Metodika revitalizace krajiny v postižených regionech Podkrušnohoří

Univerzita Jana Evangelisty Purkyně
v Ústí nad Labem
Fakulta životního prostředí
METODIKA REVITALIZACE KRAJINY
V POSTIŽENÝCH REGIONECH
PODKRUŠNOHOŘÍ
Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc.
Doc. Ing. Josef Seják, CSc.
Ing. Petr Vráblík, Ph.D.
Ústí nad Labem 2009

Název: METODIKA REVITALIZACE KRAJINY V POSTIŽENÝCH REGIONECH
PODKRUŠNOHOŘÍ
Aktivita A 422
Autorský kolektiv:
Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc.
Doc. Ing. Josef Seják, CSc.
Ing. Petr Vráblík, Ph.D.
Vědecký redaktor:
Doc. MVDr. Pavel Novák, CSc.
Recenzenti:
Prof. RNDr. Olga Kontrišová, Ph.D.
Doc. Ing. Juraj Gregor, CSc.
Ing. Jan Sixta, CSc.
Podpořeno projektem Ministerstva pro místní rozvoj ČR WD-44-07-1
„Modelové řešení revitalizace průmyslových regionů a území po těžbě uhlí
na příkladu Podkrušnohoří“.
© Fakulta životního prostředí Univerzita J.E. Purkyně 2009
ISBN: 978-80-7414-195-9

OBSAH
ÚVOD..................................................................................................................................................................... 3
1. CÍL METODIKY ............................................................................................................................................ 4
2. STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA MODELOVÉ OBLASTI.................................................................... 5
3. METODIKA REVITALIZACE KRAJINY................................................................................................ 12
3.1 ÚVOD DO PROBLEMATIKY........................................................................................................................... 12
3.2 ANALÝZA LEGISLATIVNÍCH NOREM PRO OBNOVU ÚZEMÍ PO TĚŽBĚ............................................................. 15
3.3 METODICKÉ PŘÍSTUPY PRO OBNOVU KRAJINY............................................................................................. 18
3.3.1. Terminologie obnovy krajiny a stresových faktorů působících zátěž prostředí................................... 18
3.3.2. Metodické základy revitalizace krajiny ............................................................................................... 20
3.3.3. Revitalizační cíle ................................................................................................................................. 23
3.3.4. Revitalizační metody ........................................................................................................................... 24
3.3.5. Možnosti realizace .............................................................................................................................. 29
3.4 METODICKÉ POSTUPY PRO EKOLOGICKOU OBNOVU KRAJINY – NÁVRH METODIKY ..................................... 30
3.4.1. Mezinárodní příručka pro rozvoj a řízení projektů ekologické obnovy............................................... 30
3.4.2. Možnosti a návrhy postupu revitalizací v ČR na příkladu Podkrušnohoří.......................................... 32
3.4.3. Konkretizace a metodický postup obnovy krajiny v Podkrušnohoří.................................................... 34
4. INDIKÁTORY HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI REVITALIZAČNÍCH OPATŘENÍ V KRAJINĚ . 38
4.1 VLASTNOSTI A VOLBA INDIKÁTORŮ............................................................................................................ 38
4.1.1. Indikátory založené na výskytu a uspořádání bioty............................................................................. 41
4.1.2. Indikátory založené na funkcích a procesech...................................................................................... 42
4.2 HODNOCENÍ OBNOVY ÚZEMÍ PO TĚŽBĚ ....................................................................................................... 42
4.2.1. Obnova půdy po těžbě ......................................................................................................................... 42
4.2.2. Využití bioindikátorů pro hodnocení rekultivací území po těžbě......................................................... 43
4.3 PROBLÉMY PŘI POUŽÍVÁNÍ INDIKÁTORŮ ..................................................................................................... 44
4.4 PRAKTICKÉ ZKUŠENOSTI S INDIKÁTORY NA MOSTECKU ............................................................................. 44
5. METODIKA SYSTÉMOVÉHO PENĚŽNÍHO HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI
REVITALIZAČNÍCH AKTIVIT...................................................................................................................... 46
5.1 ÚVODNÍ ČÁST.............................................................................................................................................. 46
5.2 METODA HODNOCENÍ BIOTOPŮ ................................................................................................................... 46
5.3 OBECNÝ PRINCIP HODNOCENÍ REVITALIZACÍ............................................................................................... 49
5.4 METODIKY HODNOCENÍ SLUŽEB EKOSYSTÉMŮ ........................................................................................... 52
6. DOPORUČENÍ PRO PRAXI....................................................................................................................... 55
7. SROVNÁNÍ NOVOSTI POSTUPŮ............................................................................................................. 55
8. MOŽNOSTI UPLATNĚNÍ METODIKY ................................................................................................... 55
9. SOUHRN – SUMMARY............................................................................................................................... 56
10. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ......................................................................................................... 57
11. SEZNAM PUBLIKACÍ, KTERÉ PŘEDCHÁZELY METODICE.......................................................... 58
12. PŘÍLOHY ...................................................................................................................................................... 59
12.1 PŘÍRUČKA PRO ROZVOJ A ŘÍZENÍ PROJEKTŮ EKOLOGICKÉ OBNOVY............................................................. 59
12.2 SEZNAM BIOTOPŮ ČESKÉ REPUBLIKY A JEJICH BODOVÝCH HODNOT (HB).................................................. 72

ÚVOD
Fakulta životního prostředí Univerzity J.E. Purkyně v Ústí nad Labem pracuje od r. 2007
na řešení problematiky disparit v programu WD „Výzkum pro řešení regionálních disparit“
Ministerstva pro místní rozvoj.
Kolektiv pracovníků je zapojen do projektu WD-44-07-1 „Modelové řešení revitalizace
průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří“ jehož cílem
je přispět k řešení revitalizace území pánevních okresů a tak podpořit regionální rozvoj.
V rámci řešení projektu byla zpracována Studie „Revitalizace antropogenně postižené
krajiny v Podkrušnohoří“ jejíž I. část „Přírodní a sociálně ekonomické charakteristiky
disparit průmyslové krajiny v Podkrušnohoří“ byla knižně vydána v r. 2008. Na výše
uvedenou část I. navazuje druhá knižní publikace jako výstup řešení z DC002 – II. část
„Teoretická východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti“, která
analyzovala možnosti řešení revitalizace území v Podkrušnohoří.
Předkládaná studie navazuje na výstupy z řešení v letech 2007 (DC001) a 2008 (DC002).
V roce 2009 bylo úkolem řešitelů navrhnout metodické postupy revitalizace území s možností
snížení regionálních disparit v rámci řešení aktivity A422 „Metodika revitalizace krajiny
v postižených regionech Podkrušnohoří“.
Řešitelé přistoupili k zpracování dvou na sebe navazujících částí: Metodika revitalizace
krajiny a Metodika systémového peněžního hodnocení efektivnosti revitalizačních aktivit.
Spojení obou metodik přináší nový pohled na problematiku revitalizace, spojuje
revitalizační postupy a zároveň uplatňuje dvě skupiny ekologických hodnocení, která
umožňují systémovým způsobem hodnotit ekologické a při použití standardní analýzy
nákladů a výnosů i ekonomické souvislosti revitalizačních aktivit.
Uplatnění metodických postupů může přispět k harmonickému rozvoji regionu
postiženého antropogenní činností. Může přispět k vytvoření podmínek pro odstranění nebo
zmírnění negativních regionálních disparit, s cílem využít vnitřního potenciálu jednotlivých
regionů, při respektování principů trvale udržitelného rozvoje. Věříme, že naše studie svým
integrálním přístupem představuje krok k naplňování těchto principů.
V Ústí n. L., listopad 2009
Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc.
vedoucí autorského kolektivu
3

1. CÍL METODIKY
Cílem prací je zpracování studie, zabývající se revitalizací území v Podkrušnohoří, která
bude využitelná pro praxi.
Předkládaný materiál je souborem dvou metodických postupů pro hodnocení revitalizace
území, jedná se o metodiku revitalizace krajiny a metodiku systémového peněžního
hodnocení revitalizačních aktivit.
První materiál se zabývá analýzou problematiky antropogenně postiženého území,
základními disparitami v krajině, analýzou legislativních norem zaměřených na obnovu území
po těžbě a navazuje na klasickou rekultivační činnost. Uvádí metodické přístupy pro
revitalizaci krajiny, vychází ze specifické terminologie obnovy krajiny, stresových faktorů
působících zátěž a vyúsťuje ve vlastní metodiku revitalizace s metodickými základy,
revitalizačními cíli, metodami a uvádí i možnosti realizace. V další části jsou uvedeny
mezinárodně uplatňované metodické přístupy, vydané společností Society for Ecological
Restoration International, jedná se o Příručku pro rozvoj a řízení projektů ekologické obnovy
(Guidelines for Developing and Managing Ecological Restoration Projects).
Metodika revitalizace krajiny v postižených regionech Podkrušnohoří vychází
z rekultivační praxe a postupů uplatňovaných v druhé polovině 20. století v Severočeské
hnědouhelné pánvi (dále SHP).
Druhou částí předkládaného materiálu je Metodika systémového peněžního hodnocení
efektivnosti revitalizačních aktivit (kapitola 5). Propojení obou částí materiálu přináší nový
přístup pro hodnocení revitalizací v krajině.
Metodika bude pro uživatele volně přístupná na internetových stránkách řešitele projektu
(http://fzp.ujep.cz/projekty/wd-44-07-1).
Předkládané metodiky zaměřené na revitalizaci krajiny a její hodnocení jsou částí dílčího
cíle DC003 projektu WD-44-07-1 „Modelové řešení revitalizace průmyslových regionů
a území po těžbě uhlí na příkladu Podkrušnohoří“. Výstupem DC003 je komplexní metodika
revitalizace území pro hospodářský, sociální a environmentální rozvoj v postižených
regionech, která má integrovaný přístup k revitalizacím tak, aby mohlo být dosaženo
maximálního ekologického, ekonomického i sociálního efektu z revitalizačních činností.
4

2. STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA MODELOVÉ OBLASTI
Území okresů Chomutov, Most, Teplice a Ústí nad Labem je oblastí, která je od konce
19. století ovlivňována intenzívní důlní a průmyslovou činností. Zátěž krajiny se pod vlivem
těžebních a energeticko-industriálních aktivit postupně zvyšovala. Podkrušnohorská pánevní
krajina byla vědomě obětována zájmům stoupající těžby hnědého uhlí, jehož spalování
se stalo základním energetickým zdrojem materiálově a energeticky náročné české
ekonomiky. Povrchová těžba hnědého uhlí velkolomovým způsobem dosahovala maxima
v období 80. let dvacátého století.
Devastující vliv na podkrušnohorskou krajinu i na změny sociálně-ekonomické struktury
jejího osídlení byl způsobován zejména těžbou hnědého uhlí a vysokou koncentrací
energetického a chemického průmyslu. Severočeská hnědouhelná pánev v rozsahu cca.
300 km 2 s navazujícími elektrárnami patřila na konci 80. let jako součást „Černého
trojúhelníku“ k nejvíce devastovaným oblastem ve střední Evropě.
Koncem dvacátého století dochází k výrazným změnám i v oblasti severních Čech. Jedná
se o snížení těžby, průmyslové a zemědělské činnosti. Důsledkem toho se zvyšuje podíl
opuštěných devastovaných ploch (brownfields).
I když probíhaly v krajině následné rekultivace po povrchové i hlubinné těžbě hnědého
uhlí, přesto území není zatím úplně revitalizováno. Nejsou dostatečně vytvořeny podmínky
pro zdravé fungování ekosystému, problematický je vodní režim na antropogenních plochách.
Poškozené krajiny nedokázaly dostatečně obnovit podmínky pro návrat člověka do pánevní
krajiny v Podkrušnohoří.
Jde o oblast s vysokou hustotou obyvatelstva koncentrovaného do měst. Problematika
počtu obyvatel, rozlohy území a počtu obcí v modelové oblasti je uvedena v tabulce č. 1.
Tabulka 1: Údaje o modelovém území a obyvatelstvu (stav k 31.12.2007)
Okres
Rozloha Počet Počet obyvatel Počet Počet
km 2 obyvatel na 1 km 2 obcí měst
Chomutov 935 125 743 134 44 8
Most 467 116 728 250 26 5
Teplice 469 129 202 276 34 9
Ústí nad Labem 404 120 197 298 23 3
Celkem MO 2 275 491 870 216 127 25
Ústecký kraj 5 335 823 265 154 354
MO – Modelová oblast, (Zdroj: SRÚK, 2008)
Je zde atypická struktura půdního fondu s nízkým zastoupením zemědělské půdy
a nejvyšším podílem ostatních ploch v ČR. Analýza půdního fondu v modelové oblasti
k 1.1.2009 je uvedena v tabulkách 2, 3, 4, 5.
5

Tabulka 2: Analýza půdního fondu k 1.1.2009 v ha
Okres
Zemědělská
Vodní Zastavěné Ostatní Celková
Lesní půda
půda
plochy plochy plochy výměra
Chomutov 38 955 35 201 3 106 1 146 15 124 93 632
Most 13 541 15 587 972 834 15 778 46 712
Teplice 15 852 17 405 760 1 046 11 838 46 901
Ústí nad Labem 18 287 12 823 1 020 910 7 432 40 472
Modelová oblast (MO) 86 635 81 016 5 858 3 936 50 172 227 717
% v MO 38,06 35,59 2,58 1,74 22,03 100,00
Ústecký kraj (ÚK) 276 366 160 207 10 265 9 241 77 373 533 452
% v ÚK 51,82 30,03 1,92 1,73 14,50 100,00
Česká republika (ČR) 4 244 081 2 653 033 162 500 130 933 695 965 7 886 512
% v ČR 53,82 33,64 2,06 1,66 8,82 100,00
(Zdroj: Statistická ročenka půdního fondu České republiky 2009)
Podíl orné půdy z půdy zemědělské, takzvané zornění dosahuje v modelové oblasti pouze
necelých 53 %, oproti více jak 71 % v ČR. Orná půda v území je zastoupena pouze 20 %
viz tabulka č. 3.
Tabulka 3: Orná půda v zájmovém území k 1.1.2009 v ha
Okres
Zemědělská Z toho orná
Nezemědělská Celková
Zornění (%)
půda půda
půda výměra
Chomutov 38 955 22 903 58,79 54 677 93 632
Most 13 541 9 442 69,73 33 171 46 712
Teplice 15 852 8 195 51,70 31 049 46 901
Ústí nad Labem 18 287 5 136 28,09 22 185 40 472
Modelová oblast (MO) 86 635 45 676 52,72 141 082 227 717
% v MO 38,06 20,06 61,95 100,00
Ústecký kraj (ÚK) 276 366 183 487 66,39 257 086 533 452
% v ÚK 51,82 34,40 48,19 100,00
Česká republika (ČR) 4 244 081 3 025 597 71,29 3 642 431 7 886 512
% v ČR 53,82 38,36 46,19 100,00
(Zdroj: Statistické ročenky půdního fondu České republiky)
Výrazně se v modelovém území zvyšuje podíl ostatních ploch, zejména ve srovnání
s rokem 1960.
Tabulka 4: Ostatní plochy zájmového území v ha
Okres Stav 1960 Stav 1980 Stav 1990 Stav 2008
Rozdíl Zvýšení od r.
2008/1960 1960 (%)
Chomutov 7 886 12 014 16 290 15 124 7 238 91,78
Most 12 417 13 767 15 423 15 778 3 361 27,07
Teplice 8 564 10 617 12 289 11 838 3 274 38,23
Ústí nad Labem 5 022 6 153 7 496 7 432 2 410 47,99
MO celkem 33 889 42 551 51 498 50 172 16 283 48,05
MO – Modelová oblast
(Zdroj: Statistické ročenky půdního fondu České republiky)
Nejvyšší podíl ostatních ploch v rámci ČR je hlavní příčinou atypické struktury půdního
fondu v modelovém území (okresy Chomutov, Most, Teplice, Ústí nad Labem) oproti
Ústeckému kraji a zejména oproti České republice. Tento atypický stav je důsledkem důlní
a průmyslové činnosti. Ostatní plochy např. na okrese Most jsou zastoupeny na více jak jedné
třetině území (viz tabulka č. 5).
6

Tabulka 5: Zastoupení ostatních ploch z výměry okresů v ha a %
Okres Stav 1960 v ha Stav 1960 v % Stav 2008 v ha Stav 2008 v %
Celková
výměra
Chomutov 7 886 8,4 15 124 16,15 93 632
Most 12 417 26,6 15 778 33,78 46 712
Teplice 8 564 18,3 11 838 25,24 46 901
Ústí nad Labem 5 022 12,4 7 432 18,36 40 472
MO celkem 33 889 14,9 50 172 22,03 227 717
MO – Modelová oblast
(Zdroj: Statistické ročenky půdního fondu České republiky)
Udává se, že Severočeská hnědouhelná pánev zaujímá plochu 140 000 ha (viz graf. č. 1).
V mapce je vyznačena těžební a urbanizovaná krajina.
Obrázek 1: Zastoupení ploch ovlivněných důlními aktivitami
(Zdroj: Ročenka životního prostředí Ústeckého kraje 2007 – upraveno FŽP)
Pro tuto oblast je charakteristické antropogenní zatížení v důsledku těžby. Severočeská
hnědouhelná pánev je největší a těžebně nejvýznamnější hnědouhelnou pánví v České
republice.
Dosud se zde vytěžilo více jak 3,5 mld. tun uhlí, z toho 2,6 mld. tun lomově. Technologie
lomové těžby je závislá na nutnosti přemístit z dobývacího prostoru nadložní horniny
zpravidla na vnější výsypku a později na výsypku vnitřní do vytěženého prostoru. Skrývkový
poměr 1:4 předpokládá odklizení 4 m 3 , tj. cca 8 tun nadložních zemin na 1 tunu uhlí. Zejména
se jedná o jílovité horniny, částečně o terciální písky či hlinité kvartérní horniny.
Hlavní disparity způsobené těžbou uhlí jsou uvedeny ve schématech č. 1 a 2.
7

Graf 1: Historický vývoj těžby v Podkrušnohoří za období 1860 až 2007
mil. t
70
60
50
40
30
20
10
0
1860 1870 1880 1890 1900 1910 1920 1930 1940 1950 1960 1970 1980 1990 2000 2007
(Zpracováno FŽP ze zdrojů: historie těžby, materiály SHR, MUS a SD)
Jak zasahuje těžba do krajiny
Proměny krajiny
Recentní útvary
Schéma 1: Vliv těžby na krajinu
Vznik nového reliéfu
Změna stratigrafických poměrů
Narušení hydrogeologických poměrů
Devastace pedosféry – orniční a podorniční vrstvy
Ovlivnění atmosféry, mikroklimatu a kvality ovzduší
Narušení biosféry (fytocenóz, zoocenóz a mikrobiálních cenóz)
Po těžbě zůstávají:
Zbytkové jámy
Výsypky
Charakteristika recentních útvarů:
Ekologicky extrémní
Nestabilní a neproduktivní ekosystémy
Schéma 2: Problematika výsypek
PROBLEMATIKA VÝSYPEK
VNĚJŠÍ (mimo důlní prostor)
VNITŘNÍ (uvnitř lomu)
UMÍSTĚNÍ VÝSYPEK V KRAJINĚ
STAVBA VÝSYPEK A
TECHNOLOGIE ZAKLÁDÁNÍ
Přednostní zakládání do extenzivních území
Trvalá stabilita výsypkového tělesa
Přednostní stavba koncentrovaných výsypek
Geomechanické a fyzikální vlastnosti zemin
Maximalizace využití výsypných prostorů
Tvar a únosnosti podloží a výsypky
Minimalizace plošného podílu svahových částí
Sklonitost výsypkových svahů
Maximalizace podílu plošných částí
Hydrické poměry výsypky a okolí
Sedání výsypek
Přednostní uplatňování bočních úpadních
způsobů zakládání
8

Na těžbu v SHP navazuje obnova krajiny formou rekultivací. Vývoj rekultivací v SHR je
od 50. let 20. století zpracován z údajů Ročenky životního prostředí Ústeckého kraje (2004).
Pro léta 2005 – 2008 byly analyzovány orientační údaje z materiálů jednotlivých důlních
společností (viz tabulky č. 6, 7). Podrobný popis vývoje rekultivačních přístupů a technik je
uveden na schématu č. 3.
Tabulka 6: Informativní přehled dokončených a rozpracovaných rekultivací v ha v
Severočeském hnědouhelném revíru (SHR)
Rok 1950 1960 1970 1980 1990 2000 2005 2006 2007 2008
Dokončené rekultivace 0 350 1 100 3 000 6 400 7 346 9 558 10 337 10 759 11 425
Rozpracované 20 595 2 465 4 139 2 809 5 368 5 288 5 221 5 430 8 451
V rekultivačním procesu 20 945 3 565 7 139 9 209 12 714 14 846 15 558 16 189 19 876
V rekultivačním procesu bylo zapojeno v roce 2008 celkem 19 876 ha, z toho dokončené
rekultivace jsou na 11 425 ha a rozpracované na 8 451 ha.
Tabulka 7: Přehled o struktuře rekultivací dokončených v období 1950 – 2008 v ha
v Severočeském hnědouhelném revíru (SHR)
Druh rekultivace
Ostatní
Zemědělská Lesnická Hydrická rekultivace
Důlní společnost
vč. parkové
Celkem (ha)
SDCH (okr. T a CHO) 1 463 1 838 139 420 3 860
MUS (Czech Coal) 1 522 3 044 154 1 647 6 367
PKÚ (okr. MO a ÚL) 519 788 27 405 1 739
SHR celkem ha 3 401 5 320 306 2 398 11 425
% 29,8 46,6 2,6 21,0 100
Vysvětl.: SDCH – Severočeské doly Chomutov, MUS – Mostecká uhelná společnost (dnes Czech Coal),
PKÚ – Palivový kombinát Ústí nad Labem
Největší podíl dokončených rekultivací za období 1950-2008 představuje lesnická
rekultivace 5 320 ha (46,6 %). Další v pořadí jsou zemědělské rekultivace, které byly
dokončeny na 3 401 ha (29,8 %). Nejmenší podíl zatím představují hydrické rekultivace
(306 ha – 2,6 %), které se budou postupně rozšiřovat především zaplavováním zbytkových
jam povrchových lomů. Významný rozvoj v posledních letech představuje forma ostatních
rekultivací (21 %).
Vývoj rekultivací shrnuje Štýs (1981, 2001) do následujících etap (viz schéma č. 3)
50. léta
60. léta
70. léta
Schéma 3: Vývoj rekultivací v Severočeském hnědouhelném revíru
Charakterizována extenzivní koncepcí ozeleňování, jednoduchých zemědělských rekultivací (bez
použití ornice, hlavně na poddolovaných pozemcích) a zalesňováním s minimální úpravou
stanoviště a s dominantním uplatňováním nenáročných průkopnických dřevin (např. rychle rostoucí
topoly).
Prosadila se koncepce důkladnější úpravy pozemků s využíváním „zachráněné“ ornice, s cílem
tvorby půdy. V rámci lesnické rekultivace se již začal prosazovat širší sortiment přípravných,
melioračních a cílových dřevin.
Zlepšené tvarování výsypek. Snaha o úpravu ekotopu, který vznikal nejen úpravou nové půdy, ale i
morfologie a vodního režimu. Provedena podrobná klasifikace výsypkových substrátů a nadložních
skrývkových zemin. Prosazena koncepce důsledněji prováděných zemědělských rekultivací.
V zemědělské rekultivaci se stále více uplatňovalo používání úrodných a potenciálně úrodných
zemin na úkor přímé kultivace výsypkových a odvalových substrátů. Důraz na likvidaci starých
hlubinných devastací a ojedinělých výsypek malolomů. Vysazování melioračních dřevin (bříza,
topol, olše). Větší množství terénních úprav, prodlužování cyklů biologické rekultivace
(u zemědělských rekultivací na 8 let, u lesnických 10-15 let).
9

80. léta
90. léta
Konec
20. stol.
Začátek
21. stol.
Ve znamení přednostního uplatňování zemědělských rekultivací. Technologicky byla již přechodem
k cílené tvorbě zemědělských, lesních a vodních ekosystémů. Dochází k intenzifikaci a částečnému
zkracování biologické fáze na 5 let.
Charakteristická výraznou ekologizací celého rekultivačního cyklu, projevující se výraznou
preferencí lesnických rekultivací před zemědělskými a snahou o tvorbu funkčních ekosystémů.
Zásady tržní ekonomiky ovlivňují nejenom těžbu, ale i rekultivační činnost. Zvýšil se počet
subjektů, které nabízejí projekční práce, ale i vlastní rekultivační činnost. Omezení potravinářské
produkce i nové vlastnické vztahy k půdě dávají pro komplexní řešení územních celků novou
dimenzi, kde jsou preferovány environmentální funkce což umožňuje, vznik ekologicky hodnotných
území.
Pro obnovu území je charakteristická preference koncepce krajinně ekologické obnovy
velkoplošných území. Cílem rekultivačních činností je dosažení žádoucí úrovně biodiverzity
velkých územních celků navazujících na přírodní prostředí v území, která nebyla hornickou činností
postižena.
Nastává další trend v souvislosti s finanční podporou státu a EU (Směrnice k řešení ekologických
zátěží v rámci odstraňování starých ekologických škod vzniklých před privatizací hnědouhelných
těžebních společností v Ústeckém a Karlovarském kraji, Regionální operační program soudržnosti
NUTS II Severozápad), je snaha o návrat člověka do krajiny a je připravována resocializace území.
I když dokončování rekultivací postupovalo v posledních desetiletích tempem jednoho
až několika tisíc hektarů za desetiletí, v účinnosti fungování ekosystémů se to projevilo jen
velmi omezeně, a to zejména v důsledku narušeného vodního režimu rekultivované krajiny.
Těžba uhlí, následná obnova území a rekultivace jsou spojeny s výraznou změnou krajiny.
Jedná se o odlesnění, likvidaci agroekosystémů i ostatní zeleně, likvidaci toků, jejich
překládání a v důsledku výše uvedených aktivit dochází výraznému odvodnění území.
Výrazně bylo zasaženo do sídelních útvarů a dopravní infrastruktury.
Antropogenně zatížený region sebou přinesl i celou řadu nerovnovážných vztahů
mezi ekonomickým, environmentálním a sociálním pilířem udržitelnosti hospodářského růstu.
V Podkrušnohoří se vyskytovala a ještě vyskytuje celá řada disparit, které omezují vnitřní
potenciál regionu a neumožňují jeho vývoj v souladu s udržitelným rozvojem. Negativní
realitou bylo, že intenzivní důlní a průmyslová činnost způsobila devastaci životního
a přírodního prostředí, a s tím byla spojena celá řada environmentálních problémů (zhoršený
zdravotní stav obyvatel, vyšší mortalita, migrace obyvatel, dopad emisí na lesní ekosystémy,
snížení zemědělské produkce vlivem emisí a relativně vysoká likvidaci sídel). V průběhu
transformačního procesu od 90. let minulého století v ČR došlo z hlediska ekonomických
opatření ke změnám úrovně charakterizované hospodářskými a sociálními ukazateli
a ke vzniku výrazných regionálních disparit projevující se rozdíly v zaměstnanosti, HDP,
v podílu investic apod.
Regionální disparity (nerovnost, rozdílnost, nepoměr různých jevů) je možné hledat v celé
řadě příčin. Problém jejich vzniku je pro vývoj společnosti zásadní otázkou. S problematikou
disparit se nejčastěji v ČR setkáváme v regionech, které jsou spojeny s těžbou a produkcí
energie – Podkrušnohoří a Ostravsko.
V případě modelového území, Chomutova až Ústí nad Labem, se jedná o oblast, která
byla řazena mezi vyspělé průmyslové regiony do začátku 90. let 20. století. Zajišťovala
přes 76 % veškeré těžby uhlí a produkovala více než 35 % elektrické energie v ČR.
V důsledku útlumu těžby a omezení průmyslových výrob, likvidaci podniků, výrazného
snížení zemědělské produkce, a tím spojeného poklesu pracovních míst v zemědělství, došlo
k určité stagnaci, spojené s výrazným nárůstem nezaměstnanosti. V důsledku těžby uhlí
velkolomovým způsobem a průmyslových aktivit je zde výrazné poškození životního
prostředí, krajiny i sídel, což vyžaduje státní i regionální podporu.
Podle hodnocení regionů dle publikace „Úvod do regionálních věd a veřejné zprávy“
(kolektiv autorů) je Ústecký kraj – vymezený okresy modelového území Chomutov, Most,
Teplice, Ústí nad Labem a ostatním územím okresy Děčín, Louny a Litoměřice, zařazen jako
10

egion upadající (společně s Moravskoslezským a Olomouckým krajem). Zdůvodněním jsou
zásadní problémy v socioekonomickém rozvoji. V případě Ústeckého kraje se jedná
o problémy spojené s útlumem dříve dominantních odvětví a v důsledku toho vzniklých
problémů jako jsou např. vysoká míra nezaměstnanosti, existence sociálně patologických jevů
či odchod mladé kvalifikované pracovní síly. Je obecně charakterizován jako dříve vyspělá
oblast, ale v důsledku změny struktury poptávky došlo ke stagnaci či úpadku tradičních
průmyslových odvětví (těžba uhlí, energetika, hutnictví, textilní výroby, těžké strojírenství)
profilujících ekonomickou strukturu regionů. Vyznačují se rostoucí mírou nezaměstnanosti,
klesající ekonomickou úrovní ve srovnání s ostatními regiony, nízkou mírou ekonomické
aktivity zejména v případě žen, vysokou mírou migrace a neadekvátní infrastrukturou.
Cílem regionální politiky je podpora rozvoje problémových regionů, kam Podkrušnohoří
patří. Je snaha o eliminaci rozdílu na hospodářské úrovni a usměrňování jejich dalšího rozvoje
ve vazbě na hospodářskou politiku státu. Kromě ekonomické oblasti je třeba brát v úvahu
i oblast sociální, ale zejména problémy ekologické (trvale udržitelný rozvoj)
a environmentální (zátěž prostředí).
11

