Marcela Roche

ONA DNES interview
Marcela Roche
Rok na Haiti
mezi troskami a bídou
Dvanáct měsíců strávila na humanitární misi Charity ČR
na Haiti, které se stále vzpamatovává z ničivého zemětřesení,
jež začátkem roku 2010 zabilo přes dvě stě tisíc lidí. Marcela
Roche zažila dvě tropické bouře, útok gangu i horečku dengue.
text: jana syslová foto: milada čištínová
Není vám tady zima?
M. R.: A jaká! Ještě jsem se nezahřála,
kromě chvilky v horké
vaně. Když jsem odjížděla z Haiti,
bylo tam pětatřicet stupňů.
Byl to velký šok, když jste se
po roce vrátila domů?
M. R.: Najednou jsem se ocitla v úplně jiném
světě. Zvykám si na to, že jsou na ulicích
semafory, že můžu jít do obchodu,
do restaurace na kávu nebo si objednat
pizzu. Na tohle všechno jsem musela zapomenout.
Dokážete se zorientovat třeba v politice?
M. R.: To nebylo snadné ani před rokem.
Ale politika mě vždycky zajímala a na dálku
jsem ji sledovala. Svůj názor mám.
Na Haiti jste odletěla necelé dva roky
po zemětřesení. Byla země stále v troskách?
M. R.: Byla a pořád je. Následky zemětřesení
vidíte na každém kroku: zbořené
domy, rozbité silnice, bída… Chudoba tam
byla i před zemětřesením a právě kvůli
tomu je teď tak těžké dát všechno do pořádku.
Ale za poslední rok je znát posun,
postupně, i když pomalu, se vše opravuje
a začíná se stavět.
Vybavujete si první pocity, když jste
na Haiti vystoupila z letadla?
M. R.: Že je všechno úplně jinak, než jsem
si představovala. Vystoupíte z letadla, dostanete
nejdřív facku z horka a pak druhou
z šíleného zmatku a chaosu. Všude
je strašný nepořádek, vidíte hromady odpadků
a mezi tím bydlí lidé.
Probleskla vám hlavou myšlenka,
že sbalíte kufr a poletíte zpátky?
M. R.: Ani ne. I kdybych na to pomyslela,
nešlo to, protože mi kufr hned po příletu
ukradli a už se nikdy nenašel. Horší přivítání
jsem si nemohla přát. Zůstala jsem
v neznámém prostředí bez věcí, které jsem
považovala za důležité a pečlivě jsem je balila
na půl roku s tím, že je na místě neseženu.
Nakonec ale stejně zjistíte, že toho moc
nepotřebujete.
Jedna tropická
bouře za druhou
Přímo při vaší misi postihly Haiti
dvě tropické bouře. Jak často se
tam podobné katastrofy dějí?
M. R.: V období dešťů bývají v této oblasti
tropické bouře poměrně časté. Haiti je
bohužel v takovém stavu, že pro ně může
být fatální téměř jakákoliv přírodní kata-
8 onadnes.cz
onadnes.cz
9

ONA DNES interview
strofa, s níž by si jiná, ekonomicky stabilnější
a vyspělejší země možná poradila.
Následky jsou proto obrovské, stejně tak
riziko, že dojde k hladomoru a sociálním
nepokojům.
Zažila jste dvě bouře – v srpnu to
byl Isaac, o dva měsíce později
Sandy. Která byla horší?
M. R.: Pro Haiti byly horší následky
Sandy, při níž zahynulo více lidí, a také
dopady na hospodářství byly větší. Bezprostřední
okolí naší mise však více postihl
Isaac. Ve chvíli, kdy byla bouře nejsilnější,
jsem viděla to, co jsem do té doby
znala jen z televize: palmy se ohýbaly jako
luky až k zemi. Pak se protrhl břeh řeky,
stoupala voda, to jsme se začali trochu
bát. Záplavová vlna se naštěstí zastavila
u schodů naší kanceláře. Víc jsem se ale
strachovala o lidi v okolí, kteří o bydlení
přišli už předtím a teď museli přečkat
bouři v provizorních přístřešcích.
