Miloslav Toman: BOTANIKA Miloslav Toman: Nachricht über ... - UJEP

Černozem (Schwarzerde), step, pliocenní jezero (pliozenner See), Festuca, výsadby v terénu (Auspflanzungem
im Gelände)
Miloslav Toman: BOTANIKA
Německé shrnutí a zejména český překlad výběru tří statí z knihy
Deutsche Zusammenfassung und tschechische Übersetzung der Auswahl der drei Artikel aus dem
Buch
Miloslav Toman:
Nachricht über einigen Forschungen und Erwägungen aus den
Bereichen Historie, Botanik und Astronomie
erscheint in Edition Nove beim Novum Verlag GmbH, Rathausgasse 73, A- 7311 Neckenmarkt,
Österreich (www.novumverlag.com; office@novumverlag.com) Ladenpreis inkl. MWSt Euro 23,90.
( Anschrift des Verfassers : RNDr. Miloslav Toman, CSc., Kpt. Nálepky 7, CZ400 01 Ústí nad Labem,
Tschechische Republik)
Přehled všech částí knihy:
Übersicht aller Teilen des Buches:
A. Kartographische Identifikationder geographischen Angaben auf der sog. Karte des großen
Germaniens von C. Ptolemaios aus dem 1. Jahrhundert
B. Die uralten Siedlungsregionen in Böhmen und andere ungelöste Probleme der Chronik von
Kosmas wie auch die Problematik des Ursprungs der Schwarzerden und benachbarten Böden und die
Problematik der Entwicklung der tschechischen pseudoxermen Vegetation
C. Die Weise der genetischen Überlieferung der quantitativen Merkmalen, Computertheorie der
Vererbung und die Theorie über eine mögliche Art des Ursprungs des Lebens auf den verschiedenen
Planeten
D. Variabilität und Gliederung der Sektion Festuca der Gattung Festuca in Böhmen
E. Drei statistischen Gesetzmäßigkeiten bei der Bearbeitung des Materials aus den böhmischen
Populationen der Gattung Festuca Sekt. Festuca festgestellt
F. Einige astronomische Erwägungen
G. Bemerkungen zu den Informationen über Atlantis bei Platon
Als Nachtrag noch das Kapitel
H. Künstliche Auspflanzungen im Gelände

´
Deutsche Zusammenfassung- Německý souhrn
B. Pravěké sídlištní regiony v Čechách a jiné nedořešené problémy Kosmovy kroniky jakož i
problematika původu černozemí a příbuzných půd a problematika vývoje české pseudoxermní
vegetace
B. Die urzeitlichen Siedlungsregionen in Böhmen und andere ungelösten Problemen der
Chronik von Kosmas, wie auch die Problematik des Ursprungs den Schwarzerden und
verwandten Böden wie auch die Problematik der Entwicklung der tschechischen
pseudoxerothermen Vegetation
Alle in diesem Arbeitteil angeführte Tatsachen entsprechen einer grundlegenden Voraussetzung,
dass die u ralte Siedlungen auf solchen Stellen begründet waren, wo sich die freie Räume, die die
Bedingungen für Bewegung der Leuten leisten und die es wurde möglich für die landwirtschaftliche
Tätigkeit auszunutzen, sich mit solchen baumreichen Stellen mischen, die Holz für die Heizung und
für die Bauwerke bieten (Besiedlung- Grundprinzip). Es war das namentlich auf den Rändern der
ursprünglichen und künstlichen Steppenkomplexe und im Mosaiken Bewuchs. Die archäologischen
Funde gaben linienförmig die Steppenkomplexe um. In den ursprünglichen Mosaikräumen des
Waldes und den Waldfreien Zönosen sind aus denselben Gründen die archäologischen Funde flächig
verbreitet.
Ein wichtiger biologischer Zeiger der Besiedlung,, Wermut (Artemisia absinthium), das Archäophyt,
kommt heute in den ursprünglichen Steppenregionen nur in einigen Randgemeinden vor. Es ist das
auf den Stellen, wo ursprünglicher Waldfreiregion ist künstlich im Wald ausweitet. In den zentralen
Teilen solcher Regionen wurde Wermut nach der Expansionszeit von den ursprünglichen zönologisch
ausgegliechenden Krautgesellschaften gänzlich liquidiert. Ähnlich es war im den Mosaikengebieten.
Deshalb finden wir heute in der Mitte der ursprünglichen Waldfreien und Mosaikengebieten keine
Wermutfundorte.
Diese ursprünglichen Waldfreien und Mosaikräumen sind auch am Rand mit den sog. strategischen
Punkten begleitet.
In der Bronzezeit band sich die Besiedlung nur auf die Mosaikformationen oder auf die Ränder der
ursprünglichen Waldfreien Gebieten. In den nachfolgenden Zeitabschnitten entstand die
Kolonisation auch im ehemaligen Wald. Diese ursprünglich ganz bewaldeten Räume hatten wieder
die Randbesiedlung, die mit den strategischen Punkten begleitet wurde. Wermut ist aber auf der
Fläche dieser Regionen in fast allen Gemeinden bis zur unseren Tagen aufbewahrt. Aus diesen Stellen
nämlich die ursprüngliche Vegetation gänzlich verschwand und hier nachträglich nur die reine
Unkraut- und andere Ersatzzönosen entstanden.
In der frühslawischen Zeit sind in der Mitte der Siedlungsregionen auf der Stelle des abgeholzten
Waldes und abgeholzten Mosaikengebieten, wie auch auf den ursprünglichen Waldfreien Räumen
die umfangreichen Weiden entstanden.

Auf der Grundlage dieser Prinzipe wurden in Böhmen fünfzehn frühslawischen Siedlungsregionen
identifiziert und ihre Entwicklung von dem Eneolithikum bis protohistorischen Zeit, beschreibt. Es
wurde auch die bisherige Voraussetzung über die Gliederung der uralten Lúka- Siedlungsgebiet
revidiert. Auf Grund derselben Methode es wurde der Verlauf der uralten Verkehrswege festgestellt.
Man diskutiert sich in der Arbeit auch die Fragen über den Kampf auf dem Turské- Feld, Lokalisation
der Hněva Brücke, Durchdringung der Slaven in Böhmen, Nichtexistenz der ersten Přemysliden und
anderen frühtschechischen Legenden, und über andere bisher nicht völlig gelöste Problematik der
Kosmases Chronik.
In den letzten Kapiteln leiten wir die ursprünglichen Steppen- und Mosaikvegetation von den
pliozänen und pleistozenen Seen ab. Auch den Ursprung den zweiphasischen Böden in Böhmen
begründen wir aus der Ausbreitung der periglazialen Seen. Wir mappieren diesen Seen aus den
floristischen Gründen und behandeln wir um der weiteren Entwicklung der pseudoxerothermen, d. i.
um der weiteren Entwicklung der seltensten Vegetation in Böhmen.
D. Úvahy o variabilitě a členění úzkolistých kostřav (sekce Festuca rodu Festuca) v Čechách
Überlegungen über Variabilität und Gliederung der schmalblättrigen Schwingeln (Sektion
Festuca der Gattung Festuca) in Böhmen
Bestimmung der Pflanzen in den Bestimmungsbehelfen ist zumeist Problemlos. Es sind aber die
Fälle, wann es notwendig ist, dabei umsichtig fortschreitet. Zum Beispiel deshalb, weil es sich um die
ökologisch sehr formbare Pflanzenarten handelt. Dann wir die Arten, die manchmal gut
unterscheidenden sind, wenn sie in einer gewissen Milieu wachsen, wir nicht fähig sind, genügend
differenzieren. Auch die statistische Zerlegung der Einzelwesen in den Populationen verursacht kann,
dass zwei Exemplaren verschiedener Arten, können sich als identisch äußern. Bei solchen
Artengruppen ist es notwendig, vor allem mit einer Analyse etlicher Einzelwesen die Variabilität der
ganzen Population erblicken. Auch dann ist es aber besser als um Bestimmung, nur um Abschätzung
der taxonomischen Zugehörigkeit sprechen.
Dass wir uns zum vollkommenen taxonomischen Eingliederung der Population nähern, es ist
notwendig, vor allem die statistische Analyse der Population machen. Weiter ist es notwendig, in
einer gewissen Zahl der Jahren, ihre Entwicklung auf dem Fundort und auch in den experimentalen
Auspflanzungen im Garten verfolgen. Mit keiner Weise ist es möglich voraussetzen, dass wir sind
fähig, die Artzugehörigkeit aller Populationen, nur auf einem Studium einzelnen Pflanzen, zum
Beispiel in den Herbarien, völlig zu bestimmen.
Als ein Beispiel solcher schwierigen Gruppe bilden die schmalblättrigen Schwingelarten. In der
Arbeit ist die gänzliche Umarbeitung der Gattung Festuca Sect. Festuca in Böhmen durchgeführt. Wir
möchten damit auch die Ansprüchigkeit der wirklichen wissenschaftlichen Arbeiten demonstrieren,
dass Botanik bedeutend nicht nur "erkennen in der Natur ein Paar Pflanzen".
E. Podezřelá, většinou nejspíše vysazená naleziště "vzácné" květeny
Verdächtige, zumeist am ehestens ausgepflanzten Fundorte der "seltenen" Flora (Auf dem
Beispiel der Pseudoxoerotermflora im Gebiet des Ústecký- Bezirkes)

In der Arbeit charakterisieren sich die Pseudoxerothermflora und die Schädlichkeit der künstlichen
Auspflanzungen der "seltenen" Flora im Gelände aus der Sicht der wissenschaftlichen Botanik. Es ist
hier hinweist, dass eine ähnliche Bedeutung als die Auspflanzungen haben auch die Reste der
adeligen botanischen Garten aus den 18. und 19. Jahrhunderten. Nach einigen Regionen des Ústecký
Bezirkes sind charakterisiert die Fundorte solcher Pflanzen, die können den Ursprung in der
Auspflanzung haben. Es ist begründet und dokumentiert, dass es sind das vor allem die Lokalitäten,
wo auf den wenigen Zehner bis Hundertern Quadratmetern ist eine unüblich große Mehrheit der
"seltenen" Flora konzentriert, derweil in der Umgebung die seltene Flora gänzlich fehlt. Es sind das
weiter die Plätze, wo 1 bis 3 isolierte Exemplare oder gleichzahlreiche Kolonien der "seltenen"
Pflanzen überleben. Sehr oft ist es in der unmittelbaren Nachbarschaft der Zugangswege auf die
Lokalität. Es sind das auch die Fundorte, wo die "seltene" Art langsam, aber gleichmäßig sich von der
Stelle der Auspflanzung auf die Lokalität verbreitet, oder die Fundorte, die sind noch in solcher Zeit
untergegangen, wann der Zivilisationseinfluß noch nicht groß war. Wie die zahlreich der Fundstellen
der sichtlichen Kulturart Iris sambucina in der Umgebung von Ústí n. L. zeigt, es wurden manchmal
einige Arten in einigen Regionen auch auf den mehreren Plätzen planmäßig ausgepflanzt.
Zu einer Auspflanzung wurden von allen den dekorativen Arten benutzt. Die im Gelände künstlich
ausgepflanzten Arten sind zumeist auch als die Gesteinpflanzen in den Garten kultiviert.
Eine erhöhte Aufmerksamkeit wurde der Art Dianthus novakii bei Kleneč gewidmet. Es wurde
bekräftigt, dass es sich um eine verwilderte Kulturart aus dem Bereich von D. plumarius handelt. Es
ist also kein Endemit aus der Verwandtschaft D. arenarius, wie das zumeist die tschechischen
Botaniker voraussetzen. Ähnlich auch die weitere angeblich „endemische“ Population, üblich als Iris
novakii (= I. monanthos) bezeichnet, ist nur eine Ökoform von I. aphylla die sich auf dem Kalkmergel
ausbildet. Sie kam in der Vergangenheit auf drei Fundorten in der Umgebung von Řip vor. Es ist in
dem Arbeitteil bekräftigt, dass auch alle diese Lokalitäten mit einer Auspflanzung entstanden.
Český text- Tschechischer Text
B. Pravěké sídlištní regiony v Čechách a jiné nedořešené problémy Kosmovy
kroniky jakož i problematika původu černozemí a příbuzných půd v Čechách a
problematika vývoje české pseudoxerotermní vegetace
Tento článek konstatuje v Čechách patnáct sídlištních regionů, vymezuje je s přesností na
katastry jednotlivých obcí a popisuje jejich vývoj od doby bronzové po dobu praslovanskou.
Charakterizuje průběh většiny komunikací, které vedly z Čech na Moravu a do ostatních
okolních zemí. Upřesňuje lokalizaci bitvy na Turském poli, dokazuje, že Mělník nevznikl na
místě pravěkého Pšova, že Přemysl Oráč, Libuše ani První Přemyslovci neexistovali, že Hněvin
Most nevedl přes Komořanské jezero, že poslovanění Čech nemělo původ v jihoevropském
Chorvatsku, ale v Chorvatsku východočeském, a odchylně od dosavadní interpretace

popisuje i některé další skutečnosti, zmiňované v Kosmově Kronice. V poslední kapitole se
vracíme se ke staré teorii o původu černozemí. Černozemě v Čechách vznikly podle této
teorie z usazenin vodních ploch, které přetrvaly jako zbytky pliocenního jezera do prvé doby
ledové, a analogických vodních ploch z druhého zavodnění Severočeského lesostepního
okresu. Na základě rozšíření pliocenních reliktů mapujeme rozsah pliocenního jezera ve
střední a východní části Čech a nastiňujeme pravděpodobný další vývoj pseudoxerotermní,
tedy nejvzácnější vegetace v Čechách.
B1. Úvod
Autor předkládané práce publikoval v časopise Feddes Repertorium (Berlin) studii Die Verbreitung
des Wermuts (Artemisia absinthium L.) und einige phytogeographische Beobachtungen in bezug zur
frühhistorischen Besiedlung Böhmens (Toman 1989). V ní hodnotil vztah mezi rozšířením pelyňku
pravého (Artemisia absinthium L.) na území Čech a polohou pravěkých sídlištních regionů. Zjistil
zřetelné koincidence. V místech předpokládaných pravěkých sídlištních regionů se mu většinou
podařilo identifikovat větší či menší nahromadění lokalit tohoto druhu. Hranice územních celků s
rozšířením pelyňku pravého byly většinou doprovázeny lokalitami, které označil za strategické body.
Byly to lokality, na nichž byla faktologicky nebo toponomasticky dokumentována pravěká hradiště,
strážiště, týny apod. Tato souvztažnost byla tak nápadná, že bylo možno rámcově ztotožnit ony
enklávy s pelyňkem pravým s praslovanskými sídlištními regiony, jak jsou doloženy ve nečetných
protohistorických dokumentech. Výjimkou z tohoto pravidla byly sídlištní regiony Litoměřiců, Čechů,
Prvých Chorvatů a Zličanů. V místech jejich předpokládané existence enklávy pelyňku pravého
chyběly. To Toman (l.c.) vysvětlil regresí těchto enkláv v důsledku zpětné sukcese k původní vegetaci.
Popis této regrese je závažnou záležitostí předkládané práce.
Strategické body jako důležitého ukazatele hraničních poloh sídlištních regionů používáme i v předkládané
práci. Podobně jako Choc (1963) a na rozdíl od naší prvé koncepce (Toman, l.c.: 536) řadíme mezi strategické
body i lokality s názvem odvozeným od výrazu "čihadlo". Nepředpokládáme již, že by mohla být odvozena od
lapadel ptáků. Téměř všechna se totiž vyskytují v okrajových partiích sídlištních regionů nebo při jejich
pravděpodobných spojnicích, případně na jejich pravděpodobných spojnicích se zahraničím, tedy na pravěkých
komunikacích (viz kap. B8).
Některá jména obcí, která uvádíme jako strategické body odvozuje Profous (1949-1960) od osobních jmen
pocházejících od výkonu strážní služby. I tato místa zahrnujeme mezi strategické body. Předpokládáme totiž, že
ona osobní jména dostávali lidé, pověření strážní službou. I tato jména se vyskytují téměř výhradně v okrajových
zónách sídlištních regionů nebo na komunikacích.
Mezi strategické body je nutno počítat i odvozeniny místních jmen od výrazů „chod“ případně „choditi“.
Chodové byli totiž nejspíše chodící strážci kmenových hranic. Po sjednocení Čech ztratila jejich existence
opodstatnění s výjimkou okolí Domažlic, kde bylo nejspíše spojení s nejbližším sídlištním regionem Německa
obdobného charakteru jako spojení mezi sousedními sídlištními regiony na území Čech. Spojení ostatních
hraničních částí knížectví se zahraničím bylo uskutečnitelné jen po stabilních komunikačních spojích.
Předpoklad, že chodové byli původně chodící strážci hranic všech sídlištních regionů v Čechách je možno
zdůvodnit větším počtem odvozenin od slova „chod“ mimo území současného Chodska. Podle Profouse (l.c.)
jsou odvozeniny od slova „chod“ v Čechách následující : Chodov u Karlových Varů, Chodov u Bečova
n.Teplou, Chodovská Huť u Mariánských lázní, Chodova Planá, Zadní Chodov, Chodský Újezd, Maršovy

Chody, Nové Chody, dnes Svatý Kříž, Chodov u Domažlic, Chodouň u Hořovic, Chodov u Prahy, Chodovice u
Hořic, Chodouny u Roudnice n.L. a Chodovlice u Lovosic.
Předpokládáme následující možnou kategorizaci strategických bodů a jím odpovídajících členů strážní a
obranné služby. Chod byl stráž, chodící po hranicích, bez pevného stanoviště. Čihadlo znamenalo neopevněnou
pevnou strážní lokalitu při cestě, která spojovala kruhovitě rozložené (viz dále) okrajové lokality sídlištních
regionů. Čihadla byla také při komunikacích. Byla střežena čihákem (časté příjmení a název obce v okrese Ústí
n. Orlicí). Strážiště bylo nad úroveň cesty vyvýšené neopevněné místo osazené strážou či střížou. Týn znamenal
částečně opevněné místo v úrovni cesty a hradiště opevněné místo nad úrovní cesty. Obě měly početnější
posádky. Týny byly obsazeny týnčany (Týnčany u Příbrami), hradiště hradišťany (Hradišťany u Plzně a některé
kopce).
Laskavostí archeologického ústavu ČAV (kolegové PhDr. Kuna a PhDr. Hajšmanová) byla autorovi
této práce poskytnuta databáze archeologických nálezů z území Čech. To umožnilo srovnat závěry s
tímto novým velice důležitým aspektem. Rozsáhlou databázi Archeologického ústavu používám jako
reprezentativní soubor archeologických lokalit, tj. lokalit známých i dosud neznámých na území Čech.
Že tato praxe byla možná ukazuje skutečnost, že na jejím základě bylo možno stanovit v práci
uvedené jednoduché zákonitosti, které v podstatě téměř beze zbytku řeší jak otázky rozsahu a vývoje
sídlištních regionů v Čechách, tak navazující otázky biologické.
Při akceptování dalších přírodovědných vztahů bylo možno onu předpokládanou regresi lokalit ve
čtyřech výše vzpomenutých regionech dostatečně charakterisovat. Umožnilo to také postihnout
vývoj sídlištních regionů v Čechách od eneolitu resp. od doby bronzové po dobu ranně slovanského
(praslovanského) osídlení. Za dobu ranně slovanskou (praslovanskou) při tom považuji období
ranného středověku. Pokud by bylo možno na základě databáze odlišit nálezy mladohradištní, byly
tyto údaje z doby ranně slovanské vyděleny.
Při zpracovávání se ukázalo, že regrese rozšíření pelyňku pravého postihla částečně i některé další
sídlištní regiony. Srovnáním přírodovědných a historických ukazatelů se podařilo stanovit vcelku
jednoduché zákonitosti i pro vysvětlení tohoto jevu.
Jako závažný nedostatek práce se zprvu jevila neúplnost znalostí o rozšíření pelyňku pravého v
severovýchodních Čechách. Byla odstraněna laskavostí Agentury ochrany přírody a krajiny v
Pardubicích. Paní RNDr. Faltysová zaslala autorovi práce s neobyčejnou ochotou v několika zásilkách
výpisy z databáze Agentury, týkající se rozšíření pelyňku pravého ve východních Čechách a úplnosti
provedeného průzkumu v intravilánech obcí tohoto regionu. I jí bychom rádi vyslovili vřelé
poděkování.
Poskytnuté materiály ze severovýchodních Čech jsou dostatečně representativní. Z databáze
Agentury vyplývá, že nejméně 90% intravilánů obcí v území, které bylo v pravěku osídleno, bylo již
botanicky prostudováno. Je tedy možno v převážné většině případů předpokládat, že v intravilánech
obcí, o kterých chybí v databázi Agentury údaj o výskytu pelyňku pravého, se tento druh skutečně
nevyskytuje.
Pro konečné zpracování byl významně doplněn průzkum rozšíření pelyňku pravého i v ostatních
územních celcích.
Práce neřeší otázku politické samostatnosti sídlištních regionů v jednotlivých obdobích ani otázku,
do jaké míry lze pro společnost v jednotlivých sídlištních regionech používat pojem "kmen". Pokud je
na některých místech použit výraz "kmen", je to většinou reminiscence na údaje jiných autorů a toto

slovo je použito jako synonymum k výrazu "sídlištní region". Práce toliko dokumentuje, že na území
dnešních Čech existoval určitý počet vzájemně izolovaných osídlených prostor vyznačujících se
samostatným vývojem, které měly v době ranně slovanské svá pojmenování. Popisuje jejich rosah a
vývoj a identifikuje jejich jména.
B2. Význam pelyňku pravého jako indikačního druhu praslovanského osídlení
Pelyněk pravý se v Čechách chová jako archeofyt.
Archeofytem rozumíme rostlinný druh, který se díky lidské činnosti v určitém období intensivně
rozšiřoval. V následujících časových etapách však jeho nové lokality nevznikaly. Regresí se naopak
počet lokalit snižoval. Tímto procesem jsou dnes v rozšíření archeofyta konservovány určité rysy
informací o rozšíření antropogenní vegetace (a tedy i osídlení) v období expanse druhu.
Pelyněk pravý je rostlina východoevropských stepí. Do střední Evropy pronikla podle Hegiho (1929)
v době bronzové. Je však pravděpodobné, že se k nám dostal až v době předslovanské. Předslovanské
osídlení totiž často obklopuje jednořadě území, jehož základem je prostor osídlený v předchozích
dobách, rozšířený o část, která je charakteristická přítomností pelyňku pravého v intravilánu obcí.
Předslovanské osídlení však chybí úplně v jeho středu. Jedná se patrně o vnitřní pastvinu sídlištních
regionů.
Expanse pelyňku pravého byla zřejmě zastavena expansí příbuzného pelyňku černobýlu (Artemisia
vulgaris L.). To je dnes všudypřítomná plevelná a rumištní rostlina, kterou často nalezneme i ve
společenstvech s pelyňkem pravým.
Pelyněk pravý byl v době praslovanské nejspíše rozšířen v celé antropogenně obhospodařované
krajině. V důsledku dalšího vývoje krajiny, který bude níže popsán, zmizel z míst původní bylinné
vegetace. Vytvořením kulturní stepi a rozšířením společenstev svazu Bromion v původně zalesněných
územích byl likvidován i v těchto prostorách, a to na většině lokalit mimo intravilány obcí. V současné
vegetaci představuje součást oněch, kdysi všeobecně rozšířených, dnes ovšem vzácných, plevelných
společenstev, jejichž zbytky se dochovaly právě jen v uzavřených a neustále frekventovaných
intravilánech a v neuzavřených společenstvech na skalách. Tam, zejména v nejstarších částech obcí,
především na návsích, jmenovitě v blízkosti kostelů a kapliček, na zdech starých hřbitovů nebo na
hrázích návesních rybníků, nacházíme dodnes jeho lokality.
B3. Metodika zjišťování rozšíření pelyňku pravého v obcích
Rozšíření pelyňku pravého v obcích bylo zjišťováno za pomoci automobilu. Zaznamenáván byl jak
výskyt tak nepřítomnost druhu. Hlavní výzkum byl prováděn před prvou publikací výsledků (Toman
1989) v létech 1986 a 1987. Dodatečné zjišťování situace pak v létech 1995-1999.

Pelyněk pravý je rostlina, která je v době vegetace (do poloviny září) velmi nápadná svým intenzívně
sivým zabarvením. Lokalitu je možno objevit na vzdálenost deseti i více metrů. Proto asi 70% lokalit
bylo zjištěno ještě před zastavením automobilu. Samozřejmě vždy byla přímým ohledáním exemplářů
potvrzena taxonomická příslušnost nálezu.
Přibližně dalších 20% lokalit bylo zjištěno bezprostředně po zastavení po krátkém průzkumu okolí
(do tří minut). Při negativním zjištění bylo pokračováno v hledání po dobu dalších 15 až 20 minut. V
této době bylo objeveno zbývajících 10% lokalit. Jestliže ani poté nebyl druh zjištěn, bylo
předpokládáno, že se druh v obci nevyskytuje. Jak vyplývá z předchozích údajů, pravděpodobnost
tohoto konstatování se silně blížila jistotě.
B4. Lokality pelyňku pravého s netypickou výpovědní hodnotou
Netypickou výpovědní hodnotu pro řešenou problematiku mají především lokality, na které byl
pelyněk pravý zanesen se štěrkem. Jsou zejména na železničních tělesech (Vejprnice a Křimice u
Plzně, Úpohlavy u Lovosic, Veletice a Dobříčany u Loun, Louny hlavní nádraží a Mnichovo Hradiště
nádraží (obojí Schönfelder ústně), Častolovice u Kostelce n.Orlicí) a na okrajích silnic (u Boleboře,
mezi Jiřetínem a Litvínovem, u Nepomuku, Velkého Boru u Blatné, u Svéradic a Domyslic na
Blatensku). Do této skupiny mohou patřit i isolované lokality ve velkých městech.
Typem nálezu, neposkytujícím informaci o sídlištních regionech jsou také lokality v přirozených
společenstvech na pobřeží řek a na skalách.
Domin (1904) uvádí druh ve svém útvaru pobřeží řek, bohužel ale bez výčtu lokalit. Na skalách roste
pelyněk pravý u Týřovic na Berounsku, na Zbořeném Kostelci, u Zruče nad Sázavou, kolem Berounky
severně od Plzně, na Lovoši u Lovosic, na Hradišti u Řehlovic nebo na skalách kolem Labe v okolí Ústí
nad Labem i jinde. Podobný význam mají i lokality na jiných místech ve volném terénu (na pěšině
nad Novou Vsí u Ústí nad Labem nebo v polích severně od Budyně nad Ohří (Lukšan ústně)), případně
v obcích, isolovaných od sídlištních regionů (Tisá u Děčína). Zajímavé je, že v obcích nejbližších
lokalitám na skalách se často nepodařilo pelyněk pravý objevit. Jedná se zřejmě o místa v okolí
pravěkých cest. Na pravěkých komunikacích byly po jejich zrušení lokality pelyňku pravého
přirozenou cestou likvidovány. Rostlina, druh stepní, však zůstala zachována v přilehlých skalních
útvarech a společenstvech jim blízkých, na které z pravěkých komunikací pronikla. Tyto lokality jsou
v kap. B8 využity jako jedna z důležitých dokumentací průběhu pravěkých a předvěkých cest.

B5. Vztah sídlištních regionů a jejich osídlení k přírodnímu charakteru porostů a
rozšíření pelyňku pravého
B5.1. Základní princip při tvorbě lidských sídel
Při řešení této otázky je především nutno uvážit základní princip při vzniku osídlení. Ten byl realizován při
zakládání sídel již nejméně od eneolitu. Je následující : pravěká sídla vznikala tam, kde byla k disposici
dostatečná zásoba dřeva na stavby a otop a současně volný prostor pro polní zemědělskou výrobu (Toman
2000 : 35). Lze tudíž předpokládat, že pravěká sídla byla především zakládána ve více či méně liniovitých
útvarech na hranici původní stepi a lesa nebo v liniovitých útvarech na hranici lesa a uměle odlesněného
prostoru. Byla však také zakládána v plošných útvarech v mosaice lesa a bezlesých prostor, ať již původních
nebo vzniklých lidskou činností. V prostorách stepních je tak liniovitý pruh sídel ukazatelem ohraničení
sídlištních regionů. V mosaikálních útvarech je jím vnější hranice plošného osídlení.
B5.2. Význam pelyňku pravého při osidlovacím procesu
Z další úvahy při řešení této otázky vyplývá, že se lokality pelyňku pravého dnes vyskytují jen na místech, kde
se v době praslovanské po zániku původních společenstev vytvořila a do dnešní doby udržela konkurenčně
nevyrovnaná společenstva. Jsou to většinou společenstva plevelná, cizí původnímu porostu. Ta jsou obvykle
neorganickou směsicí druhů. Jsou tvořena vedle druhů domácích i druhy zavlečenými. Většinou jsou
v intravilánech obcí. Jak bude dále zdůvodněno, dokumentují tyto lokality regiony, nacházející se na místě
původních lesů.
Původní les totiž neměl vytvořeno travnaté pseudoxerofilní bylinné patro. Jeho bylinné patro bylo vytvořeno z
mezofilních květnatých druhů. Po vykácení lesa a jeho přeměnění v pastvinu se vytvořilo ono umělé,
konkurenčně nevyrovnané společenstvo s pelyňkem pravým a jinými plevelnými druhy.
Ostrovy s pelyňkem pravým jsou dnes obklopeny zbytky praslovanského osídlení. Uvnitř těchto regionů se
praslovanské lokality nenacházejí. Domníváme se, že tyto útvary dokumentují souvislou, na okrajích osídlenou
pastvinu a že tento útvar byl specifický pro dobu praslovanskou.
Společenstvo s pelyňkem pravým zůstalo nejspíše na místě tak dlouho, dokud území jako pastvina fungovalo.
Kruhovitý charakter má i praslovanské osídlení v regionech osídlení staršího, tedy předslovanského. Uvnitř
těchto prostor se však lokaloty pelyňku pravého nenachází. Předpokládáme, že praslovanská pastvina zasahovala
i tam. Nevznikla tam ale z lesa, nýbrž z kulturní stepi.
Kulturní step představuje konkurenčně vpodstatě vyrovnané společenstvo tvořené převážně bylinným patrem.
Jeho důležitou součástí jsou luční trávy. Ve starších kulturních regionech nahradilo les již před obdobím
rozšiřování pelyňku pravého.
Plevelná společenstva s pelyňkem pravým zůstala patrně na lokalitách tak dlouho, dokud prostor fungoval jako
pastvina. Po likvidaci souvislé pastviny se počala šířit kulturní step i do oněch částí někdejší pastviny, která byla
charakteristická rozšířením pelyňku pravého. Důvod k tomu poskytla změna společenského systému. Souvislá
pastvina s okrajovým osídlením, která byla charakteristická pro praslovanskou prvobytně pospolnou společnost
byla likvidována. Na jejím místě vznikly ve středu někdejších pastvin šlechtická sídla. Ta představují základ
současných obcí.
Dnes již kulturní step ovládla většinu v době praslovanské uměle odlesněné plochy. Plevelná společenstva
někdejších pastvin s pelyňkem pravým zůstala zachována takřka výhradně v nejstarších částech obcí, založených
v těchto uměle odlesněných prostorách. Tam se udržela díky neustálému pohybu lidí, zvířat a mechanizace.
Proto dnes souvislý výskyt pelyňku pravého v intravilánech obcí vymezuje ty regiony, které byly v dobách
předslovanských pokryty nepřerušovaným lesem. V době praslovanské byly uměle odlesněny a přeměněny v
souvislou pastvinu.
V původně lesních územích, v době praslovanské odlesněných, tvoří tedy rozšíření pelyňku pravého v obcích
vnější hranici sídlištních regionů.
Mimo prostory v době praslovanské vykáceného lesa pelyněk pravý při expansi toliko narušil konsistenci
původního konkurenčně vyrovnaného bylinného patra. Vytvořil tak heterogenní složku původní fytocenosy. Jeho

lokality tam proto byly zpětnou sukcesí přirozených společenstev snadno likvidovány. To bez ohledu na to, jestli
se jednalo o původní step, o zalesněnou step, vzniklou vytvořením stromového patra nad travnatým stepním
společenstvem (Toman 1988 : 73 - 74), o původní mozaikální formaci lesa a původních nelesních společenstev,
tedy o lesostep (též se stepí svazu Bromion), louky a lesa, nebo o mosaiku rašeliniště s lesem. Tentýž proces
dokonce dokonce proběhl i v konkurenčně vyrovnané kulturní stepi, která zůstala jako zbytky z předslovanského
osídlení.
Lokality pelyňku pravého zaznamenáváme ve stepních a původních mozaikálních územích jen ojediněle, a to
na okrajích sídlištních regionů. Tedy v místech, kde byl souvislý bezlesý prostor výrazněji uměle rozšířen do
okolního lesa. Proto jsou vzácné lokality pelyňku pravého v těchto prostorách jedním z ukazatelů ohraničení
sídlištních regionů.
B5.3. Velkoplošné stepní komplexy
Na základě zhodnocení rozšíření archeologických nálezů, strategických bodů a rozšíření pelyňku
pravého je možno konstatovat, že v Čechách existují dvě původní velkoplošné enklávy stepní
vegetace. Prvá počíná severně od Loun a táhne se kolem Litoměřic po severní okolí Libochovic a
severní okolí Roudnice. Východně od Loun zasahuje i jižně od řeky Ohře. Byla v pravěku sídlištním
regionem Litoměřiců. Druhá je v severní části sídlištního regionu Čechů mezi Kladenskem a okolím
Mělníka. Nazývala se v ranném středověku Turské pole (Toman 2000). Během změn archeologických
kultur od eneolitu po dobu ranně slovanskou se rozsah těchto velkoplošných stepních komplexů
výrazněji změnil jen v prostoru mezi Mělníkem a okolím Mladé Boleslavi.
Jak vyplývá z předchozí podkapitoly, byly zmíněné regiony osídleny jen na okrajích. Jen tato místa
byla pro osídlení příhodná. Jen tam navazovaly volné prostory, vhodné pro pastvu a zakládání polí na
les, který poskytoval dostatek dřeva na otop a ke stavbě příbytků. Střed stepních regionů sloužil
nejspíše za pastvu skotu (turů) nebo jako loviště divokého skotu ("Turské pole"). Lze také uvažovat o
možnosti polodivokého chovu skotu na těchto místech. Liniovité ohraničení nejen praslovanskými,
ale i předslovanskými sídlišti je možno využít při vymezení sídlištních regionů ve stepních územích.
Tvoří hranici původní stepi.
Jak již bylo konstatováno, přežívá pelyněk pravý ve velkoplošných stepních územních celcích jen
vzácně a toliko na okrajích. Bývá to nejčastěji tam, kde hranice stepního území byly činností
pravěkého člověka posunuty poněkud dále do území lesa, tedy mimo dosah původních stepních
porostů. V ostatních částech stepních regionů byl pelyněk pravý po odeznění jeho expansivního
období zlikvidován. Likvidaci provedly původní, cenologicky vyrovnané, stepní porosty.
Původní charakter velkoplošných stepních území není nutno si představovat jen jako soubory
rozličných společenstev stepních případně i slanomilných s vzácnými stepními a slanomilnými druhy.
Jednalo se o specifickou katénu, ve které na vlhčích místech mimo dosah slanomilných druhů
(zejména v okolí potoků) nebo na sušších místech mimo dosah druhů stepních (viz kap. B11)
existovaly porosty dlouhostébelných luk, do nichž snad pronikaly i dřeviny. Nikoli ovšem v takovém
množství, aby umožnily vznik osídlení.
Uvnitř Turského pole mezi obcemi vyjmenovanými v kap. B6.9. (znázorněno na obr. B15) se
nacházely dva větší komplexy lesa, dokumentované dnes nejen věncem archeologických lokalit, ale i
absencí významných stepních druhů. Jejich botanické složení můžeme dodnes indikovat na
významném zbytku, na Budenické bažantnici, lokalitě mesofilních lesních bylin. Donedávna se tam
vyskytoval vzácný hrachor hrachovitý (Lathyrus pisiformis). Dodnes tam nalezneme bohaté porosty

orseje blatoucholistého (Ficaria calthaefolia)(roste i na přilehlém hřbitově), který je charakteristický
pro lemové porosty mezi lesem a stepí.
V některých částech Turského pole je možno v původní vegetaci předpokládat menší prostory
pokryté zalesněnou stepí (stepní porosty s částečně vyvinutým stromovým patrem ( Toman 1988 : 73
- 74) s nadrostem borovice (Toman 1991a : 154 - 155). Míra zalesnění opět nedosahovala té úrovně,
aby vyvolala možnost osídlení.
Zalesněná step byla zřejmě na východě častější než na západě. Přecházela v chudé borové lesíky
asociace Armerio elongatae- Pinetum (Toman 1973a).
B5.4. Maloplošné stepní komplexy
Jsou to především čtyři drobné enklávy na Žatecku : kolem potoka Hasiny, kolem Velké Vsi u
Podbořan a dvě enklávy kolem Chomutovky. Jsou základem regionu Lúka. Jejich významnou součástí
jsou opět stepní společenstva podsvazu Astragalo-Achilleenion, některá společenstva svazu Cirsio-
Brachypodion a společenstva slanomilná.
Původní jádra maloplošných stepních komplexů se, podobně jako stepní komplexy velkoplošné, se
vyznačují absencí pelyňku pravého v intravilánech obcí. Osídlení bylo v prvých etapách vývoje (eneolit
až halštadt) omezeno na jejich okraj. Vzhledem k neveliké vzdálenosti od okrajů někdejšího lesa se v
období praslovanském v některých případech přesouvalo osídlení i do centra maloplošného stepního
území.
Okolní původní les byl v době ranně slovanské přeměněn v pastvinu, ve které se bezlesé plochy
nejspíše střídaly se zbytky původních lesních porostů. To se dnes projevuje běžnou přítomností
pelyňku pravého v obcích, obklopujících tyto maloplošné stepní regiony. Tak vznikla kolem osídlení
poměrně vzácná vnější pastvina. V západním okolí Žatce pak vznikla částečným odlesněním umělá
mozaikální formace lesa a pastvin. Je to území, kde se dnes setkáváme s bohatými předslovanskými a
ranně slovanskými archeologickými nalezišti v prostoru, kde jsou uvnitř obcí plošně rozšířeny lokality
pelyňku pravého. Tato vazba ukazuje na průnik původního lesa v době předslovanské.
Maloplošný skalněstepní komplex na Berounsku, který pravděpodobně v údolích doprovázely
komplexy lesů, byl rovněž neosídlen. Zaujímal jádro Barrandienu. Lokality pelyňku pravého v něm
také chybí. Osídlení se vázalo na obklopující region, původně nejspíše s mozaikální strukturou
vegetace.
B5.5. Význam vegetačně významných stepních údolí pro osidlovací proces

