11 / 2011 (PDF, 2 MB) - Braunoviny - B. Braun Medical sro
11 / 2011 (PDF, 2 MB) - Braunoviny - B. Braun Medical sro 11 / 2011 (PDF, 2 MB) - Braunoviny - B. Braun Medical sro
Posvátná Intihuatana moceně na nejvyšší terase. Chvíli po terase honíme lamy, než se obracíme k Machu Picchu, abychom si řekli, jak ho vlastně projdeme. Na bezcílné bloumání je dost rozlehlé a ani bychom na něj neměli dost síly. Při pohledu z nejvyšší terasy před sebou vidíme velké zelené prostranství, po jehož obou stranách jsou na několika dalších terasách postaveny domy. Ty po pravé straně sloužily jako obydlí, po levé straně byly chrámy a jiná obřadní místa. Za nimi se zvedají dvě skalní homole. Vyšší se jmenuje Huayna Pichu, a ač její stěny jsou skoro kolmé a vypadají nepřístupně, dá se na ni prý vylézt. Snad budeme mít dnes ještě dost energie i na to. Stavby se nám zdají jako skládanka lego. Jen jsou trochu nepravidelné, celé ze šedivých kamenů a s divnými mrňavými flíčky pohybujícími se mezi nimi. To jsou turisti, a jelikož už se nemůžeme dočkat, jdeme se taky stát divnými mrňavými flíčky. Mezi turisty občas vykoukne nějaký ten Peruánec v tradičním oděvu. Jako třeba teď, když scházíme po schodech dolů a vstupujeme na Posvátné náměstí. Ze tří stran je obklopeno posvěcenými místy – Hlavním chrámem, Domem Nejvyššího kněze a Chrámem tří oken (se skvělým výhledem na prostranství) – a tvoří tak jedno z duchovních center Machu Picchu. Stavby jsou postaveny ze stejně slícovaných kamenů jako zdi v Cusku. Opravdovým uměleckým dílem je pak kámen v jedné ze stěn sakristie Hlavního chrámu, který má třicet dva hran! Nejsme jediní, kdo se je pokouší spočítat, a kdo to nikdy nezkusil, nepochopí, že to není vůbec jednoduché. O jednu úroveň výš nad Posvátným náměstím vcházíme do Intihuatany, svatyně zasvěcené slunci. Její název znamená připoutané slunce a s podobnou svatyní jsme se setkali v Sillustani u jezera Titicaca. V jejím středu stojí hodně zvláštně otesaný kámen vypadající jako staročeská pec s vystrčenou tlustou anténou. Měl sloužit k určování ročních období. Inčtí astronomové prý za pomoci slunce dokázali ze stínů, jež vrhaly hrany kamene, určit dobu slunovratu, což Inkovi umožňovalo dokázat, že má slunce „na uzdě“ (tj. připoutané) a umí obrátit jeho běh na obloze. Stezka na konci prostranství nás kolem posvátné skály přivádí k plotu, v němž jsou otevřená vrátka a malá budka. Zapisujeme se do knihy a vydáváme se na výstup na Huayna Picchu. Zapsat se musí každý, protože tenhle výstup už pár lidí zaplatilo životem. Až se budeme vracet, musíme se zase odepsat. Pokud na konci dne bude u někoho chybět odchozí podpis, znamená to, že je ještě někde na cestě. Cesta nahoru a zpět má trvat dvě hodiny a i kvůli tomu se poslední člověk může vydat nahoru kolem jedné odpoledne, aby v případě problémů bylo dost času vydat se hledat opozdilce ještě za denního světla. Noříme se mezi křoviny a kameny. Stezka nás vyvádí kolem menší homole čnící za Machu Picchu do sedla mezi ní a větší homoli – Huayna Picchu. Teprve tady začíná vlastní výstup. Před námi se tyčí Huayna Picchu a prudká stezka mizí někde vysoko v bludišti skal. Šplháme nahoru a na některých místech se můžeme přidržovat lan nebo řetězů zatlučených do skály. Stěna je skoro kolmá, stezka k tomu leckde taky nemá daleko, a navíc je pěkně kluzká. Krkolomně skáčeme po schodech a díváme se do stále