Longen a Hašek - Český rozhlas

František Drtikol: Krok, 1929
Foto: Uměleckoprůmyslové museum v Praze

1
02
Svěcení
Pražského jara
03
České, moravské
a slovenské
varhany
04
Prokofjev
a Stalin
08
Jubilující
Český rozhlas
Drazí posluchači
a členové Klubu Vltava,
10
11 08 12 08 14
Premiéra:
Kočky na kolejích
Most svatého
Ludvíka krále
08 16 08 18 22 14 23
Anastáz Opasek
14 24 14 26 14 27
Plebejec
Jaroslav Hašek
Wagner a Verdi
Longen a Hašek
Sto let
Svěcení jara
Anna Saavedra
—
Velikonoční den
Euroradia
Přestřelka
v Čajovně
Marc Bloch
—
Italo Svevo
Diplomacie
Cyrila Gelyho
28
Karita Mattila
s probouzející se přírodou, která si na rozdíl
od mediálních pracovníků může dovolit zimní spánek,
přichází také nové vydání našeho časopisu. Jak jistě
očekáváte, neopomíjí výročí Českého rozhlasu,
Umělecké besedy ani premiéry Svěcení jara. Co asi
očekáváte méně, je představení jubilujících osobností
ve dvojicích, ať už protikladných, nebo naopak komplementárních.
Dovolíme si ve vysílání i v tomto magazínu
hledat společné body i příkré rozdíly mezi
Wagnerem a Verdim nebo Prokofjevem a Stalinem.
Budeme hledat protiklady, které v krajních bodech
splývají v tajemnou jednotu. Věříme, že se ani v nadcházejícím
ročním období nenaruší duchovní jednota mezi
Vltavou a jejími vzácnými posluchači.
29 30 32 35
Magdalena
Kožená
O Symfonickém
orchestru
Bavorského
rozhlasu
150 let
Umělecké besedy
Profil:
František Drtikol
Lukáš Hurník
Průvodce světem kultury
Program stanice Český rozhlas Vltava
Klub Vltava
Partneři Klubu Vltava
Program Jazz
37
38
45
46
48

2
Festival
SVĚCENÍ
PRAŽSKÉHO JARA…
S nadsázkou lze říct, že rok od roku je výhodnější být
koncesionářem Českého rozhlasu. Za pár desítek korun
měsíčně se vám pravidelně otevírá pražské Rudolfinum,
„svá místa“ máte bez front zajištěna v Obecním
domě, nemusíte složitě cestovat do newyorské Metropolitní
opery… a každoročně jste také posluchači mnoha
a mnoha koncertů Pražského jara.
Otvírákem letošního 68. ročníku je samozřejmě Smetanova
Má vlast (12. 5.), tentokrát ale s francouzským orchestrem
(Orchestre Philharmonique de Radio France)
a kanadským dirigentem Peterem Oundjianem. Tomuto
dirigentovi a tomuto tělesu je svěřena také česká premiéra
skladby Kryštofa Mařatky pro smíšený sbor a symfonický
orchestr Rituál pravěkých zkamenělin Člověka (14. 5.).
1 2 3
Ze světové hudební scény se budeme pokoušet v přímém
přenosu zprostředkovat koncert Akademie svatého Martina
v polích, která přijíždí do Prahy už poněkolikáté
s Murray Perahiou v roli klavíristy i dirigenta – a s programem
ze skladeb Wolfganga Amadea Mozarta (30. 5.).
O tři dny dřív se vám Vltava pokusí zajistit pozvání
na recitálový večer, jehož hostem bude barytonista Matthias
Goerne za doprovodu klavíristy Pierre-Laurenta
Aimarda; přednesou mimo jiné Šest písní L. van Beethovena,
Zpěvy op. 12 Franze Schuberta nebo Čtyři vážné
zpěvy op. 121 Johannesa Brahmse. Pokud jste na Vltavě
29. ledna poslouchali přímý přenos Benátského karnevalu,
který v pražském Rudolfinu připravili finský tenorista
Topi Lehtipuu a Collegium 1704, určitě si rádi naladíte
i jejich další společné vystoupení, a to v oratoriu Josefa
Myslivečka La Passione di Gesú Cristo (29. 5.).
4 5 6
1. Matthias Goerne, foto © Marco Borggreve | 2. Josef Špaček, foto © Supraphon
3. Pierre-Laurent Aimard, foto © Marco Borggreve, DG | 4. Aleš Briscein, foto archiv
5. Peter Oundjian, foto © Sian Richards | 6. Murray Perahia, foto © Nana Watanabe

Foto: Rabštejn nad Střelou | Foto archiv
Varhany
3
Mimořádným zážitkem bude určitě recitál houslisty Josefa
Špačka, laureáta houslové Soutěže královny Alžběty
v Bruselu a koncertního mistra České filharmonie, který
za doprovodu klavíristy Miloslava Sekery přednese
díla J. S. Bacha, W. A. Mozarta a S. Prokofjeva (15. 5.).
Po ctu Beno Blachutovi, který by se 14. 6. 2013 dožil sta
let, vzdají výběrem árií, duet a orchestrálních částí oper
Pražská komorní filharmonie, dirigent David Švec
a hlavně tenorista Aleš Briscein (23. 5.).
150 let letos uplyne od založení Umělecké besedy. Pražské
jaro do svého programu vtělilo dva Úterky – 591. a 592.
– slovutného spolku, přičemž první z nich (21. 5.) nabídneme
v přímém rozhlasovém přenosu. Zazní na něm díla
Jaroslava Rybáře, Klementa Slavického, Ivany Loudové,
Jana Málka a ve světové premiéře skladba pro housle
a klavír (prý autobiografická) Lukáše Hurníka – nese tajuplný
název Reorganizace.
Pražské jaro ale připomene devadesátiny Českého rozhlasu
nejednou, takže na den přesně od zahájení vysílání
– v sobotu 18. května – pozvedne šéf Symfonického
orchestru Českého rozhlasu Ondrej Lenárd taktovku
a jeho orchestrální „tým“ zahraje Smetanův Pochod k slavnosti
Shakespearově, Ježkovu Fantazii pro klavír a orchestr,
ve světové premiéře Zaniklé štěstí Jana Klusáka a Berlio zovu
Fantastickou symfonii.
Závěrečný koncert festivalu bude zároveň připomenutím
jednoho z nejslavnějších skandálů v hudebních dějinách
– premiéry Stravinského baletu Svěcení jara 29. 5. 1913.
Na Pražském jaru – a na vltavských rozhlasových vlnách
– můžete geniální hudbu poslouchat v neděli 2. června.
S Českou filharmonií a dirigentem Vasilijem Sinajským.
Petr Kadlec
ČESKÉ, MORAVSKÉ A SLOVENSKÉ VARHANY
Od 3. března jste každou neděli od 10 hodin po šestnáct
týdnů zváni k poslechu rekonstruovaných
nahrávek historických varhan. Jedná se o snímky,
které v roce 1966–1970 ve většině případů natočil Jiří
Reinberger. Zvuková tvář mnohých z těchto nástrojů
dnes vypadá odlišně než před více než čtyřiceti lety,
a to nejen díky „zubu času“, ale i různým rekonstrukcím
či restaurátorským zásahům. Komplet nahrávek
je tedy unikátním svědectvím o stavu varhan
v Československu.
Navštívíme Osek u Duchcova, Most, Teplou, Český
Krumlov, Zlatou Korunu, Kutnou Horu, Telč, Olomouc,
Novou Říši, Brno, Žlutice, Třebsko, Borovany,
Jindřichův Hradec, Mikulov, Louku u Znojma,
Doubravník a Žďár nad Sázavou. Na slovenské varhany
v Brezové pod Bra dlom, Myjavě, Pruském,
Smrečanech a v Kežmaroku zahrají Ján Valach a Ivan
Sokol.
Jiří Reinberger (1914–1977) studoval hru na varhany
u Eduarda Treglera a kompozici u Viléma Petrželky.
Ve studiích pokračoval v mistrovské třídě Vítězslava
Nováka v Praze. Dále soukromě studoval u Bedřicha
Antonína Wiedermanna, Güntera Ramina a Karla
Straubeho. Jako pedagog působil na Hudební fakultě
Akademie múzických umění v Praze. Zde stál u vzniku
Mezinárodních varhanních mistrovských kurzů
Akademie múzických umění v Praze a prosadil také
zavedení mezinárodní varhanní soutěže festivalu
Pražské jaro.
Jako interpret se zasadil o propagaci varhan jako
plnohodnotného koncertního nástroje v době, která
královský nástroj považovala za liturgický nástroj
a tedy ideologicky závadný. Jiří Reinberger založil
moderní českou interpretační školu, která klade důraz
na věrnost notovému zápisu a stylovým požadavkům
díla.
Alena Maršíková Michálková

4 Výročí
PROKOFJEV
Foto: Wikipedia
ŠEDESÁTÉ VÝROČÍ
A STALIN

Výročí
5
Některé historické shody okolností působí vskutku
paradoxně: 5. března 1953 odešly z tohoto světa takovou
shodou okolností dvě různým způsobem významné
osobnosti dvacátého století: Sergej Sergejevič Prokofjev
a Josef Visarionovič Stalin. Oba se nesmazatelným
způsobem zapsali do historie dvacátého století – a přitom
připomínka jejich zásluh je tak nebetyčně rozdílná. Prokofjevova
odchodu želel upřímně celý kulturní svět,
kdežto Stalinova odchodu želely nejspíš jen oficiální
představitelé totalitních režimů, co jich po světě bylo –
a navíc z valné části nejspíš neupřímně. Ve skutečnosti
přinesla totiž Stalinova smrt velkou úlevu pro celý svět,
ať už tento byl či nebyl Stalinovým počínáním přímo
zasažen. Když už historický paradox svedl závěr Prokofjevova
i Stalinova života do jednoho společného data,
pokusme se v roce šedesátého výročí tohoto paradoxu
se alespoň stručně zamyslet nad společnými osudy obou
těchto osobností. Životní osudy Sergeje Prokofjeva se
se stalinskou mocí střetly mnohokrát, a to jak v souvislostech
uměleckých, tak i v souvislostech přímo osobních.
Dělo se tak po dobu sedmnácti let – od roku 1936, kdy
se Prokofjev definitivně vrátil do své vlasti, až do smrti
obou protagonistů našich úvah. Stalin stanul na vrcholu
své moci v roce 1929, kdy se stal de facto diktátorem
a tuto pozici si od té doby všemožně upevňoval, a to
prostředky velmi mírně řečeno značně nevybíravými,
výstižněji řečeno drastickými. Růst jeho kultu lze velmi
stručně a velmi výstižně vyjádřit symbolickou triádou
výroků: Stalin – Leninův nejlepší žák, Stalin – Leninův
nejlepší spolupracovník, Stalin – Leninův nejlepší rádce.
Přibližme si ve stručnosti, jak si velký vůdce Stalin
počínal od počátku třicátých let v oblasti umění a kultury,
konkrétně hudby. Jako všichni administrátoři totalitních
režimů byl si i Stalin vědom velkého vlivu umění
a kultury na veřejné mínění, na myšlení lidí – a v tomto
směru byla orientována i stalinská kulturní politika.
Důslednými a nevybíravými postupy přetvářel Stalin se
svými spolupracovníky od počátku třicátých let oblast
kultury v nástroj propagandy a ideologického boje. Měl
ostatně v této kulturní politice už na co navázat – postupy
všech totalitních režimů vůči kultuře byly a jsou
analogické: příkazy, zákazy, normativismus, vylučování
nežádoucích uměleckých děl z veřejného provozování
a naopak štědrá podpora nových uměleckých produktů
propagujících, prosazujících a oslavujících stávající politický
systém a jeho vykonavatele. Nešlo-li to po dobrém,
nastoupilo hrubé násilí, provozované s oblibou ve jménu
lidu, národa, sociální třídy a podobně. Připomeňme si
tu nechutnou událost, která se stala přesně 15. května
1931 v Bologni, kde Mussoliniho fašisté zbili slavného
dirigenta Artura Toscaniniho, protože odmítl dirigovat
fašistickou hymnu „Giovinezza“. Tehdy se vůči tomuto
bezprecedentně ohavnému činu zvedla vlna odporu
v celé demokratické Evropě. Leč, to byl jen začátek.
Po Hitlerově nástupu k moci v Německu nastaly podivné
praktiky vůči nežádoucí kultuře včetně již od středověku
osvědčeného pálení knih a dalších uměleckých děl,
vytvoření kategorie takzvaného zvrhlého umění – entartete
Kunst – a bezprostředně navazujících represí vůči
němu. Někteří nacističtí pohlaváři vynikali dokonce
obzvláštní nechutí vůči kultuře jako takové: nechvalně
známým se stal třeba výrok Göringův: Kdykoli slyším slovo
„kultura“, sahám po revolveru. Rok po svém nástupu
k moci, 1934, zřídil Hitler i speciální instituci k totalitní
manipulaci kulturou – tzv. Reichsmusikkammer –
Říšskou hudební komoru, která prováděla represe vůči
všemu nežádoucímu.
Zhruba ve stejné době se začaly přiostřovat totalitní praktiky
vůči kultuře a umění i ve stalinském Sovětském svazu.
Sovětská hudební kultura měla na počátku třicátých
let už první vlnu emigrace hudebníků do ciziny za sebou
– k té docházelo těsně po říjnové revoluci a po skončení
1. světové války – a součástí této početné vlny byl i Sergej
Prokofjev.
Další fáze totalitního řízení kultury se začala výrazně
projevovat právě od počátku let třicátých. Stalin začal
– jak jinak – centralizací, neboť centralizované instituce
se nejlépe ovládají a manipulují. Co se hudby týče, zrušil
v roce 1932 všechny do té doby samostatné skladatelské
organizace a sdružení, mezi nimiž nejvýznamnější byly
dvě: Asociace soudobé hudby (Accociacia sovremennoj
muzyki, ASM – ta byla do té doby pozoruhodným
centrem ruské, sovětské hudební avantgardy) a Asociace
proletářských skladatelů (Associacia proletarskich
kompozitorov, APK). Na jejich místě vznikl jednotný
Svaz sovětských skladatelů, v němž byli organizovaní
skladatelé, interpreti i muzikologové a kritici. Postupně
byla vydána řada politických usnesení o hudbě: Usnesení
z roku 1932 nastolilo požadavek „jednotné kritické
fronty“ pro bezkonfliktní spolupráci kritiků s umělci.
Jak taková jednotná kritická fronta fungovala se ukázalo
v zápětí. V roce 1934 se ve slovníku sovětských kritiků
začínají často objevovat termíny jako „formalismus, odcizenost,
nezdravý individualismus….“ – samozřejmě jako
hodnoty záporné a nežádoucí pro pokrokové umění, pro
jehož označení se právě v této době začal užívat termín
„socialistický realismus“.
Usnesení o opeře a baletu z let 1934–36 ukázala záhy,
kdo stojí za jejich kritickým tónem. Jeden z prvních,
koho si socialisticko-realistická kritika vzala na mušku,
byl Dmitrij Šostakovič. Zdrcující kritice, v jejímž pozadí
stál samozřejmě sám Stalin, byla podrobena především
jeho opera Lady Macbeth Mcenského újezdu. Jak moc se
lišila označení typu „chaos místo hudby“ od německého
„entartete Kunst“? A navíc: jakmile se kritický článek
objevil v ústředním listu komunistické strany (tehdy
Všesvazové komunistické strany bolševiků VKSb)
Pravdě, byla dotyčná Šostakovičova opera nemilosrdně
stažena z repertoáru. Krátce poté potkal stejný osud
Šostakovičův balet Světlý potok: talentovaný mladý skladatel
byl zkrátka nucen podrobit se ve svém tvůrčím
směřování požadavkům komunistického vedení státu.
Svou stylově průbojnou 4. symfonii raději stáhl z již
chystané premiéry, která se tak opozdila o téměř 30 let.
Uvedené (a mnohé jiné) restrikce byly na druhé straně
kompenzovány velkorysou státní podporou kultury
– a tudíž i hudby. Je zcela nesporné, že hudební život
se v Sovětském svazu třicátých let neobyčejně rozvinul
– pochopitelně pod státní kontrolou a v duchu státní
ideologie. Vznikl velký počet nových profesionálních hudebních
těles a souborů od operních divadel přes symfonické
orchestry až po soubory komorní a pěvecké sbory.

6 Osobnost
Rozhodnutím Rady lidových komisařů byly v roce 1934
v každé svazové republice vytvořeny špičkové reprezentativní
profesionální hudební instituce, tzv. filharmonie,
sdružující orchestry a soubory různého druhu.
Důležitou položkou propagandy byla publicistika: už
jsme se zmínili o požadavku jednotné kritické fronty
z roku 1932. „Jednotná fronta“ měla překonat dosavadní
partikulární spory mezi umělci a uměleckými skupinami
v zájmu jednotného „postupu vpřed“, „k světlým
zítřkům“, které vytýčil totalitní režim a o jejichž správnosti
nebylo žádoucí pochybovat. Ústředním orgánem
sovětské hudební kritiky a publicistiky byl od roku 1933
měsíčník Sovětskaja muzika, články o hudbě vycházely
ovšem poměrně hojně i v denním tisku, např. v Pravdě –
vždyť i v případě hudby šlo přece o významné politikum.
Pod kritickým drobnohledem dobové publicistiky se
ocitli především umělci talentovaní, jejichž uměleckého
potenciálu hodlal režim využít pro svoje zájmy. „Případ
Šostakovič“ je přímo ukázkový: díla jako opera Lady
Macbeth Mcenského újezdu, balet Světlý potok nebo
Prokofjev | kresba Henri Mattise
4. symfonie byla kritikou nemilosrdně odsouzena
a odstraněna z provozu. Od nové tvorby byl vyžadován
pravý opak všeho uvedeného, bez ohledu na to, že výsledkem
takových tvůrčích snah byla díla povážlivě sterilní
ve stylu i prostředcích. To se ovšem kompenzovalo
politickou angažovaností, „stranickostí“ této tvorby, což
byl daleko důležitější atribut než původnost, osobitost,
progresivnost.
Do takovýchto poměrů se v roce 1936 vrátil do své vlasti
Prokofjev. Stalo se tak po osmnácti letech emigrace,
kterou prožil nejprve v Americe a poté v Evropě,
především v Německu a v Paříži. Za tuto dobu získal
pověst znamenitého klavíristy i velmi nonkonformního
skladatele. Svou vlast navštívil před definitivním návratem
třikrát – v letech 1927, 1929 a 1932. Při po slední
návštěvě se rozhodl, jednak vlivem masivní propagandy
Mezinárodní hudební kanceláře v Moskvě, která dosti
přesvědčivě propagovala výdobytky nové sovětské hudební
kultury do zahraničí, jednak i na usilovné naléhání
řady sovětských umělců, zejména Maxima Gorkého,
k definitivnímu návratu. K tomu došlo v roce 1936. V té
době byl Prokofjev už renomovanou osobností, o kterou
stalinský režim velice stál, protože za předpokladu,
že by byl získán pro „sovětskou věc“, mohl být režimu
všestranně prospěšný – doma i v zahraničí. K tomu
zbývá pouze dodat, že od svého návratu do Sovětského
svazu vycestoval Prokofjev za hranice už pouze dvakrát
– v roce 1936 (na koncertní turné do západní Evropy
a USA) a v roce 1938, kdy ho jeho zahraniční
cesta vedla mimo jiné i do Československa. Stalinský
režim se vůči Prokofjevovi choval s maximální možnou
přízní, Prokofjevovy životní i umělecké podmínky byly
na svou dobu velice nadstandardní: obýval luxusní byt
v Leningradě, měl venkovské sídlo („daču“), disponoval
vlastním autem, oba jeho synové, Svjatoslav a Oleg,
navštěvovali v Leningradě prominentní anglickou
školu. Prokofjev patřil ke společenské elitě, byť nikoli
té stranicko-aparátčické, leč touto elitou dostatečně
respektované. S režimem dokázal velice diplomaticky
a elegantně vycházet, aniž tím utrpělo jeho umělecké
renomé osobitého špičkového umělce. Dokázal odhadnout
situaci a v případě potřeby provést „rituální úlitbu“
na správném místě, aniž tím slevil ze svého pověstně
vysokého uměleckého standardu. Bylo-li to žádoucí,
napsal dobově aktuální politické masové písně na texty
oficiálních režimních básníků. Rok 1939 byl v tomto
ohledu zvláště plodný – však to byl rok Stalinových
oficiálních šedesátin. V tomto roce Prokofjev dokončil
nejen operu Semjon Kotko, ale velkému vůdci napsal k narozeninám
oslavnou kantátu Zdravice. Avšak už těsně
před návratem do vlasti, ještě v Paříži počátkem roku
1936, začal Prokofjev pracovat na monstrózní Kantátě
ke dvacátému výročí říjnové revoluce, kterou dokončil v létě
1937 už v Sovětském svazu. Bylo to dílo vskutku velkolepé,
na texty Marxovy, Leninovy a Stalinovy a hudebně
pojaté v duchu revoluční avantgardní sovětské hudby
dvacátých let s řadou naturalistických zvukových efektů
(kanonáda, hlahol sirén a podobně) a ohromným provozovacím
aparátem, čítajícím na 500 interpretů. Jenže
ve druhé polovině třicátých let byla „estetická situace“
v Sovětském svazu už jiná a tento někdejší revoluční hudební
styl byl už antikvovaný a pro soudobé estetické zákonodárce
nepřijatelný. Takže k očekávanému provedení
skladby koncem října 1937 nedošlo.
K dalšímu nedorozumění mezi Prokofjevem a stalinským
režimem došlo i v souvislosti s baletem Romeo a Julie. Balet
byl původně určen pro leningradské Kirovovo divadlo,
které si ho u Prokofjeva objednalo už v roce 1934, čili
v době, kdy se Prokofjev na definitivní návrat do vlasti teprve
připravoval. Součástí zadání byl ovšem i požadavek
optimistického zakončení dramatu: k tomu, jak známo,
Shakespearova předloha poskytuje reálné možnosti a nebylo
by to v historii zhudebňování této slavné Shakespearovy
hry poprvé, kdy příběh veronských milenců
skončí happyendem (připomínám alespoň singspiel J. A.
Bendy). Prokofjev toto řešení odmítl – a odmítlo tudíž
i Kirovovo divadlo. Choreografové moskevského Velkého
divadla, na které se Prokofjev s již hotovým dílem
(dokončeno 1935) obrátil poté, shledali ovšem dílo jako
nevhodné k tanečnímu ztvárnění. Prokofjev balet mnohokrát
přepracovával a upravoval. Nakonec o jeho nastudování
projevil zájem baletní soubor brněnského di­

Výročí
7
vadla. Zárukou kvality budoucího nastudování světové
premiéry Romea a Julie byl bezpochyby šéf brněnského
baletního souboru Ivo Váňa-Psota, který nějaký čas spolupracoval
s baletním souborem Ďagilevovým. Prokofjev
se s jeho vynikajícími choreografickými schopnostmi
mohl osobně obeznámit za své návštěvy Brna v únoru
1935. Světová premiéra Romea a Julie se uskutečnila
na samém sklonku roku, 30. prosince 1938, v již územně
okleštěném československém státě, do jehož zániku zbývalo
dva a půl měsíce. K uměleckému významu této premiéry
se tudíž přidal i význam politický.
V létě 1940 se Prokofjev seznámil (možná byl seznámen)
s mladou literátkou Mirou Mendelssonovou.
V důsledku toho se rozpadlo jeho manželství se
zpěvačkou španělského původu Linou Lluberovou,
s níž se oženil v roce 1923 a s níž měl zmíněné dva syny.
V tomto okamžiku vstoupil Stalin nejspíš i do Prokofjevova
osobního života. Stalin, pověstný svou chorobnou
nedůvěřivostí vůči svému okolí a vůči cizincům zvlášť,
stál nejspíš za deportací Liny Prokofjevové do jednoho
ze sibiřských pracovních táborů. Mira Mendelssonová,
která poté žila s Prokofjevem až do jeho smrti, se jeho
manželkou nestala, protože Prokofjevovo manželství
s Linou Lluberovou nebylo nikdy úředně rozvedeno.
Byla to zanícená komunistka a dokonce agentka NKVD
– je tudíž nanejvýš pravděpodobné, že zároveň na Prokofjeva
dohlížela i jaksi z politického hlediska, neboť málokdo
se známým sloganem „důvěřuj, ale prověřuj“ řídil
víc a důsledněji než právě Stalin.
V době války politicko-mocenský tlak na sovětskou
hudební kulturu samozřejmě poněkud ochabl a byl
nahrazen spontánním vlasteneckým cítěním tvorby,
určené pro válečné podmínky. Poněkud „normálnější“
situace byla pouze v zázemí, na východ od fronty, kam
byla evakuována řada sovětských umělců – včetně Prokofjeva.
Díla burcující k obraně země a poté k definitivní
porážce nepřítele na sebe brala rozmanitou žánrovou
podobu od prosté vojenské písně (slavná Svatá válka Alexandra
Alexandrova) až po monumentální symfonické
partitury, v jejichž čele stojí Šostakovičova Leningradská
symfonie. Vrcholnými Prokofjevovými díly válečných let
jsou vedle 5. symfonie op. 100 (1944) především dvě monumentální
partitury: hudba k dvoudílnému velkofilmu
Sergeje Ejzenštejna Ivan Hrozný (1. díl natočen 1942–44,
2. díl až po válce, 1945) a neméně monumentální opera
Vojna a mír (1941–43), částečně provedená ještě za války
(1944).
13. ledna 1945 se v Moskvě konala premiéra Prokofjevovy
5. symfonie (za skladatelova řízení). Dílo bylo přijato
s ohromným nadšením. Pro Prokofjeva byla ovšem tato
veleúspěšná premiéra posledním veřejným vystoupením
na koncertním pódiu. Krátce na to utrpěl těžký úraz
s otřesem mozku, který zanechal trvalé následky. Lékaři
mu nařídili klid a odpočinek.
Prokofjevova tvůrčí činnost se od té doby velmi zpomalila.
Následky zranění hlavy jej pak už neopustily
až do konce života. V létě 1946 mu bylo ze zdravotních
důvodů doporučeno opustit Moskvu a s Mirou Mendelssonovou
se usadili na venkovském sídle Nikolina Gora
západně od Moskvy. Ta se stala jeho domovem po celý
zbytek života. Zde dokončil 6. symfonii, 9. klavírní sonátu,
dvě skladby na oslavu 30. výročí říjnové revoluce:
slavnostní poému Třicet let a masovou kantátu Rascvětaj,
mogučij kraj op. 114 na text Jevgenije Dolmatovského (ten
byl rovněž autorem textu Šostakovičovy Písně o lesích).
Ohlas těchto dvou „oficiálních“ skladeb byl ovšem
překvapivě malý. Byl to jakýsi klid před bouří, která se
rozpoutala na sovětské hudební scéně počátkem roku
1948 po nechvalně proslulém Ždanovově vystoupení
na zasedání ÚV VKSb. Stalinovu režimu jako by lví podíl
na porážce hitlerovského Německa dodal novou energii
k rozpoutání druhé – a ještě ohyzdnější – kampaně
za uskutečnění socialistického realismu v umění. Absurdním
výtkám formalismu atd. uniklo z velkých děl
nedávné minulosti jen málokteré. Neunikla jim dokonce
ani Šostakovičova Leningradská. Tehdy se také poprvé
objevily otevřené útoky vůči Prokofjevovi, jichž byl
do té doby (na rozdíl například od Šostakoviče) vcelku
ušetřen. Bylo zabráněno premiéře Vojny a míru, která
byla shledána pochybenou a formalistickou. Mezitím
už Prokofjev pracoval na Příběhu opravdového člověka
– a i tuto operu si stalinští ideologové nechali nejprve
provést neveřejně „na zkoušku“. A učinili z jejich hlediska
dobře: opera byla shledána formalistickou a stažena
z dramaturgického plánu Kirovova divadla. Premiér
obou svých posledních oper se Prokofjev za těchto podmínek
pochopitelně už nedožil.
Po roce 1948 se, jistě i v důsledku nastalé šikany,
Prokofjevův zdravotní stav rapidně zhoršil, skladatel
se stáhl do ústraní v Nikolině Goře. V roce 1949 zemřel
jeho blízký přítel, skladatel a muzikolog Boris Asafjev,
1950 zemřel další z věrných přátel Nikolaj Mjaskovskij.
Prokofjev ještě napsal socialisticko-realistické oratorium
Na stráži míru (1950), 7. symfonii (1951–52), symfonickou
báseň Setkání Volhy s Donem (1951) a téměř až do poslední
chvíle pracoval na svém posledním baletu Kamenný kvítek
(1948–53) a posledním díle symfonickém – Symfonii-koncertu
pro violoncello a orchestr (ve spolupráci s Mstislavem
Rostropovičem).
Na začátku našeho rozjímání nad dvojitým výročím
5. března 1953 jsme uvedli, že Prokofjevovy smrti želel
upřímně celý kulturní svět, zatímco Stalinovy smrti jen
jeho (pravda většinou mocní) stoupenci a nohsledové.
A také jsme v té souvislosti podotkli cosi o historickém
paradoxu: časopis Sovětskaja muzyka, vzniklý péčí Stalinovou
mimo jiné i kvůli lepší a efektivnější centrální administraci
nových kulturně-politických idejí, slavil právě
v tomto roce své dvacáté narozeniny. Jeho březnové číslo
ročníku 1953 má 116 stran. Prvních 115 je věnováno
úmrtí Stalina. Na Prokofjeva dojde stručným článkem
na poslední, 116. straně.
Jaromír Havlík