Jedná se o drobné údolní útvary pokryté původně stepí, která zasahovala až k samým břehům řek
nebo potoků. Pro nevelikou rozlohu neovlivňovaly charakter osídlení. Lokality pelyňku pravého jsou
proto přítomny nebo nepřítomny stejně jako v území je obklopujících. Příkladem je úzký pruh
původních planárních stepí kolem Ohře mezi Strannou a Levonicemi na Žatecku, tvořený zejména
asociacemi Potentillo argenteae-Achilleetum setaceae a Armerio elongatae- Festucetum
trachyphyllae (Toman 1988 : 77). Tato společenstva je možno nalézti v bezprostřední blízkosti řeky.
Nalezli jsme je i necelý jeden metr od okraje vodního toku. Na přilehlých strmých svazích je výběr
asociací pestřejší. Stepní vegetace končí při horním okraji svahu. Všechny okolní obce jsou lokalitami
pelyňku pravého.
Podobně u Holedče a Holedečku na Žatecku sahá stepní vegetace až k Blšance a končí při horních
okrajích údolí. Rovněž zde nalezneme ve všech okolních obcích pelyněk pravý. V reliktně významných
údolích u Bělé p.Bezdězem sahá stepní vegetace opět jen k hornímu okraji strání, v některých
místech však téměř až k potokům. V Bělé p.B. právě tak jako v okolních obcích jsme pelyněk pravý
nenalezli. Situace se opakuje i jinde.
B5.6. Mozaikální formace a formy vývoje tohoto komplexu
Mapky č. B1 a B2 dokazují, že se na území jižních a západních Čech přísně vylučují regiony plošně
osídlené v době bronzové se dnešními regiony s výskytem pelyňku pravého. Totéž platí s jistými
výjimkami pro okolí Hradce Králové (mapka B3). Rovněž ve všech ostatních regionech s plošným
rozšířením kultury doby bronzové (okolí Duchcova a severně a severovýchodně od Prahy mezi
Kolínem, Kouřimí a Kutnou Horou) je pelyněk pravý jen vzácně nacházen, a to vesměs v okrajových
partiích regionů.
Aby bylo zřejmé, že se skutečně v místech s výskytem kultury doby bronzové lokality pelyňku
pravého v obcích nenacházejí, byl proveden representativní výzkum výskytu tohoto druhu ve všech
místech s plošně rozšířenou kulturou bronzovou ve východní části Bechyňska. Výsledky, vesměs
negativní zjištění, jsou na mapce č. B1 znázorněny.
V prostoru kultury z doby bronzové na mapce č. B 2 byl proveden podobný průzkum v 97 obcích.
Jen v šesti z nich byly nalezeny lokality pelyňku pravého. Z nich tři (Olešná, Čivice, Újezd u Kříže)
bezprostředně navazují na rozšíření pelyňku pravého v území beze zbytků kultury doby bronzové. V
ostatních územních celcích, v době bronzové plošně osídlených, tedy původně mozaikálních, je počet
obcí s positivním a negativním rozšířením pelyňku pravého zaznamenán v kap.B6 a v dodatcích.
Že zákonitost vzájemného vylučování archeologických nalezišť a lokalit pelyňku pravého již neplatí
pro dobu halštadtskou je patrno z mapky č. 4. Tehdy již byly v prostoru pozdějšího Bechyňska
vytvářeny osídlené enklávy také uměle uprostřed původního lesa. Ani další regiony s pelyňkem

pravým na celé ploše území nevykazují lokality z doby bronzové. Jsou to zejména sídlištni regiony
Pšov (kap. B6.11.) a Sázavsko (kap. B6.15.).
Vzájemné vylučování prostor, osídlených plošně kulturou bronzovou (tedy mozaikální formace
v našem slova smyslu) a prostor s rozšířením pelyňku pravého ukazuje, že v mozaikální formaci byl
antropogenně rozšířený pelyněk pravý původní mozaikální vegetací eliminován stejně jako ve
stepních regionech. Stepní (a konečně i stromová) složka mozaikální formace snadno při zpětné
sukcesi likvidovala plevelné druhy, jimiž byla její společenstva narušena. Tedy i pelyněk pravý. Stejně
na původních místech výskytu mozaikální vegetace, stejně ale i v sousedních lokalitách, původně
lesních, kam se mozaikální vegetace uměle, tedy za přispění člověka, rozšířila. Právě proto jsou území
se souvislým výskytem pelyňku pravého v intravilánech obcí charakteristická jen pro ta místa, kde
pravěká kultura velkoplošně nahradila původní les, nikoli pro místa, kde nahradila původní
mozaikální formaci.
Vzhledem k obecnému rozšíření pelyňku pravého téměř na celém Žatecku můžeme konstatovat, že
tento region nebyl původně ani souvislou stepí, ba ani souvislou mozaikální lesostepí. Byly tam v kap.
B5.3. popsané čtyři malé stepní enklávy obklopené lesem. Byly od pravěku osídlené. Dále se tam
vyskytovaly dva úzké pruhy stepních společenstev kolem Ohře a Blšanky. Jsou popsány v kap. B5.4.
Jak bylo zdůvodněno, bylo v době praslovanské na okrajovou zónu většiny sídlištních regionů vázáno veškeré
osídlení. Vnitřek sloužil nejspíše jako pastvina. Někdy bylo toto území původně lesem, a bylo tedy
dokumentováno rozšířením pelyňku pravého v intravilánech obcí. Jindy však bylo původně stepí nebo kulturní
stepí a nebylo tedy pelyňkem pravým dokumentováno.
Jen někdy byly některé části praslovanských sídlištních regionů osídleny plošně. Jedná se zejména o
následující území: okolí Duchcova, severní a severovýchodní okolí Prahy, pásovité Zlicko, mozaikální partie
pásovitého Lemůzska a některé části Lúky, Druhého Charvátska a Bozenska. V těchto regionech nejspíše
původní mozaikální formace přetrvala až do počátků doby historické. Mozaikální formace mohla ale zde také
mít i umělý, antropogenní původ. Antropogenně vzniklá umělá mozaika mohla buď rozšiřovat mozaiku původní
nebo mohla navazovat na základ v liniovité hranici lesa a bezlesého prostoru.
To, že kromě původních mozaikálních území existovaly i mozaikální regiony vytvořené člověkem, lze
dokumentovat následujícím srovnáním.
S mozaikálním územím Bechyňska, dokumentovaným již v době bronzové je prakticky totožné
mozaikální území v době halstadtské. Má jen poněkud větší rozlohu (obr. B4).
I v době laténské bylo v příslušném prostoru mozaikální osídlení. Zabíralo však plochu výrazně
menší a bylo vázáno na pás bažin (dnes rybníků) v okoí Budějovic a Vodňan (obr. B8). Z toho lze
odvodit, že mezi osídlením z doby bronzové a z doby halštadtské nebyla mezera. Druhé přímo
navazovalo na prvé, přičemž se na úkor lesa postupně zvětšoval rozsah jeho mozaiky. To dokonce
může znamenat, že obojí osídlení mohlo patřit téže populaci.
Nápadné zmenšení rozsahu osídlení v době laténské pak naznačuje časovou mezeru, ve které se
zpětnou sukcesí k lesu poměry přiblížily původnímu stavu. Populace doby laténské byla zřetelně
jiného původu. Okupovala nejspíše jen mozaikální prostor původních rašelinišť a bažin, který nejspíše
nalezla neosídlený. Byl nejspíše totožný s původním rozsahem osídlení v době bronzové. Na rozdíl od
doby bronzové a halštatské však populace z doby laténské zřejmě nevytvářela na svých severních a
jižních hranicích umělé mozaikální prostory, které by znamenaly rozšíření regionu.
Jak jsme již uvedli v kap. B5.2. tak v územních celcích, kde praslovanské osídlení narazilo na kulturní
step z předchozích období, rovněž nenacházíme v intravilánech obcí lokality pelyňku pravého. I tam

však má praslovanské osídlení většinou kruhovitý charakter. I tam sloužila v době praslovanské jejich
vnitřní, sídlišti liniovitě obklopených část, nejspíše jako pastvina. Tato skutečnost umožňuje přesně
stanovit hranice praslovanských sídlištních regionů i v původně mozaikálních územích, jakými jsou
části regionů Bozeňska, Bechyňska, Tuhoště, Silvany nebo Prvého Charvatska (viz kap. B6). Využít tam
ovšem můžeme, obdobným způsobem jako v územích lesních a stepních, i strategické body.
Jihovýchodní část území Bozenska není charakteristická ani plošnými nálezy z doby bronzové, které
by jednoznačně dokumentovaly mozaikální území, ani souvislým výskytem pelyňku pravého v
intravilánech obcí, který by indikoval původní les. Jedná se zřejmě o případ, kdy drobné mozaikální
území nebylo v době bronzové pro svou nevelikou rozlohu a možná i pro odlehlost úplně osídleno.
B5.7. Pastviny praslovanského období
Populace doby praslovanské jsou tedy charakteristické pastevectvím. Je to zřejmě proto, že tehdy byl opuštěn
jako základní způsob obživy lov.
Souvislé pastviny byly významným ekonomicko-geografickým útvarem, kterým se lišilo ranně
slovanské osídlení od všech předchozích. Byla to nezalesněná a neosídlená území, která zřejmě byla
vytvořena v každém slovanském sídlištním regionu. Sloužila k pastvě nebo k polodivokému chovu
skotu. V původně bezlesých územích mohla sloužit i jako loviště skotu divokého.
Pastviny byly jednak vnitřní, jednak vnější. Vnitřní vznikaly jednak na původně bezlesých prostorách
(regiony Česka, Litoměřicka), jednak odlesněním, a to buď odlesněním mozaikální formace (Prví
Charváti), lesa ( Pšované, Sázavsko) nebo mozaikální formace a lesa (Bozensko, Bechyňsko, Tuhošť,
Silvana, Druzí Charváti). Vnější pastviny měla Lúka v místech odstraněných lesů na širokém obvodu
několika původně osídlených enkláv. Některé části regionů, které si zachovaly do doby praslovanské
mozaikální strukturu (Duchcovsko, severní okolí Prahy až po Turské pole, Lemůzsko a Zlicko)
postrádaly dokumentovatelné souvislé pastviny.
B6. Charakteristika, vymezení a popis sídlištních regionů
(Přehled všech sídlištních regionů v Čechách je na mapce 5)
B6.1. Bozensko
Tento sídlištní region není Tomanem (1989), uváděn. Byl identifikován při neúplném průzkumu
rozšíření pelyňku pravého v roce 1999, kdy byl tento druh zjištěn v obcích Rybníky, Drhovy, Nechalov,
Drevníky, Žebrák, Vyskočilka, Nečín, Obory, Jelence, Dolní Hbity, Nepřejov, Větrov, Zduchovice,
Osečany, Nalžovice, Křepenice, Dublovice a Chramosty. Pelyněk pravý nebyl nalezen v obcích

Budínek, Drhovce, Jablonná, Sv. Jan, Hrabří, Oříkov, Třebnice, Solopysky, Břekova Lhota, Kňovice,
Kňovičky a Líchory.
V době předslovanské bylo Bozensko osídleno v době bronzové a halštadtské (obr. B7). V prvé
tvořilo zde osídlení úzký západovýchodní útvar, který má nápadnou odlišnost od úzkého
jihoseverního výběžku, kterým do sousedství lokalit na území pozdějšího Bozeňska zasahovaly podél
Vltavy lokality na území pozdějšího Bechyňska. Vzdálenost obou území je větší než 10 km. Je možné,
že touto strukturou byly již v době bronzové naznačeny hranice mezi oběma regiony.
Osídlení doby halštadtské jen nepatrně proniká do jižních částí prostoru, osídleného v době
bronzové. To vysvětluji tím, že během doby bronzové bylo toto území nejspíše plošně odlesněno.
Odlesněný prostor tvořil patrně hranici halštadtského osídlení mozaikální katény. Je zřetelně spojen s
halštadtským osídlením pozdějšího Bechyňska.
V době laténské bylo Bozeňsko neosídleno. Proto se tam rozšířil les. Po jeho částečném vykácení
zde vybudovalo ranně slovanské obyvatelstvo enklávu oddělenou od Bechyňska asi třináct kilometrů
širokým pásem bez nálezů z dohy laténské a bez lokalit pelyňku pravého v intravilánech obcí, avšak s
četnými lokalitami ranně slovanské kultury. V tomto území předpokládám hranici mezi oběma
sídlištními regiony, pás nepřerušovaného lesa mezi dvěma soustavami vnitřních pastvin, lemovaný na
okrajích řadami ranně slovanských nálezů. Izolovanost Bozeňska od Bechyňska dokumentuje nejen
absence nálezů z doby laténské na území Bozeňska, ale i izolovanost výskytů pelyňku pravého. Mezi
jeho arelami v Bechyňsku a Bozeňsku je pás široký dokonce asi 34 km.
Doplníme-li lokalisaci archeologických nálezů z doby ranně slovanské strategickými body a několika
prastarými archivními údaji (sec. Palacký 1907, který uvádí z prostoru mapky obce z r. 1057 Drázov a
Živohošť, z r. 1088 Součice a Raztely, z r. 1159 Kozárovice, z r. 1228 Hradiště, Záhořany, Svaté pole,
Podruhlí, Uzenice, Drahenice, Lisovice, Stěžov a Nerestce a z r. 1234 Horosedly), dostaneme uzavřený
kruh lokalit, který patrně ohraničuje někdejší vnitřní pastvinu Bozeňska (obr. B6). Hranice prochází
katastry následujících obcí: Příbram, Bytíz, Drázov, Duběnice, Skalice, Sv. Pole, Dobříš, St. Huť, Nový
Knín, Živohošť, Mokrovsko, Nalžovské Podhájí, Nalžovice, Radíč, Osečany, Strážovice, Hradištko,
Sedlčany, Doubravice, Jesenice, Počepice, Týnčany, Krašovice, Krásná Hora n. Vlt., Skrýšov, Vestec,
Hojšín, Milešov, Konětopy, Jesenice a Příbram.
Jádro regionu vyplňují obce s lokalitami pelyňku pravého, což právě dokazuje, že vnitřní pastvina
regionu vznikla odstraněním souvislého lesa. Lokality pelyňku pravého však nedosahují až k hranici
území.
B6.2. Bechyňsko (Behin)
Jak již bylo dokázáno mapkou č. 1, vylučují se v rozsáhlé části jižních Čech lokality kultury doby
bronzové a lokality pelyňku pravého, přičemž osídlení doby bronzové má zde plošný charakter. Z
toho lze vyvozovat, že v době bronzové bylo zde osídleno výhradně mozaikální území. Toto
mozaikální území ohraničovaly katastry následujících obcí: Černá, Hořice, Boletice, Kladné, Vyšný,
Křemže, Lipanovice, Holašovice, Vrábče, Haklovy Dvory, Hluboká, Zliv, Dívčice, Újezdec, Strpí, Újezd,

Libějovice, Netolice, Krtely, Šipoun, Prachatice, Laziště, Dvory, Strunkovice, Týnec, Dolní Poříčí, Jinín,
Modlešovice, Slaník, Řepice, Rovná, Putim, Kestřany, Dobev, Velké Nepodřice, Krašovice, Boudy,
Mírovice, Orlík, Chrást, Kostelec, Jickovice, Kučeř, Milevsko, Sepekov, Zběšičky, Staré Sedlo, Řepeč,
Dobronice, Černýšovice, Radětice, Bechyně, Nuzice, Soběslav, Hodětín, Smilovice, Třitim, Kostelec,
Lišnice, Ševětín, Mazelov, Lisov, Hodějovice, Zborov, Doudleby, Opalice. Analogické osídlení v době
bronzové v okolí Plzně, jehož jihovýchodní část patřila v době slovanské k provincii Behin (Bechyňsko)
byla ohraničeno následujícími obcemi : Klatovy, Tajanov, Tupadly, Lučice, Močerady, Křenovy,
Semošice, Horšovský Týn, Chrastavice, Spáňov, Kout, Nový Klíčov, Domažlice, Luženice, Šitboř, Starý
Kramolín, Svržno, Mělnice, Darmyšl, Horní Metelsko, Podražnice, Všekary, Honezovice, Vrhaveč,
Černošín, Třebel, Kšice, Únehle, Ostrov, Nové Městečko, Čeminy, Malesice, Radčice, Skvrňany,
Doubravka, Újezd, Bukovec, Jarov, Čivice, Olešná, Němčovice, Radnice, Holoubkov, Pavlovsko, Mítov,
Srby, Žinkovy, Habartice. Osídlení pozdějšího Bozeňska odděloval v době bronzové od osídlení
Bechyňska nápadný asi desetikilometrový neobydlený pás.
Z mapky č. 4 je patrno, že kultura doby halštadtské již hvězdicovitě pronikala i na okraje přilehlé k
lesní oblasti, tedy té, která je dnes charakterizována lokalitami pelyňku pravého v intravilánech obcí a
vznikla tedy odlesněním souvislého lesa (nálezy pelyňku pravého jsou uvedeny v dodatku 2, negativní
zjištění v dodatku 1). Osídlení bylo však stále vpodstatě plošné a dokumentovalo tedy stále území
mozaikální. Významným způsobem zasahovalo i do pozdějšího regionu Bozeňska. Jeho hranice tvořily
katastry následujících obcí : Český Krumlov, Kájov, Boletice, Chvalšiny, Chlum, Nová Ves, Lipanovice,
Dolní Chrášťany, Třebanice, Prachatice, Dub, Újezdec, Zálezly, Malenice, Černětice, Račí, Nišovice,
Volyně, Přechovice, Nemětice, Záhorčice, Sousedovice, Mutěnice, Strakonice, Dražejov, Katovice,
Dolní Poříčí, Horní Poříčí, Střelské Hoštice, Hejná, Čímice, Hydčice, Bor, Svéradice, Komušín,
Škvořetice, Blatná, Bezdědovice, Chlum, Lnáře, Kocelovice, Závišín, Pročevily, Pňovice, Vysoká,
Modřovice, Lašsko, Konětopy, Trhové Dušníky, Pičín, Jesenice, Kácíň, Jablonná, Horní Hbity, Solenice,
Velká, Vestec, Nový Knín, Nalžovice, Hrachov, Dublovice, Třebnice, Oříkov, Počepice, Blehov, Vlksice,
Drahnětice, Skrýchov, Drahnětice, Řepeč, Bečice, Dražičky, Tábor, Skalice, Rybova Lhota, Soběslav,
Veselí nad Lužnicí, Vlkov, Želeč, Malšice, Bechyně, Hodonice, Sobětice, Dolní Bukovsko, Kostelec,
Poněšice, Dobřejovice, Červený Újezdec, Jelmo, Zborov, Střížov, Kamenný Újezd, Třebonín, Rájov,
Český Krumlov. V době laténské zde vzniklo osídlení dosti geograficky odlišné od osídlení obou
předchozích období. Jak ukazuje jeho nejširší část, bylo však stále ještě plošné a tedy vázáno na
mozaikální katénu (obr. B8, východní část centrálního pásu). Bylo výrazně užší než osídlení z dob
bronzové a halštadtské. Do Bozeňska nezasahovalo. Jeho mnohem užší rozsah než bylo osídlení v
době halštadtské lze vysvětlit tak, že v delším mezidobí mezi halštadtským a laténským osídlením, ve
kterém bylo toto území bez obyvatelstva, pronikl na podstatnou část jeho okrajů regresivní sukcesí
les. Laténská kultura je známa z následujících katastrů : Boletice, Chvalšiny, Holubov, Třísov, Záluží,
Opalice, Vrábče, Plav, Roudné, Nedabyle, Staré Hodějovice, Hrdějovice, Češnovice, Kuklov, Hrbov,
Netolice, Mahouš, Vlhlavy, Plástov, Zliv, Munice, Hlavatce, Lékařova Lhota, Malovice, Mydlovary,
Dívčice, Olešník, Nákří, Záblatí, Dříteň, Záboří, Chvalešovice, Malešice, Knín, Vlkov, Veselí nad Lužnicí,
Horusice, Dolní Bukovsko, Pořežany, Jaroslavice, Temelínec, Těšínov, Protivín, Vodňany, Skočice,
Kloub, Milenovice, Radčice, Malenice, Zálezly, Úlehle, Litochovice, Vepřovice, Nišovice, Volyně,
Střítěž, Paračov, Milejovice, Hoštice, Staré Prachatice, Budkov, Strunkovice, Blanice, Bavorov, Tábor,
Dražičky, Bežerovice, Bechyně, Nuzice, Hvožďany, Týn nad Vltavou, Hostín, Dobronice, Radětice,
Blehov, Milevsko, Jestřebice, Květov, Paseky, Žďár, Nová Ves, Štětice, Heřmaň, Skála, Maletice, Nový
Dvůr, Putim, Semice, Smrkovice, Hradiště, Písek, Oldřichov, Nová Ves, Zvíkovské Podhradí, Zbonín,

Smetanova Lhota, Vrábsko, Laziště, Kostelec nad Vltavou, Orlík, Kožlí, Lety, Plíškovice, Čimelice,
Boudy, Mirotice, Lučkovice, Bělčice, Černínsko, Chlum, Blatná, Hradiště, Řásanice, Nová Ves, Srby,
Vrčeň, Komoušín, Velký Bor, Babín, Nezamyslice, Střelské Hoštice, Dolní Poříčí, Katovice, Mnichov,
Třebohostice, Podolí, Řepice, Strakonice, Slaník, Hájská, Strunkovice, Jinín, Cehnice, Štětice,
Modlešovice, Sedlíkovice, Kestřany, Lhota, Dobev, Nepodřice, Brloh, Velká Turná, Malá Turná,
Jemnice, Rohozná, Kbelnice, Rovná. Izolovanou enklávu prostorově rovněž nálející k pozdějšímu
Bechyňsku mělo laténské osídlení na jihovýchodním Plzeňsku, kde je dokumentováno
archeologickými nálezy v těchto obcích : Habartice, Bolešiny, Petrovice, Petrovičky, Předslav, Točník,
Klatovy, Tajanov, Tupadly, Malechov, Poříčí, Kaliště, Vlčí. Na území pozdějšího Bozeňska La-Tenská
kultura nepronikala. To lze vysvětlit opět tím, že v časově dlouhém hiátu mezi halštadtském a
laténském osídlení invadoval na široká okrajová území, v době halštadtké osídlená, les.
Z mapky č. 8 je také patrno, že v době praslovanské již osídlení liniovitě obklopovalo centrální
neobydlený pás. Tento neobydlený pás byl ve východní části prostorově identický s územím,
osídleným v době laténské. Představoval nejspíše území původně pokryté mozaikální katénou, která
byla v laténském období postupně antropogenně zbavována lesní složky. Můžeme předpokládat, že
likvidace lesní složky mozaikální katény byla podmíněna přemnožením obyvatelstva doby laténské a v
konečné fázi způsobila odliv obyvatelstva této doby. V době praslovanské representovala východní
část souvislé vnitřní pastviny Bechyňska.
Ranně slovanské osídlení pokračovalo dále na západ a severozápad do oblasti původně lesní, kde
liniovitě obepínalo dnešní soubor lokalit pelyňku pravého v intavilánech obcí (obr. B8 západní část).
Tento soubor lokalit pelyňku pravého, jak bylo uvedeno v kap. B5.1, dokumentuje vykácený les. V
území ještě dále na severozápad, v okolí Klatov, obklopovalo opět slovanské osídlení prostor, který
měl v době bronzové mozaikální charakter. Ten byl v době ranně slovanské rovněž již prost osídlení a
proto byl pravděpodobně také již bez lesní složky. Že část u Klatov byla skutečně původně mozaikální
vyplývá opět z mapky č. 10, na které hranice mezi lesní a mozaikální vegetací, označená tam čarou se
třemi šipkami, je totožná s hranicí mezi lokalitami pelyňku pravého a osídlení z doby bronzové na
mapce č. 2.
Popisovaným způsobem vznikla jednotící soustava, zřejmě nepřerušovaná vnitřní pastvina na okraji
s pásovitě strukturovaným komplexem obcí s ranně slovanskými lokalitami. Její hraniční body byly
Holubov u Č. Krumlova, Nedabyle resp. Zborov u Č. Budějovic, Mahouš u Netolic, skupina Velkého
Kameníku, Bechyně, Protivín, Písek, Prachatice, Strakonice, Střelské Hoštice, Komoušín, Bělčice a
Mírovice. Výběžek území sahal odtud k Blehovu u Milevska a Dobronicím u Bechyně. Pravděpodobné
pastvinné jádro území pokračovalo za hranicemi někdejších laténských sídlišť k Rábí, Štipoklasům a k
Blevicím a, jak vyplývá právě z mapky č. 10, okolím Nalžovských hor až ke Klatovům. Podrobně lze
tento pás lokalit vymapovat následovně : Březnice, Počaply, Martinice, Vacíkov, Závišín, Bezdědovice,
Chlum, Kocelovice, Hradiště, Řasanice, Kvášňovice, Myslív, Nehodív, Štipoklasy, Zborovy, Němčice,
Radochovy, Žinkovy, Klikařov, Vrčeň, Přešín, Mítov, Hořehledy, Těšnovice, Spálené Poříčí, Hradištský
Újezd, Blovice, Hradiště, Vlčice, Ždírec, Měcholupy, Měčín, Kbel, Týniště, Horšice, Nezdice,
Vřeskovice, Mezihoří, Malechov, Kokošín, Předslav, Bolešiny, Klatovy, Týnec, Javor, Hodousice,
Nýrsko, Stará Lhota, Hojsova Stráž, Strážov, Střeziměř, Hradiště, Čiháň, Buršice, Ustáleč, Zbynice,
Dobršín, Sušice, Trsce, Stráž, Albrechtice, Kadešice, Nezamyslice, Hejná, Hydčice, Týnec, Malý Bor,
Třebomyslice, Velký Bor, Komušín, Babín, Želenov, Katovice, Virtova Ves, Třebohostice, Hubenov,
Černíkov, Droužetice, Domanice, Řepice, Přešťovice, Přední Ptákovice, Paračov, Milejovice, Milíkov,

Kapsova Lhota, Strakonice, Libětice, Černětice, Malenice, Tvrzice, Lipovice, Kožlí, Budkov, Vítějovice,
Vítice, Krašlovice, Skočice, Sudoměř, Putim, Heřmaň, Kloub, Lékařova Lhota, Vodňany, Petrův Dvůr,
Jáma, Kuklov, Dolní Chrášťany, Češnovice, Homole, Chlum, Český Krumlov, Zlatá Koruna, Kamenný
Újezd, Doudleby, Římov, Malče, Veselka, Trocnov, Ledenice, Libníč, Červený Újezdec, Dobřejovice,
Vitín, Vlkov, Drahotěšice, Tichonice, Lišnice, Kostelec, Purkarec, Nová Ves, Litoradice, Týn nad Vltavou
, Hosty, Údraž, Kluky, Nová Ves, Žďár, Myšenec, Nový Dvůr, Semice, Písek, Podolí II, Mirotice, Boudy,
Zvíkovské Podhradí, Jetětice, Písecká Smoleč, Koloměřice, Hvožďany, Nuzice, Bechyně, Bežerevice,
Debrník, Soběslav, Sedlečko u Soběslavi, Želeč, Bezděčín, Malšice, Dražičky, Sedlečko u Chotovin,
Řepeč, Obděnice, Milevsko, Kostelec nad Vltavou, Kožlí, Laziště, Šerkov, Zalužany, Hořejany,
Modřovice, Pňovice a Březnice. Lokality pelyňku pravého v intravilánech obcí prostřední, odlesněné
části Bechyňska jsou následující : Brod, Plánička, Skránčice, Mladotice, Zavlekov, Rábí, Černíč,
Těchonice, Žďár, Štipoklasy, Nehodív, Myslív, Týřovice, Břežany, Týnec, Hejná, Horažďovice,
Třebomyslice, Jelenovice, Velký Bor, Svéradice, Slatina, Holkovice, Maňovice, Pačejov, Olšany,
Kvášňovice, Defurovy Lažany, Újezd u Chánovic, Chánovice, Nová Ves, Čivice, Želvice, Vrčeň,
Smeredov, Huť, Řasanice, Hradiště, Horní Poříčí, Chlum, Mačkov, Nahošín, Doubravice, Lažany,
Třebohostice, Chrášťovice, Klínovice, Podolí, Hubenov, Černíkov, Droužetice, Vahlovice, Lom,
Jarotice, Bořetice, Malčice, Podolí II, Holušice, Velká Turná, Malá Turná, Petrovice, Jemnice, Brusy,
Dobev, Velké Nepodřice, Lhota u Kestřan, Putim, Štěkeň (Toman 1989 : 537-538).
Východní část popisovaného území, byla tedy v době brozové až laténské plošně osídlená. Nejspíše
dokumentuje původní mozaiku bažinné a slatinné vegetace s lesem. Ta byla zřejmě podmíněna
specifickými ekologickými podmínkami osídlených částí Budějovické pánve a Třeboňské pánve a
jejich nejbližšího okolí.
Lokality pelyňku pravého ve střední části území jsou následující : Brod, Plánička, Skránčice,
Mladotice, Zavlekov, Rábí, Černíč, Těchonice, Žďár, Štipoklasy, Nehodív, Myslív, Týřovice, Břežany,
Týnec, Hejná, Horažďovice- Vorstadt, Třebomyslice, Jelenovice, Velký Bor, Svéradice, Slatina,
Holkovice, Maňovice, Pačejov (Gemeindeteil beim Bahnhof), Olšany, Kvášňovice, Defurovy Lažany,
Újezd bei Chánovice, Chánovice, Nová Ves, Čivice, Želvice, Vrčeň, Smeredov, Huť, Řasanice, Hradiště,
Horní Poříčí, Chlum, Mačkov, Nahošín, Doubravice, Lažany, Třebohostice, Chrášťovice, Klínovice,
Podolí, Hubenov, Černíkov, Droužetice, Vahlovice, Lom, Jarotice, Bořetice, Malčice, Podolí II,
Holušice, Velká Turná, Malá Turná, Petrovice, Jemnice, Brusy, Dobev, Velké Nepodřice, Lhota u
Kestřan, Putim, Štěkeň. Negativní nálezy uvádí Toman (1989 ) na str. 559. Jsou též uvedeny zde v
doplňku práce.
Pro region je doloženo jméno Behin, Bechyňsko. Z jeho strukturální jednoty lze soudit, že byl na
tomto území jediným sídlištním regionem a že tudíž žádné další odtud uváděné "kmeny" (bývají pro
ně hledána jména jako Doudlebové, Netolici apod.) neexistovaly. Hradiště Doudleby a Netolice byly
toliko pevnosti vzniklé na přístupových cestách jako ochrana regionu. Tak to ostatně uvádí Kosmova
kronika (kniha prvá, kap. 27). Tyto pevnosti byly nejspíše osídleny jako vystěhovalecké osady
příslušníky jiných kmenů, po nichž byly pojmenovány (viz kap. B7.1).
Hranice mezi popisovaným regionem a následujícím Tuhoštěm probíhala v blízkosti potoka Zubřiny.
Jestliže Slavník ve smyslu Kosmovy kroniky stavěl na pokraji území pomezní hrady, pak je zřejmé, že
mu patřila celá provincie Behin. To také dokazuje, že Kosmův potok Surina (Kosmas, kniha prvá, kap.
27) byla skutečně Zubřina. Podobně hrad Oseka měl souvislost s horou Osek u Rokycan, situovanou

těsně za širokým pásem lesa na hranicích regionu. Obě tato místa, potok Zubřina a hora Osek, patřila
v době Slavníkově a Kosmově již k Česku. Byla na české straně širokého hraničního lesního komplexu.
Proto tvořila hranici Slavníkovy domény proti Česku.
Severní ohraničení západní části Bechyňska v době slovanské je naznačeno také hiátem v rozšíření
lokalit z doby laténské jižně od Plzně (obr. B9).
Autor předkládané práce došel k názoru (Toman, l.c. : 558-559), že les More u Kosmy (Kniha 2, kap.
39) se nechá odvodit z téhož staroevropského základu jako např. moře (německy Meer latinsky
"mare") a další německé výrazy Moor, Morast atd. Z toho odvodil, že se jednalo o obě původně
zabahněné jihočeské pánve, Třeboňskou a Budějovickou. Později (Toman 1991b : 576) v souvislosti s
velkým introgresním dvorcem u druhu Festuca capillata na Českomoravské vrchovině uvažoval, že
tato oblast musela být v pravěku mnohem vlhčí, než dnes, a že tudíž také nejspíše patřila do
komplexu lesa More. Naše současná analýza ukazuje, že Budějovická pánev byla v době Kosmově již
silně osídlena. Les More měl tedy nejspíše jádro na jižní, vyšší části Českomoravské vrchoviny, jižně
od toku řeky Sázavy, odkud zasahoval do Třeboňské pánve.
B6.3. Tuhošť (Tugust)
Jak vyplývá z mapky č. 10 po srovnání s mapkou č. 2 zasahoval Tuhošť jak do původně mozaikálního
tak do původně lesního území. Rozhraní mezi nimi je na mapce č. 10 vyznačeno silnou čarou a třemi
šipkami. Je totožné s hranicí mezi rozšířením pelyňku pravého (srv. s dodatkem 2), které
dokumentovalo území původně lesní a osídlením v době bronzové na mapce č. 2. Osídlení v době
bronzové bylo plošné a tedy vázáno na mozaikální katénu. Tvořilo součást velikého ostrova plošného
rozšíření bronzové kultury v okolí Plzně. Jeho ohraničení je posáno v kap. B6.2.
Toman (1989) neznal zákonitost o vzájemném vylučování mozaikálních území a lokalit pelyňku
pravého. Území vykreslil toliko na základě rozšíření pelyňku. Proto považoval hiát v rozšíření tohoto
druhu severozápadně od Stříbra za hranice mezi dvěma sídlištními regiony, Tuhoštěm a druhým,
který označil ve smyslu některých interpretací jedné z versí Kosmovy kroniky za Mežsko (Misa).
Přerušení výskytu však nebylo způsobeno při tvorbě arel pelyňku pravého, ale při jejich redukci. Je
totiž zřetelná koincidence tohoto hiátu s rozšířením lokalit doby bronzové a tudíž s existencí původní
mozaikální formace v těchto místech. Žádný sídlištní region Mežsko neexistoval.
Tuhošť byl ohraničen katastry následujících obcí : Bělá n. Radbuzou, Ostrov, Hostouň, Svržno,
Štítary, Tašnovice, Srby. Ohnišťovice, Meclov, Březí, Luženice, Stráž, Spáňov, Domažlice, Jeníkovice,
Podháj, Sv. Anna, Horšovský Týn, Horšov, Borovice, Podrážnice, Osvračín, Františkov, Nahošice,
Kanice, Hradiště, Podzámčí, Kdyně, Němčice, Úboč, Srbice, Krchleby, Staňkov, Holýšov, Lišina,
Mantov, Týnec, Hradec, Všekary, Hradišťany, Křtín, Jivjany, Milevo, Kladruby, Stříbro, Kšice, Slavice,
Černošín, Otín, Týnec, Planá, Dolní Jádruž, Chodský Újezd, Štichov, Brod n. Tichou, Lom u Tachova,
Lesná, Oldřichov, Kočov, Dolní Sedliště, Ošelín, Svojšín, Vrbice u Stříbra, Málkovice, Kurojedy, Lhota,
Skviřín, Kosov, Borovany, Bonětice, Racov, Mělnice, Čečín, Bělá n. Radbuzou. Tyto hranice jsou
určeny na území osídleném v době bronzové strategickými body, v ostatní části Tuhoště
strategickými body a hraničními polohami rozšíření pelyňku pravého v intravilánech obcí.

