stÃƒÂ¡hnout v pdf - HudebnÃƒÂ Rozhledy

HUDEBNÍ 

ROZHLEDY 

1/2005 

Měsíčník 

pro hudební kulturu 

Vítáme rok 2005 

Ú V O D N Í K 

Vydává: Společnost Hudební rozhledy, 

člen AHUV, za finanční podpory MK 

ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, 

Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA 

Šéfredaktorka: Hana Jarolímková 

Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová 

Redakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír 

Brabec, Ivan Štraus, Stanislav Tesař 

Externí spolupráce: Jitka Slavíková 

Výtvarné řešení: Jiří Filip 

Adresa redakce: 

Radlická 99, 150 00 Praha 5 

tel. (šéfredaktor): 251 554 088 

tel. (redakce): 251 550 208, 

251 552 425 

tel. (sekretariát): 251 554 089 

fax: 251 554 088 

e-mail: rozhledy@volny.cz 

http://hudebnirozhledy.scena.cz 

Nevyžádané rukopisy se nevracejí. 

Distribuci a předplatné v České 

republice provádí v zastoupení 

vydavatele firma SEND Předplatné, 

P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, 

tel.: 225 985 225, 

fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, 

e-mail: send@send.cz, www.send.cz 

Distribuce a předplatné 

ve Slovenské republice: 

Magnet-Press Slovakia, s. r. o., 

Šustekova 10, 

851 04 Bratislava - Petržalka 

tel.: 67 20 19 21-22 – časopisy 

67 20 19 31-33 – předplatné 

fax: 67 20 19 10, 20, 30 

e-mail: predplatne@press.sk 

casopisy@press.sk 

www.press.sk 

Objednávky do zahraničí vyřizuje 

redakce a MEDIASERVIS, s. r. o., 

administrace vývozu tisku, 

Sazečská 12, 225 62 Praha 10, 

tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902 

Časopis Hudební rozhledy pro 

potřeby zrakově postižených zajišťuje 

prostřed nic tvím internetového serveru: 

www.braillnet.cz Sjednocená organizace 

nevidomých a slabozrakých ČR, 

tel.: 266 038 714 

Tisk: Dvořák & syn, Dobříš 

Sazba: Studio DOMINO, Beroun 

Cena: 30 Kč 

Odevzdáno do sazby: 8. 12. 2004 

Evidenční číslo MK ČR E1244 

ISSN 0018-6996 

Na titulní straně Jenifer Larmore 

Foto archív 

Vážení a milí čtenáři, 

slavnostní atmosféra Vánoc i bujaré veselí konce 

starého a počátku nového roku jsou již v těchto 

dnech definitivně minulostí a my prvními nesmělými 

krůčky vstupujeme do roku 2005. Noci se začínají nezadržitelně 

zkracovat a naopak dny se sice zatím velmi 

pomalu, ale jistě prodlužují. Podle lidového kalendářního 

cyklu totiž pozvolna vstupujeme do masopustního 

období, každoročně zahajovaného dnem tříkrálovým 

a končícího tzv. Popeleční středou, která předznamenává 

další významné svátky – Velikonoce. 

Třem králům, někdy také nazývaným mudrcové či 

mágové, bylo před mnoha věky zjeveno prostřednictvím 

právě „zrozené“ hvězdy znamení, že se mají poklonit novému 

židovskému králi, a proto putovali se svými dary 

z dalekého Východu do Jeruzaléma. Podle ústního podání 

se jmenovali Kašpar, Melichar a Baltazar a zjevení 

(řecky epifaneia), kterého se jim dostalo, symbolizuje 

uznání vykupitelského postavení Ježíše Nazaretského 

nežidovskými národy. Je to oznámení Ježíšovy existence 

pohanskému světu. A tak je Zjevení Páně (6. leden) 

jedním z nejdůležitějších svátků křesťanského církevního 

kalendáře. 

Návštěva tří králů u jesliček samozřejmě již od nepaměti 

lákala nejrůznější umělce k tomu, aby ji každý 

podle svých představ nějakým způsobem ztvárnil. 

Jedním z nejpůsobivějších obrazů gotického období 

v Čechách je nepochybně Klanění tří králů Mistra Vyšebrodského 

oltáře, nádherná desková malba, pocházející 

z doby kolem roku 1350, a snad nejkrásnější klanění 

barokní představuje dílo Petra Brandla v zámecké kapli 

ve Smiřicích (1727). Většině z nás však v souvislosti 

se dnem tří králů vytane na mysli dodnes dochovaný 

starý zvyk tříkrálových obchůzek, dodržovaný zvláště 

na vesnicích. I oni tři králové dnešních dnů mnohde 

jakoby právě vystoupili z půvabného obrázku Josefa 

Lady a nad našimi dveřmi zanechali svůj typický podpis 

K+M+B 2005… 

S novým rokem však nepřicházejí pouze tři králové 

či delší dny a optimističtější nálada, ale rovněž různá 

předsevzetí, která dáváme sami sobě pokaždé upřímně 

přesvědčeni, že tentokrát je určitě splníme. I my jsme si 

samozřejmě nějaká dali, a jedno z nich začínáme plnit 

již v našem prvním novoročním čísle, v němž zahajujeme 

nový seriál o českých operních divadlech, rozložený 

do průběhu celého roku a zabývající se vyjma dvou dílů 

všemi operními domy na našem území. Úvodní díl, který 

vám předkládáme, podává stručný nástin logiky vývoje 

operního divadla u nás. Teprve po něm bude následovat 

deset monografických dílů věnovaných jednotlivým 

1 

operním domům. V nich se zaměříme nejen na klíčové 

události jejich historie, ale budeme si všímat zej ména 

současnosti, tedy přesněji řečeno patnáctiletého období 

od listopadu 1989 dodnes. Poslední díl se pak bude 

týkat přehledu nestatutárních operních domů a produkce 

operních škol. Téma je o to zajímavější, že nám 

odhalí i řadu skutečností, jichž jsme si v průběhu onoho 

období prudkých společensko-politických změn třeba 

ani nevšimli. Na vše, co vás nějakým způsobem osloví, 

překvapí či zaskočí, můžete, vážení čtenáři, reagovat, 

a tak dát např. i nový impuls pro zaměření plánovaného 

pokračování seriálu v příštím roce, které by se mělo 

týkat velkých či kontroverzních operních domů v zahraničí. 

Vždyť opera je dodnes přes veškerá proroctví 

velmi živoucí útvar, který má i v této hektické době nezanedbatelný 

okruh svých povětšinou velmi vášnivých 

obdivovatelů. Orientovat se podrobněji v její současné 

situaci tak jistě nebude nikomu na škodu. 

Z dalších materiálů tohoto čísla bych ráda upozornila 

ještě na závěrečné shrnutí projektu Česká hudba 

2004 z pera Lenky Dohnalové či zhodnocení mezinárodního 

projektu České sny v článku Petra Vebera, jehož 

součástí je rovněž rozhovor s ředitelem celé akce, 

Davidem Dittrichem. Mnohé z vás jistě zaujme i titulek 

České muzeum hudby, které se po restituci svého původního 

sídla ve Velkopřevorském paláci v roce 1990 

potýkalo s omezenými možnostmi nejen pro výstavní 

činnost, ale i pro svoji další práci, a tak zpřístupnění první 

stálé expozice 19. listopadu loňského roku v nové budově 

v Karmelitské ulici bude jistě do dokumentačních 

análů zaneseno jako jeden z významných předělů jeho 

historie. Dále samozřejmě pokračujeme v seriálu Kapitoly 

o Richardu Wagnerovi, tentokrát tématem Wagner 

a Čechy, a nezapomněli jsme ani na již tradiční rubriku 

velkých rozhovorů. Na následujících stranách najdete 

dokonce hned dva: první z nich s vynikající americkou 

mezzosopranistkou Jennifer Larmore, která vystoupila 

v Praze koncem listopadu, a druhý, v němž se vám představí 

varhaník a ředitel kůru katedrály Sv. Víta, Václava 

a Vojtěcha na Pražském hradě, Josef Kšica. 

Tolik tedy k číslu, které se vám právě dostalo do rukou 

a už jenom v krátkosti tipy z čísla následujícího: Festival 

Bohuslava Martinů, premiéra Prokofjevova baletu 

Popelka či rozhovor se členy souboru, který v uplynulé 

sezoně získal Cenu Českého spolku pro komorní hudbu 

a nese název Bennewitzovo kvarteto… 

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Z O B S A H U 

Americká mezzosopranistka Jennifer Larmore, která 

koncem listopadu po třech letech opět navštívila 

Prahu, slaví díky podmanivé barvě svého hlasu, bravurní 

technice a spontánnímu kontaktu s publikem úspěchy 

na všech nejvýznamnějších světových operních 

scénách včetně Metropolitní, La Scaly či Státní opery 

ve Vídni. Jestliže se tedy o ní chcete dozvědět o něco 

více, než uvádějí běžné koncertní programy či slovníková 

hesla, přečtěte si rozhovor, kterým tentokrát po 

úvodním zhodnocení projektu Česká hudba 2004 naše 

první číslo nového roku zahajujeme. . . . . . . . . strana 4 

Pražské Národní divadlo uvedlo 12. 11. novou 

inscenaci Prodané nevěsty, hned měly 

noviny o čem psát. Na první premiéře se totiž 

v průběhu představení i při děkovačce volalo 

nejen „bravo“, ale i „fuj“ a „hanba“, pískalo se 

a bučelo. Přitom se pod její realizaci podepsali 

všichni umělečtí šéfové souborů (Jiří Nekvasil, 

Petr Zuska a Michal Dočekal) i ředitel Daniel 

Dvořák jako scénograf a šéfdirigent opery Oliver 

Dohnányi. Co nejvíce některé návštěvníky premiéry rozlítilo, se dozvíte v recenzi 

Radky Hrdinové, vtipně nazvané Špatně nebo dobře prodaná nevěsta . . . .strana 28 

Zahraniční rubriku tentokrát otevírá článek o letošním 

ročníku mezinárodního hudebního festivalu 

a Hudební akademie (tzn. mistrovských kurzů, 

zaměřených na zpěv, tanec, divadlo, komorní 

hru, klavír a smyčcové nástroje) ve švýcarském Verbier. 

Toto půvabné městečko leží v oblasti Wallisu 

– tedy francouzského kantonu na jihu země, kterému 

patří nejvyšší švýcarské hory. Dříve se sem tedy 

jezdívalo především lyžovat, zájmu o nejvyhledávanější zimní sport tu ale v posledních 

deseti letech konkuruje i stále vzrůstající zájem o kulturní zážitky… .strana 34 

V 

letošním ročníku Hudebních rozhledů 

přineseme vedle kapitol o Richardu Wagnerovi 

i sérii dvanácti pohledů na české operní 

divadlo. Deset dílů bude monograficky věnováno 

jednotlivým operním domům, a to především 

jejich patnáctiletému období od listopadu 

1989, ovšem s přihlédnutím ke klíčovým 

událostem jejich historie. Závěrečný díl se pak 

bude týkat přehledu nestatutárních operních domů a produkci operních škol 

a první díl, který nabízíme již v tomto čísle, pak nástinu stručného přehledu logiky 

vývoje operního divadla na našem území. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .strana 38 

CO SI PŘEČTETE V PŘÍŠTÍM ČÍSLE 

Festival Bohuslava Martinů – Dagmar Pecková ve Smetanově 

síni – Nyman ve Stavovském divadle – Prokofjevova Popelka 

v SOP - První „vážný“ Američan, Charles Ives – Rozhovor se členy 

Bennewitzova kvarteta 

Zkrácenou verzi č. 1 najdete od 30. 12. na adrese 

http://hudebnirozhledy.scena.cz 

ROZHOVOR 

„Zpěv si užívám“, říká Jennifer Larmore . . . . . . . . . 3 

FESTIVALY, KONCERTY 

Dny soudobé hudby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 

Z Nekonvenčního žižkovského podzimu . . . . . . 11 

Ivan Klánský a Jiří Kout . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 

Rozhlasoví symfonikové „rozhlasovým“ autorům . . 12 

Pražská komorní filharmonie a podněty 

Michela Swierczewského . . . . . . . . . . . . . . ..13 

Sukův komorní orchestr a Mladota Ensemble . . 14 

Třídení gradovalo autorským večerem . . . . . . . ..14 

Dvakrát Studio N . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 

Svár teorie s praxí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 

Concertino Praga 2004 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 

Dvořákova pěvecká soutěž . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 

Ohlédnutí za Virtuosi per Musica di Pianoforte . . . 22 

HORIZONT 

Carmina burana jako rozporuplná show . . . . . . . 27 

DIVADLO 

Špatně nebo dobře prodaná nevěsta . . . . . . . . . 28 

Piková dáma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 

Předčasná premiéra v Liberci 

aneb zase jednou Dalibor . . . . . . . . . . . . . . . 30 

ZE ZAHRANIČÍ 

Verbier Festival & Academy 2004 . . . . . . . . . . . . 34 

STUDIE, KOMENTÁŘE 

Česká operní divadla I. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 

Kapitoly o Richardu Wagnerovi II. . . . . . . . . . . . . 40 

České muzeum hudby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ..41 

České sny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 

GRAMOREVUE 

S Josefem Kšicou o hudbě i katedrále Sv. Víta . . . . . 44 

2

Program Česká hudba 2004 zakončí premiéra 

Řeckých pašijí Bohuslava Martinů 

Lenka Dohnalová 

Vroce 1924 se poprvé konaly výrazné oslavy 

výročí B. Smetany, v Brně pak tehdy ještě žijícího 

etablovaného L. Janáčka, diskutovalo 

se o soudobé hudbě. V r. 1954 byl vzpomenut 

i Dvořák. Rok české hudby 1974, byl chytrým tahem 

„normalizační“ kulturní politiky. Podpořil tradiční 

českou hudbu, díla členů renovovaného svazu skladatelů. 

Stranou zůstali emigranti, odpůrci režimu 

a tzv. „nedoporučovaní“ s nepohodlnými názory 

či vztahy, z minulosti pak také autoři z části německého 

nebo židovského původu (kromě komunisty 

E. Schulhoffa), což souviselo spíše s užším pojetím 

„českosti“. Rok 1984 vznikající tradici utvrdil. 

V r. 1994 nebyla v dynamické situaci vůle k pobídce 

a koordinaci oslav. Stoleté výročí úmrtí Dvořáka 

1. května 2004 shodné s datem vstupu republiky do 

EU a padesátileté výročí úmrtí L. Janáčka byly impulsem 

k myšlence obnovy „roků“. Do spontánních 

příprav oslav výročí zejména těchto dvou skladatelů 

vstoupil program Česká hudba 2004 jako nástroj státní 

finanční a propagační podpory a zároveň nástroj 

motivace k realizaci projektů ve vyšší dramaturgické 

rozmanitosti a kvalitě. V novém prostředí bylo potřeba 

uplatnit kombinaci finanční pobídky s propagační 

a PR podporou, případně koordinací u co nejširšího 

okruhu projektů, to jest i takových, které se 

k „roku české hudby“ hlásily, nedostaly státní grant, 

ale podařilo se jim získat jiné finanční krytí. Otevřené 

pojetí mohlo splnit účel – zjistit co nejadekvátněji 

skutečný zájem o českou hudbu u pořadatelů i posluchačů. 

Propagační podpora a koordinace navýšila 

efekt jednotlivých projektů. Základní nástroje této 

podpory byly standardní – průběžné informační 

bulletiny, databáze, inzerce. Příkladem informační 

koordinace byly např. souborné tiskové konference 

organizované zřízeným informačně-koordinačním 

centrem (IKC) k Smetanovským projektům (Smetanovské 

dny, Smetanův klavír, Smetanova Litomyšl, 

Podoby B. Smetany ad.) 27. 2. v Rudolfinu a k projektům 

týkajícím se K. Kryla (výstavy, koncerty, publikace..) 

2. 3. v klubu Vagon. Poskytly novinářům 

spolu s vydanými brožurami celkový celoroční přehled 

u osobností, kterým nebyla věnována taková 

spontánní mediální pozornost jako Dvořákovi nebo 

Janáčkovi. Podobné výstupy se týkaly i zahraničních 

festivalů, soudobé hudby apod. Public relation podpora 

spočívala zejména ve zprostředkování širšího 

kontaktu s médii, pomoci pro zahraniční novináře 

zejména ve spolupráci s Czech Tourism apod. Docházelo 

i k časové a dramaturgické koordinaci pořadatelské. 

Takto fungující „centrum“ by jistě mělo 

svoje opodstatnění i do budoucna, protože hudební 

život je početně hojný, nicméně koordinace 

a orientace v něm pokulhává, stejně jako propagace 

menších zajímavých projektů, kde není vůle pořadatelů 

ke sjednocení sil pod jednou agentáží (týká 

se to vážné soudobé hudby apod.). IKC mělo také 

omezenou možnost vstupovat do dramaturgického 

profilu průběhu roku. Koprodukovalo úvodní 

koncert programu Česká hudba 2004 s Českou filharmonií 

7. ledna, finančně podpořilo projekt BVA 

Pocta A. Dvořákovi (2. května), pořádalo závěrečný 

adventní koncert v Praze 15. prosince s českou barokní 

hudbou, koprodukuje závěrečné slavnostní 

představení premiéry první verze Řeckých pašijí B. 

Martinů v Národním divadle v Brně (představení 

ROH Covent –Garden/Bregenz oceněné v r. 2000 

cenou L. Oliviera) 16., 18. a 20. ledna 2005. Martinů 

představení je zároveň i myšlenkovým vrcholem 

vztaženým k podtitulu programu „nedílná součást 

evropské kultury“, protože svým tématem koresponduje 

s úvahami o podstatě evropské kulturnosti 

a jejích hranicích. Centrum se také soustředilo 

na produkci projektů s trvalejší hodnotou. Kromě 

drobnějších tématických publikací byla pro česká 

centra a ambasády připravena putovní výstava o české 

hudbě s možností zvukové a video prezentace, 

CD Touch of Czech Music, ve spolupráci s HIS pětice 

CD Antologie české hudby, ve spolupráci s MZV 

publikace Czech Music, se Společností J. Suka česko-anglická 

publikace o J. Sukovi „Stezky po krajině“, 

Českému muzeu hudby přispělo centrum na 

tisk brožury pro děti k vernisáži nových výstavních 

prostor v Karmelitské, produkovalo pilotní projekt 

– filmový dokument o koncertech pro děti („A. Dvořák“ 

ve spolupráci s PKF, režie P. Kaňka). V přípravě 

je filmový dokument s pracovním názvem „V hudbě 

život Čechů“ (režie P. Kaňka) a rozsáhlejší anglická 

publikace Czech Music. Lze si představit masivnější 

dramaturgický vstup do spontánního průběhu 

roku, ale je třeba vztáhnout výkon centra k jeho reálným 

finančním a personálním možnostem (výkonná 

síla dvou lidí s propagační výpomocí a cca 

11 mil. Kč na jeho veškerou činnost). 

Jaký byl charakter „roku české hudby“ a přínos 

programu Česká hudba 2004 

Z programu Česká hudba 2004 (celkem 105 mil., 

včetně investic a nadstandardní dotace příspěvkových 

organizací MK ČR – tj. ČF, ND, SOP, ČMH, 

PFS) byly z části, i když ne vždy pro pořadatele 

uspokojivě, podpořeny v podstatě všechny zásadní 

projekty – mezinárodní festivaly, regionální scény 

i orchestry, velké ediční a výstavní projekty i neprofesionální 

aktivity a projekty směrované do zahraničí 

(z nich nejvýznamnějším byly České sny). 

Přínosem bylo širší pojetí „českosti“ přirozené pro 

dobu historicky starší, kterého se týkaly zejména 

projekty s barokní hudbou (Letní slavnosti staré 

hudby, Baroko 2004, Barokní podvečery ad.), nicméně 

letos se dotklo i novějších dějin (zařazení 

autorů částečně židovského nebo německého původu 

v projektech České sny, Z/a/tracená hudba, 

Český Triptych-Terezín ND Praha). Centrum zaznamenalo 

celkem na tisíc akcí s významnějším 

zařazením českého repertoáru (míněno nad 2/3 

programu koncertů). Ukázalo se přitom, že i české 

publikum má zájem o český repertoár, úspěch 

měla i dramaturgie zaměřená na „domácí“ autory 

(Plzeň, Brno, Ostrava). Zdá se, a budiž pochváleno, 

že diváci oceňují více koncepční dramaturgii 

– např. specializované koncerty historické hudby, 

sborové, dobře postavené a komentované koncerty 

i méně hrané a soudobé hudby např. v Concentu 

Moraviae/Českých snech nebo Z/a/tracené hudbě 

– než show „pro všechny“. Pozitivní byla také 

organizace řady regionálních a euroregionálních 

festivalů (České kulturní slavnosti, Mitte Europa, 

Svatováclavský hudební festival ad.), spolupráce 

se Sdružením historických sídel Čech a Moravy. 

Ukázaly se samozřejmě i chronické potíže našeho 

hudebního života, zejména operního. Ač se jedná 

o díla naší „národní pokladnice“, mnohde nebyla 

provedena 20 let a déle, i tam, kde bychom to 

nečekali (např. Její pastorkyňa v ND v Brně, Braniboři 

v Čechách v Litomyšli…), málokdy se také 

prováděly cykly včetně Mé vlasti, švédských básní 

B. Smetany apod. I v tomto smyslu byl rok přínosem, 

protože umožňuje sebereflexi výkonných 

umělců. Dobrou zkušeností bylo také angažování 

většího počtu zahraničních těles a dirigentů s repertoárem 

české hudby (Janáčkovo Brno, Pražské jaro, 

Pražský podzim). Kromě zahraničních produkcí 

(zejména na festivalech Schlesswig-Holstein, BBC 

Proms, v Leamingtonu, St. Etienne, v Japonsku, české 

opery, zvláště Janáček, byly uváděny především 

v Německu, USA, Francii, Anglii –zde i Foersterova 

Eva) jsme měli možnost i doma posoudit, že vcítění 

do agogiky, frázování, výrazových nuancí je pro 

zahraničního interpreta obtížné a mezinárodní obsazení 

orchestrů vede často k uniformnímu stylu 

a zvuku bez specifického detailu. Doufejme tedy, že 

nám tato zkušenost „roku české hudby“ i programu 

Česká hudba vypomůže do let příštích. Oporou by 

nám mohly být i plody zvýšené aktivity odborníků 

v tomto roce, které bezpochyby spoluvytvářejí zázemí 

pro kultivovanou praxi. 

3

R O Z H O V O R 

„Zpěv si užívám“, 

říká Jennifer Larmore 

Petr Veber 

Mezzosopranistka Jennifer Larmore, Američanka, rodačka z Atlanty, je bezprostřední, uvolněná, 

přátelská. Po zkoušce s Pražskou komorní filharmonií byla ochotna více než půl hodiny 

odpovídat na otázky. Spíše než klasický rozhovor s přesně formulovanými otázkami a krátkými 

odpověďmi to nakonec bylo volné popovídání, jehož těkavého přeskakování z tématu na téma se 

temperamentně, anglicky (s italským kulometným přízvukem) zúčastnil svými poznámkami i dirigent, 

Marco Guidarini. 

Cítíte se opravdu být především rossiniovskou 

interpretkou 

Kamkoli přijedu, lidé chtějí, abych zpívala Rossiniho, 

takže jim samozřejmě to, co si přejí, chci poskytnout. 

Dali jsme tentokrát pro Prahu na program 

velmi rozdílného Rossiniho. Jednak Semiramis, kde 

hraji muže, a potom naopak nevinnou dívku – Popelku. 

To jsou tak různé a rozdílné pocity! Rossini 

napsal tolik oper, takových árií… Každá z nich s sebou 

nese také jiný způsob přemýšlení. 

Jak jste odlišila letošní program od koncertu 

na Pražském jaru v roce 2001 

Tehdy jsme zde Mozartovu koncertní árii nedělali 

a Händelova Julia Caesara rovněž ne. Julius 

Caesar totiž vyžaduje jiný způsob myšlení, 

mentálně se do té postavy, do její síly musím vžít. 

Přece jenom jsem herečka, nejsem schopna jen 

stát a zpívat. Lidé to ani tak nechtějí. 

Mění se vaše interpretace věcí, které máte trvale 

na repertoáru 

Před deseti lety, ještě i před rokem, jsem to pochopitelně 

zpívala jinak. Hlas je tady uvnitř. A jak 

člověk stárne, jak zraje, zvláště u žen to tak je, 

všecko se mění. Je to evoluce ve zpívání i v myšlení, 

v cítění… Takže i pocit z letošního koncertu 

musí být každopádně jiný než v roce 2001. 

Tehdy jste končila veselým muzikálovým přídavkem… 

… to myslím ne, to byl asi někdo jiný… Na letošek 

mám připravenou Čarodějku od Victora 

Herberta, ale tehdy… 

V každém případě však tedy – jak se v takovém 

žánru cítíte 

Pochopitelně jsem vyrůstala s americkým muzikálovým 

divadlem. To je ta naše ámerická opera´. 

Cítím se v muzikálech dobře, miluji je, dobře je 

znám… ale moc to nezpívám! Dělala jsem Kamelota… 

Ale v podstatě jsem nikdy neměla tu pravou příležitost. 

Nebo se to nehodilo. Měla jsem například zpívat 

jeden nový muzikál na Broadwayi, to byla nádherná 

příležitost, ale nemohla jsem – ve stejnou dobu jsem 

se měla rozhodovat mezi Metropolitní, Scalou a Covent 

Garden. Prostě mým osudem je opera. 

Mnozí žánry střídají… 

Lidé dělají crossovery. Občas bývají úspěšní, 

ale ne vždy. 

Zpívat v muzikálu by pro vás jistě byl dost 

podstatný provozní rozdíl, viďte 

My, operní pěvci a dirigenti, jsme rozmazlení, 

protože neúčinkujeme denně. Zdraví hlasu, 

lidské zdraví, ale i kvalita hudby potřebují mezičasy, 

dny odpočinku. 

Uznale hovoříte o pražském obecenstvu. Nezdá 

se vám, že ale publika klasické hudby obecně 

spíše ubývá 

Umělecká hudba je živoucí muzeum, je to 

součást mého i vašeho života, ale zdaleka to není 

součást života každého člověka. Tolik se toho 

na světě děje, tolik věcí k sobě obrací lidskou pozornost, 

lidské vnímání a city, tolik věcí odvrací 

pozornost lidí od klasické hudby… Ale vždycky 

budou ti, kteří ji ve svých životech potřebují. 

Dokonce mám dojem – nevím jak to cítíte vy, 

ale já bych řekla, že se to jednou začne vracet. 

Ale je to boj. 

Jste optimistická 

Ano. Jsou i mladí lidé, lidé, kteří mě neznají, 

a ptají se mě, co dělám. Když odpovím, že jsem 

operní pěvkyně, každý jen vydechne – ou, aha…! 

Obdiv ještě je. 

A sama bojujete 

Jo. 

Zpíváte – a také se o vás říká, že vysíláte svou 

vlastní show na internetovém rádiu… 

Ano. To je přece úžasné mít možnost mluvit 

k lidem na celém světě. Máme tři miliony předplatitelů. 

Můj pořad je tak populární, že jde dvakrát 

denně. Takže mohu mluvit k mnoha lidem, 

nevím, kolik přesně naslouchá mému pořadu, 

ale dostáváme spousty dopisů. 

Nabízíte hodnoty, nebo mluvíte s celebritami… 

No, když se naskytne příležitost, tak samozřejmě 

řeknu: Ahoj, Renée Flemingová, haló, 

pojďte sem, prosím… a uděláme rozhovor. Ale 

zabývám se také tématy. Tuhle jsem třeba měla 

za téma opery v angličtině. Říkávám posluchačům, 

že nevidím žádný důvod, proč by nemohli 

jít tento večer do Opery. Koupili jste si lístek, našli 

jste svá místa… Procházíme spolu celý večer, 

jak se tam přijde a co dál… Vzala jsem je prostě 

do Opery. Poslouchali jsme, já jsem jim k tomu 

něco řekla… Dělám takový starý dobrý rozhlasový 

pořad se vším, co k tomu patří. Mám privilegium 

a tu čest, hovořit k těm lidem o něčem, 

co mám ráda. 

Takže je vedete k tomu, aby chápali víc, aby 

dokázali opravdu sledovat hudbu 

My zpěváci jsme citliví, jsme velmi závislí na 

tom, co cítíme, co se kolem nás děje, jaká je kolem 

nás atmosféra, co si lidé myslí, kdo se nás 

dotýká, kdo ne, jestli se cítíme osamocení… – to 

je masa emocí, jimiž se zabýváme. Mohlo by to 

člověka pohltit, kdyby se nechal. No a já jim tohle 

všechno mohu dát zažít… 

Cítíte, že lidem pomáháte 

Kdysi dávno jsem se otci – on byl tak trochu 

misionář – svěřovala, že se asi příliš soustřeďuji 

na sebe, že jen uvažuji o své kariéře, že vidím 

jen sebe. Ale on mi tehdy řekl: Ne, ty přinášíš 

radost a krásu lidem, kteří ji potřebují, takže jsi 

prospěšná světu. Já totiž tvrdila, že nejsem. Byla 

jsem příliš mladá, abych rozuměla… 

Dokážete odpočívat… 

Ale ano… 

…a nic nedělat 

Tak to ne. 

To je ale nezbytnost aspoň občas, ne Přerušit 

ten kolotoč cestování, zkoušení, vystupování… 

Zastavím se, až umřu! Budu tohle vše dělat tak 

dlouho, jak budu moci, pracovat mě baví. Ale fakt 

4

R O Z H O V O R 

je, že mám i svůj život, že nepracuji úplně neustále. 

A trochu se měním, začínám být někým jiným, 

někým, kdo má docela dost přátel, i jiné zájmy než 

zpívání. Ano, když chci, tak si čas udělám. Pochopila 

jsem konečně, že je to na mně, říci agentuře, 

že tohle a tohle období prostě není na prodej. Ani 

mi nevolejte, ani mi neříkejte, co všechno mohlo 

být… Kdyby měl rok osmnáct měsíců, obsadili 

by mi je. V posledních letech si už opravdu beru 

občas volno. 

Foto archív 

A tehdy děláte co 

Když si vezmu volno, nedělám vůbec nic, 

když nechci; neučím se nic nového, neposlouchám 

hudbu, vyjma rocku nebo jazzu a podobně; 

nechci se soustřeďovat v té době na klasiku, 

prostě odpočívám, čtu si, vařím. Jinak, když pracuji, 

tak na sto procent. Já totiž cokoli dělám, tak 

to neumím dělat na méně než na sto procent. Někdy 

ovšem odpočívám moc. Dobře vím, že kdybych 

si udělala prázdniny delší než – řekněme 

– dva týdny, nechtělo by se mi zpátky ke všemu 

tomu cestování, k té logistice. Ke zpívání ano, to 

je moje srdce, moje duše. Ale cestování, pakování 

kufrů, rozbalování kufrů… Je to samozřejmě 

způsob života, ale nemám to ráda. 

Nestává se vám, že byste si přestala na pódiu 

užívat a začala jen pozorovat 

Většinou si zpěv užívám. Když dělám něco, 

co mě baví, tak je to pohoda. Pokud mě to nebaví, 

musím si najít důvod, proč se přesto budu 

cítit dobře. Protože jinak – proč bych to dělala, 

kdybych nebyla v pohodě 

Říkáváte, že techniku jste díky obdarování 

a dispozicím vlastně ani nemusela cvičit – ale 

výraz asi ano… 

Ani ne tak výraz. Já byla mladá a v podstatě nevinná, 

neměla jsem příliš mnoho zkušeností s tím, 

jak to chodí ve světě, takže jsem se trochu bála vyjít 

a být víc tím, kým na scéně jsem. To je tak se všemi 

mladými pěvci. Když je vidíte stát takhle (ukazuje 

ruce sepjaté před břichem), tak to je způsob, jak se 

cítí bezpečni, jak se chrání; když ale vidíte pěvce, 

který se cítí v pohodě, pak je otevřený (ukazuje ruce 

rozpřažené), publiku se dává. Pocit ohrožení se 

dá během pár let překonat. Měla jsem fantastické 

vedení, ještě stále mám ve Vídni poradce, který mi 

říkal všechno o tom, jak stát, co cítit. Zkus to ještě 

jednou a zapomeň na sebe, radil mi. Neměla jsem 

peníze na učitele, když se ten můj tehdy přestěhoval 

do Kalifornie, takže jsem uvažovala, co dál. Ale 

měla jsem kolem sebe naštěstí lidi, kteří mi poradili. 

A jsou se mnou po celou moji dráhu. Mohu se jich 

ptát. To je přesně to, co zpěvák potřebuje, aby byl 

lepší, lepší a lepší. Nepotřebuje slyšet, jak je skvělý. 

Potřebuje lidi, kteří mu řeknou pravdu. A já měla 

štěstí, měla jsem takové. Jsem za to vděčná. 

5

R O Z H O V O R F E S T I V A L Y , K O N C E R T Y 

Několik otázek, na které odpovídá dirigent 

Marco Guidarini, pravidelný spolupracovník 

Larmore, šéf orchestru a opery v Nice. 

Mění se hlas Jennifer Larmore Je to typická rossiniovská 

interpretka Prý jste to byl vy, kdo ji přemlouval, 

aby zpívala Mahlera…! 

Je temperamentní. Občas mi tvrdívá, že pochází 

z jihu. Změnila se, je to hlas pro rozsah od Monteverdiho 

po Schönberga. 

Radíte se o programech 

Ano, probíráme pro a proti… Jedno číslo je opera seria, 

druhé je z komické opery… Jedna árie je v hluboké 

poloze, další využívá vyšší část hlasového rozsahu. Rossiniho 

různé opery, to je jako každá z jiné planety. 

Je vám blízký muzikálový svět 

Muzikál, to je jako dortíček. Ale neumím si představit, 

že bych tu samou partituru dirigoval třistakrát 

za sebou! To bych nemohl. Ne proto, že bych neměl 

rád muzikál, ale tohle bych prostě nemohl. 

Nezdá se vám, že je to s publikem čím dál horší 

Že lidé kloužou po povrchu, že nedovedou vnímat 

skutečnou hloubku umění 

Je to pravda, když ten náš malý svět klasické hudby 

srovnáme třeba … se světem amerického fotbalu 

nebo pop music. Ale byl bych současně optimističtější. 

Díky technologiím si můžete poslechnout Beethovenovu 

Devátou za pár euro a v kolika provedeních 

chcete. Obecně řečeno, kvalita publika, co se týká 

znalostí, je malá, ale je tu velká základna možností, 

jak se setkat s uměním. Za deset eur se můžete seznámit 

s těmi nejlepšími díly světového malířství. To 

je přece fantastické, ne Vždyť se dají koupit i lístky 

do Metropolitní a nemusí to být ty nejdražší. Nebo 

vezměte internet…Chcete Louvre Chcete jinou galerii 

Je tam. Internet změnil mnoho. 

Nejde jen o znalosti, ale i o zájem… 

To je prostě život. Strašně se změnil. Muži už nepodrží 

dveře ženě, to je sice maličkost, hloupost, ale 

o něčem to vypovídá. Nebo lidi pijí kávu z plastových 

hrníčků. Fuj! – Musíme bojovat! Ale má to co dělat 

i s evropskou ekonomikou. Komunismus tu už není, 

fašismus už tu není, způsob života je plošší, rozdíly 

jsou menší. Vezměte si kdysi Sovětský svaz. Jít na 

koncert, to byla možnost otevřít na chvíli okno, potkat 

něco krásného. Za fašismu to bylo totéž. 

Chcete říci, že paradoxně lidé krásu nehledají, 

protože jsou svobodní 

Ano, společnost je svobodnější, tyto potřeby už nejsou 

tak silné. Pokud je příliš snadné pro dítě dostat 

kolo, už ho to tak nenadchne, když ho má; pokud je 

těžké dostat motorku, a kluk ji dostane – jaj, já mám 

motorku! (vykřikne a udeří prudce do stolu). Radost už 

tu tolik není, taková je společnost. 

 

P R A H A , O B E C N Í D Ů M 

Jennifer Larmore se stala miláčkem 

publika 

Hana Jarolímková 

Vynikající americká mezzosopranistka 

Jennifer Larmore, která Prahu navštívila 

koncem listopadu, slaví díky podmanivé 

barvě svého hlasu, bravurní technice 

i spontánnímu kontaktu s publikem úspěchy po 

celém světě. I v těch nejvýznamnějších operních 

domech patří k pěvecké elitě, a tak ji obdivují nejen 

posluchači newyorské Metropolitní, ale např. 

i milánské La Scaly či Vídeňské státní opery. Ani 

do našich končin nezavítala Jennifer Larmore poprvé. 

Někteří z nás se s ní mohli setkat při jejím 

vystoupení v rámci Pražského jara již před třemi 

lety, kde se kromě Bizetovy Carmen (kterou 

zpívala např. s Plácidem Domingem v Los Angeles) 

představila ukázkami z tvorby stejných 

skladatelů jako letos (tzn. G. F. 

Händla, W. A. Mozarta a G. Rossiniho), 

ale až na árii Arsaceho 

z 1. dějství Rossiniho opery Semiramis 

– Eccomi alfine in Babilonia 

– z jiného repertoáru, než jaký 

zvolila při své druhé návštěvě. 

Tentokrát (26. 11. ve Smetanově 

síni Obecního domu) jsme 

totiž mohli být svědky sólistčiny 

vynikající interpretace árie Julia 

Caesara z 1. dějství a recitativu 

a árie ze 3. dějství stejnojmenné 

opery G. F. Händla (Presti omai 

l’egizia terra le sue palme al vincitor!; 

Dallóndoso periglio, Aure, 

deh, per pieta spirate al petto 

mio), jejíž snímek z roku 1992 

byl poctěn titulem Nejlepší barokní 

nahrávka roku, Mozartovy 

Koncertní árie, KV 505 Chío mi scordi di te – Non 

temer, amato bene, při které sólový klavírní part 

přednesl výborně Adam Skoumal, či vedle zmíněné 

slavné habanery z Bizetovy Carmen, Lámour 

est un oiseau rebelle, tak, jak se sluší na jednu 

z nejlepších interpretek Rossiniho všech dob, za 

níž je v odborných kruzích považována, rovněž 

árie Angeliny Nacqui alláffanno, Non più mesta 

accanto al fuoco ze 2. dějství Popelky. 

Vedle posluchači i kritiky oceňované krásy jejího 

barevně bohatého zvučného hlasu a vskutku 

brilantní techniky, provázené lehkostí, vyrovnaným 

vedením frází a naprostou intonační jistotou, 

jež jsme mohli při interpretaci těchto náročných 

děl obdivovat celý večer, si Jennifer Larmore i pražské 

publikum získala svou naprostou spontánností 

a milým, rozzářeným úsměvem. V navazování 

kontaktu s posluchači je vskutku nepřekonatelná, 

a tak se večer nesl nejen v duchu vysoké umělecké 

profesionality, ale i příjemně uvolněné, radostné 

atmosféry. Kromě dokonalých rossiniovských 

kreací se Jennifer Larmore „blýskla“ především 

svým výrazově přesvědčivým podáním Carmen, 

do něhož jako „sváděného Dona Josého“ zapojila 

i celý večer soustředěně a precizně dirigujícího 

Marka Guidariniho, s nímž pravidelně spolupracuje 

již celou řadu let. Její i vzhledem krásná 

Carmen s růží v ruce, kterou hudebníky škádlila 

hned během příchodu na pódium, tak byla i herecky 

– byť limitována minimálními prostorovými 

možnostmi okleštěného místa vpředu orchestru 

– dráždivá a smyslná. Dokonalou tečkou za jejím 

Jennifer Larmore se svým psím kamarádem 

skvělým vystoupením, na jehož úspěchu se nemalou 

měrou podílela i Pražská komorní filharmonie, 

která sólové výstupy pěvkyně prostřídávala 

výborně zahranými předehrami k operám, z jejichž 

árií byl repertoár sestaven, pak byl mistrně 

předvedený přídavek: rozverná ukázka z komické 

opery The Enchantress irsko-amerického skladatele 

přelomu 19. a 20. století Victora Herberta, 

I want to be a primadonna. Tato geniální parodie 

na manýry operních primadon poskytla Jennifer 

Larmore další prostor pro ukázku jejího umění, 

v němž nechybí ani schopnost zvládnout lehčí, 

téměř muzikálový styl s takovou bravurou, že její 

odchod do zákulisí provázely ovace posluchačů 

celého sálu ve stoje. 

Foto archív 

6

F E S T I V A L Y , K O N C E R T Y 

 

PRAHA, LICHTENŠTEJNSKÝ PALÁC, KONZERVATOŘ A LADIČSKÁ ŠKOLA JANA DEYLA 

Dny soudobé hudby 2004 

4. listopadu Sál Martinů HAMU -- Společnost českých skladatelů Praha, Tvůrčí centrum AHUV Ostrava 

Zdeněk Šesták 

Již po patnácté se letos v listopadu uskutečnily 

v Praze Dny soudobé hudby, jež uspořádala 

Společnost českých skladatelů (člen AHUV) spolu 

s příslušnými tvůrčími centry v Brně, Ostravě 

a Plzni. Tato přehlídka současné skladatelské 

tvorby, na níž bylo od roku 1990 prezentováno 

více než-li 800 skladeb českých autorů, má nepochybně 

svoji cenu. I když se občas set káváme se 

skeptickými názory o smyslu takové sumarizace 

tvorby, nelze upřít tomuto úsilí podat obraz o současných 

tvůrčích tendencích plné oprávnění. 

O tom nás plně přesvědčil např. koncert, konaný 

4. 11. v Sále Martinů, na jehož interpretaci 

se podílel kromě řady sólistů i Talichův komorní 

orchestr s dirigentem Zbyňkem Millerem. 

Je nutno před závorku vytknout, že orchestr, na 

němž ležela v podstatě tíha celého večera, byl 

tentokrát velice dobře připraven a hrál zřejmě 

s chutí a snahou dílům pomoci. 

Hudební baroko v nás neustále zanechává 

stopy, tu zřejmé, tu zas více méně dovedně zašifrované. 

To je i myšlenkový základ Fragmentu 

neurobarokní sonáty pro housle a smyčcový orchestr 

Eduarda Schiffauera. Podle doprovodného 

textu se dalo očekávat více „recese“, jak by provokativní 

záměnu pojmu „neobaroko“ za „neurobaroko“ 

nasvědčovalo. Ale nebylo tomu tak. 

Obecné neurastenické myšlení našeho věku se 

tu promítlo především v podobě lomených melodicko-harmonických 

struktur, samozřejmě na 

hony vzdálených výrazivu barokní minulosti. Je 

to skladba i přes svoji vnějškovou rapsodičnost 

docela příjemná a dobře čitelná. Velký podíl na 

jejím ohlasu měl i sólista David Daniel. 