8 Rozhlas
JUBILUJÍCÍ ČESKÝ ROZHLAS
A JEHO ORCHESTR K 90. VÝROČÍ
ROZHLASOVÉHO VYSÍLÁNÍ
1. OD DOB ZAČÁTKŮ DO POLOVINY DVACÁTÉHO STOLETÍ
Otakar Jeremiáš 1928
„Stoupající potřeba hudebních sil uvedla mne ve spojení
s mým dávným přítelem, profesorem státní konzervatoře
J. Bastařem, jenž mi ochotně doporučil několik svých žáků
houslistů. Hráli u nás na prvních koncertech: Micka, Miloš
Sádlo, Pacovská a hlavně Lála Bertlová.“
Tuto větu můžeme číst v časopisu Radiojournalu z 5. června
1926, tedy tři roky po zahájení pravidelného
rozhlasového vysílání u nás. Jejím autorem je Miloš
Čtrnáctý, první programový šéf rozhlasu, který měl ještě
s pány ing. Eduardem Svobodou a JUDr. Ladislavem
Šourkem zásluhu na tom, že už 18. května 1923 se začalo
pravidelně vysílat ze Kbel. Bylo to v době, kdy v řadě
evropských metropolí se o rozhlase teprve uvažovalo. To
prvotní vysílací schéma bylo velmi úsměvné. Vysílalo se
denně pouze hodinu vždy od 20.15 hodin a v neměnném
sledu „pořadů“: pěvecké a hudební produkce – sportovní
zprávy z celého světa – povětrnostní zprávy státního
meteorologického ústavu – zprávy burzovní (mimo
víkendy). Jak z tohoto obrazu vyplývá, byl rozhlas nucen
zajišťovat každodenní hudební produkci a zpráva Miloše
Čtrnáctého nás nemůže překvapit. Kromě posluchačů
konzervatoře a dalších instrumentalistů spolupracoval
Radiojournal i s operními pěvci – z olomoucké opery,
ale záhy i z Národního divadla. Například tehdy známý
tenorista Miloslav Jeník zpíval ve Kbelích už několik
dní po zahájení pravidelného vysílání. Samozřejmě bylo
snahou vedení Radiojournalu získat své vlastní profesionály,
kteří by prezentovali hudbu na co nejvyšší úrovni.
Budova rozhlasu | Otakar Jeremiáš | Původní rozhlasová technika | Foto: Archiv ČRo
Otakar Jeremiáš 1938

Rozhlas
9
Převládala hudba klasická, k té populární, včetně novodobé
jazzové invaze, byli naši předchůdci velmi opatrní.
V dobovém rozhlasovém časopise čteme:
„Jde o to, aby československý rozhlas odpovídal kulturním
tradicím našeho uměleckého vývoje, aby zapadal úspěšně
do rámce našeho veřejného života. Radiojournal chce dát
programu vlastní ráz, který by odpovídal našim odlišným
poměrům domácím... Zatímco německé stanice si vypomáhají
gramofonem a častují posluchače foxtroty a shimmy, vyloučil
Radiojournal gramofon vůbec a snaží se poskytnouti svým
předplatitelům požitky skutečně umělecké se zřetelem ke všem
vrstvám posluchačstva.“
Už koncem roku 1924 měl Radiojournal, tehdy
už působící v Praze, malý kádr stálých hudebních
spolupracovníků, jakýsi zárodek budoucího orchestru.
Nejprve vypomáhali členové České filharmonie, později
bylo přijato do zaměstnaneckého svazku šest hudebníků.
Větší ansámbl nemohl před prvními nedokonalými mikrofony
obstát. Uplatnila se pouze komorní seskupení
spíše salonního charakteru. Velmi zajímavý, svou svérázností
opět úsměvný dramaturgický postřeh nacházíme
na jiném místě rozhlasového věstníku:
„Nemusí se hrát vždycky symfonie, může se hrát také valčík,
ale záleží na tom, aby se hrál dobře. A naši filharmonikové
se snaží nám v tomto směru opravdu vyhověti, jak dokazují
koncerty, věnované dobré, veselé hudbě. Naši filharmonikové,
pokud hrají lehkou hudbu, hrají ji umělecky. Pokusů, které nás
neuspokojily, jsme raději zanechali.“
Jak vidno, už tehdy se vedly poměrně vášnivé diskuse
o preferenci hudebních žánrů ve vysílání. Jednoznačnou
prioritu měla klasika, ovšem populárnějšího zaměření.
V salonním obsazení ostatně jiná možnost její prezentace
nebyla. Vývoj techniky však šel velmi rychle kupředu,
takže bylo možné uvažovat o vysílání větších ansámblů.
Následující období přinášela v životě Radiojournalu velké,
mnohdy i přelomové události. Především došlo velmi
brzy k prvnímu přímému přenosu operního představení!
12. února 1925 byly z Národního divadla odvysílány s velkým
úspěchem Smetanovy Dvě vdovy. Nadšení bylo veliké,
a tak jen do května slyšeli posluchači neuvěřitelných
deset dalších oper – v dnešní době co do domácích
přenosů číslo nepředstavitelné! Začaly se vysílat i přímé
přenosy filharmonických koncertů ze Smetanovy síně
Obecního domu v Praze. Ovšem záhy se přihlásily
právní otázky, a tak už i v těchto počátcích s postupným
získáváním zkušeností a schvalováním nových zákonů
se opasek začal utahovat. V říjnu roku 1925 byl přijat
první rozhlasový kapelník – Jožka Charvát, později
známý dirigent Národního divadla. Spojením dosavadních
několika zaměstnaných hudebníků s členy České
filharmonie vytvořil ansámbl, s nímž se už následujícího
roku v březnu představil s náročným symfonickým
programem z děl Dvořáka, Fibicha a Smetany. Vznik
prvního rozhlasového tělesa – Orchestru Radiojournalu
(tento název užíval už provizorní ansámbl dříve), tedy už
skutečných rozhlasových symfoniků – na sebe nenechal
dlouho čekat. Ustavil se v září téhož roku 1926. V té době
už hudební vysílání řídil první šéf hudebního programu
dr. Jaroslav Krupka. Rozhlasoví symfonikové se stali
prestižním tělesem, které v roce 1927 mělo 27 členů. Tehdy
se také novým dirigentem stal dosavadní rozhlasový
klavírista Otakar Pařík. Česká filharmonie a řada komorních
souborů a sólistů vděčila rozhlasu za uzavřené
smlouvy, jež jim pomáhaly řešit neblahou ekonomickou
situaci. Velmi důležitou kapitolou v historii rozhlasu
a jeho symfoniků byl nástup Otakara Jeremiáše na místo
uměleckého šéfa orchestru a Karla Boleslava Jiráka
jako nového ředitele hudebního odboru v roce 1929.
Oba pánové a s nimi řada dalších (například programový
pracovník, muzikolog a známý popularizátor Mirko
Očadlík) vytvořili hudební vysílání moderního stylu, jež
mělo již tehdy evropské parametry a i pro dnešní dobu
by mohlo být ještě v mnohém inspirující.
Orchestr Radiojournalu měl už před válkou díky své pevné
pozici v rozhlasovém svazku větší prestiž než kterýkoliv
jiný orchestr včetně České filharmonie. Význačných
počinů a událostí v hudebním vysílání v podobě premiér,
účasti zajímavých osobností domácí i světové scény už
v této době, ale především v dalších desetiletích bylo tolik,
že tento text je nemůže zachytit ani v sebenepatrnějším
zlomku a tato zásadní oblast Českého rozhlasu – hudební
vysílání a produkce – by zasluhovala zvláštní a mnohem
rozsáhlejší studii! Otakar Jeremiáš zůstal v čele rozhlasových
symfoniků až do konce okupace (v té době už těleso
mělo název Symfonický orchestr pražského rozhlasu).
Tehdy už také živá vysílání koncertů a hudebních produkcí
stále více ustupovala záznamům na hudební nosiče
(magnetofonový pás začal být preferován koncem 40.
let). Navzdory někdejším „antigramofonovým“ zásadám
rozhlas už ve svých prvních desetiletích vysílal z desek,
ať už komerčních, tak i vlastních. Dnešní archiv obsahuje
početnou řadu nahrávek na tzv. šelakových deskách, ale
i na dřívějších nosičích, dnes už však těžko hratelných,
neboť přehrávací přístroje jsou už těžko dostupné. Litujeme
jen, že snímků z doby předválečné a protektorátní
se nedochovalo přece jenom více. Tím vzácnější jsou
například nahrávky Smetanových oper Čertova stěna (s dirigentem
Otakarem Jeremiášem) a Tajemství (s mladým
Jaroslavem Krombholcem) z března roku 1945, vydané
nedávno ve vzorných technických úpravách Miroslava
Mareše a jeho kolegů na CD ve spolupráci se Společností
Beno Blachuta v našem vydavatelství Radioservis. Prezentují
totiž pěvce Talichovy éry v Národním divadle, jež
jinde takto zachycena nebyla. I přes velké problémy, jimž
museli naši dávní předchůdci v době německé okupace,
kdy vše bylo pod přísným policejním dohledem, čelit, vykonal
rozhlas pro své posluchače v těžkých dobách velké
a posilující dílo a osvobozenou zemi přivítal jako jedna
z nejvyspělejších institucí tohoto typu v Evropě. Jeho
archiv obsahoval již početnou řadu nahrávek, z nichž
mnohé mají dnes historickou hodnotu. Navíc obsahoval
i rozhlasový archiv z Drážďan, odkud byl do Prahy před
koncem války deponován.
Dalším cestám rozhlasového hudebního života se budeme
věnovat v příštím čísle našeho Magazínu.
Bohuslav Vítek

10 Rozhlasová hra
Josef Topol | Foto: Jan Šilpoch
ROZHLASOVÁ PREMIÉRA
KOČKY NA KOLEJÍCH
JOSEFA TOPOLA
Divadlo a drama patří téměř od prvopočátků do rozhlasového
vysílání. Od přímých přenosů divadelních
představení, které obstaral jeden mikrofon umístěný
na rampu, se rozhlas záhy dopracoval ke skutečně svébytným
rozhlasovým inscenacím divadelních her. Rozhlas
se vždycky zajímal o pohyb v divadle, mnohokrát se mu
povedlo ho přesvědčivě zrcadlit či zachytit. Na moderní
dramatice se rozvíjela nejen divadelní, ale i rozhlasová
režie, nové hry si vynucovaly novátorská zvuková řešení,
proměnily rozhlasové herectví. Některé důležité moderní
české divadelní texty a autoři však z různých důvodů
svou rozhlasovou podobu doposud nedostaly. Historie
českého divadla by přitom bez nich byla značně neúplná.
K 90. narozeninám tedy rozhlasu věnujeme malý cyklus
premiér moderního českého dramatu, který zahájí inscenace
Kočky na kolejích Josefa Topola. Postupně dojde
i na hry Václava Havla, Ladislava Smočka, Milana Uhdeho
a Jana Antonína Pitínského. Topolova Kočka na kolejích,
kterou v roce 1965 zahájilo svou činnost Divadlo
za branou, bude mít premiéru na rozhlasovém jevišti
18. května 2013 v režii letos jedenatřicetiletého Štěpána
Pácla, jenž Magazínu odpovědel na několik otázek.
Jaké bylo vaše první setkání s tvorbou Josefa Topola?
Zřejmě na gymnáziu – oklikou přes Psí vojáky Filipa
Topola a poezii Jáchyma Topola. Ale doopravdy jsem
začal číst jeho tvorbu až na divadelní fakultě. Na jevišti
– a není se čemu divit, protože se Topol moc na jevištích
neobjevuje a neobjevoval – jsem vlastně tehdy neviděl
pořádně nic. Ale hodně si pamatuju zvukový záznam
Hodiny lásky s Janem Třískou, Marií Tomášovou a Leopoldou
Dostalovou.
V roce 2008 jste se skupinou spřízněných herců
a spolupracovníků úspěšně uvedli v Divadle DISK
Topolův Konec masopustu. Představení dalo jméno
vaší volné divadelní společnosti Masopust. Dá se tedy
předpokládat, že Josef Topol pro vás není jen jedním
z mnoha, že k němu máte výjimečný vztah. Chtěli jste
se svým názvem „přihlásit“ k Topolovi?
Ano, bylo to vědomé přihlášení k básnickému, a přitom
nesmlouvavému divadelnímu nazírání světa. Ale nešlo
jen o to. Masopust jako tradiční slavnost nese v sobě jistou
travestii – převrácené, vyšinuté či jinak výjimečné
uchopení skutečnosti, díky kterému se lze dotknout podstaty
běžných událostí.
Čím je pro vás jazyk Topolových her, jak jste si k němu
hledal cestu?
Jsou to slova zázračná, je to dynamická znějící struktura,
často hraničí s hudbou, která zároveň vyrůstá z absolutní
určitosti. Toto spojení abstraktního – znějícího
a ladícího s konkrétním – často neznělým, nepříjemným
a neladícím, je v kontextu české dramatiky něčím dosud
nepřekonaným. Zachovat tuto vyrovnanou dvojdomost,
to byl úkol, který se v závěru zkoušení Konce masopustu
(a tuším, že ne jinak tomu bude i v rozhlasové verzi
Kočky na kolejích), stal tím nejdůležitějším a nejtěžším.
Co vyžaduje Topolův básnický jazyk od herců?
A musel jste v nich pro básníkovy postavy a jejich
řeč budit nějaké zvláštní pochopení nebo citlivost?
Nejen v hercích, ale především sám v sobě. Na první
pohled se Topolovy dialogy tváří jako odposlouchané
z každodenní řeči, ale nejde tu jen o informativní a významovou
rovinu slov, ale hlavně o jejich prozodické
vlastnosti. Právě ze znělosti a rytmu Topolových slov teprve
vyrůstá smysl sdělení. Pro herce, dramaturga nebo
režiséra je jistá citlivost k těmto momentům důležitá
k inscenačnímu uchopení Topolových her, lhostejno jestli
k jevištnímu nebo rozhlasovému.
Jak snadno se vám Kočka na kolejích zdá přenositelná
do rozhlasu?
Je to velmi krutá hra slov, drama se skrývá v rafinovaně
vedeném dialogu, pro rozhlas tedy velmi příhodný princip.
O čem všem je pro vás Kočka na kolejích? Stačí o ní
říct, že je to „hra o lásce“?
Spíš jde o „hru na lásku“, zatímco ta láska skutečná uniká
čím dál tím rychleji mezi prsty. Možná je to tedy spíš
„boj o lásku“.
Divadelní premiéra Kočky na kolejích se odehrála
v roce 1965. Nebojíte se, že od té doby Topolovi
milenci příliš zestárli?
Když vypustíte několik více méně faktografických
momentů, které jsou pevně spjaty s dobou vzniku hry,
zůstává krystalicky čistá a básnická analýza vztahu dvou
lidí, platná pro tehdejší dobu stejně jako pro dnešní.
Režisér Otomar Krejča, který Kočkou na kolejích
otevřel Divadlo za branou, našel pro Évi a Vénu ideální
představitele v Marii Tomášové a Janu Třískovi. Koho
jste si pro rozhlasové zpracování vybral vy?
V Konci masopustu ústřední postavy Rafa a Marie hráli
Magdaléna Borová a Miloslav König. Oba našli při
zkoušení a při reprízách obrovskou hereckou citlivost
pro Topolovu poetiku. Pro Évi a Vénu jsou právě tito dva
ideální rozhlasoví představitelé.
Ptala se Renata Venclová

Thornton Wilder | Foto: Wikimedia
Četba na pokračovaní 11
THORNTON WILDER: MOST SVATÉHO LUDVÍKA KRÁLE
Most svatého Ludvíka krále si není radno plést
s pařížským Mostem Ludvíka Filipa, krále, spojujícím
pravý břeh Seiny a severozápadní cíp ostrova
svatého Ludvíka. Román Thorntona Wildera The
Bridge of San Luis Rey, přeložený do mnoha jazyků
a několikrát zfilmovaný, začíná slovy: „V pátek dne 20.
července roku 1714, o polednách, přetrhl se nejkrásnější
most ve vší zemi Peru a svrhl pět pocestných do propasti
pod sebou. Tento most spojoval silnici z Limy do Cuzca
a na sta osob po něm přecházelo den co den. Bylo tomu
víc než sto let, co Inkové jej upletli z vrbového proutí.
Byl to pouhý řebř z úzkých latí a se zábradlím ze suchého
révoví, natažený přes propast.“ Citujeme z českého
překladu, který roku 1930 pořídil Erik Adolf Saudek.
Text, který vydal Melantrich, vyšel opět roku
1958 v SNKLHU a v edici Reprint roku 2001 v Academii.
Týž překlad se stal základem osmidílné četby
na pokračování, již na stanici Český rozhlas Vltava
uslyšíte od 28. března.
Thornton Wilder se narodil v Madisonu ve Wisconsinu
17. dubna 1897. Jeho bratr-dvojče zemřel při porodu
a Thornton vyrůstal se starším bratrem a třemi mladšími
sestrami. V době, kdy otec působil jako konzul v Hongkongu
a Šanghaji, žila rodina v Číně. Během 1. světové
války sloužil Wilder u Pobřežní stráže Spojených států
amerických. Po válce studoval na Oberlin College
a na Yaleově univerzitě. V letech 1920–21 pokračoval
ve studiu archeologie na Americké akademii v Římě.
V roce 1926 absolvoval obor francouzština na Univerzitě
v Princetonu. Poté vyučoval francouzštinu na střední
škole a v letech 1931–36 přednášel na Univerzitě v Chicagu.
V průběhu 2. světové války sloužil u amerického
námořnictva v Africe a Itálii. Po válce se věnoval
literatuře a přednáškám. Zemřel ve spánku ve svém
domě v Hamdenu v Connecticutu 7. prosince 1975.
Pokud jde o Wilderovy literární úspěchy: v roce 1926
debutoval v Laboratory Theater v New Yorku hrou Ať
zazní trubka. V témže roce vydal svůj první román Kabala.
Jeho druhá kniha Most svatého Ludvíka krále se stala
čtenářskou senzací a roku 1928 obdržela Pulitzerovu
cenu za beletrii. Velký úspěch měla o deset let později
i divadelní hra Naše městečko a o čtyři roky později hra
Jen o chlup. I za ně získal Pulitzerovu cenu. Roku 1938
adaptoval divadelní hru Johanna Nestroye z roku 1842
a děj přemístil do městečka poblíž New Yorku. Inscenoval
ji pod názvem Kupec z Yonkers na Broadwayi. Hra ale
neuspěla. Po letech však námět na popud Tyrona Guthrieho
přepracoval pod názvem Dohazovačka. Hra měla
premiéru roku 1954 na festivalu v Edinburghu a o rok
později se hrála úspěšně na Broadwayi. V roce 1964 byla
přepracována na muzikál Hello Dolly!, o pět let později
zfilmovaný.
V románu Most svatého Ludvíka krále se Wilder inspiroval
fraškou Prospera Mériméa Kočár svátosti oltářní.
Odtud převzal limskou herečku Camilu Pericholovou
i její vztah k peruánskému místokráli donu Andrésovi de
Ribera. Na otázku, jde-li o reálné, či smyšlené postavy,
Wilder odpověděl, že Pericholová i místokrál jsou historické
postavy se skutečnými jmény. Od Mériméa pochází
i marquesa de Montemayor, které Wilder propůjčil rysy
francouzské epistolografky Madame de Sévigné, jejíž
charakter a vztah k dceři, známý z pětadvacetileté korespondence,
volně interpretoval. Jak poznamenává
Saudek, oba texty vykazují i drobnější textové shody.
Most svatého Ludvíka krále je tedy zčásti dílo knižní
inspirace. Zvolení Limy za dějiště osudové katastrofy je
však případné, neboť byla v historii několikrát postižena
zemětřesením. Ačkoli Wilder Peru nikdy nenavštívil,
jeho popis je dle Edmunda Wilsona „důkladný, brilantní
a přesný“. Čtenář je už první větou informován o tragédii
pěti hlavních postav – marquesy a její pomocnice
Pepity, jednoho z bratrů-dvojčat Estebana, strýčka Pia
a nemocného synka herečky Pericholové. Víme, co se
stalo, ale nevíme proč. Františkán Juniper, svědek tragédie,
se ptá: „Proč se to přihodilo právě těmto pěti? Je-li vůbec
nějaký záměr ve vesmírném dění, je-li vůbec nějaká osnova
v životě člověka, pak je jistě možné objevit je tajemně skryté
v těchto pěti tak náhle přeťatých životech.“ Rámcový příběh
exponuje osudy hrdinů, které spojuje lpění a přemrštěná
láska mateřská, sourozenecká a erotická. Eduard Goldstücker
v doslovu obdivuje vytříbenost Wilderova stylu:
„Každou větu musil dlouho vykovávat, až dostala nejstručnější
a nejvýraznější tvar, a každé slovo v ní musil několikrát v rukou
obrátit a zkoumat, je-li na daném místě nejvhodnější svým
významem, zvukem i citovým nábojem, který má nést.“ Nyní
můžete dílo „mnohozvučné, jakoby orchestrální skladby“
poprvé vyslechnout v rozhlasovém zpracování.
Alena Blažejovská

12 Výročí
„Jednou jsem ve snu viděl výjev z pohanského rituálu,
při němž se vyvolená obětní panna utančila k smrti...,“
vzpomínal Igor Stravinskij později na okamžik, kdy se
během práce na prvním z baletů pro Ďagilevův Ruský
balet Pták Ohnivák zrodila na jaře 1910 v Petrohradě
zárodečná idea jeho nejslavnějšího baletu Svěcení jara.
V životopisné Kronice mého života, publikované v roce
1935, zpřesnil tuto prvotní představu slovy: „Najednou se
mi v mysli zjevila celkem nečekaně – neboť můj duch byl tehdy
zaměstnaný odlišnými věcmi – scéna velkolepého posvátného
pohanského rituálu: staří mudrci sedí v kruhu a sledují tanec
mladého děvčete, které obětují, aby si naklonili boha jara.“
Do historického data, než se tyto představy zhmotnily
při premiéře díla, považovaného bez nadsázky za opus
magnum veškeré hudby 20. století, zbývaly celé tři roky.
Mezitím se skladatel dočkal před pařížským publikem
triumfálního úspěchu Ptáka Ohniváka a rok poté
i dalšího baletu s ruskou tematikou Petruška. O dvacet
let starší Debussy píše tehdy důvěrnému příteli Robertu
Godetovi do Švýcarska: „Víte o tom, že blízko Vás, v Clarens,
žije mladý ruský hudebník Igor Stravinskij, který má geniální
instinkt pro barvu a rytmus? Jsem si jist, že se Vám nesmírně
zalíbí on i jeho hudba... Není ani obezřelý, ani okázalý. Je
to dětinské a barbarské. Avšak struktura jeho partitury je
neobyčejně jemná. Máte-li možnost ho vidět, nepromeškejte ji.“
RITUÁL
SVĚCENÍ JARA
MÁ STO LET
Igor Stravinskij | Foto: Wikimedia
Právě v této době euforické nálady po pařížské premiéře
Petrušky dozrála v červenci 1911 Stravinského idea rituálního
baletu z ruského dávnověku. Na venkovském
panství Ďagilevovy mecenášky, kněžny Těniševové,
v Talačkině v okolí Smolenska se Stravinskij setkal s výtvarníkem
Nicolasem Roerichem, specialistou na pohanské
rituály, s kterým připravili koncepci i scénosled
budoucího díla. Pro českého čtenáře není bez zajímavosti,
že během tohoto léta došlo k ještě jedné události,
bezprostředně související se vznikem přelomové skladby
moderní hudby, o které se v žádné skladatelově monografii
nepíše. Známe ji pouze z osobního dopisu Stravinského
životopisce Roberta Crafta, jímž kvůli nemoci
omlouval svoji nepřítomnost na Pražském jaru 2002, kde

Výročí 13
měl mimo jiné dirigovat právě Svěcení. Ze společné práce
s Roerichem skladatele totiž vytrhlo Ďagilevovo pozvání
do Bayreuthu na představení Parsifala. Během této cesty
se s Ďagilevem zastavili inkognito na pár dnů v Karlových
Varech. Protože nejsou zapsáni v žádném z tzv.
kurlistů lázeňských hostů, jak by se na skutečné celebrity
jejich formátu slušelo, použili pravděpodobně pseudonymu.
Právě ve Varech nabyl jejich příští balet na námět
dávných obřadů z pohanské Rusi konkrétní podobu
a také tam podepsal Stravinskij se Sergejem Ďagilevem
historickou smlouvu na zkomponování Svěcení jara.
Vedle impresária Ruského baletu Ďagileva byl nejspíš Debussy
prvním, kdo se s úryvky ze Svěcení seznámil poté,
kdy si je se Stravinským přehráli z partitury čtyřručně
na klavíru na podzim roku 1912. Svému mladému příteli
tehdy napsal: „Straší mě to jako krásná noční můra a marně
se snažím znovu si vybavit ten děsivý dojem.“ S odstupem
mnoha desítek let Stravinskij vzpomínal: „Nejhlubším
dojmem na mne tenkrát zapůsobila Debussyho brilantní hra
na klavír, která je dosud největší pamětihodností té schůzky.“
Claude Debussy poté se zaujetím a údajně i s nadšením
sledoval zkoušky stejně jako jiný Stravinského blízký
přítel Ravel, tehdy ovšem s Debussym znepřátelený,
a proto sedící v hledišti na opačné straně.
Památná premiéra baletu se uskutečnila v choreografii
Vjačeslava Nižinského a v Roerichově výpravě a kostýmních
návrzích pouhé dva měsíce a tři týdny po dokončení
partitury na nově otevřené pařížské scéně Théâtre des
Champs-Elysées 29. května 1913. „O skandálu při premiéře
už ví kdekdo,“ vzpomínal Stravinský ve známých rozhovorech
s Craftem. „Zdá se to možná divné, ale já jsem sám
tak prudkou reakci nečekal... Už od začátku představení se
ozývaly mírné protesty proti hudbě. A jakmile se zvedla opona
a na jevišti začaly hopsat copaté Lolity s nohama do x,
ihned propukla vřava. Slyšel jsem za sebou výkřiky ‚Ta gueule!’
(Přes hubu!). Florent Schmitt křičel ‚Taisez-vous garces du seizième!’
(Přestaňte, děvky z šestnáctého okresu); ale ‚děvky’ ze
šestnáctého okresu ovšem byly nejelegantnější dámy v Paříži.
Ten povyk trval dál, a za několik minut jsem vztekle odešel
z hlediště... Nikdy potom už mě nic takhle nedopálilo. Ta hudba
mi byla tak blízká; tolik jsem ji měl rád, a nedovedl jsem
pochopit, jak proti ní mohou lidé předem takhle protestovat,
ačkoli ji ještě ani neznají.“
Syn tehdy už zesnulého, nicméně v hudebních kruzích
stále váženého skladatele Edouarda Lalo napsal
po premiéře do Le Temps: „Nejdisonantnější a nejfalešnější
hudba, jaká byla kdy napsána.“ Hudba Stravinského
bezsyžetového baletu (tradiční libreto nahradila choreografická
vize pohanské rituální slavnosti) zněla uším
jejích prvních posluchačů tolika novotami, že je uváděla
ve zmatek. Namísto vázané kantabilní melodiky nastoupily
fragmentární několikatónové formulky, jednotlivé
fráze nebyly svázány obvyklými schématy symetrické
periodicity, harmonickou evoluci nahradily polytonalita,
polymodalita a drsné bitonální souzvuky s ostrými sekundovými
střety. Ve spojení s nečekanými nástrojovými
barvami a místy až orgiastickými erupcemi zvuku se vše
na první poslech zdálo nové a na hony vzdálené oné „mozartovské
průzračnosti“, jak jasnozřivě charakterizoval
partituru Sacré její první dirigent Pierre Monteux.
Ze svého švýcarského rodiště právě příchozí jednadvacetiletý
Arthur Honegger s odstupem čtyřiceti let
zhodnotil význam skladby i povahu další skladatelovy
tvorby slovy, jejichž platnost zůstává ještě sto let po této
události neměnná: „Jak jsme měli ve svém mládí uniknout
atomové bombě Svěcení jara, která převrátila celou naši epochu,
celý náš styl a kterou vymyslel a odpálil nejmoudřejší
a nejcílevědomější ze všech skladatelů, car Igor? Stále novými
zbraněmi otevíral bitvy, v nichž svým odpůrcům připravoval
porážky, avšak svým příznivcům otevíral nové výhledy...“
Leccos z toho, i když nikoli v takto koncentrované
podobě, bylo přítomno už předtím v několika skladbách
z přelomu 19. a 20. století. Honeggerem vyzdvižený
novátorský přínos díla spočíval především v naprosto
radikálním převrstvení hierarchie všech prostředků,
jimiž se až dosud řídila veškerá umělá evropská hudba.
Oním atomovým jádrem, které uvnitř udržovalo
Igor Stravinskij a Robert Craft | Foto: Wikimedia

