Stahuj formÃ¡t PDF 2Mb

4/2007 • ROČNÍK XXXIX 

Zvěstování 

a početí 

Dokud budu moct 

mluvit pravdu 

Keď 

choroba 

sa stáva 

zapieraním 

Téma čísla: Hodnověrnost církve

misie 

Tři roky na ostrově 

Milí čtenáři, 

opět vás po nějaké době zdravíme, 

tentokrát z České republiky, kde trávíme 

náš první „pracovní domácí pobyt“. 

Máme za sebou tři roky života v Jihovýchodní 

Asii a chtěli bychom se s vámi 

podělit o něco z toho, co se za tu dobu 

odehrálo v práci na projektu překladu 

Písma. 

Na úvod bychom vám rádi představili 

trochu více naše spolupracovníky, se 

kterými společně na ostrově Yaru sloužíme. 

Kromě Yaru týmu (celkem 9 lidí), 

jehož součástí je mimo nás ještě jeden 

manželský pár z Anglie, dva páry z USA 

a jeden pracovník z Jihovýchodní Asie, 

spolupracujeme jako konzultanti s týmem 

místních lidí, kteří jsou členy 

„Sdružení pro rozvoj jazyků ostrova 

Yaru“. V současné době má toto sdružení 

celkem 12 členů reprezentujících 

pět jazykových skupin. Tito lidé opustili 

svou práci, převážně rybaření, a věnují 

svůj čas překládání Bible a rozvoji místní 

komunity. 

Jedním z cílů našeho Yaru týmu je pomáhat 

tomuto místnímu sdružení v naplňování 

jejich (ale i naší) vize, aby se 

Boží slovo šířilo mezi obyvatele ostrova 

Yaru ve formě jim srozumitelné, a aby 

jejich životy byly tímto Slovem proměňovány. 

K naplnění této vize je zapotřebí 

nejen samotný překlad Písma do 

mateřského jazyka, ale také spolupráce 

s místní vládou, církvemi a místními 

komunitami, které nám umožňují pořádat 

různé aktivity a tím pomáhají zasáhnout 

obyvatele Yaru. 

Za poslední období jsme jako tým 

udělali velký kus práce v oblasti překladu 

Písma do pěti místních jazyků. Pro 

některé z nich se také dokončuje překlad 

liturgie, kterou používá místní církev 

při nedělních shromážděních. Pořádali 

jsme seminář zaměřený na tvorbu 

slovníků pro čtyři jazykové skupiny 

ostrova Yaru. Ve dvou z nich již překlad 

Písma probíhá. Pro zbývající dvě jazykové 

skupiny se překlad plánuje někdy 

v blízké budoucnosti. Cílem takového 

semináře je získat nová slovíčka a jazykové 

výrazy pro lexikon, který je nepostradatelným 

nástrojem pro následnou 

překladatelskou práci. Například v jazyce, 

který se učíme my, se nám podařilo 

doposud zpracovat již asi 1200 jazykových 

záznamů. 

Dalším cílem našeho Yaru týmu je 

pomoci místnímu sdružení růst v jeho 

dovednostech a schopnostech. Proto 

jsme uspořádali několik seminářů zaměřených 

na otázky překladatelských 

postupů, administrativní a účetní práce 

nebo na téma jak zlepšit způsob distribuce 

materiálů mezi místní komunity. 

Naši místní spolupracovníci plánují 

v nejbližší době uspořádat soutěž ve 

čtení a recitaci, která je výborným lákadlem 

pro místní obyvatele, kde výherci 

mohou získat různé ceny. Zároveň je to 

výborná příležitost, jak motivovat ke 

čtení a práci s textem samotným. Pro 

nejbližší období plánujeme otevření 

dalších tří malých komunitních knihoven, 

ve kterých si děti i dospělí mohou 

vybrat z mnoha knih, ať už naučných či 

příběhů. 

Je toho mnoho za námi a zároveň 

také před námi a my jsme Vám vděčni 

za vaše modlitby a podporu, která má 

vliv na životy mnoha lidí a určitě velký 

význam pro Boží království. 

Následující článek je svědectví vedoucího 

místního sdružení jménem Nus 

Tubay o Božím působení mezi obyvateli 

ostrova Yaru. 

2 ŽIVÉ SLOVO

misie 

aneb povídání s misionáři 

„Malá, ale mocná“ 

I přes mnoho let křesťanského náboženského vyučování většina 

věřících v období nemocí či těžkostí stále vzývá duchy svých předků. 

Volají také k Bohu, ale to jen proto, aby se pojistili a pokryli všechny 

možnosti. Nedávno jsem navštívil svou rodnou vesnici, a byl jsem 

požádán, abych měl v naší církvi kázání. Vím, že kazatelé v této denominaci 

většinou v kázáních používají velmi formální verzi národního 

jazyka, s jejímž porozuměním má převážná většina místních 

obyvatel problémy. A tak i přesto, že mnoho lidí navštěvuje církev 

pravidelně, tráví často čas ve shromáždění povídáním se svými sousedy. 

(Slovům kazatele totiž nerozumí a doslova se nudí. Pozn.) 

Jelikož již byla do mého mateřského jazyka přeložena kniha Jonáš, 

rozhodl jsem se ji použít jako text kázání. Vysvětlil jsem, jak 

Jonáš utekl od Boha a byl uvězněn na moři. Místní lidé cítí sympatie 

s člověkem, který je uvězněn na rozbouřeném moři a dovolává 

se slitování u pána moře nebo duchů svých předků. Připomněl jsem 

jim, že tento příběh je svědectvím o tom, že Bůh Stvořitel je mnohem 

mocnější, než naši předkové. „Jen se podívejte, posádka se nepřestávala 

dovolávat svých předků, ale počasí zůstalo stejné beze změny. 

A když zkoušeli odporovat Bohu a snažili se zachránit Jonáše, jen se 

to zhoršilo! Ale pak, hned jak Boha uposlechli, moře se zklidnilo. To 

neučinili předkové, to učinil Bůh. To je důkaz, že Bůh je mocnější 

než předkové, a proto se posádka rozhodla následovat místo svých 

předků právě Jej.“ 

Všichni, kdo seděli v kostele, byli zticha a jen mě celou dobu sledovali 

očima (pozn. lidé se většinou koukají kolem znudění anebo 

během kázání ve formálním národním jazyce usínají). 

Po skončení řeklo hodně lidí jednomu mému spolupracovníkovi: 

„Neuvěřitelné. My jsme tomu rozuměli. Je nám to teď mnohem jasnější.“ 

Řekl jsem jednomu našemu konzultantovi z Yaru týmu: „Tato kniha 

Jonáš je možná jednou z nejmenších knih Bible, ale musí to být 

jedna z nejmocnějších pro lidi na ostrově Yaru. Vypovídá tolik o tom, 

co mají slyšet, aby Boha následovali.“ 

KUBA A BARČA PSZCZOLKOVI 

Vysvětlivka: Abychom respektovali bezpečnostní opatření, používáme 

pro místo v JV Asii, kde žijeme a sloužíme, pseudonym „ostrov 

Yaru“. 

Doslov za podpůrný tým vysílajícího sboru 

Jakub s Barčou jsou nyní na plánovaném (přibližně ročním) domácím 

pobytu, během kterého se mimo jiné věnují pokračující práci na 

projektu (ve spolupráci s týmem na misijním poli), potřebnému studiu 

a také návštěvám sborů, které jsou zapojeny do podpory misie. 

Pokud by ve vašem sboru byl zájem o návštěvu s informacemi o této 

misii, rádi přijedeme – pro spojení s námi můžete využít níže uvedené 

kontakty. 

MILAN SZTURC 

KONTAKTY: JAKUB_PSZCZOLKA@SIL.ORG, 739 730 998 

PODPURNY.TYM@SEZNAM.CZ, 605 264 443 

obsah 

Misie 

Tři roky na ostrově . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .2 

Obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .3 

Úvodník 

Víra žije ze slov hodných důvěry . . . . . . . . . . . . . . . . . .4 

Tématické články 

Bohu patrí celý náš život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .5 

Sedni si a spočítej náklady! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .6 

Glosy 

Kde jsou opravdoví muži? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .9 

Dobré ráno milí posluchači . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .9 

Příběhy ze života 

Dokud budu moct mluvit pravdu . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 

Úvaha 

Jak poznat Boží vůli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 

Jubileum – 65 let spolu 

Místo „líbánků“ gestapo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 

Biblický kvíz 

Rozhovor s neznámým . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .17 

Svědectví 

Velká moc modlitby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 

Pribehy zo života 

Keď choroba sa stáva zapieraním . . . . . . . . . . . . . . . 19 

Tématický článek 

Autentickým křesťanstvím k hodnověrnosti církve . . . . 20 

Kresťania v zahraničí 

Božie dielo v bulharskom zbore . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 

Okénko pro sestry 

Pondělí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 

Rozhovor 

Zvěstování a početí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 

Stránka mladých 

Stvořeni pro vztahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 

Jak vysvětlím své kamarádce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 

Biblické úvahy 

Sederová večeře a památka Kristova exodu . . . . . . . 28 

Jednota Ducha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 

Recenze a informace 

21 gramů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .31 

Audiovýklad Bible na webu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .31 

Informace 

On line s Bohem – Konference mládeže 2008 . . . . . 32 

Vzpomínka a báseň 

První máj a bratr Král aneb flanelogram a lískovka . . 34 

Boží láska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 

Bratské zbory v zahraničí 

Kresťanský zbor a väzenské deti . . . . . . . . . . . . . . . . 35 

Téma příštího čísla: 

Rakovina, infarkt 

(biblický pohled na nemoci a zkušenosti s nimi) 

Články k tématu příštího čísla, jakož i další příspěvky 

zasílejte do konce března 2008 na adresu odpovědného 

redaktora. 

Děkujeme. Redakce. 

ŽIVÉ SLOVO 

3

úvodník 

Víra žije 

ze slov hodných důvěry 

Milí čtenáři, 

toto číslo je věnováno 

hodnověrnosti církve. 

Těmi prvními, s kým se 

lidé na cestě k víře potkávají, 

jsou příslušníci církve. 

Její věrohodnost je ve 

vztahu k veřejnosti, tedy 

k jejímu misijnímu poslání, 

největším pokladem. 

Má-li církev sloužit svému 

okolí k víře, musí být hodná 

důvěry. 

Říká se, že dnes nemůžete 

nikomu a ničemu věřit. O důvod 

víc, proč bychom jako křesťané měli 

žít hodnověrně. Autentický křesťanský 

život je ten, který odpovídá poslání 

církve. Jen tak může naše svědectví probudit 

v člověku důvěru. Ovšem když 

církev otevírá svou náruč směrem ven, 

měla by praktikovat otevřenost i uvnitř 

svého společenství. Nejlépe formou 

slušné, poučené a snášenlivé rozpravy. 

Přijímejme jeden druhého, tak jako 

Kristus k slávě Boží přijal nás. 

Když se Pán církve loučil s učedníky 

a připravoval je na těžkou dobu čekání, 

vyprávěl jim celou řadu podobenství 

(Mt 24,42-25,46). Boží království má svá 

vlastní pravidla, kterými se má čekající 

církev řídit. Obrazy, jež používal, se 

jeho žákům vryly do paměti. 

Mluvil o budoucích věcech způsobem, 

který se přímo dotýkal jejich života. Byl 

velmi praktický a zaměřený na cíl. Svou 

řeč namířil svou řeč k tomu, co od nich 

konkrétně očekává. Jak se mají chovat 

v době, kdy čekají na jeho příchod. 

A tím, že přijde, si mohli být jisti stejně, 

jako si byli jisti jeho slovem. 

V jednom z těch závěrečných 

podobenství, která 

jim vyprávěl (Mt 25,14- 

30), rozdal hospodář služebníkům 

hřivny. První 

z nich dostal 30 miliónů, 

druhý 12 a třetí 6. Svědčí 

to o obrovské důvěře, 

kterou Pán do služebníků 

vkládá. Svěřuje jim obrovský 

kapitál. Zároveň však 

čeká, že i oni mu budou 

věřit. 

Každý z nás dostal od 

Boha jinou hřivnu, jiný 

úkol, jiné poslání a s ním i různou míru 

odpovědnosti. To, jak s hřivnou naložím, 

vypovídá o mé víře. Zároveň to však 

rozhoduje také o mé budoucnosti. Bůh, 

který mi hřivnu svěřil, se totiž jednou 

zeptá: „Co jsi s ní učinil?“ Každého, kdo 

byl věrný, odmění a dá mu víc. A tomu, 

kdo nebyl věrný, odejme i to, co má. 

Víra se spoléhá na Pánova slova. Víra 

je pohled dopředu. Počítá s tím, co není 

vidět, jako s realitou. Proto se svěřenou 

hřivnou podniká, aby ji rozmnožila. 

Podobenství nás staví před otázku: 

„Jak hodnověrně žiješ své křesťanství?“ 

V Božím světě nezáleží na množství svěřených 

hřiven, ale na tom, jak s nimi 

naložím. Snažím se je v důvěře Bohu 

rozmnožit nebo je ze strachu zakopávám? 

Bůh má pro náš život záměr, který 

je větší než náš strach, je větší než naše 

představy. Věříme tomu? Pokud ano, 

budeme podle toho i jednat a naše křesťanství 

bude hodné důvěry i pro naše 

okolí. Přeji vám požehnané čtení. 

JAREK ANDRÝSEK 

Informace o předplatném 

Milí čtenáři, do tohoto čísla časopisu je vložena složenka na úhradu předplatného 

za rok 2008. Cenu časopisu neměníme, i když se DPH zvýšila z 5 % na 

9 %. Mnozí z Vás nám k předplatnému přidávají dar, za který jsme nesmírně 

vděční a který nám jistě umožní zvýšené náklady pokrýt. Poněkud se zvýšila 

cena poštovného. 

Předplatné uhraďte do 30. 9. 2008 v této výši (částka je včetně poštovného): 

za 1 výtisk: 212 Kč za 3 výtisky: 492 Kč za 5 výtisků: 796 Kč 

za 2 výtisky: 352 Kč za 4 výtisky: 632 Kč 

Kalkulace předplatného za větší počet výtisků bude uvedena na složence. 

Za vydavatelství Vás srdečně zdraví Ján Ostrolucký 

tiráž 

Vydává 

A-ALEF 

Bořivojova 620/29 

718 00 Ostrava 

www.ziveslovo.cz 

Odpovědný redaktor 

a adresa české redakce 

Jaromír Andrýsek 

Okrajová 3, 737 01 Český Těšín 

tel.: 552 321 184 a 776 737 2082 

e-mail: ja.andrysek@volny.cz 

Adresa slovenskej redakcie 

Peter Kozár 

Vajnorská 9, 831 03 Bratislava 

Tel.: 02 4437 2169 a 0908 390 753 

e-mail: pkozar@berea.sk 

Redakční rada 

Ján Číž, Ján Hudec, Matúš Koša, 

Peter Kozár, Ján Kučera, Ján Ostrolucký, 

Tomáš Pala, Pavel Šíma, Petr Vaďura, 

Jan Vopalecký, Ľubomír Vyhnánek, 

Irena Zemanová 

Grafická úprava a tisk 

Vydavatelství g-koukol.cz 

Ostravská 130, 735 62 Český Těšín-Mosty 

Expedícia, administrácia 

a platby pre Slovensko 

Kresťanské centrum BEREA, 

Alstrova 38, 831 06 Bratislava 

tel.: 02 43641881, 0905 249379 

e-mail: javor@berea.sk 

Expedice a administrace 

pro Českou republiku 

A-Alef, Bořivojova 620/29, 718 00 

Ostrava-Kunčičky 

tel.: 596 784 269, 732 490 072 

e-mail: alef@ova.inecnet.cz, www.a-alef.cz 

Platby a dobrovolné příspěvky 

pro Českou republiku 

A-Alef Ostrava, Komerční banka Ostrava 

číslo účtu: 81006-761/0100 

Vždy je nutné uvést přidělený variabilní 

symbol odběratele. 

Správa inzerce 

Jaromír Andrýsek 

Okrajová 3, 737 01 Český Těšín 

Tel.: 558 734 794 a 776 737 282 

e-mail: ja.andrysek@volny.cz 

Předplatné 

na celý rok 140 Kč + poštovné 60 Kč 

jednotlivá čísla 35 Kč + poštovné 15 Kč 

na Slovensku 200 Sk + poštovné 60 Sk 

Předplatné na další období končí jen 

písemným či telefonickým odhlášením 

v administraci. 

Časopis vychází čtyřikrát do roka. 

Registrační číslo MK ČR 6480 

ISSN 1210-6526 

4 ŽIVÉ SLOVO

Bohu patrí celý náš život 

Pokoj úprimného kresťana môže narušiť 

konflikt lojalít, z ktorých každá 

sama osebe je legitímna. Avšak každá si 

vyžaduje svoj čas a pozornosť. Hoci by 

malo byť jasnou povinnosťou Božieho 

dieťaťa, aby na prvé miesto kládol Jeho 

dielo, niektorí kresťania sú v pokušení 

podľahnúť tomu, čo by som označil za 

falošnú dichotómiu (rozdelenie na dve 

vzájomne protikladné časti – pozn.red.) 

medzi tým, čo je „svetské“ a čo „sväté“. 

Dôsledok je nerovnováha v jeho službe. 

Aké je naše kresťanstvo hodnoverné, 

môže naše okolie posúdiť vo viacerých 

oblastiach. Uvedieme niektoré z nich. 

Pre vyťaženosť na Božom diele niektorí 

kresťania vo väčšej alebo menšej 

miere zanedbávajú povinnosti v zamestnaní. 

No v očiach neveriacich spolupracovníkov 

sa svedectvo ich viery do 

nemalej miery odráža práve v tom, ako 

si plnia povinnosti voči zamestnávateľovi. 

Je pokušenie využívať v zamestnaní 

menej náročné obdobia, „časové medzery“ 

na vybavovanie zborovej alebo inej 

kresťanskej agendy. Takému druhu pokušenia 

treba odolávať, aj keď sa zdá, že 

ide o nevinnú vec. 

Naši spoluveriaci, na druhej strane, 

môžu byť v pokušení posudzovať našu 

tématický článek 

Kresťan, jeho lojality a rovnováha 

vernosť napríklad podľa toho, ako 

usilovne navštevujeme zhromaždenie 

alebo či sme ochotní kázať. A tu sú 

vystavení nemalému omylu! Lebo kresťanstvo, 

ktoré zásadne neovplyvňuje 

náš každodenný život a zmysel pre povinnosť 

v spoločnosti a rodine, javí sa 

ako deficitné podľa toho, čo vnímame 

ako normy Novej Zmluvy. Preto by si 

mal kresťan dávať pozor, aby jeho vyznanie 

nebolo zmarené nedbalosťou na 

pracovisku alebo aj v domácnosti, podráždenosťou, 

hrubosťou, lenivosťou, 

nadmernou ctižiadostivosťou, alebo 

– čo by bolo najhoršie – nečestnosťou. 

(Pr 11,1) 

Pomôže nám, ak si budeme neustále 

pripomínať, že celý náš život patrí Bohu 

a taký by Ho mal pred svetom reprezentovať, 

či už ide o normy na pracovisku, 

či vzťahy v spoločnosti alebo rodine, 

alebo spôsob, akým realizujeme svoju 

zodpovednosť voči Cirkvi. O čo ide, je 

rovnováha. 

Nejeden svedomitý a účinný kresťan, 

obdarovaný a pracovitý, hotový prijať 

akúkoľvek službu a málo pohotový ju 

delegovať na iných, berúc tak na seba 

záťaž, na ktorú sotva stačí, (týka sa práce 

v zbore i v zamestnaní) môže zabúdať 

na svoje lojality v rodine. Dôsledok 

sa dostaví: horkosť na strane manželského 

partnera, osamotenosť detí, ktoré 

cítia, že sú iba podradnou zložkou pre 

nadmerne zamestnaného (alebo aj unaveného) 

rodiča. Zanedbávaný partner sa 

môže cítiť nešťastný, môže byť dokonca 

žiarlivý a podozrievavý. Takáto situácia 

zďaleka nespĺňa novozmluvný ideál 

kresťanského manželstva. 

Je ešte iná lojalita na ktorú sa ľahko 

zabúda alebo nesprávne chápe ako by 

šlo o „hovenie telu“. Ide o zodpovednosť 

voči vlastnému telu a mysli Ak si 

máme zachovať telesnú a duševnú pohodu, 

elasticitu mysle, mali by sme dbať 

o patričný oddych a rekreáciu. Mnohí 

kresťanskí pracovníci v strednom veku 

si nedoprajú čas na takéto uvoľnenie, 

nemajú koníčky ani kultúrne záujmy 

a iba málo je tých, čo chodia na pravidelné 

lekárske prehliadky. Svoje autá 

by nezanedbali tak ako svoje telo. Práca 

sa môže stať závislosťou! Jedným z dôsledkov 

je potom aj to, že na dovolenke, 

na ktorú taký kresťan len neochotne 

privolil, môže byť vystavený „syndrómu 

odvykania“. A v práci môže byť perfekcionista, 

vymáhajúci výkony na iných. 

Takí ľudia sú stále zamestnaní a napätí, 

väčšmi sústredení na to, čo robia, než 

čím sú. Náš Pán mal iba krátky čas na 

svoju službu, ale nieto dôkazu, že by 

sa pri Ňom vyskytovalo toto napätie. 

Máme dojem, že sa vyznačoval uvoľnenou 

účinnosťou, hoci neraz strávil noc 

na modlitbách. 

Vhodný druh rekreácie by mal príliš 

zamestnaným zaistiť, aby boli vnímaví 

a sami zaujímaví, aby sa nestali jednosmernými 

suchármi, bez väčšieho záujmu 

o potreby spoločnosti… Aj nedeľa 

bola ustavená na to, aby sa vyhovelo 

potrebe tohto druhu. 

Ak máme byť pre svojich priateľov 

vo svete zaujímaví, ak máme prebudiť 

v nich duchovný hlad, musíme sa o nich 

zaujímať ako o ľudí, o ich názory a snaženia… 

inak máme malú nádej, že sa 

budú oni zaujímať o posolstvo, ktoré im 

chceme priniesť. 

D. J. C. DAWSON, 

THE WITNESS 5,1974 

PRELOŽIL A UPRAVIL MATÚŠ KOŠA 

ŽIVÉ SLOVO 

5


Sedni si a spočítej náklady! 

O věrohodnosti našeho rozhodnutí pro Krista 

Původní smysl a kontext výroku 

Nevím, kdy a jak často se s výzvou 

„spočítej náklad“ setkáváte vy, ale já 

jsem ji v poslední době slyšel tolikrát, 

že jsem se rozhodl podobenství „O sečtení 

nákladů před započetím stavby“ 

opět podrobně prostudovat. Dvě věci 

mi totiž na prezentovaných výkladech 

jednoduše neseděly. Tou první byl 

vlastní smysl podobenství a tou druhou 

je souvislost, ve které tato slova 

Pána Ježíše skutečně zazněla. Ani jednu 

nemůžeme při výkladu a následné 

aplikaci Písma do praktického života 

obejít! Jsou důležité a pro vykladače určující. 

Ten, kdo dává textům jiný smysl 

a zasazuje je do jiné souvislosti, ten se 

nedrží elementárních pravidel výkladu 

svatých textů. Když při výkladu Božího 

slova sleduji více vlastní zájem místo 

toho Božího, pak je to jistě nebezpečná 

věc. A o tom právě Pán Ježíš v podobenství 

O počítání nákladu mluví. 

Čí zájem má přednost? Můj nebo ten 

Boží? Pojďme se však podívat nejprve 

na samotný text Písma, abychom si 

osvěžili, o čem je zde vlastně řeč (Lk 

14,25-35): 

25 Šly s ním veliké zástupy; obrátil se 

k nim a řekl: 26 „Kdo přichází ke mně 

a nedovede se zříci svého otce a matky, 

své ženy a dětí, svých bratrů a sester, 

ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. 

27 Kdo nenese svůj kříž a nejde 

za mnou, nemůže být mým učedníkem. 

28 Chce-li někdo z vás stavět věž, což si 

napřed nesedne a nespočítá náklad, má- 

-li dost na dokončení stavby? 29 Jinak 

- až položí základ a nebude moci dokončit 

- vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. 

30 ‚To je ten člověk‘, řeknou, ‚který 

začal stavět, ale nemohl dokončit.‘ 31 

Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, 

aby se střetl s jiným králem, což nezasedne 

nejprve k poradě, zda se může 

s deseti tisíci postavit tomu, kdo táhne 

s dvaceti tisíci? 32 Nemůže-li, vyšle poselstvo, 

dokud je protivník ještě daleko, 

a žádá o podmínky míru. 33 Tak ani 

žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, 

co má, nemůže být mým učedníkem. 34 

Dobrá je sůl. Jestliže však i sůl pozbude 

chuti, co jí dodá slanosti? 35 Nehodí se 

na pole ani na hnojiště: vyhodí se ven. 

Kdo má uši k slyšení, slyš.“ 

Výzva k následování tváří v tvář 

odmítnutí 

…i takto bychom mohli zkoumanou 

pasáž Bible nadepsat. Není divu, že mnohým 

uniká její pravý smysl. Pasáž totiž 

patří mezi tzv. hapax legomenon, tedy 

mezi ta místa Bible, která jsou z hlediska 

výskytu v celém Písmu svatém jedinečná. 

A protože se v něm objevují jen 

jednou, je i jejich výklad ztížený. Text 

Lk 14,25-35 však přece jen obsahuje určité 

paralely i v jiných evangeliích, takže 

se máme o co opřít. Srovnejme např. 

Lk 14,26-27 s Mk 10,37-38 (podobně Mt 

6,24 i J 12,25). Jde v nich o stejný obsah 

a stejnou souvislost, totiž napomenutí 

k plnému následování, k sebezapření 

a k připravenosti nést riziko spojené 

s vyznáváním Krista. Od poloviny 14. 

kapitoly Lukáše rozvíjí Pán Ježíš podobenství 

O mesiášské hostině, na kterou 

jsou všichni zváni. Jenže pozvaní se vymlouvají: 

„Koupil jsem pole… pět párů 

volů … oženil jsem se.“ Jedno odmítnutí 

stíhá druhé. Tu se Pán rozhněval: „Nikdo 

z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí 

mé večeře!“ A právě do této souvislosti 

zaznívají slova: 

a) O úplném sebezapření (Lk 14,25-27), 

b) O sečtení nákladu ke stavbě věže (Lk 

14,28-30), 

c) O poradě před válečným tažením (Lk 

14,31-33), 

d) O soli zbavené chuti (Lk 14,34-35). 

