Stahuj formát PDF 2Mb

ozhovor
Zvěstování a početí
Narození Ježíšovo se událo takto: Jeho
matka Maria byla zasnoubena Josefovi,
ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala
z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý
a nechtěl ji vystavit hanbě; proto
se rozhodl propustit ji potají. Ale když pojal
ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve
snu a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se
přijmout Marii, svou manželku; neboť co
v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí
syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí
svůj lid z jeho hříchů.“ To všechno se
stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy
proroka: ,Hle, panna počne a porodí syna
a dají mu jméno Immanuel‘, to jest přeloženo
,Bůh s námi‘. Když se Josef probudil ze
spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův,
a přijal svou manželku k sobě. Ale
nežili spolu, dokud neporodila syna; a dal
mu jméno Ježíš.
Štědrý den je sice až zítra, ale dnešní
text z Matoušova evangelia nás už do
vánočního příběhu vtahuje, i když Matoušovo
líčení událostí je velmi strohé,
věcné a vážné. Žádné slovo zde není
navíc, údaje jsou výstižné a navíc je vše
mistrovsky spojeno se Starým zákonem:
Josef je syn Davidův, Ježíš má své
jméno proto, že vysvobodí lid Izraele
z hříchů, je zde citát z proroka Izajáše
a jednou z postav vyprávění je anděl
Hospodinův. Proč je pro Matouše spojitost
se Starým zákonem důležitá?
Na prvním místě je u něj hluboké
přesvědčení, že v Ježíšovi jsou naplněna
starozákonní zaslíbení. Co se
ve Starém zákoně slibuje, stává se zde
skutečností. Jedna ze starých linií křesťanského
myšlení vidí základ naší spásy
ne teprve v Ježíšově smrti, ale už v jeho
narození. Starozákonní odkazy tedy
pomáhají zdůraznit, že se tu děje něco
velmi vážného, ačkoli samotný příběh
vypráví jen to, jak se v jakémsi bezvýznamném
místě dvěma chudým lidem
narodilo miminko. Tomuto vyprávění
však předchází ještě Ježíšův rodokmen
s řadou symbolických souvislostí, kde
je třikrát čtrnáct postav, často důležitých
osobností židovských dějin. Tento
rodokmen spojuje Ježíšovu osobu s těmito
významnými postavami Starého
zákona. Při vší chudobě a nouzi, v níž
se Ježíš narodil, se tedy podle Matouše
právě v něm splní izraelská naděje a dovršuje
celá izraelská historie.
Matouš ve svém evangeliu nelíčí setkání
Marie s andělem, její otázky ani
její přitakání Božímu rozhodnutí, jak
to známe z Lukášova evangelia. Prostě
se shledalo, že počala z Ducha svatého
– hotovo; jako by zde Marie ani nebyla
důležitá. Zato se dostává do popředí
Josef, který je hlavní postavou našeho
vyprávění. Je charakterizován jako „syn
Davidův“ a „muž spravedlivý“. Proč
Matouš staví do popředí právě Josefa?
Těžko říci, proč je zde mimořádnost
všeho, co se kolem Ježíšova početí odehrává,
vylíčena právě pomocí postojů
Josefových. Tak například podle tohoto
líčení to není pisatel evangelia, kdo
má o Mariině těhotenství pochybnosti,
ale Josef. A Josefovi (a tím i posluchači
vyprávění) je musí vyvrátit sám anděl
Hospodinův.
Josef se od anděla dozvídá, jak se
má dítě jmenovat -- má to být Ježíš,
ale v úryvku z Izajáše je to Immanuel.
Vždyť to je úplně jiné jméno!
Ale význam je dost podobný: Ježíš
(Jehošua) znamená „Hospodin spasí“,
zatímco Immanuel je „s námi Bůh“.
Jméno, citát ze starozákonního proroka,
upozorňuje na skutečnost, že na scénu
vstupuje někdo víc než malé dítě.
Je to jedno veliké klubko paradoxů.
Ta velká postava, na kterou celá izraelská
minulost čekala, se zde objevuje
jako to nejchudší křičící miminko. Tak
si to asi opravdu nikdo nepředstavoval
a evangelijní autoři si dávají záležet na
tom, aby to předvedli skutečně barvitě.
V textech o Ježíšově narození a dětství,
které ze všech evangelistů zaznamenávají
pouze Matouš a Lukáš, se totiž sděluje
ta těžko vyjádřitelná zpráva o Božím
vtělení. Říká se zde, že Ježíš není jenom
moudrý muž, kterého si Bůh vybral za
svého tlumočníka či mluvčího, nýbrž že
je od samého narození (nebo dokonce
ještě před narozením), bytostně Božím
synem. Není Bohem jen k čemusi pověřen,
nýbrž sám Bůh se v něm přišel vložit
do dění světa. Kdyby tohle všechno
měl někdo vymyslet, asi by to vymyslel
daleko jednodušeji. A i když s tímto
vyprávěním mají vykladači a kazatelé
křesťanství odjakživa potíže, myslím, že
právě pro jeho neobvyklost se na ně můžeme
bezpečně spolehnout.
Josef andělskou návštěvu ve snu bere
vážně, na rozdíl od nás, kteří bychom
asi jen mávli rukou nad tím, co divného
se nám to zdálo.
Sny -- to je veliké téma celé lidské
historie. Všechny tradiční společnosti
je odjakživa braly vážně. Měly i své
způsoby, jak rozpoznat, kterým snům
se má věnovat pozornost. Teprve osvícenský
racionalismus mávl nad sny
rukou. Pak ale přišel Freud s nečekaným
tvrzením: „Pokud se chcete o sobě
něco dozvědět, musíte mi vyprávět, co
se vám zdálo v noci. Mě nezajímá, co
mi povídáte v bdělém stavu, to důležité
o vás se lze dozvědět jen ze snu.“
Tím nechci říci, že bychom měli Freudův
výklad snů spojovat s tím, co je
zapsáno v evangeliu, jen upozorňuji na
pozoruhodnou rehabilitaci snu, k níž
díky Freudovi došlo.
Josef i další biblické postavy věřili, že
skrze sen jim něco sděluje Hospodin.
Izrael byl přesvědčen o svém privilegiu,
že na rozdíl od jiných národů k němu
Hospodin mluví. Ostatní bohové ke
svým ctitelům nemluvili, nanejvýš seslali
hromy a blesky nebo spustili krupobití
či něco podobného. Sny byly vlastně
jediný způsob, jak i k pohanům přicházelo
nějaké poselství odkudsi mimo
nich samých. Dodnes mnozí lidé věří
tomu, že se jim ve snu ohlašuje třeba
nějaký blízký zesnulý člověk, který se
tak jakoby vrací na zem a leccos jim skrze
sny ohlašuje. Sen je podivná a velmi
zvláštní skutečnost, o které stále neumíme
říci, kde se bere a k čemu je. Existují
samozřejmě všelijaké metody výkladů
snů, od těch zcela fantastických až po
24 ŽIVÉ SLOVO