní.
„Vyprávím-li dál vtip, který jsem sám slyšel, a nechci přitom zkazit jeho účinek, musím
se při vyprávění chovat přesně jako ten, kdo jej vytvořil.“ (Freud, 2005, str. 139)
Základní Freudovou tezí týkající se vtipové práce je, že ji přesouvá do systému
nevědomí a nachází tak jistou shodu s prací snovou. Při srovnání snu a vtipu dochází autor
k tomu, že jim jsou společné procesy zhuštění, přesunu a nepřímého znázornění. Dalším
společným rysem snové a vtipové práce je podle Freuda to, že podobně jako předem nevíme,
co se bude odehrávat v našem snu, tak také vtip má charakter náhlého „nápadu“. Přesuny ve
snech jsou podle Freudových tvrzení důsledkem cenzury, která ovlivňuje vědomé myšlení.
6

Lze tedy analogicky usuzovat, že objeví–li se přesun ve vtipu tak se také jedná o jistý vliv
cenzury. Takovýchto shodných bodů nachází Freud v obou fenoménech celkem několik např.
nesmysl, absurdita atd.
Na druhé straně uvádí i několik rozdílů mezi oběma procesy: sen je, podle autora
asociálním procesem, který si přeje zůstat neodhalen a často bývá nesrozumitelný a
nepochopitelný i pro dotyčnou konkrétní osobu, které se zdál. Vtip je naopak podle
Freudových slov „nejsociálnějším ze všech duševních pochodů“, jeho jediným cílem je slast a
základní podmínkou, že musí být srozumitelný a jasný i pro ostatní osoby, tedy posluchače.
„Sen zůstává stále ještě přáním, byť nepoznaným, vtip je rozvinutou hrou.“(Freud,
2005, str. 173)
2.2 Analýza dětského humoru podle Marthy Wolfstein
„Přestože jsou vtipy křehkými, pomíjivými lidskými výtvory, schopnost vtipkovat je
důležitý emoční zdroj a neobyčejně komplikovaný psychologický proces.“ (Wolfenstein, 1954,
str. 11)
2.2.1 Charakteristika anekdoty
Autorka uvádí, že vtipy mívají většinou krátkou životnost, rychle se stávají
„otřepanými“, ztrácejí svou pointu, až jsou zapomenuty. Anekdota je specificky lidským
fenoménem sloužícím k zahánění a zlehčování tísnivých a depresivních situací, které náš
život provázejí. Vyprávění vtipů odlehčujeme atmosféru a získáváme potěšení a uspokojení
z vyslovení něčeho běžně nemyslitelného. Žertování nám podle autorky umožňuje uspokojit
naše sexuální aj. impulsy, aniž bychom se museli stydět a cítit provinile.
Anekdota je podle Wolfensteinové jednou z nejkomplexnějších struktur naší mysli, je
malou sociální hrou. Metody a způsoby vtipkování jsme si osvojili v průběhu dlouhého
procesu vývoje od jeho počátků v raném dětství. Ve vtipech si často hrajeme se slovní
dvojznačností, která je jednou z hlavních technik humoru. Podmínka stručnosti vtipu je pak
důležitá hlavně v pozdějším věku u dospělých vypravěčů, protože děti ji až tak zásadně
nevnímají.
Abychom měli z vtipu požitek, je podle autorky nutné nepátrat po prostředcích, díky
nimž má vtip úspěch, protože tím zkazíme celý jeho efekt. Pointa vtipu musí být nejprve
skryta a až poté ji máme možnost odkrývat - v tom spočívá základní princip anekdoty. Děti
mívají zpočátku velké obtíže zvládnout již výše zmíněné umění „zašifrování“ pointy vtipu.
Ve většině vlastních dětských anekdot pak právě tento přechod mezi skrytím a odhalováním
pointy chybí.
2.2.2 Utváření a chápání vtipů během dětství a v dospělosti
Ačkoli se témata vtipů s věkem mění – jiné vtipy vypráví dítě, jiné dospělý, a také
ještě podle Wolfensteinové zaznamenáváme jistou diferenciaci v průběhu dětství, základní
motiv, kterým je krátkodobé uvolnění frustrace přetrvává. S rostoucím zvnitřněním morálních
zábran se také vyvíjí způsoby ukrývání „zakázaných obsahů“ do pointy a dávají tak vzniknout
řadě stále komplikovanějších vtipových konstrukcí. Zatímco vtipy, ve kterých si děláme
legraci sami ze sebe se objevují až na prahu dospělosti, tak ty, ve kterých je terčem legrace
někdo třetí, se objevují už velmi brzy v dětství.
Ve vývoji komplikovanějších forem vtipové práce jsou podle Wolfensteinové zásadní
dva procesy: dítě zvnitřňuje společenské normy a rostou tak jeho zábrany pro spontánní
projevy „sprosťáren“. Zároveň se ale učí postupy a techniky, jak tyto zábrany obejít a své
7

myšlenky ventilovat jiným způsobem, pomocí „propracovanějších“ anekdot. Schopnost
chápání vtipů roste s věkem, ale je také závislá i na dalších faktorech, jakými jsou:
inteligence, zájem o vtipy a v neposlední řadě také motivace.
Jedním ze zásadních důvodů proč prý děti vypráví vtipy je, že se chtějí vyrovnat
dospělým a zároveň jejich svět zkarikovat a ukázat „dospěláckou“ domýšlivost a rádoby
velikost jako směšnou. Pro velmi malé děti může být smyslem vtipu např. odhalování sebe
sama, čemuž může předcházet i verbální vtip. Dítě ve věku pěti nebo šesti let používá
vyprávění vtipů jako usnadnění pro ztrátu studu. Od vlastního odhalení je dalším krokem
vtipné odhalení nějaké druhé osoby (např. kluci zvedají holkám sukně za doprovodného říkání
nějaké básničky). Nakonec je sebeodhalení transformováno do charakteru jedné z postav
vyprávěného vtipu, kterému se vypravěč i posluchač mohou spolu dohromady zasmát.
Zásadní změna charakteru vtipů nastává podle autorky mezi pátým a šestým rokem
věku dítěte, kdy se přesouvá jeho zájem z vlastních, vymyšlených vtipů na vtipy, které se
běžně vyprávějí. Děti také v tomto období ztrácí většinu své spontánní aktivity ve vymýšlení
vtipů. Ve věku okolo pěti let používají děti vtipy k tomu, aby se vypořádaly se svou závistí
vůči dospělým a u dětí ve škole se pak podle Wolfensteinové stává tzv. „zmařená zvídavost“
(„frustrated curiosity“) ústředním tématem jejich vtipů. U dětí ve věku od šesti do deseti let
jsou podle autorky velmi populární tzv. „moron riddles“ (v Čechách bychom je podle mého
názoru mohli nazvat vtipy „o Pepíčkovi“), jejichž stále se opakujícím motivem je, že dotyčný
„pitomec“ (moron) někde slyšel nebo viděl něco, co neměl atd. Wolfensteinová tak
upozorňuje na zásadní význam a zájem dětí v objevování a zkoumání okolního světa.
Struktura vtipu se, jak už bylo řečeno vyvíjí a stává se postupně čím dál tím složitější.
Dítě musí najít způsob jak uspokojit své motivace, ale zároveň se vyhnout tomu přijmout za
ně odpovědnost. Proto jsou podle Wolfensteinové ve sprostých vtipech veškeré „nepravosti“
spáchány někým jiným; jsou vlastně připisovány fiktivní osobě, a proto mohou být odpuštěny
a omluveny jako komická nedorozumění (nejsem to já, který to udělal, ale aktér daného vtipu;
nejsem to já, kdo to řekl; nejsem to já, kdo si to myslí...). Pro děti ve věku od čtyř do jedenácti
let jsou sprosté vtipy většinou spojené s vyměšovací tématikou. S věkem se však od tohoto
tématu ve vtipech upouští a stále více a více se do popředí zájmu dostávají sexuální vztahy.
Porozumění vtipům vyžaduje mnoho dovedností, protože slovní vtip je složitou
konstrukcí, kombinací některých jasných a zřejmých prvků, kterými se děti mohou bavit
s prvky, které jsou více rafinované a sotva znatelné (hra se slovy, vtipné omyly atd.), které
dítě zachytí a pochopí jen stěží.
2.3 Dětský humor a jeho charakteristiky dle dalších autorů
Howard Gardner (1999) tvrdí, že si děti v mladším školním věku začínají velmi
zakládat na interpersonálních vztazích, hodně o nich přemýšlejí, a také dokáží být s nástupem
školní docházky více empatičtí.
„Děti už dovedou vytvářet myšlenkové řetězce možných interakcí mezi
lidmi.“(Gardner, 1999, str. 269)
Proto jsou podle autora takto staré děti schopny porozumět složitější literatuře, chápou
vtipy a také je dokáží převyprávět.
Z hlediska vývojové psychologie u dětí předškolního věku převládá mechanická
paměť zakládající se především na vnějších, náhodných znacích, ale dochází i k postupnému
rozvoji paměti slovně logické, která se opírá o vnitřní vztahy. Rozvíjí se také fantazijní
představy, které dítě uplatňuje v různých říkadlech, hrách a jiných legračních kouscích
(Šimíčková, 2003).
8

Pro dítě v mladším školním věku je stále důležitou činností hra, která se stále více
diferencuje. Klučičí hry bývají více nápaditější a originálnější (podobně jako u vtipové práce),
ale také jsou ve srovnání s děvčaty při hraní hlučnější a agresivnější.
Nahlédneme-li na vtip jako na součást komunikace, Z. Vybíral (2005) uvádí jako
jednu z pěti jejích základních funkcí funkci zábavní, jejíž smyslem je rozveselit sebe i druhé.
Vtipy bychom pak dále podle autorova dělení mezilidské komunikace mohli zařadit mezi
„neformální, neřízenou komunikaci v malé primární skupině (rodina, příbuzenstvo)“ (Vybíral,
2005).
Humoru celkově pak připisuje v komunikaci významné místo. Kromě základní funkce,
kterou je pobavit, také pomáhá vytvářet obraz okolního, reálného světa.
„Humor je v tomto směru rafinovaným prostředkem komunikace: sám je zbraní a
přitom druhým „vyráží zbraně“ z rukou.“(Vybíral, 2005, str. 148)
Humor je prostředkem sdělení a má charakter tvořivé hry. V některých situacích
pomáhá, ale nevhodně zvolený může vyznít nepatřičně a trapně. S pomocí humoru lze
odlehčit situaci, uvolnit atmosféru nebo naopak ještě přihoršit, převést hovor na jiné téma, ale
také „odpálit“ útok našeho oponenta. Humor také pomáhá udržet pozornost, do určité míry
podle Vybírala zlepšuje zapamatování atd. Má ještě další funkce, a to tlumící a posilující.
Jeho předmětem je reflexe reality; časté je zobecnění, které ovšem rozhodně není bez výjimky
platné. Vtipy a jejich charakter se s přibývajícím věkem vyvíjí a mění (Vybíral, 2005).
V neposlední řadě vyžaduje vtipkování určitý stupeň sociální inteligence, abychom
byli schopni rozeznat, zda je na naše žertování vhodná situace, nebo abychom odhadli náladu
komunikačního partnera atd. Sociálně inteligentnější jedinci jsou podle Vybírala
přitažlivějšími pro druhé, protože dokáží „udělat“ legraci. Naproti tomu ti méně sociálně
obratní se většinou namísto svých vtipů bohužel stávají terčem posměchu sami.
Jako součást vtipové práce bychom mohli pojmout již výše zmíněné tzv. stereotypy,
kterým se Vybíral také ve své publikaci věnuje.
„Stereotypizace je výsledkem přirozeného zobecňování, zjednodušování a třídění
okolního světa…“(Vybíral, 2005, str. 78)
Stereotyp je podle Vybírala kognitivně – emoční kategorií; když posuzujeme jedince
podle stereotypů nevnímáme jeho odlišnost od skupiny. Stereotypní pohled můžeme mít na
všechny učitelky, blondýny, úředníky atd., což se právě často odráží ve vtipové práci.
3. VYPRÁVĚNÍ VTIPŮ U DĚTÍ V PRVNÍ, DRUHÉ A TŘETÍ TŘÍDĚ
ZÁKLADNÍ ŠKOLY
V první třídě jsou podle Bittnerové (PSŠE, 2005) velmi oblíbenou součástí dětských
her také různá říkadla a písničky. Jejich tématem podle autorky nejčastěji bývají vulgarismy,
násilí a erotické narážky, které ještě ale prvňák není zcela schopen pochopit, a proto od nich
časem svůj zájem odvrací.
Ve druhé třídě začínají popěvky zasahovat i do „neslušnějších“ oblastí, z nichž
nejčastější bývá podle Kučery (PSŠE, 2005) defekační tematika, následovaná vtipy
s narážkami na soulož rodičů. Většina vtipů má ještě „dětský“ charakter, takže dospělým
připadají jen přihlouplé, ale rozhodně ne směšné. „Dospělácké“ vtipy mívají zatím pro děti
utajenou pointu, a tak je většinou nedokáží převyprávět ve správném znění.
U třeťáků se vyprávění vtipů stává každodenní přestávkovou zábavou a tento trend
pokračuje i do třídy čtvrté. Gesell (in PSŠE, 2005) podotýká, že v tomto věku přesouvá dítě
ve svých neformálních mluvených projevech pozornost z témat defekačních na rejstříky
koitální a genitální.
9

4. ÚVOD K TERÉNNÍMU VÝZKUMU
V praktické části mé práce jsem se pokusila o analýzu a zhodnocení sebraných dat.
Nejprve uvádím zmiňované anekdoty pouze ve výčtu, seřazené podle odpovídajícího ročníku.
Písmeno CH, resp. D v závorce za vtipem pak určuje, zda byl prezentován chlapcem nebo
dívkou. Tyto „seznamy“ vtipů jsem se pokusila doplnit o vlastní prvotní postřehy a dojmy
z rozhovorů, snažila jsem se vystihnout a charakterizovat vtip v jednotlivých třídách,
všimnout si rozdílů mezi „holčičími“ a „klučičími“ vtipy, vývoje témat anekdot apod.
V první kapitole (viz kap. 6. Třídění a analýza žákovských anekdot) jsem se zaměřila
na rozdělení výzkumného materiálu jednak podle teoretických poznatků vycházejících
z odborné literatury zmiňované v předchozí části mé práce a za druhé dle vlastní úvahy podle
mechanismů vtipové práce a témat, které se ve výzkumném vzorku vícekrát opakovaly. Na
základě těchto třech kategorizací (viz kap. 6.1 – 6.3) jsem poté provedla podrobnější analýzu
jednotlivých skupin anekdot.
Na závěr jsem vytvořila ucelenější charakteristiku vyprávěných anekdot v každém ze
čtyř ročníků odkud anekdoty pochází (viz kap. 7.).
Data použitá v této práci byla shromážděna v průběhu měsíce května a června 2006 na
pražské základní škole celkem ve čtyřech třídách – v první, třetí, šesté a deváté, což celkově
zahrnuje devadesát dětí, z toho čtyřicet dva děvčat a čtyřicet osm chlapců. Anekdoty byly
sbírány pomocí individuálních rozhovorů s jednotlivými dětmi, které byly prováděny vždy o
přestávce v zadní lavici v dané třídě. Děti byly jednotlivě požádány, zda by si nevzpomněly
na nějaký vtip, který je v poslední době rozesmál. Samozřejmě byly předtím všichni ujištěni,
že dialog je čistě anonymní a použiji ho pouze pro účely své práce.
Původní ideou bylo, že by rozhovory mohly být nahrávány na diktafon, ale po dohodě
s dotyčnými třídními učitelkami jsem si mohla vtipy vyprávěné dětmi pouze zapisovat.
5. SEBRANÝ MATERIÁL
5.1 I. Třída
a) Jde jeptiška okolo hospody a z hospody se vypotácí strašně opilej chlap a dá jí pěstí. A
pak říká: „To jsem myslel, že vydržíš víc Batmane!“ (CH)
b) Sedí dvě sovy v noci na větvi. První se otočí na druhou a udělá: „Hůhů.“ Druhá na to:
„Fuj, to jsem se lekla.“ (D)
c) Děti mají ve škole říkat básničky. Pepíček vstane a říká: „Stojí ve vodě kokrhel, má
vodu po kolena.“ „Ale Pepíčku, to se nerýmuje!“ „Počkejte až přijde příliv...“ (CH)
d) Jde Pepíček do obchodu a říká paní prodavačce: „Já bych chtěl jednu vydvu.“ Tak mu
dá vydru a Pepíček jede tramvají a tam nastupují dva policajti a ptají se Pepíčka: „Nevíš
Pepíčku co to tu tak smrdí“ „Vydva.“ (CH)
e) Leží Pepíček, maminka a tatínek v posteli a Pepíček říká: „Tatínku, dáš mi napít“
„Spi, nebo dostaneš do nosu.“ „A když mi dáš do nosu, dostanu pak napít“ (CH)
f) Jde Pepíček po chodníku a najednou uvidí na zemi 3 lentilky. Přijde k první a ta mu
povídá: „Když mě sníš, budeš pořád škytat.“ Přijde ke druhý a ta mu říká: „Když mě sníš,
10

