Ani jeden matematicky´ talent nazmar

Abstract: The problem of the identification of talented elementary pupils and
communication with them lies, among others, in the personality of a class teacher.
The analysis given in the article is based on more than 12-year work in the Club
of Friends of Mathematics and on a long-term observation of various situations
in mathematics classes in elementary schools during the last twenty years.
Úvod
První ročník ZŠ, listopad 1989, hodina matematiky. Učitelka zadává úkol.
U: Děti, řekněte mi nějaký těžký nebo zajímavý příklad. Andulko!
A: 3 + 4
U kýve hlavou na souhlas. Martin!
M: 2 + 4
U: Ano. Honzík!
H: 3 + 0, 5 + 0, 6+
U: Dost. Řekla jsem jeden a zajímavý. Další, Tomášku!
T: 5 − 2
H se současně otočil na nás dozadu a nahlas pronesl: Je . . . á, vůbec nepochopila,
že jsem chtěl říct, že tak je to s nulou vždycky.
Od té doby Honzu neoslovila křestním jménem, ale říkala jako jedinému
příjmením. Také od té doby se mu snažila dokázat, že je hloupý. Honza přestal ve
třídě v hodinách komunikovat. Plnil jen nezbytně nutné, občas předstíral, že neví,
zejména když byla úloha pro něho primitivní.
O rok a tři čtvrti později – v hodině, kde učila naše studentka, zapomněl na
předchozí zkušenost. Na tabuli byla čísla – možné výsledky a zadání úloh na
sčítání, odčítání, násobení a dělení. Byl vyvolán na součet 37 a 36. Ihned řekl 73.
S: Jak jsi na to tak rychle přišel?
H: 72 to nebude, je tam 8 a 9 a jiný sedmdesát tam není.
U zezadu: To ne, musí přece říct, jak to vypočítal. Hádat se nemá.
Jenže Honza uvažoval. Honza se vždycky projevoval verbálně. Pokud přišel
i později na nový postup, zobecnění, nikdy necítil potřebu tomu dát písemnou
podobu.
50