Zcela jiný přístup k fenoménu hudebního 

baroka uplatnil ve svém díle Concerto grosso č. 2 

Spiritus agens festivalu a autor jedné z kompozic, které zde v rámci letošního ročníku zazněly, 

Jaromír Dadák 

Foto Pavel Horník 

pro dvoje housle, violoncello a smyčce Jiří Teml. 

Nejde mu tolik o apartnost harmonického 

strukturování myšlenek jako o jejich až lapidárně 

formulovanou přímočarost. A ta v diskusi mezi 

sólistickým concertinem a ripienem je neobyčejně 

sugestivní a místy dokonce strhující. Dílo 

nepostrádá vnitřní dynamický puls a silnou dramatičnost, 

třebaže pracuje prostředky zdánlivě 

jednoduššími, jež v pravý čas dokáže kumulovat 

v tvary neologicky neobyčejně účinné. Navíc 

vzdálený ohlas intonací lidové hudby a tance viděný 

prizmatem novodobého tvůrce s trochou 

nadsázky a úsměvného vtipu dává skladbě punc 

neobyčejné svěžesti a bezprostřednosti. Vděčně 

napsané sólové party si se zřejmou chutí zahráli 

Jiří Tomášek a Gabriela Kubátová (housle) 

spolu s Marie Hixovou (violoncello). 

Dalším autorem večera sahajícím v inspiraci 

k baroku byl Bohuslav Martinů s Koncertem pro 

klavírní trio a smyčcový orchestr. Ptáte se jistě, proč 

v souvislosti s touto přehlídkou právě „klasik“ 

Martinů. To vyplývá z koncepce letošních Dnů, 

která si dala za cíl na každém koncertě provést 

dílo českého autora z nedávné minulosti, k jehož 

odkazu se žijící skladatelé hlásí. Tak tu zazněla 

kromě Martinů i díla Bořkovce, Kabeláče, Krejčího, 

Reinera, Kubína, Kapra, Rychlíka,či Vorlové. Martinů 

poměr k formě concerta grossa je pro jeho 

hudební myšlení ovšem naprosto zásadní, spočívající 

nejen ve struktuře vnější formy, ale i v jisté 

koncertantní „etudovosti“. Martinů ovšem naplňuje 

tuto barokní ornamentiku nekompromisní 

harmonickou výrazovostí a věcností své doby. 

Dílo Martinů přednesli suverénně Bohuslav Matoušek, 

Miloslav Petráš a Emil Leichner. 

Další koncertní dílo bylo svěřeno nástroji nepříliš 

obvyklému, tubě. Koncert pro tubu a smyčcový 

orchestr s klavírem Jaromíra Dadáka znamená 

jednoznačně přínos do repertoáru tohoto nástroje, 

Dadák plně ve své hudbě využil technických 

dovedností tohoto zdánlivě nepohyblivého nástroje 

i jeho schopností vřelé kantilény a vytvořil 

dílo obsahově velice poutavé a pro posluchače 

přímo napínavé. A to vše se děje ve strukturálně 

nekompromisním slohovém pozadí charakteristickém 

pro Dadákovu hudební řeč, tedy žádný 

ústupek v nějaké konvenci, jež často doprovází 

skladby pro tak exkluzivní nástroje. Skladbu zahrál 

velice přesvědčivě i se smyslem pro bizarnost 

obsahu Marek Filla. Dobrou partnerkou 

v klavírním partu mu byla Renata Kladková. 

7


Zdeněk Pololáník nám nabídl půvabné Baletní 

epizody pro smyčcový orchestr. Jde o pětivětou 

svitu, zpracovanou podle jednoho z autorových 

baletů. Je to skladba řemeslně dobře zvládnutá, 

nevyhýbající se ve své spontánnosti jasným melodickým 

postupům, na jejichž pozadí vzdáleně 

tušíte hudbu tohoto oblíbeného žánru (Prokofjev, 

Chačaturjan). Ale nic ve zlém, ta skladba 

svědčí o velké muzikalitě autorově i jeho tvůrčí 

schopnosti osobitého rozvíjení těchto podnětů. 

Orchestr také hrál s očividnou chutí a náležitou 

brilancí. 

8. listopadu Sál Martinů HAMU 

-- Společnost českých skladatelů 

Praha a Klub moravských skladatelů 

Brno 

Jaroslav Smolka 

Koncert 8. listopadu v Sále Martinů na 

HAMU měl neobvyklou smůlu. Ze šesti 

původně plánovaných skladeb tři odpadly: 

pro lesní roh s klavírem Sonáta Lubomíra 

Koželuhy i Intermezzo Pavla Bořkovce a klavírní 

Sonata in quattro tempi Čestmíra Gregora. Zbývající 

interpreti za ně zahráli po jednom díle 

ze svého dřív nastudovaného repertoáru: slovenský 

klavírista Matěj Arendárik Sonátu 1. 

X. 1905 Z ulice Leoše Janáčka, Ensemble Martinů 

z Brna (Miroslav Matějka – flétna, Radka 

Preislerová – housle, Bledar Zajmi – violoncello 

a Silvie Ježková – klavír) Zdeňka Lukáše 

Quartetto con flauto. Janáčkova Sonáta – letos už 

devětadevadesátiletá a ze všech skladeb večera 

nejstarší – z celého programu bohatě vyčnívala 

skvělou invencí, hudebních zvratů plnou a přece 

jednolitou stavbou i výraznou obsahovou 

výpovědí; mladý klavírista ji předvedl skvěle. 

Lukášův Kvartet s flétnou naopak zapadl do převažujícího 

konvenčního tradicionalismu večera. 

První věta eklekticky těžila ze slohu novoromantických 

náladových kusů, druhá a třetí 

mísila tento svět s neoklasicistickým výrazem 

komorních skladeb Bohuslava Martinů. Stejně 

jako v jiných dílech Zdeněk Lukáš v tomto rámci 

vytvořil hudbu, která se instrumentalistům 

dobře hraje; originální ani myšlenkově hluboká 

však není. Ensemble Martinů z původně zařazených 

skladeb zahrál Jiřího Matyse Odcházení…, 

kratší jednovětou skladbu na paměť mladého 

člověka, který tragicky odešel ze života. 

I když je také tady patrné tradicionalistické 

slohové východisko, společné asi celé autorově 

dosavadní tvorbě, je to hudba jímavá a hluboce 

vypovídající o zvoleném programu. Protikladný 

obsah měl Evžena Zámečníka Kvartet 

pro obsazení Ensemblu Martinů. V jeho třech 

větách převládá humorná nota a veselá nálada. 

Je podána trochu naivně s prostými obraty 

melodickými (včetně citátu velmi známého 

lidového popěvku), rytmickými i témbrovými 

(např. prosté klepání na dřevěné části klavíru). 

Publikum ji však přijalo vděčně: hudební humor 

je dnes přece jen vzácný. Vedle Janáčkovy 

Sonáty byla nejlepší skladbou večera Petra 

Ebena Universe pro klavír, komponovaná pro 

letošní klavírní soutěž festivalu Pražské jaro. 

Je to typická hudba svého autora s melodikou 

s citáty gregoriánského chorálu a také klavíristicky 

vděčná. Snad jen stavebné sklenutí celku 

není tak pevné, jak jsme v tvorbě tohoto mistra 

zvyklí. Myslel jsem si, že alespoň kvůli tomuto 

skladateli přijde obecenstvo; v sále nás však 

bylo sotva dvacet. 

9. 11. Sál Konzervatoře a ladičské 

školy J. Deyla – Společnost českých 

skladatelů Praha, Západočeské 

centrum 

Eduard Douša 

Jako vždy příjemné prostředí Konzervatoře 

a ladičské školy Jana Deyla v Praze na Maltézském 

náměstí hostilo 9. 11. soudobé skladatele. 

V rámci festivalu Dny soudobé hudby se zde 

uskutečnil koncert Společnosti českých skladatelů 

Praha a Západočeského hudebního centra 

Plzeň. Před zcela zaplněným sálkem (!), což 

je u koncertu současné hudby vždy potěšující 

a svědčí to hlavně o dobré propagaci, zazněla díla 

Jana Rychlíka, Afrodity Katmeridu, Olgy Ježkové, 

8


Radomíra Ištvana, Ivo Bláhy, Pavla Kopeckého a Jiřího 

Bezděka. Dvě kompozice byly elektroakustické 

– Violiniáda III. Afrodity Katmeridu a Netrpělivý 

Orfeus Pavla Kopeckého. Zatímco prvně jmenovaná 

skladba na mne působila spíše jako trochu 

popisná zvuková studie, Kopeckého skladba je 

daleko koncíznější z hlediska formy i bohatší 

z hlediska zvukové imaginace. Obě skladby si 

ovšem umím docela dobře představit ve spojení 

s jiným druhem umění – např. s filmem, výtvarným 

dílem, pohybem či mluveným slovem. 

Dále na koncertu zaznělo dnes již osvědčené 

a známé dílko Jana Rychlíka Burleskní suita 

pro klarinet, jehož uvedením dramaturgie festivalu 

připomněla vpravdě průkopnickou a všestrannou 

osobnost tohoto českého skladatele 

2. poloviny 20. století, od jehož úmrtí uplynulo 

v roce 2004 plných 40 let. Spolehlivý výkon 

v této technicky náročné skladbě podal klarinetista 

Jan Mach. Klarinet, tentokráte ve spojení 

s houslemi se uplatnil i ve skladbě Olgy Ježkové. 

Autorčina třívětá Sonáta pro klarinet a housle je 

spolehlivě řešena z hlediska výstavby, invenčně 

snad trochu asketická, nicméně skvělá interpretace 

klarinetisty Karla Dohnala a houslisty 

Štěpána Ježka z ní učinily vcelku zajímavé dílo. 

Jako vtipné a nápadité dílko s lehce minimalistickým 

nádechem se prezentovala Hudba pro tři 

(Mezi vinohrady) pro hoboj (anglický roh), fagot 

a klavír brněnského skladatele Radomíra Ištvana, 

zde ovšem „v dresu“ Společnosti skladatelů 

Praha. I zde musím ocenit interpretační přístup 

hobojisty Ivana Orcígra, fagotisty Luboše Faita 

a skladatele, zde ovšem v roli pianisty, Michala 

Macourka. Krátká, jednovětá kompozice Ivo 

Bláhy Satyrovy kruhy pro klarinet přinesla především 

vrcholné technické nároky na sólový 

nástroj, jichž se na výbornou zhostil klarinetista 

Jan Mach. Myšlenkovým i hudebním vrcholem 

večera však pro mne byla kompozice plzeňského 

autora Jiřího Bezděka Polykač nožů – pět vokálních 

skladeb pro baryton a klavír na verše Vítězslava 

Nezvala. Bezděk zde projevil smysl pro 

odpovídající uchopení dobře zvolené textové 

předlohy, dostatek nosné vokální invence (místy 

poněkud romantizující, což mne osobně nijak 

v dnešní době polystylovosti nepřekvapuje) 

i cit pro výstavbu celku. Nelze nepřipomenout 

opět vynikající interpretaci mladého barytonisty 

Daniela Prokeše, jež je myslím pro svoji interpretační 

všestrannost a přemýšlivost velkým 

příslibem našeho pěveckého umění do budoucna. 

Spolehlivý byl i výkon Michala Macourka 

u klavíru. Sečteno a podtrženo – celý večer lze 

považovat za zdařilou prezentaci české současné 

komorní tvorby a je jen dobře, že výborné interpretační 

výkony v těchto skladbách podané, 

zůstanou zaznamenány „pro futuro“ na snímku 

Českého rozhlasu. 

10. listopadu Sál Galerie HAMU 

– Sdružení pro soudobou hudbu 

Přítomnost Praha 


Koncert se konal v menším sále, ale sešlo se 

na něm publikum. Ne snad příliš početné, 

ale živě reagující a vytvářející atmosféru. 

V tomto slova smyslu to byl spíš spolkový večer, než 

náhodně sestavená součást skladatelské přehlídky. 

Tradici toho, co znamenala Přítomnost v českém 

hudebním životě za časů Aloise Háby a jeho žáků, 

však připomínal málo. Převažovala hudba tradicionalistická 

a bohužel také málo invenční. V obou 

těchto ohledech sympaticky zapůsobila Esotherica 

pro flétnu a kytaru nejstarší tvůrčí osobnosti večera 

Slávy Vorlové, dnes bohužel jen sporadicky hrané 

(a už tak neznámé, že v programovém letáku Přítomnost 

popletla i letopočet jejího narození: nenarodila 

se 1884, jak tam stojí, ale 1894). Je to živých 

a invenčně bohatých pět vět, plných nápadů, osobitě 

a zajímavě navazujících na tendence Nové hudby 

60. let (autor programu se také nenamáhal, aby si 

nalezl informaci, že je to skladatelčin op. 87 z roku 

1971). Dílo znamenitě zahrály flétnistka Jana Neubauerová 

a kytaristka Soňa Rumlarová-Vimrová. 

Výběr z klavírního cyklu Jana Vičara Přeludya vnesl 

do programu podobně jako přede dvěma dny 

skladba Evžena Zámečníka humornou notu. Na 

srovnání těchto dvou skladeb jsem si uvědomil, jak 

různých valérů humoru je hudba mocná. Jan Vičar 

jej pojímá intelektuálně, v těsném navázání na hry 

se slovy (kterou je i celkový titul) až po překvapivé 

paradoxy. Z nich nejvtipnější je Kňuba z hor, o níž 

skladatel praví, že nebyla nic moc, avšak na druhé 

straně to nebyla žádná nekňuba. Tu představuje jako 

milenku dr. Kabyla, jakési hanácké obdoby Járy da 

Cimrmana, jehož příběhy si Vičar snová i v širším 

měřítku a jimiž byly inspirovány i jeho další skladby. 

Mimochodem: Kňuba z hor je zmíněna s ostatními 

nehranými čísly jen v programu, na koncertě 

Přítomnosti nezazněla. Slyšeli jsme ji však v témže 

sále následujícího večera, kde zazněl jiný výběr z téhož 

cyklu v cembalové verzi. Oba ty výběry oživily 

programy koncertů, ale přece jen potvrdily dávnou 

moudrost, že vtipy by měly být krátké, jinak ztrácejí 

na účinnosti. Ve Vičarových klavírních kusech to platí 

tím spíš, že z nich divákovi častěji utkví banalizace 

obvyklých konvenčních klávesových postupů (škály, 

pasáže), než originální invence nebo vyhraněná 

slohová tvář; nemohl jsem se zbavit dojmu humoru 

trochu profesorského. Nicméně je dílo veselým 

oživením koncertních programů a posluchače zaujalo. 

To rozhodně není málo. Klavírní výběr z cyklu 

znamenitě zahrála Jaroslava Pěchočová. Humorné, 

groteskní stránky má vedle tragiky a reflexívní 

lyriky také pět písní Milana Jíry Lancknecht a rak na 

slova Hanse Sachse v překladu Ivana Wernische. Při 

zhudebnění historického námětu zůstal skladatel 

převážně na půdě romanticky tradičního slohu; 

jako své vzory v programovém letáku uvádí Musorgského 

Blechu a Seminaristu. Odtud si dokázal vzít 

i důležité poučení, že takové písně musí být spádné 

a koncisní a že velmi záleží na jejich pevném stavebném 

sklenutí. Pro mne to bylo jedno z nejlepších 

děl tohoto autora, které jsem slyšel. O znamenité 

působení se zasloužila i interpretace barytonisty 

Petra Matuszka a klavíristy Michala Macourka. 

Jindřich Feld tu uvedl Malou sonatinu pro housle 

a klavír. Psal ji pro svou vnučku Lucii Kaňkovou, 

která ji také provedla se svým vrstevníkem, klavíristou 

Miroslavem Zacharem. Zkušený skladatel 

dal ovšem drobnosti (ne zase tak krátké – možná 

by stačil titul Sonatina, Malá sonatina je přece jen 

pleonasmus) přiměřené proporce i míru instrumentálně 

technické náročnosti. Jako představitel 

druhé generace slavné české smyčcařské dynastie, 

již reprezentuje jeho vnučka už jako generace čtvrtá, 

tak posloužil novým instruktivně poslechovým 

cyklem dědičnému oboru, od něhož už v mládí desertoval 

ke skladbě. Ostravského Milana Báchorka 

Melodramatické imprese na haiku básníka Jaromíra 

Brebence pro dva recitátory, flétnu, harfu, vibrafon 

a bicí nástroje je efektní skladba. Spojení barvitého 

komorního souboru s recitací působí vyrovnaně, 

impresionizující slohové ladění s jemně orientálním 

přídechem dává celku výrazovou jednotu. Skladba 

má nicméně své nevýhody. První je úsilí o tónomalebnost, 

jež často narušuje celkovou stavebnou linii 

koncentrací na detaily textu. Druhou jsou pokusy 

o hudebně formovací, zejména motivickou práci 

s recitovaným textem. Právě pro japonskou originální 

básnickou formu haiku je příznačná stručně 

semknutá, koncisní forma. Její narušování a roztahování 

opakováním klíčových slov apod. působí 

jako cizorodý, narušující moment. Variace pro klavír 

jsou jedním z posledních děl nedávno zesnulého 

Ivo Jiráska. Je to hudba dobře napsaná pro klavír, ale 

trochu málo nosná v invenci a sklenutí formy. Z dopisu 

uveřejněného v programovém letáku plyne, že 

ji skladatel věnoval klavíristovi z vděčnosti za interpretaci 

jiné skladby – podobně jako kdysi Iša Krejčí 

Čtyři přídavkové kusy slavným nočním telefonátem 

Václavu Snítilovi „Pane Snítil, Vy jste mě vznítil…“. 

Nechci předvídat, ale obávám se, že Petr Jiříkovský 

nebude moci Jiráskovu novinku hrát veřejně tak často, 

jako Václav Snítil kusy Iši Krejčího. 

12. 11. Sál Martinů HAMU – 

Společnost českých skladatelů Praha 

Eduard Douša 

Kvrcholům letošních Dnů soudobé hudby 

pravděpodobně patřil i koncert Společnosti 

skladatelů Praha konaný 12. 11. v Sále Martinů 

Lichtenštejnského paláce v Praze. V bohaté 

dramaturgii koncertu dominoval varhanní zvuk. 

9


V úvodu nejprve zazněla Tři preludia pro varhany 

Karla Reinera, významné skladatelské osobnosti, 

spolupracovníka E. F. Buriana i A. Háby (letos 

jsme si připomněli 25 let od jeho úmrtí) a Suita pro 

hoboj a varhany ostravského skladatele, pedagoga 

a hudebního organizátora tamního života (mj. iniciátora 

založení konzervatoře v Ostravě) Rudolfa 

Kubína. (Od jeho narození uplynulo v minulém roce 

95 let). Reinerova Tři preludia v podání jako vždy 

výborného varhaníka Jaroslava Tůmy i Kubínova 

Suita v nastudování hobojistky Alžběty Jamborové 

a varhaníka Jakuba Janšty dokázaly, že „stará garda“ 

to uměla. Invenční nápaditost a vtip, smysl pro 

nástrojovou stylizaci, to jsou společné znaky obou 

prezentovaných děl. Z Ostravy pochází i současný 

komponista Jan Bernátek, který se představil skladbou 

Chorální fantasie pro trubku a varhany. Šlo opět 

o plnokrevnou, invenční hudbu, dobře využívající 

oblíbené a efektní kombinace trubkového a varhanního 

zvuku. Skladbu znamenitě přednesli opět 

mladí interpreti (tentokrát jich na DSH nebylo málo 

a to je dobře!) – Vít Gregorovič (trubka) a Jakub 

Janšta (varhany). Otomar Kvěch je svojí původní hudební 

erudicí varhaník a tak jeho Variační sonáta pro 

varhany na témata 1. symfonie Antonína Dvořáka je 

zajímavá právě značnou imaginací a citem pro varhanní 

zvukové i technické možnosti. Skladbu s velkým 

pochopením interpretoval jeden z našich současných 

nejvýznamnějších varhaníků Aleš Bárta. 

Jinou atmosféru vnesl do průběhu koncertu vstup 

sborového zpěvu – nejprve ženská složka Kühnova 

smíšeného sboru řízená Janem Rozehnalem 

přednesla náročnou a zajímavou skladbu Václava 

Kučery Dva ženské sbory a epitaf na básně R. M. Rilkeho, 

kde se autor od výbojů Nové hudby přiklání 

v duchu postmoderny k nové tonalitě a zpěvnosti. 

Drobným drahokamem v dramaturgii tohoto koncertu 

byla invenčně průzračná a melodicky působivá 

skladba Fortuna pro ženský nebo dětský sbor Otmara 

Máchy. (Trochu ovšem pochybuji o autorově 

názoru zveřejněném v programu, že „…skladba neklade 

přílišné nároky ani na méně vyspělé soubory…“). 

Sborový blok uzavřela Ponaučení (několik varování 

a rad spoluobčanům na přelomu tisíciletí) pro 

ženský sbor, flétnu, hoboj a klarinet Vojtěcha Mojžíše. 

Zajímavě sestavené moralistní texty antických 

myslitelů by možná unesly větší hudební plochu 

a invenční kontrastnost. Sboru bylo místy hůře rozumět 

a někdy také zanikly jinak dobře hrané nástrojové 

party (flétna Jiří Maršálek, hoboj Zdeněk 

Rys a klarinet Petr Doněk), což mohla být daň bohužel 

nepříliš naplněnému Sálu Martinů. Koncert 

uzavřely Proměny pro varhany a dechové kvinteto Ilji 

Hurníka ve spolehlivé interpretaci varhaníka Aleše 

Bárty a dechového kvinteta Academia (Jiří Maršálek 

– flétna, Zdeněk Rys – hoboj, Petr Doněk – 

klarinet, František Pok jr. – lesní roh a Josef Janda 

– fagot). Jde o devět výrazově kontrastních attacca 

navazujících miniatur typicky „hurníkovské“ dikce 

s poměrně cudným varhanním partem a barevně 

traktovanými dechy. 

15. listopadu Sál Konzervatoře 

a ladičské školy J. Deyla – Společnost 

českých skladatelů Praha – Koncert 

k životním jubileím 


Původně jsem se domníval, že půjdu na koncert, 

kde se oslavují osmdesátiny klarinetisty 

a skladatele Jiřího Kratochvíla. Šlo však o stejně 

starého Jaromíra Kratochvíla. Divil jsem se velice: 

o soudobou českou hudbu se zajímám hodně 

přes 50 let a toto jméno mi dosud zůstalo utajeno. 

I nahlédl jsem do Československého hudebního 

slovníku z roku 1963 a do knihy Čeští skladatelé 

současnosti z roku 1985, ale ani tam se nikde nevyskytuje. 

Se zájmem jsem tedy vyslechl jeho polovečerní 

program. Živě se tam hrálo jeho Saxofonové 

kvarteto a Sexteto pro housle, violoncello, hoboj, klarinet, 

fagot a klavír, ze zvukového záznamu Smuteční 

hudba pro smyčcový orchestr. Snímek hrál špatně 

a živí interpreti lépe, ale poznalo se, oč jde. Byla to 

hudba mimo nějaký vyhraněný styl a epochovou 

příslušnost. O těch jsem se nedozvěděl ani při dalším 

dvojím opakování informací, jež o skladbách byly 

v programu: v úvodním slově Miroslava Kubičky 

a potom z úst skladatele samého. Ten kromě opakování 

toho, co už bylo vytištěno v programu a řečeno 

moderátorem, přidal jen apel na posluchače, aby 

si dobře pamatovali, co uslyší a srovnali si to s tím, 

co si snad přečtou v kritikách. Tušil, co bychom asi 

mohli napsat. Nechci rozhořčit vetchého osmdesátiletého 

oslavence, a tak se hodnocení jeho hudby 

vzdávám: nezaujala mne. 

Druhý jubilant večera, Štěpán Lucký, měl pozoruhodný 

nápad. Nechal tu zahrát skladby z mládí, 

z let 1946 a 1947, vytvořené po návratu z koncentračního 

tábora, kdy se jako student Jaroslava Řídkého 

úspěšně zařadil mezi naděje českého skladatelského 

mládí. Zaujala mne zejména dvouvětá 

Sonata brevis pro housle a klavír s monolitní první 

větou a vypjatou smrští v druhé. Zajímavý byl i Koncert 

pro klavír a orchestr, který vyzněl spíš jako vypjatá 

symfonická skladba s klavírem bez oddechu 

a spočinutí; ani taková náležitost koncertu, jako je 

sólová kadence, tam není. Svěží, ale přece jen trochu 

naivní v invenci a stavbě některých vět je I. dechový 

kvintet. Obě komorní díla zazněla v zaujatých interpretacích, 

i když houslista Eduard Bayer měl citelná 

intonační manka; jeho klavírista Michal Macourek 

a Juventus Quintett byli znamenití. Nesrovnalosti 

při snímku Klavírního koncertu, který se s lepším 

zvukem podařilo pustit až napodruhé, znovu připomněl, 

jak nedostatečná a citelně náhražková je 

reprodukovaná hudba na koncertním pódiu. 

NADACE ČESKÝ HUDEBNÍ FOND 

vypisuje grantové řízení k získání příspěvku NČHF 

z prostředků Nadačního investičního fondu 

s uzávěrkami 1. 3. 2005 a 30. 9. 2005 

k podpoře: 

• ucelených projektů přispívajících k propagaci a šíření české soudobé hudby 

• projektů, které jsou výrazným přínosem pro českou hudební kulturu 

• projektů systematické hudebně nakladatelské činnosti a muzikologického bádání 

• projektů umožňujících účast vynikajících studentů - občanů ČR na kvalitních zahraničních hudebně 

vzdělávacích programech. 

Žadateli o příspěvek Nadace Český hudební fond z prostředků Nadačního investičního fondu mohou být 

výhradně tyto právnické osoby: 

a) občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, účelová zařízení církví; 

b) nadace a nadační fondy za podmínky, že nejméně 80% příspěvku bude použito na nadační příspěvky 

třetí osobě a nejvíce 20% na správu nadace nebo na zvýšení nadačního jmění; 

c) veřejnoprávní instituce; 

d) příspěvkové a rozpočtové organizace za předpokladu, že samy vloží nejméně 50% finančních prostředků 

do předmětného projektu. 

Tento typ příspěvku nemůže být poskytnut právnickým osobám, které jsou samy správci prostředků z Nadačního 

investičního fondu 

Do grantového řízení NIF jsou přijímány výhradně čitelně vyplněné formuláře „Žádost o příspěvek NČHF 

z prostředků Nadačního investičního fondu”, doplněné o příslušné přílohy (viz soupis obligatorních 

příloh, který je součástí formuláře NIF). 

V termínech 31. 3. a 30. 9. jsou mimo to do běžného výběrového řízení o příspěvek NČHF přijímány 

žádosti o podporu ostatních projektů, které neodpovídají zadání vypsaných grantových okruhů 

Ardesa: Nadace Český hudební fond, Besední 3, 118 00 Praha 1, tel.: 257 323 860, www.nchf.cz 

10


 

P R A H A , V Y S O K Á Š K O L A E K O N O M I C K Á 

Z Nekonvenčního žižkovského podzimu 

Julius Hůlek 

Již tradiční podzimní hudební festival v Praze 

na Žižkově letos, snad víc než kdy jindy, přímo 

hýřil pestrobarevnou dramaturgií, nevšedně tolerantní 

k hudbě takzvaně vážné i nevážné. Takže 

vedle výběru z české hudby chrámové k letošnímu 

800. výročí prokopského svatořečení, varhanního 

koncertu v Památníku na Vítkově nebo sonátového 

violoncellového večera jsme mohli vychutnat 

populár se zpěvákem Josefem Zímou, premiéru 

žižkovsko-lázeňské peri-feérie, jazzovou operu 

Dobře placená procházka Jiřího Šlitra nebo Rychlou 

jízdu na leasing Jany Koubkové a „EU Bandu“. 

Zvláštní místo tu zaujal koncert“Gipsy v gala“, na 

němž se podílely romská kapela Gipsy Hery Band 

a Filharmonie Hradec Králové mj. s romskou poezií 

v podání Tomáše Töpfera. Mluvené slovo a jeho 

umělecký přednes letos vůbec patřily k výrazným 

počinům, počítaje v to koncert „Neruda nejen malostranský“ 

s klavírním triem ESTER a hercem 

Miroslavem Kováříkem, slyšet jsme mohli i letošního 

jubilanta Radovana Lukavského (85) aj. Pamatováno 

bylo i na výslovné kuriozity, jako svátek 

sv. Huberta nebo 160. výročí vynálezu saxofonu. 

Celek vhodně doplnila poznávací vycházka po 

Olšanských hřbitovech s výkladem muzikologa 

a skladatele prof. dr. Jaroslava Smolky. 

Závěrečný koncert se konal v předvečer státního 

svátku připadajícího na 17. listopad a památce 

událostí s tímto datem spojených byl také 

věnován. Nová aula Vysoké školy ekonomické 

hostila Filharmonii Bohuslava Martinů ze Zlína 

s dirigentem Hynkem Farkačem. Na programu 

v souladu s letošním projektem Česká hudba 

2004 a hlavně s rokem Antonína Dvořáka byly 

proto výhradně kompozice z odkazu tohoto klasika 

a génia české hudby 

Slavnostní večer nanejvýš vhodně otevřela 

Dvořákova Předehra ke hře F. F. Šamberka 

J. K. Tyl, op. 62 a, svižné a dobře „čitelné“ dílo 

Hlavní organizátor a duše Nekonvenčního žižkovského podzimu, violoncellista Jiří Hošek s Filharmonií 

Bohuslava Martinů Zlín, kterou při závěrečném koncertu řídil Hynek Farkač. 

s citacemi slavné Škroupovy písně a pozdější 

české hymny. Místo obligátního koncertantního 

díla před přestávkou tentokrát stěží mohlo 

patřit jiné kompozici než jedné z vrcholných 

skladeb Antonína Dvořáka, jaké u nás i ve světě 

patří Koncertu pro violoncello a orchestr h moll, 

op. 104. Sólový part přednesl protagonista festivalu 

Jiří Hošek s vervou sobě vlastní, temperamentně, 

avšak tam, kde bylo třeba, s patřičnou 

ukázněností a hlavně pokorou před majestátem 

vrcholného umění. Navíc se mu dařilo s obdivuhodnou 

lehkostí přenést přes mnohá technická 

úskalí, včetně nároků intonačních, a přitom 

dostát ideálu osobitého výrazu. Orchestru 

dobře vyšla – v rámci daných možností – snaha 

být tvárným partnerem souhry se sólistou, 

která šla citelně nad povinnost příležitostného 

„doprovodu“. Své mladé a slibně se rozvíjející 

umění zlínští filharmonikové náležitě předvedli 

po přestávce v Dvořákově Symfonii č. 6 D dur, 

op. 60. Pestrost a intonační určitost orchestrálních 

barev se oproti předchozímu průběhu náležitě 

vyhranila (a vylepšila), zejména v sekci 

dechů a tu ještě dřev. Jednotlivé věty získaly 

na spádnosti a poutavosti přesvědčivým vnitřním 

„tahem“, a to nejen očividně svědomitou 

přípravou, ale zároveň dirigentovým podílem 

a přispěním přímo na místě. 

Osmý ročník Nekonvenčního žižkovského 

podzimu Jiřího Hoška je tedy za námi. Již poosmé 

rádi oceňujeme dramaturgickou vynalézavost 

a kvalitu této nevšední události trvající 

vždy jeden měsíc. Tentokrát se během této 

doby uskutečnilo 19 koncertů na 19 různých 

místech, kdy každý koncert či vystoupení byly 

něčím jedinečné. Díky vzácné invenci a nadšení 

se tu nádherně pojily estetická hodnota s geniem 

loci a jedinečným poznáním. 

Foto archív 

 


Ivan Klánský a Jiří Kout 

– oba dokonalí mistři svého oboru 

Hana Jarolímková 

Ozcela výjimečný zážitek se vedle hostující 

americké mezzosopranistky Jennifer 

Larmore zasloužili během listopadu 

rovněž klavírista Ivan Klánský, kterého na našich 

pódiích vídáme, bohužel, pomalu méně než 

návštěvníci slavné Carnegie Hall, a dirigent Jiří 

Kout, jehož dokonalou profesionalitu jsme si už 

při jednotlivých koncertech zvykli vnímat jako 

téměř úplnou samozřejmost. Tentokrát k takovému 

vysoce profesionálnímu výkonu dovedl Symfonický 

orchestr hl. města Prahy FOK, s nímž 

vedle doprovodného partu k Beethovenově Koncertu 

pro klavír a orchestr č. 3 c moll op. 37 nastudoval 

rozsáhlou a interpretačně velmi náročnou 

Brucknerovu Symfonii č. 9 d moll, WAB 109. 

Poněkud nesmělá a v souhře ne zcela přesná 

hra Pražských symfoniků v úvodních taktech Třetího 

Beethovenova koncertu totiž po několika minutách 

upadla v zapomnění a vystřídal ji zcela sou- 

11


Jiří Kout 

středěný výkon, inspirovaný nejen samotným dirigentem, 

ale rovněž vynikajícím a zcela suverénním 

výkonem Ivana Klánského. Tento sólista patří již 

řadu let do kategorie, v níž se už neobdivujeme 

atributům jako je technika, paměť či propracovaná 

dynamika, ale ve které přichází ke slovu umění 

zcela spontánního vtažení posluchačů do hudby 

samotné, díky čemuž mohou vychutnávat pouze 

její ryzí krásy bez ohledu na úskalí, kterými sólista 

musí při svém tlumočení skladatelova poselství 

publiku projít. Barevná úhozová škála, smysl pro 

sebemenší detaily v dynamice, frázování či akcentaci, 

noblesa a jemnost i radost z momentálního 

prožitku hudby, kterou právě interpretuje: to vše 

Klánského výkon provázelo na každém kroku a posluchačům 

tak otevřelo brány nejen k intenzivnímu 

prožitku ale i k naprostému souznění s tímto 

Beethovenovým dílem. 

Brucknerova Devátá symfonie, jíž byla věnována 

druhá polovina koncertu, patří interpretačně 

i posluchačsky k nejnáročnějším dílům, která 

byla kdy napsána. Přesto, že na ní skladatel pracoval 

doslova a do písmene až do posledního 

dechu, nepodařilo se mu ji dokončit, a i když 

se k zamýšlené čtvrté větě zachovalo ve skicách 

téměř vše, umělecky věrohodně ji vlastně nelze 

rekonstruovat. Šestnáct klíčových taktů totiž chybí… 

Symfonie tak po rozsáhlé, filozoficky 

zatěžkané větě první (Feierlich, 

Misterioso) a neklidném, expresivně 

vyhroceném Scherzu (Bewegt, lebhaft) 

končí Adagiem (Langsam, feierlich), 

asi nejkrásnější hudbou, jakou kdy 

Bruckner napsal a kterou pojal jako 

rozloučení se životem. Orientovat se 

v tak komplikované partituře, kde 

jsou jednotlivá témata povětšině nahrazena 

tematickými skupinami jako 

později u Brucknerova pozorného žáka 

Gustava Mahlera, vyžaduje nejen 

její dokonalé prostudování, ale rovněž 

schopnost ztotožnit se s její základní 

ideou a tuto ideu pak rozkrýt publiku. 

Jiří Kout tuto schopnost bezpochyby 

má a tak jsme se stali svědky 

opravdu velkolepé, umělecky pravdivé 

kreace, v níž vše mělo svůj logický 

význam a opodstatnění. Dirigent 

vedl Pražské symfoniky úskalími 

Brucknerova díla s neochvějnou jistotou 

i pokorou zároveň, neopomíjel 

detaily, ale přitom pozvolna budoval 

mohutnou gradaci, jejíž tah dodal celkovému 

Koutovu pojetí na umělecké přesvědčivosti i strhujícím 

výrazu. Opravdu výjimečný koncert, který 

zůstane ozdobou letošní sezony… 


 

P R A H A , R U D O L F I N U M 

Rozhlasoví symfonikové „rozhlasovým“ autorům 

Petar Zapletal 

Druhý z prémiových koncertů (23. 11., 

Dvořákova síň) věnovala dramaturgie 

Symfonického orchestru Českého rozhlasu 

dílům autorů, kteří byli nebo dosud jsou 

profesně spojeni s rozhlasovou praxí. V historii 

Československého, resp. Českého rozhlasu působili 

mnozí významní skladatelé: připomenu 

alespoň osobnosti tak výrazné, jakými byli třeba 

Karel Boleslav Jirák, Otakar Jeremiáš nebo z novější 

doby Karel Šrom. 

Na koncertě ve Dvořákově síni zazněla díla 

pěti autorů. Dlouholetý dramaturg SOČR Jiří Kalach 

napsal svou Předehru na barokní téma v roce 

1993. Skladba už byla hrána nejen v Praze, ale 

i za hranicemi (Frankfurt n. M., Norimberk, Göteborg). 

Jestliže její letošní obnovené uvedení nezaujalo 

tolik, jako před lety premiéra, přičtěme to 

spíš samotnému provedení: dirigent Jan Kučera 

jako by po úvodní širokodeché fanfáře nedovedl 

překlenout jakési zvukové „díry“; originální autorova 

práce s tématem Marka Antonia Cestiho pak 

ztrácela logické vazby. Přitom – jak se bezpečně 

prokázalo v dalším průběhu večera – o Kučerově 

talentu nemůže být pochyb: další čtyři skladby 

zvládl se suverénní jistotou, orchestr citlivě reagoval 

na jeho elegantní gesto. Platí to jak o obou 

„doprovodných“ kolech, tak o provedení skladeb 

orchestrálních. 

V pěti písních na texty čínské poezie Otomara 

Kvěcha Crescendo dominoval ve výborné 

formě zpívající barytonista Roman Janál. Kvěchova 

skladba mu nabídla možnost využít široké 

palety pěveckých výrazových prostředků od 

sugestivně působivého smutku k dramaticky 

vypjatým polohám. Kvěchovy intimní vokální 

miniatury jsou spojeny s tragickými osobními 

prožitky a přesvědčují o upřímném citu; navíc 

je cyklus velmi dobře zvládnut v ryze kompozičním 

ohledu. Není tu hluchých míst, posluchač je 

napořád vtažen do emocionálního obsahu textů 

a hudby a stává se tak spoluúčastníkem skladatelových 

představ. 

Skladba Lukáše Matouška Kořeny (Radices temporis) 

je staršího data; vznikla v roce 1981, autor ji 

však před pěti lety přepracoval. Jeho slohová orientace 

je dobře známa: v Kořenech využívá Matoušek 

kompoziční techniky renesanční barokní 

etapy vývoje hudebního umění – včetně citátů 

z děl Claudia Monteverdiho a Gesualda di Venosy. 

Přehlednost formy, průhlednost harmonické faktury 

i solidní polyfonní práce nejsou možná pro 

příznivé vyznění celku díla tolik významné, jako 

skutečnost, že v něm Matoušek velmi jednoznačně 

dosahuje působivé „barokní“ atmosféry a že 

skladba vyznívá jako spontánní proud inspirované 

hudby beze stopy umělé konstrukce. 

Libor Dřevikovský zamířil jinam: ve výkladu svého 

Koncertu-divertimenta č. 2 pro klavír a orchestr 

připouští, že v jeho tvorbě jde o pokus o syntézu 

nejrůznějších vlivů, a otevřeně sympatizuje s eklekticismem: 

Proč ne Jeho skladba tuto premisu potvrzuje: 

slyšíme z ní jak klasicistní, tak romantické 

postupy, jež Dřevikovský stylizuje do méně jednoznačné 

podoby tu mírně zahuštěnou harmonií, tu 

moderněji cítěnou instrumentací. Celek je formálně 

koncizní – a pro posluchače nepochybně představuje 

docela cennou hodnotu především snadnou 

srozumitelností hudebního textu. K jednoznačnému 

úspěchu u publika přispěl ovšem velkým 

podílem výkon pianisty Daniela Wiesnera, který 

odvedl sólový part s bohatou náplní dynamické 

energie i s pochopením pro sui generis „revivalistickou“ 

tvůrčí orientaci skladatelovu. 

Večer sympaticky uzavřela stručná koncertní 

předehra Lukáše Hurníka Dívka a stroj. 

Do sedmiminutové partitury se Hurníkovi 

podařilo v krátkých „programových“ epizodách 

vřadit množství výrazových odstínů – od 

břeskného úvodu přes líbeznou lyrickou partii 

12


dřev až k výmluvné ilustraci stroze chladného 

mechanismu… Celek epizodických úryvků 

přitom překvapivě dobře „drží pohromadě“ 

a posluchače zaujme logikou hudebního 

vývoje i pestrostí užitých prostředků. Kritika 

pak uspokojí zjištění, že při vší „dějovosti“ 

příběhu se skladatel dovedl ubránit svodům 

deskriptivnosti. 

Koncert, naplněný výhradně skladbami soudobých 

autorů, pochopitelně nepřilákal do Rudolfina 

tolik publika jako jindy při běžných abonentních 

koncertech. Dvořákova síň však zdaleka nebyla 

poloprázdná, což pokládám za nepochybně 

dobré znamení: zdá se, že SOČRu se daří vychovat 

obecenstvo i k neformálnímu zájmu o současnou 

tvorbu. Navíc to bylo – jak prokázalo spontánním 

přijetím hraných děl – publikum mimořádně přístupné 

novým zážitkům. 

 


Pražská komorní filharmonie a podněty, které přináší 

Michel Swierczewski 

Michel Swierczewski 

Petr Veber 

Pražská komorní filharmonie je v roce 

10. výročí založení na roztrhání, úspěšná 

a oblíbená. Gratulační jubilejní koncert 

(22. 11.) byl dokladem výborné formy a entusiasmu 

tohoto tělesa (Rossini, Suk, Beethoven), přehlídkou 

sólistů, s nimiž orchestr rád a často spolupracoval 

a spolupracuje (Suk, Ženatý, Peterková, 

Bárta, Urbanová, Boušková, Šporcl, Simon, 

Janál), připomínkou dvou výborných mladých 

dirigentů (Hanus, Müller) i holdem zakladateli 

a šéfdirigentu Jiřímu Bělohlávkovi. K Pražské komorní 

filharmonii, dosud mladé vzhledem, věkem 

i duchem, si lze přiřadit mnohé přívlastky – slova 

jako korektní dokonalost, brilance, vyváženost, citlivost, 

noblesa… Její hra je vše, jen ne rutina. 

