Jinecký zpravodaj - březen 2013 - Jince

Však co to?
Jeden z nich právě se loučí s tím rozesmátým sborem,
žádaje starce za prominutí a na rtech vroucí prosbu má:
„Půjčte mi, prosím, ty housle, pane…“
A stařík na to: „K čemu Vám budou? Pohlete na mne,
sklidíte posměch jen – máte tu známé –
to Vaše povšimnutí, ach ne, to Vás neproslaví.“
Kamarádi skutečně žasnou a naléhají:
„Hej, příteli, snad nechceš tímto pošpinit pověst svoji,
což myslíš si, toto že rány chudoby zhojí?
Ó ne, brachu, to nedá Ti vavříny.
Jen pokazíš sebe, jak již před Tebou mnozí,
nebudeš ani Ty jiný…“
Však mladík jen rukou mávne a sobě chce zachovat mysl klidnou.
A nic mu nevadí – a nic se nezlobí,
že ruku si podává s druhého bídou.
Však není to poprvé, co v parku toho staříka vídal.
Ne, není to poprvé, co tklivé melodie hluboce vnímal.
Dnes ale nevydržel. Má housle, už struny v tóny ladí,
s houslemi odvážný kousek svádí…
A hrstka mladíků v pohrdání odchází kamsi do lokálu k pobavení.
Leč houslista toho nedbá a jemně do strun sahá.
Parkem se houslí hlas line jako ta jarní vláha.
Umělec mladý hraje a hraje…
A v klobouku? Vrší se mince po samé kraje.
Posluchači zaplnil se rázem prostor celý,
stařík i houslista vděčí té chvíli.
Že by si ti samí lidé dnes svoje srdce vyměnili?
Po bídě bude zas na čas veta. Jak těžké je zmírnit útrapy tohoto světa!
A stařík? Na rtech modlitbu díků má a v očích slzy.
Umělec loučí se. A starci do rukou s vážností housle vkládá.
Ne, ach ne! V odměnu nic nežádá.
„To je můj dar pro Vás“ mladík ještě dodá.
„Bůh provázej Vás v temnotách tohoto světa,
kéž byste našel své štěstí brzy!“
– pomalu sklouzne starci ze rtů věta.
Jak těžké je loučení, a raděj všem z očí zmizí!
Však co to? Na rukou ucítí starcovy slzy.
V srdci jsa šasten,
však rychle, rychle všem zmizet v zapomnění,
nebo se rázem ta chvíle v hořkost změní.
24