Zjištěné lokality pelyňku pravého v území Tuhoště vypisuje Toman (1989) na str. 538, v
předpokládaném regionu Mežsko na str. 541. Jsou následující : Bělá nad Radbuzou, Újezd sv. Kříže,
Doubravka, Čečín, Valcha, Borek, Štítary, Vidlice Libosváry, Miřkov, Horní Metelsko, Polžice, Sv. Anna,
Hlohová, Přívozec, Nahošice, Kanice, Úboč, Semněvice, Šlovice, Jivjany, Buková, Telice, Kladruby,
Milevo, Prostiboř, Tuněchody, Brod u Střibra, Staré Sedlo, Bonětičky, Bonětice, Borovany, Holostřevy,
Skviřín, Málkovice, Kurojedy, Nynkov, Ošelin, Ostrovice, Víchov, Štokov, Chodský Újezd, Dolní Jádruž,
Otín, Týnec, Boudy, Vysoké Sedliště, Dolní Sedliště, Lom u Tachova, Kočov a Oldřichov.
Tam je také základní přehled problematiky Tuhoště. Negativní zjištění v rozšíření pelyňku pravého
uvádí tatáž publikace na str. 559 a 560 (zde v dodatku 1).
Jméno Tuhošť nese nejen popisovaný region. Stejně se jmenuje prostor u hradiště u Smolova u
Domažlic (Strér sec. Turek 1967) a kopec u Švihova v téže oblasti. Podle Profouse (1949-1960) je
původ německého jména Domažlic, Taus, také ve jméně Tuhošť (Tugust). Jinde v Čechách se místní
jména odvozená od tohoto základu nevyskytují.
"Tuhošť" je tedy zřejmě výraz typický pro někdejší mluvu obyvatel tohoto území, označující nějaký
obecnější jev. Snad by bylo možno z významového příbuzenství slov tuhý a pevný odvodit i
příbuzenství slov tugust (tuhost) a pevnost.
B6.4. Silvana
Vzhledem k tomu, že v knize prvé kap. 10 své Kroniky uvádí Kosmas pět krajů pravěkého Lucka,
avšak toliko Silvaně dává specifické pojmenování, domníváme se, že toto území bylo původně rovněž
samostatným kmenovým územím. Bylo mnohem větší než ostatní kraje Lúky. Jen z menší části
spadalo do oblasti mozaikální katény (plošné osídlení v době bronzové). Dnes je jeho původně
lesnatá část identifikovatelná pásem lokalit pelyňku pravého, na jehož okrajích jsou archeologické
lokality z doby praslovanské a strategické body. Část původně mozaikální je doložena jen
praslovanskými archeologickými lokalitami a strategickými body, které ji ohraničují. Území je
znázorněno v severozápadní části mapky 10. Silná čára se šipkami i zde naznačuje rozhraní mezi
původním lesem a původní mozaikální vegetací. Hranice je opět totožná s hranicí mezi osídlením
v době bronzové a rozšířením pelyňku pravého, jak je znázorněna na mapce č. B2.
Pastviny obklopovaly neosídlené lesnaté území na rozvodí mezi Mží, Třemošnou, Střelou a
Úterským potokem, ohraničené obcemi Manětín, Vladměřice, České Doubravice, Strážiště, Křečov,
Horní Hradiště, Babina, Plasy, Loza, Dolní Bělá, Krašovice, Trnová, Horní Bříza, Ledce, Příšov , Všeruby,
Úněšov, Číhaná, Ostrov u Bezdružic, Březina, Borek, Pšov, Novosedla, Hrádek a Manětín. Vnější
hranice regionu procházela katastry obcí Kryry, Strojetice, Vrbice, Hořovičky, Bukov, Chotěšov,
Jesenice, Tlesky, Žďár, Podbořánky, Velečín, Tis u Blatna, Kračín, Číhání, Luby, Radotín, Rabštejn n.
Střelou, Přehořov, Potvorov, Sedlec, Mariánský Týnec, Hradecko, Nová Ves, Soseň, Oráčov, Zderaz,
Kolešovice, Kněževes, Chrášťany, Lubná, Lišany, Senomaty, Šanov, Klečetné, Velká Chmelištná,
Zdeslav, Všesulov, Krakov, Hvozd, Zhoř, Krakovec, Milíčov, Šípy, Bělbořice, Čistá, Kožlany, Hodyně,
Rakolusky, Kozojedy, Liblín, Borek, Dolní Hradisko, Koryta, Horní Bříza, Bukovec, Doubravka, Radčice,
Křimice, Vochov, Bděněves, Knyje, Úlice, Jezná, Hracholusky, Lipno, Třebouz, Dlouhé Hradiště,

MMydlovary, Trpisty, Bezemín, Strahov, Kohoutov, Kokašice, Okrouhlé Hradiště, Potín, Bezdružice,
Úterý, Teplá Vidžín, Světec, Dolní Jamné, Stožetín, Brložec, Radyně, Kozlov, Stružná, Těš, Týniště,
Těšetice, Polom, Ratiboř, Věrušice, Žlutice, Záhořice, Protivec, Mokrá, Lubenec, Řepany, Malměřice,
Petrohrad, Černčice, Kryry.
Rozšíření pelyňku pravého v někdejší Silvaně, které charakterizuje její lesnatou část, je možno opět
určit z údajů Tomana (1989), a sice positivní nálezy ze str. 541-543 (zde v dodatku 2), negativní ze str.
559-560 (zde v dodatku 1).
Silvana měla podle Kosmovy Kroniky ležet v povodí řeky Mže (Mže-Berounky). Sahala ke
Konstantinovým Lázním a Úterý. To je dokumentováno i listinou knížete Bedřicha z roku 1183, kde
jsou jako "quondam ad Sathec pertinentes" (kdysi patřící k Žatci: Silvana byla v době Kosmově již
součástí Lúky) uváděny obce Blažim, Bořislav Kejšovice, Krsy, Polínka, Staré Sedlo a Zahrádky. Také
část okolí Manětína patřila roku 1235 k Žatci (Sedláček 1921 : 19 a 159). Odtud opět Sedláček (l.c.),
Kudrnáč (1951) i Turek (1952, 1975) odvozují příslušnost okolí Manětína k Lúce. Všechny tyto
indikace odpovídají vymezení Silvany jak v předchozím textu, tak na obr. B10.
Kopec severovýchodně od Radčic u Plzně se dodnes nazývá Silvánský vrch. Je to vedle citované
pasáže z Kosmy druhá, a to dosud nezaznamenaná, dokumentace jména regionu Silvana. Ukazuje na
zasahování protohistorické Silvany do severního okolí Plzně. Zajímavé je, že údolí podél řeky Radbuzy
asi 5 km jihovýchodně od Silvánského vrchu u Radčic se nazývá České údolí. Naznačuje, že mezi
těmito dvěma místy probíhala hranice mezi Silvanou a Českem. Sahal tedy sídlištní region Čechů až
do okolí Plzně.
Vyhodnocením průzkumu rozšíření pelyňku pravého zjistíme skutečně pruh lokalit tohoto druhu,
který vede z Česka do okolí Plzně a je od lokalit regionu Silvana isolován. Tímto výběžkem Česka, tedy
okolím Radnic a údolím Berounky, asi vedla protohistorická spojnice z jižní Evropy do okolí Prahy.
Bude blíže popsána v kap. B6.9.
B6.5. Lúka.
Přehled nálezů pelyňku pravého na území Žatecka lze nalézt u Tomana (1989) na str. 541-543 (zde v
dodatku 2), negativní zjištění pak na str. 559-560 (zde v dodatku 1). K tomu byly po roce 1989
doplněny lokality pelyňku pravého v Lubenci, Řepanech, Dvércích, Podbořanském Rohozci,
Nepomyšli, Buškovicích, Podbořanech, Brodech, Chrášťanech, Pětipsech, Libědicích, Čejkovicích,
Selibicích, Levonicích, Okoříně, Všestudech a Sušanech. Pelyněk pravý nebyl nalezen také v serii obcí,
vyjmenovaných v posledním odstavci dodatku 1.
Z pravěkého Žatecka uvádí Kosmas (kniha prvá, Kap. 10) čtyři regiony. Kromě centrální Lúky tři další.
Ty popisuje následujícím textem: "Prima regio est sita circa rivulum nomine Guntna, secunda ex
utraque parte est fluvii Uzkca, tercia extenditur per circuitum torrentis Brocnica….".
Řeka Uzkca se obvykle ztotožňuje s Chomutovkou, a to vzhledem k německému názvu Chomutovky,
Assig. Sporné jsou dva další potoky, Guntna a Brocnica.

Pro identifikaci "torrens Brocnica" jsem upozornil (Toman 1989 : 545-546), že protohistorické
jméno tohoto toku je odvozeno ze staročeského výrazu "brotiti", což znamená červeniti (Machek
1961, Gebauer (1970). Profous (1949-1960) odvozuje od tohoto základu název obcí Brocno a Brocná.
Lze předpokládat, že jméno potoka mělo původ v červeně zabarvené vodě, kterou v některých
obdobích potok nabýval nebo v červených podkladových horninách, jimiž protékal. Významově
obdobná jména nesou v okolí např. Červený potok, přítok Rakovnického potoka nebo Červený vrch u
Královic v povodí Střely. Oboje tato pojmenování a zřejmě i pojmenování "Brocnica" je dáno existencí
geologických útvarů spodního červeného souvrství (karbon) nebo svrchního červeného souvrství
(perm), které jsou v tomto území obecné.
Srovnáním spádu toku jsem ve své práci (Toman 1989) porovnal rychlost proudu (torrens Brocnica
= bystřina Brocnica) obou říček, které bývají s Brocnicí identifikovány: Blšanky (Sedláček 1920, 1921,
Váňa 1973 atd.) nebo Střely (Turek 1952, 1957). Jednoznačně se ukázala být pravděpodobnější
Blšanka. Problém je ovšem v tom, že pojem bystřiny vyvolává představu drobného toku. Blšanka má
však průtok o polovinu větší než Chomutovka, která je v u Kosmy nazývána řekou (průtok
Chomutovky je 1,02 m 3 /sec, Blšanky 1,65 m 3 /sec; průtok Střely je dokonce 3,20 m 3 /sec : Vlček 1984).
Je sporné i jméno druhého toku, Guntná. Patrně nevzniklo ze základu hutný, jak bývá obvykle
předpokládáno.
Ze 14 rukopisů Kosmovy Kroniky (Bretholz 1923) se jen ve třech případech vyskytuje varianta
"Gutna", tedy bez "n" na třetí posici. Ostatní exempláře mají vždy na třetí posici ono "záhadné" "n"
(Guntna, Buntua, Suntua). Jedná se tedy u Guntny zřejmě o souvislost se slovem "huntéř", což
znamená (Gebauer 1970) "přespolní řezník, dovážející do města maso". Je tedy Guntna ekvivalentní
novočeskému "Řeznice". Výraz patrně souvisí se starohornoněmeckým "Gund", což ukazuje (Profous
1949-1960, díl 1 str. 705) na válku nebo krev. V severním Německu je podobnou odvozeninou
jmenován jeden z přítoků Vesery, řeka Hunte. Atributem potůčku (rivulum) je tedy opět nejspíše
červená barva. Je nutno ho tedy hledat v téže oblasti jako bystřinu Brocnici.
Sedláček (1920) ztotožnil potůček Huntná s tím, který byl do roku 1945 nazýván Svině (Saubach).
Uplatnění názvu Hutná na mapách po tomto roce pro Svini bylo jen reminiscencí na Sedláčkův
rozbor. Konstatování Váni (1973), že Hutná je jediné Kosmou uváděné jméno, které se zachovalo do
dnešní doby je proto nesprávné. Zmizení jména Huntná ze staré geografie dokumentoval rovněž
Sedláček (1920 : 107). Na území, na kterém teče Svině, se nevyskytuje ani útvar spodního ani útvar
svrchního červeného souvrství.
V dosti složitých poměrech osídlení pravěkého Žatecka jsem se pokusil identifikovat Kosmovy kraje
a vodní toky. Vyhotovil jsem jednak mapu, na kterou jsem zanesl katastry obcí s archeologickými
nalezišti z období eneolitu, doby bronzové a halštadtské a lokality pelyňku pravého (obr. B11), jednak
mapu, na kterou jsem zanesl katastry obcí s archeologickými nálezy z doby praslovanské a obce, v
jejichž katastru nebyly praslovanské nálezy učiněny (obr.B12). V obou případech se jeví na území
Žatacka pět osídlených enkláv. Dvě jsou severně od Ohře, tři jižně od ní.
Obě enklávy situované severně od Ohře jsou přičleněny k Chomutovce. V nejstarších dobách (obr.
B11) u nich zjistíme jen okrajové osídlení. V době slovanské to platí toliko o enklávě východní. V obou
jsou však bohatá naleziště nejvzácnější stepní a slanomilné květeny, nikoli ale pelyňku pravého. Obě

jsou však pásem lokalit pelyňku pravého odděleny. Tak jsou zde identifikována dvě centra osídlení, v
nejstarších dobách přičleněné k drobné centrální stepi.
Na základě této situace s dvěma osídlenými enklávami na Chomutovce se domnívám, že latinský
text Kosmovy kroniky "secunda ex utraque parte est fluvii Uzkca" nevystihuje obvyklý překlad "druhá
se rozprostírá na obou březích řeky Uzky" (Hrdina 1949 : 29). Bude pravděpodobně nutno akceptovat
doslovný překlad "druhá (se skládá) z obou částí na řece Uzkca".
Enkláva jižně od Ohře, západně od Blšanky má výrazné centrum v kotlině kolem Velké Vsi u
Podbořan. Je v ní významná skupina obcí, ve kterých chybí pelyněk pravý, a to v části, ve které se do
nedávna vyskytovala nejvzácnější slanomilná květena (Toman 1976). V okrajových partiích části bez
pelyňku pravého jsou lokality květeny stepní. Vše je začleněno do území s výskytem pelyňku pravého,
které se táhne do okolí Žatce. Region je v povodí Liboce, ve kterém se nikde nevyskytují horniny
útvarů spodního nebo svrchního červeného souvrství. Zde tedy asi byla ona centrální část Lúky.
Zajímavé jsou dvě poslední v pravěku osídlená území. Jimi protékají potoky, sbírající vody z
geologického útvaru svrchního červeného souvrství. V nich se tedy asi budou vyskytovat potoky
Brocnica a Huntná.
Prvá je kolem Hasiny a Klučeckého potoka. Zahrnuje archeologické lokality z období ranně
slovanského Hříškov, Smolnice, Brloh, Citoliby, Louny, Zbrašín, Jimlín, Zeměchy, Březno, Hřivice,
Markvarec, Lipno, Lipenec, Skupice, Mradice, Strkovice, Drahomyšl, Třeskonice, Líčkov, Liběšice,
Dobříčany, Kluček, Lhota, Sádek, Měcholupy a Holedeč. S výjímkou několika okrajových lokalit
(Zeměchy, Jimlín, Strkovice, Touchořice, Holedeč, Měcholupy) chybí v těchto obcích naleziště pelyňku
pravého. Osídlení je zde tedy plošné, v eneolitu až halštadtu však bylo okrajové (mapka 11). Území je
bohaté na stepní a slanomilné rostliny. Předpokládám, že jeho charakter byl tedy původně stepní, že
se však během přestávek v osídlení změnil v zalesněnou step nebo že pro jeho nevelikou rozlohu byl
pro obyvatele později osídleného centra regionu pro nevelkou vzdálenost dostupný i les za okrajem
území. K průniku stromů mohlo přispět i významné narušení původních stepních porostů v prvých
kulturních obdobích.
Název Hasiny je pravděpodobně původní. Přetrval z doby staročeské. Hasati znamenalo rejditi,
hasot hlučný rej (Machek 1961). To vystihuje charakter Hasiny, zejména v horním toku : potůček s
vodou hlučně se přelévající přes kameny. Hasina tedy asi nebude ani Brocnica ani Huntná. Bylo by
těžko vysvětlitelné, proč byl ve středověku opuštěn tehdy běžný název a nahražen jiným výrazem,
který se dnes jeví jako staročeský. Jedno z těchto dvou jmen bude mít ale asi Klučecký potok.
Poslední v pravěku osídlené území je na Černockém potoku s ranně slovanskými lokalitami Siřem,
Soběchleby, Malá a Velká Černoc. Na ně navazují Blšany, Libošovice, Milostín, Nesuchyně,
Mutějovice, Hředle a Třeboc. Osídlení je v podstatě liniovité, což odpovídá identifikaci Huntné. Podle
Kosmy mělo být jen "kolem potůčku" ("circa rivulum nomine Guntna"). Čenocký potok teče na
podkladu svrchního červeného souvrství. Je to skutečně jen potůček s průtokem 0,14 m 3 /sec . Je tedy
zřejmě s "rivulum nomine Guntna" identický. Tento a následující údaje byly převzaty od Vlčka 1984.
Jméno "Brocnica" nesl tedy zřejmě Klučecký potok. Tomu odpovídají také ostatní atributy: koryto je
vyhloubeno ve svrchním červeném souvrství, a má největší sklon ze všech potoků na Žatecku, 1,21%

(Hasina 0,86%, Černocký potok 0,88%, Blšanka 0,97%, Očihovecký potok 1,17%). To nasvědčuje
pojmu "bystřina" ("torrens") podobně jako nevelký průtok, 0,15 m 3 /sec.
Na Žatecku se vyskytují nejvzácnější slanomilné a stepní rostliny. Ty se však váží výhradně na výše
popsané čtyři enklávy a dvě vegetačně významná stepní údolí, charakterisovaná v kap. B5.4. Kromě
pravěkých základů oněch enkláv se stepní a slanomilnou květenou, se v intravilánech obcí běžně
vyskytuje pelyněk pravý. U Černockého potoka a v území jižně odtud kolem Očihoveckého potoka a u
Krýr je několik isolovaných drobných stepních lokalit. Je pravděpodobné, že byly podstatou pastvin
kolem "rivulum nomine Guntna".To vše ukazuje, že Žatecko, na rozdíl od sídlištních regionů
Litoměřiců (kap. B6.8.), Lemůzů (kap. B6.10.) a Turska, (část sídlištního regionu Česko : kap. B6.9.)
bylo, právě jen s výjímkou oněch stepních a slanomilných enkláv, původně celé zalesněno. Tomu
ostatně odpovídá i osídlení v době bronzové.
Rozšíření pelyňku pravého v regionu Lúka lze opět vymapovat podle dodatků 1 a 2. Lokality této
rostliny v hlavní části území obklopují osídlené enklávy ranně slovanského období (viz obr. B11) a
dokumentují tak vnější pastvinu.
B6.6. Sedlecko (Zedlza)
Jsou k disposici jen nedostatečné údaje o rozšíření pelyňku pravého v tomto regionu. Avšak při
cestě vlakem z Karlových Varů do Kadaně jsme donedávna téměř nepřetržitě pozorovali kolem tratě
trsy této rostliny. Teprve mezi léty 1998 a 2002 tam byl pelyněk pravý spolu s ostatními plevely,
nejspíše herbicidem, zničen. V severovýchodní části území, na Kadaňsku, byla tato rostlina zjištěna
téměř ve všech obcích, ve kterých byl dělán průzkum. Čelakovský (1873) udává bohatý výskyt druhu
kolem Ostrova ale, bohužel, bez výčtu lokalit. Celkově se tedy zdá, že rozšíření pelyňku pravého v
intravilánech obcí bude vymezení Sedlecka dokonale dokumentovat.
V území je také známo jen několik archeologických nalezišť. Příčinou je zřejmě řídké osídlení, malé
množství obdělávaných polí a nepřístupnost vojenského prostoru v Doupovských horách.
Strategickými body lze ohraničit Sedlecko následovně: kopec Strážný u Tocova, hradiště na Úhošti u
Kadaně (?), obec Hradiště u Kadaně, kopec Strážiště u Kadaně, Hradiště u Louchova, hora Hradiště u
Perštejna, Stráž n.Ohří, kopec Stráž u Jáchymova, Strážiště u Staré role, hradiště u Tašovic a hradiště
u Sedlce.
Jméno sídlištního regionu bylo odvozeno ze slova "sedlec", což je (Lutterer, Majtán et Šrámek 1982)
staročeské deminutivum od slova "sedlo" a znamená malé pole, malý dvůr nebo malou zemědělskou
usedlost.
Malá chudá pole s malými dvory byla typická pro úzká údolí s prudkými svahy u Ohře mezi
Karlovými Vary a Kadaní a u přilehlých potoků. Jméno ukazuje na protiklad k úrodné rovinné Lúce (=
Louce) na Žatecku a lesnaté Silvaně. Jméno nedalekého Duchcovska (Dasena : Kap. B6.7.) bylo zase
odvozeno od bažinatého terénu.

Hranice mezi Lúkou a Sedleckem musely být v okolí Kadaně. Tam končí ekologické podmínky, které
jsou typické pro Sedlecko a přecházejí v ty, které jsou charakteristické pro Lúku. Nachází se tam také
několik strategických bodů, které mohly oba regiony oddělovat. Této skutečnosti odpovídá i rozložení
archeologických lokalit na mapách 11. a 12.
Znalosti o rozšíření pelyňku pravého v území jsou dosud nedostatečné. Jsou shrnuty u Tomana
(1989) na str. 542 a 543 (zde v dodatku 2), negativní údaje na str. 559 a 560 (zde v dodatku 1).
Centrum Sedlecka se hledá u Sedlce u Karlových Varů. Choc (1972) považuje hradiště na okraji obce
za správní středisko regionu. Důvodem je mu existence hradiště a jméno obce v bezprostřední
blízkosti.
Odvozeniny od výrazů "sedlo", "sedlec" apod. patří ale v Čechách k velmi hojným místním jménům.
Jsou dávána nejen obcím, ale i kopcům a horám. V území, které bezprostředně na region navazuje a
které bylo odtud kolonizováno (Šimek 1955) nalezneme Staré Sedlo a Nové Sedlo u Lokte.
Nápadné je, že odvozeniny od "sedla" apod. často mají úzkou regionální vazbu k archeologicky nebo
toponomasticky dokumentovaným hradištím nebo týnům. Příkladem jsou následující dvojice :
Hradsko u Kaniny a Sedlec, vrch Sedlo u Úštěka a obce Horní a Dolní Týnec, Sedlec, část Prahy a Levý
Hradec, Starý Plzenec a Sedlec, Týnec u Plané a Vysoké příp. Dolní Sedliště, hradiště Smolov u
Domažlic a nedaleké Sedlice, Mariánský Týnec nebo Hradecko u Královic a Sedlec, hradiště Kněží
Hora u Strakonic a Novosedly, Sedlice u Blatné a hradiště Hradec, hradiště přímo na hoře Sedlo u
Sušice, hradiště Branišovice u Českých Budějovic, které bylo samo nazýváno Sedlec (Dubský 1949) a
nedaleký les Sedlec a mnohé jiné. Proto mohla být geografická vazba obce Sedlec u Karlových Varů a
nedalekého hradiště jen dalším případem této zákonitosti. Není tedy bezpodmínečně nutno v něm
hledat centrum sídlištního regionu. Tomu odpovídá i skutečnost, že nejstarší prameny neznají Sedlec
u Karlových Varů jako konkrétní místo (obec, hradiště), ale jako územní region. Obec Sedlec u
Karlových Varů je historicky dokumentována teprve dosti pozdě, až 1226 (Choc 1972).
B6.7. Duchcovsko (Dazana, Dasena)
Archeologické nálezy na tomto území jsou plošně rozloženy. Jejich komplex je na východní straně
ohraničen fytogeografickým celkem Milešovského středohoří včetně jeho výběžků na severní
Lounsko, tj. do okolí Charvátců, na severní úpatí Brníku, Dlouhého vrchu, Rané a Milé: tedy opět na
území původně také zalesněné (Johanovský in Toman 1988 : 571-573). Severní hranici tvoří Krušné
hory, jižní a západní slané bažiny Srpiny, okolí Bylan, Komořanského jezera a duchcovských rybníků.
Srpinské bažiny sahají hluboko do regionu, až k samé Bílině.
Sidlištní region Duchcovska je územím typicky mosaikálním, bohužel dnes důlní těžbou z větší části
zničeným. Průzkum rozšíření pelyňku pravého byl dělán v regionu a jeho nejbližším okolí v 64 obcích
(srovnej s dodatkem 1). Positivní výsledek měl jen v některých okrajových místech včetně okolí
Srpiny, což plně odpovídá mozaikálnímu charakteru území : v obcích Okořín, Všestudech, Sušanech,
Koporči, Lišnici, Poleradech, Patokryjích, Hrobčicích, Bílině, Svinčicích, Korozlukách, Bečově,
Břvanech, Hrádku, Jablonci, Hořenci, Radovesicích, na Rači u Habří, v Teplicích, Oseku, Mariánských
Radčicích, Horním Litvínově a Kopistech. Tyto obce současně ohraničují sídlištní region. Celkově je

tento složitě strukturovaný region ohraničen také následujícími katastry s praslovanskými nálezy :
Křižatky, Horní Jiřetín, Souš, Kopisty, Braňany, Mariánské Radčice, Libkovice, Osek, Duchcov, Lahošť,
Hudcov, Zabrušany, Hostomice, Křemýž, Hradiště, Prosetice, Teplice, Trnovany, Srbice, Bystřany,
Nechvalice, Řehlovice, Stadice, Žalany, Černčice, Milešov, Bžany, Lhenice, Chudeřice, Radovesice,
Dřínek, Mrzlice, Dobrčice, Kozly, Odolice, Milá, Bečov, Zaječice, Korozluky, Lužice, Mirošovice,
Hrobčice, Bílina, Želenice, Liběšice, Patokryje, Havraň, Nemilkov, Skyřice, Vtelno, Slatinice, Vršany,
Vysoké Březno, Malé Březno, Strupčice, Okořín, Holešice, Kunratice, Podhoří a Ervěnice.
Duchcovsko je zakresleno na mapě 13. Je vymezeno obcemi, v jejichž katastru byl učiněn nález z
doby ranně slovanské, negativně katastry obcí, ve kterých takový nález učiněn nebyl. Je ohraničeno
také lokalitami pelyňku pravého v intravilánech sídlišť.
Ve druhé polovině dvacátého století bylo někdy (např. Turek 1975) území Duchcovska
ztotožňováno se sídlištním regionem Lemůzů, zatímco Duchcovsko (Dazana) bylo hledáno na
Děčínsku. K takové interpretaci bylo nutno předpokládat omyl v řazení regionů v listině Jindricha IV. z
29. dubna 1086. Nenalezl jsem nikde důvod, proč byla tato koncepce prosazována.
Lze dobře dokumentovat region Lemůzů v okolí Úštěku, tedy tak, jak to vyplývá z řazení uvedené
listiny Jindřicha IV. To konstatoval již Toman (1989). Znovu je to zdůvodněno zde v kap. B6.10. V okolí
Děčína není žádné nahromadění archeologických lokalit z doby ranně slovanské. Jméno Děčína
nevzniklo ze jména sídlištního regionu, ale z osobního jména Ďaka, které se ve 12. století změnilo na
Děka (Profous 1949-1960, Lutterer, Majtán et Šrámek (1982). Interpretaci názvu teritoria jako
Ďačané umožňuje toliko opis Kosmovy kroniky, pořízené Mnichem Sázavským (A3a, Dresden). Je to
tentýž exemplář, který jako jediný presentuje "torrens Brocnica" jako "Briznica" a umožňuje tím její
nesprávné ztotožnění s potokem Březnice, v jehož okolí není dokladováno žádné ranně slovanské
osídlení.
Jako údajné ranně slovanské centrum Děčínska bývá považován Quaderberg. Po podrobné analýze
dospěl Zápotocký (1977 : 538) k názoru, že z archeologického hlediska rovněž jako z hlediska
historického, toponomastického a folkloristického nic neukazuje na to, že by byl Quaderberg
slovanským hradištěm.
Většina sídlištních regionů má svoji ekvivalenci danou sídly archidiakonátů v seznamu Arnošta z
Pardubic (sec. Palacký 1907 : 201-208), několik sídly děkanátů. Děčín však v tomto seznamu
nefiguruje ani jako archidiakonát, ani jako děkanát, ba ani jako plebánie.
Výraz Dazana příp. Dasena je odvoditelný od předslovanského základu daks-, což znamená vodní
plochu, bahno nebo bažinu. Od téhož kmene lze odvodit jméno Duchcova (rukopis kol 1240
Tockczaw, 1393 Doxaw : Lutterer, Majtán et Šrámek 1982) i německé pojmenování Dux. Změna
samohlásky z "a" na "o" proběhla podle Lamprechta (1987) v ranně slovanském období.
V bezprostřední blízkosti Duchcova se nacházejí Želénky, na jejichž hranici bylo zjištěno významné
slovanské hradiště (Váňa 1976, 1978). Okolí Duchcova a celého sídlištního regionu se vyznačovalo
ještě počátkem dvacátého století charakteristickými bažinami (Domin 1904, 1907), které zřejmě kdysi
sloužily jako pastviny pro dobytek a které daly regionu jméno.
Ze stejného základu jako jméno Duchcova a kmene Dazana vznikla i jména obcí Doksy u České Lípy,
Doksy u Kladna a Doksany u Litoměřic (Profous 1949-1960, Lutterer, Majtán et Šrámek 1982).

B6.8. Litoměřicko (Lutomerici)
Území je na severu ohraničeno Milešovským Středohořím ve smyslu M. Tomana (1981 : 311, 316,
317, 1988 : 581), tedy včetně Třebušínské vrchoviny, na jihu pak lesnatým Poohřím. Jeho výběžky
jdou do okolí Roudnice a Terezína. Na západě pak zasahuje tento region do okolí Libčevse. Na
východě sousedí s hraničním lesnatým pruhem, postupujícím ze skupiny Sedla na Sedleckou plošinu.
Ten na píscích mezi Chodouny a Vetlou přechází v hraniční borový les.
Vnitřek území Litoměřiců zaujímala původně slanomilná vegetace (Toman 1989 : 554, 555 a zde na
obr. B11) lemovaná stepními společenstvy. Na píscích Travčického lesa a na okraji právě
konstatovaného pruhu borových lesů na východní hranici území byly vytvořeny pásy vzácné
psamofilní vegetace (Toman 1973a). Tak bylo formováno nejpozoruhodnější stepní území Čech, které
vytvářelo vnitřní pastvinu regionu Litoměřiců. Okolím Černčic a Počedělic přesahovalo řeku Ohři a
postupovalo až k Peruci.
Na výskyt pelyňku pravého byly prověřeny téměř všechny obce včetně obcí v nejbližším okolí území
(viz dodatky 1 a 2). Průzkumem a studiem literatury bylo zjištěno pouze několik lokalit: Litoměřice,
Tlučeň, Sebuzín, Církvice, Lovoš, Lipá, Lahovice a Žabovřesky. Archeologické lokality, lokality pelyňku
pravého a strategické body vymezují region Litoměřiců následujícím způsobem (obr. B14) : Dolní
Týnec, Soběnice, Dolní Řepčice, Pokratice, Skalice, Libochovany, Řepnice, Tlučeň, Sebuzín, Církvice,
Prackovice n.L., Litochovice n.L., Malé Žernoseky, Lhotka n.L., Lovosice, Čížkovice, Boreč, Lipá,
Vlastislav, Košťálov, Třebenice, Chodovlice, Dlažkovice, Podsedice, Vojnice, Lukohořany, Solany,
Třebívlice, Řisuty, Měrunice, Všechlapy, Lahovice, Libčeves, Židovice, Mnichovský Týnec, Chraberce,
Chožov, Obora, Černčice, Veltěže, Slavětín, Peruc, Stradonice, Pátek, Kystra, Radonice, Volejnice,
Horka, Křesín, Dubany, Libochovice, Poplze, Radivesice, Žabovřesky, Hostenice, Brozany, Rochov,
Keblice, Lukavec, Prosmyky, Žalhostice, Velké Žernoseky, Litoměřice, Počáply, Bohušovice n.O., Hrdly,
Dolánky, Doksany, Rohatce, Libotenice, Hrobce, Židovice, Vědomice, Kyškovice, Černěves, Chodouny,
Lounky, Nučnice, Encovany, Křešice, Horní Řepčice, Dolní Týnec. Toto vymezení velmi přesně
odpovídá rozšíření vzácné stepní, pískomilné a slanomilné vegetace.
B6.9. Česko.
B6.9.1. Členění pravěkého Česka
Region Česko se sestává z pěti součástí: z Turského pole, z plošně osídleného mozaikálního území,
sahajícího od jižní hranice Turského pole po čáru Kladno, severní okraj Prahy, Šestajovice, Mochov,
Čelákovice, z drobného stepního území, zřejmě s mozaikálním okrajem v okolí Uhříněvse, z
mozaikálního území se skalněstepním středem v Barrandienu a z dlouhého výběžku, nejspíše kolem
komunikace, vedoucí z Barrandienu do jižního okolí Plzně.

Botanicky dobře dokumentovaný stepní prostor severního Slánska a východního okolí Veltrus jsme
ztotožnili s Turským polem již dříve. Důvodem k tomuto ztotožnění byl předpoklad, že jméno
označuje místo, kdysi známé jako pastvina divokého nebo zdomácnělého skotu (turů). Tento
předpoklad je potvrzen i skutečností, že se na jeho okraji vyskytuje vesnice Tuřany. Její jméno
vysvětluje Profous (1949-1960) jako "vesnici lidí, kteří bydlí na tuřím poli nebo na tuří louce". Kdesi
tam, se tedy ve vzdálenosti dvou stadií od hradu Čechů se odehrávala známá bitva mezi Čechy a
Lučany (Toman 2000).
Území Turského pole jsem také v citované práci ztotožnil s územím rozšíření stepní květeny s
vůdčím druhem kozince vičencovitého (Astragalus onobrychys) a územím se slanomilnou květenou
na severním Slánsku, tedy s fytochoriony Jarpická tabule a Byseňsko-neratovický pás.
Fytochoriony v tomto a následujících odstavcích jsou přebírány od Tomana (1988) a sice ze stránek
229-231 a 339-342 a jsou znázorněny zde na obr. B26.
Na základě rozboru archeologických údajů jsme však nyní dospěli k závěru, že Turské pole bylo
zřejmě rozsáhlejší (obr. B15), než jsme předpokládali v roce 2000. Muselo zahrnovat také Slánskou
tabuli, rovněž význačnou bohatostí stepní květeny a vůdčími druhy trávnička prodloužená (Armeria
elongata), kozinec rakouský (Astragalus austriacus), čičorka pochvatá (Coronilla vaginalis). (podrobné
rozšíření posledních dvou druhů v Čechách bylo publikováno Tomanem 1973b) a mateřídouška
obecná (Thymus serpyllum), bílichovskou část Evaňsko-bílichovské tabule, která byla ve své stepní
části charakterisována zejména druhy čičorka pochvatá (Coronilla vaginalis), len tenkolistý (Linum
tenuifolium: jeho rozšíření v Čechách publikoval Toman 1967) a zimostrázek alpinský (Polygala
chamaebuxus). Muselo zahrnovat i Řipskou tabuli, která má vůdčí druhy podobné jako Slánská tabule
a Mělnickou kotlinu, kdysi bohatou na polabské černavy, doprovodnou stepní květenu a na vzácné
druhy pískomilné. Jednotící charakteristikou tohoto území byla původní bezlesost, jen vzácně snad
prokládaná drobnými lesíky, zejména borovými (Toman 1991a : 154-155.
V regionu bylo na výskyt pelyňku pravého prověřeno 71 obcí. V terénu nebo v literatuře byl tento
druh zjištěn toliko v Chlomku, Lhotce, Velkém Borku, Mělnické Vrutici, Zárybech, Borku, Zvoleněvsi,
Slaném, Dolínu, Ječovicích a Martiněvsi a na lesní cestě v místě někdejší osady Miletic u Budyně n.O.
Ohraničení Turského pole je ve smyslu metodiky předkládané práce dáno následujícími obcemi,
vesměs s praslovanskými archeologickými nálezy v katastrech nebo obcemi s lokalitami pelyňku
pravého, případně strategickými body : Roudnice nad Labem, Nížebohy, Budyně n.O., Martiněves,
Roudníček, Mšené lázně, Brníkov, Podbradec, Ječovice, Lukov, Černochov, Vraný, Páleč, Uherce,
Pananský Týnec, Žerotín, Hořovičky, Bílichov, Srbeč, Mšec, Mšecké Žehrovice, Honce, Lány,
Tuchlovice, Kačice, Lada, Řisuty, Tuřany, Byseň, Trpoměchy, Vítov, Žižice, Luníkov, Osluchov, Knovíz,
Jemníky, Slaný, Přelíc, Hrdlív, Libušín, Kladno, Dubí, Cvrčovice, Pchery, Olšany, Brandýsek, Dřetovice,
Libochovičky, Zákolany, Otvovice, Holubice, Debrno, Dolany, Lobeček, Máslovice,
Vodochody,Panenské Břežany, Bašť, Líbeznice, Měšice, Sluhy, Mratín, Kostelec n.L., Záryby, Borek,
Sudovo Hlavno, Konětopy, Kropáčova Vrutice, Kojovice, Přívory, Všetaty, Tišice, Mlékojedy,
Lobkovice, Předboj, Veliká Ves, Neratovice, Libiš, Tuháň, Lhotka, Mělník, Liběchov, Hořín, Obříství,
Hostín, Horní Beřkovice, Jeviněves, Černouček, Mnětěš, Sazená, Bříza, Straškov, Vražkov, Kostomlaty
p. Řípem, Libkovice p. Řípem, Bechlín, Předonín, Dobříň, Kleneč, Roudnice nad Labem. V území jsou
dvě enklávy, původně charakterizované nejspíše lesní vegetací, a to mezi obcemi Jarpice, Bratkovice,
Černuc, Budihostice, Hobšovice, Zlonice, Lisovice, Šlapánice a Jarpice a mezi obcemi Chržín, Uhy,

Lešany, Olovnice, Slatina, Blevice, Koleč, Třebusice, Želenice, Kamenný Most, Neuměřice, Velvary a
Chržín.
Druhou součástí Česka je území jižně od Turského pole mezi Kladnem, Prahou a Čelákovicemi. Tam
jsem bezúspěšně hledal pelyněk pravý ve 14 obcích. Plošné rozložené osídlení bez nálezů pelyňku
pravého zřejmě dokumentuje původní mozaikální katénu, zde nejspíše lesostep. V drobné stepní
enklávě, zřejmě s mozaikálním okrajem v okolí Uhříněvsi, ve třetí součásti českého sídlištního
regionu, nebyl pelyněk pravý hledán. Území je ohraničeno katastry obcí Běchovice, Koloděje, Říčany,
Popovice, Modletice, Čestlice, Průhonice a Dubeč. Jeho stepní květena je zpracována Šimrem (1925,
1929).
Pravěkými kulturami významné mozaikální území okrajů Barrandienu s neobydleným skalněstepním
středem lze velmi přesně identifikovat geologickým podkladem (viz mapku 16). Vnitřní skalněstepní
jádro je tvořeno srbskými vrstvami (břidlice a pískovce), vápenci bránickými a vápenci
hlubočepskými. Vnější ohraničení mozaikální zóny tvoří vnější hranice vrstev záhořanských (jílovité a
písčité břidlice a pískovce). Na výskyt pelyňku pravého jsem prověřil 32 obcí. Zjištěn byl jen v linii
Karlštejn-Srbsko-Koněprusy-Černín-Svatá-Záhořany-Hudlice. Na tu bezprostředně navazují lokality ve
výběžku českého území k Plzni, které představuje poslední, pátou, součást regionu. Lokality výběžku
Česka k Plzni jsou zřetelně odděleny od lokalit Silvany souborem obcí bez výskytu pelyňku pravého.
Území je ohraničeno archeologickými nálezy z doby praslovanské a serií strategických bodů na okraji.
Jeho příslušnost ke kmeni Čechů byla zdůvodněna v kap. B6.4. Představuje nejspíše komunikační
spojku sídlištního regionu Čechů s jižní Evropou.
Severní část tohoto úzkého geografického útvaru byla v území původně lesním a představovala
jakýsi koridor s lokalitami pelyňku pravého v intravilánu obcí Otročiněves, Nižbor, Sýkořice,
Pustověty, Kalubice, Nezabudice, Všestary, Skřivaň, Novosedly, Týřovice, Újezdec, Chříč, Ostrovec,
Lhotka, Terešov, Panoší Újezd, Svinná, Kamenec, Olešná, Čivice, Újezd u Radčic. Obklopující ranně
slovanské archeologické lokality jsou v této severní, původně zalesněné části v Radonicích,
Hlohovičkách, Branově, Křivoklátu, Velké Bukové, Pustovětech, Tytrách, Zvíkovci, Hradišti,
Podmoklech a Plané. V jižní, původně mozaikální části (tedy bez lokalit pelyňku pravého), poněkud
plošně rozšířené, jsou to praslovanské archeologické lokality v Nadrybách, Střapoli, Smědlicích,
Ejpovicích, Starém Plzenci, Losinné, Stěnovicích, Radobyčicích, Hradišti, Plzni, Nové Hospodě,
Vejprnicích, Liticích, Dobřanech, Netunicích, Chválenicích, Blovicích, Hradišti, Ždírci, Přešině, Mítově,
Hořesedlech, Spáleném Poříčí, Těňovicích, Mirošově, Pavlovsku, Strašicích, Cheznovicích, Mýtu,
Rokycanech, Litohlavech, Přívěticích, Březině a Radnicích. Hranice je zároveň určena relativně velkým
množstvím strategických bodů (mapka č. 10, severovýchodní část).
Jak ukazuje silná čára se šipkami na mapě č. 10 identická s ohraničením lokalit z doby bronzové na
mapce č. 2 byla část výběžku bez lokalit pelyňku pravého opět součástí prostoru, kam zasahovalo
území s archeologickými lokalitami z doby bronzové, neboli kde byla v původní vegetaci mozaikální
formace.
Kdesi v tomto území se měla nacházet mohyla Krokovy dcery Kazi. Měla být (Kosmas, kniha 1 kap.
4) nad břehem řeky Mže při cestě, kudy se chodí do končin kraje Bechyňského přes horu, jež slove
Osseca. Lokalisace hory Osseca byla dosud sporná.