udeš pořád prdět.“ Přijde ke třetí a ta mu říká: „Když mě sníš, budeš pořád zpívat.“ Vezme
si všechny do pusy a na jednou se ozve: „Škyt, prd, tralala...“ (D, D)
(Tento vtip se opakoval ještě jednou, ale místo Pepíčka byl ústřední postavou
Hurvínek a nenacházel lentilky, ale tři studny, ze kterých pil.)
g) Jde Pepíček s babičkou po ulici a uvidí na zemi ležet pětistovku a Pepíček ji chce
zvednout, ale babička mu říká: „Co je na zemi, to se nesbírá.“ Jdou dál a Pepíček vidí na
zemi tisícovku, ale babička zase říká: „Co je na zemi, to se nesbírá.“ Jdou dál a Pepíček vidí
na zemi pětitisícovku a babička zase: „Co je na zemi, to se nesbírá.“ Jdou dál a vidí
banánovou šlupku a babička po ní uklouzne a upadne a říká Pepíčkovi: „Pomoc mi prosím
vstát.“ a Pepíček odpoví: „Co je na zemi, to se nesbírá.“ (D, D)
(Tento vtip se jedenkrát opakoval, ale podruhé babičce nepomohl Hurvínek.)
h) Jde opilec okolo hřbitova a ze hřbitova se ozve: „Já jsem tady zakopanej!“ A on říká:
„Je tu někdo“ Za chvilku zase: „Já jsem tady zakopanej!“ Jde na hřbitov a z jednoho hrobu
kouká kostlivcova ruka a ozve se: „Já jsem tady zakopanej!“ A on začne po ruce šlapat a
říká: „Ale špatně, ale špatně!!“ (CH, CH, CH, CH)
(Tento vtip se opakoval ještě třikrát.)
i) Znáš vtip o trávě Ne. Já taky ne, protože uschla... (CH)
j) Znáš vtip o výtahu Ne. Já taky ne, protože mi ujel. (CH)
k) Jde obyvatel Kocourkova a ptá se druhého: „To je hrozný, že vykradli banku a že
zloděj za sebou nenechal žádnou stopu.“ A ten druhý říká: „Uf, už jsem si myslel, že mě
odhalili...“ (D)
l) Jdou dvě rajčata po silnici a jedno zajede auto. To druhé říká: „Pojď a nedělej ze
sebe kečup.“ (CH)
m) Je A a B. A jde na sever a B na jih. Kdo tam zůstane Malé a. (D)
n) Byla jednou jedna cukrárna a do tý jednou vešel chlapeček a říká prodavačce: „Já
bych chtěl támhleten bonbón úplně nahoře.“ Prodavačka vezme štafličky a vyleze po nich a
pak štafličky zase uklidí. Podá klukovi bonbón a přijde tam ještě jeden chlapeček a chce taky
ten bonbón nahoře a prodavačka říká: „To jste to nemohli říct najednou“ Přijde tam
holčička a prodavačka se zeptá: „Ty chceš taky ten bonbón“ „Ne.“ „A co bys teda chtěla“
„Dva bonbóny z tý krabice nahoře.“ (D)
o) Jde maminka s chlapečkem s červenou čepičkou a mlátí ho do hlavy. Přijde k ní druhá
paní: „Proč bijete toho chlapečka do hlavy Vždyť mu ulítne čepička!“ „Neulítne, má ji
přibitou hřebíkem...“ (CH)
p) Je to zelený a jezdí to nahoru a dolů, co to je Hrášek ve výtahu... (D)
q) Je to modrý a skáče to ze stromu na strom, co to je Veverka v montérkách... (D)
r) Je to zelený a točí se to furt dokola, co to je Žába v mixéru... (CH)
11

V době sběru dat bylo ve třídě celkem dvacet tři dětí, z toho deset dívek a třináct
chlapců. Všechny děti byly po celou dobu velmi vstřícné a ani jim nevadilo, že jim svou
přítomnosti narušuji několik přestávek, protože měli pocit, že se přede mnou musí chovat
slušně, jako před paní učitelkou a tím pádem si je nemohli užít tak, jako normálně. V této
první třídě byly děti trochu stydlivé, ale nakonec mi byly všechny schopné říci vtip bez
sebemenších problémů. Velkým překvapením pro mě bylo to, že až na dvě výjimky řekly
všechny děti svou anekdotu bez výraznějších „zadrhnutí“ nebo přeřeknutí.
Často se objevovaly vtipy s „Pepíčkem“ a pak také anekdoty pracovně nazvané
„veverka v montérkách“, kdy je pointou vlastně neobvyklá situace nebo nezvyklé spojení
dvou naprosto odlišných věcí. Podle mého názoru můžeme také některé z uvedených vtipů
považovat za poměrně dlouhé a obsáhlé (např. případy F, G, N), přičemž je spojuje stále se
opakující tentýž princip, kdy hlavní hrdina několikrát vstoupí do stejné situace a až napotřetí
dojde k odhalení smyslu vtipu (viz např. „Co je na zemi to se nesbírá...“ – případ G).
Druhou specifickou skupinou jsou potom již výše zmíněné vtipy spojující dvě
zdánlivě nesourodé věci, čímž mají vytvořit komično (např. žába v mixéru, hrášek ve výtahu
atd.).
Dalším typem anekdot jsou pak ty, které bychom mohli nazvat „kameňáky“ – „Znáš
vtip o trávě“ „Ne.“ „Já taky ne, protože uschla...“
V celém výzkumném vzorku zahrnujícím tuto první třídu se objevil pouze jeden vtip
s patrnými známkami černého humoru – viz případ O.
Anekdota, která mě však z celé skupiny prvňáků zaujala nejvíce je ta vyprávějící o
Pepíčkovi, který má přednášet básničku (případ C), protože podle mého názoru vyžaduje od
posluchače větší soustředěnost, znalost a myšlenkovou pohotovost, aby byl schopen smysl
vtipu odhalit. I po formální stránce se pak jednoznačně odlišuje od těch ostatních.
Při celkovém pohledu mi přišlo patrné, že chlapci mívají většinou o něco nápaditější a
propracovanější vtipy než děvčata, čehož si budeme moci všimnout i v ostatních třídách, i
když je nutné říci, že postupem věku už tento rozdíl není tak zřetelný.
U některých anekdot také docházelo k jejich opakování, což je zřejmě dáno
vzájemnými vztahy ve třídě, kde je pochopitelné, že vtipy „kolují“ mezi kamarády, a tak jsem
některé z nich slyšela i více než dvakrát.
5.2 III. Třída
a) Přijde kostra do hospody a říká: „Jedno pivo a hadr.“ (CH)
b) Baví se dvě mrtvoly: „Mám takový pocit, že mi hnije ruka.“ „Koukám na to, právě mi
kolem ní teče oko.“ (CH)
c) Co se stane když dá princ pusu žábě Dostane ekzém... (D, D)
Tento vtip se jedenkrát opakoval.
d) Pepíček jde do obchodu a koupí si Disco. Pak vyjde ven a otevře ho a je tam strašně moc
červů. Tak ho chce reklamovat a paní prodavačka mu říká: „Vidíš Pepíčku, Disco nikdy nejíš
sám.“ (CH)
e) Pepíček si řekne, že bude celý den říkat ANO. Jde do mlékárny a prodavačka se ho ptá
jestli chce mlíko a rohlík. ANO. Jde dál a pán se ho ptá: „Chceš bonbón“ ANO. Jde do
hospody a hospodskej říká: „Chceš přes držku“ ANO. Druhej den Pepíček říká NE.
Prodavačka se ho ptá: „Chceš mlíko a rohlík“ NE. Pán se ho ptá: „Chceš bonbón“ NE.
V hospodě se ho hospodskej ptá: „Tak tobě to teda nestačilo“ NE. (D)
12

f) Sedí dvě sovy v noci na větvi. První se otočí na druhou a udělá: „Hůhů.“ Druhá na to:
„Fuj, to jsem se lekla.“ (D)
g) Přijde pán do restaurace a objedná si řízek a polévku. Když přijde číšník, aby mu odnesl
talíře pán si postěžuje, že ta polívka chutná jako špinavá voda a ten řízek jako sláma. Číšník
mu na to odpoví: „Kuchař je nemocnej, a tak místo něj vaří uklízečka.“ (CH)
h) Víte proč nemají policajti na domech rohy Aby jim zloději nemohli utéct za roh... (CH)
i) Jde Američan do skály a najednou slyší: „Až tě chytim, tak tě snim! Až tě chytim, tak tě
snim!“, tak se lekne a uteče. Pak přijde Rus a slyší: „Až tě chytim, tak tě snim! Až tě chytim,
tak tě snim!“, lekne se a uteče. Pak tam přijde Čech a slyší: „Až tě chytim, tak tě snim! Až tě
chytim, tak tě snim!“ Čech jde dál a v tom vidí na kameni skřítka, který se šťourá v nose a
říká: „Až tě chytim, tak tě snim! Až tě chytim, tak tě snim...“ (CH)
j) Pilot si koupí před odjezdem z Austrálie mluvícího papouška, posadí ho do kabiny vedle
sebe a pustí si hudbu. Pak řekne: „Hudba pod psa.“ Pak se málem srazí s velkým dravcem a
říká: „Těsně vedle.“ Pak přistanou a pilot říká: „Hladké přistání.“ Pak potkají starou paní a
paní si chce papouška koupit a pilot jí ho prodá. Paní si papouška přinese domů a začne hrát
na piáno a papoušek říká: „Hudba pod psa.“ Paní se rozzlobí a hodí po papouškovi pantofle.
Papoušek říká: „Těsně vedle.“ Pak se paní rozběhne a uklouzne a papoušek prohlásí:
„Hladké přistání.“ (D)
k) Špejbl dá Hurvínkovi 50 korun, aby šel koupit mlíko. Hurvínek jde a potká prostitutku a ta
mu řekne : „Když mi dáš 50 korun ukážu ti pravé prso.“ Tak se stane. Hurvínek přijde domů
a říká: „Mlíko neměli.“ Druhej den dá Špejbl Hurvínkovi 50 koruna říká, aby koupil mlíko.
Tak Hurvínek jde a zase potká prostitutku a ta mu povídá: „Když mi dáš 50 korun, ukážu ti
levé prso.“ Tak se stane. Hurvínek přijde domů a říká, že mlíko neměli. Třetí den dá Špejbl
Hurvínkovi 100 korun, ať koupí dvě mlíka. Hurvínek jde a zase potká prostitutku. Ta mu říká:
„Když mi dáš stovku, ukážu ti obě prsa.“ Tak se stane. Špejbl se dívá z okna a vidí to a volá
na Hurvínka: „Mačkej, mačkej, ať je toho mlíka dost!“ (CH)
l) Spejbl s Hurvínkem staví barák. Hurvínek se ptá: „Jak se bude jmenovat první patro“
Na Spejbla spadne cihla a řekne: „Kurňa!“ Staví dál a Hurvínek se ptá: „A jak se bude
jmenovat druhé patro“ Na Spejbla spadne další cihla a říká: „Do prdele.“ Přijdou
návštěvníci a Hurvínek říká: „Boty si dejte do kurníku a běžte do prdele...“ (CH)
m) Co se stane ze Sněhurky když spadne do ohně Popelka... (D)
n) Znáš vtip o trávě Ne. Já taky ne, protože ji posekali. (D)
o) Co se stane, když se zkříží hvězdář a cukrář Orion, vaše čokoládová hvězda. (D)
p) Přijde zajíc do obchodu a ptá se: „Máte kilo hrášku“ Prodavač odpoví: „Ne.“ Zajíc
přijde další den a ptá se: „Máte kilo hrášku“ Prodavač odpoví: „Ne.“ Prodavači to vrtá
hlavou a objedná pro zajíce deset kilo hrášku. Další den přijde zajíc a ptá se: „Máte kilo
hrášku“ Prodavač odpoví, že maj. A zajíc na to řekne: „To je ale kuliček, co“ (CH)
13

q) Letí dva balónky okolo botanické zahrady a jeden říká: „Pozor na kaktusssssssss...“ „Kde
ho vidíššššššššš“ (D)
r) Jsou dvě rajčata na dálnici a jedno říká: „Pozor na auto.“ „Kde ho vidíš“ „Splešť!!“ (i
se zvukovým doprovodem) (D)
s) Jdou dvě rajčata po silnici a jedno přejede auto. „S kečupem se nebavim.“ (D)
t) Jednou šel Pepíček do školy a paní učitelka se ho ptá: „Pepíčku, co uděláš, když ti do čaje
vletí moucha“ „Nevim.“ „Pepíčku a co uděláš, když uvidíš v moři žraloka“ „Nevim.“
„Pepíčku, co uděláš, když uvidíš na ulici babičku“ „Nevim.“ „Pepíčku, co uděláš, když
uvidíš na záchodě pavouka“ „Nevim.“
Pepíček přijde domů a ptá se maminky: „Mami, co udělám, když mi do čaje vletí moucha“
„Vylovíš ji lžičkou.“ „Mami a co se stane, když uvidím v moři žraloka“ „Rychle uplaveš.“
„A mami, co udělám, když potkám na ulici starou babičku“ „Pozdravíš ji.“ „A mami, co
udělám, když uvidím na záchodě pavouka“ „Setřeš ho toaleťákem.“ Druhý den jde Pepíček
do školy a paní učitelka se ho znovu ptá:
„Pepíčku, co uděláš, když ti do čaje vletí moucha“ „Rychle uplavu.“ „Pepíčku a co uděláš,
když uvidíš v moři žraloka“ „Naberu ho na lžičku.“ „Pepíčku, co uděláš, když uvidíš na ulici
babičku“ „Setřu ji toaletním papírem.“ „Pepíčku, co uděláš, když uvidíš na záchodě
pavouka“ „Pozdravím ho.“ (D)
V době provádění výzkumu bylo ve třetí třídě celkem dvacet jedna dětí, z toho dvanáct
dívek a devět chlapců. Také v této třídě byly děti ochotné a nadšeně mi vyprávěly své
nejnovější vtipy, na které si vzpomněly.
Ve třetí třídě stále ještě přetrvává obliba vtipů s „Pepíčkem“ a do hry se také zapojuje
Hurvínek a spol., který se také stává aktérem několika vtipů. Pokračují i vtipy typu „veverka
v montérkách“, i když už nabývají trochu „dospěláčtější“ podoby a jejich předmětem se
stávají pohádkové bytosti, kostry atd. Vtipy jsou často založeny na slovních záměnách nebo
nepřesnostech (viz případ E a J).
Druhým případem jsou pak anekdoty, jež obsahují nějakou „nechutnost“ nebo
odpornost – např. vtip B s hnijící rukou; anekdota D s Pepíčkem a sušenkou Disco plnou
červů; vtip I se skřítkem, který se šťourá v nose atd.
Některé z výše uvedených vtipů jsou velmi náročné na zapamatování, aby je vypravěč
dokázal interpretovat ve správném znění – např. vtip J s pilotem a jeho papouškem nebo vtip
T s Pepíčkem a paní učitelkou. Nejen jejich složitost, ale také délka jim proto často ubírá na
vtipnosti.
V této třídě se také objevují první dva „sprosté“ vtipy, přičemž u obou z nich jsem
byla vypravěčem upozorněna na to, že je to: „fakt hodně sprostý“. Komično v první z těchto
anekdot (případ L) e v podstatě točí okolo slovního spojení „běžte do prdele“, jinak je to zcela
„obyčejný“ vtip.
V druhém vtipu je ústředním motivem Hurvínek učarovaný vnadným hrudníkem
prostitutky. Tady je tedy za nejsprostší věc považováno odhalení ženských ňader. Musím
přiznat, že když mi tento vtip jeden z třeťáků vyprávěl opravdu zčervenal až za ušima, což
mělo být pravděpodobně ukazatelem toho, že je to opravdu „síla“.
V těchto dvou vtipech podle mého názoru rozhodně nejde o jejich pointu. Jejich
největším a daleko důležitějším zdrojem zábavy pro děti je to, že si mohou „beztrestně“
vyslovit podle všech dospělých vlastně přisprostlá slova „prdel“ nebo „prsa“ a ohromit tak své
spolužáky.
14

