Stahuj formát PDF 2Mb
Stahuj formát PDF 2Mb Stahuj formát PDF 2Mb
tématický článek Autentickým křesťanstvím k hodnověrnosti církve Nedávno jsme si připomněli 18-té výročí sametové revoluce. Po roce 1989 se naše země uvolnila ze spárů komunistické ideologie, která více či méně důsledně krotila režimu nevyhovující ideje. Byl to věk rozumu, rozvoje průmyslu a socialistické společnosti, kdy jedinec ztrácel na významu, byl součástí společnosti, pro kterou se „obětoval“, které sloužil a jejíž blaho mělo být na prvním místě. S padnutím železné opony se na světlo dostaly hlasy dříve umlčované či potlačované do pozadí. Mezi jinými i hlasy církví. Jistou dobu jsme mohli pozorovat nárůst zájmu o křesťanství, o církve, které se rozrůstaly. Tento trend ovšem netrval dlouho. Když se podíváme na poslední sčítání lidu z roku 2001, neunikne naší pozornosti fakt, že počet členů církví, obzvláště těch velkých klesá. Malý nárůst je jen u některých menších evangelikálních církví, které jsou počtem členů onou pověstnou kapkou v moři naší české populace. Proč se lidé do církve nehrnou? Proč nesklízí jejich sympatie? Kde hledat „viníka“? Proč nejsme přitažliví? Poctivé při tomto hledání bude začít u sebe, v křesťanských kruzích. Proč? Jsme to právě my, kdo tvoříme církev - Církev Kristovu - když pomineme denominační odlišnosti. Často slýcháváme o duchovnosti církve, být duchovní, chovat se duchovně. Když ale chceme tyto pojmy poctivě objasnit, zjišťujeme, že je to velmi obtížné, ne-li nemožné. Veškeré projevy Ducha Božího, který je spojovacím článkem všech křesťanů, se projevují skrze tělo. I odkrytí těch „nejhlubších pravd Božího slova“, jak můžeme slýchat z kazatelen, je málo platné, pokud je neuvedeme do praxe, do života, „neoživíme“ naším jednáním v těle. Bible nám poukazuje na trvalé hodnoty, ukazuje životní principy, nikoli konkrétní návody, jak se v té a té situaci zachovat (např. mi neřekne, jak mám jet do práce, co si na sebe obléct, jaké zaměstnání zvolit nebo jakého konkrétního partnera si mám vzít, nedočteme se tam nic o tom, jaké koníčky mohu provozovat nebo dokonce zda je mohu provozovat.) Jako křesťané „vrženi“ do prostoru a času se musíme mj. vyrovnat i s dobou, která se, ať chceme nebo ne, mění. Pomalu, ale jistě vplouváme do vod postmodernismu. Charakterizovat tento směr je velice obtížné vymyká se účelu tohoto článku. Můžeme si ale ukázat na vybrané znaky postmoderní doby. Jsou jimi například: 1. krize hodnot - vytrácí se univerzální platnost hodnot, dochází k jejich relativizaci; 2. efemérnost - vše platí jen krátce, chybí jistoty; 3. pluralita názorů a pravd - každý má svou pravdu; 4. nedůvěra ve vědu a její kritika - exaktním myšlením a vědeckými metodami nelze uspokojit člověka, pravdivým může být i to, co nelze dokázat přesným měřením; 5. důraz na lidský prožitek - který však je na druhé straně ovlivňován zvnějšku: na člověka působí média, reklamy, společnost. Ty ve své podstatě určují, jak se má chovat. A mohli bychom ve výčtu pokračovat. Je z něj ale patrná jistá bezmoc člověka v globalizovaném světě, propojeném mnohodimenzionálními vztahy a souvislostmi. Člověk jako by se stával robotem hnaným materialismem, stává se součástí „stroje lidstva“, jehož životní tempo se zrychluje, chybí čas, vyprazdňují se mezilidské vztahy a duchovní rozměr člověka. Zdálo by se, že právě nyní je šance pro církev, pro křesťanství na biblickém základě, které s sebou přináší univerzální hodnoty, jistotu (a to až „za hrob“ - a to vám žádná pojišťovna nezaručí), životní