větší hloubky pod sebou. Výstup nám trvá asi 50 minut, po kterých se ocitáme u strmého a úzkého schodiště. To nás vyvádí k opevnění těsně pod vrcholem. Vrchol Huayna Picchu je možná stejně vysoko jako Intipunku na druhé straně údolí. Je však k Machu Picchu mnohem blíž a poskytuje tak jedinečnou perspektivu. Škoda jen, že slunce máme za zády, a tak z našeho pohledu zdi Machu Picchu nevrhají žádné stíny. Spíš trochu splývají v jednolitou hnědošedou plochu. Stejně skvělý pohled je i na údolí Urubamby, která obtáčí Huayana Picchu skoro celé kolem dokola. Vidíme na místa, která jsou od sebe vzdálená hodiny jízdy vlakem. Zrovna jeden červenožlutý vláček se jako legrační housenka šine údolím. Od opevnění musíme prolézt úzkým tunelem a teprve pak se ocitáme na úplném vrcholu, kde jsou jakoby náhodně poházené obrovské balvany. Pohled dolů a silný vítr k tomu 30
CESTY by rozhodně nebyly pro člověka trpícího závratí. Nám se to ale líbí, a tak jen sedíme a díváme se na zelené vrcholky okolních hor zahalené v mracích. Cesta dolů je kupodivu horší než cesta nahoru. Lana a řetězy se teď vyloženě hodí a dost nám usnadňují sestup. Ten nám ale i tak trvá jen o málo kratší dobu než výstup. Odepisujeme se z knihy a jsme zase na pevné zemi, mezi staletými kamennými stavbami. Už nám nezbývá moc energie, tak jen procházíme ty části, které jsme zatím neviděli. Naštěstí nejzajímavější a nejpečlivěji postavená jsou právě posvátná místa, a teď už si vybíráme jen obřadní lázně (podobné těm u Phuyupatamarky) a Chrám slunce, zvláštní stavbu se stejně zvláštním „Hadím oknem“, nazvaným tak podle svého tvaru. Chrám slunce je prý jediná kruhová stavba v areálu, což znamená, že byl pravděpodobně nejdůležitějším místem Machu Picchu. Machu Picchu je tak rozlehlé, že se tu pořád něco opravuje. Právě teď stojí lešení kolem několika domů v obytné části. Dost se podobají obytným domům, které jsme včera viděli v Huiňay Huayna, včetně kamenných štítů s „držáky“ na střechu. Síla už nás úplně opustila, ale i tak máme pocit, že jsme celé Machu Picchu jen prolítli. Chtělo by to strávit tu alespoň dva dny nebo i déle, protože je prostě jedinečné! Stojíme před vstupní branou do Machu Picchu a máme na výběr ze dvou možností, jak se dostat dolů k vlaku. Buď autobusem, nebo pěšky. Vlak jede až v půl čtvrté, takže máme dost času i na procházku. Po silnici (kterou jsme jako klikatícího se hada viděli z Intipunku) je to na nádraží k řece šest kilometrů, ale existuje zkratka protínající všechny smyčky silnice, po které by to měly být jen dva kilometry. Hm... zkratka tu sice někde je, ale už jsme prošli dvě smyčky z šesti a nikde nic. Teprve po půl hodině na ni narážíme a hned se po ní vydáváme dolů. Dole u nádraží zažíváme menší šok. Jeden domorodec nám říká, že vlak na zastávce Puente Ruinas už nestaví a musíme až do Aguas Calientes, vesničky dva kilometry údolím podél Urubamby. Máme na to jen půl hodinu a skoro žádné síly. Ženeme se jak draci, batohy nás tíží skoro stejně jako před vrcholem Warmiwaňusky. S vyplazeným jazykem se dostáváme na nástupiště v Aguas Calientes, kde už stojí vlak připravený k odjezdu. Je poslední, pak by nebylo jak se dostat zpět do Cuska. Až zase zítra. Nástupiště je plné krámků se suvenýry, restaurací a vidím dokonce i internetovou kavárnu. Teď teprve jsme tedy úplně zpět v civilizaci! Vlak je přecpaný, celou cestu musíme stát. Do