Almanach (.pdf) - Gymnázium a Střední odborná škola

Ty neobyčejné chvilky z neobyčejného týdne!
Nikdo nemůže říct, že to takhle očekával. Nikdo nemůže říct, že by ho tenhle týden v něčem
nepřekvapil, nikdo nemůže říct, že by to nestálo za to! Ale i tak si troufnu zkusit napsat a popsat, něco
jako všední chvíle našeho Euroweeku.
Byla jsem delegátem, neboli přidělencem, vlastně říkejte si tomu, jak chcete, šlo v zásadě o to, že
jsem se zahraničními studenty trávila celé dny. Hned poprvé, když člověk vešel s vlajkou v ruce do třídy
plné zahraničních studentů a protlačil se k těm „svým“, viděl, jaké to bude. Zažil tu atmosféru poprvé a
ta už se pak jen opakovala a stupňovala.
Nejčastějším pocitem byl asi shon. Obava o to, jestli budeme všichni včas na tom správném místě,
jestli veškerá ta domluva, která skrz mě prošla, platí a jestli všichni ví všechno to, co vědět mají. Nevím,
jak jsme to dokázali, ale vždycky to klaplo. Během celého týdne, nenastal žádný problém, který by nám
něco, byť jen částečně narušil.
Strašně fajn na tom bylo to, že ať už jste chtěli nebo ne tak jste si, slangově řečeno, dobře pokecali.
Poznali spoustu nových lidí. Cizinců samozřejmě, ale stejně tak i českých studentů. Všichni byli děsně
kamarádští a chtěli si neustále povídat. Veškeré zábrany i rozdíly mezi námi spadly a na týden tu prostě
nebyly. Byl to týden plný hodně silných zážitků, které si každý z nás ponese dál. Zažila jsem toho se
svou přidělenou skupinou vážně dost, samozřejmě i díky tomu, že jsem s nimi absolvovala všechny ty
výlety a jiné srazy. Viděla to, jak prezentovali svou kulturu, nebo třeba svou zemi, město a školu.
Člověk se toho hodně dozvěděl o ostatních zemích EU a zjistil, jak velké „nic“ o některých vlastně
ví.Dnes můžu říct, že jsem vděčná, že jsem se tohoto projektu mohla tak aktivně zúčasnit. A všechny, co
si s tím nechtěli dělat starosti, tudíž se do toho nezapojili, to musí mrzet!
Jana Ženíšková
EUROWEEK 2011, Stockport, Velká Británie
Dramatické vystoupení
V pátek byla na programu vystoupení
všech zemí. Každá delegace měla vícero
možností - buď zkorigovat své pohyby tak,
aby to vypadalo, jako když tančí, nebo se
pořádně zapotit a vymyslet scénku, anebo
pobavit publikum hudebním vystoupením.
Většina zemí volila tanec. Proti gustu ani
langustu, ale když jsme byli nuceni dívat
se na dvanáct tanečních pětiminutovek, z
nichž některé trvaly minut deset, už nás to
moc nebralo. O to více jsme se těšili na
nějakou delegaci, která se odváží zazpívat
nebo tak něco. Prvního hudebního
vystoupení jsme se dočkali od dvou
mladíků neznámé národnosti. Klavírista brzy utekl, sotva se uklonil, ale bubeník byl natolik vášnivý, že
při svém dlouhém sólu dokonce zahodil paličku a chvíli neměl jak hrát. Potlesk byl ale bouřlivý.
Smích nás neopouštěl ani ve chvíli, kdy jsme se v zákulisí připravovali na svůj výstup. A přišla
naše chvíle. Několik málo okamžiků jsme po jevišti zmateně pobíhali a aranžovali kulisy, křičeli na sebe
a vyhrožovali si zabitím, ale pak se setmělo a drama začalo…Děj naší scénky byl nevalný - Bůh tvoří
Českou republiku a krom syrečků a piva, dává Čechům i Petru Kvitovou a lásku ke sportu. Vědom si
toho, že alkohol plus fandění se rovná rozbitým brýlím, přidává kontaktní čočky. Vzhledem k tomu, že
předchozí rovnice byla vyjádřena hezkou českou rvačkou, obecenstvo se alespoň zasmálo. A když dva
opilí fanoušci s kontaktními čočkami začali tančit polku, sál tleskal do rytmu a my měli hřejivý pocit u
srdce, že jsme také zatančili, a dokonce ve špinavých montérkách, což se mezi národními lidovými kroji
vymykalo.
Hedvika Tučková