Smysl Ježíšova proslovu je z tohoto 

přehledu jasný. Rozhodnutí pro Krista 

má být promyšlené, seriózní, připravené 

nést náklady a riziko s tím spojené. 

Poloviční srdce je jako sůl, která pozbude 

chuti! 

Bůh od nás čeká bytostnou oddanost 

se zanícením. Vždyť Pán Ježíš pronášel 

ta slova na cestě do Jeruzaléma, 

připravený přinést nejvyšší cenu. Byl 

oddaný až k smrti, která na něj v Jeruzalémě 

čekala. Povzbuzoval posluchače 

k následování navzdory jejich vlastním 

představám o životě, nákladům i ranám 

utrženým v bitvě. Vždyť k čemu je 

Kristovství, jež ustupuje naší oddanosti 

rodině? K čemu je křesťanství bez sebezapření 

a nesení kříže? K čemu je následování 

bez finanční oběti? K čemu je 

zbožnost bez sebezkoumání a zaměření 

na cíl? K čemu je tažení do bitvy, když 

podceňuji nepřítele? Poloviční srdce je 

jako sůl zbavená chuti! To bylo Ježíšovo 

poselství zástupům. Nechtěl, aby za 

ním šli jen instinktivně, jen za senzací, 

bez rozmyslu a skutečného sebevydání. 

Jaké motivy vedou k následování nás? 

Neměli bychom si sednout i my a začít 

počítat? 

Sedni si a začni počítat 

A když mluvím o počítání, tak tím 

nemyslím ten často slýchaný výklad, 

že před každým projektem, stavbou či 

akcí, by se měla zrevidovat pokladna 

a když v ní není 100% krytí, neměl bych 

se do ničeho pouštět. Myslím, že by 

se při tomto výkladu Jiřímu Müllerovi 

významně zvedlo obočí nebo by se na 

jeho tváři objevil jeho pověstný úsměv. 

Vždyť se staral o dva tisíce sirotků a večer 

nevěděl, co jim dá ráno na stůl. Jak 

by se asi tvářily všechny ty generace 

křesťanů před námi, které žily vírou ze 

dne na den a prožívaly Boží milost právě 

proto, že byly ochotny vstoupit do rizika 

a nést náklady následování Krista? O jakém 

riziku a o jakých nákladech je zde 

vlastně řeč? Máme se v klidu posadit 

a přemýšlet o tom, zda jsme připraveni 

zapřít sami sebe, nést náklady nebo 

hledat silného spojence pro své životní 

bitvy. 

Pán chce oddanost, ne množství! 

Pán Ježíš mluvil k velkému zástupu 

lidí, ochloi polloi, k široké audienci ne 

tedy jen k obráceným, věřícím lidem! 

Přeje si, aby všichni, kdo s ním chtějí 

navázat vztah, věděli, co to znamená. 

Ne jako ti muži, kteří jeden za druhým 

odmítali jeho pozvání na hostinu 

(Lk 14,15-24) a vymlouvali se na něco 

důležitějšího. Jít za Ježíšem znamená 

změnu priorit! Náš Mistr a Pán chce 

oddanost a ne množství! Jde mu kvalitu 

a ne o kvantitu. Podívejme se tedy blíže 

6 ŽIVÉ SLOVO


na jeho představu o tom, jak má naše 

následování vypadat a počítejme spolu 

s ním. Nejsou to těžké počty. Počítat 

stačí do tří, protože Pán mluví o trojí 

ceně následování, ale i to je dost. 

Trojí náklad: 

Rodina, bolest a majetek 

Nenávidět rodinu, nosit kříž a rozloučit 

se s majetkem. Takové by mohlo 

být stručné shrnutí proslovu, který měl 

posluchače probrat ze snu. Probrat ze 

zkreslené představy o lehkém a jednoduchém 

řešení jejich těžkých a složitých 

problémů. Pán začal u největší překážky 

a nesilnější vazby, u rodiny. 

1. Učedník a rodina 

Touha být s Ježíšem je krásná, ale 

nemá být jen citovou či pudovou záležitostí 

bez přemýšlení a zapojení ostatních 

složek lidské osobnosti. Vztah s Pánem 

začínáme sice vírou, ale učednictví není 

jen start, je to především dlouhá cesta. 

Víra neznamená konec rozhodování, 

ale jeho začátek. Učednictví je vlastně 

povolání k věrnosti a loajalitě. Ježíš má 

mít první místo ve všem, rodinu nevyjímaje 

(Lk 14,26). Pokud Bůh požaduje 

něco většího než po čem touží rodina, 

pak má přednost On. Ovšem výrok 

„mít v nenávisti rodinu“ není výzvou 

k nenávisti jako takové, vždyť máme 

„milovat své nepřátele.“ Je třeba jej 

chápat v intencích Písma (Gn 29,30n; 

Dt 21,15-17; Soud 14,16), kde podobný 

výraz znamená „milovat méně než“ někoho 

jiného. „Mít v nenávisti“ znamená 

schopnost zříct se dotyčné osoby pro 

někoho jiného, v našem případě pro Ježíše. 

Ježíšovi současníci byli často postaveni 

před dilema: „Když Ježíš, tak se tě 

naše rodina zříká!“ Podobně se to dnes 

a denně děje v mnoha muslimských zemích 

i s pohrůžkou smrti. Člověk, pro 

kterého je přijetí rodiny důležitější než 

vztah s Bohem, nemůže být Ježíšovým 

ŽIVÉ SLOVO 

7


učedníkem. To je první náklad učednictví, 

který máme vnitřně zpracovat, přijmout 

a ztotožnit se s ním. Následování 

Ježíše Krista vyžaduje víc než vyžadují 

různé tréninkové programy. Pokud jde 

o priority žádá vše. Učedník je veden 

a instruován Bohem a jeho pokyny jsou 

nadřazeny všemu ostatnímu. 

2. Učedník a bolest 

To druhé, co při počítání nákladu 

nemůžeme opomenout, je nesení kříže 

(Lk 14,27). Nejde jen o počáteční rozhodnutí, 

nýbrž o trvalý proces nesení 

a chození, slovesa bestazei a erchetai 

jsou v textu v přítomném čase. Učedník 

nese břemeno kříže (Mt 10,38) podobně, 

jako je nesl Ježíš cestou na popraviště 

(J 19,17). Následovat Ježíše znamená 

následovat v bolesti, proto svět odmítá 

učednictví. Učedník je ochoten pro Mistra 

snášet bolest pronásledování. Jinými 

slovy je to připravenost k sebeobětování, 

k „nenávisti vlastní duše“, jak o tom 

píše evangelista Jan (J 12,25; srov. také 

Sk 14,22 a Žd 13,13). Když Pán Ježíš 

říká: „Pojď za mnou“, pak to zahrnuje 

i naši svolnost k cestě utrpení. Vybíráme 

mezi službou Hospodinu a jiným 

bohům (1Kr 14,8; Jr 11,8). Je to výzva 

k loajalitě a poslušnosti. Učedník je 

připraven sdílet Ježíšův osud odmítnutí 

v tomto světě (J 15,18; 1J 3,13). 

Obrazy přípravy na nesení kříže 

a. Spočítání nákladu na stavbu 

věže 

Pán Ježíš ilustruje připravenost učedníka 

na nesení kříže podobenstvím 

O stavbě věže (Lk 14,28-30) a O králi 

před bitvou (Lk 14,31-32). V prvním 

obraze jde o posouzení nákladů stavby 

před jejím započetím. Co se staví? 

Hlídková věž k ochraně domu, města 

nebo vinice. To vše se skrývá za řeckým 

slovem pyrgos, ale Mistrova otázka: 

„Chce-li někdo z vás stavět věž“ ukazuje, 

že se jedná spíše o soukromý než 

o veřejný majetek. Stavba věže má zabezpečit 

vlastnictví dané osoby. Moudrý 

člověk však před stavbou přemýšlí 

o nákladech. I zde se vyskytuje neobvyklý 

výraz překládaný jako „spočítat 

náklad“, slovo psefidzo může totiž znamenat 

počítání pomocí valounků, volit 

či vybrat s určitým záměrem. Moudré 

rozhodnutí zahrnuje reflexi, ne reakci. 

Posadit se a přemýšlet o nákladech znamená 

učinit odůvodněný úsudek. Takto 

máme rozhodovat o svém učednictví. 

Jsem připraven se odevzdat? Jsem hotov 

k obětem, které ode mne Pán očekává? 

Ten, kdo o svém učednictví nepřemýšlí, 

může být zaskočen. Život je živel a strhne 

tě, když to nejméně čekáš. Stavba 

učedníkova života může zůstat nedokončena, 

jako trapný památník blázna, 

který vyznával Ježíše, ale svým životem 

to popřel. Chyba není na Boží straně, ale 

v člověku, kterému chybělo odevzdání, 

odhodlání a promyšlená úvaha. 

b. Porada krále před tažením do 

války 

Hned na to následuje z Ježíšových úst 

druhá ilustrace téhož rozhodnutí. Jako 

bych v tom slyšel jedno staré přísloví: 

„Dvakrát měř, jednou řež.“ Scéna se 

přesouvá z osobní roviny do společenské, 

k rozhodnutí, které ovlivní životy 

celého národa. Vždyť král táhne do 

války a národ čeká ozbrojený konflikt. 

Král musí celou situaci dobře prozkoumat 

a promyslet. Nebude lepší uzavřít 

s nepřítelem mír? Pán Ježíš vykresluje 

hodnotu reflexe a přemýšlení před tím, 

než se člověk rozhodne Ježíše následovat, 

protože by to mohlo skončit výsměchem 

nebo smrtelným střetem s nepřítelem. 

První obraz říká, že učednictví 

něco stojí. Druhý obraz ukazuje, co 

znamená odmítnout silnějšího. Můžeš 

se mu snad postavit? Spočítej si dobře, 

co ztratíš, když vytáhneš do bitvy jako 

ten slabší a co získáš, když se spojíš 

s někým silnějším. Po těchto dvou ilustracích 

následuje poslední z trojice kalkulovaných 

nákladů učednictví. 

3. Učedník a majetek 

Učednictví je více než jen „nenávist“ 

k rodině a nesení kříže, člověk se musí 

také distancovat od sklonu vázat se materiálně 

na svět. Verš 33 začíná slovy: 

„Tak ani (stejným způsobem)“, která 

jsou srovnáním a výzvou zříct se majetku. 

Vazba na majetek je pro učednictví 

stejným nebezpečím, jako ta první dvě. 

„Nenávist“ k rodině a k sobě samému se 

rovná „nenávisti“ k majetku. Jde v podstatě 

o vše, čím jsme svazováni s tímto 

světem. Podstatou učednictví je vydání 

se Kristu a odmítnutí všeho, co mě svazuje 

s tímto světem. Ježíš má první místo. 

Setrvat v Kristu znamená být spojen 

s ním a ne s majetkem. Všichni na to 

máme být připraveni. Když to pro nás 

není realitou, pak si musíme sednout 

a počítat. Pokud je pravda všechno to, 

co nám Pán Ježíš slibuje, pak není většího 

bohatství než Jej následovat. On 

vede učedníka k tomu, aby konal Otcovu 

vůli a otvírá mu nebeské pokladnice. 

K člověku, který se mu vydal, není minimalistou. 

Neptejme se tedy, kolik ještě 

máme dát, ale čeho je Bůh hoden, co 

si skutečně zaslouží. 

Varování na konec 

Celý proslov a výzva k věrohodnému 

křesťanství končí varováním (Lk 14,34- 

35): „Jestliže však i sůl pozbude chuti… 

nehodí se ani na hnojiště!“ Sůl je kořením, 

konzervační látkou i hnojivem. 

Je-li slaná, plní hodnotný úkol. Je-li Ježíš 

první v našem životě, jsme pro své 

okolí vzácným kořením. Držíme-li si 

Pána Ježíše v odstupu a sledujeme nezúčastněně 

život Božího lidu tak říkajíc 

z poslední řady, pak se náš potenciál 

použitelnosti výrazně snižuje. Žijeme 

nebezpečně. Použitelní jsme jen tehdy, 

když na slova Pána Ježíše odpovíme. Použitelného 

učedníka služba Bohu něco 

stojí. Nepřítomnost praktikovaného 

učednictví indikuje nepřítomnost víry 

nebo duchovní vzpoury. V každém případě 

to vzbuzuje Boží hněv a On nás varuje, 

abychom nepromeškali příležitost 

být pro Boha použitelní! Následky mohou 

být tragické! (srov. 1K 11,30-31) 

Otázka na závěr: Jsem jako 

učedník věrohodný? 

Učednictví není procházka růžovým 

sadem. Každý, kdo Ježíše Krista následuje 

nebo se k tomu chystá, má zvážit 

náklady, aby mohl dokončit úkol a byl 

pro Pána použitelný. Závazky závisí na 

sféře působení, ale Ježíš má přednost 

před majetkem, rodinou i naší vlastní 

duší. Hlásit se k učednictví a nenaplňovat 

Boží vůli, neplnit úkol učedníka, 

je pro naše okolí fatální a trapné. I proto 

nejsou mnozí křesťané pro své okolí 

věrohodní. Pokud je náš závazek vůči 

Bohu převýšen či zastíněn něčím jiným, 

nejsme schopni svůj úkol naplnit. Bůh 

nás nemůže použít. Neangažovaný a nezapálený 

učedník je jako stavebník, který 

nemůže dokončit plánovaný projekt 

nebo bláznivý vládce, který vstoupil do 

předem prohrané války. Nesedl si a nepočítal, 

nepromyslel své počínání a nebyl 

připraven vzdát se rodiny, své duše 

a majetku. Jen slaná sůl je použitelná. 

Jak strašné je být odvržen, když jsem 

mohl být prospěšný. Sedni si, počítej 

a najdi řešení pro učedníka, který koná 

Boží vůli. Toto slovo je pro nás všechny 

varováním. Odpověz na něj vírou a budeš 

věrohodný. 


8 ŽIVÉ SLOVO

Kde jsou 

opravdoví muži...? 

Zklamání, smutek, nenávist… 

...Martin říkal, že svého otce nenávidí, protože hodně 

pije alkohol a občas bije jeho maminku. Martin by 

někdy svého otce nejraději zabil... Petr nenávidí svého 

otce, je stále pořád pryč a když přijde domů, sedne si 

k televizi, vezme si noviny a čte si. Málokdy se zeptá, 

jak se mu vede... Tomáš je smutný z toho, že mu táta 

minulý týden slíbil, že půjdou spolu na hory a včera 

mu oznámil, že má nějakou důležitou práci... Romana 

se mi před několika měsíci svěřila, že byla zneužívaná 

v dětství svým otcem... Jirka se svěřil, že jeho otec se 

s maminkou domluvil, že až bude mít nejmladší dcera 

18 let, tak se rozvedou... Honza říkal, že jeho otec 

je pořád v práci. Chodí domů, až pozdě večer. Někdy 

dokonce v práci přespí... Viktor se měsíc odhodlával, že 

řekne svému otci o ponižování, které prožívá ve škole. 

Jeho otec však nemá čas. Má spoustu úkolů a aktivit 

v církvi... Pavel našel minulý týden ve skříni svého otce 

několik pornografických časopisů... Robert se mi svěřil, 

že slyšel, jak jeho otec flirtuje po telefonu s nějakou 

přítelkyní... Michal se svěřil, že je frustrovaný tím, jak 

ho jeho otec nikdy nepochválil a stále ho jen o něčem 

poučuje a před druhými ponižuje... Tomáš se mi svěřil, 

že jeho otec pro něj není vzorem, který by chtěl následovat... 

A tak se ptám sám sebe… 

…kde jsou ti muži, kteří stojí pevně na svém místě? 

Kde jsou ti muži, kteří měnili dějiny? Kde jsou ti muži, 

kteří vedou své rodiny? Kde jsou muži, kteří zápasí o své 

srdce? Kde jsou ti muži, kteří milují své ženy? Kde jsou 

ti muži...? 

Kde jsou? 

Zoufalé volání ve mně vzbuzuje touhu něco s tím dělat. 

Když se dívám kolem sebe a možná i do svého života, 

zjišťuji, že něco není v pořádku. Od několika žen 

jsem slyšel zoufalé volání: „Muži nejsou!“ A tak se ptám, 

jestli je to pravda, nebo je to jen jejich či moje představa 

pramenící z mé předpojatosti, či pýchy? Při rozhovorech 

s mladými lidmi zjišťuji, že prostředí, ve kterém vyrůstají, 

skutečně odpovídá tomu, co slyším. Úpadek opravdových 

mužů je realitou dnešní doby a vyvolává mnoho 

problémů. Výrazem toho jsou rozpadající se rodiny, 

děti rodící se do neúplných rodin, rostoucí rozvodovost, 

sexuální zneužívání vlastních dětí a spousta dalších negativních 

projevů, se kterými se v dnešní době setkáváme. 

A co si myslíte vy? 

Kde si myslíte, že je problém? V čem to vězí? Znáte 

nějaké opravdové muže? Je váš otec pro vás vzorem? 

Proč ano, proč ne? 

IVOŠ NEUWIRT 

glosy 

Dobré ráno, 

milí posluchači... 

Je sobota podvečer. Video nahrává film o Davidovi, na 

který asi nebudu mít čas se podívat. Připravuji Křesťanskou 

vlnu na příští sobotu. Celé odpoledne jsem stříhal 

rozhovor, který jsem před týdnem natočil, poslouchal 

a upravoval předtočené příspěvky a hlavně vybíral písničky. 

Pořad je o otcovství a já jsem si usmyslel, že se v něm 

všechny písně budou nějak tohoto tématu týkat. Vybíral 

jsem je asi tři hodiny. 

Teď už jen napsat scénář, natočit průvodní moderaci 

a pak to všechno seskládat dohromady. Snad to nebude 

moc dlouhé, slovo musí končit v 52. minutě a hudba v 57. 

Nevím, kde mám pořád ty pětiminutové písničky na konec 

pořadu brát. 

Jdu do ložnice, kde se dá jako v jediné místnosti našeho 

panelákového bytu natáčet, Kvůli akustice. „Buďte teď pět 

minut zticha!“ křičím do bytu na své čtyři děti a manželku. 

Sednu na postel, vybalím nahrávací zařízení; hlavně 

správně propojit všechny dráty. 

„Dobré ráno, milí posluchači, od mikrofonu Křesťanské 

vlny vás zdraví...“ „Prásk!“ 

Co to je!? Zvenku se ozývá jedna rána za druhou a křik. 

Před samoobsluhu se dostavili prkénkáři. Dělají takový 

rámus, že se v tom natáčet nedá. Jednou jsem je požádal, 

aby byli pět minut zticha, ale dnes na to nemám sílu. Balím 

a jdu do koupelny. Ta je akusticky taky dobrá, ale hrozí 

v ní riziko, že někdo z domu zapne větrák, který pak 

bude několik minut hučet. 

„Dobré ráno, milí posluchači, od mikrofonu Křesťanské 

vlny...“ 

Hurá, povedlo se, všichni v bytě byli zticha, větrák nehučel. 

Teď to propojit s počítačem, stáhnout, sestříhat... 

Rutinně provádím ty tisíckrát vykonané operace. 

Musím vyčistit paměť nahrávacího zařízení, v pondělí 

jedu do Prahy natáčet. Mažu tedy všechny staré nahrávky, 

které v přístroji mám. Teď už jen odpojím nahrávací 

zařízení a můžu začít pořad sestavovat. Stáhnu si znělku 

a hledám moderaci, kterou jsem před chvílí natočil a sestříhal. 

To snad ne! Ona tu není! Smazal jsem ji, když jsem 

čistil přístroj od starých příspěvků. A v počítači jsem ji 

neuložil. Takže znovu - jdu nejprve do ložnice - prkýnkáři 

stále hlučí. Obsazuji tedy koupelnu a modlím se, aby nikdo 

v domě nešel na záchod a nezapnul ventilaci. Povedlo 

se. Sedám k počítači a znovu dělám, co jsem už jednou 

udělal. Kolem deváté večer je hotovo. Ještě pořad vypálit 

na CD, popsat, vypsat hlášení o použitých písních, udělat 

kopii bez písniček na rozhlasový web, připravit jednu kopii 

pro TWR a celý pořad kvůli kontrole poslechnout, zda 

se v něm neukryl nějaký šotek. O půl jedenácté končím. 

Díky Pane, začíná mi víkend. 

PETR VAĎURA 

ŽIVÉ SLOVO 

9

příběhy ze života 

Dokud budu moct 

mluvit pravdu… 

Matka a bojovnice 

filosofie však byla prostá: „Nezáviďte bohatým, 

ale naučte se žít s tím, co máte,“ 

říkala dětem, a k tomu přidávala: „Nekupujte, 

co potřebujete, ale jen to bez čeho 

se neobejdete. Nepůjčujte si často, jinak 

si vás lidé přestanou vážit.“ 

Marie Miková, jedna z mála žen, která 

se v pohnutých šedesátých letech minulého 

století pohybovala v nejvyšší politice. 

Jako manželka a matka tří dětí rozdělovala 

čas mezi rodinu a práci. Jako místopředsedkyně 

Národního shromáždění, 

jak se tehdy československému parlamentu 

říkalo, se snažila sloužit veřejnému 

zájmu podle svého nejlepšího svědomí. 

Stála u zrodu nekompromisních stanovisek 

Národního shromáždění vůči okupaci 

země a nikdy z nich neustoupila. Jiřina 

Trojanová o ní v časopise Československá 

žena v březnu 1969 napsala: „Miková je 

typem pravé české ženy. Je v ní něco mateřského, 

ale zároveň něco bojovného. Je 

jemná a něžná, když mluví o dětech a naopak 

energická, když mluví o práci.“ Oddaná 

ideálům, kterým věřila, naslouchala 

lidem a snažila se jim pomoci. A právě 

o dobrém svědomí je celý její příběh, 

příběh temperamentní, pevné a moudré 

ženy, která hledala pravdu, až Pravda našla 

ji. Ale začněme od počátku. 

Sirotek 

Narodila se v roce 1920 jako desáté 

a zároveň poslední dítě válkou oslabeného 

horníka Františka Kotaly, který pracoval 

na ostravské šachtě Šalamoun. Když 

měla sedm týdnů, otec v noci umíral. Zavolal 

svou krásnou teprve 42-letou ženu, 

která byla plná síly, a řekl jí: „Žofijko, 

vstaň, ja musím od vás pryč, budeš to mít 

těžké. Probuď děti ať se s nimi rozlučim.“ 

Bylo jich šest, čtyři již zemřely. Narychlo 

probuzené vstaly, a tatínek jim řekl: „Děcka, 

posluchajtě maminku“, vkládal na ně 

ruce a žehnal jim. Pak chytil ženu kolem 

ramen a skonal. 

Naučte se žít s tím, co máte 

Mladá vdova sama starala se o šest dětí 

(čtyři chlapce a dvě děvčata), ale svůj boj 

nevzdávala. Bydleli v Čavisově u Opavy 

v malém domku s jednou světnicí, kde 

byla pekařská pec. Kluci na ní sedávali 

a četli nebo se učili. Všichni hráli divadlo 

v ochotnickém souboru a cvičili v dělnické 

tělovýchovné jednotě. Maminka se 

snažila, aby děti chudoba nepoznamenala. 

I ona četla knihy ze školní knihovny. 

Tituly jako Kříž u potoka od Karolíny 

Světlé, který zachycuje pravdivý lidový 

příběh s pronikavými pohledy do duševních 

krizí a zmatků. Žofijina životní 

Sestra Marie Miková 

Na co děvucha potřebuje školy 

Zatímco chlapci jezdili za prací na šachtu 

až do Ostravy, maminka pracovala se 

svými bércovými vředy a křečovými žilami 

na poli u sedláků. V neděli posílala 

děti do katolického kostela ve Velké Polomi. 

Když bylo Marii třináct, musela do 

práce. Učitel sice maminku přemlouval, 

aby nejlepší žákyni třídy se samými jedničkami, 

poslala na měšťanku, jenže měsíční 

jízdné stálo tehdy 30 korun, zatímco 

vdovský důchod činil jen 90 korun. Maminka 

poznamenala: „Synkum jsem školy 

nedala, tož na co je děvucha potřebuje.“ 

Marie tedy pracovala dva roky u sedláka 

a tři roky jako služka u obchodníka Wiltše 

v Porubě. Tam se také seznámila s Oldřichem 

Mikou, porubským občanem, 

a v říjnu 1939 se brali. Během války se jim 

narodili dva synové, Jaromír a Oldřich 

(1942 a 43). 

Vpřed soudruzi v tu zaslíbenou zemi 

Manžel byl komunista a po osvobození 

vzal Marii na schůzi. Vládlo všeobecné 

nadšení z osvobození Sovětským svazem 

a na schůzi strana hlásala sociální spravedlnost, 

aby všichni mohli studovat. A to, 

co se Marii nesplnilo, mohlo se splnit jejím 

dětem. Poslechla muže a vstoupila do 

strany. Organizovala první máj, barevné 

šátky a vlajku v průvodu. Lidem se to líbilo 

a tak ji zvolili předsedkyní žen v obci. 

Funkcí přibývalo, ale manžel jí pomáhal. 

Organizovala noční výmlaty, sušení sen, 

zatímco v uších jí zněly budovatelské písně 

typu: 

„Vpřed soudruzi, hle, zaslíbenou zemi, 

kde už není pánů, ani žebráků…“ 

Jediná žena na postu okresního 

tajemníka 

A pak Marii zvolili jako vedoucího tajemníka 

Okresního výboru KSČ v Hlučíně. 

Ve své době byla jedinou ženou v takové 

funkci. Dvakrát absolvovala sedmitýdenní 

školení a dvakrát půlroční intenzivní 

kurz Vysoké stranické školy, který 

kompenzoval nedostatek jejího vzdělání. 