Cuska je to jen 115 kilometrů, jedeme však tři a půl hodiny. Vlak staví na každé mezi, protože je hlavním dopravním spojením okolních vesniček s Cuskem. Příroda podél tratě je nádherná, bohužel se ale začíná stmívat. Je čas večeře, my už ale nemáme žádné jídlo. Vlakem naštěstí chodí indiánky, tak si u nich kupujeme vařené kukuřice, pečené koláče a želatinové a pudingové kelímky. Všechno je to moc dobré. Cusco Po třech hodinách, už za tmy, se dostáváme nad Cusko. Dá se to poznat celkem lehko, protože hluboko pod námi se najednou objevuje údolí plné světel, což nemůže být nic jiného než Cusco. Na nádraží nám to ale trvá ještě dobrou půlhodinu, protože trať dolů do města je stejně hadovitá jako silnice z Machu Picchu k Urubambě. Posunují s námi sem a tam a tam a sem, dokud se neocitneme na nejnižší koleji a „nepřistáváme“ na nádraží Machu Picchu Quillabamba. Je osm večer, a tak se rychle přesunujeme z nádraží do hostelu. Půjčené věci už se nám vracet nechce (i když krámek má otevřeno až do jedenácti večer), ale skvělou večeři s velkým pivem (v láhvích 1,1 litru!) a tekutou kávou (do vody se nalívá tekuté koncentrované kafe) v restauraci si prostě nedokážeme odpustit. Celou dobu jsme si to slibovali jako odměnu, tak si ji jaksepatří užíváme. Po těch čtyřech dnech si to zasloužíme! Stále se restauruje (horní obrázek) Dům v obytné čtvrti (dole) 31
- Page 1 and 2: Měsíčník společností skupiny
- Page 3 and 4: obsah Novinky v neurochirurgii 4 An
- Page 5 and 6: HI-TECH doucích infekcí nejsou ž
- Page 7 and 8: TÉMA Jako první na důležitost h
- Page 9 and 10: TÉMA Kontejnerový systém Aescula
- Page 11 and 12: Jako produkt měsíce vybírá... V
- Page 13 and 14: eportáž vými přístroji musí u
- Page 15 and 16: eportáž Předsedající symposia
- Page 17 and 18: eportáž Na co stát má Dopoledn
- Page 19 and 20: eportáž B. Braun otevřel novou t
- Page 21 and 22: společenská odpovědnost Sportovn
- Page 23 and 24: Ukázka z kurzu sutury na živém p
- Page 25 and 26: vzdělávání nelékařů Z kalend
- Page 27 and 28: vzdělávání nelékařů Z kalend
- Page 29: CESTY I na cestě z hostelu k Machu
- Page 33 and 34: Jak nás kontaktovat Ako nás konta
- Page 35 and 36: Silverline ® Antibakteriální kom
Posvátná Intihuatana<br />
moceně na nejvyšší terase. Chvíli po terase honíme lamy,<br />
než se obracíme k Machu Picchu, abychom si řekli, jak ho<br />
vlastně projdeme. Na bezcílné bloumání je dost rozlehlé<br />
a ani bychom na něj neměli dost síly.<br />
Při pohledu z nejvyšší terasy před sebou vidíme velké<br />
zelené prostranství, po jehož obou stranách jsou na několika<br />
dalších terasách postaveny domy. Ty po pravé straně<br />
sloužily jako obydlí, po levé straně byly chrámy a jiná<br />
obřadní místa. Za nimi se zvedají dvě skalní homole. Vyšší<br />
se jmenuje Huayna Pichu, a ač její stěny jsou skoro kolmé<br />
a vypadají nepřístupně, dá se na ni prý vylézt. Snad budeme<br />
mít dnes ještě dost energie i na to.<br />
Stavby se nám zdají jako skládanka lego. Jen jsou trochu<br />
nepravidelné, celé ze šedivých kamenů a s divnými mrňavými<br />
flíčky pohybujícími se mezi nimi. To jsou turisti,<br />
a jelikož už se nemůžeme dočkat, jdeme se taky stát divnými<br />
mrňavými flíčky.<br />
Mezi turisty občas vykoukne nějaký ten Peruánec v tradičním<br />
oděvu. Jako třeba teď, když scházíme po schodech<br />
