život a dílo českého učitele 20. století - Město Bohumín

Příloha XXVI
Poznámky ředitele ústavu Zdeňka Doležila ze Zápisu č. 17 o třetí obdobní
poradě profesorského sboru ze dne 9. dubna 1937.
(Zápisy z porad profesorského sboru státního československého reformního
reálného gymnasia v Novém Bohumíně 1936 – 1939. Uloženy v Státním okresním
archivu v Karviné, fond Gymnázium Františka Živného, Bohumín, inventář Reálné
gymnázium v Novém Bohumíně 1921 – 1938, ev.č.44/10.)
K textu na straně: 56.
„Když jsem před poradou hospitoval při vyučování v různých třídách, ověřoval jsem si
jednu z hlavních svých zkušeností z předvelikonočního sjezdu pro středoškolskou pedagogiku
a didaktiku: již čtyři hodiny dopoledních přednášek značně vyčerpávaly pozorné účastníky
sjezdu; kdykoli však do viditelné únavy posluchačstva vpadla debata, rázem se změnila
situace. Únava jako by spadla s přítomných a ustoupila napjaté pozornosti a činnému zájmu.
Vidím to i ve škole: Když žáci jsou odsouzeni k trpné roli pouhých „posluchačů“, nudí
se a podlehnou záhy únavě nebo pokušení zjednati si zábavu nelegálním způsobem; jakmile
však jsou získáni k činné účasti na zdolání učebného úkolu, k dobrovolné spolupráci, jejich
lhostejnost a po případě únava ustoupí rázem radostné náladě a pracovnímu ruchu. Je věcí
učitelovy obratnosti a vynalézavosti, aby si našel možnosti pro takové probouzení žáků
k ochotné spolupráci.
Na reformních školách jdou zde až k samoučení za kontroly učitelovy (daltonský plán),
kdy žáci sami zpracovávají novou lekci a dovolávají se pomoci učitelovy jen, nemohou-li
něčemu sami porozumět. Jsou zde ovšem značné rozdíly i nesnáze podle povahy probíraného
předmětu a látky. Ale je to pokus o jakési „samouctví“ pod dozorem učitelů. Vychází se zde
z poznatku, že samouk, dobíraje se vědomostí vlastním úsilím, má k nim daleko důvěrnější
vztah a zmocňuje se jich daleko hlouběji a trvaleji, než lhostejný učeň věd ve škole. Chyby,
kterým jsou vystaveni nekontrolovaní samoukové, snaží se zamezit v daltonském systému
učitel, jenž sleduje práci svých žáků a kontroluje její výsledky. Leccos z této soustavy možno
uskutečnit i v tradiční škole. Jen probudit a udržet zájem žákův o věc a jest splněna první
a hlavní podmínka pro žákovu ochotnou součinnost! Je tu třeba také povzbuzovat odvahu a
sebevědomí žáků pochvalným slovem, oceněním snahy a píle. Mnohý žák hladoví po slůvku
uznání a potřebuje ho k dalšímu vypětí sil. Pobídka je daleko cennějším prostředkem
výchovným než hana. Upozorňuji na to před zahájením závěrečného údobí škol. roku, kdy
dobře míněné povzbuzení může leckterého žáka vzpružit ke zvýšené činnosti a ke stupňování
konečného tempa pracovního. A ještě na jednu věc obracím pozornost všech kolegů: až
přistoupíte k závěrečné klasifikaci žáků, uvědomte si nejen velikou odpovědnost této stránky
učitelské činnosti, ale i její značnou nesnáz projevující se v nestejnoměrném hodnocení
žákovských výkonů na různých ústavech a dokonce u učitelů téže školy, podkopávajícím
důvěru veřejnosti a hlavně rodičů v objektivnost ústavu a v cenu školní klasifikace. Zjistěte
pečlivým sledováním své klasifikace a vzájemným srovnáváním hodnotících měřítek stupeň
své přísnosti a zařiďte podle toho svůj další postup ať již směrem ke zvýšení požadavků, či
k jejich zmírnění. V jednotlivých třídách vám bude pomůckou k ocenění výkonů jejich celková
úroveň, jež vám poskytne vodítko pro roztřídění žáků do jednotlivých stupnic prospěchových.
Nezapomínejte přitom, že slabé výsledky žáků mohou býti také zaviněny učitelem, který
nedovedl učivo náležitě vysvětlit a procvičit nebo který neuměl roznítit zájem žáků o ně.
Budeme-li i zde postupovat rozvážně a promyšleně, přispějeme k větší jednotnosti klasifikace
na střední škole a umlčíme mnohou stížnost veřejnosti, obrácenou proti našemu stavu.“