14 Výročí
jaderné síly a navenek uvolňovalo obrovskou energii
skladby, byl rytmický princip, z něhož byla odvozena
a k němuž se jako k mateřské základně vracela architektonická
struktura díla. Rytmus nikoli jenom jako přísada
a kolori stický efekt, nýbrž v pozici formotvorného, prvoplánového
činitele. Po vstupní introdukci dechových
nástrojů osnuje rytmus veškerý zvukový průběh nakumulovaných
bitonálních kombinací hned v úvodním tanci
Jarní věštby. Závěrečný Velký obětní tanec pak završuje
epochální dílo triumfálním shrnutím v nikdy předtím
neslýchané vzrušující pulsaci navrstvením několika rytmických
pásem, kde se s každým taktem střídá i metrum
s nepravidelně umísťovanými akcenty: 9/8 – 5/8 – 3/8 –
2/4 – 7/4 – 3/4 - 7/4 – 3/8 – 2/4 – 7/8 …
Foto: Wikimedia
HISTORIK ZTRACENÝ V DĚJINÁCH:
MARC BLOCH
A JEHO POSLEDNÍ KNIHA
Jakkoli většina z nás se oddávala živočišné hudbě Sacré
du printemps bezpočtukrát, stejným dobrodružstvím
byla i pro dirigenty, obeznámené s každým jejím detailem.
Výstižně tyto pocity vyjádřil v programu Pražského
jara jeden z jejích nejčastějších a nejkvalifikovanějších
interpretů Robert Craft: „Nejvíce vzrušující chvíle, které
jsem kdy v životě strávil s hudbou, byly ty, kdy na mých
zkouškách Svěcení seděl vedle mne Stravinskij; ať to bylo v Mexiku
či Stockholmu, Vancouveru či Londýně, v Moskvě nebo
San Francisku.“
Antonín Matzner
„Budou tyto stránky vůbec někdy zveřejněny? Těžko říci...“
Touto otázkou začal francouzský historik Marc Bloch
v červenci 1940 svou knihu Podivná porážka – osobní
svědectví vojáka povolaného mobilizací do zbraně
a současně studie historika. Výpověď a vášnivé hledání
odpovědi na otázku, jak se mohlo stát, že Francie,
jedna z evropských mocností, po pouhých pěti
týdnech neustálého ustupování před divizemi nacistického
Německa kapitulovala, aniž se zmohla na jedinou
významnější protiakci.
„Marc Bloch tento text napsal, jak říká, ve vzteku,“
napsal jeden Blochův druh v odboji v předmluvě
k prvnímu vydání Podivné porážky v roce 1946.
Svěcení jara. Bejart Ballet Lausanne | Foto: Valerie Lascaze
Svěcení jara. Joffrey Ballet (podle V. Nižinského) | Foto: Wikimedia
Do života Marca Blocha (1886–1944), francouzského
historika, spoluzakladatele školy Annales, autora monografií
Králové divotvůrci a Feudální společnost, profesora
univerzity ve Štrasburku a pařížské Sorbonny,
zasáhly mimořádným způsobem významné historické
události. Bloch se aktivně zúčastnil bojů první
světové války; v roce 1939 byl jako záložní důstojník
mobilizován a účastnil se krátké války s německými

nacistickými vojsky, která Francii napadla. Tato válka
byla katastrofálním debaklem a v červnu 1940 skončila
kapitulací, následnou okupací Francie a vznikem kolaborantského
vichistického režimu na menší části francouzského
území. Později se Bloch aktivně zapojil do odboje,
v roce 1944 byl zatčen a v červnu toho roku nacisty
zastřelen.
Základem našeho pořadu je Blochova kniha Podivná
porážka. Svědectví z roku 1940, zvláštní literární útvar
na pomezí odborné historické práce, osobně laděných
pamětí a reportáže psané přímým účastníkem děje, v níž
autor popsal francouzskou porážku v roce 1940 a bez
možnosti studovat historické prameny dokázal bystře
analyzovat kritickou situaci francouzské společnosti té
doby. Knihu můžeme číst jako jasnozřivý sociologický
rozbor příčin francouzské porážky i jako paměti, v nichž
autor vystupuje jako břitký glosátor, kritik i pozorovatel
dění. Marc Bloch je vzorovým příkladem historika, který
musel opustit pohodlí univerzitní či akademické pracovny
a aktivně se účastnit dramatických historických
událostí, jež doslova rozhodovaly o dalším bytí či nebytí
národa a vůbec evropské kultury.
Z překladu Ireny Kozelské připravil Jaroslav Havel.
Režie Petr Adler.
Český rozhlas Vltava: Schůzky s literaturou,
3. března 2013 ve 20.00 hod.
Petr Turek
Foto: Wikimedia
VĚDOMÍ A SVĚDOMÍ
ZENA COSINIHO
Italo Svevo (vl. jm. Ettore Schmitz, 1861–1928) je díky
románu Vědomí a svědomí Zena Cosiniho znám jako jeden
z nejvýznamnějších italských romanopisců 20. stol.
Po dvou neúspěšných románech (Život pana Alfonsa,
1892; Senilita, 1898) zklamaný Svevo téměř přestal psát
a věnoval se hře na housle. Roku 1896 se oženil, pracoval
v tchánově podniku. Roku 1906 se seznámil s Jamesem
Joycem, který v Terstu vyučoval angličtinu. Kolem roku
1908 se Svevo začal zajímat o Freudovu psychoanalýzu,
jejíž vliv – i když v ironizované podobě – je patrný v jeho
třetím románu Vědomí a svědomí Zena Cosiniho (1923).
Teprve toto dílo Sveva proslavilo, když je E. Montale
v Itálii a B. Crémieux a V. Larbaud ve Francii vysoce ocenili
a autora označili za předchůdce Prousta a Joyce.
U kolébky Svevova díla stálo svérázné literární klima
Terstu, kde se křížily prvky italské kultury a kultury
středoevropské a slovanské, dále znalost italských
klasiků, německé literatury a filozofie, francouzských
Četba na pokračovaní 15
realistů a naturalistů, ale i velkých ruských romanopisců
19. stol. Motivy jeho díla jsou do značné míry autobiografické
(bolestný pocit životního nezdaru, stárnutí
chápané jako úpadek, nelítostná analýza vlastních ambicí,
vášní a citů, katarzní účinek humoru a sebeironie).
Román Vědomí a svědomí Zena Cosiniho (1923, česky
1978) je stylizován jako rukopis pacienta uveřejněný
jeho psychoanalytikem. Zenova neschopnost činu je doprovázena
bystrou schopností sebeanalýzy a sebeironie.
Zeno postupně líčí své četné pokusy přestat kouřit, které
se nikdy nepodaří, vztah k otci, plný nedorozumění,
historii svého manželství s Augustou Malfentiovou,
kterou si vzal, přestože se ucházel o její sestru Adu (ta
dala přednost nezodpovědnému Guidovi, jenž se Zenem
založí podnik, který nakonec přivede k úpadku).
V závěru románu se Zeno vzdává psychoanalytické terapie,
která není schopna vyléčit člověka z jeho „nemoci“,
jíž ve své podstatě, složitosti a nedokonalosti je lidský
život. Román se uzavírá apokalyptickou věštbou světové
katastrofy. V podstatě tradiční románový děj, zbudovaný
na schématu ztracených iluzí a promarněných
příležitostí, je pouze vnějším rámcem hlavního děje –
jemné a hluboké rekonstrukce stavů vědomí, ironické
analýzy svědomí, zlozvyků a neduhů, skrze kterou se
Zeno dobírá vnitřního smyslu své existence i existence
člověka vůbec. Tíha společenské analýzy je vylehčena
ironií a humorem. Spojení směšných stránek lidské existence
s její tragickou hloubkou činí z tohoto románu dílo
mistrovské.
Pořad uvádíme opožděně ke 150. výročí autorova narození:
Svevo se narodil 19. 12. 1861. Čtrnáctidílnou
četbu na pokračování z románu italského spisovatele
z překladu Jana Vladislava připravila Barbora Bukovinská.
Režie Ivan Chrz.
Český rozhlas Vltava: Četba na pokračování,
od 1. března 2013, vždy v 18.30 hod.
Petr Turek

16 Osobnost
STOLETÝ
ANASTÁZ OPASEK
všichni otevřené dveře. K jeho blízkým přátelům patřila
řada lidí, stojící mimo církev. Vzdělanec, realista, hluboce
vkořeněný do benediktinské spirituality, básník čistého
zraku a bytostný Evropan. Vždyť uvažme – narozen
českým rodičům ve Vídni, dospíval v Kolíně nad Labem,
studoval v Římě, duchovně působil v Praze, Rakousku,
v německém Rohru a za svůj druhý domov považoval
renesanční Itálii. Milovník a mecenáš české kultury,
přítel tvůrců rozličných povah a poetik (ve škále Jaroslav
Durych – František Halas – Karel Kryl), častý návštěvník
koncertů a divadel. Jeho školou nebyla jen univerzitní
škamna – v padesátých letech prošel těmi nejhoršími
stalinskými kriminály (byl odsouzen na doživotí), kde
poznal podivuhodnou sortu lidí od vrahů a kolaborantů
po kasaře, později zedničil na pražském sídlišti a skladníkoval
v Národní galerii, v exilu se nikdy nevyhýbal
praktické pomoci utečencům. Ač řeholník, přirozeně
a nenuceně přerůstal jinak uzavřená ghetta a jako gotický
svorník spojoval rozličná lidská společenství – poúnorové
exulanty s osmašedesátníky, evangelíky s katolíky,
marxisty s undergroundem, Čechy a Němce.
Foto: J. Janatková
Když před třinácti lety (24. srpna 1999) náhle zemřel
při své krátké návštěvě bavorského kláštera v Rohru
břevnovský opat, benediktinský řeholník a básník Anastáz
Opasek, uzavřel se tím nejen jeden bohatý český osud,
ale symbolicky se sklenula topografie jeho života i úsilí.
Zemřel v klášteře, který se po roce 1968 stal na dvacet
let jeho domovem a odkud se svými spolupracovníky
pomáhal rozdýchávat český exilový život. V místech,
kde znovu promýšlel jedno ze svých životních témat,
německo-českou otázku, klíčové téma Střední Evropy.
Realistický Evropan
Představuje-li si někdo ještě dnes opata jako žoviálního
buřtipána s korbelem piva, který pařátem objímá zlatý
poklad (mj. tak karikoval v padesátých letech Dikobraz
církevní představitele a tento obraz se čas od času
vrací i do naší politické současnosti), je na omylu.
V případě Anastáze Opaska dvojnásobném. Tento drobný,
hubený muž se vymykal všem ubohým i uhlazeným
představám o představeném kláštera. Nikoli církevní
funkcionář a moralista, ale muž vnitřně svobodný, riskující
a prodchnutý Kristovým evangeliem, u kterého měli
Z muzea do kláštera
Jan Nepomuk Vojtěch Opasek se narodil před sto lety,
20. dubna 1913 ve Vídni. Nemohl si vybrat lepší rodné
místo – Burgring č. 7. Manželé Opaskovi totiž bydleli
v Přírodovědeckém muzeu, kde byl otec zaměstnán
jako hlídač. Z okna pohled na známý pomník Marie
Terezie, po ulicích jezdí kočáry, malý Jeník Opasků tu
ještě zahlédne na projížďce císaře Karla. V roce 1919 se
rodina stěhuje do Kolína, kde v té době žila Opaskova
babička Marie Cyrusová. Později, ve své memoárové
knize, na ni bude vzpomínat s dojemnou láskou a připojí
postřeh o nedoceněné roli pokorných a zbožných
babiček pro novodobou českou kulturu. Jako kolínský
gymnazista, vášnivý čtenář a přispěvatel do řady periodik
objevuje svět velké literatury a křesťanské kultury.
A pak přichází osudová setkání – s charismatickým
emauzským benediktinem Metodějem Klementem
a vydavatelem a překladatelem Josefem Florianem ze
Staré Říše. Je rozhodnuto – po maturitě Opasek vstu­

Osobnost 17
puje do břevnovské benediktinské komunity. Do místa
s bohatou tisíciletou kulturní a duchovní tradicí, kde
se pěstuje gregoriánský chorál a scházejí se k debatám
pražští intelektuálové. A zajíždí do Staré Říše za Florianem.
Příznačně: když poprvé jede za Mistrem, „stopne“
v Hladově jakéhosi řezníka a přisedne na vůz k prasatům.
Staroříšská atmosféra Opaska uchvátila – v českém
zapadákově se skrze vydávání knih pěstovala i obrozovala
evropská kultura, o knížky pečovali čeští a němečtí
výtvarníci, kolem se soustřeďoval okruh špičkových
domácích překladatelů a autorů. V době, kdy se katolická
církev nesnadno vymaňovala z tuhých monarchistických
šablon, politikaření a často i zupácky povýšeneckého
jednání, zvolil laik Florian radikální cestu oproštěnosti,
zbožné vroucnosti a vrátil se k zasypaným pramenům evropského
ducha. K Florianovi se Opasek znovu přihlásí
po roce 1968, kdy v německém exilu zakládá a organizuje
za inspirující blízkosti bývalého spolumukla a esejisty
Vladimíra Neuwirtha laické sdružení Opus bonum
(Dobré dílo). Vydávají knihy, pořádají akademické týdny
a rozličná setkání, na kterých za jeden stůl usedá bývalý
komunistický funkcionář Zdeněk Mlynář a antikomunista
Pavel Tigrid a do noci hraje Kryl, Hutka či Karásek.
Opasek jasně formuloval: „Šlo nám o zaplnění určité mezery,
která vznikla dlouhým předělem mezi generacemi
exulantů, kteří v komunismu nežili, a těmi, kdo ho zažili
v horším měřítku na vlastní kůži.“
Když se po roce 1989 Opasek vrátil do Břevnova, aby
znovuobnovoval řeholní život, bylo Opus bonum
přeneseno do vlasti. Žije dosud a pořádá v břevnovském
klášteře každoročně skvělá setkání s řadou podnětných
přednášek.
Češi a Němci
V roce 1947 byl mladičký Opasek zvolen břevnovským
opatem. Za sebou měl válečnou zkušenost a přestože
ji zakusil v domovském klášteře, nebyla o nic chudší
než frontová. Armády si v Břevnově podávaly dveře,
navíc od roku 1938 do květnového povstání ukrývala
v klášterním komplexu československá armáda zbraně,
za což byl Opasek po válce po zásluze vyznamenán. Odvaha
mu rozhodně nescházela – například když za války
pohřbil popel židovského novináře Alfreda Fuchse,
umučeného v Dachau. Nečernobílá byla Opaskova lidská
zkušenost s Němci – s řadou příslušníků wehrmachtu,
které v Břevnově za války osobně poznal a kteří pomáhali
zachránit klášter před vpádem jednotek SS, nebo se
spolubratry ze Sudet. Broumovský klášter totiž patřil
s Břevnovem do jednoho správního celku a obě komunity
byly až do Hitlerovy anexe roku 1938 organicky propojeny.
Po válce byl Opasek svědkem divokého odsunu, se
kterým nesouhlasil, protože nebyl zastáncem kolektivní
viny. Řadě sudetských Němců, včetně členů broumovské
benediktinské komunity, zachránil život před českými
krvežíznivci, jak sám nazýval surové mstitele, a s obrovským
nasazením pomáhal přesunout „klášter“ do Bavorska.
Později prohlásí: „Je nutné hledat porozumění
a usmíření.“
Klid přístavu
Opasek nebyl teologem, po kterém by zůstalo esejisticky
formulované dílo. Zanechával stopu ve druhých svými
promluvami, osobními dopisy, postoji i svým mlčením.
Přesto po něm zůstává jistá literární brázda – jedenáct
básnických sbírek, které vydal v exilu i po roce 1989 a ze
kterých je sestaven náš Opaskovský rozhlasový souzvuk.
Je autorem již zmiňované vzpomínkové knihy Dvanáct
zastavení, ze které budeme číst v deseti pokračováních,
a je také autorem řady článků, úvah a literárních textů
roztroušených po domácích i exilových časopisech.
S opatem Opaskem jsem v devadesátých letech o literatuře
a historii několikrát hovořil – v jeho břevnovské celekanceláři
nebo v želivském klášteře, kam přijížděl
za svým přítelem a příbuzným, o rok starším opatem Tajovským,
mužem podobného osudu. Jeden oděn v bílém
premonstrátském hábitu, druhý v černém benediktinském,
seděli spolu v hospodě Na kocandě a živě diskutovali.
„Jsme jak dvě vrány. Nebo jak bílé a černé kafe,“ komentoval
dvojici s úsměvem Opasek. Všímal jsem si jeho
bílých vlasů (říkal mi, že začal šedivět za války po výslechu
na gestapu), žilek na čele, stařeckých skvrn na kůži,
ale nejvýraznější byly jeho oči, zvláštně jiskřivé. Sídlil
v něm podivuhodný klid. Ivan Medek opata příznačně
nazval „nejbezpečnějším přístavem“.
Čest práci na věky
Opasek měl dar živé komunikace, byl bystrým debatérem,
uměl naslouchat, neupejpal se posedět s přáteli a vypít
kalíšek vodky, humor byl jeho rodným druhem. Když ho
jako zednického přidavače zdravili v šedesátých letech
jeho dělničtí nadřízení „Čest práci“, Opasek pohotově
odpovídal: „Až na věky amen.“ I pro určitou nenucenost
a rozpustilou živost měl přezdívku „opat chuligán“.
Vznikla v bolševickém kriminále, jejím autorem byl teolog
a biolog Petr Ondok a s Opaskem se tato přezdívka
táhla až do pozdních let. Sám se tak občas podepisoval
na lístky, které posílal svým přátelům.
Když se 3. září 1999 konal v Břevnově pohřeb šedesátého
břevnovského opata Anastáze Opaska a průvod s rakví
stoupal klášterním sadem na hřbitov, žuchaly ze stromů
do trávy desítky zralých žlutých hrušek-máslovek. Byl
to obraz tesknoty, opadání, podzimu, ale především
dozrání, naplněnosti a pevnosti tvaru. Opaskovy pevnosti.
Foto: Archiv M. Doležala
Miloš Doležal

18 Výročí
Letos je tomu 200 let od narození dvou slavných
skladatelů, Richarda Wagnera a Giuseppa Verdiho. Necelý
půlrok a necelých tisíc kilometrů od sebe dělilo dva
největší operní tvůrce druhé poloviny 19. století, dva protagonisty
naprosto odlišných operních stylů.
Richard Wagner se narodil 22. května v Lipsku, v městě
s bohatou kulturní a tedy i hudební tradicí. Jeho otec,
Carl Friedrich Wagner, byl policejní úředník a matka
Johanna Rosine rozená Paetz dcera bankéře. Dá se říci,
že Richard svého otce nepoznal – Carl Friedrich zemřel
na tyfus šest měsíců po Richardově narození. Rodiny se
ujal herec a básník Ludwig Geyer, kterého Wagner velmi
ctil. Budoucí skladatel tak vyrůstal v intelektuálním
a uměleckém prostředí. Vždyť i Richardův strýc Adolf
Wagner byl filolog, překládal Sofokla a dopisoval si
s Goethem.
V roce 1821 Ludwig Geyer zemřel. Rodina se poměrně
často stěhovala a Wagner vyrůstal u příbuzných. Do
ško ly chodil v Drážďanech, ještě pod jménem svého nevlastního
otce jako Richard Geyer, posléze opět v ro dném
Lipsku, kde studoval gymnázium, hudbu na univerzitě
a absolvoval krátké, ale intenzivní hudební školení
u svatotomášského kantora, jakým byl o sto let dříve i Johann
Sebastian Bach, Christiana Theodora Weinliga.
Říká se, že Wagner byl divoké dítě, jehož vý chova byla
velmi volná.
WAGNER
Richard Wagner | Foto: MKH
Giuseppe Verdi se narodil pravděpodobně 10. října
v malé vesničce Roncole poblíž Busseta v Parmském vévodství
majiteli hostince a přadleně. Rodinné prostředí
nebylo intelektuální a umělecké jako u Wagnera, ovšem
také ne „sedlácké“. Jeho rodiče patřili do rodin drobných
hospodářů a obchodníků a Verdi rozhodně nevyrůstal
u negramotných rolníků, jak to později rád prezentoval.
Podle tehdejších dobrých mravů příslušníků střední
třídy jeho rodiče pečlivě dbali na synovo vzdělání. Když
mu bylo sedm, otec mu koupil spinet, Giuseppe za krátko
vypomáhal v kostele na varhany a v devíti už byl sám
varhaníkem. V jedenácti byl Verdi na gymnáziu v Bussetu
a vedle toho studoval hudbu u Ferdinanda Provesiho.

Výročí 19
Představme si možná trochu předčasně vyspělého chlapce
s ambiciózním otcem, který trval na formálně velmi
přísném vzdělání – to je velký rozdíl mezi mladým Verdim
a Wagnerem. Byl to také Verdiho otec, který synovi
zařídil studium v Miláně, když začalo být jasné, že hudební
svět malého města je příliš těsný. Verdi sice nebyl
přijat na konzervatoř, ale studoval v Miláně soukromě
u Vincenza Lavigni, koncertního mistra orchestru Teatro
alla Scala. Verdi později tvrdil, že Lavigna ho učil téměř
výhradně kontrapunkt: „V těch třech letech, které jsem
u něho strávil, jsem nepsal nic jiného než kánony a fugy,
fugy a kánony všeho druhu. Nikdo mě neučil instrumentaci,
nebo jak psát hudbu pro jeviště.“ Dnes se má za to,
že Verdi trochu přeháněl – snad proto, aby podpořil svůj
„prostý“ původ, ze kterého se jako skladatelský samouk
dostal až na vrchol. Ostatně podobně i Wagner později
nedoceňoval, nebo spíše podhodnocoval svá hudební
studia, snad aby posílil obraz přirozeného hudebního
génia, ačkoliv dnes se zdá evidentní, že mu tato studia
mnoho dala.
Verdi se po studiích v Miláně vrátil do Busseta, kde záhy
dosáhl pozice hudebního ředitele, dirigoval a komponoval
pro místní filharmonickou společnost a také dával
soukromé lekce hudby. V provinčním Bussetu ale zůstat
nechtěl. Onou „vstupenkou“ do světa se stala opera
Oberto, kterou přijalo vedení milánské Scaly, jistě i díky
kontaktům, které tam skladatel získal jako student.
V únoru 1839 se Verdi do Milána odstěhoval a v listopadu
téhož roku se konala úspěšná premiéra jeho první opery.
V létě stejného roku podnikal jednu ze svých cest i Richard
Wagner – ovšem byla mnohem dobrodružnější.
Právě totiž prchal přes Londýn z Rigy do Paříže. V Rize,
kde působil jako hudební ředitel místního divadla, se
zadlužil, byl mu odebrán pas a on musel v noci přejít hranice
a dostat se do tehdy pruského přístavu Pillau (dnes
Baltijsk), kde byl propašován na loď a rozbouřeným
mořem doplul do Londýna. Co měl v té době za sebou?
Byl sbormistrem v divadle ve Würzburgu a poté
hudebním ředitelem u divadelní společnosti působící
v Magdeburgu. Tam poznal svou budoucí ženu, herečku
Guiseppe Verdi | Foto: MKH
A VERDI

20 Výročí
Minnu Planer. Po krachu divadelní společnosti spolu
odešli do Královce, kde ho žena po několika měsících
manželství opustila kvůli jinému muži a Wagner získal
místo hudebního ředitele v divadle v Rize. Odjel tam
sám, ale brzy opět bydlel jak s Minou, která se k němu
vrátila, tak s její sestrou, zpěvačkou. Podmínky v malém
divadle byly podobně stísněné jako Wagnerův byt
a skladateli se v Rize nelíbilo. Nakonec se rozhodl pro
již zmíněnou Paříž. Patrně bychom řekli, že toho měl
ve svých šestadvaceti za sebou víc než Verdi – a bylo to
tak i co se dokončených oper týká. Ještě ve Würzburgu
napsal romantickou operu Víly, o dva roky později
dokončil komickou operu Zákaz lásky, která byla dokonce
v Magdeburgu za jeho vedení uvedena, a v Rize začal
pracovat na opeře Rienzi. Ke všem operám (i těm následujícím)
si sám psal libreta. Wagner tedy skutečně nelenil.
Za šest let stihl vystřídat čtyři místa, napsat tři opery,
dostat se do dluhů a prchat před věřiteli, což nebylo
v jeho životě naposled.
Také Verdi se oženil – o několik měsíců dříve než Wagner,
4. května 1836. Vzal si dceru svého mecenáše z Busseta
Margheritu Barezzi. Když v únoru 1849 odjížděl
do Milána, doprovázela ho manželka, sedmiměsíční syn
a vzpomínka na zemřelou roční dceru. Necelý měsíc před
premiérou mu zemřel i syn a o dva roky později zemřela
Margherita. Verdi v té době pracoval na druhé opeře
pro milánskou Scalu, jejíž premiéra se konala tři měsíce
po Margheritině smrti, a byl to debakl. Skladatel později
tvrdil, že se chtěl v tomto období, po rodinné tragédii
a profesním neúspěchu, vzdát komponování úplně (což
také nebylo v jeho životě naposled). A přestože jsou dnes
jeho zapsané vzpomínky na tuto dobu brány s rezervou,
je pravda, že jeho další opera, Nabucco, měla premiéru
až za rok a půl. Konala se opět v milánské Scale a byl to
obrovský úspěch. V následujících jedenácti letech na psal
Verdi 16 oper, tedy v průměru jednu za devět měsíců.
Byla to náročná léta plná cestování z jednoho operního
centra do druhého, ale Verdi se postupně stával slavným
(což se projevilo i na jeho hmotné situaci). Za zmíněných
jedenáct let vznikly kromě jiných tyto opery: Ernani,
Macbeth, Loupežníci, Rigoletto, Trubadúr a Traviata.
Úspěšnému Verdimu se také otevíraly dveře do vyšší
společnosti. V Miláně tak navázal dlouholeté přátelství
s hraběnkou Clarou Maffei, jejíž salon často navštěvoval.
V těchto letech prvních velkých úspěchů se také sblížil
se slavnou sopranistkou Giuseppinou Strepponi (mimo
jiné první Abigail v Nabuccovi), která se stala jeho
celoživotní družkou.
V době, kdy Verdi prožíval těžké období v Miláně, neměl
se Wagner o mnoho lépe, ba naopak. Dva a půl roku, které
na počátku 40. let strávil v Paříži, bylo snad nejhorším
obdobím jeho života. Nepodařilo se mu uvést ani jednu
operu, žil ve velké chudobě a vydělával si upravováním
různých výběrů operních árií jiných autorů, což musela
být pro velmi ctižádostivého skladatele, který byl navíc
přesvědčen, že většina tehdejší operní produkce hraná
v Paříži je maximálně průměrná, obrovská potupa. Wagner
v této chvíli spoléhal na pomoc nejvlivnějšího muže
pařížského operního světa – Giacoma Meyerbeera. Ten
mu pomoc přislíbil, ale zřejmě nebral mladíka příliš
vážně, nebo minimálně ne tak vážně, jak by si Wagner
přál. Přitom zřejmě i díky Meyerbeerově intervenci byla
v Drážďanech přijata Wagnerova opera Rienzi, kterou
mladý skladatel dokončil v listopadu roku 1840.
V té době souběžně pracoval na své další opeře – Bludném
Holanďanovi. Námořnické téma mělo prý kořeny
ve zmíněném útěku z Rigy a dobrodružné plavbě přes
rozbouřené moře kolem norských břehů. Wagner námět
k libretu nejprve prodal řediteli pařížské Opery, ale to
mu nebránilo v tom, aby poté libreto sám napsal a zkomponoval
na ně operu, kterou dokončil v roce 1841.
O rok později opustil nenáviděnou Paříž a vrátil se zpět
domů, do Drážďan, kde se 20. října dočkal prvního velkého
úspěchu. Půl roku po nadšeném přijetí Verdiho
Nabucca v Miláně byl Wagnerův Rienzi nadšeně přijat
v Drážďanech. I přes to, že Bludný Holanďan poprvé
provedený tamtéž o rok později tolik nadšení nevzbudil,
stal se Wagner jasným kandidátem na pozici dvorního
kapelníka.
Drážďanský pobyt byl prvním relativně dlouhým a klidným
obdobím ve Wagnerově životě. Z této doby pochází
jeho opera Tannhäuser aneb Zápas pěvců na Wartburgu,
která měla za Wagnerova řízení premiéru v Drážďanech
v roce 1845. V Drážďanech, respektive v nedaleké Graupě,
také zkomponoval svou další operu Lohengrin.
Pokud srovnáme osudy obou mužů během jejich prvního
úspěšného období, tedy druhé poloviny 40. let, uvidíme
zřetelný rozdíl. Wagner v té době dokončil dvě opery, Verdi
jich za stejné období napsal desítku. Jedním z důvodů
pro tento fakt byl naprosto odlišný operní provoz v Itálii
a v Německu. Italská opera byla do značné míry spotřební
zboží, poptávka byla velká, a ačkoliv to byl právě Verdi,
který chtěl operu povýšit na závažné umělecké dílo,
přeci jen se nemohl, především na počátku své kariéry,
vyhnout zaběhnuté praxi. Také to bylo Verdiho jediné
zaměstnání, které ovšem s sebou přinášelo neustálé
cestování, komunikaci s řediteli divadel, zkoušení a dirigování
premiér i repríz, upravování již provedených
oper pro jiná divadla… Wagner každou svou operu
dlouho promýšlel, byla pro něj skutečným vrcholem
uměleckého snažení, jedinečným dílem. Navíc si ke všem
svým operám psal libreto sám a v neposlední řadě – pokud
mluvíme o jeho drážďanském působení – byl zaměstnán.
Musel komponovat i hudbu pro dvůr a řídit koncerty.
Na konci tohoto období do života obou autorů zasáhl
revoluční rok 1848. Oba dva se revolucí zúčastnili,
Verdi v Miláně a Wagner v Drážďanech. Verdimu jeho
revoluční nadšení nijak zvlášť neuškodilo, avšak na Wagnera
byl v Drážďanech vydán zatykač a skladatel musel
s falešným pasem uprchnout nejprve do Výmaru a odtud
pak do Lucernu. Ve švýcarském exilu, zhruba v době, kdy
Verdi dokončil slavnou trojici oper Rigoletto, Trubadúr
a Traviata, předložil Wagner ve svých spisech koncepci
hudebního dramatu a začal pracovat na libretu a posléze
na zhudebnění tetralogie Prsten Nibelungův. Premiéra Lohengrina
v létě roku 1850 ve Výmaru (půl roku před premiérou
Rigoletta) byla na dlouhých patnáct let poslední
premiérou německého skladatele. Představení dirigoval
Franz Liszt, Wagner nemohl být kvůli zatykači přítomen.

