Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
ozhovor<br />
Helena<br />
Balandová<br />
aby zazpívala u různých příležitostí.<br />
Život píše scénáře, které předčí<br />
i ty smyšlené. Tak tomu bylo a je<br />
i v případě sestry Heleny Balandové,<br />
původem z Těrlicka nyní bytem<br />
v Českém Těšíně.<br />
„Ty budeš sólistkou“<br />
Helena vždy ráda zpívala. Talent<br />
nejspíš zdědila po babičce, také Heleně<br />
(Ponczové), která často prozpěvovala na<br />
poli a sousedi jejímu hlasu s potěšením<br />
naslouchali. První lekce zpěvu dostala<br />
v dívčím sboru těšínské hudební školy.<br />
Vedle techniky zpívání se učila hře na<br />
klavír, na akordeon a kytaru. Od svých<br />
14 let začala při různých příležitostech<br />
vystupovat veřejně. Poprvé v Koňakově<br />
u Niemcových na shromáždění Křesťanského<br />
sboru. Bratr E. Firla, který ji<br />
tehdy v roce 1946 doprovázel při zpěvu<br />
slovenské písně „Tam niet viac žiaľu“, jí<br />
řekl: „Ty budeš sólistkou.“ Tehdy to bylo<br />
ještě s notnou dávkou trémy, ale brzy<br />
její život pohltila sóla, duety, kvartety<br />
a práce v pěveckém sboru v Těrlicku.<br />
Ten vedla od roku 1949 do roku 1972<br />
a pak jej společně s br. Otou Zabystrzanem<br />
dirigivala až do roku 1992. V roce<br />
1968 ji bratr Kajfosz povzbudil předpovědí:<br />
„I když zestárneš, budeš mít mladý<br />
pěkný hlas,“ a ta slova se naplnila.<br />
Ještě dnes zvou 72-letou sopranistku,<br />
H.Balandová<br />
na konferenci<br />
v Ostravě 1976<br />
Kazatelé s estébáky si u nás<br />
podávali kliku<br />
Přestože životem procházela s písničkou,<br />
neměla ustláno na růžích. Jako věřící<br />
žena, která se plně stavěla za duchovní<br />
práci svého muže, který sloužil slovem<br />
v Křesťanských sborech, musela počítat<br />
s protivenstvím ze strany StB. Několikrát<br />
byla u výslechu. „V mém domě si podávali<br />
kliku kazatelé s estébáky“, ironizuje<br />
sestra Helena. „Jednou mne drželi na<br />
policii 18 hodin, bez jídla, bez možnosti<br />
zajít si bez dohledu na záchod nebo se<br />
napít. A přitom šlo jen o legální poštovní<br />
zásilku Biblí…“ – vzpomíná.<br />
Noty pašované na těle zpěvačky<br />
Komunistický režim dovoloval zpívat<br />
náboženské písně pouze na pohřbech<br />
a v cír<strong>ke</strong>vních prostorách. Nedělala<br />
rozdíl mezi vlastní církví nebo baptisty,<br />
evangelíky či katolíky – „zpívala jsem<br />
chválíc Boha, který je jen jeden… Nějakou<br />
dobu jsem hrála na varhany a vedla<br />
zpěv v katolické církvi na Kostelci, když<br />
mě o to tehdejší probošt Piechaczek<br />
požádal.“ Po nocích přepisovala noty<br />
a připravovala je do tisku pro zpěvníky<br />
Cantate, Gloria, Hosanna, Z mého srdce<br />
a další. Na čisto přepsané noty do zpěvníku<br />
„Ve stínu kříže“ od Haliny Kudzinové<br />
pašovala dokonce přes hranici na<br />
vlastním těle, to vše s modlitbou o Boží<br />
ochranu. Člověk se tím ani neproslavil<br />
ani nezbohatl. Práce se zpěvníky byla<br />
„grátis“, svůj vdovský rozpočet musela<br />
doplňovat soukromými hodinami hudby.<br />
Vzpomínky doplňuje zajímavým<br />
srovnáním: „Presley také za mlada zpíval<br />