Touha pomáhat lidem, která v ní byla už 

od dětství, ji hnala dopředu. Když poprvé 

kandidovala za Severomoravský kraj 

do parlamentu, byla na světě už i dcerka 

Magdalénka. Ta si občas posteskla, že pro 

ostatní děti chodí do školy maminky, zatímco 

pro ni bráškové. Když přijela Marie 

z Prahy, děti ji obklopily a byly stále kolem 

ní, tak ji měly rády. Manžel, který ji 

jako první naučil politicky myslet, ji v její 

práci úžasně podporoval. 

Kamanin s Těreškovovou, vděční 

posluchači 

Marie se setkávala s mnoha významnými 

lidmi, s ministry a prezidenty, kosmonauty 

a umělci. Při návštěvě Valentiny Těreškovové 

v srpnu 1963, přednesla Marie 

na ostravském zimním stadiónu projev, 

který Těreškovovou dojal a otec ruských 

kosmonautů Nikolaj Kamanin napsal 

Marii osobní poděkování, protože projevu 

naslouchal s velkým zaujetím a obdivoval 

Mariiny řečnické schopnosti. Mimo jiné 

si dopisovala i se ženou cestovatele Jiřího 

Hanzelky a když pak Marie ovdověla, napsal 

jí Jiří Hanzelka, sám už vdovec, povzbuzující 

dopis, který si stále schovává. 

Marie Miková s Valentinou 

Těreškovovou 

10 ŽIVÉ SLOVO


Odvaha k první otevřené 

kritice strany 

Marie Miková brala svou práci opravdově 

a byla to právě ona, kdo na prosincovém 

plénu Ústředního výboru KSČ v roce 

1965 vystoupil s otevřenou kritikou strany. 

Upozornila na pokles autority strany 

a neinformovanost členů ÚV KSČ: „My 

členové ÚV máme málo informací, neumíme 

vysvětlit lidem dole, proč nejsou 

zásobované obchody, proč se stojí fronty 

na toaletní papír, proč se neřeší bytové 

problémy. Lidé jsou nespokojeni. Slibovalo 

se, že splníme pětiletku za čtyři roky 

a nesplnili jsme ji ani za pět roků. Předkládáme 

materiál na další sjezd a o nesplněné 

pětiletce ani slovo.“ S takovou 

kritikou se tehdy neodvážil vystoupit ani 

nikdo z mužů. Marie, energická Ostravanka, 

byla první a mnozí jí za to přišli 

osobně poděkovat. 

Pravda cennější teplého místa 

Prezident Novotný ji zastavil a řekl: 

„Proč nadáváš na stranu?“ Odpověděla: 

„Nenadávám na stranu, ale na nesplněné 

sliby.“ Nazlobený Novotný odvětil, že on 

přece také mluví s lidmi. „Jenže o tvém 

příjezdu se ví dlouho dopředu a pak se 

všechno přikrášluje,“ řekla Marie. Tím 

upadla v nemilost a Novotný ji do ÚV nechtěl, 

že tam je aparátníků dost. Ostravští 

soudruzi ji však zvolili krajským vedoucím 

tajemníkem Národní fronty a delegovali 

do ÚV za NF, byla zvolena. Tyto a další 

zkušenosti ukazují, že si Marie pravdu 

cenila více než své postavení. A za pravdu 

byla ochotna i bojovat. Jako místopředsedkyně 

parlamentu nesouhlasila s okupací 

Československa, odmítala ji uznat. I dnes 

to komentuje slovy: „Vždy jsem bojovala 

za pravdu a nechtěla jsem to uznat.“ 

Učíme mládež pokrytectví, oni 

budou stejně věřit 

Marie, která byla svou matkou vedena 

zbožně, se silně dotklo, když sousedčin 

chlapec nemohl jít studovat jenom proto, 

že byl dítě věřících rodičů. Učitelé z dětí 

ve škole vyzvídali, zda jsou věřící. Marie 

znala případy jiných dětí. Na otázku, zda 

věří, řekl jeden chlapec, že je „neutrální“ 

a tím vše vyřešil. Na Ústředním výboru 

Marie kritizovala, že se věřícím brání ve 

studiu a vytváří se tlak, aby se k víře nepřiznali: 

„Nic to nepřinese, jen učíme mládež 

pokrytectví, oni budou stejně věřit.“ 

Když to jeden odvážný novinář zveřejnil, 

přišla za Marií např. jedna žena z Horní 

Lhoty a velmi jí děkovala, že to řekla otevřeně 

a že to vyšlo i v novinách. 

Dokud budu moci říkat pravdu! 

Když se 27. srpna 1968 vrátila domů 

delegace z Moskvy (Svoboda, Dubček, 

Smrkovský,…), která ustoupila požadavkům 

Kremlu, vystoupila Marie Miková 

v Národním shromáždění s těmito slovy: 

„Nechci být proti soudruhům Svobodovi, 

Dubčekovi, Smrkovskému … umím 

se vžít do jejich situace … ale dnes je na 

nás (parlamentu), abychom řekli … my 

na takové podmínky opravdu přistoupit 

nemůžeme.“ Mezitím se před budovou 

provizorního parlamentu na Senovážném 

náměstí shromáždily tisíce lidí a skandovaly: 

„Chceme slyšet pravdu!“ Do okna 

se postavila Marie Miková a v památném 

projevu řekla: „Slibuji vám, jako svým dětem, 

že neudělám nic, za co bych se jim 

musela stydět podívat do očí. Věřte mi, 

že já budu dělat politiku jen tak dlouho, 

dokud budu moci říkat pravdu!“ Vyzvala 

zástup, aby se rozešel, protože okupanti 

byli nervózní a hrozilo krveprolití. 

Hájila zákony bez ohledu na své 

osobní zájmy 

Rozhodujícím okamžikem se pro ni stalo 

plenární zasedání ÚV KSČ 26. září roku 

1969, kde se pod velkým tlakem hlasovalo 

o odvolání stanovisek, která v srpnových 

dnech roku 1968 parlament přijal a o vynětí 

rezoluce předsednictva ÚV KSČ, 

která nesouhlasila se vstupem okupačních 

vojsk, z materiálů ÚV KSČ. Marie se 

přihlásila o slovo. Dobře si uvědomovala, 

co všechno je ve hře. Mohla zapřít a udržet 

si své místo na výsluní včetně všech 

výhod. Ona se však statečně a s klidným 

hlasem odvolala na ústavní zákony, na to, 

že hájila právo republiky a práva ústavních 

činitelů, a že tento postoj zaujímala 

ve dnech okupace celá československá veřejnost 

a dodala: „Dnes někteří říkají, že 

byli pomýleni …možná lidé nezajímající 

se o politiku nebo neznající zákony, ale 

lidé, kteří se politikou živí, zákony tvoří 

… by neměli být pomýleni… Já tak lehko 

neumím – a promiňte mi to – své postoje 

měnit… a nemám na to ani právo, protože 

poslanec musí hájit zákony bez ohledu na 

své osobní zájmy. Mám zdravé ruce a půjdu 

pracovat kamkoliv…!“ Zavládlo rozpačité 

ticho, které přerušil svým chladným 

hlasem Husák a vyzval podobně smýšlející 

lidi k odstoupení z funkcí, udělalo to 

29 osob. 

Vezmi si své věci a opusť sál 

Husák přerušil zasedání, svolal předsednictvo 

ÚV, které Marii Mikovou vyloučilo 

z ÚV. Pak to Husák oznámil stejně 

jako to, že bude zbavena funkce místopředsedkyně 

sněmovny lidu. Pak se obrátil 

přímo k ní a řekl: „Vezmi si své věci 

a opusť sál!“ Tehdy dostal strach i prezident 

Svoboda, bál se krveprolití. Možná 

Marie Miková vede delegaci žen 

k prezidentovi Novotnému 

V televizní debatě. 

právě proto se Marii nedíval do očí. „Nemám 

mu to za zlé“, říká Marie, když na to 

vzpomíná. Tak se skončilo bezmála čtvrtstoletí 

ve službě veřejnosti. Následovala 

trpká cesta do Ostravy. 

Perzekuce zasáhla celou rodinu 

„Když jsem přišla z Prahy domů, rodina 

mě přijala úžasným způsobem. Při tom 

byl manžel kvůli mně vyloučen z KSČ, 

protože mě nedokázal přesvědčit, a synové, 

protože se nezřekli názorů své matky. 

Syn Jaromír ztratil místo vedoucího bezpečnosti 

práce na VOKD. Obešel tři šachty 

a nikde jej nemohli zaměstnat, ani jako 

dělníka, přestože byl inženýrem. Nakonec 

na jedné šachtě skutečně pracoval jako 

dělník a ztratil zdraví. Oldřichovi dovolili 

pracovat jen proto, že za něj neměli náhradu. 

Marii nechtěli vzít do práce nikam, 

nakonec nastoupila za 900 korun měsíčně 

jako dělnice do Martinovské mlékárny. 

Tam měla těžký úraz. Poranila si hlavu, 

rameno a celou tvář měla potřísněnou kyselinou 

sírovou. Pro trvalé následky jí byl 

nabídnut částečný důchod. 

Kdysi na Bibli neměla čas, pak se 

Bible nedala sehnat 

Někdy v roce 1987, když Marie pracovala 

na zahrádce, se u ní zastavila jedna 

ŽIVÉ SLOVO 

11


Na setkání s Alexandrem Dubčekem po politické rehabilitaci 

kolemjdoucí, pochválila zahrádku a začala 

konverzaci. Byla to příjemná žena, na 

Ostravsko se přistěhovala z Čech. Měla 

čtyři syny, horníky, a podobný osud jako 

Marie. Jmenovala se Maruška a také vyrůstala 

jako sirotek. Marie se jí svěřila 

s tím, že oba její synové jsou těžce nemocní 

a že neví, kde k tomu brát sílu. Ráda by 

si přečetla Bibli, ale neví, kde si ji koupit. 

„Já vám ji obstarám,“ řekla nová přítelkyně, 

ale neřekla, že je svědkyně Jehovy. 

Šla Bibli koupit na faru a pozvala Marii 

na kávu. V rozhovoru se nabídla, že jí se 

čtením pomůže, protože už Bibli sama 

přečetla. I Marie ji začala poctivě číst 

a navštěvovala Marušku doma. Při jedné 

z návštěv se tam, jakoby náhodou objevil 

jeden známý a představil se jako svědek 

Jehovův a nabídl společné studium Bible. 

Implus k přemýšlení o Kristově 

Božství 

Přátelství Marie a Marušky se rozvíjelo. 

Vzájemně se svěřovaly a byly k sobě 

otevřené. Při jedné procházce hřbitovem 

oslovila Maruška ženu upravující hrob 

s nápisem: „Kdo věří ve mne, i kdyby 

umřel, živ bude.“ „Máte tu pěkný nápis,“ 

řekla Maruška paní u hrobu. „Máme a vy 

jste svědci Jehovovi, že ano,“ odpověděla 

Amálie Kučatá a pokračovala: „Vy nevěříte, 

že Pán Ježíš je Bůh, ale podívejte se, co 

o Pánu Ježíši prohlásil Tomáš: „Můj Pán 

a můj Bůh.“ 

Hledání pravdy o Kristu 

Marie o tom přemýšlela, protože se 

jí nelíbil přílišný důraz Svědků Jehovových 

na Starý zákon. Osobu Ježíše Krista 

opomíjeli. Marie Marušce řekla, že učení 

„svědků“ není o Ježíši Kristu a přitom 

Bůh o Ježíši jasně říká: „To je můj milovaný 

Syn, toho poslouchejte“ A Ježíš sám 

o sobě tvrdí: „Kdo viděl mě, vidí Otce… 

Kdo věří ve mne, bude mít život věčný... 

byla mi dána veškerá moc na nebi a na 

zemi.“ Musíme přistupovat k Bohu skrze 

Krista. Syn se radí s Otcem, rozhodují 

spolu, protože jsou jedno. Marie jí řekla: 

„Když je ředitel a má sekretářku, tak se 

k němu lidé nedostanou než skrze sekretářku. 

Musíme jít skrze Krista, Syn se poradí 

s Otcem a rozhoduje.“ 

Kdo kvůli lidem nepřijme Krista, 

není ho hoden 

Maruška se jen podivila, jak je Marie 

v Bibli sběhlá a doporučovala ji, aby počkala 

a dál nečetla, že se k tomu dostanou. 

„Maruško podívej, tady je to všechno napsáno, 

když kvůli sestře, bratru nebo tobě 

nepřijmu Ježíše jako Pána, tak ho nejsem 

hodna.“ Ano máš pravdu, řekla Maruška, 

ale ona změnu nechtěla. Pro Marii však 

byla rozhodující pravda a ne konformita 

s názorem předsednictva náboženské 

organizace. To už měla díky zkušenosti 

v KSČ za sebou. 

Nemohu obětovat pravdu 

V té době oba Mariini synové vážně 

onemocněli. Marie začala intenzivně volat 

k Bohu. Nakonec v jednom zářijovém 

týdnu roku 1988 oba její synové naráz 

umírají. Půl roku nato zemřel i jejich 

otec. Byla to pro ni těžká životní zkouška, 

ale přivedla ji blíže k Bohu. Připomínala 

si výroky Pána Ježíše: „Je mi dána 

veškerá moc na nebi i na zemi,“ a ptala 

se „Svědků“: „Když je Pán Ježíš naším 

Pánem, proč se modlíte jen k Jehovovi 

a ne k Ježíši?“ Pozvala si dva svědky, aby 

jí to vysvětlili, protože neměla pokoj a cítila 

rozdíl mezi Biblí a jejich literaturou. 

Neuměli jí to vysvětlit a slíbili, že za měsíc 

přijdou, nepřišli, ani za další dva týdny. 

Pak potkala vedoucího sboru a řekla 

mu to. A když šla domů, slyšela v sobě 

hlas: „Na co čekáš? Tak to řeš!“ Doma 

tedy vzala dopisní papír a psala: „Nemohu 

u vás zůstat, i když jste mi pomohli 

získat Bibli a věřit v Boha Stvořitele. Nechci 

však zůstat někde, kde se neučí celá 

pravda podle Božího slova.“ 

Vyloučená, ale šťastná 

Hned v neděli ji vyloučili. Vyloučená, 

ale šťastná si Marie doma klekla a modlila 

se: „Pane Ježíši, ztratila jsem syny a za půl 

roku po nich i manžela. Zůstala jsem jen 

s dcerkou…“ Vše mu vypověděla a prosila 

jej, aby jí odpustil, protože k Bohu ji vedla 

už její maminka. Prosila za odpuštění, 

že děti vychovávala komunisticky a když 

v pláči vstala od modlitby, cítila, že jí Pán 

odpustil a samou radostí až poskočila. Věděla, 

že patří Pánu. Získala pokoj, který 

před tím neznala. Jenom Marušky jí bylo 

líto, protože měla zákaz se s Marií stýkat. 

Prvním shromážděním povzbuzena 

k následování 

Hned ji napadlo: „Musím to někomu 

říct.“ Vzpomněla si na ženu, se kterou 

mluvily na hřbitově, Amálku Kučatou. 

Zavolala jí a ta měla z Mariina odevzdání 

Ježíši velkou radost. „Přijďte ještě dnes ke 

mně“, znělo Amálčino pozvání. Odpoledne 

Marii objala a hned ji pozvala na křestní 

shromáždění do Křesťanského sboru 

v Ostravě-Kunčičkách. Přišla tam a bratři 

ke křtěncům promlouvali a povzbuzovali 

je, aby svou víru posilovali a chodili do 

sboru, aby vytrvali. Rozhodla se tedy, že 

tam bude chodit i ona a děkovat Bohu za 

život. 

V Bibli mě oslovuje nejvíce pravda 

Marie poznala v životě hodně všelijakých 

lidí, ale toho pravého Člověka a zároveň 

pravého Boha poznala v Pánu Ježíši 

Kristu. Sestra Marie Miková teď navštěvuje 

pravidelně Křesťanský sbor v Bohumíně, 

kam se přestěhovala z Ostravy za dcerou, 

u níž bydlí. „Nevidím dobře, vidím 

jen na dálku, a to jen v šeru. Jsem však 

spokojená. Učím se věrnosti a věřím, že 

mám Ducha svatého, že patřím Pánu. Raduji 

se z toho a děkuji Pánu za pokoj, který 

převyšuje všechno. V tom pokoji jsem 

šťastná.“ Na otázku: „Co vás z Bible nejvíce 

oslovilo?“, Marie odpovídá: „Ta pravda! 

Bible nic netají, nic nezakrývá. Petr zapřel 

u ohně Pána Ježíše a On mu odpustil 

a pověřuje ho úkolem: »Pas mé beránky.« 

On je Láska a Pravda zároveň. A v Něm 

jsem šťastná!“ Někdy jí lidé řeknou: „To 

jsi se pozdě rozhodla pro víru!“ Ale ona 

jen klidně odpovídá: „Nikdy není pozdě. 

Pozdě by bylo, kdybych to neudělala!“ 

Z VYPRÁVĚNÍ MARIE MIKOVÉ 

A TĚCHTO PUBLIKACÍ: 

JIŘÍ PERNES „TAKOVÍ NÁM VLÁDLI“ 

A „KOMUNISTKY S FANATISMEM 

V SRDCI“, „PODKLAD K HODNOCENÍ 

ČINNOSTI ÚV KSČ – DUBEN 1968“, 

„LA FEMME TSCHECOSLOVAQUE 1/1969“ 

ZPRACOVAL JAREK ANDRÝSEK 

12 ŽIVÉ SLOVO

úvaha 

Jak poznat 

Boží vůli? 

Při čtení Bible narážíme v textu hned 

na několik kategorií informací. Jasné výroky 

z knihy Přísloví nepotřebují dlouhé 

vysvětlování („Nenávist vyvolává sváry, 

kdežto láska přikrývá všechna přestoupení“). 

Ale mnohé příběhy z evangelií 

nebo z listů apoštolů už tak jednoznačné 

nejsou a jejich výklad bývá i příčinou 

sporů. Existuje dokonce názor, že 

něco je pro Židy, něco pro učedníky 

a jiné bylo zase jen pro Efezské (Korintské...). 

Jenže - co by pak bylo pro nás? 

Všichni autoři Bible psali přece do své 

doby a asi je nenapadlo uvažovat, jestli 

to bude aktuální i za dva nebo tři tisíce 

let! Přesto zůstává Boží slovo nadčasové 

a stále aktuální. Oslovuje nás i dnes. 

Není v tom rozpor? Máme vůbec Bibli 

doporučovat a řídit se jí, když si sami 

nevíme rady? 

Možná se vám stalo, že jste v různých 

životních situacích skloňovali 

pojem „Boží vůle“ podle toho, jak nám 

na něčem záleželo. Jenže, dá se vůbec 

z Bible poznat Boží vůle pro nějakou 

současnou situaci nebo dokonce Boží 

záměr pro celý můj život? Mám za to, 

že touha opravdu poznat Boží vůli, tedy 

jednat tak, jak si to Bůh přeje, začíná 

někdy v mladém věku. Postupem času 

se transformuje a využívá vlastní zkušenost 

a úsudek! Jaký postup tedy zvolit 

při doptávání se na Boží vůli? 

Bible nám neradí přímo, jaké zaměstnání 

si zvolit nebo kam jet na dovolenou. 

Musíme spíše sledovat biblické 

principy. Jeden ze základních je zapsán 

v knize Přísloví 16,3: „Svěř Hospodinu 

své počínání a tvé plány budou zajištěny“. 

Nemělo by to být naopak? Nejdříve 

plány a pak něco dělat? Jenže Bohu 

jde o více než o naše jednotlivé plány. 

V souladu s jasnými Božími výroky, by 

měl být celý náš život a pak můžeme 

prosit o Jeho podporu pro své záměry! 

(Jen když jsou děti „hodné“ mohou počítat 

s tím, že jim rodiče leccos „dovolí“!). 

Druhým principem je samozřejmě 

pravidelná modlitba a tím třetím vykročení, 

začít něco v té věci dělat! Nikdy se 

nedovíme, co je Boží vůlí tak, že budeme 

jen sedět a čekat, až se něco stane 

(zazvoní telefon a „hlas“ nám řekne... 

nebo pošťák přinese obálku...). Jistě 

máte každý sám vlastní zkušenost, že 

když vám opravdu o něco šlo, tak jste 

se jinak modlili, jinak četli Bibli a jinak 

vnímali okolnosti! 

Když se mladý člověk poprvé zamiluje 

a chce v té věci opravdu znát Boží vůli, 

zjistí najednou, že mu nikdo neřekne 

přímo „ta ANO“ nebo „tahle NE“. On 

se však nějak rozhodnout musí! Když 

jsem vyrůstal, ve shromáždění i jinde 

jsem slyšel poměrně často slovo o poznání 

Boží vůle, ale kromě toho, co se 

„dá zapomenout“, mi zůstalo následující 

rámcové pravidlo: 

1) Zkoumat, zda je náš život a náš záměr 

v principiálním souladu s Boží 

vůlí, a to na základě jasných biblických 

výpovědí nebo zásad vyplývajících 

z podobných situací či příběhů. 

2) Pravidelně se za tuto záležitost 

modlit, protože to je „přímé spojení 

s nebem“ 

3) Začít v té věci něco dělat a Bůh nás 

povede krok za krokem dále. 

Bible nám tento postup potvrzuje. 

Apoštol Pavel udělal za svůj život 

ohromný kus práce přesně tak, jak to 

Bůh po něm chtěl. Vystupoval a hovořil 

s jistotou. Dělal totiž to, co mu Pán 

uložil. Nesdělil mu však podrobnosti 

- kde má začít, jaké si má vzít spolupracovníky, 

kde má založit sbor atd. V tom 

se jeho situace podobala té naší. Je nám 

však příkladem, jak žít v souladu s Božími 

principy. Své povolání vzal zcela 

vážně a Bůh si jej používal. 

Pavel si udělal plán či výhled své práce, 

modlil se a začal něco dělat. Bůh 

k němu mluvil a usměrňoval jej. Někde 

jej nepřijali lidé, jinde mu zabránil 

jít Boží Duch. Vnímal puzení Duchem 

(„Duch mě nutí... Duch mi ohlašuje...“), 

ale prožil to snad jen on? 

Zde lze činit závěr: Udělej první krok 

a Bůh ti ukáže další! Důležitý je však 

směr tvého vykročení. Abraham vykročil, 

jak chtěl Bůh, ovšem Jonáš udělal 

první krok opačným směrem, než jej 

Bůh poslal. Proto zažil tvrdou „korekci 

své dráhy“! Nelíbilo se mu to, ale nakonec 

Boží vůli vykonal. Někdy ten první 

krok vykoná Bůh sám jako v případě 

Kornelia: žil zbožně, modlil se a Bůh 

uspořádal okolnosti. Poslal Petra, aby 

mu předal zprávu o spasení, protože 

Boží vůlí je „aby všichni přišli k poznání 

pravdy“. 

Pokud uděláme náš první krok s vírou, 

pak se k nám Bůh přizná stejně, 

jako to udělal třeba za krále Ezechiáše. 

Když byl v Jeruzalémě obklíčen syrským 

králem Senacheribem, udělal mnoho 

obranných opatření a přitom spoléhal 

na svého Boha. Spolu s Izajášem se 

modlili za vysvobození. 

Chceme něco začít? S modlitbou začněme! 

Udělej první krok a Bůh ti ukáže 

další nebo je dokonce udělá za tebe! 

Proto si byl Pavel tak jistý ve své počínání 

i ve chvílích, kdy zažíval nepřátelské 

útoky lidí, kteří s jeho prací nesouhlasili. 

Prožil Boží povolání a získal pro 

svůj život i službu jasný směr i náplň. 

Nemůžeme říci, že když jde vše hladce, 

je cesta v pořádku. Stejně tak problémy 

neznamenají, že něco děláme špatně! 

Hledáme-li Boží vůli, pak by náš záměr 

neměl být v rozporu s Božím slovem. 

Modleme se a začněme v tom něco dělat. 

Bůh naše kroky usměrní. Činil tak 

u Abraháma i u Pavla. Máme mít živou 

Boží víru a ta vždy vyvolává akci. Vidíme 

to v biblické historii (Mojžíšovi rodiče) 

i v historii církve (Jiří Müller). Víme-li, že 

máme něco udělat, pak to učiňme. Bůh 

to za nás neudělá, ale bude nás v tom 

vést a sledovat naplnění svých vlastních 

plánů. Možná tak často udělá něco jiného, 

než bychom si představovali, že by 

měl. Buďme připraveni na to, že to ne 

vždy půjde podle našich představ. 

V poznávání Boží vůle se musíme nechat 

vést krok za krokem: Buďme připraveni 

na Boží „korekci“. Boží plán je 

totiž dobrý. Poznání svého místa a úkolu 

a jeho věrné plnění je pro náš život 

z Boží perspektivy mnohem důležitější, 

než abychom se v životě měli dobře 

a vyhýbali se potížím. 

PETR ŠIMIK 

ŽIVÉ SLOVO 

13

Jubileum - 65 let spolu 

Místo „líbánků“ gestapo 

Přesto jsou spolu už 65 let 

Když si Anděla Kobierská a Karel Gajduszek 

řekli 12. ledna 1943 své Ano, 

nečekaly je líbánky. Svatební noc trávil 

Karel ve vlaku, který se hnal vstříc 

ruské frontě a pro Andělu si pro změnu 

přišlo v pět ráno gestapo. Šlo o promyšlené 

udání souseda a vše, co následovalo 

provázela Boží milost. To platí i pro 

dalších 65 společného života, které spolu 

mohli manželé Gajduszkovi v lednu 

2008 oslavit. Chcete-li, můžete se do 

jejich neuvěřitelného příběhu zaposlouchat 

i vy. Pokusím se jej převyprávět. 

Co vedlo souseda k tomu, že udal 

mladé děvče gestapu? Anděla vyrůstala 

v evangelické rodině. Její matka byla 

obrácenou křesťankou hluboké zbožnosti. 

Rodina navštěvovala evangelický 

sbor v Bludovicích (dnes součást Havířova) 

a Anděla se dobře učila. Vlastnili 

poměrně velký dům, kde byla také 

četnická stanice, Baťa a byty. Když bylo 

Anděle šestnáct poslali ji rodiče k sousedům 

na výpomoc do hostince, aby se 

naučila vařit. „A ne že ji dáš k výčepu,“ 

řekl tatínek sousedovi napůl výhružně 

a na půl žertem. A zatímco Anděla vařila, 

paní hospodská se starala o malé 

dítě a hospodský popíjel. Jednou, když 

byla hospoda plná, musela jít Anděla do 

tmavého sklepa narazit nový sud s pivem. 

