11 / 2011 (PDF, 2 MB) - Braunoviny - B. Braun Medical sro

CESTY
by rozhodně nebyly pro člověka trpícího závratí. Nám se
to ale líbí, a tak jen sedíme a díváme se na zelené vrcholky
okolních hor zahalené v mracích.
Cesta dolů je kupodivu horší než cesta nahoru. Lana a řetězy
se teď vyloženě hodí a dost nám usnadňují sestup.
Ten nám ale i tak trvá jen o málo kratší dobu než výstup.
Odepisujeme se z knihy a jsme zase na pevné zemi, mezi
staletými kamennými stavbami.
Už nám nezbývá moc energie, tak jen procházíme ty části,
které jsme zatím neviděli. Naštěstí nejzajímavější a nejpečlivěji
postavená jsou právě posvátná místa, a teď už si vybíráme
jen obřadní lázně (podobné těm u Phuyupatamarky)
a Chrám slunce, zvláštní stavbu se stejně zvláštním „Hadím
oknem“, nazvaným tak podle svého tvaru. Chrám slunce
je prý jediná kruhová stavba v areálu, což znamená, že
byl pravděpodobně nejdůležitějším místem Machu Picchu.
Machu Picchu je tak rozlehlé, že se tu pořád něco opravuje.
Právě teď stojí lešení kolem několika domů v obytné části.
Dost se podobají obytným domům, které jsme včera viděli
v Huiňay Huayna, včetně kamenných štítů s „držáky“
na střechu.
Síla už nás úplně opustila, ale i tak máme pocit, že jsme celé
Machu Picchu jen prolítli. Chtělo by to strávit tu alespoň
dva dny nebo i déle, protože je prostě jedinečné!
Stojíme před vstupní branou do Machu Picchu a máme
na výběr ze dvou možností, jak se dostat dolů k vlaku. Buď
autobusem, nebo pěšky. Vlak jede až v půl čtvrté, takže
máme dost času i na procházku. Po silnici (kterou jsme jako
klikatícího se hada viděli z Intipunku) je to na nádraží k řece
šest kilometrů, ale existuje zkratka protínající všechny
smyčky silnice, po které by to měly být jen dva kilometry.
Hm... zkratka tu sice někde je, ale už jsme prošli dvě
smyčky z šesti a nikde nic. Teprve po půl hodině na ni
narážíme a hned se po ní vydáváme dolů.
Dole u nádraží zažíváme menší šok. Jeden domorodec nám
říká, že vlak na zastávce Puente Ruinas už nestaví a musíme
až do Aguas Calientes, vesničky dva kilometry údolím
podél Urubamby. Máme na to jen půl hodinu a skoro žádné
síly. Ženeme se jak draci, batohy nás tíží skoro stejně jako
před vrcholem Warmiwaňusky. S vyplazeným jazykem se
dostáváme na nástupiště v Aguas Calientes, kde už stojí
vlak připravený k odjezdu. Je poslední, pak by nebylo jak
se dostat zpět do Cuska. Až zase zítra. Nástupiště je plné
krámků se suvenýry, restaurací a vidím dokonce i internetovou
kavárnu. Teď teprve jsme tedy úplně zpět v civilizaci!
Vlak je přecpaný, celou cestu musíme stát. Do Cuska je to
jen 115 kilometrů, jedeme však tři a půl hodiny. Vlak staví
na každé mezi, protože je hlavním dopravním spojením
okolních vesniček s Cuskem. Příroda podél tratě je nádherná,
bohužel se ale začíná stmívat. Je čas večeře, my už
ale nemáme žádné jídlo. Vlakem naštěstí chodí indiánky,
tak si u nich kupujeme vařené kukuřice, pečené koláče
a želatinové a pudingové kelímky. Všechno je to moc dobré.
Cusco
Po třech hodinách, už za tmy, se dostáváme nad Cusko. Dá
se to poznat celkem lehko, protože hluboko pod námi se
najednou objevuje údolí plné světel, což nemůže být nic
jiného než Cusco. Na nádraží nám to ale trvá ještě dobrou
půlhodinu, protože trať dolů do města je stejně hadovitá jako
silnice z Machu Picchu k Urubambě. Posunují s námi sem
a tam a tam a sem, dokud se neocitneme na nejnižší koleji
a „nepřistáváme“ na nádraží Machu Picchu Quillabamba.
Je osm večer, a tak se rychle přesunujeme z nádraží do hostelu.
Půjčené věci už se nám vracet nechce (i když krámek
má otevřeno až do jedenácti večer), ale skvělou večeři s velkým
pivem (v láhvích 1,1 litru!) a tekutou kávou (do vody
se nalívá tekuté koncentrované kafe) v restauraci si prostě
nedokážeme odpustit. Celou dobu jsme si to slibovali jako
odměnu, tak si ji jaksepatří užíváme. Po těch čtyřech dnech
si to zasloužíme!
Stále se restauruje
(horní obrázek)
Dům v obytné čtvrti
(dole)
31