Ani jeden matematicky´ talent nazmar

druhé. Významnou roli hraje kontext. A tak jeden typ sdělení vytržený z kontextu,
oddělený od toho ostatního, je nepřesný, náznakový. Speciální roli hraje takzvaný
třídní jazyk, který vznikl na základě didaktické úmluvy (Brousseau) s učitelem
a který nemusí být žákům jiné třídy srozumitelný, nebo může umožňovat jinou interpretaci.
Tato skutečnost často nadprůměrným vadí, mají tendenci hledat „nadlokální
“, přesný jazyk, nebo dané situace do jisté míry zneužívají a komunikují ještě
náznakověji než sám učitel, a to ve smyslu „však ty víš, jak to myslím“. Pokud na
takovou hru učitel nepřistoupí, rychle přecházejí ke kvalitativně vyšší úrovni
komunikace v té oblasti, formě, která jim je bližší. Učitel, který se spokojí
s vcit’ováním, domýšlením, blokuje nadprůměrného v komunikaci do té míry, že
se přestává snažit o přesnější formulace a v závislosti na tom se otupuje jeho cit
pro jazyk zadání. U slabších žáků je postoj k takové situaci odlišný. Takový žák
cítí od učitele pomoc, je si často vědom svého nedostatku formulovat celou větou.
Významný rozdíl se ukázal ve třídě, kde byli dva žáci, jejichž rodným jazykem
není čeština. Učitelkou tolerovaná náznakovost odpovědí či popisů řešení byla
interpretována jako odstupňovaná pomoc cizincům, avšak oba se brzy vypracovali
na úroveň nadprůměrné analýzy textu. Naučili se totiž při každé jazykové
nejasnosti ptát se (učitelky, žáků). Opatrněji vyvářeli představy.
Co vyhovuje nadprůměrným?
Nadprůměrní žáci mají tendenci dávat přednost jednomu z jazyků – symbolickému
písmu, nebo mluvené řeči, v rámci kterého jsou schopni dělat pokroky
v úplnosti i jednoznačnosti. Pokud se vyjadřují ústně, zpravidla odmítají vyslovené
zapsat a symbolický zápis komentovat, či vysvětlovat. Roli zde zřejmě hraje
i druh a kvalita paměti.
V řadě případů mají tendenci podceňovat obrázky, a tak někteří z nich je
odmítají používat, vytvářet a později i z obrázků získat, vyčíst informace. Tato
schopnost jim může na druhém stupni ve složitějších úlohách chybět.
Čemu se vyhýbají?
Obecně se vyhýbají tomu, co je zdržuje, nebo co nepovažují za důležité:
Daniel (2000): Proč si to mám psát? Tohle je. . . , tohle. . .
U: Nejde o to řešit každou úlohu zvlášt’. Vy tři máte za úkol pak popsat nejlepší
strategii pro řešení takových úloh. Možná, že najdete víc takových strategií.
Tak mě bude zajímat, proč si myslíš, že ta tvá je nejlepší.
D: Tak to jo.
Řešení ve skupině až na výjimky je pro ně obtíží, poněvadž skupina pracuje
v drobných krocích, se zpětnými kroky, pomalu, nahodile, někdy pro ně až cha-
53