V této třídě jsem nezaznamenala žádné výraznější rozdíly v charakteru vtipů mezi
pohlavími.
5.3 VI. Třída
a) Přijde pán do ordinace a ptá se: „Pane doktore jak jsem na tom“ „No, celkem dobře,
ale do smrti už nesmíte vůbec nic jíst.“ „To se nedá vydržet!!“ „Ty dvě hodiny snad jo...“
(CH)
b) Přijde Usáma bin Ládin domů a ptá se manželky: „Nehledal mě někdo“ (CH)
c) Policajt vyndavá z krabičky sirky a škrtá je druhou stranou – špatná, špatná, špatná...
(CH)
d) Proč maj policajti na televizi feferonku Aby měli ostřejší obraz... (D)
e) Proč si policajti lízaj hodinky Protoža Tic Tac má jen dvě kalorie... (D)
f) Co je rychlejší než světlo Somálec se stravenkou. (CH)
g) Jak jezdí Somálci na dovolenou Faxem. (CH)
h) Kolik Somálců se vejde do auta Celej národ. (CH)
i) Sedí zvířátka v lese a povídají si vtipy. Vždycky když se vtipu někdo nezasměje, tak ten,
kdo ho vyprávěl je shozenej do propasti. Vypráví vtip zajíček, všichni se smějou, ale želva ne,
a tak ho shoděj do propasti. Pak vypráví vtipy liška a zase ji shoděj, protože želva se nesměje.
Nakonec se přihlásí jelen a želva se hrozně směje: „Jéé ten zajíčkův vtip byl dobrej!!“ (D)
j) V lese se otvírá novej obchod, a tak už od rána stojí zvířátka ve frontě a čekají až se
otevře. První stojí medvěd a už je nervózní. V tom přiběhne zajíček, medvěd ho vezme a
zahodí: „Hej nepředbíhej!“ a takhle se to opakuje asi třikrát a zajíček říká: „Já asi dneska
neotevřu...“ (Vtip zazněl celkem třikrát. – D, D, CH)
k) Přijde naštvanej zajíček do hospody a zakřičí: „Kdo mi zmlátil bráchu“ Medvěd se
zvedne a řekne: „Já, máš nějakej problém“ „Ne to je v pohodě.“ (CH)
l) Přijde zajíček do obchodu se zmrzlinou a říká: „Máte mrkvovou“ „Ne.“ Přijde druhý
den: „Máte mrkvovou“ „Ne.“ Prodavač jí koupí, a dá ji do mrazáku. Zajíček přijde: „Máte
mrkvovou“ „Ano.“ „Ta je ale hnusná co“ (D)
m) Pepíček se ptá maminky jestli s nima může spát v posteli. Ptá se maminky: „Mami a co
to máš mezi nohama“ „Tomu se říká opička:“ Druhej den se ptá: „Tati a co to máš mezi
nohama“ „Tomu se říká banánek.“ V noci Pepíček koukne pod peřinu a křičí: „Jé, opička jí
banánek.“ (CH)
n) Pepíček říká: „Mami já už nemůžu, můžu to dát dojíst dědovi“ „To je dědeček.“
(Tento vtip se dvakrát opakoval. – D, CH)
15

o) Pepíček se ptá paní učitelky: „Pančelko můžu dostat trest za něco, co jsem neudělal“
„Ne, Pepíčku.“ „Tak to jsem neudělal domácí úkol.“ (D)
p) Děda přijde do obchodu a chce si koupit boty. Když si je zkouší tak si uprdne a říká:
„Promiňte“ a prodavačka říká: „To nic, až vám řeknu kolik stojí tak se poserete.“ (CH)
q) Přijde zajíc do obchodu a ptá se: „Máte kilo hrášku“ Prodavač odpoví: „Ne.“ Zajíc
přijde další den a ptá se: „Máte kilo hrášku“ Prodavač odpoví: „Ne.“ Prodavači to vrtá
hlavou a objedná pro zajíce deset kilo hrášku. Další den přijde zajíc a ptá se: „Máte kilo
hrášku“ Prodavač odpoví, že maj. A zajíc na to řekne: „To je ale kuliček, co“ (CH)
V šesté třídě bylo v době mého výzkumu celkem dvacet dětí, z toho osm dívek a
dvanáct chlapců. Jeden chlapec se odmítl rozhovoru zúčastnit.
Z uvedených anekdot je podle mého názoru jasné, že oproti těm ze třídy třetí se značně
změnily, jak po stránce obsahové, tak po té formální.
V rámci vtipové práce začíná být využívána politika (Usáma bin Ládin – vtip B), a
také společenská a celosvětová situace, kam můžeme zařadit „vděčné“ vtipy o Somálcích,
které kolovaly mezi dětmi už před těmi deseti lety, kdy jsem šestou třídu navštěvovala já.
Objevují se také anekdoty založené na stereotypech – především o policistech, poté o
blondýnách atd.
Častá je i personifikace zvířat, která jsou v tomto vzorku hrdiny přibližně jedné
čtvrtiny vtipů
Stále v některých anekdotách přetrvává tzv. černý humor – viz vtip A nebo případ N.
Podobně jako ve třetí třídě jsou i zde vulgární vtipy záležitostí spíše chlapeckou, i
když bych řekla, že dívky se více styděly mi je sdělit, ale jinak by dokázaly klukům směle
konkurovat.
„Nejsprostší“ vtip z této šesté třídy mi vyprávěl chlapec a jeho tématem byl intimní
život rodičů odhalený Pepíčkem, který s nimi spal v jedné posteli (případ M). Účelem této
anekdoty není podle mého názoru ani tak pobavit posluchače, spíš je to snaha šokovat a touha
sdělit, že už tak vím, jak to chodí mezi dospěláky...
5.4 IX. Třída
a) „Přijde Pepa do bordelu jen s pětikorunou a chce si užít. Tak ho bordelbába pošle
nahoru. Otevře dveře u uvidí starou ježibabu se skleněným vokem, tak se jí ptá: „Co mi
můžete nabídnout“ Bába si vyndá to skleněný voko a řekne: „můžu ti ho vymrkat...“ (CH)
(Vtip se opakoval ještě čtyřikrát ve stejném znění a dvakrát s jistou obměnou.)
b) Přijde chlap do bordelu a říká: „Mám jen dvacku a chtěl bych něco.“ Bordelbába
říká: „Jó dvacku! Tak to se jděte udělat pod most!!“ Chlap tedy odejde a za dvacet minut je
zpátky a už od dveří řve: „Chtěl bych teda zaplatit!" (CH)
c) Přijde chlap do bordelu a říká: „Mám jen pět korun a potřebuju si užít.“ „Tak běžte
na pokoj číslo pět.“ On tam jde a tam leží strašně hnusná ženská, ale stejně to nakonec
udělá...Pak jde domů a bordelbába se ptá: „Tak jaký to bylo“ „Jo docela v poho, jen když
byl konec, tak jí vytekla nudle z nosu.“ A ona zavolá: „Hele Franto, běž tu na pětce vylejt, už
je plná!!!“ (D)
16

d) Přijde Anička do pokoje, kde je nahá maminka a ptá se: „Mami, kdy budu mít mezi
nohama to co ty“ Maminka: „Až vyrosteš.“ Pak jde do pokoje, kde je nahej tatínek a taky se
ptá: „Tati, kdy budu mít mezi nohama to co ty „Až maminka odejde...“ (D)
e) Přijde paní učitelka do třídy a na tabuli visí netopýr. Ptá se: „Co to tu visí za ptáka“
Přihlásí se Pepíček a říká: „Jestli visí za ptáka to nevim, ale je to netopýr...“ (CH)
f) Přijde holčička do drogerie a říká: „Prosím krabičku kondomů.“ Prodavačka na to:
„Dyť seš ještě malá a teče ti mlíko po bradě!“ „To není mlíko...“ (D)
g) Přijde blondýna do obchodu a ptá se: „Prosim vás kolik stojí tahle televize“
„Blondýny neobsluhujeme.“ Druhej den přijde znovu: „Prosim vás kolik stojí tahle televize“
„Blondýny neobsluhujeme.“ Další den si vezme černou paruku a přijde do obchodu znova:
„Prosim vás kolik stojí tahle televize“ „Už sem vám řekl dvakrát, že blondýny
neobsluhujeme!“ „Ale jak jste mě poznal, dyť mám černý vlasy!“ „No jo, ale tohle není
televize, ale mikrovlnka...“ (D)
h) Ztroskotají na ostrově tři ženský – jedna blondýna, jedna zrzka a jedna brunetka.
Vyloví zlatou rybku a každá z nich má jedno přání. Blondýna říká: „Chci umět skvěle plavat,
abych mohla doplavat zpátky na pevninu.“ Stalo se. Zrzka říká: „Chci opravit naši loď, abych
mohla doplout zpátky.“ Stalo se. Brunetka říká: „Chci bejt tak chytrá, abych vymyslela, jak se
dostat zpátky.“ Stane se z ní chlap a odejde po mostě... (CH)
i) Co to je když má blondýna pod paží balík sena Externí paměťová jednotka... (CH)
j) V supermarketu policajt zastaví blondýnu: „Jak to, že ten váš pes nemá košík“ „Ale
on nechce nakupovat!“ „Aha, tak to pardon, to sem nevěděl...“ (D)
k) Policajt zastaví auto a nechá řidiče, aby vystoupil, zkontroluje si doklady, prohledává
auto a najde sáček s bílým práškem. Trochu ochutná a řekne: „Jo, tak heroin pane řidiči!“
„Ne, jed na krysy...“ (CH)
l) Je doktor a asistent a zkoumají blechu. Doktor říká bleše hop a blecha skočí. Doktor
říká asistentovi: „Napište si, blecha má šest nohou a skáče.“ Doktor ji utrhne jednu nohu,
říká hop a blecha skáče. Doktor říká: „Napište si, blecha má pět nohou a skáče.“ Takhle ji
postupně utrhá všechny nožičky, až zbude poslední. Utrhne ji a řekne hop, ale blecha neskáče.
Doktor říká asistentovi: „Napište si, blecha bez nohou neslyší...“ (D)
m) Jedou dvě kostry na motorce a ten spolujezdec říká tomu, co řídí: „Proč máš na krku
náhrobní kámen“ „No, přeci platí ten novej silniční zákon, tak nemůžu jezdit bez papírů...“
(CH)
n) Jde cikán do obchodu a říká prodavačce: „Jedny jovky.“ A prodavačka říká: „Prosím
Co jsou to ty jovky“ „No manželka mi ráno řekla: kup volejovky...“ (D)
o) Přijde cikán do parfumerie a říká: „Chtěl bych tu voňavku, co se jmenuje jako já!“
„Ježíšikriste, vy jste Christian Dior“ „Ne, já sem Dežo Dorant...“ (D)
p) Jde žába na maškarní a naplní si plnou pusu šlehačkou. Přijde zajíček a ptá se: „Žábo,
za co jdeš“ Žába zmáčkne hubu a řekne: „Přeci za beďara, ne!“ (D)
17

q) Jdou dva velbloudi po poušti a jeden říká: „Tady bylo asi velký náledí“ „Proč“, ptá
se ten druhej. „No, že tady tak hodně sypali.“ (D)
r) Přijde Pepíček domů a říká mamince: „Mami představ si, dneska jsme ve škole dělali
pokusy s plastickou trhavinou.“ „Vážně A co budete ve škole dělat zítra Pepíčku“ „V jaký
škole!“ (CH)
s) Přijde pan Novák do ordinace a říká: „Pane doktore, já mám asi nějakou pohlavní
nemoc!“ „A jak jste na to přišel pane Nováku“ „No, že když jsem se šel ráno vyčurat, tak mi
upad....“ (CH)
t) Plavou dvě spermie a ta jedna říká: „Já už se tak těšim, až doplavu k tomu vajíčku a
budu ho moc oplodnit.“ A ta druhá říká: „No, moc se netěš, támhle vidim mandle...“ (CH)
u) Je to zelený a stojí to v rohu, co je to Žába na hanbě... (D)
v) Umře Žid a jde do nebe. U brány ho zastaví sv. Petr a provádí ho rájem. Najednou se
zastaví a říká: „Pssst, tady potichu.“ „A proč“, ptá se Žid. „Na druhý straně jsou křesťani a
myslej si, že jsou tu sami.“ (CH)
w) Jde bezdomovec do obchodu a povidá: „Máte párátko“ Prodavač nic nechápe, ale dá
ho bezomovcovi. Takhle přijde ještě druhej a taky chce párátko. Pak přijde třetí a říká: „Máte
brčko“ Prodavač zas nic nechápe, a tak se akorát zeptá: „A proč chcete brčko, když ty před
váma chtěli párátko“ „No, venku se někdo poblil a masíčko už vyjedli...“ (CH)
x) Jde James Bond po poušti a potká velblouda a povídá: „Já jsem Bond, James Bond.“
A velbloud odpoví: „Já jsem Bloud. Vel Bloud.“ (D)
y) Soudružka učitelka se ptá ve třídě: „Děti a kdo byl nejvýznamnějším člověkem našeho
století“ Nikdo se nehlásí, a tak slíbí, že kdo odpoví, tak dostane čokoládu. Přihlásí se
Pepíček a říká: „Vladimír Iljič Lenin.“ „Výborně Pepíčku, pojď si vzít čokoládu.“ A Pepíček
říká: „Sorry Rambo, ale obchod je obchod.“ (CH)
z) Letí dvě vrány, jedna černá a druhá doprava. (CH)
V deváté třídě bylo v době sběru dat dvacet šest dětí, z toho dvanáct dívek a čtrnáct
chlapců.
Také tady se všichni myslím docela rádi zúčastnili rozhovoru, kromě dvou chlapců a
jedné dívky, kterým to podle jejich slov připadalo „trapný“, protože znají jen sprosté vtipy, a
tak mi je napsali a odevzdali. Shodou okolností () byly všechny tři vtipy obdobného znění,
na stejné téma (viz případ A – C).
Tématem „sprostých“ vtipů je po většinou sexualita, pohlavní styk atd. Zde byly velmi
populární anekdoty typu: „Přijde chlap do bordelu...“ (vtipy A – C); „Plavou dvě spermie...“
(případ T). Dále se objevují vtipy se společenskými stereotypy – podobně jako už v šesté třídě
jsou to vtipy o policistech, blondýnách, nově pak o Romech a Židech.
Vtipy obsahující personifikaci přetrvávají už z dřívějška, ale v tomto věku mají už
propracovanější charakter. Některé z uvedených vtipů ještě vyznívají podle mého názoru
trochu „dětsky“ např. případ U s žábou na hanbě. Naproti tomu jiné vyžadují více přemýšlení
a jsou už komplikovanější.
18