Velký zájem je o sobotní koncerty pro rodiče 

a děti, letos už konané ve dvou cyklech: dopoledne 

světoví skladatelé, odpoledne repríza loňské 

řady českých tvůrců „v krátkých kalhotách“. Je 

to zábavná hodinka, malým se líbí a potěší se 

i dospělý: přístupnou hudbou, bezprostředností 

reakcí i neodolatelným Janem Řezníčkem, ma- 

Foto archív 

lým „kolegou“ pana ředitele Ilji Šmída, jeho zcela 

rovnocenným partnerem v dobře okořeněném 

průvodním slovu. 

A pak tu byl pro letošek úplně nový nápad 

obohatit pražské hudební dění o neformální 

koncerty sestavené ze současné hudby. Ve Švandově 

divadle se našlo vhodné prostředí, ani velké, 

ani malé, kde je v pohodě možné udržet kontakt 

mezi pódiem a blízkým hledištěm a kde není 

třeba mít večerní šaty. Je to myšleno vážně, ale 

ne konzervativně. Po říjnové poctě Bennymu Goodmanovi, 

což byla příležitost zahrát klarinetové 

kompozice od Bartóka a Beria a pak Stravinského 

Příběh vojáka, přišel na řadu (8. 11.) program 

nazvaný Messiaen a poté. Koncerty provází hobojista 

orchestru Vladislav Borovka – bez hoboje, 

tichým neagresivním a neprofesionálním stylem, 

který je na hraně mezi únosností a rozpačitostí, 

což mu dodává s občasným milým pokusem 

o humor opravdovou neopakovatelnost. Mohl 

by říci i o fous více informací, ale obava, aby se 

náhodou nepřesáhla jemná hranice naučnosti, je 

také pochopitelná. Kolegové filharmoníčci hrají 

při těchto dýcháncích, o které je zájem, komorní 

hudbu – někdy méně suverénně, je jim takto 

hodně vidět pod pokličku a nejsou si všichni 

v prostředí a v žánru a ve stylu zcela jisti. Ale i to 

je znak, který činí tyto netradiční koncerty jedinečnými. 

Při „messiaenovském“ večeru byl Let 

pro sólovou flétnu od Georga Benjamina a skladba 

„Je to tajemná zahrada, má sestra, má snoubenka…“ 

pro sólovou violu od Tristana Muraila příjemnou 

informací, zato Messiaenův Kvartet „Na konec času“ 

potom skutečným zážitkem. Umocněna decentně 

nasvíceným setmělým pódiem, zapůsobila 

soustředěně a vědoucně, zrale zahraná hudba 

s až nečekanou silou. 

Michelu Swierczewskému, hlavnímu hostujícímu 

dirigentovi PKF a iniciátorovi jejího nového 

koncertního cyklu nazvaného Krása dneška, jsem 

se proto rozhodl položit tři otázky: 

Ludmila Peterková se na slavnostním koncertě Pražské komorní filharmonie představila vynikající interpretací 

Milhaudovy skladby Scaramouche. 

Foto Zdeněk Chrapek 

13


Co vás vedlo k experimentu s novým prostředím, 

moderní hudbou a netradiční prezentací víc 

– služba hráčům, aby si rozšířili obzory, nebo 

vědomí, že je Praha v poznávání soudobého dění 

trochu pozadu 

S technikou skutečně současné hudby členové 

PKF mnoho zkušeností zatím nemají, takže jsem 

se rozhodl s něčím začít, pro začátek s komorními 

skladbami a s rozpoznáváním stylů a škol. Od 

Darmstadtu k pozdnímu Boulezovi, od Bartóka 

k Beriovi… V další sezoně bych chtěl postoupit dál, 

i k většímu obsazení. Pokud má být PKF jedním 

z nejlepších orchestrů, pokud se má srovnávat 

s tělesy typu Gustav Mahler Chamber Orchestra 

a podobně, pak tento repertoár musí znát. Spíše 

než se poměřovat s Českou filharmonií ve Dvořákových 

partiturách. – Ale samozřejmě, že důvodem 

je i publikum. Chtěl bych v Praze založit pravidelnou 

sezonu současné hudby. Předpokládám, 

že budou do Švandova divadla chodit z větší části 

jiní lidé než ti, kteří chodí do Rudolfina. Později 

bychom je ale mohli dotáhnout i tam… 

Zároveň jste hovořil u PKF o plánech se starší 

hudbou. Nevylučuje se to 

Ne. Chtěl bych zavést některé staré nástroje 

pro historickou hudbu, ale zároveň pomalu 

i elektronické, které orchestru v moderním repertoáru 

rozšiřují zvuk. Mám v plánu kontakty 

s Výzkumným centrem pro soudobou hudbu 

v Marseille, mohli by tam jet někteří mladí 

čeští skladatelé, něco napsat… Rád bych, kdyby 

se orchestru otevřela Paříž, Donaueschingen, 

Darmstadt, Štrasburk… Rád bych pozval Petera 

Eötvöse a jiné podobné dirigenty, ovšem na druhé 

straně také Harnoncourta a Gardinera… V této 

sezoně přijedou Pražské komorní filharmonii 

na semináři ukázat některé věci hráči na dobové 

smyčcové nástroje – jak se hrají klasické symfonie, 

jak continuo… Příští rok plánuji v souvislosti 

s uvedením Messiaena semináře pro bicí, přijet 

by měl Ensemble Intercontemporaine a výborná 

skupina z Marseille, a také seminář flétnový, 

zejména na mikrotonální hraní. 

Jaké máte ještě další představy a plány Na 

kolik let zatím 

Zatím do roku 2006, ale pak asi dále, tohle 

vše není práce jen na dva roky. Praha je 

teď moje jediné stálé místo, jinak jen hostuji. 

Rád bych uvedl místo Cyklu národů v život 

cyklus Discoveries, tedy Objevy, kde by se 

hrály opravdu zapomenuté věci, Kurt Weill, 

francouzské opery, Mozartovi současníci 

a podobně… Rád bych uváděl originální sestavy 

koncertních programů z doby premiér 

některých děl, oratorní série… Vyvíjím úsilí 

o bezprostřednější reakce. Moderní hudba by 

mohla být třeba tak třetina aktivit… Ale záleží 

na úspěchu. 

 


Sukův komorní orchestr a Mladota Ensemble 

Julius Hůlek 

Společný listopadový gala-koncert dvou komorních 

souborů (13. 11.), Sukova komorního 

orchestru, jenž letos slaví své třicáté jubileum, 

a sextetu Mladota Ensemble, jenž z „podhoubí“ 

SKO předloni vzešel, byl vhodně situován 

do Sukovy síně Rudolfina. A to i vzhledem k tomu, 

s jakou vervou Sukovci ke splnění svého úkolu nastoupili, 

když už se málem zdálo, že vybraný prostor 

kapacitě jejich zvuku a nadšení nebude stačit. 

Úvodem zvolili čtyřvětou Partitu d moll českého 

autora mezi barokem a klasicismem Františka Antonína 

Ignáce Tůmy. Zahráli ji čistě, s nadhledem 

a již zmíněným entusiasmem. Už tady bychom 

mohli vyjmenovat další interpretační kvality, které 

rozvedli a umocnili v ostatních číslech programu. 

Vyznění Partity ozdobilo jímavé violové sólo ve 

druhé větě (Arietta), Tůma totiž v sérii svých Partit 

svěřil sólo vždy jinému nástroji. Shodou okolností 

sólová viola v dalším průběhu večera zazněla 

ještě několikrát, pokaždé ovšem v bezchybném 

a zainteresovaném podání Karla Untermüllera. 

Následující Koncert G dur pro klavír a smyčce Franze 

Josepha Haydna (Hob. XVIII:4), psaný v konvenčních 

hranicích žánru, nicméně se zřetelně patrnou 

vynalézavostí, právem upoutal provedením sólového 

partu (Štěpán Kos). Rozhodující však bylo, 

že kompoziční vynalézavost byla bohatě naplněna 

interpretací a to vše se mohlo odehrát na spolehlivě 

zajištěném pozadí kolektivní spolupráce. 

Dílčím vyvrcholením programu před přestávkou 

byla světová premiéra Sextetu pro dvoje housle, violu, 

violoncello, kontrabas a klavír současného českého 

autora Zdeňka Lukáše (1928), jíž se na výbornou 

zhostil Mladota Ensemble (Martin Kos, Dana 

Klimánková-Truplová, Karel Untermüller, Tomáš 

Strašil, Tomáš Vybíral, Štěpán Kos). Lukáš 

napsal svůj dvouvětý Sextet letos v srpnu přímo 

pro jmenovaný soubor, s perfektní instrumentační 

znalostí daného obsazení, zejména při formulaci 

a rozvíjení výrazově vřelé melodické stránky 

s příklonem (i harmonicky) k tradičnímu výrazivu, 

přičemž celek řešil nikterak prudkým kontrastem, 

nýbrž plynulou kontinuitou obou vět. 

Druhou polovinu uvedl Sextet fis moll, op. 8 pro stejné 

obsazení anglického romantika Williama Sterndalea 

Bennetta, mladšího současníka a přítele Mendelssohna-Bartholdyho 

a Schumannova. Skladbu 

složil autor ve svých dvaceti letech (1846), vliv současníků 

je na ní zřetelně znát, eklektická však rozhodně 

není. Každá věta je budována jakoby „bez 

odpočinku“, zvláštní, intenzivní gradací, což přesvědčivě 

vyznělo právě díky kvalitám interpretace. 

Závěrečný Sextet A dur, op. 48 Antonína Dvořáka 

zazněl opět v orchestrální podobě. Sukovci 

v něm rozehráli celou paletu svého interpretačního 

umění, prožívali (vůbec ne jen navenek) 

a výrazně individualizovali každou větu. Předvedli 

umění (což platí o celém večeru) nenápadných, 

jako by „odnikud“ se vynořivších, o to však 

působivějších a zcela jednoznačných nástupů, 

krásně utvářených, plynulých frází a právě tak 

pozorně sledovaných jejich závěrů (ritardanda 

a agogika vůbec). Smysluplným hudebním sdělením 

doslova nabitý tříhodinový koncert představil 

souhru znamenitě vybavených instrumentalistů, 

kteří dovedou dát dohromady ideální 

komorní celek. 

 

P R A H A , L I C H T E N Š T E J N S K Ý P A L Á C 

Třídení gradovalo autorským večerem 

Miloš Pokora 

Už jednou jsem v Hudebních rozhledech 

konstatoval, že se iniciátoři obou pražských 

skladatelských přehlídek ocitají 

s každou novou sezonou v nejistotě, nakolik 

se jim své skromné projekty podaří zeralizovat 

a že loni dokonce nechybělo mnoho, aby se jedna 

z těchto akcí, a to právě ta experimentálněji 

zaměřená, nekonala vůbec. Naštěstí přišly první 

prosincové dny letošního roku a celé ono pověstné 

„Třídení“, se svou zdravě provokativní orientací 

na nekonformní sféru tvoření s reagencí na 

podněty vzešlé z Nové hudby, tu bylo znovu. 

Sice v o něco skromnější podobě (dvě premiéry 

– jako naschvál právě Kopelentova a Piňosova 

– odpadly), ale opět s nabídkou, z níž bylo 

co vybírat. 

14


Patricia Goodson hrála na druhém koncertě festivalu Třídení (2. 12.) Preludia a fugy pro klavír op. 53 

Vladimíra Bokese. 

Sám jsem mohl být přítomen pouze závěrečnému 

koncertu přehlídky (3. 12., Sál Martinů), 

koncipovanému jako autorský komorní večer 

amerického skladatele Davida McMullina. O jak 

zajímavou osobnost jde, svědčí fakt, že tento 

dnes teprve třiatřicetiletý doktorand newyorské 

univerzity, poctěný uznáním v podobě ASCAP 

Morton Award pro mladé skladatele a cenou Aarona 

Coplanda, už dnes zastává tak klíčové poslání, 

jaké představuje funkce prezidenta americké 

sekce Mezinárodní společnosti pro soudobou 

hudbu. Co se vlastního repertoárového výběru 

týče, překvapila u mladého amerického autora 

naprosto nečekaná českost inspiračních zdrojů 

(že by důsledek širokého vzdělanostního rozhledu). 

Ty dokonce v programu převažovaly – druhá 

skladba byla autorovým obrazem Vltavy, třetí 

byla komponována pod dojmem novely Milana 

Kundery a českých interpretů Ludmily Sovadinové, 

Kamila Doležala a Martina Hyblera, dedikace 

páté měla spojitost s patronkou české země 

Svatou Ludmilou a šestá byla inspirována románem 

Ivana Klímy. Zato o nějakém převažujícím 

způsobu kompozičního vyjadřování coby společném 

jmenovateli všech předvedených kreací zde 

nešlo. Na úvod prezentovaná lyrická Modlitba za 

Ming Ming pro klavír v podání Hanuše Bartoně, 

kterou autor věnoval své čínské manželce, rozvíjela 

a zhušťovala subtilní jednohlasý model na 

způsob romanticky okouzlené minimalistické 

poetiky a určitě v ní bylo více náhodných (quasi 

improvizačních akordů) než v přísně sevřeném, 

neoklasicistní východisko respektujícím dvojhlase 

(flétna, klarinet) skladby s názvem Vltava 

v interpretaci členů souboru MOENS. Při komponování 

komorního pásma s názvem Smích 

a zapomnění (Ludmila Sovadinová, Kamil Doležal, 

Martin Hybler) vzrušoval autora osud lidských 

vzpomínek, pokřivených – podobně jako 

celá lidská paměť – plynutím času, a fenomén 

smíchu, jakožto výraz radosti, posměchu i opovržení. 

Tím, že zde interpretům (housle, klarinet, 

marimba) poskytl umně vycizelovanou strukturu 

jako podklad jemného improvizačního dotvoření, 

představil jednu z dalších tváří Nové hudby, 

hudbu nádherně uvolněnou a přitom odvíjenou 

v niterně sugestivním tahu. I samotní interpeti jako 

by do ní vložili proteplený tep lidského srdce. 

To následující Magnificat (opět v interpretaci 

členů MOENS), představující aranžmá sborové 

skladby, působilo trochu jako náhražka originálu 

– chorální intonace by určitě lépe slušely sboru. 

Závěr večera patřil kompoziční kreaci pro 

komorní ansámbl (MOENS) s názvem Láska & 

smetí (podle románu již zmíněného Ivana Klímy) 

usilující hudebně postihnout spisovatelovo prolínání 

okamžitých vjemů s reminiscemi a vůbec 

jeho neustálé „skákání“ v čase. Výsledkem byla 

nádherně svobodná, témbrově těkavá (to mi 

trochu připomnělo našeho Romana Z. Nováka) 

i jemně jazzově okouzlená (kontrabas) heterofonie, 

odvíjená ve stále nově strukturovaných oddílech. 

Co však bylo vůbec ještě porozuhodnější 

– i takto složitě strukturované pásmo působilo 

přesvědčivě jako celek. Shrnuto – šlo o hodnotný 

večer, na kterém by přece jenom alespoň zvídaví 

adepti kompozice neměli chybět. Téměř prázdný 

sál působil opravdu trapně. 

Foto Zdeněk Chrapek 

 

P R A H A , D I V A D L O A R C H A 

Maraton soudobé hudby a E. F. Burian 

Vladimír Říha 

Trochu podivné rozdělení měl letošní 

11. ročník Maratonu soudobé hudby, 

jak ho uvedlo Divadlo Archa spolu se 

Společností pro soudobou hudbu. Z bývalých 

víkendů se zúžil jen na jediný večer (byť prodloužený) 

v sobotu 20. 11. a přitom den předtím 

uvedla Archa koncert Agonu s výborným 

programem patřícím zcela na festival a sice se 

skladbami našeho Ivana Achera a dvou Američanů, 

Langa a Zappy. 

Publikum si naštěstí oba koncerty spojilo, 

takže bylo na obou možno vidět stejné tváře. 

Páteční Agon byl i dobře navštíven – uslyšet několik 

premiér najednou se nestává každý den 

a zejména premiéra Acherova Pentagonu (hrán 

byl ještě jeho Tanec sv. Víta) a obou Američanů 

byla událostí. V Music for Gracious Living Davida 

Langa exceloval Epoque kvartet a herec Karel 

Dobrý excentrickým projevem zcela vycházejícím 

z ducha skladby. Agon (vedený Petrem 

Kofroněm) pak uvedl další napjatě očekávánou 

premiéru, Revidovanou hudbu pro nízkorozpočtový 

orchestr Franka Zappy, která spojením témat 

alternativního rocku a Nové hudby představuje 

autorovo zcela typické dílo. Kapela se 

pak ještě odvázala dvojím zahráním (podruhé 

formou přídavku) další Zappovy skladby Peaches 

and Regalia. 

Samotný Maraton se další den stal poctou dílu 

E. F. Buriana (letos jsme vzpomněli 100 let od narození 

tohoto příslušníka meziválečné avantgardy). 

Archa již v průběhu roku vzpomněla Buriana dvěma 

programy – pásmem s diskusí odborníků a pamětníků 

(jehož vzrušený průběh a následná téměř 

inzultace moderátora Martina Putny vstoupí určitě 

do dějin české muzikologie a teatrologie!) a koncertem 

z jeho méně známých skladeb. Nyní pro Maraton 

(vedle uváděné hry – pásma EFB – Kladivo na 

divadlo) přidala další kladný bod – opět za účasti 

Agonu a dále Českého noneta, smyčcového M. 

Nostic kvarteta a zpěváka Jiřího Hájka. Zazněly 

dva kvartety (č. 9 a v premiéře č. 7), z nichž právě 

poslední uspěl spojením moderního jazyka avant- 

15


nost, kterou má Crumbova 

hudba, nejen klavírní. 

Cyklus tvoří nesymetrický dynamický 

oblouk s vrcholem v osmé 

skladbě (Nostradamovo proroctví) s citátem 

Dies irae. Celek sugestivně uzavře dvanáctá 

skladba, hypnotické Agnus Dei. Každá část má 

vlastní zvukovou charakteristiku, náladu i přesně 

odhadnutou časovou proporci. Roman Pallas 

zahrál Makrokosmos II s velkým vnitřním zaujetím 

a technicky perfektně. V jeho interpretaci jakoby 

všechny přednosti Crumbovy hudby ožily. 

V komorním prostoru Galerie HAMU nemusela 

být použita zesilovací technika, kterou autor ve 

velkém sále předpokládá a zážitek byl neméně 

působivý i díky pečlivě vybranému místu, kde 

byl klavír umístěn. 

O necelý týden později, 10. 11., se v Sále Martinů 

konal Koncert slovenských a českých premiér. 

S nápadem na jeho uspořádání přijela Ivana 

Loudová již loni z Bratislavy, kde se zúčastnila festivalu 

Mélos – Ethos. Oslovila několik skladatelů, 

aby napsali skladbu pro mladé interprety HAMU 

a přijeli do Prahy na premiéru a setkání. Jozef Sixta 

(1940) novou skladbu pro nemoc nedokončil, 

ale nabídl svůj Kvartet pro flétny, který patří k jeho 

nejlepším. Zvukově krásná, ale až záludně obtížná 

čtyřvětá skladba byla oříškem pro čtyři mladé flétnistky 

(Magda Čáslavová, Helena Mochová, Dana 

Šafránková, Martina Zemková) zejména proto, 

že na poslední chvíli došlo k výměně třetí flétny, 

avšak díky soustředění a zaujetí vyzněl Sixtův 

Kvartet velmi přesvědčivě. Velkým a příjemným 

překvapením pro mnohé posluchače byly virtuózní 

i vážné Tri skice pre violoncello mladé slovenské 

skladatelky Lucie Papanetzové (doktorandské studium 

na VŠMU u prof. Vladimíra Bokese). Jemná 

ale i dramatická hudba ve třech větách představila 

autorku jako osobitou, cílevědomou a znalou, zejména 

co se týká výrazových a technických možgardy 

a fokloru. Největšího ohlasu se ale dočkalo 

provedení obou písňových cyklů na verše Vítězslava 

Nezvala – Dětských písní (Hájek s Českým 

nonetem) a Coctailů (Hájek s Agonem). Oba cykly 

plné hravosti, humoru, vtipných textů, radosti 

z experimentování a přístupnosti širokému publiku 

představovaly přesně to, co současné experimetální 

hudbě často chybí. 

Během Maratonu ještě vystoupili maďarští bicisté 

(Amadinda Percussion Group), jejichž dva 

bloky se setkaly s rozporuplným přijetím – první, 

s americkými autory (Cage aj.) s kladným, druhý, 

kontroverzní se podobal spíše happeningu (Maďaři 

si přivezli rozsáhlou zásobárnu všech možných 

i nemožných nástrojů, kde nechyběla ani hra 

na polena či klepání koberců!). Závěr večera patřil 

německým Zeitkratzer a rakouské dvojici Mia Zabelka 

a Zahra Mani s elektronickou hudbou. 

Záporem festivalu i předcházejícího koncertu 

byla naprostá neexistence podrobnějších programů. 

Publikum dostalo jen malé listy s uvedením 

názvů skladeb a často chyběla i jména účinkujících, 

o informacích o samotných skladbách ani 

nemluvě! 

 


Dvakrát Studio N 

Miloš Haase 

Logo Studia N hudební fakulty AMU (úryvek 

z grafické partitury Rollanda Kayna) 

na plakátech i pozvánkách zvalo na dva 

mimořádně zajímavé koncerty. Doc. Ivana Loudová, 

vedoucí Studia N, již osmou sezonu obohacuje 

koncertní život osobitou dramaturgií a co 

je nejdůležitější, vybrané skladby nastudovává 

s mladými interprety, většinou studenty a absolventy 

AMU. Tento rok je ve znamení prezentace 

české hudby se zahraniční. Jako první se uskutečnil 

4. 11. v Galerii HAMU Večer české a americké 

soudobé hudby. Českou část zahájila Improvizace 

pro sólovou flétnu Miloslava Kabeláče – intimní, soustředěná 

hudba, skvěle interpretovaná Magdou 

Čáslavovou, posluchačkou 5. ročníku ze třídy 

prof. Jiřího Válka. Canto amoroso Ivany Loudové 

se zvolna stalo repertoárovým kusem violoncellistů. 

Velmi náročná koncertantní skladba dává 

prostor pro uplatnění nástrojové techniky, výrazu, 

ale zvláště kantilény. Vším a na vysoké úrovni 

disponuje Petr Nouzovský, posluchač 1. ročníku 

HAMU ve třídě doc. Jiřího Hoška. Skladbu zahrál 

s velkým nasazením, více jako drama, než jako 

kantilénu. Závěr české části patřil Zbyňku Vostřákovi 

(1920–1985) a jeho konceptuální Knize 

principů op. 50 (1973). Jejím uvedením Studio N 

připomnělo novátorské metody a osobitost dnes 

neprávem opomíjeného tvůrce, jemuž věnovalo 

(20. 10.) i skladatelský portrét, připravený Miroslavem 

Pudlákem, autorem Vostřákovy monografie 

Idea a tvar v hudbě. Zbyněk Vostřák si v šedesátých 

letech vytvořil vlastní hudební poetiku, jejíž 

možnosti ověřoval na různém hudebním materiálu. 

Šest skladeb Knihy principů pro blíže neurčený 

komorní instrumentální soubor (Smaragdová 

deska, Mandala, Odraz – Obraz, Vnitřní tvář, Terč 

ticha a Všechno v jednom) je zapsáno verbálním 

způsobem, ale součástí partitury je i Dopis místo 

úvodu, kde autor vysvětluje smysl svého kompozičního 

záměru a současně vymezuje způsob 

jejich interpretace. V nastudování souboru 108 

Hz pod vedením Vlastislava Matouška (Anna 

Fliegerová, Václav Bratrych, Martin Cikánek, 

Jaromír Havlík, Ondřej Melecký a Vlastislav 

Matoušek) vyzněla Vostřákova verbální partitura 

objevně a neobyčejně přesvědčivě. 

Americkou část po přestávce otevřel opět 

violoncellista Petr Nouzovský českou premiérou 

skladby pro sólové violoncello Focus a beam, 

emptied of thinking, outward…/Zaměř svoje 

světlo… Roger Reynolds (1934) ji komponoval 

pro violoncellistu Ardittiho kvarteta Rohana de 

Sarama. Autora, který je více znám jako tvůrce 

multimediálních projektů, inspirovala stejnojmenná 

báseň Jamese Merilla, která pozvolna 

ovládla jeho hudební představu. Jeho výsostně 

komorní, velice náročné dílo je intimní reflexí 

současného světa. Světovou premiérou 

bylo duo pro housle a bicí nástroje Papeles, jehož 

autorem je Misha Nikolaichuk, posluchač 

2. ročníku skladby ze třídy doc. Ivany Loudové. 

Soustředěná třívětá skladba inspirovaná obrazy 

poněkud výstřední mexické umělkyně Teresy 

Margolles je zdařilou a zvukově neotřele pojatou 

skladbou, souznějící s hlubokou filosofickou 

reflexí tří fází smrti člověka. Strohý výběr 

bicích nástrojů (jen tři různě velké zavěšené 

činely a různé techniky rozeznívání), užití trojích 

houslí (normální, rozladěné a beze strun), 

světelná režie jednotlivých zastavení (vět), to 

vše dalo premiéře působivý kolorit. Díky zaujaté 

interpretaci (Anna Veverková – housle 

a Martin Hybner – bicí) sklidil autor zasloužený 

dlouhotrvající potlesk. 

O vrchol večera se zasloužil Roman Pallas 

provedením monumentálního, více než půlhodinového 

klavírního cyklu, který jeho autor George 

Crumb nazval Makrokosmos II. Skládá se ze 

dvanácti skladeb řazených do tří skupin podle 

znamení zvěrokruhu. Dílo, které do virtuózní 

klavírní techniky přirozeně a hudebně logicky 

integruje neobvyklé způsoby hry i zpěv v duchu 

americké avantgardní hudby, přímo překypuje 

množstvím barev a nápadů, které však jsou kompozičně 

mistrovsky ztvárněny do jednotného 

a bezprostředně působivého celku. Je to před- 

16


ností violoncella. Velkou zásluhu na přesvědčivém 

vyznění jejích představ měla báječná interpretace 

Andreje Gála, čerstvého absolventa VŠMU ve třídě 

prof. Jozefa Podhoranského, který disponuje 

vskutku virtuózní technikou a mimořádnou hudebností. 

Jeho saltanda, něžná i tvrdá bartókovská 

pizzicata, jakož i krásná kantiléna byly příkladné. 

Závěr slovenské části patřil premiéře Pražského 

tria op. 77 pro flétnu, hoboj a klarinet od Vladimíra 

Bokese. Skladba, kterou autor věnoval iniciátorce 

koncertu, přesvědčila o jeho zkušenostech, umném 

zacházení s nástroji a vzácném smyslu pro 

charakteristickou zkratku i vtip. Mimohudební 

inspirace, dané názvy jednotlivých vět Ragtime, 

Trávnice, Polka z Litomyšle, byly příjemným osvěžením. 

K úspěchu skladby přispěl i výkon interpretů 

(Magda Čáslavová – flétna, Jan Souček – hoboj, 

Petr Vaněk – klarinet), které zaujala. 

České premiéry zahájilo trio pro flétnu, violu 

a kytaru Sblížení III Milana Slavického, v němž 

autor velmi citlivě a barevně zajímavě na jednovětém 

tektonickém oblouku předvedl svou 

bezpečnou skladatelskou ruku a zajistil interpretům 

(Magda Čáslavová – flétna, Lucie Kavánková 

– viola, Lukáš Sommer – kytara) 

úspěch. Zcela jiného ražení byly Hlasy pouště 

Ivany Loudové. Dvě sestavy bicích postavené od 

přestávky na obou stranách pódia se rozezněly 

pod rukama skvělých mladých perkusionistů 

 

P R A H A , A T R I U M 

Ludmila Vrkočová 

Vúterý 9. 11. se konal v Žižkovském Atriu 

koncert souboru Trio Eufonico ve složení 

Kateřina Chudobová – flétna, Růžena 

Sršňová – housle a Simona Kalendová – klavír. 

Soubor soustavně uvádí soudobou hudbu, 

včetně premiér. Za deset let své existence uvedl 

třináct novinek. 

Také listopadový koncert byl sestaven z děl 

soudobých skladatelů – zazněly Poetické věty III 

Jiřího Matyse, duo pro flétnu a housle Apollón 

a Marsyas Otmara Máchy, Fantasie Růženy Sršňové 

pro sólové housle, Karlovarské obrázky pro flétnu 

a klavír Jiřího Temla, věnované autorem dr. Zdeňku 

Pachovskému, dramaturgovi Karlovarského 

symfonického orchestru, Sonáta pro flétnu, housle 

a klavír Bohuslava Martinů a také dvě premiéry: 

Epigramy Jiřího Temla a 142. žalm pro sólovou flétnu 

Jiřího Sychy, absolventa Církevní konzervatoře 

v Kroměříži. Je to třívětá meditace, invenčně bohatá 

a interpretačně náročná. 

Temlovy Epigramy jsou přímo inspirované existencí 

Tria Eufonica, jehož koncerty od počátku 

(Tomáš Koubek – 1. ročník a Tomáš Mohr – 

2. ročník na HAMU nejmladší katedry, katedry 

bicích nástrojů vedené odb. as. Tomášem 

Ondrůškem). Skladba, která je“vzpomínkou na 

dva dny a noc prožité v ománské poušti, svěřené 

pečlivě vybraným bicím nástrojům” v jejich suverénním 

a hudebně přesvědčivém podání publikum 

přímo nadchla. Oba Tomášové mají před 

sebou velkou budoucnost, jen ať vydrží jejich 

elán a úžasná technika! Vlastislav Matoušek ve 

skladbě Canon Canorus pro různé hudební nástroje 

neurčil obsazení, ani závazný počet hlasů. 

Kánonicky vedené hlasy jsou symbolem zdánlivě 

cyklické, ve skutečnosti nikdy se neopakující 

přirozenosti naší existence. Značně konceptuální 

kompozice“v magickém tvaru spirály” měla 

při premiéře zaznít jako trio (Magda Čáslavová 

– flétna, Jaromír Havlík – fagot, Tereza Radová 

– tuba), avšak na poslední chvíli se autor 

přidal s šakuhači, a závěr večera patřil témbrově 

nevšednímu kvartetu. 

Co říci na závěr: přestože se během obou 

těchto večerů v Praze konala řada jiných zajímavých 

koncertů, mělo Studio N již své tradiční 

věrné posluchače a řada nových byla skutečně 

nadšena, včetně přítomných zástupců americké 

ambasády. Radostná zpráva: mladí interpreti 

chtějí hrát soudobou hudbu, pokud je zaujme 

a osloví. 

Temlovy Epigramy a Trio Eufonico 

autor sleduje. Své Epigramy také souboru věnoval. 

Je to pět vtipných skladbiček – Dramatico, 

Epico, Con umore. Misterioso a Rustico. Zatímco 

první, druhá a čtvrtá část vybízí k přemýšlení, prostřední 

a závěrečná část jsou vtipné hříčky, veselé 

a odlehčené. První dvě části jsou nejstručnější 

a nejpřímočařejší, nejlépe poznáváme dosavadní 

osobitý rukopis autora. Kompozičně jsou využity 

celotónové stupnice, chromatické postupy a zvětšené 

kvintakordy. Prostřední část Con umore překvapivě 

nechává zaznívat stylizovaný valčík, místy 

směřující až k polytonalitě. Čtvrtá věta zaujala 

zvláštní hudební strukturou, jakousi“drobnokresbou” 

malých tónových shluků, skupinek, volně 

zaznívajících na pozadí dlouhých prodlev a legát. 

V převládajícím pomalém tempu jsou uplatněny 

i prvky aleatoriky. Rychlá pátá část přinesla živelnou 

rustikálnost symbolizovanou rytmem lidového 

tance. Platí tu jediný princip – princip rytmický, 

variace nezastavitelného pohybu, nadšení 

a opojení z rytmu života. Právě v posledních dvou 

větách se skladatel představil zcela nově, s novými 

nápady a vtipem. Trio Eufonico interpretovalo 

Epigramy s chutí a smyslem pro vtip. 

Česká filharmonie – po intenzivním zájezdovém 

podzimu již v prosinci hýčkala své domácí 

publikum v Rudolfinu. Děje se tak i v prvním 

měsíci roku 2005. 

Lednové tipy České filharmonie: 

13. a 14.ledna 2005 čtvrtek a pátek 

Dvořákova síň 19:30 hod. Cyklus A, B 

I. KREJČÍ : 14 variací na píseň Dobrú noc, nénie za 

zesnulou choť 

A. DVOŘÁK: Biblické písně op. 99, 

J. BRAHMS: Symfonie č. 4 e moll op. 98 

Česká filharmonie 

baryton – Ivan Kusnjer 

dirigent – Zdeněk Mácal 

20. a 21. ledna 2005 čtvrtek a pátek 

Dvořákova síň 19:30 hod. Cyklus E, F 

E. SCHULHOFF: Symfonie č. 2 WV 101 

E. SCHULHOFF: Menschheit, symfonie pro alt a orchestr 

WV 48 

R. SCHUMANN: Symfonie č. 4 d moll op. 120 

Česká filharmonie 

alt – Monica Groop 

dirigent – Gerd Albrecht 

27. a 28. ledna 2005 čtvrtek a pátek 

Dvořákova síň 19:30 hod. Cyklus C, D 

L. VAN BEETHOVEN : Symfonie č. 2 D dur op. 36 

M. SLAVICKÝ : Requiem (premiéra) 

Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor 

mezzosoprán – Jana Sýkorová 

baryton – Ivan Kusnjer 

dirigent – Jiří Bělohlávek 

Zatímco Česká filharmonie se na svoji 110. sezonu 

teprve chystá, jubilejní sezona o rok staršího Českého 

spolku pro komorní hudbu je v plném proudu. 

Ten v lednu nabízí mj. koncert laureáta Mezinárodní 

hudební soutěže Pražské jaro 2004, obor klavír. 

26. ledna 2005 středa 

Sukova síň 17:30 hod. Cyklus HP 4 

L. VAN BEETHOVEN : Sonáta E dur op. 109 

R. SCHUMANN: Symfonické etudy 

op. 13 

F. CHOPIN: Mazurky op. 69 

F. CHOPIN: Scherzo b moll op. 31 

L. JANÁČEK: Sonáta 1. X. 1905 

S. PROKOFJEV: Sonáta č. 3 a moll 

klavír – Ivo Kahánek 

Česká filharmonie přeje všem hudebním nadšencům 

i profesionálům vše dobré v roce 2005 a těší 

se na další setkávání doma v Rudolfinu i na cestách. 

17


 


Svár teorie s praxí 

Miloš Hons 

Tradice propojení hudební teorie se skladatelskou 

praxí tvoří v historii české 

hudby důležitou linii. Připomeňme dílo 

Antonína Rejchy, Leoše Janáčka, Otakara Zicha, 

Aloise Háby či Karla Janečka. Janeček byl 

v historii Katedry teorie a dějin hudby Hudební 

fakulty AMU v Praze zakladatelskou osobností. 

Koncertem z vlastní tvorby, konaným 11. listopadu 

v Sále Martinů, uctili současní pedagogové 

této katedry jeho kulaté jubileum. Jako název 

celé akce byl vybrán titul knihy Emila Hradeckého 

o Paulu Hindemithovi, symbolicky provokující 

ke konfrontaci teoretické a skladatelské 

„produkce“ členů této jediné domácí, hudebněteoretické 

katedry. Jako interpreti vystoupili studenti 

HAMU a v závěrečné skladbě Vlastislava 

Matouška i pedagogové KTDH. 

Na úvod zazněl výběr z raného „opusu“ Karla 

Janečka, klavírního cyklu Drobnosti a zkratky 

(1926), vznikajícího ještě v době jeho studií 

u Vítězslava Nováka. Pro tyto žánrové miniatury 

zvolila klavíristka Andrea Vlachová jemný zvuk 

a výraz oproštěný od velkých emocí. 

Tradici neoklasicismu reprezentovala především 

Sonatina pro sólový klarinet (1981) Vladimíra 

Tichého. V třívětém klasickém schématu 

uplatnila klarinetistka Kateřina Váchová jak 

krásný a nosný tón, tak efektní virtuozitu. Spojení 

tradičních inspirací s moderní akordikou 

charakterizuje cyklus Duetti per violini (2003) 

Jaroslava Smolky. Smetanovsko-martinůovské 

intonace středních částí rámují souzvukové 

drsnosti krajního preludia a postludia. Skladatel 

si zde vyzkoušel technické a zvukové 

nuance dvojice houslí, které v podání Antonína 

Burdy a Jana Mikeše ovládly výrazové 

spektrum od lyričnosti a taneční hravosti k expresivitě. 

Lukáš Matoušek se v Sólu pro klarinet 

(2003) zaměřil především na využití sónických 

možností nástroje. Fantazijně rozvíjená kompozice 

poskytla klarinetistce Anně Ptákové 

prostor k pohrávání si s témbrovými odstíny 

a s drobnými melodicko-rytmickými fragmenty. 

Rondi per pianoforte (1972) Jaroslava Rybáře 

navrátily posluchače do světa kompozičních 

technik Nové hudby. V interpretaci Jana Rybáře 

vynikla logická stavba racionálně a fantazijně 

strukturovaných úseků. Královskému nástroji 

byly věnovány dvě skladby. Obě spojuje 

inspirace, směřující ke slavné minulosti české 

hudby. Variační sonáta pro varhany sólo Otomara 

Kvěcha je založena na motivickém materiálu 

z Dvořákovy I. symfonie Zlonické zvony. Varhaník 

Aleš Bárta dokázal mozaikovité proměny 

hudebních bloků vystavět do kompaktních 

celků. Motivickým základem skladby Monument 

pro varhany sólo (1984) Ivany Loudové je 

motiv, vycházející z kryptogramu iniciál jmen 

Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Zdeňka 

Fibicha a Leoše Janáčka. V podání Kateřiny 

Málkové patřila tato jednovětá skladba k nejpůsobivějším, 

dramaticky uchvacujícím číslům 

koncertu. K jiné stylové oblasti patřila skladba 

Jana Vičara (hlavního organizátora akce) s názvem 

Quattro visioni per cembalo (2003). Cembalové 

transkripce vokálních a orchestrálních 

kusů nezapřou autora se smyslem pro hudební 

vtip, autora bezpečně ovládajícího „terén nonartificiální“ 

hudby s potřebnou dávkou pozitivní 

hravosti. Vlastislav Matoušek uplatnil 

ve skladbě Labyrinthus (2000) prvky konceptuální 

kompozice a aleatoriky. Interpretační 

dramaturgie celého výstupu spočívá na individuálním 

příchodu jednotlivých hudebníků, 

jejich putování sedmi pozicemi a postupném 

„úniku“ z jevištního labyrintu. Dynamický oblouk 

celého výstupu tvoří spojení vokálního 

projevu a deklamace textu s témbry dechových, 

strunných a bicích nástrojů. 

Večer pokračoval v klubu HAMU zanícenými 

diskusemi s „číší vína“, které daly celé akci 

náležitou společenskou úroveň. V souvislosti 

s koncertem připravila Katedra teorie a dějin 

hudby sborník textů, přinášejících reflexe různých 

jevů současné hudební kultury a ve vydání 

je i záznam koncertu na CD. Doufejme, že tento 

úspěšný Koncert č. 1 založí novou, atraktivní 

tradici v pražském hudebním životě. 

 

P R A H A , Ž O F Í N 

Český melodram světu 

Jiří Petrdlík 

Nadpis tohoto článku byl názvem projektu 

České hudby 2004. V jeho rámci 

se letos konal 7. ročník Mezinárodního 

festivalu koncertního melodramu. Autorkou celého 

projektu je Věra Šustíková, která s Lubomírem 

Poživilem vytvořila dramaturgii a režii 

všech festivalových pořadů. První z nich se konal 

10. října v Pálffyho paláci pod názvem Z české 

klasiky a představil málokdy uváděná díla 

od Bedřicha Smetany po Vítězslavu Kaprálovou. 

O týden později následoval večer pojmenovaný 

Souvislosti. Na něm zazněly např. melodramy 

J. A. Bendy, E. F. Buriana a současné skladatelské 

generace. V neděli 24. října byl monotematický 

večer věnovaný J. B. Foersterovi. Poslední 

říjnový den se v Galerii HAMU konal koncert 

vítězů 3. ročníku Mezinárodní soutěže Zdeňka 

Fibicha v interpretaci melodramu. Bendova Ariadna 

na Naxu a dva melodramy Sylvie Bodorové 

zazněly ve Studiu 1 Českého rozhlasu v podání 

mladých umělců – komorního orchestru Quattro 

a dirigenta Marka Štilce. Druhá a třetí listopadová 

neděle proběhla ve znamení nové tvorby. 

Kromě známých autorů (Martinů, Hanuš, Klusák, 

J. F. Fischer aj.) zařadila dramaturgie i díla 

nejmladších skladatelů. 

Festival vyvrcholil závěrečným koncertem v příhodném 

Fibichově sálu na Žofíně. Večer s podtitulem 

Otakar Ostrčil, žák Zdeňka Fibicha nabídl reprezentativní 

koncertní melodramy obou skladatelů. 

Pod citlivým vedením Tomáše Koutníka doprovodila 

Filharmonie Hradec Králové nejprve Martu 

Hrachovinovou v raném Ostrčilově melodramu Balada 

česká na slova Jana Nerudy. Zřetelný přednes interpretka 

obohatila i o sympatický citový prožitek, 

který vhodně korespondoval s náladou Nerudova 

textu. Podobně úspěšně si vedla i ve Fibichově opusu 

Štědrý den. Nejrozsáhlejší skladby se jako sólistka 

zhostila Hana Maciuchová. Přednesla text Karla 

Legera k Ostrčilově Baladě o mrtvém ševci a mladé tanečnici. 

Také její výkon byl zdařilý. Do druhé části 

večera byla symbolicky zařazena zakladatelská díla 

českého koncertního melodramu z tvůrčího odkazu 

Zdeňka Fibicha. Přednesu Erbenova Vodníka 

a Vrchlického Hakona se ujal Martin Stropnický. 

Všem sólistům byl Tomáš Koutník s orchestrem 

skutečným partnerem, který na sebe nestrhl veškerou 

pozornost, ale citlivě doprovázel. 

Jako jsou melodramy ojedinělým žánrem, je 

unikátním i tento festival. O to více je třeba ocenit 

úsilí organizátorů a popřát jim další úspěšné 

ročníky. 

18


 

P R A H A , S A L O N Z D E N K Y P O D H A J S K É 

Concertino Praga 2004 

Míla Smetáčková 

Pozvánce na tiskovou konferenci s vyhlášením 

vítězů Mezinárodní rozhlasové soutěže 

pro mladé hudebníky Concertino Praga 

nelze odolat, ačkoliv – nebo snad právě proto 

– že se Concertino koná už 39 let. Ale světe div 

se: kuřátko ve znaku Concertina Praga nestárne. 