Výročí 21
Díky štědrosti svých obdivovatelů a mecenášů žil Wagner
v Curychu a prožil zde dvě milostná vzplanutí. To
první – k jedné z mecenášek Jessii Laussot – skončilo
po zásahu její matky i jejího manžela a mělo za následek
„pouze“ konec s vyplácením apanáže. Druhý románek
byl pravděpodobně vážnější. Wagner měl poměr s ženou
dalšího ze svých mecenášů, někdejšího obchodníka s hedvábím
Otty Wesendoncka. Částečně i na základě tohoto
románku s Mathildou Wesendonck odložil v roce 1857
práci na Siegfriedovi, a začal pracovat na opeře o osudové
lásce Tristana a Isoldy. Románek skončil Wagnerovým
rozchodem s manželkou a jeho odjezdem ze Švýcarska
do Benátek, kde napsal druhé dějství opery. Třetí dějství
a celou operu poté dokončil v Lucernu v létě roku 1859.
O dva roky později se Wagner pokusil znovu dobýt Paříž
– v březnu tam byl uveden Tannhäuser, na přímluvu
Princezny Pauline Metternich. Představení byl dnešním
slovem propadák, zčásti i kvůli tomu, že Wagner odmítl
přenést baletní výstup z prvního do druhého jednání, jak
to požadovala francouzská tradice. Operní Paříž Wagnerovi
nepřála.
V Paříži to ovšem neměl jednoduché ani Verdi. Napsal
pro Paříž dvě opery – Sicilské nešpory (premiéra
13. června 1855) a Dona Carlose (11. března 1867) a ani
jedna nedosáhla většího úspěchu. Mnohem úspěšnější
byl ve Francii například Trubadúr.
Po premiéře Traviaty v roce 1853, v době kdy Wagner
dokončil libreto k celému Prstenu, začalo Vediho
kompoziční tempo klesat a v následujících osmnácti
letech vzniklo jen šest děl. Kromě již zmíněných francouzských
oper to byl Simon Boccanegra, Maškarní ples,
Síla osudu a konečně Aida. Po její premiéře se Verdi
na dlouhých šestnáct let odmlčel, co se opery týče. Neznamená
to, že by úplně přestal komponovat – v roce 1873
vznikl jeho Smyčcový kvartet a o rok později slavné Requiem.
Přesto ale zůstává možná překvapivým faktem, že
v 70. a na počátku 80. let, tedy v době, kdy Verdi mohl
být, jak se říká, na vrcholu svých sil, nezačal psát žádnou
novou operu.
Možná nejvážnějším důvodem Verdiho neochoty komponovat
bylo jeho rozčarování z kosmopolitního směřování
italské hudby, rozčarování z obdivu k hudbě německé,
symfonické, mohli bychom velmi zjednodušeně říci
k hud bě a k operám Richarda Wagnera.
Verdi od roku 1871 až do své smrti v roce 1901, tedy v posledních
třiceti letech života, vytvořil už jen dvě jevištní
díla – Othella a Falstaffa.
Pokud Verdi v té době myslel na Wagnera a jeho hudbu,
Wagner na Verdiho téměř jistě nemyslel – plnil si svůj
tvůrčí životní sen a měl se co ohánět. Na počátku 60.
let se mohl vrátit do Německa a začal pracovat na opeře
Mistři pěvci norimberští. A znovu se zadlužil, když ve Vídni
marně usiloval o uvedení Tristana a Isoldy. V roce 1864
však nastoupil na bavorský trůn mladý král Ludvík II.
Bavorský, velký Wagnerův ctitel. Zbavil Wagnera z velké
části jeho dluhů a finančně ho podporoval. Wagner měl
zřejmě poprvé ve svém životě pocit, že je o něj postaráno
tak, jak si zaslouží. Následovaly mnichovské premiéry
Tristana a Isoldy a Mistrů pěvců norimberských
a v polovině 70. let Wagner dokončil svou tetralogii Prsten
Nibelungův. Mamutí dílo mělo premiéru 13. srpna
1876 v rámci prvního festivalu v divadle postaveném
speciálně pro Wagnerovy opery v Bayreuthu. Posledním
Wagnerovým dílem je Parsifal, kterého dokončil v prosinci
1881 a v létě následujícího roku měl v Bayreuthu
premiéru.
Wagner na rozdíl od Verdiho ke konci života rozhodně
nepolevoval. Jeho zdraví se však zhoršovalo. Zemřel
v Benátkách, půl roku po premiéře své poslední opery
13. února 1883. Verdi ho přežil téměř o osmnáct let.
S použitím Grove Music Online.
Vojtěch Havlík
Český rozhlas Vltava:
Verdi | Wagner – jaro 2013
Výběr z programu
16. 3. | Operní večer | Verdiho Maškarní ples
23. 3. | Operní večer | Wagnerův Lohengrin
v záznamu z milánské Scaly
30. 3. | Operní večer |
Verdiho Macbeth z madridského Teatro Real
6. 4. | Operní večer | Wagnerovo Zlato Rýna
Přímý přenos z Metropolitní opery
13. 4. | Operní večer | Wagnerova Valkýra
Přímý přenos z Covent Garden
14. 4. | CD Laser | Wagnerovy opery Víly,
Zákaz lásky a Rienzi
21. 4. | CD Laser | Wagnerovy opery
Bludný Holanďan a Tannhäuser
27. 4. | Operní večer | Wagnerův Siegfried
Přímý přenos z Covent Garden
28. 4. | CD Laser |
Wagnerovy opery Lohengrin a Zlato Rýna
1. 5. Přímý přenos koncertu České filharmonie.
R. Wagner: Písně na básně Mathildy
Wesendonckové – Tristan a Isolda.
Předehra a závěr opery. Zpívá Karita Mattila
4. 5. | Operní večer | Wagnerův Soumrak bohů.
Přímý přenos z Covent Garden
5. 5. | CD Laser | Wagnerovy opery Valkýra
a Tristan a Isolda
6. 5. Přímý přenos koncertu SOČR. Verdiho Requiem
22. 5. Den s Richardem Wagnerem
25. 5. | Operní večer | Verdiho Rigoletto
Záznam z Bavorské státní opery
26. 5. | CD Laser | Wagnerovy opery Mistři
pěvci norimberští a Siegfried
3. 6. Záznam koncertu Symfonického orchestru
a sboru Západoněmeckého rozhlasu
k 200. výročí narození R. Wagnera.
F. Liszt: Faustovská symfonie –
R. Wagner: Siegfriedova idyla
Dirigent Jakub Hrůša.

22
Anna Saavedra | Foto: Wikimedia
DŮM U SEDMI ŠVÁBŮ
V ČAJOVNĚ
Cyklus Hry a dokumenty nové generace, který se ve vltavské
Čajovně otevře poslední neděli v květnu, přinese
posluchačům premiéru hry Dům U Sedmi švábů. Její autorkou
je osmadvacetiletá dramatička česko-chilského
původu Anna Saavedra, patřící dnes k nejvýraznějším
a nej zajímavějším mladým divadelním tvůrcům. Vystudovala
dramaturgii na JAMU u Petra Oslzlého, spolupra
covala s divadlem Ateliér, Studiem Dům Evy Tálské
a klaunskou společností Champ de tension; v současnosti
působí jako dramaturgyně a rezidentní autorka v brněn
ském HaDivadle. Má na svém kontě prózu (Chilské
deníky; Cizinec), adaptace (Horečka; Hedda Gabler – Hra
s mrtvou myší; Eva, Eva!) i původní divadelní texty (Putování;
Racek; Smrt abonentů; Mamma guerilla/Tajná zpráva
z planety matek, Dealeři fyzické lásky aj.). Její Kuřačky a spasitelky,
inspirované Čechovovými Třemi sestrami, získaly
Cenu Evalda Schorma za rok 2011 a s úspěchem se hrají
v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě.
Také s původní hrou Dům U Sedmi švábů bodovala Anna
Saavedra v soutěži o Cenu Evalda Schorma, když v roce
2010 obsadila třetí místo (první dvě místa tehdy zůstala
neudělena). Svou pozornost tu obrací k nejstaršímu
brněnskému pavlačovému domu v Kopečné ulici, k jeho
dávné i nedávné historii a k okolnostem, které provázely
plánovanou demolici této výjimečné, magické stavby.
Jméno dal budově legendami opředený hostinec U Sedmi
švábů, který tu existoval od devatenáctého století.
První písemné zmínky o domě ale pocházejí už z poloviny
století osmnáctého, kdy zde byla klášterní nemocnice
sester Alžbětinek. S místem je také spojeno jméno
brněnského fyzikuse Karla Linze, který tu prováděl
veřejné pitvy. Později se dům stal útočištěm pro chudší
nájemníky, umělce či studenty.
Anna Saavedra, přináší ve své hře spleť provázaných
příběhů posledních nájemníků Domu U Sedmi švábů,
kteří jsou konfrontováni se záměrem nového majitele,
rozhodnutého objekt zbourat. Každodennost jejich
životů prostupují přízraky minulých časů a hranice mezi
snem a realitou se pomalu stírá…
Hru pro vltavskou Čajovnu připravuje hostující režisérka
Martina Schlegelová, umělecká šéfka projektu Centrum
současné dramatiky Divadla Letí.
Klára Novotná
VELIKONOČNÍ DEN EURORADIA
Poslední neděle před velikonočními svátky bude patřit
ve vysílání většiny evropských rozhlasů programům Speciálního
dne Euroradia s velikonoční tematikou. Letos
nabízí tento oblíbený projekt deset koncertů vysílaných
v hodinových intervalech z Barcelony, Bukurešti, Dublinu,
Amsterdamu, Vatikánu, Prahy, Krakova, Londýna,
Drážďan a Dublinu. Dramaturgie nabízí jak známá skladatelská
jména, tak obecně méně známé autory reprezentující
různé stylové epochy v jednotlivých národních
kulturách.
Ke společnému vysílání se přihlásilo zatím 16 rozhlasových
stanic v Dánsku, Estonsku, Finsku, Lotyšsku,
Ka nadě, Maďarsku, Německu (Deutschland Radio Kultur,
Hesenský a Sárský rozhlas), na Novém Zélandu,
v Rakousku, Rumunsku, Řecku, Srbsku, Švedsku a samozřejmě
nebude chybět Český rozhlas. Vltava bude
vysílat ze zahraničních programů koncert Katalánského
rozhlasu s motety J. S. Bacha v provedení hostujících
německých souborů, program Rumunského rozhlasu
s Akademickým rozhlasovým sborem a díly národních
skladatelů převážně minulého století, z Irska Haydnovu
vlastní transkripci Sedmi posledních slov, op. 51 pro
smyčcové kvarteto a ze Semperovy opery v Drážďanech
velkoryse koncipovaný program s Lamentem Johanna
F. Fasche a Requiem in D Jana Dismase Zelenky.
V 17 hodin se připojí Český rozhlas Vltava s vlastním
příspěvkem, v přímém přenosu z kostela svatých Šimona
a Judy v Praze zazní program, který v předstihu připomene
letošní 200. výročí úmrtí Jana Křtitele Vaňhala – rodáka
z Nechanic na Kálovéhradecku, který byl významným reprezentantem
české hudební emigrace konce 18. století.
Z jeho tvorby, ve které poměrně vý znamné místo zaujímala
duchovní hudba, zazní Stabat mater f moll, pro dvě
sólistky, ženský sbor a komorní orchestr. Na provedení
působivého díla se budou podílet sopranistka Michaela
Šrůmová, mezzosopranistka Jana Levicová-Horáková,
členky Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu se
sbormistry Blankou Kulínskou a Lukášem Jindřichem
a čle nové Symfonického orchestru Českého rozhlasu
s di rigentem Vojtěchem Spurným. Koncert je volně přístupný
veřejnosti a kromě přímého přenosu na stanici
Český rozhlas Vltava jej lze sledovat ve video verzi
na webu KLASIKA (klasika.rozhlas.cz). (dh)

Rozhlasová hra 23
V KVĚTNU SE NA VLTAVĚ ZNOVU POVEDE
BOJ O ZÁCHRANU PAŘÍŽE
Píše se 25. srpen 1944, k Paříži se blíží spojenecké jednotky,
aby přispěly na pomoc povstání, které zuří v ulicích
města už šestý den. Velitel německých sil v Paříži, generál
Dietrich von Choltitz, ovšem obdržel od Hitlera jasný
rozkaz: Paříž je nutno udržet za každou cenu, pokud
by měla padnout do rukou spojenců, pak jen jako hromada
trosek. Ke splnění Hitlerova rozkazu je všechno
připraveno, podminovány byly všechny pařížské mosty
přes Seinu i další strategické objekty. Vykoná loajální
generál, který zatím vždy osvědčil bezmeznou oddanost
Třetí říši, i tentokrát rozkaz svého vůdce? A zapíše se
do historie jako muž, který zničil Paříž?
Dnes víme, že Paříž se dočkala osvobození netknutá.
Místo, aby francouzskou metropoli vyhodil do povětří,
složil Dietrich von Choltitz 25. srpna odpoledne
bezpodmínečnou kapitulaci do rukou francouzského
generála Philippa Leclerca. Částečně nezodpovězená
zů stává otázka, co (nebo kdo) přimělo von Choltitze
neuposlechnout Hitlerova rozkazu. Zajímavou odpověď
nabízí ve své zatím poslední hře s názvem Diplomacie
francouzský dramatik Cyril Gely.
V hlavní roli diplomat
V Gelyho hře má na záchraně Paříže hlavní podíl švédský
konzul Raoul Nordling, který 25. srpna 1944 nad ránem
tajně pronikne do sídla německého vojenského velení
v hotelu Meurice. Podaří se mu setkat se o samotě s generálem
von Choltitzem a získá tak zhruba hodinu na to,
aby dokázal zdánlivě nemožné: přesvědčit nacistického
generála, aby se vzepřel slepé vojenské poslušnosti.
V bezesporu největší diplomatické partii své kariéry se
přitom Nordling může spolehnout jen na umění vyjednávat,
budoucnost Paříže závisí na tom, dokáže-li švédský
diplomat najít oboustranně přijatelné řešení neřešitelné
situace. Napínavý souboj dvou protikladných osobností
korunuje Gely překvapivým závěrem, v němž válečné
události po svém naloží s právě uzavřenou diplomatickou
dohodou. A ukazuje, jak obtížná může být definice
„správného rozhodnutí“ v nepřehledném dějinném momentu
konce války.
Diplomacie Cyrila Gelyho rozšiřuje řadu hypotetických
historických setkání, kterými se na francouzských jevištích
proslavil například Jean-Claude Brisville (Večeře,
Rozhovor pana Descarta s mladým panem Pascalem,
Předpokoj... ). Podobně jako Brisville také Gely se zaměřil
na tzv. zlomový okamžik, v němž se píší dějiny. Ne
snad proto, že by chtěl publiku předkládat alternativní
výklad dějin a měnit pohled na známé historické události.
Vyjednávání Nordlinga s von Choltitzem zajímá Gelyho
především jako výsostná dramatická situace, aby
ji patřičně vyhrotil, neváhá pozměnit historická fakta.
Ostatně ve správně namíchaném poměru historické
skutečnosti a autorské fabulace spočívá kouzlo podobných
„her s historií“.
Jak se jednalo ve skutečnosti
S generálem von Choltitzem se Raoul Nordling sešel
v srpnových dnech roku 1944 celkem pětkrát. Jako
prostředník mezi francouzským odbojem a německými
okupačními jednotkami vyjednal křehké příměří po vypuknutí
pařížského povstání. Zdánlivý klid ve městě
umožnil von Choltitzovi oddálit bombardování Paříže
a také opakovaně odložit začátek řízené destrukce pařížských
mostů a dalších důležitých budov, které nařídil
Hitler. Ve svých pamětech von Choltitz uvádí, že chtěl
poskytnout čas spojencům, aby vstoupili do Paříže,
do rukou povstalců nemohl německý generál složit kapitulaci.
Nordlingovy zásluhy na poměrně klidném
Davy francouzských patriotů na Champs-Elysées sledují tanky
a polopásové transportéry 2. obrněné divize generála Leclerca,
jak projíždějí Vítězným obloukem po osvobození Paříže 26. srpna 1944
Foto: Wikimedia Commons
Autor: Jack Downey, U.S. Office of War Information
průběhu osvobození Paříže jsou nezpochybnitelné,
ovšem rozhodnutí nevykonat Hitlerův rozkaz ke zničení
Paříže učinil von Choltitz sám. Generálovi odpůrci dodnes
tvrdí, že k záchraně města ho nevedly humanistické
ohledy, jen čirý pragmatismus.
Diplomacie Cyrila Gelyho měla premiéru v Théâtre de la
Madelaine v lednu roku 2011 a stala se hitem pařížské divadelní
sezony. Vedle režiséra Stephana Meldegga se o to
zasloužili především představitelé hlavních rolí André
Dussollier (Raoul Nordling) a Niels Arestrup (Dietrich
von Choltitz). Hra, divadlo i oba herci byli za Diplo macii
nominováni na prestižní ocenění Prix Molière 2011.
Českou premiéru Gelyho hry v překladu Kateřiny Neveu
uvede Český rozhlas Vltava v Den vítězství, 8. května
2013.
Renata Venclová

24 Víkend
PROKLETÝ DADA – PLEBEJEC JAROSLAV HAŠEK
Zakroucená a ze svahu prudce klesající pražská Školská
ulice, která připomíná tobogánovou dráhu, je rodištěm
spisovatele, povídkáře, redaktora a tuláka Jaroslava
Haška, jehož krátký, avšak intenzivně sedlaný život
připomíná divoký sjezd plný prudkých zákrut.
Budoucí mistr se ve Školské č. p. 16 narodil (na svět mu
pomáhala porodní bába Petronilla Izerová) 30. dubna
1883, tedy přesně před 130 lety, a byl pokřtěn v kostele sv.
Štěpána, kde jako dítě také ministroval. A jeho pozdější
neklidný tulácký duch jako by předurčila neusazenost
rodiny, která se abnormálně často stěhovala – ze Školské
do Ječné, z Ječné na Karlák, z Karláku do Sokolské, ze
Sokolské do Štěpánské, pak do Lublaňské, Šafaříkovy,
Velehradské a tak dále. Když pak přeskočíme Haškův
bujaře pestrý životaběh – redaktor Světa zvířat i Českého
slova, tulák po vlastech českých, slovenských, balkánských,
bavorských, polských i maďarských, bohém
s dětskou tváří orientovaný spíše homosexuálně, zakladatel
recesistické politické strany, autor bezmála 2000
povídek, sloupků a fejetonů, legionář v Rusku a hnedle
zas zběhlý abstinující bolševik v Bugulmě – ocitáme se
s ním na Vysočině, přesněji na Lipnici, návrší s „plujícím“
hradem a podhradním městečkem.
Člověk míní, hospoda mění
Malíř Jaroslav Panuška vzpomínal, jak se Hašek z Prahy
na Vysočinu vlastně dostal: „Potkali jsme se s Haškem
v Praze na ulici a on se mě ptal, kam jedu. Když slyšel,
že na Lipnici, chtěl ihned, abych ho vzal s sebou.
Samozřejmě, že jsem svolil. Znal jsem již z dřívějška jeho
náhlá rozhodnutí, a proto mě to ani trochu nepřekvapilo.
Hašek mne na chvíli zastavil tvrzením, že si odskočí
za roh do restaurace, kde zanechá džbánek naplnit pivem
s poznámkou, že si jen na chvilku odskočí. Zatím ať
mu natočí pořádnou míru piva! To odskočení však bylo
trvalé, neboť se pro zmíněné pivo již nevrátil. Cesta vlakem
z Prahy do Světlé nad Sázavou uběhla ve veselém
tónu a celkem rychle. Horší již to bylo s cestou na Lipnici,
neboť se musela ze Světlé vykonat pěšky. Proto jsme se
museli občerstvit v každé restauraci. Před každou hospodou
Hašek obřadně prohlašoval: Člověk míní, hospoda
mění.“
Psal se srpen 1921 a Hašek v pantoflích – v té době je
mu 37 let a má za sebou již první vydání 1. dílu Švejka
– s malířem Panuškou vystupují z vlaku ve Světlé, cestou
na Lipnici se v pěti hospodách opíjejí, a když před
půlnocí dorazí na Lipnici, Hašek zjistí, že budou bydlet
v hostinci U české koruny přímo nad výčepem
a prohlašuje: „Nic lepšího mne už nemohlo potkat,
zůstávám.“ Po třech týdnech se v opilosti rozhodne napsat
lístek své družce (přivezl si ji z Ruska a tvrdil o ní,
že je kněžnou) Alexandře Gavrilovně Lvové, aby jí podal
zprávu, kde se vlastně nachází. Po vystřízlivění toho
lístku hořce lituje, nicméně Šura, jak ji říkal, přijíždí
vzápětí na Lipnici a Haška se od té chvíle drží jako
klíště. Přestože byl Hašek po návratu z Ruska obviněn
z bigamie (se svojí ženou Jarmilou, se kterou měl syna
Ríšu, se nikdy nerozvedl), soud se neuskutečnil, protože
Československo neuznávalo ruské právní normy.
Jaroslav Hašek | Foto: Wikimedia
Každou pitku nutno vykoupit
Hašek pobyl na Lipnici od srpna 1921 do začátku ledna
1923, kdy zemřel, tedy rok a půl. V zimě chodil v huňaté
vysoké ruské čapce a v ošuntělém saku s roztrženým loktem
(které se mu časem rozpadlo, protože v něm i spal),
ve starších tmavých kalhotách a ve vysokých ruských botách
– válenkách – filcových pimách. V létě se silně potil,
a proto si pořídil z modrého košilového plátna rubášku
– nosil ji na nahém těle přepásanou buď červenou šňůrou
s třapcem, nebo modrou sametovou stuhou a k tomu míval
světlou placatou čepici se štítkem.

Víkend 25
Haškův lipnický čas byl přeplněn či narván mnoha
událostmi. Na Lipnici diktoval svému písaři Klimentu
Štěpánkovi pokračování Švejkových dobrodružství,
vzniklo tam nejméně patnáct povídek i jedna divadelní
hra, viděl v Brodě divadelní adaptaci Švejka,
zažil v okolních hospodách desítky zábav, tancovaček,
zabíjaček, posvícení a tahů, při kterých velkoryse hostil
desítky známých a zinscenoval nespočet recesistických
akcí a poťouchlostí. Haškovi chodily na Lipnici slušné
honoráře (mimochodem i z amerických krajanských novin),
ale on nikdy nešetřil, ani sebe, a především – nebyl
lakomcem. Často se stávalo, že Hašek násilím přinutil
kolemjdoucí, aby s ním pili do rána – nechtěl být sám,
bál se prázdnoty a existuje svědectví lipnického hostinského
Invalda, který několikrát zahlédl Haška o samotě
zoufale plakat. A jak píše Longen: „Hašek trpěl. Bylo mi
jasno, že musí každou zdivočelou noc a pitku těžce vykoupit
a draze zaplatit utrpením.“ Na jedné straně tedy
geniální spisovatelská paměť, šaškovství, exhibice a bavení
společnosti, na straně druhé sebedestrukce, upíjení
se k smrti, stavy zoufalství, vnitřní samoty uprostřed
lidí. I v tomto světle se jeví autor a jeho Švejk jako postava
tragikomická, zoufale osamocená uprostřed světa
vytvářejícího si nové modly, jako nový golem stojící proti
všemu a všem. Hašek je všechno ostatní jen ne laskavý
básník: ostrý ironik, kousavý satirik, břitký pozorovatel
„divadla světa“, nihilista, divoký karikaturista. „Prokletý
dada-plebejec“, jak o něm tvrdí italský bohemista Sergio
Corduas. Nebo jak říká Eduard Bass: „V Haškovi byli
dva lidé – jeden si dělal blázna a druhý se na to díval.
Ten druhý Hašek uzřel prchavost lidského života a poznav
ji, snažil se ji popřít, umlčet, obelstít šprýmy. Jeho
velkolepá komedie byla tragická.“
Hašek na Vltavě
Jaroslavu Haškovi, českému autoru světového románu,
se Vltava ve svém vysílání pravidelně věnuje. Nemohli
jsme tedy pominout ani jeho dvě letošní výročí a nebylo
ani těžké se rozhodnout věnovat jeho postavě i dílu
„monografický“ prostor ve vysílání v posledním dubnovém
víkendu. Budeme kroužit kolem Haška spisovatele,
Haška novináře, Haška bohéma, Haška tuláka, Haška
kumpána, Haška… i geniální bytosti. Na pokračování
chceme vysílat dosud nepublikované, velice vtipné
a plasticky psané vzpomínky Z. M. Kuděje na přítele
„Jardu“; řadu reflexí a zamyšlení nad Haškovou tvorbou
(od Chalupeckého až po Fryntu); zalovíme v rozhlasovém
archivu, ve kterém existuje nejedna skvělá realizace;
v premiéře budeme od konce dubna vysílat dvacetidílnou
četbu z Osudů dobrého vojáka Švejka, kterou
s Oldřichem Kaiserem nastudovala režisérka Markéta
Jahodová a doprovodila hudbou posledního pražského
autentického hospodského harmonikáře Pepíka Čečila.
V repríze také uslyšíte rozhlasovou hru či Z Karlína
do Bratislavy parníkem Lanna 8 za 365 dní, na které se podílelo
autorské trio J. Hašek, E. E. Kisch, E. A. Longen.
Její původní divadelní podoba vznikla téměř souběžně
s psaním a prvním divadelním inscenováním Haškova
Švejka. S využitím prvků parodie a mystifikace líčí
autoři průběh plavby vltavského parníčku Lanna 8, jehož
posádka plní poněkud nesmyslný příkaz. V rozhlasové
adaptaci uslyšíte mimo jiné Josefa Kemra, Marka Ebena,
Jiřího Smitzera, Jiřího Lábuse či Oldřicha Kaisera. Hra
byla natočena v roce 1989 pod režijním vedením Jana
Schmidta.
Miloš Doležal
Ze vzpomínek spisovatele Zdeňka Matěje Kuděje
Těžko se bylo vyznat v duši Jaroslava Haška. Někdy
byl vůči ženám hrubý až k surovosti, jindy měkký
až do krajnosti. Pamatuju se na to, jak mi Pepík
Kolář vykládal, jak šli s Haškem kolem náhonu vedle
jeho drobných, hrajících si dětí. Děti hlídala
stará Štěpánková z Lipnice. Hašek se u babky zastavil
a povídá: „Jejej, babičko, co tu děláte?“ /Znal
ji z Lipnice/. „Ale jemináčku, pane Hašek, to vědí, já
jsem už stará a tak se nehodím k ničemu jinému než
ke hlídání dětí.“ „Podejte mi ruku,“ řekl Hašek dosti
briskně. Babka nevěděla, co s tou rukou chce Hašek
dělat a dosti nedůvěřivě mu ji podala. Hašek se hluboce
schýbl, políbil sedřenou babčinu ruku, smekl
klobouk a řekl: „Ruku líbám milostpaní. Mám rád
ženy, které se starají o děti.“

26
Autoportrét Artur Longen | Foto: Wikimedia
LONGEN A HAŠEK
Emil Artur Longen (1885–1936) byl malířem, hercem,
režisérem, jevištním výtvarníkem, filmařem, spisovatelem,
novinářem, kabaretiérem, mimem, klaunem
a žonglérem. A ve všech zmíněných rolích přinášel
do Čech něco dosud nevídaného, nového a pokud
možno provokujícího. Malířské dílo z období Osmy,
založení kabaretu u nás (Longenovo kabaretní číslo
zaznamenal Franz Kafka ve svém deníku), jeho avantgardní
Revoluční scéna, „objevení“ hereckých talentů
Xeny Longenové, Vlasty Buriana, Jaroslava Marvana,
uvedení Haškova Švejka na jeviště, to jsou Longenovy
nejvýznamnější stopy v dějinách moderního českého
umění. Umělcovy bohémské eskapády, zejména jeho
dobrodružství s Haškem, Sauerem, Kischem, Kubínem,
Gellnerem, zaujaly čestné místo v mytologii „magického
města“ nad Vltavou. Čteme-li Longenovo curriculum
vitae, máme dojem, že některé peripetie jeho
života si vymýšlel spisovatel rozhodnutý napsat román
o umělci, který vždycky hrál o všechno. Se svým životem
a uměním hrál vabank a většinou prohrával. Mnohé
z jeho umělecké tvorby je pro nás už jenom dokumentem
doby a ilustrací života svého tvůrce.
Před první světovou válkou se spolu mnohokrát toulali
noční Prahou. Dva králové pražské bohémy, Hašek
a Longen. Z hospody do hospody. Z Montmartru do Kravína.
Z vinohradského Zlatého litru, kde sedával stařičký
Arbes, do Novoměstské kavárny v Myslíkově ulici. Cestou
z Jedové chýše se zastavili u Rajknechtů na nejlepší
držkové polévce v Praze. Nebo v Arcu naproti nádraží
Franze Josefa u stolu německy píšících spisovatelů.
Strana mírného pokroku v mezích zákona šla do voleb.
V hospodě U Vejvodů se hrál kabaret. Longen
představoval detektiva Herloka Šolmese, Hašek Watsona.
Po českém venkově jezdil kočovný kabaret Artura
Longena, Xeny Longenové a Karla Nolla. Program
se jmenoval Smích nad smích. Někdy se přidal Jaroslav
Hašek.
Hašek za války třikrát umřel. O jeho smrti psaly noviny.
A pak se vrátil živý. Do reklamního plakátu na Švejka
napíše: nejlepší humoristicko-satirická kniha světové
literatury. Třetího ledna v třiadvacátém roce zemře.
I přátelé budou jeho smrt považovat za novoroční žert.
Také Longenově smrti se budou smát jako dobrému vtipu.
Mnohokrát předvedl užaslému publiku dokonalý
tanec smrti. Pak ze země vstal, oprášil se a odešel. A takový
člověk nemůže jen tak umřít.
Když se Hašek vrátil ze sovětského Ruska, strávil u Longena,
který měl tehdy své vlastní divadlo, Revoluční
scénu, Štědrý večer. Žádný společný flám, žádná spanilá
jízda noční Prahou.
Longen se vypravil za Haškem do Lipnice. Společně psali
frašky pro Longenovo divadlo. Hra Ministr a jeho dítě,
která měla urážet ministra zahraničí doktora Beneše, se
nesměla hrát. Cenzoři v ní našli narážky na nedávnou
Benešovu aféru s cestovatelem Fričem. Ministr odmítl
cestovatele jmenovat vyslancem Československé republiky
v jižní Americe a ten ho obvinil ze zpronevěry peněz.
Beneš je měl odcizit za války v Paříži ze společné pokladmy
emigrantského hnutí. Hašek s Longenem napsali
na Lipnici podle Kischova námětu druhou hru Z Prahy
do Bratislavy za 365 dní.
Pro letní scénu v Šárce chystal Longen dramatizaci
Haškova Švejka v titulní roli s Vlastou Burianem. Jenže
Vlasta dal před divadlem přednost fotbalu a Longen musel
premiéru odvolat. O pár měsíců později do role Josefa
Švejka obsadil Karla Nolla. Divadlo bylo vyprodané. Karel
Noll se stal přes noc slavným. Kritici pochválili režii
a herce. Románová předloha se jim nelíbila. Ta Švejkova
dlouhá a nudná vyprávění by se měla zkrátit. A pak by to
chtělo více satiry! A humoru také není nikdy dost.
O Jaroslavu Haškovi Longen napsal román. Nejde
o sk vě lé literární dílo, ale o zajímavé svědectví na pomezí
literatury faktu a beletrie o životě autora dobrého vojáka
Švejka a také o Longenově vztahu k Haškovi.
Jiří Kamen
Český rozhlas Vltava: K pořadu Longen a Hašek,
Víkendová příloha stanice Vltava,
27. duben 2013, 8.00–11.00 hod.
Program Longenovy dramatizace Dobrého vojáka Švejka 1921

Čajovna 27
CO JE TO ZA PŘESTŘELKU BEZ
KOLTŮ A BEZ VÝZEV NA POTYČKU?
„Jednou se nám na čas zatoulal Stano, potom se na nějakou
dobu vytratil Pedro. Duch pořadu se ale snažíme zachovat
bez ohledu na příležitostné absence, modifikace jmen autorů
a změny názvu pořadu, který ruku v ruce s pravidelnými posuny
koncepce vždy po čase jako mimikry měníme,“ říká jedna
z autorek pořadu Ajva. Možná si jej pamatujete jako
Radiopaskvil, možná jste naskočili až v době vysílání
Triády, anebo znáte současnou Přestřelku. Pořad měnící
názvy se ve vysílání Čajovny objevuje už od roku 2003
a připravuje jej trojice Ajva-Pedro-Stano.
Řadu let můžete pořad slýchat první středu v měsíci od
19 hodin. A z obavy před tou „řadou let“ a letošním
kulatým výročím se raději stále mění, aby se jednou
nezařadil mezi pořady, které plují Českým rozhlasem
léta ve stejné podobě a při jejichž vysílání pak po určité
době slyšíte kromě charakteristického zvuku ještě rostoucí
dlouhý rozhlasový fous. Přesně po dvou letech
proto Přestřelka přichází s další inovací. Jak zaznělo
v jejím únorovém vydání (6. 2.): „Nejde přitom o žádný
rychlokvašně vyvinutý snapshot, ale o plnohodnotný
nový release.“ Tuto typickou (oblíbenou i kritizovanou)
slovní ekvilibristiku Přestřelky její posluchači důvěrně
znají.
Základ současné Přestřelky byl vytvořen již v Triádě (vysílané
v letech 2007–2011), jejíž druhá část patřila soutěžní rubrice
Horké křesílko. V tom se zahřála i zapotila slušná řádka
českých muzikantů a muzikantek. Proti přesile trojice Ajva-
Pedro-Stano se totiž ocital vždy jeden odvážný host, který se
snažil poznat skladby, jež pro něho vybírali autoři pořadu.
V roce 2011 se z Triády stala Přestřelka. V ní si skladby k poznávání
vybírají navzájem dva hosté, kteří v hudební oblasti
„dělají totéž, ale každý trochu jinak“. V Přestřelce se už potkali
matadoři české djské scény (DJ Béla En a DJ Brada), experimentující
producenti (Floex a Tvyks), vynikající klávesisté
(Roman Holý a Andy Čermák), dvojice osobitých songwriterů
(Petr Nikl a Bonus, David Pomahač a Matěj Čejchan), zástupci
kreativních hudebních crew (Breakbeat.cz a Lazytempo.cz),
ale rovněž zvukoví mistři (Michal Koudelka a Radek Rondevald),
zástupci nezávislých labelů (Marek Čulen – Starcastic
a Petr Somogyi – Silver Rocket), promotérské dvojice
(Michal Brenner a Kire Tomoski, Petra Ludvíková a Barbora
Šubrtová), hudební publicisté (Jana Kománková a Karel
Veselý) či organizátoři hudebních festivalů (Václav Koubek –
Hudební sklepy a Filip Volák – Lednový underground).
Přestřelka si našla spoustu stoupenců, ale postupně se
z ní chtě nechtě začalo vytrácet tasení koltů a touha
hostů vyzvat toho druhého na potyčku. Naopak si častěji
notovali, a tak se autoři pořadu rozhodli koncept „zabijáckých“
Přestřelek s bodováním přísné jury změnit
na „nesoutěžní duel“. „Nástin upgradované Přestřelky verze
2.0 jsme v Čajovně představili už v únorovém vysílání se
zástupci dvou vydavatelských domů Liborem Lisým (EMI)
a Michalem Mákou (Supraphon). Chtěli jsme u posluchačů
otestovat, zda přijmou i model mírumilovné Přestřelky
s představováním hudebních objevů hostů. Myslíme, že svět se
mění a lidé na to docela slyší. Zda to souvisí s rokem hada, nezkoumáme,“
vysvětluje Stano. Před ostrým startem nové
Přestřelky (možná i s novým názvem) však její autorský
tým připravil pro posluchače tři Přestřelky Speciál, které
bude stát za to slyšet!
Iva Jonášová
Autoři Přestřelky Ajva a Stano
(bez zatoulaného Pedra) | Foto: Tomáš Vodňanský
Kulatý stůl
Přestřelka Speciál | 3. 4. od 19 hodin |
Promotéři, provozovatelé labelů, hudební
publicisté, dramaturgové klubů a vyhledávači
hudebních talentů budou debatovat o tom,
jak hledat české hudební talenty, kteří by
mohli uspět v zahraničí.
Anketa odborné poroty
Přestřelka Speciál | 1. 5. od 19 hodin|
Členové odborné poroty nominují a představí
ve vysílání skladby českých muzikantů, které by
podle nich mohly prorazit v zahraničí. Na závěr
bude vyhlášena vítězná anketní skladba.
Vítěz hostem Přestelky
Přestřelka Speciál | 5. 6. od 19 hodin |
Autora a interpreta nejnadějnější exportní
skladby uslyšíte v červnové Přestřelce.
A po prázdninách v některém rádiu za
hranicemi?