Výběžek Česka do okolí Plzně, pravděpodobná spoj z Česka na jih a jihozápad, je situován podél
řeky Berounky (Mže). Na konci se rozděluje na pět částí. Z nich druhá nejvýchodnější a následující
směřují do provincie Behin (Bechyňska; obr. B10). V nejjižnější části onoho druhého nejvýchodnějšího
výběžku je Osecký vrch u Rokycan, se kterým je tedy zřejmě hora Osseca totožná. Údajná Kazina
mohyla ležela tedy kdesi při této cestě.
Vzhledem k tomu, že hraniční hrady Bechyňska, Chýnov, Doudleby a Netolice, byly vybudovány
Slavníkem a že je tudíž pravděpodobné, že Slavníkovi patřilo celé Bechyňsko a že tudíž lze
předpokládat, že výběžkem Česka vedla cesta do provincie Behin, je s lokalitou Osecký vrch totožný i
hrad, který měl ležet „na hoře, jež slove Osseca“, a který měl také ohraničovat dle knihy 1 kap. 27
Kosmovy Kroniky Slavníkovo panství.
Rozšíření pelyňku pravého v regionu a okolí lze opět stanovit z dodatků 1 a 2.
B6.9.2. Bitva na Turském poli
Na Turském poli se odehrávala známá bitva mezi Čechy a Lučany. Kosmas (Kniha prvá kap. 12) uvádí, že
probíhala dvě stadia od hradu Čechů. Ve starém Římě bylo stadium osmina míle (Vyjedenskij 1954). Protože
míle byla 1479,5 m, měřilo stadium 184,9 m. Dvě římské míle měřily tedy 370 m. Kdyby se bitva odahrála v této
vzdálenosti, byl by Kosmas určitě referoval, že se odehrála "u hradu". Z toho je patrno, že Kosmova míle
musela být odlišně veliká než míle starořímská. Její velikost lze zjistit následujícím způsobem.
Kosmas použil pojem "stadium" ještě na jednom místě. Při popisu věštby založení Prahy měla Libuše věštit 30
stadií od budoucího hradu, což Sedláček (1923) komentuje následovně : "Lze mít za to, že Libuše věštila na
svém sídle, kterým měl být Libušín. Věštit na Vyšehradě nemohla, neboť ten měl být založen až po její smrti.
Vzdálenost z Libušína do Prahy přímou čarou je 27 km. Třicet stadií však obnáší pouhých 5550 m." Z toho
Sedláčkovi vyplývá, že Kosmas buď neznal vzdálenost z Libušína do Prahy, nebo že myslil na jiné místo,
vzdálené od Prahy 5,5 km.
Středověká míle ale pravděpodobně nebyla s identická s mílí římskou, ale s některou ze středoevropských mílí
z pozdější doby. Rakouská míle měřila 7,467 km, bavorská 7,420 km, pruská 7,533 km (Vyjedenskij 1924).
Neznal-li Kosmas správnou velikost římské míle a vycházel-li z ranně středověkého ekvivalentu některé z mílí
středoevropských, pak stadium (osmina míle) měřilo kolem 933 m, 927 m, příp. 941m. Vzdálenost z místa, na
kterém Libuše věštila do Prahy byla tedy 27,990 km, 27, 825 km příp. 28,230 km, což je nápadně blízké
Sedláčkem udávané vzdálenosti z Libušína do Prahy (27 km). Z toho vyplývá, že Kosmas předpokládal, že
Libuše věštila na Libušíně a že Kosmas znal vzdálenost z Libušína do Prahy velmi přesně. Jeho stadium však
bylo odvozeno z ranně středověké míle, která se v Kosmově době používala ve střední Evropě. Kosmovo
stadium tedy měřilo něco přes 900 m.
To také vysvětluje zdánlivou nesmyslnost Kosmova údaje vzdálenosti bojiště na Tursku od hradu Čechů v
pověsti o Lucké válce. Bylo to tedy dvě stadia přibližně po 930 m, čili necelé 2 km. Tuto vzdálenost již není
možno označit "u hradu". Je tedy pochopitelné, že ji Kosmas udává tak, jak ji udává.
Z Kosmovy kroniky však žádné bližší určení místa bitvy nevyplývá. Neúspěšně se o to pokusil až 200
let po Kosmovi tzv. Dalimil. Situoval místo bitvy do blízkosti obce Chýnov, dnes části Kralup nad
Vltavou. Bylo to nejspíše v souvislosti s existencí nápadného mohylového pole v Chýnovském háji,
které se ještě na počátku 20. století dávalo do souvislosti s bitvou na Turském poli (Otto et al. 1906).
V blízkosti tzv. Dalimilem předpokládaného bojiště leží dnes vesnice Tursko. Ta se ale původně
jmenovala Černuc. K přejmenování obce Černuc na Tursko došlo nejspíše mezi rokem 1406 a 1422,
jak to vyplývá z Profousem (1949-1960) citovaných materiálů. Ty totiž do roku 1406 uvádejí všude
toliko Černuc (1100, 1107, 1237, 1253, 1255, 1344, 1348, 1349, 1352, 1367, 1406). Listina z 1422
uvádí "Tursko alias Czrnuz", pozdější pak výhradně Tursko.

K problematice je ještě nutno učinit následující poznámku.
Údaj "in villa Czyrnucy Naturcye" v listině z roku 1205, který je jediný svého druhu vznikl 80 let po
Kosmově smrti a 120 let před dokončením Kroniky Dalimilovy s "upřesněnou" lokalizací Turského
pole. Vznikl patrně z nutnosti odlišit Černuc u Velvar a Černuc u Kralup nad Vltavou. Vzhledem k
identifikaci Turského pole, provedené v předkládané práci bude však nutno tento údaj vztáhnouti
tento údaj k Černuci u Velvar, která skutečně v pozdně osídleném území (na Turském poli) leží.
Časová souvztažnost změny jména k období, následujícímu po dokončení Dalimilovy kroniky je
nápadná a potvrzuje, že Turské pole bylo hledáno u Černuce u Libčic nad Vltavou teprve od doby
Dalimilovy lokalizace bitvy. Ke změně názvu obce Černuce na Tursko došlo v období počátků vzmachu
národního sebevědomí a počátků husitských bouří "ve kterých zájem o silně nacionálně exponovanou
kroniku stoupal. V období bezprostředně následujícím , ve druhé třetině 15. století, pak vznikla řada
opisů díla, přičemž někteří písaři dali najevo jeho pociťovanou aktuálnost nikoli jen jeho úpravou, ale
dokonce svým komentářem v podobě marginálních poznámek" (Daňhelka et al. 1988).
Místo Tyrova proslovu před bitvou není totožné s pahorkem Krleš (dnes Krliš), kde dnes stojí
starobylý křesťanský (sic!) kříž, jak to uvádí Rieger (1872). Není totožné ani s pahorkem s jiným
křesťanským křížem mezi Turskem a samotou Těšinou (Otto et al 1906). Místo Tyrova proslovu nelze
dokonce ztotožnit ani s kopcem Erš. Všechna uvedená místa totiž leží ve vzdálenosti 3,5 až 5 km od
Levého Hradce, 4 až 6 km od Budče. Nevyskytují se na volném prostoru Turského pole nýbrž v
navazující mozaikální lesostepi (viz níže).
Vzhledem k provedenému vymezení Kosmova stadia se zdá, že je nejspíše nutno hledat místo bitvy
na Turském poli na u Blevic, jak předpokládal Toman (2000). Výšině uprostřed pole odpovídá svah
nad obcí směrem k Zákolanům, který je jako jediný možný vzdálen od Budče, pravěkého střediska
kmene Čechů, téměř přesně 2 km a leží skutečně na Turském poli, tedy na nezalesněné části
severního okolí Budče.
Druhá možnost, která by přicházela v úvahu jsou svahy u Dřetovic. Ty jsou však od Budče vzdáleny
přes 3 km, nikoli 2 km (dvě stadia), kde podle Kosmy bitva probíhala. Vzhledem k velmi přesnému
údaji vzdálenosti Libušín- Praha by taková nepřesnost u Kosmy překvapovala.
Onen hrad Čechů, jejich kmenové centrum, který v citované pasáži uvádí Kosmas je skutečně
Budeč, nikoli Levý Hradec. O tom svědčí to, že Levý Hradec Kosmas označuje v téže pasáži jako "malý
hrádek". Ostatně totéž dokumentuje sám výraz "hradec" (hrádek) v názvu místa.
K pověsti o bitvě na Turském poli se patrně váže rozsáhlý soubor pohřebišť neznámého stáří
jihovýchodně a východně od Blevic. Nejspíše se jedná o původně veliké mohylové pole, ze kterého se
do 19. století zachovalo několik ostrovů identifikovatelných mohyl. Ve smyslu informací Sklenáře
(1992) lze předpokládat, že počínalo na návrší Nad Skalkou. Táhlo se odtud na východ až k zrušené
části cesty, která dodnes vede jižně od Blevic do Zvoleněvse. Na sever pokračovalo přes polohy Na
Libuši a Na Hrobích (!) snad až po Moučnici. Do tohoto mohylového pole mohla patřit i Sklenářem
(l.c.) neuváděná, blíže nelokalizovaná serie 7-8 mohyl v jedné řadě, kterou zjistil na katastru obce
Knor v roce 1930 (Sláma 1977). Mohyla, jmenovaná v době Kosmově "hrob udatného bojovníka Tyra"
(Kosmas kniha 1 kap. 12) mohla být Krolmusem zakreslená mohyla (reprodukce kresby u Sklenáře
1992 Tab. 1), mající v obvodu 90 kroků, tedy průměr ca. 20 m.

Sjednocovací proces se však v Čechách spíše nežli bitvami uskutečňoval vyvražděním soupeřících
rodů (viz vyvraždění Slavníkovců a Vršovců). Proto je možno také připustit, že pověst o bitvě na
Turském poli nemusí mít reálný podklad. Mohla vzniknout lidovou fabulací právě na základě
existence rozsáhlého mohylového pole nad východní stranou Blevic.
B6.9.3. Problematika lokality "Ztibecna pagus"
K Libušínu se zřejmě vztahuje i jiný údaj Kosmovy Kroniky, jehož lokalisace se dosud považovala
za spornou. Jedná se o problematiku jména "Ztibecna pagus".
Libuše postavila „hrad tehdy nejmocnější u lesa, který se táhne ke vsi Ztibecna“ (Kosmas, kniha
1, kap. 4). Jelikož Libušín neleží na spojnici Praha- Zbečno zdá se, že buďto Ztibecna pagus není
Zbečno nebo že Libušin hrad neztotožnil Kosmas s Libušínem. Libušín leží totiž 26 km
severovýchodně, Zbečno 36 km jihivýchodně. Podobně sporná je Kosmova lokalisace podle Kroka
pojmenovaného hradu hradu, tedy nejspíše Krakova nebo Krakovce a jeho vztažení k tomuto
Ztibecne. Je totiž vzdálen od Zbečna 20 km.
Je důvod k předpokladu, že „Ztibecna pagus“ nebylo Zbečno, nýbrž Královice u Rakovníka. Hrad,
pojmenovaný podle Kroka u téže vsi byl potom asi skutečně Krakov, případně Krakovec u Královic
u Rakovníka. Tuto doměnku zdůvodňuji následujícím způsobem.
Jméno Královic u Rakovníka mohlo vzniknout až po prvém povýšení Čech na království, tedy po roce
1158. Tomu odpovídá prvá dokumentace jména Královic z r. 1183. Ves však existovala již dříve, a sice
na místě staršího knížecího dvorce (všechny tyto údaje podle publikace Lutterer, Majtán et Šrámek
1982). Její původní jméno však není známo.
Lze usuzovat, že původní jméno Královic bylo buď Šíbence (tak se nazývá také kopec jižně od
Nepomuku) nebo ze slovního základu téhož jména vzniklá jiná odvozenina, Šíbečná (ves). Středověký
přepis posledního výrazu je totožný se zněním jména obce v Kosmově Kronice, „Ztibecna pagus“.
Důvodem pro naši doměnku je jednak jméno vrchu mezi Královicemi a Kožlany, zejména na starších
mapách (např. Hrušák 1985) uváděný jako Šibenecký (nikoli Šibeničný!!), hlavně však jméno
Podšibenského mlýna. Ten se nachází u silnice kousek pod Královicemi. Je bez jakékoli geografické
návaznosti na předchozí lokalitu od které je plné tři kilometry vzdálen. Původ jeho jména je snadno
vysvětlitelný, příjmeme-li pro Královice, pod nimiž skutečně leží, jméno Šibence nebo Šibečná ves,
tedy „Ztibecna pagus“.
Základ výrazů Šíbence a Šíbečné může být šíbati = švihati, šlehati (Havránek et al. 1948 - 1951).
Uvažovaná slovní podoba může mít význam „větry nebo dešti ošlehané místo“.
K tomu je ještě třeba poznamenat, že tato "Ztibecna pagus" nemusí být totožná se "Stbecna curtis"
na jiných místech Kosmovy Kroniky.

B6.10. Lemůzsko
Sídlištní region Lemůzů (obr. B17) byl dosud kladen různými autory na velmi různá místa. Niederle
(1927 : 191-192) a Dubský (1928 : 97) vypočítávají, kde byl tento sídlištní region různými autory
předpokládán: severozápadně od Lučanů, u Bíliny, v pásu mezi Bílinou a Doksy, u Ploučnice, v okolí
Bezdězu, v děkanátu Jablonné, u Jablonce nad Nisou, v Záhvozdí, u Žitavy nebo u Zhořelce. Naše
koncepce ho klade na archeologicky, botanicky i toponomasticky dobře definovatelné místo mezi
sídlištním regionem Litoměřiců a Pšovanů, a odpovídá jeho řazení v listině Jindřicha IV. z 20. dubna
1086. Jeho okrajově osídlená část jižně od Úštěku velmi přesně souhlasila se souvislým, na lokality
bohatým rozšířením druhů koulenka prodloužená (Globularia elongata) a tořič muchonosný (Ophrys
insectifera), které jsou jinde v Čechách krajně vzácné (oba druhy mapuje Toman 1973b). Velmi
výrazná je i bohatá přítomnost dalších vzácných druhů, lnu tenkolistého (Linum tenuifolium) (Toman
1967), střevíčníku pantoflíčku (Cypripedium calceolus), třešně křovité (Prunus fruticosa), hořce
křížatého (Gentiana cruciata), sasanky lesní (Anemone sylvestris) (Toman 1975), lnu žlutého (Linum
flavum), hvězdnice chlumní (Aster amellus) (rozšíření obou druhů u Tomana 1974) aj. Tyto rostliny
vyžadují menší zastínění. Rostou obvykle na okraji řídkých borů. Předpokládáme tudíž, že osídlená
část jižního Lemůzska měla převážně mozaikální charakter.
Centrem sídlištního regionu Lemůzů byl široký neosídlený rovinatý lesnatý prostor okolo Úštěckého
potoka a navazující lesnatý prostor mezi Vědlicemi, Drahobuzí a Malečovem. Ten byl v území mezi
Úštěkem a Štětím lemován (odtud je název sídlištního regionu Lemůzů) osídleným mozaikálním
pásem s původně lesnatým okrajem (okrajové lokality pelyňku pravého v obcích) porostlým
mosaikou borových lesů a stepních společenstev svazu Cirsio-Brachypodion. Severně od Úštěku měl
již poměrně úzký osídlený prostor charakteristiku původně odlesněného území bez příměsi vzácných
druhů (viz dodatky 1 a 2).
Neosídlenost středového lesnatého území dosvědčuje zejména absence lokalit pelyňku pravého
v obcích Tetčiněves, Rochov, Vedlice a Drahobuz, se kterou je zde spojen nedostatek lokalit
archeologických a absence lesostepních druhů v prostoru mezi těmito obcemi. V tomto centrálním
v době protohistorické neosídleném území je naopak velký počet lokalit druhů lesních.
Okrajový mozaikální pás, který měl původně lesnatý vnější okraj, dosvědčují vyjmenované
lesostepní druhy na zvýšeném obvodu sídlištního regionu a doprovod lokalit pelyňku pravého
v obcích na jeho vnější periferii. Lesostepní druhy v okrajovém pásu severně od Úštěku chybí.
Sídlištní region vznikl nejspíše tak, že na cestách, jejichž poloha byla určena lesostepními pruhy, se
právě v oněch lesostepních pásech rozmnožilo prehistorické osídlení.
Je nutno upozornit na skutečnost, že druhy, charakterisující lesnaté území kolem Úštěckého potoka
chybí u Obrtky. To platí nejen pro dymnivky (Corydalis cava, C. fabacea) a hrachory (Lathyrus vernus,
L. niger), ale např. i pro křivatec žlutý (Gagea lutea). Stepní druhy zasahují v tomto území někdy až
téměř k samému potoku.

Borové, tedy nikoli listnaté lesy jako původní součást lesostepní mosaiky jižní poloviny okrajových
partií sídlištního regionu Lemůzů dosvědčuje zjištění Tomana (1981 : 587-590), že výsadba běžných
složek dourav, ptačího zobu (Ligustrum vulgare) a svídy (Cornus sanguinea) likviduje vzácné stepní
druhy bylinného patra. V posledních 40 letech bylo zde nevhodnou podsadbou těchto keřů pod
borovicí nebo nevhodnou výsadbou dubů (Quercus sp. div.) mnoho nejkrásnějších botanických lokalit
zničeno.
Výčet lokalit pelyňku pravého v intravilánu obcí Lemůzska nalezneme u Tomana (1989 : 548 a zde v
dodatku 2). Negativní vymezení, vyplývající z údajů do r. 1989 je tamtéž na str. 560 a zde v dodatku 1.
Byl proveden i průzkum dodatečný, vesměs negativní. Pomocí lokalit pelyňku pravého, lokalit
archeologických, strategických bodů a rozšíření výše uvedených charakteristických rostlin lze okraj
regionu vymezit následujícími katastry : Horní Týnec, Týniště u Zubrnic, Hradište u Levína, Náčkovice,
Mukařov, Sluková, Merboltice, Velká Javorská, Taneček, Stráž u České Lípy, Kvítkov, Hostíkovice,
Holany, Zátyní, Tuháň, Domašice, Rašovice, Kalovice, Robeč, Sukorady, Velký Hubenov, Střížovice,
Strachaly, Brocno, Chcebuz, Počeplice, Štětí, Čakovice, Velešice, Hoštka, Kochovice, Vetlá, Svářenice,
Vrutice, Drahobuz, Strážiště, Břehoryje, Chotiněves, Trnobrany, Úštěk, Starý Týn, Srdov, Levín, Horní
Týnec.
Západní hranici regionu tvoří pruh lesů, podrobněji charakterizovaný v kap. B6.8. Dvojici Týnců při
západním úpatí Sedla (Horní Týnec a Dolní Týnec) vysvětlujeme tak, že se jedná o dva strategické
body, nejsoíše na komunikaci, z nichž jeden patřil do sídlištního regionu Litoměřiců, druhý do
sídlištního regionu Lemůzů.
Na výskyt pelyňku pravého byly prověřeny (dodatky 1 a 2) téměř všechny obce v regionu a v okolí.
B6.11. Pšov
Je to rozsáhlé, v době ranně slovanské odlesněné území (obr. B18), charakterisovatelné souborem
lokalit pelyňku pravého v intravilánech obcí. Je obklopené strategickými body. Jedná se o dnes
zemědělsky neobhospodařované území, využívané takřka výhradně k rekreaci. Vesnice jsou často
polorozpadlé. Území sloužilo donedávna asi z poloviny jako nepřístupné vojenské cvičiště. Proto jsou
zde archeologické nálezy velice sporé. Jméno sídlištního regionu odpovídá jménu řeky Pšovky, která
teče středem regionu. Při jejím horním toku je prostor bez lokalit pelyňku pravého s ojedinělými,
někdy ovšem i velmi pozoruhodnými nálezy květeny stepní (např. i hlaváček jarní- Adonis vernalis).
Velmi vzácnou stepní květenu hostí také území, dnes v podstatě bez osídlení, mezi Doksy, Hradčany u
Mimoně a Zahrádkami u České Lípy.
Lze předpokládat, že mozaikální území kolem horní Pšovky bylo jádrem sídlištního regionu. Kolem
něho se odlesněním vytvořila vnitřní pastvina, dnes charakteristická bohatým výskytem pelyňku
pravého v obcích (lokality viz Toman (1989 : 548) (viz též dodatek 2), negativní vymezení na str. 560
(viz též dodatek 1). Sídlištní region lze ohraničit katastry obcí Kanina, Velký Újezd, Stránka, Skramouš,
Nosálov, Bezdědice, Kruh, Luka, Zbyny, Doksy, Bezděz, Strážov, Hradčany, Mimoň, Zákupy, Vlčí Důl,
Písečná, Srní u České Lípy, Provodín, Drchlava, Nedamov, Vidim, Horní Zimoř, Truskavna, Kanina.

Stanovení hranic bylo jako vždy provedeno také tak, že bylo na výskyt pelyňku pravého prověřeno
dostatečné množství obcí za obvodem regionu (Toman 1989 : obr. B7).
Původním správním centrem, tedy hrádkem Pšovem ve smyslu Kosmovy Kroniky (kniha prvá, Kap.
15) bylo možná hradiště u Kaniny. Přemyslovecký Mělník je v obvodu Turského pole a není s Pšovem
totožný. K jeho výstavbě došlo nejspíše pro odlehlost a těžkou přístupnost Pšovska a těžkou
dostupnost původního správního centra z centra Česka. Mělník byl vybudován ještě v regionu Čechů.
Z Prahy byl dobře dostupný a právě proto byl učiněn novým správním centrem kraje.
Mezi sídlištním regionem Pšovanů v původním rozsahu a Mělníkem je celý pruh obcí bez nálezu
pelyňku pravého. Ty pravděpodobně dokumentují neodlesněný pruh a tedy původní hranici mezi
Českem a Pšovskem : Liběchov, Želízy, Vehlovice, Střednice, Strážnice, Vysoká, Bosyně, Janova Ves,
Kokořín, Střemy, Nebužely, Jenichov, Hleďsebe, Hostín, Řepín, Živonín, Chorušice a Choroušky.
Jak bylo naznačeno, je překvapivé, že na okraji Turského pole, tedy mimo prostor sídlištního regionu
Pšovanů, leží Mělník. K tomu je nutno uvážit, že lze jen těžko hledat důvod pro změnu jména hrádku
Pšova, který skutečně existoval (Kosmas, kniha prvá, kap. 15) na Mělník, ačkoli tuto změnu současní
autoři vesměs předpokládají.
O změně jména se poprvé zmiňuje Kristián v legendě "De vita et passio sancti Wenceslai et sanctae
Ludmilae aviae eius". Jedná se však o změnu jména provincie, nikoli o změnu jména hradu. Mělník je
označen jako nově vystavený hrad. Nikde se neuvádí, že by byl vystavěn na tomtéž místě jako hrad
Pšov. Text Kristiánovy legendy zní (Profous 1949-1960): "Borzyvoy habuit uxorem Ludmilam, filiam
Slauiboris, comites ex prov. Sclauorum, quae Psow antiquitus nuncupatur, nunc a modernis ex
civitate noviter constructa Myelnic vocitatur", čemuž odpovídá i český překlad (Kolár 1998): "Měl
také manželku jménem Ludmilu, dceru knížete Slavibora z kmene slovanského, který se dříve
jmenoval Pšov a který dnešní lidé nazývají nyní podle nově vystavěného hradu Mělnickem".
Jako místně identické uvádí hrad Pšov a hrad Mělník teprve Kronika tzv. Dalimila ze 14. stol., tedy
plných 500 let po založení Mělníka (Profous 1942-1960): "Liudmila ta jest byla žena Bořivojova a
hraběnka ze Psowa, jemuž tehdy Psow diechu, témuž potom Mělník vzdiechu, neb před Mělníkem
hrad bieše, ten sobě Psow jmě jmějieše a pod městem potóček teče, ten sobě Psova řěče". Další starý
údaj předpokládané identity obou míst je marginální poznámka na rukopisu C1b Kosmovy Kroniky,
"qui nunc Mielnic dicitur". Tento rukopis pochází ale až z 15. století (Bretholz 1923). Marginální
poznámka je tam zřejmě reminiscencí na Dalimilovu Kroniku.
Kosmas sám se o žádné změně jména hradu nezmiňuje, i když by tak jistě učinil v textu knihy první
kap. 15, kdyby byl měl k tomu důvod. Píše jen "filia Zlauiboris, comitis de castello Psow nomine
Ludmila". O změně jména se nezmiňuje ani v úvodu Kroniky při dedikaci Šebířovi, proboštovi
mělnického kostela.
V nejbližším okolí Mělníka je několi obcí, ve kterých se vyskytuje pelyněk pravý: Chloumek, Lhotka,
Velký Borek, Mělnická Vrutice. Ty představují okrajové polohy Turského pole, kterými Turské pole
navazovalo na lesní zónu. V následujícím pásu se pak nachází značné množství obcí bez výskytu
pelyňku pravého. Jsou vyjmenovány výše v této kapitole. Představují původní hraniční území mezi
Českem (Turským polem) a Pšovskem, které je výskytem pelyňku pravého charakteristické. Zdá se
tedy, že Mělník, jak již bylo konstatováno, skutečně není místně totožný s hradem Pšov. Jak již bylo

také uvedeno, vznikl nejspíše na okraji Turského pole, tedy ještě v regionu Čechů, jako nové správní
centrum jinak poměrně nepřístupného Pšovska.
B6.12. Prvé Chorvatsko
Sídlištní region Prvých Chorvatů vznikl na části prostoru, který byl původně okrajově osídlenou
stepí, jež sem ve starších prehistorických dobách zasahovala z Turského pole (obr. B19). V době
laténské a římské a v období mezi římským a praslovanským osídlením byla nejspíše přirozenou
expansí stromů z okolních lesů přeměněna v zalesněnou step. Do ranně slovanského období
přetrvala okrajově osídlená centrální pastvina s příměsí vzácných druhů stepního charakteru na
severovýchodním Mladoboleslavsku. Na jejím obvodu jsou následující archeologické lokality z doby
praslovanské : Kobyly, Sezemice, Podolí , Hradec, Dneboh, Branžež, Obrub, Dolní Bouzov, Plazy,
Řepov, Kolomuty, Bojetice, Vinařice, Chloumak, Čejetice a Klášter Hradiště. Jsou tam i strategické
body Strážiště u Mukařova, Hradec u Březiny, Týnec u Bojetic a Čihátka u Ptýrova, Hradčany a
Střížovice a možná některé z hradišť na severovýchodním okraji regionu. Lokality pelyňku pravého,
které u lučně stepního regionu rovněž indikují okrajové polohy byly zjištěny v Budě, Vinci,
Podlázkách, Debři a Hrdlořezích (obr. B20). Že základem osídleného území nebyl les bylo stanoveno
tak, že na výskyt pelyňku pravého bylo bezúspěšně prověřeno dalších 27 obcí uvnitř regionu a dalších
32 obcí v někdejším výběžku Turského pole, tedy ve směru na Pšovsko a Česko (srovnej s dodatkem
1).
O prastarém napojení na Turské pole svědčí nejen mapka na obr. B19, ale i ojedinělé výskyty
některých stepních druhů, význačných pro Turské pole: řebříček štětinolistý (Achillea setacea),
kozinec vičencovitý (Astragalus onobrychys), Komonice zubatá (Melilotus dentata) apod.
Kromě sídlištního regionu Prvých Charvátů vznikl z výběžku stepí Turského pole na
Mladoboleslavsko také základ regionu Pšovanů v enklávě na horní Pšovce. Ten byl v době ranně
slovanské odlesněním rozšířen do lesnatého území Dokska. Proto je dnes Pšovsko, ovšem kromě oné
nevelké enklávy kolem Pšovky původně pokryté stepí, význačné souvislým výskytem pelyňku pravého
v intravilánech obcí (viz kap. B6.11.). Druhotnou expanzi lesa na část území nejspíše umožnilo silné
narušení stepních společenstev v poměrně úzkém výběžku Turského pole původního rozsahu,
spojené s přerušením osídlení v těchto místech.
B6.13.Druhé Chorvatsko
Druzí Chorvati obývali region, který byl složitým komplexem sídel, pastvin a lesů mezi městy
Turnov, Lázně Bělohrad, Náchod, Dobruška, Rychnov nad Kněžnou, Litomyšl (až k obci Budislav),
Chrudim (výběžek k České Lhotici a Kovářovu), Týnec n. L., Městec Králové a Turnov. Osídlení mělo
pásovitý charakter. Situaci na převážné části území znázorňuje mapka č. 21, poměry v prostoru kolem
Turnova a Jičína mapka č. 22.

Absence pelyňku pravého a existence roztroušených nalezišť druhů z okruhu svazu Bromion v
severní části regionu dokladuje mozaikální charakter původních porostů v těchto místech. V jižní části
dokumentují naleziště pelyňku pravého v intravilánech obcí někdejší lesy v okolí Chlumce n. Cidlinou,
mezi Hradcem Králové, Rychnovem nad Kněžnou a Chocní a severně od Skutče. Okrajové partie
těchto lesů byly v době slovanské nejspíše přeměněny na pastviny. Jak ukazují mapky č. 21 a 22 byly
pastvinami zřejmě složitým způsobem proloženy i ostatní části regionu. Pastviny také ohraničovaly
území na západě.
S ohledem na jasnější situaci v jiných částech Čech považuji za pastviny ta území, která byla v
dřívějších dobách osídlena, avšak jsou prosta archeologických nálezů z doby ranně slovanské. Za
pastviny mám také regiony se souvislým výskytem pelyňku pravého v intravilánech obcí.
Jak jsem uvedl v úvodu k této práci, čerpám údaje o rozšíření pelyňku pravého v severovýchodních
Čechách z registru Agentury ochrany přírody a krajiny v Pardubicích (dodatek 2). Sám jsem se bez
úspěchu pokusil nalézt tento druh ve 34 obcích mezi Lázněmi Bělohradem, Kopidlnem a okolím
Turnova, v Holicích a v šesti obcích v jejich východním okolí, jakož i v devíti obcích jihovýchodně od
Dobrušky (dodatek 1). Vesměs tedy v regionech, ve kterých registr Agentury pelyněk pravý skutečně
neuvádí. Bezúspěšnost těchto pokusů potvrdila spolehlivost registru Agentury.
V území je zajímavý čtvercový prostor v okolí Chocně, Vysokého Mýta a Litomyšle. Jsou odtud
známy teprve nálezy z doby praslovanské. Je to nejspíše původně lučně stepní území obklopené
lesem. Toto naznačuje pásovitý soubor lokalit pelyňku pravého za jeho okraji, jakož i některé
botanické nálezy.
Soudě podle údajů u Kosmy (kniha první kap. 23), patřilo k Slavníkovu panství Druhé Charvatsko a
Bechyňsko. Ze skutečnosti, že sídelním hradem Slavníkovců byla Libice nad Cidlinou lze odvozovat, že
k němu patřilo i Zlicko, které bylo nejspíše původním dominiem celého rodu.
B6.14. Zlicko
Zlicko (mapka č. 23) je sídlištní region výrazně pásovité stavby mosaikální struktury. Ta byla
potvrzena absencí lokalit pelyňku pravého v obcích a plošným rozložením archeologických lokalit z
doby bronzové. Prověřil jsem intravilán 32 obcí (viz dodatek 1). Ani jednou jsem pelyněk pravý
nenalezl.
Pásovitost stavby nejspíše naznačuje směry protohistorických komunikací. Výběžek k Opolanům a
výběžek k Choťovicím směřuje do regionu Druhých Charvátů. Je možno očekávat, že na území
Druhých Charvátů na ně navazovaly spoje, vedoucí do dnešního Polska. Výběžky k Vrdům a k Čáslavi
vedly na Haberskou stezku, výběžek k Třebonínu navazuje na výběžek Sázavského regionu k Zruči n.
S., Pertolticím a Zbraslavicím. Liniovitý výběžek u Doubravan navazuje na výběžek téhož regionu u
Hryzel, podobně jako lokality u Chotýše na výběžek k Hrusicím a k Třemblatům. Výběžek k Mukařovu
směřuje do stepního území Česka v okolí Uhříněvse. Přes Kounice a Limůzy se možná chodilo do
severního Česka, případně do Prvého Charvátska a Pšovska. Má tedy sídlištní region Zličanů charakter
křižovatky komunikací.
Hiátem u Úval a Vykáně bylo Zlicko odděleno od Česka, hiátem v linii Žehušice-Týnec n. L.-
Radovesnice II. od Druhých Charvátů.
Popisovaná struktura území vznikla nejspíše tak, že mozaikální formace, plošně osídlená v době
bronzové (lokality z doby bronzové jsou na mapce 23 vyznačeny plnými body), která byla v podstatě

eliptičného obrysu, se postupně redukovala. V době neolitu a eneolitu zasahovala tato plošně
osídlená mozaikální formace dokonce ještě blíže k Českomoravské vrchovině.
Nejvýznamnější zbytky vzácné stepní květeny jsou v oněch osídlených pásech. V okolí asi byla v době
praslovanské hustá zalesněná step nebo les, který vznikl na místě původní mozaikální lesostepi
(mozaika stepi a lesa) expansí lesních druhů z lesních částí vegetačně porušené mozaikální formace
do jejích původně bezlesých součástí.
V neolitu sahal region vlastního Zlicka až k čáře Podmoky, Římovice, Vilémov, Skryje. Na ten
navazovalo území zřejmě s mosaikální strukturou vegetace mezi Habry, Prosečí, Tisem, Skuhrovem,
Havlíčkovým Brodem, Věží, Suchou, Mírovkou, Pohledem, Českou Bělou, Sobíňovem, Chotěboří,
Novou Vsí a Uhelnou Příbramí, které se v eneolitu zúžilo na lokality ve směru Nová Ves- Chotěboř-
Havlíčkův Brod a po této době bylo zřejmě úplně redukováno. Dále zde bylo malé území kolem Světlé
nad Sázavou.
Další region, tehdy zřejmě bezlesý, mezi eneolitem a dobou bronzovou redukovaný, byl ohraničen
kruhovitým souborem lokalit mezi obcemi Bělá, Zdislavice, Čihošť, Ovesná Lhota, Vlkanov, Pavlov,
Ostrov, Kožlí, Ledeč nad Sázavou, Obrvaň a Chřenovice.
V době bronzové bylo v pratypu regionu Zlicko plošné osídlení (mozaikální katéna) ohraničené
katastry obcí Stará Lysá, Straky, Bobnice, Chleby, Netřebice, Úmyslovice, Podmoky, Městec Králové,
Velké Výkleky, Nepodlisy, Olešnice, Dlouhopolsko, Ohaře, Býchory, Týnec nad Labem, Selmice,
Kladruby, Řečany, Záboří, Kobylnice, Sulovice, Žehušice, Zaříčany, Vlačice, Vrdy, Žleby, Potěhy,
Tupadly, Žáky, Krchleby, Olšany, Křesetice, Bylany, Miskovice, Suchdol, Chotouchov, Pučery, Bečváry,
Sobočice, Zásmuky, Hryzely, Ždánice, Kouřim, Třebovle, Lipany, Krupá, Kšely, Přistoupim, Tucharaz,
Doubravčice, Mrzky, Limuzy, Roztoklaty, Tlustovousy, Nehvizdy, Záluží, Čelákovice, Přerov nad
Labem, Lysá nad Labem a Stará Lysá.
Linie osídlení byly ve zlickém regionu v době praslovanské následující: prvá vedla od Mukařova přes
Doubravčice, Mrzky a Limůzy k Tismicím a přes Český Brod ke Kounicím, Liblicím, Klučovu, Hořanům,
Poříčanům, Třebestovicím, ke Kšelám a k Chotýši. Druhá sahala od Bohouňovic II, Hryzel a Doubravan
ke Kouřimi, Lipanům, Klášterní Skalici, Žabonosům, Vrbčanům a Plaňanům, Radimi a Pečkám, kde se
lomila ve směru na Ratenice, Cerhenice, Velim, Křečhoř, Štítary a Žibohlavy. Třetí začínala u Choťovic
a postupovala podél Cidliny a Labe k Opolánkám, Opolanům, Libici nad Cidlinou, Choťánkám, Kluku,
Poděbradům, Velkému Oseku, Osečku, Předhradí, Pňovicím, Veltrubám, Hradištku I, Kolínu a
Štítarům, Hlubokému Dolu, Starému Kolínu a Týnci n. L. Na ni navazoval nevelký plošný soubor lokalit
kolem Kutné hory (Opatovice, Hořany, Bylany, Kutná Hora, Sedlec, Malín, Nové Dvory, Církvice,
Neškaretice, Poličany, Křesetice, Kluky, Močovice a Třeběšice s výběžky k Chotusicím a Horním
Bučicim a k Třebonínu.
B6.15. Sázavsko
U tohoto protohistorického území jako u jediného v Čechách není dochováno skutečné jméno.
Region identifikoval Toman (1989) na základě zhodnocení souvislého rozšíření pelyňku pravého a
nazval je "Sázava-Siedlungsgebiet". Mapoval je (l. c.) na obr. B9 a B10. Lokality pelyňku pravého v
obcích uvádí na str. 550 (zde viz dodatek 2), lokality negativního vymezení na str. 560-561. Při
dodatečném výzkumu bylo na výskyt pelyňku pravého prověřeno dalších deset obcí na jeho západní
hranici, s jednou výjimkou (Bukovany) vesměs s negativním výsledkem. Rovněž byl tento druh
bezúspěšně hledán v sedmnácti obcích mezi Blaníkem a Lukavcem (negativní zjištění uvádím v
dodatku 1).
Sázavský sídlištní region byl vytvořen u Benešova a u Vlašimi. Vznikl pravděpodobně, podobně jako
Zlicko, na křižovatce pravěkých cest. Centrum měl v okolí Českého Šternberka. Jeho pravděpodobný
rozsah vymezený lokalitami pelyňku pravého, archeologickými lokalitami a strategickými body je
mapován na obr. B24.