Se strachem scházela dolů a když 

ji na krk skočil potkan, nechala všeho 

a utekla domů. Na druhý den však byla 

zase v práci. 

Tehdy, v době druhé světové války, 

bylo obyvatelstvo rozděleno do různých 

skupin, např. lidé s „Volklistou 1“ 

se zasazovali o německý národ, aniž by 

byli jeho příslušníky, lidé s „Volkslistou 

2“ si podrželi německý jazyk i kulturu 

a mohli být i členy NSDAP. Hospodský 

měl „Volkslistu dvě“ a jako „Blokleiter“ 

dohlížel na přidělenou skupinu obyvatel 

ve svém okolí. Jednou, když šla 

Anděla na chodbu pro marmeládu na 

amolety, začal ji hospodský sexuálně 

obtěžovat. Ubránila se, uštědřila mu políček 

a utekla domů. Andělin otec přišel 

sousedovi vynadat, ale ten jen prohlásil: 

„Počkej, já ti ukážu, co z té tvé princezny 

bude za pár měsíců.“ Toto byl možný 

důvod pro udání, jež později následovala 

a proč nazval Andělu „polskou sviní, 

které se nechce pracovat.“ Navíc ovládala 

i morseovku a odsud byl k podezření, 

že je dívka spojena s odbojem, už jen 

malý krůček. 

Dva týdny na to, jela Anděla do Těšína 

na kole na „Arbeitsamt“, kde se 

měla hlásit, aby byla poslána na práci 

do „Reichu“, kde měla v Blechhammeru 

pracovat v kuchyni. Maminka ji ráno 

povzbuzovala: „Neboj se. Budu se za 

tebe celé dopoledne modlit. Jsi v Božích 

rukou.“ Maminčina modlitba a cesta do 

Těšína sehrály v životě dívky důležitou 

roli. V ten den se Anděla totiž poprvé 

setkala se svým budoucím mužem, Karlem 

Gajduszkem, když v dešti čekala 

pod stromem, než bude moci pokračovat 

v jízdě. O tom ještě později. Bůh 

však do jejího osudu zasáhl i jinak. 

V budově dnešního FÚ v Těšíně stálo 

na chodbě v řadě 160 děvčat. Anděla 

stála na samém konci. Kolem ní několikrát 

prošel slušivě oblečený úředník, 

a se zájmem si ji prohlížel. „Sprechen 

Sie Deutsch Fräulein,“ zeptal se uctivě. 

Anděla mu německy odpověděla, že 

ano. „Šla byste se mnou?“ Tím mužem 

byl Hans von Spiess, Oberinspektor 

zdravotních pojišťoven a čerstvý otec 

tří dětí, který právě hledal pro svou rodinu 

„Pflichtjahrmädel“, děvče, jež po 

dobu jednoho roku sloužilo v domácnostech 

početnějších rodin. Úřednice 

paní Alexandrová mu však sdělila, že si 

může vzít kteroukoliv z oněch 160 děvčat 

jen ne tu „polnische Schwein Angela 

Kobierski.“ Měla od „Blokleitera“ jasný 

pokyn. Boží milost je však silnější než 

lidská nenávist. Ředitelem „Arbeitsamtu“ 

byl starý známý Hanse von Spiesse 

a za půl hodiny seděla Anděla v domě 

svého nového zaměstnavatele. 

Von Spiessovi byli zbožní katolíci. 

Modlili se spolu před každým jídlem 

a maminka brala své děti každý den do 

kostela v Schillerových, dnes Masarykových, 

sadech. Tatínek se k nim připojil 

jen v sobotu a v neděli, kdy měl volno. 

Každý měsíc jeli Spiessovi navštívit rodinu 

své nové služebné do Bludovic, 

půl hodiny vlakem a pak ještě hodinu 

pěšky s malými dětmi. I když bylo prvních 

6 týdnů pro Andělu velmi těžkých, 

ukázala se její nová paní jako skromná, 

pracovitá a ohleduplná osoba. Spiessovi 

nehleděli na původ ani na vyznání 

a s Kobierskými, polskými evangelíky, 

se rychle spřátelili. Teprve později vyšlo 

najevo, že Hans von Spiess byl zapojen 

do účasti na atentátu na Hitlera. Odvaha, 

se kterou zachránil Andělu, jej nakonec 

stála život. Zpráva o jeho popravě 

se před koncem války objevila ve výloze 

14 ŽIVÉ SLOVO


těšínského obchodu „U Pollaka“ (dnes 

Schlecker). 

Karel, s nímž se Anděla setkala na 

cestě do Těšína, pracoval na těšínském 

nádraží. Mohli se tedy docela často vidět 

a jejich známost se nerušeně rozvíjela 

až do chvíle, kdy si jej zavolal drážní 

tajemník a dal mu vybrat ze dvou 

možností. Buď na frontu nebo služba 

na železnici v Rusku. Druhá možnost 

se zdála být méně nebezpečná. Když 

však 1. července 1942 Karel odjel jako 

výhybkář do Minska a pak dál na východ 

do Gomelu, začala jeho maminka 

stonat. Odchod syna nesla velmi těžce. 

Před Vánoci 1942 dostal Karel telegram: 

„Mutter liegt im Sterbebett, komme sofort!“ 

Cesta trvala kvůli bombardování 

celý týden. Farář Ježíšova kostela na Vyšní 

bráně už měl napsáno kázání o synu, 

který daleko na východě oplakává 

matku. 23. prosince ve 14.00 hodin měl 

být pohřeb a ve 13.00 dorazil Karlův 

vlak na těšínské nádraží. Za půl hodiny 

stál s kufrem u dveří bytu své sestry na 

Vyšní bráně netušíc, že za pár chvil začne 

pohřeb jeho matky. 

Farářova narychlo pozměněná řeč 

Karla hluboce zasáhla a v kostele se rozplakal. 

Láska, kterou choval ke své matce, 

dojala i Andělina otce a možná také 

obměkčila jeho srdce. Měl totiž pro dceru 

jiného ženicha, inženýra, jehož přítomnost 

Anděla nemohla vystát. Karel 

zůstal doma a na první svátek Vánoční 

navštívil kostel v Bludovicích a manželé 

Kobierští jej pozvali na oběd. Prvního 

ledna měla být Anděla totálně nasazena 

v Říši. V hlavách obou mladých lidí 

se zrodil plán. Vezmou se a snad se jim 

podaří zabránit odloučení. Karel odjíždí 

mezi svátky do Blechhammeru, aby 

přemluvil ředitele. Přivezl si potvrzení, 

že Anděla je přijata a kvůli chystané 

svatbě dostává dovolenou. Přípravy na 

svatbu mohly začít. 12. ledna se vzali 

a ještě téhož večera odjíždí Karel zpět 

do Ruska. I tak svou dovolenou nebezpečně 

přetáhl a po příjezdu dostal 14 

dní zostřeného vězení. 

Ráno v pět hodin si pro Andělu přijelo 

gestapo. Soused nedokázal přenést přes 

srdce štěstí děvčete, které jej odmítlo 

a chtěl se jej zbavit. Paní Alexandrová 

z Arbeitsamtu dostala půl prasete, aby 

vše zařídila. Otec Kobierski, který psal 

sousedům různé žádosti k soudům, nemohl 

pro vlastní dceru nic udělat. Soud 

byl hned druhý den a rozsudek zněl: 

„Jeden a půl roku káznice.“ Každé úterý 

a pátek o půlnoci odváželi vězně do 

lágrů za velkého křiku a loučení, které 

přehlušoval jen strašný štěkot puštěných 

psů. Nářek vystoupal až do nebe 

a Pán Bůh znovu zasáhl. Anděla dostala 

vysoké horečky a napuchlo ji břicho. 

Byla v těžkém stavu. Doktor myslel, že 

je to reakce na prášky zastavující menze, 

které vězněné ženy dostávaly. Později 

měl za to, že je to těhotenství. Anděla 

však věděla, že nemůže být těhotná, ale 

nic neříkala. Nechtěla, aby ji odvezli do 

koncentráku, odkud nebylo návratu. 

Několik měsíců měli za to, že má potíže 

s těhotenstvím, a pak Dr. Poncza 

diagnostikoval nádor. Německý odborník, 

Dr. Pohl naplánoval operaci na 1. 

ŽIVÉ SLOVO 

15


května. Anděla při ní ztratila mnoho 

krve. Dvanáct pacientů se v nemocnici 

přihlásilo k dárcovství, nikdo nevyhovoval. 

Až jeden lékař, kterého zvláštním 

Božím řízením propustili po třech letech 

z koncentráku a pracoval jako operátor 

pár měsíců v nemocnici. Anděla však 

upadla na tři týdny do komatu. Šla tunelem, 

který zářil světlem, vše bylo v bílém 

a v dálce hrála hudba: „Pojď za Ježíšem, 

dnes je ještě čas…“ Tato zkušenost 

ji ještě více přiblížila k Bohu. Po třech 

měsících se dostala domů. Jednou, ještě 

zesláblá operací, čekala na maminku, 

která se stále nevracela. Rozhodla se, že 

uvaří brambory a šla na dvůr pro vodu. 

Rumpál se jí vysmekl z ruky a udeřil ji 

do ramene tak nešťastně, že upadla na 

zem a zparalyzována zůstala prakticky 

až do konce války. 

Karel mezi tím přijel 21. 11. 1944 

na dovolenou. Otec mu u obvodního 

lékaře zařídil, že půjde na operaci slepého 

střeva, aby už nemusel do Ruska. 

Do nemocnice v Orlové, kde měl být 

operován, právě dorazil Dr. Pohl z Německa, 

kde řídil nějaké operace. Ani se 

nepřevlékl a v kabátě s dlouhou bílou 

šálou přistoupil ke svlečenému Karlovi. 

„Wir werden es nicht operieren.“ A tak 

se zklamaný Karel vrátil zpět. Ani druhý 

pokus ve Slezském špitále v Těšíně 

nevyšel. Z Wehrmeldeamtu přišla výzva, 

aby narukoval. Karel se rozhodl zůstat 

doma a skrýval se. Do konce války 

zbývalo pár měsíců. To však ještě nebyl 

konec. 

Druhý den po válce byly ustanoveny 

Národní výbory a do nich dosazeni 

lidé s pochybnou pověstí. Bydleli tehdy 

v Prostřední Suché. Anděla šla pro maso 

Dcera Danka 

k obědu a když přicházela k budově NV 

uviděla dva muže s puškami, kteří vedli 

někoho, kdo se Karlovi velmi podobal. 

Šla blíž a zjistila, že Karla zatkli a vedli 

jej k výboru, kde už byla přichystána 

auta, která odvážela kolaboranty. Anděla 

se nedala odbýt. Vešla dovnitř a od 

plic pověděla samozvaným úředníkům, 

co o nich věděla z otcova vyprávění. 

Navíc Karel nebyl německým velitelem 

nádraží, ale prostým výhybkářem, který 

se jen skrýval před Němci. Anděla si jej 

vybojovala za minutu dvanáct. Situace 

se později opakovala, když přijeli ruští 

vojáci a dělali podobné čistky a plnili 

lágry v Lazech. „Nikam nepůjde!“ řekla 

odhodlaně ozbrojenému doprovodu. 

„Budeme střílet, hrozili vojáci!“ „Tak 

střílejte, prosím,“ zněla její odpověď 

a vojáci jej propustili. 

Když se člověk zaposlouchá do tohoto 

pozoruhodného příběhu, zdá se mu 

být neuvěřitelný. Jenže Bůh nebyl ani 

z daleka u konce. Karel s Andělou se 

dožili 65. výročí od své svatby a když 

se ohlížejí zpět, vidí, jak je Bůh vedl. 

Anděla nemohla mít děti, po kterých 

toužila. Když si v roce 1959 dali žádost 

o adopci, hlásilo se o jednu šestitýdenní 

dívenku hned jedenáct párů. Samí dobře 

situovaní lidé s tituly. Při rozhovoru 

se sirotčím otcem otevřela Anděla své 

srdce a řekla vše o svých motivech pro 

adopci. Chtěla naplnit svou mateřskou 

touhu a vychovat dítě v Boží bázni. Zdá 

se, že to rozhodlo a nevadily ani jejich 

skromné materiální podmínky, „peníze 

nejsou všechno,“ opakuje sestra Anděla 

ještě dnes. Začínali v prázdném bytě od 

dráhy, Karel si přivydělával malováním 

a žili, jak to šlo. Žil pro rodinu, ale jeho 

vztah k Pánu Ježíši nebyl v pořádku. 

Anděla se za něj modlila společně se 

svou maminkou. 

V roce 1974 se při jednom aliančním 

evangelizačním shromáždění v kostele 

rozhodl Karel, že na výzvu br. Kalety 

z Církve bratrské v Hrádku: „Přijmi Ježíše 

Krista za svého Spasitele a Pána,“ 

zareaguje. Cítil, že nadešel čas. Bůh se 

jej dotkl a vyslyšel tak modlitby jeho 

manželky a tchýně, které se za jeho obrácení 

více než 10 let pravidelně modlily. 

Zvedl ruku, protože nebyl spokojen 

se svým životem tradičního křesťana. 

Když jej pak 20. února 1974 navštívili 

bratři Krmášek, Ďurovec a Kupka, 

modlila se s nimi modlitbu odevzdání 

i jejich 14. letá dcera Danka a Karel své 

rozhodnutí novým odevzdáním potvrdil. 

Zdálo by se, že při nich Pán Bůh 

dosáhl cíle. Jenže to byl jen start dlouhého 

běhu. 

Začali pravidelně navštěvovat sbor 

a využívat příležitosti ke slyšení Božího 

slova a službě. Dcerka Danka pět 

let pomáhala jako varhanistka faráři Pietakovi, 

doprovázela jej na různé akce 

a někdy přijížděla až pozdě večer. Pak 

se přestěhovali do Těšína, později do 

Třince a nakonec do domova důchodců 

v Oldřichovicích. I tam jsou světlem. Jejich 

lékař je dává za vzor ostatním v domově: 

„Podívejte s kolika nemocemi 

musí zápasit Gajduszkovi a nestěžují 

si.“ Při hospitalizaci v nemocnici našli 

Karlovi na plicích dvě embolie. Zeť se 

za něj u lůžka před ostatními i před lékařem 

modlil. Byl z toho pak užitečný 

rozhovor a svědectví o Boží moci. Embolie 

se zázračně ztratily. Možná má jejich 

ošetřující lékař pravdu, když o nich 

říká, že „mají více strážných andělů než 

jen jednoho!“ Pro bratra Karla to platí 

určitě, kde by byl bez Boží milosti a své 

ženy Anděly? 


16 ŽIVÉ SLOVO

iblický kvíz 

Rozhovor s neznámým 

Tazatel: Našeho dnešního hosta nacházíme 

uprostřed oslav vítězství nad 

nepřítelem, který hrozil, že zničí celou 

zemi. Jenže vy jste ve smutku. Proč? 

Neznámý: Nemohu se radovat. Ano, 

Hospodin nás vysvobodil před nepřítelem, 

ale za jakou cenu? 

T: Ale vždyť to bylo skvělé vítězství! 

Pobili jste sto tisíc pěšáků nepoměrně 

menším počtem vojáků! Navíc jste dobyli 

Afek a zajali krále, který vás chtěl 

zničit... 

N: ... a kterého měl náš král zabít jako 

klatého a ne s ním uzavírat smlouvu! To 

není důvod k oslavě, ale k žalu. 

T: A ví to král, že udělal chybu? 

N: Chybu? To není chyba, to je rouhání! 

Však jsem mu to také řekl. 

T: Vy jste mluvil s králem? 

N: Ano, poslal mě za ním Hospodin, 

jenže kvůli tomu musel zemřít můj blízký 

přítel. 

T: Jak to? 

N: Hospodin chtěl, abych králi předvedl, 

čeho se dopustil. A tak mi přikázal, 

abych řekl svému druhovi: „Zbij mě!“ 

Pak jsem měl jít zbědovaný za králem 

a vyřídit mu poselství. Jenže můj přítel 

mě odmítl zbít – prostě to nedokázal. 

A já jsem mu musel vyřídit slovo soudu, 

že ho kvůli tomu zadáví lev. 

T: Proč ho měl zadávit lev? 

N: Protože se vzepřel Hospodinovu 

příkazu. My jsme proroci a musíme poslouchat 

Hospodina. 

T: A zadávil ho? 

N: Ano, ještě toho dne. Netušil jsem, 

že to tak dopadne, byl bych řekl někomu 

jinému, aby mě zbil. 

T: A přesto jste pak šel ke králi? 

N: Jistě, měl jsem úkol a musel jsem 

ho splnit, jinak by Hospodin poslal 

lva i na mě. Zbil mě jiný z prorockých 

žáků, takový nepříjemný člověk, který 

mě nemá rád. Udělal to tak důkladně, 

že jsem byl celý od krve. Pak jsem si dal 

na oči pásku a postavil jsem se na cestu, 

kudy měl jet král. Když jel okolo, vykřikl 

jsem na něho, aby se zastavil. Král se 

skutečně zastavil a já jsem mu vyprávěl, 

že jsem byl ve válce, kde jsem měl hlídat 

zajatce. Ručil jsem za něj životem nebo 

talentem stříbra. Jenže se stalo, že mi 

zajatec utekl. Zeptal jsem se krále, co 

tedy mám dělat. 

T: A co vám odpověděl? 

N: Že jsem si nad sebou vynesl rozsudek 

sám – samozřejmě musím buď zaplatit 

tu astronomickou částku, kterou 

nemám, nebo zemřít. 

T: Ale to bylo asi správné rozhodnutí, 

ne? 

N: Jistě, jenže ten příběh byl samozřejmě 

smyšlený. On se totiž netýkal 

mě, ale samotného krále. Vždyť jemu 

Hospodin svěřil toho nejvýznamnějšího 

zajatce – nepřátelského krále – a on ho 

nechal uniknout! 

T: A pochopil král, že je to o něm? 

N: Ano, ale až když jsem se mu dal 

poznat. Sundal jsem si pásku z očí a řekl 

jsem mu, že musí zemřít, protože propustil 

muže propadlého klatbě. A takový 

člověk patří Hospodinu, o tom nesmí 

rozhodovat nikdo jiný. Ani král. 

T: Co vám král na to řekl? 

N: Nic, protože to je zbabělec. Jen se 

hrozně rozhněval, to bylo vidět. Zrudl 

a okamžitě tryskem odjel do Samaří. 

V tom prorockém výroku ale nebylo 

jen o tom, že musí dát svůj život. Tam 

bylo i to, že musí dát svůj lid za jeho lid. 

A tak když tady vidím ty oslavy vítězství, 

říkám si, jak dlouho se takto budou 

ti lidé radovat? Vždyť to je tanec nad 

propastí, do které všichni dříve nebo 

později spadneme. 

T: A nedá se s tím něco dělat? 

N: Hospodin se smilovává, ale to by 

všichni museli činit pokání, museli by 

zničit všechny modly, které jsou rozesety 

po celé zemi. A museli by začít brát 

Hospodina vážně. Jenže na to tento lid 

není zvyklý. Oni si myslí, že je všechno 

v pořádku. Vražedné sucho, které nás 

čtyři roky hubilo, je pryč, země prosperuje. 

Všichni chodí řádně do svatyně 

v Bét-elu, a že k tomu ještě uctívají Baala, 

to nikomu nepřijde divné. Ne, myslím, 

že tohle se změnit nedá. 

T: Děkuji za rozhovor. 

Otázka: Poznáte, o jakou 

biblickou postavu se jedná? 

A kde je o ní v Bibli psáno? 

PETR VAĎURA 

Výsledek biblického 

kvízu 03/2007 

Odpověď na otázku zní: 

Rachab, Jozue kap. 2 a 6 

ŽIVÉ SLOVO 

17

svědectví 

Velká moc 

modlitby 

Byl jsem tehdy krátce věřící a příběh, 

který vám chci vyprávět, mne silně povzbudil. 

Pán totiž vyslyšel mou upřímnou 

modlitbu v kritickém okamžiku, na 

který nikdy nezapomenu. 

V době, kdy se nám narodila dcera 

Šárka, jsem jel podnikovým autem do 

kopřivnického závodu Tatra. Cestou 

jsem byl překvapen riskantní jízdou řidiče. 

Měl jsem sice podezření, že má v sobě 

z minulého dne alkohol, ale byla to jen 

má domněnka, dodnes to nevím jistě. 

Žádal jsem jej tedy, aby jel opatrněji, 

jenže on i přesto jel stále nebezpečněji, 

v zatáčkách přidával a ujišťoval mne, že 

se nemusím bát. 

Chtěl jsem se domů vrátit zdráv, těšil 

jsem se domů a na to, že budeme 

s manželkou vychovávat naši od Pána 

společně vyprošenou dceru, jenže mé 

domlouvání bylo bezvýsledné. Přestal 

jsem tedy mluvit s řidičem a začal jsem 

v tichosti rozmlouvat s Bohem. Modlil 

jsem se a prosil o Boží pomoc, abychom 

se šťastně vrátili domů. 

Po této modlitbě k mému překvapení 

řidič zastavil, ač sám nevěděl proč, 

a mlčky vyšel z auta ven. Zvedl kapotu 

a začal zjišťovat stav vozidla. Za okamžik 

přiběhl s prohlášením, že začíná 

věřit v něco, co ještě nepoznal. Říkal, že 

neví, co to bylo za sílu, která jej přivedla 

po této riskantní jízdě k zastavení vozidla 

a k nahlédnutí pod kapotu. Při tom 

jsem zjistil, že z vozu vytekla brzdová 

kapalina, aniž by před tím při jízdě něco 

zpozoroval. 

Možná to byla jen otázka jednoho 

nebo dvou kilometrů a… neumím si 

ani představit, jak by to s námi dopadlo. 

Řidič od té chvíle prohlašoval, 

že začíná věřit na zázraky, a že jsme se 

znovu narodili. Uvědomil si totiž, co by 

po další jízdě bez kapaliny v brzdném 

systému následovalo. Pro mne to bylo 

utvrzení, že nás Bůh miluje, že vyslýchá 

naše modlitby a posiluje naši slabou 

víru. Nabyl jsem totiž jistotu, že 

jsme se šťastně vrátili domů díky mé 

modlitbě. Celá ta situace byla zároveň 

velkým svědectvím řidiči, který mě do 

Kopřivnice vezl. Mohu říct, že v době, 

kdy jsem začal věřit a podle toho i žít, 

prožil jsem více Božích divů Jeho lásky 

a získal zkušenosti, které se dají jen 

těžko vyjádřit nebo postihnout. 

Ze zkušenosti vím, co dokážou prosebné 

modlitby v mnoha kritických 

situacích. Je to poznání, že Boží láska 

může mnohé okolnosti zcela změnit 

– zvláště v případech, kdy se člověk se 

svými schopnostmi ocitne v koncích. 

Proto se raduji z toho, že v Jeho světle 

jsem poznal věčné hodnoty, které mě 

naplňují a v mé víře mě utvrzují. Vím, 

komu jsem uvěřil a že k Němu mohu 

v plné důvěře přicházet se svou modlitbou, 

že smím mít společenství s Ním 

a s lidmi, kteří byli vykoupeni Jeho smrtí 

na kříži stejně jako já. 

Mnozí věřící mne již dobře znají 

a mohou dosvědčit, že jsem je často telefonicky 

prosil o přímluvné modlitby. 

Byli to věřící ve sborech v Českém Těšíně, 

Ostravě, Havířově a jinde. Prosil 

jsem o podporu v motlitbě zvláště když 

se jednalo o mimořádné situace jako je 

volba partnera pro manželství, stavba 

sborového domu v Bohumíně, narození 

vnoučat, onemocnění manželky, dcery 

nebo i mé vlastní nemoci. Tyto vyslyšené 

prosby byly pro mou víru povzbuzením 

i poznáním, že se Bohu učíme nejen 

důvěřovat, ale také očekávat na Jeho 

rozhodnutí, aby se vše dělo podle Jeho 

vůle. 

Zároveň však chápu nevěřící a rozumím, 

že jsou pro ně zázraky a divy nepochopitelné 

a nepřijatelné. I já jsem 

byl dříve nedůvěřivý, stejně jako jsou 

oni dnes. 

ZDENĚK FILÍPEK 

18 ŽIVÉ SLOVO

Keď choroba 

Franz Müntefering nie je sám. Zástupca 

kancelára a bývalý predseda strany 

SPD sa 21. novembra vzdal svojich politických 

úradov, aby sa v budúcnosti 

mohol starať o svoju manželku, ktorá 

má rakovinu. Heinzpeter Hempelmann 

(Schönberg bei Calwl) rozumie dobre 

tomuto kroku. Pred dvomi rokmi konal 

aj on rovnako. Vtedy sa vzdal úradu riaditeľa 

teologického seminára Liebenzellskej 

misie. Ťažká choroba jeho ženy 

Renate nepripúšťala pre promovaného 

teológa a filozofa žiadnu inú voľbu. 

Demencia a epilepsia 

Renate Hempelmann má sklerózu 

multiplex. Jej motorika je pri tom prekvapujúco 

málo poškodená, môže dobre 

hýbať telom i pohybovať jazykom. Ale 

mnohé oblasti mozgu sú chorobou masívne 

poškodené. Rozširuje sa demencia. 

Keď ide pár na prechádzku v malej 

dedinke v Nordschwarzerwalde, 49-ročná 

žena pri návrate prejde popri svojom 

dome ďalej, lebo ho nepozná. K tomu sa 

pred tromi rokmi pridružili epileptické 

záchvaty, ktoré stále viac nútia k hospitalizáciám. 

Manželskému páru, ktorí sa vzali v roku 

1983, sa roku 1988 narodila dcéra. Po 

narodení dnes 11-ročného syna v roku 

1997 sa objavili neklamné príznaky 

ochorenia. Renate Hempelmann bola 

taká slabá, že nedokázala viesť domácnosť 

a starať sa o deti. Veľmi nadaná 

žena, ktorá obhájila svoju diplomovku 

u najznámejšieho docenta pre hospodárstvo 

v Nemecku na čistú jedničku, 

je odvtedy vystavená veľmi rapídnemu 

chradnutiu. Aj dnes ešte číta najmenej 

pol dňa – avšak stále tie isté knihy, ktorých 

obsah si po krátkej chvíli vôbec 

nepamätá. 

sa stáva zapieraním 

Manželský sľub stáť pri nej aj v zlých 

dňoch, berie i naďalej vážne. Chorobu 

manželky už nevníma ako Boží trest. 