28 Osobnost
KARITA MATTILA
JAKO WAGNEROVA ISOLDA
Karita Mattila | Foto: Maria Rosengard
Ve Finsku je jedním z veřejně nejznámějších jmen zcela
určitě Karita Mattila, současná jednička v řadě
tam ních skvělých hlasů – operních umělců proslavujících
svou zemi na mezinárodní scéně. Skutečnost,
že ji Česká filharmonie získala pro začátek května
k účinkování ve wagnerovském koncertním programu,
dává ovšem hlubší důvody k radosti, protože má tato
pěvkyně poměrně úzké vazby k české hudební kultuře.
Opakovaně excelovala zejména v Janáčkových operách
– a Jiří Bělohlávek, šéfdirigent České filharmonie a dirigent
koncertu, o němž je řeč a jehož program je plánován
pro přímý přenos na Vltavě, její umění v evidentním
souznění z řady společných setkání již delší dobu vysoce
oceňuje.
Karita Mattila studovala na Sibeliově akademii v Helsinkách.
V roce 1983 vyhrála prestižní světovou soutěž
Singer of the World ve velšském Cardiffu. Brzy získala
v mladodramatickém oboru mezinárodní proslulost
a doma ve Finsku se stala skutečnou uměleckou celebritou.
Začínala Mozartem, později přišla mimo jiné
s Weberovým Čarostřelcem a pak nakonec vedle italských
a některých ruských rolí také s Wagnerem: s Evou
v Mistrech pěvcích norimberských a s oslavovanou Elsou
v Lohengrinovi. V jejím repertoáru zaujímá značné místo
také soudobá hudba, často původem z její vlasti. Jednou
z posledních úloh pro ni napsaných a zpívaných
ve světové premiéře bylo v Opéra National v Lyonu dílo
Emilie de Chatelet. Autorkou je významná finská skladatelka
současnosti Kaija Saariaho.
Avšak za zmínku rozhodně stojí i výjimečný způsob,
jímž se sopranistka opakovaně dotkla podstaty výrazných
českých operních postav: Janáčkovy Jenůfy, později
Káti Kabanové a loni i Elíny Makropulos. Její hlas má
zajímavou barvu s lehce nostalgickým nádechem, který
může připomínat charakter hlasu Gabriely Beňačkové.
Jde o pěvkyni, která se rozumně nikdy nehrnula do
nejdramatičtějších rolí, a proto si tak dlouho dokázala
uchovat ty nejlepší kvality hlasu.
„První zkušenost s češtinou jsem získala při nastudování
Rusalčiny árie Měsíčku na nebi hlubokém. Tenkrát
mi bylo něco přes třicet a paní, která mi pomáhala
s češtinou, mě hluboce potěšila. Řekla mi, že se ke mně
český repertoár hodí, protože mám smutek v hlase. Ale
možná chtěla říct spíš melancholii, která se obvykle se
slovanskou duší spojuje. My Seveřané takovým pocitům
rozumíme. Můj blízký vztah k češtině tak má možná
paradoxně původ v tom, že jsem z Finska,“ uvedla Karita
Mattila v roce 2012, když s ní v New Yorku v souvislosti
s obnovenou premiérou Janáčkovy Věci Makropulos v Metropolitní
opeře hovořil zpravodaj Českého rozhlasu Vít
Pohanka. „Čeština se mě něčím dotýká. Snad je to v jejím
rytmu a toku. Zpívat Janáčka česky je prostě přirozené,
i když je to těžké. Ta hudba a jazyk k sobě patří,“ řekla.
Za roli Jenůfy nazpívanou v češtině dostala Karita Mattila
v roce 2004 prestižní cenu Grammy.
„Dnes, v době své světové slávy, jedinečně slouží české
hudbě vrcholnými janáčkovskými kreacemi. Své písňové
koncerty pravidelně končí za bouřlivého ohlasu publika
Dvořákovými Cikánskými melodiemi. A celé Finsko
zná z častého vysílání rozhlasu její Rusalčinu árii….,“
říká operní režisér Josef Novák, ve Finsku častý host.
Ve své zemi je tato sólistka velice populární, je opravdu
na špičce, je doslova národní hrdinkou. Když je
do nějaké inscenace obsazena, a může to být i soudobá
opera, tak jsou podle jeho slov už půl roku dopředu
vyprodány všechny reprízy! Sám považuje umělkyni
za „zjevení“, a to nejen pěvecky – je úžasnou herečkou,
naprosto oddanou umění… Josef Novák si vybavuje helsinské
představení Janáčkovy Káti Kabanové, za pultem
stál tehdy Jiří Bělohlávek. Šlo o moderní inscenaci, kdy
bylo pódium zaplaveno asi deseti centimetry vody, v níž
se chtě nechtě hlasitě capkalo. „Její hlas byl jediný, který
vévodil nad vším, i nad zvuky vody…,“ usmívá se.
Koncert s Českou filharmonií zahrnuje od Richarda
Wagnera jednak cyklus písní na básně Mathildy Wesendonckové,
jednak závěrečnou scénu z opery Tristan
a Isolda, proslulou Isoldinu smrt z lásky. To je vysoce dramatická
úloha, kterou Karita Mattila se svým hlasem asi
těžko někdy bude zpívat celou na jevišti. O to zajímavější
je, zažít ji jako Isoldu na koncertním pódiu.
Petr Veber

Osobnost 29
Magdalena Kožená | Foto: Esther Haase | DG
BILANCOVÁNÍ S
MAGDALENOU
KOŽENOU
Jarní kulaté narozeniny Magdaleny Kožené jsou jistě
dobrým důvodem, proč zrovna letos důkladněji obhlédnout
její mezinárodní působení a její úctyhodnou diskografii.
Stanice Vltava české mezzosopranistce při té
příležitosti mimo jiné věnovala pětidílný cyklus pořadů
CD Laser, tedy nedělní večery, a to počínaje prvním
březnovým víkendem. Avšak pěvkyně, žijící v Berlíně,
svou vlast zařadila letos do diáře i naživo – především
prostřednictvím prvomájového Evropského koncertu
s Berlínskými filharmoniky a Simonem Rattlem na
Pražském hradě.
Alb, která Magdalena Kožená natočila, nebo kompletů,
na kterých se podílela, jsou od poloviny devadesátých
let už plné dvě desítky. Jsou mezi nimi oratoria a opery,
včetně Bizetovy Carmen, písně a písňové cykly Dvořáka,
Martinů a dalších tuzemských autorů i Benjamina Brittena,
skladby barokních mistrů od Bacha a Händela
k Monteverdimu, Vivaldimu, Kapsbergerovi či Barbaře
Strozzi, ale také Mozart, Mysliveček, Gluck… a Mahler.
Pěvkyně spolupracuje s nejlepšími interprety mezinárodní
hudební scény, jako operní sólistka i protagonistka
písňových recitálů a koncertů s barokními soubory střídá
prestižní světová pódia.
V roce 1995 ukončila tehdy dvaadvacetiletá brněnská
dívka s mimořádně příjemným hlasem studium u bratislavské
pedagožky Evy Blahové a vyhrála prestižní
mozartovskou soutěž v Salcburku. Od té doby dokázala
mnoho, jakoby už téměř vše. K tomu, aby se stala
špičkovou, mezinárodně uznávanou umělkyní, v klasické
hudbě zcela určitě nejznámější českou umělkyní
naší doby, jí stačilo deset let. Nyní již druhé desetiletí
dosažený vlastní profil prohlubuje. Vydala se za tu dobu
od svého východiska, jímž je stará hudba, už mnoha
různými směry, ale jak se ukazuje, neustále se k ní jako
ke středobodu svého umění vrací. Příznačné je, že to
byla asi deska s Bachovými áriemi, která se stala rozhodujícím
mezníkem v jejím životě. K nahrávce se podařilo
připoutat pozornost světové vydavatelské firmy, ta potom
mladou umělkyni doporučila londýnské agentuře.
Brzy přišla seznámení s dirigenty, kteří se věnují barokní
hudbě… a začala se tvořit skutečná mezinárodní kariéra.
Ve své generaci dosáhla nejdál a nejvýše, a to navíc nejrychleji.
Ale to není vše – znovu a znovu příjemně
překvapuje, neustále se dál vyvíjí, rozšiřuje svůj rejstřík.
A její občasná hostování v Čechách a na Moravě jsou vždy
uměleckými událostmi, a to i bez marketingových kampaní.
U Kožené stále platí to, co na počátku i před deseti
lety: že má čistý a svěží hlas, že je její zpěv a celkový projev
bezprostřední a prostý a že je při zpěvu podmanivě
upřímná. Na dráze Magdaleny Kožené se naprosto
příkladně ukazuje, že vedle obdarování a cílevědomé
píle je neméně důležité mít ve správný okamžik nablízku
ty správné lidi, ale že stejně důležité je mít také štěstí.
Velkou částí její práce je natáčení, ale sama Magdalena
Kožená o sobě hovoří jako o typu odlišném třeba od Cecilie
Bartoli, která se snaží repertoár z každé nové desky
co nejvíc zpívat i na koncertech. „Asi bych nechtěla,
aby nahrávky tvořily tak velkou součást mé práce jako
u ní,“ podotýká naše sólistka. V posledních letech musela
akceptovat, že bude nezbytné se dvěma malými
dětmi trochu ubrat… Faktem je, že s přibývajícími roky
a s mateřskými povinnostmi všechno potřebuje daleko
víc času. Nejen to, co se týká profese, ale také odpočinek,
aby na profesi bylo dost sil. „Zpíváte celým tělem, nejen
hlasivkami. A když je tělo vyčerpané, tak úplně všecko
nefunguje perfektně,“ říká.
Své povolání i v druhém desetiletí ještě stále považuje
Magdalena Kožená za krásné a baví ji, ale přiznává, že
někdejší bezstarostnou uvolněnost přece jen střídá rostoucí
zátěž nároků a tíha očekávání. Nezbytná snaha
být perfektnější a perfektnější přináší velký stres. „Čím
jste slavnější a čím víc se od vás očekává, tím víc a větší
na sebe vyvíjíte tlak, tím víc věcí od sebe očekáváte,“
řekla v zimě mezzosopranistka v rozhovoru pro časopis
HARMONIE a pro veřejnoprávní rozhlas. A dodala:
„Lidé si často myslí, že když už zpívám dvacet let, tak to
přece musí být brnkačka… Ale opak je pravdou.“
Petr Veber

30
Foto: SBR
V pondělí 11. 3. 2013 odvysíláme snímek Mahlerovy
9. symfonie v podání Symfonického orchestru Bavorského
rozhlasu pod taktovkou Bernarda Haitinka. Živá
nahrávka vznikla na sklonku roku 2011 a začátkem
prosince 2012 získala v Německu významné ocenění
hudebních kritiků. Setkání s touto nahrávkou, to je
příležitost poslouchat krásnou hudbu ve svrchované
interpretaci, ale také nahlédnout do světa rozhlasového
tělesa, které patří k nejlepším orchestrům na světě.
Pootevřít dveře Bavorských rozhlasových symfoniků,
to je „úkol“ pro dramaturga (či šéfa uměleckého plánování)
Nikolause Ponta. Rozhovor s ním se nejprve
stočil na vztah Symfonického orchestru Bavorského
rozhlasu a letos čtyřiaosmdesátiletého Bernarda Haitinka.
Mezi Bernardem Haitinkem a naším orchestrem je
dlouhodobý vztah a jsme moc rádi, že v poslední době je
zase intenzivnější. V posledních třech letech jsme zažili
nádherné koncerty a na začátku prosince 2012 dostali orchestr
a Bernard Haitink prestižní cenu „Toblacher Komponierhäuschen“
za nahrávku Mahlerovy 9. symfonie.
A to myslím vzájemný vztah krásně ilustruje. Můžu ještě
zmínit, co popisují naši hudebníci, když s nimi Bernard
Haitink pracuje. To, co jiní dirigenti často říkají mnoha
a mnoha slovy, on dovede říct nepatrným gestem. A kvality
našich hráčů zase umožňují výborně na něj reagovat.
Pro orchestr to musí být úžasná práce a doufáme, že taky
pro Bernarda Haitinka. Myslím, že se tady v Mnichově
cítí dobře. A to jsme moc rádi.
POKUD SI POLITICI, A TUDÍŽ I MANAGEMENTY
NEUVĚDOMÍ PRAVOU ROLI VEŘEJNOPRÁVNÍCH
MÉDIÍ, BUDOU PROBLÉMY…
Jaké dramaturgické linky má probíhající
sezona 2012/2013?
Celou sezonou prochází malé brittenovské téma – 100. vý ­
ročí skladatelova narození. Musím přiznat, že v dramaturgii
nejdeme úplně do hloubky Brittenova díla. Vybíráme
spíš jeho nejvýznamnější kusy typu Válečné requiem,
které v březnu 2013 řídí šéfdirigent Mariss Jansons.
Je to zajímavé. Brittenova hudba nebyla v posledním
půlstoletí v Německu dostatečně uváděna. Z mnoha
důvodů. Jeden z hlavních souvisel s evropskou po vá­

Rozhovor 31
lečnou hudební historií. Zatímco na kontinentu – hlavně
v Německu, Rakousku a ve Francii – byla snaha vymýtit
každý náznak řekněme romantické tradice, vývoj
ve Velké Británii nezažil až takový odklon. Což mělo
vliv i na Benjamina Brittena, který jinak prožil velkou
část 20. století a zažil mnoho stylových změn. Pro mě má
Britten velmi individuální jazyk, který není jednoduše
přístupný. Přesněji řečeno: pro konzervativní publikum
tady v Německu byl příliš moderní a pro modernisty zase
staromódní. Tím pádem se tady vlastně nepotkával ani
s jednou částí obecenstva. Jak říkáme: to je tak, když
někdo sedí přesně mezi dvěma židlemi. To je Brittenův
případ v Německu posledních padesát, šedesát let. A teď
je příležitost to trochu napravit. I proto, že Britten je bez
debaty velká osobnost a jedna z hlavních postav hudby
20. století.
To je tedy jedna linie. Další – to jsou rezidenční umělci.
Barytonista Christian Gerhaher, který v Mnichově žije
a má tu velké publikum, a klavírista Yefim Bronfman,
také jeden z umělců, které pro spolupráci s naším orchestrem
preferujeme.
Obecně k dramaturgii musím říct, že platíme jistou daň
za to, že máme velmi prominentní dirigenty – opravdu
špičku svojí profese. To je na jednu stranu skvělé,
na druhou stranu není snadné vnášet do koncertní sezony
konkrétní dramaturgické nápady, které máme. Jinými
slovy: čím prominentnější dirigent, čím respektovanější
a také vlastně čím starší umělec, tím obtížnější je
přesvědčit ho, aby uvedl to, co chcete. Proto můžete
v Evropě najít orchestry s dramaturgicky mnohem
vyhraněnějším programem, než je ten náš. – Ale snažíme
se ze všech sil!
Když se člověk podívá na jména hostujících dirigentů,
vlastně nikdo z těch slavných nechybí. Kromě Claudia
Abbada a Daniela Barenboima. V letošní sezoně před
váš orchestr předstoupili nebo předstoupí Simon Rattle,
Andris Nelsons, Yannick-Nézet-Séguin, Kent Nagano,
Riccardo Muti, Daniel Harding, Herbert Blomstedt,
Zubin Mehta, Alan Gilbert, Esa-Pekka Salonen,
Sakari Oramo, Riccardo Chailly, Ingo Metzmacher…
Vypadá to, že si skoro nemáte na co stěžovat.
Něco by se našlo. Jedna z věcí, ve kterých jsme
v nevýhodě, je sál. Mnichovská filharmonie má Gasteig,
který je jejich, mají tam své zkušebny, zázemí…
My pracujeme v mnichovské rezidenci – v Herkulesově
sálu, který je sice krásný a má dobrou akustiku, ale pro
spoustu věcí je nevýhodný, třeba pro velké Mahlerovy
symfonie.
Na základě dohody s Mnichovskou filharmonií můžeme
mít devět týdnů v roce půjčený „jejich“ sál v Gasteigu,
což je dobré, ale z jiného pohledu to je trochu problematické
pro naše plánování. Když si totiž nejste jistí,
v jakém přesně sálu budete hrát, je složité diskutovat
s dirigenty o programu.
Z našeho pohledu potřebuje Mnichov nový koncertní
sál. Zdejší hudební život, který je tak intenzivní a významný,
si o to říká. A to i proto, že Gasteig – i když je nový
– nemá tak dobrou akustiku. Uvnitř sice připomíná sál
Berlínské filharmonie, ale úhel, který svírají boční stěny
sálu, je příliš velký – a to z akustického hlediska není
dobře. Ani pro posluchače, ani pro hudebníky, kteří se
na pódiu úplně dobře neslyší.
Jinak zcela prakticky vzato: Gasteig má kapacitu 2400
posluchačů, zatímco Herkulesův sál jenom tisíc tři sta.
A my bychom na spoustu koncertů prodali – kdybychom
měli trvale k dispozici větší sál – mnohem víc vstupenek.
V poslední době přicházejí špatné zprávy z některých
evropských veřejnoprávních rozhlasů, a to i pokud
jde o jejich umělecká tělesa. Jejich existence se zpo -
chybňuje, mluví se o rušení… Jaká je pozice Symfonického
orchestru Bavorského rozhlasu?
Postavení orchestru, sboru i Rundfunkorchestru – to je
menší rozhlasové těleso – je v současnosti zabezpečené.
Jednoduše proto, že veřejnost nás – v Mnichově i mimo
něj – přijímá skvěle. Orchestr má velkou veřejnou podporu
i úspěch, což výrazně ospravedlňuje jeho existenci.
Na podzim 2012 jsme se třeba vrátili z Japonska, kde jsme
uvedli všechny Beethovenovy symfonie, samozřejmě
i v tokijské Suntory Hall. To je pochopitelně velká reklama
pro celý Bavorský rozhlas, protože jeho pořady v Tokiu
nikdo neposlouchá – ne proto, že by nebyly dobré
(smích), ale z jiných důvodů…
Jsme tedy objektivně v lepší situaci než mnoho rozhlasových
ansámblů v jiných zemích. Je to ale celkově velmi
důležité téma – co mají vysílat a dělat veřejnoprávní
média – a to téma by se mělo řešit na základě široké debaty.
Jsou někteří, kteří chtějí, aby média veřejné služby
zásobovala informacemi a obvyklými televizními a rozhlasovými
pořady. A tečka. Jsou takoví lidé, ale já s nimi
nesouhlasím, protože veřejnoprávní média mají v Evropě
nezastupitelnou roli – a to by se mělo reflektovat. Nejen
že vysílají, ale také vytvářejí kulturu. To je třeba vidět.
A v Bavorsku se to zatím daří. Ale pokud si to politici,
a tudíž pak i managementy nebudou uvědomovat, budou
problémy. A budou přicházet čím dál častěji. Je to znepokojivé
téma, o kterém by se mělo mluvit. A je škoda, že se
o něm nemluví tak, jak by mělo.
Významnou kapitolou v historii orchestru je osmnáctiletá
šéfovská epocha (1961–1979) Rafaela Kubelíka…
Ano. A nemusím vám říkat, že pro tento orchestr je tím
pádem velmi důležitá a velmi živá tradice české hudby.
Rafael Kubelík byl šéfdirigentem mnoho let, spousta
hráčů i posluchačů na něj pořád vzpomíná a my se
snažíme jeho někdejší éru dodnes zohledňovat v dramaturgii.
I proto se do ní samozřejmě hodí Dvořák. V roce
2014 – v roce 100. výročí Kubelíkova narození – mu
orchestr určitě vzdá poctu. Ale vzpomínají na něj i dirigenti
– Mariss Jansons, Bernard Haitink… Anebo Simon
Rattle, který nedávno vzpomínal na mnohé naprosto
nezapomenutelné koncerty, které s Kubelíkem a Bavorskými
rozhlasovými symfoniky slyšel. Je to neuvěřitelné
dědictví, a kdyby tu Kubelík jako šéf těch 18 let nebyl,
náš orchestr by měl úplně jinou pozici, než má teď.
A za to mu musíme být velmi vděční.
Petr Kadlec

32 Výročí
150 LET UMĚLECKÉ BESEDY
Richard Zika a Václav Holzknecht (březen 1938) | Foto: archiv UB
Hudebníci v Umělecké besedě
Umělecká beseda se od ostatních spolků, sdružení
a uměleckých organizací odlišuje tím, že sdružuje
od svého počátku hudebníky, literáty (spolu i s herci)
a výtvarníky. A nejen, že je sdružuje de iure, ale po celou
dobu trvání Umělecké besedy i de facto. Máme-li hovořit
o hudebnících v UB, je to velmi komplikované, protože
činnost UB spojovala všechny umělce do jednoho celku.
Již samotný vznik tohoto spolku provázely přípravy,
na nichž se zcela samozřejmě podíleli umělci všech výše
uvedených oborů. Psát o hudebnících Umělecké besedy
by vydalo samostatnou práci. Vždyť jejich počet se
za dobu existence UB pohybuje okolo 250. A byli to často
nejvýznamnější hudebníci své doby. Proto se zde zmíníme
letmo jen o některých z nich. (Zájemce o bližší podrobnosti
odkazuji na skvělou publikaci Rudolfa Matyse
V umění volnost, kapitoly z dějin Umělecké besedy.)
V samých počátcích existence Umělecké besedy se
významně o její činnost zasloužil především Bedřich
Smetana, který byl zvolen prvním předsedou hudebního
odboru. Při nejrůznějších akcích UB dirigoval
nebo hrál nejen své skladby a hudbu svých besedních
kolegů, ale i skladby zahraničních autorů. Již v srpnu
prvního roku existence (1863) se konal koncert, na němž
Smetana s Ferdinandem Laubem zahráli Beethovenovu
Kreutzerovu sonátu, zazněly v premiéře sbory Karla Bendla
a slečna z Ehrenbergů (budoucí „první“ Mařenka)
zazpívala české lidové písně. V prosinci se konal první
orchestrální koncert prvního českého abonentního cyklu,
iniciovaný a dirigovaný Smetanou. Pro silvestrovskou
besední slavnost téhož roku zkomponoval Smetana
předehru pro loutkovou parodii hry Matěje Kopeckého
Oldřich a Božena. Hned v následujícím roce 1864, kdy
Umělecká beseda uspořádala velkolepé oslavy k 300.
výročí narození Williama Shakespeara, zkomponoval
Smetana slavnostní pochod. Při této slavnosti Smetana
dirigoval i Berliozova Romea a Julii a hudební suitu
k šesti živým obrazům od Viléma Blodka. V té době byl
vyslán hudebním odborem do Drážďan, aby tam opsal
skladby J. D. Zelenky.
Mezi dalšími významnými a velmi aktivními zakladateli
Umělecké besedy byli dva Smetanovi vrstevníci
(narození stejně jako Smetana v roce 1824) – skladatel
Josef Leopold Zvonař a učitel zpěvu František Pivoda,
pozdější Smetanův odpůrce. V roce 1866 Pivoda založil
proslulou pěveckou školu a v roce 1871 byl spoluzakladatelem
besední pěvecké školy, která pod jeho vedením
připravovala zpěváky pro smíšený besední sbor.
Ten účinkoval nejen na besedních koncertech, ale i při
různých besedních zábavách, vycházkách a výletech.
Významným členem, činovníkem a pamětníkem dlouhého
vývoje Umělecké besedy byl Josef Bohuslav Foerster.
Při vzniku UB mu sice byly čtyři roky (jeho otec i strýc
byli zakládajícími členy UB), ale do Besedy vstoupil jako
mladík již v 70. letech 19. století. Prožíval vývoj Umělecké
besedy až do roku 1950, kdy byla její činnost utlumena
poúnorovým komunistickým nátlakem. Mnoho zajímavého
se můžeme dočíst v jeho životopisné knize Poutník.
Vzpomíná v ní, jak se v 70. a 80. letech zúčastňoval
každý týden schůzí UB, kde se scházela „zpravidla
vzácná společnost: Dvořák, Fibich, Rozkošný, Bendl,
Kovařovic“ a jmenuje ještě řadu dalších. Vzpomíná
i na velmi úspěšný orchestrální koncert v roce 1885,
na kterém si výše uvedení autoři ještě spolu s Foersterem
a Kàanem dirigovali svoji skladbu. Z podnětu nakladatele
Velebína Urbánka vznikla i fotografie zúčastněných
autorů tohoto koncertu. A právě z Urbánkovy iniciativy
se od roku 1886 konaly pravidelné besední tzv. populární
orchestrální a později i komorní koncerty, které se
staly záhy velmi navštěvované. A Urbánkovou zásluhou
byly i koncerty s účastí zahraničních umělců, klavíristy
Ignacy Paderewského, klavíristy a dirigenta Hanse von
Bühlova (prvního manžela Lisztovy dcery Cosimy) nebo
skladatelů Saint-Saënse a Čajkovského. Zahraničních
hostů a mnohdy i čestných členů Umělecké besedy bylo
veliké množství. O půl století později to byli například
Arnold Schönberg, Albert Roussel, Alfred Cassela, Ottorino
Respighi, Karol Szymanowski, Igor Stravinskij (v té
době se s ním na besední půdě setkal i Jaroslav Ježek),
Sergej Prokofjev nebo Maurice Ravel.
Urbánkem iniciované populární koncerty nebo Pivodova
besední pěvecká škola, Smetanou zorganizovaný
první abonentní cyklus orchestrálních koncertů nebyly
jediné významné počiny v prvních letech činnosti
Umělecké besedy. Již v roce 1871, tedy osm let po vzniku
UB, byla založena Matice hudební, první české hudební
nakladatelství, které se pod patronací UB rozrostlo
v jedno z největších českých nakladatelství a jehož sláva
trvala až do doby, než bylo po komunistickém puči 1948
pohlceno Státním nakladatelstvím (SNKLHU), které se