Centrální plošná část Sázavska byla ohraničena katastry obcí Psáře, Liběž, Všechlapy, Těchnov,
Dalovy, Třemošnice, Drahňovice, Čeřenice, Vraník, Ledečko, Rataje, Otryby, Vranice, Kácov a Sošice.
Výběžek směrem k Boseňsku a Bechyňsku procházel katastry obcí Lbosín, Třebešice, Býkovice,
Střížkov, Struhařov, Dobříčko, Myslíč, Benešov, Bukovany, Pecerady, Zbořený Kostelec, Týnec
n.Sázavou, Chleby, Netvořice a Tuchyně s odbočkou do Česka a snad i do Zlicka přes Čerčany, Pyšely,
Lštění, Hrusice a Zvánovice. Komunikace odtud také odbočovala přes Jírovice a Bystřici na směr
Chýnov- Jindřichův Hradec- Slavonice- Krems. Výběžek přes Pavlovice, Hradiště a Louňovice vedl na
cestu do Brna. Další výběžky do Zlicka vedly přes Dojetřice, Vlkančice, Mělník, Újezdec, Bohuňovice a
Hryzely a přes Zruč, Slavošov a Zbraslavice. Cesty směrů Pelhřimov- Dačice- Znojmo a Jihlava – Brno
napojovaly na výběžek u Pertoltic a Vlastějovic.
B7. Diskuse k otázce vývoje sídlištních regionů v Čechách
B7.1. Pravděpodobnost existence dalších pravěkých sídlištních regionů v Čechách
Váňa (1968) se domnívá, že již ve druhé polovině 9. století došlo v Čechách ke kmenovému sjednocení.
Vyvozuje to ze skutečnosti, že Fuldské anály uvádějí v roce 845 čtrnáct pokřtěných vůdců z Čech, v roce 872
ještě pět, v roce 895 znají z Čech už jen dva "primores". S tímto sjednocovacím procesem souvisí zřejmě nejen
známá bitva na Turském poli, ale např. i konstatování Dubského (1949 : 610) že slovanský "kmen" na střední
Otavě (tedy Bechyňsko) byl vyvrácen na konci 9. století.
Descriptio civitatum et regionum ad septentrionalem plagam Danubii (tzv. Bavorský geograf) uvádí na
popisovaném území také "Behaimare". Horák a Trávníček (1956) předpokládají identitu tohoto regionu s
komplexem "kmenů" v Čechách. Pozoruhodné je, že počet "civitates" v "Behaimare" , patnáct, je prakticky
totožný s počtem českých vůdců, kteří jsou zmiňováni ve Fuldských análech k roku 845. Rukopis je různými
autory kladen do rozličných období 9. století, někdy však i do pozdější doby (viz Horák et Trávníček, l.c., str. 4-
10). Turek (1982) na základě zjištění, provedených R. Novým (písemná informace od autora) ohraničuje vznik
rukopisu léty 811 a 818.
Předkládaná práce uvádí na základě analýzy souborů archeologických nálezů a přírodovědných skutečností
tentýž počet sídlištních regionů : čtrnáct, se Silvanou patnáct. Materiály neposkytují další možnosti. Skutečnost,
že trojí vzájemně nezávislá dokumentace (Fuldské anály, Bavorský geograf a provedený rozbor) podávají
shodné výsledky, se zdá dokazovat, že počet pravěkých sídlištních regionů doby ranně slovanské na území Čech
jak jsou uvedeny v této práci (čtrnáct, se Silvanou patnáct), je konečný. Těchto patnáct protohistorických
sídlištních regionů je přehledně znázorněno na obr. B5.
V této souvislosti je nutno upozornit na poměry na Chebsku.
Na Chebsku nebyly zjištěny lokality pelyňku pravého (průzkum viz Toman, 1989 : 563). Je tam však drobná,
asi 5 km 2 veliká v době praslovanské osídlená enkláva mezi obcemi Cheb, Hradiště, Dlouhé Mosty, Dolní
Lomany, Františkovy lázně, Střížov a Cheb, která je redukovaným pozůstatkem drobného sídlištního regionu
z období před příchodem Slovanů. Ten měl okrajové osídlení a byl ohraničen obcemi Cheb, Hradiště, Dolní
Dvory, Dřenice, Odrava, Povodí, Dvorek, Třebeň, Skalná , Žirovice, Dolní Lomany, Lužná, Cetnov, Střížov a
Cheb. Areál byl tedy nejspíše bezlesý (stepní). O tom svědčí i skutečnost, že se tam dodnes vyskytují
nejvzácnější slanomilné rostliny. Na přelomu 19. a 20. století byly známy zejména lokality Cheb, Františkovy
lázně a Soos.
Od doby po roce 1000 je toto území opět souvisleji osídleno (Šimek 1955).
Některá historická literatura uvádí z Čech další kmeny. Jejich jména bývají odvozena např. od pomezních
strážních hradů, postavených Slavníkem, otcem sv. Vojtěcha (Kosmas, kniha prvá, kap. 25). Jsou to zejména
údajné kmeny Doudlebové a Netolici. Dalším často takto uváděným kmenem bývají Volyňané.
Kap. B6.2. této předkládané práce dokázala, že tyto kmeny neexistovaly. Příslušné lokality byly organickou
součástí kmenového území Bechyňska (Behin), který obýval okraje rozsáhlých avšak souvislých pastvin v
jižních Čechách. Pomezní hrady Doudleby a Netolice neměly jinou funkci než tu, kterou Kosmas na citovaném
místě zmiňuje : chránily Slavníkovu doménu.
Zavádějící je, že Doudlebové, Netolici (Znetolici : Bavorský geograf) i Volyňané jsou jména kmenů, které
skutečně mimo území Čech existovaly.
V této souvislosti je třeba upozornit na četné osady vzniklé ze zajatců cizího "kmene" (Turek 1982 : 43),
případně z vystěhovalců cizího "kmene". Jsou to poměrně četné osady, které mají jméno odvozené od jména
cizího "kmene" : Charvátce, Pšov, Limůzy, Milčany, Čechy apod. Vznikly tím, že zajatcům z válek, případně
dobrovolným vystěhovalcům byl vyhrazen určitý prostor, na kterém si založili vlastní obec. Doudleby a Netolice

yly nejspíše také takové vystěhovalecké obce. Jejich obyvatele usídlil Slavník na svém panství a dal jim za úkol
střežit opevněná místa na jeho okraji. Podobný význam měla nejspíše i Volyně.
Stejným způsobem mohla vzniknout i velmi nepravděpodobná pověst o nočních návštěvách Libuše ve
vzdálených Stadicích a o původu nejstarší známé české dynastie, která byla později nazvána "Přemyslovci"
(Kosmas, kniha prvá, kap. 5 a 6). Základem pověsti mohla být skutečnost, že zakladatel českého knížecího rodu
byl "ze Stadic", tj. z kmene Stadiců. Stadici jsou jedním z regionů, které uvádí Bavorský geograf. Nezávisle na
této skutečnosti mohla vzniknout z příslušníků téhož kmene jako vystěhovalecká nebo zajatecká osada obec
Stadice.
Pokud se týče údajných osobností Libuše a Přemysla odkazuji na rozbory J. Kuzmy- Novotného (České slovo
z 23. 3. 1935 sec. Karbusický 1967 : 315) a Karbusického (l.c. : 315-316). Je v nich jednoznačně dokázáno, že
žádná kněžna Libuše ani žádný kníže Přemysl Oráč neexistovali. Tak zvaný výčet prvých českých knížat u
Kosmy (kniha prvá, kap. 3 až 9), kde jsou obě tyto osoby uváděny je toliko nesprávně koruptelou čtený obecný
text. Tento obecný text mohl znít například takto:
Krokъ kazi thetka (= teďka), liubosa przemysl. Nezamyslm na ta vojenu ni zla. V
krzo my se (e=l) neklan, hosti vit.
Přerklad do novočeštiny může být: Nyní přeruš krok, raději přemýšlej. Nechystáme na tebe vojnu ani zlo. Ve
(jménu) kříže my se nebijeme (neválčíme), hosty vítáme. Je nutno upozornit, že "neklan" není odvozeno od
slova "klaněti", jak předpokládá Karbusický (l. c.), ale od staročeského základu "kláti".
Nápis byl nejspíše text ranně křesťanského původu. Jako v jiných prvokřesťanských textech nebyla v něm
oddělována slova. Lid v něm počal vidět náhrobní kámen hrobky pohanských knížat. Mohl být umístěn na břehu
potoka Botiče. Na jednom místě se tam totiž (Jirásek 1956 : 74) říkalo "Na Hrobce" a podle lidové pověsti tam
bylo pohřebiště českých pohanských knížat.
Zmíněná pravděpodobnost tedy dokumentuje, že v českých pověstech zmiňované osoby Libuše a Přemysl
Oráč neměly reálnou existenci a tedy že prvý kníže rodu "Přemyslovců" se nejmenoval Přemysl.
B7.2. Obecné schéma vývoje sídlištních regionů v Čechách
Jak vyplývá z předchozího textu, je možno objevit ve vývoji sídlištních regionů v Čechách následující
základní schéma.
Prvé stabilnější osídlení vzniklo v eneolitu nebo v době bronzové. Bylo jím plošné osídlení
mozaikálních regionů (Bechyňsko, Duchcovsko) nebo okrajové osídlení stepních prostor (Litoměřicko,
Turské pole). V následujících etapách se některé z mozaikálních regionů redukovaly. Někdy z nich
zůstalo jen osídlení podél cest (Zlicko). Původní stepní prostory měly neměnnou posici. Jen po
zalesnění stepi mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví došlo k oddělení Prvého Chorvatska a základu
sídlištního regionu Pšovska od Turského pole. Vývoj tohoto typu umožnilo významné porušení
původní přírodní rovnováhy, zejména tehdy, jestliže bylo následováno etapou odlivu obyvatelstva.
Po likvidaci lesních součástí uvnitř lesostepní mozaiky vzniklo v severní části někdejšího výběžku
sídlišti obklopené neosídlené bezlesí, Prvé Chorvatsko. Jeho vnitřní část se v praslovanském období
změněnila v centrální pastvinu.
V následujících vývojových etapách se sídlištní regiony rozšiřovaly, a sice osídlováním prostoru
kolem navazujících cest (Lemůzsko) nebo kulisovitým klučením lesa a tím rozšiřováním bezlesí
(Pšovsko, postupný vývoj Bechyňska). Tím se zvětšovala vnitřní část sídlištních regionů. V době
praslovanské byla zvětšena a využívána jako vnitřní pastvina. Původní lesní plocha je dnes význačná
plošným rozšířením pelyňku pravého v intravilánech obcí.

Kombinací všech těchto typů vývojových procesů se rozdělil původně jednotný sídlištní region v
okolí Plzně na tři části.
Je možné, že právě redukce redukce mozaikální formace uvnitř některých sídlištních regionů
spojená se vznikem neosídlitelného bezlesého prostoru způsobila odliv obyvatelstva. Když pak po
určité době opět pronikla na toto území mozaikální formace, vzniklo zde znovu souvislé plošné
osídlení. Byl- li časový hiát dostatečně veliký, vyměnil se typ kultury: z kultury doby bronzové na
halštadtskou, laténskou atd. Tyto procesy mohly probíhat především v Bechyňsku.
Teprve slovanské obyvatelstvo, charakteristické zemědělskou výrobou plánovitě vytvářelo bezlesé
pastviny a okruh sídlišť na jejich mozaikálním okraji (Bozeňsko, Pšovsko), případně vnější pastviny v
okolí osídleného mozaikovitého centra (centrální Lúka). V době slovanského osídlení vznikly po
odlesnění také zcela nové sídlištní regiony, a sice v okolí cest (Sázavsko) anebo po kulisovitém
odlesnění, pravděpodobně opět s vývojovým centrem na cestách (Pšovsko).
B7.3. Pronikání Slovanů do Čech
V časopise Eirene (39 : 174 - 208, 2003) byla publikována studie autora této práce "Ein Versuch
über die kartographische Identifikation der geographischen Punkte auf der Karte des Großen
Germaniens von C. Ptolemaios und E. Šimek Její český překlad je na jiném místě této knihy pod
názvem "Kartografická identifikace geografických údajů na t. zv. mapě Velké Germanie (= střední
Evropy) od C. Ptolemaia z 1. století". Práce provádí identifikaci údajů Ptolemaiovy mapy Velké
Germánie. Vychází z předpokladu, že Ptolemaios přebíral údaje map předchozích autorů (zejména
Marina z Tyru), které byly mapovány v azimutální projekci, a mechanicky je převedl do projekce
kuželové, aniž respektoval rozdíly obou znázornění. Výsledek umožnil identifikovat s přesností na
dobu získávání informací neobvyklou (průměrná odchylka 30 km) Ptolemaiovy polis s keltskými
opidy. Tím byla také potvrzena správnost použité koncepce. To rovněž umožnilo určit období původu
podkladů pro vytvoření Ptolemaiovy "mapy". Bylo to údobí, ve kterém ve Velké Germanii dominovala
kultura doby s převládajícími keltskými sídlišti. Podobným způsobem jako Ptolemaiovy polis byly v
citované práci zpracovány i ostatní údaje Ptolemaiovy "mapy".
Bylo dále provedeno jazykové srovnání jmen Ptolemaiových polis. V severovýchodní části mapy,
tedy na území západního Polska, severního Slovenska, a severovýchodních Čech, tedy ve východní
části prostoru Velké Germanie, z něhož nejsou keltská opida známa, byla po rekonstrukci
Ptolemaiových podkladů zjištěna jména polis odvoditelná ze slovanských jmenných základů. Na
příslušném místě tam také vždy nalezneme současné místní jméno identické nebo téměř identické se
jménem na onom místě uváděného Ptolemaiova polis. Podobný jev je u keltských opid jak byla s
údaji Ptolemaiových polis identifikována, jakož i u ostatních polis, zaznamenaných na Ptolemaiově
"mapě", velmi vzácný.
Ona jména se slovanskými základy se týkají polis Rugion, Skurgon, Askaukalis ("Špinavé Kalis") a
Kalisia v západním Polsku, Asanka a Pariena na Slovensku a Stragona a Lugidunon v nejvýchodnějších
Čechách. Vzhledem ke zřejmé časové koexistenci keltských a slovanských jmen sídlišť lze tedy
předpokládat, že Ptolemaiova polis identifikují v severovýchodní části mapy slovanská sídliště

keltského období. Jejich jména přetrvala do současné doby. Narozdíl od ostatní Velké Germánie, kde
došlo k národnostní výměně keltské civilizace a tím k zániku původních keltských místních jmen, zde k
národnostní výměně nedošlo. To dokumentuje nepřetržitost slovanského osídlení nejméně od údobí
keltských opid.
Nejvíce k jihu a západu jsou z těchto slovanských sídlišť posunutá polis Stragona a Lugidunon. Po
rekonstrukci mapy je Stragona přesně (tj. s odchylkou přibližně 0 km) ztotožnitelné s obcí Strážná u
Lanškrouna, která má na okraji rozsáhlé, dosud nedostatečně prozkoumané hradiště. Podobně
Lugidunon (za použití výrazu "dun" z irského, tedy do dnešní doby přežívajícího keltského jazyka
"pevnost Lužanů") je snad ztotožnitelné s odchylkou 20 km s osadou Lužany, části obce Olešnice v
Orlických horách, případně s odchylkou 50 km s obcí Lužany nad Trotinou. Lze také uvažovat o tom,
že se jednalo o jakousi pevnost Lugiů, u které Ptolemaios neudal jméno.
Z právě popsaných souvislostí lze vyvodit, že nejpozději v době keltských opid sahalo souvislé
slovanské osídlení do severovýchodních Čech.
Charakter jmen polis v ostatních částech Čech není slovanský. V jiných částech Čech a Moravy v
době keltských opid tedy Slované ještě nesídlili.
Sledujeme- li původní názvy českých kmenů (Sázavsko je název umělý), zjišťujeme zajímavou
skutečnost, že značnou část z nich neodvodíme ze slovanského základu: Behin (Bechyňsko), Tugust
(Tuhošť), Silvana, Česko (odvozeno od pravěkých Zechů, jejichž hlavní rozšíření bylo v předvěké
Sarmacii), a Dasena (Duchcovsko). Jsou to právě ty kmeny, které mají základy na rozsáhlých
mozaikálních vegetačních útvarech. Jejich průnik na území Čech sahá možná již do doby bronzové, do
období prvotního rozdělování prostoru.
Zřetelně slovanská jsou toliko následující jména kmenů: Druzí a Prví Chorvati (chorvat = pastevec),
snad Bozeňsko, Zličané, Pšované (od pša = pšenice), Lemůzi (od "lemovati"), Litoměřici, Lučané a
Sedličané. Tato skupina kmenů slovanských jmen je rozšířena v pásu, ve kterém byl nedostatek
rozlehlých prostor porostlých mozaikálními formacemi. Byly tam původně buď souvislé stepi bez
nutného podílu stromů, nebo souvislé lesy, které bylo nutno před osídlením vyklučit. U Zličanů a
Lemůzů vzniklo osídlení v okolí pravěkých komunikací.
Výjimkou jsou pouze Druzí Charváti, na jejichž území se nacházela polis Stragona a Lugidunon, které,
jak bylo výše konstatováno, jsou také odvoditelná ze slovanského jmenného základu. Byla tudíž, jak
rovněž výše dovozujeme, osídlena slovanským obyvatelstvem nejspíše již v době keltské. Území
Druhých Chorvátů také mělo, jako jediné původně slovanské, na významné části prostoru mosaiku
stepi a lesa.
Zmíněný pás kmenů slovanských jmen sledoval především tok řek Labe a Ohře, Jizery a Pšovky.
Sahal na jih do Posázaví a byl vklíněn mezi sídlištní regiony kmenů neslovanských.
Je nutno opět připomenout, že pravěké osídlení od doby bronzové bylo vázáno na místa, kde bylo
současně k disposici dřevo na stavby a otop a bezlesý prostor pro zemědělskou výrobu. V pravěku
tedy především na mozaikální formaci. Sídlištní regiony slovanských jmen s výjimkou Druhých
Chorvátů byly vázány vždy buď na úzký pás na hranici mezi lesem a stepí (Litoměřici a prví Chorvati),
prostory po vyklučeném lese (Pšované, Lučané, Sedličané) nebo komunikace (Lemůzi, Zličané,

Sázavsko). Osidlovaly tedy většinou druhořadé polohy. Jedině Druzí Chorvati mají základ osídlení v
mozaikálním prostoru.
Z toho lze usuzovat, že v období prvotního rozdělování území se Slované do středních a západních
Čech nedostali. Sídlili však, nejpozději v období keltských opid, na severozápadní Moravě a v
nejvýchodnějších Čechách.
Z původně Slovany osídleného prostoru pak postupně pronikli naši slovanští předkové na zbytková,
civilizačně druhořadá stanoviště do pásu podél řek Labe, Jizery, Pšovky a Ohře a do pásu v okolí cest
přes Zlicko a Sázavsko snad až do Bozeňska. Tento průnik je nutno datovat do některého pozdějšího
období. Teprve poté následovalo poslovanění celých Čech včetně neslovanského území Čech
středních, obývaných neslovanským kmenem (ne národem!!) Zechů (Čechů).
Je-li něco pravdivého na pověsti o příchodu praotce Bohema, jak ji předkládá Kosmas nebo praotce
Čecha jak ji interpretuje kronika tzv. Dalimila, potom se jedná o epizodní případ pochodu neveliké
skupiny osob, která vyšla z tehdy již slovanského území Druhého nebo Prvého Chorvatska (nikoli z
Chorvatska jihoevropského) a usídlila se v nevelikém prostoru drobných borových lesíků ve stepi v
okolí Roudnice nad Labem. Ten navazoval na větší komplex souvislých borových lesů v okolí
Chodoun, Kyškovic a Račic (rozdíl mezi výrazem "les" pro ostatní zalesněnou plochu a "velký hvozd"
pro tyto porosty u tzv. Dalimila). Je ovšem možné, že od této skupiny slovanských osadníků
vycházelo poslovanění neslovanského středočeského kmene Zechů.
Je možné, že pás druhotně vzniklých slovanských kmenů od Prvého Chorvatska a Zlicka do Sedlicka
byl v době tohoto tak zvaného "příchodu Čechů" již vytvořen.
Záměna českých Chorvatů s Chorvaty jihoevropskými v kronice tzv. Dalimila je snadno
pochopitelná. V době vzniku Dalimilovy kroniky nebylo již povědomí o východočeských Chorvatech.
Byli však známi Chorvati jihoevropští.
Žádný praotec Bohemus ani praotec Čech neexistovali. Jména Čech a Bohemus nejsou slovanská
jména.
Z udaného vyplývá, že slovanský živel pronikl do východních Čech (Druhé Chorvatsko) nejspíše již v
době keltských opid nebo snad dokonce ještě časněji. Dále se rozšiřoval postupným vkliňováním mezi
stávající keltské a germánské kmeny do obtížně osídlitelného prostoru v linii Labe- Ohře a do
Posázaví. Poslovanění celých Čech pak bylo provedeno postupnou a všestrannou infiltrací z tohoto
základu.
Toto zjištění je nápadně příbuzné (minimálně směr a období průniku) představě, tradované
některými archeology ve 30. letech 20. století, totiž že lid popelnicových polí (lužická kultura) byl
národnosti praslovanské. Zmíněný proces průniku Slovanů a poslovanění Čech mohl být postupný a
mohl trvat více než jednu historickou etapu.

B8. Komunikace v době prehistorické a protohistorické (= primitivní počátky
historického období)
B8.1. Vztahy sídlištních regionů a pozemních komunikací
Pozemní komunikace v době prehistorické a protohistorické nemusely být totožné se zemskými stezkami
v době pozdější. Zatímco účelem zemských stezek bylo hlavně spojení Prahy se zahraničím, účelem komunikací
v době prehistorické a protohistorické, tedy v době rozčlenění Čech na isolované a samostatné sídlištní regiony,
bylo vzájemné propojení těchto sídlištních regionů a účelné spojení se zahraničím každého z nich. Je však
pravděpodobné, že základní charakter pravěkých a předvěkých komunikací měl mnohé shodné rysy se
základním charakterem sítě zemských stezek.
Pravěké a předvěké komunikace můžeme rozdělit do dvou okruhů, vnějšího a vnitřního. Komunikace vnějšího
okruhu spojovaly sídlištní regiony se zahraničím, komunikace vnitřního okruhu je propojovaly mezi sebou.
Zatímco komunikace vnitřního okruhu se patrně během vývoje osídlení měnily v souvislosti se změnou velikosti
a posice sídlištních regionů, komunikace vnějšího okruhu zůstávaly po všechny vývojové etapy prakticky
neměnné. To se projevuje dnes tím, že archeologické lokality a strategické body všech období od eneolitu po
dobu ranně slovanskou se vyskytují v příhraničním území Čech na stejných směrech. Tytéž směry zaujímají i
lokality pelyňku pravého. Můžeme tedy využít k vymapování pravěkých a ranně středověkých pozemních
komunikací v příhraničním území Čech všechny vyjmenované ukazatele.
Výjimkou z tohoto pravidla je území Havlíčkobrodska, kam v době neolitu a eneolitu zasahoval zlický sídlištní
region (viz kap. B6.14). Proto jsou tam pro mapování pozemních komunikací aplikovatelné jen archeologické
lokality z doby bronzové a údobí mladších. Metoda je nepoužitelná i tam, kde sídlištní regiony zasahují do samé
blízkosti zemských hranic. V těchto místech totiž nemůžeme dobře odlišit dokumentaci prastarých pozemních
komunikací od dokumentace hraničního pásu sídlištních regionů, který je charakterizován týmiž ukazateli.
Uvnitř sídlištních regionů byly komunikace mezi jednotlivými sídlišti. Tak se vytvářela v mozaikálních
regionech plošná síť spojných cest. Cesty na základních komunikačních směrech představovaly cesty
nejdůležitější a nejčastěji frekventované. Při okrajovém osídlení, ať již to bylo osídlení na okrajích primárně
bezlesých stepních prostor nebo sekundárně bezlesých útvarů, probíhala opět komunikace toliko mezi
sousedními sídlišti. Předpokládáme tam tedy převážně primární spoje po periferii sídlištních regionů.
B8.2.Směry komunikací vnějšího komunikačního okruhu
V této podkapitole bude proveden výčet pravděpodobných směrů cest vnějšího komunikačního okruhu
v Čechách, zpracovaný na základě metodiky, popsané v podkapitole předchozí. V závorce jsou uvedena
písmena, která označují typ dokumentace lokality : s – strategické body, a – archeologické lokality také z doby
slovanské, p – archeologické lokality jen z dob předslovanských, l - lokality pelyňku pravého. Metodika
dovoluje vytypovat ve vnějším komunikačním okruhu v Čechách následujících dvacet komunikací a
komunikačních komplexů :
1. Spojnice z Duchcovska po jižním a západním okraji Chabařovické kotliny vycházela pravděpodobně ze
Stadic. Postupovala mezi Rovným a Jedovinou. Dále šla přes Tuchomyšl (a), Vyklice (a), Zálužany (p),
Chabařovice (a), Přestanov (p), Chlumec (a), Žandov (a), a odtud nejspíše Telnickým údolím, případně
Nakléřovským průsmykem.
2. Spojnice z Litoměřicka postupovala po severním okraji Chabařovické kotliny : ze Sebuzína (l) přes Brnou
(l), Střekov (l,a) na Ústí n.L. (a), Hostovice (a), Trmice (a), Předlice (a), Hrbovice (a), mezi Střžovicemi
(s) a Českým Újezdem (a), kde navazovala na spoj č.1.
3. Další cesta navazovala na předchozí a postupovala kolem kopce Bukova (l), Strážek (s), vrchu Strážiště u
Libouchce (s) na Tisou (l).
4. Čtvrtá spoj navazovala na cestu 2. Další pokračování bylo kolem Mariánské skály (l), Krásným Březnem
(a), kolem skály mezi Krásným Březnem a Neštěmicemi (l), přes Neštěmice (a), Mojžíř (a), kolem Kozí

Hory (l), přes Povrly (a), Roztoky (a), Dobkovice (p), Borek (p), Malšovice (p), Chrochvice (p), Děčín-
Podmokly (a), Bělou (a) a dále snad kolem Maxiček do Saska.
5. Tato komunikace opět odbočovala ze spoje č. 2 přes Čihadla u Střekova (s) a Sluneční stráň na cestu u
Nové vsi (l), přes Březí (p), Svádov (a), Valtířov (a), Malé Březno (p), Těchlovice (l, p), Nebočady (a),
Boletice (p), Křešice (p), Děčín (a), Debrnou (p), Malou Veleň (p), kopec Hlídka u Jedlky (s), kopec Ostrý
u Benešova n.Pl. a skály u Františkova n. Pl. (l). Zde se nejspíše napojovala přípoj z Lemůzska a přes
Horní Polici (a) z Pšovska. Cesta pokračovala přes Malou Bukovinu (a), Strážný vrch u Veselého (s),
Srbskou Kamenici (a) a Strážiště u Srbské Kamenice (s), Na valech u Rynartic (s), Doubice (a), Hrazený a
Číhanou u Rynartic (s), Strážný vrch u Lipové (s) po Stráž u Lobendavy (s).
6. K předchozí spoji se poblíže Rumburku připojovala cesta z Pšovska : Česká Lípa (p), Svojkov (p),
Sloup(p), vrch Strážný u Cvikova (s), kopec Čihadlo u Horní Světlé (s), Krompach (p), Tolštejn (l) a
kopec Valy u Studánky (s).
7. Spoj z Prvého Charvátska na cestu 6 postupoval následovně : Svijany (a), Svijanský Újezd (a), Kobyly (a),
Střížovice u Pěnčína (s), hradiště Klamorna (s), Hradčany u Českého Dubu (s), Český Dub (p), Světlá pod
Ještědem (p), Hrádek nad Nisou(p), Loučná (a). Napojení bylo kdesi u Varnsdorfu.
8. Odbočka odtud severním směrem šla přes Příšovice (p), Střížovice u Pěnčína (s), Pilníkov (p), Machnín
(a), Stráž nad Nisou (s), Kunratice u Frýdlantu (p), hradiště Loučná u Frýdlantu (s) a Saň (a).
9. Spoj z Druhého Charvátska Podkrkonoším na Frýdlantsko šla z Choustníkova Hradiště (s, a) nejprve na
Dvůr Králové n.L. (a). Tam někde byla odbočka do Polska přes Trutnov (a) a Křenov (a). Dále
pokračovala na Záboří (a) a Hostinné (l, a) kde byla odbočka do Polska přes les Čihadlo u Dolního Lánova
(s), údolí Valy u Vrchlabí (s) a Strážné (s). Cesta dále pokračovala kolem následujících bodů : Dolní
Kalná (a), Horní Kalná (a), Jilemnice (p), Mříčná (a), Hrabačov (p). Tam někde byla odbočka na cestu 7
nebo 8 přes Háje n. Jizerou (p), Benešov u Semil (a), Semily (p), Smrčí (p), Malou Skálu (l, p), Frýdštejn
(p), Hodkovice (a) a Bílou (a). Dále šla cesta přes Novou Ves (p) a Vysoké n. Jizerou (p), v jehož okolí
byla odbočka do Polska přes Jablonec n. Jiz (p), a kolem hory Stráž u Rokytnice n. Jiz. (s). Další
pokračování bylo přes Zlatou Olešnici (a), Šumburk n. Desnou (a), rašeliniště Na Čihadlech pod Černou
horou (Jizerské hory) (s), výšinu Na stráži u Hejnic (s), a hradiště na sz okraji Frýdlantu (s).
10. V okolí Choustníkova hradiště nasedal také směr, na kterém se dnes nachází vrch Hradiště u Radvanic (s),
vrch Zadní Hradiště u Janovic (s) a vrch Strážný u Janovic (s).
11. Na této komunikaci opět bylo výchozím bodem Choustníkovo Hradiště. Dalšími lokalitami pak
Strážkovice (s), údolí Čihadlo u Skalky (s), Strážná hora u Broumova (s) a nedaleké hradiště (s).
12. Do Kladska vedla z Čech spoj po linii Úsí n. Orlicí (a), kopec Strážný u Černvíru (s), Dolní Dobrouč (a),
Celné (s) s přípojem z nejbližšího moravského regionu po linii Strážná u Lanškrouna (s), kopec Na Vartě
u Bystřece (s) a návrší Hradiska u Jablonného (s).
13. Výběžek Druhého Charvátska u Čisté se téměř dotýkal analogického výběžku nejbližšího moravského
regionu, ohraničeného lokalitami Radiměř, Květná, Chmelik, Kamenná Horka a umožňoval tak spoj
k Olomouci.
14. Z výběžku Druhého Charvátska u Kovářova vedly dvě cesty, které zřejmě zprostředkovaly tomuto regionu
přímý kontakt s většinou sídlištních regionů v Čechách. Prvá byla následující : Spytice (p), Heřmanice (a),
Vrtěšice (a), Zvěstovice (p), Římovice (p) a Kobylí Hlava (a). Druhá šla po linii Spytice (p), Heřmanice
(a), Proseč (p), Tis (p), Malčín (p), Světlá n. Sázavou (p), Koňkovice (p), Želiv (a), kopec Stráž u Červené
Řečice (s), Lesná (p) a Chýnov (s).
15. Komunikace z výběžku Zlicka u Čáslavi přes Habry na Moravu do Brna byla tato : Kobylí Hlava (a),
Proseč (p), Strážný vrch u Uhelné Příbrami (s), Nová Ves u Chotěboře (p), kopec Hradiště u Chotěboře
(s), Střížov u Chotěboře (s) (zde odbočka : Libice n. Doubravou (a), kopec Hradiště u Studnice u Hlinska
(s) a hradiště Cejřov u Skutče (s)). Dále cesta vedla kolem návrší Strážky u Olešenky u Přibyslavi (s). Tam
se nejspíše napojovala na následující linii od Vlastějovic n. Sázavou : kopec Hradiště u Starých Hamrů u
Ledče n. Sáz. (s), Ledeč n. Sáz. (p), Světlá n. Sáz.(p), Havlíčkův Brod (p), Michalovice (p), kopec Strážky
u Olešenky (s), hora Strážná u Nového Veselí, Strážná hora u Pejškova (s), obec Hradčany u Tišnova (s) a
kopec Strážná u Moravské Knínice (s).
16. Jihlavská cesta měla patrně severní a jižní větev. Severní byla vedena od výběžku Sázavského regionu u
Vlastějovic n. Sáz. kolem návrší Hradiště u Starých Hamrů u Ledče n. Sáz. (s) přes Ledeč n. Sáz. (p),
Koňkovice (p), les Na Čihadle u Nového Dvora u Kejžlic (s), horu Čihadlo u Herálce (s) po Na Čihádkách
u Jihlavy (s). Jižní větev vedla z téhož výběžku přes kopec Blažejovská Stráž u Dolních Kralovic (s),
Čihovice (s), les Hradiště u Hněvkovic u Humpolce (s), horu Stráže u Krasoňova (s), horu Strážník u
Šimanova (s) opět k výšině Na Čihádkách u Jihlavy (s). Cesta zřejmě pokračovala u obce Střížova u
Jihlavy (s), Čihalína (s) a nedalekého kopce Stráž (s), Týnce (části Třebíče) (s), Střížova u Třebíče (s), Pod
Čihadlem u Náměště n. Oslavou (s) a u Čihadel u Vysokých Popovic (s). Na další trase bylo zřejmě Brno.