Vždy nové mimořádné mladičké talenty se noří 

z anonymity soutěžních nahrávek a vždy znovu 

se s nimi za čas setkáváme na prestižních pódiích 

u nás i v zahraničí. 

Ani letos tomu nebylo jinak. Jak už jistě většina 

čtenářů ví, předcházejí této mezinárodní soutěži 

národní kola, z nichž se rekrutují adepti pro 

kolo mezinárodní. U nás se toto národní kolo konalo 

ve dnech 19.–21. října, porota vyslechla 50 

nahrávek 17 flétnistů, 9 hobojistů, 11 klarinetistů, 

2 hornistů a 11 trumpetistů. Z nich postoupili 

do mezinárodní soutěže nositelé prvních cen 

a byla to flétnistka Lucie Karlová z Konzervatoře 

Č. Budějovice, hobojistka Markéta Halamová 

z Konzervatoře Teplice a klarinetistka Renata 

Raková z gymnázia Jana Nerudy v Praze. V oboru 

lesní roh nebyla první cena udělena a v oboru 

trubka získal první cenu Radovan Lukáš ze 

ZUŠ Lovosice. 

A tak se tito vítězové utkali mezi 26. a 29. listopadem 

se soutěžícími z dalších 15 zemí a bylo 

jich celkem 41. V mezinárodní porotě zasedli za 

ČR Jiří Hlaváč jako předseda a porotci Liběna Séquardtová 

a Vladimír Rejlek, Michael Gasciarino 

z Francie (vítěz Concertina z roku 1980!), Helena 

Hiilivirta z Finska, Sven Ake Landström ze Švédska 

a Lovro Sodja ze Slovinska. Soudili přísně, ale 

podle slov předsedy velmi jednotně a bez rozporů. 

První cenu za hru na flétnu neudělili, druhá 

byla přiřčena teprve čtrnáctileté Slovence Martině 

Kuštárové. První cenu ze 6 hobojistů získal 

Alexandr Jegorov z Ruska, druhou naše Markéta 

Halamová. V oboru klarinet se z 11 mladých virtuozů 

vyšvihl na první místo Rus Vasilij Belov, 

který se nejvyšším počtem udělených bodů stal 

absolutním vítězem celé soutěže. Na druhé místo 

se dostal jeho rodák Michael Mering. První 

místo v oboru trubka získala v silné konkurenci 

11 nahrávek dívka z německého Výmaru Rita 

Thiem, která se na tento obtížný nástroj začala 

učit teprve před sedmi lety. Druhou cenu obdržel 

Gatis Gorkuša z Lotyšska. Lesní roh byl tentokrát 

zastoupen jen třemi soutěžícími, ale jedinou 

a první cenu získala opět dívka, Anna Magdalena 

Euen z Německa. 

Teď už těm všem mladým nadějným hudebníkům 

zbývá jen „maličkost“: se ctí obhájit svá první 

a druhá místa živými výkony před náročným 

publikem s doprovodem SOČRu dne 18. 6. 2005 

a na dalších koncertech v rámci Jihočeského festivalu 

CP v červnu 2005. Tato setkání bývají velmi 

radostná a plná očekávání a nepamatuji, že 

by některý laureát svým „živým“ výkonem zklamal. 

Naopak se stává, že zahraje ještě lépe než 

na svém soutěžním snímku a že nás tak všechny 

ujistí o schopnostech podstoupit a zdolat nelehkou 

cestu ke skutečné umělecké kariéře. Držme 

jim k tomu palce. 

39. ročník Concertina Praga skončil. Ať žije 

ten příští, jubilejní! 

 


Pocta sv. Cecilii 

Marta Ulrychová 

Když před dvanácti lety odcitoval Antonín 

Matzner v bukletu kompaktního disku, 

jenž zahájil řadu live nahrávek pořadů 

zvaných „Pocta sv. Cecilii“, tehdejší bezprostřední 

ohlas z Hudebních rozhledů, uvedl následující: 

„Ohňostroj fantazie a krásy, oduševnělého hudebního 

humoru a jiskřivé radosti, zkrátka magický spektákl, 

jaký Rudolfinum ještě nezažilo“. Tak vnímala 

tento večer i většina publika. Jsme o dvanáct 

let starší a spolu s dobou se proměnil i koncert, 

pořádaný jak na počest patronky hudebníků, 

tak i v podvečer narozenin jeho hlavního strůjce 

a interpreta Jiřího Stivína. Bylo mi dopřáno 

vidět většinu těchto jubilejních koncertů. Mohla 

jsem tedy být spolu s řadou stálých posluchačů 

svědkem toho, jakým způsobem v nich Stivín 

spolupracoval s mnoha interprety. U oněch začínajících 

se nebál vsadit na jejich slibný kumštýřský 

potenciál, zatímco těm, kteří si své místo 

v hudebním životě již dávno vydobyli, dokázal 

být pozorným hostitelem. Pocta sv. Cecilii byla 

pro každého tou nejlepší příležitostí si zamuzicírovat, 

a to v nejčistším slova smyslu, ve smyslu 

předvést výkon co nejlepší, ať by již dotyčný 

pocházel z líhně profesionální či amatérské. Bylo 

rovněž zajímavé sledovat, jak Stivín reagoval na 

vše, co se kolem nás dělo. Sečteno a podtrženo: 

Nikdy se neodcházelo z Rudolfina, aniž by posluchač 

nebyl nucen se alespoň na chvíli zamyslet 

– nad sebou, nad svým nejbližším okolím nebo 

(zvládl-li i to) třebas nad celým světem. 

Proč tak dlouhý úvod Protože poslední „Cecilie“ 

21. 11. zdaleka nebyla spektáklem ve stylu 

barokního pasticcia. Podívanou Stivín již dávno 

přenechal jiným. Položil důraz na komorní charakter, 

ke spolupráci pozval na jedné straně partnery 

nejstálejší, na straně druhé pak extrémně 

nejmladší. V „Cecilii“ vždy probíhá napětí mezi 

tradicí a inovací. Tradičním zůstává rozdělení večera 

na dvě části, z nichž první je věnována hudbě 

barokní, druhá je volnou feérií, v níž se žánry 

prolínají stejně přirozeně jako scény na otáčivém 

hledišti. Tradiční je i zastoupení mistrů baroka 

v první půli – Johann Sebastian Bach, Antonio Vivaldi, 

Georg Phillip Telemann. Mění se pouze jejich 

pořadí podle odsazení a charakteru skladeb. Tentokrát 

to byla Telemannova Sonáta e moll pro dvě 

sólové flétny, kterou Stivín se svou dcerou Markétou 

koncert zahájil. Čtyřvětá skladba komponovaná 

v přísném kánonu vyžaduje naprostou jednotu 

hráčského stylu. Dlužno dodat, že ve zvuku 

příčných fléten bylo tohoto požadavku dosaženo 

měrou vrchovatou, takže si posluchači mohli tuto 

čtyřvětou kompozici vychutnat s pravým požitkem. 

Hrají-li se barokní mistři, nebyl by koncert 

dostatečně reprezentativní, kdyby v něm chyběla 

triová sonáta. Pro někoho snad zdánlivá maličkost, 

pro jiné kamínek do mozaiky, podle níž si 

posluchač vytváří představu o interpretově vkusu. 

V Sonátě a moll pro zobcovou flétnu, fagot a basso 

continuo Antonia Vivaldiho (RV 86) se Stivínovým 

proti– a zároveň i spoluhráčem stal fagotista Michal 

Verner, zatímco o průběžný bas se postarali 

cembalista Robert Hugo a violoncellista Petr 

Hejný. Všichni tito hráči jsou v oblasti interpretace 

barokní hudby „poučeni“ natolik, že využívají 

svých kreací jen tam, kde to autor skutečně 

zamýšlel, což v praxi neznamená nic než dávat si 

gentlemansky přednost. V uvedené Vivaldiho sonátě 

je to právě třetí věta, v níž všichni hráči dávají 

své umění do služeb kantilény zobcové flétny, 

v níž je Jiří Stivín skutečným mistrem. Neméně 

obdivuhodné mistrovství znamená postavit se 

19


na pódium Rudolfina sám se svým nástrojem bez 

jakéhokoliv doprovodu či úvodního slova. I tuto 

schopnost Jiří Stivín předvedl, a sice interpretací 

Bachovy Partity a moll pro sólovou flétnu (BWV 

1013). Cyklická kompozice čtyř tanců – Allemande, 

Corrente, Sarabande a Bourrée anglaise dává 

dostatek prostoru pro práci s tempovými a stylovými 

kontrasty, jakož i s bohatou škálou afektů, 

ornamentiky, v neposlední řadě pak i uměním 

improvizace. Domnívám se, že jen málo sólových 

flétnistů dosud pracovalo s akustickým prostorem 

Dvořákovy síně tak podnětně, jak to učinil Stivín 

právě touto sólovou kreací. 

Jak jsme již výše naznačili, ve druhé části se dostávají 

ke slovu další členové věčně proměnlivého 

muzikantského sdružení Collegium Quodlibet, 

jehož počátek sahá do roku 1981. Kromě uvedených 

jmen se na procházce hudebními žánry podílel 

doyen českých jazzmanů, kontrabasista Vít 

Fiala, Stivínův věrný souputník, kytarista Jaroslav 

Šindler, Zuzana Stivínová, která se, ač známá 

především z divadelních scén či filmového plátna, 

doslova zaskvěla v nové roli jazzové zpěvačky 

nebo sopranistka Hana Blažíková, jež se naopak 

představila na poli hudby předklasické a kterou 

lze v této oblasti bezpochyby považovat za velkou 

naději našeho pěveckého umění. 

Originalita Stivínových nápadů se projevila 

i přizváním dalších hostů – dětské lidové muziky 

Notičky z Řevnic u Prahy, vedené houslistkou 

Barborou Kolářovou. Skladba jejich repertoáru 

je výrazně ovlivněna folklorem jihozápadních 

Čech, což je evidentní i v nástrojovém obsazení 

tzv. malé selské muziky. Nejpočetněji byla zastoupena 

houslová sekce, počínaje malými předškoláky, 

jimž se evidentně dostává příkladného vedení. 

Z nich se jistě mnozí v budoucnu ocitnou 

na křižovatce rozhodování, při níž dojde i na úvahy 

o profesi hudebníka. Ať již bude volba jakákoliv, 

jejich zážitek z vystoupení vedle našeho předního 

interpreta se z mysli jen tak nevymaže. 

Každá „Cecilie“ nese pečeť originality. Snad 

to způsobila přítomnost dětí, snad křehčí zvukovost 

večera, korunovaná vroucím zpěvem Hany 

Blažíkové, vzývajícím zprvu za doprovodu varhaníka 

Roberta Huga, posléze pak všech přítomných 

patrona sv. Václava, ale ta letošní jisto jistě 

zavanula nadějí. 

K A R L O V Y V A R Y , L Á Z N É I I I . 

Dvořákova pěvecká soutěž 

Jitka Slavíková 

Jednou z nejúčinnějších cest k nastartování 

umělecké kariéry jsou mezinárodní soutěže. 

Těch pěveckých je ve světě celá řada, v Čechách 

a na Slovensku patří k nejstarším a nejprestižnějším 

Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína 

Dvořáka v Karlových Varech. Není ostatně náhodou, 

že nese jméno velkého českého skladatele, 

protože Antonín Dvořák byl i významným 

pedagogem a nejen svým studentům, ale i mladým 

instrumentalistům často otevíral svými doporučujícími 

dopisy cestu do světa: Českému 

kvartetu, Františku Ondříčkovi, Janu Kubelíkovi 

ad. Jeho pochodeň – obrazně řečeno – převzala 

právě karlovarská soutěž. Za dobu své existence 

přispěla k mezinárodní kariéře mnoha pěvců 

– namátkou jmenujme Gabrielu Beňačkovou, 

Editu Gruberovou, Magdalenu Hajóssyovou, Romana 

Janála, Evu Urbanovou, Marinu Vyskvorkinu, 

Magdalenu Koženou ad. 

U zrodu soutěže stál před 39 lety Alois Ježek, 

který svůj neuvěřitelný elán vkládal do všech 

institucí, které v minulosti vedl, a to včetně naposledy 

Karlovarského symfonického orchestru. 

S nemenší energií budoval „svou“ dvořákovskou 

soutěž a její chod zvládá i dnes se svým 

minitýmem včetně nesnadného úkolu získávání 

sponzorů s obdivuhodnými výsledky. Začátkem 

90. let se mu podařilo získat do poroty významného 

slovenského tenoristu Andreje Kucharského, 

působícího řadu let na světových zahraničních 

scénách, několik posledních ročníků pak 

je předsedou poroty jiný mezinárodně proslulý 

slovenský tenorista, Peter Dvorský. Ostatně, porota 

bývá obvykle výkladní skříní každé soutěže 

a garantuje její prestiž a atraktivnost. V 39. roční- 

Absolutní vítěz soutěže, korejský barytonista Sang Min Lee a ředitel Státní opery Praha, Jaroslav Vocelka 

ku v ní zasedali kromě Petera Dvorského pěvci 

s bohatou uměleckou i pedagogickou dráhou: 

vedoucí pěveckého oddělení pražské konzervatoře 

Brigita Šulcová, vedoucí katedry zpěvu 

a operní režie pražské HAMU Magdalena Hajóssyová, 

profesorka bratislavské VŠMU Magdaléna 

Blahušiaková, profesorka brněnské konzervatoře 

a JAMU Blanka Morávková, profesor pražské HA- 

MU René Tuček, bývalý ředitel pardubické konzervatoře 

Miroslav Stříteský, Andrej Kucharský 

a dále také ředitel divadla F. X. Šaldy František 

Dáňa a dramaturgyně Státní opery Praha dr. Jitka 

Slavíková. 

Soutěž (5. –12. 11. 2004) tradičně probíhala 

ve třech kategoriích, Píseň, Junior a Opera. Byla 

jsem v porotě kategorie Junior a Opera, tak několik 

poznámek k jejich průběhu. Kategorie Junior 

se zúčastnilo 30 pěvců, 15 z České republiky, 

6 ze Slovenské republiky, 4 z Ukrajiny, 2 z Ruska, 

po jednom z Polska, Německa a Číny. V kategorii 

Opera soutěžilo 32 pěvců, 11 z ČR, 4 ze SR, 

3 z Ruska, 3 z Ukrajiny, 5 z Číny, 3 z Koreje, po 

jednom z Finska, Polska a Běloruska. Čínští pěvci 

studují na Hudební akademii v Oděse, korejští 

na Musikhochschule für Musik v Drážďanech. 

Soudě z tohoto malého vzorku korejským pěvcům 

studium na německé škole evidentně svědčí, 

zatímco čínským pěvcům podle mého názoru 

ruská škola příliš neprospívá. V obou kategoriích 

se objevily výrazné talenty, i když pochopitelně 

soutěže vždycky skrývají řadu úskalí. V několika 

případech se stalo, že ten, kdo stěží prošel do 

Foto archív 

20


2. kola, právě v dalších kolech zazářil a naopak; své sehrává samozřejmě 

tréma, ale i vhodně zvolený repertoár. 

U několika pěvců bylo ale evidentní od samého počátku, že 

na pódium vešla Osobnost. V kategorii Junior jí byl devatenáctiletý 

basista Adam Plachetka, posluchač pražské konzervatoře, 

který se nebál zvolit pro 1. kolo vedle povinné barokní skladby 

árii Marbuela z Dvořákovy opery Čert a Káča. Neobvyklý výběr, 

protože zpěv Marbuela o „červeném zámku, který je trochu daleko“ 

nepatří k osvědčeným áriím, v nichž se pěvec může blýsknout; 

Plachetkovi se to ale zcela podařilo. Stejně jako v dalších 

kolech od Bonifáce přes Figara až ke skvěle zazpívané Kašparově 

árii z Weberova Čarostřelce. Kromě výborně vedeného hlasu 

velkého volumenu a krásné sametové barvy má ovšem ještě to, 

s čím se umělec musí narodit – charisma. A také inteligenci, díky 

níž odolává pábení nabídek operních domů. Jsem přesvědčena, 

že pokud bude Plachetka v nastoupené cestě pokračovat, získá 

česká operní scéna velkého umělce. 

Podobné charisma i dokonalý umělecký výkon prokázal v kategorii 

Opera hned v 1. kole sedmadvacetiletý korejský barytonista 

Sang Min Lee. I když v Drážďanech studuje teprve deset měsíců, 

je to už dnes zralý umělec. S obrovským nadhledem a suverenitou 

zpíval jak Tannhäuserovu píseň o večernici, či Gérardovu árii z Andrey 

Chéniera, tak – a to je opravdu unikátní – i vokálně a intonačně 

těžkou a nevděčnou árii Knížete z Dvořákovy opery Šelma sedlák; 

navíc jeho česká výslovnost byla naprosto vzorná. Právem získal 1. 

cenu i titul absolutního vítěze a od ředitele Státní opery Praha Mgr. 

Jaroslava Vocelky cenu tohoto operního domu. (V březnu 2005 vystoupí 

v SOP v roli Germonta ve Verdiho opeře La traviata). Šestadvacetiletý 

tenorista Martin Šrejma, posluchač pražské konzervatoře, 

měl v tomto ohledu smůlu, protože nebýt Sang Min Leea, byl by vítězem 

on. Takto se musel „spokojit“ s cenou druhou, i když o svém 

velkém talentu nenechal nikoho na pochybách. Nikterak si soutěž 

neusnadnil, volil náročný repertoár, od Dicka Johnsona z Děvčete 

ze zlatého Západu, Cavaradossiho, Dvořákova prince, Donizettiho 

Edgarda, Verdiho Macduffa až k Pucciniho Kalafovi – a všechny zpíval 

plným, krásně zbarveným, technicky zvládnutým hlasem a podmanivým 

výrazem. Nemusí 2. místa litovat – už dnes hostuje ve Stát- 

Nositel 2. ceny, český tenorista Martin Šrejma s předsedou poroty Peterem Dvorským 

ní opeře Praha jako Alfred v La traviatě a nastudoval zde i Edgarda 

v nové inscenaci Donizettiho Lucie di Lammermoor. Navíc dobrých tenorů je v českém operním světě ravskoslezským divadlem v Ostravě, ale i se Symfonickým 

orchestrem hl. m. Prahy FOK a Českým 

jako šafránu, a tak si myslím, že Šrejma má svou cestu nejen na naše jeviště, ale i do Evropy jistou. Rozhodně 

nebude mít problém s kvantitou nabídek jako s tím, které přijmout a které odmítnout. rozhlasem Praha. Tyto „praktické“ ceny – nastudování 

role, účinkování v oratoriích či kantátách nebo 

Malá poznámka na závěr. Soutěže by měly být i jakýmisi burzami, které upozorní intendanty operních 

domů na slibné talenty. Pan ředitel Alois Ježek pracuje v tomto ohledu usilovně: navázal spolupráci natáčení pro rozhlas – jsou atraktivním a sympatickým 

ozvláštněním karlovarské soutěže. s oběma pražskými operními domy a Operou Mozart, stejně jako s Divadlem F. X. Šaldy v Liberci či Mo- 

 

Foto archív 

Výsledky 39. ročníku 

Kategorie Píseň 

1. cena – Lívia Vénosová 

2. cena – Peter Andersson 

3. cena – Jana Piorecká 

Kategorie Junior – Ženy 

1. cena – Lenka Máčiková 

2. cena – Galina Gurina 

3. cena – Lívia Vénosová 

Kategorie Junior – Muži 

1. cena – Adam Plachetka 

2. cena – Maxim Kaščenko 

3. cena – Richard Šveda 

Kategorie Opera – Ženy 

1. cena – Eliška Weissová 

2. cena – Jekatěrina Orlova 

3. cena – Janette Zsigová 

Kategorie Opera – Muži 

1. cena – Sang Lin Lee 

2. cena – Martin Šrejma 

3. cena – Kyung-Won Kang 

Ze zvláštních cen: 

Cena Národního divadla v Praze – Martin Šrejma 

Cena Státní opery Praha – Sang Min Lee 

Cena FOK – Adam Plachetka, Marie Pšeničková 

Cena Divadla F. X. Šaldy Liberec– Martin Šrejma, 

Galina Gurina 

Cena Opery Mozart Praha – Sang Min Lee 

Cena Čs. rozhlasu Praha – Lívia Vénosová, Klára 

Kartáková 

21


Jiří Petrdlík 

Poslední říjnový víkend 28.–31. 10. se 

v prostorách Národního divadla uskutečnil 

druhý ročník soutěže Pražský pěvec. 

Celkem se přihlásilo 150 účastníků z České 

republiky, Bosny a Hercegoviny, Izraele a Ruska, 

což bylo oproti minulému ročníku třikrát více. 

Mladí pěvci byli rozděleni do čtyř věkových kategorií 

v rozmezí 8 až 26 let. 

Těžiště povinného soutěžního repertoáru 

spočívalo v české písňové a operní literatuře, 

 

 

P R A H A , N Á R O D N Í D I V A D L O , L A T E R N A M A G I C A 

Pražský pěvec 2004 

Ú S T Í N A D L A B E M , S E V E R O Č E S K É D I V A D L O O P E R Y A B A L E T U 

Ohlédnutí za Virtuosi per Musica di Pianoforte 

Roman Frič 

Ve dnech 18.–19. listopadu proběhl v Ústí 

nad Labem XXXVII. ročník mezinárodní 

soutěže Virtuosi per Musica di Pianoforte. 

Vždy na podzim ji vyhlašuje Ministerstvo 

školství, mládeže a tělovýchovy České republiky 

a město Ústí nad Labem. Na každoročním 

úspěchu se podílí vysoká úroveň organizace soutěže, 

jejíž hlavní tíhu nese Základní umělecká 

škola Evy Randové v Ústí nad Labem. Počátky 

této soutěže sahají do roku 1968. Na dlouholetou 

tradici tak navazují stále nové generace 

těch, kteří se soutěže nejen zúčastňují, ale rovněž 

ji připravují. 

Téměř od vzniku soutěže se počítalo se zahraniční 

účastí, což se nepodařilo ihned. První 

kandidáti z cizích zemí přijeli až v roce 1971 

a obsadili všechny hlavní ceny (Estonsko, Maďarsko). 

Tehdy se významně projevil rozdíl 

v přípravě mladých soutěžících v tehdejším 

Československu a v zahraničí. V dalších letech 

nebyl povolen vstup účastníkům ze západní 

Evropy. Je však nutné poznamenat, že soutěžící 

z bývalého východního bloku přinesli do 

soutěže vysokou kvalitu klavírní hry a zejména 

propracovanou metodiku přípravy. Proto museli 

čeští klavíristé vždy velice tvrdě bojovat o každou 

cenu. Mezi naše nejúspěšnější interprety 

v minulosti patřil například Igor Ardašev. 

Vraťme se ale k letošnímu ročníku soutěže, 

který již tradičně probíhal v Severočeském 

divadle opery a baletu v Ústí nad Labem. 

Soutěž byla silně početně zastoupena, přihlásilo 

se přes pět desítek klavíristů z devíti 

zemí – Ukrajiny, Litvy, Polska, Taiwanu, Ruska, 

Německa, České republiky, Francie a Rumunska. 

Podle mínění mezinárodní poroty, 

jejímž předsedou 

byl doc. Petr 

Slavík, měla 

skutečně vysokou 

úroveň. Potvrdily 

to i výkony 

vítězů při 

udělování cen 

na závěrečném 

koncertě. Účastníci 

byli jako obvykle 

zařazeni 

do tří kategorií 

a soutěž probíhala 

ve dvou 

kolech. V prvním 

kole zahráli 

mladí pianisté 

skladby z období 

baroka a klasicismu. 

Soutěžící 

postupující 

do druhého kola 

interpretovali díla romantismu a hudby 

20. století. 

I letos jsme však slyšeli několik hráčů, jejichž 

úroveň byla velmi rozporuplná. Jednalo se především 

o soutěžící z Taiwanu. Velké významné 

soutěže s náročným repertoárem představují 

pro psychiku dospělých interpretů, natož dětí, 

velkou zátěž a musí navazovat na bezchybné 

a citlivé pedagogické vedení. Soutěž by se měla 

stát hlavně motivačním prvkem a je zbytečné 

mladé klavíristy bezdůvodně vystavovat nepříznivému 

hodnocení. Útěchu a radost kandidátům 

z Taiwanu přinesla pouze sedmiletá Juan 

Yu-Ting, která obdržela cenu pro nejmladšího 

účastníka soutěže. 

První cenu I. kategorie vybojoval Jakub Sládek. 

protože se tento ročník konal v Roce české 

hudby. Kromě operních árií Dvořáka, Martinů, 

Janáčka a Smetany soutěžící zpívali i Křičkovy 

a Novákovy písně a tvorbu lidovou. 

Jury předsedala Jiřina Marková-Krystlíková, 

zakladatelka Dětské opery Praha, v rámci 

jejíž bohaté činnosti soutěž vznikla. Na základě 

usnesení porotců vyhráli jednotlivé kategorie 

Jakub Pustina, Jan Šťáva, Barbora Perná 

a Varine Mkrtčjan. 

Slavnostní předání cen a čestných uznání 

proběhlo 7. 11. v Laterně magice v rámci závěrečného 

koncertu. Na něm měli možnost před 

odborným publikem vystoupit nejen všichni 

ocenění, ale i zástupci mnohých uměleckých 

škol. Koncert se tak stal pestrou přehlídkou 

interpretačního umění mladých pěvců od nás 

i ze zahraničí. 

Závěrem dodejme, že organizátoři již plánují 

další ročníky Pražského pěvce, který 

se těší stále větší popularitě. Tomu nasvědčuje 

rok od roku vzrůstající počet soutěžících 

a velký zájem odborné i laické veřejnosti. 

 

Dobře odhadnout síly žáka a repertoár zvolit 

tak, aby v daném čase předvedl maximum 

svých schopností, není pro pedagoga jednoduchou 

záležitostí. Proto je více než obdivuhodné, 

co lze děti naučit již v útlém věku. Tato 

soutěž je toho nesporně příkladem. V první 

kategorii do 10 let se na nejvyšším stupni vítězů 

umístil náš osmiletý Jakub Sládek ze třídy 

Jana Tůmy z Prahy, který získal za vynikající 

přípravu svého žáka cenu MŠMT ČR pro nejúspěšnějšího 

českého pedagoga. Zároveň maličký 

klavírista obdržel cenu profesora Josepha 

Stanforda za interpretaci díla B. Bartóka – 6 rumunských 

tanců. Druhé a třetí místo obsadily 

hráčky z Ukrajiny. Čestné uznání putovalo do 

Foto archív 

22


Litvy. Výsledky druhé kategorie do 12 let byly 

pro Českou republiku též příznivé. Vítězem se 

stala Mariya Kovalova z Ukrajiny a naše Kateřina 

Ondrušíková odcházela s druhým místem. 

Nejtěžší rozhodování čekalo porotu ve 

třetí kategorii, kde byla konkurence opravdu 

značná. Proto byla udělena dvě čestná uznání, 

tři třetí ceny, dvě druhé a také na první místo 

se probojovaly dvě soutěžící. Byla to patnáctiletá 

pianistka z Ruska Ekaterina Mirokova, jejíž 

všestranně vyzrálý výkon přesvědčil o vysoké 

umělecké profesionalitě. Druhou finalistkou 

se stala šestnáctiletá Sandra Serksnyté z Litvy, 

prezentující se též jako hotový umělec. Obě 

klavíristky se letos svými vítězstvími podělily 

o titul absolutního vítěze. O druhou příčku 

se rozdělili Martin Šafařík s ukrajinskou 

představitelkou Tetyanou Pryshchepou. Třetí 

místo získal vynikající Jan Lukš, jehož výkon 

si vyžádal zvláštní cenu primátora města Ústí 

nad Labem za neobyčejně citlivou interpretaci 

Sonáty D dur W. A. Mozarta. 

Na závěr uvádím ucelený přehled vítězů 

a chci jen konstatovat, že klavírní soutěž Virtuosi 

per Musica di Pianoforte v Ústí nad Labem 

má do budoucna jasnou perspektivu a pevné 

místo v mezinárodním kulturním dění a všichni 

si jistě přejeme, aby i nadále zůstala významnou 

prestižní událostí pro mladé klavírní interprety 

celého světa. 

I. KATEGORIE 

1. cena Jakub Sládek Česká republika 

2. cena Irena Cherkashyna Ukrajina 

3. cena Anna-Zenoviya Danchak Ukrajina 

II. KATEGORIE 

1. cena Mariya Kovalova Ukrajina 

2. cena Kateřina Ondrušíková Česká republika 

3. cena Ingmar Lazar Francie 

Čestné uznání Julia Sailer Německo 

III. KATEGORIE 

1. cena Ekaterina Mirokova Rusko 

1. cena Sandra Serksnyté Litva 

2. cena Tetyana Pryshchepa Ukrajina 

2. cena Martin Šafařík Česká republika 

3. cena Jan Lukš Česká republika 

3. cena Artur Lier Ukrajina 

Čestné uznání Ganna Tur Ukrajina 

Čestné uznání Lenka Dombaiová Česká republika 

 

B R N O , B E S E D N Í D Ů M 

Milan Paľa, houslista 

Jiří Kopecký 

Záplava studentů brněnské konzervatoře 

i hudební fakulty JAMU, oboru houslí 

(popřípadě i violy), zamířila 9. 11. do Besedního 

domu. Konal se zde totiž první abonentní 

koncert komorního cyklu Státní filharmonie 

Brno s podtitulem „Houslové talenty“. Vedle „zázračného 

dítěte“ (nebo spíše pubescenta) Adama 

Nováka (1987) vyplnil jednu (tu první) polovinu 

večera Milan Paľa (1982), a nutno hned 

předeslat, že se tentokrát nevyplnilo ono pověstné: 

„To nejlepší nakonec.“ 

Paľa vystoupil bez doprovazeče se Sonátou 

č. 3 C dur Johanna Sebastiana Bacha (BWV 

1005) a se Sonátou-baladou č. 3 d moll, op. 27 

Eugena Ysaÿe. V úvodním Adagiu zněla vyrovnaná 

akordická hra ve slabé i silné dynamice, 

ve fuze Paľa nikam neutíkal a dal ukázněnou 

hrou bez vibrata vyniknout polyfonní faktuře, 

largová motorika doslova dýchala a závěrečný 

trylek (taková maličkost!) zazněl jako vzácný 

drahokam. V poslední větě, kde se zase Paľa 

neubránil až vivaldiovské virtuozitě, neopomněl 

v záplavě figurací zvýraznit melodii. Přes 

veškeré soustředění a sebekontrolu se skrze 

Bacha přirozeně projevilo i houslistovo srdce. 

Ysaÿova čtyřvětá balada byla zahrána jedním 

struhujícím dechem, s násilnými sforzaty, „neukázněným“ 

vibratem i tremolem. Kdyby měl 

Paľa ještě delší smyčec, využil by ho. Interpret 

pochopil, že mu technika umožňuje hrát hudbu, 

že i skrze dynamiku a účelné načasování 

brilantních ploch vystaví efektní stavbu díla. 

Skandovaný potlesk tak nijak nepřekvapoval. 

Paľa „musel“ přidat – depresivní a vypjaté Apo- 

geum svého spolužáka 

Adriana Demoče, zjevně 

fascinovaného polskou 

„témbrovou“ školou. 

Adam Novák se uvedl 

Sonátou g moll Giuseppe 

Tartiniho. Hrál 

víceméně věrně podle 

zápisu, následoval poslušně 

dynamické skoky, 

smysl opakovaných 

taktů nepochopil, a tak 

vyzněly prázdně. Novák 

se příliš hlídal, proto také 

intonačně i tempově 

„ujížděl“. Až na Samotě 

Luboše Sluky ukázal, že 

si zaslouží pozornost 

i výsadu premiéry. Slukova 

jednoduchá „waltzová“ 

elegie věnovaná 

památce MUDr. Jaroslava 

Procházky a komponovaná 

přímo pro Nováka 

byla interpretovi 

mnohem blíž jak svou 

náplní, tak i technikou. 

V obou skladbách 

Milan Paľa 

houslistu doprovázela 

studentka JAMU a VŠMU Martina Mergentalová, která vzhledem k náročnosti svých partů 

neměla příliš práce a souhru uspokojivě uhlídala. Jako poslední číslo se na programu objevily 

náročné variace Heinricha Wilhelma Ernsta Poslední růže léta a Novák je k mému velkému 

překvapení zahrál dobře. Mladý kroměřížský houslista je nejistým talentem – možná z něho 

něco bude, možná ne. Dokáže vyvézt z míry svou připraveností i povrchností bez života 

a nadšení. Když ho síly neopustí, přeji mu, aby se z něho stal skvělý muzikant, třeba jako 

Milan Paľa. 

Foto archív 

23


 


Ještě k 15. výročí 17. listopadu – Vzpomínání České filharmonie 

Míla Smetáčková 

Foto archív 

VELKÁ SOUTĚŽ 

Hudebních rozhledů 

Vážení čtenáři, 

máme tu opět první dny nového roku a s nimi jistě i mnohá předsevzetí, která se většinou 

dávají, aby se neplnila. Nicméně si vzájemně přejme, aby těch příštích dvanáct měsíců nebylo 

alespoň horších a vy jste měli buď opět nebo konečně štěstí i v naší soutěži. V minulém 

dvojčísle jste dostali otázky dvě – a musím s radostí potvrdit, že odpovědí na ně přišlo 

tentokrát opravdu hodně a všechny byly navíc i správné. Pseudonym Carl Ludwig Richter 

používala česká literátka Anežka Schulzová a Richard Wagner pracoval na scénáři k libretu 

své opery Lohengrin v Mariánských Lázních. Ze všech soutěžících tentokrát přálo štěstí 

samým mužům, i když v zaslaných odpovědích ženská jména převažovala. Tak to už ale 

někdy v životě chodí a tudíž blahopřejeme těmto výhercům: 

1 

Jaroslav Volf, Třebíč 

2 

Alexander Kříž, Nová Lesná 

3 

Mgr. Petr Vavřín, Brno 

Nu a lednová otázka zní: Který ze šéfdirigentů působil u Symfonického orchestru 

hl. m. Prahy FOK nejdéle 

Svoje odpovědi zasílejte do 16. ledna na adresu Hudební rozhledy, Radlická 99, 

150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu rozhledy@volny.cz 

Přejeme Vám do nového roku vše dobré a těšíme se na vaše další odpovědi, podněty či 

příspěvky. 

Česká filharmonie rozeslala svým příznivcům 

nenápadné pozvánky, úzké proužky 

papíru, které upozorňovaly, že 16. 11. 

v 18. 30 se bude v Sukově síni pražského Rudolfina 

konat „připomenutí událostí, které se před 

15 lety odehrávaly v České filharmonii a které 

provázely návrat svobody a demokracie do 

Československa“. Pod názvem „Pozvedáme svůj 

hlas…“ šlo o setkání s bývalými filharmoniky 

Karlem Špelinou, Jakubem Waldmannem a známým 

publicistou Ivanem Medkem. Kdo z nás 

by odolal příležitosti poslechnout si v autentickém 

podání zážitky České filharmonie z podzimu 

1989 Kupodivu odolala pravděpodobně 

většina pozvaných, protože nás byla v Sukově 

síni doslova hrstka. Přesto to byl večer krásný 

a mimořádný, doplněný unikátními archivními 

záběry z České televize, z archivu filharmoniků 

a záznamem z Koncertu pro Občanské fórum, 

kde zazněla pod skvělým vedením Václava Neumanna 

Beethovenova IX. symfonie. Všichni protagonisté, 

filharmonici i Ivan Medek se nedali 

pobízet ke vzpomínkám a slyšeli jsme mnohé, 

co jsme dosud nevěděli či znali jen z doslechu 

a co by si jistě zasloužilo všeobecnou znalost 

a pozornost. Do zajímavého, informací plného 

večera jsem si jako pamětník dovolila vnést 

i svou osobní skromnou, trochu sentimentální 

listopadovou vzpomínku: přesně před 15 lety 

jsem byla poprvé na návštěvě u své dávné přítelkyně 

ve Vídni. Když jsem se večer vrátila z prohlídky 

města, zapnuly jsme si večerní televizní 

noviny. Nevěřily jsme svým očím: jako nejdůležitější 

zprávu přinášely výjevy ze studentských 

demonstrací na pražské Národní třídě… Padly 

jsme si do náruče a plakaly štěstím, že jsme se 

snad přeci jen dočkaly… 

P. S. Tou vzácnou a mně velmi drahou přítelkyní 

byla a je dodnes česká pianistka a cembalistka 

paní Viktorie Švihlíková. 

Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách http:/hudebnirozhledy.scena.cz, 

kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se 

objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách.. 

24

NADACE ČESKÝ HUDEBNÍ FOND 

vypisuje grantové řízení k získání příspěvku NČHF 

s uzávěrkou 31. 3. 2005 

na následující projekty: 

OBOR SKLADATELSKÝ: 

Realizace CD s díly žijících českých autorů vážné hudby, případně českých 

skladatelů druhé poloviny 20. století. 

Do grantového řízení budou přijímány projekty v rozsahu časové kapacity 

CD, a to jak autorské, tak se smíšenou dramaturgií (více autorů). Žádost 

musí obsahovat názvy a duratu skladeb, jména předpokládaných interpretů, 

nahrávky skladeb (i informativní), partitury skladeb (nebo alespoň jejich 

ukázky), jméno vydavatele (pokud nepodává žádost sám); jestliže již existují 

profesionální nahrávky některých kompozic, uvést, kdy a kde byly pořízeny 

a budou-li převzaty na CD. 

Podpora koncertního provozování české hudby, vytvořené od druhé poloviny 

20. století, podíl minimálně 60% programu (počet titulů v rámci celého 

projektu). 

OBOR INTERPRETAČNÍ: 

Realizace CD pro mladé talenty ve věku do 30 let. 

Podmínkou přijetí návrhu do užšího výběru je zajímavá dramaturgie 

CD, reprezentační nahrávka interpretačního výkonu z koncertu, 

doklady o umístění na prestižní mezinárodní soutěži 

v uplynulých dvou letech a aktivní koncertní činnosti (hudební kritiky koncertních 

vystoupení). Připravované CD může obsahovat nahrávky jednoho nebo 

dvou vybraných interpretů a mělo by sloužit propagaci českého interpretačního 

umění. Příspěvek je určen na část nákladů spojených s výrobou CD. 

Podpora studia v zahraničí pro studenty českých hudebních vysokých 

škol nebo jejich absolventy do 30 let věku. 

Podmínkou přijetí návrhu je mimo jiné doklad o umístění na prestižní mezinárodní 

soutěži v uplynulých dvou letech, doklad o přijetí na hudební škole 

v zahraničí nebo doklad o chystaném či probíhajícím přijímacím řízení, vyjádření 

současného (posledního) pedagoga hlavního oboru nebo zástupce 

školy, program studia v zahraničí, specializace (alespoň rámcově), případně 

jméno a specializace budoucího pedagoga hlavního oboru. 

OBOR MUZIKOLOGIE: 

Vytvoření nebo vydání monografie k české hudební kultuře. 

Zpracování hudebního fondu (archivu, pozůstalosti) osob či institucí 

(katalog, prameny). 

Osoby či instituce, jichž se projekty budou týkat, musí být významné z hlediska 

české hudební kultury jakékoli historické epochy. 

K žádosti o vytvoření nebo vydání monografie je mimo povinných příloh dle 

formuláře třeba připojit ucelenou ukázku textu (1 kapitolu) a podrobnou osnovu 

práce. 

OBOR HUDBY POPULÁRNÍ, JAZZOVÉ A PŘÍBUZNÝCH ŽÁNRŮ 

Realizace CD s archivními nahrávkami, které mapují historii české a moravské 

hudby. 

Podmínkou přijetí návrhu je předložení nahrávky a podrobný popis jejího 

původu. 

Podpora koncertů nebo koncertních cyklů, které se zaměřují na menšinové 

hudební žánry. 

Do grantového řízení NČHF jsou přijímány výhradně čitelně vyplněné formuláře 

„Žádosti o příspěvek Nadace Český hudební fond“, doplněné o příslušné 

přílohy (viz soupis obligatorních příloh, který je součástí formuláře). 

„Vychutnejte spolu s námi to nejlepší 

z českého umění.“ 

české kultury 

7., 18. a 29. ledna 2005 v 19.00 

v Národním divadle 

Bedřich Smetana (1824-1884) 

Prodaná nevěsta 

Dirigent: Oliver Dohnányi Režie: Jiří Nekvasil Scéna: Daniel Dvořák Kostýmy: Zuzana Krejzková 

Choreografie: Petr Zuska Pohybová spolupráce: Števo Capko Režie scény komediantů: Michal Dočekal 

www.narodni-divadlo.cz 

25

H O R I Z O N T 

 


Gospely se rozezněly i v Praze 

Terezie Výborná 

Vstupenky na koncert americké skupiny 

The Jackson Singers si zájemci kupovali 

z mnoha různých důvodů. Někteří ze 

snahy podpořit charitativní organizaci, jiní se 

chtěli zaposlouchat do spirituálů a gospelů, neboť 

se již dříve přesvědčili, že tyto hudební typy 

patří mezi posluchačsky velmi vděčné. Naprostá 

většina z nich se však nechala vést zvědavostí. 

Soubor totiž předcházela vynikající pověst, informační 

média i propagační materiály nešetřily 

superlativy. Proto se i mnozí hudební znalci rozhodli 

přesvědčit o jejich kvalitách. Měli k tomu 

příležitost hned dvakrát: 13. a 14. 11. ve Smetanově 

síni Obecního domu. 

Černošské spirituály – duchovní písně afroamerického 

původu – vznikaly poté, co se černošští 

otroci seznámili s křesťanstvím. Nacházeli 

oporu ve starozákonních textech, zejména v příbězích 

izraelského národa o egyptském otroctví 

nebo babylonském zajetí a následném osvobození. 

Od roku 1873 se tyto písně začaly šířit i do Evropy 

(poprvé Fisk Jubilee Singers). V 60. letech 

dvacátého století se objevily v moderní, bluesem 

ovlivněné podobě coby gospely také na koncertních 

pódiích (Mahalia Jackson, Aretha Franklin, 

Ray Charles aj.). 

Skupina The Jackson Singers vznikla v roce 

1983 z nejlepších zpěváků čtyřicetičlenného 

gospelového sboru Martin Luther King Singers 

zásluhou Roberta De Witt Jacksona. Od té doby 

představuje své umění, v němž předává poselství 

radosti, lásky, víry a naděje na koncertních turné 

po celém světě, zejména však v Evropě. Zaměřuje 

se převážně na zpěv spirituálů a gospelů, ale posluchači 

v podání jejích členů mohou slyšet také 

některé písně z repertoáru Boba Dylana (např. 