Výročí 33
1. Silvestr Hipman a Vítězslav Novák s chotí | 2. Výborovna Umělecké besedy | 3. Václav Štěpán, Ladislav Černý, Jaroslav Křička, Ilona Štěpánová-Kurzová ad.
Foto: archiv UB
posléze stalo nakladatelstvím Supraphon. Nebylo snad
významného českého hudebního díla poslední třetiny 19.
století a první poloviny 20. století, které by nevyšlo v Hudební
matici Umělecké besedy.
Mezi členy hudebního odboru Umělecké besedy najdeme
jména nejvýznamnějších hudebníků své doby, ať jsou to
skladatelé nebo interpreti. Mnozí se podíleli i na činnosti
UB. Například Dvořák byl na konci 70. let členem výboru
hudebního odboru, později předsedou a jedním
z místostarostů. Mezi aktivními členy hudebního odboru
byli v pozdějších letech například Karel Kovařovic, Leoš
Janáček, Vítězslav Novák, Josef Suk, Václav Talich, Otakar
Ostrčil, Karel Boleslav Jirák, Václav Smetáček, Karel
Ančerl, Miloslav Kabeláč nebo Ladislav Vycpálek, který
byl téměř čtvrt století (1928–1951) předsedou hudebního
odboru a pak téměř dvacet let starostou celé UB.
Ve 30. letech z iniciativy Silvestra Hipmana se začaly
pořádat pravidelné úterní podvečerní koncerty v zasedací
síni Besedy (dnes je tento prostor rozdělen příčkami
na kanceláře Českého hudebního fondu) a tak vznikly
slavné Besední úterky, které se konají dodnes. Březnový
Úterek v rámci slavností 150. výročí UB je již 589. Hipman
dokonce pomohl k založení pravidelných koncertů
(nejen Úterků) v řadě dalších měst republiky, kde vznikaly
v meziválečném období pobočky Umělecké besedy.
Mnohé dnešní Kruhy přátel hudby navázaly právě
na tuto činnost.
Když byla v roce 1990 Umělecká beseda znovu obnovena
(zrušena byla v roce 1972), byl starostou celé Besedy zvolen
Klement Slavický. Předsedou hudebního odboru se
stal Jan Klusák a od té doby dodnes pracovali ve výboru
hudebního odboru mimo jiné Karel Odstrčil (který patřil
k pilným obnovitelům činnosti UB), Milan Slavický,
Petr Pokorný, Marta Jiráčková, Lukáš Matoušek (který
vystřídal Jana Klusáka ve funkci předsedy odboru), Jaroslav
Rybář (který je současným předsedou hudebního
odboru), Jarmila Doubravová,Tomáš Víšek a Jan Dušek.
Klementa Slavického vystřídal ve funkci starosty na dvě
volební období Ilja Hurník. Mezi členy znovuobnovené
UB najdeme jména jako Petr Eben, Jindřich Feld, Svatopluk
Havelka, Jan Hanuš, Karel Husa, Luboš Sluka,
Zdeněk Šesták, Josef Suk, Jiří Bělohlávek, Ivan Moravec,
Jaroslav Krček, Ivana Loudová ad.
Hudební Úterky UB opět v nové době ožily, jsou
doplněny i krátkým vystoupením hostů výtvarného
a literárně-dramatického odboru, takže prvotní
myšlenka zakladatelů propojující vzájemně jednotlivá
umění je i touto formou zachována.
Ještě malá zajímavost na konec. V hudebním odboru UB
byli a jsou i členové jiných profesí, kteří byli nebo jsou
aktivními hudebníky. Jmenujme některé z nich. Antonín
Benjamin Svojsík, pedagog a zakladatel skautingu byl
dlouholetým jednatelem hudebního odboru. Stavební
inženýr Otakar Šourek, knihovník Umělecké besedy,
napsal čtyřdílnou dvořákovskou monografii. Chemik
prof. Emil Votoček, spolutvůrce českého chemického
názvosloví, je znám nejen svým dosud nepřekonaným
slovníkem hudebních výrazů, ale provozovány byly jeho
skladby komorní i orchestrální. Prof. MUDr. Jaroslav
Hořejší, internista, zakladatel klinické biochemie a objevitel
gamaglobulinu, byl vynikající klavírista. Mezi
významné klavírní virtuózy patřil i prof. MUDr. Otakar
Vondrovic. Ing. arch. Miloš Haase je výborný hudební
publicista s neobyčejnými znalostmi a také komponuje.
Mladý úspěšný chemik RNDr. Petr Cígler je jako horni sta
vynikající interpret soudobé hudby a jeho skladby zaznívají
na festivalech soudobé hudby doma i v zahraničí.
Lukáš Matoušek
1
2
3

34 Výročí
Zakládací listina s podpisy členů UB | Foto: archiv UB
JE NEJSTARŠÍ, A KUPODIVU STÁLE MLADÁ!
Umělecká beseda je nejstarším uměleckým spolkem
v českých zemích (a mezi těmi, které ještě nezanikly,
nejspíš i nejstarším v Evropě!) a šíří svého působení
i spolkem nejvýznamnějším!
V jejích třech odborech – literárním, výtvarném a hudebním
– se pod heslem „V umění volnost“ a v duchu nadšené
vzájemnosti a tolerance sdružily 9. března 1863 přední
osobnosti české kultury (Smetana, Mánes, Erben, Hálek,
Purkyně ad.), aby daly najevo novou ctižádost: zbavit
české umění a kulturní prostředí vůbec provincialismu,
dát mu evropský rozměr. Prvním vrcholem činnosti UB
bylo počáteční dvacetiletí její existence. Hned od začátku
projevovala cílevědomý zájem o souvztažnosti mezi jednotlivými
uměleckými oblastmi, snažila se o pěstování
mezigeneračního dialogu i o vytváření tak široké základny,
aby umožnila plodnou konfrontaci umělců rozličných
názorových orientací, a to vše už zůstalo pro UB jejím
typickým rysem.
Pořádala četné výstavy svých členů i zahraničních hostů,
ve všech odborech rozvíjela přednáškovou i diskusní
činnost bohatého tématického spektra. V literárních polemikách,
vedených proti konzervativním vlasteneckým
koncepcím, krystalizovalo mnohem širší pojetí národního
kulturního konceptu, otevřeného světu.
Stala se i uměleckou agenturou, pečovala o hmotné
zajištění svých nemajetných členů; byla poradenským
centrem v oblasti výtvarného umění i hudby. Byla i klubem
umělců, místem pro vážná i veselá setkávání, střediskem
společenské zábavy.
Na své půdě uvítala řadu velkých uměleckých osobností,
mezi její čestné členy patřili mimo jiné i Tolstoj,
Turgeněv, Liszt, Hugo.
Do jejích dějin se zprvu výrazně zapsali výtvarníci jako
Purkyně, Pinkas, Ženíšek, Aleš, Chittussi, Schnirch
a Myslbek, skladatelé Dvořák, Blodek či Fibich, básníci
Neruda, Vrchlický, Zeyer ad.; ale také divadelníci,
výkonní hudební umělci, vědci, žurnalisti, pedagogové,
architekti, etnografové…
Druhý vrchol činnosti Umělecké besedy patří meziválečným
létům. Získala na Kampě sídlo s výsta vní síní
a dvoranou pro koncertní a divadelní provoz. V besedním
domě pořádal spolek pravidelné výstavy, přednášky,
diskuse i společenské akce, jsou s ním spojeny i počátky
Osvobozeného divadla. Sídlila tam také redakce besední
revue Život, v níž působili Vladimír Holan a Josef Čapek.
V tolerantním, širokospektrálním ovzduší výtvarného
odboru, propojujícím tradici s modernitou, působili
vedle tradičně orientovaných krajinářů i významní modernističtí
umělečtí solitéři: Zrzavý, Čapek, Šíma, Tichý.
Ani 2. světová válka činnost Besedy nezmařila, takže
v krátkém období relativní svobody 1945–1947 mohl
spolek navázat na předválečné úspěchy. Únor 1948 však
přivodil konec většiny svobodných aktivit, Umělecká beseda
však i v těchto stísněných podmínkách fungovala
dál, až roku 1972 byla přinucena k rozpuštění.
Nová kapitola jejích dějin se otevřela po listopadu 1989.
Prvním starostou byl K. Slavický, po něm převzali tuto
funkci I. Hurník, O. Zoubek, E. Petrová a L. Matoušek.
Předsedkyní literárního a dramatického odboru je dnes
H. Kofránková; výtvarný odbor vede R. Drury, odbor
hudební J. Rybář.
Ve své obnovené činnosti navazuje na podstatné rysy
své minulosti. Chce vytvářet přátelské prostředí, v němž
by se mohli ve svobodomyslném duchu setkávat umělci
nejrůznějších disciplin, generací a stylového zaměření,
seznamovat se navzájem s výsledky své činnosti, ale i nacházet
tu místo pro společenskou relaxaci.
Seznamovat veřejnost s výsledky uměleckého úsilí svých
členů prostřednictvím členských výstav, hudebních prezentací,
čtení z literárních novinek aj. bylo vždy základem
činnosti UB. Jedním pro UB typických znaků
bylo i propojování odvážných uměleckých výbojů, otevřených
současným světovým kontextům, s vědomím
souvztažností s domácí tradicí, což však nesmí znamenat
konzervativní lpění na zděděných hodnotách! Na obě
tyto tendence se dnes snaží obnovená Umělecká beseda
navázat a rozvíjet je v nových, ovšem už mnohem
skromnějších poměrech!
Rudolf Matys

Profil 35
Autoportrét F. Drtikol 1913 | Foto: Uměleckoprůmyslové museum v Praze
„Nikdy dobrá fotografie nevznikla tím, že si před aparát stoupl
dobrý model. Obraz musí v hlavě fotografově být hotov dávno
před tím, než se odrazil v hledáčku. Fotografická čočka je nástrojem,
jenž se mnohem dokonaleji podrobí myšlence a jenž,
pracuje nad pomyšlení rychle, jí zachová mnohem spíše vůni
a půvab tvůrčího okamžiku nežli štětec nebo rydlo – pomalé
nástroje výtvarníků.“ František Drtikol: Deníky a dopisy.
František Drtikol – fotograf, malíř, myslitel a také mistr
slova, jak je patrné z Deníků a dopisů z let 1914–1918
věnovaných Elišce Janské, umělcově platonické lásce.
Deníky a dopisy sedmdesát let po jejich vzniku nalezla
v pozůstalosti Elišky Janské Anna Fárová. Umělec v nich
vytvořil jedinečný, literárně a myšlenkově barvitý celek
ilustrovaný kresbami, napsala Anna Fárová v úvodu
ke knižnímu vydání deníků. Nenaplněná láska a blízkost
smrti ve válečném čase ho vedly k úvahám, které bude
po celý další život rozvíjet. Vzrušeně píše o svém vztahu
k ženám, o manželství a konvenci, o lásce fyzické i o lásce
na kříži, o tělesnosti a síle pohlaví, ale také všedních
událostech, vojácích, krajině, stromech.
DRTIKOLOVA
DUCHOVNÍ
CESTA
MEDAILON SLAVNÉHO FOTOGRAFA
S trochou nadsázky můžeme říci, že v intencích svého
zjištění o tom, že obraz musí být ve fotografově hlavě
dávno hotov ještě předtím, než se odrazí v hledáčku, Fran ­
tišek Drtikol popisuje v denících své příští fotografie.
„Krásné je to sousoší na Karlově mostu. A každý den tam budu
chodit a dívat se a myslet, že já jsem ten Kristus a Tys že svatá
Luitgarda – Umírám duchem... a až umřu, pak teprv přijde
svatá Luitgarda a počne mě milovat.“ (Deníky a dopisy)
František Drtikol bývá řazen k největším českým a světovým
fotografům prvních tří desetiletí minulého století.
Narodil se 3. března 1883 v Příbrami. Vyučil se
u pří bramského fotografa Antonína Mattase, studoval
v Mnichově. První ateliér si otevřel v rodném městě,
v roce 1910 přesídlil do Prahy. Tam se stal vyhledávaným
portrétistou a proslulost mu získaly jeho akty.
Jeho ženy na fotografiích z té doby mohou připomínat
ženské postavy z obrazů Gustava Klimta. Český fotograf

36
V roce 1935 zanechává fotografování. Vrací se k malování,
v jeho malbách a kresbách se objevují secesní a symbolistické
motivy, jaké najdeme například v raných Kupkových
obrazech. Drtikolovy obrazy můžeme považovat
za „ilustrace“ jeho duchovní cesty. Umírá 13. ledna 1961.
F. Drtikol | Vlna 1925 | Foto: Uměleckoprůmyslové museum v Praze
V 60. letech Drtikolovo fotografické dílo pozvolna vystupuje
ze zapomnění. Senzaci vyvolá velká retrospektiva
Fotograf František Drtikol v roce 1972 v Uměleckoprůmyslovém
muzeu v Praze, kterou při pravila Anna
Fárová… František Drtikol vytvořil impo zantní dílo,
které je vedle Sudkova a Funkeho ne pochybně naším
největším vkladem do světové fotografické tvorby první
poloviny 20. století.
stejně jako proslulý rakouský malíř vytváří svou podobu
ženského kosmu, v Drtikolově případě reprezentovanou
na jedné straně dramatickou skupinou aktů s postavami
osudových žen (několik snímků Salome) a na straně
druhé křehkých dívek v oparu melancholie, lyriky,
náměsíčného snění a zastřených erotických výzev. A má
úspěch, vystavuje a prodává po celém světě. Z té doby
dodnes obdivujeme jeho divadelní fotografie.
Ve 20. letech Drtikolův akt prošel proměnou. Těla modelek
zakomponovává do geometrické krajiny křivek,
výsečí, kruhů obdélníků, hranolů, sloupů, tyčí, schodů.
„Ženské tělo není už jenom ‚oděvem duše‘, ale je samo tvarem
a hmotou i svým vlastním naplněním bez literárního podtextu.“
Získává postavení nejvýznamnějšího českého portrétisty,
k jeho „fotografickým objektům“ patří například prezident
republiky TGM. Vytváří si svůj nezaměnitelný styl,
který divák rozpozná na první pohled, styl, v němž se
originálním způsobem pracuje s náladami, motivy, atmosférou
secese, symbolismu; využívá určité výrazové
prostředky expresionismu, kubismu, art deco a konstruktivismu.
V jeho fotografiích nalezneme i náznaky abstrahujících
tendencí. Drtikol ovlivnil počáteční tvorbu
českého avantgardního fotografa Jaroslava Rösslera.
Některé stylové postupy ho spojovaly i s Jaromírem Funkem.
Nicméně František Drtikol stojí stranou tehdejších
hlavních tvůrčích cest a hledá svůj vlastní svět vyšších
ideálů a čisté krásy.
„Krk je stonek, jenž nese jádro portrétu hlavy. Někdy ohnutí
šíje dovede podat silnou charakteristiku jako pohyb celého
těla. Jsou ženy, jež pouhým otočením hlavy dají výraz celé své
kultuře,“ říká František Drtikol.
Ve 20. letech, kdy Drtikol dosáhl takříkajíc světové
slávy, se doma stával stále větším solitérem. Zmenšuje
se okruh lidí, kteří jsou schopni porozumět jeho složitě
zašifrovaným symbolům. Od konce dvacátých let se
věnuje studiu a překladům děl věnovaných buddhismu,
hinduismu a východním filozofiím. Žije střídmě, zabývá
se kontrolou myšlenek, medituje, cvičí jógu, otužuje se.
Obklopil se okruhem podobně orientovaných přátel
a žáků. Ještě fotografuje: inscenuje světelné výjevy, ve
kterých se jemné překližkové figurky protáhlých éterických
tvarů lehce vznášejí v prudkém střídání jasů
a stínů.
Jiří Kamen
autor Pátečního večera o Františku Drtikolovi s Ja nem
Mlčochem, kurátorem fotografické sbírky Uměle ckoprůmyslového
muzea v Praze, kde je uložena Drtikolova
fotografická pozůstalost.
Český rozhlas Vltava:
15. března 2013, 20.00 hod.
F. Drtikol | Bez názvu 1903 | Foto: Uměleckoprůmyslové museum v Praze

Průvodce světem kultury 37
PRŮVODCE
SVĚTEM KULTURY
BAROKNÍ PODVEČERY
14. 3.–28. 12. 2013
JAZZFESTBRNO 2013
4.–30. 4. 2013
ČRO NA SVĚTĚ KNIHY PRAHA 2013
16.–19. 5. 2013
Sledujte také nabídku na vltava.rozhlas.
cz (Mozaika – kulturní zpravodajství)
GRAFIKA ROKU,
CENA VLADIMÍRA BOUDNÍKA
19. 2.–17. 3. 2013
Výsledky dvou celostátních soutěží
v oblasti volné grafiky představí výstava
v Clam-Gallasově paláci. Cena Vladimíra
Boudníka je každoročně udělována
za výrazný tvůrčí přínos české grafice.
Posledním, v pořadí 18. laureátem je
Oldřich Kulhánek, významný český
grafik, kreslíř, ilustrátor, slavný návrhář
bankovek a poštovních známek, který
zemřel v době přípravy své výstavy
18. ledna 2013. Výstava nabídne také
stručný průřez jeho mimořádným dílem.
www.grapheion.cz
13. SEZONA ORCHESTRU BERG
13. 3.–5. 12. 2013
Orchestr BERG je jedním
z nejinovativnějších těles české hudební
scény. Přináší publiku novou hudbu,
nové zážitky, pravidelně objednává
nové skladby u mladé generace českých
skladatelů. V rámci své již 13. sezony
představí celkem osm originálních
večerů. Jejich charakteristické vlastnosti?
Hudba v kombinaci s ostatními druhy
umění (film, výtvarné umění, divadlo…),
zajímavé prostory, světové i české
premiéry, časem prověřené skladby…
Kdo rád objevuje, ten si Orchestr BERG
rychle oblíbí.
berg.cz
Koncertní cyklus Barokní podvečery
navozuje původní atmosféru
hudebních setkání pražské uměnímilovné
společnosti z počátku 18. století. Koncerty
zároveň napomáhají odhalovat
nové souvislosti ve světovém repertoáru
barokní hudby včetně prezentace dosud
neuváděných děl.
V roce 2013 Barokní podvečery
připomínají hned dvojí jubileum Arcangela
Corelliho (1653–1713). Oslaví ho
šesti koncerty, na nichž zazní jak skladby
jubilanta, tak díla jeho žáků, příznivců
a ctitelů. Vypraví se do Říma, ale
i do Paříže či do Hamburku, a představí
nejen nejrůznější podoby Corelliho tvorby,
ale také její ozvuky v dílech skladatelových
současníků i následovníků.
baroknipodvecery.cz
MEZINÁRODNÍ
HUDEBNÍ FESTIVAL BRNO
24. 3.–8. 11. 2013
Mezinárodní hudební festival Brno letos
nabídne zázrak sakrální hudby na jarním
velikonočním festivalu, letní setkání
s hudbou v brněnských zahradách a parcích
a na podzim připomene významná
výročí skladatelů, jakými jsou Wagner,
Verdi, Berlioz a další. Návštěvníci se mohou
těšit na velkolepé oratorium Izrael
v Egyptě, garden party s volnou improvizací
nebo vystoupení London Symphony
Orchestra s hvězdným ruským dirigentem
Valerijem Gergievem.
mhf-brno.cz
Jazz v jeho nejrůznějších podobách
i příbuzné žánry tradičně nabídne
svým návštěvníkům dvanáctý ročník
mezinárodního festivalu JAZZFEST-
BRNO. Od 4. do 30. dubna se do Brna
sjede plejáda výjimečných zahraničních
hostů i špičky domácí scény a nabídnou
příznivcům jazzu a moderní improvizované
hudby neopakovatelné zážitky.
Největší festivalovou hvězdou je
americký klavírista a osmnáctinásobný
držitel ceny Grammy Chick Corea, jenž
vystoupí v rámci festivalového preview
10. března v Bobycentru se svojí zbrusu
novou kapelou, formací The Vigil.
jazzfestbrno.cz
MEZINÁRODNÍ
KLARINETOVÁ SOUTĚŽ
18.–21. 4. 2013
Mezinárodní klarinetová soutěž odkazující
k tradici českých špičkových
klarinetistů se chce již svým prvním
ročníkem zařadit mezi přední hudební
soutěže ve střední Evropě. Jednotlivá
kola soutěže určené pro hráče
ve věku 15 – 30 let se budou konat
v podkrkonošských Hořicích.
Diváci mohou navštívit jak všechna kola
soutěže, tak závěrečný koncert vítězů
za doprovodu Filharmonie Hradec Králové.
Speciální závěrečný program zajistí
koncert poroty složené z vynikajících
klarinetistů a pedagogů.
czechclarinetart.cz
Svět knihy Praha je největší knižní
veletrh v ČR s doprovodným literárním
festivalem a mezinárodním přesahem.
Během čtyř dní nabídne takřka kompletní
českou literární produkci i nové tituly
z téměř třiceti zemí. Uvítá rovněž řadu
hostů z celého světa. Jeho 19. ročník
se zaměří na poezii, literaturu našich
slovenských sousedů, ale také na fenomén
bloggerství. Těšit se můžete i na
speciální program připravený Českým
rozhlasem.
svetknihy.cz
TANEC PRAHA 2013
27. 5.–4. 7. 2013
Mezinárodní festival současného tance
a pohybového divadla TANEC PRAHA
oslaví v červnu 2013 jubilejních 25 let
své existence.
Vrcholem 25. ročníku budou dvě velké
produkce naprosto odlišného rázu.
Peeping Tom vůbec poprvé v Praze,
s inscenací 32 rue de Vandenbranden,
a Akram Khan s osobitou sólovou inscenací
pro velké divadlo Desh.
Na scéně se objeví také např. Palle
Granhoj, který zpracoval životní
příběh nesmírně talentované kubánské
tanečnice v díle Aline Not Alone, nebo
Giulio D’Anna a jeho Parkin’son, emočně
silné autentické dílo postavené na reálném
životním osudu otce a syna.
tanecpraha.cz

38 Program
PROGRAM
Změna programu vyhrazena
VÁŽNÁ HUDBA
Vedoucí Redakce vážné hudby
Petr Veber (petr.veber@rozhlas.cz)
POŘADY SYMFONICKÉ,
OPERNÍ, KOMORNÍ
A DUCHOVNÍ HUDBY
86. KONCERTNÍ SEZONA
SYMFONICKÉHO ORCHESTRU
ČESKÉHO ROZHLASU
Vysílání přímých přenosů a záznamů
vystoupení v abonentním cyklu
ve Dvořákově síni Rudolfina
4. 3. | 19.30 | Přímý přenos
Dvořák: Holoubek. – Romance pro housle
a orchestr. — Mazurek pro housle a orchestr.
— Prokofjev: Alexander Něvský.
Sólisté: V. Hudeček, housle, J. Wallingerová,
mezzosoprán, Pražský filharmonický
sbor. Dirigent Ondrej Lenárd.
19. 3. | 19.30 | Přímý přenos
Mozart: Koncert č. 10 pro dva klavíry
a orchestr Es dur. — Bruckner: Symfonie
č. 4 Es dur „Romantická“. Sólisté: Marco
Schiavo a Sergio Merchegiani. Dirigent
Ondrej Lenárd.
8. 4. | 19.30 | Přímý přenos
Čajkovskij: Předehra k opeře Panna
orleánská. — Dvořák: Koncert pro housle
a orchestr. — Prokofjev: Symfonie č. 5.
Sólistka: Sofia Jaffé. Dirigent Daniel
Raiskin.
22. 4. | 19.30 | Přímý přenos
Brahms: Tragická předehra d moll. —
Bruch: Koncert pro klarinet, violu a orchestr
e moll op. 88. — Korngold: Symfonie
Fis dur op. 40. Sólisté: K. Váchová, klarinet,
J. Pěruška, viola. Dirigent J. Kučera.
30. 4. | 20.00 | Záznam ze 17. 4.
Mozart: Don Giovanni, předehra k opeře.
Elgar: Koncert pro violoncello a orchestr.
— Glazunov: Koncert pro housle a orchestr
a moll. — Liszt: Preludia. Symfonická
báseň. Sólisté: Benjamin Gregor-
-Smith, violoncello, Julie Svěcená, housle.
Dirigent Günter Neuhold.
6. 5. | 19.30 | Přímý přenos
Verdi: Requiem pro sóla, smíšený sbor
a orchestr. Sólisté: Eva Hornyáková, soprán,
Terézia Kružliaková, mezzosoprán,
Tomáš Juhás, tenor, Jozef Benci, bas,
Český filharmonický sbor Brno, sbormistr
Petr Fiala. Dirigent Ondrej Lenárd.
SPECIÁLNÍ PROJEKTY
4.–6. 3. | Prokofjev, Stalin a hudba
jejich doby
Pořady k 60. výročí úmrtí skladatele
a 60. výročí smrti sovětského diktátora
9.–10. 3. | Víkend s Uměleckou besedou
Ke 150. výročí založení spolku
18. 3. | Operetní večer, Franz von Suppé:
Lehká kavalerie. Nahrávka z roku 1968.
24. 3. | Velikonoční den Euroradia
Mezinárodně sdílené koncertní programy
rozhlasů z Rumunska, Irska, Španělska,
Vatikánu či Drážďan. V 17.00 přímý
přenos pražského koncertu Dětského
pěveckého sboru Českého rozhlasu.
18. 5. | 90. výročí zahájení
rozhlasového vysílání v českých zemích
Přímý přenos odpoledního komorního
koncertu.
Přímý přenos večerního koncertu SOČR.
22. 5. | Den s Richardem Wagnerem
K 200. výročí narození skladatele
KONCERTNÍ SEZONA
Nabídka z výměnné sítě Euroradia,
z abonmá českých orchestrů
a z tuzemských festivalů
11. 3. | 20.00 |
Mahler: Symfonie č. 9. Záznam koncertu
Symfonického orchestru Bavorského
rozhlasu, dirigent Bernard Haitink
12. 3. | 19.30 | Přímý přenos
koncertu ke 150. výročí Umělecké besedy
L. Vycpálek: Vzhůru, srdce. —
K. Hába: Hrst pomněnek pro klavíristu.
— M. Kabeláč: Lamenti e risolini. —
K. Slavický: Musica monologica pro harfu.
— L. Matoušek: Sólo pro klarinet. —
I. Hurník: Innocenza pro čtyřruční klavír.
25. 3. | 20.00 | Záznam z londýnského
festivalu BBC Proms ze 6. 9. 2012
Beethoven: Koncert pro klavír č. 4. –
Bruckner: Symfonie č. 9. Sólista Murray
Perahia. Vídeňští filharmonikové, dirigent
Bernard Haitink.
30. 3. | 16.30 | Záznam ostravského
koncertu souboru Collegium Marianum
Richter: Nářky proroka Jeremiáše
1. 4. | 20.00 | Záznam z londýnského
festivalu BBC Proms z 6. 8. 2012
Bernstein: Mše. BBC National Youth
Orchestra of Wales, dirigent Kristjan Järvi
7. 4. | 14.15 | Záznam z Rudolfina
z 15. 12. 2012. Recitál klavíristy Libora
Nováčka. Beethoven: Sonáta č. 3 C dur.
— Brahms: Fantazie op. 116. —
Musorgskij: Obrázky z výstavy.
9. 4. | 20.00 | Záznam
koncertu Aldeburgh World Orchestra
v Londýně 29. 7. 2012
Britten: Sinfonia da Requiem. —
Mahler: Adagio z 10. symfonie. —
Bray: At the Speed of Stillness. —
Stravinskij: Svěcení jara. Dirigent M. Elder.
15. 4. | 20.00 | Záznam koncertu
Orchestru Berg v Praze 4. 3. 2013
Šostakovič: Nový Babylon.
Kompletní provedení hudby k filmu
20. 4 | 20.00 | Přímý přenos
Recitál klavíristky Hélène Grimaud
ve Španělském sále na Pražském hradě
Mozart, Liszt, Berg, Bartók
23. 4. | 20.00 Záznam z londýnského
festivalu BBC Proms z 11. 8. 2012
Berlioz: Rekviem. Velšský sbor
a orchestr BBC. Dirigent T. Fischer.
29. 4. | 20.00 | Záznam z londýnského
festivalu BBC Proms z 5. 8. 2012
MacMillan: Fanfare Upon One Note. —
Wagner: Mistři pěvci. Předehra. —
Bruch: Skotská fantazie. —
Strauss: Don Juan. — Musgrave Loch
Ness. — Respighi: Římské pinie.
Hraje National Youth Orchestra of Scottland
a BBC Scottish Symphony Orchestra.
Dirigent: Donald Runnicles.
7. 5. | 11.00 | Záznam
Evropský koncert Berlínských
filharmoniků na Pražském hradě z 1. 5.