17. Jiná cesta z výběžku regionu Sázavsko u Vlastějovic směřovala do Znojma. Procházela kolem hory
Blažejovická Stráž u Dolních Kralovic (s), obce Čihovice (s), hory Stráž u Červené Řečice (s), lokality
Červená Řečice (a), hory Varta u Pelhřimova (s), vrchu Strážný u Počátek (s), vrchu Hradisko u Velké
Lhoty (s), obce Hradisko u Dačic (s), kopce Na Stráži u Jemnic (s), a obce Čížova u Vranova n. Dyjí (s).
18. Cesta z výběžku regionu Sázavsko u Louňovic do Brna postupovala následujícím směrem : hora Strážiště
u Salačovy Lhoty (s), Pacov (p), Leskovice (p), hora Čihadlo u Ctiboře u Počátek (s) (kdesi zde byla
křižovatka s cestou 17), vrch Strážný u Jihlávky (s), kopec Stráhovice u Horních Dubének (s), kopec
Ostražka na jižním okraji Bezděkova (s), Hrutov (Kosmas, kniha 2, kap. 12). Komunikace navazovala
kdesi mezi Čihalínem a Týncem, částí Třebíče, na spoj č. 16.
Na trase 18 leží také obec Hrutov, zřejmě totožná s Hrutovem v Kosmově Kronice, kniha 2 , kap. 12. Tím je
zřejmě definitivně vyřešena dosud sporná lokalisace tohoto místa. Vávra (1971) se domníval, že Kosmův
Hrutov byla lokalita, která byla později překryta Vysokým Mýtem. Na témže místě informuje Vávra o
názorech jiných autorů na umístění Hrutova : početní badatelé jej hledají na hradišti u Benátek, Pekař v Řetové
u České Třebové, Richter u Moravské Třebové, Fukal u hradu Úsobrna, Ferulík ve Staré Trnávce a Hrutovské
pole u Jevíčka.
19. Trasa z Chýnova do Slavonic a dále do Rakous vedla kolem následujících lokalit : Chýnov (Kosmas,
kniha 1, kap. 27), kopec Strážiště u Psárova (s), obec Drunče (a), kopce Strážky a Čihadlo u Deštné (s),
Jindřichův Hradec (a), kopec Čihadlo u Jindříše (s), obec Strážkovice (s). Zde někde nasedala přípojka od
Novosedel n. Nežárkou (p), Stráže n. Nežárkou (s, a) a Malíkova n. Nežárkou (p). Hlavní cesta dále
pokračovala kolem obce Střížovice (s), komplexu rybníků Na strážích u Valtínova (s), a kolem kopců
Stráž a Čihadlo u Slavonic (s).
Neveliký prostor vnějšího komunikačního okruhu mezi Bechyňskem a státní hranicí a mezi Tuhoštěm a
státní hranicí je oním případem, kdy není možno dostatečně odlišit strategické body a lokality, indikující
pravěké cesty od těch, které indikují hranice sídlištních regionů. Situace je ztížena také tím, že se rozsah
regionů a proto zřejmě i průběh cest v tomto území v jednotlivých historických etapách měnil. Nelze tedy zde
aplikovat navrženou metodu. Je ale nutno upozornit na výběžky regionů, které pravděpodobně nesly
komunikace.
20. Hlavní komunikaci ze Silvany do Ašského výběžku předpokládáme na trase od Teplé u Mariánských lázní
(a) kolem hradiště u Bezverova (s), kopce Strážného u Horního Slavkova (s) (zde odbočka přes Cihelny
(a) do Sedlecka), hradiště Staré Sedlo (s) (tam odbočka přes Loket (a) do Sedlecka a přes Libavské údolí
(p) a Odravu (p) do enklávy u Chebu). Linie dále vedla přes Královské Poříčí (p), Týn u Sokolova (s),
kopec Čihadlo u Nových Dvorů (s), Liboc (p), kopec Wache u Bad Brambachu (s), kopec Stráž u Horních
Pasek (s) a obec Dolní Paseky (p). Od Královského Poříčí vedla nejspíše alternativní spoj přes Mlýnek (a)
a Lesnou (a). – Druhý směr ze Silvany na enklávu u Chebu byl určen následujícími body : Teplá u
Mariánských Lázní (a), obec Číhaná (s), hradiště Smraďoch u Mariánských lázní (s), obec Valy u
Mariánských lázní (s) a kopec Stráž u Vysoké. Na tuto trasu se napojovala patrně i přípojka z Tuhoště.
Prostor vnějšího komunikačního okruhu mezi sídlištními regiony Sedleckem, Lúkou a Duchcovskem a hranicí
je opět úzký. Je proto i tam velice obtížné rozlišit strategické body a lokality na cestách od strategických bodů a
lokalit určujících obvody sídlištních regionů.
B8.3. Hněvin most
Hněvin most vedl přes bažiny v sousedství dnešního města Mostu. Obvykle se předpokládá, že přes bažiny
někdejšího Komořanského jezera. Podle informace Ibrahima Ibn Jakuba z r. 965-966 (viz Vávra 1979) byl asi
dvě míle dlouhý a začínal hned za pohraničním hvozdem. V kap. B6.9. bylo dokázáno, že ranně středověká míle
byla blízká některé z vrcholně středověkých mílí středoevropských a měřila tedy přibližně 7,5 km. Hněvin most
musel tedy měřit asi 15 km.
Jméno města Mostu zřetelně s Hněviným mostem souvisí. Dokonce i vrch nad městem se dnes nazývá Hněvín.
Původ jména vrchu Hněvín je ale nutno hledati v reminiscenci na staré prameny při revizi geografických názvů
po roce 1945. Mapy z prvé republiky jmenují tento vrch Schlossberg, Zámecký vrch. Původně se dokonce
nazýval Landeswarte (Lutterer, Majtán et Šrámek 1982).
Název Landeswarte poukazuje na hraniční polohu na zemské stezce. Město Most bylo založeno až za Přemysla
Otakara II. (Lutterer, Majtán et Šrámek 1982), tedy mezi léty 1253-1278.

Po vysušení vodní plochy se Komořanské jezero změnilo na Jezerní louku. Dříve zavodněnou plochu lze
identifikovat z někdejší rozlohy rašelin. Ty zaujímaly v roce 1923 celkem 1132 ha a rozprostíraly se na
katastrech obcí Horního a Dolního Jiřetína, Ervěnic, Komořan, Dřínova, Jezeří a Albrechtic (Schreiber 1923).
Jak vyplývá ze skutečnosti, že mezi Komořanským jezerem a regionem Duchcovska je dnes pruh obcí bez
ranně slovanských archeologických nalezišť a bez lokalit pelyňku pravého (obr. B13), zasahoval na tato místa
v době protohistorické les, tedy výběžek pohraničního hvozdu. Polohu na okraji území Čech, tedy těsně před
hraničním hvozdem, dokazuje právě název Landeswarte pro dnešní Hněvín.
Jak odhaduje Vávra, případný most přes Komořanské jezero mohl být podle geografické situace nejvýše pět
km dlouhý (Vávra 1979). Ibrahim Ibn Jakub však uvádí dvě míle. Vzhledem k důkazu, provedenému v kap.
B6.9., totiž že středověká míle měřila asi 7,5 km, to znamená, jak bylo výše uvedeno, že Hněvin most byl
přibližně 15 km dlouhý. Nemohl tedy vésti přes Komořanské jezero.
Jižně od města Mostu vytypoval Toman (1969a) na základě zbytků vegetace slaných bažin a místních názvů
dvě zabahněná území. Prvé bylo v okolí Čepiroh a Bylan, druhým pak Srpinské údolí. Na mapce č. 13 se
projevují jako zářezy do hranic sídlištního regionu Duchcovska.
Srpinské údolí dávalo předpoklady být obzvláště významnou komunikací od hraniřního hvozdu do středu
Čech. Západně odtud je totiž terén rozbrázděn hlubokými napříč vedenými údolími, východně pak velmi
členitým kopcovitým terénem severního okolí Loun. Srpinské údolí jako zbytek prastarého říčního koryta
pravěké Ohře představovalo téměř absolutní rovinu. Bylo však silně zabahněné. Bažiny byly vysušeny až na
přelomu 19. a 20 století (Domin 1904 : 88-89). Prověrkou bohatých archivních materiálů kolem roku 1959
uložených v okresním archívu v Mostě, pocházejících z 19. století, byla zjištěna (Toman 1969a) velká zanášecí
schopnost vod v údolí. Přibližně v pětiletých cyklech se opakovaly spory o udržování odvodňovacích příkopů.
Již za několik let po pročistění tekla voda mimo odvodňovací strouhy. V katastrálních mapách z r. 1842 je tzv.
potok Srpina (tehdy ještě jmenovaný Lumpenbach) označován jako Hauptgraben, tedy nikoli jako potok, ale
jako odvodňovací příkop. Na starší speciální mapě z prvé republiky je potok jmenován Lumpengraben, kdežto
Srpina je udána jako název údolí.
Z toho je patrno, že koryto tzv. potoka Srpiny je zde umělé. Ranně středověká situace v údolí byla patrně
následující (Toman 1969a : 130-131) : na plochém, nepříliš svažitém dnu údolí (na 10 km asi 4 m, na 7 km mezi
Bečovem a Sedlcem pouhé 2 m) voda v důsledku velké zanášecí schopnosti nevytvářela stabilní koryto. Tekla
volně v bažinatém terénu v početných mělkých stružkách a jezírcích. Takto vzniklé bažiny byly důležitým
residuem slanomilných společenstev.
Na Srpinské údolí navazovalo u Počerad široké údolí potoka Jezeř, doleji pak široké údolí Hrádeckého potoka.
Z lokalit slanomilné květeny je možno soudit, že obě měla obdobný charakter jako Srpina. V místech jejich
napojení je obec Břvany. Původ jejího jména vysvětluje Profous (1949-1960) jako „ves lidí, bydlících u břví“
přičemž břví je podle něho „lávka, břevno, položené na lávku, kláda, trám“. Vzdálenost mezi řekou Bílinou a
Počerady je necelých 10 km, od Počerad do Břvan 2,5 km a od Břvan k řece Ohři je 4 km, celkem tedy asi 16
km. Vzdálenost je tedy přibližně dvě ranně středověké míle zabahněným terénem, což odpovídá délce mostu
podle Ibrahima Ibn Jakuba. Jméno obce Břvany v tomto prostoru dokumentuje jakési klády, nejspíše klády, jimiž
byla vydlážděna prastará komunikace, případně hatě. Hněvin most vedl tedy pravděpodobně těmito
komunikačně velmi výhodnými místy. Vedl tudíž od řeky Bíliny Srpinským údolím, údolím potoka Jezeř a
Hrádeckého potoka k řece Ohři.
Ostatně rovněž pojmenování "Gněvin most" znělo podle Luterera, Majtána a Šrámka (1982 : 294) původně
"Gněvin mast", přičemž "mast" mělo původ v středohornoněmeckém slově "mast", které znamenalo "kmen nebo
trám pokládaný na hatě". Byl tudíž Hněvin "most" ve skutečnosti cesta, v blátivých úsecích zpevněná kládami a
hatěmi.
Vzhledem k tomu, že město Most bylo založeno až za Přemysla Otakara II. (Lutterer, Majtán et Šrámek 1982),
je pravděpodobné, že všechny ranně středověké literární údaje o Hněvině "mostu" včetně údajů Kosmovy
kroniky se vztahují jen k tomuto "mostu", nikoli k obci Most.
B9. Některé přírodovědné zákonitosti zjištěné při výzkumu sídlištních regionů
v Čechách
B9.1.Původ dvoufázových půd a stepních společenstev ve vnitročeské nížině
Předchozí kapitoly svým vytypováním stepních, mozaikálních a lesních prostorů umožňují při srovnání s
pedogenetickou mapou (Balatka et al. 1975-1977) a studiemi o rozšíření nejdůležitějších druhů stepních,
slanomilných (halofilních) a pískomilných (psamofilních) učinit některé závěry o vývoji dvoufázových půd

(černozemě, slinovatky, rendziny) v Čechách a tím i o vývoji vegetace na dně české kotliny (vnitročeské reliktní
území ve smyslu Tomana 1991a) během čtvrtohor.
Údaje o rozšíření nejdůležitějších druhů stepních, slanomilných a pískomilných lze získat např. v následující
literatuře: o druzích stepních pojednává zejména Toman 1967, 1969b, 1970, 1972, 1973b, 1974, 1975, 1978,
1997, Vulterin 1947, Martinovský 1961, 1969, Slavík 1966, Bělohoubek 1997, Kubát 1997 o druzích
slanomilných Toman 1976, 1988 : 205-235, Sládek 1999, Sládek et Ondráček 1989, Novák 2002, o druzích
psamofilních Toman 1973b a 1988 : 339-376.
Teoretické podklady našich úvah o vývoji dvoufázových půd na dně české kotliny během čtvrtohor jsou
následující.
Zakladatel ruské půdoznalecké školy Dokučajev konstatoval vázanost černozemí na rostlinnou formaci stepí
("Klasifikacija počv prof. V. V. Dokučajeva" a "Ruskij černozem" in Dokučajev 1949) a tamtéž charakterizoval
stepi v kapitole "Rastitel´nosť stěpěj" v práci "Naši stěpi preždě i těpěr" téměř výlučnou přítomností bylinných
druhů, někdy s přítomností některých nízkých keřů (čimišník křovitý - Caragana frutescens, mandloň nízká –
Amygdalus nana, višeň křovitá – Prunus fruticosa), tedy vesměs porostem bezlesých travinatých prostor.
Podobné charakteristiky nalezneme u Aljechina (1951) a jiných ruských autorů. Možnou mechaniku vzniku
černozemí, vázanou na suchou zemi, nastínil Vil´jams (1950), zejména v kapitole "Stěpnoj počvoobrazovatěl´nyj
proces" (str. 209-231) .Tyto základní teoretické these bývají dnes pro území východní Evropy a jihozápadní Asie
všeobecně přijímány.
Je ale nápadné, že v Čechách není možno pozorovat souvislost výskytu černozemí, příp. příbuzných
dvoufázových půd (slinovatky, rendziny) s bezlesými prostorami.
Rozsáhlé černozemní okrsky mezi Úvaly, Přerovem nad Labem a Kutnou Horou, mezi Čelákovicemi, Záryby
a Prahou, mezi Chlumcem nad Cidlinou a Jičínem, v okolí Chrudimi nebo severozápadně od Hradce Králové
byly původně charakteristické mozaikální formací. Byly tedy vázány na stejnou formaci (nejspíše na mozaiku
lesa se stepí svazu Bromion a loukami, případně rašeliništi) jako původní vegetace mezi Plzní a Klatovy (součást
sídlištních regionů Bechyňsko, Tuhošť, Silvana a Česko) nebo mezi Táborem, Milevskem, Protivínem a Českým
Krumlovem (součást sídlištního regionu Bechyňsko) (viz kap. B5.5.). Tam však dvoufázové půdy včetně
černozemí chybí.
Původně mosaikální území s četnými lokalitami druhů svazu Cirsio-Brachypodion mezi Úštěkem a Štětím,
osídlené kdysi kmenem Lemůzů, postrádá dvoufázové půdy. Tomu odpovídá i skutečnost, že po mnoho staletí
uměle odlesněné části sídlištních regionů Bozenska, Bechyňska, Tuhoště a Silvany neumožnily vznik
dvoufázových půd.
Značná část černozemí v okolí Žatce, Podbořan a Pětipes měla ve smyslu kap. B5.6. dokonce původně nadrost
lesa.
Vznik černozemí v Čechách nelze tedy u nás spojovat s bezlesým terénem.
Jak již bylo upozorněno (Toman 1991a) a bude v dalších kapitolách znovu diskutováno, je velmi
pravděpodobné, že rozšíření stepních společenstev řádu Festucetalia valesiacae halofilních druhů v bezlesých
regionech severozápadních Čech je spojeno s opakovaným ústupem Podřipského jezera (cf. Žebera et Mikula
1982). Vzhledem k pravděpodobné geografické podobnosti rozšíření dvoufázových půd v české kotlině s
územím periglaciálního jezera z pozdních třetihor a glaciálů donau a günz lze tam hledati příčinnou souvislost a
rozsah černozemí a příbuzných půd odvozovat z rozsahu těchto jezer. V této souvislosti je možno připomenout
teori o původu černozemí z bahna a řas (Pallas, Murchison, Wangenheim, Qualen, Eichwald sec. Pech in Otto
1893). Lze předpokládat, že alespoň v české kotlině proběhl proces tvorby černozemí a příbuzných půd
(slínovatky, rendziny) ve smyslu této teorie. Černozemě a příbuzné půdy v Čechách dokumentují nejspíše rozsah
periglaciálních zavodnění v obdobích donau a günz.
Zbývá vysvětlit, jak je možné, že dvoufázové půdy většinou zůstávají při povrchu půdy i tehdy, jestliže jsou
předpokládané jezerní sedimenty překryty mladšími zeminami, například sprašemi. Zde je nutno připomenout
mnohonásobné přemisťování humózních A- horizontů půdní faunou ve směru k půdnímu povrchu, pozorované
jak u černozemí, tak u rendzin (Nef 1957 sec. Ložek 1973 : 172-173). Tím je také možno odůvodnit skutečnost,
že v černozemních A-horizontech nenacházíme žádné fosilie. To byl nejdůležitější důvod, pro který byla svého
času odmítnuta teorie o původu černozemí z bahna a řas (Pech in Otto 1893). Tento proces současně vysvětluje,
proč jsou vrstvy spraší, časté podkladové horniny černozemí, protkány četnými chodbičkami živočichů, a to i v
horizontech, uložených mnoho metrů pod půdním povrchem.
B9.2. Pseudoxerothermní rostliny
Pseudoxerotermní květena (Toman 1991 : 157) včetně druhů stepních tvoří významnou složku české
vegetace. Je to vývojová skupina rostlin, která zahrnuje kromě jiného i druhy, které dnes rostou na
nejsušších, sluncem vyprahlých, teplých lokalitách, jiné však na místech podstatně vlhčích. Úvahy o jejím
vývoji poukazují na to, že se na naše území dostala a u nás se dále vyvýjela za podmínek, které
neodpovídaly vždy předpokladům xerothermosti, tedy suchosti a teplosti prostředí. Jak ukáže další

ozbor, rozšířila se k nám nejspíše pomocí vodních proudů. Některé druhy pseudoxermního komplexu
byly původně součástí porostů bažin, které zůstaly po ústupu pozdně třetihorního a ranně čtvrtohorního
jezera a teprve po jejich vysušení se dostaly na současná stanoviště, jiné se na bažinatých místech
vyskytují dodnes.
Pseudoxerotermní květena je nejpamátnější vegetace Čech, charakteristická tvorbou nelesních
travnatých společenstev (step), případně porosty světlých borových lesů a řídkých dubových lesíků.
Pseudoxerotermní vegetace porůstá spraše, opukové stráně, drobné skalky, případně i vysoké
kompaktní skály a droliny (sutě) a jiné podklady. Tak zvaná květena slanomilná se u nás většinou (ale
ne vždy) vyskytuje na bažinatém podkladě. V pseudoxerotermní květeně jsou zastoupeny vzácné
druhy, které většinou (ale nikoli vždy) vznikly okolí Středozemního nebo Černého moře, případně
v přilehlých částech Asie. Tam bývá i jejich dnešní hlavní rozšíření.
B9.3. Kategorie stepních a slanomilných druhů z hlediska osidlování uvolněného dna
periglaciálního jezera
Z hlediska vývoje opuštěného dna periglaciálních jezer lze stepní a slanomilné druhy rozdělit do následujících
kategorií :
1. obligátně stepní (obligátně pseudoxerothermní) druhy (kozinec bezlodyžný- A. exscapus, kavyl sličný- Stipa
pulcherrima, vlnice chlupatá- Oxytropis pilosa, hlaváček jarní- Adonis vernalis, len tenkolistý- Linum
tenuifolium, čičorka pochvatá-Coronilla vaginalis, hvězdnice chlumní- Aster amellus, hořec křížatý- Gentiana
cruciata apod.).Tyto rostliny nepronikaly bezprostředně po ústupu periglaciálních jezer do bažinatých území s
obligátními halofyty a nikdy tedy nevytvářely s obligátními halofyty smíšené regiony. Proto představují vůdčí
druhy stepních, v období günz povětšině nezabahněných okrsků fytogeografického členění terénu.
2. Fakultativně stepní (fakultativně pseudoxerothermní) druhy ( kozinec rakouský – Astragalus austriacus,
kozinec vičencovitý-Astragalus onobrychys, kavyl vlásčitý- Stipa capillata, vousatka obecná- Bothriochloa
ischaemum, kozinec dánský- Astragalus danicus, kozinec cizrnovitý- A. cicer, šalvěj hájní- Salvia nemorosa aj.).
Tyto druhy, dnes běžně rozšířené v stepních územích, byly původně přítomny i v basálních částech bažinatých
podokresů Severočeského lesostepního okresu, které jsou dnes význačné slanomilnou květenou. Vytvářely tak
s druhy slanomilnými charakteristickou mosaiku zabahněných okrsků někdejšího dna periglaciálního jezera. Při
postupném vysušování periglaciálních bažin ustupovaly obligátní halofyty (kategorie 4) z vysušovaných prostor
a fakultativní pseudoxerofyty se tak staly nejvýznamnější součástí těchto území.
Důkaz existence vztahu této kategorie rostlin k okrskům dnes chrakterisovaných halofyty podává květena
strání nad potoky mezi Chomutovem, Žatcem a Mostem a Dominovo (1904 : 91) referování o poměrech na
Srpině. Mísily se tam druhy slanomilné s druhy fakultativně stepními. Domin (l.c.) to charakterizuje
následujícím způsobem "Zajímavo jest, že někdy přímo nad pravou slanou vegetací na terénu sotva se
zvyšujícím, ale ovšem sušším, vyvinuty bývají teplé pontické útvary. Často tu sídlí Avena pratensis, Anthemis
tinctoria (jinak v tomto kraji vzácná), případně Salvie, nebo sem zabloudí nějaká Orobancha. K podzimku tu
ještě vlaje Stipa capillata neb Andropogon."
O tomto jevu bezprostředního regionálního míšení halofytů s druhy fakultativně stepními bylo již dříve
referováno (Toman 1988 : 231-232, 1991a : 156). Bylo vysloveno přesvědčení, že obdobnou strukturu měla
kdysi vegetace ve všech současných "halofilních" regionech. Po antropogenním narušení přírodního
rovnovážného stavu došlo k ústupu fakultativně stepních druhů z oněch převážně bažinatých území. Jelikož v
těchto regionech, dnes charakteristických především slanomilnou květenou, byly tedy původně přítomny
významným způsobem i druhy fakultativně stepní, je snad vhodné označovat tyto regiony jako halofilně-stepní.
3. Fakultativní halofyty (ledenec přímořský- Tetragonolobus maritimus, jetel jahodnatý- Trifolium fragiferum,
bahnička jednoplevá- Eleocharis uniglumis, sítina Gerardova- Juncus gerardi aj.).Tyto druhy jsou rozšířeny v
halofilně-stepních regionech, odkud pronikají i do některých společenstev regionů stepních, pokud tyto stepní
regiony byly kdysi zabahněny a po jejich vysušení v nich vymizely druhy obligátně halofylní. Je to tedy v
územích kdysi zavodněných a dodatečně přirozeným způsobem vysušených. Tam vytvářejí charakteristickou
mosaiku s fakultativně pseudoxerotermními druhy.
4. Obligátní halofyty (sivěnka slatinná- Glaux maritima, ostřice žitná- Carex secalina, komonice zubatá –
Melilotus dentatus, kuřinka slanomilná – Spergularia salina atp.). Jsou omezeny na bažiny, které přetrvávají po
ústupu jezera na původně nejnižších částech území, zasaženého jezerní transgresí a jsou podstatou halofilněstepních
podokresů případně příslušných residuí.

Halofilně- stepní podokresy Severočeského lesostepního okresu jsou dva, centrální podokres se slanomilnou
květenou a Byseňsko-Neratovická brázda. Mají pásovitou strukturu (Toman 1988 : 230-232). Oddělují od sebe
jednotlivé stepní podokresy Severočeského lesostepního okresu. V současné době se v basálních komplexech
halofilně-stepních podokresů Severočeského lesostepního okresu nacházejí ze stepních druhů povětšině jen ty,
které mají schopnost přesahovat do svazu Bromion. Ostatní byly po antropogenním narušení ekologické
rovnováhy zlikvidovány.
B9.4. Pravděpodobný charakter původní struktury primárně bezlesých částí Turského pole,
Litoměřicka, Lemúzska a Lúky (Severočeský lesostepní okres)
Stepní lokality řádu Festucetalia valesiacae jsou dnes v Severočeském lesostepním okrese exponovány ke
všem světovým stranám. Většinou jsou sice orientovány k jihu, západu nebo východu. Jsou však i významné
lokality na rovině (křižovatka polních cest 1 km západně od Brníkova, mez za čp. 50 v Radešíně u Roudnice
před kolektivizací, okraj lesa jihozápadně od odbočky silnice do Radešína ze silnice Šlapánice-Mšené lázně,
polní cesta při severozápadním okraji Výšínku) nebo dokonce bohatá naleziště na severní exposici (stráně mezi
Ředhoští a Podbrádeckým potokem, mezi Roudníčkem a Kostelcem, u serpentiny mezi Brníkovem a Poplzemi
apod.).
Z těchto skutečností lze vyvozovat, že od ústupu jezera z období poslední jezerní transgrese do počátku doby
bronzové (tj. do počátku vzniku početnějších lidských společenství v krajině) pokrývala Severočeský
lesostepního okresu step, tvořená společenstvy řádu Festucetalia valesiacae, doprovodnými společenstvy řádu
Brometalia a původních luk. Na některých místech společenstva řádu Festucetalia valesiacae chyběla. Stepní
katéna byla v halofilně-stepních okrscích doplněna společenstvy slanomilnými. Bezlesost regionu potvrzuje
bezlesými okrsky Turského pole a Litoměřicka výše provedený rozbor sídlištních regionů.
Ve formě bylinných společenstev byla step udržována četnými stepními živočichy, kteří svou biologickou
činností (zejména pohybem a okusem) rozrušovali půdu. Okus a biologická rovnováha stepních porostů
neumožňovala rozšíření lesa. Po redukci počtu divokých stepních živočichů byla jejich činnost doplněna
pasoucími se stády polokulturního nebo kulturního skotu. Zbytky stepních společenstev zůstaly dodnes
zachovány zejména na okrajích cest, mezích a soliflukcích. Zbytky halofilních společenstev nalezneme v
halofilně-stepních podokresích na cestách, pastvinách a na místech periodicky zaplavovaných. V intravilánech
obcí nacházíme v halofilně-stepních podokresích zbytky halofilní flory tam, kde činnost domácího zvířectva
nahrazuje činnost původní fauny. Je to zejména kolem rybníčků a v zabahněných částech intravilánů.
Toman publikoval ze severozápadních Čech mapku rozšíření druhů, které mohou být považovány za možnou
součást původně bezlesých společenstev, významných rostlin slanomilných, psamofilních a význačných druhů
řádu Festucetalia valesiacae jakož i podřízených svazů a podsvazů. Přetiskujeme ji zde jako obr. B25. Významné
rostliny vyjmenovaných typů nejsou rozšířeny na prostoru souvisle, nýbrž vytvářejí jakousi síť lokalit.
Srovnáme-li tuto mapku s rozsahem Litoměřicka a Turského pole, tedy regionů ve všech historických etapách
bezlesých (obr. B14 a B15), zjistíme, že existují značné rozlohy původně bezlesých prostor, na které významné
druhy stepní a slanomilné nezasahují. Za původní porosty těchto území nelze tedy považovat nic jiného než
porosty společenstev řádu Brometalia, případně dlouhostébelných luk. Je možné, že ona síť nejvýznamnějších
stepních lokalit dokumentuje síť potoků v kterési historické etapě. Neprostupnost příslušných společenstev pro
les mohla být dalším činitelem, který zabraňoval průniku stromů do společenstev řádu Brometalia uvnitř této sítě
a způsoboval bezlesost regionů Turska a Litoměřicka.
Původní bezlesí dokumentuje vedle rozboru sídlištních regionů a právě uvedených skutečností i existence dvou
obcí Loucká v Turském poli. Je možno uvažovat také o tom, zda název obce Lukohořany v Litoměřicku nemá
podobný původ.
Pásy reliktních společenstev znázorněných na mapce B25 vznikly nejspíše jako více méně souvislá residua
jejich někdejšího celoplošného rozšíření. Je možné, že nějakým způsobem dokumentují síť řek a potoků ve
starších geologických obdobích. Bylo by možno uvažovat i o tom, že jejich síťovité rozložení v prostoru vedle
přirozené činnosti zvířectva rovněž zabraňovalo proniknutí lesních společenstev do bezlesého území
Severočeského lesostepního okresu.
B9.5. Pozdně třetihorní (paratetické) jezero na území Čech
B9.5.1. Všeobecná informace
Dostál (1944) publikoval názor, že druhy, které označujeme jako druhy pseudoxerotermního komplexu,
pronikly do Čech již koncem třetihor v souvislosti s vytvořením rozsáhlého jezera, případně zálivu paratetického

moře na našem území. Rozbor problematiky českých populací kostřav rodu Festuca sekce Festuca (oddíl D této
knihy) iniciovalo potvrzení tohoto předpokladu a dosti přesné stanovení rozsahu tohoto jezera.
Žebera a Mikula (1980) předpokládali v Čechách na přelomu třetihor a čtvrtohor dvě jezerní transgrese. Prvá z
nich byla zřejmě totožná s jezerem Dostálovým.
Rozborem populací kostřav rodu Festuca sect. Festuca bylo zjištěno, že vzácné druhy kostřav příslušné sekce
vytvářejí na našem území lineární soustavu lokalit, která nejspíše vykresluje hranice prvé jezerní transgrese (viz
oddíl D kap. D10 této knihy).
Na liniích této soustavy se vyskytují i izolované lokality zbývajících druhů kostřav. Pomyslné čáry výskytu
vzácných kostřav doplňují také lokality původní populace druhů pseudoxerotermního komplexu z jiných
rostlinných rodů, které se vyskytují v Čechách na jedné nebo na několika málo lokalitách.
Hranici vyznačují i izolované soubory několika lineárně řazených lokalit druhů komplexu. Menší plošně
strukturované enklávy podobných populací bývají pak orientovány tak, že je možno předpokládat začátek jejich
expanze v refugiu ležícím na oněch reliktních liniích. Všechna naleziště druhů pseudoxerotermního komplexu,
které mají u nás jen izolované lokality, leží rovněž na oněch liniích.
Na obdobné pozici pak leží i lokality některých vzácných druhů, které vzhledem k jejich ekologii lze jen dosti
obtížně označit jako pseudoxerotemní. Proto definovaný soubor rostlin označuji také ve smyslu dále
provedeného rozboru jako pliocenní invadienty.
Jak bylo již naznačeno, lze předpokládat, že pliocenní invadienty pronikly na území Čech koncem třetihor
(pliocén) v souvislosti s transgresí mladotřetihorního jezera případně zálivu mladotřetihorního moře. Do
periferního dvorce na pobřeží tohoto jezera se rozšířila na píscích Festuca albensis (jmenovitě na Řipském
ostrově) a na hlinitém podkladu a na pobřežních skalách F. airoides, později, po křížení s F. ovina, změněná na
F. subsudetica. V jejich porostech se zachytily rozmnožovací orgány (diaspory) jiných druhů pliocenních
invadientů, zanesených sem vodou z jiných částí Evropy. Pokud byly zasazeny do příhodných podmínek,
vytvořily na lokalitě rozsáhlejší populace. V oblastech vápenců a opuk se pobřeží snadno erodovalo a tvořilo
mělké zálivy, přičemž vznikaly drobné plošné arely pliocenních invadientů.
Velmi často se rozmnožovací orgány zachytily a dále rozšiřovaly nezávisle z několika míst. Zvláštní případ
tohoto typu je ten, kdy se rozmnožovací orgány rozšiřily z prvotní enklávy, opět nejspíše prostřednictvím vody,
na další lokality (ostřice tlapkatá - Carex pediformis, zvonovec liliolistý - Adenophora liliifolia), nebo na
izolované lokality na protilehlé straně zálivu jezera (např. lýkovec vonný - Daphne cneorum nebo tučnice česká -
Pinguicula bohemica), případně vytvořily souvislou řadu lokalit (devaterník šedý - Helianthemum canum u
Štětí). Obecně lze konstatovat, že izolované lokality nebo skupiny lokalit pliocenních invadientů nevznikly u nás
po redukci rozsáhlých arel, ale že jsou výslednicí paralelního osídlení na březích pliocenního jezera. Zajímavé je
například také to, že všechny exklávy vousatky obecné (Bothriochloa ischaemum) se nacházejí na
vymapovaných březích pliocenního jezera. Z toho lze soudit, že tyto exklávy nemají původ v zanesení člověkem,
jak se obvykle předpokádá, ale že i ony jsou výslednicí primární expanze na břehu pliocenní transgrese.
Je nutno konstetovat, že na břeh jezera lze umístit i Dominovu (1924) lokalitu mydlice bazalkovité (Saponaria
occimoides), kterou Domin považoval za pozoruhodný reliktní druh. To ovšem nesouhlasí s oficielním názorem
současné botaniky.
Kostřava labská (Festuca albensis) přežila v původní podobě toliko tam, kde se vyskytovala na píscích v
porostech se sinokvětem modrým (Jurinea cyanoides) a smělkem sivým (Koeleria glauca), tedy v Travčickém
lese. Jinde postupně vytvořila hybridní populace s jinými druhy kostřav, jmenovitě s kostřavou waliskou (F.
valesiaca). Podobná hybridizace postihla i kostřavou nízkou (Festuca airoides), která původně nejspíše rostla ve
skalních společenstvech, na lokalitách, které byly obnaženy erozí jezerních břehů.
Rozsah pliocenního jezera je zakreslen na obr. 27. Není tam však zakreslena jeho západní část v okolí Chebu,
Mariánských lázní a Plzně. Důvodem k tomu je, že bylo obtížné posoudit charakter původu lokalit, které odtud
udává nejstarší botanická literatura. Že se jezero rozprostíralo i v těchto místech dokumentuje kromě jiného
bohatost forem rožců (Cerastium) v okolí Mariánských lázní (Toman 2003) jakož i pliocenní sedimenty v těchto
místech.
V prostoru pliocenního jezera se při jeho mapování projevily tři ostrovy : Řipský (obr.B27 : 1), Kolínský (obr.
B27 : 2) a královéhradecký (obr. B27 : 3). Přehled lokalit, na jejichž základě jsem vymapování jezera prováděl
uvádím v dodatku 3 tohoto oddílu publikace.
Teplé třetihorní období úplně rozkládalo jemnou organickou hmotu, vzniklou z řas. Nevedlo tedy ke vzniku
dvoufázových půd.
Po maximu prvého zavodnění začala voda opadávat. Vznikaly izolované vodní plochy. Přitom se postupně
ochlazovalo klima. Tato situace přetrvala až do prvé doby ledové (donau). Tehdy se ve zbytcích vodních ploch
počala hromadit organická hmota odumřelých řas a bahen. Tak vzniklaly podmínky pro tvorbu dvoufázových
půd.
Za prvé jezerní transgrese se tedy základy pro tvorbu dvoufázových půd nevytvářely pod celkovým prvotním
rozsahem jezera, ale jen pod jeho roztrhanými zbytky, které přetrvaly z maxima jeho rozšíření v době pliocenní
do prvé doby ledové (donau). Tím lze vysvětlit ostrůvkovitou přítomnost dvoufázových půd v území mimo

Severočeský lesostepní okres, okolí Pražské a Berounsko, tedy zejména v Polabské nížině v nejširším slova
smyslu a v Pojizeří, jakož i jejich absenci v ostatních částech Čech. Z tohoto předpokladu ovšem vyplývá, že
hranice pliocenní transgrese v Polabí a Pojizeří musí být koncipována tak, aby území maximální pliocenní
transgrese zahrnovalo veškeré ostrovy dvoufázových půd v těchto místech. Samozřejmé je, že území pliocenního
jezera musí zahrnovat veškeré pliocenní sedimenty u nás tak, jak jsou zaznamenány na geologických mapách.
Struktura pliocenního jezera jak je vyznačeno na obr. B27 dovoluje také vysvětlit skutečnost, proč soustava řek
Labe a Vltavy obtékala v prastarém období, tj. těsně po ústupu pliocenního jezera, Řip z obou stran. Odpovídá
rovněž zjištění (Balatka a Sládek 1962) že se Sázava v nejstarších čtvrtohorách vlévala přímo do Labe. Ukazuje
také na to, jak vznikly toky Pšovky, Ploučnice, Jizery a jiných řek.
Ze skutečností uvedených v této kapitole lze tedy vyvodit, že pliocenní invadienty pronikly do Čech nejspíše
díky vázanosti na společenstva kostřav z rodu Festuca sekce Festuca. Pronikly především do porostů písčin a
skal při pobřeží jezera. Pliocenní invadienty byly tedy zřejmě druhy, které měly schopnost rozšiřovat
rozmnožovací orgány prostřednictvím vodních proudů (hydrochorie).
Kostřava písečná (Festuca ×psammophila) v Polabí mezi Káraným a Týncem n. Labem byla nejspíše původně
rozšířena na nízkém písčitém hřbítku, který vytvářel úzký ostrov uvnitř jezera (Kolínský ostrov dle obr. B27 : 2).
Na jeho okraji se souvisle rozšířila a je tedy jen zdánlivě vázána na současný tok řeky Labe. O zdánlivosti této
vazby svědčí absence jejích lokalit v nejbližším okolí Nymburka. Zdánlivost dokumentuje i dvouřadost těchto
lokalit a jejich orientace ve směru Písty - Konárovice.
Považuji za nutné zde konstatovat, že z doplňujícího materiálu pro údaj "6. Nymburk, beim Bahnhof (sterile
Probe)" který uvádí Toman (1974a : 549) bylo zjištěno, že na této lokalitě neroste kostřava písečná, nýbrž
dlouhoosinatý druh z okruhu Festuca duriuscula, obtížně dnes u nás taxonomicky zhodnotitelný, který se vlivem
člověka v současné době na některých píscích dosti rozšiřuje.
B9.5.2.Rozdíl mezi rostlinami, které byly na lokalitu vysazeny nebo dosazeny a původními rostlinami,
které mapují pobřeží parathetického jezera (pliocenními invadienty)
K pliocenním invadientům počítáme druhy izolovaných lokalit ojedinělých pseudoxerotermních
druhů. Nelze však k nim počítat druhy lokalit, na které byla rostlina vysazena.
Otázku vysazování v přírodě jsme zpracovali ve studii o výsadbách v Ústeckém kraji (Toman 2003b).
V území tohoto kraje bylo registrováno nejvíce lokalit vysazených „vzácných“ druhů. Je to proto, že
největší pravděpodobnost přežití skýtají výsadby do trvale nezapojených porostů. Trvale nezapojené
porosty mají především stepi (též písčité stepi), společenstva slanomilná a podobná společenstva
slatinná. Ta jsou právě specifikami Ústeckého kraje a jeho blízkého okolí.
Následuje stručný přehled charakteristik vysazených lokalit a jejich rozdílu od pliocenních
invadientů podle podrobného rozboru Tomana (2003b, viz též oddíl E předkládané práce).
Vysazené nebo dosazené druhy jsou často z estetického hledista zajímavé. Obvykle se jeví jako
cenologicky heterogenní součást porostu, která nedosahuje hranic fytocenosy. Šíří se rozmanitou
rychlostí z míst výsadby. Jelikož většinou bývá vysazováno několik (1 – 3 vzácně až 10) jedinců
zůstane v porostu právě takovéto množství jedinců nebo souborů vysazovaného druhu. Postupné
zvětšování souvislých ostrovů vysazených druhů je důležitým indikátorem výsadby.
Bylo zjištěno, že i ojedinělý vysazený exemplář může v nezapojených porostech přežívat desítky let.
Vzniká tak jeden krajní případ, kdy nacházíme na lokalitě jen ty exempláře, které tam byly vysazeny.
V případě, kdy dochází k rozrůstání výsadby můžeme sledovat souvislé zvětšování ostrůvků od míst
výsadeb. Často se pak stává, že vysazený druh, na lokalitě udávaný a v minulosti obtížně hledaný, se
stane nepřehlédnutelným.

