Ani jeden matematicky´ talent nazmar

Nadprůměrní a soutěže a motivace
Pro nadprůměrné žáky je ve většině případů charakteristická primární motivace.
Mají radost z procesu řešení, z nalézání, problém berou jako hozenou
rukavici, překážku, která je výzvou, a to pak nehraje roli prostředí, kde se jím zabývají.
V řadě případů v takové úloze pokračují i o přestávce, v jiné hodině, doma,
nikoho k tomu nepotřebují (řešitel poustevník). Jazyk musí vyhovovat především
jemu. Takový žák dává zpravidla přednost psané komunikaci.
U některých žáků, jako jsou Honza R., Dan, Emil, Tomas, je vedle řešení
důležitý výkon prezentovat se před ostatními. Pokud tuto možnost nemají, není
promýšlení úlohy do takové hloubky, do detailů. Tato prezentace však nebere
ohled na úroveň posluchačů, častěji se blíží typu komunikace s dospělým (řešitel
matematik).
Speciální nepočetnou skupinu (Michal, Sára, Tonda, Josef, Helenka, Matyáš,
. . . ) tvoří ti, kteří rádi o úloze diskutují, zvažují různé možnosti, hodnotí je,
zkoušejí, co kdyby. . . a co kdyby ne, zajímají je podmínky, mají rádi parametrické
úlohy a tyto diskuse rádi vedou s učitelem jak veřejně, tak soukromě, mají tendenci
takové úlohy obměňovat, vymýšlet, vyhledávat analogické problémy, rádi čtou
v populárně naučné literatuře (řešitel vědec).
U jiných, jako je Tereza, Valerie, Petr, Daniel, Jana, jde o to úlohu vyřešit a vysvětlit
dalšímu. Ve vysvětlovaní ještě vylepšují řešení. Jde o jakési „znovuřešení “,
které je na jedné straně elegantnější, na straně druhé prezentované v drobnějších
krocích, dětštějším jazykem než to první (řešitel samaritán).
Všichni ji řeší pro úlohu samu a ostatní je nezajímá kromě toho, zda je řešení
(postup i výstup) správně. Málokteří jsou soutěživými typy. Pokud mají soutěžit,
první, co je zajímá, je úroveň soupeře. Jsou takoví, které slabý soupeř nemotivuje
(Honza R.: S tím ne, ten by prohrál.).
Podobně musí takového žáka motivovat i obsah toho, v čem se soutěží.
Všichni jsou velmi citliví na pravidla soutěže a nezřídka odkrývají mezery
v pravidlech k nelibosti učitelů. Již v 1. r. jsou schopni popsat, koho, v čem a jak
soutěž z(ne)výhodňuje.
Martin P. (1990) měl problémy v prvním ročníku, protože odmítal soutěžit ve
sčítání a odčítání do 10. O rok později měl třídní důtku za to, že trávil přestávky
s žáky druhého stupně, nejčastěji na toaletách. Nikdo již nepátral po tom proč. Psal
tam za úplatu žákům šestého ročníku domácí úkoly z matematiky. Dnes studuje
v USA dvě vysoké školy a je o dva roky mladší, než jeho nejmladší spolužáci.
55