Blowing In The Wind) nebo Michaela Jacksona, 

ovšem v gospelovém šatu. Roli uměleckého vedoucího 

v současnosti zastává Fitzroy Burroughs. 

V Praze představili svůj nový program Gospel 

Emotions/ Spiritual Inspiration, který obsahuje 

jejich nová, v pořadí již devátá deska (Spiritual 

Inspiration, 2004). 

Koncert, kterého jsme byli svědky, se v porovnání 

s těmi, na které jsme jako posluchači 

zvyklí, lišil hned v několika aspektech. Jeho 

cílem nebylo prezentovat výhradně sebe nebo 

svou hudbu, vystoupení mělo totiž jednoznačně 

nekomerční ráz (výtěžek z pražského koncertu 

byl věnován Sdružení na pomoc dětem s handicapy 

a jeho zařízení Motýlek, ve kterém je snaha 

vytvářet co nejlepší podmínky a možnosti pro 

Část skupiny Jackson Singers 

rozvoj právě těchto dětí). Další rozdíl spočíval 

v tom, že se všichni zpěváci střídali v sólových 

výstupech, což je umožněno profesionalitou 

každého člena souboru a dodalo to koncertu na 

svěžesti. Avšak nejmarkantnější a zároveň ojedinělé 

je to, že všichni dokáží zpívat s takovou 

radostí, nadějí, emocionálním nábojem a energií, 

že tím obdarovávají každého přítomného. 

To, co zpívají, prožívají celým tělem i celou bytostí 

a všechny posluchače tak doslova vtahují 

do děje, takže se každý cítí jako plnoprávný 

účastník jakéhosi dialogu předávaného skrze 

prezentované písně. Na základě toho padají zábrany 

prezentovat se jaksi „naplno“, tedy zpívat, 

tleskat, pohybovat se do rytmu. Proto nikdo 

neodcházel ze sálu smutný, protože gospely se 

přičiněním The Jackson Singers dokázaly rozeznít 

i kdesi uvnitř nás. 

Všechna očekávání předčily především písně 

v podání Sabrinah Pope (např. Amazing Grace) 

a Brada Summerse. Měkký mezzosoprán i baryton, 

barevně vyrovnané v celém svém (značném) 

rozsahu, se rozezněly v mnoha barevných 

nuancích, nebývale příjemně a pravdivě. Interpreti 

neváhali sejít mezi posluchače a tzv. „píseň 

i zatančit“, čímž zrušili bariéru mezi nimi a pódiem, 

takže de facto neexistovalo publikum. Nápadité 

bylo také využívání flétny, kterou bravurně 

ovládá zpěvák Ebo Shakoor. Velmi dobré byly 

i výkony ostatních zpěváků (Esther Stevens, Gina 

Dunn, Joyce Lyle) i instrumentalistů (piano, 

baskytara, bicí v zastoupení Kai Viewegh, Thomas 

White a Leon Johnson). 

Do známých spirituálů a gospelů (např. Eliah 

Rock, Kumbaya, The Little Light of Mine) zazněly 

i písně inspirované spirituály a gospely, (např. 

Troubled Valleys). Na závěr si všichni přítomní 

zazpívali známý gospel Oh Happy Day. 

Koncert se konal pod záštitou starosty městské 

části Prahy 14 a celou akci podpořila celá 

řada sponzorů. 

Spirituály a gospely v podání The Jackson 

Singers tak pronikly do srdcí všech posluchačů 

a vnesly myšlenky solidarity, naděje a radosti, 

čímž ještě umocnily umělecký zážitek, takže koncert 

předčil všechna naše očekávání. 

Foto archív 

26

H O R I Z O N T 

 

P R A H A , S A Z K A A R É N A 

Carmina burana jako rozporuplná show 

Vladimír Říha 

Nejznámější dílo německého skladatele Carla 

Orffa, scénická kantáta Carmina burana, 

se stalo téměř kultovní kompozicí 20. století. 

Není dne ani příležitosti, aby vzrušivý rytmus 

středověkých písní, jak je pojal bavorský skladatel 

a tvůrce vlastního stylu, nezazněl z rádia, filmů, 

koncertních síní. Do plejády různých upravovatelů 

originálu se zařadil i mnichovský dirigent a režisér 

Walter Haupt, blízký přítel a žák Orffa a jeho častý 

spolupracovník z mnichovské Státní opery. Sám 

skladatel open-air muzikálů a oper (Marat-Sade, 

Dracula) sestavil mezinárodní soubor pro uvedení 

oratoria Carmina burana jako tzv. monumentální 

opery a od roku 1995 s ním jezdí po světě. 

V listopadu dorazil během dlouhého evropského 

turné i na jednu zastávku do České republiky 

a v Praze s velkou reklamou uvedl dílo v Sazka Aréně. 

Za krátkou historii této monstrózní haly to bylo 

vlastně teprve po druhé, kdy byla použita pro divadelně-hudební 

představení (po Tanci Praha). Přes 

pět tisíc lidí obsadilo téměř půl haly, v té druhé bylo 

jeviště s místy pro orchestr a sbory po stranách. 

Večer byl rozdělen do dvou částí. V první, která byla 

kratší, zazněly sbory z Verdiho oper (celkem pět 

včetně Nabucca), u nichž zarazila především pomalá 

tempa, která dirigující Haupt pro Verdiho zvolil – jakoby 

se šetřil na druhou, hlavní část. 

Pokud první byla ryze koncertní, tak druhá začala 

efektně nástupem sboru v kostýmech a s pochodněmi. 

Po odhalení plachty skrývající uprostřed pódia 

postavenou konstrukci s kolem štěstěny začala 

skutečná světelná a pyrotechnická show s mnoha 

kostýmy – přes 30 tanečníků a herců střídavě navléká 

téměř 300 kostýmů, aby vytvořily podívanou 

pro oko nezkušeného diváka. Haupt hraje poctivě 

celou kantátu a nic nezkracuje ani nepřidává. Téměř 

stočlenný orchestr se s jednou výjimkou (fagotista) 

nezúčastňuje děje a soustředí se jen na svůj výkon, 

všichni tři sólisté (zde jediný ústupek: místo čtyř volí 

Haupt tři) umístěni vlevo mezi dámskou částí sboru 

zpívají své party, zatímco uprostřed na scéně probíhá 

mumraj znázorňující jednotlivé části díla a kladoucí 

důraz na „oslavu jídla, pití a erotiky“. Divák se sice 

slíbených nahých dívek v lázních nedočkal (měly tělové 

kostýmy), ale možno přiznat, že dění na scéně 

od úvodního zapálení ohně na kole štěstěny až po 

závěrečné „vytažení“ Venuše na vrchol stavby mělo 

svůj význam a odpovídalo obsahu kantáty. 

Jiná věc je, že příliš nebylo vázáno s hudbou 

a o choreografii nelze už mluvit vůbec. Kostýmy 

měly velkým zpitvořením odpovídat středověku 

a i vizuálně přitáhnout diváka. To se autorovi scény 

i kostýmů, známému Michailu Tchernaevovi, vcelku 

podařilo a tak ohlas díla byl na místě příznivý. 

Publikum vytvářející zvláštní směs neznalých, obdivovatelů 

i skutečných znalců tohoto díla mohlo 

ocenit především výkony našich umělců – Jiřího 

Kubíka (vystoupil vedle Rusa Nikolaje Višňakova 

a Rumunky Ramony Eremie, jejíž výkon byl asi 

nejvýraznější událostí večera), orchestru Severočeská 

filharmonie Teplice, baletu z divadla v Ústí nad 

Labem a Pražského komorního sboru. Bohužel 

hudební výraz poškodilo nepříliš šťastné ozvučení 

velké haly, takže k důkladnému seznámení se 

s dílem bude stále sloužit buď koncertní provedení 

či nahrávka. 

Efektní scéna v závěru představení 

Waltrovi Hauptovi, dirigentovi, skladateli a autorovi 

koncepce představení jsem pro zpestření položil 

i několik otázek: 

Jak jste se s Carlem Orffem vlastně seznámil 

Pracoval jsem od roku 1969 do roku 1986 jako 

vedoucí sekce experimentální tvorby v bavorské 

Státní opeře. Předtím jsem studoval v Mnichově 

a v Salcburku u Henzeho, ale dílo Carla Orffa 

mne vždy jako rodilého Mnichovana přitahovalo. 

S Orffem jsem se brzy spřátelil, stal se jeho 

soukromým žákem a téměř synovský vztah k němu 

se projevil i v mém dalším životě. Stýkali jsme se až 

do jeho smrti v roce 1982. 

Jak jste přišel na nápad inscenovat kantátu jako 

operu 

Orff se mnou často hovořil o celé trilogii Trionfi, 

jejíž je Carmina burana první částí. Nebyl příliš spokojen 

s tím jak je Carmina uváděna, stále mi zdůrazňoval 

své motto Obrazy jsou stejně silné jako hudba, 

což mělo nahradit to, že v jeho díle chybí svár a děj 

není nijak silný. Zdůrazňoval, že středověký svět, 

jak ho viděl, tvoří hlavně láska, ale za vším je vidět 

Osud (Fortuna) a Smrt. Stačil ještě vypracovat téměř 

300stránkový scénář Carminy jako inscenované 

opery, kde zdůraznil simultánnost dějů a tvořící i ničící 

sílu ohně. I nápad s kolem osudu, kterým naše 

představení začíná a končí, pochází od něj. 

Kdy jste poprvé tzv. monumentální operu Carmina 

burana uvedl 

V roce 1995, kdy jsme vzpomínali nedožitých 

sta let skladatele. Poprvé jsem ji uvedl v Mnichově, 

pak v dalších městech v Německu a v Evropě. Od 

té doby jezdím každý rok na jedno velké turné se 

souborem, který ji uvedl mj. i v Mexiku, kde se jí 

dostalo obrovského ohlasu. Vůbec Jižní Amerika 

začíná Orffa velice dobře chápat a Carmina tam zažívá 

velkou popularitu. 

Setkal jste se v Mnichově při své práci s českými 

umělci 

Samozřejmě, velice jsem si oblíbil dirigenta Rafaela 

Kubelíka, který se stal mým blízkým přítelem. 

Jeho Jenůfu jsem viděl několikrát, stejně Z mrtvého 

domu. Skvělý člověk byl i režisér Václav Kašlík, 

vzpomínám zejména na jeho inscenaci Zimmermannových 

Vojáků. S Kašlíkem jsem se domlouval, 

že zrežíruje mou operu Marat-Sade, ale bohužel 

potom brzy zemřel. A nesmím zapomenout ani na 

scénografa Josefa Svobodu, častého Kašlíkova spolupracovníka. 

Ti všichni mne velice ovlivnili a úcta 

k práci českých umělců a muzikantů se projevuje 

i tím, že jich tolik nyní, když to konečně je možné 

bez problému, využívám a spolupracuji s nimi. 

Foto archív 

27

D I V A D L O 

 

P R A H A , N Á R O D N Í D I V A D L O 

Špatně nebo dobře prodaná nevěsta 

Radmila Hrdinová 

Pražské Národní divadlo uvedlo novou inscenaci 

Prodané nevěsty, a hned měly noviny 

o čem psát. Na první premiéře se totiž 

při děkovačce volalo nejen „bravo“, ale i „fuj“ 

a „hanba“, pískalo se a bučelo. 

V Národním divadle se stává pravidlem, že 

každé vedení opery zanechává za sebou stopu 

v podobě vlastní inscenace Prodané nevěsty. 

Intervaly mezi nimi se stále zkracují, a tak po 

Šmokově a Gregorově (1992) nastoupila Průdkova 

a Kulínského inscenace (1999), kterou Jiří 

Nekvasil s Danielem Dvořákem stáhli loňského 

Maria Haan (Mařenka) a Tomáš Černý (Jeník) 

roku z repertoáru, aby ji nahradili vlastní, na 

níž se podíleli všichni umělečtí šéfové souborů 

(Jiří Nekvasil, Petr Zuska, Michal Dočekal), 

ředitel Daniel Dvořák jako scénograf a šéfdirigent 

opery Oliver Dohnányi. Tím se Prodaná 

nevěsta ocitla v pozici „výkladní skříně“ stávajícího 

vedení. 

Popravdě však Nekvasil s Dvořákem mířili 

k Prodané nevěstě už před šestnácti lety, kdy ředitel 

ND Jiří Pauer a šéf opery Václav Riedlbauch 

vypsali konkurs na nové inscenační ztvárnění tohoto 

titulu. Jejich koncepce se tehdy setkala s odporem, 

a to nejen celozávodního výboru KSČ, 

jak se nyní zjednodušeně tvrdí, ale především 

šéfdirigenta Zdeňka Košlera a členů uměleckého 

souboru. Ať tak či onak, neprošla za hranici návrhů 

a je to škoda, protože tehdy mimo oficiální 

divadelní struktury stojící Nekvasil s Dvořákem 

mohli vpustit do konvencemi sešněrované inscenační 

praxe čerstvý vzduch. 

Dnes je situace o mnoho jiná. Diváci opery 

Národního divadla mají za sebou více či méně 

povedené, ale rozhodně ne konvenční inscenace 

Davida Pountneyho, Roberta Wilsona, Davida 

Radoka, Petra Lébla, J. A. Pitínského, Vladimíra 

Morávka či bratří Formanů, naučili se 

volat bravo i fuj a ti poučenější pochopili, že 

má-li být inscenace skutečně moderní, musí 

přinášet umělecky objevnou, jevištně čitelnou 

a soudržnou koncepci, která dílo neničí, ale 

obohacuje a rozvíjí. 

Podle Nekvasilova článku v programu měla 

být nová Prodaná nevěsta především DIVA- 

DLEM, POEZIÍ a HROU. To vše si lze v souvislosti 

s touto Smetanovou operou docela dobře 

představit. Náznak hravosti se objevil už při 

předehře – natírání vesnických chalup na bílo se 

dalo číst jako znak vstupu do světa HRY. Jenže 

když po skončení předehry vyjede namalovaný 

prospekt do kulis, aby se více neobjevil, ozřejmí 

Foto František Ortmann 

se, že šlo jen o osamocený vtip, nikoli vstupní 

bránu do HRY s divákem. V podobném duchu se 

pak vrství jeden špílec na druhý – sbor v pracovních 

šedomodrých oblecích předvádí mechanický 

betlém venkovských řemesel, Jeník a Mařenka 

jsou bůhvíproč děti, Kecal mává rudým šátkem 

před zkříženým srpem a kladivem, medvěd se 

utrhne nikoli ze řetězu, ale z oběšencovy smyčky, 

Mařenka trucuje na katafalku se zkříženýma 

rukama atd. A do toho cvičí sokolové. Zapojení 

sokolů (byť na české vesnici dosti nepatřičného, 

spíše městského prvku) do děje by mohlo být 

zdrojem řady divadelně vděčných situací, ale 

s výjimkou mile nemotorného „sokolíka“ Vaška 

se choreografie sokolských formací omezila na 

jednoduché ilustrování zpívaného textu. Místo 

HRY nastupuje POPISná tříšť vzájemně neprovázaných 

klipů, které samy o sobě nedokážou 

dát dohromady čitelný výklad, o čem a proč se 

tu vlastně hraje. O POEZII ani nemluvě. Dojem 

roztříštěnosti inscenační koncepce, vyvolávající 

podezření, že každý ze šéfů režíroval po svém, 

posiluje činoherní scéna komediantů, v níž kupodivu 

sokolové nenašli uplatnění, ale s níž do 

Prodané nevěsty vstoupil odkudsi zvnějšku music 

hall, kabaret, panoptikum či šantán. A je jedno, 

jestli se v něm mává americkým či jen „neutrálním“ 

modrým praporem. Svou vulgaritou 

a toporně neumělou improvizací je cizí nejen 

Prodané nevěstě Smetanově, ale i té, kterou se 

do té chvíle pokoušeli „v pastelových tónech“ 

stvořit Nekvasil s Dvořákem. 

Inovační zásahy do Prodané nevěsty naštěstí 

nepostihly její hudební stránku, takže nezazněla 

ani americká hymna, ani pochod Lví silou, vzletem 

sokolím, ale Bedřich Smetana, šéfdirigentem 

Oliverem Dohnányim očištěný (zejména v recitativech) 

od nepřesností a hraný ve slušivě svižném 

tempu. Brilantně vyšla orchestru předehra a tance 

(furiant, polka), zatímco sbor měl co dělat, aby 

za Dohnányiho popohánějící taktovkou nezůstal 

pozadu, zejména ve finále prvního dějství hnal 

dirigent sboristy kupředu vskutku nemilosrdně. 

Vcelku však jeho Prodaná nevěsta působila příjemně, 

rozhodně lépe, než poslední, velmi přibližné 

a šedé nastudování Bohumila Kulínského, 

i když zase na detailní, orchestrální i vokální propracování 

Smetanovy partitury pod taktovkou 

Bohumila Gregora má tato Prodaná nevěsta ještě 

co dohánět. Především v sezpívanosti ansámblů, 

z nichž čněly jednotlivé hlasy (sextet!), ale i co 

do přesnosti nástupů i intonace. 

Obojí bylo citelným mankem Kecala Luďka 

Veleho. Premiérové sólistické obsazení se obešlo 

28

D I V A D L O 

bez zahraničních hostů. Dominoval mu Jeník 

Tomáše Černého, který přes jistou opatrnost, 

s níž si tuto roli osahavá, dosahuje lahodného 

smetanovského tónu i suverénně jistých výšek. 

Obsazení Maria Haan překvapilo, protože mladodramatická 

Mařenka není pro její spíše křehčí 

soprán zrovna nejvhodnější rolí. Přesto jí nelze 

v rámci jejího hlasového typu mnoho vytknout, 

snad jen právě ne dosti zaoblené, byť čistě znějící 

výšky a křehkost kantilény. Rozkošnou figurku, 

jak po pěvecké, tak i herecké stránce vytvořil 

z Vaška Jaroslav Březina. 

Prodaná nevěsta vyvolala krátkodechý skandál 

a zavdala příčinu k vášnivým diskusím. Národnímu 

divadlu to ale neuškodilo. Naopak, i špatná 

kritika je přece svého druhu reklamou, a tak se 

tato, co do inscenační inovace špatně prodaná 

nevěsta, prodává nakonec docela dobře. Alespoň 

vedení divadla si nestěžuje. Zvědavost je u nás stále 

nejsilnějším diváckým magnetem. 

Národní divadlo, Praha. Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta. 

Hudební nastudování Oliver Dohnányi, režie Jiří 

Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Zuzana Krejzková, 

pohybová spolupráce Števo Capko, choreografie 

tanců Petr Zuska, režie scény komediantů Michal Dočekal, 

sbormistr Pavel Vaněk, dramaturg Pavel Petráněk. 

Premiéra 12. 11. 2004. 

 

P R A H A , S T Á T N Í O P E R A 

Piková dáma 

Vlasta Reittererová 

Čajkovského Piková dáma se po šesti letech 

vrátila na pražské jeviště. Jedná se svým 

způsobem o rehabilitaci scénického i hudebního 

účinku díla, neboť poslední inscenace Národního 

divadla z roku 1998 v režii Venjamina Směchova 

byla nezdařeným pokusem o transformaci 

libreta, jehož ústředním bodem se měl stát pouhý 

princip smrtonosné hry (s kartami i city), myšlenka 

však byla rozmělněna řadou vnějškových efektů a jejich 

funkce byla mnohdy problematická. 

Rovněž režisér inscenace Státní opery Roman 

Hovenbitzer (uvedl se ve Státní opeře Praha úspěšně 

„dvojitou Bohémou“ Leoncavalla a Pucciniho) 

zasáhl do partitury i libreta, v jeho případě však 

s větším zdarem, i když také zde zůstalo leccos nedotaženo 

a leccos se naopak ukázalo jako zbytečné. 

K prospěchu věci vyškrtl dětský sbor v prvním 

obraze, dá se však polemizovat o tom, zda vypuštění 

„divadla na divadle“, pastorální hry o Dafnisovi 

a Chloe, neochudilo příběh o podstatnou dramaturgickou 

vrstvu. Celkovému vyznění režijní koncepce 

neobyčejně pomohla scéna Pavla Bílka, v principu 

karetní symbol, jenž se postupně otevírá a rozpadá 

v labyrint, ve kterém bloudí Heřmanova i Lízina 

duše. Střídmost barev založená na kontrastu černé 

a bílé dokreslovala polaritu světa vně a uvnitř, dobra 

a zla, lásky a zkázy, a této myšlence byly podřízeny 

i kostýmy Simony Rybákové. Škoda, že jen na málo 

místech bylo využito dokreslení jinou barvou, jako 

byl např. krvavě zbarvený měsíc ve scéně na břehu 

Něvy. (Účinek nebarevnosti a strohosti výtvarné 

složky by pravděpodobně byl silnější, kdyby nebyla 

podobně střídmě laděna také předchozí premiéra 

Státní opery, Donizettiho Lucia z Lammermooru). 

Pro svou představu o charakteru Heřmana získal 

Roman Hovenbitzer vynikajícího interpreta ve 

Vladimíru Kuzmenkovi. Technicky jistý a ve všech 

polohách znělý tenor zvládl obtížný part pěvecky 

bez problémů, herecky však se zdá, že byl režisérem 

přece jen směrován poněkud jinam, než by 

odpovídalo jeho vlastnímu naturelu a neubránil se 

křečovitému přehrávání. V tomto smyslu vytvořila 

vyrovnanější postavu Helena Kaupová, v jejíž Líze 

Vladimir Kuzmenko (Herman) a Helena Kaupova (Liza) 

převažuje lyrický charakter; o svou lásku nebojuje, 

její zmítání mezi autoritativní hraběnkou a rozpolceným 

Heřmanem v ní nevzbuzuje vzdor a prochází 

dějem až k tragickému konci pasivně, s Čajkovského 

hudbou však toto pojetí není nijak v rozporu 

a navíc takto mohla uplatnit to nejlepší ze svého 

pěveckého umění, měkké nasazení a zakulacené 

výšky. Roman Hovenbitzer ji však ochudil o závěrečné 

vyznění dramatu postavy: Líza neskončí ve 

vlnách Něvy, ale zahyne výstřelem, o němž není zcela 

jasné, zda byl náhodný či záměrný, a to ani kdo 

jej vlastně spustil – zda Heřman, který v Líze zabíjí 

své špatné svědomí, či Líza sama, jako pozdní osudové 

probuzení z pasivity. Stejně nepřesvědčivě vyzněla 

také smrt hraběnčina (Antonie Denygrová). 

Od chvíle jejího náhlého probuzení do nemotorně 

naaranžovaného pádu z lože a smrtelného zápasu 

na zemi ztratila předtím pěkně vybudovaná scéna 

napětí a klíčový bod děje se potácel v bezradnosti. 

Mám za to, že vinu tentokrát nesla nešikovně 

řešená i umístěná hraběnčina postel, která herecký 

výkon ani nedovolovala. Stejně tak hraběnčino 

zjevení v herně postrádalo „záhrobní efekt“, kterému 

by možná pomohlo technicky vytvořené echo. 

Hezkým nápadem naopak bylo oživení hraběnčina 

obrazu z mládí, baletní reminiscence na její 

šťastná léta. Diskutabilní byla choreografie plesové 

scény (choreografie Regina Hofmanová), jakýsi pokus 

o expresionismus, vypadávající z rámce žánru 

a k hudbě neadekvátní. Dobře typově i hlasově byly 

obsazeny role Tomského (Richard Haan), Jeleckého 

(Martin Babjak), Pavlíny (Galia Ibragimova), 

rovněž další představitelé (Jan Ondráček jako Čekalinskij, 

Oleg Korotkov jako Surin) předvedli vyrovnané 

výkony. 

Zpívalo se v ruském originále a autentické souznění 

slova a hudby mělo na vytvoření atmosféry 

svůj podíl. Sbor ovšem ještě určitě potřebuje nabýt 

jistoty a hlasové vyváženosti (sbormistr Adolf Melichar). 

Dirigent Roman Kofman vedl orchestr ke 

zdůraznění vášní v Čajkovského partituře, možná 

na úkor lyrických míst, která mohla být plastičtější, 

aby o to více vyzněl kontrast „duševních bouří“. 

Vcelku však je hudební složka inscenace její silnou 

devízou, a tak má nynější Piková dáma naději, že se 

na repertoáru nějakou dobu úspěšně udrží. 

Petr Iljič Čajkovskij: Piková dáma. Dirigent Roman Kofman. 

Režie Roman Hovenbitzer. Scéna Pavel Bílek. Kostýmy Simona 

Rybáková. Choreografie Regina Hofmanová. Sbormistr 

Adolf Melichar. Premiéra 25. 11. 2004. 

Foto Karel Kouba 

29

D I V A D L O 

 

L I B E R E C , D I V A D L O F . X . Š A L D Y 

Předčasná premiéra v Liberci 

aneb zase jednou Dalibor 

Lenka Šaldová 

VLiberci naplánovali příspěvek k Roku 

české hudby s odvahou, méně již 

s rozvahou. Tři z hlavních interpretů 

v inscenaci Smetanova Dalibora zde poprvé 

zpívají česky – a k premiéře podle mě došlo 

ve fázi přípravy, kdy ještě nepatří před publikum. 

Michael Reniér by podle mě mohl být 

dobrý Dalibor (v Liberci je bez alternace!) – 

přistoupíme-li na styl zpěvu, který je vzdálen 

české kantabilní tradici, a smíříme-li se s jeho 

příliš hlasitými forte. Některé pasáže se již naučil 

výborně česky, ovšem zatím si příliš často 

zcela vymýšlí (ať už jsou výsledkem neartikulované 

zvuky či volně tvořený text) a co hůř, 

není intonačně nejjistější a značně improvizuje 

též hudebně. Na dosavadním výsledku 

je ale již každopádně znát mnoho poctivého 

úsilí, Reniér zpívá s vervou a dokáže intenzivně 

vyjádřit patřičnou emoci i tam, kde se 

mu zatím slova ztrácejí. Aneta Baranovská 

na rozdíl od něj zpívá Miladu sice technicky 

spolehlivě, leč pouze vnějškově a její zpěv 

zatím česky nezní vůbec. Krále Vladislava na 

premiéře nezpíval Anatolij Orel, ale zkušený 

Pavel Červinka: s jistotou a ušlechtilostí, byť 

již hlasem poznamenaným tremolem. Je mu 

perfekně rozumět, stejně jako Tomáši Jindrovi 

kultivovaně zpívajícímu Žalářníka. Méně už 

bohužel Věře Poláchové, která jinak ovšem 

zpívá Jitku průrazně, jiskrně. 

Pěvecky je představení značně stylově nesjednocené, 

zato s orchestrem si František 

Babický pohrál, temporytmicky a dynamicky 

vystavěl celek bez extrémních, efektních 

kontrastů, ale působivě odstíněný. Již dlouho 

jsem neslyšela liberecký orchestr pod rukama 

dirigenta tak krásně dýchat, smyčce znít tak 

vyrovnaně. Hráčské lapsy a nepřesnosti (obzvláště 

ve druhém jednání) bohužel dojem 

trochu pokazily. 

Scénograf Ján Zavarský připravil Josefu 

Průdkovi moderní, oproštěný divadelní prostor 

s pár schůdky, trůnem a vchodem vystřiženým 

v látkové stěně (u krále vyzdobené dvojitým 

W), mříží či neonovým stromkem. Průdkově 

režijní koncepci, přiznám se, vůbec nerozumím. 

Nad jeviště se spustí obří cedule z původní premiéry 

Dalibora v Prozatímním divadle a neslouží 

k ničemu jinému, nežli že na ni sbor ilustrativně 

prstem ukáže při slově „Dalibor“. Dalibor 

se realisticky pachtí s pilováním mříže, aby ta 

se pak rozpadla a štěrbina symbolicky zazářila 

neónem. Popisné herecké akce se snoubí s režisérovými 

pokusy o ozvláštnění jevištního dění. 

Dojem stylové roztříštěnosti inscenace je tak 

i jevištně podtržen. 

Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Bedřich Smetana: Dalibor. 

Dirigent František Babický, režie Josef Průdek, scéna Ján 

Zavarský, kostýmy Kateřina Bláhová, sbormistr Martin 

Veselý. Premiéra 5. 11. 2004. 

 

P L Z E Ň , D I V A D L O J . K . T Y L A 

Liška Bystrouška – úspěch plzeňské opery 

Lilka Ročáková-Rybářová 

První premiérou nové operní sezony 2004/ 

05 divadla J. K. Tyla v Plzni byla 30. 10. Liška 

Bystrouška Leoše Janáčka. Po nedávných 

premiérách Novákovy Lucerny a Dvořákovy opery 

Čert a Káča je to třetí opera v řadě pamatující 

prozřetelně i na dětského diváka. 

Hudebně nastudoval Lišku Bystroušku nový 

šéf plzeňské opery Jan Zbavitel. Jeho interpretace 

moravského mistra nekončí u bezchybného přečtení 

partitury, nýbrž se dotýká i ducha tohoto geniálního 

díla. Impresionisticky barevné plochy plné 

chvějícího se lesa, lyrismus milostných vyznání 

zvířat i lidí, konverzační plochy respektující spád 

řeči i dramatismus učinily z tohoto nastudování 

zážitek. Velkou oporou byl dirigentovi J. Zbaviteli 

operní orchestr. 

Ve vzácné shodě s hudbou se ubírala režie Josefa 

Nováka. Jednotlivé akce na scéně čerpaly svoje 

podněty z hudby. Charaktery postav z říše lidí i zvířat 

měly jasné obrysy, k čemuž dopomohly také 

výstižné kostýmy Dany Svobodové a choreografie 

Aleny Peškové. Její choreografie oživila les i myslivnu 

pohybem domácích i lesních zvířat. Působivou 

baletní kreací byl tanec Vážky (jméno interpretky 

bohužel zůstalo v programu utajené). 

Scéna Ivo Žídka zvolila za základ točnu s proměnlivým 

baldachýnem. Jednoduché, lehké stavby 

dotvářely prostředí jednotlivých obrazů. Ty se rychle 

proměňovaly za tylovou oponou s promítnutým 

lesem a nebrzdily tak plynulost představení. 

První reprízu dirigoval Jiří Štrunc, který volil 

rychlejší tempa, než nastudoval J. Zbavitel. Tím 

ovšem došlo k nepřesnostem ve druhé části opery, 

protože na rychlejší tempo nezareagoval nejdříve 

rozpohybovaný sbor, posléze chybující horny. 

Procítění chybělo některým lyrickým pasážím. 

Pro Revírníka má plzeňská opera dva kvalitní 

představitele. Sólistu opery ND v Praze Aleše Hendrycha 

s krásně témbrovaným basem, dobrou dikcí, 

snad s trochu užšími nejvyššími tóny. A bodrého 

v postavě i hlase domácího Jevhena Šokala. Také 

Bystrouška má interpretky na úrovni. Dívčí Máriu 

Haan s líbezností v hlase a živočišnou Martinu 

Bauerovou. Jana Tetourová byla elegantním Lišákem, 

dobře zpívajícím s poněkud omezeně působícími 

nejvyššími tóny. Sympatický herecký i pěvecký výkon 

v téže roli podala Jana Štefáčková. Její na objem 

bohatý hlas postrádal poněkud více koncentrace. 

Dobrý dojem v dvojroli Faráře a Jezevce zanechal 

Roman Vocel a v roli Harašty Jiří Hájek. 

V dvojroli Rechtora a Komára vystoupil Miroslav 

Kopp, jehož šťavnatý charakter hlasu a konec 

konců i fyzický zjev neodpovídal ideálně této 

dvojroli. Pěkné výkony pěvecko-herecké předvedly 

na menších plochách Ivana Šaková v roli 

Kohouta a Tereza Chyňavová v roli Lapáka. 

Na úspěchu inscenace se podílel také sbor. 

Škoda distonace sopránů ve zpívání za scénou 

v obou recenzovaných představeních. 

Co říci závěrem Nová inscenace Lišky Bystroušky 

je jednoznačným úspěchem plzeňské 

opery. Základ tohoto úspěchu spatřuji v respektování 

hudby, vůči ní se disharmonicky nevymezovaly 

ostatní složky jako je (režie, scéna, kostýmy 

a choreografie), a která se tak stala klíčem 

k celé inscenaci. 

Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – Leoš Janáček: Příhody lišky 

Bystroušky. Dirigenti: Jan Zbavitel, Jiří Štrunc, režie: Josef 

Novák, scéna: Ivo Žídek, kostýmy: Dana Svobodová, choreografie: 

Alena Pešková. Premiéra: 30. 10. 2004. 

30

MILAN MALÝ 

14. 5. 1930–2. 11. 2004 

Se sbormistrem Milanem 

Malým jsme se poznali na podzim 

roku 1953, kdy jsme nastoupili do 

téhož I. ročníku Hudební fakulty 

AMU v Praze. Předtím už absolvoval 

Pedagogickou fakultu. Při studiu 

dirigování si jej oblíbil prof. Jan 

Kühn, zakladatel českého profesionálního 

sborového zpěvu. To předurčilo 

Milanovu uměleckou kariéru. 

Záhy se stal Kühnovým asistentem 

v Českém pěveckém sboru, 

teprve krátce předtím plně profesionalizovaném 

a začleněném do 

svazku České filharmonie. Dřív, 

než roku 1956 HAMU absolvoval, 

dostal nabídku na práci korepetitora 

v opeře Národního divadla. Byl 

k ní plně disponován, ale zájmem 

o řízení sboru ji brzy přesáhl. Už 

po půl roce byl angažován v Národním 

divadle jako sbormistr opery. 

Brzy v této funkci vynikl. Ač to byl 

silný, téměř hřmotný muž, dokázal 

se sbory pracovat klidně. Jen málokdy 

pozvedal hlas, jeho zkoušky 

probíhaly bez nervózního napětí. 

Přitom dokázal být náročný a sboroví 

pěvci jeho nároky akceptovali. 

Byl velmi pracovitý. K práci v divadle 

přijal roku 1963 i vedení Pěveckého 

sboru Československého 

rozhlasu v Praze, v jehož čele stál 

jako hlavní sbormistr bez přerušení 

přes dvě desetiletí. 1976-2000 

byl hlavním sbormistrem Národního 

divadla. 

S rozhlasovým sborem nastudoval 

stovky děl všech sborových žánrů 

včetně četných velkých děl kantátových, 

oratorních, mešních aj. 

A v Národním divadle se podílel na 

nastudování téměř celého operního 

repertoáru tohoto ústavu. Vedle 

základního fondu české operní 

hudby si oblíbil zejména tvorbu Richarda 

Wagnera. Tomu se také věnoval 

od roku 1968, kdy se jako 

zástupce hlavního sbormistra podílel 

na přípravě 27 ročníků wagnerovského 

festivalu v Bayreuthu. 

I po odchodu do důchodu spolupracoval 

v Národním divadle na 

některých inscenacích. Bylo mu 

svěřeno i nastudování Wagnerova 

Soumraku Bohů, jehož premiéra se 

chystá na květen 2005. Tento úkol 

žel už nesplní. 


Hudba v Praze 

MEZINÁRODNÍ HUDEBNÍ DESTIVAL 

PRAŽSKÉ JARO vyzdvihne v roce 2005 

odkaz skladatele Josefa Suka a Johanna 

Sebastiana Bacha. Smetanovu Mou vlast 

přednesou Londýnští symfonikové se 

sirem Colinem Davisem. O rok později 

se dramaturgie chce soustředit na jubilea 

Wolfganga Amadea Mozarta a Dmitrije 

Šostakoviče. Mou vlast by měl v tom 

roce dirigovat s Rozhlasovými symfoniky 

Ondřej Kukal, který o tento čestný 

úkol roku 2003 nečekaně přišel kvůli 

nemoci. Organizátoři Pražského jara 

plánují na květen 2006 hostování Vídeňských 

filharmoniků a o rok později 

Newyorskou filharmonii. I letošní festivalové 

programy mají ovšem širší záběr 

než jen klasiku – v nadcházejícím 

60. ročníku sahají žánry až k americké 

jazzové legendě Herbiemu Hancockovi 

a k etnomaratonu s hudbou z Číny, Senegalu, 

Mauretánie a Sýrie. V populární 

řadě figurují také Ondřej Havelka, uniformované 

orchestry a bratři Ebenové. 

Na květen se do české metropole chystají 

některé špičky světového interpretačního 

umění – například pěvci Anne 

Sophie von Otter (Mahler, Weill), Matthias 

Goerne (Mahler, Brahms), Peter 

Schreier (Bach) a Emma Kirkby (Bach), 

houslista Gil Shaham (Beethoven, Bartók,Prokofjev) 

či pianista Alfred Brendel 

(Haydn, Mozart, Schumann, Schubert). 

Ze světových dirigentů se představí 

vedle Davise mimo jiné Mariss Jansons 

(Beethoven, Dvořák). Sólově vystoupí 

i pěvkyně Dagmar Pecková (Prokofjev, 

Schumann, Schreker, Novák, Wagner), 

dirigovat budou Jiří Bělohlávek (Smetana, 

Schulhoff, Stravinskij, Prokofjev), 

Zdeněk Mácal (Beethoven, Suk) a Libor 

Pešek (Suk). Mezi dalšími osobnostmi 

lze v programu číst jména A. Borejko, M. 

Rudy, I. Fischer, A. Hewitt, Z. Růžičková, 

J. Hlaváč, J. Tůma, V. Hudeček, B. Matoušek, 

L. Peterková, I. Ženatý, J. Boušková, 

K. Englichová, J. Bárta, P. Wagner, I. Kahánek, 

Penguin Quartet, České trio, Afflatus 

Quintet… Českou premiéru bude 

mít oratorium Ecce homo Jana Hanuše, 

Národní divadlo přispěje mimo jiné 

Wagnerovou tetralogií Prsten Nibelungův, 

Státní opera Rusalkou. Uskuteční 

se po loňské dobré zkušenosti tři matiné 

a čtyři nokturna. 

Z P R Á V Y Z D O M O V A 

Tomáš Jamník (na fotografii Zdeňka Chrapka) byl jedním z účinkujících, kteří se 

představili 3. 12. v Komorním sále konzervatoře v Pálffyho paláci na autorském koncertě 

k nedožitým 80. narozeninám Františka Kovaříčka. Ve skladbách Klavírní sonáta 

č. 2, Písničky na texty lidové poezie, Sonáta pro housle a klavír, Esercizi per violoncello 

solo a Temperamenty pro smyčcový orchestr jsme vedle Smyčcového orchestru Pražské 

konzervatoře pod vedením Františka Pospíšila mohli dále slyšet ještě Daniela Wiesnera 

(klavír), Alexandru Spurnou (soprán), Vojtěcha Spurného (klavír), Eduarda Bayera 

(housle) a Michala Macourka (klavír). 

FESTIVAL KYTARA NAPŘÍČ ŽÁNRY 

uzavřel Australan Tommy Emmanuel 

a Íránec Shahab Tolouie. První z nich, 

ve své zemi legenda, je považován za 

nejlepšího současného „trsátkového“ 

kytaristu. Druhý představil publiku 

v síni Atrium perské strunné nástroje. 

Sedmý ročník přehlídky nabídl 

(17. 10.–28. 11.) celkem 15 koncertů, 

a to v Praze, v Benešově, Novém Strašecí, 

České Lípě, Varnsdorfu a v Dolní 

Poustevně. Patrně největším projektem 

bylo vystoupení španělských interpretů 

flamenka v Obecním domě. Festival obsáhl 

široké spektrum od latinskoamerické 

hudby přes blues, ragtime, jazz, 

rock, fingerpicking, folk, country a etnickou 

hudbu až po klasiku. 

SINGAPURSKÝ CHLAPECKÝ SBOR 

Edwarda Becherase, působící při katolické 

střední škole, se stal (27. 11.) laureátem 

14. mezinárodního festivalu adventní 

a vánoční hudby. Zvítězil v kategorii 

velkých sborů, kterých se přihlásilo 

z celého světa více než dvacet. Všestranné, 

podle porotců skvělé těleso přijelo 

do Prahy soutěžit poprvé. V kategorii 

malých sborů byl mezi 27 zúčastněnými 

tělesy vítězem jihoafrický šestičlenný 

smíšený pěvecký soubor Boulevard Harmonists. 

Má zázemí na tamní Severozápadní 

univerzitě. Zaujal zpěvem a navíc 

i tanečními čísly. Cenu Petra Ebena za 

interpretaci jeho duchovní hudby získali 

tuzemští účastníci – mezi malými soubory 

to byl dětský pěvecký sbor Polanka 

z Valašské Polanky a ve velkých tělesech 

Dívčí pěvecký sbor Střední pedagogické 

školy z Kroměříže. Do Prahy se na víkend 

na soutěžní přehlídku sjelo na dva 

tisíce pěvců v padesáti sborech ze 14 zemí 

tří světadílů. 

PRAŽSKÁ KOMORNÍ FILHARMO- 

NIE v prosinci účinkovala při sérii adventních 

koncertů. M. Swierczewski 

dirigoval (12. 12.) benefici pro Audabiac 

(Bach, Saint-Saëns, Mendelssohn- 

-Bartholdy, Rossini, Sarasate, Dvořák), 

pak (13. 12.) Koncert pro Obecní dům 

(Haydn, Mozart, Rossini, Dvořák), Koncert 

pro Nadaci Škoda (16. 12.) s D. Peckovou 

(Mozart, Rossini, Bizet, Wagner), 

koncert (17. 12.) pro Nadaci Kapka Naděje 

(Mozart, Rossini, Vivaldi, Bizet, Teml), 

koncert (23. 12.) pro Metrostav 

s D. Peckovou a V. Prolatem (Mozart, 

Čajkovskij, Rossini, Bizet). 

SKLADATELSKÉ SDRUŽENÍ KON- 

VERGENCE se představilo koncertem 

(24. 11.) v bývalém kostele sv. Vavřince 

(Crumb, Rybář, Štochl). Účinkoval soubor 

Convergence. 

31


ATELIÉR 90 uspořádal v rámci cyklu 

Setkávání múz (15. 11.) koncert nazvaný 

Absolutní hudba (M. Marek, A. Piňos, 

L. Matoušek, P. Kopecký, V. Matoušek, 

P. Pokorný, I. Loudová, H. Bartoň, 

R. Z. Novák). 

UMĚLECKÁ BESEDA uspořádala 

(9. 11.) svůj 527. úterek (Dvořák, Ullmann), 

při němž pěvkyně Soňa Červená 

četla ze svého životopisného románu. 

Účinkoval klavírista Daniel 

Wiesner. 

GUTTA MUSICAE uvedla (5. 11.) na 

„dušičkovém“ koncertě ve Studiu Ypsilon 

výběr barokních písní o bídě života 

a věčnosti, Madrigaly B. Martinů, 

skladby z Vietorisova kodexu a Litanie 

Š. Brixiho. * Hudba doby Přemyslovců 

a Lucemburků byla na programu souboru 

(6. 11.) v cyklu Hudba Pražského 

hradu v bazilice sv. Jiří. * Sv. Jányš se 

svým souborem zahájil (27. 11.) čtvrtý 

ročník Strahovských koncertů u Mira. 