pravdu (Já jsem cesta, pravda i život, Jan 14,6) a osvobozující pravdu (Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými, Jan 8,32), naplňuje niterný svět člověka a přináší živou zkušenost života s Kristem (Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý, Žalm 34,9a). Samá pozitiva, dalo by se říct - přesto však se lidé do církve příliš nehrnou. Nemají k ní důvěru!? Jak jsme již zmínili - církev tvoří lidé. Já a Ty. My prezentujeme Boží nabídku života. A ruku na srdce - nejsme často strháváni proudem doby jako naši nevěřící přátelé? (Pokud vůbec nějaké máme). Jak často si stěžujeme, nadáváme na vše možné, naříkáme na mnoho práce, nedostatek času, málo peněz apod. Tím lidi moc nezaujmeme a oni si mohou klást oprávněnou otázku. Proč bych měl věřit ještě v nějakého Boha, když ten křesťan je na tom v podstatě stejně jako já. Nebo je tak na nás vidět, že se těšíme do nebe? Někdo řekl: Jen ten, kdo hoří, může zapálit. Ale hořím? Nebo jen doutnám, jednou či dvakrát týdně se doberu do sboru, kde zahřeji tu „svou“ židli? Napište si své zkušenosti s Pánem Bohem za poslední týden, nebo raději měsíc. Je jeho jednání v tvém životě patrné? Můžeš udělat Bohu reklamu? Je zcela logické, že pokud my budeme dobrou reklamou, živou reklamou našemu Pánu, pak si jej „koupí“ i druzí lidé, nebo přinejmenším o tom začnou uvažovat. Přitažliví lidé tvoří přitažlivý sbor, přitažlivé sbory tvoří přitažlivou Církev. Máme ten nejlepší vzor, Pána Ježíše Krista. Byl tak přitažlivý pro lidi, že si čteme, že lid mu visel na rtech. A všude, kam se hnul, byl obklopen lidmi. Měl problém být o samotě. Christian A. Schwarz ve své knize Přirozený růst církve poukazuje na principy rostoucích sborů. Takových sborů, které přitahují lidi. Ukazuje na překážky (můžeme nazvat tím, co nepřitahuje) a nastiňuje východiska (jak být přitažlivý). Opírá se o fakta z více než 1000 sborů z 32 zemí světa všech kontinentů. Co může snižovat hodnověrnost církve? A co ji může naopak zvýšit (přitáhnout lidi)? 1. exkluzivní chování sboru - příliš uzavřené vedení (kruh starších), které nehledá inspiraci také vně sboru, nespolupracuje s jinými denominacemi. Řešením může být právě ona spolupráce, otevřenost, vzájemné obohacení a z druhé strany taky potvrzení vlastní jedinečnosti v Božím plánu záchrany. Nebojme se této spolupráce. Vždyť v nebi budeme jednou všichni spolu! Východisko: spolupráce a otevřenost sborů 2. nerozvíjení darů jednotlivců - chcete-li jinak - falešná skromnost členů církve. Každý z nás je jedinečným Božím originálem, který si chce Pán Bůh použít. Jak často ale říkáš: na to já nemám, to je příliš složité, já nemám ten dar apod. Když k tomu budeš přistupo- 20 ŽIVÉ SLOVO
tématický článek vat s tím, že na to nemáš, pak také nic nečekej. Pak se opravdu nic nestane. Kolik času a energie investujeme do občanského vzdělávání - a pro Boha nám pak jaksi nezbude čas. Dnešní doba se specializuje. Věřím, že Pán Bůh taky chce specialisty ve své církvi, kteří by používali své dary. A tady nestačí jen se modlit. Musíme přiložit i ruku (a srdce) k dílu. Rozvíjej svůj dar, budeš jedinečný a přitažlivý. Zde hraje roli moc originálu, jímž každý z nás jsme, nebo můžeme být. I to v dnešní masové společnosti přidává na přitažlivosti. Východisko: rozvíjení darů jednotlivců vyučováním a vytvářením prostoru pro jejich uplatnění. 