Almanach (.pdf) - Gymnázium a Střední odborná škola

zpívají starobylou koledu, kterou znají od svých předků, a my ji máme v akademickém archivu
zapsanou někdy z poloviny devatenáctého století. Prostě jsem bytostně cítil kulturní propojení
minimálně s pěti generacemi našich předchůdců. A to je samozřejmě jen doba od zmíněného zápisu.
Samotný původ velikonočního zvyku obřadního hlomození (vyhánění démonů zimy hlukem) je až
z předkřesťanského období. Teprve později se na jeho formu navěsily křesťanské atributy Velikonoc.
Stejně tak účast na běžném současném svatebním obřadu nás mnoha motivy, pověrami, rituálními
úkony spojuje s kulturou starověkého světa i se středověkou imaginací... Toto všechno je naprosto
úžasné a fascinující.
Podle mého názoru rodiny už ztrácí tradici, přijde mi, že zvyky opomíjíme.
Neviděl bych to tak tragicky. Zároveň ale musím zdůraznit důležitost odborné péče o tradiční
kulturu. Zvlášť v současném globalizovaném světě může hrát roli určité kotvy, jistoty. Rytmizovaný
systém svátků a všednosti, práce a zábavy ve světě našich předků byl způsobem boje proti stereotypu a
stresu, který dnes moderního člověka často pohlcuje. Šlo o soudržnost lokální společnosti, jejichž
členové byli na sobě životně závislí, nezanedbatelné jistě bylo i vybití nahromaděných emocí. V tom se
ale naše společenské potřeby mnoho neměnily.
Mnohé zvyky mají také neuvěřitelnou stabilitu. I pro převážně ateistickou společnost je
nepředstavitelné, že by se někdo pokusil úředním nařízením zrušit Vánoce. Když se komunisté v 50.
letech snažili na místo tradičního Ježíška implantovat ruského Dědu Mráze, tvrdě narazili. Teprve když
je část sdíleného nehmotného kulturního dědictví v ohrožení, uvědomíme si jeho roli a hodnotu pro
společnost, spojení s minulostí, pro vlastní vzpomínky i psychickou pohodu.
Snad je zde určitý dluh ze strany našeho školství. Jsou i hrdější národy, než je ten náš, včetně
Slováků, Poláků a kupříkladu Maďarů, kteří mají tradiční lidovou kulturu na školách jako zvláštní
předmět. Vědomí národní, regionální či lokální sounáležitosti je důležité. Ale školní působení může být
i kontraproduktivní. Přehnaný a nevhodný přístup – jako v jakémkoliv jiném oboru – věci spíše ublíží.
Jistě však zařazení některých témat do výuky dějepisu, češtiny, občanské výchovy by bylo dobré.
Minulá komunistická totalita v určitém období a výběrově (!) také využívala a propagovala folklor.
Vyvolalo to u řady lidí spíše odpor. Ale je pravda, že když se sejde společnost přátel na posezení
s kytarou, shodne se na několika písních z trampské, folkové, country, pop či rockové oblasti, ale
nakonec, půjde-li skutečně o společný zpěv, skončí u lidových písní. Zná je každý, jsou to společně
sdílené vzpomínky, společný repertoár, který předáváme i svým dětem. V dnešní době dávno zlidověly i
písně od Voskovce a Wericha, Suchého a Šlitra či od Nedvědů. Proces utváření společného „národního“
repertoáru pokračuje a není pravda, že lidová píseň v tomto nejširším pojetí je mrtvá. I popěvky
z Erbenovy sbírky z roku 1862 někdo kdysi složil a časem se dostaly do obecného povědomí. Nejlepším
příkladem skutečně živoucí folklorní formy je však anekdota – vtip. Bez ohledu na formu šíření (ústně,
sms, internet), mají (většinou neznámého) autora, volně se předávají a mění. Variační proces. A zejména
v tomto oboru opravdu nemůžeme tvrdit, že bychom jako národ nebyli dostatečně tvůrčí.
Vzkaz od Zdeňka Vejvody:
Pocit hrdosti na vlastní školu do velké míry závisí na samotných studentech. Vedle učitelů právě
oni spoluvytvářejí její atmosféru, akcentují pro ně důležitá témata, vytvářejí tlak na vedení v zásadních
otázkách, polidšťují tu „vzdělávací instituci“ svojí kreativitou a energií. Milí studenti, zahoďte pasivitu a
inspirujte učitele i spolužáky. Je k tomu vynikající příležitost. Užijte si s hrdostí oslavy výročí své školy.
Jak bylo řečeno, svátky jsou od toho, aby svojí výjimečností ozářily a zpříjemnily i následné dny všední.
K tomu vám držím palce.
>>> zpět na rozhovory