Ani jeden matematicky´ talent nazmar

lem a Jacobsonem, americkými výzkumníky. Ale nedávný výzkum provedený ve
Francii na skupině středoškoláků nicméně prokázal hypotézu (T, M, B). Potvrdil,
že očekávání učitele není bez efektu na vedení studenta. Učitel – Pygmalion formuje
svého žáka, který se naopak chová podle očekávání učitele. Otázka, která
zůstává latentní: Jak jsou žáci směrováni k adaptaci na očekávání učitele?
První vysvětlení je mýtické. Mýtus, který se týká Pygmaliona, Franknsteina,
Golema, proniká do produkce lidské představy. Mýtus vede k plánu zvládnout zcela
toho druhého (žáka) v řízení jeho osudu. Osud žáka budiž takový, jaký chceme my.
Pygmalionův mýtus nás opět uvádí do archaického světa a do magické kauzality, tj.
věříme, že můžeme sami uskutečnit své tužby. Stačí, že Pygmalion věří nebo chce,
aby jeho tužby byly splněny. Tato vize zatím ne ještě logická, nebot’činnost učitele
působí téměř magickým způsobem na žáka, ruší všechny dimenze pedagogického
nebo didaktického jednání. To není rozhodující didaktická aktivita učitele, kterou
vnáší do procesu, je však rozhodující jako přesvědčení, jako víra, vůle a přání.
Psychoanalytická rozprava spatřuje důvody intelektuálního investování do dítěte,
jeho schopnosti adaptace na očekávání, přání rodičů.
V knize Drama nadaného dítěte Alice Millerová (1979) ukázala, jak některé
děti mají překvapivou schopnost intuitivně, tudíž nevědomě, vycítit potřeby své
matky nebo obou rodičů a schopnost se adaptovat na uspokojení těchto očekávání.
Když nechce ztratit lásku své matky, když vycítí potřebu své matky nebo učitele,
musí přijmout, převzít jejich přání, jejich očekávání a nahradit jimi svá vlastní
očekávání a přání. Dítě, žák sebeobdivující bude takto rozvíjet své intelektuální
schopnosti, nadání a dělá to často skvěle, poněvadž to je to, co se od něho očekává,
ale je to na úkor jeho čistě vlastního vyjádření a jeho rovnováhy, jak to
dokazují dvě formy poruch narcisistního typu u nadaných, o kterých hovoří Millerová,
poruchy velikášství (potřeba obdivu) a deprese (z toho, že nežije vlastními
city). Sociologický výklad není nezajímavý a ukazuje se celkem blízký vysvětlení
Resenthala s Jacobsonem. H. Becherr (1985) ve svém díle se pokouší definovat
deviaci jako přestoupení akceptované normy, společné dohody a jako výsledek
„onálepkování “. Za devianty jsou považováni ti, kteří jsou označeni, popsáni,
poznamenáni tím, že překročili hranice skupiny. Nešlo by tedy říci totéž o nadání,
o nadaném dítěti?
Význam tohoto druhu práce je ten, že opět směřuje ke zkoumání úzkého pohledu
na deviaci, na omezený a uzavřený svět. Jde o návrat této otázky do nitra
kolektivní činnosti, a tedy o vyzdvihující odpovědnost všech účastníků sociálního
života. Studie deviace nemůže být omezena na studii překračování norem (devianti,
nadaní žáci), ale musí se ptát také na způsoby, jakými se ustavují normy
a jejich vliv na chování těch, kteří jsou „onálepkováni“.
To, co nás zde zajímá méně, je tedy hypotetické vysvětlení daného jevu, a to,
109