3. Zklamání, nespokojenost se sborem, kritika - jsi nadšen z nových věcí, co se ve sboru dějí, nebo i z těch, co se transformují? Nebo se raději snažíš hledat to, co není na tom, co se děje, úplně super (to totiž nikdy nenajdeš) a kritizuješ? Kritika je snadná, kritizuje kde kdo, mnohem obtížnější je přidat k ní konstruktivní a progresivní (směřující dopředu) řešení. Když lidé u nás uvidí více povzbuzení, podpory, bude to něco jiného, než co vidí „venku“. S tím souvisí i nebát se zkoušet nové věci. Ne všechny se osvědčí, to je zřejmé, ale zkusili jsme to? Východisko: nadšení a podpora práce ve sboru. 4. Tradicionalismus - kvůli tradici se PJK mockrát chytl s farizeji. Můžeme říci, že farizeové byli vzorní věřící, možná odmalička chodili do „sboru“ (synagogy), znali Boží slovo velmi dobře, snad nejlépe. Nejsme jim právě my tolik podobní? Sami vše víme „nejlíp“ a chceme „bít okovanou Biblí“ lidi po hlavě a dokud nebudou splňovat naše představy, tak to nebude „ono“. Jen o kolik inspirace a požehnání se ochuzujeme tím, že se ženy (většinou) ve shromážděních nemodlí. Když narazíte na společenství, kde tomu tak není, zeptejte se, co jim to do vzájemného soužití přineslo. Tradice je dobrá tehdy, když plní účel. Pokud jen přežívá formálně (protože se to tak dělalo), pak je překážkou. Ujel nám vlak. Nově příchozí lidé se pak ocitají v prostředí, které je tak odtržené od okolního světa (se všemi předpisy a lidskými! dogmaty), že jsou „neschopni v něm fungovat“ a odchází. Přitom jak plynule my křesťané jdeme s dobou? Máme auta, počítače, televizory. Jen před sborovým prostředím jako by se vše (ne vždycky) zastavilo, nebo alespoň zpomalilo. Tradice boří a zaslepují pokud na nich lpíme, i když je nasnadě progresivnější řešení. Řešením se tak stává funkční organizace, jinak řečeno práce v týmu. Více lidí v týmu je bohatší na názory, nápady, může si pomáhat při práci a směřování k cíli. Máme cíle? Nebo jen přežíváme? Kolektivní práce tak mnohem snadněji překoná tradici, která již není funkční. Nebojíme se však organizace? Nečekáme jen na „vanutí“ Ducha? Duch se projevuje skrze činnost lidí. A smysluplná činnost je podpořena prací v týmu. Stačí se jen podívat okolo sebe a při týmové práci se dosahuje těch nejlepších a nejkvalitnějších výsledků. Není jich hodna i Boží Církev? Nota bene když má toho nejlepšího Šéfa? Východisko: funkční organizace a práce v týmu. 5. Bohoslužby, které neoslovují - kolikrát jsi již odcházel z bohoslužby (shromáždění) s tím, že ti to nic (nebo skoro nic nedalo). To slovo bylo slabé, písně příliš hlučné, lidé se málo modlili apod.? Zde je nasnadě otázka - a jak jsem k průběhu bohoslužby přispěl já? Každý člen sboru by měl být součástí bohoslužby. Neexistují zde diváci, nebo ano? Je tu prostor pro utváření inspirativních bohoslužeb - vytvořit prostor pro zkušenosti, pro děti, dělat bohoslužby pro hosty (kde zejména opustíme náš nesrozumitelný křesťanský slovník), zkrátka, pro každého něco. Pro mladé i pro staré. Tak bude každý spokojen a lidé, co přijdou z venku to zajisté poznají. Není ale mezi námi soupeření? Ti mladí, ti staří... Mělo by to být po našem. Východisko: Inspirativní bohoslužby pro všechny, zapojení co nejvíce lidí do bohoslužeb a bohoslužby pro hosty. 