život a dÃlo Äeského uÄitele 20. stoletà - MÄsto BohumÃn
život a dÃlo Äeského uÄitele 20. stoletà - MÄsto BohumÃn život a dÃlo Äeského uÄitele 20. stoletà - MÄsto BohumÃn
vybavení kabinetů. Profesorský sbor svou obětavou prací a vysokými odbornými znalostmi určoval úroveň školy i jejich absolventů. Na gymnáziu působil v letech 1923–1936 jako učitel římsko-katolického náboženství P. JUDr. František Jedlička, který si o svém životě i působení vedl deník, v němž je mnoho osobních i faktických údajů o době, v níž žil. Do vlastního deníku si P. František Jedlička poznamenal, pravděpodobně ve školním roce 1935/36, i příhodu, která mohla skončit – nejen pro profesora Živného – velice tragicky. K P. Jedličkovi, který měl před vyučováním náboženství v kvartě dozor na chodbě v prvním poschodí, přišel student Hořín – syn stavitele Hořína z bohumínské části Skřečoň – a oznámil, že žáci v první lavici mají nabitý revolver a rezervní nábojnici, protože chtějí zastřelit profesora Živného a profesorku Nedvídkovou. Ta po konferenci pokárala více než tři čtvrtiny kvartánů kvůli jejich výsledkům v češtině. P. Jedličku zpráva šokovala natolik, že jí v první chvíli nechtěl vůbec věřit, ale student ho ujišťoval, že je to pravda, a jen prosil, aby jej profesor neprozradil. P. Jedlička slíbil, že pokud se prokáže pravdivost, zůstane rozhovor pouze mezi nimi. Když po přestávce vešel do třídy, byl tam takový hluk, že jeho příchod žáci vůbec nezaznamenali. Ozýval se křik, výhrůžky, bouchání sedadly, v rukou byly na rozbíjení oken připraveny kalamáře. P. Jedlička chvíli vyčkal a pak chlapce požádal, aby ho nechali chvilku mluvit. Pověděl jim, že se doslechl o výsledku konference a chápe, že je to pro většinu z nich bolestná záležitost. Cítí s nimi, poněvadž sám boj s českým pravopisem prodělal u jednoho diktátu, kde měl 35 hrubých chyb – „slezským synkům sedí v uchu polský přízvuk – na druhé slabice od konce“. Hodnocení skutečně nebývá vždy spravedlivé, ale ani přesto nelze řešit věc tímto způsobem. Požádal žáky, aby mu revolver vydali. Ti oponovali, že žádný nemají. P. Jedlička si tedy vzal zbraň z první lavice sám. Zásobník už chlapci přiznali, ale zase si jej musel sám vyzvednout. Protože P. Jedlička chtěl, aby si uvědomili, jaké následky by jejich čin měl, nejen, že ho nazval zločinem, ale seznámil je i s tím, že většina z nich by byla vyloučena ze všech středních škol, někteří by možná mohli studovat v polepšovně v Novém Jičíně, ale především jim připomněl, že by si měli uvědomit, jak by ublížili svým rodičům, kteří se často velice uskrovňovali, aby jim mohli studium dopřát. Slíbil všem, že s panem ředitelem záležitost vyřídí sám, zdůraznil však, že i na nich samotných záleží, aby „drželi jazyk za zuby“, jinak by mělo ostudu celé gymnasium. Po hodině odnesl zbraň i náboje do ředitelny, krátce ředitele o případu informoval a poprosil ho, aby žádné další
šetření nepodnikal – naopak požádal, aby ředitel z ústavu uvolnil profesora Živného i profesorku Nedvídkovou alespoň na dva dny. Celá záležitost měla dohru ještě při inspekci zemského školního inspektora Pavelka. Inspektor si nechal předložit písemné práce kvartánů a také sám poukázal na „divnou“ klasifikaci profesorky Nedvídkové. Nejspíše byl o celém incidentu již před svou návštěvou ředitelem Doležilem informován. Profesorka Nedvídková byla přeložena do Nových Zámků na Slovensku. Jak si P. Jedlička poznamenal, při pozdější návštěvě mu profesorka lichotila, že přece ví, že ho měla vždy ráda. „Ano, vím, když jsem zavíral dveře u sborovny,“ dal jí na to Jedlička trefnou odpověď. Tato