CANTORES MINORES WRATISLA- 

VIENSES, polský komorní soubor, vystoupil 

(27. 10.) v Zrcadlové kapli Klementina 

při příležitosti otevření výstavy 

Stručná historie polské hudby a zahájení 

projektu Národní knihovny Bibliotheca 

Sonans. Počítá se s putovními 

výstavami, koncerty při vernisážích, 

s restaurováním a digitalizací starých 

materiálů i s vydáváním katalogů a CD. 

Projekt je součástí programu Culture 

2000, jehož prioritou je ochrana a popularizace 

evropského kulturního dědictví. 

Hudba v Čechách 

MEZZOSOPRANISTKA KARLA BYT- 

NAROVÁ měla za klavírního doprovodu 

Iriny Kondratěnkové (5. 11.) recitál 

v Sukově síni pardubického Domu 

hudby (Dvořák, Rachmaninov, Mozart, 

Saint-Saëns, Čajkovskij, Rimskij-Korsakov 

aj.). 

ORCHESTR ATLANTIS se sólisty Martinem 

Kosem (housle), Štěpánem Kosem 

(klavír) a s dirigentem Vítězslavem 

Podrazilem účinkovali (30. 11.) 

na koncertě v orchestrálním studiu 

Českého rozhlasu v Plzni. Program 

byl sestaven ze skladeb českých autorů. 

Zazněla zde díla letošních jubilantů 

B. Smetany, F. I. A. Tůmy a J. Suka, 

dále skladby K. Janovického a B. Martinů. 

Světová premiéra Koncertu pro 

smyčce, který Karel Janovický napsal 

pro Orchestr Atlantis, se konala loni 

v Plzni. Z letošní reprízy 30. 11. pořídil 

plzeňský rozhlas živou nahrávku. 

Závěrečnou skladbou bylo Concerto 

da camera pro housle, klavír, tympány, 

bicí nástroje a smyčce Bohuslava 

Martinů. Koncert se uskutečnil za 

podpory Nadace 700 let města Plzně, 

Nadačního fondu kulturní aktivity 

občanů města Plzně a Nadace Bohuslava 

Martinů. 

ZÁKLADNÍ UMĚLECKÁ ŠKOLA VÁC- 

LAVA TALICHA v Berouně uspořádala 

(16. 11.) společný koncert svých žáků 

a žáků ZUŠ A. Dvořáka z Příbrami. Vystoupení 

bylo pro ně zakončením Roku 

české hudby 2004. V prosinci se konaly 

dva předvánoční koncerty, z nichž 

druhý (22. 12.) se uskutečnil v tradiční 

spolupráci orchestru školy a pěveckého 

sboru kostela sv. Jakuba v Berouně. 

Hudba na Moravě 

a ve Slezsku 

Celostátní Soutěž studentů konzervatoří, která se konala ve dnech 26. až 28. listopadu 

v Pardubicích, měla podle odborníků velmi vysokou úroveň. Studenti soutěžili ve 

zpěvu, hře na akordeon a klavír. Například ve hře na klavír bylo uděleno hned několik 

druhých a třetích míst. „To není tím, že by všichni dosahovali určitého průměru, naopak 

jsou natolik dobří. Jestliže se jejich výkony liší jen o půl až dva body, udělujeme více 

ocenění,“ uvedl předseda poroty klavírní soutěže, profesor Ivan Klánský. Podle jeho slov 

studenti velmi dobře zvládají techniku hry, ale u některých chybí větší vcítění, lyričnost 

projevu. „Někteří z nich mají určitě šanci pokračovat v hudebním vzdělaní na akademiích,“ 

dodal Klánský. 

Do Pardubic přijelo soutěžit 130 studentů a nejsilněji byla obsazena právě kategorie 

mladých klavíristů. Pro nejlepší z nich připravila královéhradecká firma CMI Melodia 

stipendia v celkové výši 45 tisíc korun a soutěž vybavila klavíry, z nichž koncertní klavír 

Yamaha CF III S v hodnotě tři milióny korun měl v České republice premiéru. Zahrál si 

na něj i absolutní vítěz klavírní soutěže patnáctiletý Lukáš Klánský z Prahy (na fotografii). 

Na klavír hraje už deset let a hudbě by se chtěl věnovat profesionálně. Na otázku, jak 

naloží s penězi, které mu firma CMI Melodia formou stipendia poskytla, měl pohotovou 

odpověď: „Koupím si za ně nějaký minidisk, který by mohl moji hru kontrolovat, protože 

některé chyby sám neodstraním a často cvičím bez odborného dohledu.“ 

Udělování stipendií studentům konzervatoří navazuje na projekt nadace Yamaha Music 

Foundation se sídlem v Tokiu a evropskou pobočkou v Londýně. Tato nadace podporuje 

mladé talentované studenty hudebních akademií na celém světě. V české republice uděluje 

každoročně stipendia studentům HAMU, JAMU Brno a Pražské konzervatoře. Firma 

CMI Melodia, která je výhradním dovozcem nástrojů Yamaha do České republiky na tuto 

tradici navázala formou stipendií pro studenty konzervatoří z celé republiky. 

Stipendia si tak rozdělili ocenění studenti v jednotlivých kategoriích i absolutní vítězové. 

Jsou jimi, kromě Lukáše Klánského ve hře na klavír, také Radek Dlouhý z Plzně ve 

hře na akordeon a Adam Plachetka z Prahy v sólovém zpěvu. 

Foto archív 

Z(A)TRACENÁ HUDBA byl název 

přehlídky, kterou v Brně (10.–13. 11.) 

uspořádala společnost Opus musicum. 

Cílem bylo upozornit na díla, 

která musí o přízeň publika z různých 

důvodů usilovat více než skladby velikánů 

české hudby. Uskutečnily se čtyři 

programy. V prvním (V. Ullmann, 

P. Haas, A. Schreiber, F. Weingartner) 

účinkovalo Kocianovo kvarteto, S. Červená, 

P. Černoch, M. Hammerle, D. Ritzová 

a D. Wiesner. Ve druhém soubor 

divadla Radost uvedl v novodobé premiéře 

hru se zpěvy Princezna Sylvestrie 

od Josefa Kompita, ve třetím programu 

zazněly symfonické skladby 

E. Schulhoffa, I. Krejčího a V. Kaprála 

(Czech Virtuosi, Brněnský akademický 

sbor), ve čtvrtém písně a chansony 

B. Martinů, R. Benatzkeho a E. F. Buriana 

(zpívali J. Štefáčková, J. usilová, 

L. Kerndl). 

0BA „HRADNÍ“ CYKLY KONCERTŮ 

měly v listopadu na programu zajímavé 

programy – Hudba Pražského 

hradu začala 6. 11. v bazilice sv. Jiří 

koncertem Hudba doby Přemyslovců 

a Lucemburků souboru Gutta Musicae 

Svatopluka Jányše. Cyklus Jazz 

na Hradě pokračoval 20. 11. vystoupením 

v Míčovně, kde zahrál kvartet 

českoamerického kytaristy Rudy Linky 

s trumpetistou Milesem Evansem. 

(vla) 

Různé 

JIŘÍ PAVLICA, skladatel duchovní hudby 

a primáš souboru Hradišťan, napsal 

Oratorium smíru. Nové dílo bylo určeno 

pro Novoroční ekumenickou slavnost 

v Praze, kterou z evangelického 

kostela U Salvátora přenášela Česká 

televize. Pro skladbu se nechal Pavlica 

mj. inspirovat texty z Proglasu, Credem 

a biblickými novozákonními slovy 

„Ze všeho největší je láska“. Zastoupeny 

jsou hlavní proudy křesťanství. Pod 

taktovkou Tomáše Hanuse účinkovala 

Pražská komorní filharmonie, Kühnův 

smíšený sbor a čtveřice pěveckých sólistů. 

Pavlicova kompozice již také figuruje 

v programu červnového mezinárodního 

festivalu Smetanova Litomyšl, a to 

v jednom večeru vedle Rekviem, které 

před lety napsal muzikálový král Andrew 

Lloyd Webber. 

MUSICA NOVA, mezinárodní soutěž 

elektroakustické a computerové hudby, 

má (7. 11.) vítěze. V kategorii A je 

jím Roderik de Man z Nizozemska za 

kompozici „Music, when soft voices 

die…“. V kategorii B určené skladbám 

pro akustické nástroje, hlasy či soubory 

ve spojení s elektroakustickými médii je 

první Malle Maltis z Estonska za kompozici 

nazvanou Res. Porota posuzovala 

129 děl z 29 zemí. Nositelkou speciální 

ceny pro českou skladbu se sta- 

32


Foto archív 

Prof. FRANTIŠEK SMETANA 

14. 5. 1914–25. 11. 2004 

GALERIE ZJEVIŠTĚ pořádala 29. 11. vernisáž výstavy obrázků, kreseb, Tiffani lamp 

a grafik, na níž se podíleli Věra Křesadlová – Formanová, Matěj Forman a jejich hosté: 

Isabela Schenková, herečka a výtvarnice, partnerka Matěje Formana, Josefína Formanová, 

studentka UMPRUM, nejstarší ze tří dcer Petra Formana a akademický malíř Pavel 

Forman, bratr režiséra Miloše Formana žijící v Austrálii. Po uvítání hostů a představení 

vystavujících zahrála na kytaru a zazpívala koledu nejmladší dcera Petra Formana 

Emilka, k níž se přidali všichni hosté, a tak navodili příjemnou předvánoční atmosféru. 

Poté Matěj Forman se svými divadelními kolegy předvedli loutkové představení na motivy 

písně O rytíři, kterou živě zahrála hudební skupina Trabant. Vedle řady osobností 

z okruhu blízkých přátel rodiny Formanových byl na vernisáži přítomen i ministr kultury 

Pavel Dostál. Součástí výstavy, která skončila 23. 12., byla i díla některých našich 

předních herců, (mezi nimiž nechyběli např. ani Marek Vašut či Miroslav Horníček) 

nebo některých muzikantů včetně dlouholetého člena Pražského filharmonického sboru 

Miroslava Váchy, jehož výtvarná díla s pražskými zákoutími patřila k tomu nejlepšímu, 

co se na výstavě prezentovalo. Zcela samostatnou kapitolou pak byly úsměvné 

obrazy Pavla Matušky, které snad i toho největšího škarohlída rozesmály a přivedly na 

veselejší myšlenky. Jeden z nich s názvem L. van Beethoven a jeho (dnes již) devátá vidíme 

na fotografii. (jar) 

la Lucie Vitásková (Ringing Colours), 

čestná uznání za českou skladbu si odnesli 

Michal Mayas (Parasites Paradise) 

a Michal Rataj (Rely-Relay-Relation). 

Koncert laureátů se uskutečnil (20. 12.) 

v Divadle Inspirace v Praze. 

CENU MASARYKOVY AKADEMIE 

UMĚNÍ – Cenu Rudolfa II. – získali 

za propagaci české hudby a za výchovnou 

a vzdělávací činnost prof. Jiří Hlaváč, 

prof. Jana Jonášová a Hudební fakulta 

AMU. 

EVU URBANOVOU v titulních rolích 

slavných oper představila výstava kostýmů 

Národního divadla, zpřístupněná 

(30. 11.–15. 1.) v pobočce Komerční 

banky na Václavském náměstí v Praze. 

Sopranistka v této sezoně slaví 15 let od 

prvního vystoupení v ND. 

FESTIVAL ETNICKÉ HUDBY A JAZ- 

ZU JAZZ MEETS WORLD pokračoval 

v listopadu těmito koncerty – 3. 

11. v Baráčnické rychtě vystoupil kubánský 

oktet Sonora Universal hrající 

kubánskou hudbu ve spojení s reggae 

a jazzem, 8. 11 v Redutě zahrál českopolský 

kvartet Jaromíra Honzáka, 10. 

11. v Městské knihovně zpíval chorvatský 

punkrockový Darko Rundek 

s kapelou Cargo, 23. 11. v Baráčnické 

rychtě opět rakouskoafrické seskupení 

Sigi Finkela African Heart, 

26. 11. v Divadle U hasičů mongolská 

etnická kapela Khuth Mongol a 2. 12. 

v Městské knihovně izraelskoamerický 

jazzový kvartet kontrabasisty Avishaie 

Cohena. * Stejná agentura PJ Music 

Petra Pylypova zorganizovala již 

9. Festival jazzového piana, kde na 

třech koncertech 7.,13. a 14. 11. zahráli 

pianisté ze Slovenska, Německa, 

Francie, Polska, Litvy, Švédska, 

Dánska, Finska a na úplný závěr největší 

hvězda Kubánec Ramón Valle. 

Mezi 18. a 22. 11. v cyklu Skandinávský 

podzim Pylypov uspořádal i Sami 

festival – ozvěny světa za polárním 

kruhem, kde vystoupili etničtí zpěváci 

a kapely národa Sami ze Švédska, Fin- 

Ve čtvrtek 25. listopadu zemřel violoncellista 

František Smetana. Rozloučení s ním v Malé obřadní síni strašnického 

krematoria bylo tiché, bez proslovů, jen za zvuků violoncella, přítomnosti rodiny 

a několika desítek lidí, kteří věděli, kdo František Smetana byl. Ale měli bychom 

to vědět všichni, protože František Smetana je významným představitelem naší 

poválečné hudby: ve světě známý violoncellista, komorní hráč a pedagog, nositel 

mnoha uměleckých vyznamenání. S osudem typickým pro mnohé osobnosti, 

kteří měli tu smůlu, že jejich produktivní věk začal po druhé světové válce a oni 

nesdíleli světový názor, který tu tehdy vládl. 

Narodil se v Ohnišťanech na Novobydžovsku v rodině chalupníka. Jako dítě se 

účastnil amatérského muzicírování a tehdy si ho povšiml legendární pedagog 

K. P. Sádlo. V jeho rodině potom Smetana za studií strávil šestnáct let. Ještě jako 

student byl pozván do Českého noneta, pak založil Smetanovo a později i Pražské 

trio. S manželkou, klavíristkou Dolly Urbánkovou podnikal koncertní cesty 

do zahraničí. Slibnou kariéru ale v osmačtyřicátém roce překazilo zatčení a odsouzení 

na rok a půl za takzvanou protistátní činnost. Vždycky chtěl učit, ale samozřejmě 

po návratu z vězení neuspěl ani na konzervatoři, ani na AMU. A tak, 

když přišlo pozvání jamajské vlády, odejel učit na Jamajku. Místní podnebí mu 

ale způsobilo silné revmatické potíže, kterých se už nezbavil do konce života. 

Přijal tedy místo v USA, nejprve na universitě v Iowě, pak v Richmondu ve státě 

Virginia. Tam prožil šťastné období. Studenti ho milovali – na auto mu napsali 

„Our love smiling professor“, a když šel do důchodu, byl jmenován emeritním 

profesorem. Toho titulu se za celou existenci university dostalo jen třem pedagogům! 

Mimo to je jeho jméno zapsáno na čestné listině Amerického spolku 

violoncellistů vedle Pabla Casalse, Pierra Fourniera. Manuela Louise Cassadeho 

i Emanuela Feuermanna. Přes to všechno se František Smetana vždycky hlásil 

ke své rodné zemi a projevil to i různými emigrantskými aktivitami, například 

aktivním členstvím v exilové Československé společnosti pro vědy a umění. To 

mělo za následek, že všechny gramofonové desky s jeho nahrávkami byly staženy 

z prodejen i knihoven. Mělo se něj zapomenout. 

František Smetana se od listopadu 1989 často vracel do Čech a oslavil tu i osmdesáté 

narozeniny. V květnu roku 2001 se vrátil definitivně a žil v rodině své neteře. 

Přesto, že většinu života prožil a umělecky působil v zahraničí, jeho jméno 

patří do dějin české hudby, jako tam patří jméno jeho přítele Bohuslava Martinů, 

jehož skladby s nadšením a často hrával. Společnost Bohuslava Martinů jmenovala 

Františka Smetanu, k jeho upřímné radosti, čestným členem. * Devadesátiny 

tohoto nestora české violoncellové hry připomněl (2. 11.) v pražském Rudolfinu 

koncert nového souboru Virtuosi di basso. Tvoří ho dva cellisté a deset 

kontrabasistů České filharmonie. 

Ludmila Vrkočová 

ska a Norska. * V rámci jiného etnického 

festivalu Respeckt Plus v listopadu 

zahráli v žižkovském Akropolisu 8. 

11. švýcarští The Young Boys s Jeremy 

Narbym, 10. 11. rumunská dechovka 

fanfare Cioccarlia a 29. 11. saharští 

kočovníci Tinariwen. (vla) 

TRADITIONAL JAZZ STUDIO PAVLA 

SMETÁČKA pokračovalo v letošních 

oslavách 45. výročí založení – 8. 11. 

v kostele sv. Vavřince v Praze proběhlo 

setkání přátel kapely i všech bývalých 

i současných hráčů, 15. 11. pak ČT 2 

uvedla premiéru nového dokumentárního 

snímku o kapele režiséra Václava 

Filipa. (vla) 

DOKUMENTÁRNÍ FILM o Bedřichu 

Smetanovi nazvaný Ecce homo představily 

Obecní dům a BVA. Je dílem scenáristy 

a režiséra Martina Suchánka. Smetana 

podle tvůrců prožíval velké střety pro své 

umělecké názory, zažil rodinná dramata 

i drama osobní – ohluchnutí. Suchánek 

Smetanu prezentuje v kontextu jeho životních 

osudů a nastavuje zrcadlo jeho 

době. Nestaví umělce nekriticky na piedestal, 

ale dává vyniknout výjimečnosti jeho 

hudby i jeho zápasu s osudem. (veb) 

33

Z E Z A H R A N I Č Í 

 

V E R B I E R , L E T N Í K O N C E R T N Í H A L A 

Verbier Festival & Academy 2004 

Jana Vašatová 

Kolikrát jsem si říkala, že ve Švýcarsku je 

snad stejně tolik hudebních festivalů jako 

krásných hor. Určitě – nebo skoro určitě 

– to platí o oblasti Wallisu, což je francouzský 

kanton na jihozápadě země, kterému patří nejvyšší 

švýcarské hory, nacházející se na hranicích 

s Itálií – a také nejvyšší hora Evropy, Mont Blanc, 

unikla Švýcarům do Francie jen o pár kilometrů. 

Ostatně ze švýcarského Martigny jezdí do Chamonix 

speciální červený vláček. Podobný vláček, 

navíc vyzdobený nefalšovanými bernardýny, jezdí 

i k italským hranicím – směrem na průsmyk 

Svatého Bernarda. Když z něho v Sembrancher 

přestoupíte na jiný podobný a v Le Chable zase 

na autobus, se kterým se z údolí Rhony vyšplháte 

do nadmořské výšky 1500 metrů, jste v centru 

Verbier. Toto dvoutisícové městečko je totiž rozhozeno 

do příkré stráně, takže se jeho nadmořská 

výška liší málem dům od domu. Původní 

stará vesnice s dřevěnými domy, namačkanými 

na sebe, je položena nejníže – nahoru pokračuje 

moderní zástavba (včetně unikátního komplexu 

staveb v původním zdejším stylu – to znamená 

dřevěných s kamennými střechami kvůli větru 

a sněhu, který se jmenuje Le Hameau). Ještě výš 

jsou stanice horských vleků a lanovek – u jedné 

z nich stává v létě obrovský festivalový stan jako 

koncertní síň – a odevšad je úžasný pohled 

na okolní zasněžené vrcholky a alpské ledovce. 

Do Verbier se jezdí především lyžovat – to tu 

pak přibudou tisíce lidí. Ale poslední desítku 

let se něco podobného děje i v létě – návštěvníci 

přijíždějí sice také za krásami přírody, ale především 

je sem táhne vidina kulturních zážitků, 

jaké si v takové koncentraci jako zde nemohou 

dopřát snad nikde jinde. Letní hosté směřují do 

Verbier na proslulý mezinárodní hudební festival, 

který ovšem nepřináší jenom vysoce kvalitní 

koncerty, ale mnohem víc. Má svůj Orchestr 

mladých a zároveň ve Verbier probíhá Hudební 

akademie, což jsou mistrovské kursy, zaměřené 

na zpěv, tanec, divadlo, komorní hru, klavír 

a smyčcové nástroje. 

Letní festival klasické hudby a hudební akademie 

ve švýcarském Verbier vstoupily loni do 

druhé dekády své existence. Ve dvou posledních 

červencových týdnech se denně mohli zájemci 

setkat na koncertních vystoupeních jednak s proslulým 

Festivalovým orchestrem mladých hudebníků, 

s kterým tu pravidelně pracují světoví 

dirigenti jako Valery Gergiev nebo James Levine 

a jehož členkou je od založení tohoto výsostně 

mezinárodního ansámblu houslistka Lucie Hůlová, 

jednak s vynikajícími interprety světového 

formátu, jako jsou např. violoncellisté Lynn 

Harrell a Mischa Maisky, flétnistka Michaela 

Petri, houslisté Julian Rachlin, Maxim Vengerov 

a Joshua Bell, pianisté Martha Argerich, Jean-Yves 

Thibaudet a Evgeny Kissin nebo zpěvačka 

Mariana Lipovšek či vycházející hvězda 

– sopranistka Anna Netrebko. V programech 

komorních festivalových koncertů byla zastoupena 

i hudba českých skladatelů Janáčka, Martinů 

a Dvořáka. Festival byl založen v roce 1994 

ve spolupráci místních institucí a švédského impresária, 

dnes ředitele festivalu, Martina Tisona 

Engstroema. V roce 2000 se pak za významné 

pomoci banky UBS podařilo vytvořit také Festivalový 

orchestr mladých. 

S panem Engstroemem jsem měla možnost 

se také ve Verbier setkat. První otázka našeho 

rozhovoru se zcela přirozeně týkala toho, proč 

se před lety rozhodl uspořádat festival právě ve 

Verbier… 

„Byla tady možnost začít s festivalem od nuly. Alternativou 

by bylo uspořádat ho v některém městě, 

ale tam by bylo těžké vytvořit nějakou atmosféru. 

Verbier byl také v létě úplně prázdný, a přitom zde 

byly velmi dobré hotely a restauranty. Měl jsem tedy 

všechny možnosti – včetně infrastruktury – něco vybudovat. 

Nevýhodou samozřejmě je, že tu není žádný 

koncertní sál a také žádné prostory pro zkoušky 

(pozn.: orchestr zkouší v tělocvičně místní školy) 

a mistrovské kursy. A tak jsme po léta improvizovali, 

ale teď je to docela dobré. Stan, který stavíme 

pro koncerty na velkém prostranství pod lanovkou 

Ředitel festivalu Martin Tison Engstroem 

Foto Alberto Venzago 

má dobrou akustiku, a myslím, že pozitiva zvítězila 

nad negativy.“ 

Před deseti lety tu ale nebylo nic, žádná tradice. 

Museli jste najít někoho, kdo by vám pomohl… 

„Od regionu se mi dostalo velmi málo pomoci. 

Finanční příspěvek od města je menší než jedno 

procento z celkového rozpočtu. Veškeré peníze tedy 

musím získat sám od sponzorů a kruhu přátel. Víte, 

v kulturní oblasti všechno závisí na osobní iniciativě. 

Myslím, že všechny větší festivaly, orchestry, muzea 

vybudovali obyčejní lidé, kteří se pro to nadchli 

a dokázali i sehnat peníze. Kultura je státem podporovaná 

jen velmi zřídka, a zejména zde, ve Švýcarsku, 

kde neexistuje ministerstvo kultury, je v této 

části země s kulturou velký problém.“ 

Ovšem měli jste a máte sponzory. Především 

velkou banku UBS. Bylo těžké je získat 

„Získat sponzory je velmi těžké, neboť je málo 

ředitelů a šéfů velkých firem, kteří člověku mohou 

a chtějí naslouchat, a hned zároveň jednat. Je už nutné 

mít kontakty s ředitelstvím. Jinak nás většinou pošlou 

do oddělení sponzoringu, a tady zmizí padesát 

až sto dotazů a požadavků týdně pod kupami papíru. 

Před deseti lety to bylo o něco jednodušší, ale 

také ne lehké. Musíme prostě mít hodně motivace, 

nadšení, a věřit tomu, co děláme.“ 

Máte zde obvykle přes 100 mladých hudebníků, 

a pak známé umělce, takže potřebujete 

peníze. Jak se sem mladí hudebníci dostanou 

Dělají nějaké konkursy do vašeho Festivalového 

orchestru 

„Každý rok děláme přehrávky v přibližně deseti 

různých zemích, minule to bylo v Šanghaji, v Hongkongu, 

Moskvě, v řadě měst Evropy, v New Yorku, 

Philadelphii a tak dále, a pomocí naší sítě kontaktů 

se pokoušíme najít nejlepší mladé hudebníky. Dnes 

jsou ti nejlepší samozřejmě ve velkých hudebních 

centrech, na velkých hudebních školách, jako je například 

Curtis Institut ve Philadelphii či Juilliard 

School v New Yorku, nebo Royal College of Music 

v Londýně. Nemusíme tedy nutně jezdit do všech zemí. 

Chceme mít ty nejlepší, ale zároveň chceme co 

nejvíce mezinárodní orchestr – nejen třeba americký 

nebo evropský orchestr mladých. Chceme tu mít 

talenty z tolika národů, kolik je jen možné. A to je 

i zájem banky UBS, protože se jedná o mezinárodní 

banku, nikoli pouze švýcarskou. Máme zde tentokrát 

dvaatřicet národností.“ 

Všichni tady společně bydlí a stravují se a hrají 

sedm týdnů – kdo jejich pobyt hradí 

„Částečně to zaplatí banka, částečně festival. Orchestr 

přijíždí okolo 20. června a zůstává do začátku 

srpna. Na zkoušky je celý měsíc – v polovině července 

34

Z E Z A H R A N I Č Í 

začíná festival a končí začátkem srpna. Připravují 

šest orchestrálních koncertů a zároveň mají mnoho 

a kvalitní výuky. Protože hudební ředitel, kterým je 

James Levine, sem každým rokem posílá „kouče“ 

– první pulty, první koncertní mistry z orchestru 

Metropolitní opery v New Yorku, dvanáct nejlepších 

hudebníků. Ti tu stráví přibližně dva a půl týdne 

a vyučují po skupinách i individuálně. To znamená, 

že mladí hudebníci, kteří zde hrají v orchestru, mají 

i soukromé hodiny.“ 

Jak je to přesně s Akademií ve Verbier, s jejími 

mistrovskými třídami Souvisí s Orchestrem 

mladých nebo nesouvisí 

„Orchestr a Festival mají různou organizaci. Mistrovské 

kursy – Akademie – jsou při Festivalu. Máme 

akademii orchestrálních nástrojů, zpěvu, divadelní 

a baletní. Začíná ve stejný den a probíhá stejnou 

dobu jako festival. Každý mistrovský kurs má osm 

žáků. Hlásí se jich stovky z celého světa. Na základě 

zaslané nahrávky a životopisu pak vybereme jen 

oněch osm, kterým zaplatíme cestovné i pobyt. Zůstanou 

zde sedmnáct dní.“ 

Proč toho děláte tolik pro mladé hudebníky 

Co vás k tomu vede 

„Myslím, že ve Verbier je během festivalu velmi 

mladá atmosféra. Má orchestr mladých, mistrovskou 

akademii, a věkový průměr je zde vůbec o hodně nižší 

než na klasických festivalech. Když přijdete do Lucernu 

nebo Salcburku, je tam průměrný věk padesát 

pět nebo šedesát let. Když je mnoho mladých na pódiu, 

je hodně mladých i mezi posluchači. Myslím, že 

nám tato mladistvá atmosféra prostě pomáhá přivést 

sem více mladého publika. Jsou tu rádi.“ 

Máte s mladým publikem tyto zkušenosti 

„Ano. Ani jsem to vlastně tak neplánoval, ačkoli 

jsme měli orchestr mladých od prvního roku. Kdo má 

svůj vlastní orchestr, může si také sám stanovit repertoár. 

To znamená, že jsem mohl angažovat zvlášť 

dirigenty, zvlášť sólisty, a také zvlášť určit repertoár. 

Víte, chci mít vždycky 

nejlepší hudebníky, 

ale takový 

Zubin Mehta nebo 

James Levine by 

nedirigovali orchestr 

z Lausanne nebo 

Ženevy. Ale rádi dirigují 

orchestr mladých, 

protože to je 

jiná zkušenost, něco 

zcela jiného než 

dirigovat normální 

profesionální orchestr. Nemám tedy orchestr jen pro 

sebe, mám orchestr, pro který je snadnější získat velké 

dirigenty, než by bylo pro jiné těleso.“ 

Máte zde velké dirigenty, ale také další velké 

umělce. Jak to děláte 

„Pracoval jsem v hudebním managementu téměř 

dvacet let, než jsem začal s festivalem. Měl jsem ta- 

Cellová sekce Festivalového orchestru mladých 

ky velmi silný adresář, hodně kontaktů – a tak jsem 

v roce 1994 začal. První rok tu už byli Zubin Mehta, 

Evgeny Kissin, Maxim Vengerov, Mischa Maisky, 

Yuri Bashmet. A téměř všichni z těchto umělců 

přijíždějí každý rok znovu. První rok přijeli možná 

na moji osobní žádost, ale nyní už se jich nemusím 

ptát. Prostě si toto období v létě rezervují pro Verbier, 

a přijedou sem, ať chci nebo nechci… Někteří sem 

přijíždějí i na dovolenou, nikoli hrát. Stal se tady 

z toho jakýsi umělecký ostrov, kde se relaxuje. Víte, 

když jsou tu jedni, tak přijedou jiní také. Jenom se 

musí nějak začít.“ 

Na ´prostém´ sdělení, že se zkrátka musí 

nějak začít, aby vzniklo něco pěkného, jako například 

Festival a Akademie ve Verbier, by můj 

rozhovor s ředitelem tohoto festivalu Martinem 

Tisonem Engstroemem 

mohl skončit. 

Ale zajímalo 

mne ještě, co plánuje 

v budoucnosti. 

Chystá třeba nějaké 

změny 

„Mám záměr 

poněkud prodloužit 

festivalové období. 

Dále bych chtěl 

pořádat více koncertů. 

Na místo jednoho 

večerního budeme mít od roku 2005 každý 

večer koncerty dva. Pokouším se také organizovat 

činoherní divadelní představení, ale zatím hledáme 

ve Verbier místo, kde bychom mohli hrát divadlo. 

Možná, že zkusíme pořádat v rámci Akademie 

víc mistrovských kursů – také pro dechové nástroje; 

a budeme přemýšlet, jak bychom mohli festival ještě 

trochu rozšířit, neboť už nyní jsou všechny koncerty 

vyprodány. Nechceme už v březnu nebo dubnu zájemcům 

říkat, že vstupenky už nejsou. Musíme se 

snažit být vždycky o krok napřed, aby sem publikum 

stále přicházelo.“ 

Publikum je zde výsostně mezinárodní; zájemci, 

kteří vesměs přijíždějí speciálně na festival, 

který je velmi slavný…… 

„Řekl bych, že se stal známým, protože tu je mnoho 

slavných jmen, a protože zde jsou jiné programy 

než na ostatních festivalech. Nejsou to žádné programy 

pro turné, žádné programy, které vidíme na 

ostatních festivalech. Každý program se zkouší a hraje 

jenom tady. A jen jednou.“ 

Za jedinečnými programy se zkrátka musí na 

jedinečné místo. A tím je právě tento nádherný 

kout walliského Švýcarska, který se otevírá nejen 

pro turisty, ale posledních deset let také pro hudbu. 

V letošním roce se Verbier Festival & Academy 

uskuteční od 22. července do 7. srpna a svou účast 

přislíbili mimo jiné dirigenti Michael Tilson Thomas, 

Esa Pekka Salonen, Christoph von Dohnanyi 

a James Levine, houslisté Joshua Bell, Gidon Kremer, 

Julian Rachlin, Vadim Repin a Nikolaj Znajder, 

cellisté Lynn Harrell a Mischa Maisky, klavíristé 

Martha Argerich, Evgeny Kissin a Jean-Yves 

Thibaudet a pěvci Rene Pape a Thomas Quasthoff. 

Pro mladé hudebníky a zájemce o členství ve Festivalovém 

orchestru mladých tu zopakuji ještě důležité 

upozornění: konkursy do orchestru se budou 

konat na přelomu ledna a února 2005 také 

ve Vídni a v polovině února v Kolíně nad Rýnem 

– a to od nás není zas tak daleko. Požadovaný repertoár 

a přesné podmínky a pokyny se zájemci 

mohou dozvědět na webových stránkách orchestru 

– www.verbierorchestra.com. 

Foto Mark Shapiro 

35

Z P R Á V Y Z E Z A H R A N I Č Í 

Divadlo 

SVĚTOVÁ PREMIÉRA OPERY AN- 

GELS IN AMERICA se uskutečnila 

23. 11. v pařížském Théatre du Châtelet. 

Operu podle hry Tonyho Klushnera, 

nositele Pulitzerovy ceny, napsal 

maďarský skladatel Peter Eötvös, 

autorkou libreta je jeho manželka Mari 

Mezei. Eötvös také dirigoval premiéru, 

hlavní role zpívali Barbara Hendricks, 

Roberta Alexandra a kontratenor Derek 

Lee Ragin. Klushnerova hra, která 

byla rovněž zfilmována, vypráví příběh 

převora Waltera, který dostane AIDS 

a ve 40 letech umírá; před smrtí si představuje 

anděla, který může spasit svět. 

Operu Andělé v Americe, která je třetím 

Eötvösovým operním dílem, režíroval 

Francouz Philippe Calvario. 

ANTONIO GAUDÍ, slavný katalánský 

architekt, se stal námětem nové opery 

skladatele Joana Guijoana. Světová 

premiéra se uskutečnila v Gran Teatre 

del Liceu v Barceloně 3. 11. Dílo se 

soustřeďuje na poslední dny Gaudího, 

kdy ležel v nemocnici poté, co byl na 

ulici sražen tramvají v roce 1926. V nemocnici, 

v níž byl považován za bezdomovce 

díky hadrům, které nosil, rekapituluje 

Gaudí svůj jednotvárný šedý 

život v osamocení. Ten byl v ostrém 

kontrastu ke kypící smyslnosti jeho 

staveb. Jeho nezájem o ženy a sex vyvolával 

úvahy o jeho potlačené homosexualitě. 

Všechny další postavy kromě 

Gaudího v příběhu jsou smyšlené 

a reprezentují archetypy lidí, s nimiž 

Gaudí měl co do činění – jsou to jeho 

mecenáš, klientka, asistent a obchodník. 

Hlavní slovo patří baletu, který vytváří 

kaleidoskopy symbolizující nejen 

motivy jeho tvorby, ale také skládající 

fragmenty jeho života po krizi, kdy si 

zoufal z dokončování katedrály Svaté 

rodiny; ta nakonec zůstala dodnes 

nedokončena, byť se stala mezinárodně 

uznávaným symbolem Barcelony. 

Operu nastudoval Josep Pons v režii 

Manuela Huergy. 

Osobnosti 

5. mezinárodní klavírní soutěž J. N. Hummela 

Bratislava 29. května – 5. června 2005 

Soutěž je členem Světové federace mezinárodních hudebních soutěží 

(WFIMC) v Ženevě a uskutečňuje se s finanční podporou Ministerstva kultury 

Slovenské republiky 

Záštitu převzal Rudolf Chmel, Ministr kultury Slovenské republiky 

Pořadatelé: 

Hudobná a tanečná fakulta VŠMU Bratislava 

Slovenská filharmónia 

Spoločnosť J. N. Hummela 

Finále soutěže: 

4.–5. června 2005 s orchestrem Slovenské filharmonie 

Uzávěrka přihlášek: 

18. února 2005 

Prezident: 

Prof. Marián Lapšanský 

Podrobné informace: 

http://www.hummel-competition.sk 

Kontakt: 

Medzinárodná klavírna súťaž J. N. Hummela 

Markéta Štefková, Svätoplukova 18, 821 08 Bratislava, Slovensko 

Tel./fax: 00421 2 5557 1305, 00421 2 5542 4014, 

e-mail: cmfoundation@stonline.sk, info@hummel-competition.sk 

DO RYTÍŘSKÉHO STAVU povýšila 

24. 11. anglická královna Alžběta II. dva 

umělce, basbarytonistu Willarda Whitea 

a režiséra Franka Zeffirelliho. Operní pěvec 

Williard White, který se narodil na 

Jamaice, debutoval jako Colline v Pucciniho 

Bohémě v New York City Opera v roce 

1974. O dva roky se pak poprvé představil 

v Anglii, jako Senecca v Monteverdiho 

opeře Korunovace Poppey v londýnské 

Anglické národní opeře a od té doby 

se stal jedním z nejvýznamnějších světových 

operních pěvců. Italský režisér Franco 

Zeffirelli (81) sice nemůže užívat titul 

„sir“, který je vyhrazen pouze britským 

občanům, nicméně bude moci nadále 

užívat za svým jménem iniciály „KBE“ 

(Knight Commander of the Most Excellent 

Order of the British Empire). Zeffirelli 

převzal titul na britské ambasádě od velvyslance 

Sira Ivora Robertse za přítomnosti 

italského premiéra Silvia Berlusconiho, 

svého blízkého přítele. Vedle veleúspěšných 

shakespearovských filmů (Zkrocení 

zlé ženy s Richardem Burtonem a Elisabeth 

Taylor, 1967, Romeo a Julie, 1969 či 

Hamlet s Melem Gibsonem, 1990) má za 

sebou Zeffirelli neméně úspěšné operní 

režie na světových scénách včetně newyorské 

Metropolitní opery a londýnské Covent 

Garden. 

SIR JONATHAN MILLER, jeden z nejvýznamnějších 

britských operních režisérů, 

oznámil ukončení své kariéry. Sedmdesátiletý 

umělec, který má na svém 

kontě mj. inscenaci Rigoletta v mafiánském 

stylu pro Anglickou národní operu, 

řekl, že neplánuje už žádnou další 

režii. Deníku The Guardian si posteskl, 

že se v Británii cítil vždycky podceňován 

a že svou poslední produkci Dona 

Pasquala (premiéra 27. 11. pod taktovkou 

Bruna Campanelly s Juanem Diego 

Flórezem a Tatianou Lisnic v hlavních 

rolích) musel Královské opeře Covent 

Garden doslova vnutit. 

DONALD RUNNICLES prodloužil 

svůj kontrakt jako hudební ředitel San 

Francisco Opera, a to do konce sezony 

2008/09. Rozptýlil tak pochybnosti 

o svém setrvání v USA poté, když veřejně 

prohlásil, že pokud bude George 

Bush znovu zvolen prezidentem, opustí 

USA. Kromě svého postu v San Francisku 

je Runnicles také šéfdirigent Orchestra 

of St. Lukes v New Yorku a hlavní 

hostující dirigent Atlantského symfonického 

orchestru. 

UWE SCHOLZ, ředitel baletu v Lipské 

opeře, zemřel 21. 11. ve věku 45 let. Narodil 

se 31. 12. 1958, tancem se zabýval 

již od čtyř let a později byl jeho profesorem 

John Cranko, ředitel Stuttgartského 

baletu. Od roku 1980 se cele věnoval 

choreografii, v roce 1985 se stal ředitelem 

baletu a šéfchoreografem v Curyšské 

opeře. Vytvořil více než 100 baletních 

choreografií, mj. také pro Vídeňskou 

státní operu, milánskou La Scalu, 

Monte Carlo ad. Od roku 1991 působil 

v Lipsku. 

AMERICKÝ SKLADATEL GEORGE 

TSONTAKIS obdržel 28. 11. prestižní 

cenu Univerzity v Louisville – Grawemeyer 

Award 2005. Byla mu udělena 

za jeho 2. houslový koncert, premiérovaný 

19. 4. 2003 v provedení Stevena 

Copese a Saint Paul Chamber Orchestra, 

dirigoval Miguel Harth-Bedoya. 

Dvacetiminutový koncert zvítězil 

v konkurenci více než 160 skladeb 

z celého světa. Tsontakis je 19. nositelem 

této ceny, mezi předchozími 

vítězi jsou György Ligeti, Pierre Boulez, 

John Adams, Tan Dun, Thomas 

Ades, John Corigliano, Kaija Saariaho 

a v roce 2004 Unsuk Chin. Charles 

Grawemeyer, obchodník a průmyslník, 

absolvoval Univerzitu v Louisville 

a celý život se vášnivě zajímal 

o hudbu a vzdělávání. Jeho Grawemeyerova 

nadace Univerzity v Lousiville 

každoročně rozděluje 1 milion 

dolarů, po 200. 000 dolarů v oblasti 

hudební skladby, vzdělávání, náboženství 

ad. 

SIR RICHARD ARMSTRONG ukončí 

v červenci 2005 své působení jako hudební 

ředitel Skotské opery, další dva 

roky zde ale zůstane jako poradce, dokud 

nebude jmenován jeho nástupce. 

Armstrong vedl Skotskou operu od roku 

1993 a nastudoval zde řadu děl od 

Fidelia až ke světové premiéře opery 

Inés de Castro od Jamese MacMillana. 

S velkým úspěchem uvedl i kompletní 

Prsten Nibelungův. 

Různé 

MARIA CALLAS BYLA OTRÁVENA. 

V tisku to 28. 11. prohlásil italský filmový 

režisér Franco Zeffirelli. Podle 

něj byla slavná italská pěvkyně zavražděna 

jednou klavíristkou, jež se 

zoufale chtěla zmocnit jejího dědictví 

v hodnotě 5 milionů liber. Tato 

klavíristka patřila k okruhu umělčiných 

„nových přátel“ na konci jejího 

života. Zeffirelli, který natočil film 

36

o jejích posledních dnech, řekl, že 

Callas byla zcela v područí klavíristky 

jménem Vasso Devetzi. „Bylo mi 

tehdy řečeno, že Maria zanechala poslední 

vůli, v níž vše odkázala své služebné, 

šoférovi a domovu důchodců 

pro hudebníky“, prohlásil Zeffirelli. 

„Ale po její smrti se závěť nenašla 

a Devetzi dostala téměř veškerý majetek 

pěvkyně. Devetzi dávala Marii 

po celý ten čas prášky na spaní a amfetaminy. 