6. Absence skupinek - doba je charakteristická tím, že se člověk ztrácí v davu, splyne s proudem. Pokud to není rodinný sbor, hrozí to i v církvi. Problémy a životní příběhy jedince zanikají v davu, vytrácí se osobní rozměr. Ten rozměr, který ve světě v postmoderní době chybí. I tím se vytrácí hodnověrnost církve - vlastně nenabízí nic jiného než další z mnoha nabídek seskupení a organizací. Pokud ale existují malé skupinky, kde je vytvořen prostor i pro neformální setkávání (nemusíme tam jen číst Bibli a modlit se, i když to zde hraje významnou úlohu), kde si můžeme povídat, sdílet se o osobních problémech, k tomu něco zakousnout. To je pak oáza klidu a pohody, kterou může církev získávat zpět svou ztracenou hodnověrnost. Nehledě na to, že biblické studia ve skupince otevřou ústa dalších a dalších lidí, kteří se takto mohou navzájem obohacovat, padá zde tréma, ostych. Nebo nám už zbyla z biblické hodiny jen malá skupinka? Východisko: malé skupinky s komplexní náplní. 7. Neznalost darů evangelistů - známe evangelisty v místním sboru? Nemyslíme tím vydávání svědectví - to je úkol pro každého, ale specializované, obdarované věřící. Podporujeme je v jejich službě, i když se třeba pouští do práce jiným stylem, než bychom čekali? Pokud jsme ale uznali jejich obdarování Pánem Bohem, pak jim nechme také prostor být plně kompetentní v jejich práci. Východisko: evangelizace zaměřená na potřeby, umožnění práce a podpora evangelistů. 8. Chladné vztahy, strnulost a nedůvěra - chladné vztahy plynou ze vzájemného podezírání, jsou rozněcovány zvláště anonymními stížnostmi (jeden bratr říkal, jedna sestra povídala). Proč to neřeknu konkrétně tomu, koho se to týká? Nemám s ním osobní vztah? Tak tady asi něco nehraje. Doba je plná chladných a povrchních vztahů, a když toto lidé uvidí i v církvi, není se co divit, že jí nedůvěřují. Předsudky také přilévají „olej do ohně“. Jsou to smrtící zbraně, kterými ničíme společenství. Poznejme se víc, třeba tím, že se pozveme navzájem na návštěvu, na oběd, večeři, výlet. Tak budeme moci zcela přirozeně utvářet lásky plné vztahy, vřelé vztahy, které budou přitahovat lidi zvenku. Nechybí ve sboru někdy obyčejný, „tělesný život“? Prostě si jen tak popovídat, uspořádat sborový výlet, něco si společně zahrát apod. Vždyť Pán Bůh nám stvořil tak nádhernou zemi s rozmanitými možnostmi. Tím, co láme chlad je také smích. Ozývá se ve sboru smích? Ne ten škodolibý. Nebo se „to tady nehodí“? Smích je totiž to, co lidem venku chybí, doba je těžká, moc příležitostí k smíchu není. I v tom bude naše přitažlivost pro lidi kolem nás a budou se v našem společenství cítit dobře. Východisko: láskyplné vztahy, vřelost, smích. Na závěr chci podtrhnout myšlenku: Je to na Tobě. Každý z nás tvoří církev a každý z nás se může přičinit o to, aby byla hodnověrná a přitažlivá pro lidi kolem nás. Pomůžu si citátem: Nemůžeš změnit svět, ale můžeš změnit sebe. I ty můžeš být přitažlivý a pak se začnou dít věci, na které možná už dlouho čekáme. ONDŘEJ ŠIMIK ŽIVÉ SLOVO 21
- Page 1 and 2: 4/2007 • ROČNÍK XXXIX Zvěstov
- Page 3 and 4: misie aneb povídání s misionář
- Page 5 and 6: Bohu patrí celý náš život Poko
- Page 7 and 8: tématický článek na jeho předs
- Page 9 and 10: Kde jsou opravdoví muži...? Zklam
- Page 11 and 12: příběhy ze života Odvaha k prvn
- Page 13 and 14: úvaha Jak poznat Boží vůli? Př
- Page 15 and 16: Jubileum - 65 let spolu těšínsk
- Page 17 and 18: iblický kvíz Rozhovor s neznámý
- Page 19: Keď choroba Franz Müntefering nie
- Page 23 and 24: okénko pro sestry Pondělí Když
- Page 25 and 26: ozhovor S prof. Janem Sokolem o Mat
- Page 27 and 28: stránka mladých Jak vysvětlím s
- Page 29 and 30: iblická úvaha „Kdykoli tedy jí
- Page 31 and 32: ecenze 21 gramů K mým oblíbeným
- Page 33 and 34: informace projevila únava účastn
- Page 35 and 36: Kresťanský zbor bratské zbory v
tématický článek<br />
Autentickým křesťanstvím<br />
k hodnověrnosti církve<br />