3. METODIKA REVITALIZACE KRAJINY
3.1 Úvod do problematiky
Cílem metodiky je poskytnout určitý návod na možnosti zpracování revitalizačních
postupů za účelem obnovy životního prostředí v souladu se Strategií udržitelného rozvoje
(dále SUR) pro regiony a obce. Metodika by měla do určité míry vyjadřovat společenský
a politický konsensus v souladu s tématy, prioritami a cíli.
Obecně by měla vycházet z jednotlivých pilířů udržitelného rozvoje a tvořit návrhy
od obcí směrem na region a „stát“. Podkladem by měly být i dříve schválené cíle a opatření
pro rozvojovou oblast.
Metodika je situována do oblasti Podkrušnohoří. Jedná se o oblast, která je více jak 100
let ovlivněna intenzivní důlní a průmyslovou činností. Zátěž krajiny se pod vlivem uvedených
těžebních a energeticko-industriálních aktivit postupně zvyšovala.
Podkrušnohorská pánevní oblast byla obětována zájmům stoupající těžby hnědého uhlí,
jejímž výsledkem byla devastovaná krajina, ale i negativní vliv na zdraví obyvatel.
V důsledku transformace české ekonomiky po roce 1990 dochází k výrazným změnám
i oblasti severních Čech. Dochází k útlumu těžby, průmyslové činnosti, v zemědělství
se snížila intenzita hospodaření, využití půd a v důsledku snižování stavu hospodářských
zvířat se výrazně snížil rozměr živočišné výroby. Z důvodu nižší průmyslové i zemědělské
činnosti se zvyšuje podíl opuštěných devastovaných ploch (brownfields), nevyužívaných
agrárních ploch. V oblasti je zároveň nejvyšší nezaměstnanost v rámci ČR.
Probíhala obnova po těžebních a průmyslových činnostech, krajina byla sanována
a rekultivována, ale dosud nejsou plně obnoveny podmínky pro normální fungování
ekosystémů. Z těchto důvodů je nutno zabezpečit revitalizaci území a vytvářet podmínky pro
návrat člověka do obnovované krajiny, což přispěje k celkové resocializaci území.
Příspěvkem Fakulty životního prostředí UJEP v Ústí nad Labem na řešení
problematiky silně antropogenně postižené oblasti byly zahájeny práce na projektu výzkumu
regionálních disparit. Účelem projektu je přispět k nápravě devastované oblasti severních
Čech, podílet se na návrzích metodických postupů pro řešení účinné revitalizace území
pánevních okresů a k návratu člověka do obnovené krajiny. Získanými poznatky lze tak
přispět k řešení regionální politiky a ke snížení environmentálních i sociálně-ekonomických
disparit.
Antropogenní činnost v krajině historicky byla spojena s výraznou změnou krajiny
(viz schéma č. 4.).
12

Intenzita zásahu člověka v krajině
Kulturní krajina
Narušená kulturní krajina
Degradace prostředí
Devastace
Ekologická katastrofa
Schéma 4: Zásahy člověka do krajiny
Vztah mezi složkami přírodními a antropogenními se blíží
harmonickému stavu
Autoregulační schopnost je zachována
Stabilita přírodních složek je narušena člověkem
Existence částečné autoregulace
Dlouhodobé a intenzivní působení stresového faktoru
Vyšší míra narušení stability přírodních složek
Částečná autoregulační schopnost
Přechodný či trvalý charakter
Při ústupu zátěže může dojít k regeneraci – návratu k autoregulaci
a obnově ekologické rovnováhy krajiny
Znehodnocování a ničení přírodního prostředí a jeho složek
Likvidace části půdy i rostlinstva
Struktura zcela přeměněna
Přírodní složky zničeny
Vyloučena autoregulace, neexistuje homeostáze
Obnova možná vkladem energie (biotechnická opatření)
Nejsou naplňovány elementární potřeby živého systému
Podmínky biologické reprodukce systému zanikají
Se zásahy člověka do krajiny je spojeno historicky odlesnění, likvidace agroekosystémů
a ostatní vegetace.
V důlní krajině dochází k likvidaci toků, k jejich překládání a v důsledku toho
i k výraznému odvodnění území.
Pokud dopadne na odvodněné plochy sluneční energie, přemění se v teplo, zrychlí
se transport látek do atmosféry, zvětší se rozdíly teplot mezi dnem a nocí, zvětší se rozdíly
teplot mezi antropogenně postiženými plochami a Krušnými horami. To může mít
za následek i zrychlené proudění vzduchu i přívalové srážky, ubývají malé a časté srážky,
přibývají přívalové srážky, když jsou méně časté. Pokud jsou odvodněny velké plochy, což je
problém SHP, dochází k velkým teplotním rozdílům mezi místy. Vytváří se velké teplotní
rozdíly, jejichž důsledkem se krajina mění ze živého dynamického systému na systém neživý
fyzikální, bez schopnosti autoregulace a možnosti zlepšení. Na odvodněné ploše se většina
slunečního záření přeměňuje v teplo a sluneční energie se uvolňuje jako teplo vedením
a zářením.
Na níže uvedeném obrázku č. 2 vidíme, že funkční ekosystémy jižních svahů Krušných
hor zchlazují za slunného letního dne na průměrné teploty do 20 °C, na rozdíl
od antropogenizovaných území (viz území povrchových těžeb a výsypek).
13

Obrázek 2: Hodnocení krajinných funkcí pomocí multispektrálních družicových dat Landsat,
PřF UK Praha. Snímek z 10.8.2004 (kinetické teploty ve °C).
[ °C ]
(Zdroj: Hesslerová, 2008 – cit. Seják, 2008)
Krajina, která disipuje sluneční energii prostřednictvím evapotranspirace, vykazuje malé
rozdíly teplot mezi dnem a nocí. Krajina, která postrádá vodu a vegetaci, vykazuje velkou
denní amplitudu teplot. Z uvedeného vyplývá, že toky vody a energie jsou spolu propojeny,
rovněž tak i toky látek v krajině.
Z důvodu snižování organických látek v půdě dochází k okyselení půd, které může
uvolňovat obsah těžkých kovů. Okyselení půdy snižuje její úrodnost.
Naproti tomu přirozené a funkční ekosystémy se vyznačují uzavřenými koloběhy látek
a nízkými ztrátami živin.
To je důvodem řešení problematiky energetické účinnosti při využívání krajiny.
Následující obrázek č. 3 ukazuje satelitní snímky vývoje krajinného pokryvu severních
Čech a jižního Saska a jeho relativních teplot. Snímky potvrzují výše zmíněný fakt, že i když
mezi léty 1986 a 2004 se velkoplošné holé povrchy v pánevních podkrušnohorských okresech
vlivem rekultivací zmenšily, zůstává disipační schopnost rekultivované krajiny v důsledku
nekvalitní vegetace a nedostatku vody nadále relativně nízká a jen velmi pomalu se mění
od nejteplejších k teplým a středně teplým povrchům (nejchladnějšími jsou za přímého
slunečního svitu povrchy s nejkvalitnější vegetací s dostatkem vody).
14

Obrázek 3: Vývoj krajinného pokryvu severních Čech a jižního Saska a jeho radiačních teplot
Krajinný pokryv 1986 Krajinný pokryv 1995 Krajinný pokryv 2004
Relativní teplota krajinného pokryvu
1986 1995 2004
(Zdroj: Hesslerová, 2008 – cit. Seják, 2008)
3.2 Analýza legislativních norem pro obnovu území po těžbě
Na problematiku rekultivací se vztahují zejména dvě zásadní legislativní normy. Jedná se
o zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu a zákon č. 44/1988 Sb.,
o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon).
Podle zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu ve znění
pozdějších předpisů je stanoveno, že při zpracování návrhů na stanovení dobývacích prostorů
jsou právnické a fyzické osoby povinny řídit se zásadami ochrany zemědělského půdního
fondu (dále ZPF). Konkrétně jde o co nejmenší narušení organizace ZPF, hydrologických
a odtokových poměrů v území a sítě zemědělských komunikací. Dále mají povinnost
navrhnout a zdůvodnit takové řešení, které je z hlediska ochrany ZPF nejvýhodnější. Musí
přitom vyhodnotit předpokládané výsledky navrhovaného řešení na ZPF s přihlédnutím
k možnostem rekultivace, a to zpravidla ve srovnání s jiným možným řešením.
Při stavební, těžební i jiné průmyslové činnosti a průzkumech patří realizace takových
opatření, aby bylo zabráněno škodám na ZPF, a právnické a fyzické osoby jsou povinny
zajišťovat následující opatření:
- skrývat odděleně svrchní kulturní vrstvu půdy, popřípadě i hlouběji uložené zúrodnění
schopné zeminy na celé dotčené ploše a postarat se o jejich hospodárné využití nebo
řádné uskladnění pro účely rekultivace anebo zajistit na vlastní náklad jejich odvoz
a rozprostření na plochy určené orgánem ochrany zemědělského půdního fondu,
pokud v odůvodněných případech tento orgán neudělí výjimku z povinnosti provést
skrývku uvedených zemin,
- provádět vhodné povrchové úpravy dotčených ploch, aby tvarem, uložením zeminy
a vodními poměry byly připraveny k rekultivaci, pokud provedení rekultivace přichází
v úvahu,
15

- provádět podle schválených plánů rekultivaci dotčených ploch, aby byly způsobilé
k plnění dalších funkcí v krajině,
- učinit opatření k zabránění úniku pevných, kapalných a plynných látek poškozujících
zemědělský půdní fond a jeho vegetační kryt.
Má-li být půda po ukončení účelu odnětí vrácena do zemědělského půdního fondu
nebo rekultivována zalesněním (osázením dřevinami nebo keři) či zřízením vodní plochy, je
povinnost zpracovat plán rekultivace.
Další normou, která navazuje na výše uvedený zákon (č. 334/1992 Sb.), je vyhláška
Ministerstva životního prostředí č. 13/1994 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti
ochrany ZPF. Problematiku rekultivací řeší zejména § 5, který se zabývá postupy k zajištění
ochrany zemědělského půdního fondu při zpracování a projednávání návrhů na stanovení
dobývacích prostorů.
Při zpracování návrhu na stanovení dobývacího prostoru na ZPF je právnická
nebo fyzická osoba oprávněná k dobývání (těžbě) nerostů, v jejímž zájmu byl vydán souhlas
ke stanovení dobývacího prostoru podle zvláštních předpisů povinna zajistit:
- vyhodnocení předpokládaných důsledků navrhovaného řešení na zemědělský půdní
fond a dále přihlíží k povaze ložiska nerostů a způsobu jeho budoucího dobývání,
- podrobnosti o obsahu vyhodnocení.
Při zpracování plánu otvírky, přípravy a dobývání je třeba vyhodnotit důsledky
navrhovaného dobývání (těžby) nerostů na ZPF.
Oprávnění k těžbě je vystaveno místně příslušným báňským úřadem na základě
rozhodnutí vydaného podle zvláštních předpisů.
Po skončení účelu nezemědělského využití odňaté půdy je stanovena povinnost provést
rekultivaci podle schváleného plánu:
- budou odstraněny všechny dočasné stavby, zařízení a jiné hmotné zbytky po ukončené
nezemědělské činnosti, které by bránily provedení rekultivace,
- budou zahájeny a plynule prováděny jednotlivé činnosti a opatření technické
a biologické části rekultivace,
- po celou dobu provádění rekultivace bude veden protokol (provozní deník), v němž
bude zaznamenán průběh rekultivačních prácí, jejich postupy, termíny v plánu
rekultivace a další podrobnosti pro posouzení jakosti, rozsahu a úplnosti prováděné
rekultivace,
- po ukončení poslední etapy biologické rekultivace bude oznámeno orgánu ochrany
zemědělského půdního fondu, že rekultivace byla ukončena, aby mohlo být provedeno
převzetí rekultivovaných pozemků vlastníky nebo nájemci.
- aby mohla být ukončená rekultivace převedena podle jejího způsobu do odpovídající
kultury (ZPF, lesa, ostatní plochy apod.)
Vyhodnocení důsledků navrhovaného dobývání (těžby) nerostů na zemědělský půdní fond
obsahuje textovou (celkové zhodnocení důsledků těžby na ZPF, charakter devastace, opatření
k zahlazení devastačních projevů a časový harmonogram), tabulkovou a grafickou část
(katastrální mapy).
16

Plán rekultivací obsahuje:
Technickou část s údaji o množství skrývaných zemin, jejich využití, cíli a způsoby terénních
úprav pozemků, výsypek a odvalů včetně přípravy pozemků pro biologickou rekultivaci,
úpravě vodního režimu, melioračních opatření a způsobu vybudování příjezdových
a provozních komunikací,
Biologickou část, ve které je třeba uvést meliorační osevní postup, intenzitu hnojení a cíl
rekultivace,
Časový postup technické a biologické rekultivace,
Rozpočet nákladů na provedení rekultivace,
Mapové podklady s vyznačením údajů vymezených v bodech 1, 2 a 3, profily terénu
před a po rekultivaci včetně napojení rekultivovaného území na okolní terén.
Povinnost rekultivací ukládá i zákon o ochraně a využití nerostného bohatství (č. 44/1988
Sb.), kde jsou uvedeny povinnosti organizacím, jimž vzniklo oprávnění k dobývání
výhradních ložisek. Organizace, je povinna vypracovat plány otvírky, přípravy a dobývání
těchto ložisek.
Součástí plánů otvírky, přípravy a dobývání je vyčíslení předpokládaných nákladů
na vypořádání důlních škod vzniklých v souvislosti s plánovanou činností a na sanaci
a rekultivaci dotčených pozemků včetně návrhu na výši a způsob vytvoření potřebné finanční
rezervy, které je organizace povinna vytvářet.
Finanční rezerva se vytváří: =
Σ nákladů na zahlazení
tuny vytěženého uhlí
Na každou těžební lokalitu se vypočítává samostatně. Výše rezervy vytvářené na vrub
nákladů musí odpovídat potřebám sanace pozemků dotčených dobýváním. Tyto rezervy jsou
nákladem na dosažení, zajištění a udržení příjmů.
Podrobnosti o plánech otvírky, přípravy a dobývání výhradních ložisek a o plánech
zajištění a likvidace hlavních důlních děl a lomů stanoví Český báňský úřad obecně závazným
právním předpisem.
Další legislativní normou, kterou lze uplatnit při obnově území je zákon o územním
plánování a stavebním řádu č. 183/2006 Sb., Vychází ze základního cíle územního plánování,
jímž je vytvářet předpoklady pro výstavbu a udržitelný rozvoj území spočívající
ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro
soudržnost společenství obyvatel území (§ 18). Dalšími normami jsou např. zákon o vodách
254/2001 Sb., ve vazbě na odkaliště a zákon o odpadech č. 185/2001 Sb., stanovující
povinnost vytvářet finanční rezervu pro rekultivaci skládky.
Česká vláda ve snaze řešit problematiku ekologických škod přijala dne 16. ledna 2002
usnesení č. 50, v němž odsouhlasila postupné vyčlenění částky 15 mld. Kč z privatizačních
výnosů jako účast státu na nákladech revitalizace krajiny narušené těžební činností státních
hnědouhelných podniků ve vymezeném území Ústeckého kraje.
V posledním období je státními orgány finančně podporována obnova území v severních
Čechách (např. zákon č. 178/2005 Sb. – ekologické závazky: náprava škod způsobených
těžbou nerostů a na revitalizaci území). Je podporována revitalizace a resocializace
rekultivovaného území s cílem zajištění dlouhodobého zhodnocení rekultivovaného území.
Jde o zapojování rekultivovaného území do revitalizace a resocializace, regionálního rozvoje,
zainvestování infrastruktur, zajištění nových forem využití krajiny, zpřístupnění ploch pro
veřejné zájmy a rozšíření možnosti komerčního využití území. Hlavním cílem však je návrat
života do krajiny, funkční ekosystémy, vytváření podmínek pro život člověka v obnovené
krajině včetně možností jejího využití pro bydlení, obživu a volný čas.
17

3.3 Metodické přístupy pro obnovu krajiny
3.3.1. Terminologie obnovy krajiny a stresových faktorů působících zátěž prostředí
Pojem revitalizace (revitalization, reviving, revivification) se zařadil v posledním období
mezi často frekventované termíny. Kromě vazby na biologii (návrat k životu) je v druhé
polovině 20. století pojem revitalizace vztahován ke krajině.
V současnosti se v české odborné literatuře používá v širším a užším slova smyslu.
V širším slova smyslu tento termín označuje všechny aktivity, včetně sociálně ekonomických,
související se zlepšováním kvality životního prostředí v člověkem negativně ovlivněných
území, jedná se o český termín adekvátní k anglickému termínu restoration.
Tento termín se používá v dále uvedených souvislostech:
Revitalizací rozumíme například funkční zapojení do krajiny, respektive takovou
konečnou úpravu devastovaného území, která zajistí vytvoření estetického krajinného
fenoménu, obnovení přirozených funkcí ekosystému a zároveň umožní plné využití území
v souladu s územním plánem (Lysenko, 1996).
Dále pod pojmem revitalizace rozumíme návrat krajiny s narušeným horninovým
prostředím do stavu před lidským zásahem. I když nemůže jít o skutečný návrat
do původního stavu, ale o jakýsi kompromis, o úpravu, která bude respektovat jak přírodu, tak
lidské osídlení a činnost lidí (Kukal, Reichman, 2000).
S poněkud užším pojetím se setkáváme v definicích Lisického (1993) a Klindy (2000),
kteří uvádějí revitalizaci jako oživení prostředí, obnovu podmínek pro druhovou
různorodost. Cudlín (2001) rozumí pod pojmem revitalizace krajiny zvyšování její
ekologické stability.
S termínem revitalizace se v ČR setkáváme i běžně v praxi. Je součástí krajinotvorných
programů MŽP, Programu péče o krajinu v souvislostech s obnovou života v krajině,
případně vybraných segmentů krajiny (Program revitalizace říčních systémů).
V současnosti je význam biologický a environmentální často rozšiřován o ekonomickou
dimenzi a je spojován s komplexní sociálně-ekonomickou obnovou regionu (zdevastované
krajiny, sídelních útvarů, vytváření pracovních míst a prosperity), zejména na Ostravsku
a v severních Čechách – v Severočeské hnědouhelné pánvi (SHP).
V anglosaské literatuře, ale i v našich zemích, se můžeme setkat s celou řadou pojmů,
respektive terminologických překryvů, které se „oživení prostředí a obnovy podmínek
na druhovou různorodost“ týkají, obdobnými termíny jsou:
Obnova krajiny (recovery, restoration, regeneration, rehabilitation, revival, rebirth,
reestablishment, renovation, reconditioning).
Rekultivace krajiny (reclamation, recultivation):
- lidská činnost zaměřená na obnovu přirozených vlastností a hodnot člověkem narušené
krajiny (Encyklopedie Země, 1983),
- opětovná kultivace znehodnocených pozemků (např. po těžbě nerostných surovin)
za účelem jejich navrácení do zemědělské výroby nebo pro zalesnění (Klinda, 2001),
Meliorace krajiny (melioration):
- obnova žádoucích vlastností degradované krajiny (Štýs, 1981),
- soubor opatření různého druhu zaměřený na úpravu přírodního prostředí s cílem jeho
lepšího využití (Klinda, 2001),
Rehabilitace krajiny (rehabilitation, restitution):
- návrat k ekologické stabilitě a estetickým kvalitám (Petříček, 2002),
- uvedení něčeho do původního stavu – např. krajiny (Akademický slovník, 2000),
18

Optimalizace krajiny:
- hledání společensky optimálního stupně destabilizace ve srovnání s přírodním stavem,
tento stav stačí pro uspokojování všech našich potřeb, aniž by došlo k narušení
regulačních a regeneračních procesů v krajině (Cudlín a kol., 2001),
- vyhledávání nejlepší možné varianty, řízeného děje, rozhodnutí a postupu (Akademický
slovník, 2000),
Rekonstrukce (reconstruction):
- rekonstrukce přírodních geobiocenóz,
- navrácení původních vlastností, obnovení do původní podoby (Klimeš, 1981),
Remediace (remediation):
- cílem je obnova přirozených vlastností půdy znečištěné průmyslovou činností
(Němeček, 1999),
Regenerace (regeneration, recovery, resuscitation):
- rozumí se schopnost organismu obnovovat buňky, orgány nebo celé části těla, případně i
krajinný segment,
- všeobecně jde o uvedení do původního stavu, např. krajiny (Klinda, 2001),
Sanace (Sanierung):
- ozdravění, náprava špatného stavu, V souvislosti s báňskou činností se pak termín
používá spíše pro úpravu stability svahů či překrytí uhelné sloje nebo dna lomu.
Schéma 5: Terminologické vazby k pojmu revitalizace krajiny
Rekultivace
Rekonstrukce
Obnova
Optimalizace
Revitalizace
krajiny
Meliorace
Rehabilitace
Remediace
Regenerace
S obnovou krajiny a revitalizací je vždy spojena zátěž prostředí. Zátěž prostředí je úzce
spjata s problematikou stresové ekologie (stress ecology) a stresu.
Stres
- je stav biologického systému projevující se souborem všech nespecifikovaných změn,
vyvolaných určitým stresovým faktorem,
- je důsledek zatížení organismu environmentálními vlivy.
Stresory
- jsou faktory prostředí, které negativně působí na přirozený vývoj organismu, na jeho
stav a rozmnožování. Může se jimi stát jakákoliv látka (nebo její nedostatek), energie,
organismus nebo lidská činnost, jakmile svou velikostí nebo trváním svého působení
19

překročí kapacitu systému udržovat jej v dynamické rovnováze a vyžaduje vnější zásah.
(Klinda, 2000)
Zátěž prostředí působí stresové faktory jak přírodní (exogenní a endogenní), tak
antropogenní. Přehled stresových faktorů působících zátěž prostředí (viz schéma č. 6).
Schéma 6: Zátěž prostředí
Faktory působící zátěž prostředí
Podnebí a povětrnostní
podmínky
Půdní faktory
Abiotické
Přírodní
Biota
Biotické
Antropogenní
Průmyslové
škodliviny
Agrotechnické
zásahy
Rekreační zásahy
Cílené zásahy
Hlavním problémem v Podkrušnohoří je problematika zátěže prostředí způsobená
antropogenní činností. K narušení původních vlastností dochází zejména: těžbou nerostných
surovin, rozvojem průmyslu a rozvojem urbánního prostoru. K odstranění výše uvedených
deteriozačních vlivů by měl následovat soubor opatření, který by přispěl k obnově
produkčnosti a funkčnosti krajiny, tj. rekultivaci a následně i revitalizaci a resocializaci
krajiny.
Ekologická obnova je proces, jak napomáhat oživení ekosystému, který byl znehodnocen,
poškozen nebo zničen. Jde o aktivitu, která zahajuje nebo urychluje oživení ekosystému
a respektuje jeho zdraví (funkční procesy), integritu (složení druhů a struktura komunity)
a udržitelnost (odolnost vůči poruchám a pružnost). Obnova zajišťuje biotickou podporu
z fyzikálního prostředí, vhodné toky, výměny organismů a látek s okolní krajinou
a znovuzřízení kulturních interakcí, na nichž závisí integrita některých ekosystémů.
Obnova se pokouší vrátit ekosystém do jeho původní historické trajektorie, tj. do stavu,
který připomíná původní stav nebo stav, o němž se lze domnívat, že by se přirozeně rozvinul
v mezích historických trajektorií. Obnovený ekosystém se nutně nemusí oživit v původním
stavu, neboť současná omezení a podmínky mohou ovlivnit jeho vývoj podél jiné trajektorie.
3.3.2. Metodické základy revitalizace krajiny
Při výzkumu revitalizačních procesů či realizací revitalizačních programů v krajině je
nutné vycházet z teoretických základů jako jsou:
- biologické principy ochrany přírody (conservation biology),
- stresová ekologie (stress ecology),
- krajinná ekologie (landscape ecology),
- biologické principy revitalizačních opatření (restoration ecology),
- biodiagnostika.
20

Zásady revitalizace krajiny:
Pro každou konkrétní lokalitu je třeba stanovit, jak nově vzniklá krajina bude posouvána
směrem ke klimaxu za účelem minimalizace energetické dotace a udržitelnosti. Řešení
konkrétní lokality je třeba podřídit komplexnímu začlenění do okolní krajiny. Veškeré
environmentální problémy, vztahy jednotlivých složek, je třeba řešit komplexně. Konkrétní
lokalita by měla být schopna samostatně plnit ekologické funkce. Navržená revitalizační
opatření musí být proveditelná a jejich následky musí být společensky akceptovatelné.
Základní zásady revitalizace krajiny, lze shrnout do následujících bodů:
1) Posunout současný stav krajiny (při zachování potřebné produkční schopnosti) směrem
po vývojové ose ke klimaxu (aby byla minimalizována pravidelná energetická dotace
nutná pro udržení navrženého stavu).
2) Snažit se o komplexní přístup – v návrhu je třeba uvažovat pokud možno všechny
podstatné části krajinného systému (včetně jejich další údržby).
3) Revitalizační opatření je třeba provádět na co největší ploše v „uzavřené oblasti“ (např.
povodí či subpovodí).
4) Navržená opatření musí být proveditelná a jejich následky musí být společensky
akceptovatelné.
Jedním z nástrojů komplexní revitalizace území je ekosystémový management v rámci
trvale udržitelného rozvoje. Je zaměřen na sledování bioty ve vazbě na aktivity člověka,
hodnocení a zachování jednotlivých druhů společenstev a ekosystémů a vývoj mezioborových
přístupů k ochraně biodiverzity, které vycházejí z budoucího zaměření území. Úspěšnost
revitalizace lze mimo jiné hodnotit pomocí monitorování rozvoje rostlinných a živočišných
společenstev.
Revitalizace může být potřebná či nutná v různých částech přírody a krajinných segmentů,
a to např.:
* v narušených ekosystémech v chráněných územích (části přírody – lesní i nelesní
ekosystémy),
* vodním režimu krajiny (krajinné segmenty – drobné vodní toky, říční nivy, místa
přirozené akumulace vod, vodní nádrže a mokřady),
* kulturní krajině (krajinné segmenty jsou skupiny geobiocenů v rámci bioregionů, malá
povodí v lesnicko-zemědělské krajině),
* sídelní krajině (krajinné segmenty – leso-zemědělská krajina, s rozptýlenou krajinnou
strukturou, malá sídla a usedlosti,
* u antropogenně vzniklých segmentů krajiny – rekultivace (krajinné segmenty – místa
intenzivní těžební či průmyslové činnosti, odvaly, výsypky, skládky).
Uvádíme příklady postupů při revitalizaci výše uvedených částí přírody a krajinných
segmentů, při kterých se vychází ze:
- zjištění stupně jejich narušenosti
- z rozhodnutí o potřebě revitalizace
- z návrhu revitalizačních opatření
- zjištění míry úspěšnosti zásahu sledováním dalšího vývoje
21

Příklad revitalizace narušených ekosystémů v chráněných územích
Krajinný segment
Lesní i nelesní ekosystémy.
Stupeň narušenosti – zjišťování
Hodnocen reakcí ekosystému na působení stresových faktorů hodnocením
regeneračního potenciálu.
Rozhodnutí o potřebě revitalizace
Plány péče v CHÚ.
Návrh revitalizačních opatření
Ponechání těchto ekosystémů samovolnému vývoji, ekologicky šetrné
hospodaření, využití přirozené obnovy a zkrácení obnovných cyklů, změna
druhové skladby, regulace biologických škůdců, blokování sukcesního stadia.
Sledování úspěšnosti zásahu
Monitorováním vývoje ekosystémů.
Příklad revitalizace vodního režimu krajiny: Zvláštní postavení, zejména pro svůj rozsah.
Krajinný segment
Drobné vodní toky, říční nivy, místa přirozené akumulace vod, vodní nádrže
a mokřady.
Stupeň narušenosti – zjišťování
Narušenost vodního režimu, změna koryta toku, snížení samočisticí schopnosti
toku, přeměna říčních niv, zrychlení odvodu vody z krajiny, narušení malého
oběhu vody v krajině.
Rozhodnutí o potřebě revitalizace
Program revitalizace vodních toků, komplexní pozemkové úpravy v rámci
územně plánovací dokumentace.
Návrh revitalizačních opatření
Revitalizace koryta toku, změna využití nivy, úprava drenážních systémů,
úprava vodních nádrží, udržování a zakládání mokřadů (obrana proti stavům
sucha).
Sledování úspěšnosti zásahu
Hydrologická měření a bioindikace změn vodního režimu v krajině.
Příklad revitalizace ekologické stability kulturní krajiny
Krajinný segment
Skupiny geobiocenů v rámci bioregionů,
Malá povodí v lesnicko-zemědělské krajině.
Stupeň narušenosti – zjišťování
Destabilizace krajiny, stupeň ekologické stability, narušení retenční schopnosti
krajiny, hodnocení krajinného rázu.
Rozhodnutí o potřebě revitalizace
Územní systémy ekologické stability na lokální úrovni,
Program péče o krajinu, komplexní pozemkové úpravy, územně plánovací
dokumentace.
Návrh revitalizačních opatření
Rekonstrukce a doplnění biocenter, biokoridorů a interakčních prvků,
22

Protierozní a protipovodňová opatření, opatření ke zvýšení retenční schopnosti
krajiny.
Sledování úspěšnosti zásahu
Monitorování změn v krajině.
Příklad revitalizace sídelní krajiny
Krajinný segment
Lesnicko-zemědělská krajina s rozptýlenou krajinnou strukturou,
Malá sídla a usedlosti.
Stupeň narušenosti – zjišťování
Narušení hygienické a estetické parametry životního prostředí sídel,
Narušení plnění sociálních funkcí.
Rozhodnutí o potřebě revitalizace
Územně plánovací dokumentace, Programy péče o sídla, Generel městské
zeleně.
Návrh revitalizačních opatření
Zlepšení sídelní infrastruktury, výsadby a údržby zeleně, posílení vazby sídel
na krajinu.
Sledování úspěšnosti zásahu
Hodnocení formy demografické studie obyvatelstva.
Příklad revitalizace antropogenně vzniklých segmentů krajiny – rekultivace
Krajinný segment
Místa intenzivní těžební či průmyslové činnosti, odvaly, výsypky, skládky.
Stupeň narušenosti – zjišťování
Plochy s nejnižšími stupni ekologické stability, minimum bioty, převaha
minerálních složek v půdních substrátech.
Rozhodnutí o potřebě revitalizace
Územně technické řešení rekultivace jako součást územně plánovací
dokumentace.
Návrh revitalizačních opatření
Rekultivace zemědělské, lesnické, hydrické i pro rekreační a ostatní účely,
Rekultivace ploch po starých ekologických zátěžích a remediace půdy.
Sledování úspěšnosti zásahu
Monitorování změn v krajině.
3.3.3. Revitalizační cíle
Stanovení realistických cílů revitalizace je základní podmínkou jak pro úspěšnost akce,
tak i pro možnost jejího hodnocení. Obecně lze konstatovat, že ale cíle jsou velmi rozdílné
a vždy od určitého specifického zaměření hodnotitele:
- pracovníci ochrany přírody vnímají revitalizaci jako obnovu ohrožených druhů
a populací,
- environmentalisté ji chápou jako obnovu kvality vody, vzduchu, půdy,
- krajinní ekologové se snaží obnovovat optimální strukturu a propojenost biotopů
(pomocí hodnocení struktury krajinného pokryvu),
- agroekologové nahlížejí na revitalizace z pohledu produktivity agroekosystémů
a ochrany zemědělské půdy.
23