Pokud bych měla srovnat vtipy dívek a chlapců, nenašla jsem žádné zásadní rozdíly.
Někteří z kluků trochu „frajeřili“, takže se mě snažili dostat do rozpaků svými vulgárními
vtipy, zatímco většina děvčat (i když výjimky se pochopitelně našly) se spíše vyloženě tomuto
druhu anekdot vyhýbala.
Zajímavý mi z tohoto vzorku přišel vtip V o Židech a křesťanech v nebi, který se mi
na devátou třídu zdál opravdu výjimečný a ojedinělý.
6. TŘÍDĚNÍ A ANALÝZA ŽÁKOVSKÝCH ANEKDOT
Sebrané vtipy jsem se na úvod pokusila, napříč jednotlivými třídami, uspořádat do
několika pododdílů, většinou na základě jejich tématické shody (ve smyslu např. stejné
ústřední postavy, podobného znění apod., kap. 6.1). Jedná se o prezentaci empirického
materiálu utříděného podle vlastí „intuitivní“ tématické kategorizace. Toto rozdělení má spíše
praktický význam – jeho úkolem je především sebraný materiál zpřehlednit a usnadnit další
práci s ním.
Každou z těchto třinácti tématicky řazených skupin jsem se dále snažila podrobněji
charakterizovat, všimnout si společných prvků a detailněji rozebrat na jakém principu
příslušné vtipy vlastně fungují a co je na nich zajímavé. U rozboru každého vtipu také shrnuji
i jeho zařazení do obou dělení následujících, jak do mnou vytvořené typologie, tak do
Freudovy kategorizace, které jsou obě popsány a zaznamenány do tabulek v dalších
kapitolách (kap. 6.2 a 6.3).
V závorce za každou anekdotou je uvedena římskou číslicí třída, ze které daný vtip
pochází a „ch“ nebo „d“ označuje, zda byl vyprávěn chlapcem nebo dívkou.
Je ovšem nutné podotknout, že obě „mé“ kategorizace, spolu s tou Freudovou se
v jistém smyslu doplňují a mají společné prvky.
Druhou část tvoří třídění anekdot dle vlastní typologie (viz tabulky s šedými políčky,
kap. 6.2), jež diferencuje jednotlivé vtipy podle mechanismů, které jsou podle mého názoru
jejich principem a tvoří pointu dané anekdoty. Některé kategorie jsou také vyjádřením
tématického zaměření vtipu (viz anekdoty morbidní, politické a náboženské apod.).
Následuje dělení vtipů podle Freudovy klasifikace (viz tabulky s modrými políčky,
kap. 6.3), jejíž podstata vychází z odborné literatury a je blíže popsána v teoretické části mé
práce.
Pro třídění a následnou analýzu žákovských anekdot jsem záměrně použila tří do jisté
míry odlišných klasifikací, což mi umožnilo získat více různorodých informací k vytvoření
závěrů o charakteru vtipové práce ve vybraných ročnících.
6.1 Analýza jednotlivých kategorií vtipů sestavených na základě jejich
tématické podobnosti
Tato typologie třídí anekdoty především na základě jejich tématické shody v rámci
výzkumného vzorku. Anekdoty formálně, strukturou, tématem, hlavní postavou podobné jsem
zařadila do stejné skupiny a celý výzkumný vzorek jsem tak pro přehlednost a úspornější
práci s ním rozdělila do třinácti oddílů. Každý z nich pak podrobněji analyzuji a interpretuji, a
také uvádím zařazení anekdot v něm obsažených jednak do vlastní a za druhé do Freudovy
typologie (vycházím z tabulek v kap. 6.2 a 6.3, které jsou uvedené v dalších kapitolách), čímž
jsem se pokusila vytvořit úvodní komplexnější charakteristiku těchto skupin vtipů.
1. Vtipy typu „Je to zelený, modrý...“
19

2. Anekdoty znění „Jdou 2 rajčata...“ apod.
3. Vtipy obsahující otázku „Co se stane když...“
4. Vtipy s opakováním (vtipy obsahující opakující se fráze)
5. Anekdoty se slovní záměnou
6. Vtipy o „policajtech, blondýnách, Somálcích a cikánech“
7. O zvířátkách
8. Hurvínkovi, Pepíčkovi nebo jiném „chlapečkovi“
9. Anekdoty začínající frázemi „Jde…“, „Přijde…“
10. Vtipy, jejichž hlavními postavami jsou opilci, mrtvoly nebo kostry
11. „Pepa v bordelu“
12. Anekdoty z lékařského prostředí
13. Nezařazené vtipy
1. Vtipy typu „Je to zelený, modrý...“
Znáš vtip o trávě Ne. Já taky ne, protože uschla... (I., ch)
Znáš vtip o trávě Ne. Já taky ne, protože ji posekali. (III., d)
Znáš vtip o výtahu Ne. Já taky ne, protože mi ujel. (I., ch)
Tyto vtipy jsem zařadila do kategorie anekdot založených na přesunu mezi textem a
realitou (podle Freudovy klasifikace jsou zařazeny do shodné kategorie „přesunu“).
Je to zelený a jezdí to nahoru a dolů, co to je Hrášek ve výtahu... (I., d)
Je to modrý a skáče to ze stromu na strom, co to je Veverka v montérkách... (I., d)
Je to zelený a točí se to furt dokola, co to je Žába v mixéru... (I., ch)
Je to zelený a stojí to v rohu, co je to Žába na hanbě... (IX.., d)
Dle Freudovy typologie by podle mého názoru tyto vtipy spadaly pod kategorii
„nepřímého znázornění pomocí narážky“, ve vlastním dělení jsem je zařadila pod
komunikační a jazykové anekdoty a zároveň pod vtipy s prvky hádanky.
Vtip vlastně spočívá v tom, že vypravěč přichází s neočekávanou odpovědí na danou
otázku. Od vtipu očekáváme legraci, a tak neuvažujeme nad tím, že by řešením bylo něco
obvyklého a hledáme proto nezvyklá spojení (viz žába na hanbě, žába v mixéru apod.).
Z údajů uvedených v závorkách je patrné, že tento typ anekdot se více vyskytoval
v nižších ročnících, v našem případě tedy nejčastěji v první třídě, ve třetí a deváté pouze
v jednom případě.
2. Anekdoty znění „Jdou 2 rajčata...“ apod.
Jdou dvě rajčata po silnici a jedno zajede auto. To druhé říká: „Pojď a nedělej ze sebe
kečup.“ (I., ch)
Letí dva balónky okolo botanické zahrady a jeden říká: „Pozor na kaktusssssssss...“
„Kde ho vidíššššššššš“ (III., d)
Jsou dvě rajčata na dálnici a jedno říká: „Pozor na auto.“ Kde ho vidíš“ „Spleš!“ (III.,
d)
Jdou dvě rajčata po silnici a jedno přejede auto. „S kečupem se nebavim.“ (III., d)
Všem těmto anekdotám je společné, že se odehrávají na pomezí lidského a „věcného“
světa, pracují s personifikací. Podle mého názoru se jedná o komunikační a jazykové vtipy.
20

Podle Freudovy kategorizace bych řekla, že spadají pod mechanismus „nepřímého
znázornění pomocí narážky, symboliky, přirovnání apod.“.
Tento typ vtipů se nejčastěji vyskytl ve třetí třídě.
3. Vtipy obsahující otázku „Co se stane když...“
Co se stane když dá princ pusu žábě Dostane ekzém... (III., d)
Co se stane ze Sněhurky když spadne do ohně Popelka... (III., d)
Co se stane, když se zkříží hvězdář a cukrář Orion, vaše čokoládová hvězda. (III., d)
Podobně jako anekdoty ve skupině první (viz „Znáš vtip o trávě“ apod.) operují i tyto
s mechanismem přesunu.
Ve vlastní typologii jsem tento typ anekdot určila jako jazykové a zároveň obsahující
jisté charakteristiky typické pro hádanky.
Podobně jako u první skupiny je i zde položena zdánlivě běžně znějící otázka, na
kterou, právě proto, že se jedná o vtip, očekáváme nestandardní odpověď.
Např. „Co se stane, když dá princ pusu žábě“ Místo toho, aby se z ní, tak jak známe
z pohádek stala princezna, pointa je v tom, že princ dostane ekzém.
Takto znějící vtipy byly nejpopulárnější ve třetí třídě.
4. Vtipy s opakováním (vtipy obsahující opakující se fráze)
Jde Američan do skály a najednou slyší: „Až tě chytim, tak tě snim! Až tě chytim, tak
tě snim!“, tak se lekne a uteče. Pak přijde Rus a slyší: „Až tě chytim, tak tě snim! Až
tě chytim, tak tě snim!“, lekne se a uteče. Pak tam přijde Čech a slyší: „Až tě chytim,
tak tě snim! Až tě chytim, tak tě snim!“ Čech jde dál a v tom vidí na kameni skřítka,
který se šťourá v nose a říká: „Až tě chytim, tak tě snim! Až tě chytim, tak tě snim...“
(III., ch)
Přijde zajíc do obchodu a ptá se: „Máte kilo hrášku“ Prodavač odpoví: „Ne.“ Zajíc
přijde další den a ptá se: „Máte kilo hrášku“ Prodavač odpoví: „Ne.“ Prodavači to
vrtá hlavou a objedná pro zajíce deset kilo hrášku. Další den přijde zajíc a ptá se:
„Máte kilo hrášku“ Prodavač odpoví, že maj. A zajíc na to řekne: „To je ale kuliček,
co“ (III., ch; VI., ch)
Přijde zajíček do obchodu se zmrzlinou a říká: „Máte mrkvovou“ „Ne.“ Přijde druhý
den: „Máte mrkvovou“ „Ne.“ Prodavač jí koupí, a dá ji do mrazáku. Zajíček přijde:
„Máte mrkvovou“ „Ano.“ „Ta je ale hnusná co“ (VI., d)
Tyto tři vtipy by spojovalo zařazení do jazykových a komunikačních vtipů, stejně tak,
na základě Freudovy kategorizace, je jim společný mechanismus „několikerého užití stejného
materiálu“.
V anekdotách se zajíčkem se ještě pochopitelně objevuje personifikace.
V prvním vtipu bychom snad ještě našli i drobnou „národnostní“ nebo politickou
narážku – má být Čech ukázán, jako ten nejodvážnější z této trojice
Zatímco oba cizinci, jak Američan, tak i Rus předpokládají, že věta: „Až tě chytim, tak
tě snim.“ Je zaměřena vůči nim a chystá se je někdo nebo něco spořádat, Čech jede dál, aby
spatřil trpaslíka, který se „šťourá v nose“ (u dětí ve třetí třídě bylo trpaslíkovo „šťourání se
v nose“ rozhodně nejvtipnějším momentem anekdoty).
Ve druhém vtipu se také pracuje s opakováním – zajíček se třikrát přijde do obchodu
zeptat, mají – li kilo hrášku (stejně tak ve třetí anekdotě ho zajíček opakovaně navštíví).
Napodruhé už to prodavač nevydrží, chce vyhovět zákazníkovi a objedná raději deset kilo –
21

proč, když zajíc chtěl jen jeden kilogram Má to být jako by znásobení pointy, že se prodavač
vlastně vytrestal desetinásobněA zbylo mu opravdu hodně „kuliček“, resp. mrkvová
zmrzlina, kterou si nikdo nekoupí, protože, přeci „ta je ale hnusná, co“...
Všechny vtipy v této kategorii byly sebrány ve třetí třídě, přičemž anekdota se zajíčkem
se ještě podruhé objevila ve třídě šesté.
5. Anekdoty pracující se slovní záměnou
Pilot si koupí před odjezdem z Austrálie mluvícího papouška, posadí ho do kabiny
vedle sebe a pustí si hudbu. Pak řekne: „Hudba pod psa.“ Pak se málem srazí s velkým
dravcem a říká: „Těsně vedle.“ Pak přistanou a pilot říká: „Hladké přistání.“ Pak
potkají starou paní a paní si chce papouška koupit a pilot jí ho prodá. Paní si papouška
přinese domů a začne hrát na piáno a papoušek říká: „Hudba pod psa.“ Paní se
rozzlobí a hodí po papouškovi pantofle. Papoušek říká: „Těsně vedle.“ Pak se paní
rozběhne a uklouzne a papoušek prohlásí: „Hladké přistání.“ (III., d)
Jednou šel Pepíček do školy a paní učitelka se ho ptá: „Pepíčku, co uděláš, když ti do
čaje vletí moucha“ „Nevim.“ „Pepíčku a co uděláš, když uvidíš v moři žraloka“
„Nevim.“ „Pepíčku, co uděláš, když uvidíš na ulici babičku“ „Nevim.“ „Pepíčku, co
uděláš, když uvidíš na záchodě pavouka“ „Nevim.“
Pepíček přijde domů a ptá se maminky: „Mami, co udělám, když mi do čaje vletí
moucha“ „Vylovíš ji lžičkou.“ „Mami a co se stane, když uvidím v moři žraloka“
„Rychle uplaveš.“ „A mami, co udělám, když potkám na ulici starou babičku“
„Pozdravíš ji.“ „A mami, co udělám, když uvidím na záchodě pavouka“ „Setřeš ho
toaleťákem.“ Druhý den jde Pepíček do školy a paní učitelka se ho znovu ptá:
„Pepíčku, co uděláš, když ti do čaje vletí moucha“ „Rychle uplavu.“ „Pepíčku a co
uděláš, když uvidíš v moři žraloka“ „Naberu ho na lžičku.“ „Pepíčku, co uděláš, když
uvidíš na ulici babičku“ „Setřu ji toaletním papírem.“ „Pepíčku, co uděláš, když
uvidíš na záchodě pavouka“ „Pozdravím ho.“ (III., d)
Jedná se o jazykové vtipy, který v průběhu vyprávění gradují. Charakteristické je pro
ně použití stejných frází, avšak v jiném kontextu(viz Freudovo „několikeré užití stejného
materiálu, avšak v rozdílném pořadí“).
Zdají se být poměrně náročné na paměť a vypravěčské schopnosti – abych to nespletl
a zachoval správný sled informací.
6. Vtipy o „policajtech, blondýnách, Somálcích a cikánech“
Ve všech případech se jedná o vtipy založené na stereotypním uvažování o určitých
skupinách lidí a jejich příslušnících (např. etnické menšiny, povolání apod.) – v našem
případě se jedná, jak už napovídá název kapitoly o policisty, blondýny a Somálce.
Tyto typy anekdot jsou rozhodně charakterističtější pro starší žáky, tedy v rámci mé
výzkumné sondy pro šestou nebo devátou třídu.
Víte proč nemají policajti na domech rohy Aby jim zloději nemohli utéct za roh...
(III., ch)
Policajt vyndavá z krabičky sirky a škrtá je druhou stranou – špatná, špatná, špatná...
(VI., ch)
Jak jezdí Somálci na dovolenou Faxem. (VI., ch)
Kolik Somálců se vejde do auta Celej národ. (VI., ch)
Co je rychlejší než světlo Somálec se stravenkou. (VI., ch)
22

Všechny tyto vtipy jsou založené na již zmíněném stereotypu, kromě toho obsahuje
většina z nich prvky hádanky (položená otázka: „Co je rychlejší...“, „Kolik Somálců...“
apod. a následně neočekávaná, „vtipná“ odpověď). Dále je lze charakterizovat Freudovým
mechanismem dvojsmyslu, případně dvojsmyslu s narážkou nebo nepřímým znázorněním
pomocí narážky, symboliky apod.
Vtipy o obyvatelích Somálska podle mě všeobecně předpokládají znalost situačního
kontextu v této zemi, jinak by posluchač postrádal souvislosti a vtip by nemohl pochopit.
Proč maj policajti na televizi feferonku Aby měli ostřejší obraz... (VI., ch)
Proč si policajti lízaj hodinky Protože Tic Tac má jen dvě kalorie... (VI., d)
Co to je když má blondýna pod paží balík sena Externí paměťová jednotka... (IX., ch)
Tato skupina má totožné charakteristiky, jako ta uvedená výše jen je u nich ještě
patrný mechanismus posunutí významu.
Přijde blondýna do obchodu a ptá se: „Prosim vás kolik stojí tahle televize“
„Blondýny neobsluhujeme.“ Druhej den přijde znovu: „Prosim vás kolik stojí tahle
televize“ „Blondýny neobsluhujeme.“ Další den si vezme černou paruku a přijde do
obchodu znova: „Prosim vás kolik stojí tahle televize“ „Už sem vám řekl dvakrát, že
blondýny neobsluhujeme!“ „Ale jak jste mě poznal, dyť mám černý vlasy!“ „No jo,
ale tohle není televize, ale mikrovlnka...“ (IX., d)
Jedná se o komunikační jazykový vtip poukazující na nestandardní chování ve vztahu
zákazník a prodavač právě díky stereotypnímu uvažování. Proč by blondýny neměly být
obslouženy Dochází tak k diskriminaci určité společenské skupiny.
Ve Freudově terminologii bychom zde mohli vysledovat mechanismus „několikerého
užití stejného materiálu s mírnou modifikací“, také znázornění pomocí narážky, symboliky
(jakmile se ve vtipu objeví „blbá blondýna“, je nám jasné, nebo alespoň předpokládáme,
v čem bude spočívat jeho pointa...).
Ztroskotají na ostrově tři ženský – jedna blondýna, jedna zrzka a jedna brunetka.
Vyloví zlatou rybku a každá z nich má jedno přání. Blondýna říká: „Chci umět skvěle
plavat, abych mohla doplavat zpátky na pevninu.“ Stalo se. Zrzka říká: „Chci opravit
naši loď, abych mohla doplout zpátky.“ Stalo se. Brunetka říká: „Chci bejt tak chytrá,
abych vymyslela, jak se dostat zpátky.“ Stane se z ní chlap a odejde po mostě... (IX.,
ch)
Jedná se o komunikační a jazykový vtip lehce urážlivého charakteru, který má zřejmě
poukázat na to, že nejchytřejší „ženou“ je vlastně muž. Objevuje se v něm ironie a přehánění,
také nepřímé znázornění pomocí narážky, symboliky (viz Freudova typologie).
V supermarketu policajt zastaví blondýnu: „Jak to, že ten váš pes nemá košík“ „Ale
on nechce nakupovat!“ „Aha, tak to pardon, to sem nevěděl...“ (IX., d)
Zajímavé spojení dvou „nejtypičtějších“ představitelů anekdot pracujících se
společenskými stereotypy do jednoho vtipu, který má pravděpodobně zdůraznit, že „jeden je
za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou“, čemuž by odpovídal i rozhovor těchto dvou osob,
který je jeho předmětem.
23