Často nacházíme na lokalitách větší počet vysazených druhů. Identifikují někdy zbytky bývalých
šlechtických botanických zahrad (Čarodol u Horních Beřkovic, stráně nad zámkem v Encovanech).
Jindy jsou to významné lokality, které lákají k výsadbě svoji výjimečností (Milešovka, Řip). Mohou to
však být i místa, která si některý botanik obzvláště oblíbil (Holý vrch u Vrbky u Budyně n.O., několik
metrů široký prostor u pěšiny zápedně od Rovného, Habrovka u Roudnice, skupina Tříkřížové hory,
Slunečná stráň poblíže Střekova u Ústí n.L.). V těchto případech bývají dosazené rostliny rozmanité
ekologie a nemají fytocenologický vztah k původnímu porostu ani mezi sebou. Jejich areály na lokaliě
bývají oddálené, ale mohou se i částečně překrývat.
Antropogenní vlivy mohou způsobit, že některý z vysazených druhů se neobvykle rozmnoží. Po
odstranění tohoto vlivu dochází k jeho regresi. To je případ vztahu pastvy k prastarému kultivaru
hvozdíku pýřitého (Dianthus plumarius, jako kultivar Dianthus ×novakii)u Klenče a Vražkova nebo
známé lokality kyvoru lékařského (Ceterach officinarum) na Sluneční stráni u Střekova. U Klenče a
Vražkova se populace po odstranění pastvy značně redukovala. Na Sluneční stráni byl kyvor vysazen
do opuštěného lomu. Při běžných procesech sukcese se pak z lokality téměř vytratil.
Jestliže je rostlina vysazena po vykácení lesa do náhradní fytocenosy, potom se ostrůvek
vysazeného druhu může jistou dobu zvětšovat, ale po zpětné sukcesi k lesu zaniká. Jindy ke
zvětšování ostrůvku nedochází. Vysazené rostliny, na místě několik let přežívají. To platí jak pro suchý
a teplý Ústecký kraj, tak pro ostatní části Čech.
Předpokládáme, že pravděpodobnost, že mimo Ústecký kraj se výsadba pseudoxerotermního druhu
udrží je minimální. Souvisí to právě se skutečností, že trvale nezapojené porosty, ve kterých mají
pseudoxerotermní druhy schopnost trvale přežívat, jsou mimo Ústecký kraj vzácné. Předpokládáme
proto, že téměř všechny izolované lokality pseudoxerotermních druhů mimo Ústecký kraj a jeho okolí
jsou lokalitami které dokumentují pobřeží pliocenního jezera.
Větší počet lokalit kosatce bezového (Iris sambucina) kolem Ústí n. L. ukazuje, že některé druhy
bývaly vysazovány v některých regionech i soustavně. Kosatec bezový není totiž z volné přírody znám.
Je to umělý kulturní hybrid.
V témže prostoru jako lokality kosatce bezového se vyskytuje několik nalezišť tařice horské, vždy
s několika jedinci v netypické fytocenose. Obdobně v prostoru mezi Úštěkem a Štětím existuje
několik nevelkých lokalit lnu žlutého bez obvyklého fytocenologického doprovodu (pcháč panonský –
Cirsium pannonicum, hadí mord španělský- Scorzonera hispanica). U Břehoryjí a Vědlic se sice pcháč
panonský vyskytuje. Roste ale v naprosto jiných částech lokality než len žlutý. Je pravděpodobné, že
sem byl vysazen len žlutý i pcháč panonský, každý na jinou část lokality. Předpokládalo se, že se
výsadby rozrostou a spojí, což se nevyplnilo.
Lokalita lnu žlutého u Prackovic, dnes zničená lomem, vznikla na netypickém podkladu. Ani zde
nebyl obvyklý fytocenologický doprovod. I lokality ovsíře stepního registrované po druhé světové
válce byly nejspíše vysazeny.
Lokality, mapující pobřeží parathetického jezera jsou významné následujícími charakteristikami.
Na lokalitě bývá přítomen ojedinělý vzácný druh. Výskyt na nalezišti bývá souvislý až nesouvislý.
Jednotlivé exempláře bývají roztroušené. Nebylo pozorováno soustavné rozšiřování areálu druhu na
lokalitě.

Jestliže druh z lokality zmizel, je nutno prověřit, jestli to nemohlo být způsobeno antropogenní
změnou ekologických podmínek. Za ekologické podmínky je při tom nutno považovat také např.
púdní sesuvy a činnost zvířat. Činností zvířat může být nejen pastva, ale i činnost hlodavců, žab, ptáků
apod. Ekologie může být změněna např. i pravidelnými výlovy ryb nebo pravidelným koupáním.
Hranice výskytu původního druhu na lokalitě bývá totožná s některou hranicí ekologickou nebo
cenologickou. Lokalita se nachází na místě, na kterém je jí možno vzhledem k rozšíření ostatních
pliocenních reliktů pobřeží pliocenního jezera očekávat. Pliocenní invadienty nemusí být
z estetického hlediska zajímavé.
B9.6. Druhá jezerní transgrese
Druhou jezerní transgresi kladou Žebera a Mikula (1980) do druhé doby ledové. Je pravděpodobné, že k ní
došlo přibližně následujícím způsobem.
V prvé době meziledové, to je v období mezi prvou a druhou ledovou dobou (donau a günz) se odnosem
materiálu na dolním toku odtokové soustavy Labe, Vltava a předchůdce Ohře prohloubil terén více než na jejím
toku horním. V jádru dnešních regionů Turského pole a Litoměřicka se po zahloubení terénu udržely zbytky
bažin vzniklých po ústupu pliocenního jezera. Rozsah zbytků bažin z období prvé transgrese v mezidobí prvé
meziledové doby je zachycen na obr. B28 v prostorech 1, 2A a 2B.
Kolem těchto bažin se v době mezi prvou a druhou transgresí vytvořil na slínech široký pruh kalcifilních
obligátních pseudoxerofytů (čičorka pochvatá - Coronilla vaginalis, len tenkolistý - Linum tenuifolium, tořič
muchonosný - Ophrys insectifera, koulenka prodloužená - Globularia elongata, střevičník pantoflíček -
Cypripedium calceolus, len žlutý - Linum flavum, pcháč panonský - Cirsium pannonicum, hadí mord španělský -
Scorzonera hispanica aj. : Abb. B28 území 5 až 12). Druhá jezerní transgrese zasáhla posléze i do tohoto pásu
kalcifilních obligátních pseudoxerofytů. To dokazuje vztah mezi rozšířením těchto druhů na jedné straně a
černozemí a slínovatek na straně druhé. Lokality kalcifilních obligátních pseudoxerofytů se, s výjímkou regionu
B28 : 7, zachovaly v těchto místech přes druhou transgresi nejspíše toliko tam, kde drobné ostrůvky
nezaplaveného terénu vyčnívaly nad hladinu jezera.
V druhé jezerní transgresi, která byla zřejmě poslední (Žebera et Mikula l.c.), bylo zaplaveno Turské pole a
území pozdějších sidlištních regionů Litoměřicka a Lůky, tedy jádro Severočeského lesostepního okresu.
Po ústupu druhého jezera pronikl na východní okraj Džbánu a do okolí Peruce až po pravděpodobnou průrvu s
halofyty u Evaně borový les s podrostem zimostrázku alpinského (Chamaebuxus alpestris). Místy i šípaková
(Quercus pubescens) doubrava. Do jejich expanse byla stržena i čičorka pochvatá (Coronilla vaginalis). Tak se
s ostatními kalcifyty na refugiích vytvořila mozaika, charakteristická pro toto území, mozaika zbytků kalcifilních
společenstev, borových lesů se zimostrázkem a šípákových doubrav (obr. B28 : 5).
Kalcifilní šípáková doubrava s kalcifilním stepním společenstvem obsahujícím len žlutým (Linum flavum),
hadí mord španělský (Scorzonera hispanica), pcháč panonský (Cirsium pannonicum) aj. nejpíše také pronikly
zpět na prostor kdysi jimi zabraný v severním okolí Litoměřic a u Třebívlic. Spolu se rozšířily šípákové
doubravy a místy (u Skalice u Třebívlic) i bory (obr. B28 : 9 až 11).
Na prostoru kol řeky Labe byla značná část dvoufázových půd odplavena. Řeka tam naplavila písčité
sedimenty. Rozšířila se pískumilovná vegetace (obr. B28 : 8).
Nekalcifilní obligátní pseudoxerotermy se šířily na uvolněná úbočí a úpatí skal v severním okolí Loun (obr.
B28 : 12) již během transgrase jezera prostřednictvím vodních proudů. Po ústupu jezera se také mohly rozšiřovat
od lokality k lokalitě poměrně pomalou souvislou expanzí. Z úpatí kopců se též částečně šířily kalcifilní druhy.
Podobný proces postihl i regiony B28 : 9 a 10.
Na Žatecku se nenacházely bažinaté zbytky pliocenní transgrese. Proto se tam dvorec kalcifytů nevytvořil.
Později vzniklé zavodněné území, tedy území jezera z doby druhé jezerní transgrese, je na Žatecku znázorněno
na obr. B28 : 3 a 4. Na rozdíl od Turského pole a Litoměřicka, kde druhá transgrese významně přesáhla rozsah
transgrese prvé (srovnej rozšíření dvoufázových půd), na Žatecku nedosáhlo druhé zavodnění úrovně prvého.
Na území mezi Úštěkem a Štětím pravděpodobně druhá jezerní transgrese nezasáhla. Tam dnes černozemě ani
příbuzné půdy nenacházíme. V tomto prostoru jsou ale v důsledku absence druhého zavodnění téměř souvislé
porosty kalcifilních obligátních pseudoxerotermů (obr. B28 : 7).
Fakultativní pseudoxerofyty a obě kategorie druhů halofilních vyplňovaly bažiny na uvolňovaném dnu jezera.
Při postupném vysušování bažin ustupovaly z okrajových poloh obligátní halofyty. Při kultivování prostoru
mizely z antropogenně využívaných bažinatých míst rostliny fakultativně pseudoxerofilní (Toman 1991a).

B9.7. Zonace vývoje území po druhé jezerní transgresi
Další vývoj území, které postihla druhá jezerní transgrese, nebyl jednotný. Jsou důležité především floristické
rozdíly mezi jeho západní částí, zasahující přibližně pravěkou Lúku, částí severovýchodní, které zahrnuje
pravěké Litoměřicko, a částí jihovýchodní, přibližně Turské pole.
Území s druhy refugiálního pásu kalcifilů, sahající z jižního okolí Kladna přes okolí Rané a Třtěna po okolí
Skalice u Třebívlic, odděluje západní část území druhé jezerní transgre od zbývajících dvou regionů. Tento pás
byl původně nejspíše rozvodím mezi Praohří, tekoucí Srpinským údolím do řeky Bíliny, a labsko- vltavskou
soustavou včetně hypotetické Brozanky. Brozanku předpokládají Žebera a Mikula (1980 : 28) jako ekvivalent
pozdějšího dolního toku řeky Ohře.
Území západně od onoho pásu kalcifitů bylo charakterizováno především prorostlíkem nejtenčím (Bupleurum
tenuissimum). Narozdíl od části severovýchodně od charakterizovaného hřbetu chybí zde vlnice chlupatá
(Oxytropis pilosa), hlaváček jarní (Adonis vernalis), kozinec vičencovitý (Astragalus onobrychys) aj. Původně se
zde nejspíše nevyskytovaly ani kozinec bezlodyžný (Astragalus exscapus), kozinec rakouský (A. austriacus) ani
tařice horská (Alyssum montanum). Ty sem vnikly až po tektonických pohybech o intensitě 25 až 50 m, které pro
území mezi Kadaní a Vtelnem předpokládal Engelmann (sec. Balatka a Sládek 1962 : 236).
Dnes je známo z prostoru západně od pásu Kladno - Raná - Třtěno - Skalice u Třebívlic několik lokalit kozince
rakouského (zejména u Lipence, Selibic, Tatinné, Minic a Polerad). Ty navazují na lokality v severním okolí
Loun. Kozinec bezlodyžný se rozšířil poněkud dále. Tařice horská pronikla svými lokalitami až na jižní okraj
druhé jezerní transgrese. Její nejvíce k jihu posunutá naleziště na jižním Žatecku a Kadaňsku nápadně
korespondují s jižním okrajem rozšíření dvoufázových půd.
Do území zmíněné tektonické poruchy se také souvisle rozšířily i dymnivka nízká (Corydalis pumila) a orsej
blatoucholistý (Ficaria calthaefolia). V prostoru byly značně (avšak ne úplně) redukovány dříve tam běžně
rozšířené obligátní halofyty. Jak se do terénu v souvslosti s probíhajícím zdvihem postupně zařezávaly potoky
přesunuly se jejich vzácné zbytky na prameniště na svazích. Ty jsou dnes často nápadné porosty jitrocele
slatinného (Plantago maritima), jež jsou místy (např u Tatinné nebo u Škrle) i dosti rozsáhlé. Prostor
vyznačujeme na mapce B28 jako území 3. Část Žatecka, která nebyla geologickou poruchou postižena pak jako
území B28 : 4).
Severovýchodní část území zavodněného při druhé jezerní transgresi, tedy přibližně sídlištní region
Litoměřicka, odděluje od části jihovýchodní, tedy od Turského pole refugiální pás kalcifytů na linii Peruc-
Poplzy- Mšené lázně- Vrbka- Štětí. Ten kdysi nasedal na pás Kladno- Skalice u Třebívlic kdesi u Bílichova.
Rozdíl v složení severovýchodní a jihovýchodní části regionu je zejména v druzích hlaváček jarní (Adonis
vernalis), vlnice chlupatá (Oxytropis pilosa), tařice horská (Alyssum montanum) a orsej blatoucholistý (Ficaria
calthaefolia). Ty mají na severovýchodní části území těžiště rozšíření v Čechách, zatímco v jihovýchodní se
vyskytují jen vzácně. Většinou tam nejspíše představují neoživená rezidua pliocenních invadientů.
Na území, postiženém druhou jezerní transgresí je zajímavé vzájemné vylučování kozince vičencovitého
(Astragalus onobrychys) a kozince dánského (Astragalus danicus). Oba tyto druhy jsou rostliny fakultativně
pseudoxerotermní. Pří tom kozinec vičencovitý má jediné souvislé rozšíření v Čechách na Jarpické tabuli
(Toman 2000). Několik jeho izolovaných lokalit se také váže na halofilně stepní území severně od Ohře mezi
Libochovicemi, okolím Třebenic a okolím Lovosic : Košťálov, Radobýl, Libochovice a nejspíše také Chotěšov
(Toman 1997, 2002).
Na tato místa proniklo nejspíše jezero a po jeho ústupu i kozinec vičencovitý úzkou průrvou pod Evaní, na
které také končí rozšíření zimostázku alpinského v prostoru Džbán - Perucko. Lokality kozince vičencovitého
severně od Libochovic jsou na okraji jinak plochého okrsku slaných bažin východně od území na linii Košťálov
- Hazmburk. Lokality na této linii měly v době poslední jezerní transgrese nejspíše obligátně stepní charakter.
Nebyly však osídleny kalcifilními druhy.
Území Košťálov - Radobýl - Libochovice není rozbrázděno hlubokými údolími potoků, jako je tomu v okolí
Slaného. Bažiny byly proto během vývoje odvodněny nejspíše jen na okrajích. Právě tam byl kozinec
vičencovitý vzácně nalezen. Obligátně stepní linie Košťálov- Hazmburk nejspíše oddělovala poslední jezerní
transgresi v prostoru Slaný- Lovosice od ostatních nekalcifilních částí Severočeského lesostepního okresu. Jak
již bylo konstatováno, dokumentuje výběžek jezera na Slánsku do území Litoměřicka kozinec vičencovitý.
Prostor s ohraničený předpokládaným rozšířením kozince vičencovitého jsem označil na obr. B28 jako 2A,
zbývající části severovýchodního prostoru s bažinami přetrvávajícími od doby pliocenního jezera pak jako 2B.

B9.8. Poznámky k vývoji rozšíření druhů pseudoxerotermního komplexu v době po ústupu
druhé transgrese
Po zaříznutí řek se v následujících epochách obnažily nad jejich břehy souvislé komplexy skal po kterých se
rozšiřovaly některé významné pseudoxerofyty (locika vytrvalá - Lactuca perennis, trýzel škardolistý - Erysimum
crepidifolium, kosatec český - Iris bohemica aj.). Pod skalami se v dobách ledových hromadily díky arktickému
větrání rozsáhlé sutě. Na nich jakož i na místech, ze kterých se ze skal ony ohromné balvany příledovcových sutí
odlupovaly, rozšiřovaly se lomikámen trsnatý (Saxifraga decipiens), kapradinka skalní (Woodsia ilvensis),
jestřábník Schmidtův (Hieracium schmidtii), hlaváč fialový (Scabiosa columbaria), kozlík chlumní (Valeriana
wallrothii) aj.
Severovýchodní část okresu Polabsko-dokského měla do doby římské rovněž stepní charakter, a jak bylo
zdůvodněno v kap.B6. 12. byla součástí Turského pole. V době ranně slovanské byla již z větší části zalesněna.
V této době byly již zalesněny i části okresu Polabsko-dokského, které měly mosaikální charakter ještě v době
bronzové. Zalesnění však nebylo úplné. Nezalesněny zůstaly frekventované partie na cestách, ze kterých vznikl
sídlištní region zlický.
Lužní lesy v Poohří vytvářejí pruh, který přetíná jinak souvislou arelu fakultatině stepního kozince
vičencovitého (Astragalus onobrychys) a rozšíření druhů halofilních. Jsou charakteristické výskytem bledule
jarní (Leucoium vernum). Analogicky lužní lesy v Polabí přetínají Terezínskou kotlinu s pískomilnou vegetací a
jsou charakteristické výskytem sněženky (Galanthus nivalis). Oba pásy představují nejspíše nezávislé vývojové
proudy, které oddělovaly sídlištní region Litoměřiců od Turského pole. Jak je možno předpokládat ze současné
vegetace v trojúhelníku Roudnice n.L.-Doksany-Nížebohy, byly hraniční lužní lesy v těchto místech doplněny na
souvislý pás borovými lesy se stepním podrostem. Skutečnost, že přetínají jinak souvislou arelu významného
stepního kozince vičencovitého dokumentuje, že vznikly až po období expanse stepních a halofilních druhů které
se rozšiřovaly na opuštěné jezerní dno těsně po poslední jezerní transgresi. Představují dnes zřejmě nejmladší
původní vegetační strukturu Severočeského lesostepního okresu.
Nejvíce jihozápadní částí Severočeského lesostepního okresu je uměle odlesněné území (viz lokality pelyňku
pravého v intravilánech obcí), kdysi nejspíše pastvinného charakteru. Je charakteristické neobvykle častým
výskytem druhů s pravděpodobnou pastvinnou potencí : koniklec luční (Pulsatilla pratensis), hrachor trávolistý
(Lathyrus nissolia), mochna šedavá (Potentilla inclinata) a pochybek prodloužený (Androsace elongata). Tak
vznikla díky antropogenním zásahům Rohozecká pahorkatina.
Vzhledem k celkové situaci předpokládám, že ani hrachor trávolistý ani mochna šedavá nemusely proniknout
na území Čech teprve v souvislosti s lidskou činností. Jejich rozšíření v souvislosti s antropogenními vlivy toliko
uvolnilo jejich refugia, ve kterých počala expanze.
Dodatek 1. Obce bez nálezu pelyňku pravého, publikované v práci Toman, M. (1990) :
Die Verbreitung des Wermuts (Artemisia absinthium L.) und einige phytogeographische
Beobachtungen in bezug zur frühhistorischen Besiedlung Böhmens.- Feddes Repert.,
Berlin, 100 : 531-563. Byly doplněny nálezy z let 1995 až 1999.
V tomto přehledu je podán seznam obcí, ve kterých nebyl zjištěn výskyt pelyňku pravého a které
jednak byly publikovány v prvé autorově práci o zpracovávané problematice, jednak byly doplněny
výzkumem mezi lety 1995 až 1999. Pokud se v Čechách vyskytuje několik obcí téhož jména je možno

z geografických souvislostí t.j. podle nejblíže uvedených obcí snadno zjistit, o kterou lokalitu daného
jména se jedná.
Lokality, které publikoval Toman (1990) na str. 559
Albrechtice, Údrač, Jehnědno, Chřešťovice, Doběšice, Kluky, Třešně, Záhoří, Svatonice, Vrcovice,
Vojníkov, Držov, Paseky, Kukle, Talín, Žďár, Myšenec, Semice, Nový Dvůr, Selibov, Maletice, Skály,
Heřmanice, Ražice, Kestřany, Sudoměř, Čejetice, Vlkov, Přešťovice, Kbelnice, Rovná Řepice, Rohozná,
Radomyšl, Domanice, Leskovice, Únice, Malé Nepodřice, Oldřichov, Křešovice,Zlivice, Čížová,
Chlapovice, Mladotice, Bošovice, Křešice, Třebkov, Kožlí, Šamonice,Dubí Hora, Pamětice, Drhovle,
Brloh, Cerhonice, Radobytce, Strážovice, Myštice, Uzeničky, Uzenice, Střížovice, Skaličky,Buzice,
Pcelice, Skvořetice, Důl, Mužetice, Němčice, Hněvkov, Čekanice, Závišín, Bělčice, Újezdec,
Kocelovice,Hajany, Záhorčice, Lnáře, Tchořovice, Vrbno, Kadov, Dobrotice, Bezděkov, Záhorčičky,
Nezdřev, Kasejovice, Polánka, Životice, Oselce, Bezděkovec, Mohelnice, Čmeliny, Víska, Tojice,
Třebčice, Mileč, Maňovice, Skašov, Soběsuky, Kokořov, Kramolin,Neurazy, Blížanovy, Zborovy,
Velenovy, Plichtice, Hnočov, Nová Plánice, Křížovice, Čiháň, Lukoviště, Mlázovy,Vlčkovice, Kolinec,
Malonice, Dlouhavec, Nemilkov, Hory Matky Boží,Mokrosuky, Hrádek,Zbynice, Čejkovy, Lipová Lhota,
Budětice, Vlkonice, Miřenice, Otěšín, Letovy, Ustáleč, Buršice, Vlčnov, Nalžovské Hory, Žichovice,
Bílenice, Žihovce, Dražovice, Podmokly, Zadní Chodov, Kyjov, Horní Jádruž, Halže, Ctiboř, Březí,
Neblažov, Brod n. Tichou, Nahý Újezdec, Vítkov,Malý Rapotín, Velký Rapotín,Pernolec, Částkov,
Trnová, Kundratice, Malé Dvorce, Třískolupy, Dubec, Pavlíkov, Stráž, Souměř, Muckov, Bojetice,
Bernartice, Strachovice, Darmyšl, Mezholesy, Svržno, Mirkovice, Hostouň, Tasnovice, Oplotec, Hašov,
Vítání, Medná, Srby, Meclov, Březí, Mráčnice, Bozdíž, Třebnice, Jenikovice, Mrchojedy, Lazce, Mírov,
Milavče, Radonice, Sedlice, Božice, Záhořany, Stanětice,Oprechtice, Hříchovice, Hradiště, Němčice,
Lučice, Třepadly, Chocomyšl, Únějovice, Lštění, Malonice, Františkov, Chotiměř, Osvračín, Močerady,
Čermná, Krchleby, Horní Kaamenice, Dolní Kamenice, Ohučov, Kvíčovice, Neuměř, Všekary,
Černovice, Neuměnice, Bukovec, Čečovice, Malý Malahov, Doubrava, Vranov, Křenovy, Semošnice,
Podražice, Horšov, Dolní Metelsko, Nový Dvůr, Věrov, Hradišťany, Zálezly, Krtín, Zhoř, Lšelín, Lisov,
Hradec, Střelice, Chotěšov, Týnec, Zbůch, Červený Újezd, Líně, Vodní Újezd, Dobřany, Vstíš, Černotín,
Losiná Mantov, Chodová Planá, Víškov, Kříženec, Brod n. Tichou, Křínov, Zliv, Svahy, Pavlovice, Janov,
Damnov, Bezděkov, Jemnice, Tisová, Horní Plezom, Dolní Plezom, Lobzy, Hlinná, Ostrov, Malovice,
Čenkovice, Kosov, Lažany, Pytlov, Krásné Údolí, Černotín, Třebel, Slavice, Horní Kozolupy, Očín,
Strahov, Lomy, Zádub, Domaslav, Lestkov, Vysoké Jamné, Čeliv, Horní Polžice, Dolní Polžice, Řešín,
Nová Ves, Poloučany, Okrouhlé Hradiště, Bezemín, Cebív, Lomnička, Sviňomazy, Trpisty, Pernarec,
Rozněvice, Skupeč, Křelovice, Ostrov u Bezdružic, Pláň, Záchlumí, Kšice, Erpuržice, Otročín,
Těchlovice, Svojšín, Lom u Stříbra, Benešovice, Láz, Úněšov, Hůrky, Zahrádka, Hubenov, Lhotka,
Kunějovice, Nekmíř, Kokořov, Stará Chodovská, Vintířov, Chodov, Mírová, Počerny, Jenišov, Tašovice,
Jakobov, Horní Hrad, Kostrčany, Valeč, Vrbice, Skřípová, Čichalov, Věrušičky, Budov, Knínice, Veselov,
Údrč, Dlouhá Ves, Kelšovice, Smilov, Políkno, Luhov, Služetín, Bezvěrov, Dobrá Voda, Kladruby,
Beranov, Heřmanov, Beroun, Staré Sedlo, Křivice, Blažim, Štipoklasy, Krsy, Polínka, Trhomné, Potok,
Zhořelec, Borek, Domašín, Štichovice, Pláně, Hodovíz, Osojno, Hvozd, Bažantnice, Krašovice, Žílov,
Stýskaly, Malenice, Chotíkov, Kyšice, Dýšina, Chrást, Volduchy, Osek, Výtínka, Bučovice, Smědčice,
Březina, Dolany, Druztová, Zruč, Žichlice, Nadryby, Kostelec, Nynice, Planá, Kaceřov, Břízko, Robčice,
Chockov, Lhotka, Němčevice, Chiná, Jarov, Dobříč, Obora, Vejvanov, Biskouky, Hlohovice, Hlohovičky,

Drahoňův Újezd, Třebnuška, Kladruby, Vojenice, Skoupy, Podmokly, Studená, Hlince, Holovousy,
Všehrdy, Brodeslavy, Bohy, Hedčany, Kožlany, Dřevec, Bílov, Vysoká Lybině, Žihle, Jablonná, Dvorec,
Chotěšov, Bedlno, Jesenice, Oráčov, Kosobody, Otěvěky, Lhota, Břežany, Milíčov, Kostelík,
Modřejovice, Slabce,Svinařov, Rousínov, Hřebenčíky, Novosedly, Skupá, Tytry, Panoší Újezd, Pavlíkov,
Lubná, Žďáry, Malinová, Příčina, Hostokryje, Petrovice, Závidív, Václavy, Řeřichy, Lužná, Lišany,
Krušovice, Hořesedly, Nesuchyně, Mutějovice, Milostín, Kounov, Dolní Chlum, Chlum, Ryší, Lašovice,
Luby, Běleč, Bratonice, Lhota, Žilina, Ploskov,Lány, Vašírov, Rynholec, Stochov, Kačice, Makotřasy,
Běloky, Hostouň, Dobrovíz, Kněževes, Tuchoměřice, Statenice, Černý Vůl, Hískov.
Lokality, které publikoval Toman (1990) na str. 560
Trubín, Bítov, Jarov, Tetín, Hostím, Butovice,Kozolupy, Mořina, Hlásná Třebáň, Běleč, Dolní Vlence,
Lítěň, Korno, Měňany, Tobolka, Tmáň, Slavíky, Kublov, Broumy, Nový Jáchymov, Karlov, Potočiště,
Loužek, Nebanice, Hartoušov, Hněvín, Lesinka, Třebeň, Doubí, Tršnice, Jindřichov, Hradiště, Střížov,
Klest, Slatina, Horni Ves, Horní Dvory, Dolní Lipina, Lipová, Háje, Dolní Pelhřimov, Velká Buková,
Vykmanov, Ondřejov, Klášterecká Jeseň, Útočiště, Vernéřov, Hradiště, Místo, Černovice, Málkov,
Lideň, Vysoká, Nebovazy, Strážky, Křímov, Celná, Suchdol, Krásná Lípa, Blatno, Květnov, Šerchov,
Březenec, Jirkov, Červený Hrádek, Jindřišská, Orasice, Boleboř, Pyšná, Drmaly, Vysoká Pec, Otvice,
Pesvice, Údlice, Droužkovice, Račice, Brany, Kopeček, Střezov, Holetice, Denětice, Hrušovany,
Přečapy, Hořenice, Bílence, Škrle, Zálezly, Havraň, Nemilkov, Čepirohy, Vtelno, Komořany, Lom,
Libkovice, Braňany, Želenice, Liběšice, Hrob, Košťany, Oldřichov, Jeníkov, Hudcov, Lahošť, Kladruby,
Straky, Štěrbina, Všechlapy, Zabrušany, Želénky, Hostomice, Světec, Štrbice, Červený Újezd, Mukov,
Kučlín, Razice, Mrzlice, Tvrdín, Hrobčice, Mirošovice, Lužice, Dobrčice, Chrámce, Skršín, Sedlec,
Zaječice, Bedřichův Světec, Volevčice, Počerady, Milá, Měrunice, Všechlapy, Libčeves, Charvátce,
Mnichov, Mnichovský Týnec, Chraberce, Dobroměřice, Březno, Rvenice, Seletice, Vidovle, Tatinná,
Bítozeves, Nehasice, Mínice, Žiželice, Skupice, Mradice, Lipenec, Cítoliby, Zbrašín, Touchovice,
Hřivice, Markvarec, Třeskonice, Drahomyšl, Dubčany, Liběšice, Kluček, Líčkov, Sádek, Očihov,
Očihovec, Březnice, Bílenec, Petrohrad, Blatno, Mukoděly, Příběnice, Lužec, Drahonice, Libyně, Dolní
Záhoří, Mlýnce, Vrbička,, Valeč, Dobřenec, Veliká Ves, Široké Třebčice, Vitčice, Radechov, Kadaňská
Jeseň, Soběchleby, Hrbovice, Srbice, Modlany, Roudníky, Věšťany, Suché, Žichlice, Koštov, Stadice,
Řehlovice, Brozánky, Rtyně, Vělvěty, Lbín, Mošnov, Bukovice, Lelov, Kostomlaty, Štěpánov, Lukov,
Medvědice, Opárno, Režný Újezd, Mrsklesy, Lhota, Skalice, Vlastislav, Teplá, Řisuty, Valtířov, Svádov,
Kojetice, Malečov, Homole, Haslice, Hlupice,, Kotelice, Třebušín, Řepčice, Všeradice, Rýdeč, Brná n.
Labem, Církvice, Libochovany, Kamýk, Miřejovice, Malíč, Michalovice, Píšťany, Skalice, Žitenice,
Pohořany, Ploskovice, Maškovice, Velký Újezd, Sedlec, Záhořany, Křešice, Nučničky, Počaply, České
Kopisty, Mlékojedy, Prosmyky, Nové Kopisty, Likavec, Bohušovice, Hrdly, Hrobce, Libotenice,
Brozany, Brňany, Keblice, Sulejovice, Šiřejovice, Úpohlavy, Sedlec, Třebenice, Lkáň, Vojnice, Pátek,
Veltěže, Chožov, Třtěno, Semeč, Židovice, Želkovice, Vrbka, Mšené Lázně, Vrbice, Loucká, Jarpice,
Výšínek, Zlonice, Miletice, Smečno, Hřensko, Janov, Labská Stráň, Růžová, Arnoltice, Bynovec, Kámen,
Ludvíkovice, Březiny, Soutězky,Horní Chlum, Prostřední Žleb, Horní Žleb, Jalůvčí, Maxičky, Sněžník,
Jílové, Modrá, Libouchec, Soběchleby, Chabařovice, Přestanov, Střížovice, Všebořice, Habrovice,
Strážky, Bynov, Žďárek, Žďár, Knínice, Malé Chvojno, Velké Chvojno, Čermná, Mnichov, Slavošov,
Lipová, Libov, Radešín, Valtířov, Javory, Malšovice, Borek, Dobkovice, Boletice, Nebočady, Přední
Lhota, Těchlovice, Rytířov, Lesná, Velká Veleň, Jedlka, Dolní Týnec, Knínice, Čáslav, Příbram, Rychnov,

Verneřice, Loučky, Merboltice, Horní Police, Jezvé,Valteřice, Heřmanice, Stvolínské Petrovice, Boletín,
Stráž, Stružnice, Horní Libchava, Manušice, Častolovice, Pihel, Chotovice, Janov, Sloup, Bukovany,
Svojkov, Svitava, Dobranov, Vítkov, Lasvice, Velenice, Kamenice, Velký Grunov, Bohatice, Noviny p.
Ralskem, Pertoltice, Srní Potok, Vranov, Svébořice, Boreček, Kuřívody, Vrchbělá, Obora, Tachov,
Okna, Žďár, Houska, Bořejov, Konrádov, Tubož, Nedamov, Sosnová, Okřešice, Zahrádky, Borek,
Pavlovice, Dřevčice, Lhota, Obrok, Tuhanec, Pavličky, Zakšín, Deštná, Bukovec, Mošnice, Újezd,
Veselí, Brocno, Radouň, Křešov, Snědovice, Střížovice, Julčín, Vědlice, Strážiště, Rochov, Lada,
Tetčiněves, Encovany, Hrušovany, Černěves, Vědomice, Kleneč, Levínské Petrovice, Třebín, Horní
Vysoké, Levín, Dolní Vysoké, Hobřina, Starý Týn, Bukovina, Brusov, Držovice, Líčenice, Dubičná,
Konojedy, Bílý Kostelec, Janovice, Rané, Kozly, Litice, Hvězda, Skalka, Stvolínky, Blíževedly, Lukov,
Lukovsko,Svobodná Ves, Úštěk, Lhota, Zimoř, Liběšice, Dolní Chobolice, Horní Chobolice, Mladé,
Miletice, Loucká, Ledčice, Daminěves, Cítov, Mlčechvosty, Vraňany, Bukol, Lužec, Zálezlice, Vrbno,
Pšovka, Vehlovice, Liběchov, Želízy, Tupadly, Dolní Zimoř, Chudolazy, Medonosy, Osinalice, Nové
Osinalice, Vlkov, Střezivojice, Vojtěchov, Sémanovice, Březinka, Sitné, Kokořín, Janova Ves, Bosyně,
Vysoká Strážnice, Střednice, Střemy, Nebužely, Jenichov, Hleďsebe, Živonín, Řepín, Mělnické Vtelno,
Radouň, Vysoká Libeň, Hostín, Liblice, Skuhrov, Malý Újezd, Jelenice, Vavřineč, Přívory, Všetaty,
Tišice, Chrást, Nedomice, Ovčáry, Dřísy, Lhota, Borek, Martinov, Polerady, Brázdim, Popovice,
Dřevčice, Brandýz nad Labem, Stará Boleslav, Choroušky, Chorušice, Ledce, Kadlín, Zamachy, Bezno,
Sovínky, Boreč, Vrátno, Horky, Brodce, Hrušov, Písková Lhota, Jezerní Vtelno, Krnsko, Strenice,
Rokytovec, Čejetice, Dalovice, Bukovno, Katusice, Skalsko, Kluky, Trnová, Doubravice, Víska,
Březovice, Březinka, Plužná, Čistá, Bítouchov, Hlínoviště, Bělá p. Bezdězem, Dolní Krupá, Následnice,
Úhelnice, Husí Lhota, Valy, Volenovice, Plazy, Kolomuty, Holé Vrchy, Týnec, Semčice, Úherce,
Dobrovice, Sýčina, Nepřevázka, Brodce, Bezděčín, Chrást, Svémyslice, Zeleneč, Šestajovice, Jirny,
Nové Jirny, Choroušany, Roztokaty, Přistoupim, Kšely, Vítice, Chotýš, Krupá, Svatbín, Bulánka,
Kouřim, Svojšice, Zásmuky, Konojedy, Výžerky, Hradec, Opolany, Kostelní Střímelice, Ondřejov,
Bohuňovice II, Horní Kruty, Benátky, Mělník, Nechyba, Radvanice, Sázava, Dojetřice, Bělokozly,
Xaverov, Choratice, Chocerady, Vestec, Vodslivy, Ostředek, Mřížovice, Čakov, Tatouňovice, Křešice,
Vlkov, Teplýšovice, Čeňovice, Střížkov, Věřice, Okrouhlice, Dlouhé pole, Roušice, Pozov, Nová Ves,
Popovice, Mladovice, Postupice, Lísek, Jemniště.
Lokality, které publikoval Toman (1990) na str. 561
Roubíčkova Lhota, Bořenovice, Takonín, Litichovice, Divišov, Bílkovice, Slověnice,, Liběž, Radonice,
Ctiboř, Radošovice, Znosim, Hradiště, Velíš, Dub, Ostrov, Kondrac, Zdislavice, Římovice, Rataje,
Trhový Štěpánov, Soutice, Tehov, Nemíž, Kladruby, Střechov, Zliv, Hobšice, Starý Samechov, Nové
Jiřice, Čestín, Čejovice, Krasoňovice, Radvančice, Prostřední Ves, Bohdaneč, Hranice, Věžníkov,
Ostrov, Milanovice, Machovice, Tichonice, Zdizuby, Podvěky, Úžice, Smilovice Chlum, Staňkovice,
Smrk, Skvrňov, Františkov.
Lokality, které byly doplněny výzkumem mezi lety 1995 a 1999
Budínek, Drhovice, Jablonné, Svatý Jan, Hrabří, Oříkov, Staré Sedlo, Rataje, Radětice, Senožaty, Hutě,
Černýšovice, Bechyňská Smoleč, Sudoměřice, Bežerovice, Nuzice, Hvožďany, Dražíč, Chrášťany,

