Almanach (.pdf) - Gymnázium a Střední odborná škola

PARTNERSTV ÍÍ,, PROJEKTY
Trnava | Euroweek
ÚVOD ALMANACHU
Vzpomínka paní PhDr. Jiřiny Hánové z roku 1993 na dlouholeté přátelství s trnavským
gymnáziem Jána Hollého.
Trnava, Trnava
Bylo to někdy na začátku 60. let brzy po mém nástupu na rokycanské gymnasium. Vyučovací
hodina odpadla, dostala jsem totiž za úkol dělat dozor nad studenty v sokolovně.
Tam už byl v plném proudu závěrečný nácvik akademie, kterou nacvičovala naše nezapomenutelná
kolegyně Slávinka Opatrná. Prý na Trnavu. To mi tehdy vůbec nic neříkalo, a tak jsem sledovala
program a poprvé slyšela verše Karla Vokáče i vyprávění o jeho pohnutém osudu. S hlediště na mne
shlížel Vokáčův portrét. Všechno to na mne hluboce zapůsobilo, a jen proto vím, že právě tehdy začala
„moje“ Trnava.
Asi za dva roky – to už jsem věděla, že jde o družbu s trnavským gymnasiem Jána Hollého – jsem
také jela (jednou za rok my tam, podruhé oni sem). Tahle cesta mi utkvěla v hlavě i proto, že se jelo
starým autobusem vypůjčeným od patronátních Kovohutí a já jsem pro veliký zájem a nedostatek míst
cestovala na židli. Ale hlavně, že jsem jela.
Nesmírně srdečné přijetí, zajímavý program, královské pohoštění a především nadšení studentů – to
byly dojmy z mé první návštěvy a pak všech ostatních. Chtěla jsem si zasloužit i další cesty, musela
jsem se tedy podílet na přípravě jejich návštěvy u nás. Nebylo to jednoduché: Možnosti našeho
gymnasia byly mnohem, mnohem horší, jen to nadšení a radost, že už jsou tady, byly určitě stejně
veliké.
Zájem o družbu byl čím dál větší. Brzy jsme tedy přestali dávat přednost školním sportovním a
uměleckým „hvězdám“ a uplatňovali systém jedeš – bereš (jako hostitel trnavského partnera). Do tří
autobusů se stejně nějaké naděje vešly. Většinou jsme si sice přivezli kopec porážek, ale to nám
nevadilo. O to intenzivněji se rodila studentská přátelství. A nejen ta: V doprovodu byli učitelé, ale i
zástupci rodičovského sdružení, školník a každý už tam měl toho svého, ta své….
Program se brzy ustálil – sportovní den, výlet na zajímavé místo (my jsme tak poznávali Slovensko,
Trnavští náš kraj), kulturní večer a studentská zábava. Přátelství se prohlubovala pobytem v rodinách.
Družba málem vzala za své, když jsme tradiční podzimní termín z roku 1968 přesunuli na jaro 1969. To
se tenkrát jelo do rodného domku Alexandra Dubčeka v Uhrovci (pro všechny případy se tam přece
narodil Štúr a nedaleko je Jankov vršok – památník SNP). Jinak bylo všechno jako jindy. Až na zpáteční
cestě … Stojíme v Hodoníně, povídáme si, pak už se zdá povinná pauza pro oddech řidičů nějak
přespříliš dlouhá. Povedlo se jim totiž zastavit právě před stanicí VB a naši hoši měli celou cestu na
zadním sedadle nápis „plíživá kontrarevoluce“. Líčení následků tohoto republiku rozvracejícího zločinu
by přesáhlo možný rozsah této vzpomínky.
Zatímco „zhůry“ se na družbu dívali čím dál nevraživěji, my jsme naopak hledali další možnosti
spolupráce a spolusetkávání. Vyměnili si křesla předsedové maturitních komisí, uspořádal se společný
lyžařský výcvik v Tatrách. A co už vůbec nikde nemělo v družebních programech obdoby – jezdili jsme
na týden povídat trnavským studentům o Máchovi, Čapkovi a Hrubínovi (znali naši literaturu dobře a
jejich požadavky i zájem byly veliké), slovenštináři nás seznamovali s hlubším pohledem na Štúrovce,
DAV, současnou literaturu.
To už bylo pro „internacionalisty“ z KNV příliš, a tak na jednu návštěvu trnavského gymnasia
v Rokycanech vyslali kontrolu. Inspektor Frána se přesvědčil, že vztah obou škol je na hony vzdálen
jakékoli formálnosti, družba mohla pokračovat dál. A taky pokračovala a trvá dodnes. Bohužel beze
mne. Je to právě 30 let, kdy jsme u nás na zahradě „plnili“ jeden z bodů slavnostního programu ke
kulatému výročí našeho Gymnasia – jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli. Kamilka
Zahradníková, ředitel Fero Neitz, pak dr. Kosmál, pan Princ, Jožko Stanko, Valika a Milan Krahulcovi –
to jmenuji jen za sebe. Každý měl a má na koho vzpomínat. Jen ať ta dobrá vůle trvá – a nejen mezi
rokycanským a trnavským gymnasiem.
PhDr. Jiřina Hánová