Jedná se o jazykově – komunikační vtip zahrnující jak stereotypní prvky, tak dvojsmysl
s narážkou a nepřímé znázornění pomocí narážky.
Policajt zastaví auto a nechá řidiče, aby vystoupil, zkontroluje si doklady, prohledává
auto a najde sáček s bílým práškem. Trochu ochutná a řekne: „Jo, tak heroin pane
řidiči!“ „Ne, jed na krysy...“ (IX., ch)
Tento vtip lze opět zařadit mezi jazykové, komunikační anekdoty, které jsou založeny
na stereotypu týkající se policistů, plus ještě obsahují špetku černého humoru.
Opět si bere na paškál povahu policistů, kteří jako by „snědli všechnu moudrost
světa“.
Jde cikán do obchodu a říká prodavačce: „Jedny jovky.“ A prodavačka říká: „Prosím
Co jsou to ty jovky“ „No manželka mi ráno řekla: kup volejovky...“ (IX., d)
Přijde cikán do parfumerie a říká: „Chtěl bych tu voňavku, co se jmenuje jako já!“
„Ježíšikriste, vy jste Christian Dior“ „Ne, já sem Dežo Dorant...“ (IX., d)
Oba tyto vtipy jsem ve své typologii zařadila mezi anekdoty jazykové a komunikační a
zároveň jako založené na posunutí významu a také stereotypním uvažování o určité skupině
lidí.
Dle Freudova dělení se mi k popisu těchto dvou anekdot zdál nejpříznačnější
mechanismus tzv. „vlastního dvojsmyslu“.
Obě anekdoty mají společné téma – zesměšňují romskou menšinu, přičemž si berou na
paškál především sníženou inteligenci s specifický charakter mluvy této marginální skupiny.
Lze také hovořit o vtipech jazykových, neboť si oba „hrají“ se slovy. První z nich nám
přibližuje rozhovor z romské domácnosti, kde manžel automaticky předpokládal, že když ho
manželka běžně oslovuje „vole“ nemá jít do krámu koupit „volejovky“, ale jovky („vole“ bral
jako oslovení).
Druhá anekdota je podobného charakteru – jednak se zde objevuje narušená
komunikace mezi zákazníkem a prodavačkou, která považuje příchozího za nositele některého
ze zvučných jmen módního průmyslu a zatím přijde jen Dežo Dorant, v překladu deodorant.
7. O zvířátkách
Vtipy v této tématické kategorii bych shodně zařadila pod jazykové a komunikační
obsahující personifikaci – hlavními hrdiny jsou v nich zvířata, která jednají a chovají se jako
lidé. Jejich zastoupení ve třídách bylo v zásadě vyrovnané, což si lze ověřit z údajů
v závorkách za jednotlivými vtipy
Sedí dvě sovy v noci na větvi. První se otočí na druhou a udělá: „Hůhů.“ Druhá na to:
„Fuj, to jsem se lekla.“ (I., d; III., d))
Podle mého názoru se jedná o vtip na pomezí mezi lidským a zvířecím světem (tedy
s personifikací) a v druhé řadě také o anekdotu týkající se komunikace.
Jedna sova se chová tak, jak se od sov běžně očekává, tj. houká, zatímco ta druhá
přebírá lidskou roli a mění komunikační rejstřík. Vlastně se projevu té druhé diví, jako kdyby
chtěla říci: „Proč na mě houkáš!“.
Sedí zvířátka v lese a povídají si vtipy. Vždycky když se vtipu někdo nezasměje, tak
ten, kdo ho vyprávěl je shozenej do propasti. Vypráví vtip zajíček, všichni se smějou,
24

ale želva ne, a tak ho shoděj do propasti. Pak vypráví vtipy liška a zase ji shoděj,
protože želva se nesměje. Nakonec se přihlásí jelen a želva se hrozně směje: „Jéé ten
zajíčkův vtip byl dobrej!!“ (VI., d)
Opět jazykový a komunikační vtip, v němž se objevuje personifikace a je zde patrný
nádech cynismu.
Pointa se opírá o typickou charakteristiku želvy – její pomalost, v tomto případě ani
ne tak fyzickou, spíše jako naráží na její ulpívavé, nepružné myšlení, kvůli kterému skončili už
dvě zvířátka na dně propasti. Na druhou stranu, proč se pouštěli do takového „hazardu“se
životem, když věděli, že bude hrát také želva s „dlouhým vedením“!
Ve vtipu nalézáme také prvky cynismu a„černého humoru“, už například v charakteru
hry, kterou se zvířátka rozhodla hrát – kdo nerozesměje ostatní, ať je shozen do propasti, tak
také přímo v pointě, kdy se želva směje natolik „opožděně“, že zajíčkovi ani lišce už není
pomoci.
V lese se otvírá novej obchod, a tak už od rána stojí zvířátka ve frontě a čekají až se
otevře. První stojí medvěd a už je nervózní. V tom přiběhne zajíček, medvěd ho vezme
a zahodí: „Hej nepředbíhej!“ a takhle se to opakuje asi třikrát a zajíček říká: „Já asi
dneska neotevřu...“ (VI., d,d,ch)
Anekdota s prvky personifikace, komunikačního charakteru. Dle Freuda je možné
zařadit do subkategorie „několikerého užití stejného materiálu s mírnou modifikací“,
podobně jako v rámci mé kategorie by také spadala pod vtipy s opakováním.
Zajíček jako budoucí prodavač v novém lesním obchodě se pokouší několikrát marně
otevřít, protože medvěd ho obviňuje z toho, že předbíhá a nehodlá ho pustit před sebe.
Podobně jako je v předchozím vtipu želva symbolem něčeho pomalého a laxního mohl by být
medvěd symbolem pro někoho hloupého, vládnoucího spíše silou, než myšlením.
Jde žába na maškarní a naplní si plnou pusu šlehačkou. Přijde zajíček a ptá se: „Žábo,
za co jdeš“ Žába zmáčkne hubu a řekne: „Přeci za beďara, ne!“ (IX., d)
Vtip hodně pracuje s naší aktivní imaginací, protože předpokládá, že si celý
odvyprávěný děj představíme a v duchu srovnáme s realitou a tím dojdeme k pointě.
Pokud bychom vycházeli z Freudovy typologie spadal by podle mého názoru tento vtip
do kategorie těch, vyjádřených pomocí podobnosti a příbuznosti, samozřejmě s personifikací.
Jdou dva velbloudi po poušti a jeden říká: „Tady bylo asi velký náledí“ „Proč“, ptá
se ten druhej. „No, že tady tak hodně sypali.“ (IX., d)
Tuto anekdotu lze také označit za „kameňák“. Z Freudových mechanismů je myslím
příhodné „znázornění pomocí podobnosti a příbuznosti“ (když je velké náledí, tak se sypou
silnice pískem, tady na poušti je písku opravdu hodně, takže logicky tu bylo také velké
náledí…), dále jsem tento vtip zařadila mezi ty jazykové a komunikační.
První velbloud jako by uvažuje mimo rámec svého běžného „velbloudího“ uvažování
(Copak může velbloud vědět, co je to náledí!) a pokládá „řečnickou“ otázku: „Tady bylo asi
velký náledí!“ a druhý velbloud jako by přistupuje na jeho „hru“, a místo toho, aby ho
usměrnil a opravil (třeba „Jaký náledí – vždyť jsme na poušti!“) rozvíjí debatu otázkou:
„Proč“, která vede k pointě „...že tady tak hodně sypali.“.
25

Přijde naštvanej zajíček do hospody a zakřičí: „Kdo mi zmlátil bráchu“ Medvěd se
zvedne a řekne: „Já, máš nějakej problém“ „Ne to je v pohodě.“ (VI., ch)
Tato anekdota je jazykově – komunikační. Vtip zřejmě spočívá v tom, že zajíček
předpokládal, že brácha byl zmlácen někým přeci jen „drobnějším“, než je medvěd a proto
podnikl takovou razantní akci, ale když viděl, že pachatelem byl medvěd, raději na svou
plánovanou pomstu zapomněl a dělal, jako kdyby se nic nestalo.
8. Hurvínkovi, Pepíčkovi nebo jiném „chlapečkovi“
Děti mají ve škole říkat básničky. Pepíček vstane a říká: „Stojí ve vodě kokrhel, má
vodu po kolena.“ „Ale Pepíčku, to se nerýmuje!“ „Počkejte až přijde příliv...“ (I., ch)
V anekdotě dochází k přesunu mezi textem a realitou – v básni není přeci možné, aby
přišel příliv…Ale mohli bychom báseň k přílivu připodobnit, protože podobně jako on
přichází ve vlnách a má jistou dynamiku.
Druhým důležitým momentem tohoto vtipu je ono nevyřčené sprosté slovo, které
zůstává pouze naznačeno rýmem. Dochází tak k oklamání vnitřní „cenzury“ a je zde
ponechán prostor, aby si ho každý domyslel a řekl v duchu. Je to způsob, jak vyjádřit něco
sprostého a přitom to vlastně neříci.
Soudružka učitelka se ptá ve třídě: „Děti a kdo byl nejvýznamnějším člověkem našeho
století“ Nikdo se nehlásí, a tak slíbí, že kdo odpoví, tak dostane čokoládu. Přihlásí se
Pepíček a říká: „Vladimír Iljič Lenin.“ „Výborně Pepíčku, pojď si vzít čokoládu.“ A
Pepíček říká: „Sorry Rambo, ale obchod je obchod.“ (IX., ch)
Jedná se o komunikační vtip, v němž se objevuje určitá podobnost obou ústředních
postav, tj. Ramba a Lenina (viz podobná anekdota s jeptiškou a „opilým chlapem“).
Tento vtip lze vymezit jako historický v tom smyslu, že je vtipný pouze v tomto znění,
nelze ho nějakým způsobem aktualizovat.
Lenin a Rambo zde vystupují jako dva opačné extrémy – Rambo, jako idol pro většinu
kluků, versus Lenin, jako oficiálně předkládaný vzor.
Pepíček si zvolí vypočítavé chování, jasně cílené na získání odměny – vlastní názor
vyměním za ten, který se ode mne očekává, za ten společensky žádoucí, abych dosáhl nějakých
zisků. Také zde dochází ke změně komunikačního rejstříku – Pepíček v závěru hovoří vnitřní
řečí se svým svědomím, v duchu se omlouvá.
Špejbl dá Hurvínkovi 50 korun, aby šel koupit mlíko. Hurvínek jde a potká prostitutku
a ta mu řekne : „Když mi dáš 50 korun ukážu ti pravé prso.“ Tak se stane. Hurvínek
přijde domů a říká: „Mlíko neměli.“ Druhej den dá Špejbl Hurvínkovi 50 koruna říká,
aby koupil mlíko. Tak Hurvínek jde a zase potká prostitutku a ta mu povídá: „Když mi
dáš 50 korun, ukážu ti levé prso.“ Tak se stane. Hurvínek přijde domů a říká, že mlíko
neměli. Třetí den dá Špejbl Hurvínkovi 100 korun, ať koupí dvě mlíka. Hurvínek jde a
zase potká prostitutku. Ta mu říká: „Když mi dáš stovku, ukážu ti obě prsa.“ Tak se
stane. Špejbl se dívá z okna a vidí to a volá na Hurvínka: „Mačkej, mačkej, ať je toho
mlíka dost!“ (III., ch)
Komunikační anekdota, obsahující vulgární výraz, a také nepřímé znázornění pomocí
narážky.
26

Prostitutčina ňadra jsou zde asi na jedné straně symbolem něčeho zakázaného, něčeho
jako prvních sexuálních zkušeností a na druhé straně naopak znakem mateřství, zásadním
zdrojem potravy (zmiňované „mléko“) pro malé dítě.
Spejbl s Hurvínkem staví barák. Hurvínek se ptá: „Jak se bude jmenovat první patro“
Na Spejbla spadne cihla a řekne: „Kurňa!“ Staví dál a Hurvínek se ptá: „A jak se bude
jmenovat druhé patro“ Na Spejbla spadne další cihla a říká: „Do prdele.“ Přijdou
návštěvníci a Hurvínek říká: „Boty si dejte do kurníku a běžte do prdele...“ (III., ch)
Vtip komunikačního a jazykového charakteru „stojící“ na dvojznačném chápání dvou
výroků – „Kurňa“ a „Do prdele...“.
Zatímco Hurvínek má za to, že mu „taťulda“ odpovídá na jeho otázky ohledně názvu
pro obě patra, Spejbl místo toho zakleje a zanadává, takže dojde ke komunikačnímu
nedorozumění, díky němuž vzniká komická situace.
Jde Pepíček do obchodu a říká paní prodavačce: „Já bych chtěl jednu vydvu.“ Tak mu
dá vydru a Pepíček jede tramvají a tam nastupují dva policajti a ptají se Pepíčka:
„Nevíš Pepíčku co to tu tak smrdí“ „Vydva.“ (I., ch)
Opět vtip o komunikaci založený na drobné slovní hříčce. Objevuje se zde narážka na
Pepíčkovu špatnou výslovnost, a také tato anekdota zesměšňuje oba zmíněné policisty.
Slovo „vydva“ má svůj situační význam v kontextu prodavačka vs. policajti – nevědí
přeci, že si Pepíček koupil vydru a navíc neumí vyslovovat „r“, a proto chápou výraz „vydva“
jako osobní útok, kdy jsou oni těmi, „kteří tu tak smrdí“.
Leží Pepíček, maminka a tatínek v posteli a Pepíček říká: „Tatínku, dáš mi napít“
„Spi, nebo dostaneš do nosu.“ „A když mi dáš do nosu, dostanu pak napít“ (I., ch)
Komunikační vtip s posunutím významu, zařaditelný také mezi hostilní (agresivní)
zábavu. Ústřední pasáží této anekdoty je tvrzení „dostaneš do nosu...“, které zde nabývá dvou
významových rovin:
a) tatínek tím, v „překladu“ myslí: „Už neotravuj, napít ti nedám, nebudu kvůli tobě
vstávat...“
b) pro Pepíčka je to jako by tatínkem navržená „podmínka“ pro to, aby dostal něco k pití
Jde Pepíček po chodníku a najednou uvidí na zemi 3 lentilky. Přijde k první a ta mu
povídá: „Když mě sníš, budeš pořád škytat.“ Přijde ke druhý a ta mu říká: „Když mě
sníš, budeš pořád prdět.“ Přijde ke třetí a ta mu říká: „Když mě sníš, budeš pořád
zpívat.“ Vezme si všechny do pusy a na jednou se ozve: „Škyt, prd, tralala...“ (I., d, d)
Slovní, jazyková anekdota, dle Freudovy typologie bychom zde mohli objevit
mechanismus „několikerého užití stejného materiálu s mírnou modifikací“. V tip v průběhu
vyprávění graduje a až na konci „škyt, prd, tralala...“, když jsou všechna tři slova seřazena
za sebou vytváří se jakási rytmická „říkanka“ (vnitřní anekdota o spojování v jazyce).
Jde Pepíček s babičkou po ulici a uvidí na zemi ležet pětistovku a Pepíček ji chce
zvednout, ale babička mu říká: „Co je na zemi, to se nesbírá.“ Jdou dál a Pepíček vidí
na zemi tisícovku, ale babička zase říká: „Co je na zemi, to se nesbírá.“ Jdou dál a
Pepíček vidí na zemi pětitisícovku a babička zase: „Co je na zemi, to se nesbírá.“ Jdou
27