Vnímání revitalizačních cílů se mění podle postoje hodnotitelů k přírodě, vedle čistě
ekologických cílů se připojují další aspekty např. sociální, ekonomické, politické, historické,
kulturní, morální, estetické apod. Dalším příkladem použití tohoto termínu je revitalizace
ve smyslu zajištění služeb ekosystémů, tj. materiálových a energetických toků, fyzikálních
a chemických vlastností, jako je kvalita vody, půdotvorné procesy a vytváření biologických
struktur. O revitalizacích možno uvažovat i ve smyslu vytváření hodnot, kladně hodnocených
společností, které můžeme obecně označit za služby ekosystémů (Seják, 2008, dále viz
tabulka č. 8).
V krajinném prostoru by měly být revitalizační cíle definovány s ohledem na základní cíle
ochrany přírody: reprezentativnost (správné procentické zastoupení jednotlivých typů),
udržování evolučních procesů, udržování životaschopných populací a resilienci ekosystémů,
tj. autoregulační schopnost ekosystému vrátit se z narušeného do původního stavu, viz tabulka
č. 8.
Reprezentativnost
Reprezentovat všechna
přirozená společenstva
v podobě propojené
sítě (většinou směs
různých forem
ochrany) – podobný
princip jako ÚSES.
Nezbytností je mapa
potenciální vegetace.
Určit procento
zastoupení jednotlivých
typů kategorií
potenciální vegetace
a snažit se je dodržet
při revitalizacích
a ochraně přírody.
Každý typ kategorie
potenciální vegetace
má svá stádia
sukcesního vývoje.
Žádoucí je jejich směs.
Tabulka 8: Specifikace revitalizačních cílů
Životaschopné
populace
Výběr nejdůležitějších
druhů (tzv. keystone
species, ohrožené
druhy, specialisté
na daný biotop) –
většinou 5-20 druhů.
Poté k těmto druhům
zjistit počet
rozmnožujících se
jedinců.
Analýza schopnosti
přežití
a individuálních
potřeb populací.
Ekologické a evoluční
procesy
Existuje mnoho procesů (tok
genů, migrace, opylování,
dynamika predátorů a kořisti,
cyklus vody a látek).
Pro různé procesy jsou
důležité různé druhy
revitalizací.
Zjistit, zda je ekosystém
kontrolován top-down (např.
velcí savci nebo predátoři) –
jejich dodání pomůže nastolit
(obnovit) mnoho funkcí.
Tok genů, migrace, opylování
– konektivita.
(Mansourian a kol., 2005, cit. Prokopová, Cudlín, 2008)
Změna životního prostředí
(vztah k resilienci)
Resilience závisí na velkých
plochách přirozených biotopů
a jejich konektivitě – vhodným
přístupem je propojování
fragmentované krajiny.
Nutné počítat s globálním
oteplováním – posuny hranic
stávajících biotopů (kvůli
klimatu, suchu, zaplavení
mořem) – nutné vyčlenit další
plochy pro jejich rozvoj.
Vyskytují se i názory, že degradované ekosystémy jsou i natolik poškozené a vystavené
stresu, že už se nikdy plně nezotaví, proto je třeba raději zvolit náhradní ekosystém.
3.3.4. Revitalizační metody
Podle zvoleného cíle revitalizace, současného stavu lokality a typu revitalizované plochy
závisí výběr revitalizační metody. Metody se dají nejlépe rozdělit podle intenzity zásahu.
24

Je nutno zohlednit příčiny vedoucí k degradaci nebo bránící ekosystému, aby samovolně
a v požadovaném čase zregeneroval do námi stanoveného cílového stavu.
Ponechání primární či sekundární sukcesi
Sukcese je jednosměrný proces, kdy společenstva prochází různými stadii a končí
klimaxem, který představuje konečný stav ekosystému a který má obvykle největší druhovou
diverzitu, nejvíce potravních vazeb, a proto i největší rovnovážnou stabilitu, produkci
a nejekonomičtější koloběh látek.
Primární sukcese probíhá na ploše, kde nenacházíme pedony, kde není vytvořena půda.
Vývoj ekosystémů je závislý na biologických a fyzikálních procesech. Rozvoj ekosystémů
na nově vznikajících plochách včetně časového rozpětí biologických a fyzikálních procesů je
znázorněn v tabulce č. 9.
Tabulka 9: Časové rozpětí biologických a fyzikálních procesů tvořících součást rozvoje
ekosystému na nově vzniklých plochách
Časové
rozpětí (roky)
Biologický proces
Proces
Časové
rozpětí (roky)
1 až 5 Imigrace vhodných druhů rostlin 1 až 1 000
1 až 5 Zavedení vhodných druhů rostlin
1 až 10
Akumulace jemného materiálu, zachyceného
rostlinami
1 až 100
Akumulace živin z půdních minerálů
rostlinami
1 až 1 000
1 až 100
1 až 100 Akumulace N biologickou fixací z atmosféry 1 až 1 000
1 až 20
1 až 20
1 až 20
1 až 100
Imigrace půdní flory a fauny podpořená
akumulací organického materiálu
Změny v půdní struktuře a obratu
organického materiálu díky aktivitám rostlin,
půdních mikroorganismů a živočichů
Zlepšení vodní kapacity půdy díky změnám 10 až
v půdní struktuře
10 000
Redukce toxicity v důsledku akumulace 100 až
organického materiálu
10 000
(Dobson, 1977, cit. Prokopová, Cudlín, 2008)
Fyzikální proces
Proces
Akumulace jemného materiálu
díky zvětrávání hornin nebo
fyzikální depozici
Rozklad půdních minerálů
díky zvětrávání
Vylepšování využitelné vodní
kapacity vody
Uvolňování minerálních živin
z půdních minerálů
Průsak mobilních materiálů
z povrchu do nižších vrstev
Zformování odlišných
horizontů půdního profilu
Pro rozvoj biotopů jsou primární především fyzikální a chemické vlastnosti nově
vzniklých ploch, důležitější je biologický proces, zejména proces akumulace živin. To platí
zejména pro dusík, který je obsažen v půdě pouze v organické hmotě, ze které se uvolňuje
pomalou dekompozicí. V místech, kde není vyvinuta půda, lze předpokládat, že bude i
nedostatek dusíku. Akumulace živin je limitujícím faktorem určujícím rychlost rozvoje
ekosystému. Mladá sukcesní stadia jsou charakterizována otevřeností ekosystému a pomáhají
vytvářet ekosystémy bohaté na druhy.
Sekundární sukcese je vývojem v situaci, kdy je zachována původní půda. Pro obnovu
silně narušených ekosystémů nemá již tak zásadní význam, velká část vývoje se odehrává
v rámci primární sukcese.
25

Sukcese má několik fází:
• kolonizace, kdy důležitými faktory jsou tolerance a expanzivita pionýrských druhů
a příhodnost prostředí,
• vývojová fáze, kdy se začíná projevovat interakce mezi druhy,
• fáze dospívání, hlavním faktorem je vnitřní kvalita plochy a konkurenční vztahy
mezi druhy, populacemi či jedinci (kompetice).
Obnova území po přírodních, ale zejména antropogenních zásazích, může probíhat
i formou přirozené (spontánní) sukcese, která vede k vytváření přírodě bližším
ekosystémům. Lze předpokládat zvýšení biologické diverzity a celkové přírodní hodnoty
a úsporu finančních prostředků oproti klasickému rekultivačnímu procesu. Problémem však je
délka obnovy a možnost zapojení do kulturní krajiny, zvláště s vysokou hustotou
obyvatelstva. Pro případné využití přirozené sukcese je třeba zhodnotit stav přírodních
procesů a případných rizik; zda je ekosystém schopen návratu do požadované (referenční)
podoby cestou samovolné sukcese a je-li doba k přirozené obnově přijatelná.
Řízená sukcese
Na některých plochách, po jejich opuštění báňským provozem a před zahájením
klasických forem rekultivací, se vyskytují místa, na kterých probíhala přirozená sukcese. Tyto
biotopy se po drobných technických a biologických úpravách mohou stát krajinotvorným
prvkem, který může navázat či doplnit některé z klasických forem rekultivace, zemědělské
nebo lesnické. Toto netradiční řešení je možno uplatnit zejména tam, kde jsou již
vymodelovány prvky, které v případě drobných terénních úprav území rozčlení a dotvoří,
zejména v návaznosti na svahové části, či budoucí záměr rekreační zóny.
Koncem 90. let FŽP výzkumně ověřovala možnost řízené sukcese v praxi na lomu Most
v oblasti Pařidelského laloku. Práce spočívala v úpravě malých lokalit, kde v průběhu
sanačních prací došlo k spontánnímu růstu dřevin, travních ekosystémů a vytváření malých
mokřadů. Jednalo se o území, která měla být v následujících obdobích zapojena do klasických
forem rekultivačního procesu. Tyto přirozené ekosystémy byly ponechány na územích a byly
zásahem člověka ještě upraveny. Probíhala síje dubu a výsevy travních směsí. Tento způsob
obnovy území řízenou sukcesí doplnil klasické formy rekultivací. Po sledování těchto
ekosystémů po dobu čtyřech let bylo provedeno ekologické i ekonomické hodnocení. Jednalo
se však pouze o malá území v rozsahu několika set m 2 . Tato netradiční forma revitalizace
umožnila vznik heterogenního území, ekologicky stabilnějšího, navazujícího na klasické
formy zemědělské a lesnické rekultivace a vytvořila esteticky působivější území. Řízenou
sukcesi zpravidla zahrnujeme do kategorie „ostatní rekultivace“, neboť sledujeme kategorie
zemědělská lesní vodní a ostatní.
Technická rekultivace
Rekultivace představuje soubor opatření a úprav, kterými zúrodňujeme půdy
znehodnocené přírodní či antropogenně činností, přispívá k obnově produkčnosti a funkčnosti
krajiny.
Je-li plocha již natolik degradovaná, že je nutné napřed změnit její fyzikální nebo
chemické podmínky, aby bylo možné přistoupit k introdukci rostlin a živočichů cílového
společenstva (případně společenstva mladšího sukcesního stadia, které je schopné se postupně
vyvíjet požadovaným směrem), je nutné přistoupit k rekultivaci. Na plochách, kde je díky
silným stresovým faktorům nebo antropogenním disturbancím (tj. událostem, které odstraní
organismy a otevřou prostor pro kolonizaci jedinci stejného nebo jiného druhu nebo také
26

ekosystémů nebo také rušení jakéhokoliv systému, nejčastěji ekosystému) obtížné dosažení
přírodě blízkého stavu ekosystému, je vytvořeno náhradní společenstvo, které nedosahuje
příliš velké ekologické hodnoty, ale je schopné plnit alespoň částečně základní ekologické
funkce (Štýs, 1981). Konkrétní formy technických rekultivací viz schémata č. 7-10 (vychází
z podkladů Čermák a kol., 1999, Štýs, 2001, Kryl, Fröhlich a Sixta, 2002).
Na rekultivovaných plochách může probíhat intenzivnější obnova formou lesnických
a sadovnických druhů rekultivace, které jsou zpravidla nejnáročnější formou obnovy
s relativně nejdelším obdobím pěstební péče.
V souvislosti s výsadbou dřevinných prvků, remízů a plošně rozsáhlejších výsadeb
se vytváří esteticky hodnotnější území a stromová vegetace pozitivně ovlivňuje toky energie
a vody v krajině.
Specifické podmínky jsou u kategorie ostatní rekultivace. Vychází z technické fáze, ale
biotechnická fáze je zpravidla odlišná od klasických rekultivací.
Plochy, zařazené jako ostatní plochy, nemají primárně sloužit k hospodářskému účelu, ale
slouží např. ke zvýšení biodiverzity krajiny a posílení systému ekologické stability, stavbě
nadzemních objektů, vybudování skládek, sportovních areálů, autodromu apod. Zejména
se jedná o využití jako:
• Rekreační, ubytovací a sportovní plochy
• Kulturní a osvětové plochy
• Plochy pro podnikatelské aktivity
• Ostatní komunikace (místní, účelové, parkovací plochy)
• Ostatní veřejná zeleň (podle vodních toků, remízky, sukcesní plochy, podél cest)
• Vodní plochy (sportovní, rekreační, rybníky)
Schéma 7: Technologie zemědělských rekultivací (cit. Kryl, Fröhlich a Sixta, 2002)
TECHNOLOGIE ZEMĚDĚLSKÝCH REKULTIVACÍ
TECHNICKÁ FÁZE
BIOTECHNICKÁ FÁZE
terénní úpravy
základní půdní meliorace
volba rekultivačního
osevního postupu
s překryvem
organické
hnojení
volba rekultivačně
vhodných plodin
jeteloviny
skrývka a navážka
vhodných zemin
bez překryvu
minerální
hnojení
traviny
hydromeliorační úpravy
jetelino-travní směsky
výstavba provozních staveb
ochrana
kultur
luskoviny na zelené
hnojení
výstavba systému komunikací
obiloviny
energetické plodiny
(šťovík, konopí)
27

Schéma 8: Technologie lesnických rekultivací (cit. Kryl, Fröhlich a Sixta, 2002)
TECHNOLOGIE LESNICKÝCH REKULTIVACÍ
TECHNICKÁ FÁZE
BIOTECHNICKÁ FÁZE
terénní úpravy
navážky zemin
základní půdní meliorace
hydromeliorace
výstavba komunikací
agrotechnická opatření
výběr a volba dřevin
kvalita sadebního
materiálu
technika výsadby
po výsadbě
péče o založené
kultury
po zapojení
vylepšování
plecí seč
ošetřování probírky
výchovné přeměny
a zásahy
podporou výsadeb
kypřením
likvidace
buřeně
ochrana před
zvěří
přihnojování
Schéma 9: Struktura hydrických forem rekultivací
HYDRICKÉ REKULTIVACE
Odvodnění povrchu
výsypek a svahů
zbytkových jam
Sanační
odvodnění
Převedení
vod
Ostatní hydrické úpravy
Stabilizace
vodního režimu
Příkopy
Průlehy
Terasy
Drény
Kamenná
odvodňovací
žebra
Budování
přítokových
koryt a kanálů
Zavodňování
hydrických
jam
Sportovní a
rekreační plochy
Příměstské rekreace
a koupání
Retenční nádrže,
Poldry
vyžaduje
Močály a
mokřady
Zajištění stability svahů – břehů
Malé vodní
nádrže
Cenné přirozeně
vzniklé biotopy
Těsnění uhelné sloje a
propustných nadložních horizontů
Dostatek vody
pro rozvoj
fauny a flóry
Zajištění kvality vody
28

Schéma 10: Struktura ostatních rekultivací
3.3.5. Možnosti realizace
Pro návrh a realizaci efektivní revitalizace je nezbytné ujasnit si samotný pojem
revitalizace, ať již jde o užší – ryze ekologické pojetí jako návrat struktury a funkcí
ekosystémů do stavu před antopogenním zásahem, případně zvýšení ekologické stability
(Cudlín a kol., 2001), nebo o širší pojetí, kdy termín revitalizace označuje celou řadu aktivit
v krajině, včetně sociálně-ekonomických souvisejících se zlepšováním kvality životního
prostředí a umožní plné využití území v souladu s územním plánem a je spojen s komplexní
sociálně ekonomickou obnovou regionu.
Řešený projekt je zaměřen nejen na přírodovědné pojetí, ale i na návrh možností
komplexní obnovy regionu a snížení regionálních disparit.
Úspěšnou revitalizaci poškozené krajiny lze provádět mnoha alternativními způsoby
za účelem dosažení někým vytčených cílů a každá z těchto alternativ má své odpovídající
environmentální, ekonomické a sociální náklady a přínosy. V souladu s poznatky
o samoorganizovaném vývoji ekosystémů Země je ovšem třeba ve všech alternativních
postupech respektovat skutečnost, že krajina má svůj samoorganizovaný (na lidském druhu
nezávislý) sukcesní vývoj, který dlouhodobě a postupně spěje k finálním vývojovým stádiím
přirozeného klimaxu. Dosažení rovnovážného stavu v ekosystémech je charakterizováno
jejich maximální udržitelností čili jejich maximální schopností udržet si vodu a živiny uvnitř
těchto rovnovážných ekosystémů (Ripl, 2003, cit. Pokorný, 2007).
Metodické postupy udržitelné revitalizace proto musí respektovat fakt
samoorganizovaného vývoje v krajině, neboť při jeho nerespektování dochází nejčastěji
ke zbytečným ztrátám efektů sluneční energie a jí evokovaných služeb a funkcí ekosystémů
a dochází rovněž k opakovanému mrhání společenskými zdroji a měrné náklady revitalizace
jsou pak vyšší než společensky potřebné.
Tato metodika je první metodikou s integrovaným přístupem k revitalizacím poškozeného
území tak, aby bylo dosahováno maximálního integrovaného ekologického, ekonomického
a sociálního efektu z takových revitalizačních činností.
V souladu s dosud rozpracovanými teoretickými přístupy k revitalizaci poškozených
území (Vráblíková a kol., 2008a,b) je metodika hodnocení efektivnosti revitalizačních
opatření založena na využití metody hodnocení biotopů ČR (Seják, Dejmal a kol., 2003)
29

a metody peněžního hodnocení služeb ekosystémů (Seják a kol., 2009). Pomocí těchto dvou
metodických přístupů budou určovány optimální směry revitalizace území směrem
k dlouhodobému integrovanému maximu přírodních, ekonomických a sociálních hodnot
revitalizovaného území.
3.4 Metodické postupy pro ekologickou obnovu krajiny – návrh metodiky
Cílem této části je zpracovat určitý návod postupů pro obnovu krajiny v souladu
s problematikou trvale udržitelného hospodaření v krajině. Jde o zevšeobecnění některých
zásad vedoucích ke zmírňování škod. Určitým příkladem zpracování je Mezinárodní základní
příručka SER 2004, kde jsou navrženy určité postupy, které se vztahují k obnově jakýchkoliv
ekosystémů, zaměřené na zmírňování škod v krajině. Tuto metodickou příručku uvádíme
v překladu v plném znění (viz příloha č. 1).
Originál textu příručky je uveden na adrese:
http://www.ser.org/content/guidelines_ecological_restoration.asp
3.4.1. Mezinárodní příručka pro rozvoj a řízení projektů ekologické obnovy
Dokument popisuje postupy obnovy životního prostředí v souladu s normami, které byly
stanoveny v publikaci Společnosti pro ekologickou obnovu (Society for Ecological
Restoration: SER) Základy ekologické obnovy (SER 2002 a 2004) a jejich doplněné
a aktualizované verzi Příručka pro rozvoj a řízení projektů ekologické obnovy. Postupy jsou
rozpracovány v pokynech, které postupně provází pracovníky praxe a projektové manažery
procesem obnovy životního prostředí. Dodržováním těchto 51 pokynů se sníží chyby
a opomenutí. Tyto pokyny se vztahují na obnovu jakýchkoli ekosystémů – pozemních
či vodních – kdekoliv na světě, a to pod jakoukoli záštitou, včetně veřejných projektů,
programů environmentálního správcovství, projektů zmírňování škod, soukromých iniciativ
apod. Uživatelům pokynů se doporučuje, aby se v předstihu seznámili se Základy ekologické
obnovy a využívali je při definicích pojmů a diskusi o koncepcích. Takto komplexně pojaté
záležitosti ponechávají autorům manuálů a pořadatelům workshopů dostatečný prostor
pro řešení.
Ekologická obnova je proces, jak napomáhat oživení ekosystému, který byl znehodnocen,
poškozen nebo zničen. Jde o aktivitu, která zahajuje nebo urychluje oživení ekosystému
a respektuje jeho zdraví (funkční procesy), integritu (složení druhů a struktura komunity)
a udržitelnost (odolnost vůči poruchám a pružnost). Obnova zajišťuje podporu fyzického
prostředí, vhodné toky a výměny organismů a látek s okolní krajinou a znovuzřízení
kulturních interakcí, na nichž závisí integrita některých ekosystémů.
Obnova se pokouší vrátit ekosystém do jeho původní historické trajektorie, tj. do stavu,
který připomíná původní stav nebo stav, o němž se lze domnívat, že by se přirozeně rozvinul
v mezích historických trajektorií. Obnovený ekosystém se nutně nemusí oživit v původním
stavu, neboť současná omezení a podmínky mohou ovlivnit jeho vývoj jinou trajektorií.
V souladu se základní příručkou tyto směrnice předpokládají, že ekologická obnova
je završena tehdy, kdy již není potřebná pomoc odborníků pro zajištění dlouhodobé
udržitelnosti ekosystému. Může být ale vyžadován management ekosystému, aby se předešlo
degradaci obnoveného ekosystému díky změnám životního prostředí nebo antropogenním
změnám. Takové aktivity považujeme spíše za management, než za obnovu. Jinými slovy,
ekologická obnova obnoví ekosystém jako celek, zatímco management jej udrží v chodu jako
celek. Podobně některé obnovené ekosystémy budou vyžadovat management v podobě
tradičních kulturních praktik. Toto rozlišení mezi managementem a obnovou usnadňuje
30

plánování zdrojů a rozpočtování a chrání úsilí o ekologickou obnovu před nařčením
z následné nekonzistentnosti nebo chybných úsudků v řízení ekosystému.
Směrnice jsou pro přehlednost číslovány. Jsou seskupeny do šesti fází projektové práce:
koncepční plánování (včetně hodnocení proveditelnosti), předběžné úkoly (na nichž závisí
následné plánování), implementace projektu, úkoly následující po implementaci (monitoring
a následná péče), vyhodnocení a publicita.
Doporučujeme, aby pro realizaci byl zaveden deník, aby se v něm mohly zdokumentovat
projektové činnosti a zaznamenat všechny důležité informace. Tabulky, grafy a doplňkové
dokumenty mohou být v příloze. Slovní poznámky ve formě psaných odpovědí na pokyny
č. 1 až 36 společně tvoří souborný plán ekologické obnovy, který může být poskytován
veřejným agenturám, nadacím, schvalovacím úřadům, korporacím a jiným zainterestovaným
stranám. Slovní vyjádření slouží jako základ pro vytváření zpráv o průběhu a pro žádosti
o finanční podporu. Jsou neocenitelné pro odborníky z praxe a vedoucí projektu. Jakmile
je projekt dokončen, slovní poznámky poskytují úplný a dobře členěný přehled o jeho
průběhu, jenž je nutno jen editovat do podoby závěrečné zprávy a článků k publikaci
(viz příloha 1).
Uvádíme jednotlivé body z výše uvedené směrnice (Směrnice pro rozvoj a řízení
ekologických projektů obnovy), kde je v 51 bodech konkretizována činnost, kterou má
vykonat subjekt zabývající se obnovou krajiny po antropogenních zásazích obecně.
IDENTIFIKUJTE
1. hranice daného revitalizačního projektu
2. vlastnictví (jméno, adresa)
3. potřebu ekologické revitalizace
4. druh ekosystému, který má být revitalizován
5. revitalizační cíle
6. fyzické podmínky, které mají být předmětem nápravy
7. stresory, které by měly být regulovány a reiniciovány
8. a vytvořte seznam potřebných biotických zásahů
9. krajinná omezení
10. zdroje financování projektu
11. potřebné pracovní síly a technická vybavení
12. potřeby a zdroje biotických faktorů
13. potřebná povolení vyžadovaná legislativou a regionálními orgány
14. legislativní požadavky a specifika potřebných povolení
15. délku projektu
16. strategie dlouhodobé ochrany a řízení
PŘEDBĚŽNÉ ÚKOLY
17. určete odpovědného revitalizátora
18. sestavte revitalizační tým
19. připravte rozpočet k realizaci předběžných úkolů
20. dokumentujte stávající podmínky území a popište biotu
21. dokumentujte historii území, která vedla k potřebě revitalizace
22. v případě potřeby proveďte předprojektový monitoring kvality vod
23. definujte referenční ekosystém
24. zjistěte autekologickou informaci o klíčových druzích
25. odhadněte efektivnost revitalizačních metod a strategií
26. rozhodněte zda jsou ekosystémové cíle realistické či potřebují modifikace
27. připravte seznam průběžných cílů k dosažení finálních cílů revitalizace
31

28. zajistěte povolení vyžadovaná řídícími a regionálními orgány
29. založte spolupráci se zainteresovanými veřejnými institucemi
30. založte spolupráci s obyvatelstvem a zveřejněte projekt
31. zajistěte účast veřejnosti při plánování revitalizace a implementaci k dosažení kulturních
cílů
32. zajistěte přístupové komunikace a další infrastrukturu
33. najměte a vycvičte personál, který bude kontrolovat a řídit implementaci projektu
PLÁNOVÁNÍ IMPLEMENTACE
34. popište všechny implementační kroky
35. identifikujte úlohu pasivní (sukcesní) revitalizace
36. připravte standarty k měření dosahování cílů
37. vypracujte harmonogram úkolů ke splnění cílů
38. specifikujte zařízení, dodávky a biotické zdroje
39. připravte rozpočet implementačních kroků, udržovacích a jednorázových zásahů
IMPLEMENTAČNÍ ÚKOLY
40. vymezte hranice a pracovní oblasti
41. instalace monitorovacích systémů
42. implementuje revitalizační úkoly
POST-IMPLEMENTAČNÍ ÚKOLY
43. vytvořte ochranu revitalizovaného území proti vandalům a býložravcům
44. zaveďte post-implementační údržbu
45. pravidelně rekognoskujte projekční území a zjišťuje potřeby korekcí
46. vytvořte monitoring podle dokumentace k ověřování dosažení cílů
47. v případě potřeby zaveďte adaptivní řízení
HODNOCENÍ A PUBLICITA
48. vyhodnoťte monitorované údaje k určení dosažených standardů a cílů
49. proveďte ekologické vyhodnocení ukončeného projektu
50. určete zda byly dosaženy kulturní cíle
51. připravte písemné vyhodnocení nákladů a přínosů ukončeného projektu
3.4.2. Možnosti a návrhy postupu revitalizací v ČR na příkladu Podkrušnohoří
Ekologická obnova je obecně procesem, který umožňuje obnovu či oživení ekosystému,
který byl znehodnocen, poškozen nebo zničen, který respektuje funkční procesy, integritu
a udržitelnost. Obnova zajišťuje abiotickou úpravu fyzikálního prostředí, vhodné toky
a výměny organismů a látek v souladu s okolní krajinou a obnovu nebo vytváření nových
interakcí, na nichž závisí integrita ekosystémů. Obnova by měla vést k navrácení ekosystémů
do její původní historické trajektorie, tzn. do podoby, která vychází z původního stavu.
Ekosystém se nemusí obnovit v mezích historických trajektorií, ale mohou jej ovlivnit
specifické podmínky. Hlavní podmínkou je zajistit dlouhodobou udržitelnost ekosystému.
Ekologická obnova by měla řešit ekosystém jako celek a management by měl tento obnovený
ekosystém udržet v činnosti.
V podmínkách ČR lze problematiku revitalizace chápat v širším slova smyslu jako
komplexní revitalizace územích celků, nebo v užším slova smyslu jako činnost navazující
na rekultivace viz schémata č. 11 a 12.
32

Schéma 11: Revitalizace území v Podkrušnohoří
REVITALIZACE ÚZEMÍ V PODKRUŠNOHOŘÍ
REVITALIZACE
HOSPODÁŘSKÉHO A
SOCIÁLNÍHO ROZVOJE
REVITALIZACE
ENVIRONMENTÁLNÍ
METODIKA REVITALIZACE KRAJINY
REVITALIZACE KRAJINY
METODIKA SYSTÉMOVÉHO PĚNĚŽNÍHO
HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI
REVITALIZAČNÍCH AKTIVIT
Schéma 12: Revitalizace krajiny
POSTUP REVITALIZACE KRAJINY
KOMPLEXNÍ HODNOCENÍ
KRAJINY: ÚZEMNÍ PLÁN
CÍL: REVITALIZACE KRAJINY
V PODKRUŠNOHOŘÍ
OBNOVA ÚZEMÍ PO TĚŽBĚ
PROJEKTY REVITALIZACE
KRAJINY PO TĚŽBĚ DLE
ÚZEMNÍCH CELKŮ
VYUŽITÍ SOUHRNÉHO PLÁNU
SANACÍ A REKULTIVACÍ,
AKTUALIZACE GENERELU
REKULTIVACÍ
REKULTIVACE ÚZEMÍ PO
TĚŽBĚ UHLÍ DLE TĚŽEBNÍCH
SPOLEČNOSTÍ
REKULTIVACE
LESNICKÁ
ZEMĚDĚLSKÁ
HYDRICKÁ
OSTATNÍ
PŘÍPRAVNÁ ETAPA
EKOTECHNICKÁ ETAPA
BIOTECHNICKÁ ETAPA
POSTREKULTIVAČNÍ ETAPA
DÍLČÍ REVITALIZAČNÍ PROJEKTY
JEDNOTLIVÉ REVITALIZAČNÍ AKCE
RESOCIALIZACE ÚZEMÍ
33