Lidé na Haiti zažívají jednu katastrofu
za druhou, jak v tom mohou žít?
M. R.: Mně přijde, že jsou zvyklí snad
na všechno a se vším se nějak smíří. Přijdou
o úrodu, o zdroj obživy, přesto dokáží
přijmout tvrdou realitu a jdou dál.
Život na Haiti je nesmírně těžký a složitý.
Jeden příklad: po první bouři mluvily
statistiky o tom, že cena potravin se zvýšila
o padesát procent. Přišla další bouře
a v některých oblastech zničila až osmdesát
procent úrody.
Práce na 24 hodin
denně a pak ještě v noci
S čím konkrétně pomáhá
na Haiti Charita ČR?
M. R.: Mise má dva stěžejní projekty. Jeden
se věnuje vytvoření udržitelných
zdrojů obživy, kdy se snažíme podporovat
farmáře a drobné živnostníky, pomáháme
s chovem zvířat, učíme je nové metody.
Druhý projekt se zaměřuje na vzdělávání.
Organizujeme tréninky pro učitele a ředitele
vybraných škol. Jen patnáct procent
učitelů na Haiti má totiž adekvátní vzdělání.
Kolik hodin denně pracuje
humanitární pracovník?
M. R.: Říkám, že dvacet čtyři hodin a pak
ještě v noci. Což je nadsázka, ale platí, že
osm a půl hodiny denně to není. Často
jsem pracovala večer nebo o víkendu.
Dá se na účasti v misi něco vydělat?
M. R.: Na misi jezdí placení zaměstnanci
i dobrovolníci. Já jsem byla na placené pozici.
Vlastní plat není příliš vysoký, o několik
tisíc vyšší než průměrná mzda. Což
není mnoho, když vezmete v potaz vysoké
požadavky na kvalifikaci, zkušenosti
i náročné podmínky. Charita ČR je nezisková
organizace a tomu tedy odpovídají
i mzdy. Přesto při práci v zahraničí máte
nárok na tzv. diety neboli stravné. S tím
1 1977
4 2006 5 2012
2 1981 3 2005
Její život
v obrazech
5
1. Jako čtyřletá
2. Dětský karneval (Marcela
Roche první zleva)
3. Český nadační fond pro vydru,
s kolegyní při ošetřování
káněte
4. Při práci pro nadaci, tentokrát
s vydrou
5. Při misi na Haiti – seminář
pro ředitele a učitele
Při horečce Dengue jsem zjistila, jaké to je,
když vám někdo zláme každou kost v těle
se dá při rozumném stylu života vystačit,
a vlastní plat tak uspořit.
Jak se tamní obyvatelé tváří na lidi,
kteří se jim snaží pomoct?
M. R.: Jsou vděční za jakoukoliv pomoc
a klacky pod nohy nám nikdo určitě neházel.
Bohužel na pomoc někdy spoléhají,
a tak trochu automaticky ji očekávají. Občas
musíte věnovat spoustu energie na to,
abyste vysvětlila lidem, že nemůžete dělat
všechno. Věnujete se konkrétnímu projektu,
ale nestavíte silnice, neopravujete
domy, nevrtáte studny. Většina lidí toto
nerozlišuje, neziskové organizace jsou
vnímány jako pomocníci ve všem.
Chodí také s osobními problémy?
M. R.: To je téměř na denním pořádku.
Lidé přicházejí s tím, že jejich rodina se
dostala do problémů a děti nemohou chodit
do školy. A vy víte, že je musíte odmítnout.
Je vám sice líto těch pěti malých dětí,
rodiny v problémech, ale nemůžete jinak.
Jakmile pomůžete jednomu, druhý den
přijde dalších padesát lidí a za čtrnáct dní
sto padesát. Člověk se musí smířit s tím,
že přijel na misi pomáhat, ale nemůže zachránit
celé Haiti.