dál a vidí banánovou šlupku a babička po ní uklouzne a upadne a říká Pepíčkovi:
„Pomoc mi prosím vstát.“ a Pepíček odpoví: „Co je na zemi, to se nesbírá.“ (I., d, d)
Slovní, jazykový vtip, pracující s ironií a s Freudovým „několikerým užitím stejného
materiálu s mírnou modifikací“.
V této anekdotě vystupuje Pepíček jako agresor, který odmítne babičce pomoci vstát a
použije proti ní její vlastní „zbraň“, tj. „výchovné“ tvrzení: „Co je na zemi, to se nesbírá!“
Pojmeme-li to s nadsázkou, „nezasloužila“ by si vlastně babička, aby jí Pepíček
nepomáhal, když ho celkem připravila o šest a půl tisíce korun!
Byla jednou jedna cukrárna a do tý jednou vešel chlapeček a říká prodavačce: „Já
bych chtěl támhleten bonbón úplně nahoře.“ Prodavačka vezme štafličky a vyleze po
nich a pak štafličky zase uklidí. Podá klukovi bonbón a přijde tam ještě jeden
chlapeček a chce taky ten bonbón nahoře a prodavačka říká: „To jste to nemohli říct
najednou“ Přijde tam holčička a prodavačka se zeptá: „Ty chceš taky ten bonbón“
„Ne.“ „A co bys teda chtěla“ „Dva bonbóny z tý krabice nahoře.“ (I., d)
Pepíček si řekne, že bude celý den říkat ANO. Jde do mlékárny a prodavačka se ho ptá
jestli chce mlíko a rohlík. ANO. Jde dál a pán se ho ptá: „Chceš bonbón“ ANO. Jde
do hospody a hospodskej říká: „Chceš přes držku“ ANO. Druhej den Pepíček říká
NE. Prodavačka se ho ptá: „Chceš mlíko a rohlík“ NE. Pán se ho ptá: „Chceš
bonbón“ NE. V hospodě se ho hospodskej ptá: „Tak tobě to teda nestačilo“ NE.
(III., d)
V obou případech se jedná o v tipy týkající se komunikace s Freudovým mechanismem
„několikerého užití stejného materiálu s mírnou modifikací“. Anekdota s „chlapečkem a
cukrárnou“ byla sebrána v první třídě, vtip s Pepíčkem v ročníku třetím.
Anekdota odehrávající se v cukrárně ukazuje rádoby „dětsky nevinný“ způsob
jednání, kterým jako by „mimoděk“ směřuje k tomu prodavačku pořádně naštvat, popudit,
zkrátka udělat si z ní „dobrý den“.
Pepíček jde do obchodu a koupí si Disco. Pak vyjde ven a otevře ho a je tam strašně
moc červů. Tak ho chce reklamovat a paní prodavačka mu říká: „Vidíš Pepíčku, Disco
nikdy nejíš sám.“ (III., ch)
Tato anekdota „pracuje“ s mechanismem přesunu, posunutí významu. Základem vtipu
je věta: „Disco nikdy nejíš sám!“, ze které jasně vyplývá, že v původně je míněno s přáteli,
zde přeneseno na červy, čímž dochází k vytvoření vtipného momentu.
Anekdota má zřejmě také parodovat televizní spot. „Pepíčci“ jsou cílovou skupinou
pro reklamy tohoto typu, a proto prodavačka v rozhovoru používá jeho vlastní zbraně a na
stížnost mu odpovídá slovy, na základě kterých si pravděpodobně, jako „oběť reklamy“
sušenku zakoupil.
Pepíček se ptá maminky jestli s nima může spát v posteli. Ptá se maminky: „Mami a
co to máš mezi nohama“ „Tomu se říká opička:“ Druhej den se ptá: „Tati a co to máš
mezi nohama“ „Tomu se říká banánek.“ V noci Pepíček koukne pod peřinu a křičí:
„Jé, opička jí banánek.“ (VI., ch)
Vulgární, obscénní, jazykově – komunikační vtip, pracující s dvojsmyslem („opička“ a
„banánek“ jako „zástupné“, symbolické výrazy pro mužské a ženské pohlavní orgány) a
nepřímou narážkou (v tomto případě na soulož rodičů, která byla chlapečkem „odhalena“).
28

Pepíček říká: „Mami já už nemůžu, můžu to dát dojíst dědovi“ „To je dědeček.“ (VI.,
d, ch)
Přijde Pepíček domů a říká mamince: „Mami představ si, dneska jsme ve škole dělali
pokusy s plastickou trhavinou.“ „Vážně A co budete ve škole dělat zítra Pepíčku“
„V jaký škole!“ (IX., ch)
Oba výše uvedené vtipy (s dědečkem a druhý s plastickou trhavinou) a s bych
charakterizovala jako komunikační anekdoty s nádechem morbidnosti. V prvním případě je
pointou nečekaná reakce matky „kanibalky“, která místo předpokládaného souhlasu nebo
nesouhlasu vyřkne, že dědečka snědli. Dle Freudovy kategorizace lze zařadit také mezi vtipy
hostilní.
Anekdota s plastickou trhavinou zase zahrnuje předpoklad, že škola je relativně
bezpečným místem, a proto matka svým běžným banálním dotazem nepředpokládá, že by se
při těchto pokusech mohlo něco přihodit, ale Pepíček jí svou odpovědí – otázkou (pomocí
narážky) vyvádí z omylu.
Pepíček se ptá paní učitelky: „Pančelko můžu dostat trest za něco, co jsem neudělal“
„Ne, Pepíčku.“ „Tak to jsem neudělal domácí úkol.“ (VI., d)
Tento vtip jsem zařadila mezi jazykové a komunikační anekdoty, založené na principu
posunutí významu.
Podle mého názoru by se dala tato anekdota připodobnit k té, kde babička nedovolí
Pepíčkovi sbírat peníze ze země a on pak použije jí opakovanou větu ve zcela jiné situaci proti
ní, i když si byl moc dobře vědom toho,že zrovna v tomto kontextu to uplatnit z pochopitelných
důvodů nelze.
Toto je, zdá se mi podobná situace, kdy se Pepíček snaží si pojistit situaci a zeptá se p.
učitelky, zda může být potrestán za něco, co neudělal. Ta neznaje důvod, proč se na to ptá
pochopitelně odpoví, že ne – je to tedy téměř shodný případ využití významově - kontextuální
odlišnosti dané věty. Také v tomto případě je Pepíčkovi jasné, že p. učitelka zcela jistě odpoví
záporně, a proto se „vychytrale“ zeptal právě tímto způsobem.
9. Anekdoty začínající frázemi „Jde…“, „Přijde…“
Všem těmto vtipům je společné zařazení mezi jazykové a komunikační vtipy.
Nadpoloviční většina z nich pochází z „druhostupňových“ ročníků, tj. z šesté a deváté třídy.
Jde bezdomovec do obchodu a povidá: „Máte párátko“ Prodavač nic nechápe, ale dá
ho bezdomovcovi. Takhle přijde ještě druhej a taky chce párátko. Pak přijde třetí a
říká: „Máte brčko“ Prodavač zas nic nechápe, a tak se akorát zeptá: „A proč chcete
brčko, když ty před váma chtěli párátko“ „No, venku se někdo poblil a masíčko už
vyjedli...“ (IX., ch)
Vtip pracuje s opakováním, z hlediska Freudova dělení by se dal také zařadit mezi
obscénní (ve smyslu nechutného) a také ho lze charakterizovat mechanismem „opakování
s modifikací“.
Jde James Bond po poušti a potká velblouda a povídá: „Já jsem Bond, James Bond.“
A velbloud odpoví: „Já jsem Bloud. Vel Bloud.“ (IX., d)
29

V této anekdotě se kromě jiného také objevuje personifikace, ve Freudově terminologii
ještě tzv. „znázornění pomocí podobnosti a příbuznosti“.
Celý vtip má vyznívat jako parodie na známou postavu Jamese Bonda, agenta 007,
který má ve zvyku se tímto stylem představovat, přičemž velbloud s ním začal hovořit ve
stejném komunikačním modu, a proto mu odpovídá: „Já jsem Bloud. Vel Bloud:“
Děda přijde do obchodu a chce si koupit boty. Když si je zkouší tak si uprdne a říká:
„Promiňte“ a prodavačka říká: „To nic, až vám řeknu kolik stojí tak se poserete.“ (VI.,
ch)
Anekdota obsahující vulgarismus, dle Freudova rozdělení možno opět zařadit pod
kategorii obscénních vtipů s mechanismem „přehánění“.
Objevuje se zde vadná komunikace ve vztahu zákazník – obsluha v obchodě.
Prodavačka mění komunikační rejstřík a odpovídá dědovi v rovině osobní, nikoli formální a
profesionální, jak je v těchto situacích běžné, a tím vtip získává svou pointu.
Jde obyvatel Kocourkova a ptá se druhého: „To je hrozný, že vykradli banku a že
zloděj za sebou nenechal žádnou stopu.“ A ten druhý říká: „Uf, už jsem si myslel, že
mě odhalili...“ (I., d)
Druhý obyvatel Kocourkova se vlastní hloupostí prozradil. Velmi zvláštně
formulovaný jazykový vtip.
Jde maminka s chlapečkem s červenou čepičkou a mlátí ho do hlavy. Přijde k ní druhá
paní: „Proč bijete toho chlapečka do hlavy Vždyť mu ulítne čepička!“ „Neulítne, má
ji přibitou hřebíkem...“ (I., ch)
Hostilní a morbidní vtip, jehož pointou je, že agresivní matka přibije svému synovi
čepičku hřebíkem k hlavě, aby mu neulétla.
Zajímavou postavou je také „druhá“ paní, jejíž vystupování ve vtipu vyznívá tak, jako
by jí více na srdci leželo to, zda chlapci ulétne nebo neulétne čepička než na tom, proč ho
vlastně maminka bije, a jestli není trochu zvláštní tlouci dětem do hlavy hřebík.
Přijde pán do restaurace a objedná si řízek a polévku. Když přijde číšník, aby mu
odnesl talíře pán si postěžuje, že ta polívka chutná jako špinavá voda a ten řízek jako
sláma. Číšník mu na to odpoví: „Kuchař je nemocnej, a tak místo něj vaří uklízečka.“
(III., ch)
Jedná se o jazykový a komunikační vtip; z hlediska Freudovy typologie pak o anekdotu
cynickou, založenou na „nepřímém znázornění pomocí narážky, symboliky, přirovnání
apod.“.
Samotným jádrem vtipu má být to, že vaření v kuchyni místo kuchaře převzala
uklízečka, která pojala svůj záskok velmi „alternativně“ a k vaření použila suroviny, které
jsou spíše vlastní jejímu zaměstnání. Osobně znám tento vtip s malou obměnou – „...ta
polévka chutná jako špinavá voda a ten řízek, jako hadr na podlahu...“, což ještě lépe
ilustruje a zdůrazňuje jeho pointu.
Přijde pán do ordinace a ptá se: „Pane doktore jak jsem na tom“ „No, celkem dobře,
ale do smrti už nesmíte vůbec nic jíst.“ „To se nedá vydržet!!“ „Ty dvě hodiny snad
jo...“ (VI., ch)
30

Tento vtip lze zařadit také mezi jazykové a komunikační, avšak s přídechem
morbidnosti. Dle Freudova rozdělení by jistě patřil do kategorie cynických a ironických
anekdot.
Anekdota je podle mého názoru opřena o větný úsek „...do smrti už nesmíte vůbec nic
jíst.“. Většina z nás totiž obrat „až do smrti“ předpokládá za synonymní k něčemu jako by
trvalejšímu, co má dlouhodobější charakter. Podobně uvažuje i náš pacient v anekdotě, a
proto je udiven: „To se nedá vydržet!“ a přichází, jak jinak překvapivá pointa: „Ty dvě
hodiny snad jo...“.
Přijde Usáma bin Ládin domů a ptá se manželky: „Nehledal mě někdo“ (VI., ch)
Komunikační vtip pracující s mechanismem posunutí významu, politicko –
náboženského charakteru, také zařaditelný mezi „kameňáky“.
Na základě Freudovy typologie by jistě spadal pod anekdoty ironické, s nepřímým
znázorněním pomocí narážky, symboliky, přirovnání apod.
Vtip je jedinou paradoxní větou, kde se Usáma bin Ládin, po kterém pátrá celý svět
zeptá manželky, zda ho někdo nehledal (viz výše zmíněné posunutí významu) ve smyslu:
„neptal se po mě někdo, nesháněl mě někdo“, což se v kontextu situace významově posouvá
a zakládá pointu této anekdoty.
Tento vtip je také dobrým důkazem toho, jak se do oblasti humoru okamžitě odrazí
politické problémy a společenská situace.
10. Vtipy, jejichž hlavními postavami jsou opilci, mrtvoly nebo kostry
Anekdoty s touto tematikou měly své přibližně shodné zastoupení ve všech třídách,
s výjimkou šesté odkud nepochází ani jeden z níže uvedených vtipů.
Jedou dvě kostry na motorce a ten spolujezdec říká tomu, co řídí: „Proč máš na krku
náhrobní kámen“ „No, přeci platí ten novej silniční zákon, tak nemůžu jezdit bez
papírů...“ (IX., ch)
Komunikační a jazyková anekdota patřící mezi vtipy založené na posunutí významu,
znázornění pomocí podobnosti a příbuznosti, ale také na nepřímém znázornění pomocí,
narážky, symboliky, přirovnání apod. dle Freuda.
Tento vtip naráží a nepřímo znázorňuje realitu, tj. skutečné přijetí nového silničního
zákona, ale zároveň pokládá hypotetickou otázku, co by kostry, kdyby mohly řídit s sebou
vozily jako identifikační doklad a nabízí se pochopitelně to jediné, co jim po smrti zbylo, a to
je náhrobní kámen.
První absurditou je možnost jízdy dvou koster na motorce, druhou pak vzhled a původ
jejich „řidičského“ průkazu.
Jde jeptiška okolo hospody a z hospody se vypotácí strašně opilej chlap a dá jí pěstí. A
pak říká: „To jsem myslel, že vydržíš víc Batmane!“ (I., ch)
Dle vlastní kategorizace jsem tento vtip zařadila do podskupiny anekdot utvářených na
základě vnější nebo vnitřní podobnosti hlavních postav.
Na základě Freudovy typologie tato anekdota „stojí“ na principu: „znázornění
opakem, přehánění, nepřímého znázornění pomocí narážky, symboliky, přirovnání apod.“, a
také bych ho charakterizovala jako vtip hostilní.
31

Postavy jeptišky a Batmana bychom zde mohli chápat jako proti sobě stojící opačné
extrémy, které ale na druhé straně spojuje jejich do určité míry „nadpozemský“ charakter.
Stávají se tak předmětem legrace, protože oba jsou jako by „mimo realitu“; mohli bychom
anekdotu charakterizovat jako týkající se zesměšnění marginálních skupin. Předmětem vtipu
je podobnost Batmanova a jeptiščina oblečení – oba dva chodí v jakémsi „přestrojení“ a
součástí jejich ošacení je také jakýsi plášť, který působí jako uzpůsobený k létání.
Třetí postavou je „opilej chlap“ – agresivní muž, který uhodí ženu a ještě k tomu
jeptišku.
Jde opilec okolo hřbitova a ze hřbitova se ozve: „Já jsem tady zakopanej!“ A on říká:
„Je tu někdo“ Za chvilku zase: „Já jsem tady zakopanej!“ Jde na hřbitov a z jednoho
hrobu kouká kostlivcova ruka a ozve se: „Já jsem tady zakopanej!“ A on začne po ruce
šlapat a říká: „Ale špatně, ale špatně!!“ (I., ch, ch, ch, ch)
Větu: „Já jsem tady zakopanej!“chápeme jako volání o pomoc, takže opilcova
odpověď vyznívá jako krutá a sadistická, navíc v rovině přenosu a v jiném komunikačním
rejstříku. Jedná se proto o komunikační a jazykovou anekdotu, typově má tento vtip morbidní
a cynický charakter.
Přijde kostra do hospody a říká: „Jedno pivo a hadr.“ (III., ch)
V rámci vlastního rozdělení sebraných vtipů jsem tento zařadila do kategorie
„kameňáků“, ve Freudově typologii pak jako ten, založený na mechanismu nepřímého
znázornění pomocí narážky, symboliky, přirovnání apod. Právě požadavek hadru na utření
piva nám nepřímo poukazuje na to, že se kostra přeci nemůže normálně napít, protože nemá
žádné „hmotné, „svalové“ tělo, takže pivo proteče skrz kostěný skelet na zem, což je právě
celá pointa vtipu.
Baví se dvě mrtvoly: „Mám takový pocit, že mi hnije ruka.“ „Koukám na to, právě mi
kolem ní teče oko.“ (III., ch)
Tento vtip bych také charakterizovala jako komunikační a jazykovou anekdotu,
s patrným nádechem morbidnosti a „černého“ humoru, ve Freudově dělení patří bezesporu
mezi anekdoty lehce obscénní (zde ve smyslu „nechutnosti“) a cynické.
Obě mrtvoly se baví ve stejném komunikačním rejstříku – jedna přichází s problémem
„hnijící ruky“ a druhá odpovídá stejným stylem s využitím „tekutého a tekoucího oka“.
11. „Pepa v bordelu“
Ve všech případech lze tyto vtipy zařadit do kategorie komunikačních a jazykových
anekdot vulgárního rázu.
Ve Freudově kategorizaci podle mého názoru „pasují“ mezi anekdoty obscénní (ve
smyslu neslušné, nemravné a oplzlé). Ve třetím vtipu se teké pracuje s nepřímým znázorněním
pomocí narážky, symboliky a přirovnání apod., v páté a šestém vtipu se ještě objevuje
dvojsmysl s narážkou a princip posunutí významu.
Tyto vtipy byly sebrány v deváté třídě.
Přijde Pepa do bordelu jen s pětikorunou a chce si užít. Tak ho bordelbába pošle
nahoru. Otevře dveře u uvidí starou ježibabu se skleněným vokem, tak se jí ptá: „Co
32