Schéma 13: Metodika revitalizačního projektu
METODIKA REVITALIZAČNÍHO PROJEKTU
KOMPLEXNÍ HODNOCENÍ ÚZEMÍ PODKRUŠNOHOŘÍ
(ZÁSADY ÚZEMNÍHO ROZVOJE A ÚZEMNÍ PLÁN)
SOUHRNÝ PLÁN SANACÍ A REKULTIVACÍ
GENEREL REKULTIVACÍ
OBNOVA ÚZEMÍ PO TĚŽBĚ – REKULTIVACE
ZHODNOCENÍ POSTREKULTIVAČNÍHO STAVU PRO REVITALIZACI ÚZEMÍ
CÍLE REVITALIZACE
REVITALIZAČNÍ METODY
NÁVRHY REVITALIZAČNÍCH POSTUPŮ
DÍLČÍ ÚKOLY PRO REALIZACI REVITALIZACE
HODNOCENÍ REVITALIZAČNÍCH POSTUPŮ
MONITORING
HODNOCENÍ PRŮBĚŽNÝCH A ZÁVĚREČNÝCH VÝSLEDKŮ
PŘEDÁNÍ VÝSLEDKŮ REVITALIZAČNÍHO PROJEKTU DO PRAXE
3.4.3. Konkretizace a metodický postup obnovy krajiny v Podkrušnohoří
Schéma (č. 12) začlenění obnovy krajiny po těžbě uhlí v Podkrušnohoří nastínilo postup
jednotlivých fází, které by měly být realizovány v krajině. Jako první a nejdůležitější krok
je vazba nově vznikajícího území na okolní krajinu, naplánovat budoucí obnovu antropogenně
postižené krajiny tak, aby nově vznikající území postupně splynulo s okolním prostředím
a společně vytvářely estetický, ekologický a funkční celek. Prvořadým cílem je resocializace
území, tj. návrat člověka do obnovené antropogenně postižené krajiny, která bude
plnohodnotná z ekologických i environmentálních hledisek.
Koncepce by měla být zaměřená na komplexní zhodnocení krajiny z hlediska územního
plánu, kde by měla být začleněna koncepce obnovy území základními revitalizačními cíli,
potřeby a zdroje biotických faktorů.
Obnova území po těžbě v Ústeckém kraji byla jednotně zabezpečována projekčně
organizací Báňské projekty Teplice. Při zpracování rekultivačních projektů vycházely
z komplexní znalosti báňské problematiky, kterou pro celý Severočeský hnědouhelný revír
projektovaly. Do projektů mohly zapracovat bilanci zúrodnitelných zemin, především ornice
a znalosti kvality skrývaných zemin z předpolí lomů a výsypek. Od 50. let byl pro oblast
zpracován I. Generel rekultivací, který je pravidelně aktualizován. Generel v sobě zahrnuje
Pasportizaci – přehled již provedených rekultivací a stručný popis v současné době
rozpracovaných a připravovaných rekultivačních staveb. Díky prováděným aktualizacím
34

generelu rekultivací se i přes restrukturalizaci důlních společností pokračuje v dlouhodobé
celkové koncepci. U rozpracovaných a připravovaných rekultivačních staveb se jejich
koncepční propojení projevuje pozitivně v začlenění do krajiny. Restrukturalizace důlních
společností přinesla rozšíření počtu projekčních organizací, které dále zabezpečují projekty
jak technických, tak biologických rekultivací.
Konkrétní rekultivační práce v souladu s Generelem rekultivací zabezpečují jednotlivé
důlní organizace (skupina Czech Coal a.s., Severočeské doly Chomutov a.s.) a dále i stát
prostřednictvím Palivového kombinátu Ústí s.p. Důležitým faktorem je časový soulad mezi
ukončením těžební činnosti a zahájením rekultivačního procesu. V současném období jsou
rekultivační práce zabezpečovány dodavatelsky. V regionu je řada soukromých firem, které
se problematikou realizace technických i biologických rekultivací zabývají. Po ukončení
rekultivací jsou především zemědělsky zrekultivované pozemky dále pronajímány nebo
prodávány jednotlivým podnikatelským subjektům (zemědělským podnikatelům).
Rekultivační proces trvá zpravidla u zemědělské rekultivace 2-4 roky podle projektované
výsledné kultury (louka, pastvina 2-3 roky, orná půda 4 roky i déle a až 12 let u lesnické
rekultivace). Délka rekultivačního procesu je ovlivněna zejména kvalitou půdního substrátu,
vysazeným sortimentem dřevin a vývojem vodního režimu na zalesněné ploše.
Již v průběhu rekultivačního procesu probíhá revitalizační proces.
Základním problémem obnovy je její finanční zajištění (viz kapitola 3.2 Analýza
legislativních norem). Dalšími zdroji financování jsou případně i stát, kraje, průmyslové
podniky, zemědělské podniky a lesní organizace.
V případě realizace sanačních prací a rekultivací je třeba realizovat další etapy, zajistit
návrat života do krajiny, funkční ekosystémy, vytvořit podmínky pro zapojování území do
revitalizace a resocializace a regionálního rozvoje. Zpřístupnit plochy pro veřejné zájmy,
zainvestovat infrastrukturu plochy využít pro bydlení, produkci, volný čas i rozšířit možnost
komerčního využití území.
Návrh metodických postupů revitalizace krajiny:
Při postupech revitalizace by se mělo důsledně vycházet ze zjištěného stupně narušení
krajiny na místech, kde dříve probíhala intenzivní těžební a průmyslová činnost. Jedná se
o plochy s nejnižšími stupni ekologické stability, s minimem bioty, v půdních substrátech
převažují minerální složky.
Důležité je i rozhodnutí o potřebě revitalizace, z kterého vychází konkrétní návrhy
revitalizačních opatření, uvedené v bodech 1-12:
1) Komplexní hodnocení území Podkrušnohoří (zásady územního rozvoje a územní plán)
začlenění obnovy krajiny po těžbě uhlí do velkého územního celku
vazba nově vznikajících území na okolní krajinu
plán budoucí obnovy antropogenního území zaměřený na začlenění do okolního
prostředí a vytvoření funkčního, ekologicky příznivého a estetického územního celku
komplexní zhodnocení krajiny ve vazbě na budoucí základní revitalizační cíle
finanční zajištění obnovy
2) Souhrnný plán sanací a rekultivací, Generel rekultivací
přehled o těžebních aktivitách
pasportizace provedených rekultivací, přehled rozpracovaných rekultivačních akcí,
soupis připravovaných rekultivací na území zasaženém důlní činností
propojení generelu rekultivací s dalšími územně plánovacími materiály
pravidelná aktualizace generelu rekultivací
35

3) Obnova území po těžbě – rekultivace
zpracování plánů rekultivací území po těžbě
zpracování kvalitní projektové dokumentace pro jednotlivé rekultivační stavby
uvedení projektů rekultivací do souladu s územně plánovací dokumentací na všech
úrovních
příprava výběrových řízení na dodavatele tak aby byl soulad mezi ukončením báňské
činnosti a zahájením rekultivačního procesu
výběrové řízení na dodavatele jednotlivých rekultivačních staveb
realizace lesnických, zemědělských, hydrických a ostatních rekultivací
kontrolní činnost na dodržování všech projektovaných rekultivačních procesů a časové
návaznosti jednotlivých rekultivačních prací
včasné zahájení revitalizačního procesu po ukončení rekultivace
4) Zhodnocení výchozího stavu pro revitalizaci území
hranice území řešeného revitalizačního projektu
vlastnické vztahy v řešeném území
zdůvodnění potřeby ekologické revitalizace
stresory, které by měly být předmětem nápravy a řešení
fyzikální podmínky, které mají být upravovány (půda)
dokumentace historie zájmového území, která vedla k potřebě revitalizace
druh ekosystému určeného k revitalizaci
krajinná omezení v rámci jednotlivých ekosystémů
seznam potřebných biotických zásahů v krajině
legislativní požadavky a specifika potřebných územních povolení
doba řešení projektu
5) Cíle revitalizace
propojení ekologických cílů s dalšími aspekty (sociální, ekonomické, politické,
historické, kulturní, estetické apod.)
zajištění služeb ekosystémů (materiálové a energetické toky, fyzikální a chemické
vlastnosti půdy, kvalita vody)
6) Revitalizační metody
řízená sukcese
ekologická revitalizace
technické rekultivace
revitalizace agroekosystémů
revitalizace lesních ekosystémů a ostatní krajinné zeleně
revitalizace dopravní infrastruktury a inženýrských sítí v zájmových územích
7) Návrhy revitalizačních postupů
zjištění stupně narušenosti
rozhodnutí o potřebě revitalizace
vytvoření revitalizačního týmu
zpracování strategie dlouhodobé ochrany území
hlavní zásady revitalizace
návrh revitalizačních opatření
příprava revitalizačních projektů
36

8) Dílčí úkoly pro realizaci revitalizace
zpracovat rozpočet k realizaci konkrétních úkolů
dokumentace stávajících podmínek projektového území a popsání bioty
provedení předprojektového monitoringu kvality vod, hladin spodních vod
a metabolismu půdních organismů
navrhnutí stavu cílového ekosystému z hlediska kvality životního prostředí
funkce cílových ekosystémů ve vazbě na umístění ekonomických činností a sociální
potřeby regionu
zmapování informací o klíčových druzích flóry a fauny
odhad efektivnosti revitalizačních metod a strategií
možnosti realizace cílů v ekosystémech, případně návrh modifikace
příprava seznamu postupných úkolů k dosažení finálních cílů revitalizace
zajištění povolení vyžadovaných řídícími a regionálními orgány
realizace spolupráce s územně plánovacími orgány a samosprávou
účast veřejnosti při plánování revitalizace a implementaci k dosažení kulturních cílů
seznámení obyvatelstva s projektem revitalizace
projednání revitalizačních projektů na regionální úrovni s obyvateli
zajištění přístupových komunikací a další infrastruktury nutné k implementaci
revitalizačních projektů
zabezpečení kvalifikovaných pracovníků a odpovídajícího technického vybavení
zajištění pravidelné kontroly kvality prací a časové návaznosti revitalizačních prací
9) Hodnocení revitalizačních postupů
vytvoření a kontrola harmonogramu úkolů ke splnění jednotlivých cílů
pravidelné hodnocení revitalizačních úkolů a cílů
zabezpečení ochrany revitalizovaného území
pravidelná aktualizace projektů a postupů v revitalizovaném území
10) Monitoring
vytvoření monitorovacích systémů
realizace monitoringu k ověření dosažení cílů
využití indikátorů
11) Hodnocení průběžných a závěrečných výsledků
organizace kontrolních dnů pro realizaci projektu
brainstorming
vyhodnocení monitorovaných údajů a indikátorů
ekologické vyhodnocení ukončeného projektu
vyhodnocení dosažených cílů
ekonomické vyhodnocení projektu
12) Předání výsledků revitalizačního projektu do praxe
seznámení zástupců státní správy a samosprávných orgánů
seznámení uživatelů pozemku s výsledky
publikace výsledků projektu (formou zprávy)
seznámení veřejnosti s výsledky projektu (konference, semináře)
případně i zpracování nových metodických postupů a hodnocení
37

4. INDIKÁTORY HODNOCENÍ EFEKTIVNOSTI
REVITALIZAČNÍCH OPATŘENÍ V KRAJINĚ
4.1 Vlastnosti a volba indikátorů
Efektivnost revitalizačních opatření lze hodnotit podle různých parametrů. Jednou
z možností je využití indikátorů – charakteristických druhů nebo procesů, které lze snadno
zjistit nebo stanovit. Většina odborníků (cit. Cudlín a kol., 2009) se shoduje na tom,
že indikátory by měly být:
1) jednoduché, snadno hodnotitelné či měřitelné a dobře interpretovatelné;
2) široce aplikovatelné a použitelné na velké plochy;
3) diagnostické, s jasným vztahem ke konkrétním prvkům, procesům či vlastnostem;
4) rychle reagující, poskytující včasné varování;
5) schopné indikovat nejen změnu, ale také její příčinu;
6) schopné poskytovat kontinuální hodnocení při různých stupních antropogenních
disturbancí a stresu;
7) nákladově efektivní;
8) biologicky a sociálně relevantní;
9) měřitelné ve vhodném měřítku.
Volba indikátoru se odvíjí nejen od účelu hodnocení, ale také od typu hodnoceného
biotopu nebo ekosystému. Indikátory pro hodnocení revitalizací můžeme rozdělit
na indikátory založené na výskytu druhů a indikátory popisující funkce a procesy. U silně
dynamických, otevřených (mají velké vstupy i výstupy) ekosystémů, pro něž
je nejvýznamnějším faktorem režim disturbance, je vhodnější měřit přímo ekosystémové
funkce, protože biota se příliš rychle mění v závislosti na těchto procesech (má malou
perzistenci); zaznamenání jejího momentálního stavu tedy nemá příliš velkou vypovídající
hodnotu. Naopak u rovnovážných a uzavřených ekosystémů, u kterých jsou určujícím
faktorem hlavně vztahy uvnitř společenstev a perzistence je tudíž vysoká, je vhodné brát jako
indikátor výskyt rostlinných či živočišných druhů a je také možné spolehlivěji předpovědět
vývoj biotopů v budoucnost.
Kromě převládajícího faktoru, určujícího vývoj ekosystému, je důležitým kritériem
pro volbu vhodného indikátoru také stupeň degradace revitalizované plochy. Na plochách,
kde došlo k degradaci půdy, je primárním cílem obnovit fyzikální vlastnosti ekosystému
a indikátorem úspěchu jsou pak obnovené hydrologické, geomorfologické a pedologické
vlastnosti. Metodami hodnocení jsou pak např. půdní analýzy, měření průtoku, analýza
kvality vody atd.
Niejmeijer a de Groot (2008) navrhli použít k výběru a klasifikaci indikátorů DPSIR
diagram – „Driving force“ = potřeby společnosti, „Pressure“ = dopady stresového působení,
„State“ = stav ekosystému, „Impact“ = reakce ekosystému a „Response“ = reakce
společnosti (viz schéma č. 14). DPSIR diagram slouží k popisu interakcí mezi společností
a životním prostředím. K výběru nejefektivnějších indikátorů vypracovali následující postup:
1) vytvořit diagram (definovat cíl, hranice systému, identifikovat obecné indikátory,
zobrazit je v interaktivní mapě);
2) co nejlépe definovat otázky na to, co chceme zjistit;
3) identifikovat tzv. „key-nodes“ = indikátory klíčových bodů, které můžeme rozdělit
na tzv. „root-nodes“ (indikátory výchozích bodů), „central-nodes“ (indikátory bodů
s největším počtem vstupů a výstupů) a „end-of-chain-nodes“ (indikátory bodů na konci
řetězce);
38

4) vybrat nejvhodnější indikátory podle předem stanovených kritérií (přesnost, měřitelnost,
dosažitelnost atd.).
Schéma č. 15 využívá DPSIR diagram pro zjištění působení nadměrných požadavků
na ekosystémové služby na stav ekosystémů pomocí indikátorů plnění ekosystémových
funkcí. Naproti tomu schéma č. 16 ukazuje způsob zjišťování efektivnosti provedených
revitalizačních opatření na zvýšení poskytování ekosystémových služeb pomocí indikátorů
plnění ekosystémových funkcí.
Dale (2007) uvádí, že indikátory jsou vhodným prostředkem ke studiu struktury, funkce
a složení bioty ekologických systémů. Ty můžeme hodnotit na různých úrovních – krajina
a region, ekosystémy, společenstva, populace a druhy. Za indikátory struktury na krajinné
úrovni můžeme považovat např. rozlohu, prostorovou heterogenitu, tvar a distribuci jejích
složek, fragmentaci, propojenost. Na ekosystémové úrovni představují indikátory struktury
např. půdu a půdní podmínky, sklon, vodu a její zdroje, na populační úrovni např. populační
strukturu a morfologickou variabilitu.
Funkce na krajinné úrovni lze studovat pomocí sledování energetických toků, cyklu živin,
eroze, geomorfologických a hydrologických procesů a disturbancí, na ekosystémové úrovni
pomocí měření biomasy, produktivity a dekompozice a studia potravních řetězců apod.
Na populační úrovni je možné studovat např. demografické faktory, populační změny,
fyziologii, fenologii, adaptační mechanizmy. Při studiu složení bioty je třeba sledovat
na krajinné úrovni identitu a distribuci organizmů, na ekosystémové úrovni identitu,
množství, frekvenci, biodiverzitu, na populační úrovni přítomnost, množství, frekvenci
výskytu, pokryv a hustotu organizmů.
Schéma 14: Diagram DPSIR podle Niejmeijer a de Groot (2008)
DPSIR diagram
„Stav ekosystému“
Stav
„ Dopady stresového
působení“
Stres
Vliv
„ Reakce
ekosystému“
„ Potřeby
společnosti“
Potřeby
Odpověď
„ Reakce
společnosti“
Niemeijer and de Groot : A conceptual framework for selecting environmental
indicator sets, Ecological Indicators 8, 2008
39

Schéma 15: Zjišťování působení nadměrných požadavků na ekosystémové služby na stav
ekosystémů pomocí indikátorů ekosystémových funkcí (cit. Cudlín a kol., 2009)
Vliv zvyšujících se požadavků na ekosystémové služby na ekosystémy v krajině
Potřeby společnosti
• Požadavek na ziskové
zemědělství
• Požadavek na komfortné
bydlení
• Požadavek na stavební dřeví
• Požadavek na dopravní
servis
• Developerské aktivity
• Požadavek na rekreaci
Dopady stresového
působení
• Změny využití území
• Změny v pěstování plodin
a technologii
• Změny v diverzitě
• Neregulované kácení
• „Urbánní kaše“
• Zvýšení turistických
zařízeních
Reakce společnosti
• Zvyšování ceny půdy
• Dotace na udržitelné
pěstování plodin
• Omezení dotací za
pěstování nevhodných plodin
• Zvyšování ceny dřeva
• Denní limit turistů
Stav ekosystému
• Typ využití území
• Diverzita krajinného krytu
• Diverzita biotopů
• Management lesů
• Podzemní vodní zdroje
Reakce ekosystému
• Redukce biodiverzity
• Ztráta biotopu
• Negativní ovlivnění disipace
sluneční energie
• Omezení schopnosti erozní
regulace
• Vyplavování živin
Schéma 16: Zjišťování efektivnosti revitalizačních opatření na zvýšení poskytování
ekosystémových služeb pomocí indikátorů ekosystémových funkcí (cit. Cudlín a kol., 2009)
Tlak společnosti
• Revitalizační programy
Reakce společnosti
• Vyhodnocení efektivnosti
revitalizačních opatření
Působení stresu
• Revitalizační opatření
(stavba vodních nádrží,
obnova degenerovaných
toků, výsadba stromů)
Stav ekosystému
Reakce ekosystému
• Zvyšování ekologické
stability v krajině
• Zvyšování druhové
diverzity
• Zlepšení disipace
slunečního záření
• Zlepšení vodní retenční
kapacity
• Biotopová diverzita
• Druhová diverzita
• Disipace slunečního záření
• Schopnost retence vody
40

4.1.1. Indikátory založené na výskytu a uspořádání bioty
Indikátory biologických struktur jsou založené na výskytu a prostorovém uspořádání
bioty – tedy konkrétních druhů (živočišných i rostlinných), jejich skupin, nebo společenstev.
Hobbs a Norton (1996) mezi ně řadí následující charakteristiky:
1) složení společenstva a relativní abundance druhů,
2) vertikální uspořádání vegetace a půdních složek,
3) horizontální uspořádání ekosystémových složek,
4) heterogenitu složek.
V rámci složení společenstva lze hodnotit jednotlivé druhy nebo taxonomické a funkční
skupiny, přičemž taxonomické skupiny jsou podle některých autorů využitelné jak pro
indikaci biodiverzity, tak pro hodnocení environmentální kvality (Eiswerth a Haney, 2001)
A. Fytoindikátory
Nejjednodušší a nejčastěji používané jsou rostlinné indikátory. Zedler a Calaway (2000)
považují za nejspolehlivější indikátory hodnocení mokřadů rostlinný kryt, hustotu
vegetačního krytu, biomasu, počet druhů a výšku rostlin. Jiní autoři se snaží spíše využívat
indikačních vlastností rostlin s úzkou ekologickou amplitudou (Klimeš, 2004), rostliny vázané
na pozdní sukcesní stádia (Lopez a Fennessy, 2002) s velkou citlivostí na stres
či antropogenní disturbance. Důležitým a často používaným indikátorem je diverzita
rostlinných druhů. Ludwig a kol. (2004) vnímají biodiverzitu jako indikátor funkční integrity
na krajinné úrovni a charakterizují jí jako kvalitu a kvantitu plošek vegetačních porostů.
B. Zooindikátory
Také zástupci živočišné říše jsou vhodnými indikátory kvality ekosystémů, jejich
možnosti využití však závisí na plošném měřítku. Pro malá měřítka je vhodné využít
bezobratlé, pro velká měřítka savce; relativně univerzální skupinou jsou ptáci, jejichž výskyt
je vhodným indikátorem napříč mnoha měřítky (Vačkář a kol., 2005).
Důvodem pro vhodnost využití ptáků jako indikátorů je například fakt, že ptáci vyžadují
velmi rozrůzněná stanoviště, která souvisejí se strukturními atributy vztaženými
k floristickému složení, olistění, horizontální propojenosti, jádrovému území a lokálním
vlhkostním poměrům. Je u nich také dobře zdokumentována závislost struktury společenstva
na sukcesním stádiu lesa. Whelan a Jedlicka (2007) navrhli index, založený na početnosti
potravy pro vybrané druhy ptáků „giving-up density of food“ (GUD). Kombinace tradičního
pozorování ptáků a zjišťování jejich reakce na potravu může pomoci ochraně ptačí fauny
a zároveň zjistit stav ekosystému.
Další, často používanou indikační skupinou, jsou bezobratlí. Bylo popsáno například
hodnocení kvality vřesovišť podle motýlů, přičemž jako lepší indikátor než jediný druh
motýla se osvědčilo více taxonomických skupin, dále hodnocení maloplošné heterogenity
biotopů podle druhů mravenců, kteří disponují vysokým stupněm diferenciace, zřetelně
reagují na změnu managementu území a využití hodnocení jejich morfotypů je časově
úsporné (Pik a kol., 2002). Kvalita travních biotopů může být hodnocena dokonce podle
zpěvu sarančat a koníků (Fischer a kol., 1997). Také pro vodní a mokřadní ekosystémy jsou
bezobratlí vhodným indikátorem; lze sledovat například úbytek jejich skupin v závislosti
na různých stupních disturbance nebo je možné hodnotit výskyt epibentických, natantních,
makro- a mezo- bezobratlých.
41

U vodních a mokřadních ekosystémů jsou kromě bezobratlých častým indikátorem
charakteristiky, týkající se výskytu ryb, zaměřené na složení a hustotu jejich populace, využití
potočních biotopů, druhové bohatství, výskyt druhů jednotlivých biotopových skupin,
trofickou strukturu, hybridy, počet jedinců s nemocemi či anomáliemi a index biotické
integrity.
Dalším využitelným indikátorem, hraničícím s funkčními charakteristikami, je půdní
mikrobiální společenstvo, u kterého se stanovuje velikost, složení a jeho aktivita, podle které
je možné rozlišit různé systémy a rozpoznat vliv různého managementu; například profily
obsahu fosfolipidových mastných kyselin a uhlíkového substrátu indukují respirační odezvy.
4.1.2. Indikátory založené na funkcích a procesech
Řada prací ukazuje, že ačkoliv jsou strukturální prvky ekosystému schopné obnovy
v období několika let, je zde většinou výrazné zpoždění ve vývoji ekologických funkcí
(například cyklu látek), jež jsou nezbytné pro fungování celého ekosystému (Seják a kol.,
2003). Je ovšem obtížné používat funkce ekosystému jakožto indikátor, neboť je jich tolik, že
při jejich výčtu dojde snadno k opomenutí některé z nich. Proto je výhodnější najít jeden
nahrazující indikátor a na základě něj hodnotit úspěšnost revitalizace. Dříve se za takové
měřítko pokládala plocha vytvořeného stanoviště (předpokládalo se, že funkce se automaticky
objeví). Tento předpoklad se testoval podle rychlosti návratu živočišných druhů, spjatých
s daným rostlinným prostředím a zjistilo se, že jednotlivé druhy se navracejí rozdílnou
rychlostí. Lepším indikátorem jsou proto trofické vztahy – řetězce a sítě (Vačkář a kol.,
2005). Osvědčilo se také hodnocení sekundární produkce biomasy, ovšem volba trofické
úrovně, na které se biomasa hodnotí, zásadně mění výsledek.
I přes určitou obtížnost hodnocení se pro stanovení revitalizačního úspěchu používají
indikátory, související s ekologickými funkcemi. Pro mokřady to mohou být půdní
charakteristiky, jako je obsah organických látek, celkový obsah dusíku, obsah vody v pórech
a obsah živin. Dalšími indikátory ekologických funkcí může být například poměr malých
a velkých molekul v ekosystému, kdy převaha malých molekul indikuje malou udržitelnost,
dále respirace a produktivita, disipace energie, výměna povrchové vody, rostlinná biomasa,
retence živin, odebírání dusíku, kvalita vody, obsah dusíku a fosforu v tocích a v mokřadech
a migrační rychlost.
Obě skupiny indikátorů je možné kombinovat při hodnocení různých revitalizačních
a rekultivačních opatření. Revitalizační a rekultivační opatření se u nás doposud nejvíce
zabývala revitalizací vodních toků a mokřadů, rekultivací krajiny po těžbě a nápravou krajiny
po dalších lidských zásazích. Pro jednotlivé typy opatření uvedeme studie, které se zabývaly
hledáním indikátorů pro zhodnocení úspěšnosti proběhlých revitalizací.
4.2 Hodnocení obnovy území po těžbě
4.2.1. Obnova půdy po těžbě
Moreno-de las Heras (2009) sledoval vývoj a obnovu půdy na několika výsypkách
po povrchové těžbě po 18 let od zahájení rekultivace v mediteránní krajině ve Španělsku.
Autor používal fyzikální, biochemické a biologické indikátory, například stabilitu půdních
agregátů, aktivitu některých půdních enzymů (např. dehydrogenasy) a velikost mikrobiální
populace. Z výsledků vyplývá významná role vegetace a její rozkládající se biomasy jako
prvotního činitele při vývoji půdních agregátů a půdních organismů.
Remediací vápnomilných půd, obsahujících těžké kovy na území v blízkosti starého dolu,
se zabývali Clemente a kol. (2007). Experiment zjišťoval změnu těžkých kovů v zemědělské
42

půdě a následně jejich kumulaci v pěstovaných plodinách Beta vulgaris a B. maritima. Pole
s pěstovanými plodinami bylo rozděleno na části hnojené hnojem, olivovou kůrou a část jako
kontrolní, která byla hnojena anorganickými hnojivy. Plodiny B. vulgaris a B. maritima byly
použity jako bioindikátory dostupnosti těžkých kovů v půdě. V průběhu experimentu bylo
největší množství organického uhlíku zjištěno na plochách hnojených olivovou kůrou, méně
na plochách hnojených hnojem a nejméně na plochách hnojených anorganickými hnojivy.
Graham a Haynes (2004) využili obsah uhlíku v půdě a v mikroorganismech a mikrobiální
aktivitu půdní flóry jako indikátor úspěšnosti rekultivace po těžbě písečných dun pro těžbu
těžkých kovů (ilmenit, rutil, zirkon, monazit).
Půdní mezofaunou jako indikátorem hodnotícím efektivnost rekultivace území
postiženého těžbou se zabývali Andres a Mateos (2006). Autoři srovnávali tvorbu půd a jejich
vlastnosti u různých typů rekultivací na 12 lomech po těžbě vápence v Katalánsku
ve Španělsku. Zjistili, že vzhledem k rychlému střídání generací, vysoké populační hustotě
a schopnosti obývat mnoho typů ekosystémů a širokým využívání ekologických nik,
je mezofauna tvořena skupinou členovci (Arthropoda) vhodná pro monitoring každoročních
změn stanovišť v průběhu rekultivací. Nevýhodou bezobratlých jako bioindikátoru je jejich
značná náhodná variabilita v důsledku mnoha faktorů, jako například vegetačního pokryvu,
půdní struktury a podobně. S tímto problémem se ale setkáváme i u dalších bioindikátorů,
a proto je třeba využívat kombinaci bioindikátorů s měřením fyzikálních a chemických
parametrů a posuzovat změny a vývoj rekultivací v širším kontextu.
4.2.2. Využití bioindikátorů pro hodnocení rekultivací území po těžbě
Biodiverzitou denních motýlů, molů a vegetace na 18 rekultivovaných plochách
po povrchové těžbě uhlí a 5 kontrolních plochách v listnatém lese se zabýval Holl (1996).
Zjistil, že početnost a biodiverzita denních motýlů se na rekultivovaných plochách
v pozdějším stádiu sukcese přibližuje biodiverzitě na plochách kontrolních. Biodiverzita
denních molů se zvyšuje již od počátku rekultivace, a proto ukazují rychleji i obnovu
rostlinných společenstev než denní motýli.
Snyder a Hendrix (2008) jako indikátory při obnově půdy doporučují žížaly, stonožky
a stejnonožce. Důležité je při obnově půdní fauny omezit přenos invazních druhů. Tyto
skupiny destruentů jsou velmi důležité, ale vytvoření příznivého prostředí a jejich plného
zapojení do potravního řetězce při rozkládání organické hmoty je dlouhodobým procesem.
Zjištění významnější pozitivní korelace mezi biodiverzitou mravenců a půdní mikrobiální
biomasou, než korelaci mezi rostlinami a půdní mikrobiální biomasou, vedlo k doporučení
použít mravence jako bioindikátor změny území narušené těžbou.
Nichols a Nichols (2003) zjišťovali vývoj a změnu biodiverzity fauny na zrekultivovaném
území po těžbě bauxitu. Monitoring probíhal v několika letech a autoři zjistili rychlý nárůst
populace drobných savců (převážně myší), která postupně klesala. Nárůst populace predátorů,
zejména lišky obecné, byl pomalejší. Ze studie vyplývá, že nelze jednoznačně vybrat jednu
skupinu organismů jako indikátor monitoringu zrekultivovaného území, ale je třeba využívat
více skupin. Autoři doporučují při dalších rekultivacích narušené krajiny vytvářet pro
živočichy úkryty z kamenů, podporovat druhovu diverzitu rostlin, minimalizovat narušení
vegetace kolem postiženého území a monitorovat a chránit přirozené predátory.
43

