Almanach (.pdf) - Gymnázium a Střední odborná škola

pocit, že v té době jsem si opravdu maximálně užíval životní svobody, to souviselo i s tím, že to bylo
v raných 90. letech – to byl velký zlom, že najednou se mohlo úplně všechno, takže jsme zkoušeli, co
všechno jde . Pokud jde o samotné vzdělání, tak rozhodně nechci snižovat význam té instituce jako
takové nebo úsilí těch lidí, kteří se nás poctivě snažili něco naučit, ale mám pocit, že mi to zas tolik
nedalo. To ale vůbec neznamená, že by mi to nedalo nic.
Navštěvoval jsi osmileté nebo čtyřleté gymnázium Pokud čtyřleté, byl pro tebe
„náš gympl“ jasnou volbou, nebo ses rozhodoval mezi více školami Proč právě Gymnázium
v Rokycanech
Chodil jsem na čtyřleté gymnázium, osmileté v té době ani neexistovalo. Měl jsem to velmi prosté,
protože jsem ze základky nedostal doporučení ke studiu na střední škole, takže jsem měl správně skončit
na učňáku. Dodnes úplně přesně nevím, proč tomu tak bylo. Jedním z faktorů určitě bylo, že můj táta
podepsal Chartu 77. Ačkoli jsem s ním nežil, tak jsem to prostě v papírech měl. Dokonce i od lidí
z rokycanského gymplu vím, že když jsem se tam tenkrát přihlásil, tak že se to řešilo – jestli mě teda
vzít nebo nevzít. Naštěstí tehdejší ředitelka řekla, že to není problém. To dodneška považuji za plus, i
když to už v devětaosmdesátém roce zas tak velké hrdinství nebylo.
Normálně bych šel na gymnázium v Plzni, ale s vědomím toho, že nemám doporučení, jsem se na
něj ani nezkoušel hlásit a šel jsem rovnou do Rokycan . Chvíli jsem uvažoval i o Praze, ale to jsem brzy
zavrhnul. V Plzni jsem měl spoustu kamarádů a nechtěl jsem se stěhovat jinam.
Jak jsi snášel každodenní dojíždění z Plzně do Rokycan Nevadilo ti to
S ohledem na to, že jsem byl v prváku a ve druháku docela velký alkoholik, tak ne vždycky se mi
to podařilo. Se svými spolužáky jsem se prakticky minul. Oni začínali pít někdy během třeťáku a
čtvrťáku a to už jsem já tak nějak končil. Mezi mé kamarády patřili spíše Plzeňáci z vyšších ročníků, se
kterými jsem jezdil takovým tím „harmonikovým“ autobusem, a docela pravidelně se nám stávalo, že
jsme prostě vystoupili v Ejpovicích a šli jsme ke stánku, kde jsme strávili dopoledne popíjením a
povídáním si . Poté jsme teprve přistoupili k zodpovědnějším spolužákům jedoucím naším směrem a
vrátili jsme se domů.
Dojíždění autobusem mi vůbec nevadilo, přišlo mi to skvělé. V autobuse měl člověk možnost si
hned po ránu popovídat s kamarády, navíc to bylo jediné místo, kde jsem si našel čas na dělání
domácích úloh. Jediný stres , který to celé obnášelo, je to, že mám odjakživa problém stíhat věci
v termínu. Takže se mi pravidelně stávalo, že mi bus v 7:20 ujel, a poté jsem se zoufale snažil do
Rokycan dostopovat. To se mi kupodivu docela dařilo, tehdy ještě všechna auta jezdila do Prahy přes
Rokycany. Ale řekněme, že v 80 % případů jsem se do školy tím autobusem dostal.
Zopakoval by sis studium na gymnáziu, kdybys měl tu možnost
Doporučil bys někomu studovat na gymnáziu ( například svým dětem,..) Kdybych měl tu možnost
škrtnout těch 20 let a vrátit se zpátky do těch 16, tak určitě ano, to by podle mého udělal každý. Nejsem
si úplně jistý, jestli bych se tam vrátil takový, jaký jsem dneska, to bych si tam asi připadal trochu
nepatřičně. Kdybych se změnil pouze vzhledově, ale zůstaly by mi ty zkušenosti, které dneska mám, tak
si nejsem úplně jistý, jak bych to tam snášel, respektive bych to tam asi dost rozvracel. Ale samozřejmě,
kdyby si to člověk mohl zopakovat, tak jednoznačně. Určitě bych gymnázium doporučil. Ale také by
záleželo na tom, jaká je ta škola dnes, za 20 let se toho může docela dost změnit. Ale myslím, že ano.
Inspiroval tě někdo z gymnázia (učitel či nějaká jiná osoba) k tomu, co děláš dnes
Je tu naopak někdo, na koho nevzpomínáš v dobrém
Velmi často a velmi obdivně vzpomínám na konkrétní dvě osoby. Jedna z nich je moje bývalá
třídní učitelka Mgr. Jana Wothová . Přestože jsem od ní z matematiky dostával trvale čtyřky – což jsem
jí nikdy neměl za zlé, protože jsem si to zasloužil, tak jako třídní učitelka mi pomohla orientovat tím
směrem, jaký dnes jsem. Člověk má občas pochybnosti, jestli to, co dělá, je vůbec správné a jestli má
vůbec cenu snažit se změnit svět k lepšímu. Pamatuji si, že se občas stávalo, že si mě vytáhla z hodiny a
tu hodinu jsme prokecali v kabinetu. Ona mě viditelně měla za problémového žáka, kterému je zapotřebí
se věnovat intenzivněji. Ale v zásadě mě utvrzovala v tom, že to, co dělám, je v podstatě dobře. Je
hrozně zajímavé a fajn, že například kromě mojí mámy, která se na věci dívá podobným stylem jako já,
jsem měl nějakého jiného člověka v rámci autority – od kterého bych čekal, že mě bude spíše dusit a
který mi i ty nejšílenější nápady obvykle potvrzoval jako naprosto relevantní, legitimní a realizovatelné.