Nedávno jsme si připomněli 18-té výročí<br />
sametové revoluce. Po roce 1989 se<br />
naše země uvolnila ze spárů komunistické<br />
ideologie, která více či méně důsledně<br />
krotila režimu nevyhovující ideje. Byl to<br />
věk rozumu, rozvoje průmyslu a socialistické<br />
společnosti, kdy jedinec ztrácel na<br />
významu, byl součástí společnosti, pro<br />
kterou se „obětoval“, které sloužil a jejíž<br />
blaho mělo být na prvním místě. S padnutím<br />
železné opony se na světlo dostaly<br />
hlasy dříve umlčované či potlačované do<br />
pozadí. Mezi jinými i hlasy církví. Jistou<br />
dobu jsme mohli pozorovat nárůst zájmu<br />
o křesťanství, o církve, které se rozrůstaly.<br />
Tento trend ovšem netrval dlouho.<br />
Když se podíváme na poslední sčítání<br />
lidu z roku 2001, neunikne naší pozornosti<br />
fakt, že počet členů církví, obzvláště<br />
těch velkých klesá. Malý nárůst je jen<br />
u některých menších evangelikálních<br />
církví, které jsou počtem členů onou<br />
pověstnou kapkou v moři naší české populace.<br />
Proč se lidé do církve nehrnou?<br />
Proč nesklízí jejich sympatie? Kde hledat<br />
„viníka“? Proč nejsme přitažliví?<br />
Poctivé při tomto hledání bude začít<br />
u sebe, v křesťanských kruzích. Proč?<br />
Jsme to právě my, kdo tvoříme církev<br />
- Církev Kristovu - když pomineme denominační<br />
odlišnosti. Často slýcháváme<br />
o duchovnosti církve, být duchovní,<br />
chovat se duchovně. Když ale chceme<br />
tyto pojmy poctivě objasnit, zjišťujeme,<br />
že je to velmi obtížné, ne-li nemožné.<br />
Veškeré projevy Ducha Božího, který<br />
je spojovacím článkem všech křesťanů,<br />
se projevují skrze tělo. I odkrytí těch<br />
„nejhlubších pravd Božího slova“, jak<br />
můžeme slýchat z kazatelen, je málo<br />
platné, pokud je neuvedeme do praxe,<br />
do života, „neoživíme“ naším jednáním<br />
v těle.<br />
Bible nám poukazuje na trvalé hodnoty,<br />
ukazuje životní principy, nikoli<br />
konkrétní návody, jak se v té a té situaci<br />
zachovat (např. mi neřekne, jak mám<br />
jet do práce, co si na sebe obléct, jaké<br />
zaměstnání zvolit nebo jakého konkrétního<br />
partnera si mám vzít, nedočteme<br />
se tam nic o tom, jaké koníčky mohu<br />
provozovat nebo dokonce zda je mohu<br />
provozovat.)<br />
Jako křesťané „vrženi“ do prostoru<br />
a času se musíme mj. vyrovnat i s dobou,<br />
která se, ať chceme nebo ne, mění.<br />
Pomalu, ale jistě vplouváme do vod<br />
postmodernismu. Charakterizovat tento<br />
směr je velice obtížné vymyká se účelu<br />
tohoto článku. Můžeme si ale ukázat na<br />
vybrané znaky postmoderní doby. Jsou<br />
jimi například:<br />
1. krize hodnot - vytrácí se univerzální<br />
platnost hodnot, dochází k jejich<br />
relativizaci;<br />
2. efemérnost - vše platí jen krátce,<br />
chybí jistoty;<br />
3. pluralita názorů a pravd - každý má<br />
svou pravdu;<br />
4. nedůvěra ve vědu a její kritika<br />
- exaktním myšlením a vědeckými<br />
metodami nelze uspokojit člověka,<br />
pravdivým může být i to, co nelze<br />
dokázat přesným měřením;<br />
5. důraz na lidský prožitek - který však<br />
je na druhé straně ovlivňován zvnějšku:<br />
na člověka působí média, reklamy,<br />
společnost. Ty ve své podstatě<br />
určují, jak se má chovat.<br />
A mohli bychom ve výčtu pokračovat.<br />
Je z něj ale patrná jistá bezmoc člověka<br />
v globalizovaném světě, propojeném<br />
mnohodimenzionálními vztahy a souvislostmi.<br />
Člověk jako by se stával robotem<br />