4.3 Problémy při používání indikátorů
Žádný indikátor není univerzální, neboť jednotlivé druhy reagují na změny stanovištních
podmínek a různé disturbance rozdílným způsobem a rychlostí. Navíc může být populace
indikačního druhu ovlivněna faktory, které nemají žádnou souvislost s ekologickou integritou
nebo degradací ekosystému. Proto je vhodné využít raději více indikátorů, jež reprezentují
širokou škálu biotopů, mají velkou škálu požadavků na velikost plochy biotopu a mají různou
citlivost na změny biotopů (Carignan a Villard, 2002).
Možnosti využití indikátorů jsou též rozdílné v závislosti na měřítku pozorování.
Ekologové často vycházejí ze dvou základních předpokladů:
1) počet vyskytujících se indikačních druhů je v korelaci s počtem méně známých druhů,
2) vysoké bohatství druhů je v korelaci s výskytem vzácných a ohrožených druhů.
Pravdivost těchto předpokladů je ovšem závislá na zvoleném měřítku pozorování.
Je potvrzena pro větší měřítko, kdežto u menšího měřítka je tento vztah nejednoznačný.
Kromě rozdílů mezi hodnocením na lokální a regionální úrovni je často upozorňováno
na různé výsledky hodnocení rodové nebo druhové diverzity při použití různých časových
horizontů pozorování a různých parametrů měření.
Při volbě indikátoru pro hodnocení revitalizace by se měl vzít v úvahu vztah k přirozené
sukcesi, aby bylo zřejmé, jak moc revitalizace zrychlí sukcesní proces. Nemělo by se
opomenout hodnocení potravní sítě a vztahů ve společenstvu – biogeochemické cykly, roční
produkce. (Cudlín a kol., 2009)
4.4 Praktické zkušenosti s indikátory na Mostecku
Výběr vhodných indikátorů a finančně nenáročných metod hodnocení
Volba vhodného indikátoru pro revitalizační akci se liší podle jejích konkrétních cílů.
Může se opírat o inventarizaci rostlinných a živočišných druhů. Úspěšnost revitalizace
je možno hodnotit i podle změn bioty, dále lze využít indikačních druhů rostlin nebo
živočichů.
Indikátory by měly být jednoduché, snadno měřitelné a dobře interpretovatelné
a použitelné na velké plochy, schopné indikovat nejen existenci změny, ale také její příčinu.
Indikátory se liší podle konkrétního účelu použití např. jako indikátory biodiverzity při
zemědělské rekultivaci lze navrhnout následující hodnocení:
- ekologické procesy – resilience, funkčnost, hodnocení je založeno na druhové diverzitě
- biologická kontrola – diverzita antagonistů potenciálních škůdců
- ochrana a zvýšení stavu ohrožených druhů.
Jako vhodné indikátory pro hodnocení úspěšnosti revitalizačních akcí doporučujeme
ze zkušeností získaných FŽP při řešení Výzkumného záměru MŠMT „Výzkum
antropogenních zátěží v Severočeském regionu“ řešeného v letech 2000-2004 využít
následujících metod:
- porovnání ploch rekultivovaných formou zemědělské rekultivace s výsevem jetelotravních
směsek (podle doby ukončení biotechnické fáze ekotechnické etapy rekultivace) mezi
sebou,
- porovnat stejnou kulturu (jetelotravní směsky) v různých fázích rekultivace s etapou
postrekultivační, kde již probíhá revitalizace,
44

- porovnat stejnou kulturu (jetelotravní směsky) na rostlém terénu, revitalizované ploše
a rekultivované ploše,
- výše uváděné lokality hodnotit podle produkce biomasy (na několika plochách vždy
po1 m 2 ) celkem, výsledky cíleně pěstovaných rostlin (dle 1 m 2 ), zastoupení rostlinných
druhů, a podle rozvoje mikroorganizmů (viz dále),
- posoudit průběh revitalizace podle počtu žížal (Lumbricidae). Jedná se o vykopávání
a následné ruční vybírání. Žížaly se odebírají z různých míst, vždy na 1 m 2 a hloubka se řídí
podle kořenových systémů rostlin zpravidla 20-25 cm a počet odběrů se provádí dle
propočtů tak, aby se dosáhlo objemu hodnocené půdy v 1 m 3 . Zjišťuje se počet žížal a jejich
hmotnost. Jedná se o pracnou, ale relativně levnou a spolehlivou metodu.
- po dobu 8 let je prováděno FŽP hodnocení úspěšnosti revitalizace rekultivovaných půd
na 7 stanovištích – Lom Most – Pařidelský lalok (2), Lom ČSA (2), Slatinická výsypka (3).
Pravidelně v druhé polovině měsíce září provádí FŽP odběr vzorků na stejných kulturách
a lokalitách a pravidelně provádí hodnocení stanovišť. Laboratorní práce zajišťuje katedra
mikrobiologie ČZU (doc. Růžek – viz metody). Hodnocení je prováděno podle
následujících metod, na podkladě následujících parametrů:
Metody vhodné pro posuzování úspěšnosti revitalizace rekultivovaných půd
• Uhlík biomasy půdních mikroorganismů stanovený mikrovlnnou (MW) metodou MBC
Test kvantitativně posuzuje oživení půdy mikroorganismy, standardní hodnota pro orné
půdy je 246 ± 11 mg MBC/kg sušiny při průměrném obsahu C org 1,40 %
(revitalizované půdy mohou dosáhnout v závislosti na obsahu C org vyšších hodnot)
• Uhlík extrahovatelný v 0,5mol/l K 2 SO 4 C(K 2 SO 4 )
Test kvantifikuje mimobuněčný (extracelulární) uhlík mikrobního původu. Vysoké
hodnoty signalizují stres, standardní hodnoty pro orné půdy se pohybují v pásmu 10 - 70
mg C(K 2 SO 4 )/kg sušiny při průměrném obsahu C org 1,40 %
(revitalizované půdy mohou dosáhnout v závislosti na obsahu C org vyšších hodnot)
• Respirometrický test (varianty: B, N, G, NG)
Test posuzuje stav a podmínky pro mineralizaci uhlíku půdní organické hmoty
Hodnotí se poměry: N:B (standard 1,0; obvyklé pásmo 0,8 - 1,2)
G:B (standard 8,2; obvyklé pásmo 6,5 - 10)
NG:B (standard 25,3; obvyklé pásmo 15 - 36)
• Nitrifikační test (varianty: K, P)
Test oceňuje ekologicky významný výstup: oxidaci nepohyblivých kationtů NH 4
+
na pohyblivé anionty NO 3 - půdními chemolitotrofními autotrofy. Pro revitalizované půdy
velmi důležitý parametr. Hodnotí se kontrolní nitrifikace (mg N/den/kg sušiny) a poměr
potenciální nitrifikace s přidaným síranem amonným (1 mg N/g vzorku) a kontrolní
nitrifikace PN/KN.
Standardní hodnota kontrolní nitrifikace je na orných půdách 2,69 mg N/den/kg sušiny,
(revitalizované půdy dosahují nižších hodnot), standardní poměr PN/KN je 5,20, obvyklé
pásmo 3,0 - 7,5 (revitalizované půdy dosahují vyšších hodnot).
• Oxidovatelný uhlík půdní organické hmoty mikrovlnnou (MW) metodou C org
Standardní hodnota v orných půdách je 1,40 % (obvyklé pásmo 0,9 - 1,90 %)
(revitalizované půdy mohou dosáhnout vyšších hodnot).
• pH (H 2 O)
Standardní hodnota v orných půdách je 6,4 (revitalizované půdy se pohybují v širokém
pásmu 4,4 - 8,4 v závislosti na obsahu karbonátů a uhelné složky).
45

5. METODIKA SYSTÉMOVÉHO PENĚŽNÍHO HODNOCENÍ
EFEKTIVNOSTI REVITALIZAČNÍCH AKTIVIT
5.1 Úvodní část
Využití nejrůznějších převážně naturálních indikátorů je nejčastějším postupem
pro hodnocení úspěšnosti revitalizace území za situace, kdy nejsou k dispozici metody
ekosystémového hodnocení území.
Novost předkládané metodiky revitalizace krajiny spočívá v tom, že uplatňuje dvě
skupiny ekologických hodnocení, které umožňují systémovým způsobem hodnotit ekologické
i ekonomické souvislosti revitalizačních aktivit, čili umožňují integrované ekonomickoekologické
vyhodnocení jejich efektivnosti. Za tím účelem členové řešitelského týmu
rozvinuli v posledním desetiletí dvě základní metody ekologického hodnocení změn v krajině.
Metoda hodnocení biotopů hodnotí krajinu a míru jejích přeměn z hlediska biotopů jako
prostředí pro specifické formy života, metoda hodnocení služeb ekosystémů pak umožňuje
ukázat výsledky revitalizačních aktivit z hlediska úrovně funkčnosti nových ekosystémů.
Tato metodika hodnocení revitalizací je tudíž první metodikou s integrovaným přístupem
k revitalizacím poškozeného území tak, aby bylo dosahováno maximálního integrovaného
ekologického, ekonomického a sociálního efektu z takových revitalizačních činností.
V souladu s dosud rozpracovanými teoretickými přístupy k revitalizaci poškozených
území (Vráblíková a kol., 2008a,b) je metodika založena na využití metody hodnocení
biotopů ČR (Seják, Dejmal a kol., 2003) a metody peněžního hodnocení služeb ekosystémů
(Seják a kol., 2008). Pomocí těchto dvou metodických přístupů jsou určovány optimální
směry revitalizace území směrem k dlouhodobému integrovanému maximu přírodních,
ekonomických a sociálních hodnot revitalizovaného území.
5.2 Metoda hodnocení biotopů
Metoda hodnocení biotopů – biotope valuation method (BVM) (stručný popis
viz http://fzp.ujep.cz/projekty/bvm/bvm_CZ.pdf) byla primárně rozpracována pro hodnocení
ekologické újmy (v souladu se zákonem č. 17/1992 Sb., o životním prostředí ekologická újma
je ztráta nebo oslabení přirozených funkcí ekosystémů, vznikající poškozením jejich složek
nebo narušením vnitřních vazeb a procesů v důsledku lidské činnosti). V tomto smyslu je
pomocí BVM možné hodnotit ekologický stav a hodnotu území před těžbou a porovnávat se
současným (či budoucím projektovaným) stavem a zjistit tak celkový bodový rozdíl, a tím
i finanční ekologickou újmu způsobenou dlouhodobější těžební činností. Podobně lze
použitím této metody vyčíslit i dlouhodobou ekologickou újmu z antropogenní přeměny
celého modelového regionu. V předcházejících etapách tohoto projektu již byla odhadnuta
taková souhrnná dlouhodobá ekologická újma ve výši přibližně 56 % (k roku 1990), resp.
52 % (k roku 2000), z hodnoty potenciální přirozené vegetace modelového území (blíže viz
kap. 6 in Vráblíková a kol., 2008a, s. 113-130).
Zjednodušeně lze metodiku výpočtu ekologické újmy a platby za ztrátu biotopů území
postiženého těžbou popsat takto:
a) Provede se bodové ohodnocení ploch jednotlivých biotopů před zásahem (těžbou).
b) Provede se bodové ohodnocení těžbou zasažených ploch (bodová hodnota při povrchové
těžbě uhlí, kdy se jedná o holý, odvodněný povrch, by měla činit 0 bodů za 1 m 2 ).
c) Vypočte se bodový rozdíl a) – b) a násobí se stanovenou finanční hodnotou 1 bodu,
přesněji řečeno jednou třicetinou pro příslušný rok (30 let je použito v Hesensku jako
46

hranice trvalého zásahu. V případech, že těžba je dočasným zásahem, počítají se újmy
z těžby v každém roce zásahu ze skutečně postižené plochy). Alternativním postupem
může být přijetí určité mezinárodně přijímané veličiny diskontní míry, jako tomu bylo
např. ve stati Costanza et al. (1997), kde byla použita diskontní míra 5 %, a následný
výpočet příslušné roční újmy (při diskontní míře 5 % je to ročně jedna dvacetina
z celkového rozdílu).
d) Finanční hodnota jednoho bodu byla pro první polovinu tohoto desetiletí propočtena
na základě analýzy dlouhodobé efektivnosti 136 revitalizačních projektů na 12,36
Kč/bod (viz http://fzp.ujep.cz/Projekty/VAV-610-5-01/HodnoceniBiotopuCR.pdf, str.
325-370). Valorizací podle měr inflace v období let 2003-2008 hodnota bodu k roku
2008 činí 14,50 Kč/bod;
e) Získaná hodnota představuje tzv. vyrovnávací poplatek, který by měl původce zásahu
každoročně platit (pokud není sám schopen zvyšovat ekologickou hodnotu území
souvisejícího s těžbou) za přechodnou roční ztrátu ekologických funkcí území
postiženého těžbou po dobu těžby až do doby provedení rekultivačních opatření po těžbě
a dosažení alespoň původní bodové hodnoty území (náklady na rekultivace jsou podle
české legislativy hrazeny z fondu, který těžební firma musí vytvářet v průběhu těžby).
Výpočet ekologické újmy u trvalého zásahu
Za malý zásah považujeme akci v tom případě, kdy není nutné posuzování vlivů na ŽP
nebo se nedotýká chráněných částí přírody a krajiny. U jednoduchých akcí, kdy újma zůstává
konstantní po dobu delší než 30 let, je zcela postačující použít pro zjištění rozdílu bodových
hodnot následující postup.
Vzorec pro výpočet bodové hodnoty pro konkrétní biotop v konkrétním čase:
HB .
= bi.
pi
wi
[body . m 2 ]
HB - bodová hodnota konkrétního biotopu [body]
b i - bodové hodnocení biotopu [body/m 2 ]
p i - plocha hodnoceného biotopu [m 2 ]
w i - koeficient individuálního bodového hodnocení biotopů [-]
Hodnota HB vyjadřuje hodnotu plochy jednoho biotopu v daném území. Pokud se ovšem
na sledovaném území vyskytuje více biotopů, je nutné jednotlivé položky HB sečíst.
Vzorec pro výpočet bodové hodnoty pro celou sledovanou plochu v konkrétním čase:
BHC = ∑ HB i
n
i=
1
BHC - bodová hodnota celého sledovaného území
i - biotopy 1 – n
Vzorec pro výpočet trvalé ekologické újmy (přínosu):
TU = |BHC 2 – BHC 1 |
TU - trvalá ekologická újma na konkrétní ploše [body]
BHC 1 - bodová hodnota plochy před zásahem [body]
BHC 2 - bodová hodnota plochy po zásahu [body]
47

Veličina TU nám vyjadřuje ekologickou újmu v případě, že je zásah trvalý. Jako hranice
trvalého zásahu je určeno období třiceti let. Tato délka vychází z vyjádření přibližné délky
jedné lidské generace. Trvalá ekologická újma se hradí jednorázově ve výši plného bodového
rozdílu. V duchu zákona č. 17/1992 Sb., bude rozhodnutím orgánu ochrany přírody a krajiny
trvalá ekologická újma kompenzována náhradními opatřeními v místě či na jiných částech
území v blízkém okolí způsobené újmy, nebo není-li to možné či účelné, bude uhrazena
v penězích.
Výpočet ekologické újmy u dočasného zásahu
Za přechodnou ekologickou újmu (tj. újmu, která bude konstantní v období do 30 let) jsou
původci malého zásahu povinni každoročně platit jednu třicetinu hodnoty způsobeného
bodového rozdílu po dobu, kdy je plocha z důvodu jejího užívání udržovaná na konstantní
ekologické hodnotě. Po skončení užívání platí ½ původní roční platby, a to až do doby, než
jsou biotopy, na nichž byla újma způsobena, plně vráceny do výchozího stavu.
Celková ekologická újma tedy představuje:
DU = TU/30 * r 1 + TU/30 * r 2 /2
DU - dočasná ekologická újma
TU - trvalá ekologická újma
r 1 - počet let záboru (doba, po kterou plocha slouží ekonomickému účelu a je udržována na
konstantní bodové hodnotě)
r 2 - doba od skončení užívání po dosažení původní bodové hodnoty
Následující graf znázorňuje zjednodušený průběh bodové hodnoty sledovaného území
u dočasné ekologické újmy. „BH“ zde představuje bodovou hodnotu celkového území v čase
před zásahem (BH1) a po zásahu (BH2).
Graf 2: Zjednodušený průběh bodové hodnoty sledovaného území
Bodová
hodnota
BH1
BH2
r 1 r 2
T=30
Roky
48

Výpočet ekologické újmy pro podrobně posuzované akce
Za podrobně posuzované akce jsou považovány případy, na které se vztahuje povinnost
posuzování vlivů na ŽP (EIA), dále zásahy v chráněných územích přírody a krajiny
a v případech, kdy si to vyžádá orgán ochrany přírody a krajiny, i případy ekologických
havárií.
Rozlišujeme akce legální, které podléhají územnímu a stavebnímu řízení, a akce nelegální,
kde se jedná o ekologickou škodu, jež byla způsobena na cizím majetku nebo na vlastním
majetku bez nutného povolení, případně se jedná o ekologickou havárii.
Způsobí-li někdo ekologickou havárii, pak je povinen odstranit její důsledky tak, aby
postižené biotopy byly vráceny svým původním funkcím, tzn. aby bodová hodnota
postižených biotopů byla stejně vysoká jako bodová hodnota postiženého území
před zásahem.
V případě ekologické havárie se celkové škody a újmy skládají ze tří částí:
1) ze škody způsobené vlastníkovi poškozeného území, kterou má ten, kdo škodu způsobil
nahradit prostřednictvím nákladů na uvedení postižených biotopů do původního stavu,
2) z ekologické újmy z dočasné ztráty přirozených funkcí postižených biotopů,
3) z nákladů na odborné posouzení vzniklé havárie.
V dalším textu uvádíme postup výpočtu ekologické újmy a ekologických přínosů. Postup
je dokumentován na vybraných kvantifikovaných případech.
5.3 Obecný princip hodnocení revitalizací
Ekosystémy a jejich složky jsou během svého vývoje ovlivňovány řadou faktorů. Mezi ně
lze zařadit časoprostorový faktor, pomocí kterého lze s jistou opatrností simulovat dynamiku
vývoje ekosystému. Veškeré složky ekosystému se v čase a prostoru mění (sukcese) a jejich
konečným stádiem v některých případech je stabilní klimaxové společenstvo (např. terestrické
ekosystémy). Za stabilní lze podle některých autorů považovat i stav, kdy v ekosystému
dochází k pravidelným oscilacím způsobeným tím, že jedna změna nebo soubor navzájem
působících změn vrátí ekosystém na začátek vývoje a celý cyklus se opakuje (říční
ekosystém).
S tímto faktem musíme počítat při poznávání a jakémkoliv hodnocení biotopů včetně
ekosystémů. Při posuzování proto nelze uvažovat o jakémsi lineárním průběhu dějů daném
počátečním a konečným stavem ekosystému za určité časové období. Tato přímka by
v žádném případě nepostihla dynamiku vývoje, ale ukázala by na konstantní tempo vývoje
ekosystému v čase a prostoru.
Reálná predikce průběhu křivky dynamiky vývoje biotopů a ekosystému je velmi
komplikovaná. Její průběh bude závislý na mnoha faktorech, které ovlivní posuzované složky.
Výsledkem proto může být i křivka s několika vrcholy. Pro její znázornění a průběh je nutné
znát počáteční stav ekosystému, stav po zásahu a při dalším posuzování vývoje v čase je
nutné ohodnotit probíhající sukcesi dotčeného ekosystému. Ty se budou měnit jak v průběhu
času, tak i prostoru, popřípadě budou nahrazeny jinými složkami s odlišným bodovým
hodnocením. To znamená, že veškeré zásahy (stavby, havárie atd.), které mohou způsobit
redukci či zánik některých složek ekosystému, se následně promítnou do průběhu křivky.
49

Graf 3: Způsob výpočtu bodového hodnocení ekologické újmy a přínosu z revitalizace
a 2
a 4 a 5 a 6
a n
b 4
b 5
b n
b 1
a 3
(body . m2)
Ts=30
(roky)
Vzorec použitý pro výpočet vzniklé ekologické újmy a přínosu z revitalizace:
⎡
⎢
DB =
⎣
n
∑
i=
1
b
⎜
⎝
⎛ i +
b
2
i + 1
⎞
⎟ •
⎠
Ts
⎤
⎥
⎦
( ai
+ 1 − ai)
[ body . m 2 . rok]
DB - průměrná bodová hodnota za celé hodnocené období [body . m 2 . rok]
a i - vymezení časového intervalu
[roky]
b i - bodový rozdíl oproti původnímu stavu, počítáno v čase t [body]
Ts - celkový čas hodnocení (stanoveno 30 let)
[roky]
n - počet intervalů pro výpočet
Hodnota b i je rozdíl celkové bodové hodnoty biotopu v i - tém časovém intervalu proti
počátečnímu bodovému stavu hodnoceného biotopu. Při zhotovování křivky v grafu bude
b 1 = 0.
V čitateli vzorce je výpočet plochy, ohraničené křivkou grafu a linií počátečního stavu
[body x roky]. Po vydělení této hodnoty časovou konstantou Ts získáme hodnotu, která
vyjadřuje průměrné vychýlení ekologické hodnoty od výchozího stavu (průměrný bodový
rozdíl) v průběhu sledovaného období 30ti let.
Výsledná hodnota bodového ohodnocení DB reprezentuje ekologickou újmu nebo zisk na
ploše dotčené lokality se zohledněním časoprostorových vazeb v rámci biotopů a ekologické
dynamiky krajinných prvků.
Plocha ohraničená křivkou pod bodem počátečního stavu nám tedy ukazuje na poškození
složek. Tento pokles můžeme tedy definovat jako ekologickou újmu. Její finanční ohodnocení
je závislé na hodnotě jednoho bodu. Rozsah ekologické újmy můžeme následně spočítat
pomocí popsaného postupu.
50

Vhodné časové rozpětí pro uvažované hodnocení biotopů je samozřejmě závislé na výše
uvedených faktorech, ale po dohodě byla stanovena hranice 30 let, která se jeví jako optimální
časové rozpětí.
V krátkosti můžeme tedy konstatovat, že pro zjištění ekologické újmy a jejího bodového
hodnocení je důležité znát:
- bodové hodnocení jednotlivých biotopů,
- velikost plochy jednotlivých biotopů,
- změnu velikosti jednotlivých biotopů v čase,
- velikost hodnoceného území (maximální plocha dotčená během celé doby hodnocení),
- predikce vývoje jednotlivých složek v hodnoceném území,
- predikce antropogenních zásahů.
V následujícím textu je doporučen podrobný postup hodnocení dotčených ekosystémů
se zohledněním dynamiky jejich vývoje v času a prostoru.
Vymezení hodnocených sukcesních stádií v čase a prostoru
Pro možnost poznání dynamiky ekosystému a následujícího bodového ohodnocení
je nutné předpovědět změnu plochy jednotlivých biotopů v určitých časových intervalech
nebo po každé výrazné změně v ekosystému (požár, odbahnění, stavba). Čím budou tyto
časové intervaly zkoumání kratší, tím bude možné přesněji ohodnotit ekologickou újmu či
zisk. Minimální interval pro hodnocení ekologické újmy dotčené lokality je navržen po 1, 2,
5, 10, 20 a 30 letech od data zásahu. V závislosti na závažnosti způsobené újmy a schopnosti
ji ohodnotit lze tyto intervaly přizpůsobit vzniklým podmínkám. Předpověď vývoje
jednotlivých složek ekosystému (sukcese) je závislá na řadě faktorů. Proto je nezbytné
u lokalit s více ovlivňujícími faktory provést zpracování týmem specialistů pro dané obory
(např. botanika, fluviální geomorfologie, ichtyologie a hydrobiologie).
Pro hodnocení ekologické újmy v čase je nutné znát plochu konkrétních biotopů
v dotčeném území před zásahem. Následné plošné změny biotopů jsou v určeném časovém
intervalu změřeny popřípadě předpovězeny a je s nimi počítáno v dalších kalkulacích.
Pro hodnocení musí být popsána celá dotčená plocha.
Smyslem ekonomických nástrojů v ochraně životního prostředí je nutit ekonomické
subjekty k ekologicky šetrnému jednání. Proto v případě těžeb může těžební firma činit
ekologická opatření ke zlepšování přírody a krajiny a pokud je přitom dosaženo přírůstku
peněžní hodnoty území z revitalizačních opatření, odečítají se z vyrovnávacího poplatku.
Pokud těžební firma v daném roce revitalizační opatření neprovádí, potom je povinna odvést
vyrovnávací poplatek orgánům ochrany životního prostředí.
Zatímco vyrovnávací poplatek uhrazuje každoroční ztrátu ekologické hodnoty území
v důsledku těžby, má těžební organizace ze zákona zároveň povinnost vytvářet určitou
finanční rezervu na následnou rekultivaci po těžbě tak, aby odtěženému území mohly být
vráceny alespoň jeho původní ekologické funkce.
Vzhledem k tomu, že peněžní hodnota jednoho bodu byla v BVM odvozena z průměrných
národních nákladů na základní skupiny revitalizačních projektů, vyjadřují hodnoty biotopů
nákladovou dimenzi hodnoty přírody, tj. kolik nákladů se musí vynakládat na udržování
a zlepšování bodové hodnoty přírody, přirozených biotopů, které nejčastěji vznikají
samoorganizovaně v rámci sukcesních procesů.
Škála kapitálových hodnot biotopů začíná na nule u zcela antropogenizovaných biotopů
(holé a suché povrchy, často zpevněné, chemicky kontaminované půdy) a dosahuje
až přibližně k hodnotám jednoho tisíce Kč za metr čtvereční u nejhodnotnějších biotopů,
51

neboli cca 10 mil. Kč na 1 hektar. Škála hodnot biotopů tedy obecně vyjadřuje náklady, které
společnost musí vynakládat na udržování a zlepšování antropogenně poškozené přírody.
Peněžní hodnoty biotopů nevypovídají nic o tom, jaké jsou při antropogenních přeměnách
území skutečné ztráty na službách ekosystémů, pro jejichž fungování tvoří jednotlivé biotopy
specifické prostředí. Teprve v posledních desetiletích si začínáme uvědomovat, že lidská
společnost a její ekonomiky zcela existenčně závisí na ekosystémech a na jejich
životodárných funkcích a službách (Millennium Ecosystem Assessment, 2005).
5.4 Metodiky hodnocení služeb ekosystémů
Přirozené ekosystémy poskytují lidem technologicky jen obtížně a ekonomicky velmi
draze nahraditelné služby, které nedávný projekt Millenium Ecosystem Assessment shrnul
do čtyř skupin:
• potraviny, vodu, dřevo, vlákna, palivo (zásobovací služby), ale také
• tvoří úrodnou půdu, čistí ovzduší a vodu (podpůrné služby),
• chrání proti škodlivému kosmickému záření, neustále regulují složení atmosféry,
zmírňují klimatické extrémy, udržují biodiverzitu, regulují nemoci, rozkládají
organický odpad (regulační služby),
• jsou zdrojem estetických, duchovních, výchovných a rekreačních hodnot (kulturní
služby) atd.
Trhem prochází a jsou dosud hodnoceny pouze zásobovací služby (je oceňována
zemědělský půda jako zdroj výroby potravin a vláken, lesy jako zdroj dřeva, v případě ložisek
fosilních a minerálních nerostů se jejich zásoby v ČR neoceňují předem a nezpoplatňuje jejich
pronájem, jako např. v USA, ale pouze se platí poplatky za vytěženou surovinu a za zábor
těžebních prostor).
Je však stále jasnější, že lidé závisí primárně zejména na podpůrných a regulačních
službách, které jsou někdy nazývány životodárnými službami, neboť na nich trvale a de facto
v každém okamžiku závisí životy lidí a dalších heterotrofních forem života. Např. bez tvorby
půdy pomocí cyklického dodávání odumřelé biomasy by lidé ztratili základní zdroj výživy,
bez neustálé tvorby kyslíku a neustálého doplňování ozonové vrstvy by veškerý život na Zemi
byl vystaven smrtelně škodlivému kosmickému radioaktivnímu záření, bez chladícího
a oteplovacího efektu vegetace a vody by se životní prostředí na kontinentech stalo s životem
lidí neslučitelným atd. Tyto základní životodárné služby ekosystémů nejsou ani v ČR, ani
ve světě dosud systematicky hodnoceny, přestože každá jednotlivá služba má pro existenci
života v penězích vyjádřeno nekonečně vysokou hodnotu.
V dosavadní hospodářské praxi však mají tyto služby nulovou hodnotu, což způsobilo,
že za poslední století lidé zničili polovinu nejcennějších ekosystémů světa a přeměnili je
na zdroj vlastního prospěchu.
Tato předkládaná metodika revitalizací posttěžebních území proto nově vyjadřuje
i kvantifikuje vedle nákladových hodnot biotopů (jako specifických prostředí pro specifické
formy života) také vybrané služby ekosystémů, které umožňují hodnotit jak ztráty služeb
ekosystémů z antropogenizace přirozených biotopů na straně jedné, tak hodnotit i přínosy
v podobě růstu služeb ekosystémů z revitalizace posttěžebních území.
52