záležitost měla tedy naštěstí dobrý konec. Člověkem, který se těšil důvěře Františka Živného v té době byl profesor Miloslav Látal, vyučující zeměpis a dějepis. Profesor Látal byl na bohumínském gymnáziu tím, kdo si pamatoval veškeré předpisy týkající se školství, a to nejen, kde se daly tyto předpisy nalézt, ale i čeho se konkrétně týkaly. Nedílnou součástí školního života byly nejrůznější akce (viz Příloha č. XIX). Ve výuce, ale i v rámci celoškolských aktivit byly žákům připomínány a vysvětlovány významné události a historická výročí (viz Příloha č. XXIX). Žáci byli vychováváni ve vlasteneckém a demokratickém duchu, byli vedeni k národní hrdosti, ale i k úctě k ostatním národům. Tehdejší ředitel gymnázia, Zdeněk Doležil, byl nejen člověkem s širokým odborným rozhledem, ale také s opravdovým pochopením pro své kolegy i žáky. Na poradách profesorského sboru - jichž se dle dochovaných podpisů na zápisech z porad Živný se svými kolegy pravidelně účastnil - nabádal své spolupracovníky, aby se snažili studenty vnímat jako rozvíjející se osobnosti. Poukazoval na to, že se učitel má vmyslet do stanoviska žáčka, jenž se teprve snaží zorientovat v nově nabytých informacích. Naopak by přednášející neměli tříštit učivo kombinováním různých pomůcek a příruček, které by vnesly do žákovy mysli pouze chaos. Upozorňoval i na psychologické požadavky např. při zkoušení - učitel se měl vyvarovat ironizování a zastrašování; splnění těchto požadavků nepřispívá pouze k rozvoji zdravého vztahu mezi učitelem a žákem nebo školou a rodinou, ale zajišťuje rozvoj duševních schopností, jež jsou cennější než pouhé „pěchování“ vědomostí do hlav žáků. Byl přesvědčen - a přesvědčoval i své okolí - že profesor má nejen učit, ale i vychovávat, probouzet v mládeži zájem o krásu a ušlechtilost
- Page 3 and 4: Děkuji panu Mgr. Pavlu Neumeistero
- Page 5 and 6: 6 Epocha budování socialismu a zl
- Page 7 and 8: Historickými mezníky se při zpra
- Page 9 and 10: přírodovědná a odvětví těles
- Page 11 and 12: yla v době krále Přemysla II. Ot
- Page 13 and 14: a bohumínské panství připadlo v
- Page 15 and 16: k polské 718 osob a k jiným, neko
- Page 17 and 18: Ze smíšené obecné školy vznikl
- Page 19 and 20: akouský císař a český a uhersk
- Page 21 and 22: 1.2.3.2 Elementární školství V
- Page 23 and 24: České školy podlehly polské oku
- Page 25 and 26: školy, kde byl zřízen pro její
- Page 27 and 28: tříletá, od následujícího šk
- Page 29 and 30: letech 57 ). Byly zrušeny volební
- Page 31 and 32: knihy o české minulosti, české
- Page 33 and 34: nezbytné připomenout výsledek za
- Page 35 and 36: svobodu. Toto jejich rozhodnutí lz
- Page 37 and 38: 3 Období mezi dvěma válkami Uzn
- Page 39 and 40: konstruktivismem 88 a funkcionalism
- Page 41 and 42: pro Slezsko a Národní radou 96 T
- Page 43 and 44: Ve zmíněném roce se řešila ot
- Page 45 and 46: oku, týkající se darování stav
- Page 47 and 48: výuka přírodních věd a tělesn
- Page 49 and 50: na bezplatných lékařských prohl
- Page 51 and 52: 3.3 Vysokoškolská studia a začá
- Page 53: po svém příchodu na školu ustan
- Page 57 and 58: vzestupu a metodického úspěchu,
- Page 59 and 60: odvětvích se živilo více než 5
- Page 61 and 62: hospodářství na válku 147 . Rok
- Page 63 and 64: kde první písmena tvořila anagra
- Page 65 and 66: kvůli přesídlení Pobaltských,
- Page 67 and 68: naopak hodiny tělocviku, jenž mě
- Page 69 and 70: píše se ve zprávě (Myška, 1964
- Page 71 and 72: a pod dohledem mezinárodní komise
- Page 73 and 74: konfliktu. Stalin rozhodl o připoj
- Page 75 and 76: ve Slezsku bouři protestů, byť n