„Vidíme v tom napriek mnohým ťažkostiam 

veľa, veľa Božej milosti a dobroty 

pre naše životy.“ 

Z IDEA-SPEKTRUM NR. 48 OD 

MARCUS MOCKLER 

PRELOŽIL JÁN ČÍŽ 

Vzdať sa „vysnívaného miesta“ 

Heinzpeter Hempelmann viedol od 

roku 1995 Teologický seminár. „Bolo to 

pre mňa miesto snov“, spomína. Slabosť 

manželky stále viac a viac vyvolávala 

konflikty. V misii bol manažérom 

zariadenia s viac ako stovkou študentov 

a dvanástimi docentmi. Zasadal v grémiách 

a mal ročne 50 prednášok. Súčastne 

musel pomáhať usporiadať domácnosť 

a stále viac času tráviť s deťmi. 

O zanechaní seminára prvý raz hovoril 

už v roku 1988. Vtedajší vedúci misie 

Hanspeter Wolfsberger mu ponúkol 

všetky možné pomoci – asistentov, sekretárky. 

Hempelmann sa nechal prehovoriť. 

Keď sa potom popri veľkom strese 

rozhorel spor o Liebenzell, či je seminár 

„verný Biblii“, dostal sa na svoju hranicu: 

Pre svoju depresiu z vyčerpania 

skončil v nemocnici. Že to trvalo ešte 

päť rokov, čo sa vzdal všetkých postov, 

bolo len vďaka trvalému povzbudzovaniu 

kolegov a tomu, že bral svoje miesto 

ako povolanie od Boha; preto predčasne 

neopustil palubu. 

Napomenutie z Biblie 

Dnes je Hempelmann teologický 

spolupracovník pri württembergskej 

Oberkirchenrat 1 , kde vedie projekt 

„Rastúca cirkev“. Mnoho môže urobiť 

z domu a tak byť v blízkosti manželky 

a detí. V chorobe manželky Renate vidí 

útok satana, popretie, výzvu pre svoju 

vieru. Napomenutím pre neho je miesto 

z Biblie (1Tm 5,8): Ale ak sa niekto 

nestará o svojich vlastných a najmä o domácich, 

zaprel vieru a je horší ako neveriaci. 

Preto slúži ex-riaditeľ svojej žene 

v dlhotrvajúcej chorobe, hoci teraz už 

nie je pre neho dospelou partnerkou. 

pribehy zo života 

Poznámka prekladateľa 

S milou rodinou Hempelmannových sme 

sa bližšie spoznali pri našej ceste na vyšetrení 

s dcérou Lenkou na klinike v Bonne 

v roku 1991. Poskytli nám bezplatne ubytovanie 

a stravu na 14 dní. Zvlášť na mňa 

zapôsobilo to, že otec Heinzpetra po zranení 

pri Stalingrade prišiel skoro úplne o zrak 

a napriek tomu vyštudoval právo a do penzie 

mal aj prax. Okrem toho, pobyt v nemocnici 

mu poslúžil k obráteniu, poznal spamäti 

mnohé state z Biblie a slúžil slovom v bratskom 

zbore v Bonne. Nezabudnuteľné bolo, 

keď na začiatku svojej služby povedal citát 

a sám spamäti hovoril, čo je na tom mieste 

napísané. Samozrejme, že ďalej nasledoval 

hodnotný výklad. Potešilo a zároveň prekvapilo, 

keď som si prečítal horeuvedené 

svedectvo. 

1) 

Vrchná rada cirkvi 

ŽIVÉ SLOVO 

19


Autentickým křesťanstvím 

k hodnověrnosti církve 

Nedávno jsme si připomněli 18-té výročí 

sametové revoluce. Po roce 1989 se 

naše země uvolnila ze spárů komunistické 

ideologie, která více či méně důsledně 

krotila režimu nevyhovující ideje. Byl to 

věk rozumu, rozvoje průmyslu a socialistické 

společnosti, kdy jedinec ztrácel na 

významu, byl součástí společnosti, pro 

kterou se „obětoval“, které sloužil a jejíž 

blaho mělo být na prvním místě. S padnutím 

železné opony se na světlo dostaly 

hlasy dříve umlčované či potlačované do 

pozadí. Mezi jinými i hlasy církví. Jistou 

dobu jsme mohli pozorovat nárůst zájmu 

o křesťanství, o církve, které se rozrůstaly. 

Tento trend ovšem netrval dlouho. 

Když se podíváme na poslední sčítání 

lidu z roku 2001, neunikne naší pozornosti 

fakt, že počet členů církví, obzvláště 

těch velkých klesá. Malý nárůst je jen 

u některých menších evangelikálních 

církví, které jsou počtem členů onou 

pověstnou kapkou v moři naší české populace. 

Proč se lidé do církve nehrnou? 

Proč nesklízí jejich sympatie? Kde hledat 

„viníka“? Proč nejsme přitažliví? 

Poctivé při tomto hledání bude začít 

u sebe, v křesťanských kruzích. Proč? 

Jsme to právě my, kdo tvoříme církev 

- Církev Kristovu - když pomineme denominační 

odlišnosti. Často slýcháváme 

o duchovnosti církve, být duchovní, 

chovat se duchovně. Když ale chceme 

tyto pojmy poctivě objasnit, zjišťujeme, 

že je to velmi obtížné, ne-li nemožné. 

Veškeré projevy Ducha Božího, který 

je spojovacím článkem všech křesťanů, 

se projevují skrze tělo. I odkrytí těch 

„nejhlubších pravd Božího slova“, jak 

můžeme slýchat z kazatelen, je málo 

platné, pokud je neuvedeme do praxe, 

do života, „neoživíme“ naším jednáním 

v těle. 

Bible nám poukazuje na trvalé hodnoty, 

ukazuje životní principy, nikoli 

konkrétní návody, jak se v té a té situaci 

zachovat (např. mi neřekne, jak mám 

jet do práce, co si na sebe obléct, jaké 

zaměstnání zvolit nebo jakého konkrétního 

partnera si mám vzít, nedočteme 

se tam nic o tom, jaké koníčky mohu 

provozovat nebo dokonce zda je mohu 

provozovat.) 

Jako křesťané „vrženi“ do prostoru 

a času se musíme mj. vyrovnat i s dobou, 

která se, ať chceme nebo ne, mění. 

Pomalu, ale jistě vplouváme do vod 

postmodernismu. Charakterizovat tento 

směr je velice obtížné vymyká se účelu 

tohoto článku. Můžeme si ale ukázat na 

vybrané znaky postmoderní doby. Jsou 

jimi například: 

1. krize hodnot - vytrácí se univerzální 

platnost hodnot, dochází k jejich 

relativizaci; 

2. efemérnost - vše platí jen krátce, 

chybí jistoty; 

3. pluralita názorů a pravd - každý má 

svou pravdu; 

4. nedůvěra ve vědu a její kritika 

- exaktním myšlením a vědeckými 

metodami nelze uspokojit člověka, 

pravdivým může být i to, co nelze 

dokázat přesným měřením; 

5. důraz na lidský prožitek - který však 

je na druhé straně ovlivňován zvnějšku: 

na člověka působí média, reklamy, 

společnost. Ty ve své podstatě 

určují, jak se má chovat. 

A mohli bychom ve výčtu pokračovat. 

Je z něj ale patrná jistá bezmoc člověka 

v globalizovaném světě, propojeném 

mnohodimenzionálními vztahy a souvislostmi. 

Člověk jako by se stával robotem 

hnaným materialismem, stává 

se součástí „stroje lidstva“, jehož životní 

tempo se zrychluje, chybí čas, vyprazdňují 

se mezilidské vztahy a duchovní 

rozměr člověka. 

Zdálo by se, že právě nyní je šance pro 

církev, pro křesťanství na biblickém základě, 

které s sebou přináší univerzální 

hodnoty, jistotu (a to až „za hrob“ - a to 

vám žádná pojišťovna nezaručí), životní 

pravdu (Já jsem cesta, pravda i život, Jan 

14,6) a osvobozující pravdu (Poznáte 

pravdu a pravda vás učiní svobodnými, 

Jan 8,32), naplňuje niterný svět člověka 

a přináší živou zkušenost života s Kristem 

(Okuste a uzříte, že Hospodin je 

dobrý, Žalm 34,9a). Samá pozitiva, dalo 

by se říct - přesto však se lidé do církve 

příliš nehrnou. Nemají k ní důvěru!? 

Jak jsme již zmínili - církev tvoří lidé. 

Já a Ty. My prezentujeme Boží nabídku 

života. A ruku na srdce - nejsme často 

strháváni proudem doby jako naši 

nevěřící přátelé? (Pokud vůbec nějaké 

máme). Jak často si stěžujeme, nadáváme 

na vše možné, naříkáme na mnoho 

práce, nedostatek času, málo peněz 

apod. Tím lidi moc nezaujmeme a oni si 

mohou klást oprávněnou otázku. Proč 

bych měl věřit ještě v nějakého Boha, 

když ten křesťan je na tom v podstatě 

stejně jako já. Nebo je tak na nás vidět, 

že se těšíme do nebe? Někdo řekl: Jen 

ten, kdo hoří, může zapálit. Ale hořím? 

Nebo jen doutnám, jednou či dvakrát 

týdně se doberu do sboru, kde zahřeji tu 

„svou“ židli? Napište si své zkušenosti 

s Pánem Bohem za poslední týden, nebo 

raději měsíc. Je jeho jednání v tvém životě 

patrné? Můžeš udělat Bohu reklamu? 

Je zcela logické, že pokud my budeme 

dobrou reklamou, živou reklamou 

našemu Pánu, pak si jej „koupí“ i druzí 

lidé, nebo přinejmenším o tom začnou 

uvažovat. 

Přitažliví lidé tvoří přitažlivý sbor, 

přitažlivé sbory tvoří přitažlivou Církev. 

Máme ten nejlepší vzor, Pána Ježíše 

Krista. Byl tak přitažlivý pro lidi, že si 

čteme, že lid mu visel na rtech. A všude, 

kam se hnul, byl obklopen lidmi. 

Měl problém být o samotě. Christian 

A. Schwarz ve své knize Přirozený růst 

církve poukazuje na principy rostoucích 

sborů. Takových sborů, které přitahují 

lidi. Ukazuje na překážky (můžeme 

nazvat tím, co nepřitahuje) a nastiňuje 

východiska (jak být přitažlivý). Opírá se 

o fakta z více než 1000 sborů z 32 zemí 

světa všech kontinentů. Co může snižovat 

hodnověrnost církve? A co ji může 

naopak zvýšit (přitáhnout lidi)? 

1. exkluzivní chování sboru - příliš 

uzavřené vedení (kruh starších), které 

nehledá inspiraci také vně sboru, nespolupracuje 

s jinými denominacemi. 

Řešením může být právě ona spolupráce, 

otevřenost, vzájemné obohacení 

a z druhé strany taky potvrzení vlastní 

jedinečnosti v Božím plánu záchrany. 

Nebojme se této spolupráce. Vždyť v nebi 

budeme jednou všichni spolu! Východisko: 

spolupráce a otevřenost sborů 

2. nerozvíjení darů jednotlivců - chcete-li 

jinak - falešná skromnost členů 

církve. Každý z nás je jedinečným Božím 

originálem, který si chce Pán Bůh 

použít. Jak často ale říkáš: na to já nemám, 

to je příliš složité, já nemám ten 

dar apod. Když k tomu budeš přistupo- 

20 ŽIVÉ SLOVO


vat s tím, že na to nemáš, pak také nic 

nečekej. Pak se opravdu nic nestane. 

Kolik času a energie investujeme do občanského 

vzdělávání - a pro Boha nám 

pak jaksi nezbude čas. Dnešní doba se 

specializuje. Věřím, že Pán Bůh taky 

chce specialisty ve své církvi, kteří by 

používali své dary. A tady nestačí jen se 

modlit. Musíme přiložit i ruku (a srdce) 

k dílu. Rozvíjej svůj dar, budeš jedinečný 

a přitažlivý. Zde hraje roli moc 

originálu, jímž každý z nás jsme, nebo 

můžeme být. I to v dnešní masové společnosti 

přidává na přitažlivosti. Východisko: 

rozvíjení darů jednotlivců vyučováním 

a vytvářením prostoru pro jejich 

uplatnění. 

3. Zklamání, nespokojenost se sborem, 

kritika - jsi nadšen z nových věcí, 

co se ve sboru dějí, nebo i z těch, co se 

transformují? Nebo se raději snažíš hledat 

to, co není na tom, co se děje, úplně 

super (to totiž nikdy nenajdeš) a kritizuješ? 

Kritika je snadná, kritizuje kde 

kdo, mnohem obtížnější je přidat k ní 

konstruktivní a progresivní (směřující 

dopředu) řešení. Když lidé u nás uvidí 

více povzbuzení, podpory, bude to 

něco jiného, než co vidí „venku“. S tím 

souvisí i nebát se zkoušet nové věci. Ne 

všechny se osvědčí, to je zřejmé, ale 

zkusili jsme to? Východisko: nadšení 

a podpora práce ve sboru. 

4. Tradicionalismus - kvůli tradici se 

PJK mockrát chytl s farizeji. Můžeme 

říci, že farizeové byli vzorní věřící, možná 

odmalička chodili do „sboru“ (synagogy), 

znali Boží slovo velmi dobře, snad 

nejlépe. Nejsme jim právě my tolik podobní? 

Sami vše víme „nejlíp“ a chceme 

„bít okovanou Biblí“ lidi po hlavě a dokud 

nebudou splňovat naše představy, 

tak to nebude „ono“. Jen o kolik inspirace 

a požehnání se ochuzujeme tím, 

že se ženy (většinou) ve shromážděních 

nemodlí. Když narazíte na společenství, 

kde tomu tak není, zeptejte se, co jim 

to do vzájemného soužití přineslo. Tradice 

je dobrá tehdy, když plní účel. Pokud 

jen přežívá formálně (protože se to 

tak dělalo), pak je překážkou. Ujel nám 

vlak. Nově příchozí lidé se pak ocitají 

v prostředí, které je tak odtržené od 

okolního světa (se všemi předpisy a lidskými! 

dogmaty), že jsou „neschopni 

v něm fungovat“ a odchází. Přitom jak 

plynule my křesťané jdeme s dobou? 

Máme auta, počítače, televizory. Jen 

před sborovým prostředím jako by se 

vše (ne vždycky) zastavilo, nebo alespoň 

zpomalilo. Tradice boří a zaslepují 

pokud na nich lpíme, i když je nasnadě 

progresivnější řešení. Řešením se tak 

stává funkční organizace, jinak řečeno 

práce v týmu. Více lidí v týmu je bohatší 

na názory, nápady, může si pomáhat 

při práci a směřování k cíli. Máme cíle? 

Nebo jen přežíváme? Kolektivní práce 

tak mnohem snadněji překoná tradici, 

která již není funkční. Nebojíme se však 

organizace? Nečekáme jen na „vanutí“ 

Ducha? Duch se projevuje skrze činnost 

lidí. A smysluplná činnost je podpořena 

prací v týmu. Stačí se jen podívat okolo 

sebe a při týmové práci se dosahuje těch 

nejlepších a nejkvalitnějších výsledků. 

Není jich hodna i Boží Církev? Nota 

bene když má toho nejlepšího Šéfa? Východisko: 

funkční organizace a práce 

v týmu. 

5. Bohoslužby, které neoslovují - kolikrát 

jsi již odcházel z bohoslužby (shromáždění) 

s tím, že ti to nic (nebo skoro 

nic nedalo). To slovo bylo slabé, písně 

příliš hlučné, lidé se málo modlili apod.? 

Zde je nasnadě otázka - a jak jsem 

k průběhu bohoslužby přispěl já? Každý 

člen sboru by měl být součástí bohoslužby. 

Neexistují zde diváci, nebo ano? 

Je tu prostor pro utváření inspirativních 

bohoslužeb - vytvořit prostor pro zkušenosti, 

pro děti, dělat bohoslužby pro 

hosty (kde zejména opustíme náš nesrozumitelný 

křesťanský slovník), zkrátka, 

pro každého něco. Pro mladé i pro staré. 

Tak bude každý spokojen a lidé, co přijdou 

z venku to zajisté poznají. Není ale 

mezi námi soupeření? Ti mladí, ti staří... 

Mělo by to být po našem. Východisko: 

Inspirativní bohoslužby pro všechny, 

zapojení co nejvíce lidí do bohoslužeb 

a bohoslužby pro hosty. 

6. Absence skupinek - doba je charakteristická 

tím, že se člověk ztrácí 

v davu, splyne s proudem. Pokud to 

není rodinný sbor, hrozí to i v církvi. 

Problémy a životní příběhy jedince zanikají 

v davu, vytrácí se osobní rozměr. 

Ten rozměr, který ve světě v postmoderní 

době chybí. I tím se vytrácí hodnověrnost 

církve - vlastně nenabízí nic 

jiného než další z mnoha nabídek seskupení 

a organizací. Pokud ale existují 

malé skupinky, kde je vytvořen prostor 

i pro neformální setkávání (nemusíme 

tam jen číst Bibli a modlit se, i když to 

zde hraje významnou úlohu), kde si 

můžeme povídat, sdílet se o osobních 

problémech, k tomu něco zakousnout. 

To je pak oáza klidu a pohody, kterou 

může církev získávat zpět svou ztracenou 

hodnověrnost. Nehledě na to, 

že biblické studia ve skupince otevřou 

ústa dalších a dalších lidí, kteří se takto 

mohou navzájem obohacovat, padá 

zde tréma, ostych. Nebo nám už zbyla 

z biblické hodiny jen malá skupinka? 

Východisko: malé skupinky s komplexní 

náplní. 

7. Neznalost darů evangelistů - známe 

evangelisty v místním sboru? Nemyslíme 

tím vydávání svědectví - to je úkol 

pro každého, ale specializované, obdarované 

věřící. Podporujeme je v jejich 

službě, i když se třeba pouští do práce 

jiným stylem, než bychom čekali? Pokud 

jsme ale uznali jejich obdarování 

Pánem Bohem, pak jim nechme také 

prostor být plně kompetentní v jejich 

práci. Východisko: evangelizace zaměřená 

na potřeby, umožnění práce a podpora 

evangelistů. 

8. Chladné vztahy, strnulost a nedůvěra 

- chladné vztahy plynou ze vzájemného 

podezírání, jsou rozněcovány 

zvláště anonymními stížnostmi (jeden 

bratr říkal, jedna sestra povídala). Proč 

to neřeknu konkrétně tomu, koho se 

to týká? Nemám s ním osobní vztah? 

Tak tady asi něco nehraje. Doba je plná 

chladných a povrchních vztahů, a když 

toto lidé uvidí i v církvi, není se co divit, 

že jí nedůvěřují. Předsudky také přilévají 

„olej do ohně“. Jsou to smrtící zbraně, 

kterými ničíme společenství. Poznejme 

se víc, třeba tím, že se pozveme navzájem 

na návštěvu, na oběd, večeři, výlet. 

Tak budeme moci zcela přirozeně utvářet 

lásky plné vztahy, vřelé vztahy, které 

budou přitahovat lidi zvenku. Nechybí 

ve sboru někdy obyčejný, „tělesný život“? 

Prostě si jen tak popovídat, uspořádat 

sborový výlet, něco si společně 

zahrát apod. Vždyť Pán Bůh nám stvořil 

tak nádhernou zemi s rozmanitými 

možnostmi. Tím, co láme chlad je také 

smích. Ozývá se ve sboru smích? Ne ten 

škodolibý. Nebo se „to tady nehodí“? 

Smích je totiž to, co lidem venku chybí, 

doba je těžká, moc příležitostí k smíchu 

není. I v tom bude naše přitažlivost pro 

lidi kolem nás a budou se v našem společenství 

cítit dobře. Východisko: láskyplné 

vztahy, vřelost, smích. 

Na závěr chci podtrhnout myšlenku: 

Je to na Tobě. Každý z nás tvoří církev 

a každý z nás se může přičinit o to, aby 

byla hodnověrná a přitažlivá pro lidi 

kolem nás. Pomůžu si citátem: Nemůžeš 

změnit svět, ale můžeš změnit sebe. 

I ty můžeš být přitažlivý a pak se začnou 

dít věci, na které možná už dlouho 

čekáme. 

ONDŘEJ ŠIMIK 

ŽIVÉ SLOVO 

21

Kresťania v zahraničí 

Božie dielo 

v bulharskom zbore 

V 60-tych rokoch, keď som slúžil Pánovi 

s manželmi Šnajdrukovcami, dostali 

sme sa do spoločenstva so zborom v Sofii. 

Zbor vznikol po 1. svetovej vojne 

a pokračuje dodnes. Boh použil svojho 

služobníka Spasa Stefanova k vzniku 

a založeniu tohto zboru. On začal tiež 

vydávať evanjelizačný časopis Duchovné 

slovo. V tom pokračoval jeho syn Stefan, 

až kým komunisti nezastavili jeho vydávanie 

v roku 1948. 

Bratskí pracovníci zo Spojeného kráľovstva 

navštevovali krajinu v medzivojnovom 

období, medzi nimi James Lees 

zo Škótska. Počas jeho návštevy v roku 

1936 obrátil sa 14-ročný Georgi Rassovsky, 

synovec brata Stefanova. Stal 

sa oddaným Kristovým nasledovníkom 

a pracovníkom v zbore i v evanjelizácii. 

Oženil sa s rovnako zmýšľajúcou kresťankou 

a okolo roku 1950 sa presťahovali 

do bytu, ktorý sa stal ich domovom 

i miestom zhromažďovania počas celej 

éry socializmu a je ním až dodnes. Byt, 

v ktorom je miestnosť zhromaždenia, 

je dnes vlastníctvom zboru. Pán si používal 

Georgiho ako staršieho, učiteľa 

a pastiera veriacich po mnoho ťažkých 

rokov a pridal tých, čo boli spasení skrze 

jasné svedectvo evanjelia. 

Bulharsko je malá hornatá krajina 

s rozlohou necelých 111 tisíc km2 v juhovýchodnej 

Európe, ktorá vstúpila do 

Európskej únie 1. januára 2007. Susedí 

na severe s Rumunskom a na juhu 

s Gréckom a európskou časťou Turecka. 

Na východe hraničí s Čiernym morom. 

Jeho hlavné pohorie, Stará planina, 

tiahne sa od severozápadu na východ až 

k moru. Na západe a juhu sa rozprestierajú 

pohoria Rila a Pirin pri Macedónsku 

a Rodopy na hranici s Gréckom. 

História a súčasnosť 

Od začiatku 15. až po koniec 19. storočia 

bolo Bulharsko pol tisícročia pod 

vládou Turkov a ich otomanskej ríše. Po 

2. svetovej vojne ho ovládol komunizmus 

sovietskeho typu až do roku 1990. 

Odvtedy sú tu demokratické vlády rôzneho 

druhu, ale s malými investíciami 

do hospodárstva. Počet obyvateľov 

klesol na terajších 7,7 miliónov (v roku 

1976 to bolo 8,76 miliónov – p. pr.). Nejestvuje 

tu ťažký priemysel a pre ťažkú 

ekonomickú situáciu sa mnohí ľudia 

sťahujú z dedín do veľkých miest, najmä 

do hlavného mesta Sofie, ktoré má 

viac než 2 milióny obyvateľov. Je tu veľký 

protiklad medzi bohatstvom veľkých 

podnikateľov i obchodníkov a priemernými 

pracujúcimi ľuďmi. Priemerný 

dôchodok vdovy je okolo 100 leva 

(približne 1710 Sk). Mzdy sú pomerne 

nízke a ceny pomerne vysoké. Hlavným 

odvetvím hospodárstva je cestovný ruch 

v strediskách letnej rekreácie pri Čiernom 

mori a zimných športov v horách. 

Cudzinci kupujú v týchto regiónoch pozemky 

a budovy na lacné dovolenky. 

Náboženský život a kresťanská 

práca v minulosti 

Po stáročia bola pravoslávna cirkev národnou 

cirkvou Bulharov. Ona zachovala 

bulharské kresťanstvo i kultúru počas 

tureckej vlády. Veľmi trpela za komunistického 

režimu a jej vplyv na národ znova 

vzrástol po roku 1990. Protestantské 

kresťanstvo bolo silne ovplyvnené z USA 

a je tu zastúpené letničnými, baptistickými 

a kongregačnými cirkvami. Sú tu tiež 

adventistické zbory. 

Je tu niekoľko malých bratských zborov 

a s nimi spojených skupín veriacich. 

Evanjelizácia v nových 

podmienkach slobody 

V roku 1976 obrátil sa Georgiho mladší 

syn Christo. Po páde komunistickej 

vlády mu Pán položil na srdce obnoviť 

vydávanie časopisu Duchovné slovo, ktoré 

začalo v roku 1994 a pokračuje dodnes. 

Časopis vychádza štvrťročne a obsahuje 

články evanjelizačné, vyučujúce 

i svedectvá, domáceho pôvodu i preložené. 

Brat Christo dostáva oceňujúce 

listy od čitateľov. Časopis má pomerne 

širokú distribučnú sieť v krajine. 

V oblasti literatúry vedeckého kreacionizmu 

brat Christo preložil a vydal 

knihu Dr. Abou-Rahmeho A Boh riekol 

..., ktorá ukazuje ako pravá veda potvrdzuje 

biblickú správu o stvorení. O túto 

knihu je rastúci záujem, pripravuje sa jej 

druhé vydanie. Boli preložené i vydané 

a rozširujú sa dve výkladové knihy Kena 

Jonesa: Duch pravdy a Kto je Ježiš Kristus? 

a uvažuje sa o vydaní ďalších kníh. 

Od roku 2003 mladý brat Rassovsky 

vydáva pekný obrazový kalendár s fotografiami 

prírody a evanjelizačným textom 

na každý mesiac v roku. Je veľmi 

žiadaný a pre chudobných je posielaný 

zdarma. Pre povzbudenie evanjelizácie 

bolo v minulom roku vydané Evanjelium 

podľa Jána v náklade 10 000 výtlačkov. 

Príslušníci zboru ho pokračujúco používajú 

v osobnej evanjelizácii. 