Metoda hodnocení služeb ekosystémů pomocí nákladů jejich náhrady
Základní poznatky a hodnotové relace vybraných služeb ekosystémů, vytvářených
v samoorganizované součinnosti toků sluneční energie, vegetace a vody byly prezentovány
v r. 2008 v rámci předcházejících etap řešení tohoto projektu a publikovány v kap. 8
pod názvem Integrace environmentálních a sociálně-ekonomických kritérií jako předpoklad
účinnosti revitalizace poškozeného území (Vráblíková et al., 2008b, s. 85-101, viz také Seják,
Pokorný, 2009).
Pro ilustraci těchto probíhajících interdisciplinárních hodnocení uveďme porovnání
hodnot ekosystémových služeb alespoň tří typických ekosystémů území České republiky,
nivní louky a lesního porostu v porovnání s pastvinou s napřímenou a zahloubenou vodotečí.
Tabulka 10: Hodnoty vybraných ročních služeb zdravého ekosystému lesa a nivy
a v porovnání s odvodněné pastvinou (s napřímeným a zahloubeným vodním tokem)
Typ ekosystému a seznam jeho vybraných ročních služeb z 1 ha
Miliony Kč/ha
Zdravý listnatý les, vodou dobře zásobený
1. Biodiverzita: L2.3 Tvrdé luhy nížinných řek 0,4
2. Kyslíkové služby lesního porostu 3,5
3. Klimatizační služby lesního porostu (ochlazování, oteplování) 16,8
4. Čištění, destilování a retence vody v ekosystému 17,1
Celkem roční služby z 1 hektaru zdravého lesního ekosystému 37,8
Zaplavovaná říční niva s dostatkem kvalitní vegetace
1. Protipovodňová služba záchytem povodňové vody 0,025
2. Produkce a energet. využití nadzemní biomasy 0,020
3. Retence živin v ekosystému 0,035
4. Biodiverzita: T1.4 Aluviální psárkové louky 0,284
5. Kyslíkové služby lesního porostu 1,75
6. Klimatizační služby lesního porostu (ochlazování, oteplování) 14
7. Čištění, destilování a retence vody v ekosystému 14,25
Celkem roční služby z 1 hektaru zdravého nivního ekosystému 30,34
Odvodněná pastvina (s napřímeným a zahloubeným vodním tokem)
1. Produkce a energet. využití nadzemní biomasy 0,020
2. Biodiverzita: X T.3 Intenzivní nebo degradované mezofilní louky 0,080
3. Kyslíkové služby lesního porostu 1,75
4. Klimatizační služby lesního porostu (ochlazování, oteplování) 8,4
5. Čištění, destilování a retence vody v ekosystému 8,55
Celkem roční služby z 1 hektaru odvodněné pastviny 18,8
Uvedené odhady pro jednotlivé typy ekosystémů vycházející z výsledků podrobného
monitoringu toků energie a vody potvrzují, že zdravý les s dostatkem vody je v klimatických
podmínkách ČR klimaxovou podobou ekosystému, který zajišťuje optimum udržení vody
a živin v krajině. Případová studie s odvodněnou pastvinou ukazuje, že umělé odvedení vody
z krajiny výrazně snižuje potenciál účinnosti lokálního ekosystému.
Pro hodnocení základních služeb ekosystémů lze využít také následující souhrnnou
tabulku, která vedle úředních cen pozemků podle vyhlášky MFCR uvádí také přehled
peněžních hodnot biotopů pro skupinové položky Land-cover a uvádí i pilotní odhady
peněžních hodnot služeb vybraných ekosystémů (viz tab. č. 11).
Z tabulky můžeme vidět, že dimenze peněžních hodnot vybraných služeb ekosystémů
značně převyšuje jak úřední ceny pozemků, tak i peněžní hodnoty biotopů. Je to proto,
že díky pravidelným denním a ročním pulzům sluneční energie se do vývoje přírody vnáší řád
– samoorganizace – která zabezpečuje všechny základní podmínky pro život lidí a dalších
heterotrofních organismů. Z tabulky vyplývá, že vybrané roční služby přirozených
ekosystémů lesa a dalších druhů vegetace (zejména klimatizační, vodoretenční a kyslíková,
53

spolu s biodiverzitou) se pohybují na hladině cca 2-4 tisíc Kč z jednoho čtverečního metru,
což v přepočtu na hektar znamená 20-40 milionů Kč. Přitom toky energie, vody a kyslíku jsou
ohodnoceny relativně nejnižšími cenami jejich technologické výroby.
Uznání těchto reálných výkonů přirozených ekosystémů ovšem velmi mění pohled lidí
na ekonomickou výhodnost povrchových těžeb uhlí i dalších aktivit rychlého bohatnutí
jednotlivců na úkor poškozování a likvidace přirozené a přírodě blízké vegetace.
Tabulka č.11: Hodnoty biotopů, služeb ekosystémů a úředních cen území ČR v Kč/m 2
LAND COVER 1:100000
Body
Hodn. biotopů
(BVM)
Hodnota
ekosystémů
Úřední ceny
Vyhl. MFČR
průměr Kč/m 2 Kč/m 2 Kč/m 2
1.1.1. Souvislá městská zástavba 0 - 2,4 0 - 30 trend k 0 35-2250 dle velik. obce
1.1.2. Nesouvislá městská zástavba 10,2 126 35-2250 dle velik. obce
1.2.1. Průmyslové a obchodní areály 0 - 2,9 0 - 33 trend k 0 35-2250 dle velik. obce
1.2.2. Silniční a železniční síť s okolím 8,2 100 35-2250 dle velik. obce
1.2.3. Přístavy 8,3 98 35-2250 dle velik. obce
1.2.4. Letiště 11,9 148 35-2250 dle velik. obce
1.3.1. Oblasti současné těžby surovin 13,4 166 35-2250 dle velik. obce
1.3.2. Haldy a skládky 7,9 97 1
1.3.3. Staveniště 7,1 88 35-2250 dle velik. obce
1.4.1. Městské zelené plochy 19,3 238 35-820 dle velik. obce
1.4.2. Sportovní a rekreační plochy 18,8 232 1-10
2.1.1. Nezavlažovaná orná půda 11,2 138 2-10 dle okresů
2.2.1. Vinice 15,2 188 42
2.2.2. Sady, chmelnice a zahradní plantáže 14,2 175 42
2.3.1. Louky a pastviny 20,8 257 37 600 1-5 roční sl. 1880 Kč/m 2
2.4.2. Směsice polí luk a trvalých plodin 14,1 174 1-10 dle okresů
2.4.3. Zemědělské oblasti s přiroz.vegetací 21,5 266 1-5 dle okresů
3.1.1. Listnaté lesy 40,7 503 75 000 30 roční sl. 3740 Kč/m 2
3.1.2. Jehličnaté lesy 26,2 324 50 000 22 roční sl. 2500 Kč/m 2
3.1.3. Smíšené lesy 28,5 352 62 500 26 roční sl. 3100 Kč/m 2
3.2.1. Přírodní pastviny 33,0 408 3
3.2.2. Stepi a křoviny 53,0 655 1
3.2.4. Přechodová stadia lesa a křovin 23,5 291 1
3.3.2. Skály 39,8 492 1
4.1.1. Mokřiny a močály 33,5 414 60 000 1 roční sl. 3000 Kč/m 2
4.1.2. Rašeliniště 53,3 659 1
5.1.1. Vodní toky 23,1 286 7
5.1.2. Vodní plochy 18,7 231 7
(Zdroj: vlastní propočty)
V současnosti je dokončována kompletace vybraných služeb dalších skupin ekosystémů
ČR, takže v nejbližších měsících bude informace o funkčnosti a peněžní přínosnosti
ekosystémů ČR podstatně úplnější. Je zároveň zřejmé, že metoda hodnocení služeb
ekosystémů, vycházející ze samoorganizované součinnosti toků sluneční energie, vegetace
a vody je zejména využitelná při vyhodnocování ekologických přínosů revitalizačních
projektů.
54

6. DOPORUČENÍ PRO PRAXI
V současném období se naskýtá příležitost využít předložený materiál v oblastech
Podkrušnohoří v místech po těžbě uhlí, v místech realizované rekultivace i v místech, kde je
území předáváno místním komunitám a dalším podnikatelským subjektům k využití.
Revitalizaci je možno hodnotit nejen v průmyslových regionech a území po těžbě uhlí
velkolomovým způsobem, kde jsou k dispozici rekultivované plochy velkých rozměrů, ale je
i možnost hodnotit průběh revitalizace malých ploch.
Peněžní hodnocení efektivnosti revitalizačních aktivit jak pro velké plochy, tak i malá
území je nutno zavést do praxe.
7. SROVNÁNÍ NOVOSTI POSTUPŮ
Novost naší metodiky zaměřené na provádění a hodnocení revitalizačních opatření
spočívá v tom, že systémově uspořádává revitalizační postupy a uplatňuje dvě skupiny
ekologických hodnocení, která umožňují systémovým způsobem hodnotit ekologické a při
použití standardní analýzy nákladů a výnosů i ekonomické souvislosti revitalizačních aktivit.
Metoda hodnocení biotopů hodnotí krajinu a míru jejích přeměn z hlediska biotopů jako
prostředí pro specifické formy života, metoda hodnocení služeb ekosystémů pak umožňuje
ukázat výsledky revitalizačních aktivit z hlediska úrovně funkčnosti nových ekosystémů.
8. MOŽNOSTI UPLATNĚNÍ METODIKY
Využití předkládaného materiálu, který je souborem metodických postupů hodnocení
revitalizace, umožní nejen trvale udržitelné hospodaření v antropogenně postižené krajině
a urychlí proces obnovy, ale v důsledku systémového peněžního hodnocení efektivnosti
revitalizačních aktivit nabízí nový přístup pro hodnocení revitalizačního procesu, který
v současném období není v praxi v tomto rozsahu uplatňován.
Pozitivní je i využití indikátorů pro hodnocení úspěšnosti revitalizace území za situace,
kdy nejsou k dispozici metody ekosystémového hodnocení území.
Materiál lze využít nejen pro území po těžbě uhlí, ale i v průmyslových regionech.
Stejným způsobem jej lze využít i při hodnocení revitalizace malých území (např. skládek
odpadů, území po stavební činnosti apod.).
Navrhovaná metodika může být i podkladem pro diskusi nad celkovým novým řešením
povinností báňské správy i jednotlivých subjektů báňského práva. Lze předpokládat
potenciální uplatnění metodiky v legislativních změnách.
Metodika byla ověřována dílčím způsobem v průběhu let 2007-2009 v praxi, ale pouze na
malých plochách rekultivovaných lokalit. Jednalo se o území podniku Czech Coal, dříve
Mostecké uhelné společnosti. Samotná metoda hodnocení biotopů byla v posledních pěti
letech aplikována jak ke zjištění ekologické újmy v ekonomických projektech, tak
k vyhodnocení přínosů z konkrétních revitalizačních projektů. Spojení s metodikou hodnocení
služeb ekosystémů a zařazení do systému revitalizačních postupů je novým přístupem.
55

9. SOUHRN – SUMMARY
Studie „Metodika revitalizace krajiny v postižených regionech Podkrušnohoří“
byla vypracována v rámci programu WD „Výzkum pro řešení regionálních disparit“
v kontextu projektu, který Ministerstvo pro místní rozvoj ČR zadalo pod registračním číslem
WD-44-07-1 ke zpracování Fakultě životního prostředí Univerzity J. E. Purkyně pod názvem:
„Modelové řešení revitalizace průmyslových regionů a území po těžbě uhlí na příkladu
Podkrušnohoří“. Navazuje na vydané knižní publikace:
Přírodní a sociálně ekonomické charakteristiky disparit průmyslové krajiny
v Podkrušnohoří
Teoretická východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti.
Předkládaná studie je výstupem prací na aktivitě A422. Plní dílčí cíl projektu DC003
„Metodika revitalizace území pro hospodářský, sociální a environmentální rozvoj
v postižených regionech“ a jejím účelem je poskytnout integrovaný přístup k navrhování
a multidisciplinárnímu hodnocení revitalizace postižených regionů.
Studie může být uplatnitelná i v dalších průmyslových regionech a územích po těžbě uhlí,
nejen v České republice, ale i v ostatních středoevropských regionech, které obdobně jako
Podkrušnohoří jsou charakteristické výrazným antropogenním postižením krajiny.
Summary
The publication entitled “Methodology of revitalization of landscape in disabled regions
under the Ore Mountains” was elaborated within the program WD “Research on the
Solution of Regional Disparities” in context of the project that was ordered by the Ministry of
Local Development for elaboration at the J.E. Purkyně University, Faculty of the
Environment, under the title “The Model Solution of the Revitalization of industrial regions
and territories at the example of Podkrušnohoří (the Area under the Ore Mountains
Range)“. It comes from book publications:
The Natural and Social-economical characteristics of the disparities in the
industrial landscape Podkrušnohoří
Theoretical Base for the Possibility of Revitalization of a Territory in the Model
Area
The submitted methodology represents the output of works of the team of authors, done in
a partial target of the project DC003 “Methodology of revitalization of landscape for
economic, social and environmental development in disabled regions” and its object is to give
integrated access to design and multidisciplinary valuation of revitalization of disabled
regions.
Study could be used in other industrial regions and areas after coal mining, not only in the
Czech Republic but in all middle European regions that are similarly afflicted by strong
anthropogenic impacts.
56

10. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
Andres, P., Mateos, E., 2006: Soil mesofaunal responses to post-mining restoration treatments. Appl. Soil Ecol.
33, 67-78.
Carignan, V., Villard, M.A., 2002: Selecting indicator species to monitor ecological integrity: a review. Environ.
Monitor. Assess. 78, 45-61.
Clemente, R., Fuente, de la C., Moral, R., Bernal, M.P., 2007: Changes in microbial biomass parameters of a
heavy metal-contaminated calcareous soil during a field remediation Experiment. J. Environ. Qual. 36, 1137-
1144.
Clewella, A., Rieger, J., Munrol, J., 2005: Guidelines for Developing and Managing Ecological Restoration
Projects (Příručka pro rozvoj a řízení projektů ekologické obnovy) [online]. 2nd Edition. Society for Ecological
Restoration International. Dostupný z WWW:
Costanza, R., D'arge, R., De Groot, R., Farber, S., Grasso, M., Hannon, B., Naeem, S., Limburg, K., Paruelo, J.,
O'neil, R.V., Raskin, R., Sutton, P., Van Den Belt, M., 1997: The value of the world's ecosystem services and
natural capital, Nature 387, 253-260.
Cudlín, P., Zemek, F., Těšitel, J., Lapka, M., Hanousková, I. 2001: Stress concept: Possible tool to study changes
in landscape. Ekológia 20: s. 3-13.
Cudlín, P., Prokopová, M., Cudlín, O., Plch, R., 2009: Indikátory hodnocení efektivnosti revitalizačních opatřeni
v krajině, Ústav systémové biologie a ekologie AV ČR, České Budějovice.
Čermák, P., a kol. 1999: Rekultivace území, VÚMOP Praha
Dale, V.H., Polasky, S. 2007. Measures of the effects of agricultural pracitces on ecosystem services, Ecological
economics 64.
Eiswerth, M.E., Haney, J.C., 2001: Maximizing conserved biodiversity: why ecosystem indicators and trashhold
matter. Ecol. Econom. 38, 259-274.
Fischer, F.P., Schulz, U., Schubert, H., Knapp, P., Schmöger, M., 1997: Quantitative assessment of grassland
quality: acoustic determination of population sizes of orthopteran indicator species. Ecol. Appl. 7, 909-920.
Graham, M.H., Haynes, R.J., 2004: Organic matter status and the size, activity and metabolic diversity of the soil
microflora as indicators of the success of rehabilitation of mined sand dunes. Biol. Fertil. Soils 39: 429-437.
Hesslerová, P., 2008: Hodnocení krajinných funkcí pomocí multispektrálních družicových dat Landsat, PřF UK
Praha.
Hobbs, R.J., Norton, D.A., 1996: Towards the concetual framework for restoration ecology. Restor. Ecol. 4, 93-
110.
Holl, K.D., 1996: The effect of coal surface mine reclamation on diurnal lepidopteran conservation. J. Appl.
Ecol. 33, 225-236.
Klimeš, L., 1981: Slovník cizích slov. 5. vyd. Praha.
Klimeš, F., 2004: Lukařství a pastvinářství, biodiagnostika a speciální pratotechnika. ZF JCU České Budějovice,
157p.
Klinda, J., 2000: Terminologický slovník environmentalistiky. Ministerstvo životného prostredia SR, Bratislava.
Klinda, J., 2001: Slovak Environmental Policy - Inseparable Part of the European Environmental Policy. Zivotné
prostredie, Vol. 34, No. 3.
Kolektiv autorů, 2000: Akademický slovník cizích slov, Academia Praha, ISBN 80-200-0607-9, 834 s.
Kolektiv autorů, 2004: International Prime on Ecological Restoration (Základy ekologické obnovy) [online].
Version 2. Society for Ecological Restoration International. Dostupný z WWW:
Kolektiv autorů, 2009: Statistická ročenka půdního fondu České republiky, Český úřad zeměměřičský a
katastrální, Praha.
Kolektiv autorů, 2008: Statistická ročenka Ústeckého kraje, Český statistický úřad, Ústí nad Labem.
Kolektiv autorů, 2005: Ročenka životního prostředí Ústeckého kraje 2004, Krajský úřad Ústeckého kraje. Ústí
nad Labem.
Kolektiv autorů, 2008: Ročenka životního prostředí Ústeckého kraje 2007, Krajský úřad Ústeckého kraje. Ústí
nad Labem.
Kolektiv autorů, 2008: Úvod do regionálních věd a veřejné zprávy, Plzeň.
Kryl V., Frölich E., Sixta J., 2002: Zahlazení hornické činnosti a rekultivace, VŠB Ostrava.
Kukal, Z., Reichmann, F. 2000: Horninové prostředí České republiky, jeho stav a ochrana. Český geologický
ústav, Praha.
Lisický, M. J., 1993: Renaturácia a revitalizácia – významné aktivity v ochrane prírody a starostlivosti o krajinu.
Životné prostredie 27, 3: s. 117-119.
Lopez, R.D., Fennessy, M.S., 2002: Testing the floristic quality assessment index as an indicator of wetland
condition. Ecol. Appl., 12.
57

Ludwig, J.A., Tongway, D.J., Bastin, G.N., James, C.D., 2004: Monitoring of ecological indicators of rangeland
functional integrity and their relation to biodiversity at local to regional scales. Austral. Ecol. 29, 108-120.
Luhr J. a kol. 2004: Encyklopedie Země. Euromedia Group, Praha.
Lysenko, V., 1996: Analýza využívání vybraných nerostných surovin v České republice z hlediska ochrany
životního prostředí. Zpravodaj MŽP, č. 4, s. 3-5.
Millennium Ecosystem Assessment, 2005: Ekosystémy a lidský blahobyt: Syntéza, COŽP UK Praha, ISBN 80-
239-6300-7
Moreno-de las Heras, M., 2009: Development of soil physical structure and biological functionality in mining
spoils affected by soil erosion in a Mediterranean-Continental environment. Geoderma 149, 249-256.
Němeček J., Podlešáková E., Vácha R. 1999: Možnosti remediace zemědělských půd. Rostlinná výroba 5, Praha.
Niemeijer, D., de Groot R.S. 2008. A conceptual framework for selecting environmental indicator sets,
Ecological Indicators 8.
Nichols, O.G., Nichols, F.M., 2003: Long-term trends in faunal recolonization after bauxite mining in the Jarrah
Forest of southwestern Australia. Restor. Ecol. 11, 261-272.
Petříček, V. 2002: Tvář naší země – krajina domova, Studio JB, Lomnice nad Popelkou.
Pik, A., Dangerfield, J.M., Bramble, R.A., Angus, C., Nipperess, D.A., 2002: The use of invertebrates to detect
small-scale habitat heterogeneity and its application to restoration practices. Environ. Monitor. Assess. 75, 179-
199.
Pokorný, J., 2007: Materiál k semináři Voda v krajině [online]. Dostupný z WWW:
Prokopová, M., Cudlín, P., 2008: Teoretické aspekty revitalizace (pracovní podklad pro FŽP), Ústav systémové
biologie a ekologie AV ČR, České Budějovice.
Seják, J., Dejmal, I., a kol., 2003: Hodnocení a oceňování biotopů České Republiky. MŽP, Praha, 428 s.
Seják J., Integrace environmentálních a sociálně-ekonomických kritérií jako předpoklad účinnosti revitalizace
poškozeného území, s. 85-102, in Vráblíková J. a kol., 2008b: Revitalizace antropogenně postižené krajiny
v Podkrušnohoří. II. část: Teoretická východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti. FŽP UJEP,
Ústí nad Labem, ISBN 978-80-7414-0085-3.
Seják J., Pokorný J., 2009: Voda a peněžní hodnocení biotopů a služeb ekosystémů (Water and Monetary
Valuation of Biotopes and Ecosystem Services), Vodní hospodářství č. 1/2009, s. 12-14.
Snyder, B.A., Hendrix, P.F., 2008: Current and potential roles of soil macroinvertebrates (earthworms,
millipedes, and isopods) in ecological restoration. Restor. Ecol. 16, 629-636.
Štýs, S. a kol. 1981: Rekultivace území postižených těžbou nerostných surovin. SNTL, Praha.
Štýs, S., 2001: Mostecko – minulost–současnost, Most.
Vačkář, D., 2005: Ukazatele změn biodiverzity. Academia, Praha, 298 s.
Whelan, C.J., Jedlicka, D.M., 2007: Augmenting population monitoring programs with behavioral indicators
during ecological restorations. Israel J. Ecol. Evol. 53, 279-295.
Zedler, J.B., Calaway, J.C., 2000: Evaluating the progress of engineered tidal wetlands. Ecol. Engineer. 15, 211-
225.
Zákon ČNR č. 17/1992 Sb., o životním prostředí
Zákon ČNR č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon)
Zákon ČNR č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
Zákon ČNR č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu
11. SEZNAM PUBLIKACÍ, KTERÉ PŘEDCHÁZELY
METODICE
Fiala P., Farský M., Zahálka J., 2009: Vícekriteriální hodnocení strategického scénáře Podkrušnohoří. Studia
Oecologica, 2009, v tisku, FŽP UJEP, Ústí nad Labem.
Vráblíková, J. a kol., 2007: Charakteristika přírodních poměrů v antropogenně postižené oblasti Severních Čech.
Studia Oecologica číslo 2/2007, FŽP UJEP, Ústí nad Labem.
Vráblíková, J. a kol., 2007: Možnosti trvale udržitelného hospodaření v antropogenně postižené krajině. FŽP
UJEP, Ústí nad Labem, 123 str.
Vráblíková, J. a kol., 2008a: Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří I. část: Přírodní a
sociálně ekonomické charakteristiky disparit. FŽP UJEP, Ústí nad Labem, ISBN 978-80-7414-019-8, 182 str.
Vráblíková J. a kol., 2008b: Revitalizace antropogenně postižené krajiny v Podkrušnohoří. II. část: Teoretická
východiska pro možnost revitalizace území modelové oblasti. FŽP UJEP, Ústí nad Labem, ISBN 978-80-7414-
0085-3, 154 str.
58

12. PŘÍLOHY
12.1 Příručka pro rozvoj a řízení projektů ekologické obnovy
(Guidelines for Developing and Managing Ecological Restoration Projects)
ÚVOD
Příručka popisuje postupy obnovy životního prostředí v souladu s normami, které byly
stanoveny v publikaci Společnosti pro ekologickou obnovu (Society for Ecological
Restoration: SER) Základy ekologické obnovy (SER 2002 a 2004) a její doplněné
a aktualizované verzi Příručka pro rozvoj a řízení projektů ekologické obnovy. Postupy jsou
rozpracovány v pokynech, které postupně provází pracovníky praxe a projektové manažery
procesem obnovy životního prostředí. Dodržováním těchto 51 pokynů se eliminují chyby
a opomenutí. Tyto pokyny se vztahují na obnovu jakýchkoli ekosystémů – pozemních či
vodních – kdekoliv na světě, a to pod jakoukoli záštitou, včetně projektů veřejných prací,
environmentálního správcovství programů, projektů zmírňování škod, soukromých iniciativ
apod. Uživatelům pokynů se doporučuje, aby se v předstihu seznámili s publikací Základy
ekologické obnovy a odkazovali na ni při definicích pojmů a diskusi o koncepcích. Konkrétní
podoba spolu s detaily plánování a realizace projektů obnovy leží mimo oblast působnosti
těchto pokynů. Komplexní pojetí těchto záležitostí ponecháváme autorům manuálů
a pořadatelům workshopů.
Ekologická obnova je proces, jak napomáhat oživení ekosystému, který byl znehodnocen,
poškozen nebo zničen. Jde o aktivitu, která zahajuje nebo urychluje oživení ekosystému
a respektuje jeho zdraví (funkční procesy), integritu (složení druhů a struktura komunit)
a udržitelnost (odolnost vůči poruchám a pružnost). Obnova zajišťuje abiotickou podporu
z fyzického prostředí, vhodné toky a výměny organismů a látek s okolní krajinou
a znovuzřízení kulturních interakcí, na nichž závisí integrita některých ekosystémů.
Obnova se pokouší vrátit ekosystém do jeho původní historické trajektorie, tj. do stavu,
který připomíná původní stav nebo stav, o němž se lze domnívat, že by se přirozeně rozvinul
v mezích historických trajektorií. Obnovený ekosystém se nutně nemusí oživit v původním
stavu, neboť současná omezení a podmínky mohou ovlivnit jeho vývoj jinou trajektorií.
V souladu s příručkou Základy ekologické obnovy tato příručka předpokládá,
že ekologická obnova je završena tehdy, kdy již není potřebná pomoc odborníků pro zajištění
dlouhodobé udržitelnosti ekosystému. Může být ale vyžadován management ekosystému,
aby se předešlo degradaci obnoveného ekosystému v důsledku změn životního prostředí nebo
antropogenních změn. Takové aktivity považujeme spíše za management, než za obnovu.
Jinými slovy, ekologická obnova obnoví ekosystém jako celek, zatímco management jej udrží
v chodu jako celek. Podobně některé obnovené ekosystémy budou vyžadovat management
v podobě tradičních kulturních praktik. Toto rozlišení mezi managementem a obnovou
usnadňuje plánování zdrojů a rozpočtování a chrání úsilí o ekologickou obnovu před
nařčením z následné nekonzistentnosti nebo chybných úsudků v řízení ekosystému.
Pokyny příručky jsou pro přehlednost číslovány. Jsou seskupeny do šesti fází projektové
práce: koncepční plánování (včetně hodnocení proveditelnosti), předběžné úkoly (na nichž
závisí následné plánování), implementace projektu, úkoly následující po implementaci
(monitoring a následná péče), vyhodnocení a publicita.
Doporučujeme, aby byl pro realizaci pokynů zaveden deník, ve kterém budou
zdokumentovány projektové činnosti a zaznamenány všechny důležité informace. Tabulky,
grafy a doplňkové dokumenty mohou být v příloze. Slovní poznámky ve formě psaných
odpovědí na pokyny č. 1 až 36 společně tvoří souborný plán ekologické obnovy, který může
být poskytován veřejným agenturám, nadacím, schvalovacím úřadům, korporacím a jiným
59

zainteresovaným stranám. Slovní vyjádření slouží jako základ pro vytváření zpráv o průběhu
realizace projektů a pro žádosti o finanční podporu. Jsou neocenitelné pro odborníky z praxe
a vedoucí projektu. Jakmile je projekt dokončen, slovní poznámky poskytují úplný a dobře
členěný přehled o jeho průběhu, jenž je nutno jen editovat do podoby závěrečné zprávy
a článků k publikaci (viz příloha 1).
KONCEPČNÍ PLÁNOVÁNÍ
Koncepční plánování stanovuje území projektu obnovy, specifikuje cíle obnovy
a poskytuje ostatní relevantní informace. Realizuje se tehdy, když se obnova jeví jako
proveditelná alternativa, ale ještě před definitivním rozhodnutím o jejím provedení.
Koncepční plánování poskytuje předběžné informace, např. pozorování z průzkumu území
nebo určitá reprezentativní měření. V této fázi se neprovádí detailní, systematický výzkum
vlastností ekosystému a bioty. Koncepční plán společně tvoří psané odpovědi na pokyny č. 1
až 16, které navrhovaný projekt obnovy široce charakterizují.
1. Lokalizujte daný revitalizační projekt a identifikujte jeho hranice – Vymezte hranice
projektu a prezentujte je ve formě map, pokud možno generovaných na podrobných leteckých
fotografiích současně s půdními a topografickými mapami ukazujícími povodí a další aspekty
okolní krajiny. Doporučujeme využít GPS, územní průzkum a jiné vhodné prostředky měření.
2. Specifikujte vlastnictví – Uveďte jméno a adresu vlastníka(ů). Pokud je celé území nebo
jeho část ve vlastnictví organizace či instituce, uveďte jména a pověření klíčových osob.
Uveďte okolnosti, za kterých bude projekt realizován – veřejné práce, environmentální
správcovství, zmírňování škod aj. V případě více vlastníků se přesvědčte, že s cíli a metodami
navrhovanými pro program obnovy souhlasí všichni vlastníci.
3. Identifikujte potřebu ekologické revitalizace – Popište, co se na území stalo a co
vyvolalo potřebu obnovy. Popište, jaká očekávaná zlepšení obnova přinese. Může se jednat o
ekologické, ekonomické, kulturní, estetické, vzdělávací a vědecké přínosy. Ekologické
přínosy mohou posílit biodiverzitu, napomoci zlepšení potravního řetězce atd. Ekonomické
přínosy se vztahují k přírodním službám (zvaným také sociálním službám) a produktům,
kterými ekosystémy přispívají k lidské pohodě a ekonomické udržitelnosti. V tomto smyslu
jsou ekosystémy brány a hodnoceny jako přírodní kapitál.
Kulturní přínosy se mohou týkat společenské výkonnosti a rituálů, pasivní rekreace a duševní
obnovy. Estetické přínosy se týkají vnitřních hodnot přírodní krásy původních ekosystémů.
Vzdělávací přínosy vyplývají z pokroku v environmentální vzdělanosti, kterou studenti
získávají při účasti na ekologické obnově nebo při jejím studiu. Vědecký přínos je realizován,
když se území projektu použije pro demonstraci ekologických principů a konceptů nebo jako
experimentální území.
4. Identifikujte druh ekosystému, který má být revitalizován. – Označte a stručně popište
druh ekosystému, který byl degradován, poškozen nebo zničen, například tropický suchý les,
jarní tůň, semiaridní step, vysokohorský les shola (Indie), křídová louka (Evropa), cypřišová
bažina (USA) atd. Pro usnadnění komunikace s těmi, kteří nemusí být obeznámeni s přírodní
krajinou v bioregionu, je vhodné přidat podrobnější popis. Tento popis by měl obsahovat
názvy charakteristických nebo významných druhů a měl by uvádět struktury biotopů (poušť,
pastviny, savany, lesy apod.), formy života (trvalé travní, sukulentní, keřovité, stále zelené
stromy atd.), převládající taxonomické kategorie (jehličnaté, býložraví atd.), vlhkostní
podmínky (vodní, suchomilný atd.), slanostní podmínky (sladkovodní, brakický, salinní atd.)
60

a geomorfologický kontext (montanní, naplaveninové, ústí řek atd.). Některé body lze rozšířit
či nahradit odkazem na snadno přístupný zveřejněný popis.
5. Stanovte revitalizační cíle – Cíle jsou ideální stavy a podmínky, kterých se pokouší
dosáhnout úsilí o revitalizaci. Písemná formulace cílů poskytuje základ pro všechny
revitalizační činnosti a později se stává základem pro hodnocení projektu. Je nesmírně
důležité popsat každý jednotlivý cíl projektu výstižným a umně formulovaným sdělením.
Všechny ekologické projekty obnovy sdílejí společné ekologické cíle, které se skládají
z obnovy integrity ekosystému, jeho zdraví a potenciálu pro dlouhodobou udržitelnost. Jsou
uvedeny jako atributy obnovených ekosystémů v oddílu 3 příručky Základy ekologické
obnovy. Zaslouží si být přepracovány pro každý projekt obnovy, neboť jinak hrozí jejich
podcenění či přehlédnutí ze strany úřadů a dalších zainteresovaných stran, které nejsou dobře
obeznámeny s ekologickou obnovou. Projekt může mít další ekologické cíle, jako je
poskytnutí přirozeného prostředí pro určité druhy nebo znovusestavení zvláštního biotického
společenství.
Sdělení ekologických cílů by mělo otevřeně vyjádřit, jaký stupeň zlepšení lze vzhledem k
předchozímu stavu nebo trajektorii očekávat. Některé ekosystémy lze věrně obnovit do
známého nebo pravděpodobného stavu v minulosti, a to zejména v případech, kdy rozklad
nebo poškození není závažné a lidský demografický tlak není silný, tam, kde je s ohledem na
nepříznivé podmínky životního prostředí malé bohatství rostlinných druhů, kde mají
ekologicky mladé porosty v nově obnoveném ekosystému tendenci podobat se zralé vegetaci
před narušením stavu. I tak se obnovený ekosystém bude nepochybně v některých ohledech
od svého vzoru lišit, a to kvůli složitým a zdánlivě náhodným (stochastickým) aspektům
dynamiky ekosystému. Jiné revitalizace se nemusí historickému modelu ani přiblížit
kvůli současným omezením nebo podmínkám, které obnovení původního stavu brání.
Revitalizaci lze provádět v jednom z pěti kontextů. Vhodný kontext by měl být stanoven
v projektových cílech, aby byl zdůrazněn záměr obnovy a zamezilo se následným
nedorozuměním, konfliktům a kritikám. Jsou to:
a. Obnova degradovaného (mírné nebo postupné změny, které snižují ekologickou integritu
a zdraví) nebo poškozeného (závažné a zjevné změny) ekosystému do jeho původní
kvality.
b. Náhrada ekosystému, který byl zcela zničen (degradace nebo poškození odstranilo
veškerý makroskopický život a obvykle i zničilo fyzické prostředí) novým, identickým. Na
územích, která byla zcela zbavena své vegetace (pozemní systémy) nebo bentosu (vodní
systémy), musí být nový ekosystém kompletně obnoven. Na územích po povrchové těžbě
a v brownfieldech (těžce poškozená městská a průmyslová území) jsou běžné náhrady.
c. Transformace (konverze ekosystému na jiný druh ekosystému nebo typ užití půdy) jiného
druhu ekosystému v bioregionu, který nahradí nevratně změněný ekosystém. Tato
alternativa je důležitá pro obnovu přírodních ploch v městském kontextu, kde například
nemohou být obnoveny původní hydrologické podmínky.
d. Substituce náhradního ekosystému tam, kde změněné životní prostředí nemůže dále
podporovat přirozeně se vyskytující typ ekosystému v bioregionu. Náhradní ekosystém
může sestávat z nových kombinací původních dřevin, které jsou vybrány tak, aby se hodily do
nových podmínek území, např. na starých skládkách tuhého odpadu.
e. Substituce potenciálního náhradního ekosystému v případech, kdy neexistuje žádný
referenční systém jako model pro revitalizaci. Tato varianta připadá v úvahu v hustě
osídlených oblastech Eurasie, kde mnoho staletí využívání půdy zahladilo všechny zbytky
původních ekosystémů.
61