- Page 77 and 78: 6. Epocha budování socialismu a z
- Page 79 and 80: československých spisovatelů k o
- Page 81 and 82: následující rok: počátkem roku
- Page 83 and 84: 6.2 Období jednotného školství
- Page 85 and 86: Školským zákonem z roku 1953 vzn
- Page 87 and 88: a učitelů místních škol bez p
- Page 89 and 90: Každoročně se ve městě odehrá
- Page 91 and 92: vzdělávací škola. Ta se o něko
- Page 93 and 94: 7. Odkaz Živného ve vzpomínkách
- Page 95 and 96: V rámci přípravy oslav 75. výro
- Page 97 and 98: Závěr V diplomové práci jsem se
- Page 99 and 100: FUX, Vladimír. Z českých luhů d
- Page 101 and 102: Osobní rozhovor s paní PaedDr. Ra
- Page 103 and 104: Přílohy
vybavení kabinetů. Profesorský sbor svou obětavou prací a vysokými odbornými znalostmi<br />
určoval úroveň školy i jejich absolventů.<br />
Na gymnáziu působil v letech 1923–1936 jako učitel římsko-katolického<br />
náboženství P. JUDr. František Jedlička, který si o svém životě i působení vedl deník,<br />
v němž je mnoho osobních i faktických údajů o době, v níž žil.<br />
Do vlastního deníku si P. František Jedlička poznamenal, pravděpodobně ve školním roce<br />
1935/36, i příhodu, která mohla skončit – nejen pro profesora Živného – velice tragicky.<br />
K P. Jedličkovi, který měl před vyučováním náboženství v kvartě dozor na chodbě<br />
v prvním poschodí, přišel student Hořín – syn stavitele Hořína z bohumínské části<br />
Skřečoň – a oznámil, že žáci v první lavici mají nabitý revolver a rezervní nábojnici,<br />
protože chtějí zastřelit profesora Živného a profesorku Nedvídkovou. Ta po konferenci<br />
pokárala více než tři čtvrtiny kvartánů kvůli jejich výsledkům v češtině. P. Jedličku zpráva<br />
šokovala natolik, že jí v první chvíli nechtěl vůbec věřit, ale student ho ujišťoval, že je to<br />
pravda, a jen prosil, aby jej profesor neprozradil. P. Jedlička slíbil, že pokud se prokáže<br />
pravdivost, zůstane rozhovor pouze mezi nimi. Když po přestávce vešel do třídy, byl tam<br />
takový hluk, že jeho příchod žáci vůbec nezaznamenali. Ozýval se křik, výhrůžky,<br />
bouchání sedadly, v rukou byly na rozbíjení oken připraveny kalamáře. P. Jedlička chvíli<br />
vyčkal a pak chlapce požádal, aby ho nechali chvilku mluvit. Pověděl jim, že se doslechl<br />
o výsledku konference a chápe, že je to pro většinu z nich bolestná záležitost. Cítí s nimi,<br />
poněvadž sám boj s českým pravopisem prodělal u jednoho diktátu, kde měl 35 hrubých<br />
chyb – „slezským synkům sedí v uchu polský přízvuk – na druhé slabice od konce“.<br />
Hodnocení skutečně nebývá vždy spravedlivé, ale ani přesto nelze řešit věc tímto<br />
způsobem. Požádal žáky, aby mu revolver vydali. Ti oponovali, že žádný nemají.<br />
P. Jedlička si tedy vzal zbraň z první lavice sám. Zásobník už chlapci přiznali, ale zase si<br />
jej musel sám vyzvednout. Protože P. Jedlička chtěl, aby si uvědomili, jaké následky by<br />
jejich čin měl, nejen, že ho nazval zločinem, ale seznámil je i s tím, že většina z nich<br />
by byla vyloučena ze všech středních škol, někteří by možná mohli studovat v polepšovně<br />
v Novém Jičíně, ale především jim připomněl, že by si měli uvědomit, jak by ublížili svým<br />
rodičům, kteří se často velice uskrovňovali, aby jim mohli studium dopřát. Slíbil všem, že<br />
s panem ředitelem záležitost vyřídí sám, zdůraznil však, že i na nich samotných záleží, aby<br />
„drželi jazyk za zuby“, jinak by mělo ostudu celé gymnasium. Po hodině odnesl zbraň<br />
i náboje do ředitelny, krátce ředitele o případu informoval a poprosil ho, aby žádné další