Budovanie a upevňovanie 

zborov 

Bolo mojou výsadou navštíviť počas 

uplynulých rokov tento zbor raz alebo 

dva razy v roku. Každá návšteva trvala 

okolo 8 dní. Vždy sme bývali s Christom 

a Tanjou v ich pohostinnom domove, 

v byte nad miestnosťou zhromaždenia. 

Mladí ľudia tam často prežívali radostné 

spoločenstvo. Po večeroch bolo biblické 

vyučovanie a cez nedele lámanie chleba 

a zvestovanie evanjelia. Obvykle boli 

prítomní aj hľadajúci ľudia, s ktorými 

sme po zhromaždení mali srdečné rozhovory. 

V sofijskom zbore má spoločenstvo 

okolo 25 veriacich a Christo spolu s dvoma 

bratmi má v ňom službu dohliadateľa 

i biblického učiteľa. Nasleduje v tom 

príklad svojho otca Georgiho, ktorý zosnul 

v roku 1994. Jeho trpezlivé vyučovanie 

z Písiem a rady mladým veriacim 

nesú ovocie dodnes. Veriaci sú krstení 

ponorením vo vodnej nádrži na bystrine 

v horách neďaleko Sofie. Bolo pre 

mňa výsadou byť svedkom ich radosti, 

keď vykonali tento čin poslušnosti voči 

Pánovi. Je povzbudzujúce vidieť rast 

duchovných darov u mladých veriacich 

a počuť o ich osobnom svedectve o Pánovi 

Ježišovi Kristovi v každodennom 

živote. 

Za mojej poslednej návštevy v januári 

prišli veriaci z okolia do Sofie v nedeľu, 

aby tu mali širšie spoločenstvo. Takéto 

spojenie udržujú, aby sa povzbudzovali 

a pomáhali si vo svedectve. Veriaci 

z okolia využívajú literatúru a návštevy 

bratov zo Sofie na malé miestne konferencie. 

Modlíme sa, aby Pán požehnal 

svoje Slovo k spaseniu vzácnych duší 

skrze literatúru, posielanú do mnohých 

častí krajiny. A tiež za to, aby tamojší 

kresťania boli budovaní vo svojej viere 

a posilňovaní vo svojom svedectve pre 

Pána, čakajúc na Jeho príchod. (1Te 

1,9-10) 

MARTIN BAKER 

Z ECHOES 10/2007 

PRELOŽIL JÁN HUDEC 

22 ŽIVÉ SLOVO

okénko pro sestry 

Pondělí 

Když se lidí kolem sebe zeptáte, který 

den v týdnu mají nejméně rádi, troufám 

si říct, že většina z nich odpoví, že 

pondělí. Pondělí se nám dokonce dostalo 

i do poezie jako metafora k vyjádření 

něčeho hodně nepříjemného. Být 

smutný jako pondělí – to opravdu není 

o co stát. Tohle všechno mi běží hlavou 

jednoho deštivého rána, při cestě tramvají, 

kdy se povzbuzení do nového dne 

nedočkám ani od hřejivých paprsků 

ranního a většinou dost nadšeného sluníčka. 

O spolucestujících v tramvaji ani 

nemluvím. 

Chvilku se opájím představou, že 

bych jednou při takovém pondělku začala 

v tramvaji roznášet horkou kávu 

a k tomu jim přála pěkný den. Nevím, 

jak by to v praxi dopadlo, ale možná, že 

to jednou provedu. Výsledek vám pak 

sdělím. No nic, je čas vystoupit a těsně 

před výstupem mít deštník v pohotovostní 

poloze, aby vám studená sprška 

nevzala poslední zbytek elánu dnes do 

té práce vůbec dojít. 

Zanedlouho sedím v útulné kanceláři 

s již výše zmíněným šálkem kávy a přemýšlím, 

proč tak nemáme rádi pondělky. 

Copak to není příležitost k novým 

začátkům, šance pustit se do něčeho, 

co má smysl? Snažím se si to všechno 

uvědomit, ale nějak mi to nefunguje, 

naopak - pořád se mi do toho tlačí jakási 

tíha. Tíha zodpovědnosti, nejistoty, 

ba i všemožných nepříjemností a únavy. 

Ach jo! Tak co s tím pondělkem, Bože? 

Nemohl jsi ho prostě vynechat? Proč nezačít 

rovnou úterkem? 

Pak otvírám svou Bibli jen tak namátkou 

a oči mi padnou na verš, který 

je tak starý a známý, že se mi chce 

v první chvíli očima uhnout jinam. Je 

to ten o břemenech a jhu. „Pojďte ke 

mně všichni, kdo se namáháte a jste 

obtíženi“ Ano, to je přesně ten pocit 

– připadám si v pondělí tak obtížená 

všemi uvědomovanými zodpovědnostmi... 

A ono to pokračuje „...já vám dám 

odpočinout“. Cože, odpočinout v pondělí? 

Tak to by asi nešlo, pousměju se 

hořce. Přede mnou je plný diář, do toho 

organizační rodinná ekvilibristika, kdo 

kam dovede děti, kdo je vyzvedne a co 

je potřeba koupit. Ten verš pokračuje. 

„Vezměte na sebe mé jho a učte se 

ode mne, neboť jsem tichý a pokorného 

srdce, a naleznete odpočinutí svým 

duším.“ Proč jsem si až doteď vždycky 

pamatovala jen první část toho verše? 

Vždyť ono je to dál! Moc se nevyznám 

v zacházení s dobytkem, ale jestli se nepletu, 

tak jho je to, co příslušného pracanta 

naviguje správným směrem, no 

a břemeno je samozřejmě to, co nese. 

Takže v první řadě záleží na tom, kým 

se nechám vést. Kdyby nějaká příslušná 

kráva či volek měli své vlastní jho a tudíž 

by si na poli šli, kam se jim namane, 

nejspíš by to všechno opravdu „pěkně 

zvorali“. A to já nechci, já toužím mít 

brázdy pěkně jako když střelí, nechat se 

vést, a to bude mít zřejmě něco do činění 

s tichostí a pokorou. 

Tohle rozhodnutí nebývá zrovna příjemné, 

protože opustit svoje představy, 

to je vždycky na úkor své vlastní hrdosti 

a „síly osobnosti“. Ale ta odměna nakonec! 

Ta věta totiž končí... „a naleznete 

odpočinutí svým duším“. Převaluji ta 

slova chvíli na jazyku jako lahůdku - 

odpočinutí pro mou duši – odpočinutí, 

které je mi nabízeno trvale, ať je pondělí, 

středa nebo neděle, odpočinutí 

místo tíhy. A na konci je tajemství jako 

u mnoha biblických pravd. Tajemství, 

které se vlastně ani rozumem pochopit 

nedá (proč by to také jinak bylo tajemství), 

zbývá ho jen přijmout, jen mu 

uvěřit. Tajemství, které v tomto případě 

zní: „Vždyť mé jho netlačí a břemeno 

netíží.“ A navíc, možná, že to, co jsem 

si pro dnešní den naložila na svou pomyslnou 

kárku, ani není potřeba vláčet. 

Co když ty kameny, které táhnu až na 

konec pole, protože tam by se vyjímaly 

lépe, mohou klidně zůstat ležet u krajnice. 

Možná je potřeba vybrat spíš drobné 

kamení z ornice, aby se do země dalo 

lépe sázet. Pravda nebude to tak zjevné 

a zdaleka ne esteticky dokonalé, ale 

lépe tam porostou brambory. Nejsem 

farmářova dcera a už bych těch pěstitelských 

obrazů měla raději nechat, než 

se dopustím nějakého zemědělského 

faux pas, ale každopádně mi to v těchto 

souvislostech vyvstává v novém světle, 

a proto je to mimochodem asi v Matoušově 

evangeliu zrovna tak napsáno. 

Možná jsem vám dnes neřekla nic nového 

a v tom případě vám gratuluji, že 

jste na to přišli už dávno a že jste dál. 

A vám ostatním přeji krásné pondělky 

i všechny další všední dny, kdy hned po 

probuzení máte pocit, že vás tíha nadcházejícího 

dne tlačí zpátky do peřin. 

Pán Bůh nám neslibuje, že když se jím 

necháme vést, že budeme bez starostí 

a neponeseme břemena, ale nabízí nám 

k tomu klíč a zároveň odměnu – odpočinutí 

pro naši duši. 

Všem, kteří dnes zmokli vaše 

TEXT PŮVODNĚ POUŽIT PRO POŘAD 

TWR „ZADÁNO PRO ŽENY“ 

PETRA ELIÁŠOVÁ 

ŽIVÉ SLOVO 

23

ozhovor 

Zvěstování a početí 

Narození Ježíšovo se událo takto: Jeho 

matka Maria byla zasnoubena Josefovi, 

ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala 

z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý 

a nechtěl ji vystavit hanbě; proto 

se rozhodl propustit ji potají. Ale když pojal 

ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve 

snu a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se 

přijmout Marii, svou manželku; neboť co 

v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí 

syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí 

svůj lid z jeho hříchů.“ To všechno se 

stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy 

proroka: ,Hle, panna počne a porodí syna 

a dají mu jméno Immanuel‘, to jest přeloženo 

,Bůh s námi‘. Když se Josef probudil ze 

spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, 

a přijal svou manželku k sobě. Ale 

nežili spolu, dokud neporodila syna; a dal 

mu jméno Ježíš. 

Štědrý den je sice až zítra, ale dnešní 

text z Matoušova evangelia nás už do 

vánočního příběhu vtahuje, i když Matoušovo 

líčení událostí je velmi strohé, 

věcné a vážné. Žádné slovo zde není 

navíc, údaje jsou výstižné a navíc je vše 

mistrovsky spojeno se Starým zákonem: 

Josef je syn Davidův, Ježíš má své 

jméno proto, že vysvobodí lid Izraele 

z hříchů, je zde citát z proroka Izajáše 

a jednou z postav vyprávění je anděl 

Hospodinův. Proč je pro Matouše spojitost 

se Starým zákonem důležitá? 

Na prvním místě je u něj hluboké 

přesvědčení, že v Ježíšovi jsou naplněna 

starozákonní zaslíbení. Co se 

ve Starém zákoně slibuje, stává se zde 

skutečností. Jedna ze starých linií křesťanského 

myšlení vidí základ naší spásy 

ne teprve v Ježíšově smrti, ale už v jeho 

narození. Starozákonní odkazy tedy 

pomáhají zdůraznit, že se tu děje něco 

velmi vážného, ačkoli samotný příběh 

vypráví jen to, jak se v jakémsi bezvýznamném 

místě dvěma chudým lidem 

narodilo miminko. Tomuto vyprávění 

však předchází ještě Ježíšův rodokmen 

s řadou symbolických souvislostí, kde 

je třikrát čtrnáct postav, často důležitých 

osobností židovských dějin. Tento 

rodokmen spojuje Ježíšovu osobu s těmito 

významnými postavami Starého 

zákona. Při vší chudobě a nouzi, v níž 

se Ježíš narodil, se tedy podle Matouše 

právě v něm splní izraelská naděje a dovršuje 

celá izraelská historie. 

Matouš ve svém evangeliu nelíčí setkání 

Marie s andělem, její otázky ani 

její přitakání Božímu rozhodnutí, jak 

to známe z Lukášova evangelia. Prostě 

se shledalo, že počala z Ducha svatého 

– hotovo; jako by zde Marie ani nebyla 

důležitá. Zato se dostává do popředí 

Josef, který je hlavní postavou našeho 

vyprávění. Je charakterizován jako „syn 

Davidův“ a „muž spravedlivý“. Proč 

Matouš staví do popředí právě Josefa? 

Těžko říci, proč je zde mimořádnost 

všeho, co se kolem Ježíšova početí odehrává, 

vylíčena právě pomocí postojů 

Josefových. Tak například podle tohoto 

líčení to není pisatel evangelia, kdo 

má o Mariině těhotenství pochybnosti, 

ale Josef. A Josefovi (a tím i posluchači 

vyprávění) je musí vyvrátit sám anděl 

Hospodinův. 

Josef se od anděla dozvídá, jak se 

má dítě jmenovat -- má to být Ježíš, 

ale v úryvku z Izajáše je to Immanuel. 

Vždyť to je úplně jiné jméno! 

Ale význam je dost podobný: Ježíš 

(Jehošua) znamená „Hospodin spasí“, 

zatímco Immanuel je „s námi Bůh“. 

Jméno, citát ze starozákonního proroka, 

upozorňuje na skutečnost, že na scénu 

vstupuje někdo víc než malé dítě. 

Je to jedno veliké klubko paradoxů. 

Ta velká postava, na kterou celá izraelská 

minulost čekala, se zde objevuje 

jako to nejchudší křičící miminko. Tak 

si to asi opravdu nikdo nepředstavoval 

a evangelijní autoři si dávají záležet na 

tom, aby to předvedli skutečně barvitě. 

V textech o Ježíšově narození a dětství, 

které ze všech evangelistů zaznamenávají 

pouze Matouš a Lukáš, se totiž sděluje 

ta těžko vyjádřitelná zpráva o Božím 

vtělení. Říká se zde, že Ježíš není jenom 

moudrý muž, kterého si Bůh vybral za 

svého tlumočníka či mluvčího, nýbrž že 

je od samého narození (nebo dokonce 

ještě před narozením), bytostně Božím 

synem. Není Bohem jen k čemusi pověřen, 

nýbrž sám Bůh se v něm přišel vložit 

do dění světa. Kdyby tohle všechno 

měl někdo vymyslet, asi by to vymyslel 

daleko jednodušeji. A i když s tímto 

vyprávěním mají vykladači a kazatelé 

křesťanství odjakživa potíže, myslím, že 

právě pro jeho neobvyklost se na ně můžeme 

bezpečně spolehnout. 

Josef andělskou návštěvu ve snu bere 

vážně, na rozdíl od nás, kteří bychom 

asi jen mávli rukou nad tím, co divného 

se nám to zdálo. 

Sny -- to je veliké téma celé lidské 

historie. Všechny tradiční společnosti 

je odjakživa braly vážně. Měly i své 

způsoby, jak rozpoznat, kterým snům 

se má věnovat pozornost. Teprve osvícenský 

racionalismus mávl nad sny 

rukou. Pak ale přišel Freud s nečekaným 

tvrzením: „Pokud se chcete o sobě 

něco dozvědět, musíte mi vyprávět, co 

se vám zdálo v noci. Mě nezajímá, co 

mi povídáte v bdělém stavu, to důležité 

o vás se lze dozvědět jen ze snu.“ 

Tím nechci říci, že bychom měli Freudův 

výklad snů spojovat s tím, co je 

zapsáno v evangeliu, jen upozorňuji na 

pozoruhodnou rehabilitaci snu, k níž 

díky Freudovi došlo. 

Josef i další biblické postavy věřili, že 

skrze sen jim něco sděluje Hospodin. 

Izrael byl přesvědčen o svém privilegiu, 

že na rozdíl od jiných národů k němu 

Hospodin mluví. Ostatní bohové ke 

svým ctitelům nemluvili, nanejvýš seslali 

hromy a blesky nebo spustili krupobití 

či něco podobného. Sny byly vlastně 

jediný způsob, jak i k pohanům přicházelo 

nějaké poselství odkudsi mimo 

nich samých. Dodnes mnozí lidé věří 

tomu, že se jim ve snu ohlašuje třeba 

nějaký blízký zesnulý člověk, který se 

tak jakoby vrací na zem a leccos jim skrze 

sny ohlašuje. Sen je podivná a velmi 

zvláštní skutečnost, o které stále neumíme 

říci, kde se bere a k čemu je. Existují 

samozřejmě všelijaké metody výkladů 

snů, od těch zcela fantastických až po 

24 ŽIVÉ SLOVO

ozhovor 

S prof. Janem Sokolem o Matouši 1,18-25 

„zlomky dne“ (Tagesreste), jak tomu říká 

Freud. Musím se přiznat, že jsem nikdy 

v životě neměl sen, který bych mohl 

brát jako nějaké pro můj život důležité 

poselství zvenčí, a upřímně řečeno, ani 

jsem po tom nikdy moc netoužil. Dovedu 

si ale představit, že když Bůh k někomu 

promluvil, mohl to ten oslovený ze 

všeho nejspíš přirovnat ke snu. 

Josef Marii přijal k sobě jako manželku, 

ale nežili spolu, dokud neporodila 

syna. Některé rukopisy říkají dokonce 

„svého prvorozeného syna“. Podle 

víry katolické církve byla Marie panna 

a Josef s ní vlastně nikdy tělesně nežil, 

kdežto mnoho protestantů se domnívá, 

že Marie s Josefem žili po Ježíšově 

narození jako manželé a měli dokonce 

i další děti. Každá z těchto verzí Mariina 

života s sebou nese nějaké poselství 

– zkuste je nastínit. 

Předně bych rád řekl, že se podle mě 

význam této otázky možná přeceňuje. 

V jednom případě se víc zdůrazňuje 

Mariina mimořádnost, zatímco v druhém 

se klade důraz řekněme spíš na 

lidskou běžnost toho, co se stalo. V textu 

nevidím rozhodující oporu ani pro 

jednu verzi, ani pro druhou. Ze starověkých 

nápisů víme, že za prvorozené 

mohlo být tehdy označeno i dítě, které 

bylo v rodině jediné. Z textu se o tom 

ale nic víc nedozvídáme. V minulosti 

bylo užitečné připomínat, že Ježíš byl 

opravdový člověk, což činí spíš ta verze 

protestantská. Dnes se mi ale zdá, 

je pomalu na čase hájit také to, že byl 

nejenom člověk. Jestli totiž dnes něco 

křesťanství ohrožuje, je to představa, že 

Ježíš byl člověk jako my a nic víc. Proto 

mi přijde užitečné, že si text evangelia 

dává záležet i na těch mimořádných 

skutečnostech a jevech. Do toho zapadá 

i představa Marie, která zůstala 

pannou i po Ježíšově narození. Člověk 

si to sice nemusí a nemá představovat 

jako v realistickém filmu – tak to dělají 

některé apokryfy - ale důraz na mimořádnost 

Ježíšova početí a narození byl 

pro křesťanské církve vždycky důležitý 

a je i dnes. 

Na Štědrý večer si i mnozí nenáboženští 

lidé připomínají události betlémské 

noci, a dotýká se jich tak najednou 

něco pěkného, co není z nás. Matoušovo 

vyprávění ale nevyjadřuje nic poetického, 

nenacházíme v něm žádnou zvláštní 

atmosféru, po nějaké selance není ani 

stopy. Je to vážné poselství. Neděláme 

chybu, když vánoční náladou toto poselství 

často zakrýváme? 

Myslím, že ta určitá strohost a vážnost 

toho, co jsme dnes četli, je skutečně na 

místě, neboť se nejedná jen o pěkný 

příběh pro děti o pastýřích a ovečkách, 

ale že je zde vylíčena velmi vážná a přitom 

tajemná skutečnost. Tady se stalo 

něco, čemu nerozumíme a porozumět 

ani nemůžeme, ale před čím se máme 

poklonit – jak to ostatně říkají i koledy. 

To možná dnes umíme trochu lépe než 

před nějakými sto lety, kdy se lidé strašně 

nechtěli klanět. Jenomže o to zde 

asi jde nejvíc: vyslechnout, poklonit se 

a nerozmazávat to dlouhými řečmi. 

Ukázka z připravované knihy Zůstaňte 

na zemi (vydá Vyšehrad) 

Pro Český rozhlas 3 - Vltava 23. 12. 

2007 

PETR VAĎURA 

ŽIVÉ SLOVO 

25

stránka mladých 

Stvořeni pro vztahy, 

které nás provází až na věčnost 

Manželství je vztah. A život je o vztazích. 

Největší radosti a největší starosti 

dělají lidem vztahy. Ptáme se, kde vzít 

návod na vztahy. Knihovny jsou plné 

zkušeností odborníků na vztahy. Hledání 

úspěchu a štěstí ve vztazích věnovali 

roky práce, pozorování a přemýšlení. 

Snaží se zachytit, jak to funguje ve světě, 

Bohem stvořeném a milovaném (Jan 

3,16). Jejich informace jsou však spíše 

deskriptivní. Popisují to, co a za jakých 

okolností bude fungovat a co fungovat 

nebude. Jenže Bůh tvoří originály, a tak 

se stává, že se originál setká s originálem 

v ještě originálnější situaci a pak je 

těžké dát radu XY/21. Podle ní uděláte 

v pondělí to, ve středu tamto a v neděli 

to bude super. Jenže paušální rady v originální 

situaci jednotlivce nezaberou. 

Pro vědu je Bohem stvořený svět hlavním 

zdrojem informací, se kterým pracuje. 

Je zde však i druhý zdroj informací, 

který vypovídá o Božím světě, je jím 

Boží slovo, Bible. Svou povahou je spíše 

proskripcí - předepsáním, a to dříve než 

se tak stane. Máme rozum a svobodnou 

vůli, rozhodujeme se, kudy se dáme. 

Hospodin zaslibuje (Jer 6,16), vydáte-li 

se Jeho cestou, pak vaše duše naleznou 

klid. 

Když se Pána Ježíše ptali na nejdůležitější 

text Starého zákona, tak necitoval 

Desatero (Matouš 22,36-40), jak by někteří 

čekali, nýbrž Šema Israel (Dt 6,5): 

„Miluj Hospodina, Boha svého, celým 

svým srdcem, celou svou duší a celou 

svou silou.“ To je návod na vztah s Otcem, 

k tomuto vztahu jsme byli stvořeni 

od počátku. A toto je také vztah, ke 

kterému zveme všechny ostatní a na 

který ukazujeme svým životem. Bůh má 

nepopsatelnou radost z těchto vztahů 

a zvláště nových nebo těch obnovených 

(Lukáš 15,4-8). 

Žijeme ještě další vztahy, k druhým lidem 

a k sobě samým. Proto Ježíš pokračuje: 

„Druhé přikázaní je mu podobné: 

Miluj bližního jako sám sebe“. Jedním 

dechem se zde zmiňuje o dvou vztazích, 

k druhým a sám k sobě. Láska znamená 

dívat se na druhé, láska znamená Ty. 

Dítě pláče a matka vstane ve tři hodiny 

ráno a jde. Chce spát, je v nejdůležitější 

fázi spánku, ale kdo miluje, ten se dívá 

na druhého, na Ty. Láska je čin vůle. Co 

více bych mohl udělat pro druhého?! 

Když máme takto pěkně definované 

a předepsané vztahy k Otci, mezi sebou 

a k sobě samým, ptám se sám sebe, kam 

zařadit manželství? Když si čtu Bibli, 

tak vlastně zjišťuji, že partner má vlastně 

v člověku dotvářet obraz Boží (Genesis 

1,27; 5,2). Možná jsi stále svobodný, 

jako já a nežiješ v manželství, kdo v nás 

tedy dotváří ten Boží obraz nyní? Nenahrazují 

onoho partnera dotvářejícího 

Boží obraz v nás rodiče? Možná proto 

říká Bůh: Proto opustíš svého otce i matku 

(Genesis 2,24). 

A pak se ten text zmiňuje o procesu 

přilnutí, úpravě vztahů mezi mužem 

a ženou. Myslím, že to přilnutí vypovídá 

především o závazku, o rozhodnutí jít 

spolu celý život. To mi strašně pomáhá, 

protože jsem to před tím, jako nevěřící, 

nikdy neviděl a neznal. Totiž, když řeknu 

jednomu ano, odevzdávám se ti, pak 

vlastně říkám všem ostatním ne! Psychologové 

tvrdí, že svatba není kulturním 

a sociálním ceremoniálem jenom 

pro mladý manželský pár, ale také pro 

ostatní členy společenství. Když se dva 

lidé spojí, pak už s nimi žádný z rodičů 

nebo členů společenství nemůže mít intimnější 

vztah, než mají mezi sebou oni 

sami. Vidím v přilnutí záležitost osobní 

i psychická a prstýnek, ten je vlastně 

jen znamením a ne zárukou dobrého 

vztahu. Intimitou teď nemyslím jenom 

sexualitu, je to výlučnost třetí osoby ve 

vztahu obecně. Vím, že se každé zranění 

v této oblasti léčí jen těžko. 

Je zajímavé, že i Bůh uzavírá s námi 

manželství. V Pánu Ježíši si nás, svoji 

církev, připravuje jako nevěstu pro svůj 

příchod. Manželství nás vlastně provází 

od počátku až na věčnost. Nenacházím 

žádný jiný fungující model nebo vzor 

pro manželství, nikdo nevymyslí nic 

převratného, co by naplňovalo vztahy 

tak jako manželství. Manželství je to 

nevyšší, dalo by se říct ideál. Ale rozvodové 

statistiky rostou, každé druhé 

manželství rozvedené a k nárůstu počtu 

rozvodů dochází i v církvi. 

Co tedy dělat, abych dosáhl na tento 

dokonalý vztah? Držet se Božích pokynů, 

jsou pro mě jako maják, který 

mi ukazuje směr. Abych při své cestě 

rozbouřeným mořem vztahů neskončil 

na skále, potřebuji světlo. Potřebuji se 

nasměrovat správným směrem. Povzbuzujme 

se navzájem k následování Ježíše 

Krista. Není lepšího příkladu osoby, 

která miluje Boha (Dt 6,5) a své bližní 

jako sebe samého (Mt 22,39). Držme 

se Božího slova a kroků, které Bůh předepsal 

ke vzniku manželství: opuštění 

rodičů a přilnutí k partnerovi (Gn 2,24) 

a já věřím, že to Bůh požehná. 

Mnohé neoddané páry to dnes neřeší 

a žijí v nejistotě, zda jejich partner je 

opravdu jejich, zda nepřijde ještě někdo 

jiný. Pak je překvapí náhlý rozchod, 

protože jejich partner přilnul k někomu 

jinému. On chce být přece šťastný, 

ona má přece právo žít a užívat si atd. 

Setkávám se s lidmi, kteří nesou onu zátěž 

nevědomosti nebo žijí v omylu. Je to 

pro mě pokaždé výzva. Obtíže provázejí 

každou lidskou činnost a každý lidský 

vztah. Ovšem krize v sobě skrývá i šanci 

- snažíme se přivést zúčastněné strany, 

které se nacházejí v krizi k řešení? 

Nebo spíše k úniku, útěku a kapitulaci. 

Jsem vděčný za každou pomoc i dobrou 

zkušenost, kterou jsme měli ve sboru 

s přípravou na manželství - školou partnerství. 