Všechny ekologické rekultivační projekty mají kulturní cíle (viz směrnici č. 3), i když tyto
cíle mohou být již součástí zmocňovací legislativy, která dává veřejným agenturám právo
projekty provádět nebo povolovat. Všechny kulturní cíle by měly být jasně stanoveny, protože
právě ony poskytují základ pro to, aby veřejnost porozuměla přínosům projektu. Uznání
veřejnosti příznivě ovlivňuje shromážďování finanční podpory, získávání výpomoci
s projektovými aktivitami ze strany veřejných agentur, získávání partnerůat partnery i pro
vyžadování respektu pro obnovený ekosystém ze strany místních rezidentů.
6. Identifikujte místní fyzické podmínky, které mají být předmětem nápravy. – Mnoho
ekosystémů, které potřebují obnovu jsou dysfunkční kvůli poškození fyzického prostředí, jako
zhutnění půdy, půdní eroze, odvádění povrchových vod. Fyzické prostředí musí být schopné
udržet života- a reprodukceschopné populace druhů, které vytvářejí biotu obnoveného
ekosystému.
7. Identifikujte stresory, které by měly být regulovány a reiniciovány – Stresory jsou
opakující se faktory v prostředí, které udržují integritu ekosystému tím, že zabraňují etablovat
se některým druhům, které by jinak spolu soutěžily. Příkladem jsou požáry, anoxia způsobená
povodní nebo prodlouženým obdobím záplavy, periodická sucha, šoky ze salinity spojené
s přílivy a pobřežními aerosoly, mrazy, nestabilní substráty způsobené vodou, větrem nebo
tíhou, např. na plážích, v dunách a záplavových územích. V některých ekosystémech stresory
zahrnují udržitelné kultivační aktivity, jako periodická sklizeň biotických zdrojů a zakládání
ohňů. Ty by měly být identifikovány jako stresory antropogenního původu.
8. Identifikujte a vytvořte seznam potřebných biotických zásahů. – mnoho rekultivačních
projektů vyžaduje manipulaci s biotou, zvláště s vegetací, aby se omezily nebo vykořenily
nežádoucí druhy a aby se zavedly nebo rozšířily populace žádoucích druhů. Invazivní
nepůvodní druhy obecně vyžadují likvidaci. Jiné druhy, původní či nepůvodní, mohou být
odstraněny, pokud zpomalují nebo omezují biotickou sukcesi. Druhy, které mohou potřebovat
zavedení, zahrnují mykorhizní houby, bakterie zadržující dusík, další půdní mikrobiotu a – ve
vodních prostředích – bentickou faunu žijící v sedimentech. Pohybliví živočichové obvykle
kolonizují obnovené území spontánně, avšak i tak je někdy třeba je tam vysadit. Mohou tam
být lákáni tím, že se jim poskytnou budky, hrubé úlomky pro úkryty, že se do toků připraví
různé substráty jako habitat pro makrobezobratlé apod.
9. Identifikujte krajinná omezení. – Populace mnoha druhů na území projektu mohou být
nepříznivě ovlivněny vnějšími podmínkami a činnostmi v okolní krajině. Využití půdy a vody
jsou obecně zdrojem chyb. O rekultivaci není vhodné se pokoušet, pokud je pravděpodobné,
že v krajině by se musely dělat těžké kompromisy.
Obnovení některých vodních ekosystémů závisí zcela na tom, aby se ekologická zlepšení
dělala i jinde v povodí, a všechny práce se pak provádí mimo vlastní území. Příkladem vlivu
z okolních území může být vypouštění zakalené nebo znečištěné vody, v podobě
zemědělských splachů, která dosáhne navrhovaného projektového území. Dalším příkladem
mohou být opakující se záplavy a následné sedimentace v nížinných lokalitách, které byly
způsobeny přívaly následujícími po vytěžení horských lesů. V tomto případě by úsilí mohlo
být spíše směřováno na zalesnění (obnovu lesa) v horských oblastech. Hydrologický režim
v každém projektovém území může být změněn přehradami, odvodňovacími projekty,
odklony odtoků způsobenými dálnicemi, jinými veřejnými díly a nepropustnými povrchy
v zastavěných územích. Hladina vody může být postupně snížena transpirací po zalesňování
a může být zvýšena po smýcení lesa nebo poté, co se naplní příkopy. Frekvence požárů se
sníží protipožárními pásy a fragmentací krajiny, které přerušují kryt vegetace. Kolonizace
62

exotickými druhy in situ má obvykle své kořeny v zamoření okolí. Přítomnost nebo početnost
ptáků a jiných zvířat v obnoveném ekosystému závisí na zdraví okolních ekosystémů
v krajině.
Podobná nebezpečí. jako výše uvedená, by měla být identifikována a hodnocena i jinde
v krajině z hlediska jejich potenciálu k ohrožení rekultivačního úsilí, a možnost zlepšení by
měla být posuzována realisticky.
10. Identifikujte zdroje financování projektu. – Potenciální externí zdroje financování by
měly být uvedeny v případě, že vnitřní financování je nedostatečné.
11. Identifikujte potřebné pracovní síly a technická vybavení. – Pracovníci mohou být
najati, dobrovolníci pozváni a další práce kontraktovány. Určete potřeby a dostupnost
speciálních zařízení.
12. Identifikujte potřeby a zdroje biotických faktorů. – Biotické zdroje mohou zahrnovat
semena a jiné části rostlin k výsadbě, školkařské výpěstky a zvířata pro vysazení na
projektovém území. Některé jsou komerčně dostupné. Jiné, jako jsou semena původních
rostlin, mohou být shromažďovány z jiných přírodních oblastí.
13. Identifikujte potřebná povolení vyžadovaná národní legislativou a regionálními
orgány. – Povolení mohou být vyžadována pro výkopy nebo zásypy toků a mokřadů, jiné
zemní činnosti, používání herbicidů a předepsané spalování. Jiná povolení se mohou
vztahovat na ochranu ohrožených druhů, historických míst atd.
14. Identifikujte legislativní požadavky a specifika potřebných povolení. – Územní
rozhodnutí a břemena mohou zabránit některým rekultivačním činnostem. Právní omezení
přístupu a výstupu by mohla zabránit provádění některých rekultivačních úloh. Pokud se
obnova provádí na území se smluvní ochranou, časový harmonogram ochrany musí být
splněn a zásahy do životního prostředí musí být dokončeny před dnem její účinnosti.
15. Identifikujte délku projektu – Délka projektu může výrazně ovlivnit jeho náklady.
Krátkodobé projekty mohou být dražší než dlouhodobé. Čím delší je projekt, tím více se
můžete spolehnout na využití přírozené obnovy a na dobrovolnické práce pro splnění
specifických cílů v oblasti obnovy, které jsou v níže uvedeném bodě č. 27. V urychlených
programech jako jsou zmírňující projekty, musí tyto nákladné zásahy nahrazovat přírodní
procesy .
16. Identifikujte strategie dlouhodobé ochrany a řízení – Obnova životního prostředí nemá
smysl bez přiměřené jistoty, že území projektu bude do budoucna řádně spravováno
a chráněno. V maximální možné míře by mělo být minimalizováno ohrožení integrity
rekonstruovaného ekosystému na soukromých pozemcích pomocí mechanismů, jako je
zachování smluvní ochrany či zónování. Vnější hrozby mohou být sníženy nárazníkovými
pásmy a závazky vlastníků sousední půdy. Další možností je, že obnovený ekosystém by
mohl být právně převeden rozpočtové agentuře nebo nevládní organizaci. Nicméně ochrana
a správa obnovených ekosystémů na veřejně přístupných pozemcích není zaručena a formální
závazek k tomuto účelu od příslušné agentury je žádoucí.
63

PŘEDBĚŽNÉ ÚKOLY
17. Určete revitalizátora odpovědného za všechny technické aspekty revitalizace –
Projekty obnovy jsou komplexní, vyžadují koordinaci různých činností, a jsou potřebná četná
rozhodnutí díky složité povaze rozvoje ekosystému. Z těchto důvodů by vedení mělo svěřit
projekt do rukou odborníka, který má přehled o celém projektu a je oprávněn jednat rychle
a rozhodně, aby se zabránilo ohrožení integrity projektu. Mnoho menších projektů lze provést
pomocí jediného odborníka, který funguje v různých rolích od vedoucího a manažera projektu
až k terénnímu pracovníkovi. Větší projekty mohou vyžadovat jmenování hlavního
revitalizačního odborníka, který dohlíží na tým, který zahrnuje i další odborníky. Hlavní
revitalizátor může delegovat konkrétní úkoly, ale ponechává si konečnou odpovědnost
za dosažení cílů.
V ideálním případě by měl být hlavní revitalizátor vybrán těmi, kdo projekt plánují.
Pokud je revitalizace součást většího projektu, revitalizátor by měl mít rovné postavení
s ostatními subdodavateli, aby se zabránilo akcím, které by mohly zkomplikovat plánování,
kvalitu rekultivace a nafukovat náklady. V každém případě platí, že revitalizátor by měl
udržovat otevřené komunikační linky s manažerem projektu.
Jeho povinnosti jsou někdy rozděleny podle organizačních schémat větších korporací
a vládních úřadů. Pluralistické vedení zvětšuje potenciál pro chyby v projektu a realizaci.
Personál agentury se stává v projektu tichým společníkem revitalizátora. Tato praxe snižuje
nároky na jeho schpnost pružnosti a inovace, včetně rychlé implementace průběžných úprav.
Příprava psaných pokynů, vycházejících z této příručky, pomůže při pluralitním vedení ke
správnému právnímu řešení projektu obnovy.
18. Sestavte revitalizační tým – U větších projektů může revitalizátor vyžadovat spolupráci
dalších odborníků pro supervizi práce týmů a subdodavatelů, a také technické pracovníky
s příslušnými dovednostmi a zkušenostmi. Dohromady vytvářejí revitalizační tým. Podstatné
je, aby odpovědnost každého jednotlivce byla jednoznačně stanovena a aby každá osoba
obdržela příslušné pravomoci.
19. Připravte rozpočet k realizaci předběžných úkolů – Rozpočet se týká práce a materiálu
a zahrnuje prostředky, potřebné pro podávání zpráv. Doporučuje nebo specifikuje
harmonogram akcí.
20. Dokumentujte stávající podmínky projektového území a popište biotu – Tento pokyn
navazuje na předběžné informace v odpovědi na pokyny č. 3 a 4 a je podstatně obsáhlejší
a podrobnější. Dokumentace k tomuto pokynu by měla zahrnovat systematický soupis, který
kvantifikuje stupeň degradace či poškození.
Mělo by být určeno složení druhů a odhadnuta jejich hojnost / relativní zastoupení.
Struktura všech součástí komunity musí být popsána dostatečně podrobně, aby se umožnila
realistická predikce účinnosti následného revitalizačního úsilí. Měly by být popsány půda,
hydrologie a další aspekty fyzického prostředí. Takové informace mají význam později při
hodnocení projektu, které částečně závisí na tom, aby podalo kontrast projektového území
před a po rekultivaci.
Řádně označené a archivované fotografie jsou důležité pro zaznamenávání jakýchkoliv
revitalizačních projektů. Měly by se pečlivě pořizovat četné fotografie za dobrých
fotografických podmínek před provedením jakékoli revitalizační práce. Fotografické
lokalizace by měl být zachyceny tak, aby bylo možné porovnat fota před a po. Vhodné jsou
makrofotografie i širokoúhlé záběry, přičemž některé by se měly pořídit ze zvýšené polohy.
Videokazety, letecké snímky a šikmé letecké snímky z nízko letících letadel jsou užitečné.
64

21. Dokumentujte historii projektového území, která vedla k potřebě revitalizace –
Historie projektového území, která byla identifikována podle pokynu č. 3, se rozšíří, pokud je
to nutné, aby poskytla ucelený přehled. Měly by se zaznamenat léta, během nichž došlo
k vlivům (na prostředí). Historické letecké snímky, které ukazují stav před narušením a které
ukazují jeho následky, jsou užitečné.
22. Proveďte v případě potřeby předprojektový monitoring kvality vod, hladin spodních
vod a metabolismu půdních organismů – Často je užitečné nebo potřebné získat základní
měření takových parametrů jako kvalita vody, hladina spodních vod a metabolismus půdních
organismů během jednoho nebo více let před zahájením projektu. Tato měření budou
pokračovat po celou dobu trvání projektu v rámci monitorovacího programu.
Nepředpokládané extrémy v datech mohou naznačovat problémy, které by mohly vyžadovat
korekce, aby se předešlo kolapsu projektu. Po dokončení projektu se údaje hodnotí s cílem
zhodnotit účinnost revitalizace.
23. Zaveďte referenční ekosystém – Tj. cílový stav území z hlediska kvality životního
prostředí, fungování cílových ekosystémů, umístění ekonomických činností a sociálních
potřeb regionu. Referenční model představuje budoucí stav či cíl, ke kterému je revitalizace
směřována a který bude později sloužit jako základ pro hodnocení projektu. Tento referenční
model se může skládat ze stavu před narušením, pokud je znám, z jednoho nebo více
nenarušených území se stejným typem ekosystému, z popisu těchto území nebo jiných
dokladů, jak je popsáno v části 5 první příručky (SER Základy ekologické obnovy). Tyto
odkazy musí být dostatečně široké, aby vyhovovaly rozsahu potenciálních koncových bodů,
který by se mohly očekávat od revitalizace.
Výběr referenčního ekosystému se komplikuje v případech, kdy současná omezení
a podmínky mění původní trajektorii nebo v jiných případech, kde bioregion postrádá
srovnávací ekosystémy. V extrémních případech se konkrétní referenční data mohou skládat
ze seznamu původních druhů, které by mohly přispět ke kompletaci ekosystému
se zamýšlenou strukturou komunity. Stupeň, do jaké míry může referenční model sloužit jako
model pro revitalizační projekt a pro jeho vyhodnocení, závisí na jeho specifičnosti a jeho
vhodnosti. V některých projektech může referenční model sloužit téměř jako šablona.
V jiných jen naznačuje směr vývoje.
24. Shromážděte přiměřenou autekologickou informaci o klíčových druzích – Hlavní
řešitel by měl dodat jakoukoliv dostupnou informaci týkající se získávání, údržby,
a rozmnožování klíčových druhů. Pokud je to nutné, pokusy a testy umísťování a růstu druhů
mohou být prováděny revitalizačním týmem ještě před realizaci projektu.
25. Proveďte potřebná zkoumání pro hodnocení efektivnosti revitalizačních metod
a strategií – Inovativní revitalizační metody mohou vyžadovat testování ještě před jejich
provedením v projektovém území. Pilotní projekty v malém měřítku mohou prokázat
proveditelnost a odhalit slabá místa v navrhování a provádění projektu ještě před pokusem ve
větším měřítku. Pilotní projekty jsou zvláště užitečné při pokusu o znovuzaložení určitého
druhu ekosystému v bioregionu.
26. Rozhodněte zda ekosystémové cíle jsou realistické či potřebují modifikace – Výběr
realistických cílů je zásadní. Potenciál pro dosažení určitých cílů, které byly identifikovány
v průběhu koncepčního plánování (pokyn č. 5), se nyní může zdát nereálný ve světle
65

informací získaných následně. Jiné cíle by mohly být přidány. V této době by projektový tým
měl přehodnotit výběr cílů v pokynu č. 5 a provést změny, pokud jsou oprávněné.
27. Připravte seznam průběžných cílů k dosažení finálních cílů revitalizace – Za účelem
dosažení revitalizačních cílů se provádějí činnosti na dosažení konkrétních konečných
výsledků. Každý konečný výsledek se nazývá cíl. Například pokud je cílem obnovit bývalý
lesní ekosystém na pozemku, který byl převeden na ornou půdu, může být jedním cílem
výsadba stromů v určeném druhovém složení a počtem jedinců druhu. V projektech obnovy,
které jsou prováděny na základě smlouvy, cíle jsou obvykle v "určené době", což znamená,
že je třeba je uskutečnit během určeného času, aby se vyhovělo plánování, rozpočtování
a regulačním zájmům.
Cíle (objectives) jsou předmětem přesného empirického určení, jak bude popsáno
v pokynu č. 36. Cíle jsou vybrány s ohledem na očekávání, že jejich splnění umožní splnění
cílů projektu. Cíle (goals) méně podléhají přesné empirické determinaci, protože vyžadují
měření četných parametrů, které neustále podléhají změnám s ohledem na dynamiku
ekosystému. Z tohoto důvodu jsou cíle (objectives) používány jako indikátory pro dosažení
cílů (goals).
Ekologické cíle jsou realizovány manipulací s biotou a / nebo s fyzickým prostředím.
Některé jsou prováděny na začátku revitalizace, jako je zrušení silnice, zasypání dříve
vykopaných kanálů nebo přidání organické hmoty nebo vápna do půdy. Jiné cíle vyžadují
opakující se akce, jako je pravidelné zakládání předepsaných ohňů nebo odstraňování
invazivních druhů, které ohrožují vytvoření žádoucí vegetace. Některé cíle mohou vyžadovat
akce, které se konají mimo projektové území s cílem zlepšit podmínky v projektovém území.
Počet ekologických cílů pro ekologické revitalizační projekty se může určit od jednoho
do mnoha, v závislosti na cílech projektu a na tom, do jaké míry ekosystém byl degradován
nebo poškozen.
Kulturní cíle se mohou týkat propagační kampaně, veřejných oslav probíhající
revitalizace, účasti zainteresovaných stran a školních dětí v provádění a monitorivání
revitalizace a jiných kulturních akcí, které zajistí seznámení s ozdravením ekosystému.
28. Zajistěte povolení vyžadovaná řídícími a regionálními orgány (viz 13 a 14) – (bylo
uvedeno v č. 13 a 14)
29. Založte spolupráci se zainteresovanými veřejnými agenturami a institucemi
– Obnova životního prostředí je nezbytně věcí veřejného zájmu, i když je prováděna
na soukromých pozemcích. Revitalizovaný ekosystém poskytuje výhodné služby i mimo
hranice vlastnictví. Vzhledem k tomu, že revitalizace obecně přispívá k veřejnému blahu,
veřejné agentury, které jsou odpovědné za ochranu a řízení přírodních zdrojů, by měly být
informovány o všech revitalizačních projektech v rámci jejich jurisdikce, a to bez ohledu na
vlastnictví a financování. Po jejich uznání může být revitalizačním projektům poskytnuta
ochrana, příznivá publicita a další výhody. Zájezdy, webové stránky, informační bulletiny
a tiskové zprávy jsou způsoby, jak navázat spojení s veřejnými institucemi.
30. Založte spolupráci s obyvatelstvem a zveřejněte projekt – Místní obyvatelé
se automaticky stávají účastníky v revitalizaci. Potřebují vědět, jak jim osobně přispěje
obnovený ekosystém. Například může přitáhnout ekoturistiku, která bude přínosem pro místní
podniky nebo může sloužit jako místo pro environmentální vzdělávání místních škol. Pokud
obyvatelé podpoří revitalizaci, budou ji chránit a politicky podporovat. Pokud nevědí
o revitalizaci a veřejných výhodách, mohou ji ničit či chovat se k ní s despektem.
66

31. Zajistěte účast veřejnosti při plánování revitalizace a implementaci k dosažení
kulturních cílů – Mnoho ekologických revitalizačních projektů je vedeno technokratickým
způsobem, zejména ty, které jsou určeny ke splnění smluvních podmínek a podmínek
povolení požadovaných veřejnými agenturami. Veřejnost je často vyloučena kromě případů,
že musí být přizvána podle zákona. Revitalizace je plánována, prováděna a monitorována
vyškolenými odborníky bez pomoci dobrovolníků z řad veřejnosti, kteří mohou být vnímáni
jako rizika pro účely pojištění a kteří by mohli zkomplikovat plánování a supervizi. Účast
veřejnosti by mohla zvýšit náklady na projekt a ohrozit včasné dokončení projektu. Avšak
vyloučení veřejnosti může způsobit další problémy, jako jsou ty, které jsou uvedeny
v obecných zásadách č. 30. Veřejné organizace by měly zvážit pobídky pro začlenění
místních obyvatel a dalších zainteresovaných stran do týmu ve všech fázích práce na projektu.
Tak bude veřejnost rozvíjet pocit vlastnictví a žádoucí správy dokončovaného projektu.
32. Zajistěte přístupové komunikace a další infrastrukturu nutnou k implementaci
revitalizačního projektu – Revitalizační projekty obvykle vyžadují přeložky silnic a další
infrastruktury. Nicméně zlepšení nebo nová výstavba může být nezbytná k zajištění přístupu
na projektové území nebo k usnadnění realizace projektu a údržby. Například zlepšení
infrastruktury by mohlo snížit čas, zvýšit bezpečnost, vytvářet příležitosti pro zájezdy, omezit
nepovolenou dopravu na citlivých stanovištích a zamezovat erozi na exponovaných
pozemcích. Sítě, silnice, požární pruhy by měly být konstruovány podle potřeby. Pokud je to
možné, infrastruktura by měla být následovně odstraněna v dalším průběhu implementace
projektu.
33. Najměte a vycvičte personál, který bude kontrolovat a řídit implementaci projektu
– Pro projektové pracovníky, kteří nemají zkušenosti z revitalizace nebo nemají znalosti
specifických metod, bude přínosem zúčastnit se seminářů a konferencí. Jinak by měl
poskytnout nebo zařídit školení vedoucí projektu. V ideálním případě by každý, kdo
se zapojuje do revitalizace, včetně pracovníků, měl být informován o cílech a záměrech
projektu.
PLÁNOVÁNÍ IMPLEMENTACE
Prováděcí plány popisují úkoly, které budou prováděny při realizaci cílů projektu. Tyto úkoly
společně vytváří projektový design. Péče a důkladnost, s níž je vedeno plánování
implementace se odrazí v tom, jak vhodně budou vykonány implementační úlohy.
34. Popište všechny implementační kroky resp. činnosti nutné k dosažení každého z cílů
– Vedoucí projektu určuje a popisuje všechny činnosti, opatření a manipulace potřebné
k tomu, aby se dosáhlo každého cíle uvedeného v pokynu č. 27. Například, pokud je cílem
vytvořit stromový porost s určeným druhovým složením a početností druhů na bývalé orné
půdě, jedním zásahem by mohla být výsadba semenáčů určených druhů v uvedených
hustotách.
Revitalizační projekty by měly být navrženy tak, aby se snížila potřeba průběžných úprav,
které by zvýšily náklady a způsobily zpoždění. V tomto ohledu je třeba věnovat zvláštní
pozornost navrhování přípravných činností v projektovém území, které předcházejí zavedení
biotických zdrojů. Jakmile jsou jednou biotické zdroje zavedeny, může být mimořádně
obtížné a nákladné opravit dysfunkční aspekty fyzického prostředí z důvodu nedostatečné
přípravy území.
Některé zásahy vyžadují následnou obnovu nebo pokračování pravidelné údržby
po počáteční realizaci. Tyto úkoly jsou předvídatelné a lze je zapsat do prováděcích plánů
67

v rámci svých cílů. Příklady úkolů údržby zahrnují nápravu erozí na čerstvě tvarovaném
terénu a odstranění konkurenčních plevelů a keřů z okolí mladé výsadby.
35. Přiznejte úlohu pasivní (sukcesní) revitalizaci – Některé, ale ne ve všechny, aspekty
ekosystému vyžadují úmyslný zásah pro dokončení revitalizace. Například, pokud je korekce
fyzického prostředí vše, co je zapotřebí k zahájení ozdravení bioty, pak by měli odborníci
omezit revitalizační aktivity na tuto korekci. Aby bylo zajištěno, že všechny aspekty obnovy
ekosystému byly zváženy, revitalizační plán by měl označit atributy, od kterých se očekává,
že budou rozvíjet sukcesi bez zásahu. Odborníci by konstatovali, že žádná manipulace není
třeba pro ozdravení bioty.
Uvědomte si, že ekologická obnova je záměrný proces, který zahrnuje alespoň mírný
zásah ze strany odborníka. Pokud dojde k oživení bez jakéhokoli zásahu, je třeba jej nazvat
přírodní obnovou nebo označit jiným termínem kromě ekologické revitalizace.
36. Připravte standardy a monitorovací protokoly k měření dosahování jednotlivých cílů
– Výkonový standard (nazývaný také konstrukční kritérium nebo kritérium úspěšnosti) je
specifický stav ekosystému, který indikuje nebo prokazuje, že cíle bylo dosaženo. Například,
pokud je cílem obnovit stromový porost ve speciálním druhovém složení a početnosti
na bývalé orné půdě (jak je uvedeno pokynu č. 27), pak by výkonový standard byl vytvoření
mladého lesa, který obsahuje některé druhy stromů s minimálními prahy pro hustotu dřevin,
výšku stromů a korunový zápoj v daném časovém rámci. Dalším příkladem standardů by bylo
dosažení procentního limitu bylinného vegetativního krytu v oseté oblasti v daném časovém
horizontu.
Naplnění některých standardů lze dosáhnout pouze jedním pozorováním, například, zda je
kanál zasypán. Jiné standardy vyžadují řadu sledování událostí, aby se dokumentovaly trendy
k dosažení určité číselné hranice pro fyzické parametry nebo pro určitou úroveň rostlinného
bohatství či růstu.
Výkonnostní standardy vyžadují pečlivý výběr, aby se vyvolala důvěra v jejich schopnost
měřit dosažení nějakého cíle. Jinak mohou být zkresleny podle prvních výsledků
implementace.
Monitorovací protokoly by měly být zaměřeny zejména na plnění standardů. Jiné
monitorování generuje nárůst počtu externích informací a nákladů na projekt. Monitorovací
protokoly by měly být vybrány tak, aby umožňovaly jednoduchý sběr dat, čímž se sníží
náklady na monitorování. Když je protokol vybrán, měl by být upřesněn postup pro analýzu
údajů z monitoringu. Například by mohl být určen statistický postup a určen interval
spolehlivosti pro stanovení významných rozdílů.
Výkonnostní standardy jsou zvlášť užitečné v revitalizačních projektech, které jsou
prováděny dodavateli nebo které jsou nutné ke splnění podmínek povolení. Dosažení
výkonnostních standardů představuje tvrdé důkazy o tom, že cíle byly splněny, že dodavatelé
mohou být zaplaceni a že držitelé povolení mohou být zbaveni odpovědnosti. Naopak,
nedosažení prokazuje neshodu, což může vést k vynuceným činnostem a právnímu postihu.
V méně technokratickém kontextu se potřeba zahrnutí standardů do projektu zmenšuje.
V menších, méně složitých projektech, nebo v projektech, kde není problémem čas ukončení,
nemusí být uvedeny. Namísto toho se může nahradit ekologickým hodnocením v souladu
s pokynem č. 49.
37. Vypracujte harmonogram úkolů ke splnění jednotlivých cílů – Plánování může být
složité. Některé zásahy mohou být splněny současně a jiné musí být prováděny následně.
Sadební materiál může být smluvně pěstován měsíce nebo déle před výsadbou a musí být
dodán v prvotřídním stavu. Pokud je výsadba zpožděna, sadba může být bezcenná. Pokud je
68

předepsán přímý výsev, místa sběru semen budou muset být označena. Osivo musí být
sbíráno zralé, a pokud možno skladováné a ošetřené. Příprava stanoviště pro pozemní systémy
by neměla být naplánována, pokud jsou podmínky nevhodné. Například manipulace s půdou
nelze dokončit, pokud jsou pravděpodobné záplavy, předepsané pálení musí být plánováno
a prováděno v souladu s platnými požárními předpisy. Dočasným nedostatkem pracovní síly
a vybavení může dále zkomplikovat plánování. Pracovní dny mohou být zkráceny kvůli
bezpečnosti během horkého počasí a bouřek. Plány by měly zahrnovat i tyto případy.
Úkoly pro většinu cílů jsou realizovány během jednoho roku či dvou. Některé úkoly
mohou být zpožděny. Například na znovuzavedení rostlin a živočichů, kteří mají
specializované požadavky na stanoviště může být odloženo až o několik let, dokud podmínky
habitatu nebudou vhodné.
38. Obstarejte zařízení, dodávky a biotické zdroje – Opatřit by se měly pouze vhodné
položky. Například by mělo být vybráno takové strojní zařízení, které nezhutní nadměrně
půdu nebo ji nepoškodí při otáčení. Rozložitelné organické materiály, jako je organický mulč,
jsou obecně vhodnější než odolné jako například plastové kryty. Rostliny vypěstované
ve školkách by měly být přijaty pouze v špičkovém stavu a jejich půda by se měla skládat
ze všech přírodních materiálů. Je třeba dbát, aby se zajistilo, že se získají regionální ekotypy
biotických zdrojů, aby se zvýšily šance na genetické zdraví a zabránilo zavedení špatně
přizpůsobených ekotypů. Avšak širší výběr ekotypů a druhů může být výhodný. Školky někdy
dodávají kvalitní stromy, které byly šlechtěny pro kvalitu dřeva. Ty mohou být střídavě
osázené s horší sadbou, aby se usnadnily ekosystémové procesy jiné než dřevní výroba.
Například deformované stromy mohou být cenné pro volně žijící živočichy v jejich dutinách.
Pojmenované kultivary a hybridy jsou přijatelné jen jako dočasné pokrytí nebo podpůrné
plodiny, protože nepředstavují přírodní druhy.
39. Připravte rozpočet implementačních kroků, udržovacích a nepředvídaných zásahů
– Rozpočtování pro realizaci plánovaných úkolů je zřejmé. Ale stejně důležité je rozpočtování
pro nepředvídané skutečnosti. Žádný revitalizační projekt nebyl dokončen přesně tak, jak bylo
plánováno. Revitalizace je multivariační činnost, proto není možné počítat se všemi
eventualitami. Příkladem nepředvídatelných událostí je špatné počasí, pustošení čerstvě
vysázených lokalit jeleny a dalšími býložravci, kolonizace invazivními druhy, vandalismus
a nepředpokládané využívání půdy jinde v krajině, které mají dopad na projektové území.
Potřeba udělat alespoň malé opravy je nezbytná. Obecně platí, že náklady na opravu
se zvyšují v závislosti na čase. Z těchto důvodů by měly být v rozpočtu pohotovostní fondy.
IMPLEMENTAČNÍ ÚKOLY
Implementace projektu naplňuje plány. Pokud plánování bylo úplné a supervize adekvátní,
implementace probíhá hladce a v rámci rozpočtu.
40. Vymezte hranice a pracovní oblasti – Projektové území by mělo být viditelně označeno,
aby pracovní týmy přesně věděly, kde pracovat.
41. Instalujte trvalý monitorovací inventář – Fotografické stanice, značky a další místa,
která budou použita pro monitoring, jsou vytyčeny nebo jinak označeny v projektovém území,
a pokud možno identifikovány pomocí GPS souřadnic. Tyčová měřidla, piezometry nebo jiná
monitorovací zařízení jsou nainstalována, označena a jejich umístění identifikováno GPS
souřadnicemi.
69