Je proto oprávněné věřit, 

že Devetzi Marii otrávila a všechno 

ukradla. Proč jinak by Devetzi nechala 

Mariino tělo okamžitě po pohřbu 

zpopelnit Maria nenáviděla myšlenku 

na kremaci. Pitva provedena 

nebyla a za příčinu smrti byl označen 

infarkt.“ Také Vasso Devetzi je 

dnes mrtvá. Jsou to údajně její dědici, 

kdo dnes dali šperky Marie Callas 

do aukce Sotheby (viz níže), a získali 

tak přes 1 milion liber. 

ŠPERKY MARIE CALLAS byly na aukci 

v Ženevě 24. 11. prodány za 1. 44 milionů 

euro. Aukce Sotheby se zúčastnilo 

kolem 200 sběratelů. Prodej zahrnul 11 

šperků, z nichž většinu věnoval slavné 

operní divě její manžel Giovanni Battista 

Meneghini. Nejdražší šperk, diamantový 

prsten o 11. 7 karátech, byl prodán 

za 262. 000 euro, odhad Sotheby byl 

maximálně 157. 000 euro. Když Callas 

v roce 1977 zemřela ve věku 53 let, nezanechala 

žádné dědice ani poslední 

vůli. Jména prodávajících Sotheby drží 

v tajnosti. 

VZÁCNÉ VIOLONCELLO, které zhotovil 

italský mistr Giovanni Battista 

Guadagnini, bylo prodáno v aukci 

Christie v Londýně za rekordní cenu 

341. 250 liber. Neobvyklé je i to, 

že je znám kupec – holandský cellista 

Pieter Wispelwey. Nástroj pochází 

z roku 1760 a je jedním z pěti 

Guadagniniho cell, které se objevily 

v aukcích za posledních 20 let. Aukce 

Christie je držitelem rekordu v prodejní 

ceně hudebního nástroje – a to 

Kreutzerových houslí, které zhotovil 

Antonius Stradivari a které byly 

prodány v dubnu 1998 v Londýně za 

947. 500 liber. 

DIRIGENT DANIEL OREN BYL ZA- 

TČEN, když opouštěl newyorskou 

Metropolitní operu poté, co dodirigoval 

Bohému. Světově proslulý izraelský 

dirigent (49), který nyní žije 

v Monte Carlo a právě se rozvádí se 

svou druhou ženou, byl obviněn, že 

ignoroval předvolání k soudu. Orenova 

advokátka řekla, že její klient 

o žádném předvolání nevěděl, a že 

zatčení v zákulisí Metropolitní opery 

bylo dílem Orenovy manželky, která 

tak chtěla dosáhnout veřejného 

skandálu. 

PRINC CHARLES objednal skladbu 

na počest své babičky, královny 

matky. Oslovil britského skladatele 

sira Richarda Rodneye Bennetta, který 

napsal sedmadvacetiminutovou 

skladbu pro violoncello a orchestr 

a nazval ji Reflections on a Scottish 

Folksong. Premiéra se má uskutečnit 

začátkem roku 2006 s cellistou Paulem 

Watkinsem a Filharmonickým orchestrem, 

jehož je Charles patronem. 

Princ Charles hrál v mládí na cello 

a při soukromých příležitostech Filharmonický 

orchestr rovněž diriguje. 

Královna matka milovala edwardiánské 

písně a zpívávala je svým vnoučatům 

na dobrou noc. 

Čeští umělci 

v zahraničí 

HOUSLISTA VÁCLAV DVOŘÁK, 

semifinalista soutěže Carla Nielsena 

v New Yorku a absolvent Dánské 

královské akademie v Kodani 

a AMU v Praze, byl přizván ke spolupráci 

s Českým nonetem v rámci 

jeho koncertního turné po Severní 

Americe, které se konalo na přelomu 

října a listopadu 2004. Během turné 

umělci procestovali 15 států USA. 

Pro pořad St. Paul Sunday Morning, 

který je součástí vysílání Minnesota 

Public Radio, České noneto spolu 

s Václavem Dvořákem nahrálo skladby 

českých autorů. 

Z P R Á V Y Z E Z A H R A N I Č Í 

Hudební nakladatelství 

EDITIO BÄREN REI TER 

PRAHA, spol. s r. o. 

ČESKÁ FILHARMONIE podnikla v listopadu 

2004 své od roku 1959 již 18. 

turné po Japonsku. První koncert se 

uskutečnil v Kita-kjúšú 12. 11. Orchestr 

vystoupil celkem na 15 koncertech 

v Tokiu, Jokohamě, Sapporu, Kawasaki 

a Korijamy. Turné ČF ukončila 

dvěma koncerty na Tchaj-wanu. Část 

zájezdu absolvovala ČF za spoluúčinkování 

Pražského filharmonického 

sboru na koncertech s Janáčkovou Glagolskou 

mší, Dvořákovou Stabat Mater 

a Beethovenovou 9. symfonií. Čeští 

umělci vystoupili také na dvou koncertech 

v Suntory Hall v rámci NHK festivalu. 

První z nich také japonská televize 

NHK živě přenášela. Tématem letošního 

festivalového ročníku byla „Last 

Symphony“. Česká filharmonie, Pražský 

filharmonický sbor a čtyřlístek japonských 

sólistů tu provedl Beethovenovu 

Devátou, vedle např. New York 

Philharmonic s Lorinem Maazelem 

(Dvořákova Novosvětská), Wiener 

Symphoniker s Yakovem Kreizbergem 

(Schubertova 8.), Royal Concertgebouw 

Orchestra s Marissem Jansonsem 

(Čajkovského Patetická) a dalších. 

Česká filharmonie účinkovala také na 

Festivalu české hudby. Všechny koncerty 

dirigoval Zdeněk Mácal. 

SKLADBA HOJ, HURÁ HOJ, Otmara 

Máchy byla podle Joela Blahníka 

(USA) vybrána jako jedna z 24 nejlepších 

a nejvýznamnějších kompozic pro 

soprány na světě. Je zařazena do třísetstránkové 

publikace, je doprovozena 

rozborem a „návodem na zvládnutí“. 

Knihu vydal velký americký nakladatel 

McGraw Hill-Glencoe. Mácha je mezi 

sedmi neamerickými autory s celkem 

devíti skladbami. 

si Vám dovoluje nabídnout novinku 

Adam Michna z Otradovic 

OFFICIUM VESPERTINUM – PARS III 

H 7979, ISMN M-2601-0300-9 

partitura 

rozsah 76 stran, cena 230 Kč 

Poslední svazek teprve koncem minulého 

století zkompletovaného a novodobě poprvé 

vydávaného Michnova cyklu chrámových skladeb 

je zasvěcen poctě Panny Marie. Obsahuje 

dvojí zhudebnění cantica Magnificat, mariánské antifony Alma Redemptoris 

Mater, Ave Regina caelorum, Regina caeli laetare, Salve 

Regina, Sub tuum praesidium a Loretánskou litanii. Na závěr jsou 

připojeny Falsi bordoni pro případnou recitaci žalmů, které nejsou 

v předcházejících (žalmových) svazcích zhudebněny. Partitura zahrnuje 

smíšený sbor, sólový part, původní číslovaný bas a návrh jeho 

provedení. Nástroje je možno přibrat ad libitum podle odpovídající 

dobové praxe. Partituru připravil k vydání a generálbas vypracoval 

Vratislav Bělský, předmluvu napsal Jiří Sehnal. 

Na Vaše objednávky se těšíme na adrese: Editio Bärenreiter Praha, spol. s r. o. 

Zákaznické centrum: Pražská 179, 267 12 Loděnice u Berouna 

tel.: 311 672 903, 603 179 265, fax: 311 672 795 

e-mail: zcentrum@ebpraha.cz, www.noty-kni hy.cz, www.editio-baerenreiter.cz 

OPERNÍ SOUBOR NÁRODNÍHO 

DIVADLA MORAVSKOSLEZSKÉHO 

hostoval v Teatro Coccia v severoitalské 

Novaře. Přestože většina operních 

inscenací vzniká v produkci tohoto 

divadla, které má stálý orchestr, sbor 

i balet, pro zahájení sezony 2004/ 

2005 si Teatro Coccia vybralo inscenaci 

Verdiho opery Rigoletto v nastudování 

operního souboru NDM. 

Třikrát (5., 6. a 7. 11.) tak v Itálii viděli 

a slyšeli, jak se dělá „jejich“ opera 

v Ostravě. Mnohokrát se v průběhu 

představení i na děkovačce ozvalo 

z hlediště „Bravo!“. Zpívali Agnieszka 

Bochenek-Osiecka (Gilda), Luciano 

Mastro (Vévoda), Seung Yong Oh 

(Rigoletto), Erika Šporerová (Maddalena), 

Martin Gurbaľ (Sparafucile), 

inscenaci nastudoval režisér Luděk 

Golat a dirigent Paolo Gatto. Opera 

NDM dostala pozvání na příští sezonu. 

sla 

37

S T U D I E , K O M E N T Á Ř E 

Česká operní divadla 

I. Z minulosti k současnosti 

Josef Herman 

Vletošním ročníku Hudebních rozhledů 

přineseme sérii dvanácti pohledů na české 

operní divadlo. Deset dílů bude monograficky 

věnováno jednotlivým operním domům, 

především jejich současnosti, za kterou 

budeme považovat patnáctileté období od listopadu 

1989, ovšem přihlédneme ke klíčovým 

událostem jejich historie. Poslední díl bude věnován 

přehledu nestatutárních operních domů 

a produkci operních škol, první díl pak věnujeme 

stručnému přehledu logiky vývoje operního 

divadla na našem území. 

Počátky opery, jak známo, sahají k přelomu 

16. a 17. století do Itálie, o něco málo později do 

Anglie, Francie a Německa. Důležitou, byť ne 

jedinou a zřejmě ani ne nezbytnou roli přitom 

hrála proslulá camerata, tedy spolek význačných 

mužů slunné Florencie, kteří v době vrcholící vícehlasé 

hudby oživovali antickou monodickou 

hudbu „stile recitativo“ a mylně se domnívali, 

že se vracejí k původnímu provozování antické 

tragédie. Jeden z nich, Jacopo Peri, uvedl už 

v roce 1598 patrně první operu v tomto duchu, 

Dafne. Hudba se ovšem používala v dramatické 

funkci mnohem dříve, možná dokonce od nepaměti, 

víme o středověkých duchovních i světských 

hrách, intermédiích, pastorálách, v Anglii 

masques. Ba dokonce i v lůně vrcholící polyfonie 

se už v poslední čtvrtině 16. století zrodila 

tzv. madrigalová opera. Opera se dále vyvíjela 

především v Římě, kde ji obohatili o velkolepé 

sbory, a v Benátkách, kde opustila výlučné prostředí 

šlechtických sídel a hrála se ve veřejných 

městských divadlech, a kde jí doplnili o opulentní 

barokní podívanou. Nový útvar rychle pronikl 

do Evropy, jedním z hlavních operních center se 

stal habsburský vídeňský dvůr a ten už měl rozhodující 

vliv na vývoj opery i v českém, moravském 

a slezském prostoru. 

Zprvu se i u nás opera provozovala zejména 

v zámeckých divadlech. K nejznámějším z nich 

patří divadlo na zámku v Českém Krumlově, 

cenné zejména dochovanou barokní mašinérií 

jeviště a bohatou sbírkou původních dekorací 

a hlavně divadelních kostýmů. A připomeňme 

ještě Jaroměřice nad Rokytnou, kde se zrodila 

první částečně česky zpívaná dvouaktová opera 

Františka Václava Míči O původu Jaroměřic 

pro zámecké divadlo hraběte J. A. Questenberga. 

Rozhodujícím impulsem pro rozvoj operního 

divadla v našich zemích však bylo provedení 

korunovační opery J. J. Fuxe Constanza e Fortezza 

(1723), k němuž se z celé Evropy, především 

ovšem z Vídně, sjelo přes tři sta účinkujících a vrcholně 

barokní divadelní podívanou stvořil na 

Pražském Hradě Giuseppe Galli-Bibiena. Hned 

v následujícím roce angažoval hrabě František 

Antonín Špork italskou společnost Antonia Denziho 

a otevřel operní scény ve svém pražském 

paláci a na zámku Kuks. Poté do českých zemí 

zajížděly pravidelně další italské společnosti, 

které se ovšem přechodně uplatnily již dříve, 

např. v lázeňském divadle v Karlových Varech 

už koncem 17. století. 

Centrem provozování opery se přirozeně stala 

Praha, kde také vzniklo první veřejně přístupné 

městské Divadlo v Kotcích (1738--1781), v němž 

působili vesměs italští impresáriové a kde 

uvedl některá svá díla Ch. W. Gluck. V Brně se 

opera hrála zprvu nepravidelně v budově Reduty 

(Don Juan 1734). Opery se ovšem nadále hrály 

v zámeckých divadlech, ale také nepravidelně 

v jiných prostorách. Zvláštním případem je 

skupina tzv. hanáckých a „řemeslnických“ oper 

z prostředí náboženských řádů jižní a střední 

Moravy a také kantorů. 

Další osudy operního divadla se odvíjely 

z osvícenských představ o společenském významu 

a poslání divadla. Hrabě Nostic na jejich 

základě roku 1783 otevřel reprezentativní Nosticovo 

hraběcí národní divadlo, proslulé světovou 

premiérou Mozartovy opery Don Giovanni 

(1787), od následujícího desetiletí přezvané 

na Stavovské divadlo (Ständetheater). Budova 

byla prakticky sto let centrem opery na našem 

území, a to opery převážně německé. Od konce 

18. století vznikaly německé divadelní budovy 

také v řadě menších měst. 

Provozování opery v české řeči se vymezovalo 

právě vůči síti německých divadel na našem 

území. Opera (singspiel) v české řeči byla v posledních 

dvaceti letech 18. století součástí divadelního 

programu obrozenců (Bouda, Divadlo 

U hybernů), poté se stala doplňkem německého 

provozu Stavovského divadla zásluhou zejména 

Františka Škroupa, který opět na obrozenských 

ideálech spoluzaložil první český víceméně amatérský 

operní soubor (1823 provedli český překlad 

zpěvohry Švejcarská rodina Josefa Weigla). 

Byl základnou pro první soustavnější českou 

operní tvorbu (F. Škroup: Dráteník 1826), též 

ovšem německou (F. Škroup: Kolumbus), především 

se však hrál dobový světový repertoár 

v českých překladech. 

Samostatný český profesionální soubor vznikl 

až v Prozatímním divadle (otevřeno 1862, ve 

Stavovském zůstal německý soubor), v němž se 

především zásluhou Bedřicha Smetany a jeho 

následovníků formovala moderní česká národní 

opera nejen kompozičně, ale též jevištní interpretací. 

Praha v té době už měla několik divadel, mj. 

velké Novoměstské divadlo, které soubor využíval 

při významnějších příležitostech, neboť prostory 

Prozatímního divadla byly velmi stísněné. 

Hrály se i operety především v letních měsících 

v tzv. arénách a do počátku 20. století dokonce 

ještě i v nové budově Národního divadla (1883). 

České operní divadlo se s jistou pravidelností začalo 

hrát od roku 1865 v Plzni, v Brně od 70. let 

a pak zejména po zřízení Prozatímního divadla 

v roce 1884. Stále však na českém území dominovaly 

německé operní soubory, pražské německé 

divadlo také v roce 1888 získalo novou 

reprezentativní budovu – spolu s ním a Stavovským 

divadlem, v roce 1920 násilně zabraným 

původnímu německému nájemci a přičleněným 

k Národnímu divadlu, tvoří dodnes trojici hlavních 

pražských operních domů. V letech 1907- 

1919 hrálo v Praze operu i operetu také Městské 

divadlo na Královských Vinohradech. V Brně se 

hrála česká opera v letech 1884-1918 v malém 

Divadle Na Veveří, poté získala dosud německé 

Divadlo na hradbách (1919, dnešní Mahenovo 

divadlo), kde se za šéfa opery Františka Neumanna 

(1919--1929) uváděly světové premiéry 

oper Leoše Janáčka. 

Česká operní divadla tedy vesměs vznikala 

na základě německých operních divadel ve 

dvou vlnách po dvou světových válkách, v nichž 

Německo bylo poraženo a německé obyvatelstvo 

z území České republiky víceméně vytlačeno. 

V období první republiky ještě v některých 

místech koexistovaly české a německé soubory 

(Praha, Brno, Ostrava), případně zůstávaly pouze 

německé soubory (Liberec, Ústí nad Labem, 

Opava), po roce 1945 dvojjazyčné provozování 

divadla, tedy i opery, definitivně zaniklo. Spolu 

s postupnou izolací v důsledku tzv. železné opony 

tato skutečnost výrazně přispěla k provincionalismu 

českého operního života, na němž 

nemohly nic podstatného změnit ani nesporné 

úspěchy českých umělců, případně sporadická 

úspěšná hostování českých divadel ve světě. Zejména 

zánik pražského Nového německého di- 

38


vadla (Neues Deutsches 

Theater, provoz 

vlastního souboru 

ukončen v roce 

1938, poté v budově 

nepravidelně hostovaly 

německé a jiné 

zahraniční soubory) 

znamenal podstatné 

ochuzení zdejšího 

operního života, neboť 

za vedení Angelo 

Neumanna, Alexandra 

Zemlinského 

a Georga Szélla 

bylo špičkovým evropským 

operním 

domem s průbojnou 

dramaturgií 

(Ernst Křenek, Arnold 

Schoenberg, 

Paul Hindemith, 

Alban Berg, Dmitrij 

Šostakovič, hojně 

R. Wagner, kompletní 

Ring 1923--1924, 

aj.), v němž hostovaly 

špičky německého 

pěvectví i operní 

režie. 

V první vlně tedy 

vznikly české 

operní soubory v Národním divadle moravsko-slezském 

v Ostravě (1919, šéf Jaroslav Vogel) 

a v Českém divadle v Olomouci (1920, šéf 

Karel Nedbal) – to pravidelně hostovalo v řadě 

českých měst, mimo jiné v Liberci a také v Českých 

Budějovicích, kde působil domácí soubor 

jen nepravidelně. Zajíždělo také do Prahy 

a na Slovensko, hostovalo i ve Vídni. Za první 

republiky hrály opery a častěji operety i největší 

kočovné společnosti, které ovšem byly 

v létě 1945 výnosem ministra Zdeňka Nejedlého 

definitivně zrušeny. V druhé vlně vznikly 

české operní soubory v Liberci, Ústí nad Labem, 

Opavě a posléze Českých Budějovicích, 

v Praze v budově Nového německého divadla 

přechodně existovala průbojná Opera 5. větna, 

v roce 1948 přičleněná k Národnímu divadlu. 

Tehdy byla budova přezvána na Smetanovo 

divadlo poněkud nelogicky, neboť Smetana 

s tímto prostorem neměl nic společného 

na rozdíl od J. K. Tyla, po němž bylo nazváno 

v tomto období Stavovské divadlo. Je zřejmé, 

že současná síť českých operních divadel je výsledkem 

dlouhého vývoje zejména německého 

divadla, po němž české soubory zpravidla 

převzaly i budovy (výjimkou je Velké divadlo 

v Plzni) a fundus, a nikoli výsledkem kulturní 

Novoměstské divadlo v Praze v 60. letech 19. století 

politiky totalitního režimu, jak se dnes často 

mylně tvrdí. Naopak se komunistickým reorganizátorům 

divadla nikdy nepodařilo ustavit 

nové operní soubory v místech bez předchozí 

německé tradice, pokoušeli se o to marně například 

v Hradci Králové. 

Zmíněná uzavřenost českého operního života 

a vlivy státního zřizování divadla v letech 1945-- 

1989 měly několikeré důsledky. Jednak se vytvořila 

uzavřená hierarchie souborů od nejmenších 

oblastních přes „krajská“ a posléze „státní“ (fakticky 

bývalá zemská – Brno, Plzeň, Ostrava) po 

pražské Národní divadlo, které se stalo vytouženou 

metou všech operních umělců. Zřizování zajišťovalo 

všem souborům relativně dobré financování, 

ovšem za cenu politické cenzury, bylo 

však možné hrát široký repertoár včetně velkého 

podílu původních novinek. Přerušení kontaktů 

s cizinou a tedy možnosti srovnání se projevilo 

zejména v postupném poklesu kvalitativních 

kritérií pěvectví a hudební i jevištní interpretace 

(dosud se s tím zdejší operní divadlo nevyrovnalo), 

na druhé straně však (až na výjimky) i nejlepší 

síly zůstávaly doma, bez možnosti mezinárodní 

kariéry. Samotná příprava inscenací, zejména 

hudební nastudování, byla pečlivá, k vrcholu 

se propracovala interpretace český oper (s výjimkou 

Janáčka), byla zde plejáda vynikajících 

operních dirigentů a několik špičkových režisérů 

a scénografů. V posledních dvaceti letech se 

ovšem do sebe uzavřený operní život začal vyčerpávat 

a silně postrádal vnější impulsy. 

Ty se českému opernímu divadlu dostaly až 

po listopadu 1989, kdy se zásadně přehodnocuje 

vše zmíněné v předchozím odstavci. A to 

s výsledky dobrými i špatnými. Je zřejmé, že se 

současné operní divadlo zbavilo předchozích 

omezení, což vede k rozšiřování operního provozu 

(včetně soukromých či skupinových aktivit), 

na druhé straně je výrazně podfinancované, 

neboť není dodnes uspokojivě vyřešen systém 

vícezdrojových dotací. Především se však 

operní divadlo dostalo do dříve netušené konkurence 

nejen v rámci opery, a to už reálně evropské, 

ale dalších společenských, uměleckých 

a zábavních aktivit současné společnosti. Vstoupilo 

prostě do mezinárodního tržního prostředí 

ve všech rovinách své existence, s přílivem pěvců 

z východního bloku, s odlivem nejlepších sil 

do zahraničí, s potřebou proměny repertoáru, 

s nezbytností hledat současnou jevištní poetiku. 

Jak se s tím vším jednotlivá divadla vyrovnávají 

budeme sledovat v dalších pokračováních 

tohoto cyklu. 

Foto archív 

39


Kapitoly o Richardu Wagnerovi 

II. Wagner a Čechy 

Pavel Petráněk 

Wagner byl spjat s Čechami doslova již 

od malička. Poprvé zde byl totiž už 

jako kojenec, neboť ve svých dvou 

měsících bydlel se svou matkou od poloviny 

července do poloviny srpna 1813 v domě U tří 

bažantů v Teplicích, kde měl být chráněn před 

nadcházejícími válečnými událostmi. Prahu navštívil 

poprvé ve třinácti letech, kdy roku 1826 

jel na týden za svými sestrami – Rosalií a Klárou 

– které od toho roku byly angažované k pražskému 

divadlu. O rok později se na výlet z Drážďan 

do Prahy vydal tentokrát pěšky, protože neměl 

dostatek prostředků na jízdu. V Teplicích mu již 

došly síly, a proto si najal povoz, který ho dovezl 

do Lovosic (více peněz neměl) a odtud pokračoval 

zase pěšky. 

Počtvrté navštívil české země v roce 1832 cestou 

do Vídně a zpět. Navštívil mj. Brno, pět týdnů 

strávil na pachtovském zámku v Pravoníně, 

kde mimo jiné pracoval na svém libretu Svatba. 

Nezapomněl se také zastavit v Praze. Ve stejném 

roce se Praha také nesmazatelně zapsala do dějin 

Wagnerovy tvorby, neboť zde měla premiéru 

jeho Symfonie C dur. 

Popáté k nám zavítal roku 1834. 17. června se 

ubytoval v hotelu U krále pruského v Teplicích, 

kde strávil několik týdnů a poté se opět vydal do 

Prahy. Krátce se v Praze zastavil také když tudy 

projížděl do Karlových Varů, aby si poslechl 

zdejší operní soubor a uvážil možnost angažování 

některých pěvců v Magdeburku, kde se 

stal kapelníkem. 

V červnu 1842 jel opět do Teplic, kam se 

pravidelně jezdila jeho matka léčit, a krátce navštívil 

také Prahu. V Teplicích a v Ústí nad Labem 

pracoval na libretu Tannhäusera. Hrad Střekov 

v Ústí je považován za jeden z významných 

inspiračních momentů při práci na této opeře. 

V létě příštího roku se sem vrátil a v Tannhäuserovi 

pokračoval. V létě 1845 byl Wagner v Mariánských 

Lázních, kde mimo jiné pracoval na 

scénáři libreta Mistrů pěvců norimberských a Lohengrina. 

9. srpna odjel se zastávkami v Karlových 

Varech, Teplicích a Ústí nad Labem do 

Drážďan. V roce 1848 chtěl přijet do Prahy samozřejmě 

na premiéru Kittlovy opery Bianca 

und Giuseppe na své libreto, což se mu nakonec 

nezdařilo. Nicméně se v tomto roce v Praze krátce 

zastavil, když se vracel z Vídně. 

Nejvíce je Wagnerovo 

jméno spjato s Prahou 

v roce 1863, neboť zde 

dirigoval své koncerty. 

Navíc tehdy byl v Praze 

přijat nejokázaleji, protože 

nyní zavítal do Prahy 

jako již vysoce uznávaný 

Mistr. Národní listy 14. ledna 

1863 přinášejí zprávu 

o tom, že v příštích dnech 

zavítá do Prahy Wagner, 

který má 25. ledna dirigovat 

koncert ze svých skladeb 

na Žofíně. Hudební 

časopis Dalibor píše 20. 

ledna, že Wagner přijede 

tento týden. O týden 

později otiskuje Wagnerův 

dopis, ve kterém se 

vyznává, jak se na Prahu 

těší. Nakonec do Prahy přijel až 5. února a koncert 

byl přesunut na 8. února. Na programu zazněla 

předehra k Mistrům pěvcům norimberským, 

Milostná píseň Sigmunda, Ouvertura k Faustu, Tannhäuserovi, 

Shromáždění Mistrů pěvců a předehra 

k Tristanovi a Isoldě. Za zajímavost stojí zmínka, 

že v orchestru tehdy pod Wagnerovou taktovkou 

hrál dvaadvacetiletý Antonín Dvořák. Úspěch 

koncertu byl velkolepý a značnou pozornost mu 

Wagnerův telegram z 20. 3. 1859 do Prahy Antonu 

Atpovi 

věnoval i pražský německý tisk. Na svou dobu 

neobvykle byl titulek recenze velmi výrazný, jak 

Hrad Střekov u Ústí nad Labem se stal významným inspiračním zdrojem 

k opeře 

svědčí například Politik 11. února či Bohemia, kde 

recenze vyšla dokonce na tři pokračování. Mimořádný 

úspěch koncertu přilákal Wagnera do Prahy 

ještě 31. října téhož roku, aby dirigoval další 

dva koncerty, tentokrát na nich zazněly scény ze 

Siegfrieda, Mistrů pěvců, Valkýry a Tristana a Isoldy. 

4. listopadu navštívil ve Stavovském divadle 

představení Bludného Holanďana, které bylo hráno 

ke skladatelově poctě. Naposledy zavítal Wagner 

do Prahy v polovině září 1875, kdy sem přijel 

na tři dny, když předtím trávil nějaký čas opět 

v Teplicích a Karlových Varech. 

Wagner se stýkal s mnoha hudebními 

osobnostmi, které pocházeli z Čech. Byl mezi 

nimi např. Jan Bedřich Kittl (1806--1868), 

který na Wagnerovo libreto napsal operu 

Bianca a Giuseppe, skladatel Josef Dessauer 

(1798--1876), pro něhož vzniklo Wagnerovo 

libreto Doly ve Falunu či kritik August Wilhelm 

Ambros (1816--1876). Velkým Wagnerovým 

přítelem byl tenorista Josef Ticháček 

(1807--1886), který jako přední sólista drážďanské 

opery byl prvním představitelem Rienziho 

a Tannhäusera. Navázal důležité styky 

s ředitelem pražské konzervatoře Friedrichem 

Dionysem Weberem (1766--1842). 

V archivu Pražské konzervatoře je uchováno 

dokonce 15 originálů Wagnerových dopisů 

hudebnímu organizátorovi Antonínu Aptovi 

(1815--1887). 

Foto archív 

Foto archív 

40


České muzeum hudby 


Muzeum české hudby, posléze přejmenované 

na České muzeum hudby, 

které se víc jak celé desetiletí– od 

roku 1990 po restituci svého původního sídla 

ve Velkopřevorském paláci – potýkalo s omezenými 

prostory nejen pro výstavní činnost, 

ale i pro svoji práci, zpřístupnilo 19. listopadu 

loňského roku novou stálou expozici ve 

své nové budově v Karmelitské ulici v Praze 

1. Rozsáhlý objekt bývalého barokního kostela 

sv. Máří Magdaleny sloužil svého času postupně 

jako pošta, četnická kasárna a Státní ústřední 

archiv. Po rozsáhlé rekonstrukci, provedené 

citlivě a vskutku krásně společností Skanska 

podle projektu ing. arch. Tomáše Šantavého, 

bude nyní využíván Národním muzeem – Českým 

muzeem hudby. 

Jak se zde budou cítit návštěvníci je lehké 

uhodnout. Jaké podmínky zde našli pracovníci 

muzea, na to odpovídá ředitelka ČHM 

dr. Eva Paulová. 

„Muzeum se dosud pohybovalo ve velmi 

provizorních podmínkách. Ve Velkopřevorském 

paláci jsme byli až do jara 2003, kdy 

jsme celý objekt vyklidili včetně sbírek a pracoven 

a přestěhovali se do Karmelitské ulice. 

Budova je nádherně upravená, svým postupně 

dokončovaným vybavením i rozměry poskytuje 

odpovídající zázemí pro naši činnost 

a především klimaticky a bezpečnostně dobré 

prostředí pro naše sbírky. ČMH zde našlo 

opravdu důstojné sídlo. Po deseti letech jsme 

opět mohli zpřístupnit – a ve větších prostorách 

– naši studovnu, která bude sloužit nejenom 

sbírkám hudebně-historického oddělení 

a oddělení hudebních nástrojů, ale najdou 

zde důstojnější prostředí i badatelé, zabývající 

se fondy Antonína Dvořáka a Bedřicha 

Smetany. V současné době také pracujeme 

na konverzi našeho katalogu do počítačové 

databáze; zatím k nám může badatel přijít do 

studovny, kde má k dispozici klasické katalogy 

a kde mu žádané materiály pro studium 

zpřístupníme.“ 

Sbírky Českého muzea hudby jsou velice 

rozsáhlé a stěží mohou být celé uplatněny 

v nové expozici, jak vysvětluje její kurátorka, 

dr. Jana Fojtíková. 

„Sbírka hudebních nástrojů čítá téměř 3000 

kusů, v expozici je jich uplatněno kolem 400. 

Ale Muzeum není jen sbírka hudebních nástrojů. 

Máme řadu dalších sbírkových úseků 

– spravujeme největší ikonografickou sbírku 

v České republice a je zde největší notový 

archiv na území České republiky, kde je 

shromážděno kolem 100 tisíc zpracovaných 

hudebnin a ještě celá řada materiálů dosud 

nezkatalogizovaných. Ráda bych připomněla 

ještě jeden náš fond, který nemohl být celá 

léta používán, a to je fonotéka. ČMH spravuje 

obrovský fond gramodesek, cédéček, zkrátka 

zvukových nosičů od těch nejstarších válečků 

až po nejnovější media.“ 

Nová budova zůstala zachována jako charakteristický 

barokní chrámový prostor s ochozy. 

Ve 2. patře jsou pracovny a depozitáře, studovna 

je ve 3. patře 

a expozice zabírá 

celé první patro. 

Samotný název nové 

expozice „Člověk-Nástroj-Hudba“ 

navozuje určité 

asociace a určitý 

směr, kterým se tato 

expozice ubírá. 

EP.: Záměr expozice 

je opravdu 

daný tímto názvem, 

protože jsem museli 

vyřešit důležitou 

metodickou otázku: 

hudba se totiž 

– kromě hudebních 

nástrojů – velmi 

špatně vystavuje. 

Proto jsme na základě 

organologického 

libreta, připraveného 

dr. Bohuslavem 

Čížkem, pojali hudební 

nástroj jako 

prostředníka mezi 

člověkem a hudbou. 

Je to věc, kterou 

musí vzít člověk 

do ruky, aby 

mohl hudbu slyšet. 

Z naší reminiscence 

však zároveň vyplývá, 

že tomu tak 

vždy v hudebních 

dějinách nebylo. Proto expozice začíná atypicky: 

v prvním patře namísto starých hudebních 

památek návštěvníky čeká hypermoderní 

počítačová animace, hra světel, multimediální 

produkce, která je zavede do světa reprodukované 

hudby. Ve spolupráci s dr. Alešem 

Nový interiér Českého muzea hudby 

Opekarem a výtvarníkem Milanem Caisem 

jsme se pokusili přiblížit ve velké zkratce podivuhodný 

svět populární hudby od počátku 

do konce 20. století. Expozice zde prezentuje 

i nejnovější hudební nástroje, (o nichž málokdo 

ví, že je také sbíráme), používané v jazzu 

nebo big-beatu. Jsou zde např. unikátní nástroje, 

zhotovené pro Světovou výstavu v Bruselu 

1958. Také další místnost je věnovaná 

20. století, tomu, kde skončilo v oblasti vážné 

hudby ve vývoji hudebních nástrojů. To je kapitola 

velmi zajímavá, výrazně spojená s českou 

historií – kapitola mikrointervalové hudby, 

směr, který byl výrazně zastoupen českým 

skladatelem Aloisem Hábou. Z jeho podnětu 

vznikly některé dechové nebo především klávesové 

nástroje a mezi unikáty našich sbírek 

patří čtvrttónový klavír, vyrobený podle jeho 

projektu firmou Foerster.“ 

Foto archív 

41


České sny 

Petr Veber 

Vcentru Pražská křižovatka na Anenském 

náměstí, měla (2. 11.) písňový 

recitál Magdalena Kožená s pianistou 

Karlem Košárkem. Podpořila tak nadaci Vize 

97 manželů Dagmar a Václava Havlových 

a také mezinárodní hudební projekt České 

sny. Při dvoudenní pražské prezentaci tohoto 

projektu měla (1. 11.) také koncert houslistka 

a zpěvačka Iva Bittová se Škampovým 

kvartetem. 

Jedna z fresek, zdobících výstavní sály 

Cílem Českých snů bylo uspořádat v roce 

významných výročí české hudby a v roce vstupu 

ČR do EU ucelenou prezentaci české hudby 

s neotřelou dramaturgií a s celoevropským dosahem, 

představit Česko jako zemi, jejíž kulturní 

tradice byla vždy nedílnou součástí evropské 

kultury, a jako zemi, která tuto tradici dále prohlubuje 

a rozvíjí na světové úrovni. V neposlední 

řadě bylo cílem rozšířit škálu příležitostí pro 

prezentaci špičkových českých muzikantů mladé 

a střední generace. České sny představily hudbu 

skladatelů posledních čtyř století, narozených 

Vstupní část expozice tedy přináší 

něco podobného, jako Haus der Musik 

ve Vídni. Poté se však návštěvník ocitne 

skutečně už v očekávané historii… 

JF: „To byl právě záměr, aby se z hlučného 

dneška s reprodukovanou hudbou 

ponořil do minulosti, kdy člověk 

musel vzít nástroj do ruky, aby vyloudil 

tón. Expozice není a z prostorových důvodů 

ani nemohla být koncipována jako 

nějaký přehled dějin hudby. Chronologické 

hledisko je tam uplatněno pouze 

ve dvou případech – jinak převládá 

hledisko systematické, tzn. že sály vždy 

obsahují určitý druh hudebních nástrojů. 

Výjimku tvoří dva sály s nástroji renesance 

a baroka, kde jsou soustředěny 

různé typy dochovaných nástrojů, 

a podobně v sále s nástroji čtvrttónové 

hudby. Jinak vždy sál obsahuje jeden 

druh nástrojů. Celé jednou křídlo je věnováno 

klávesovým nástrojům od cembal, 

klavichordů, kladívkových klavírů 

a poslední jsou různé typy varhan. Pak 

následují tzv. historické sály, kde byly 

objeveny nástěnné malby, které byly 

krásně zrestaurované a tvoří nádherné 

pozadí renesančním nástrojům a exponátům 

nástrojů smyčcových – od houslí 

po gamby a kontrabasy, a drnkacích, 

kde jsou překrásně zdobené loutny, kytary, 

mandolíny. Další křídlo obsahuje nástroje 

dechové – až na jednu výjimku, to je sál s harfami 

– a pak už následují dřevěné dechové nástroje, 

žesťové nástroje, nástroje lidové hudby 

a nástroje mechanické – automatofony. Oproti 

staré expozici ve Velkopřevorském paláci je 

zde jedna novinka: snažili jsme se návštěvníkovi 

navodit dobový kontext i tím, že jsou zde 

vystaveny notové a ikonografické materiály, od 

počátku však zamýšlené pouze jako doplňkové 

k hudebním nástrojům, které jsou tam stěžejními 

exponáty. Vedle své hmotné podoby se 

tyto materiály objevují i ve zvětšeninách, které 

dekorují stěny a pozadí exponátů a dotvářejí 

tak atmosféru toho kterého sálu.“ 

Ve stálé expozici tedy využíváte i charakteru 

krásných prostor, které máte k dispozici. 

Budete je využívat i na další akce – např. koncerty 

nebo jednotlivé výstavy 

EP: „Určitě ano. Zatím se konají koncerty 

ve dvoraně, ale rádi bychom koncerty rozšířili 

a v r. 2005 stavebně dokončili malý komorní 

sál, který se bude nacházet v bývalém 

zimním chóru. Rádi bychom v tomto 

prostoru zřídili i technické vybavení, 

aby si zde mohli návštěvníci expozicepokud 

tu nebudou koncerty – prohlížet 

třeba dokumentární filmy o hudbě, 

hudebnících, hudební historii a hudebních 

nástrojích. Kromě toho ve 2. patře 

připravujeme malý konferenční sál, 

a celou boční část dolní dvorany, která 

vznikla propojením bývalých postranních 

kaplí, chceme věnovat činnosti výstavní. 

Např. převážně papírový materiál 

nesnese dlouhodobé vystavování, proto 

bychom rádi programově ostatní sbírky 

zpřístupňovali vždy jako doplněk stálé 

expozice. Na konci r. 2004 a zjara 2005 

je výstava věnovaná dílu Hugo Boettingera, 

který byl důvěrným přítelem členů 

Českého kvarteta, skladatelů Josefa 

Suka, Vítězslava Nováka nebo dirigenta 

Václava Talicha a jeho dílo je takovou ilustrací 

hudebního života, někdy vážnou 

jindy nevážnou, publikovanou v karikaturách 

hlavně v Lidových novinách. Na 

ni by měla navázat výstava kreseb Josefa 

Bohuslava Foerstra, o němž ne každý 

ví, že byl velice zručným kreslířem, a na 

konci r. 2005 bychom rádi připravili výstavu 

vánoční, věnovanou melodramu 

Štědrý den Zdeňka Fibicha.“ 

To, co předkládá České muzeum hudby 

v nových prostorách, jistě využije celá řada 

návštěvníků – ať už specializovaných zájemců, 

nebo prostých milovníků hudby, případně 

studentů a škol. Expozice je opravdu krásná, 

nabídka dalších možností poznat materiály 

muzea bohatá. Navíc je budova v Karmelitské 

ulici v centru Prahy, nedaleko jiných hudebních 

institucí a památek. Vhodnější využití 

pro tento objekt jsme si skutečně nemohli 

přát. 

Foto archív 

či působících v českých zemích. Dramaturgie 

Aleše Březiny vycházela ze širšího pojetí než jen 

z odkazu klasiků české hudby. Projekt seznámil 

i s díly ležícími dosud v archivech a se soudobou 

tvorbou. Koncertní nabídka vyšla z programů 

festivalu 13 měst Concentus Moraviae, 

jehož devátý ročník (3. 6.–3. 7.) byl tuzemskou 

částí projektu. 

Hlavním organizátorem Českých snů byla 

brněnská OPS Mezinárodní centrum slovanské 

hudby. Po celé Evropě, a to záměrně mimo 

hlavní města, zněl široký výběr hudby vyhýba- 

42


jící se zaběhnutým stereotypům. Akce zahrnula 

na 120 zahraničních koncertů a jejími patrony 

byli Magdalena Kožená a někdejší prezident 

Václav Havel. 

Zahajovací koncert se uskutečnil (4. 7.) v dolnorakouském 

městě St. Pölten. Vystoupil tam Jiří 

Bárta, Čeští virtuosové a Michel Swierczewski. Pavel 

Šporcl účinkoval v příhraničních bavorských 

lázních Bad Alexandersbad. Jeho koncert byl součástí 

13. ročníku Festivalu uprostřed Evropy. Například 

Capella Apollinis vystoupila v polském 

městě Stary Sacz, Kühnův dětský sbor ve francouzském 

Gradignanu, koncert kvarteta Epoque 

Quartet byl součástí Varnenského hudebního léta 

a skupina Triny + Tři my se představila v německém 

Eubabrunu. Několik koncertů se v létě uskutečnilo 

v rámci Šlesvicko-holštýnského hudebního 

festivalu – v Emkendorfu tvořila vystoupení 

mladých českých interpretů páteř dvoudenních 

festivalových „venkovských hudebních slavností“. 

Zahráli Karel Košárek, Jiří Bárta s Janem Čechem, 

poté (1. 8.) klavírní Duo Ardašev a ve speciálním 

jazzovém programu Epoque Quartet s kontrabasistou 

Robertem Balzarem. 

Patrně nejrozsáhlejší akcí byl koncertní maraton 

(21. 11.) v nizozemském městě Utrechtu. 

Den Českých snů se odehrál v koncertním sále 

Vredenburg. Zazněla tam i Janáčkova Glagolská 

mše v provedení Státní filharmonie Brno, Kühnova 

smíšeného sboru a Petra Altrichtera. Bárta 

přednesl Dvořákův violoncellový koncert, Košárek 

vystoupil s miniaturami českých autorů, Bittová 

a hráčka na historické klávesové nástroje Barbara 

Maria Willi představily svůj nový autorský 

projekt pro hlas, housle a cembalo. S aranžemi 

lidových moravských písní vystoupila skupina 

Triny + Tři my. Jana Boušková s Ludmilou Peterkovou, 

Jiřím Bártou, Karlem Košárkem, violistou 

Alexandrem Besou a houslistou Janem Talichem 

vystoupila v rámci Českých snů (17. 11.) ve švýcarském 

městě Olten. Zahráli skladby Františka 

Bendy, Františka Antonína Röslera, Jana Ladislava 

Dusíka, Jana Franka Fischera a Bohuslava Martinů. 

Jana Boušková s Talichovým komorním orchestrem 

byla také protagonistkou závěrečného 

večera (14. 12.) v rakouském Retzu. 