mi můžete nabídnout“ Bába si vyndá to skleněný voko a řekne: „můžu ti ho
vymrkat...“ (IX., ch)
(Vtip se opakoval ještě čtyřikrát ve stejném znění a dvakrát s jistou obměnou.)
Přijde chlap do bordelu a říká: „Mám jen dvacku a chtěl bych něco.“ Bordelbába říká:
„Jó dvacku! Tak to se jděte udělat pod most!!“ Chlap tedy odejde a za dvacet minut
je zpátky a už od dveří řve: „Chtěl bych teda zaplatit!" (IX., ch)
Přijde chlap do bordelu a říká: „Mám jen pět korun a potřebuju si užít.“ „Tak běžte na
pokoj číslo pět.“ On tam jde a tam leží strašně hnusná ženská, ale stejně to nakonec
udělá...Pak jde domů a bordelbába se ptá: „Tak jaký to bylo“ „Jo docela v poho, jen
když byl konec, tak jí vytekla nudle z nosu.“ A ona zavolá: „Hele Franto, běž tu na
pětce vylejt, už je plná!!!“ (IX., d)
Přijde Anička do pokoje, kde je nahá maminka a ptá se: „Mami, kdy budu mít mezi
nohama to co ty“ Maminka: „Až vyrosteš.“ Pak jde do pokoje, kde je nahej tatínek a
taky se ptá: „Tati, kdy budu mít mezi nohama to co ty „Až maminka odejde.“ (IX., d)
Přijde paní učitelka do třídy a na tabuli visí netopýr. Ptá se: „Co to tu visí za ptáka“
Přihlásí se Pepíček a říká: „Jestli visí za ptáka to nevim, ale je to netopýr...“ (IX., ch)
Přijde holčička do drogerie a říká: „Prosím krabičku kondomů.“ Prodavačka na to:
„Dyť seš ještě malá a teče ti mlíko po bradě!“ „To není mlíko...“ (IX., d)
Plavou dvě spermie a ta jedna říká: „Já už se tak těšim, až doplavu k tomu vajíčku a
budu ho moc oplodnit.“ A ta druhá říká: „No, moc se netěš, támhle vidim mandle...“
(IX., ch)
12. Anekdoty z lékařského prostředí
Oba vtipy byly sebrány v deváté třídě.
Je doktor a asistent a zkoumají blechu. Doktor říká bleše hop a blecha skočí. Doktor
říká asistentovi: „Napište si, blecha má šest nohou a skáče.“ Doktor ji utrhne jednu
nohu, říká hop a blecha skáče. Doktor říká: „Napište si, blecha má pět nohou a skáče.“
Takhle ji postupně utrhá všechny nožičky, až zbude poslední. Utrhne ji a řekne hop,
ale blecha neskáče. Doktor říká asistentovi: „Napište si, blecha bez nohou neslyší...“
(IX., d)
Vtip fungující na principu přesunu, tj. v tomto případě na špatné interpretaci výsledků
– blecha pochopitelně neskáče proto, že nemá nohy, nikoli proto, že by přišla o sluch. Také
bychom mohli tuto anekdotu popsat jako komunikační a jazykový vtip.
Přijde pan Novák do ordinace a říká: „Pane doktore, já mám asi nějakou pohlavní
nemoc!“ „A jak jste na to přišel pane Nováku“ „No, že když jsem se šel ráno vyčurat,
tak mi upad....“ (IX., ch)
Ve vlastní kategorizaci tento vtip spadá do kolonky primárně jazykově a komunikačně
orientovaných anekdot lehce vulgární povahy. Proto by i v rámci Freudovy typologie zřejmě
patřil mezi vtipy obscénní.
13. Nezařazené vtipy
Je A a B. A jde na sever a B na jih. Kdo tam zůstane Malé a. (I., d)
33

Jedná se o jazykový a komunikační vtip s elementy hádanky, zařaditelný také do
kategorie anekdot na pomezí textu a reality, ve Freudově typologii by myslím mohl spadat pod
mechanismus vlastního dvojsmyslu, slovní hříčky, a také přesunu.
Když je nám vtip vyprávěn, neuvědomíme si, že součástí a „hrdinou“ vtipu by mohlo
být také „malé a“, protože jej bereme pouze jako gramatickou nezbytnost, jako spojku.
Umře Žid a jde do nebe. U brány ho zastaví sv. Petr a provádí ho rájem. Najednou se
zastaví a říká: „Pssst, tady potichu.“ „A proč“, ptá se Žid. „Na druhý straně jsou
křesťani a myslej si, že jsou tu sami.“ (IX., ch)
Komunikační anekdota s náboženskou tematikou. Dělá si legraci a naráží na pocit
výlučnosti a „vyvolenosti“ křesťanů, že jedině oni mohou být spaseni a mají možnost přijít do
nebe.
Letí dvě vrány, jedna černá a druhá doprava. (IX., ch)
Typický představitel tzv. „kameňáků“. Jeho „vtip“ spočívá v tom, že se během jeho
vyprávění mění komunikační rejstřík a tematický okruh.
Očekávali bychom, že po prvním tvrzení „Jedna je černá...“, bude následovat nějaký
podobný popis, obdobná informace týkající se vrány druhé, ale namísto toho přichází jádro
anekdoty: „...a druhá doprava“. Anekdota zesměšňuje logický řád a strukturu třídění.
6.2 Klasifikace získaného materiálu na základě vlastní typologie
Tuto klasifikaci jsem vytvořila na základě společných mechanismů a prvků, které se
podle mého názoru v celém souboru dat často opakovaly a jsou mnoha vtipům společné.
Jednotlivé kategorie se vzájemně nevylučují, a proto může být každá anekdota
zařazena hned do několika z nich (níže všech dvanáct tříd charakterizuji).
Dále následují čtyři tabulky, každá je věnována jedné třídě a jsou v nich barevně
zaznamenány výsledky mého třídění.
V řádcích jsou římskými číslicemi ( I. – XII.) označeny dané kategorie mé typologie,
ve sloupcích se pak pod abecedními písmeny skrývají jednotlivé anekdoty ve stejném pořadí,
v jakém byly prezentovány v rámci úvodního výčtu na stranách deset až osmnáct.
I. Anekdoty na základě přesunu mezi textem a realitou – jedná se například o vtip:
„Děti mají ve škole říkat básničky. Pepíček vstane a říká: „Stojí ve vodě kokrhel, má vodu po
kolena.“ „Ale Pepíčku, to se nerýmuje!“ „Počkejte až přijde příliv...“ Dochází zde k posunutí
rejstříku uvažování – od teoretické, textové roviny vtipu k reálnému uvědomění si oné
stoupající vody, přílivu, pohybu, který ale přece v básni jako takové nastat nemůže.
II. Vtipy na pomezí lidského a zvířecího světa; s personifikací – jejich aktéry jsou
nejčastěji zvířata hovořící a chovající se jako lidé
III.
IV.
Komunikační a jazykové anekdoty – vtipy založené na jazykových obratech,
slovních „hrátkách“, anekdoty týkající se dorozumívání, sdělování
Vtipy založené na principu posunutí významu – jedná se o slova, slovní spojení,
fráze, jejichž obvyklý význam je na základě odlišného jiného kontextu posunut do jiné
roviny – např. Přijde Usáma bin Ládin domů a ptá se manželky: „Nehledal mě
někdo“
34

V. Anekdoty utvořené na základě vnější nebo vnitřní podobnosti hlavních postav
VI.
VII.
Vtipy založené na stereotypním uvažování o určitých skupinách lidí a jejich
příslušnících - např. etnické menšiny, národy, povolání apod.)
Vtipy vulgární - obsahující vulgarismy, mající sexuální podtext atd.)
VIII. Morbidní anekdoty - „černý humor“)
IX.
Vtipy s prvky hádanky – anekdoty spadající do této kategorie jsou na první pohled
vlastně zdánlivě obyčejnými a jednoduchými hádankami Pointa přichází, až s jejich
nezvyklým a neočekávaným řešením. Pro příklad uvedu tuto anekdotu: „Co se stane,
když dá princ pusu žábě Dostane ekzém…“
X. Politické a náboženské vtipy
XI.
XII.
„Kameňáky“
Ostatní, nezařazené anekdoty
35

I. TŘÍDA
Kategorie
Anekdota
A
B
C
D
E
F
G
H
I
J
K
L
M
N
O
P
Q
R
I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. XII.
Jak vyplývá z tabulky, nejčastěji se v této třídě vyskytly anekdoty jazykové a
komunikační. Čtyřmi případy jsou zastoupeny vtipy fungující na základě přesunu mezi
textem a realitou a anekdoty s prvky hádanky. V malé míře (v jednom nebo dvou
případech) se také objevily vtipy s personifikací, anekdoty založené na principu posunutí
významu, anekdoty utvořené na základě vnější nebo vnitřní podobnosti hlavních postav, vtipy
morbidní a „kameňáky“.
36

III. TŘÍDA
Kategorie
Anekdota
A
B
C
D
E
F
G
H
I
J
K
L
M
N
O
P
Q
R
S
T
I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. XII.
Ve třetí třídě se opět nejvíce vyskytují anekdoty jazykové a komunikační. Druhou
nejpočetnější skupinou (celkem pět případů) tvoří vtipy s prvky hádanky a anekdoty
s personifikací. Pouze jedenkrát se objevily vtipy na základě přesunu mezi textem a realitou,
anekdoty založené na principu posunutí významu, na stereotypním uvažování o určitých
skupinách lidí a jejich příslušnících, anekdoty vulgární, morbidní, a také jeden „kameňák“.
37

VI. TŘÍDA
Kategorie
Anekdota
A
B
C
D
E
F
G
H
I
J
K
L
M
N
O
P
Q
I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. XII.
V šestém ročníku tvoří také nejpočetnější skupinu jazykové a komunikační anekdoty.
Shodně v šesti případech se pak dále vyskytují anekdoty založené na stereotypním
uvažování o určitých skupinách lidí a jejich příslušnících a vtipy s prvky hádanky. Následují
vtipy založené na principu posunutí významu a anekdoty s personifikací, které se objevily
ve čtyřech, resp. pěti případech. Pro úplnost, v malé míře jsem zaznamenala také přítomnost
anekdot vulgárních, morbidních, s politickou a náboženskou tématikou a „kameňáků“.
38

IX. TŘÍDA
Kategorie
Anekdota
A
B
C
D
E
F
G
H
I
J
K
L
M
N
O
P
Q
R
S
T
U
V
W
X
Y
Z
I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. XII.
Také v deváté třídě tvoří největší skupinu anekdoty jazykové a komunikační.
V sedmi případech se dále vyskytly anekdoty založené na principu posunutí významu a vtipy
vulgární. V šesti případech se objevily anekdoty založené na stereotypním uvažování o
určitých skupinách lidí a jejich příslušnících. V malé míře, ve dvou až třech případech, jsem
dále zaznamenala anekdoty s personifikací, s prvky hádanky, vtipy morbidní, anekdoty
s politickou a náboženskou tématikou a „kameňáky“.
6.3 Klasifikace sebraného materiálu na základě Freudova třídění
mechanismů vtipu
Jak již bylo popsáno v úvodní, teoretické části mé práce, Freud přichází s teorií, že
vtip je, podobně jako sen, výsledkem práce našeho nevědomí, které přepracovává vědomé
obsahy do nových souvislostí.
Ve svém textu jsem také vycházela z jeho práce „Vtip a jeho vztah k nevědomí“, na
základě které jsem vytvořila seznam tzv. mechanismů vtipu, tedy principů, na kterých
jednotlivé anekdoty fungují. Dále jsem se pokusila výzkumný materiál do těchto kategorií
utřídit a rozpoznat, který z uvedených mechanismů by danou anekdotu přibližně utvářel.
Výsledky rozdělení jsem poté zaznamenala do tabulek (viz níže), z nichž svislé sloupce
39

označují písmeny příslušný vtip (jedná se stále o totéž označení jako v předchozích
kapitolách) a v řádcích jsou pak číslicemi označeny kategorie Freudovy typologie. Je
pochopitelné, že většina anekdot není natolik vyhraněných, aby mohla být charakterizována
pouze jedním mechanismem, a proto mnoho z nich zasahuje hned do několika podkategorií.
Podrobnější popis všech těchto funkčních mechanismů nalezneme v kap. 2.1 – Pojetí
vtipu podle S. Freuda, a proto jsem se rozhodla ho zde již znovu neuvádět.
1. zhuštění
Freudovy mechanismy vtipu:
2. několikeré užití stejného materiálu
2.1 v celku a po částech
2.2 v rozdílném pořadí
2.3 s mírnou modifikací
2.4 stejných slov plnovýznamově a bez významu
3. dvojsmysl
3.1 významu vlastního jména a věcného významu
3.2 metaforického a věcného významu
3.3 vlastní dvojsmysl – slovní hříčka
3.4 dvojznačnost
3.5 dvojsmysl s narážkou
4. technika přesunu
5. znázornění opakem, ironie
6. přehánění
7. znázornění pomocí podobnosti a příbuznosti
8. nepřímé znázornění pomocí narážky, symboliky, přirovnání apod.
9. vtipy hostilní (nepřátelské, agresivní)
10. vtipy obscénní (neslušné, nemravné, oplzlé, nechutné)
11. vtipy cynické
12. nezařazené anekdoty
40

I. TŘÍDA
Kategorie 2. 3.
Anekdota 1.
2.1 2.2 2.3 2.4 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5
↓
A
B
C
D
E
F
G
H
I
J
K
L
M
N
O
P
Q
R
4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12.
V první třídě se nejčastěji vyskytují anekdoty založené na těchto Freudových
mechanismech: na technice přesunu, znázornění opakem, na nepřímém znázornění
pomocí narážky, symboliky, přirovnání apod., a také vtipy hostilní (jedná se vždy o čtyři
až šest případů). V menším zastoupení se objevuje také princip několikerého užití stejného
materiálu s mírnou modifikací, vlastního dvojsmyslu, přehánění, znázornění pomocí
podobnosti a příbuznosti a v neposlední řadě také vtipy cynické.
41

III. TŘÍDA
Kategorie 2. 3.
Anekdota 1.
↓
2.1 2.2 2.3 2.4 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5
A
B
C
D
E
F
G
H
I kat.2*
J
K
L
M
N
O
P kat.2*
Q
R
S
T
4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12.
* znamená, že tato anekdota spadá do té které kategorie jako takové a nehodí se do
žádného pododdílu, tj. vtip „l“ a „q“ jsou zařazeny do mechanismu č. 2 - „několikerého užití
stejného materiálu“ a vtip „m“ pod kategorii č. 3 - „dvojsmysl“
Ve třetí třídě je jedním z nejčastěji se vyskytujících principů mechanismus
několikerého užití stejného materiálu v celku a po částech, technika přesunu a nepřímé
znázornění pomocí narážky, symboliky, přirovnání apod. V třech případech se objevují
vtipy obscénní. Ostatní mechanismy jsou shodně zastoupeny „pouze“ ve dvou případech a
jedná se o: několikeré užití stejného materiálu v rozdílném pořadí a s mírnou modifikací,
vlastní dvojsmysl, ironii a anekdoty s prvky cynismu.
42

VI. TŘÍDA
Kategorie 2. 3.
Anekdota 1.
4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12.
2.1 2.2 2.3 2.4 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5
↓
A
B
C
D
E
F
G
H
I
J
K
L kat.2*
M
kat.3*
N
O
P
Q kat.2*
V šestém ročníku je nejpočetnějším mechanismem nepřímé znázornění pomocí
narážky, symboliky, přirovnání apod. a dvojsmysl s narážkou (pět, resp. čtyři případy).
V jednom nebo dvou případech jsou také zastoupeny principy: několikerého užití stejného
materiálu vcelku a po částech a s mírnou modifikací, mechanismus dvojsmyslu, přesunu,
ironie, přehánění, dále vtipy hostilní, obscénní i cynické.
43