Jsem vděčný za Boží nabídku 

odpuštění a nového začátku, za zázrak, 

který každý hřích, můj i tvůj, utopí 

v moři Božího milosrdenství. 

TOMÁŠ JEŽEK 

26 ŽIVÉ SLOVO

stránka mladých 

Jak vysvětlím své kamarádce, 

že ještě nemám žádného přítele? 

Ahoj Markusi a Antje, píšu vám, 

protože se už delší dobu potýkám 

s malým problémem. Ve škole nebo 

lépe ve třídě nejsou žádní křesťané, 

kteří by se na „včasná přátelství“ dívali 

podobně jako já. Je tam sice jedna 

křesťanka, ale ta už měla čtyři „boyfriends“. 

Jinak si s ní celkem dobře 

rozumím. Ale o to vlastně vůbec nejde. 

Moje nejlepší kamarádka ve škole 

není křesťanka a zatím to v našem 

přátelství nevytvářelo žádné problémy. 

Mluvíme spolu o všem možném, 

ale vždy uvízneme v jednom bodě. 

Vůbec totiž nerozumí, proč ještě nechci 

mít nějakého přítele. Dříve jsem 

jí říkala, že se na to cítím příliš mladá, 

že si to mí rodiče nepřejí a že žádného 

nepotřebuji… Ale teď by, myslím, 

chtěla nějaké skutečné vysvětlení. Mě 

je docela jasné, že žádného přítele nepotřebuji. 

Věřím, že „pravá láska umí 

čekat!“ Ostatně ani rodičům by se 

to nelíbilo. Ale já nevím, co jí vlastně 

mám říct, nějaké biblické hledisko 

a tak. To je vše! Díky moc za vaši pomoc! 

(Doreen, 14 – jméno pozměněno) 

Milá Doreen, 

Pokud se ptáš na biblické argumenty 

pro to, zda je správné se ve 14. letech zamilovat 

(což nás těší), musíme ti s politováním 

sdělit, že k tomu, pokud je nám 

známo, žádná biblická místa neexistují. 

Možná by se takto dala chápat pasáž 

z Písně Písní 3,5: „nebuďte a neburcujte 

lásku, dokud nebude chtít sama.“ Ale 

kritický hlas by hned mohl namítnout: 

„A když láska sama bude chtít už ve 

13. letech?“ Mimoto musíme poctivě 

poznamenat, že se v novozákonní době 

děvčata zasnubovala podstatně dřív, 

než je tomu dnes. Chlapec se v Izraeli 

stával „synem Zákona“, tedy plnoletým, 

už ve 13.letech – u nás až v 18.letech. 

Kulturu prvního století však nemůžeme 

srovnávat s tou dnešní. Tím se dostáváme 

k našemu prvnímu argumentu, dal 

by se vystihnout heslem „Zrychlující se 

rozvírání nůžek.“ Za tímto slovem se 

skrývá skutečnost, že tělesná a duševní 

zralost se od sebe stále více vzdalují. Již 

několik desetiletí zaznamenává vývojová 

psychologie toto pozorování: Mladí 

lidé dospívají po tělesné stránce stále 

rychleji (12-13), ale po duševní stránce 

dozrávají naopak později (18-19). Má to 

celou řadu příčin (dobrá strava, vliv médií, 

kvůli dlouhému vzdělávacímu procesu 

pozdější přebírání zodpovědnosti 

za vlastní život atd.) 

Ať už je tomu tak či onak, teen-age zůstává 

obdobím velkého napětí: Člověk 

je tělesně schopen všeho, ale není ještě 

schopen posoudit, co je láska a věrnost. 

Mnozí vypadají dospěle, ale ve skutečnosti 

dospělí nejsou. Poradit si s tímto 

napětím není vždy jednoduché. Zůstává 

však faktem, že rozvíjet „známost“, 

která má být více než jen test nebo nějaký 

feeling či „láska na první pohled“, 

je pro většinu teenagerů nad jejich síly 

(bohužel i pro mnohé dospělé, ale to je 

jiné téma). 

Existují i jiné argumenty. Ale dříve 

než s nimi vyrukujeme, musíme se 

s věřícím čtenářem sjednotit na dvou 

bodech: 

• Člověk by neměl začínat známost 

jen tak, jako experiment na nějakou 

dobu nebo protože by zrovna nebylo 

cool zůstat bez „přítele“. Přátelství má 

totiž mít jasný cíl, má mít namířeno do 

manželského přístavu, z něhož pak začíná 

napínavá plavba přes oceán. 

• Člověk by měl čekat se sexuálním 

životem tak dlouho, dokud si před oddávajícím 

oba neřeknou své ano! Proto 

v každém případě biblické argumenty 

existují. 

Pokud se na těchto dvou bodech 

sjednotíme, pak se stačí v podstatě jen 

zeptat: „Jak dlouhá doba by měla uběhnout 

od začátku známosti do uzavření 

sňatku?“ Po mnoha anketách, které 

jsem (Markus) během let mezi teenagery, 

mládeží a pracovníky s mládeží prováděl, 

činí průměrná doba získaná z odpovědí 

dva a půl roku! Začneme-li tedy 

počítat, zjistíme, že pokud se nechceme 

v 18-ti vdávat (ženit), pak nemá smysl se 

intenzivně rozhlížet mezi „syny a dcerami 

země“ před šestnáctým rokem života. 

Ztotožňuješ se s touto logikou? 

K tomu ještě přistupují další věci, ke 

kterým bychom také neměli být slepí: 

Odkdy začnu být finančně samostatný, 

abych mohl žít v manželství? 

Co a jak dlouho zamýšlím studovat? 

Jaké plány se životem vlastně mám? 

Takové otázky se ve čtrnácti letech 

většinou neřeší. Samozřejmě, že naše 

argumenty mnozí odmítnou, ale na 

to si jako křesťané musíme zvyknout. 

Chápeme-li manželství jako rámec pro 

partnerský život, začínají se vztahy radikálně 

měnit. Manželství patří k Božímu 

stvořitelskému řádu (Gen 2,24). Kde 

není řád, tam vládne chaos. Ten, kdo 

neví o čem je manželství, ten si s love 

a flirty nedělá těžkou hlavu. 

Takže, milá Doreen, tvé jasné rozhodnutí 

nezačínat zatím se žádnou známostí, 

chceme podpořit. Mimoto věříme, že 

jsi teď získala nějakou tu munici, abys 

mohla v rozhovorech argumentovat. 

A pokud si ve třídě budeš někdy připadat 

jako exot, pak věz, že v Božích očích 

žádný exot nejsi! A v našich také ne! 

Na chození máš ještě čas, nic ti neutíká! 

A když už to bude tak daleko, pak 

si dobře promysli, komu chceš být celý 

život věrná! 

ANTJE A MARKUS SCHÄLLEROVI 

PŘELOŽIL JAREK ANDRÝSEK 

ŽIVÉ SLOVO 

27

iblická úvaha 

Sederová večeře 

Místo za městem zvané Lebka 

Hebrejsky znamená Golgota lebku 

nebo také holý vrch. Pán Ježíš vynesl 

svůj kříž ven z města (J 19,17), kde byl 

za branami Jeruzaléma skalnatý vrch, 

který vypadal jako lebka. Takové místo 

se v dnešním Jeruzalémě našlo. Navštívili 

jsme ho a je skutečně za hradbami 

starověkého Jeruzaléma. Z nálezu Golgoty 

někteří usoudili, že by se měl najít 

i hrob. A jeden takový, který odpovídá 

popisu Nového zákona, se také našel. 

Archeologové společně s teology v něm 

spatřují ono původní místo. Je v Gordonově 

zahradě. Lidé, kteří o zahradu pečují, 

jsou protestanté a o pravost hrobu 

se nepřou. Nevadilo by jim, pokud by 

se skutečný Ježíšův hrob našel někde 

jinde. Když však do hrobu v Gordonově 

zahradě vejdete, máte pocit, že jste 

vstoupili přímo na místo biblického vyprávění, 

vypadá tak, jak jej evangelisté 

popisují. V zahradě se můžete posadit 

s celou svou skupinou poznávacího zájezdu 

a slavit tam Památku Páně. Stalo 

se to tam už takovou tradicí. Z toho, co 

jsem tam prožil a slyšel z vyprávění Frediho 

Winklera, jsem napsal následující 

úvahu o významu Památky Páně pro 

nás dnes. 

Reálná přítomnost nebo 

připomínání? 

V dějinách církve docházelo k různým 

neshodám a nedorozuměním ohledně 

významu slov Pána Ježíše, kterými nás 

ke slavení své památky vyzval. Některé 

a památka Kristova exodu 

tradiční církve vidí v chlebu a vínu reálné 

Boží beránek. Vykoupení Božího lidu 

tělo a reálnou přítomnost krve Pána z Egypta krví beránků bylo prorockým 

Ježíše, které vznikají tzv. přepodstatněním 

předobrazem konečného vykoupení Boku 

(transsubstanciací). Ve středověžích 

dětí skrze Krista. Židé to měli slavit 

se církev soustřeďovala na tajuplné každý rok, byl to pamětní den, který se 

proměňování chleba a vína vyslovením slavil jako slavnost Hospodinu a Bohem 

formule: „Toto je moje tělo, toto je kalich ustanovený řád pro všechny generace. 

mé krve,“ latinsky „hoc est enim corpus“. 

Uspořádání nebo řád se řekne hebrej- 

Zkomolením a zlidověním těchto sky seder, proto je to sederová večeře. 

slov vznikla formule kouzelná „hokus 

Kristův exodus namísto 

pokus.“ Ostatní slova Pána Ježíše, jako 

egyptského 

třeba výzva „Vezměte a jezte…“ ustoupila 

do pozadí. Co vlastně Pán Ježíš při své 

poslední večeři s učedníky ustanovil? 

Velikonoční beránek jako 

předobraz Kristovy smrti 

Bylo to o Velikonočním svátku. Pán 

Ježíš navázal na to, co se stalo ve Starém 

zákoně při vyjití z Egypta a co bylo 

dokonalým předobrazem jeho zástupné 

smrti. Je pozoruhodné, že k zajetí a zabití 

Ježíše z Nazareta došlo právě o Velikonocích, 

přestože se tomu zákoníci 

a farizeové snažili celou dobu vyhnout. 

Měli strach z nepokojů a z davů lidí, kteří 

během svátků Jeruzalém navštěvovali 

(poutníků mohl být až jeden milión). 

Ten předobraz lze vidět i v tom, že Pán 

Ježíš zemřel na kříži o 9. hodině (v 15.00 

hod.). Den začínal v šest ráno a 9.hodina 

je vlastně třetí hodina odpoledne, 

tedy přesně ta doba, kdy byli v chrámě 

zabíjeni velikonoční beránci. Byly jich 

tisíce, které musely být do večera připraveny. 

Jakoby tím nebeský Otec chtěl 

svému národu ukázat, to je ten pravý 

Antický 

sederový 

talíř 

V Lukáši 22,19-20 si čteme o chlebu, 

který vzal Pán Ježíš do ruky, lámal jej 

a rozdával. Byl to zvláštní chleb připravený 

jen pro pesachovou večeři. Pán 

jej vzal a řekl, že jej mají jíst na „jeho 

památku“ a ne na památku toho, co se 

stalo v Egyptě. Vtiskl tak velikonoční 

večeři nový smysl. Připomínán měl být 

On sám a jeho exodus, už ne jen ten 

egyptský. Do centra pozornosti se dostal 

exodus, o němž rozmlouval s Eliášem 

a Mojžíšem (Lk 9,31) na hoře proměnění. 

Cesta z Egypta nyní zůstala v pozadí 

cesty, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. 

Čiňte to – jezte chléb a pijte z kalicha - 

na mou památku (Lk 22,19). Sederová 

večeře dostala nový obsah a nový smysl. 

Podobně jako byla beránkova krev na 

veřejích znamením, že do domu nemá 

anděl zhouby přístup, tak je krev Pána 

Ježíše znamením na nás, že jsme mimo 

dosah zhoubce, který nás pro Kristovu 

krev mine (pesach znamená minout, 

překročit). Kdo slyší jeho slovo a věří 

Bohu Otci, který ho poslal, má život 

věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již 

ze smrti do života. (J 5,24) 

Ustavičné slavení 

Naplnilo se slovo proroka Izajáše 

(Iz 53,5): „Jenže on byl proklán pro naši 

nevěrnost, zmučen pro naši nepravost.“ 

Pán Ježíš toužil jíst beránka s učedníky 

před tím, než šel na kříž (Lk 22,15). Bylo 

to pro něj něco zásadního. Záleželo mu 

na tom, aby učedníci pochopili nový 

smysl Pesachu. Od té chvíle jej měli 

slavit na jeho památku. Když apoštol 

Pavel opakuje křesťanům v Korintu řád 

slavení Večeře Páně (1K 11), opakuje 

slova Páně: „To čiňte na mou památku.“ 

Četnost slavení není dána ročním cyklem, 

ale platí slova apoštola (1K 11,26): 

28 ŽIVÉ SLOVO

iblická úvaha 

„Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete 

tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud 

on nepřijde.“ Oběti v chrámu byly 

přinášeny několikrát denně, byzantská 

církev měla bohoslužby třikrát denně. 

Proč bychom si měli připomínat na oběť 

Pána Ježíše jen jednou ročně? 

S pohledem upřeným na Ježíše 

Jak máme úspěšně následovat svého 

Mistra, když se nás tak snadno přichytí 

hřích? (Žd 12,1n) Musíme se dívat na 

Ježíše. Pesach a z něj odvozená Památka 

Páně, jsou příležitostí k pohledu na 

Krista a jeho dílo. Jen jeho smrt nás 

osvobozuje, jeho krev dokonale smývá 

naše přestoupení. My už nenatíráme 

veřeje svého domu krví obětovaného 

beránka, ale vírou si přivlastňujeme, že 

krev z kříže smývá naše hříchy. Tehdy 

ani dnes nestačilo jen vědět, jak být vysvobozen. 

Izraelité museli veřeje potřít 

a my se Božího zaslíbení musíme chopit 

vírou. Skrýt se za znamení krve. Pán Ježíš 

říká (J 15): „Zůstaňte ve mně.“ Máme 

vzpomínat a pamatovat (Ž 103): „Dobrořeč 

duše má Hospodinu a nezapomínej 

na všechna jeho dobrodiní.“ Protože 

Hospodinovo milosrdenství je s těmi, 

kteří se ho bojí a kteří pamatují na jeho 

ustanovení a plní je. Když se Pán Ježíš 

loučil s učedníky, opakovaně je vyzýval 

k zachovávání jeho slova (J 15) a pak 

s nimi při velikonoční večeři uzavřel 

smlouvu. Jaké byly její podmínky? Abychom 

zůstávali v Něm a pamatovali na 

jeho slova. 

Přepodstatnění požívaného nebo 

zpřítomnění prožitého? 

Co myslel Pán Ježíš výroky: „To je mé 

tělo, to je má krev?“ Jedná se zde o přepodstatnění 

a proměnu těsta v maso? 

Sederový stůl připravený k večeři 

Sederový talíř obsahuje opečenou 

kost, opečené vejce, hořké 

byliny, zeleninu, slanou vodu 

a směs strouhaných jablek, 

oříšků, mandlí, 

skořice, zázvoru 

a červeného 

vína 

Možná nám pomůže pohled na židovskou 

tradici, z níž slavení Památky 

Páně vzešlo. Tradiční sederový večer 

se v židovských rodinách slaví dodnes. 

Na velikém talíři mají zvláštní jídla, která 

účastníku večeře připomínají vyjití 

z Egypta. Hořké byliny upomínají na 

hořký život v Egyptě a jejich požívání 

provází odpovídající mimika. Když se 

snítka petržele ponoří do slané vody 

a pak se pozvedne se slovy: „To jsou 

trpké slzy, které jsme v Egyptě plakali,“ 

pak to vše slouží zpřítomnění příběhu 

vykoupení. Stejně jako pokrm připomínající 

hlínu, z níž museli v Egyptě vyrábět 

cihly. Než se vloží do úst, pronáší 

se slova: „To je ta otrocká dřina, kterou 

jsme museli odvádět v Egyptě!“ Na toto 

pojetí zpřítomnění egyptského exodu, 

zpřítomnění dávného příběhu, navázal 

Pán Ježíš, když řekl: „Toto je mé tělo, 

které se za vás vydává.“ Nešlo o přepodstatnění 

požívaného, ale o zpřítomnění 

prožitého. Je to obraz, který pomáhá 

naší slabé paměti. To, co pro nás vykonal, 

nás osvobodilo. Od koho nebo od 

čeho? 

Lék proti zapomnění 

Především od hříchu. Farao byl předobrazem 

otrokáře satana. Během sederové 

večeře se kropí vínem talířek a připomíná 

se deset egyptských ran, zápas 

s mocí temna. Slavení Večeře Páně je silným 

nástrojem k tomu, abychom nezapomínali. 

Žijeme v hříšném těle a proto 

máme sami sebe zkoumat, dříve než budeme 

jíst chléb a pít z kalicha. Ten, kdo 

soudí sám sebe, nebude souzen. Proto 

také píše Jan v 1J 1,8-9: „Říkáme-li, že 

jsme bez hříchu, klameme sami sebe 

a pravda v nás není. Jestliže doznáváme 

své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, 

že nám hříchy odpouští a očišťuje nás 

od každé nepravosti.“ A my si máme 

připomínat, že cele patříme Pánu Ježíši. 

Byli jsme přece osvobozeni od hříchu 

a stali jsme se služebníky spravedlnosti 

(Ř 6,18). Za naše hříchy bylo zaplaceno 

výkupné, když jsme je vyznali, Pán nám 

je odpustil. Jsme však obklopeni a konfrontováni 

s hříchem, protože žijeme 

v hříšném světě. Potřebujeme se stále 

znovu očišťovat, zkoušet sebe sama 

a nechat se korigovat. 

To všechno učinil On pro tebe 

a co pro Něj učiníš ty? 

Nemůžeme zabránit tomu, aby nad 

našimi hlavami létali ptáci. Když si však 

na naší hlavě udělají hnízdo, neseme za 

to odpovědnost. Pokušení přichází, ale 

nesmíme dovolit, aby se v našem srdci 

stalo hříchem. My rozhodujeme o tom, 

co pustíme dovnitř a co ne! Jsme zodpovědní 

za to, jak žijeme a slavení Památky 

Páně nám pomáhá si to vždy znovu 

uvědomit. Pro naši spásu už Pán Ježíš 

vše udělal a teď jsme na řadě my. Jaká 

bude naše odpověď víry? Když hrabě 

Zinzendorf uviděl při návštěvě galerie 

obraz „Ecce homo“ od Domenica Fettiho 

s ukřižovaným Kristem a pod ním 

nápis: „Všechno to jsem učinil pro tebe, 

a co učiníš ty pro mne?“ od té chvíle věděl, 

že šťastný bude jen ve službě Spasiteli. 

Ta otázka provází každého z nás 

a při Památce Páně zvlášť intenzivně: 

„To všechno učinil On pro tebe a co pro 

Něj učiníš ty?“ 

Z VYPRÁVĚNÍ FREDIHO WINKLERA 

ZPRACOVAL DANIEL MROZEK 

ŽIVÉ SLOVO 

29

iblické úvahy a informace 

Zdražování 

Naše hospodářství sice roste vysokým vedlnost přímo z Boží dílny, ale ve skutečnosti 

dostal každý z nich poměrně 

tempem, ale s ním i zdražování. Rostou 

ceny energií i potravin. Pro člověka na velkou sumu peněz. V korunách od šesti 

miliónů až k třiceti. Vše podle hesla: 

hranici životního minima je to chmurná 

perspektiva. Rodiny s jedním příjmem, Více peněz větší zodpovědnost. 

důchodci, lidé nemocní a postižení, Každému z nás svěřuje Bůh obrovský 

matky samoživitelky, ti všichni mají dar nesmírné ceny – život. Každého vybavil 

jinými možnostmi a svěřil mu jiný 

dost důvodů k nespokojenosti. Místo 

za lékařské vyšetření by peníze raději úkol. Nemá smysl se srovnávat a závidět 

nemocnému peníze či zdravému 

vydali za volně dostupné léky, čaje a vitamíny. 

Můj přítel v plném invalidním jeho chudobu. Jedno je jisté, s úkolem 

důchodu užívá pravidelně hned několik dává Bůh člověku i schopnost jej zvládnout. 

Přestože mi v životě svěřil jen 

léků a při placení za každou položku na 

receptu mu krvácí peněženka. Ani nová jednu hřivnu, vkládá do mě Bůh velkou 

daňová reforma rodinám a lidem s nízkými 

příjmy nepomohla. 

hospodařil, jak nejlépe umím. 

důvěru. Dostávám ji proto, abych s ní 

Nůžky mezi světem bohatých a chudých 

se stále více rozvírají. Tuto skutečlární 

britská zpěvačka Dido refrén No- 

V písni „Life for rent“ opakuje popunost 

popisuje i stará lidová zkušenost, thing I have is truly mine – Nic z toho, 

že boháč ještě více zbohatne a chudák co mám, není skutečně mé. Odráží se 

ještě více zchudne. Možná vás to bude v něm biblická pravda, že život jsme si 

šokovat, ale tuto pesimistickou pravdu sami nedali, je to dar, se kterým máme 

o našem světě vztáhl Ježíš na Boží království. 

Každému, kdo má, bude dáno, tí. Bůh, který nám hřivny svěřil, se totiž 

hospodařit. Každý podle svých možnos- 

kdo nemá, tomu bude odňato i to, co jednou zeptá. Co jsi s tím učinil? A každého, 

kdo byl věrný, odmění, dá mu víc. 

má. Jak tomu rozumět? 

Těmito slovy Ježíš uzavřel podobenství 

O svěřených hřivnách, které vy- 

Možná vás to, milí čtenáři, v této těžké 

A tomu, kdo nebyl, odejme i to, co má. 

právěl, aby své následovníky povzbudil době povzbudí, protože v Božím světě 

k vytrvalosti v těžkých dobách. Jeden nezáleží na množství svěřených hřiven, 

služebník dostal pět hřiven, druhý dvě ale na tom, jak s nimi naložím. 

a třetí jen jednu. Vypadá to jako nespra- 


Jednota 

Ducha 

V poslední době jsem se intenzivně 

zabýval jedním důležitým pojmem z Ef 

4,3: „Usilovně hleďte zachovat jednotu 

Ducha, spojeni svazkem pokoje.“ Na 

tento text se klade velký důraz a právem 

se jednota Ducha dává do protikladu 

vůči každé „tělesné“ roztříštěnosti. 

V poslední době jsem si však uvědomil, 

že tento text nestojí v protikladu pouze 

vůči „tělesné roztříštěnosti“, ale taky 

vůči „jednotě tělesné“! „Tělesná jednota“ 

je taková jednota, která je vlastně spíše 

jednotvárností, monotónností. Tedy jednotvárnost 

lidských pravidel a autoritativního 

vůdce, vnucených rozhodnutí 

a tělesného formalismu. Krátce řečeno, 

je to jednotvárnost mašírující armády. 

Ta ale nemá s jednotou Ducha nic společného. 

Nedávno mi jeden bratr řekl, že jednota 

Ducha je především v duchovním 

způsobu, jak zacházíme s odlišnými 

názory. „Roztříštěnost“ pochází vždy 

z „tělesnosti“. Rozdílnost v názorech 

ne. Ta patří k našemu omezenému poznání 

a chápání. Jednota Ducha spočívá 

v tom, že v mírnosti a shovívavosti 

budu naslouchat svému bratrovi a navzdory 

odlišným pohledům ho budu 

v lásce snášet. A nespočívá v tom, že se 

my sami učiníme měřítkem pro ostatní 

a druhým pak namyšleně vnutíme své 

vlastní názory. Je v tom, že si budeme 

sourozenců ve víře vážit více než sami 

sebe, a že budeme připraveni v jejich 

slovech zaslechnout hlas Božího Ducha. 

A v případě, že rozdílnost názorů 

není překonána, spočívá jednota Ducha 

v tom, že druhého nebudu odmítat a už 

vůbec ne jím pohrdat. Navzdory rozdílnému 

názoru mohu bratra obejmout 

a jsem připraven uznat, že já sám pravdu 

mít nemusím. Zachovat jednotu Ducha 

znamená, že spolu duchovně prohovoříme 

naše rozdílné názory a společně je 

přineseme před Pána. A navzdory těmto 

rozdílům se vzájemně neodepisujeme, 

nýbrž jdeme bratrsky společně dál. 

W. J. OUWENEEL 

PŘELOŽIL PAVEL ŠÍMA 

30 ŽIVÉ SLOVO

ecenze 

21 gramů 

K mým oblíbeným filmovým režisérům 

patří Mexičan Alejandro Gonzáles 

Iňárritu, autor filmů Amores perros 

a Babel. Nedávno jsem viděl jeho další 

film 21 gramů. Položil mi otázky, na které 

stále musím myslet. 

Jedním z hrdinů je bývalý zločinec, 

zloděj a narkoman, kterého hraje Benicio 

Del Toro. Jeho život po propuštění 

z vězení proměnila konverze ke křesťanství. 

Vidíme ho v jednom probuzeném 

sboru, jak promlouvá do duše 

mladému chuligánovi. Sledujeme jej na 

bohoslužbách, kde hlasitě vyznává, že 

Ježíš je jeho Pán a že má díky němu věčný 

život. Sledujeme jej při večeři doma, 

kde při jídle nutí svou maličkou dceru, 

aby nastavila bráškovi pravou ruku, protože 

on ji uhodil do levé a Ježíš nás přece 

učí nastavovat druhou tvář, dostaneme-li 

ránu do jedné. Pak ale dochází ke 

zlomu. Autem, o kterém věří, že mu jej 

dal Ježíš ke službě, přejede muže s dvěma 

maličkými dcerami. Z místa nehody 

ujede, a protože zraněným neposkytl 

včasnou pomoc, tatínek i obě holčičky 

umírají. 

V následujícím ději režisér nemilosrdně 

proniká do nitra člověka, který 

se snaží sám sobě namluvit, že je jiný. 