Program 39
Williams: Fantazie na téma T. Tallise. —
Dvořák: Biblické písně. —
Beethoven: Symfonie č. 6 Pastorální.
Zpívá M. Kožená, dirigent S. Rattle.
1. 5. | 19.30 | Přímý přenos
Koncert České filharmonie v pražském
Rudolfinu. Mozart: Koncertantní symfonie
pro housle, violu a orchestr. —
Wagner: Písně na básně M. Wesendonckové.
— Mozart: Klavírní koncert d moll.
— Wagner: Tristan a Isolda. Předehra
k opeře a Isoldina smrt z lásky. Sólistka
Karita Mattila (soprán), dirigent Jiří
Bělohlávek.
12. 5. | 20.00 | Přímý přenos
Zahajovací koncert festivalu Pražské
jaro 2013. Smetana: Má vlast. Orchestre
Philharmonique de Radio France
13. 5. | 20.00 | Přímý přenos
Finále interpretační soutěže
Pražského jara (lesní roh)
14. 5. | 20.00 | Přímý přenos
Finále interpretační soutěže
Pražského jara (varhany)
15. 5. | 20:00 | Přímý přenos
Recitál houslisty Josefa Špačka na festivalu
Pražské jaro (Mozart, Prokofjev ad.)
17. 5.| 20.00 | Přímý přenos
Koncert Mnichovské filharmonie na
festivalu Pražské jaro (Prokofjev, Brahms)
18. 5. | 20.00 | Přímý přenos
K 90. výročí zahájení vysílání
Československého rozhlasu. Koncert
SOČR na festivalu Pražské jaro
(Smetana, Ježek, Klusák, Berlioz),
Dirigent O. Lenárd.
19. 5. | 20.00 | Přímý přenos
Koncert souboru Ensemble Intercontemporain
na festivalu Pražské jaro
20. 5. | 20.00 | Záznam
koncertu Orchestre Philharmonique de
Radio France (Pražské jaro 14. 5.)
Na programu Mařatka, Saint-Saëns,
Ravel. Dirigent P. Oundjian.
21. 5. | 20.00 | Přímý přenos
Koncert festivalu Pražské jaro — 591.
úte rek Umělecké besedy. Ke 150. výročí
založení spolku (Hurník, Rybář, Slavický,
Loudová, Málek). Hrají Stamicovo kvarteto
a Pražské dechové kvinteto
23. 5. | 20.00 | Přímý přenos
Pocta B. Blachutovi na festivalu
Pražské jaro. Zpívá Aleš Briscein,
hraje Pražská komorní filharmonie
27. 5. | 20.00 | Přímý přenos
Recitál pěvce M. Goerna na festivalu
Pražské jaro (Beethoven, Schubert,
Brahms)
28. 5. | 20.00 | Přímý přenos
Recitál houslisty R. Capuçona na
festivalu Pražské jaro (Brahms, Bartók,
Beethoven)
29. 5. | 20.00 | Přímý přenos
Koncert festivalu Pražské jaro.
Mysliveček: La Passione. Collegium
1704, V. Luks
30. 5. | 20.00 | Přímý přenos
Koncert festivalu Pražské jaro.
Klavírista Murray Perahia a Akademie
sv. Martina (Mozart)
1. 6.| 20.00 | Přímý přenos
Koncert SOČR na festivalu Pražské jaro
(Berlioz, Prokofjev, Suk)
Recitace M. Eben, dirigent L. Pešek.
2. 6. | 14.15 | Záznam
Matiné festivalu Pražské jaro z 25. 5.
(Dvořák, Rachmaninov, Copland, Eben)
Zpívají Petra Vondrová a Lívia Obručnik
Venósová
2. 6. | 20.00 | Přímý přenos
Závěrečný koncert festivalu Pražské
jaro. Česká filharmonie, V. Sinajskij
Dvořák: Karneval. — Suk: Serenáda Es
dur. — Stravinskij: Svěcení jara.
Ke 100. výročí premiéry skladby
3. 6. | 20.00 | Záznam koncertu
v Kolíně nad Rýnem k 200. výročí
R. Wagnera (Wagner, Liszt). Symfonický
orchestr a sbor Západoněmeckého rozhlasu,
dirigent Jakub Hrůša.
OPERNÍ VEČER
sobota
2. 3. | 19.30 | Chabrier: Králem proti své
vůli (Le roi malgré lui)
Záznam z irského Wexfordu
9. 3. | 20.00 | Smetana: Tajemství
16. 3. | 19.30 | Verdi: Maškarní ples
23. 3. | 19.00 | Wagner: Lohengrin
Záznam z milánské La Scaly
30. 3. | 19.30 | Verdi: Macbeth
Záznam z madridského Teatro Real
6.4. | 19.00 | Přímý přenos z Metropolitní
opery. Wagner: Zlato Rýna
27. 4. | 19.00 | Záznam z londýnské
Královské opery Covent Garden
Wagner: Siegfried
4. 5. | 19.00 | Záznam z londýnské
Královské opery Covent Garden.
Wagner: Soumrak bohů
11. 5. | 19.30 | Smetana: Libuše
25. 5. | 20.00 | Záznam
z Bavorské státní opery v Mnichově.
Verdi: Rigoletto
AKADEMIE & STUDIO LIVE
středa | 20.00–21.45 |
6. 3. Stalinismus.
Hudba v 50. letech 20. století
13. 3. Životní dráha dirigenta Otto
Klemperera
20. 3. Ostravská Káťa
27. 3. Bohuslav Matoušek
a Petr Adamec slaví 50 let
3. 4. Island hudební
10. 4. Jubileum Komorního orchestru
Bohuslava Martinů
17. 4. Hudební věda na univerzitách
v Praze, Brně a Olomouci
24. 4. Paulina kněžna von Metternich -
mecenáška umění
8. 5. Wagnerovo výročí v Německu
22. 5. Ostravský Lohengrin
HUDEBNÍ FÓRUM S…
pondělí až pátek | 23.15–00.00 |
Sondy do tvorby 20. a 21. století
připravuje redaktor a skladatel Josef
Třeštík, skladatel Jiří Teml, publicistky
Wanda Dobrovská a Renáta Spisarová
a další autoři orientovaní v současné
a moderní hudbě. Zvou si k mikrofonu
tvůrce a interprety a uvádějí novinky.

40 Program
RONDO
pondělí až pátek | 9.00–9.30 |
Kritické sondy do světa kompaktních
disků aneb Jak to slyší hudební kritici.
Pořad pro zájemce o stříbrné nosiče
a nahrávky klasické hudby.
Výběr z pořadů:
5. 3. Prokofjevovy houslové koncerty
6. 3. Beethoven ze San Francisca
7. 3. David Cizner aneb Krása
chlapeckého sopránu
12. 3. Smetanovo trio hraje Brahmse
19. 3. Dudamel – dirigent 21. století
21. 3. Braniborské koncerty v podání
Die Freitagsakademie
26. 3. Impresionisté Ilji Hurníka
2. 4. Pergolesiho hudba duchovní
9. 4. Za Čajkovského balety
do Mariinského divadla
16. 4. Maďarská národní opera
Bánk Bán
30. 4. Ital v New Yorku
Další programy a eventuální změny dle
aktuálního výběru.
MATINÉ
úterý až pátek | 10.15–11.30 |
Dopolední hudební pořad naplněný
známými a posluchačsky přístupnými
skladbami, který se snaží být především
příjemným společníkem při práci i relaxaci.
Průvodci týdenními bloky pořadů
budou hudební redaktoři Českého rozhlasu
Vltava i některé známé hudební
osobnosti. Výběr z chystaných pořadů:
11.–15. 3. ... z Brna
25.–29. 3. ... s J. Hlaváčem
8.–12. 4. ... V. Babkou
22.–26. 4. ...z Ostravy s M. Jemelkou
29. 4–3. 5. ... s W. Dobrovskou
6.–10. 5. ... s P. Veberem
20.–24. 5. ... s V. Havlíkem
CD LASER
neděle | 21.00–23.00 |
Reprezentativní přehlídka špičkových
hudebních výkonů z celého světa, jak
byly zachyceny na stříbrných kotoučích
3., 10., 17. a 31. 3 a 7. 4.
Druhé desetiletí s Magdalenou Koženou
Česká mezzosopranistka světového
jména zpívá opery, písně, barokní mistry,
starou hudbu a klasiky.
Duben až červen | Wagnerovská epopej
Sedmidílná procházka všemi operami
Richarda Wagnera v provedení slavných
pěvců. Připravil a uvádí Bohuslav Vítek.
14. 4. Víly
Zákaz lásky
dirigent:
Wolfgang Sawallisch
21. 4. Bludný Holanďan
dirigent: Woldemar Nelsson
Tannhäuser
dirigent: Giuseppe Sinopoli
28. 4. Lohengrin
dirigent: Rudolf Kempe
Zlato Rýna
dirigent: Georg Solti
5. 5. Valkýra
dirigent: Marek Janowski
Tristan a Isolda
dirigent: Karl Böhm
26. 5. Siegfried
dirigent: Pierre Boulez
Mistři pěvci norimberští
dirigent: Herbert von Karajan
LITURGICKÝ ROK
neděle | 7.00–7.35 |
repríza sobota | 1.05–1.40 |
Liturgický rok na pražském svatojakubském
kůru ve vzpomínkách
a hudebních dokumentech. Celoroční
cyklus pořadů, který od Adventu 2012
do podzimu 2013 sleduje prostřednictvím
hudby průběh církevního roku
DUCHOVNÍ HUDBA
neděle | 8.00–9.00 |
3. a 10. 3. | Hudba Jana Dismase Zelenky
pro Svatý týden
17. 3.| Slzy v renesanční hudbě
24. 3. | Tajemství v neměnnosti.
Hudba raného středověku pro liturgii
svatého týdne
7. a 14. 4. | Salcburské barokní Velikonoce.
Hudba H. I. F. Bibera a jeho kolegů
21. a 28. 4. | Benjamin Britten rozjímající
5. 5. | Loretánské litanie ve zpracování
českých chrámových autorů
12. 5. | Hudba pro Svatou Horu
Karel Bříza, F. X. Thuri, R. Rejšek
19. 5. | Veni Sancte Spiritus. Inspirace
a tvořivost v gregoriánském chorálu
26. 5. | Přijď, Tvůrce, Duchu svatý.
Varhanní improvizace ke Svatodušním
svátkům
MUSICA ANTIQUA
čtvrtek | 21.20–22.45 |
Komentované záznamy koncertů z EBU
a z českých a moravských festivalů.
Komponované pořady z hudby středověku,
renesance, baroka a klasicismu.
7., 14., 21 a 28. 3.
Hudba v olomoucké katedrále
HUDEBNÍ PUBLICISTIKA
pondělí | 17.00–17.30 |
repríza v sobotu | 0.35–1.05 |
Pořady o varhanách.
Připravuje Radek Rejšek
SLOVO O HUDBĚ — POSLUCHÁRNA
+ DA CAPO
úterý | 17.00–17.30 |
repríza ve středu | 00.35–01.05 |
V tomto čase se na stanici Český rozhlas
Vltava setkává v pořadu Slovo
o hudbě vysílání, které patří jednak
Lukáši Hurníkovi, jednak do něho vstoupí
několik našich mladých hudebníků.
V cyklech se střídají pořady věnované
skladbám, k nimž mají ti, kteří je budou
uvádět, sami blízko: ať už je to muzikolog
Pavel Petráněk, cembalistka Alena
Hönigová nebo kytarista Lubomír Brabec,
který velký cyklus pořadů věnuje
kytarovým koncertům. Zároveň se zde
bude nadále pravidelně objevovat oblíbený
pořad Lukáše Hurníka Da Capo, kde
pro nás autor rekapituluje „to, co jsme
všichni věděli o hudbě a třeba dávno
zapomněli“.
SLOVO O HUDBĚ
středa | 17.00–17.30 |
Hudebně-publicistická půlhodinka,
věnovaná otázkám a událostem našeho
i zahraničního hudebního života, přinese
např. ohlédnutí za festivalem v Lomnici
nad Popelkou a přiblíží práci souboru
Capella Mariana či práci na souboru orchestrálního
díla Zdeňka Fibicha. Chybět
nebude jednou měsíčně Operní magazín.
SLOVO O HUDBĚ — STUDIO D
čtvrtek | 17.00–17.30 |
Studio D. Dialog - diskuse - debata.

Program 41
Živě vysílané rozhovory s hosty
o důležitých tématech hudební
současnosti.
SLOVO O HUDBĚ — STUDIO M
pátek | 17.00–17.30 |
repríza v úterý | 0.35–1.05 |
Hudebně-publicistická půlhodina, která
patří mladým a nadaným umělcům.
Zveme vítěze mezinárodních soutěží, absolventy
zajímavých zahraničních kurzů
nebo prestižních škol. Prostor věnujeme
i festivalům mladých hudebníků.
EUPHONIA
sobota | 13.00–14.00 |
V této programové řadě se zaměříme
na dvě velká výročí: 150 let od založení
slaví Umělecká beseda, první spolek svého
druhu v českých zemích, a 90 let
si připomínáme od zahájení rozhlasového
vysílání, které od počátků provází hudba.
K výročí Umělecké besedy připraví šestici
pořadů její starosta Lukáš Matoušek
a zaměří se jak na historii spolku, tak
na jeho současnost.
TELEFONOTÉKA
neděle | 16.30–17.45 |
Živě vysílaný hudebně- publicistický
pořad se soutěží o kompaktní desky
a s možností telefonických dotazů
posluchačů na hosty ve studiu. Pozvání
přijali např. spisovatel Lubomír Vejražka,
starosta Umělecké besedy Lukáš
Matoušek, hornista Radek Baborák
a jeho žena violoncellistka Hana Baboráková,
sopranistka Gabriela Eibenová
a varhaník a dirigent Adam Viktora či
sólista opery Národního divadla v Praze
Ivan Kusnjer.
DALŠÍ HUDEBNÍ POŘADY
TRYLEK
pondělí až pátek | 13.00–13.30 |
HUDEBNÍ GALERIE
pondělí až pátek | 13.40–15.00 |
PASTICCIO
pondělí až sobota | 12.10–12.50 |
PAUZA
pondělí až čtvrtek | 16.30–17.00 |
PAUZA S CONCERTINEM PRAGA
pátek | 16.30–17.00 |
SOUDOBÁ HUDBA
pondělí až pátek | 01.05–2.00 |
PARTITURY
pondělí až pátek | 5.45–6.30 |
sobota a neděle | 6.05–6.55 |
repríza druhý den | 4.00–4.45 |
SVĚTEM VÁŽNÉ HUDBY
pondělí až pátek | 4.45–5.35 |
DEPOZITÁŘ HUDEBNÍ GALERIE
pondělí | 22.00–22.45 |
KOMORNÍ HUDBA
pátek | 22.00–22.45 |
HLASY A HLÁSKY
sobota | 6.55–7.15 |
SÓLO PRO…
sobota | 7.15–8.00 |
PROMENÁDNÍ KONCERT
sobota | 11.00–11.30 |
ODPOLEDNÍ KONCERT
sobota | 16.30–17.45 |
ZVONY
neděle | 2.00–12.05 |
repríza v pondělí | 0.00–0.05 |
KONCERT SYMFONICKÉHO
ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU
neděle | 12.10–12.50 |
KRÁSNÉ HLASY
neděle | 13.05–14.00 |
VÝROČÍ TÝDNE
neděle | 15.15–15.30 | 15.45–16.00 |
VARHANY
neděle | 10.00–10.30 |
KOMORNÍ KONCERT
neděle | 14.15–15.45 |
JAZZ, ALTERNATIVA,
ETNO, WORLD MUSIC,
FOLK, ROCK
Redakce volné tvorby
Aleš Opekar (ales.opekar@rozhlas.cz)
JAZZOVÁ HUDBA
JAZZOFON
všední dny | 9.30–10.00 |
pondělí | Projížďka v rytmu
s Antonínem Matznerem
úterý | střídavě Big Band Panorama
Jana Hály a Napříč jazzovými žánry
s Otakarem Svobodou
středa | střídavě Swing Session
s Kamilem Hálou, Swing z Brna
a Swing z Ostravy
čtvrtek | střídavě Ochutnávka z jazzových
kompaktů s Lubomírem Dorůžkou
a Jazzisimo s Petrem Zvoníčkem
pátek | klasický jazz uvádí Luboš Zajíček
JAZZOVÝ PODVEČER
denně | 17.45–18.30 |
pondělí | střídavě Blues z hospody
i ze studia s Ondřejem Konrádem
a Jazz Update s Davidem Bradou
úterý | střídavě Jazzové mezníky s Antonínem
Matznerem, Jazzová myš s Pavlem
Dostálem, Hudba bez hranic s Petrem
Zvoníčkem a Mezi proudy s Jiřím Hlaváčem
středa | střídavě Electric Jazz Václava
Vraného, Jazz Forum Jiřího Starého
a soutěžní pořad Tour de Jazz
s Alešem Bendou
čtvrtek | Jazz notes — týdeník aktualit
a zajímavostí ze světa jazzu
pátek | střídavě Jazz live z Prahy,
z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní
festival jazzového piana
sobota | Sladké je žít (jazz doprovází
poezii, poezie doprovází jazz)
neděle | Jazzové lelkování
s Alešem Bendou
EURORADIO JAZZ SEASON
pátek | 22.30–24.00 |
Satelitní přenosy jazzových koncertů:
29. 3. Záznam jazzového koncertu
z Holandska.
26. 4. Přímý přenos jazzového koncertu
z České republiky.
V pardubickém Divadle 29
vystoupí Martin Brunner Trio
& Epoque Quartet.
31. 5. Záznam jazzového koncertu
z Norska.
JAZZOVÁ SNÍDANĚ
víkend | 4.45–5.55 |
Střídavě z Brna, Ostravy a Prahy.
JAZZOVÝ KLUB
noc ze soboty na neděli | 0.05–1.30 |
K půlnočnímu setkání s jazzem a blues
zvou střídavě Jana Koubková, Jan Hála,
Ondřej Konrád a Otakar Svoboda.
NOČNÍ VLNA JAZZU
každou noc | 2.00–3.00 |
OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNRY
ČAJOVNA
denně | 19.00–20.00 |
Hudba a styl nové generace.

42 Program
HUDEBNÍ FÓRUM
víkend | 23.15–00.00 |
sobota | střídavě Svět jiné hudby
(alternativní hudební směry a mezižánrové
fúze uvádí Petr Slabý),
Etnohrátky (tematické pořady a záběry
z koncertů world music, etnické a folkové
hudby domácí i zahraniční scény uvádí
Ivana Radechovská)
neděle | Oáza s Jiřím Mazánkem a první
neděli v měsíci Ambient s Josefem
Sedloněm. Hudba pro relaxaci a meditaci,
povzbuzení i uklidnění
MEZI DRAKEM A HADEM
denně | 3.00–4.00 |
Magickou předjitřní hodinku s relaxační
hudbou k meditaci připravují externí
autoři: Ivana Radechovská, Elena
Kubičková, Jiří Mazánek, Petr Dorůžka
a Kateřina Andršová.
ODPOLEDNÍ MOZAIKA
pondělí až pátek | 15.00–16.00 |
Kulturní servis doplňuje jazzová a etnická
hudba i world music, kterou vybírá
kolektiv externích spolupracovníků:
Ivana Radechovská, Vladimír Kouřil,
Petr Dorůžka, Kateřina Andršová,
Eliška Svobodová.
LITERATURA
A ROZHLASOVÁ HRA
Vedoucí Tvůrčí skupiny literárnědramatické
tvorby Hynek Pekárek
(hynek.pekarek@rozhlas.cz)
ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ
denně | 18.30–19.00 |
1. 3.–14. 3. | Italo Svevo: Vědomí
a svědomí Zena Cosiniho (14 částí)
15. 3.–18. 3. | Bohumil Hrabal:
Jarmilka (4 části)
19. 3.–28. 3. | Timo K. Mukka:
Země je hříšná píseň (10 částí)
29. 3.–5. 4. | Thornton Wilder:
Most svatého Ludvíka krále (8 částí)
6. 4.–8. 4. | Vladimír Binar:
Číňanova pěna (3 části)
9. 4.–18. 4. | Ian Banks:
Píseň kamene (10 částí)
19. 4.–30. 4. | Giacomo Casanova:
Můj útěk z olověných kobek (12 částí)
1. 5.–20. 5. | Jaroslav Hašek:
Osudy dobrého vojáka Švejka
za světové války (20 částí)
21. 5.–30. 5. | Jiří Kratochvíl:
dobrou noc, sladké sny (10 částí)
31. 5.–7. 6. | Eliška Vlasáková: Byla jsem
s našima na procházce (8 částí)
OSUDY
všední dny | 11.30–12.00 |
repríza následující
všední den | 0.05-0.35 |
Rozhlasové memoáry.
4. 3.–8. 3. | Karel Valoch (5 částí)
11. 3.–15. 3. | Karel Šafář (5 částí)
18. 3.–22. 3. | Robert Kvaček (5 částí)
25. 3.–29. 3. | Josef Šach:
Jak Pán Bůh dá... (5 částí)
1. 4.–5. 4. | Libor Pátý (5 částí)
8. 4.–12. 4. | František Makeš (5 částí)
15. 4.–26. 4. | Anastáz Opasek:
Dvanáctero zastavení (10 částí)
29. 4.–10. 5. | Ivan Vyskočil (10 částí)
13. 5.–17. 5. | Alexandra Myšková
(5 částí)
20. 5.–24. 5. | Petr Adler (5 částí)
27 .5.–7. 6. | Jan Vedral (10 částí)
MODERNÍ POVÍDKA
čtvrtek | 16.00–16.30 |
7. 3. Ou-Jang-c‘: Ďábelská žena
14. 3. Sherman Alexie:
Protože táta vždycky říkal…
21. 3. Jan Kameník: Výhybkář
28. 3. Stefano Benni: Velký Pozzi
4. 4. Jan Balabán: Mléčná dráha
11. 4. James Joyce: Mráček
18. 4. Viola Fischerová:
Cesta středního hříchu
25. 4. Witold Gombrowicz: Tanečník
advokáta Kraykowského
2. 5. Jan Beneš: Postoj u Grandu
9. 5. Philippe Delerm: První lok piva
a další drobné radosti
16. 5. Pavel Verner: Červenobílá
23. 5. Zachar Prilepin: Bílý čtverec
30. 5. Hana Krallová: Dybuk
POVÍDKA
neděle | 11.30–12.00 |
3. 3. František Langer:
7 hodin 35 minut
10. 3. Mary E. Wilkins Freemanová:
Jeptiška z Nové Anglie
17. 3. Otakar Theer: Žhářka
24. 3. Emil Hakl: Deštník z Londýna
31. 3. Jiří Veselý: O Josífkovi
7. 4. Tibor Déry: Láska
14. 4. Zdeněk Jirotka:
Pravidla se změnila
21. 4. Isaac Bashevis Singer:
Hlupák Gimpl
28. 4. Dora Čechova: Dlouhé nadechnutí
5. 5. E. T. A. Hoffmann: Don Juan
12. 5. Blanka Kostřicová: Kronika
19. 5. Alexandr Solženicyn:
Meruňková marmeláda
26. 5. Petr Pazdera Payne:
Máv jokop a jiné nápisy
NOČNÍ BIBLIOTÉKA
neděle | 1.30–2.00 |
3. 3. Bruno Schulz:
Traktát o manekýnech neboli
Druhá kniha o stvoření dluhů
10. 3. Miroslava Humplíková: Ostrovy
17. 3. Jerome Klapka Jerome: Jsme
tak zajímaví, jak si myslíme?
24. 3. Rudolf Svoboda:
Útěk z rodné obce
31. 3. Marcel Schwob: Ruka slávy
7. 4. Karel Klostermann:
Slepičí vojna
14. 4. Herbert George Wells: Jablko
21. 4. Viktor Fischl: Dobrý dybuk
28. 4. Guy de Maupassant: Syn
5. 5. Jakub Deml: Hrající revolver
12. 5. Charles Nodier:
Úval mrtvého muže
19. 5. Svatopluk Čech:
Z mých literárních začátků
26. 5. Alfred Jarry: Chodec, postrach
ulice aneb Strážníkova mozkovna
SCHŮZKY S LITERATUROU
neděle | 20.00–21.00 |
3. 3. Marc Bloch: Příběh historika,
kterého dějiny pohltily
10. 3. Host s nadějí a vírou
17. 3. Urmuzovy Podivné stránky
24. 3. Torsten Petterson – Jmenuji se
Harald Lindmark…
31. 3. Směju se a sténám (Vladimír
Holan a Stanislav Zedníček)
7. 4. Jan Novák: Elektrárna,
prachy a hlubokej tón
14. 4. Célinova cesta
21. 4. Všechno jen jednou
(Rainer Maria Rilke a Čechy)
28. 4. Dobrý den, Brno
(Hana Pražáková)

Program 43
5. 5. Jiří Kovtun:
Nahýbalovo jarní tažení
12. 5. Jorge Luis Borges:
Další pátrání – dějiny věčnosti
19. 5. Dech Lukavických zápisků
(Hana Ponická)
26. 5. Robert Walser a jeho
Jakob von Gunten
SOUZVUK
neděle | 9.00–10.00 |
3. 3. Tristan Corbiére: Armor
10. 3. Odilon Redon:
Napsat historii svého srdce
17. 3. Jan Kameník: Mystické deníky
24. 3. Josef Kostohryz: Všechno je jen
předmluva nebo předzpěv
31. 3. Vincent van Gogh: Bratře Theo
7. 4. Bohumil Pavlok: Předkové
14. 4. Jacques Prévert: Je muž a je žena
21. 4. Anastáz Opasek: Italská krajina
28. 4. Pak již nebude ani Bohumil,
ani Hrabal
5. 5. Mlčení je tvým hlasem
12. 5. Upřímné pozdravy z kraje
květů a zapadlých snů
19. 5. Vít Slíva: Dnění
26. 5. Juan Ramón Jiménez:
Stříbrák a já
SVĚT POEZIE
sobota | 22.45–23.00 |
2. 3. Kterási věc Jana Dadáka
9. 3. Attilio Bertolucci: Zimní cesta
16. 3. Kamil Bouška: Oheň po slavnosti
23. 3. Rostislav Valušek: Duše s vy
trhanou podlahou
30. 3. Adam Michna z Otradovic:
Vše žalost v radost změnilo
6. 4. Sylvie Richterová: Čas věčnost
13. 4. Vilja Tunlia Hustavinennová:
Místo ženy
20. 4. Jiří Janatka: Žloutkové divadlo
27. 4. Zdeněk Matěj Kuděj:
Přepad mě velký smutek
4. 5. Marek Stašek:
Svraštělý muž nebo pes
11.5. Kamil Berdych:
Tkán dějin hrůznou
18. 5. Milan Děžinský: Tajný život
25. 5. Rudolf Matys: Z nových básní
NEDĚLNÍ VERŠE
neděle | 12.05–12.10 |
3. 3. Josef Mlejnek: Zuby s kořeny
v dásních
10. 3. Otokar Fischer: Loučení s jihem
17. 3. Maria Konopnicka:
Giottova madona
24. 3. Sepp Skalitzky: Květná neděle
na Šumavě
31. 3. Jan Zahradníček:
Velikonoce mých dětí
7. 4. Josef Kainar: Sen
14. 4. Gerard Manley Hopkins:
Moře a skřivan
21. 4. Anastáz Opasek: Florencie
28. 4. Jaroslav Hašek: List o ohňostroji
5. 5. Paul Verlaine:
Jen se točte, koně dřevění
12. 5. Vladimír Vokolek:
Květiny a hvězdy
19. 5. Alighieri Dante: O lásce mluví
všechny myšlenky mé
26. 5. Michail Lermontov: Oblaka
SNY
neděle | 0.00–0.05 |
Slova ze sna a do snů.
3. 3. Marek Stašek
10. 3. Robert Desnos
17. 3. Homérův text z Odysseie
24. 3. Miroslav Huptych II
31. 3. Bohumila Grögerová
7. 4. Miloš Doležal
14. 4. Jaroslav Hrouda
21. 4. Editha Sördergranová
28. 4. Miloš Vacík
5. 5. Thomas de Quincey
12. 5. Rytířská balada
z dánského středověku
19. 5. Georg Heym
26. 5. Vladimír Neuwirth
ETICKÁ KNIHOVNA
sobota | 1.40–2.00 |
2. 3. Cicero: O pravé statečnosti
9. 3. Buddha: O sebeovládání
16. 3. Petr Chelčický: O nespravedlivém
uspořádání společnosti
23. 3. Josef Suk: O mravnosti
30. 3. Jacques Maritain: Snášenlivost
a pravda
6. 4. Platón: O síle slova a moudrosti
13. 4. Cató: Morální naučení
20. 4. Xenofón: O nejlepší ústavě
27. 4. Marcus Fabius Quintilianus:
O výchově
4. 5. Marcus Aurelius Antoninus:
O správné cestě rozumu
11. 5. Cicero: O povinnostech
18. 5. Nesmrtelná slova o lásce
25. 5. Henri Frédéric Amiel:
O hledání životní pravdy
PSÁNO KURZÍVOU
všední dny | 10.00–10.15 |
Úvahy a fejetony.
SLADKÉ JE ŽÍT
sobota | 17.45–18.30 |
Jazz doprovází poezii,
poezie doprovází jazz.
DŮVĚRNÁ SDĚLENÍ
všední dny | 13.30–13.40 |
Ro(c)k v poezii
Josef Rauvolf uvádí básně, které byly
zhudebněny rockovými hudebníky.
STRÁNKY NA DOBROU NOC
denně | 23.00–23.15 |
Krátké prózy a výňatky z próz.
FONOGRAMY
pátek | 16.00–16.30 |
Návraty po stopách zvuku.
KLUB ROZHLASOVÉ HRY
úterý | 21.30 |
5. 3. Gaston Salvatore:
Stalin – 1.část (6.3. – 2.část)
12. 3. Vladimír Fekar: Jiné moře
19. 3. Tereza Verecká:
Divná věc, divná věc
26. 3. Ludvík Kundera:
Naprosto lhostejné
2. 4. Roland Schimmelpfennig:
Arabská noc
9. 4. Sergi Pompermayer: Uprchlíci
16. 4. Astrid Saalbachová: Pieta
23. 4. Pavel Drábek-Ondřej Kyas:
Everyman čili Kdokoli
30. 4. Harold Pinter: Rodinné hlasy
7. 5. Tomáš Svoboda: Srnky
14.5. Michel de Ghelderode:
Škola šašků
21. 5. Martin Františák: Tvůj děda
28. 5. Kari Hotakainen: Oštěpař
HRA PRO TENTO VEČER
čtvrtek | 20.00 |
7. 3. Friedrich Dürrenmatt:
Noční rozhovor