IX. TŘÍDA
Kategorie 2. 3.
Anekdota 1.
4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12.
2.1 2.2 2.3 2.4 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5
↓
A
B
C
D
E
F
G
H kat.2*
I
J
K
L
M
N
O
P
Q
R
S
T
U
V
W
X
Y
Z
* vysvětlení viz výše
V deváté třídě tvoří nejpočetnější skupinu vtipy založené na mechanismu nepřímého
znázornění pomocí narážky, symboliky, přirovnání ap., následované populárními
obscénními anekdotami. Ve čtyřech případech se dále vyskytují anekdoty pracující
s principem znázornění pomocí podobnosti a příbuznosti a s dvojsmyslem s narážkou. Jedno
až dvě zastoupení patří vtipům s několikerým užitím stejného materiálu s mírnou modifikací,
fungujících na principu slovní hříčky, na technice přesunu a anekdotám s prvky ironie a
přehánění.
7. CHARAKTERISTIKA VTIPOVÉ PRÁCE V JEDNOTLIVÝCH
TŘÍDÁCH
7.1 I. třída
44

Na základě počtu zařazení do jednotlivých kategorií tabulek vyplývá, že z hlediska
množství byly jasně nejfrekventovanější vtipy jazykové a komunikační a s charakterem
hádanky. V malém, ale významném zastoupení se zde také objevily anekdoty pracující
s personifikací, a také ty, založené na principu posunutí významu.
Co se týče Freudovy kategorizace, nejhojnějšími mechanismy vyprávěných vtipů byly
v této první třídě principy přesunu, ironie (znázornění opakem), dále také znázornění
pomocí podobnosti, narážky a několikerého užití stejného materiálu.
V tématickém zaměření na prvním místě figurují vtipy o věčně zvědavém, tázajícím se
Pepíčkovi, následované anekdotami, kde pointou je nezvyklé spojení – veverka v montérkách,
žába v mixéru apod. Tento typ vtipů je podle očekávání v první třídě zastoupen nejvíce. Pouze
jedenkrát se například objevil vtip se známkami černého humoru.
Z hlediska rozdílnosti ve vyprávění anekdot mezi chlapci a děvčaty mi přišlo, že kluci
vyprávějí vtipy s větším zaujetím, propracovaněji a ve výběru anekdot jsou nápaditější. Tento
rozpor se ale s věkem, jak si budeme moci všimnout ve vyšších třídách, postupně ztrácí.
Pokud bych měla formálně popsat jednu anekdotu, která by byla pro tuto první třídu
typická, vypadala by asi takto: její hlavní postavou by s největší pravděpodobností byl
Pepíček, byla by vytvořena přibližně ze tří až čtyř vět, byla by založena na komunikaci, na hře
s jazykem a byla by zřejmě vyprávěna chlapcem. Druhou variantou takového „typu“
charakteristického pro tento kolektiv je vtip složený pouze z otázky a odpovědi, mající spíše
strukturu hádanky. Jeho ústředními hrdiny jsou vždy věci všedního života ukázané v odlišném
kontextu a je shodně oblíben jak mezi chlapci, tak mezi děvčaty.
7.2 III. třída
Podle informací z tabulek, v nichž je zaznamenáno zařazení anekdot získaných
v tomto ročníku do jednotlivých kategorií zjišťujeme, že opět převažují jazykové a
komunikační vtipy, velké zastoupení mají také anekdoty pracující s personifikací a vtipy
s prvky hádanky. Některé z anekdot jsou také založeny na slovních záměnách, jsou delší a
obsahově náročnější na zapamatování.
Z Freudových mechanismů se pak objevuje nejvíce anekdot založených na nepřímém
znázornění pomocí narážky, přirovnání. Podle předpokladů nově také nastupují na scénu
obscénní vtipy (neslušné, nemravné), ve kterých se objevují první „sprosťárny“ – vulgární
slova, a také první narážky na sexualitu, což by potvrzovalo poznatky z odborné literatury.
Tématicky stále přetrvává obliba vtipů, kde je hlavní postavou Pepíček, kterého ve
dvou případech střídá Hurvínek se Spejblem.
Žádný výraznější rozdíl v anekdotách vyprávěných chlapci a nebo děvčaty nebyl
patrný.
Typický vtip úspěšně vyprávěný v této třídě by měl splňovat zhruba tyto požadavky:
tvoří ho pět, až deset vět, hlavním aktérem je Pepíček nebo Hurvínek zachycený v běžných
životních situacích, dochází v něm ke slovní záměně, což vytváří požadovaný vtipný moment.
Podobně jako ve třídě první by mohla být „typickou“ alternativou také anekdota otázka –
odpověď, tj. hádanka, která stále slaví úspěchy.
7.3 VI. třída
V šesté třídě mají také největší zastoupení anekdoty jazykové a komunikační,
v hojném počtu se zde vyskytují také vtipy s personifikací a stále se také drží na předních
místech anekdoty s prvky hádanky. Nástup obscénních vtipů ze třetí třídy v tomto ročníku
upadá a nahrazují jej anekdoty založené na stereotypním uvažování o určitých skupinách
lidí a jejich příslušnících (např. o etnických menšinách, národech, povoláních apod.).
45

Z Freudovy klasifikace je nejvíce zastoupen mechanismus dvojsmyslu s narážkou a
nepřímého znázornění pomocí narážky a symboliky.
V tomto šestém ročníku jsou hlavními tématy a hrdiny anekdot policisté, postavy
z veřejného a politického života, Somálci, ve velké části vtipů se objevují zvířátka a své místo
má nadále i Pepíček.
Po formální stránce nastává nový obrat oproti třídě třetí, začíná se do nich promítat
politika, a také stereotypní uvažování, především o policistech. První „vlaštovkou“ z řad
vulgárních vtipů je vtip týkající se intimního života rodičů, jehož tajemství Pepíček odhalí,
když s nimi spí v posteli. „Sprosté“ vtipy jsou v tomto ročníku spíše záležitostí chlapeckou,
důvodem může být ale také větší stydlivost dívek než to, že by žádné podobné anekdoty
neznaly.
7.4 IX. třída
Opět, i v této třídě se nejvíce vyskytují anekdoty jazykové, komunikační, ve velké míře zde
také nalézáme vtipy založené na principu posunutí významu a na stereotypním uvažování o
různých skupinách obyvatel.V deváté třídě nastává velký obrat především co se týče obsahu
anekdot. Téměř jednu čtvrtinu tvoří vtipy vulgární, mající sexuální podtext, nebo přímo
týkající se soulože. V malé míře stále přetrvává vyprávění anekdot s personifikací a s prvky
hádanky.
Také z hlediska Freudovy kategorizace je většina anekdot získaná z tohoto výzkumného
vzorku zařazena do skupiny těch obscénního a hostilního charakteru. Dalšími principy
používanými ve vtipové práci u žáků tohoto věku je znázornění pomocí narážky, dvojsmyslu
a ironie.
Jak už bylo zmíněno, populárními jsou anekdoty sexuálního charakteru, vtipy se stereotypy
týkající se blondýnek, policistů, nov se jako aktéři objevují Romové nebo Židé.
Vulgární anekdoty byly ve většině případů prezentovány spíše chlapci, děvčata se jim podle
mého soudu spíše vyhýbala.
8. ZÁVĚR
Vtipy nebo – li anekdoty jsou součástí našeho běžného života prakticky už od
dětských let. Objevují se denně v tisku nebo v televizi, především v reklamních sloganech a
spotech, kde se s pomocí humoru snaží výrobci prodat své zboží.
Slovy Freuda: „..vtip požaduje jasné kontury a srozumitelnost, potřebuje možnost
sdělní – je tím nejsociálnějším duchovním výkonem. Někdo musí vtip vyprávět, někdo musí
poslouchat a ještě někomu třetímu musí být vtip sdělen.“ (Kroutvor, 2006, str. 42-43)
Vyprávění anekdot slouží k uspokojení, je vlastně druhem lidské slasti.
„Vtip se prostě nedá vymyslet, vtip se rodí, vzniká skoro náhodou, a přesto objektivně.
Vtip je cosi jako přírodní úkaz, je ale i společenskou událostí, sociální aktivitou“ (Kroutvor,
2006, str. 43).
Ve svém výzkumu jsem se zabývala dětskými vtipy v první, třetí, šesté a deváté třídě,
tedy zhruba ve věku sedmi, devíti, dvanácti a patnácti let. Výzkum byl realizován metodou
rozhovoru na jedné z pražských základních škol a zúčastnilo se ho celkem devadesát dětí.
Sebrané anekdoty jsem se poté pokusila analyzovat a najít mezi nimi nějaké společné
body a znaky nebo si naopak všimnout jejich rozdílností v závislosti na věku a na pohlaví.
V závislosti rozřazení anekdot do jednotlivých typologií (viz výše, kap.1.1-1.3)vyšlo
najevo, že nejčastěji, napříč všemi třídami, jsou vyprávěny vtipy komunikační a jazykové.
Vysokou oblíbenost od první do deváté třídy jsem dále zjistila u anekdot s prvky hádanky a
46

u těch, které pracují s personifikací, tj. hlavní postavou jsou většinou zvířata mající lidské
vlastnosti. Výskyt těchto typu vtipů je patrný ve všech čtyřech ročnících.
Zajímavé je, že v první a poté až v deváté třídě se objevují vtipy pracující na principu
posunutí významu. Pro vyšší ročníky, tj. pro šestou a devátou třídu jsou pak typické anekdoty
založené na stereotypním uvažování, nejčastěji se jedná o policisty, blondýnky, Romy apod.
Ve třídě třetí jsou populární ještě anekdoty se slovní záměnou a ve třídě deváté potom
nastupuje boom anekdot vulgárních, nejčastěji se sexuální tématikou.
Z pohledu Freudovy kategorizace by čelní místo zaujímal mechanismus znázornění
pomocí podobnosti, narážky, který se opakuje ve vtipech v každém z uvedených ročníků.
V nižších třídách, tj. v první a třetí jsou pak časté anekdoty založené na principu přesunu,
pracující s ironií, nebo několikerém užitím stejného materiálu. Ve vyšších ročnících, tj.
v šesté a deváté třídě je nejvíce zastoupeným mechanismus dvojsmyslu, dvojsmyslu
s narážkou.
Co se týče tématických rozdílů, trvalou popularitu si udržují vtipy, kde je hlavní
postavou Pepíček nebo Hurvínek a Spejbl a také ty, ve kterých vystupují zvířata
v neobvyklých situacích (viz veverka v montérkách). S přibývajícím věkem se objevují vtipy
dělající si legraci z policistů, blondýnek, osob veřejně známých, Romů, Židů aj. V deváté
třídě je pak ústředním motivem téměř čtvrtiny anekdot sex.
V první třídě jsou děti na počátku školní docházky a v novém kolektivu se teprve
rozkoukávají. Všechny děti na mě působily velmi vyrovnaně a zdálo se, že se jim ve třídě líbí.
Mezi jejich nejoblíbenější patří vtipy s „Pepíčkem“ a poté také spíše jednoduché
slovní hádanky, které mají vtipné rozluštění („veverka v montérkách“). Anekdoty mají
vesměs jednoduchou pointu a jsou poměrně obsáhlé. Objevil se zde i jeden případ vtipu
s prvky černého humoru .
Je možné říci, že v první třídě byl nejzřetelnější rozdíl mezi anekdotami vyprávěnými
dívkami a těmi vyprávěnými chlapci, což pak už s postupem věku tak zřejmé není.
Anekdoty se velmi často opakovaly, což není nijak neobvyklé a pochopitelně k tomu
docházelo i ve třídách ostatních.
Ve třetí třídě byly děti vyprávěním vtipů přímo nadšené. Pokud bych měla popsat
jejich druhy, tak stále přetrvává obliba vtipů s „Pepíčkem“, i když je někdy postava Pepíčka
nahrazena Hurvínkem, Spejblem atd. Opakují se také vtipy pracovně nazvané „veverka
v montérkách“, ale jsou více promyšlené. Některé z vyprávěných anekdot by se daly označit
za „nechutné“ nebo „odporné“ (hnijící ruka, sušenka plná červů atd.), v čemž si děti vyloženě
„libovaly“ a byly rády, že je mohou sdělit někomu cizímu. Vtipy v tomto věku bývají také
podle mého názoru příliš obsáhlé, což dost snižuje jejich úspěch u posluchačů, především
pokud jsou jimi dospělí. V této třídě jsem zaznamenala pouze dva „sprosté“ vtipy, přičemž
jejich komický efekt spočíval pro děti většinou v tom, že si mohly v rámci jejich vyprávěni
ona sprostá slova vyslovit. V tomto výzkumném vzorku jsem nezaznamenala žádné
významnější rozdíly mezi vtipy vyprávěnými dívkami nebo chlapci. Snad je jen vhodné
poznamenat, že děvčata se mi zdála především v těch nižších ročnících stydlivější, opatrnější
a nedůvěřivější, takže nechtěla sdělovat ty „nejlepší“ vtipy nějaké cizí osobě.
V šesté třídě došlo ke značnému vývoji anekdot jak po formální, tak obsahové stránce
oproti třídě třetí. Tématem vtipů se tak stává politika a dění ve světě (objevují se vtipy o
Usáma bin Ládinovi, Somálcích atd.), dále pak se do anekdot dostávají zavedené společenské
stereotypy, kterých si menší děti tolik nevšímají, a proto jsou v oblibě vtipy především o
policistech, ke kterým se např. ve třídě deváté přidají ještě blondýny, Romové nebo Židé.
Přibližně ve čtvrtině vtipů jsou hlavními aktéry zvířátka, která mají veškeré lidské vlastnosti a
jednají stejně jako lidské bytosti. Jediný„obscénnější“ vtip, který v této třídě zazněl se týkal
soulože „Pepíčkových“ rodičů, u které byl přítomen. Pobavení posluchače je u tohoto vtipu,
jak už jsem zmínila výše pouze sekundárním efektem, primárně je podle mého názoru jeho
47

účelem sdělit svému vrstevníku – posluchači, že už přeci nejsme malí a teď už víme, že „to
dospělí dělají“...Také zde jsem neshledala žádné zásadní odlišnosti v chlapeckých a v dívčích
vtipech.
U žáků deváté třídy je hlavním tématem většiny vtipů sex, sexualita, pohlavní styk atd.
Anekdoty už mají „dospělácký“ charakter – objevují se už klasické vtipy o blondýnách,
policistech a cikánech. Čtrnácti a patnáctiletí žáci jsou už také schopni vložit do vtipu své
vypravěčské a herecké umění, což pochopitelně zvyšuje atraktivitu vtipu u posluchačů.
Můžeme se domnívat, že výzkumné vzorky by mohly být ovlivněny tím, že jsem pro děti byla
v podstatě cizím „podezřelým“ elementem, a tak mi sdělovaly jen vtipy „cenzurované“, které
ale ve skutečnosti nejsou těmi, které je nejvíce zaujaly a jsou jejich oblíbenými.
Také poměrně krátká doba, kterou jsem na rozhovor s každým dítětem měla mohla mít
vliv na sebraná data, protože děti zkrátka říkali první vtip, který je napadl, což nemusí nutně
znamenat, že je to pro ně ten nejvtipnější a jimi preferovaný.
Celkem vzato myslím, že se jedná o poměrně zajímavou sondu týkající se způsobu a
druhu žertování, oblíbené přestávkové zábavy dětí školou povinných.
9. POUŽITÁ LITERATURA
Freud, S.: Vtip a jeho vztah k nevědomí. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 2005.
Gardner, H.: Dimenze myšlení. Praha: Portál, 1999.
Encyklopedie. Vyhledáno 18. 1. 2007 na http://encyklopedie.seznam.cz/.
Kraus, J. a kolektiv autorů.: Nový akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 2005.
Kroutvor, J.: Freudův příspěvek k teorii vtipu. Dějiny a současnost, 2006, č. 6, s. 41 – 43.
Pražská skupina školní etnografie: Psychický vývoj dítěte od 1. do 5. třídy. Praha: Karolinum,
2005.
Šimíčková Čížková a kolektiv: Přehled vývojové psychologie. Olomouc: Univerzita
Palackého, 2003.
Vybíral, Z.: Psychologie komunikace. Praha: Portál, 2005.
Wolfenstein, M.: Children´s Humor A Psychological Analysis. Indiana University Press,
1954.
48