dolů a vstupujeme na Posvátné náměstí. Ze tří stran je<br />
obklopeno posvěcenými místy – Hlavním chrámem, Domem<br />
Nejvyššího kněze a Chrámem tří oken (se skvělým<br />
výhledem na prostranství) – a tvoří tak jedno z duchovních<br />
center Machu Picchu.<br />
Stavby jsou postaveny ze stejně slícovaných kamenů jako<br />
zdi v Cusku. Opravdovým uměleckým dílem je pak kámen<br />
v jedné ze stěn sakristie Hlavního chrámu, který má třicet<br />
dva hran! Nejsme jediní, kdo se je pokouší spočítat, a kdo<br />
to nikdy nezkusil, nepochopí, že to není vůbec jednoduché.<br />
O jednu úroveň výš nad Posvátným náměstím vcházíme<br />
do Intihuatany, svatyně zasvěcené slunci. Její název znamená<br />
připoutané slunce a s podobnou svatyní jsme se<br />
setkali v Sillustani u jezera Titicaca. V jejím středu stojí<br />
hodně zvláštně otesaný kámen vypadající jako staročeská<br />
pec s vystrčenou tlustou anténou. Měl sloužit k určování<br />
ročních období. Inčtí astronomové prý za pomoci slunce<br />
dokázali ze stínů, jež vrhaly hrany kamene, určit dobu<br />
slunovratu, což Inkovi umožňovalo dokázat, že má slunce<br />
„na uzdě“ (tj. připoutané) a umí obrátit jeho běh na obloze.<br />
Stezka na konci prostranství nás kolem posvátné skály<br />
přivádí k plotu, v němž jsou otevřená vrátka a malá budka.<br />
Zapisujeme se do knihy a vydáváme se na výstup na Huayna<br />
Picchu. Zapsat se musí každý, protože tenhle výstup<br />
už pár lidí zaplatilo životem. Až se budeme vracet, musíme<br />
se zase odepsat. Pokud na konci dne bude u někoho chybět<br />
odchozí podpis, znamená to, že je ještě někde na cestě.<br />
Cesta nahoru a zpět má trvat dvě hodiny a i kvůli tomu se<br />
poslední člověk může vydat nahoru kolem jedné odpoledne,<br />
aby v případě problémů bylo dost času vydat se hledat<br />
opozdilce ještě za denního světla.<br />
Noříme se mezi křoviny a kameny. Stezka nás vyvádí kolem<br />
menší homole čnící za Machu Picchu do sedla mezi ní a větší<br />
homoli – Huayna Picchu. Teprve tady začíná vlastní výstup.<br />
Před námi se tyčí Huayna Picchu a prudká stezka mizí někde<br />
vysoko v bludišti skal. Šplháme nahoru a na některých<br />
místech se můžeme přidržovat lan nebo řetězů zatlučených<br />
do skály. Stěna je skoro kolmá, stezka k tomu leckde taky<br />
nemá daleko, a navíc je pěkně kluzká. Krkolomně skáčeme<br />
po schodech a díváme se do stále větší hloubky pod sebou.<br />
Výstup nám trvá asi 50 minut, po kterých se ocitáme<br />
u strmého a úzkého schodiště. To nás vyvádí k opevnění<br />
těsně pod vrcholem.<br />
Vrchol Huayna Picchu je možná stejně vysoko jako Intipunku<br />
na druhé straně údolí. Je však k Machu Picchu mnohem<br />
blíž a poskytuje tak jedinečnou perspektivu. Škoda<br />
jen, že slunce máme za zády, a tak z našeho pohledu zdi<br />
Machu Picchu nevrhají žádné stíny. Spíš trochu splývají<br />
v jednolitou hnědošedou plochu. Stejně skvělý pohled je<br />
i na údolí Urubamby, která obtáčí Huayana Picchu skoro<br />
celé kolem dokola. Vidíme na místa, která jsou od sebe<br />
vzdálená hodiny jízdy vlakem. Zrovna jeden červenožlutý<br />
vláček se jako legrační housenka šine údolím.<br />
Od opevnění musíme prolézt úzkým tunelem a teprve pak<br />
se ocitáme na úplném vrcholu, kde jsou jakoby náhodně<br />
poházené obrovské balvany. Pohled dolů a silný vítr k tomu<br />
30
Change language