v kostelích. Teprve později se vydal<br />
hledat slávu, bohatství a štěstí. Slávu<br />
a bohatství našel, ale štěstí se mu nalézt<br />
nedařilo. Možná proto, že skutečné štěstí<br />
lze získat v duchovní oblasti.“<br />
Náhlá a nečekaná ztráta<br />
Po dobu 25 let hrála na pohřbech,<br />
svatbách, školních akcích s houlistou<br />
Eduardem Balonem. „Byl to opravdový<br />
přítel,“ pokračuje sestra Helena ve<br />
svých vzpomínkách, „uměl podepřít<br />
i v nejtěžších momentech. Když zemřel<br />
můj muž, který mi byl vždy oporou, nedovolil<br />
mi utopit se v sebelítosti. Ztráta<br />
bolela, protože byla náhlá a neočekávaná.<br />
Museli jsme se rozloučit stejně<br />
rychle jako jsme se poznali.“<br />
Vzpomínka na Dimitrije<br />
„Můj muž totiž pocházel z Podkarpatské<br />
Rusi a válka jej zavála do Čech. Když<br />
můj bratr sloužil jako voják v Horažďovicích<br />
a nedostal „opušťák“ na svatbu<br />
našeho druhého bratra, rozhodli jsme<br />
se, že jej spolu s jeho snoubenkou, mojí<br />
kamarádkou, a otcem navštívíme. Jeden<br />
známý nám dal i adresu, kde bychom<br />
se mohli ubytovat, kdybychom nenašli<br />
místo v hotelu. Místo v hotelu jsme<br />
našli a tak jsme se starého pána, jehož<br />
adresu jsme dostali, vydali alespoň navštívit.<br />
K našemu překvapení nám však<br />
otevřel mladý muž 192 cm vysoký, který<br />
se mě, poměrně vysoké dívce, zalíbil.<br />
Tento laický kazatel Církve Bratrské<br />
a vyučený zahradník nás požádal, abychom<br />
s přítelkyní zazpívali duet během<br />
nedělní bohoslužby, protože na nás táta<br />
prozradil, že rády zpíváme… Po našem<br />
minikoncertu mu dvě starší ženy pověděly,<br />
že mě poslal sám Pán Bůh. A když<br />
jsme pak udělaly několik společných<br />
snímků, bylo zaděláno na další setkání.<br />
Dimitrij si o fotografie napsal a přál si<br />
přijet k nám na Slezsko. Jménem naší<br />
rodiny jsem jej pozvala, což přijal jako<br />
pokyn, že patříme k sobě. Před Vánocemi<br />
přijel na tři dny a už v lednu poslal<br />
mým rodičům dopis s žádostí o mou<br />
ruku. Po úvaze jsem mu odpověděla, že<br />
souhlasím, protože jsem věřila, že to tak<br />
má být. Viděli jsme se ještě o Velikonocích<br />
a Letnicích a počát<strong>ke</strong>m června<br />
jsme ohlásili termín svatby. Brali jsme<br />
se 5. července. Prožili jsme spolu 32<br />
šťastných let. Vychovali syna Lubomíra,<br />
více mi kvůli nemoci páteře nebylo<br />
dáno. Můj muž byl vzácným člově<strong>ke</strong>m.<br />
Na jeho pohřeb přišly zástupy lidí.“<br />
Nahrávky ve státním rádiu pod<br />
jiným jménem<br />
Nad množstvím fotografií a pohlednic<br />
pokračuje sestra Helena ve vyprávění:<br />
„Mé výjezdy za hranice začaly po rozhovoru<br />
s dr. Prof. Wierszulowským z Hudební<br />
Akademie ve Varšavě. V letech<br />
1963-1970 jsem v hlavním městě Polska<br />
pořizovala nahrávky pro křesťanské<br />
vysílání rádia Monte Carlo. Do budovy<br />
státního rádia jsem se dostala na polský<br />
občanský průkaz jedné známé, které<br />
jsem byla podobná. Cizí státní příslušníci<br />
tam nesměli. Nahrávali jsme v kuse<br />
mnoho hodin, často přes noc, kdy bylo<br />
20 ŽIVÉ SLOVO
Change language