Vox Pediatriae

VOX PEDIATRIAE
ny svaly stejně. „Nejvíc jsou postižené ty, které za normálních podmínek
pracují neustále. Typickým příkladem jsou antigravitační svaly,
které udržují vzpřímenou polohu těla organismů vůči zemské gravitaci,“
uvádí Tomáš Soukup.
Další komplikací je fakt, že při nedostatku pohybu dochází také
k dalším fyziologickým změnám, než jen ochabování svalů. U člověka
dlouhodobě upoutaného na lůžko se mění rovněž struktura kostí
a šlach, „netrénují“ se nervová propojení svalů.
S tím vším musí budoucí metody léčby počítat. Jinak se stane, že
svaly pacienta zůstanou v původním stavu, ale zeslabené kosti
a šlachy neunesou zátěž, polámou se a potrhají, podobně jako jsme
v současnosti svědky u mnoha vrcholových sportovců.
Podobná situace by podle Tomáše Soukupa hrozila u lidí, kteří by se
pokusili látky potlačující ochabování svalů zneužít a chtěli by se
změnit v supermany. „Pokud bychom tělo vybavili svaly s dvakrát
větší silou, než je přirozené, kosti a šlachy by to nevydržely,“ varuje
Soukup. U těchto jedinců by také hrozilo, že jim svalová hmota vyroste
příliš rychle a nestihne prorůst dostatečně hustou sítí cév,
takže se nebude správně prokrvovat a vyživovat.
Všeho s mírou
Přestože všeléku proti ochabujícím svalům se zatím nedočkáme,
první látky, které ovlivní některou část systému zodpovědného za
svalovou atrofii se podle Tomáše Soukupa objeví na trhu v nejbližších
letech. „Je ovšem otázkou, zda jejich použití člověku prospěje,
nebo spíše uškodí,“ soudí český vědec. Jistě mohou pomoci starým
lidem nebo pacientům upoutaným na lůžko, ale jen při přesně stanoveném
a časově omezeném dávkování. „Pak už bude záležet na
zodpovědnosti každého jedince, jak s novým prostředkem naloží,
zda ho v touze po sportovním úspěchu nebo po krásném svalnatém
těle nezneužije,“ uzavírá český odborník.
Věčné bicepsy
Látky, které zastaví ochabování nepoužívaných svalů, v budoucnu
usnadní život starším lidem, pacientům upoutaným na lůžko nebo
astronautům při dlouhých kosmických výpravách. Zároveň se stanou
pokušením i pro sportovce. Na svalové atrofii se ale podílí desítky
genů, takže vývoj preparátů na ovlivnění jejich činnosti bude
složitý. Jejich nadměrné užívání může přinést zdravotní rizika.
■
Lékaři v Brně objevili neznámý účinek léku
Zvyšuje se tak úspěšnost
při transplantaci krvetvorných buněk
Dosud neznámé, nikde nepublikované účinky léku používaného při
transplantaci krvetvorných buněk objevili lékaři z Interní hematoonkologické
kliniky (IHOK) Fakultní nemocnice Brno.
Při testování anglického preparátu vyšlo najevo, že látka v něm obsažená
zvyšuje růst buněk, z nichž vznikají krevní destičky.
Oznámil to na tiskové konferenci v úterý šéf kolektivu lékařů prof. Jiří
Mayer.
Po transplantaci krvetvorných buněk nastává ještě nežádoucí takzvaná
reakce transplantátu (štěpu) proti příjemci. Tehdy transplantované
lymfocyty, bílé krvinky, odpovědné v těle za imunitu, poznají,
že se nacházejí v nějakém novém, cizím prostředí, a začnou
vytvářet zánětlivou reakci proti příjemci, pacientovi.
„Tato reakce bývá jednou z hlavních příčin neúspěchu při transplantaci.
Pacienta může výrazně poškodit. Nahlodá střeva, postihuje
hlavně také kůži a játra,“ sdělil Mayer.
Z transplantátu totiž nelze odstranit lymfocyty, neboť by tak zmizela
také pozitivní reakce těchto buněk. Po léta nevyřešeným a nejzávažnějším
problémem tohoto typu transplantací je tedy „naučit“
buňky transplantátu „správnému chování“ v novém organismu.
Náhoda přeje připraveným
Před více než dvaceti lety vytvořili v Anglii speciální protilátku ničící
lymfocyty, jejíž výrobu zahájili před několika málo lety. Látka má
složitý název Alemtuzumab. Mayerův kolektiv studoval v laboratoři
vliv tohoto léku na transplantát krvetvorných buněk získaných z krve,
nikoli tedy z kostní dřeně. Zjišťoval, jak lék ovlivňuje různé typy
buněk, a vyvíjel postup vedoucí k odstranění jen těch nežádoucích
buněk.
Podle Mayera vlastně náhodou, která však přeje připraveným, zjistili,
že lék přidaný k transplantátu stimuluje, zvyšuje růst buněk,
z nichž potom vznikají krevní destičky.
„V odborné literatuře to nebylo dosud popsáno,“ řekl Mayer. Objev
jeho kolektivu byl zveřejněn v odborném časopise Leukémia.
„Není typické v českém zdravotnictví, že se najdou mladí entuziastičtí
lékaři, ochotní po pracovní době trávit čas u mikroskopu. Je to
přidaná hodnota zdravotnictví,“ dodal Mayer, jenž vidí skutečný pokrok
medicíny ve vlastním laboratorním výzkumu.
Nový objev už vyzkoušeli na IHOK na 63leté pacientce se vzácně se
vyskytující závažnou poruchou tvorby krevních destiček. Jen zřídkakdy
zabírající standardní postupy ani tentokrát nepomohly, proto
byl nemocné podán Alemtuzumab.
Po devíti týdnech se u ní upravila tvorba krevních destiček a nemocná
už může být léčena doma.
■
Konec unavených lékařů?
Pacienty by měli přestat ošetřovat lékaři, kteří jsou nepřetržitě několik
dní ve službě
Od Nového roku se už nad pacienty nebudou se skalpelem v ruce
sklánět unavení lékaři, kteří tráví ve službě několik dní v kuse.
Nový zákoník práce, který začne platit od 1. ledna, totiž zkrátí lékařům
možnost sloužit přesčasy. Díky tomu by měla skončit současná
praxe, kdy lékař nastoupí službu v pátek ráno, stráví víkend
v nemocnici a odchází domů odpočívat až v pondělí
odpoledne.
Riziko je velké
Přitom riziko, že unavený lékař, který je ve dne v noci několik dní za sebou
v práci, udělá chybu a pacientovi ublíží, je velké. „Já bych se tedy
rozhodně nenechal operovat od lékaře, kdybych věděl, že je čtvrtý
den ve službě. Jenže ono se to opravdu děje a oni skutečně operují,“
říká prezident České lékařské komory Milan Kubek, který novelu vítá.
Jenže šéfové nemocnic mají z novely těžkou hlavu. A pokud rychle
něco nevymyslí nebo poslanci neodloží platnost zákoníku práce,
hrozí, že nemocnice v polovině příštího roku přestanou přijímat pacienty,
protože je nebude mít kdo ošetřit.
Alespoň to tvrdí předseda Asociace českých a moravských nemocnic
Eduard Sohlich. „Je to reálná hrozba. Rozhodně co se týče malých
a středně velkých nemocnic, které nemají tolik zaměstnanců,“
říká šéf asociace, která zastupuje s výjimkou státních fakultních ne-
52 VOX PEDIATRIAE - listopad/2006 - č.9 - ročník 6