Nápovědník Děti, děkujeme

Druhá pamětní kniha rychnovské fary,
založená P. Antonem Johannem Felgerem,
© přeložil: František Padrta 2002
Rychnovský zpravodaj 4
Z rychnovské kroniky
ROK 1855
25. září 1855 se našla
v lese, zvaném „Großbusch“ patřícím do
katastrální obce Rádlo, kostra ženské mrtvoly
pravděpodobně pozůstatky ¾ roku
pohřešované Barbary Müllerové z Klíčnova
č. 4, která v kruté zimě tam mohla z
hladu a únavy zahynout. Po soudním projednání
byly tyto ostatky 3. října pohřbeny
na rychnovském hřbitově.
Podle konsist. kurrendy sv. VII, ze
4. dubna 1855 bylo po zákroku českého
episkopátu sl. c.k. ministerstvem 6. ledna
1855 určeno, že v Čechách na den sv.Václava,
kdy je církevní svátek, je zakázáno
konání tanečních zábav a tento svátek,
jako církevní normovní den, má být pojat
do zdejších kalendářů. Nařízení, které
zvláště pro zdejší farnost je důležité.
Dne 11. října 1855 bylo knížecím
rohanským patronátním úřadem panství
Svijany vykonána protokolární prohlídka
budov (týkající se zdejší fary a hospodářských
budov), o kterou jsem od svého
příchodu žádal, přičemž p. farář P. Alois
Schalk byl označen za původce zničení,
což ostatně pro něj nemělo žádné škodlivé
následky. Rovněž byl zpracován nový inventář
jak farního kostela v Rychnově, tak
filiální kaple v Rádle a všemi přítomnými
podepsán. Oba dokumenty byly při kanonické
generální vizitaci v r. 1857 předloženy
a budou uchovány ve zdejším farním
archivu ve fasciklu novějších inventářů.
Motto k roku 1855 poukazuje na
událost, důležitou pro katolickou církev
rakouského mocnářství, totiž konkordát
mezi císařem a papežem. Ten byl dohodnut
18. srpna 1855 ve Vídni a prostřednictvím
císařského patentu s datem 5. listopadu
1855 publikován. Český nejdůst.
episkopát vydal o tom 25. prosince 1855
pastýřský list – obsah příslušného císařského
patentu zní:
Císařský patent z 5. listopadu 1855
platný pro celý obvod říše, jímž byla uzavřena
mezi Jeho svatostí Piem IX a Jeho
císařsko-královským apoštolským majestátem
Františkem Josefem I, císařem
rakouským dne 18. srpna 1855 ve Vídni
dohoda neboli konkordát a nařízeno,
aby jeho ustanovení v celém obvodu říše
od okamžiku zveřejnění tohoto patentu
vstoupila v plnou právní platnost.
My, František Josef první, z Boží milosti
císař rakouský, od doby, kdy jsme
řízením Božím nastoupili na trůn našich
předků, bylo naší ustavičnou snahou obnovit
a posílit mravní základy společenského
pořádku a štěstí našich národů. O
to více jsme jako svou svatou povinnost
cítili, dát do souladu vztahy státu ke katolické
církvi se zákony božími a dobře
pochopenými přednostmi naší říše. K tomuto
konci jsme pro velkou část naší říše,
po vyslechnutí biskupů oněch zemí vydali
naše nařízení z 18. a 23. dubna 1855 a tím
jsme vyhověli mnoha nutným potřebám
církevního života. Abychom požehnané
dílo dokončili, dorozuměli jsme se se
sv. stolcem v Římě a 18. srpna běž. roku
s vrchní hlavou církve uzavřeli následující,
obsáhlou úmluvu:
I. článek
Svaté katolické náboženství bude užívat
všech oprávnění a výsad, podle božího
uspořádání a ustanovení církevních zákonů
v celém císařství rakouském a všech
zemích, z nichž toto sestává a budou náležitě
dodržována.
II. článek
Jelikož římskému papeži náleží podle
božích zákonů primát cti, jakož i jurisdikce
v celé církvi, kam až sahá, nebude vzájemný
styk mezi biskupy, duchovenstvem,
lidem a svatým stolcem v duchovních záležitostech
a církevních věcech podroben
nutnosti získat k tomu zeměpanské povolení,
ale bude naprosto svobodný.
III. článek
Arcibiskupové, biskupové a všichni
ordináři budou se moci svobodně stýkat
s duchovenstvem a lidem svého církevního
obvodu, aby mohli církevní úřad
spravovat, svobodně budou také poučení
a nařízení o církevních záležitostech publikována.
IV. článek
Rovněž budou arcibiskupové a biskupové
mít svobodu dělat vše, co jim
k vládě v jejich církevním obvodu podle
prohlášení a ustanovení sv. církevních zákonů
jak jim podle současné, sv. stolcem
schválené discipliny církve náleží.
V. článek
Veškeré vyučování katolické mládeže
bude ve všech, jak veřejných, tak neveřejných
školách přiměřené učení katolického
náboženství; biskupové povedou z moci
svého pastýřského úřadu náboženskou
výchovu mládeže na veřejných i neveřejných
školách a pečlivě budou dbát, aby
v žádném učebním předmětu se nedálo
nic, co odporuje katolické víře a mravní
čistotě.
VI. článek
Všichni učitelé obecných škol, určených
pro katolíky, budou podléhat církevnímu
dohledu. Vrchní školdozorce v diecézi
bude Jeho majestát jmenovat z mužů,
navržených biskupy. V případě, že ve
zmíněných školách nebude o náboženství
náležitě pečováno, je biskupovi na vůli,
určit duchovního, aby žákům přednášel
základy víry. Víra a mravnost osob určených
k učitelství musí být bez poskvrny.
Kdo sejde z pravé cesty, musí být ze svého
postavení odstraněn.
VII. článek
Arcibiskupové, biskupové, a všichni
ordináři budou provozovat jim svěřenou
moc v dokonalé svobodě, aby knihy, které
jsou náboženství a mravnosti škodlivé,
označili za zavrženíhodné a věřící od jejich
četby odvrátili. Ale i vláda bude účelu
odpovídajícím způsobem zamezovat, aby
podobné knihy v císařství byly rozšiřovány.
VIII. článek
Jelikož všechny církevní právní případy,
a zvláště ty, které se týkají víry, svátostí,
duchovních úkonů, a s duchovním
úřadem spojených povinností a p. budou
náležet jedině církevním soudům, tak
bude nad nimi uznán církevní soudce a
tak má tento soudit záležitosti manželství
podle předpisů sv. církevních zákonů
a zejména podle nařízení Tridentu a jen
občanské působení na světské soudce odkazovat.
IX. článek
Biskupům se nemá bránit, aby mohli
zakročit církevními tresty proti všem věřícím,
kteří překračují církevní nařízení
a zákony
X. článek
Jeho majestát císař nebude trpět, aby
katolická církev ve své víře, jejích bohoslužbách,
jejích zařízeních byla vydána
opovržení ať slovem nebo písmem, nebo
aby představitelům a služebníkům církve
v provádění jejich úřadu, zejména kde se
jedná o vážnost víry, mravních zákonů a
církevní pořádek, byly kladeny překážky.
Jelikož je nadto jeho vůlí, aby služebníkům
svatosti byla prokazována čest, která jim
náleží podle božských zákonů, tak nebude
trpět, aby se něco dělo, co by je mohlo snižovat
a jimi opovrhovat, naopak nařídí,
aby všechny úřady říše, jak arcibiskupům
nebo biskupům, tak i jejich duchovenstvu
při každé příležitosti prokazovaly jejich
postavení náležející vážnost a úctu.