Jak se pak vám usínalo, když jste
si promítala všechny ty tragické příběhy?
M. R.: Většinou jsem byla tak unavená, že
jsem usnula docela brzo. Jindy mi pomohlo
právě to smíření se s tím, že není v mých
silách pomoci všem, nebo má víra.
Rozbrečel vás někdy nějaký smutný osud?
M. R.: Plakala jsem, když nám umřel
kuchař Luckner, Haiťan, kterého zabilo
elektrické vedení při hromadné bouračce.
A pak ještě jednou, když jinému haitskému
kolegovi zemřela manželka a on
zůstal sám s dětmi. S neštěstím, smutkem
a bídou lidí se setkáváte na každém kroku
a samozřejmě je vám z toho všeho smutno,
občas na vás padne beznaděj. Nesmí vás
to ale pohltit, musíte si vytvořit odstup,
i když to možná teď zní cynicky.
Kdyby to bylo jinak, byl by asi svět plný
zhroucených humanitárních pracovníků.
M. R.: Smutné, ale je to pravda.
Jací jsou Haiťané jako lidé?
M. R.: Velmi milí, srdeční, společenští.
Neskutečně hrdí a velmi spontánní. Ale
díky té hrdosti a spontánnosti dokážou
být někdy trochu krutí. Občas i sobečtí.
Pro ně je nejdůležitější rodina a pak ti
ostatní. Je to asi kvůli tomu, v jaké společnosti
vyrůstají. Odmalička se musí prát
o přežití. Asi nikdy zcela nepochopíme
jejich mentalitu, protože se nedokážeme
vcítit do toho, v čem po generace vyrůstají
a co zažili během zemětřesení. Na druhou
stranu spoustu věcí přijímají s větší pokorou
a smířením. U některých to bohužel
překročilo již k beznaději a bezmoci, což je
pro mě ještě smutnější než vidět chudobu.
Nejhorší je pozorovat lidi, kteří sedí před
svými přístřešky s odevzdaným výrazem
a vy víte, že tam příští den budou sedět
znovu a za týden zase a bohužel možná
i jejich děti.
horečka dengue
a čtyři dny bez hnutí
Strávila jste na Haiti více než
rok, jak se žije na misi?
M. R.: Měli jsme pronajatý dům, kde byly
kanceláře i ubytování. Pokoje měly společnou,
ale funkční koupelnu s tekoucí
vodou. Voda sice byla studená, ale tekla.
Když jsem se pak vrátila domů a mohla si
Haiti
a Charita ČR
►Jedna z nejchudších
zemí světa leží
na ostrově Hispaniola
v Karibském moři.
V lednu 2010 zasáhlo
Haiti katastrofální
zemětřesení, při
kterém zemřelo
přes 200 tisíc lidí
a statisíce dalších
zůstaly bez domova.
Epicentrum bylo 15
kilometrů od hlavního
města Port-au-
Prince, které otřesy
z velké části zničily.
►Charita ČR
ve spolupráci s Arcidiecézní
Charitou
Olomouc působí
na Haiti od zemětřesení.
Zpočátku
poskytovala základní
humanitární
pomoc (jídlo, vodu,
přístřešky). Nyní se
zaměřuje na obnovu
země. Pokud chcete
i vy pomáhat,
více informací
najdete na www.
caritasczech.org.
INZERCE ▼
umýt ruce na toaletě teplou vodou, nastala
obrovská euforie. Ale taky mi to najednou
přišlo jako nehorázné plýtvání.
Jedli jste tam haitské jídlo v občerstveních
na ulicích? Je to bezpečné?
M. R.: Na ulici jsme se stravovali poměrně
často a nikdy jsme neměli žádný vážnější
problém. Jedinou zdravotní komplikaci
mi způsobilo komáří štípnutí, po kterém
jsem prodělala horečku dengue. Nebo
malárii, protože lékaři dodnes nevědí,
co přesně to bylo, i když se přiklání k horečce
dengue. To bylo asi nejhorší období
na celé misi.