Do tohoto zápasu zasahuje navíc pastor, 

který mu v rozporu s realitou cituje biblické 

úseky nabízející i v takové situaci 

naději. Hrdinu však napadají jiné, ty 

odsuzující, které mu jako vrahovi upírají 

nárok na věčný život. Pastor nad ním 

láme hůl, nicméně pomůže mu podvodně 

se dostat z vězení. Vrací se k rodině, 

ale žít normálně už nedokáže. Odchází 

do samoty a my se můžeme jen domýšlet, 

jaký je jeho další osud. 

Co je to vlastně nové narození? Do 

jaké míry Pán Ježíš proměňuje toho, 

kdo se k němu obrací? Jak je možné, že 

křesťan, který se tolik snaží žít svou víru 

poctivě a důsledně, způsobí tolik zla? 

Otázky přicházejí a já se bojím odpovědí, 

abych si nepřipadal jako ten pastor 

z filmu: jako náboženský manipulátor 

a podvodník. Vlastně mě napadá jen jediná 

odpověď, která není křesťanským 

klišé: vždycky být pravdivý, na nic si nehrát 

a nic nepředstírat. 

Ano, vím to už dávno: pokud ze sebe 

křesťana dělám, nikdy mi to nevydrží 

déle než pár měsíců či let. Neumím se 

dlouhodobě stylizovat do někoho, kým 

nejsem. Neumím v sobě vyrobit přívětivost, 

toleranci, odpuštění, dobrotu, 

tichost... Neumím se trvale chovat zbožně. 

Vše mě naopak táhne kamsi dolů. 

Jenomže já také vím, že je zde i druhá 

cesta – pomalá, neefektní, ponižující. 

Je to cesta nového narození a pomalého 

růstu. Kolik let trvá nově narozenému 

děcku, než dospěje? Deset, dvacet, víc? 

Když se dítě chová jako dospělý, usmíváme 

se, když se tak chová puberťák, je 

nám trapně. Když ale nezralý křesťan 

hlučně a sebejistě dává najevo, kým je, 

chválíme ho jako příkladného věřícího. 

Ovšem jen do první nehody, kterou vše 

příkladné a papírové křesťanství končí. 

Ve filmu 21 gramů je scéna, kdy hrdina 

po propuštění z vazby navštíví zase 

svůj křesťanský sbor. Všichni kolem něj 

zpívají, že Ježíš je jejich radost. On stojí 

a nezpívá. Z první řady se k němu otočí 

chuligán, kterého na začátku filmu tak 

horlivě evangelizoval. Je jasné, že nakonec 

uvěřil, ale teď má v očích otázku: 

„Tak jak to tedy vlastně je?“ No vážně, 

jak? 

Audiovýklad 

Bible na webu 

Českého rozhlasu 

Český rozhlas Online zveřejnil ve spolupráci 

s Redakcí náboženského vysílání 

Audiovýklad Bible na internetových 

stránkách: 

www.rozhlas.cz/nabozenstvi/bible. 

Základem projektu Audiovýklad Bible 

jsou dva pořady s náboženskou tematikou. 

Jednak pořad Ranní Slovo Českého 

rozhlasu 3 – Vltava, který každou neděli 

přináší zamyšlení nad jedním z biblických 

textů, jenž na příslušnou neděli 

připadá podle liturgického kalendáře, 

a jednak pořad Českého rozhlasu Plzeň 

Křesťanská vlna. 

Oba pořady moderuje Petr Vaďura 

a mezi jeho hosty patří naši přední teologové 

jako Jiří Beneš, Pavel Filipi, Pavel 

Hošek, Petr Pokorný, Jan Sokol a další. 

V Audiovýkladu Bible nechybí ani záznamy 

krásných a neotřelých výkladů 

profesora Jana Hellera, který zemřel 

15. ledna 2008. 

Redaktorka náboženských stránek 

z Českého rozhlasu Online Jana Šustová 

upřesnila: „Cílem tohoto projektu 

je představit jednotlivé knihy Starého 

i Nového zákona a nabídnout výklady 

jejich částí. V současné době jsou zpřístupněny 

stránky ke všem knihám Nového 

zákona. Ze Starého zákona jsou 

zatím k dispozici Žalmy a kompletní výklad 

knihy Daniel. Ostatní starozákonní 

knihy budou zveřejňovány během první 

poloviny tohoto roku.“ 

Prozatím jsou k dispozici pořady 

Ranní Slovo vysílané od března 2005 

doposud. V nejbližších měsících přibudou 

pořady vysílané od února 2004 do 

února 2005. 

Pořad Ranní Slovo má ve vysílání Českého 

rozhlasu 3 – Vltava dlouhodobou 

tradici (od dubna 2002). Lze jej naladit 

vždy v neděli od 7.35 do 8 hodin. 

Každý nově odvysílaný pořad Ranní 

Slovo Český rozhlas Online pravidelně 

zveřejňuje na stránkách www.rozhlas. 

cz/nabozenstvi a rovněž jej bude zařazovat 

i do Audiovýkladu Bible. 

Pro další informace kontaktujte: 

Petra Hanzelková, tel. 221 552 802 

nebo 724 540 489. 

REDAKCE 

ŽIVÉ SLOVO 

31

informace 

ON LINE S BOHEM 

– Konference mládeže 2008 

Třikrát Boží milost 

Konference je za námi a já chci společně 

s ostatními poděkovat za konkrétní 

projevy Jeho milosti. První Boží 

milost je ta, že se mohla konat čtrnáctá 

mládežnická konference. Nechci na 

tuto úžasnou milost zapomínat, protože 

v době totality, kterou si dobře 

pamatuji, to nebylo možné. Díky za 

svobodu, kterou máme. Druhé poděkování 

za Boží milost patří za to, jak se 

mohla připravit. Díky za zvolené téma: 

ON LINE S BOHEM to znamená spojení 

s Bohem. Prožívali jsme Boží blízkost 

a Boží přítomnost a ta se nezajistí 

pouze dobrým výkladem, ale lidmi, 

kteří hovoří a jsou naplněni Duchem 

Svatým. Pán Bůh se nás dotýkal skrze 

semináře, kterých jsme měli bohatý 

výběr a v nemalé míře jsme prožívali 

oslovení ve večerních programech. Měli 

jsme také čas na zábavu, sport, dovednosti, 

legraci a co všechno k mládí patří. 

Třetí vděčnost za Boží milost patří za 

to, že Pán Bůh dal, abychom v našich 

sborech uvolnili pracovníka bratra Petra 

Húště pro práci s mládeží. Vidím to 

jako krok, který jsme udělali správným 

směrem, a na vedení a průběhu letošní 

mládežnické konference se to jasně odrazilo. 

Děkuji za přípravný tým, každý 

ze členů stál ve službě na svém místě. 

Poděkování Bohu patří i za ty, kteří se 

aktivně zapojili do společného díla jak 

v přípravě, tak v průběhu konference. 

Na konci jsem vděčný za vás, kteří jste 

s námi nebyli, ale svými modlitbami, 

financemi a zájmem jste nás povzbuzovali 

a podpírali. Díky za vás, kteří 

s nejste s námi, ale žijete s námi. 

VLÁĎA PÍPAL 

- OPAVA 

Workshopy a sporty 

Bylo (a je) super vidět spoustu nových 

tváří „mladších teenagerů“, které člověk 

znal jen od vidění z Velikonočních 

konferencí, ale kteří se tento rok mohli 

přidat k nám. Nejenže mezi nás skvěle 

zapadli, obohatili průběh o své hudební 

a jiné talenty, ale také snížili průměrný 

věk účastníků, čímž udělali z naší konference 

zase opravdovou „mládežnickou“ 

konferenci. Zajímavou (a podle mě velmi 

osvědčenou) novinkou byla bohatá 

nabídka různých workshopů. Bylo tam 

pro každého něco a je to dobrý způsob, 

jak se nejen poznávat, ale také společně 

rozšířit a prohloubit informace i dovednosti 

(např. misie, hudební nástroje, 

znaková řeč, první pomoc, práce s technikou 

atd.). Každá schopnost může být 

přece využita ke službě Bohu, jak jsme 

se to učili. Samozřejmě, že nechyběly 

ani fotbalové, volejbalové, ping-pongové 

aj. turnaje, ale dalšími bonusy byly horolezecká 

stěna, nízké lanové překážky 

a „betonový muž“ (pokud chcete vědět, 

co to je, přijďte příští rok!) 

KATRIN MELLWIGOVÁ 

– OSTRAVA PORUBA 

Vyučování a diskuse 

Dopoledne jsme společně poslouchali 

hlavní témata - Pokání, Víra, Modlitba 

a Čistota od Vládi Pípala, Dave Pattyho, 

Mariána Lipovského a Meinolfa Mellwiga. 

Líbilo se mi, že řečníci povídali hodně 

z osobních zkušeností a bylo to pro 

mě povzbuzující. Následně probíhali 

dva hodinové bloky seminářů. Bylo super, 

že jsme si v každém bloku mohli 

vybrat ze 4 až 5 seminářů podle toho, 

co každého zajímá, anebo podle řečníka, 

a myslím, že bylo z čeho vybírat! Na 

obědě jsme si potom mohli vzájemně 

popovídat o tom, co jsme slyšeli. Z reakcí, 

které jsem slyšel, vnímám semináře 

jako velmi podnětné a myslím, že si 

z nich každý něco odnesl. Každé odpoledne 

také probíhala dobrovolná panelová 

diskuse, kde jsme mohli trochu víc 

nahlédnout „pod kůži“ našim řečníkům 

anebo probrat to,co se nestihlo na seminářích. 

DAN VOPALECKÝ – OSTRAVA ZÁBŘEH 

Ranní ztišení a pastýřská péče 

Při letošní konferenci mládeže v Malenovicích 

nevyšlo příliš počasí, ale ani 

to nevadilo. Z těch čtyř dní si s manželkou 

odvážíme řadu zážitků a impulsů, 

ale snad nejvíc na mě zapůsobil závěr 

konference – společně klečet na zemi 

s více než stovkou mladých lidí a děkovat 

Bohu za společně prožité dny byl 

velmi silný zážitek. Při předchozích konferenčních 

setkáních se vždy ke konci 

32 ŽIVÉ SLOVO

informace 

projevila únava účastníků, která byla viditelná 

i při účasti na ranních ztišeních, 

která jsme vedli. Letos ne – i poslední 

ráno jsme byli spolu ve stejné sestavě 

jako předchozí dny. Ocenil jsem, že 

ranní ztišení byla chvílí rozhovoru nad 

Biblí a společných modliteb. Jedno ráno 

nám nestačila ani celá hodina a museli 

jsme rychle končit, abychom stihli snídani. 

A to probíhala ranní ztišení mezi 

sedmou a osmou hodinou, tedy v době, 

která není příliš atraktivní pro vstávání. 

Chvála Pánu. 

S manželkou jsme se také zapojili do 

pastorační služby – aktivně nás přímo 

nikdo z účastníků nevyhledal (zřejmě 

byli všichni v pohodě), ale měli jsme 

možnost sami navázat řadu rozhovorů 

s mladými lidmi. Některé z nich byly 

velmi inspirativní a ještě dnes mi některá 

slova zní v uších. Díky Pánu za Jeho 

milost a požehnání, které jsme prožívali 

a za možnost vnímat „on line“ spojení 

s Bohem. A díky za všechny krásné, 

mladé lidi, kteří nás v mnoha ohledech 

obohatili. 

JIRKA KREJČÍ - BRNO 

Hudební skupiny 

Dostala jsem se na mládežnickou po 

dvou letech a mám velikou radost z proměny, 

kterou jsem očividně zaznamenala. 

Přestože jsem byla pouze pátek 

až neděle, bylo to velmi intenzivní a povzbuzující. 

Kapely jednotlivých mládeží 

(Olomouc, Český Těšín, CH4ever) podaly 

skvělý výkon! Hudba je dnes hnací 

motor, většině z nás prodchne celý den, 

a proto musí být kvalitní. Byla jsem pouze 

na koncertě Timothy. Přestože mohli 

zahrát něco více od podlahy, ale to už je 

podle vkusu každého, vnímala jsem to 

ne jako koncert pro nás, ale večerní společnou 

oslavu Boha, takže koncert pro 

našeho Pána! Svědectví, které od nich 

zaznělo, nás snad popohnalo směle jít 

a mluvit se šmrncem o tom s Kým žijeme 

a pro Koho žijeme! Přístup k Památce 

byl výzvou zhodnotit předešlé dny, 

očistit se a přijít s čistým štítem a vděčností 

k nohám našeho Zachránce. 

JITKA DAVIDOVÁ 

- OLOMOUC 

ŽIVÉ SLOVO 

33

vzpomínka, poezie, anotace 

První máj 

a bratr Král 

aneb flanelogram a lískovka 

Stalo se to v padesátých letech, brzy 

poté, co se ujala moci „dělnická třída, 

vedená jejím předvojem, komunistickou 

stranou“. 

„Tak zítra, děcka, je první máj. Všichni 

ho půjdeme oslavit do průvodu!“ 

– řekl přísný pan učitel, se kterým nebyly 

žerty. „A kdo nepřijde, dostane 

šest na ruku!“ – oznámil trest pro ty, 

kteří by z jakýchkoliv důvodů nepřišli. 

Děti věděly, co to znamená i to, že pan 

učitel své slovo dodrží. Musely při této 

exekuci nastavit dlaň a pan učitel jim 

na ni uštědřil ránu prutem. Pak nastavit 

druhou dlaň. A pak znovu. A to už moc 

štípalo a pálilo, až člověku vyskočily 

slzy do očí! 

Malá Giska přišla ze školy domů. Jako 

většina dětí se těšila, že zítra nemusí do 

školy. Ale radost ji zkalilo oznámení tatínka: 

„Zítra k nám přijede na návštěvu bratr 

Král. A bude vám dětem něco vyprávět 

z Bible a přinesl si s sebou flanelogram… 

víte, co to je?“ 

Zaražená Giska posmutněle řekla tatínkovi: 

„Tatínku, ale já musím jít zítra se školou 

do průvodu. Pan učitel říkal, že kdo 

nepřijde, dostane šest ran na ruku!“ 

Tatínek posmutněl a neříkal nic. Až 

po nějaké době za ní přišel a řekl: „Gisko… 

a ty bys nemohla kvůli Pánu Ježíši 

těch šest ran vydržet? Víš… on pro tebe 

vydržel mnohem víc… ty přece víš, že 

ho kvůli tobě přibili na kříž… a on to pro 

nás snesl rád!“ Víc neřekl a odešel. Nechal 

svou dceru, ať se rozhodne sama. 

A pak přišel slavný 1. máj. Giska 

nebyla se školou v průvodu, ale byla 

v sousední vesnici, kam přišel ohlášený 

bratr Král. Předtím ho neznala, a tak si 

ho pozorně prohlížela od hlavy až k patě. 

Měl vzorně padnoucí tmavý oblek 

a vyleštěné boty. To, co povídal – Gisku 

velmi zaujalo. S pomocí flanelogramu 

– kreslených postav připevněných na 

tabuli jim vyprávěl příběh o Zacheovi, 

o tom, jak vylezl na strom, aby mohl vi- 

dět Ježíše a nedbal na to, co si o něm jiní 

pomyslí. A také o tom, jak ho Pán Ježíš 

vyznamenal, když byl ochoten k němu 

jít na večeři. 

Když na druhý den přišla do školy 

– tak si pan učitel „hříšníky“ pozval dopředu. 

A exekuce byla vykonána. 

„Ale nebylo to tak strašné…“ – řekla 

pak později. „Dalo se to vydržet. Stálo 

to za to!“ 

S dojetím jsem vyslechl vzpomínky 

milé sestry Gisky Kalové na její dětství. 

Ocenil jsem její dobrovolné rozhodnutí 

být v křesťanském shromáždění místo 

prvomájového průvodu. Snesla ostudu 

i ohlášený trest před ostatními ve třídě, 

a to vše pro Pána Ježíše. Jako kluk jsem 

si to ve škole odbyl mnohokrát, ale u nás 

pan učitel obvykle holky takto netrestal! 

Dovedeme se přiznat k Pánu Ježíši? 

Dnes nám přitom za naše vyznání podobný 

trest nehrozí! 

„Kdo se ke mně přizná…“ – řekl Pán 

Ježíš, „k tomu se přizná i Syn člověka!“ 

– zaslíbil Pán. 

VZPOMÍNKU ZAPSAL TOMÁŠ PALA 

Tomáš Pala: Aby uvěřily všechny 

národy 

Kniha je aplikací Listu Římanům pro dnešní 

dobu. Autor, který je známý svými výklady 

v ročence Cestou života a rozborem celého 

Prvního listu Korintským (Dopis mladému 

sboru), se nyní zabývá postupně všemi kapitolami 

Listu Římanům 

a snaží 

se vystihnout 

jejich hlavní 

témata. Podobně 

nadepisuje 

i jednotlivé 

pasáže v kapitolách 

tak, aby 

biblické texty 

nově promluvily 

do dnešní 

doby. 

120 stran A5, 

cena 80 Kč 

Boží láska 

Před lidmi snad, 

před Tebou však nikdy nic nezakryji, 

nezatajím, Pane. 

Před lidmi snad. 

Ale Ty nejlépe víš, co bylo, je 

a co se stane. 

Milujte své nepřátele. 

Pane, jak lehce se to říká, 

jak milovat mám protivníka, 

který mne pomlouvá a haní. 

Kterak mu mám dát požehnání? 

A přeci… 

Tys to byl, kdo přitom trpěl 

v krvi své a potu. 

Tys to byl, pro něhož jen rány, 

krutost a pohrdání měli. 

Tys to byl Ježíši, 

kdo bez hříchu a viny 

umírajíce z kříže toho řekl „Otče 

odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ 

A právě v tom je láska Boží, 

odpouštějící – dokonalá, 

která přívaly zloby boří. 

Vždyť za nás vlastní život dala. 

Jarmila Hrdinová 

Tomáš Pala: Na cestě 

Autor pokračuje ve svém vyprávění 

o „obyčejných věcech“ všedního 

života člověka, který přijal 

Ježíše Krista za svého Spasitele. 

Svěřil mu všechny záležitosti své 

„cesty“ tímto světem jako Pánu. 

V 18 různých příbězích se úsměvným 

a otevřeným způsobem 

zmiňuje o tom, co nás může „na 

cestě“ potkat a jak nás to může 

přiblížit Bohu. 

120 stran A5, cena 75 Kč. 

REDAKCE 

34 ŽIVÉ SLOVO

Kresťanský zbor 

bratské zbory v zahraničí 

a väzenské deti 

Ako vieme, iba malá časť trestných činov 

spáchaných na svete sa dostane pred 

súd, ale vždy sú tu obete, ktorých životy 

sú poznačené navždy. Televízne obrazovky 

a noviny sú plné správ o takýchto 

udalostiach, páchateľoch a obetiach. 

Môžeme súcitiť s obeťou a odsudzovať 

páchateľa. Ale stále viac sú trestné činy 

také časté, že naše mysle sú otupené voči 

skutočnosti, ktorá sa stala. 

Ako kresťania, musíme sa však pýtať 

samých seba, ako môžeme pomôcť tým, 

čo sú postihnutí trestným činom, či už 

sú to jeho obete alebo páchatelia, a ako 

im preukázať Kristovu lásku. Čo môžeme 

urobiť pre približne 9,25 milióna ľudí 

na svete, žijúcich vo väzenských zariadeniach? 

Táto otázka je veľkou výzvou 

pre všetkých nás. Na svete je mnoho 

kresťanských organizácií a skupín z cirkevných 

zborov, ktoré sa dali práve do 

napĺňania tejto úlohy. Tu v Bolívii, aj my 

vo Fundación Totaí (Celková nadácia) 

usilujeme sa napĺňať túto výzvu. 

Bolívijské väznice 

V Bolívii je teraz vo väzniciach okolo 

7 700 ľudí, z ktorých približne 250 žije tu 

v Trinidade, kde je sídlo našej nadácie. 

Sprevádza ich okolo 1 200 detí, ktoré žijú 

so svojimi rodičmi vo väzniciach – asi 100 

z nich tu v Trinidade. Viac než polovica 

z väzňov bola odsúdená za trestné činy 

spojené s drogami, ale mnohí aj za lúpeže, 

znásilnenia a vraždy. Výzvou pre nás 

je, ako zasiahnuť týchto väzňov a ich deti 

spôsobom, ktorý by bol podobný Kristovej 

službe a oslávil by Boha. 

V Bolívii môžu byť deti podľa zákona 

vo väzeniach so svojimi rodičmi do 

6. roku veku, ale v skutočnosti tam žijú 

oveľa dlhšie. 

V mužských väzniciach sa považuje 

za normálne, že muž zdieľa svoju celu 

so svojou ženou a deťmi. Mnohé z týchto 

rodín idú bývať do väznice preto, že 

nemajú z čoho žiť, iné preto, aby robili 

spoločnosť manželovi a otcovi. 

Kresťanská práca vo väzniciach 

Fundación Totaí je jednou z mnohých 

organizácií, ktoré pomáhajú rodinám vo 

väzniciach riešiť ich problémy. Organizuje 

tam vyučovanie dospelých učiteľmi 

z miestnych škôl, tak aby muži so svojimi 

ženami mohli pokračovať vo svojom 

vzdelávaní a ukončiť strednú školu. Rôzne 

skupiny z cirkevných zborov navštevujú 

väzňov a miestne úrady obstarávajú 

vianočné dary pre deti každý rok. Majú za 

úlohu i zdravotnú starostlivosť o väzňov, 

ale tá nie je vždy pravidelná. V rámci nadácie 

sa koná služba Níňos en Libertad 

(Deti slobody), ktorá zahŕňa zvestovanie 

evanjelia deťom v mužských aj ženských 

väzniciach, návštevy rodín, vzdelávanie 

detí a zdravotnú starostlivosť o ne. 

Osobitná práca s deťmi 

Vyučovanie detí prebieha popoludní 

od pondelka do piatku vo viacúčelovej 

drevenej budove pri sídle nadácie, ktorá 

zároveň slúži pre zhromaždenia miestneho 

bratského zboru El Jireh. Prenajatý 

autobus prepravuje sem deti z väzenia 

a späť do neho. Školský rozvrh zahŕňa 

domáce úlohy a opakovanie učiva, 

štúdium Biblie, omaľovánky, ručné práce, 

videá s biblickými príbehmi, kvízy, 

učenie sa biblických veršov naspamäť, 

skladačky, konštrukčné a iné hry, aj občerstvenie. 

Väzenské deti obvykle zaostávajú 

v škole, preto im tu kresťanská 

učiteľka pomáha pri domácich úlohách 

a príprave na vyučovanie, čo je pre ne 

veľkou pomocou. 

Zdravotná starostlivosť 

Fundación Totaí poskytuje väzenským 

deťom tiež bezplatnú zdravotnú starostlivosť 

a lieky vo svojom zdravotnom 

stredisku. Pre zlé hygienické pomery 

a malú starostlivosť od rodičov vyžadujú 

sa takmer každodenné návštevy lekára. 

My asistujeme pri návštevách pediatra, 

dentistu či zdravotnej sestry. Deti dostávajú 

u nás mlieko alebo jogurt so sušienkami 

a vitamínové tablety. Na vyučovaní 

dostanú i potrebnú zdravotnú výchovu 

k starostlivosti o telo a zvlášť i o zuby. 

Plánuje sa zdravotná výchova i pre rodičov 

vo väzení. 

Biblické vyučovanie 

Uskutočňuje sa v triedach pre väčšie 

deti pomocou Knihy zázrakov, vydanej 

detskou misiou (ICEF) a ďalších pomôcok 

pre pokročilejšie deti. Je to veľmi 

povzbudzujúca práca, ktorej cieľom je 

slúžiť deťom k poznaniu spasenia v Pánovi 

Ježišovi. Sú im premietané krátke 

biblické filmy a DVD. Z príbehu víťazstva 

malého Dávida nad obrom Goliášom 

učia sa, že Boh môže použiť aj malé 

deti, aby spôsobil zmenu vo väzenskej 

komunite. Povzbudzujeme ich, aby dôverovali 

Pánovi Ježišovi a žili pre Neho 

inak, ako to vidia vo väznici. Veríme, 

že svedectvom svojich slov a zmeneného 

života môžu napomôcť takúto zmenu 

i u svojich rodičov a ďalších väzňov 

a väzeniek. 

Radosti aj zármutky našej práce 

Pracovať s deťmi a vidieť ich rásť 

a meniť sa je skutočná radosť a odpoveď 

na modlitby. Ale často prichádza 

ŽIVÉ SLOVO 

35

i zármutok, keď sa stretávame s problémami, 

čo sa zdajú byť beznádejné. 

Vidieť niektoré deti ako nasledujú 

svojich rodičov v užívaní drog a mladé 

20-ročné dievčatá ako slobodné 

matky i s dvoma-troma malými deťmi 

je srdcervúce. V takýchto situáciách 

sa môžeme jedine utiekať k Bohu 

na modlitbách, aby ich On vyriešil. 

(2K 12,9-10) 

Moc modlitby 

Modlitba je životne dôležitou súčasťou 

každej služby a modlitebná podpora 

spoluveriacich doma (v Škótsku 

a Spojenom kráľovstve – p. prekl.) je 

veľkým potešením a povzbudením. 

Máme program, podľa ktorého sa 

bratia a sestry môžu modliť osobitne 

za jednotlivé väzenské deti. Dostanú 

ich fotky, listy od nich a informácie 

o nich a ich rodine s námetmi na 

modlitby. 

Deti slobody 

Veríme, že i keď väčšina detí žije 

vo väznici a často sa zdá, že nemajú 

žiadnu slobodu, môžu prežívať skutočnú 

slobodu v Kristu, ktorá nezávisí 

od toho, kde sú a aká je situácia 

ich rodiny. Prosím vás, modlite sa za 

deti slobody, aby ich Boh oslobodil od 

ich minulosti a ukázal im úžasnú budúcnosť, 

ktorú pre ne naplánoval. Tá 

sa im otvorí, keď prijmú Ježiša Krista 

ako Pána a začnú žiť život s Ním 

a pre Neho. 

Poznámka: Rachel, rod. Peebles, je misionárka 

bratských zborov zo škótskeho 

Glasgowa. Vydala sa za Chicha Tube 

Oniavu, s ktorým pracuje v tomto diele. 

RACHEL TUBE ONIAVA 

– Z ECHOES 11-2007 PREL. JÁN HUDEC

Stahuj formÃ¡t PDF 2Mb

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?