hnaným materialismem, stává<br />
se součástí „stroje lidstva“, jehož životní<br />
tempo se zrychluje, chybí čas, vyprazdňují<br />
se mezilidské vztahy a duchovní<br />
rozměr člověka.<br />
Zdálo by se, že právě nyní je šance pro<br />
církev, pro křesťanství na biblickém základě,<br />
které s sebou přináší univerzální<br />
hodnoty, jistotu (a to až „za hrob“ - a to<br />
vám žádná pojišťovna nezaručí), životní<br />
pravdu (Já jsem cesta, pravda i život, Jan<br />
14,6) a osvobozující pravdu (Poznáte<br />
pravdu a pravda vás učiní svobodnými,<br />
Jan 8,32), naplňuje niterný svět člověka<br />
a přináší živou zkušenost života s Kristem<br />
(Okuste a uzříte, že Hospodin je<br />
dobrý, Žalm 34,9a). Samá pozitiva, dalo<br />
by se říct - přesto však se lidé do církve<br />
příliš nehrnou. Nemají k ní důvěru!?<br />
Jak jsme již zmínili - církev tvoří lidé.<br />
Já a Ty. My prezentujeme Boží nabídku<br />
života. A ruku na srdce - nejsme často<br />
strháváni proudem doby jako naši<br />
nevěřící přátelé? (Pokud vůbec nějaké<br />
máme). Jak často si stěžujeme, nadáváme<br />
na vše možné, naříkáme na mnoho<br />
práce, nedostatek času, málo peněz<br />
apod. Tím lidi moc nezaujmeme a oni si<br />
mohou klást oprávněnou otázku. Proč<br />
bych měl věřit ještě v nějakého Boha,<br />
když ten křesťan je na tom v podstatě<br />
stejně jako já. Nebo je tak na nás vidět,<br />
že se těšíme do nebe? Někdo řekl: Jen<br />
ten, kdo hoří, může zapálit. Ale hořím?<br />
Nebo jen doutnám, jednou či dvakrát<br />
týdně se doberu do sboru, kde zahřeji tu<br />
„svou“ židli? Napište si své zkušenosti<br />
s Pánem Bohem za poslední týden, nebo<br />
raději měsíc. Je jeho jednání v tvém životě<br />
patrné? Můžeš udělat Bohu reklamu?<br />
Je zcela logické, že pokud my budeme<br />
dobrou reklamou, živou reklamou<br />
našemu Pánu, pak si jej „koupí“ i druzí<br />
lidé, nebo přinejmenším o tom začnou<br />
uvažovat.<br />
Přitažliví lidé tvoří přitažlivý sbor,<br />
přitažlivé sbory tvoří přitažlivou Církev.<br />
Máme ten nejlepší vzor, Pána Ježíše<br />
Krista. Byl tak přitažlivý pro lidi, že si<br />
čteme, že lid mu visel na rtech. A všude,<br />
kam se hnul, byl obklopen lidmi.<br />
Měl problém být o samotě. Christian<br />
A. Schwarz ve své knize Přirozený růst<br />
církve poukazuje na principy rostoucích<br />
sborů. Takových sborů, které přitahují<br />
lidi. Ukazuje na překážky (můžeme<br />
nazvat tím, co nepřitahuje) a nastiňuje<br />
východiska (jak být přitažlivý). Opírá se<br />
o fakta z více než 1000 sborů z 32 zemí<br />
světa všech kontinentů. Co může snižovat<br />
hodnověrnost církve? A co ji může<br />
naopak zvýšit (přitáhnout lidi)?<br />
1. exkluzivní chování sboru - příliš<br />
uzavřené vedení (kruh starších), které<br />
nehledá inspiraci také vně sboru, nespolupracuje<br />
s jinými denominacemi.<br />
Řešením může být právě ona spolupráce,<br />
otevřenost, vzájemné obohacení<br />
a z druhé strany taky potvrzení vlastní<br />
jedinečnosti v Božím plánu záchrany.<br />
Nebojme se této spolupráce. Vždyť v nebi<br />
budeme jednou všichni spolu! Východisko:<br />
spolupráce a otevřenost sborů<br />
2. nerozvíjení darů jednotlivců - chcete-li<br />
jinak - falešná skromnost členů<br />
církve. Každý z nás je jedinečným Božím<br />
originálem, který si chce Pán Bůh<br />
použít. Jak často ale říkáš: na to já nemám,<br />
to je příliš složité, já nemám ten<br />
dar apod. Když k tomu budeš přistupo-<br />
20 ŽIVÉ SLOVO
Change language