Jak se nemoc projevovala?
M. R.: Říká se jí lamač kostí, takže už vím,
jaké to je, když vám někdo zláme každý
centimetr kosti, bolí vás každý kousek
těla, každý kloub, uši, zuby, oči vám lezou
z důlků a máte příšernou migrénu. Čtyři
dny jsem se nemohla pohnout a jenom ležela.
Po týdnu jsem mohla vyjít z pokoje,
ale byla jsem tak zesláblá, že jsem zvládla
udělat jen pár kroků.
Bála jste se?
M. R.: Věděla jsem, že nejsem v ohrožení
života. A doufala, že kdyby bylo nutné,
potřebnou lékařskou péči seženu.
10 onadnes.cz
onadnes.cz 11

ONA DNES interview
Jste na misi hodně izolovaní,
nebo se scházíte s ostatními
zahraničními misemi?
M. R.: Pravidelně se potkáváme na pracovních
setkáních. A soukromě… naše
mise stojí stranou, byli jsme trochu vyčlenění.
Přesto když chcete zajet s někým
na drink a popovídat, můžete. Jen na to
není moc času.
vizitka
Marcela Roche
se narodila
17. 4. 1973. Vystudovala
krajinné
inženýrství na České
zemědělské
univerzitě.
l V letech 1997 až
2007 působila jako
ředitelka Českého
nadačního fondu
pro vydru v Třeboni.
Poté čtyři
roky pracovala
na ministerstvu
pro místní rozvoj.
l Na podzim
2011 odjela na rok
na Haiti jako humanitární
pracovník
Charity ČR.
l Nyní pracuje
jako generální
ředitelka Britské
obchodní komory
v České republice.
l Je rozvedená.
Z manželství s Angličanem
jí zůstalo
příjmení.
Neříkejte, že se tam
nepije alkohol.
M. R.: Ani moc ne, alespoň
u nás na misi. Není
čas ani příležitost. Dáte
si večer jedno či dvě
piva, skleničku vína
nebo vyhlášeného haitského
rumu. Pivo, které
se na Haiti vyrábí, sice
není chuťově špatné, ale
nevím, co do toho dávají
– mě z něj i po dvou malých
pivech občas bolela
hlava. A víno je nesmírně
drahé a není běžně
dostupné.
Jiný společenský
život neexistuje?
M. R.: V hlavním městě
Port-au-Prince se žije
jinak. Můžete vyrazit
i do restaurací, zatancovat
si do klubu a prožít
noční život se vším
všudy. Ale já jsem to
příliš nevyhledávala.
Nepřišlo mi v pořádku
okázale se bavit v zemi,
kde je všudypřítomná
chudoba.
Je tam nebezpečno?
M. R.: V určitých zónách
hlavního města by
večer neměl nikdo chodit.
Přímo v místě naší
mise jsme problém neměli. Jen jednou naši
kancelář přepadl gang. Začali nám vyhrožovat
a obviňovat nás, že děláme málo pro
místní komunitu. Nakonec se ukázalo, že
vlastně chtějí práci pro sebe a nejlépe takovou,
kde nebudou pracovat a my jim budeme
dávat peníze. Musela přijet zásahová
jednotka OSN a policie. Vůdce gangu nakonec
zatkla policie a ostatní utekli. Měli
strach. Postavila se za nás totiž celá místní
komunita včetně zástupců církve.
jsem chtěla od vysoké školy, jenže jsem
pracovala jako ředitelka nadačního fondu
a nemohla jsem se sebrat a na rok někam
odjet. Po těchto deseti letech jsem chtěla
získat nové zkušenosti a poznat úplně novou
oblast, proto jsem šla pracovat na ministerstvo.
Po čtyřech letech jsem skončila
ve veřejné správě a rozhodla se ucházet
o účast na zahraniční misi, dokud ještě
nemám vlastní rodinu.
Mají vůbec některé humanitární
pracovnice děti?