42. Implementujte revitalizační úkoly – Revitalizační úkoly byly stanoveny v obecných
zásadách č. 34 a nyní se implementují za účelem splnění ekologických cílů. Hlavní řešitel
kontroluje realizaci projektu nebo deleguje supervizi na členy projektového týmu.
Odpovědnost za řádné provádění obecně by neměla být svěřena subdodavatelům,
dobrovolníkům a pracovním týmům. Náklady na dovybavení převyšují náklady
na odpovídající dohled.
POST-IMPLEMENTAČNÍ ÚKOLY
Dosažení cílů může záviset ve stejné míře na následné péči jako na péči, se kterou
se provádějí implementační úkoly. Význam post-implementační práce nelze podcenit.
43. Vytvořte ochranu revitalizovaného území proti vandalům a býložravcům
– Bezpečnost projektového území by měla být přezkoumána v návaznosti na realizaci
projektu. Vandalismus může zahrnovat mládež, která využívá projektové území pro rekreační
aktivity (např. táboráky, cyklokros). Pasoucí se zvířata zahrnují domácí zvířata, divoká
prasata, jeleny, slony, husy, nutrie a mnoho dalších. Bobr může zničit nově osazené území
připojováním proudů a stok. Obtěžování zvířaty může vyžadovat jejich odchyt a přemístění
nebo výstavbu ohrad.
44. Zaveďte post-implementační údržbu – Proveďte údržbové aktivity podle pokynu č. 34.
45. Pravidelně rekognoskujte projekční území a zjišťujte potřeby průběžných korekcí
– Vedoucí projektu má často provádět inspekci projektového území, zvláště během prvních
dvou let po zásahu, aby se sledovala údržba a mohlo rychle reagovat na nepředvídané
skutečnosti.
46. Vytvořte monitoring, který by zdokumentoval dosažení výkonových standardů
– Monitorování a podávání zpráv o získaných datech jsou drahé. Z tohoto důvodu by
sledování nemělo být požadováno, dokud data nebudou mít smysl pro rozhodování.
Pravidelný průzkum (pokyn č. 45), může negovat potřebu častého monitorování. Ne všechna
monitorování mohou být odložena. Některé faktory, jako je vodní elevace a parametry kvality
vody, se obvykle měří pravidelně podle harmonogramu, aby se získaly interpretovatelné
údaje. Někdy se monitorování požaduje, aby zdokumentovalo přežití sadebního materiálu.
Účinnější nahražkou by bylo požadovat výměnu sadby, která nepřežila, namísto sledování.
47. V případě potřeby zaveďte adaptivní řízení – Adaptivní řízení se velmi doporučuje
jako revitalizační strategie, protože to, co se děje v jedné fázi projektové práce, může změnit
to, co bylo plánováno na příští období. Plán revitalizace musí mít v sobě zabudovanou
flexibilitu, aby se usnadnila alternativní opatření pro řešení nedostatečných výkonů vzhledem
k cíli. Důvod pro zahájení adaptivního řízení by měl být dobře zdokumentován podle údajů
z monitorování nebo jiných pozorování. Vedoucí projektu by si měl uvědomit, že revitalizační
cíle nemohou být nikdy realizovány z důvodů, které leží mimo kontrolu hlavního odborníka.
Pokud je tomu tak, pak nové cíle (pokyn č. 5) a cíle (pokyn č. 27) mohou být nahrazeny, aby
se zajistilo využití funkčního, nepoškozeného ekosystému.
HODNOCENÍ A PUBLICITA
48. Vyhodnoťte monitorované údaje k určení zda standardy a cíle byly dosaženy
70

– Výsledky analýzy dat by měly být dokumentovány písemně. Pokud se výkonových
standardů nedosáhne v rozumné době, odkažte na směrnici č. 47. Směrnici 48 ignorujte
u malých projektů, u nichž nebyly výkonové standardy stanoveny.
49. Proveďte ekologické vyhodnocení ukončeného projektu – Hodnocení by mělo
porovnat obnovený ekosystém se stavem před zahájením rekultivačních činností (Pokyn
č. 20). Hodnocení by mělo určit, zda byly splněny ekologické cíle z pokynu č. 5 či ne, včetně
ekologických atributů revitalizovaných ekosystémů.
Technická publikace je obvyklým způsobem, jak prezentovat vyhodnocení. Chcete-li
uspokojit požadavky na vědeckou přesnost, kterou některé časopisy očekávají, může toto
hodnocení vyžadovat další dokumentaci o podmínkách v projektovém území než ty, které
jsou k dispozici z monitoringu. Z tohoto důvodu je vhodné ekologické šetření u všech
dokončených projektů.
50. Určete zda byly dosaženy kulturní cíle (viz pokyn č. 5)
51. Připravte písemné vyhodnocení ukončeného projektu a publikujte je – Velmi často
personál odchází od dokončeného projektu a začíná nový, aniž by zvážil velikost jejich práce
a přínos pro veřejnost a životní prostředí. Závěrečná zpráva je někdy vyžadována smluvně.
I když tomu tak není, příprava závěrečné zprávy poslouží jako archivační záznam o projektu.
Veřejnost si zasluhuje, aby byla informována o dokončeném projektu a jeho přínosech.
Vhodné je připravit populárně psané články. Taková publicita pomáhá udržovat pozornost
a zájem veřejnosti o ekologii. Významné jsou i technické zprávy a případové studie.
71

12.2 Seznam biotopů České republiky a jejich bodových hodnot (HB)
Číslo Typ biotopu nebo podskupina typů biotopů Parametr Su. ZBH HB
Z P DS DD VB VD CB OB %
1 V00.1 Podzemní vody intersticiální 6 6 2 1 2 1 6 3 56 180 31
2 V00.2 Podzemní vody puklinové 6 6 2 1 4 1 6 4 63 225 39
3 V0.1 Podzemní krasová jezírka 6 6 3 2 6 1 4 3 65 221 36
4 V0.2 Podzemní krasové toky 6 6 3 3 6 1 4 3 67 252 44
5 V1 Makrofytní vegetace přirozeně eutrofních a mezotrofních
stojatých vod
5 5 4 4 4 4 4 3 69 270 47
6 V2.1 Makrofytní vegetace mělkých stojatých vod 5 6 4 4 4 3 5 4 73 304 53
7 V2.2 Periodické stojaté vody 5 6 3 3 4 2 5 4 67 255 44
8 V2.3 Vody zvláštního chemizmu 5 6 3 2 6 1 4 3 63 224 39
9 V3 Makrofytní vegetace oligotrofních jezírek a tůní 6 6 4 3 6 3 5 4 77 342 59
10 V4 Makrofytní vegetace vodních toků
V4.1 Pramenné stružky
6 6 3 3 4 1 5 3 65 234 41
11 V4 Makrofytní vegetace vodních toků
V4.2 Pstruhová pásma horských a podhorských toků
6 6 3 4 4 2 5 3 69 266 46
12 V4 Makrofytní vegetace vodních toků
V4.3 Lipanová pásma podhorských potoků a řek
6 6 4 4 4 2 5 4 73 300 52
13 V4 Makrofytní vegetace vodních toků
V4.4 Parmová pásma toků
5 6 4 5 4 3 4 4 73 300 52
14 V4 Makrofytní vegetace vodních toků
V4.5 Cejnová pásma toků
5 6 5 5 4 6 4 3 79 357 62
15 V5 Vegetace parožnatek 6 6 3 3 6 3 5 4 75 324 56
16 V6 Vegetace šídlatek (Isoëtes) 6 6 3 2 6 2 6 3 71 289 50
17 M1.1 Rákosiny eutrofních stojatých vod 4 5 3 4 2 2 3 3 54 160 28
18 M1.2 Slanomilné rákosiny a ostřicové porosty 5 5 3 4 6 3 4 5 73 306 53
19 M1.3 Eutrofní vegetace bahnitých substrátů 4 5 3 4 4 3 3 3 60 208 36
20 M1.4 Říční rákosiny 4 6 3 3 2 2 3 3 54 160 28
21 M1.5 Pobřežní vegetace potoků 4 6 3 3 4 2 3 3 58 192 33
22 M1.6 Mezotrofní vegetace bahnitých substrátů 5 5 3 3 4 3 3 3 60 208 36
23 M1.7 Vegetace vysokých ostřic 4 5 3 3 2 2 3 3 52 150 26
24 M1.8 Vápnitá slatiniště s mařicí pilovitou (Cladium mariscus) 5 6 3 4 6 3 5 5 77 342 59
25 M2.1 Vegetace letněných rybníků 5 5 3 3 6 2 4 3 65 240 42
26 M2.2 Jednoletá vegetace vlhkých písků 5 5 2 3 6 2 5 3 65 240 42
27 M2.3 Vegetace obnažených den teplých oblastí 5 5 3 3 6 3 5 3 69 272 47
28 M2.4 Vegetace jednoletých slanomilných trav 6 5 2 2 6 2 5 6 71 285 49
29 M3 Vegetace vytrvalých obojživelných bylin 5 6 3 3 4 2 4 3 63 221 38
30 M4.1 Štěrkové náplavy bez vegetace 6 6 2 2 4 1 2 4 56 176 31
31 M4.2 Štěrkové náplavy s židoviníkem německým (Myricaria germanica) 6 6 3 2 6 2 4 4 69 272 47
32 M4.3 Štěrkové náplavy s třtinou pobřežní (Calamagrostis pseudophragmites) 5 6 3 2 6 2 3 4 65 240 42
33 M5 Devětsilové lemy horských potoků 5 5 4 4 4 2 3 4 65 234 41
34 M6 Bahnité říční náplavy 3 6 3 4 4 2 3 3 58 192 33
35 M7 Bylinné lemy nížinných řek 4 5 3 4 4 2 3 3 58 192 33
36 R0.1 Prameny prostých vod 6 6 2 2 4 1 5 3 60 208 36
37 R0.2 Termální a minerální prameny 6 6 2 2 4 1 4 3 58 192 33
38 R1.1 Luční pěnovcová prameniště 5 5 3 4 6 4 5 6 79 357 62
39 R1.2 Luční prameniště bez tvorby pěnovců 5 5 3 4 6 3 5 5 75 323 56
40 R1.3 Lesní pěnovcová prameniště 5 6 4 2 6 3 4 4 71 289 50
41 R1.4 Lesní prameniště bez tvorby pěnovců 5 6 4 3 6 3 4 4 73 306 53
42 R1.5 Subalpínská prameniště 5 6 3 4 6 3 5 4 75 324 56
43 R2.1 Vápnitá slatiniště 5 5 3 4 4 5 5 5 75 324 56
44 R2.2 Nevápnitá mechová slatiniště 5 5 3 4 6 3 5 4 73 306 53
45 R2.3 Přechodová rašeliniště 5 6 4 4 4 4 5 4 75 323 56
46 R2.4 Zrašelinělé půdy s hrotnosemenkou bílou (Rhynchospora alba) 6 6 3 4 6 3 6 5 81 380 66
72

47 R3.1 Otevřená vrchoviště 6 6 4 3 6 3 6 5 81 380 66
48 R3.2 Vrchoviště s klečí (Pinus mugo) 6 6 4 3 6 3 6 5 81 380 66
49 R3.3 Vrchovištní šlenky 6 6 3 3 6 3 6 5 79 360 63
50 S1.1 Štěrbinová vegetace vápnitých skal a drolin 5 6 3 5 6 5 2 4 75 323 56
51 S1.2 Štěrbinová vegetace silikátových skal a drolin 5 6 3 5 4 4 2 4 69 266 46
52 S1.3 Vysokostébelné trávníky skalních terásek 5 6 3 4 6 3 2 4 69 270 47
53 S1.4 Vysokobylinná vegetace zazemněných drolin 5 6 3 3 6 3 2 4 67 255 44
54 S1.5 Křoviny skal a drolin s rybízem alpínským (Ribes alpinum) 5 6 4 4 6 2 2 4 69 266 46
55 S2 Pohyblivé sutě 6 6 3 4 6 2 2 3 67 247 43
56 S3 Jeskyně 6 6 3 4 6 1 2 3 65 228 40
57 A1.1 Vyfoukávané alpínské trávníky 6 6 3 3 6 4 5 4 77 342 59
58 A1.2 Zapojené alpínské trávníky 6 5 3 3 6 4 5 4 75 323 56
59 A2.1 Alpínská vřesoviště 6 6 4 3 6 3 4 4 75 323 56
60 A2.2 Subalpínská brusnicová vegetace 6 6 4 3 6 3 4 4 75 323 56
61 A3 Sněhová vyležiska 6 6 3 3 6 3 5 4 75 324 56
62 A4.1 Subalpínské vysokostébelné trávníky 6 6 3 4 6 4 4 4 77 342 59
63 A4.2 Subalpínské vysokobylinné nivy 6 6 4 5 6 4 4 4 81 378 66
64 A4.3 Subalpínské kapradinové nivy 6 6 4 4 6 4 4 4 79 360 63
65 A5 Skalní vegetace sudetských karů 6 6 3 5 6 4 5 4 81 380 66
66 A6 Acidofilní vegetace alpínských skal a drolin 6 6 3 5 6 4 5 4 81 380 66
67 A7 Kosodřevina 6 6 4 5 6 3 4 3 77 336 58
68 A8.1 Subalpínské křoviny s vrbou laponskou (Salix lapponum) 6 6 4 4 6 3 4 4 77 340 59
69 A8.2 Vysoké subalpínské listnaté křoviny 5 6 4 5 6 2 4 4 75 320 56
70 T1.1 Mezofilní ovsíkové louky 3 4 4 5 2 3 4 3 58 192 33
71 T1.2 Horské trojštětové louky 4 5 4 4 4 4 4 5 71 289 50
72 T1.3 Poháňkové pastviny 3 4 4 4 4 2 4 5 63 225 39
73 T1.4 Aluviální psárkové louky 4 5 4 6 2 3 5 4 69 266 46
74 T1.5 Vlhké pcháčové louky 4 5 4 6 2 4 5 4 71 285 49
75 T1.6 Vlhká tužebníková lada 4 5 4 6 2 4 4 4 69 266 46
76 T1.7 Kontinentální zaplavované louky 4 6 4 6 6 4 5 4 81 380 66
77 T1.8 Kontinentální vysokobylinná vegetace 4 5 4 6 6 4 5 4 79 361 63
78 T1.9 Střídavě vlhké bezkolencové louky 5 5 4 5 4 5 5 5 79 361 63
79 T1.10 Vegetace vlhkých narušovaných půd 3 4 4 4 4 3 4 4 63 225 39
80 T2.1 Subalpínské smilkové trávníky 5 5 3 4 6 4 5 4 75 323 56
81 T2.2 Horské smilkové trávníky s alpínskými druhy 4 5 3 4 6 4 5 4 73 304 53
82 T2.3 Podhorské až horské smilkové trávníky 3 5 3 4 4 3 4 4 63 225 39
83 T3.1 Skalní vegetace s kostřavou sivou (Festuca pallens) 5 6 4 6 4 6 4 4 81 378 66
84 T3.2 Pěchavové trávníky 5 6 4 5 6 5 5 4 83 400 69
85 T3.3 Úzkolisté suché trávníky 5 6 4 6 6 6 5 6 92 483 84
86 T3.4 Širokolisté suché trávníky 4 5 4 6 4 6 5 4 79 361 63
87 T3.5 Acidofilní suché trávníky 4 5 4 6 4 5 4 4 75 323 56
88 T4.1 Suché bylinné lemy 4 5 4 6 4 5 5 4 77 342 59
89 T4.2 Mezofilní bylinné lemy 3 5 4 5 2 4 4 4 65 238 41
90 T5.1 Jednoletá vegetace písčin 4 5 2 4 6 3 4 4 67 255 44
91 T5.2 Otevřené trávníky písčin s paličkovcem šedavým (Corynephorus
canescens)
4 5 2 3 6 3 4 4 65 238 41
92 T5.3 Kostřavové trávníky písčin 4 5 3 5 6 3 4 4 71 289 50
93 T5.4 Panonské stepní trávníky na písku 5 5 3 5 6 5 5 4 79 360 63
94 T5.5 Podhorské acidofilní trávníky 4 4 3 4 4 2 3 3 56 180 31
95 T6.1 Acidofilní vegetace efemér a sukulentů 5 6 3 5 4 3 4 4 71 285 49
96 T6.2 Bazifilní vegetace efemér a sukulentů 5 6 3 5 6 4 4 4 77 342 59
97 T7 Slaniska 6 5 3 5 6 4 6 6 85 418 73
98 T8.1 Suchá vřesoviště nížin a pahorkatin 4 5 4 5 6 4 3 5 75 324 56
99 T8.2 Sekundární podhorská a horská vřesoviště 4 4 4 5 4 2 4 4 65 238 41
73

100 T8.3 Brusnicová vegetace skal a drolin 6 6 4 4 6 2 3 3 71 280 49
101 K1 Mokřadní vrbiny 4 5 5 5 2 2 4 3 63 209 36
102 K2.1 Vrbové křoviny hlinitých a písčitých náplavů 4 5 5 5 2 2 4 3 63 209 36
103 K2.2 Vrbové křoviny štěrkových náplavů 4 6 5 5 6 2 4 3 73 300 52
104 K3 Vysoké mezofilní a xerofilní křoviny 4 5 5 5 2 3 2 3 60 190 33
105 K4 Nízké xerofilní křoviny 4 5 5 5 6 4 3 4 75 323 56
106 L1 Mokřadní olšiny 5 6 5 5 4 3 4 4 75 315 55
107 L2.1 Horské olšiny s olší šedou (Alnus incana) 5 6 5 6 6 3 3 3 77 330 57
108 L2.2 Údolní jasanovo-olšové luhy 4 6 6 6 2 3 3 3 69 242 42
109 L2.3 Tvrdé luhy nížinných řek 4 6 6 5 6 4 3 5 81 378 66
110 L2.4 Měkké luhy nížinných řek 4 6 6 6 6 3 3 5 81 374 65
111 L3.1 Hercynské dubohabřiny 4 6 6 5 3 3 3 4 71 273 47
112 L3.2 Polonské dubohabřiny 4 6 6 5 5 3 3 4 75 315 55
113 L3.3 Karpatské dubohabřiny 4 6 6 5 5 4 3 4 77 336 58
114 L3.4 Panonské dubohabřiny 4 6 6 6 5 4 3 4 79 352 61
115 L4 Suťové lesy 4 6 6 6 2 3 3 3 69 242 42
116 L5.1 Květnaté bučiny 4 6 6 4 3 3 3 4 69 260 45
117 L5.2 Horské klenové bučiny 4 6 6 4 5 3 3 4 73 300 52
118 L5.3 Vápnomilné bučiny 4 6 6 5 5 4 3 5 79 357 62
119 L5.4 Acidofilní bučiny 4 6 5 3 3 2 3 4 63 216 38
120 L6.1 Perialpidské bazifilní teplomilné doubravy 5 6 6 5 6 4 3 5 83 396 69
121 L6.2 Panonské teplomilné doubravy na spraši 5 6 6 6 6 4 3 5 85 414 72
122 L6.3 Panonské teplomilné doubravy na písku 5 6 6 5 6 4 3 5 83 396 69
123 L6.4 Středoevropské bazifilní teplomilné doubravy 5 6 6 6 4 4 3 4 79 345 60
124 L6.5 Acidofilní teplomilné doubravy 4 6 6 5 4 3 3 4 73 294 51
125 L7.1 Suché acidofilní doubravy 4 6 5 3 3 2 3 4 63 216 38
126 L7.2 Vlhké acidofilní doubravy 4 6 5 3 4 2 3 4 65 234 41
127 L7.3 Subkontinentální borové doubravy 5 6 5 3 4 2 3 4 67 247 43
128 L7.4 Acidofilní doubravy na písku 5 6 5 3 6 3 3 4 73 304 53
129 L8.1 Boreokontinentální bory 5 6 5 3 4 2 3 3 65 228 40
130 L8.2 Lesostepní bory 5 6 6 5 6 3 3 4 79 352 61
131 L8.3 Perialpidské hadcové bory 5 6 5 5 6 3 3 4 77 336 58
132 L9.1 Horské třtinové smrčiny 5 6 5 3 3 2 3 3 63 209 36
133 L9.2 Rašelinné a podmáčené smrčiny 5 6 5 3 3 3 3 4 67 247 43
134 L9.3 Horské papratkové smrčiny 5 6 5 3 4 3 3 3 67 247 43
135 L10.1 Rašelinné březiny 5 6 5 3 6 3 4 4 75 323 56
136 L10.2 Rašelinné brusnicové bory 6 6 5 3 6 2 4 4 75 320 56
137 L10.3 Suchopýrové bory kontinentálních rašelinišť 6 6 5 3 6 3 4 4 77 340 59
138 L10.4 Blatkové bory 6 6 5 3 6 3 4 4 77 340 59
139 XV1 Vegetace nových vodních ploch 2 3 3 2 2 2 2 3 40 90 16
140 XV2 Degradovaná biota vod 1 3 3 3 2 1 3 2 38 80 14
141 XV3 Odvodňovací kanály 1 3 3 3 2 1 2 3 38 80 14
142 XV4 Lokálně upravené vodní toky 4 3 3 3 2 2 4 2 48 130 23
143 XM1 Zamokřelá ruderální lada 2 4 3 3 2 2 3 2 44 108 19
144 XR – (R 3.4) Degradovaná vrchoviště 6 4 3 3 4 2 5 4 65 240 42
145 XS1 Nové těžební prostory ve skalních masivech a jejich
kamenné odvaly
2 3 2 2 4 1 1 3 38 81 14
146 XS2 Opěrné zdi, suché zídky a plochy s umělým kamenným
povrchem
2 2 2 2 3 1 1 3 33 64 11
147 XS3 Opuštěná důlní díla, neužívané tunely a sklepy 3 2 1 2 6 2 2 3 44 104 18
148 XS4 Sesuvy, obnažené půdy a spáleniště 3 4 2 2 4 3 1 3 46 121 21
149 XT1 Postagrární víceleté úhory 2 2 3 4 2 2 2 3 42 99 17
150 XT2 Degradovaná vlhká lada 2 2 3 3 2 2 2 4 42 100 17
151 XT3 Intenzivní nebo degradované mezofilní louky 2 3 3 3 1 1 3 2 38 77 13
74

152 XT4 Degradované suché trávníky a vřesoviště 3 3 3 3 2 2 2 3 44 108 19
153 XT5 Bylinné porosty náspů dopravních staveb a zemních hrází 2 3 3 3 2 1 2 3 40 88 15
154 XT6 Nové těžební prostory a odvaly zemních substrátů 2 2 2 2 4 1 1 3 35 72 13
155 XK1 Extenzivní nebo opuštěné sady a vinice 3 3 3 5 4 3 3 5 60 210 36
156 XK2 Lada s křovinnými porosty a stromy 3 4 4 3 4 2 2 2 50 140 24
157 XK3 Dřevinné porosty náspů dopravních staveb 3 3 3 3 2 1 2 3 42 96 17
158 XK4 Pionýrská dřevinná vegetace nekultivovaných
antropogenních ploch
2 3 4 3 2 1 1 2 38 72 13
159 XL1 Remízky, aleje a liniové porosty dřevin v krajině 3 3 4 3 2 1 4 4 50 143 25
160 XL2 Soliterní stromy 3 3 4 3 2 1 4 4 50 143 25
161 XL3 4 Monokultury stanovištně nevhodných dřevin 2 4 3 4 3 1 3 2 46 117 20
162 XL4 3 Degradované lesní porosty s ruderálními společenstvy 2 4 5 3 1 2 3 2 46 112 19
163 XL5 Paseky, les po výsadbě a renaturalizační výsadby dřevin 2 3 3 3 2 2 2 3 42 99 17
164 X1.1 Nové umělé nádrže z přírodních materiálů 2 2 1 2 2 2 1 2 29 49 9
165 X1.2 Betonové nádrže (bazény) 1 1 1 2 2 1 1 3 25 35 6
166 X1.3 Systematicky upravené vodní toky 2 2 1 2 2 1 2 1 27 42 7
167 X1.4 Znečištěné vody 1 2 2 2 1 1 1 2 25 35 6
168 X2 Technicky upravená prameniště, vytěžená či odvodněná
rašeliniště bez vegetace
2 2 2 2 6 1 1 3 40 88 15
169 X3.1 Zbořeniště 1 3 3 3 4 1 1 3 40 90 16
170 X3.2 Užívané štoly, tunely a sklepy 1 1 1 1 2 1 1 3 23 28 5
171 X4.1 Tradiční náves 2 2 3 3 6 2 1 5 50 140 24
172 X4.2 Jednoleté úhory 1 2 2 2 3 2 3 4 40 84 15
173 X4.3 Víceleté kultury na orné půdě 1 2 2 2 1 1 3 3 31 56 10
174 X4.4 Jednoleté a ozimé kultury na orné půdě 1 2 2 2 1 1 3 3 31 56 10
175 X4.5 Bylinné porosty na opuštěných degradovaných plochách,
nerekultivovaných haldách a skládkách
1 1 3 2 3 1 2 2 31 56 10
176 X4.6 Železniční stanice (seřazovací stanice a jim podobná překladiště) 1 1 2 1 3 1 2 3 29 45 8
177 X4.7 Lada v průmyslových, skladových a zemědělsko-techn. areálech 1 2 2 2 1 1 1 2 25 35 6
178 X5.1 Živé ploty 2 2 3 2 2 1 2 3 35 72 13
179 X5.2 Užitkové zahrady a zahrádkářské kolonie 1 2 3 3 2 1 3 3 37 81 14
180 X5.3 Intezivní vinice, chmelnice a sady 1 2 2 2 4 1 3 3 37 77 13
181 X6.1 Parky a zahrady s převahou nepůvodních druhů 2 3 5 3 2 1 2 3 44 104 18
182 X6.2 Hřbitovy s převahou nepůvodních druhů 1 2 5 3 2 1 2 3 40 88 15
183 X6.3 Lesní a ovocné školky, plantáže lesních dřevin 1 2 2 3 4 1 1 3 35 72 13
184 X6.4 Monokultury alochtonních druhů dřevin (např. akátiny) 1 2 3 2 3 1 1 2 31 56 10
185 XX1.1 Nádrže čističek a odkaliště - - - - - - - - - - 0
186 XX1.2 Chemicky znehodnocené vody - - - - - - - - - - 0
187 XX1.3 Zatrubněné toky - - - - - - - - - - 0
188 XX2 Chemicky znehodnocené mokřiny - - - - - - - - - - 0
189 XX3.1 Plošně zastavěné území s minimální vegetací - - - - - - - - - - 0
190 XX3.2 Nepropustné plochy a plochy trvale bez vegetace - - - - - - - - - - 0
191 XX4.1 Skládky a smetiště v intravilánu - - - - - - - - - - 0
192 XX4.2 Chemicky znehodn. plochy a otevřené povrchy skládek
abiotických materiálů
- - - - - - - - - - 0
Zkratky ve sloupcích skupiny „Parametr“
Z Zralost (Hodnoty parametrů se pohybují v rozmezí minimálně = 1, maximálně = 6 bodů)
P Přirozenost Su. [Součet parametrů v % z maximální možné sumy (48)]
DS Diverzita struktur ZBH Základní bodová hodnota (maximálně 576)
DD Diverzita druhů HB Hodnota biotopu (základní hodnota v % z maximální hodnoty [576]
VB Vzácnost biotopu
VD Vzácnost druhů těchto biotopů
CB Citlivost (zranitelnost) biotopů
OB Ohrožení množství a kvality biotopů
Výpočet hodnoty biotopu
Su. [%]=(Z+P+DS+DD+VB+VD+CB+OB)/48
ZBH=(Z+P+DS+DD)*(VB+VD+CB+OB)
HB=[(Z+P+DS+DD)*(VB+VD+CB+OB)] x 100/576 [%]
75

Název: METODIKA REVITALIZACE KRAJINY V POSTIŽENÝCH REGIONECH
PODKRUŠNOHOŘÍ
Autorský kolektiv: Prof. Ing. Jaroslava Vráblíková, CSc.
Doc. Ing. Josef Seják, CSc.
Ing. Petr Vráblík, Ph.D.
Vědecký redaktor: Doc. MVDr. Pavel Novák, CSc.
Recenzenti: Prof. RNDr. Olga Kontrišová, Ph.D.
Doc. Ing. Juraj Gregor, CSc.
Ing. Jan Sixta, CSc.
Technický redaktor: Bc. Tomáš Přikryl
Vydavatel: Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Fakulta životního prostředí
Vydání: první
Náklad: 200 ks
Rozsah stran: 76 s.
Tisk: MINO, Ústí nad Labem
ISBN: 978-80-7414-195-9