Almanach (.pdf) - Gymnázium a Střední odborná škola

trochu zohlednit osobní názor a pohled, který člověk na danou věc má. V důsledku toho je to mnohem
stravitelnější. Kromě psaní blogů pro Greenpeace jsem v minulosti psával i nějaké články do Britských
listů, které charakter pracovního textu neměly. Dnes už na to nemám moc času. Proč to dělám Většinou
cítím potřebu se k něčemu vyjádřit. Myslím, že jednou z mých největších životních chyb bylo, že jsem
v 90. letech neodešel do Velké Británie, protože tamní ekologické hnutí mi v té době přišlo
nejatraktivnější. Většinu Evropy, a ne tak úplně malou část, jsem projel, podle mého názoru jsou lidé
skoro všude skvělí a většinou, když ne tak je to dané spíše předsudky a kulturou, ale lidé v jádru jsou
podle mě docela fajn všude. Všude se mi líbí něco jiného. Zjednodušeně řečeno si myslím, že bych na
nějakou dobu mohl žít všude, ale nikde bych asi nechtěl žít trvale. Tady v Čechách to mám rád. Navíc
s přibývajícím věkem si člověk uvědomuje více, že navázat přátelství a bližší kontakty s druhými lidmi
nějakou dobu trvá a začínat s tím třikrát nebo čtyřikrát v životě může být docela vyčerpávající. Navíc by
mi hrozně chyběla česká krajina.
Jsi vegetarián
Jsem vegan už 20 let, což je jedna z věcí, na které jsem nejvíc pyšný, i když zároveň uznávám je to
i dost infantilní. Ale už jsem to prostě takovou dobu vydržel a už si to ani jinak nedokážu představit.
Nicméně to není věc Greenpeace, dokonce v naší kanceláři převažují masožrouti nad vegetariány. Já
jsem se k ochraně ŽP dostal přes ochranu zvířat. Ještě předtím jsem začínal s protesty proti armádě –
jelikož hrozilo, že mě odvedou, pak jsem se dostal k ochraně zvířat, v té době jsem se stal veganem.
Potom jsem se v rámci Dětí Země dostal k ekologickému hnutí, které tehdy bylo oproti hnutí za
práva zvířat extrémně profesionální. Tak jsem si řekl, že okouknu situaci a pak se zase vrátím zpět
k ochraně zvířat. No a už je to přes dvacet let, takže už se asi nevrátím.
Chtěl bys lidem z gymnázia (ať už spolužákům, učitelům, nynějším studentům,..) něco
vzkázat
Mám asi tak 3 cílové skupiny, kterým bych každé vzkázal něco jiného.
Těm lidem, které dneska neznám a kteří na gymnáziu momentálně studují, bych chtěl dát takovou
„stařeckou“ radu . V podstatě bych zopakoval to, co mi kdysi říkala pí. učitelka Wothová. V 16 nebo
v 18 letech má člověk obrovskou výhodu v tom, že nemusí brát ohled v podstatě na nic. Většinou nemá
hypotéku ani skoro žádnou zodpovědnost za nic jiného než sám za sebe. A v důsledku toho se podle mě
může chovat opravdu tak, jak považuje za správné. Já si teda myslím, že to tak může dělat celý život a
měl by to dělat celý život, ale nicméně v těch pozdějších fázích je to podstatně těžší. Když s tím ten
člověk nezačne v těch 16 nebo 18 letech, je velmi pravděpodobné, že už nikdy. Podle mého názoru je
fakt dobré, aby lidé přemýšleli o tom, co s tím světem je a jak ho případně můžou udělat lepším.Ale je
dobré nebrat tu školu až tak moc vážně. Když si vezmu, jak jsem se vždycky stresoval ke konci
školního roku a s blížícími se zkouškami. No když se na to člověk podívá zpětně, tak mu to přijde
naprosto totálně absurdní. Samozřejmě je důležité mít školu, proto je dobré se z ní nenechat vyhodit, ale
stresovat se s výsledky je podle mě úplná blbost. Protože život je jinde. Já jsem se celé ty čtyři roky
protloukal se čtyřkami a potom na VŠ ( ještě než mě vyhodili) jsem měl vážený průměr 1,2. Což o
způsobu středoškolského studia něco vypovídá. Maturoval jsem s vyznamenáním, mimochodem. Já
jsem se na gymplu docela dost intenzivně učil, akorát ne zrovna to, co po mě chtěli. Často se mi stávalo,
že jsem školu „zapekl“ a jel jsem studovat do Vědecké knihovny v Plzni, kde jsem dopoledne strávil
čtením něčeho, co mě zajímalo - většinou něco z dějepisu. Což mi docela dost rozšířilo obzory.
Těm lidem, které znám, můžu odkázat jenom jediné: že na Rokycany a na celou tuhle éru
vzpomínám opravdu rád a v dobrém. Bylo to v podstatě jedno z nejradostnějších období mého života.
Paní učitelce Wothové bych chtěl vzkázat, že bych jí někdy hrozně rád viděl, a že se mi po ní
stýská. A po paní učitelce Ježkové koneckonců také. Rád bych jí také někdy viděl.
Zpracovaly: Petra Kaucká, Martina Kostková, Vanda Drncová
3.B, Gymnázium Rokycany