44 Program
14. 3. Katherine Mansfieldová: Dcerušky
nebožtíka pana plukovníka
21. 3. Michal Walczak: Amazonie
28. 3. Graham Greene: Skleník
4. 4. Caryl Brahmsová-Ned Sherrin:
Vezmete si také sherry?
11. 4. Radoslav Nenadál: Lázňařky
18. 4. Ludvík Aškenazy:
Vzpomínka na poníka
25. 4. Francis Scott Fitzgerald:
Ledový palác
2. 5. Ed McBain:
Modře vytetovaná dýka
9. 5. Ilja Hurník:
Hudebně doložený Ezop
16. 5. William Trevor: Apartmá s terasou
23. 5. Tom Peuckert: Sladký jed
30. 5. Robert van Gulik:
Vražda v lotosovém jezírku
ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ
sobota | 14.00 |
9. 3. Otakar Theer: Faëthon
16. 3. Imre Madách: Tragédie člověka
23. 3. Gabriela Preissová:
Její pastorkyňa
30. 3. Bohumil Adámek: Salomena
6. 4. Eric-Emanuel Schmitt:
Návštěvník
13. 4. Alexandr Nikolajevič Ostrovskij:
Les
20. 4. Henrik Ibsen: Přízraky
27. 4. J. Hašek-E.E.Kisch-A. Longen:
Z Karlína do Bratislavy parníkem
Lanna 8 za 365 dní
4. 5. William Shakespeare: Richard III.
11. 5. Milan Kundera: Jakub a jeho pán
18. 5. Josef Topol: Kočka na kolejích
25. 5. August Strindberg: Věřitelé
1. 6. Jan Neruda: Francesca di Rimini
ROZHLASOVÉ SERIÁLY
neděle | 10.30 |
10. 3.–24. 3. | Jane Austenová:
Rozum a cit (7.–9. část)
31. 3.–14. 4. | Patrick Quentin:
Záhada pro blázny (1.–3. část)
24. 4.- 12. 5. | Vercors:
Nepřirozená zvířata (1.–3. část)
19. 5.- 2. 6. | Jo Nesbø:
Nemesis (1.–3. část)
ČAJOVNA
poslední neděle v měsíci
Hry a dokumenty nové generace.
ZPRAVODAJSTVÍ
A PUBLICISTIK A,
DOKUMENTY
Vedoucí Redakce
kulturní publicistiky Antonín Pfeifer
(antonin.pfeifer@rozhlas.cz)
Vedoucí Redakce volné tvorby Jiří Kamen
(jiri.kamen@rozhlas.cz)
ZPRAVODAJSTVÍ VLTAVY
všední dny v 6.30 | 7.00 | 7.30 | 8.00 |
12.00 | 15.00 a 17.30 |
přehled hlavních událostí také
v 10.15 | 13.30 | 16.30 a 19.00 |
MOZAIKA
pondělí až pátek | 6.30–9.00 |
15.00–16.00 |
Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství
a publicistiky.
Informace, rozhovory, reportáže, recenze
a glosy, přehledy tisku, hosté ve
studiu, soutěže. Originální výběr hudby,
s jakou se na jiných stanicích nesetkáte.
VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA STANICE VLTAVA
sobota | 8.00–11.00 |
Kulturně-publicistický týdeník. 180 minut
reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů,
dokumentů, literárních ukázek a hudby
jazzové i vážné připravují a uvádějí Jiří
Kamen a Tomáš Černý.
KRITICKÝ KLUB
pondělí | 16.00–16.30 |
repríza čtvrtek | 0.35–1.05 |
Diskuse odborníků o současné literatuře,
filmu, architektuře a výtvarném umění,
které připravují moderátoři. Pavel
Janáček, Vladimír Hendrich, Anežka Charvátová,
Blanka Stárková, Eliška Závodná,
Anna Housková a další.
FILMOVÝ TÝDENÍK
úterý | 15.00–16.30 |
repríza pondělí | 0.35–1.05 |
Aktuality ze světa fi lmu připravují
Tomáš Pilát a Josef Vomáčka.
HISTORICKÝ KLUB
středa | 16.00–16.30 |
Reflexe historických událostí, výročí,
osobností, novinek historické literatury
apod. Připravuje Eliška Závodná.
VLTAVSKÝ POLEDNÍK
sobota | 11.30–12.00 |
Magazín o životním stylu.
Připravuje Eliška Závodná.
ŘEČ VĚCÍ
PROSTOR – ARCHITEKTURA – DESIGN
každá druhá sobota v měsíci |
16.00–16.30 |
Zajímavosti ze světa architektury
a designu. Připravuje Jan Tůma.
RADIODOKUMENT
středa | 21.45 |
6. 3. Gaston Salvatore, Jarmila
Konrádová: Stalin – 2. část
13. 3. David Hertl: Protektorát Čechy
a Morava v osobnosti E. Háchy
20. 3. Eva Blechová:
A to je ta česká země –
Trinksaifen / Rudné 1922-2005
27. 3. Karel Oujezdský: Válovky
3. 4. Peter Leonard Braun:
Zvony v Evropě
10. 4. E. Nachmilnerová:
Božský rošťák Jan Novák
17. 4. Milena Štráfeldová:
90 let společně –
Expo 58 - „Úspěch navzdory“
24. 4. Výběr dokumetnů ke Dni Země
1. 5. Pejk Malinovski: Poetry, Texas
– Evropský radiodokument II
8. 5. Hana Železná: Dnes jsem měla
opět štěstí - odpoledne byl nálet
15. 5. Dominika Švecová: Nejsem sama
22. 5. Radiodokument k výročí
narození R. Wagnera
29. 5. Bronislava Janečková:
Repatriační akce rozhlasu v roce
1945 – „Hlásit ihned!“
RADIOATELIÉR
sobota | 00.05 |
2., 9., 16. a 23. 3.
Acustica Helénica #1–4
30. 3. PremEdice – Vocal Land. Boca
Loca Lab v nové vokální kompozici.
6., 13. a 20. 4. Novinky z EBU #1–3
27. 4. PremEdice – Alan Curtis: Vltaraná
4., 11. a 18. 5. Španělské zvukové
obzory #1–3
25. 5. PremEdice – Sivan Eldar:
nová kompozice

Klub Vltava 45
KLUB VLTAVA
REFLEKTOR
Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Český rozhlas Vltava
a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním
a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen
kvalitní rozhlasový program.
Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci
pořadů, účast na natáčení přímých přenosů, organizuje klubová setkání,
besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí.
Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice
Český rozhlas Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění,
exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled
partnerů Klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže
a další zajímavosti.
Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými
institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům ještě intenzivnější
kontakt s aktuálním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední
kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické
orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další.
Jejich počet se stále rozšiřuje.
Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut Klubu
naleznete na www stránkách Klubu.
Osobní členství: roční členský příspěvek činí 150 Kč. Rodinné členství: roční
členský příspěvek činí 290 Kč (obdržíte průkazy člena Klubu Vltava i pro
další dva rodinné příslušníky).
Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol.
VÁŽENÍ A MILÍ POSLUCHAČI, ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA,
magazín Vltava je čtvrtletníkem, který vám pravidelně představuje to
nejzajímavější z programu stanice Vltava. Pokud chcete být o programových
tipech a dalších novinkách z vysílání informováni v týdenních intervalech,
rádi vám budeme zasílat náš e-mailový newsletter. Pro odběr novinek
se zaregistrujte zde: vltava.rozhlas.cz/newsletter. Budeme rádi,
pokud registraci doporučíte také svým přátelům.
PŘIPOJIT SE K NÁM MŮŽETE TAKÉ NA FACEBOOKU:
www.facebook.com/vltava3
www.facebook.com/vltava.mozaika
www.facebook.com/cajovnarozhlas
KLUB VLTAVA
Český rozhlas Vltava
Vinohradská 12
120 99 Praha 2
informační linka Klubu Vltava
tel.: 221 552 686, 221 552 677
e-mail: klub.vltava@rozhlas.cz
vltava.rozhlas.cz/klubvltava
Podělte se s námi o své názory.
reflektor@rozhlas.cz
NA DVOJKU DO ÁČKA
Zveme Vás na pravidelné klubové
večery s vltavskými redaktory,
dramaturgy, režiséry a jejich hosty.
Setkání se konají vždy 1. čtvrtek
v měsíci od 19.00 hod.
ve Studiu A Českého rozhlasu,
Hybešova 10, Praha 8.
NALAĎTE SI...
ČESKÝ ROZHLAS VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM)
BRNO-MĚSTO — 90,4 | OLOMOUC — 107,2 | BŘECLAV — 96,3 | SLAVÍČ — 107,9 | Č. BUDĚJOVICE — 96,1 |
HODONÍN — 100,4 | CHEB — 106,2 | CHOMUTOV — 96,3 | JESENÍK — 98,2 | JIHLAVA — 95,4 | KAPLICE — 105,9 |
KARLOVY VARY — 105,7 | KAŠPERSKÉ HORY — 107,2 | KLATOVY — 88,6 | LIBEREC — 103,9 | OSTRAVA — 104,8 |
PARDUBICE — 102,7 | PÍSEK — 105,2 | PLZEŇ — 95,6 | PLZEŇ-RADEČ — 93,3 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 |
TRUTNOV — 101,9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104,5 | VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 89,9 | VARNSDORF — 88,4 | VSETÍN — 98,3 |
ZLÍN — 94,8 | ZNOJMO — 99,2 | NEBO NA — VLTAVA.ROZHLAS.CZ
VYSÍLAČE V SYSTÉMU DVB-T
(DIGITÁLNÍ SÍŤ 1 PO DOKONČENÍ DIGITALIZACE V ROCE 2010)
PRAHA-MAHLEROVY SADY — KANÁL 53 | PRAHA-CUKRÁK — KANÁL 53 | VOTICE-MEZIVRATA — KANÁL 53 |
ČESKÉ BUDĚJOVICE-KLEŤ — KANÁL 49 | SUŠICE-SVATOBOR — KANÁL 49 | VIMPERK-MAŘSKÝ VRCH — KANÁL 49 |
PLZEŇ-KRAŠOV — KANÁL 34 | DOMAŽLICE-VRANÍ VRCH — KANÁL 34 | CHEB-ZELENÁ HORA — KANÁL 36 |
JÁCHYMOV- KLÍNOVEC — KANÁL 36 | ÚSTÍ N. LABEM-BUKOVÁ HORA — KANÁL 33 |
CHOMUTOV-JEDLOVÁ HORA — KANÁL 33 | LIBEREC-JEŠTĚD — KANÁL 43 | TRUTNOV-ČERNÁ HORA — KANÁL 40 |
PARDUBICE-KRÁSNÉ — KANÁL 32 | JIHLAVA-JAVOŘICE — KANÁL 33 | OSTRAVA-HOŠŤÁLKOVICE — KANÁL 54 |
OSTRAVA-SLEZSKÁ OSTRAVA — KANÁL 54 | BRNO-KOJÁL — KANÁL 29 | BRNO-MĚSTO — KANÁL 29 |
BRNO-HÁDY — KANÁL 29 | MIKULOV-DĚVÍN — KANÁL 29 | FRÝDEK-LYSÁ HORA — KANÁL 54 |
ZLÍN-TLUSTÁ HORA — KANÁL 33 | VALAŠSKÉ KLOBOUKY-PLOŠTINY — KANÁL 33 | JESENÍK-PRADĚD — KANÁL 36 |

46 Partneři
PARTNEŘI
PARTNEŘI
KLUBU VLTAVA
Na uvedené otázky odpovídejte
výhradně na lince Klubu Vltava.
Aktuální nabídku sledujte také na
vltava.rozhlas.cz v sekci Klub Vltava.
HUDBA
ČESKÁ FILHARMONIE
15% sleva na abonentní koncerty
České filharmonie
Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12,
110 01 Praha 1
Tel.: 227 059 227
info@cfmail.cz,
www.ceskafilharmonie.cz
PRAŽSKÝ KOMORNÍ ORCHESTR –
AGENTURA s. r. o.
20% sleva na nákup vstupenek
na abonentní koncerty
Černokostelecká 6, 100 00 Praha 10
tel.: 274 772 697
agency@pko.cz, www.pko.cz
SYMFONICKÝ ORCHESTR
ČESKÉHO ROZHLASU
30% sleva na dopolední
veřejné generální zkoušky
Vinohradská 12, 120 99 Praha 2
tel.: 221 551 412, fax: 221 551 413
socr@rozhlas.cz, socr.rozhlas.cz
SYMFONICKÝ ORCHESTR
HL. M. PRAHY FOK
10% sleva na všechny
koncerty pořádané FOK
Nám. Republiky 5, 110 00, Praha 1
tel.: 222 002 336
pokladna@fok.cz, www.fok.cz
ORCHESTR BERG
20% sleva na hudebně scénický projekt
PÍSEŇ PÍSNÍ. 22. května ve 20h, kostel
Nejsvětějšího Salvátora.
Orchestr BERG hraje skladby Slavomíra
Hořínky a Sofie Gubajduliny.
tel. 604 205 937, eva@berg.cz,
www.berg.cz
Autor jedenácté a dvacáté druhé správné odpovědi
získává 2 vstupenky na toto představení. Kdo je autorem
nejnovějšího přebásnění Písně písní do češtiny?
ČESKÁ KULTURA, o.s.
Pořadatel a spolupořadatel festivalů
konaných v rámci Českých kulturních
slavností
Nad Stráněmi 343, 251 66 Senohraby
palenicek@ceskakultura-os.cz,
www.ceskakultura-os.cz
Soutěže o čestné vstupenky na koncerty festivalů Českých
kulturních slavností zařadíme do vltavského vysílání.
COLLEGIUM 1704 o.s.
Pořadatel cyklu Hvězdy barokní opery
10% sleva z ceny vstupného
Mánesova 813/4, 120 00 Praha 2
tel.: 246 052 456
info@collegium1704.com,
www.collegium1704.com
Soutěž o čestné vstupenky na vybrané koncerty
zařadíme do vltavského vysílání.
COLLEGIUM MARIANUM
Pořadatel cyklu Barokní podvečery
10% sleva z ceny vstupného
Pokladna: Maďarské kulturní středisko,
Rytířská 27, Praha 1
Pokladna otevřena od 13. 2. 2012
každé pondělí 10–18 hod.
tel.: 224 229 462, 731 448 346
vstupenky@collegiummarianum.cz,
www.baroknipodvecery.cz
DIVADLA
NÁRODNÍ DIVADLO
Opera Národního divadla
Denní pokladny jsou otevřeny každý den
od 10.00 do 18.00 v Provozní budově
Národního divadla (Ostrovní 1)
a v Kolowratském paláci (Ovocný trh 6).
Činohra Národního divadla
nabízí členům Klubu Vltava vstupenky
s 20 % slevou na následující tituly:
17. 3. v 19 hod. | Nová scena
P. Zelenka: Ohrožené druhy,
23. 4. v 19 hod. | Nová scena
W. Shakespeare: Král Lear
7. 5. v 19 hod. | Stavovské divadlo
L. Prebble: Enron aneb Zkrocení
zlé firmy
30. 5. v 19 hod. | Divadlo Kolowrat
M. Františák: Karla
Na jeden členský průkaz lze se slevou
zakoupit maximálně dvě vstupenky na
jeden titul.
Počet vstupenek je omezený.
Ovocný trh 6, 112 30 Praha 1
tel.: 224 901 419
j.tycova@narodni-divadlo.cz,
www.narodni-divadlo.cz
NÁRODNÍ DIVADLO BRNO
10% sleva z ceny vstupného na vybraná
představení pořádaná divadlem
Dvořákova 11, 657 70 Brno
tel.: 542 158 111
info@ndbrno.cz, www.ndbrno.cz
DIVADLO VIOLA
až 50% sleva z ceny vstupného na vybraná
představení pořádaná divadlem
vč. dramaturgické řady Rozhlasová
hra na jevišti
Národní třída 7, 110 00 Praha 1
tel./fax: 224 220 844
www.divadloviola.cz
DIVADLO PONEC
30% sleva z ceny vstupného na
představení pořádaná divadlem
(netýká se hostů a festivalů)
Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3
tel.: 224 817 886 (9–17h),
222 721 531 (17–20h)
office@tanecpraha.cz,
www.divadloponec.cz
MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC
až 50% sleva z ceny vstupného
Třída Svobody 33, 779 00 Olomouc
tel.: 585 500 500
(předprodej vstupenek)
pokladna@mdol.cz,
www.moravskedivadlo.cz
EXPERIMENTÁLNÍ PROSTOR NOD
10% sleva na divadelní představení
s výjimkou festivalů a zahraničních
produkcí. Dlouhá 33, 110 00 Praha 1
tel.: 723 706 249.
prnod@roxy.cz a nod.roxy.cz
VÝTVARNÉ UMĚNÍ
Galerie Rudolfinum
Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1
tel.: 227 059 309 (pokladna)
galerie@rudolfinum.org,
www.galerierudolfinum.cz
Připravuje se výstava Nightfall,
nové tendence ve figurativní malbě
(29. 3.–24. 5. 2013).

Partneři 47
GALERIE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY
20% sleva z ceny vstupného
na aktuální výstavy
Výstavní místa: Městská knihovna,
Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská
radnice, Dům U Zlatého prstenu,
Trojský zámek, Bílkova vila,
Bílkův dům v Chýnově.
Mariánské nám. 1, Praha 1
tel.: 222 310 489, 222 313 357
www.citygalleryprague.cz
TOPIČŮV SALON
50% sleva z ceny vstupného
Národní 9, 110 00 Praha 1
tel.: 224 232 500
topicuvsalon@volny.cz,
www.topicuvsalon.cz
ARS VIVA CESTY ZA UMĚNÍM
Specializovaná cestovní kancelář.
Muchova 9, č. p. 223 (1. patro)
160 00 Praha 6
tel.: 233 324 099, fax: 224 311 585
arsviva@arsviva.cz, www.arsviva.cz
ČLENSKÉ VÝHODY
Veškeré soutěžní plnění je možné
čerpat prostřednictvím informační
linky Klubu Vltava.
Odpovědi volejte na klubovou linku
221 552 686. Chcete-li využít členských
výhod u našich partnerů, uvádějte při
písemných objednávkách členské číslo.
Při osobním odběru se prokažte průkazkou
Klubu Vltava. Změna výhod
partnerů a konkrétních forem spolu-
práce vyhrazena.
KNIHY, ČASOPISY, CD
SPOLEČNOST FRANZE KAFKY
30% sleva na veškerou knižní
produkci z nakladatelství
Široká 14, 110 00 Praha 1
tel.: 224 227 452
mail@franzkafka-soc.cz,
www.franzkafka-soc.cz
RADIOSERVIS, a. s.
Hudební a knižní vydavatelství Českého
rozhlasu, vydavatel Týdeníku Rozhlas.
25% sleva v zásilkovém obchodě na
vlastní zboží, zájemcům zašleme zdarma
katalog
Objednávky: Olšanská 5, 130 00 Praha 3
tel.: 272 096 310
eshop@rozhlas.cz
10% sleva na celý sortiment
ve firemní prodejně
Vinohradská 12, Praha 2
tel.: 221 551 349, 221 551 350
A2 KULTURNÍ TÝDENÍK
Americká 2, 120 00, Praha 2
tel.: 222 510 227
www.tydenikA2.cz
MAGAZÍN KLUBU VLTAVA
Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas Vltava | XVIII. ročník | číslo 1
březen–květen 2013 | Použité fotografie: MKH | Vychází 4× ročně
Evidenční číslo MK ČR E 14038 | Šéfredaktor: Luboš Stehlík | Redakce: Lenka Pitronová, Marcela Hájková
Grafická úprava a sazba: Český rozhlas, Adéla Knajzlová, Jakub Šolín
Tisk: Litera Brno | Distribuce: SEND, předplatné s. r. o. | Český rozhlas Vltava
šéfredaktor stanice Lukáš Hurník | Vinohradská 12, 120 99 Praha 2
tel.: 221 552 677 | vltava.rozhlas.cz | e-mail: vltava@rozhlas.cz
SANQUIS ON-LINE
Časopis o všech podobách umění
a o zdravém životním stylu –
od 3. 10. 2011 pravidelně každý
měsíc pouze v elektronické verzi.
30% sleva na roční předplatné
predplatne@sanquis.cz, www.sanquis.cz
OPERA PLUS
Internet magazine
operapluscz@gmail.com,
www.operaplus.cz
NAKLADATELSTVÍ ROMEO
30% sleva z ceny knih
Pod Bání 21, 180 00 Praha 8
tel.: 283 840 193, 605 960 211
jirijosek@volny.cz, www.jirijosek.com
NAKLADATELSTVÍ LIKA KLUB
až 25% sleva na všechny publikace
Počernická 76, 108 00 Praha 10
tel.: 222 541 166
likaklub@volny.cz, www.likaklub.cz
NAKLADATELSTVÍ CARPE DIEM
Edice klubové poezie, Edice knih
doplněných o DVD
20% sleva na veškeré tituly
Carpe diem, 691 11 Brumovice 175
tel.: 519 423 378
carpe@carpe.cz, www.carpe.cz
LIBRI, SPOL. s. r. o.
20% sleva z ceny knih
Neklanova 27, 128 00 Praha 2
tel.: 252 541 632, fax: 251 611 013
libri@libri.cz, www.libri.cz
ŽAKET – kartografické vydavatelství
30% sleva z ceny všech map
při přímém odběru
Slánská 381/10, 163 00 Praha 6
tel.: 210 083 570
info@zaket.cz, www.zaket.cz
NAKLADATELSTVÍ ATLANTIS,
spol. s r. o.
20% sleva na produkci nakladatelství,
při objednávce dvou a více knih neplatíte
poštovné
PS 374, Česká 15, 602 00 Brno
tel./fax: 542 213 221
atlantis-brno@volny.cz,
www.atlantis-brno.cz
NAKLADATELSTVÍ BASET
až 15% sleva na vybrané publikace
redakce: Vinohradská 134,
130 00 Praha 3, tel.: 244 402 705
expedice – prodejní sklad: Plovdivská
3400, 143 00 Praha 4,
tel./fax: 244 402 706
uhlir@baset.cz, www.baset.cz
NAKLADATELSTVÍ LABYRINT
až 20% sleva na vybrané publikace
redakce: Dittrichova ulice č. 5, 120 00
Praha 2 | tel. a fax: 224 922 422
labyrint@labyrint.net, http://labyrint.net
NAKLADATELSTVÍ TITANIC
20% sleva na všechny knihy
Plzeňská 222, 150 00 Praha 5
tel.: 257 211 257
titanic.n@gmail.com, www.titanic.n.cz

48 Program JAZZ
DENNÍ PROGRAM
Nová stanice Českého rozhlasu vysílající
pouze jazz v širokém žánrovém rozpětí
od jeho počátků po aktuální fúze.
Program akcentuje současnou evropskou
a českou produkci. Od 1. března 2013
nahrazuje internetové rádio Euro Jazz.
Na celém území ČR naladíte tento
program digitálně (set-top-box, satelit,
kabelové TV, IPTV, DAB) a přes internet.
V DVB-T vysílá na kanálu sdíleném se
stanicí ČRo Plus, a to v časech od 0.00
do 16.00.
Web: jazz.rozhlas.cz
E-mail: stanicejazz@rozhlas.cz
KAŽDÝ DEN
0.00–1.00 Modern Mainstream
1.00–2.00 Modern and Experimental
2.00–4.00 Experimental
4.00–6.00 Modern Mainstream
PONDĚLÍ
6.00–7.00 Fokus. New York Sound
7.00–8.00 Modern Mainstream
8.00–9.00 Mostly Bop
9.00–11.00 Modern Mainstream
11.00–11.15 Album týdne
11.15–12.00 Nová alba
12.00–12.30 Evropská vlna. Francie
12.30–13.00 Modern Mainstream
13.00–14.00 Mostly Bop
14.00–14.45 Jazz na druhou.
Vybíráme z Vltavy
14.45–16.00 Modern Mainstream
16.00–17.00 Modern and Experimental
17.00–18.00 Modern Mainstream
18.00–19.00 Fokus. New York Sound
19.00–19.15 Album týdne
19.15–22.00 Modern Mainstream
22.00–22.45 Jazz na druhou.
Vybíráme z Vltavy
22.45–00.00 Mostly Bop
0.00–1.00 Modern Mainstream
1.00–2.00 Modern and Experimental
2.00–4.00 Experimental
4.00–6.00 Modern Mainstream
6.00–7.00 Fokus. New York Sound
7.00–8.00 Modern Mainstream
8.00–9.00 Mostly Bop
9.00–11.00 Modern Mainstream
11.00–11.15 Album týdne
11.15–12.00 Nová alba
12.00–12.30 Evropská vlna. Francie
12.30–13.00 Modern Mainstream
13.00–14.00 Mostly Bop
14.00–14.45 Jazz na druhou.
Vybíráme z Vltavy
14.45–16.00 Modern Mainstream
16.00–17.00 Modern and Experimental
17.00–18.00 Modern Mainstream
18.00–19.00 Fokus. New York Sound
19.00–19.15 Album týdne
19.15–22.00 Modern Mainstream
22.00–22.45 Jazz na druhou.
Vybíráme z Vltavy
22.45–00.00 Mostly Bop
ÚTERÝ
6.00–7.00 Fokus. Český jazz
7.00–8.00 Modern Mainstream
8.00–9.00 Mostly Bop
9.00–11.00 Modern Mainstream
11.00–11.15 Album týdne
11.15–12.00 Nová alba
12.00–12.30 Evropská vlna.
Velká Británie
12.30–13.00 Modern Mainstream
13.00–14.00 Mostly Bop
14.00–16.00 Jazz na druhou.
Grundfunk
16.00–17.00 Modern and Experimental
17.00–18.00 Modern Mainstream
18.00–19.00 Fokus. Český jazz
19.00–19.15 Album týdne
19.15–22.00 Modern Mainstream
22.00–00.00 Jazz na druhou.
Grundfunk
STŘEDA
6.00–7.00 Fokus. Free Jazz
7.00–8.00 Modern Mainstream
8.00–9.00 Mostly Bop
9.00–11.00 Modern Mainstream
11.00–11.15 Album týdne
11.15–12.00 Nová alba
12.00–12.30 Evropská vlna.
Skandinávie
12.30–13.00 Modern Mainstream
13.00–14.00 Mostly Bop
14.00–14.30 Jazz na druhou.
Swing Session
14.30–16.00 Modern Mainstream
16.00–17.00 Modern and Experimental
17.00–18.00 Modern Mainstream
18.00–19.00 Fokus. Free Jazz
19.00–19.15 Album týdne
19.15–22.00 Modern Mainstream
22.00–22.30 Jazz na druhou.
Swing Session
22.30–00.00 Mostly Bop
ČTVRTEK
6.00–7.00 Fokus. Future Shock
7.00–8.00 Modern Mainstream
8.00–9.00 Mostly Bop
9.00–10.00 Modern Mainstream
10.00–10.30 Bigband Panoráma
10.30–11.00 Modern Mainstream
11.00–11.15 Album týdne
11.15–12.00 Nová alba
12.00–12.30 Evropská vlna. Polsko
12.30–13.00 Modern Mainstream
13.00–14.00 Mostly Bop
14.00–14.20 Jazz na druhou.
Jazzové novinky
14.20–16.00 Modern Mainstream
16.00–17.00 Modern and Experimental
17.00–18.00 Modern Mainstream
18.00–19.00 Fokus. Future Shock
19.00–19.15 Album týdne
19.15–22.00 Modern Mainstream
22.00–22.20 Jazz na druhou.
Jazzové novinky
22.20–00.00 Mostly Bop
PÁTEK
6.00–7.00 Fokus. 'Round Bop
7.00–8.00 Modern Mainstream
8.00–9.00 Mostly Bop
9.00–10.00 Modern Mainstream
10.00–10.30 Jazzofon
10.30–11.00 Modern Mainstream
11.00–11.15 Album týdne
11.15–12.00 Nová alba
12.00–12.30 Evropská vlna. Německo
12.30–13.00 Modern Mainstream
13.00–14.00 Mostly Bop
14.00–15.00 Jazz na druhou. Rozhovor
měsíce/ Vybíráme z Vltavy
15.00–16.00 Modern Mainstream
16.00–17.00 Modern and Experimental
17.00–18.00 Modern Mainstream
18.00–19.00 Fokus. 'Round Bop
19.00–19.15 Album týdne
19.15–22.00 Modern Mainstream
22.00–23.00 Jazz na druhou. Rozhovor
měsíce/ Vybíráme z Vltavy
23.00–00.00 Mostly Bop

SOBOTA
6.00–7.00 Fokus. Jazzrock a funk
7.00–8.00 Modern Mainstream
8.00–9.00 Mostly Bop
9.00–11.00 Modern Mainstream
11.00–11.15 Album týdne
11.15–12.00 Nová alba
12.00–12.30 Evropská vlna. Rakousko
12.30–13.00 Modern Mainstream
13.00–14.00 Mostly Bop
14.00–16.00 Modern Mainstream
16.00–17.00 Modern and Experimental
17.00–18.00 Modern Mainstream
18.00–19.00 Fokus. Jazzrock a funk
19.00–19.15 Album týdne
19.15–20.00 Modern Mainstream
20.00–21.00 Jazz Club
21.00–23.00 Modern Mainstream
23.00–00.00 Mostly Bop
NEDĚLE
6.00–7.00 Fokus. Pop Jazz Hour
7.00–8.00 Modern Mainstream
8.00–9.00 Mostly Bop
9.00–11.00 Modern Mainstream
11.00–11.15 Album týdne
11.15–12.00 Nová alba
12.00–12.30 Evropská vlna. Slovensko
12.30–13.00 Modern Mainstream
13.00–14.00 Mostly Bop
14.00–16.00 Modern Mainstream
16.00–17.00 Modern and Experimental
17.00–18.00 Modern Mainstream
18.00–19.00 Fokus. Pop Jazz Hour
19.00–19.15 Album týdne
19.15–23.00 Modern Mainstream
23.00–00.00 Mostly Bop
MODERN MAINSTREAM
Napříč jazzovou současností i minulostí.
Občasné výlety k jazzrocku, world music
i aktuálním fúzím.
MODERN AND EXPERIMENTAL
Většinou současný jazz okořeněný
špetkou free jazzu a experimentální
hudby.
EXPERIMENTAL
Třetí proud, free jazz a avantgardní
výboje. Pro náročné a ještě náročnější
posluchače.
MOSTLY BOP
Nejen bopovou klasikou je člověk živ.
V tomto bloku ji doplňuje pop jazz,
cool jazz, latina či straight ahead.
EVROPSKÁ VLNA
Žasněte nad rozmanitostí evropského
jazzu. Každý den z jiné země v pravé
poledne.
ALBUM TÝDNE
Redaktoři Českého rozhlasu Jazz vybírají
zásadní jazzovou nahrávku týdne.
NOVÁ ALBA
Nová alba sledujeme za vás.
Poslouchejte výběr z nejnovějších
jazzových nahrávek.
BIGBAND PANORÁMA
Přehled nahrávek více i méně známých
jazzových orchestrů a big bandů
současnosti (Reprízy z Vltavy).
JAZZOFON
Luboš Zajíček vybírá archivní jazzové
nahrávky, které byly natočeny v období
do dvacátých a raných třicátých let
minulého století anebo představuje
novější záznamy, které se k tomuto
období vztahují (Reprízy z Vltavy).
FOKUS
NEW YORK SOUND – Souhrn toho
nejlepšího z Mekky jazzu za poslední
dekádu. Každé pondělí od šesti do sedmi.
ČESKÝ JAZZ – Minulost i současnost
v nahrávkách českých jazzmanů.
FREE JAZZ – Pouze free jazz
a související žánry každou středu
od šesti.
FUTURE SHOCK – Nu-jazz, e-jazz,
acid-jazz, či electro-swing? Říkejte
tomu, jak chce, ale s tímto blokem
nahlédnete do budoucnosti.
'ROUND BOP – Pouze bop a hard-bop.
Pro ty, kteří stále nemají dost.
JAZZROCK A FUNK – Jazzrocková
fúze, groove a funk. Tuhle výbušnou
směs si nenechte ujít.
POPJAZZ HOUR – Nedělní podvečer
(nejen) s jazzovými vokalisty.
JAZZ CLUB – Jazzové koncerty
z klubů i prestižních festivalů.
JAZZ NA DRUHOU:
Vybíráme z Vltavy – Nestihli jste
svůj oblíbený jazzový pořad na Vltavě?
Zde máte druhou šanci.
GRUNDFUNK – zásadní funkový pořad
českého éteru rozjíždějí Viktor Mašát
a DJ Maceo (Reprízy z Radia Wave).
SWING SESSION – Just swing! Ta
pravá hudba pro středeční odpoledne.
Uvádí Kamil Hála (Reprízy z Vltavy).
JAZZOVÉ NOVINKY – Co se děje,
kam zajít? Zjistíte v aktuálním
jazzovém zpravodajství.
ROZHOVOR MĚSÍCE – Profilová
interview s jazzmany, kteří mají co říct.