„Neváhal jsem ani vteřinu,“ řekl Václav Havel, když 

zdůvodnil patronství nad Českými sny. Považoval 

projekt za velmi dobrý vzhledem k propagaci ČR 

jako součásti Evropy a EU i vzhledem k různosti repertoáru 

a pestrosti zúčastněných regionů. Havlovo 

patronství bylo podle Kožené pro projekt „tou nejlepší 

vizitkou“. Ze svých zkušeností ze zahraničních 

angažmá pěvkyně ví, že Česko je lidem vedle hudby 

známé, jak uvedla, přinejmenším třemi pojmy – pivem, 

křišťálem a právě Václavem Havlem. 

Propagační projekt Česká hudba 2004 – nedílná 

součást evropské kultury, podpořený ze státních 

peněz mimořádnou částkou 105 milionů korun, zahrnul 

na 700 akcí. České sny byly 

v tomto roce největším českým hudebním 

projektem v zahraničí. 

Tři otázky Davidu 

Dittrichovi, řediteli 

Českých snů: 

Jste spokojen s realizací původní 

myšlenky 

„Mimořádně. Dopadlo to nad 

největší očekávání. Většina měst 

se k Českým snům postavila úžasně, 

takže se celá věc dostala do ještě 

jiné dimenze, než jsme předpokládali. 

Plánovali jsme původně 

jednorázovou akci, ale na žádost 

mnoha zahraničních měst podobný 

projekt uspořádáme znovu 

v roce 2007. Chtěli bychom při 

něm mimo jiné propagovat náš 

zajímavý systém základních uměleckých 

škol a iniciovat konkrétní 

spolupráci českých a zahraničních 

umělců.“ 

V kolika lidech jste akci koordinovali 

„Ve třech. Mnoho se dělalo na 

koleně, i zadarmo, nespalo se, velmi 

se cestovalo… Největší podporu 

jsme měli od Jihomoravského kraje, intenzivně 

se zapojilo ministerstvo zahraničí, milion korun 

dalo ministerstvo kultury, velmi nám pomohly letenkami 

naše aerolinie. Pro příště bude ale potřeba 

ještě větší podpora českých státních institucí. 

A větší tým. Už nyní by se s více lidmi daly České 

sny pro propagaci republiky zúročit ještě více.“ 

Ředitel Českých snů, David Dittrich 

Pomohly mladší generaci interpretů 

„Rozhodně ano, navazují další pozvání. Vytvoří 

se také zřejmě platforma, síť měst, přes kterou 

by se uskutečňovala i další, nejen hudební 

výměna. Hudba byla každopádně impulsem k tomu, 

že se některá města a regiony začaly zabývat 

Českou republikou.“ 

Zleva Ivana Bitová a Barbara Maria Willi 21. 11. v utrechtském Vredenburgu 

Foto archív 

Foto archív 

43

S Josefem Kšicou 

o hudbě i katedrále 

Sv. Víta 


Zajímá vás, jak to s kapelníky a varhaníky 

vlastně je 

V menších chrámech býval třeba jen jeden 

varhaník, ale ve větších katedrálách býval vždy 

varhaník a kapelník a vždy to byla rovnocenná 

funkce. I kapelník hrával na varhany. Takový Brixi 

určitě hrál sám – z generálbasu, protože partitura 

neexistovala. Například v jeho Mši je vše zaznamenáno 

v generálbasu: označení ´sólo´ znamenalo, 

že nezpíval sbor, ale hrál jenom orchestr 

nebo zpíval sólový hlas, v ´tutti´ přibyl sbor atd. 

– jako autor skladbu dokonale znal a ohlídal si, 

jak to má být. V barokní době vesměs řídili tito 

pánové vše sami od nástroje. Někdy to dělám také 

tak, jde to. Ale musíte mít sehranou partu, aby 

stačilo mrknout okem nebo zdvihnout obočí. Já 

jsem si sem sbor přivedl. Založil jsem ho r. 1992 

jako Pražský loretánský sbor, protože jsme provozovali 

hodně mariánské skladby a zpívali jsme 

také v Loretě. Ten se transformoval do Katedrálního 

sboru. Natočili jsme také svoje profilové CD 

se skladbami např. F. X. Brixiho, Frescobaldiho, 

Palestriny, Vaňhala, Zelenky. Instrumentalisty 

zvu z řad svých kamarádů v České filharmonii 

nebo orchestru FOK, zvu také studenty apod. 

S některými spolupracuji dlouhodobě, například 

s cellistou Jiřím Hoškem, který hudebně 

rozhýbal Žižkov, kde žiji. 

Co vy jako regenschori máte v povinnosti 

Musím zabezpečit nedělní bohoslužby – v neděli 

jsou tu tři mše a při konventní mši o půl desáté 

se často provozuje hudba. Zvu na ni i hosty 

z ciziny, především sbory. Pak musím obstarat 

veškeré mše, konané při mimořádných příležitostech 

– například příští rok bude v naší republice 

mistrovství světa v orbě a přijdou sem jeho 

účastníci. Nebo sem přicházejí různí poutníci, 

protože zdejší chrám je poutní chrám, má snad 

Lidské cesty jsou někdy klikaté, někdy vedou člověka přímo za jeho posláním. Na životní a umělecké 

dráze varhaníka Josefa Kšici je řada rozhodujících mezníků: rodná Opava, dětství na Vysočině 

a varhany v Olešnici na Moravě u strýce faráře; studium varhan na konzervatoři v Brně u Vratislava 

Bělského a kompozice u Jana Ducháně; AMU v Praze u Milana Šlechty, Jiřiny Pokorné a Jaroslava 

Vodrážky; mužský sbor AUS; korepetitorská spolupráce s Miroslavem Košlerem v Pražském mužském 

sboru a s Pavlem Kühnem na projektech staré české hudby, pro které realizoval partitury Brixiho, 

Sehlinga, Koželuha, Zacha, Vaňhala…; pěvecké a varhanické působení v Pražském filharmonickém 

sboru, se kterým sjezdil kus světa a poznal řadu vynikajících dirigentů; vlastní Pražský komorní 

sbor; působení v souboru Ars instrumentalis pragensis a především varhanická činnost: v Brně u Sv. 

Tomáše, v Praze nejprve u Sv. Jiljí na Starém Městě, pak u Sv. Ignáce na Karlově náměstí, u Sv. Antonína 

v Holešovicích, od roku 1990 Plečnikův kostel Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad 

(kde dnes hrává jeden z jeho tří synů, držitel 3. ceny z varhanické soutěže v Lublani). A 1. října 

letošního roku tomu je 5 let, co Josef Kšica nastoupil jako varhaník a ředitel kůru do katedrály 

Svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě. V tomto pro nás všechny tak trochu mystickým 

kouzlem opředeném chrámu, který nezaměnitelným způsobem určuje panoráma Hradčan a Prahy, 

je pokračovatelem řady hudebníků – varhaníků a kapelníků (neboť tyto funkce se až do r. 1994 rozlišovaly), 

kteří tu v kratších či delších intervalech určovali charakter provozování chrámové hudby. 

Listujme namátkou v přehledu jejich jmen, dochovaném od 13. století: Carolus Luyton, varhaník císaře 

Rudolfa II., Robert Führer, Antonín Janda, Otto Novák, Marek Čihař (diecézní organolog, který 

se v katedrále specializuje na hru při nešporách)…Mezi kapelníky figurují jména známých skladatelů 

– František Xaver Brixi, Josef Antonín Sehling, Jan Evangelista Antonín Koželuh (bratranec 

slavnějšího vídeňského Leopolda), Jan August Vitásek, Robert Führer (který se po letech varhanické 

funkce stal kapelníkem), Jan Nepomuk Škroup, otec J. B. Foerstra Josef Foerster, Jaromír Hruška 

(působící zároveň v rozhlasovém notovém archívu, kde se s ním Josef Kšica ještě jako student setkával), 

Martin Poruba… 

nejvíc ostatků svatých ze všech katedrál v Evropě. 

Za to vděčíme Karlu IV., který si uvědomoval, 

že státnická povinnost musí mít obrovskou 

duchovní dimenzi. Pak hrávám každý pátek, to 

je výstava nejsvětější svátosti – eucharistie, občas 

je tu nějaká svatba. Na svátky sv. Víta, sv. Václava 

a sv. Vojtěcha má pan kardinál svoji pontifikální 

bohoslužbu, kdy je katedrála plná lidí, zpívá 

sbor a pozvu třeba trubače; letos jsme také slavili 

660 let od založení arcibiskupství a provedli jsme 

Ebenovo Proprium, podobně jako na Pražském 

jaru. Každý prosinec jsou tu ve tři čtvrtě na šest 

ráno od první neděle adventní roráty. Jezdí sem 

lidé z celé Prahy, chórová kaple je nabitá. Tyto 

zpěvy ke cti Panny Marie jsou něčím originálním, 

co má jen náš národ. Vznikly v době literátských 

bratrstev, hodně se při nich zpívá. Název vychází 

z latinského verše „Rorate coeli..“, a zpívají se 

jen v předvánoční době, poslední jsou ráno na 

Štědrý den. Adventní doba je něco podobného 

jako postní doba; je to příprava na narození Ježíše 

Krista, čas, kdy se člověk zklidňuje. 

Co hráváte při bohoslužbách 

Především tu máme graduál Mešních zpěvů, 

vybraných z písní od středověku po dnešek 

a určených pro nedělní bohoslužby. Po dohodě 

s panem kardinálem dělám třeba třikrát za rok 

figurální mši – např. Antonia Caldary (který je 

ve zdejším archívu bohatě zastoupen a hodně 

se zde hrával), nebo Dvořákovu D dur mši, Mši 

Césara Francka, Mozartovu Korunovační, nebo 

na Dušičky jeho či Faurého Requiem. 

Hráváte i z odkazu těch, kteří tu působili před 

vámi 

Samozřejmě také. Jsou tu dvě linie. Katedrála 

je místo, kde se musí udržovat tradice a zároveň 

respektovat způsob dnešního provádění 

bohoslužeb. Musíme brát ohled na to, jaké 

44

G R A M O R E V U E 

byly reformy po druhém vatikánském koncilu 

– to znamená větší zapojení lidu do bohoslužby. 

Při velkých pontifikálních mších zpívá sbor 

i lid, nebo obojí dohromady. Ordinárium se zpívá 

obvykle od Petra Ebena – a to je zapojen lid. Při 

nedělních českých nešporách (jednou za měsíc 

tu bývají latinské) se zpívají žalmy, magnificat 

– tuto formu, chvalozpěv ´Velebí má duše Hospodina´ 

zhudebnila většina světových skladatelů 

a některé zde také provozuji. O figurálních 

mších už jsme hovořil – pro ně sáhnu do archívu 

nebo si sám něco spartuji – např. Brixiho nebo 

Sehlinga – a tam už je člověk dole odsouzen do 

role posluchače, nezpívá, ale zase může meditovat. 

Je zapotřebí obojí vyvážit. Do budoucna je 

třeba, aby vznikly nové skladby, kde bude zpívat 

jak sbor, tak lid. 

Hovoříte o potřebě nových skladeb pro bohoslužby 

– jak by se to mělo udělat 

Už jsem zde realizovali skladatelskou soutěž, 

první ročník proběhl v letošním roce k výročí smrti 

Antonína Dvořáka. Bylo přihlášeno přes 40 skladeb 

a nejlepší byly provedeny v rámci nešpor 2. května, 

v Dvořákův úmrtní den, v návaznosti na duchovní 

obřad. Ve spolupráci se Společností pro duchovní 

hudbu, jejímž jsem členem a kterou řídí dr. Kub, 

chceme podnítit vznik dalších skladeb a byli bychom 

rádi, kdyby se podařilo zapojit i talentované 

studenty kompozice z konzervatoří a vysokých 

škol. Ovšem k duchovnímu textu je potřeba mít 

vnitřní vztah, duchovní text chce prožitek, jako tomu 

bylo např. u věřícího Dvořáka. V liturgické komisi, 

kterou vede kardinál Miloslav Vlk, vytvoříme 

koncepci, jak dál tyto skladby rozhojnit. Je několik 

možností – např. ve Francii probíhá kompoziční 

soutěž v rámci festivalu, nebo je možné uspořádat 

jenom soutěž, nebo liturgické dny s cyklem koncertů, 

z nichž se pak vyberou nejlepší skladby. 

Vy sám jste absolvoval kompozici na konzervatoři 

v Brně – komponujete 

Varhaníci vždycky komponovali – nejenom 

např. Bach; Dvořák byl žákem varhanické školy 

a celý život hrál na varhany. Sám komponuji občas, 

teď právě nešpory, protože každou druhou neděli 

jsou zde zpívané české. Komponuji žalmy a občas 

musím zhudebnit nějaké vstupní antifony do mše 

svaté, a když mám k dispozici sbor, varhany a nějaké 

dechové nástroje, jsem v podstatě svobodný ve 

výběru prostředků. Ale musím se ohlížet na to, že 

to bude stát kapitulu nějaké peníze – protože jsem 

zaměstnancem Metropolitní kapituly. Dostávám 

roční příděl na hudbu v katedrále, ze kterého platím 

zpěváky – profesionální výpomoci, a orchestr, 

instrumentalisty. Sbor mám svůj, amatéry na profesionální 

úrovni. Je to komorní těleso a když potřebuji, 

najímám další zpěváky – tak, jak se to běžně 

dělá. Metropolitní kapitula se stará o katedrálu od 

dob Karla IV.; v čele této společnosti kanovníků stojí 

probošt, v současnosti je to biskup Václav Malý. 

A jak je to se zdejšími hudebninami 

Tady na Hradě je Metropolitní archív, který 

je deponován v Archívu Kanceláře presidenta 

republiky. Tam se o něj pečlivě starají a kdo potřebuje, 

může v něm bádat. Tento archív uspořádal 

a jeho soupis vytvořil biskup Podlaha, který 

se zasloužil i o dostavbu katedrály (a napsal o ní 

dva silné svazky) u příležitosti milénia r. 1929. 

Letos jsem z tohoto archívu spartoval jednu 

z Caldarových Mší, Missu pietatis, kterou jsem 

provedl na svátek Sv. Ludmily v bazilice Sv. Jiří. 

Je to zajímavá skladba – má jen Kyrie a Gloria, 

ovšem Gloria má 12 částí. Hrává se zde i velká 

mše, kterou si od Caldary objednali jezuité ke 

kanonizaci Sv. Jana Nepomuckého. 

S dostavbou katedrály souvisejí i zdejší varhany… 

Ano. Před tím Wohlmutova kruchta, na které 

byly hlavní varhany Gartnerovy (a před nimi 

řada dalších nástrojů, i slavné Ferdinandovy 

varhany, které vyhořely, nikdo neví, jak vypadaly, 

ale říkalo se, že to byly nejslavnější a nejkrásnější 

varhany tady v středoevropské oblasti, 

s píšťalami ze zlata..), ukončovala presbytář; při 

dostavbě ve 20. letech 20. století se tato kruchta 

musela ze západní strany přenést na severní. 

Katedrála byla dostavěna 1929 a r. 1932 vyhrála 

konkurs firma Josef Mälzer z Kutné Hory. 

Postavila romantické varhany, které mají 58 

rejstříků, což je asi 4 500 píšťal. Disponoval je 

Antonín Janda, který byl v katedrále 50 let varhaníkem. 

Nedávno je velice pečlivě a profesionálně 

restaurovali pánové Kánský s Brachtlem 

z Dolních Louček u Krnova. Je to krásný nástroj 

a má krásné zvukové barvy. Katedrála vytváří 

určité mystérium, ať tam přijdete ráno nebo večer, 

pokaždé je jiná – s jinými světelnými podmínkami, 

s jinou atmosférou. Byla postavena 

pro lidi, modlitbu, oslavu lásky Boží, ne jako 

muzeum. Když večer odcházím, je tma a svítí 

světlo jenom z venku, jsem tam v naprostém 

tichu – to je snad nejkrásnější pocit.“ 


45

OD FIRMY 

K FIRMĚ 

Teprve devatenáctiletý slovenský 

rodák Jakub Čižmárovič, který nyní žije 

v Kolíně nad Rýnem, projevuje již od 

svých devíti let mimořádný talent. Vyhrál 

např. několik klavírních soutěží, 

mezi nimi prestižní International Music 

Festa Ueda v Japonsku v r. 2001, vystupuje 

s Kolínskou filharmonií, Essenskou 

filharmonií i sólově. ARTE NOVA 

(BMG ARIOLA) nyní vydává jeho debutové 

sólové album, kde nahrál Karneval 

op. 9 Roberta Schumanna a trojici 

skladeb Ference Liszta, Benátky a Neapol, 

Mefistofelský valčík a Uherskou 

rapsodii č. 2. 

Novinkou labelu DEUTSCHE 

HARMONIA MUNDI (BMG ARIOLA) 

je nové album známé německé hráčky 

na violu da gamba a znalkyně staré hudby 

Hille Perl. Se svým souborem Los 

Otros nahrála skladby ovlivněné folklórem 

dosud téměř neznámého mexického 

skladatele 17. a 18. století Sebastiána 

de Aguirrea pro mexickou citeru a další 

dobové nástroje. Mimo Hille Perl tvoří 

Los Otros Lee Santana (mexická citera, 

housle, chitarron a xarana), Steve Player 

(xarana, chitarron, barokní kytara 

a cajon) a Pedro Estevan (bicí). 

Vydavatelství LOTOS přichází 

v těchto dnech na trh s dvojcédéčkem 

Josefa Suka a Alfréda Holečka nazvaným 

Magické housle. Jedná se o výběr 

ze skladeb F. Bendy (Caprice), Tartiniho 

(Variations on a Theme by Corelli), 

Schumanna (Intermezzo, Romance 

A dur), Brahmse (Valčík A dur), Čajkovského 

(Melancholická serenáda op. 26, 

Humoreska), Ravela (Habanera), Kreislera 

(Tempo di Minuetto ve stylu Gaetana 

Pugnaniho) ad. 

Symfonie portugalského skladatele 

João Dominga Bomtempa (č. 1 Es dur 

op. 11 a Symfonie č. 2 D dur), nahrané 

orchestrem z Algarve řízeným Álvarem 

Cassutem, který je ve světě hudby znám 

především jako propagátor málo hraného 

portugalského repertoáru, vydává firma 

NAXOS (CLASSIC). Bomtempo se 

narodil v Lisabonu, ale ve 26 letech odešel 

do Paříže, kde se záhy stal renomovaným 

pianistou a skladatelem. Později 

se do Lisabonu vrátil, založil konzervatoř 

a angažoval se v procesu reformace 

portugalské klasické hudby. Je autorem 

Svůj nový kompaktní disk vydaný společností ARCODIVA a oceněný v rámci prestižního 

britského internetového hudebního zpravodaje Classical Music Web jako Recording 

of the Month (jedná se již o třetí takto oceněnou nahrávku tohoto vydavatelství, 

které předcházely tituly UP 0044 – Pražské smyčcové kvartety/Fišer, Bodorová, Lukáš, 

Mácha/a UP 0052 – Sylvie Bodorová: Terezín Ghetto Requiem) představili ve středu 

10. 11. Boni pueri v divadle Ta Fantastika. Český chlapecký sbor Boni pueri je znám i díky 

častým vystoupením s Lucií Bílou, která se tak stala nejen jejich hostitelkou, ale zároveň 

i jedním z patronů této produkce. Dalšími patrony byl dirigent Libor Pešek a Peter 

Wickenden – zástupce Britského velvyslanectví v Praze, kteří společně nové CD i pokřtili. 

Pro svůj nový titul si Boni pueri zvolili velmi zajímavý repertoár, zahájený skladbou 

Benjamina Brittena A Ceremony of Carols (Slavnost koled), která je nesmírně působivou 

stylizací starých anglických koled. Sbor zpívá zatím nenatočenou čtyřhlasou verzi 

díla s doprovodem harfy Hany Müllerové. V druhé části kompaktního disku se potom 

k Boni pueri připojil soubor Musica bohemica – asi nejslavnější interpreti koled v České 

republice a trumpetista Miroslav Kejmar z České filharmonie. Umělecký šéf a dirigent 

Jaroslav Krček upravil pro Boni pueri velké evropské vánoční hity – Stille Nacht, Fum, 

fum, fum, Ding, dong! Merrily on High, Dormi, dormi, bel Bambin ad. Na fotografii 

Zdeňka Chrapka zleva šéfsbormistr Českého chlapeckého sboru Boni pueri dr. Pavel 

Horák, Lucie Bílá a Libor Pešek. 

pouze dvou symfonií, které jsou prvními 

portugalskými symfonickými díly vůbec 

a na které navázal o deset let později jeho 

ve světě známější kolega, španělský skladatel 

Juan Crisóstomo Arriaga. 

Scény z her Divadla satiry (a ABC) 

z 50. let s Janem Werichem a Miroslavem 

Horníčkem vyšly na 3 CD firmy 

LOTOS. Zahrnují hry Caesar, Balada 

z hadrů a Husaři a účinkuje na nich i orchestr 

Karla Vlacha. Křest alba se konal 

v Salmovské literární kavárně a kmotry 

byli herci Otto Lackovič a Roman Hemala, 

dále moderátor večera Jiří Suchý 

a majitel originálních nahrávek herec 

Jiří Brož. Společně s nimi zavzpomínal 

na Jana Wericha a na divadlo ABC i saxofonista 

Jaroslav Kopáček, bývalý člen 

orchestru Karla Vlacha a České filharmonie. 

(vla) 

Další nahrávkou společnosti AR- 

CODIVA, která v nejbližší době obohatí 

naše obchody, je projekt s díly Dmitrije 

Šostakoviče (Klavírní trio č. 1 op. 8, Klavírní 

trio č. 2 e moll, op. 67 a Písně na 

poezii Alexandra Bloka). Hlavními protagonisty 

tu jsou Klavírní trio ArteMiss 

(Adéla Drozdová – Štajnochrová, Alžběta 

Vlčková a Jana Vychodilová) a sopranistka 

Simona Houda Šaturová. 

Velice vítaný návrat osvědčené 

kombinace hudebníků – Ruského filharmonického 

orchestru a dirigenta 

Dmitrije Jablonského – nabízí nová 

nahrávka firmy NAXOS (CLASSIC). 

Tentokrát si v jejich interpretaci, na níž 

se podílí i houslista Maxim Fedotov, budeme 

moci poslechnout méně známý 

repertoár německého skladatele Maxe 

Brucha, a sice jeho Skotskou fantazii 

op. 46 a Serenádu op. 75. Bruchova 

díla charakterizuje především silná náklonnost 

k lidové hudbě – při kompozici 

Skotské fantazie vycházel z melodií, 

které sám poznal během cesty do Velké 

Británie. Fantazii zkomponoval původně 

pro Pabla de Sarasateho, premiérově 

ji však r. 1881 zahrál Joseph Joachim. 

Dramaturgové, kteří sestavují obsah 

titulů, vycházejících pod labelem 

NAXOS (CLASSIC), si přímo libují 

v uvádění naprosto neznámých autorů, 

kteří by se za normálních okolností 

nikdy na CD nedostali. Tentokrát se 

jedná o repertoár z děl určených sólovému 

klavíru skladatele jménem Padre 

José Antonio Donostia. Donostia se 

zasloužil především o zvýšení prestiže 

tradiční baskické hudby, kterou se ve 

své tvorbě, připomínající svým stylem 

zejména Maurice Ravela, totiž nechal více 

než hojně inspirovat. Skladby nastudoval 

španělský klavírista Jordi Masó, 

jehož nahrávka s hudbou katalánského 

autora Federika Mompoua získala 

v anglickém tisku několik prestižních 

ocenění. 

Slavné Nešpory zhudebnil Sergej 

Rachmaninov na vrcholu svého tvůrčího 

období, tedy v době, kdy vznikly 

jeho Klavírní koncerty č. 2 a 3, opera 

Francesca da Rimini a Symfonie č. 2. 

Nešpory se právem řadí k mistrovským 

kusům ortodoxní duchovní tvorby 

20. století. Jedná se o jedno z největších 

sborových skladeb a cappella 

v historii klasické hudby. Na nahrávce, 

vydané firmou NAXOS (CLASSIC), se 

kromě sólistů podílel i vynikající sbor 

Finské národní opery. K dispozici také 

na SACD a DVD-Audio. 

ARTE NOVA (BMG ARIOLA) vydává 

v těchto dnech další album jednoho 

ze svých kmenových umělců, dirigenta 

Davida Zinmana a jeho Tonhalle 

Orchestra Zürich. Tentokrát se Zinman 

zaměřil na starou hudbu a nahrál Koncert 

pro trubku a orchestr Es dur Josepha 

Haydna, známý koncert pro trubku 

E dur Johanna Nepomuka Hummela, 

Koncert pro trombón a orchestr Es dur 

Ferdinanda Davida a Koncert pro trombón 

a orchestr Es dur Georga Christopha 

Wagenseila. Sólo na trubku hraje 

Jeffrey Segal a na trombón Michael Bertoncello. 

Další novinkou značky ARTE 

NOVA (BMG CLASSIC) je album známého 

britského dirigenta Christophera 

Hogwooda, který řídí Komorní orchestr 

ze švýcarské Basileje. V nové řadě Music 

for the Theatre (Hudba pro divadlo) 

společně nahráli instrumentální 

scénickou hudbu z opery George Bizeta 

Arlézanka a z opery Richarda Strausse 

Měšťák šlechticem. 

Jako pokračování série Greatest 

Hits vychází pod labelem RCA RED 

46

G R A M O R E V U E 

SEAL (BMG ARIOLA) CD s nahrávkami 

suity z baletu Louskáček v podání 

různých interpretů. Mimo nahrávky 

Philadelphia Orchestra s Eugenem 

Ormandym zde najdeme také nahrávku 

souboru Modern Mandolin Quartet, 

orchestru Spika Jonese a jeho City 

Slickers a konečně také souboru First 

Piano Quartet. 

Rozsáhlá edice, která vychází pod 

značkou NAXOS (CLASSIC) a je věnovaná 

soubornému klavírnímu dílu Ference 

Liszta, pokračuje již svým jedenáctým 

svazkem. Tentokrát se vynikající 

ruský klavírista Konstantin Šerbakov 

zaměřil na Lisztovu transkripci Beethovenovy 

Symfonie č. 9 d moll op. 125 

(1865). Toto monumentální dílo chtěl 

Liszt přiblížit i těm milovníkům hudby, 

kteří tehdy neměli možnost slyšet 

skladbu v původní podobě. 

Nejnovější nabídkou vydavatelství 

SUPRAPHON je CD s titulem Vánoce 

s Evou Urbanovou, které bylo slavnostně 

představeno 30. 11. v prostorách Kongresového 

centra. Jedná se o live nahrávku, pořízenou 

ve zdejším sále v loňském roce při 

vánočním vystoupení sopranistky, kde ji doprovázel 

sbor Bambini di Praga v čele s Bohumilem 

Kulínským a Pražská komorní filharmonie 

s Ondrejem Lenárdem, a na které 

si Eva Urbanová pozvala i dva hosty, basbarytonistu 

Zdeňka Plecha a tenoristu Ladislava 

Elgra. CD obsahuje vedle anonymní 

koledy z 18. století, nazvané Adeste fideles 

díla J. I. Linky (Pastorela in F), Ch. Gounoda 

(Ave Maria), L. Niedermeyera (Pietà, 

Signore), G. Bizeta (Agnus Dei), J. J. Ryby 

(Milí synáčkové. Pastorela), A. Melichara 

(Mille cherubini in coro), F. X. Grubera 

(Tichá noc), C. Francka (Panis angelicus) 

a Karla Steckera (Koleda. Směs nejoblíbenějších 

vánočních písní). 

Foto Jovan Dezort 

Pod labelem NAXOS (CLASSIC) 

vychází v těchto dnech rovněž světová 

premiéra dlouho očekávaných kvartetů 

britského skladatele sira Petera Maxwella 

Daviese, které napsal pro Kvarteto 

Maggini. Kvartety vznikly na zakázku 

společnosti NAXOS, která Daviese v roce 

1997 požádala o deset kvartetů, jež 

postupně vyjdou na celkem pěti CD. 

Maggini bude hrát tyto skladby ve světové 

premiéře vždy ve slavné londýnské 

Wigmore Hall. Kvarteto se pyšní 

oceněním za nejlepší komorní nahrávku 

časopisu Gramophone za rok 2001 

(Smyčcové kvartety Vaughana Williamse). 

Těleso je úspěšné i po komerční 

stránce – prodeje jejich 12 nahrávek 

již převýšily počet 200 000 kusů. 

Umění violy je počáteční CD nové 

série značky NAXOS (CLASSIC), 

která v interpretaci předních sólistů 

Vídeňské filharmonie uvede klíčové 

skladby komorního repertoáru, vždy 

pro jeden určitý nástroj (housle, viola, 

violoncello, flétna, klarinet, hoboj, fagot, 

lesní roh, trubka, trombon). Série 

bude zcela jistě velice hodnotným úvodem 

do historie těchto nástrojů komorního 

orchestru, protože repertoár bude 

sahat od Johanna Sebastiana Bacha až 

po Toru Takemitsu. První CD tak obsahuje 

díla P. Hindemitha (Sonáta pro violu 

a klavír op. 11 č. 4), L. van Beethovena 

(Duo pro violu a violoncello Es dur), 

R. Schumanna (Märchenerzählungen 

pro klarinet, violu a klavír op. 132) či 

B. Brittena (Lachrymae op. 48 pro violu 

a klavír). Interpretují Heinrich Koll (viola), 

Peter Schmidl (klarinet), Madoka 

Inui (klavír), Alexandra Koll (housle) 

a Milan Karanovic (violoncello). 

Vycházející hvězdy newyorské 

Metropolitní opery nahrály pro NA- 

XOS (CLASSIC) album krásných árií 

a sborů, které tvoří jádro mezinárodního 

operního repertoáru (Verdi: Rigoletto 

– Qauret Un di, se ben rammentori, 

Don Carlos – Son io, mio Carlo; 

Mozart: La clemenza di Tito – Parto, 

parto; Gounod: Faust – Quel trouble 

inconnu me pénétre; Puccini: La Bohéme 

– Vecchia zimara a další operní 

árie od Belliniho, Offenbacha, Purcella 

či R. Strausse). Na nahrávce vystupuje 

pět mladých umělců, mj. verdiovská sopranistka 

Indra Thomas, lyrický tenor 

Matthew Polenzani či držitel několika 

významných ocenění, basbarytonista 

Valerian Ruminski. 

Dalším velkým objevem mezi mladými 

pianisty je devětadvacetiletý Rus 

Houslistka Gabriela Demeterová nahrála s klavíristou Norbertem Hellerem již třetí 

pokračování cyklu sonát W. A. Mozarta pro Hammerklavier a housle. CD vydala firma 

GZ DIGITAL MEDIA a pokřtili je 30. 11 v nové budově ICZ (jedné z nejvýznamnějších 

firem v oblasti informačních technologií) na Pankráci hned dva velvyslanci – Rakouska 

Klaus von Daudlebsky a Slovenska Ladislav Ballek. Ještě předtím ale oba protagonisté 

křtěné novinky zahráli I. větu, Adagio, ze Sonáty e moll, K. 504. 

Denis Matsuev, který teprve nedávno 

prorazil mezi světovou špičku. Značka 

RCA RED SEAL (BMG ARIOLA) 

nyní vydává jeho sólové album Pocta 

Horowitzovi, kde se Matsuev úspěšně 

snaží kráčet ve stopách svého velkého 

krajana. Nahrál zde např. Lisztův Mefistofelský 

valčík, Horowitzovy Variace na 

téma z Bizetovy Carmen a Ginzburgovu 

Fantazii na téma Rossiniho Lazebníka 

sevilského. 

ARTE NOVA (BMG ARIOLA) vydává 

další díla velkého německého dirigenta 

20. století, Wilhelma Furtwänglera. 

Na 2 CD nyní najdeme jeho rozsáhlou 

2. symfonii, kterou nově nahrál 

německý dirigent George Alexander 

Albrecht s orchestrem Staatskapelle 

Weimar. 

Klavírista Martin Zehn pokračuje 

v nahrávání skladeb Oliviera Messiaena 

pro značku ARTE NOVA (BMG 

ARIOLA). Ze skladeb pro sólový klavír 

vycházejí na novém albu tentokrát jeho 

Preludia, Čtyři rytmické etudy a Cantéyodjaya. 

Firma SUPRAPHON uvedla na 

trh poslední nenatočenou hru Divadla 

Járy Cimrmana (Smoljak, Svěrák) Cimrman 

v říši hudby. CD zahrnující i jedno- 

aktovou operu Jana Klusáka Úspěch 

českého inženýra v Indii se křtilo 3. 11. 

v žižkovském hotelu Arcotel i za účasti 

skladatele Jana Klusáka. (vla) 

Firma MULTISONIC uspořádala 

v listopadu dva křty – na koncertě v Divadle 

U hasičů 4. 11. uvedla CD zpěvačky 

Věry Gondolánové Klenoty romské 

hudby a 24. 11. v jazzklubu Reduta zase 

CD Třetí zuby zpěváka Jardy Hypochondra. 

(vla) 

NAXOS HISTORICAL – edice 

Velcí dirigenti (CLASSIC) vydává 

u příležitosti 50. výročí úmrtí Wilhelma 

Furtwänglera nahrávku repertoáru, 

s nímž exceloval i na těch nejvýznamnějších 

evropských hudebních pódiích. 

Furtwängler snad nejvíce miloval 

Beethovenovy symfonie, a to především 

Pátou a Devátou. Nahrávek Páté symfonie 

existuje v jeho podání alespoň jedenáct 

verzí! Tato nahrávka je z roku 1937 

a byla pořízena Berlínskou filharmonií. 

Furtwängler byl ale také velice uznávaným 

dirigentem Wagnerových děl a tak 

CD obsahuje rovněž Předehru z opery 

Parsifal z roku 1939. Nechybí tu však 

ani Slavnostní adagio z Furtwänglerova 

Symfonického koncertu. Spoluúčinkuje 

klavírista Edwin Fischer. (jar) 


47

TELARC CD-80444 

Gustav Mahler: Symfonie č. 6 „Tragická“. 

Atlantský symfonický orchestr, 

dirigent Yoel Levi 

Rafael Brom 

Nahrávka vznikla v červnu roku 

1997 v Symfonické síni Woodruffova 

uměleckého centra v Atlantě 

ve státě Georgia v USA pro vydavatelství 

Telarc, které povětšinou nechává 

dohledání konkrétnějších textových 

informací na píli posluchačů. Dlužno 

říci, že portréty umělců a hudebních 

těles jsou skutečně na webových 

stránkách k nalezení, nicméně 

label přičinil pětistránkovou studii 

alespoň o natočeném díle. Buklet je 

tradičně jednojazyčný, anglicky psaný, 

a jeho autorem je znamenitý varhaník 

Michael Murray, mimochodem 

exkluzivní umělec Telarku. Po 

tradičním biografickém profilu skladatelově 

a genezi díla přijde rozpis 

symfonie do jednotlivých vět, který 

je jakýmsi názorným a přesným průvodcem 

po hudebních proměnách. 

V závěru je přiložen rozpis nástrojového 

obsazení a pro ilustraci také 

snímek předepsaného velkého kladiva, 

kterým právě máchl hráč na bicí 

nástroje Michael Cibulski. A to 

je také jediný snímek bukletu, odhlédneme-li 

od titulní stránky obdařené 

melancholickým snímkem 

klidné vodní hladiny a zalesněného 

ostrova vystupujícího z mlžného 

oparu mračna zavěšeného nad vrcholy 

stromů a prosvětleného shůry 

a zleva pronikajícím slunečným 

svitem. Tragickou náladu překonává 

světlá naděje. Design bukletu coloruje 

náladu díla, o kterém autorova 

manželka Alma řekla, že odráží osud 

hrdiny, který ve finále „padne“. Mahlerovo 

užívání tragických motivů 

bylo ovlivněno již dojmy z dětství, 

v němž snad až příliš často navštěvovala 

rodinu smrt. Tragika vyjádřená 

rozsáhlým orchestrálním aparátem 

nezůstává neukončená, byť její drtivé 

vyjádření Atlantským symfonických 

orchestrem v mezních možnostech 

dokonale využité, zaplní jak 

autorem předepsanou plochu, tak 

celou mysl zaujatého posluchače. Je 

odlehčena jak Scherzem zahraným 

podle Mahlerova pokynu opravdu 

„pádně“, tak líbezně rozehranou třetí 

větou díla Andante moderato s okouzlujícím 

zvukem lesního rohu a navíc 

Atlantský orchestr pod taktovkou 

Yoela Leviho, oproti dejme tomu 

Orchestru Philharmonia s Benjaminem 

Zenderem /Telarc 2002/, více 

cítí s posluchači a ukončí šestou symfonii 

o celých osm minut dříve. Pro 

zajímavost stejně dlouho hraje šestou 

Mahlerovu symfonii i Česká filharmonie 

na snímku s Václavem 

Neumannem. Pochmurně pochodové 

Allegro energico, ma non troppo 

s tempovým dodatkem v němčině 

„Divoce ale srdečně“, v provedení „atlantských“ 

robustně dávkované, celou, 

více než rozlehlou symfonii, která 

stojí na počátku trojice tragických 

symfonických opusů, předznamenává. 

Není ale jenom úvodním dílem 

tematicky spřízněného cyklu, 

nýbrž je milníkem v samotném žánru. 

Historiografie klade toto dílo do 

kontextu zakladatelských činů symfonismu 

20. století jemuž předložila 

osobitou logiku myšlení vyjádřenou 

důslednou prací s tématy, která odhalila 

nesmírnou četnost niterných 

i vnějších vztahů. Dirigent Yoel Levi, 

který dovedl za svého šéfování 

v Atlantě (1988–2000) symfonický 

orchestr k nejvyšším metám – pro 

rok 1991/92 získal například ocenění 

„nejlepší orchestr roku“ v Classic 

Music Awards, natočil s tělesem šest 

Mahlerových symfonií. V jeho pojetí 

je hudba rakouského skladatele velkolepým 

zvukovým plátnem velkých 

až teatrálních kontrastů a nasazovaných 

frází, pianissima a melodické 

pasáže neplýtvají sentimentalitou, 

ale ani jemností smyčcové sekce. Široká 

paleta výrazů je oproštěna od zastřenějších 

impresí a jasný, čitelnými 

konturami vyšrafovaný zvukový obraz 

překypuje pregnantní výpovědí 

interpretačního názoru, který stvrzuje 

závěrečný otřesný úder orchestru 

v poslední minutě Finále, ukončující 

dlouhé doznívání orchestru. Nahrávka 

Atlantského symfonického 

orchestru z konce 90. let má rozměry 

atraktivního projektu s promyšlenou 

mírou účinnosti. 

SUPRAPHON SU 3780-2 

Johannes Brahms, Koncert pro 

housle a orchestr op. 77, Symfonie 

č. 4 e moll op. 98, David Oistrach 

– housle, Česká filharmonie, 

řídí Antonio Pedrotti 


V 

edici Supraphonu už dochází 

na vydávání snímků, 

pořízených ve vlastním studiu 

i dokumentovaných tehdejším 

Čs. rozhlasem, jež se nedochovaly 

v perfektním technickém stavu 

a jimž hrozí při prodlení zánik. Dvě 

ze základních mistrovských děl Johannesa 

Brahmse, nahraná v letech 

1957 a 1961, jsou interpretována 

tak mistrovsky, že rozhodně stojí 

za to, aby byla vydána. Vydavatel 

by však měl v bookletu posluchače 

upozornit na problematická místa 

snímků. Těmi jsou zejména začátky 

prvních vět obou skladeb. Předpokládám, 

že zkreslení zvukového 

záznamu vyvolá vlnu reklamací, jež 

bude pro distributory nepříjemná. 

Nelze bez znalosti stavu původního 

záznamu na magnetofonové pásy 

a procesu dnešního digitálního 

přepisu poznat přesně, co se tam 

stalo. Odhaduji, že to bylo sloupání 

emulze nebo snad pomačkání 

originálních pásů. Taková porušení 

ovšem ani soudobá technika 

neumí odstranit. Vydavatel by také 

měl napsat, kde získal živou nahrávku 

Brahmsova Houslového koncertu. 

Ví-li, že je to záznam z koncertu 

Pražského jara ve Smetanově 

síni Obecního domu z května 1961, 

má k němu nějakou dokumentaci, 

i když tam čímsi nepochopitelným 

lajdáctvím není uvedeno, kdo byl 

hudebním režisérem a kdo zvukařem. 

Těžko mohl koncert Pražského 

jara v té době nahrávat někdo 

jiný, než Československý rozhlas. 

Snímek má všechny znaky tehdejších 

rozhlasových živých nahrávek 

z koncertů – především celkovou 

zvukovou koncepci, vysunující do 

popředí a k větší síle výkon sólisty 

a v té míře tedy potlačující orchestr 

na místech, kde sólista hraje. Většina 

posluchačů tento zvukový obraz 

uvítá, protože Oistrachův výkon je 

tu skutečně famózní. Krásný tón 

a hluboká muzikálnost každé fráze 

tady plně potvrzuje jedinečně 

špičkové postavení tohoto umělce 

mezi houslisty té doby. K nástupu 

sólisty zmíněné zkreslení nedosahuje, 

takže kvalita jeho výkonu není 

ničím narušena. A spolu s Antoniem 

Pedrottim se oba zasloužili 

o velkolepou stavbu celku. Na 

té se podílí skvělým, spolehlivým 

a ukázněným výkonem Česká filharmonie. 

Není divu: byla právě 

v plném rozkvětu Ančerlovy šéfovské 

éry. O víc jak čtyři roky dřív, 

v únoru 1957, vznikl v Rudolfinu 

studiový snímek Supraphonu 

s Antoniem Pedrottim a Českou 

filharmonií. Hudební režii měl Ladislav 

Šíp a zvuk vytvořil František 

Burda. Je to také ještě snímek monaurální, 

stereofonní technikou se 

v Supraphonu začalo pracovat až 

o 2 až 3 roky později. Je po zmíněném 

zkreslení na začátku překrásný, 

s nádherným dozvukem sálu 

před výměnami křesel a akustickými 

úpravami, k nimž poté došlo 

dvakrát, s barvitým a rozmanitým 

zvukem i velkým dynamickým diapasonem. 

Pedrottiho koncepce je 

rovněž velmi zajímavá, heroičtější, 

řekněme beethovenovštější, než jak 

se Brahmsova Čtvrtá obvykle hrává. 

Dokonce i v často velmi sentimentálně 

dávané volné větě s pevným 

a krásným tónem sólového lesního 

rohu – nejspíš Miroslava Štefka – 

na začátku. Jsou to snímky vysoce 

umělecky cenné a stojí zato je mít 

vzdor zmíněným poškozením. 

48

stÃƒÂ¡hnout v pdf - HudebnÃƒÂ­ Rozhledy

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?

stÃƒÂ¡hnout v pdf - HudebnÃƒÂ Rozhledy