Almanach (.pdf) - Gymnázium a Střední odborná škola

Druhá věc, která mi od pí učitelky Wothové hrozně pomohla nebo která mě pozitivně ovlivnila, je to, že
nám říkala, že ve třiceti letech (kolik jí tehdy bylo) už má člověk před sebou naplánovanou jasnou čáru
až do toho důchodu a ty možnosti jsou strašně zúžené. Říkávala, ať si dáváme pozor na to, abychom si
pokud možno těch možností nechávali co nejvíc. Takže v 18 máme před sebou otevřené všechno a ve 30
ne. Tohle si myslím, že se od té doby celospolečensky změnilo, ale já to tak mám pořád, skoro bych
řekl, že jsem to možná i přehnal, protože mám pořád pocit, že ve svých 38 letech můžu kromě
vrcholového sportu dělat prakticky cokoli. Jestli tam něco rozhodně nevidím, tak to je ta jedna čára až
do té penze. Druhým důležitým člověkem byla PhDr. Jaroslava Ježková, kterou jsem měl na češtinu a
na občanku. S tou jsem velmi intenzivně souzněl řekněme kulturně. Ona tím, že prožila šedesátá léta,
tak jí to viditelně hodně kulturně formovalo a já jsem byl naladěn podobně. Bylo fajn, že díky ní se mi
otevřeli různí autoři a knížky, které bych si asi nepřečetl.Tyhle dvě osoby byly super skvělé a budu na
ně vzpomínat do konce života. Myslím si, že mi opravdu pomohly přispět k tomu, jaký jsem, a ať už
jsem jakýkoli.
Pokud jde o negativa, je jasné, že jsem tam s různými lidmi válčil, zejména s vedením školy. Dřív
jsem býval pankáč, do školy jsem chodil s čírem a různě omotaný řetězy a těsně po revoluci z toho na
gymplu byli všichni dost zaskočeni. Úplně si se mnou nevěděli moc rady, ono se na začátku 90. let ani
nevědělo, jak moc budou moci učitelé ty lidi dusit nebo ne. Oni to tak různě zkoušeli, ale to není věc, na
kterou bych vzpomínal nějak ve zlém, spíše to byla sranda. Jediný člověk, na kterého vzpomínám
opravdu ve zlém, byl pan učitel, kterého jsme měli v prváku na technické kreslení. Ten byl fakt
,,hovado‘‘, respektive mi tak tehdy přišel. V té době ještě před převratem, na začátku prváku jsem
z dnešního pohledu měl naprosto decentní dlouhé vlasy, těsně pod límeček, nic drsného. Ovšem on
zřejmě vyrůstal v té generaci 60. a 70. let, kdy platilo takové to „ Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi
nás“. Takže mě na chodbě preventivně seřval, že mám dlouhé vlasy, a říkával, že až mě s nimi chytí
příště, tak mě nůžkami ostříhá na plech. A přišlo mu to hrozně vtipné. Tak na tohohle člověka
vzpomínám skutečně nerad, je to jeden z těch reliktů socialistického školství, ale jinak tam nikdo takový
nebyl. I ta první ředitelka, kterou si pamatuji a která byla tehdy ve straně a která tedy po převratu
skončila, byla docela fajn. Pamatuji si, že když v osmdesátém devátém roce chytili při vylepování
plakátů určité lidi ze stávkového výboru a příslušníci StB je zavřeli, tak tam šla a řvala na ně, aby je
okamžitě pustili. V zásadě kromě již zmíněného pana učitele na té škole není nikdo, na koho bych
vzpomínal ve zlém.
Jsi teď v kontaktu s nějakými spolužáky z gymplu
Na našem seznamu se objevilo jméno Zdeněk Vejvoda, který maturoval ve stejném roce jako ty.
Pamatuješ si na nějAni ne, v tomhle využívám facebook. Na tohle je úplně skvělý, že tam máte lidi, se
kterými se vídáte jednou za deset let na třídním srazu. Občas si píšeme, kdo co dělá, a tak. Zrovna teď
na jaře budeme mít třídní sraz po 20 letech, takže jsem zvědavý, jak moji spolužáci vypadají. Na Zdeňka
Vejvodu si samozřejmě pamatuji, nevím, jestli on na mě. On byl sice ze stejného ročníku, ale z jiné
třídy. V kontaktu s ním nejsem, spíše s lidmi z mojí třídy. Byl to spíše můj známý, věděli jsme o sobě.
Kde momentálně bydlíš a máš stále vztah k Plzni, popř. k Rokycanům
To je velmi komplikované. Teď v podstatě bydlím v Litvínově, ale většinu času trávím tady
v Praze. V Litvínově mám trvalé bydliště, jsem tam dost často přes víkendy. Práce, kterou tady
v Greenpeace dělám, s Litvínovem hodně souvisí, protože hlavní náplní mé práce je zabránit rozšiřování
povrchových dolů v severních Čechách, zejména jednomu , který je poblíž Litvínova. Ale od pondělí do
pátku jsem v práci, tudíž tady v Praze. V Plzni mám maminku, za kterou jezdím méně, než bych měl a
chtěl, přibližně jednou za měsíc. Do Rokycan se nedostanu skoro vůbec. Ovšem stále si pohrávám
s myšlenkou, že bych se do Plzně vrátil, dokonce bych nevylučoval ani možnost, že bych žil v
Rokycanech. Já bych rád z té Prahy jednou vypadnul, a jelikož nemám konkrétní představu, že bych šel
na venkov – protože co bych tam dělal, tak představa nějakého malého města se mi jeví jako docela
dobrá. Před prácí v Greenpeace jsem nějakou dobu pracoval jako úředník v Ochraně přírody na správě
CHKO na Broumovsku s počtem asi 5 000 obyvatel a to mi docela vyhovovalo.