11 / 2011 (PDF, 2 MB) - Braunoviny - B. Braun Medical sro

CESTY
I na cestě z hostelu k Machu Picchu stojí dvě památky
na Inky. První je malá čtvercová pevnost, kterou stezka
přetíná na dvě poloviny. Už když přicházíme k druhé,
pojmenované Intipunku (Sluneční brána), víme, že odsud
poprvé spatříme Machu Picchu. Pohled, který se objevuje,
jakmile vystoupáme po posledních schodech a projdeme
sluneční bránou, nám ale přesto vyráží dech. Pod námi
se otevírá široké údolí a na vrcholu jednoho ze svahů,
ve vzdálenosti tak dvou kilometrů, se rozkládá Machu
Picchu, bájné obřadní centrum Inků. Úžasný pohled, dnes
s ještě úžasnějším světlem! Teď dopoledne stojí slunce
celkem nízko na obloze, takže okolní kopce a i ruiny samy
vrhají stíny, jež dodávají scéně na dramatičnosti.
Hluboko pod Machu Picchu se vine úzký pásek řeky
Urubamba. Od ní vede po svahu k Machu Picchu klikatá
cesta, jež na zeleném svahu vypadá jako světle hnědý had.
Jiný světle hnědý had pozvolna klesá po svahu od nás až
k Machu Picchu. To je úplně poslední část Camino Inka,
po které už si budeme moci bez přestání vychutnávat pohled
na Machu Picchu. Pohled, za kterým jsme tolik dní šli.
Chvilku sedíme na zídce Intipunku, díváme se na Machu
Picchu a jen občas nás vyruší pracující kolibříci. Pak se
pomalu vydáváme po kamenné stezce dolů. Machu Picchu
se v porovnání s horami v okolí jeví jen jako malá kupa
kamenů pohozená na zeleném koberci vegetace. Že vůbec
není malé víme z fotek, ale teď tak vypadá.
I když stezka už vede jen z kopce, cesta nám trvá asi tři
čtvrtě hodiny. Představa, že právě tudy každý den chodí
nosiči se všemi zásobami pro hostel, je docela zvláštní. Inkové
by si určitě nepomysleli, že jejich stezka jednou bude
tak intenzivně sloužit turismu. Na úplném konci stezky
procházíme posledním strážním opevněním – Quillapunku
(Měsíční brána) – a vstupujeme na půdu Machu Picchu.
Machu Picchu
O významu Machu Picchu (2 700 m n. m.) se archeologové
dodnes přou. Inkové po sobě nezanechali žádné písemné
zdroje a v době, kdy přišli na území dnešního Peru Španělé,
bylo už Machu Picchu pravděpodobně opuštěné a Španělé
se o něm nikdy nedozvěděli. Jediní, kdo znali jeho polohu
a účel, tedy přímí potomci Inků, po krátké době vymřeli,
a tak se Machu Picchu ztratilo v džungli.
Znovu bylo objeveno až počátkem 20. století, a to zcela
náhodou. Dnes patří k nejnavštěvovanějším místům na celém
jihoamerickém kontinentu. A to přesto, že se neví, co
vlastně navštěvujeme (pravděpodobně obřadní centrum),
a přesto, že není jednoduché se k němu dostat. Možná
právě ta dosud nerozřešená hádanka lidi tolik přitahuje.
Sestupujeme z Quillapunky a ocitáme se na dlouhých terasách.
Zde Inkové pěstovali plodiny na obživu, dnes se
na nich maximálně pasou lamy. Hlídač na konci teras nás
hned navádí na schodiště vedoucí k hlavnímu vchodu.
Svoje batohy totiž musíme nechat dole, k ruinám se s nimi
nesmí. Takže nejdřív musíme seběhnout schody, projít
vstupní branou a vyjít vlastně z Machu Picchu, nechat si
batohy v úschovně, stejnou branou znovu vstoupit do areálu
a zase vyšplhat schody na vrchol teras.
Ten nejklasičtější pohled na Machu Picchu je od Chýše
hlídače náhrobního kamene. Náhrobní kámen, kousek
od chýše, s vytesanými schody a prohlubněmi, stojí osa-
Dlouhodobý
spolupracovník redakce
David Kučera podnikl
cestu kolem světa. Nyní
vám na pokračování nabízí
deník z této výpravy.
Kompletní texty najdete
na internetových
stránkach http://eCesty.cz
Machu Picchu od Chýše
hlídače náhrobního
kamene – na zdánlivě
nezdolnou homoli Huayna
Picchu (vyšší kopec) je
možné vylézt během
necelé hodiny
29