život a dílo českého učitele 20. století - Město Bohumín

se dobrala konce. Rodiče vždy informoval o jejich dětech věcně – sami rodiče měli
k Živnému velký respekt, to mu pomáhalo prosadit vlastní názory. Někomu se proto mohl,
zvláště při počátečních kontaktech, jevit jako domýšlivý, nebo dokonce nelidský. Nebylo
tomu tak. Profesor Živný pouze nedával najevo emoce a vůči ostatní zachovával určitý,
byť velice korektní, odstup. S přibývajícím věkem převážily lidštější, laskavější vlastnosti.
Živného dcera Olga byla po otci vynikající matematičkou, po matce již od samého
počátku zdědila lidský přístup, k němuž její otec postupně léty dospěl.
Kromě profesora Živného byli Štverkovými vzory ještě dva jeho učitelé
na gymnáziu: Oldřich Veselý, jenž učil geometrii, a Tomáš Hofmann.
Profesor Veselý byl tvrdým profesorem, při písemných zkoušeních velel. Pokud se rázným
hlasem ozvalo: „Odložit!“, všech třicet žáků ve třídě muselo odložit tužky, až to „cvaklo“
o lavice. Kdykoliv zazněl pokyn: „Podpis!“, všichni museli své práce podepsat.
Oproti tomu profesor Hofmann byl pravým opakem - byl velice lidský a laskavý.
Mimořádně sečtělý, znalý odborník a obětavý pedagog, který na gymnáziu učil humanitní
obory (jazyky latinský a český). Neměl vlastní rodinu a projevoval se jako samotář. Ač
dokázal být velice hodný, uměl se i rozčílit, což na něm bylo poznat ještě před samotným
„výbuchem“. Nedovedl se však mstít a byl vždy ochoten pomoci. (Na rozdíl od Živného
přístupu, který byl zprvu schopen dát žákům najevo, že na gymnázium nepatří, protože
na učení nemají „buňky“.)
Profesor Hofmann zastával, kromě jiných, také funkci správce kuchyně. Štverkovi rodiče
měli koloniál, zboží dodávali i do školní kuchyně, a tak se stávalo, že mladý Oldřich občas
do školy na vozíku vezl objednané zboží. Hofmann mu s vozíkem pomohl, když ho potkal.
Jednou se navzájem doprovázeli domů až do jedné hodiny v noci - při cestách s vozíkem
od bydliště jednoho k bydlišti druhého a zase nazpátek se zapovídali, až zapomněli na čas.
Hofmann na gymnáziu v určité době připravoval a sestavoval rozvrh hodin, proto velice
dobře celý učební program znal. Přesto o přestávkách ve sborovně často napnul šle a
prohlásil:
„Jdu se podívat, kam patřím a čemu vyučuji.“ Tuto jeho větu všichni znali, přesto čekali,
až zazní - neodpustil si ji.
Hofmann byl člověkem mimořádně lidským a uznávaným pro to, jak vysvětloval, hodnotil,
připravoval se na své hodiny. V pozdějších letech po nuceném odchodu z gymnázia však
zatrpkl; neměl rád a neuznával, že by žák měl učiteli určovat, co má učit.