M. R.: Ty, se kterými jsem se setkala
na misi, ne. Nedovedu si ani představit,
že by matka na půl roku či déle odjela
od dětí. Vím, že u OSN a jiných organizací,
které fungují téměř na diplomatické
bázi, mají zaměstnanci možnost přivézt
si s sebou svou rodinu. Ale nevím, jestli
bych tohle udělala v případě Haiti. Ano,
diplomaté bydlí v nadstandardních podmínkách,
ale znamená to, že děti tráví
většinu času za zdí, občas je vezmete
na výlet nebo na pláž. To mi přijde vůči
nim trochu kruté.
Říkala jste, že snaha pomáhat lidem se
u vás objevila už dřív. Pozorovala
jste na sobě samaritánské
sklony třeba v dětství?
INZERCE ▼
na sibiři jsem zažila minus padesát, jednu noc
jsme spali v domku bez topení. Bylo to kruté.
M. R.: Nenazvala bych to přímo samaritánskými
sklony. Pravda je, že pocházím
ze čtyř dětí a rodiče byli hodně zaneprázdnění.
Odmalička jsem se musela
starat o sourozence a tady zřejmě vzniklo
i to, že považuji pomoc ostatním za samozřejmost.
Dobrodružnou povahu máte
taky od dětství?
M. R.: Nepřipadám si jako dobrodruh,
i když moji nejbližší o mně tak občas mluví.
Na druhou stranu je fakt, že kromě
Haiti jsem byla na krátké misi na Sibiři.
Sama jsem projela autem celou Itálii. Já si
připadám spíše jako člověk, který rád poznává
něco nového a nebojí se pro to hodně
obětovat a riskovat i to, že tam bude
určité nepohodlí nebo nejistota.
Je větší nepohodlí na Sibiři, nebo na Haiti?
M. R.: Na Sibiři mi byla větší zima. Zažila
jsem minus padesát pět stupňů, což bylo
hodně nepříjemné. Jednou jsme dokonce
přespávali ve dřevěném domku, kde
nefungovalo topení. Na Haiti jsem nepohodlí
příliš často nepociťovala. Horko
mi nevadí a i na ten nepořádek v ulicích
a různá jiná omezení si časem tak trochu
zvyknete.
Vrátila jste se po roce, co plánujete dál?
M. R.: Od 1. ledna pracuji na pozici generální
ředitelky Britské obchodní komory
v České republice.
To mi přijde jako úplně jiná práce,
než jste dělala na Haiti.
M. R.: Vždyť taky je! Ale líbí se mi, že tahle
práce spojuje prvky neziskového sektoru
i byznysu, že mám možnost ovlivňovat
společnost a zároveň i pomáhat.
Na dovolenou teď budete jezdit na Haiti?
M. R.: Proč ne? Neodjíždělo se mi lehce
a občas se mi stýská. Tak třeba našetřím
peníze a pojedu se tam podívat. •
jana.syslova@mfdnes.cz
FOTO: MILADA ČIŠTÍNOVÁ, MAKE-UP: MAGDALENA SOUŠKOVÁ, STYLING: MISHA DŽURNÁ, PRODUKCE: KARIN ALEŠOVÁ, PODĚKOVÁNÍ
ZA POSKYTNUTÍ PROSTOR PRO FOTOGRAFOVÁNÍ VE SKLENÍKU FATA MORGANA V BOTANICKÉ ZAHRADĚ V TROJI, WWW.BOTANICKA.CZ
Marcelu Roche jsme
fotili ve skleníku Fata
Morgana v Botanické
zahradě v Troji
v oblečení z obchodů
Van Graaf a Mango.
Ze Sibiře do tropických veder
Před misí jste čtyři roky pracovala
na ministerstvu pro místní rozvoj.
Co vás přimělo od úřednické
práce vyrazit právě na Haiti?
M. R.: Když se podívám ještě víc do minulosti,
pracovala jsem deset let pro neziskovou
organizaci. Snaha pomáhat lidem
tam tedy byla už dřív. Na zahraniční misi
12
onadnes.cz