Koloměřice, Koloděje nad Lužnicí, Hosty, Pašovice, Doubrava, Chotýčany, Lhotice, Úsilné, Hůry,
Adamov, Rudolfov, Chlumek, Olešnice, Zahájí, Munice, Zliv, Křtětice, Kloub, Chvaletice, Skočin,
Miloňovice, Nová Ves, Nebřehovice, Zadní Ptákovice, Radošovice, Přední Zborovice, Chodouň,
Málkov, Suchomasty, Býkoš, Neumětely, Hůrky, Dobřív, Hrádek, Pavlovsko, Mirošov, Kakejov, Mešno,
Lipnice, Spálené Poříčí, Struhaře, Nechanice, Hradišťanský Újezd, Pertoltice, Petrovice, Bíluky, Měčín,
Nedamice, Nedamičky, Přeclav, Třebícína, Hráz, Třebícínka, Vlkov, Nová Ves, Děkov, Svojetín, Kryry,
Dětaň, Krásný Dvůr, Chotěbudice, Podlesice, Nové Třebčice, Račetice, Staňkovice, Lišany, Senkov,
Kocanda, Břínkov, Úlovice, Ročov, Brodec, Brloh, Divice, Vinařice, Kozojedy, Smolnice, Nová Ves,
Hříškov, Sinutec, Kozly, Odolice, Žichov, Malé Březno, Vysoké Březno, Hošnice, Strupčice, Saběnice,
Modlany, Kvítkov, Nové Dvory, Drahkov, Nechvalice, Malhostice, Sezemice, Milešov, Páleč, Kocourov,
Mrsklesy, Vlastislav, Děkovka, Březno u Milešova, Sutom, Lukov, Štěpánov, Kyškovice, Vetlá,
Mastířovice, Svářenice, Vrbice, Vrutice, Lounky, Černěves, Chodouny, Vraný, Telce, Úherce, Vrbičany,
Kokovice, Hořešovičky, Pozdeň, Líský, Hořešovice, Žíchovec, Libovice, Tuřany, Byseň, Lotouš, Podlšín,
Zájezd, Okoř, Velká Bučina, Malá Bučina, Libochovičky, Brandýsek, Kobylníky, Čeradice, Páleček,
Strádonice, Lisovice, Zlonice, Beřovice, Vítov, Žižice, Třebusice, Blevice, Slatina, Úžice, Dřínov,
Újezdec, Netřeba, Kopeč, Líbeznice, Měšice, Mratín, Sluhy, Veleň, Kněžmost, Žantov, Boseň, Lhotice,
Dobrá Voda, Veselá, Horka, Následnice, Koprník, Spyšová, Lavice, Zajakury, Samšina, Zámostí,
Mladějov, Střeleč, Pařezská Lhota, Hrdoňovice, Roveň, Holín, Cidlina, Kněžice, Libuň, Újezd pod
Troskami, Hnanice, Radvanice, Roudný, Přepeře, Modřišice, Podháj, Všeň, Svijanský Újezd, Pěnčín,
Čtveřín, Zďár, Žehrov, Rakov, Bátín, Střevač, Bukvice, Velíš, Podhradí, Lázně Bělohrad, Choteč, Lužany,
Choceň, Dvořisko, Podrázek, Nořín, Kosořín, Koudelka, Holice, Veliny, Horní Jelení, Dolní Jelení,
Dobruška, Chábory, Podbřezí, Trnov, Horákovice, Byzhradec, Solenice, Litohrady, Domašín, Libel,
Vykáň, Černíky, Štolmíř, Liblice, Lstiboř, Bylany, Chrášťany, Chotouň, Myškovice, Vrbčany, Blinka,
Hradenín, Pohoří, Břežany I., Chocenice, Libodřice, Horní Chvalšiny, Mlékovice, Toušice, Křečhoř,
Bošice, Libeň, Okrouhlo, Zvole, Březová, Oleško, Zahořany, Petrov, Mnichovice, Stránčice, Třemblaty,
Struhařov, Mrač, Poříčí nad Sázavou, Městečko, Nespeky, Týnec nad Sázavou, Chrást, Pecerady,
Brodce, Břeková Lhota, Úročnice, Žabovřesky, Chrášťany, Ouštice, Křečovice, Roudný, Kňovičky,
Kňovice, Třebnice, Líchory, Solopysky, Chlistov, Krusičany, Soběšovice, Velběly, Sestrouň, Křížov,
Křehule, Lešáky, Volavka, Načeradec, Olešná, Domanice, Pravětice, Slavětín, Holýšov, Mezilesí, Zelená
Ves, Týmová Ves, Lukavec, Bezděkov, Dolní Lhota, Horní Lhota.
Dodatek 2. Úplný přehled rozšíření pelyňku pravého v intravilánech obcí po
jednotlivých regionech
Bozeňsko
Rybníky, Drhovy, Nechalov, Drevníky, Žebrák, Vyskočilka, Nečín, Obory, Jelence, Dolní Hbity,
Nepřejov, Větrov, Zduchovice, Osečany, Nalžovice, Křepenice, Dublovice a Chramosty

Bechyňsko
Brod, Plánička, Skránčice, Mladotice, Zavlekov, Rábí, Černíč, Těchonice, Žďár, Štipoklasy, Nehodív,
Myslív, Týřovice, Břežany, Týnec, Hejná, Horažďovice- Předměstí, Třebomyslice, Jelenovice, Velký
Bor, Svéradice, Slatina, Holkovice, Maňovice, Pačejov, Olšany, Kvášňovice, Defurovy Lažany, Újezd bei
Chánovice, Chánovice, Nová Ves, Čivice, Želvice, Vrčeň, Smeredov, Huť, Řasanice, Hradiště, Horní
Poříčí, Chlum, Mačkov, Nahošín, Doubravice, Lažany, Třebohostice, Chrášťovice, Klínovice, Podolí,
Hubenov, Černíkov, Droužetice, Vahlovice, Lom, Jarotice, Bořetice, Malčice, Podolí II, Holušice, Velká
Turná, Malá Turná, Petrovice, Jemnice, Brusy, Dobev, Velké Nepodřice, Lhota u Kestřan, Putim,
Štěkeň
Tuhošť
: Bělá nad Radbuzou, Újezd sv. Kříže, Doubravka, Čečín, Valcha, Borek, Štítary, Vidlice Libosváry,
Miřkov, Horní Metelsko, Polžice, Sv. Anna, Hlohová, Přívozec, Nahošice, Kanice, Úboč, Semněvice,
Šlovice, Jivjany, Buková, Telice, Kladruby, Milevo, Prostiboř, Tuněchody, Brod u Střibra, Staré Sedlo,
Bonětičky, Bonětice, Borovany, Holostřevy, Skviřín, Málkovice, Kurojedy, Nynkov, Ošelin, Ostrovice,
Víchov, Štokov, Chodský Újezd, Dolní Jádruž, Otín, Týnec, Boudy, Vysoké Sedliště, Dolní Sedliště, Lom
u Tachova, Kočov a Oldřichov
Silvana
Dlouhé Hradiště, Kokašice, Bezdružice, Úterý, Vidžín, Svěrec, Dolní Jamné, Krašov, Vlkošov, Buč,
Radyně, Brložec, Lažany, Štědrá, Kozlov, Sovolusky, Těšetice, Ratiboř, Větrušice, Žlutice, Jeřeň, Bošov,
Protivec, Chýše, Žďárek, Nahořečice, Skytaly, Vroutek, Kračín, Tis u Blatna, Velečín, Čichořice, Poříčí,
Luby, Kobylí, Kolešov, Vladařice, Radotín, Pšov, Močidlec, Rabštejn nad Střelou, Novosedly, Chlum,
Manětín, Hrádek, Vladměřice, Č. Doubravice, Přehořov, Odezly, Mladotice, Křečov, Potvorov,
Řemešín, Sedlec, Bukovina, Trojany, Hradecko, Mariánský Týnec, Hadačka, Výrov, Kopidlo, Babina,
Nebřeziny, Plasy, Rybnice, Dražeň, Loza, Dolní Bělá, Tlučná, Trnová, Horní Bříza, Ledce, Doudlevce,
Hodyně, Buček, Lednice, Kočín, Dolní Hradiště, Koryta, Borek, Kozojedy, Třímany, Chlum, Čistá,
Bělbožice, Šípy, Všesulov, Krakovec, Krakov, Zhoř, Hvozd, Nová Ves, Kůzová, Zdeslav, Velká
Chmelištná, Soseň, Klečetné, Nový Dvůr, Šanov, Senomaty, Nouzov, Pšovlky, Švihov, Přílepy,
Kolešovice, Zderaz, Bukov, Kolešov, Hořovičky, Vrbice, Podbořánky, Žďár, Krty, Stebno, Lubenec,
Řepany, Černčice, Maloměřice a Ležky
Lúka
Svojetín, Malá Černoc, Siřem, Pšov, Milčeves, Libořice, Měcholupy, Holedeč, Holedeček, Stránky,
Veletice, Bezděkov, Rybňany, Zálužice, Stekník, Dolejší Hůrky, Lišany, Hradiště, Selibice, Levonice,
Strkovice, Tuchořice, Lipenec, Zeměchy, Jimlín, Dvérce, Podbořanský Rohozec, Nepomyšl, Buškovice,
Podbořany, Brody, Chrášťany, Pětipsy, Libědice, Čejkovice, Nová Ves, Chmelištná, Maštov, Němčany,
Vysoké Třebušice, Kaštice, Mory, Moravěves, Blažim, Výškov, Vrbka, Lenešice, Velemyšleves, Lažany,

Vysočany, Hořetice, Žatec, Záhoří, Stroupeč, Vičice, Nechranice, Libočany, Čeradice, Větrušice, Kličín,
Žabokliky, Hůrky, Břežany, Chudeřín, Soběsuky, Roztyly, Přeskaky, Libědice, Vikletice, Vojkovice, Malé
Krhovice, Vidolice, Záhořany, Poláky, Hořenice, Vinaře, Vintířov, Ždov, Kadaňský Rohozec, Kojetín,
Úhošťany, Úhošť, Rokle, Nová Víska, Hradec, Želina, Nová Víska u Kralup, Ahníkov, Spořice, Chomutov
a Domina
Sedlecko
Pokutice, Zásada, Rašovice, Lestkov, Miřetice, Klášterec, Ciboušov, Kotvina, Dalovice, Černýš, Vysoké,
Pernštejn, Lužný, Okounov, Kamenec, Korunní, Stráž, Vojkovice a Zakšov
Duchcovsko
Okořín, Všestudy, Sušany, Koporeč, Lišnice, Polerady, Patokryje, Hrobčice, Bílina, Chouč, České
Zlatníky, Svinčice, Korozluky, Bečov, Břvany, Hrádek, Jablonec, Hořenec, Radovesice, na Rači u Habří,
v Teplicích, Oseku, Mariánských Radčicích, Horním Litvínově a v Kopistech
Litoměřicko
Litoměřice, Tlučeň, Sebuzín, Církvice, Lovoš, Lipá, Lahovice a Žabovřesky nad Ohří
Česko
Turské pole: Chlomek, Velký Borek, Mělnická Vrutice, Borek, Záryby, Zvoleněves, Slaný, Dolín,
Ječovice, Martiněves a na lesní cestě na místě bývalé osady Miletice u Budyně nad Ohří
Barrandien: Karlštejn, Srbsko, Koněprusy, Černín, Svatá, Záhořany a Hudlice
Výběžek do jižních Čech: Záhořany, Otročiněves, Nižbor, Sýkořice, Pustověty, Kalubice, Nezabudice,
Všestary, Skřivaň, Novosedly, Nezabudice, Hracholusky, Týřovice, Újezdec, Čilá, Chříč, Ostrovec,
Lhotka, Těrešov, Prašný Újezd, Svinná, Kamenec, Olešná, Čivice, Újezd u Radnic a Vranovice
Lemůzsko
Soběnice, Trnobrany, Srdov, Dolní Šebířov, Náčkovice, Mukařov, Velká Javorská, Taneček, Kvítkov,
Hostíkovice, Holany, Heřmánky, Zátyní, Ostré, Rašovice, Domašice, Kalovice, Robeč, Tuháň, Sukorady,
Strachaly, Lomy a Chcebuz

Pšovsko
Písečná, Vlčí Důl, Brenná, Veselí, Srní, Jestřebí, Provodín, Hradčany, Břehyně, Bezděz, Doksy, Staré
Splavy, Chlum, Drchlava, Vrchovany, Stará Skalka u Doks, Zbyny, Horky, Korce, Blatce, Ždírec, Luka,
Kruh, Vojetín, Bezdědice, Nosálov, Libovice, Lobeč, Skramouš, Stránka, Hradsko, Velký Újezd,
Dražejov, Nedvězí, Dobřeň, Vidim, Horní Zimoř a Truskavna
Prvé Charvatsko
Buda, Vinec, Podlázky, Debř a Hrdlořezy
Druhé Chorvatsko
Podle databáze Agentury ochrany přírody a krajiny v Pardubicích : Jaroměř, Nové Město nad Metují,
Černčice, Převýšov, Chlumec nad Cidlinou,, Radovesnice, Mlékosrby, Kosice, Kosičky, Kratonohy,
Dobřenice, Roudnice, Voleč, Rohovládcová Bělá, Dobřenice, Libčany, Lhota pod Libčany, Hvozdnice,
Opatovice, Libišany, Osičky, Štěnkov, Rokytno, Chvojenec, Petrovice nad Orlicí, Žďár nad Orlicí,
Olešnice, Černíkovice, Voleč, Vamberk, Doudleby nad Orlicí, Svárava, Labská Chrčice, Krakovany,
Uhlířská Lhota, Lipec, Božec, Tetov, Hlavečník, Bílé Vchýnice, Kojice, Týnec nad Labem, Záboří nad
Labem, Svatá Kateřina, Zdechovice, Řečany nad Labem, Trnávka, Horoušice, Semín, Živanice, Nerad,
Přelovice, Bohdaneč, Přelouč, Lohenice, Mělice, Bezzděkov, Lázně Bohdaneč, Hrádek u Bohdanče,
Černá u Bohdanče, Trnová, Srch, Brozany, Ráby, Kunětice, Pardubice, Drozdice, Černá za Bory,
Hostovice, Veska, Velíry, Borohrádek, Malá Čermná, Korunka, Nová Ves u Korunky, Chleny, Svídnice,
Horušice, Svobodná Ves, Sovoluská Lhota, Litošice, Seník, Krasnice, Semtěš, Konopáč, Chrucim,
Dvakačovice, Řestoky, Uhersko, Vraclav, Vysoké Mýto, Řepníky, Zálší, Choceň, Netřeby, Sloupnice,
Zhoř, Dlouhá Třebová, Dolní Dobroč, Horní Heřmanice, Seč, Žumberk, Bílý Kůň, Štěpánov, Libecina,
Proseč a Litomyšl.
Tyto lokality byly zpracovány následujícími autory : Baudyš, Bednář, Cibulková, Čelakovský,
Černohous, Deyl, Faltys, Faltysová, Felsmanová, Fiedler, Hadač, E., Hadač, J., Hendrych, Horák,
Houfek, Hrobař, Hrouda, Jehlík, Jirásek, Kirschner, Klika, Klimeš, Kopecký, Košťál, Kovář, Krčan,
Kropáč, Kroulík, Kubelková, Kučera, Marek, Mendlík, Mikyška, Mladý, Nováková, Neuhäusel,
Neuhäuslová , Opiz, Pospíchal, Procházka, Pulchart, Reitmayer, Rohlena, Rydlo, Skalický, Slavík,
Smejkal, Souček, Šmarda, Šourková, Šulc, Vodák, Vepřek a Zítko
Zlicko
Při průzkumu nebyly nalezeny lokality pelyňku pravého. Region měl výrazně mozaikální charakter.

Sázavsko
Bukovany, Újezdec, Rataje nad Sázavou, Drahňovice, Třemošnice, Dalovy, Lbosín, Třebešice,
Býkovice, Struhařov, Dobříčkov, Myslíč, Český Šternberk, Sternov, Měchnov, Všechlapy, Otryby,
Vranice, Soběšín, Zdebuzeves, Soušice, Psáře, Hrádek a Pavlovice
Dodatek 3. Ohraničení pliocenního jezera lokalitami charakterizujících druhů
Obvodová linie jezera
Františkov u Suchdola n. Lužnicí (Daphne cneorum); Chlum u Třeboně (Daphne cneorum); Třeboň
(Thrincia saxatilis, Astragalus onobrychys); Lužnice n. Lužnicí (F. subsudetica); Ponědražka (Thrincia
saxatilis); Tábor (Carex pediformis); Mladá Vožice (Asplenium cuneifolium); Kondrac u Vlašimi
(Festuca subsudetica); Vlašim (Festuca subsudetica); Zruč n. Sázavou (F. sazaviensis); Sedlice u Dol.
Královic (F. serpentinica, Asplenium cuneifolium, Potentilla crantzii atd.); Dolní Královice
(Bothriochloa ischaemum); Habrovčice (Carex pediformis); Vojslavice (Carex pediformis); Želivo
(Pulsatilla pratensis); Polná (Festuca serpentinica, Asplenium cuneifolium); Křížová (Festuca
serpentinica, Asplenium cuneifolium); Benátky u Litomyšle (Bothriochloa ischaemum); Němčice
(Achillea setacea); Potštein (Festuca filiformis); Nové město nad Metují; Josefov (Astragalus
onobrychys); Velichovky (Adenophora liliifolia); Habřina (Adenophora liliifolia); Lužany (Adenophora
liliifolia); Konecchlumí (Bothriochloa ischaemum); Lukavec u Hořic (Cirsium pannonicum, Festuca
subsudetica); Pec pod Sněžkou (Festuca pruinosa); Západní Krkonoše (Festuca airoides); Semily
(Festuca filiformis); Chuchelná (Adenophora liliifolia); Ohařice u Jičína (Festuca subsudetica); Tábor
(Gagea bohemica); Nouzov (Lathyrus pisiformis); Kněžice u Městce Král. (Virga pilosa); Žehuň (Trinia
ucrainica, Adenophora liliifolia, Achillea setacea, Astragalus austriacus atd.); Domanovice
(Adenophora liliifolia); Vlkov pod Oškobrhem (Ophrys insectifera, Linum flavum atd.); Dymokury
(Lathyrus pisiformis, Linum flavum atd.); Křinec (Linum flavum atd.); Nepřevázka (Hypericum elegans,
Astragalus onobrychys); Mladá Boleslav (Astragalus austriacus, Oxytropis pilosa); Radouč -
Kosmonosy (Achillea setacea); Debř (Fumana procumbens); Klášter u Mnichova Hradiště (Achillea
setacea); Příbrazy u Turnova (Daphne cneorum); Rakousy (Sesleia albicans, Daphne cneorum); Ralsko
(Carex macroura, Aster alpinus); Hradčanské stěny (Oxytropis pilosa, Gypsophila fastigiata, Astragalus
arenarius atd.); Zákupy (Astragalus arenarius); Klíč u Nového Boru (Aster alpinus); Česká Kamenice
(Festuca pallens); Ronov u Kravař (Festuca pallens); Stvolínky (Festuca subsudetica); Dubice u České
Lípy (Gagea bohemica); Zahrádky (Festuca subsudetica); Holany (Pinguicula bohemica); Provodín
(Gagea bohemica); Jestřebí (Festuca subsudetica, F. filiformis, Ligularia sibirica, Astragalus arenarius);
Doksy (Festuca subsudetica, Astragalus arenarius); Bezděz (Dianthus gratianopolitanus, Allium
strictum, Aster alpinus atd.); Bělá p. Bezdězem a okolí (F. subsudetica, F. belensis, F. muellerstollii a
množství dalších vzácných druhů, částečně možná záměrně vysazených); ? Malé Všelisy ( Saponaria
ocymoides); Benátky n. Jizerou (Daphne cneorum, Seseli hippomarathrum); Hlavenec (Daphne
cneorum); Mečeříž (Daphne cneorum); Konětopy (Pinguicula bohemica); Čečelice (Pinguicula
bohemica); Všetaty (Mariscus serratus, Linum perenne, Pinguicula bohemica atd.); Liblice (Pinguicula
bohemica); Mělnická Vrutice (Daphne cneorum, Pinguicula bohemica atd.); Mšeno u Mělníka (Carex

pediformis); Řepín (Virga pilosa); Chlomek u Mělníka (Daphne cneorum, Astragalus onobrychys,
Linum flavum atd.); Kokořín (Adinis vernalis, Astragalus onobrychys); Liběchov (Astragalus excapus);
Ješovice až severní okolí Štětí (řada blízkých lokalit Helianthemum canum); Sedlo u Úštěka (Aster
alpinus); Bílá Hora u Podviní, Satan a Loreta u Žitenic a Bílá stráň u Pokratic (vše Linum flavum s
bohatým doprovodem); Babiny I, Čeřeniště, Němčí (vše Adenophora liliifolia); Zababeč u Třebušína
(Cirsium pannonicum); Kozí vrch u Neštědic (Festca multinervis, Sesleria albicans, Saxifraga aizoon,
Minuartia setacea); Neštěmice (Festuca multinervis); Střížovice (Linum flavum); Stadice (Veronica
austriaca, Achillea setacea, Carlina acaulis subsp. simplex); Koštov (Thalictrum foetidum); Deblík u
Sebuzína (Dracocephalum austriacum, Carex pediformis atd.); Dubice (Artemisia alba); Lovoš
(Hypericum elagans atd.); Boreč (Festuca subsudetica); Vršetín (Viola ambigua); Kuzov u Třebívlic
(Allium strictum); Skalice u Třebívlic (Adenophora liliifolia); Hradišťany (Adenophora liliifolia); okolí
Třtěna (soubor lokalit Hypericum elegans); Brník (Thalictrum foetidum); Milá, Raná, Oblík (Viola
ambigua, na posledních dvou Helictotrichon desertorum, v okolí východisko expansí Astragalus
exscapus, Stipa spec. div., Oxytropis pilosa atd.); Janský vrch u Korozluk (Helictotrichon desertorum);
Most (Viola ambigua, Aster amellus); Zlatník (Dianthus gratianopolitanus); Bořeň (Dianthus
gratianopolitanus, Aster alpinus); Syslík u Razic (Stipa stenophylla); Osek (Virga pilosa); Klíny u
Litvínova (Festuca subsudetica); Hora sv. Kateřiny (Festuca subsudetica); Vysoká pec (Cirsium
pannonicum); Červený hrádek (Astragalus excapus); Krásná Lípa (Pulsatilla patens); Celná u
Chomutova (Festuca subsudetica); Hora sv. Šebestiána (Hammarbya paludosa, v okolí základ pro
arelu Festuca filiformis); Telcov (Astragalus danicus); Jindřichov (Astragalus danicus); Rašovice u
Kadaně (Anemone sylvestris); Úhošť u Kadaně (Dianthus gratianopolitanus atd.); Kadaň (Stipa
stenophylla); nad křižovatkou Kryry- Černčice- Kolešov , t.zv. Libořický les u Krýr starší literatury
(Aster amellus, Inula hirta, Platanthera chlorantha atd.); Nečemice (Aster amellus); Lhota (Aster
amellus); Holedeček (Stipa dasyphylla); Kluček (Scorzonera purpurea); Ličkov (Stipa stenophylla);
Tuchořice (Plantago maritima); Drahomyšl (Stipa stenophylla); Lipenec (Gypsophila fastigiata);
Malnice (Marrubium peregrinum); Nová Ves u Loun (Linum flavum); Bílichov (Veratrum nigrum,
Adenophora liliifolia atd.); Peruc (Carex pediformis, Polygonatum latifolium atd.); Poplze (Carlina
acaulis subsp. simplex); Dubany (Hypericum elegans); Hazmburk (Thalictrum foetidum); Úpohlavy
(Virga pilosa); Břežany (Seseli devenyense); Budyně n. Ohří (Arctium nemorosum, Virga pilosa atd.);
Mšené Lázně (Gypsophila fastigiata, Festuca subsudetica); Budenice (Lathyrus pisiformis); Beřovice
(Reseda phyteuma); Drnov (Gypsophyla fastigiata); Knovíz (Reseda phyteuma); Kvíce (Festuca
subsudetica); Smečno (Carex pediformis); Libušín (Oxytropis pilosa, Linum flavum atd.); Unhošť
(Gagea bohemica); Řevničov (Carex pediformis); Lužná (Festuca filiformis); Rakovník (Bothrichloa
ischaemum); Křivoklát (Moehringia muscosa); Baba u Křivoklátu (Allium strictum, Gagea bohemica);
Strádonice (Achillea setacea); Zdice (Allium strictum); Trubín (Allium strictum); Králův Dvůr (Virga
pilosa); Beroun (Virga pilosa); Hostím (Poa badensis); Sv. Jan Pod Skalou (Minuartia setacea);
Karlštejn (Anacamptis pyramidalis, Virga pilosa, Astragalus onobrychys, Adenophora liliifolia; v okolí
základy expansí druhů majících v Českém Krasu izolované arely); Dobříš (Anthemis montana); Zadní
Třebáň (Gagea bohemica); Mníšek pod Brdy (Pulmonaria molis); Štěchovice (Pulmonaria molis,
Erythronium dens- canis); Závist (Pulmonaria molis, Virga pilosa); Černolice (Adenophora liliifolia,
Gagea bohemica); Všenory (Festuca subhirtella, Carex pediformis); Dobřichovice (Adenophora
liliifolia); Roblín (Adenophora liliifolia); Černošice (Adenophora liliifolia); Modřany (Daphne cneorum);
Smíchov (Virga pilosa); Nusle (Daphne cneorum); Říčany (Gagea bohemica); Mnichovice (Festuca
subsudetica); Kouřim (Gagea bohemica); Zásmuky (Gagea bohemica); Rataje nad Sázavou (Alyssum
montanum); Benešov (Carex pediformis); Votice (Festuca subsudetica); Orlík (Arabis turrita);

Horosedly u Mirovic (Anemone sylvestris); Čimelice a Cerhonice (Alyssum montanum); Hvožďany u
Blatné (Festuca filiformis); Enkláva na vápencích u Horažďovic a Sušice (Lokality Oxytropis pilosa,
Anemone sylvestris, Ophrys insectifera u Hejné, Festuca rupicola a Gentiana cruciata u Rábí atd.);
enkláva na vápencích u Strakonic (Soubory lokalit Anemone sylvestris, Gentiana cruciata, Festuca
rupicola atd.); Písek (Festuca rupicola); Zvíkov (Carex pediformis); Strunkovice (Bothriochloa
ischaemum); Netolice (Bothriochloa ischaemum); Hadce severně a severozápadně od Českého
Krumlova (soubory lokalit Festuca serpentinica a Asplenium cuneifolium); Český Krumlov (Festuca
belensis, Astragalus onobrychys, soubory lokalit Anemone sylvestris, Gentiana cruciata, Bothriochloa
ischaemum atd.).
Řipský ostrov
Řada lokalit Astragalus exscapus : Vendula (též Allium strictum, Festuca ripensis, Minuartia setacea
atd.), Lukavec, Keblice (zde a u Šiřejovic též Hypericum elegans), Brozany, Hostenice. - Přestavlky
(Festuca subsudetica); Kleneč a Vražkov (Festuca ripensis); Chržín (Astragalus exscapus); Velvary
(Triglochin maritimum, základ expanze Reseda phyteuma); Mínice (Allium strictum, Astragalus
exscapus); Otvovice (Adonis vernalis); Zeměchy (Astragalus exscapus); Slatina (Astragalus exscapus);
Zákolany (Astragalus exscapus); Zákolany (Astragalus exscapus); Velké Přílepy (Festuca airoides);
Únětice (Astragalus onobrychys); Roztoky u Prahy (Virga pilosa); od Husince po Kralupy (lokality
Festuca ripensis, Allium strictum, Minuartia setacea); Úžice (Samolus valerandii); Zlosyně (Anthemis
montana); Dolní Beřkovice (Gagea bohemica); Cítov (Adonis vernalis); Řip (Festuca ripensis,
Hypericum elegans atd.); Podvlčí (Daphne cneorum); Bechlín (Festuca subhirtella, Daphne cneorum);
Sovice (Helianthemum canum, Linum flavum); Vetlá (Koeleria glauca, Gagea bohemica); Kyškovice
(Koeleria glauca, Corydalis pumilla); Chodouny (Koeleria glauca Festuca ripensis); Travčický les
(Festuca albensis, Gypsophila fastigiata Koeleria glauca); Litoměřice- Terezín (Virga pilosa); Radobýl
(Astragalus exscapus, Trigonella monspelliaca, Hippocrepis comosa); Knobložka (Linum flavum atd.).
Kolínský ostrov
Záboří (Gypsophila fastigiata); Starý Kolín (Festuca psammophila); Velim (Gagea bohemica); Festuca
psammopila : Oseček, Sokoleč, Kostelní Lhota.- Třebestovice (Festuca subhirtella); - Festuca
psammophila : Hradištko, Semice (též Coronilla vaginalis), Přerov nad Labem, Císařská Kuchyně,
Káraný.- Dvorce Lysé (Pinguicula bohemica); Lysá nad Labem (Festuca psammophila, Astragalus
arenarius, Pinguicula bohemica); Festuca psammophila : Ostrá, Stratov, Písty, Zvěřínek, Písková
Lhota, Kluk, Velký Osek, Hradištko, Tři Dvory, Konárovice, Lžovice.- Semín (Astragalus arenarius);
Chrudim (Bothriochloa ischaemum); Slatiňany (Narthecium ossifragum); Skála u Chrudimi (Festuca
pallens); Nasavrky (Festuca subhirtella); Oheb (Festuca pallens).

Královéhradecký ostrov
Astragalus arenarius : Horní Jelení, Čermná n. Orlicí, Zdelov, Olešnice u Častolovic.- Týniště n. Orlicí
(Festuca filiformis); Nový Bydžov (Bupleurum tenuissimum); Počáply u Pardubic (Bothriochloa
ischaemum); Kunětická Hora (Linum flavum).
Literatura
Aljechin, V.V. (1951) : Rastitěl´nosť SSSR v osnovych zonach.- Moskva.
Balatka B. et al. (1975-1977) : Pedografická mapa.- Brno.
Balatka B. et Sládek, J. (1962) : Říční terasy v českých zemích.- Praha.
Bělohoubek, J. (1977) : Současné rozšíření Adonanthe vernalis L.- Severočes. Přír., 30, 36-54.
Bretholz, B. (1923) : Die Chronik der Böhmen des Kosmas von Prag.- Berlin.
Čelakovský, L. (1873) : Prodromus květeny české. Díl 2.- Praha.
Dokučajev, V.V. (1949) : Izbrannyje trudy. Reprint.- Moskva.
Daňhelka, J. et al (1988) : Staročeská kronika tak řečeného Dalimila. Díl 1.- Praha.
Domin, K. (1904) : České středohoří.- Praha.
---(1907) : Rudohoří a pruh podrudohorský.- Praha.
---(1924) : Mydlice bazalkovitá (Saponaria ocimoides) nová a památná rostlina květeny československé.- Rozpr.
2. Tř. čes. Akad. 33/21.
Dostál, J. (1944) : Význam moře Paratethys ve fytogeografii.- Sb. Čes. Spol. zeměp., 49, 37-43.
Dubský, B. (1928) : Slovanský kmen na střední Otavě.- Řepice.

---(1949) : Pravěk jižních Čech.- Blatná.
Gebauer, J. (1970) : Slovník staročeský. Díl 1.- Praha.
Greuter, W. et al. (1995) : Mezinárodný kód botanickej nomenklatúry (Tokijský kód). (Slovenský překlad).-
Bratislava.
Havránek, B. et al. (red.) (1948-1951) : Příruční slovník jazyka českého. Díl 5.- Praha.
Hegi, G. (1929) : Illustrierte Flora von Mitteleuropa. Ed. 1. Díl VI/2.- München.
Horák, B. et Trávníček, D. (1956) : Descriptio civitatum ad septentrionalem plagam Danubii.- Rozpravy
Československé akademie věd, Cl. 1, 66/2.
Hrdina, K. ed.(1949) : Kosmova Kronika česká.- Praha.
Hrušák, F. (red.) et al. (1985) : Žatecko a Rakovnicko. Soubor turistických map.- Praha.
Choc, P. (1963) : O území českých kmenů.- Časopis Národního muzea, Ser. hist., 132, 68-83.
---(1972) : Hradiště u Sedlce u Karlových Varů.- Acta regionalis, 1970-1971, 45-64.
Jirásek, A. (1956) : Staré pověsti české.- Praha.
Karbusický, V. (1967) : Nejstarší pověsti české.- Praha.
Kolár, J. ed. (1998) : Středověké legendy o českých světcích.- Praha.
Kubát, K. (1997) : Pulsatilla patens (L.) Mill. v České republice.- Severočes. Přír., 30, 5-10.
Kudrnáč, J. (1951) : Slované v západních Čechách.- Archeologické rozhledy, 3, 185-190, 198-200, 217.
Lamprecht, A. (1987) : Předslovanština.- Brno.
Ložek, V. (1973) : Příroda ve čtvrtohorách.- Praha.
Lutterer, J., Majtán, M. et Šrámek, R. (1982) : Zeměpisná jména Československa.- Praha.
Machek, V. (1961) : Etymologický slovník jazyka českého. Ed. 2.- Praha.
Martinovský, J.O., (1961) : Revize a dnešní stav lokalit chráněných kavylů tenkolistého a chlupatého v
Čechách.- Ochr. Přír. 16, 129-132.
---(1969) : Česnek tuhý, památná rostlina naší květeny.- Severočes. Přír., 1, 1-28.
Nef, L. (1957) : État actuel des connaisances sur le role des animaux dans la décomposition des litieres de
forests.- Agricultura, 5, Ser. 2e/3, 245-316.
Niederle, L. (1927) : Slovanské starožitnosti. Díl 3.- Praha.
Novák, J. (2002) : Rozšíření halofytů v dolním Poohří.- Severočes. Přír., 33-34, 111-124.
Otto, J. et al. (1906) : Ottův slovník naučný.- Praha.
Palacký, F. (1907) : Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě.- Praha.
Pech, V. (1893) : Černozem.- In Otto, J. (ed.) : Ottův slovník naučný. Díl 6, 633-634.- Praha.
Profous, A. et al. (1949-1960) : Místní jména v Čechách.- Praha.
Rieger F. L. et al. (1872) : Slovník naučný. Díl 9.-Praha.
Sedláček, A. (1920) : Snůška starých jmen, jak se nazývaly v Čechách řeky, potoky, hory a lesy.- Rozpravy
České akademie věd, Cl. 1, 60.
---(1921) : O starém rozdělení Čech na kraje.- Rozpravy České akademie věd, Cl. 1, 61.
---(1923) : Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách.- Praha.
Sládek, J. (1999) : Melilotus dentata (W. et K.) Pers. v Čechách.- Severočes. Přír., 31, 15-25.
--- et Ondráček, Č. (1989) : Spergularia marina (L.) Griseb. v Čechách.- Severočes. Přír., 23, 1-18.
Slavík, B. (1966) : Pflanzengeographische Studie über die Art Lactuca perennis L.- Folia geob. phytotax. 1, 26-
69.
Schreiber, H. (1923) : Die Moore Nordwestböhmens.- Prag.
Sklenář, K. (1992) : Archeologické nálezy v Čechách do roku 1870.- Praha
Sláma, J. (1977) : Mittelböhmen im frühen Mittelalter.- Praha
Šimek, E. (1955) : Chebsko, dnešní nejzápadnější slovanské území ve staré době.- Brno.
Šimr, J. (1925, 1929) : O teplomilné květeně v okolí Uhříněvsi.- Čas. Nár. Muz., Sect. natur., 99, 142-148
(1925), 103, 138-151 (1929).
Toman, M. (1967) : Rozšíření lnu tenkolistého (Linum tenuifolium L.) v Čechách.- Regionální studie, 4, 14-24.
---(1969a) : Charakteristika Severočeského lesostepního okresu jako přirozené fytogeografické jednotky.-
Severočeskou přírodou, 1, 115-162.
---(1969b) : Rozšíření kavylu vlásčitého (Stipa capillata) v Čechách.- Regionál. Studie, 6, 45-64.
---(1970) : Die Verbreitung von Carex humilis Leyss. in Böhmen.- Bot. Jahrb., 90, 411-424.
---(1972) : Die Verbreitung von Pulsatilla pratensis (L.) Mill. in Böhmen.- Bot. Jahrb., 91, 483-495.
---(1973a) : Psamofilní vegetace Terezínské kotliny.- Preslia, 45, 70-86.
---(1973b) : Rozšíření některých stepních druhů v Čechách.- Sborn. Pedagogické fakulty v Ústí n.L., Ser. Nat., 2,
21-102.
---(1974) : Rozšíření druhů Aster amellus L. a Linum flavum L. v Čechách.- Zpr. Českosl. bot. Spol., 9, 9-21.
---(1974a) : Populationsanalyse der Sammelart Festuca cinerea in Böhmen.- Feddes Repert., 85, 533 - 574.
---(1975) : Přehled rozšíření chráněného druhu Anemone sylvestris L. v Čechách.- Československá ochrana
přírody, 15, 163-172.

---(1976) : Halofilní květena severozápadních Čech. Preslia, 48, 60 – 75.
--- (1978) : Rozšíření vousatky obecné (Bothriochloa ischaemum (L.) Keng.) v Čechách.- Čas. Nár. Muz., Ser.
nat., 145, 170-180.
---(1981) : Die Gesellschaften der Klasse Festuco – Brometea im westlichen Teil des böhmischen
Xerothermgebietes.- Feddes Repertorium, 92, 303-332, 433-498, 569-601.
---(1988) : Beiträge zum xerothermen Vegetationskomplex Böhmens.- Feddes Repertorium, 99, 33-80, 205-235,
339-376, 565-602.
---(1989) : Die Verbreitung des Wermuts (Artemisia absinthium L.) und einige phytogeographische
Beobachtungen in bezug zur frühhistorischen Besiedlung Böhmens.- Feddes Repertorium, 100, 531-563.
---(1990) : Ein weiterer Beitrag zur Kenntnis der Populationsstruktur und zur Taxonomie von Festuca Sekt.
Festuca in Böhmen (ČSSR).- Feddes Repert., 101, 1 - 40.
---(1991a) : Ein Beitrag zur Entwicklung der Vegetation in Böhmen während des Quartärs.- Feddes
Repertorium, 102, 151-157.
---(1991b) : Nachtrag zu den Analysen der Gattung Festuca Sect. Festuca in Böhmen.- Feddes Repertorium,
102, 571-578.
---(1992) : Die Stellung der Steppenvegetation Böhmens in der Steppenvegetation Mitteleuropas.- Feddes
Repert.,103, 127-141.
---(1997) : Souvislá arela kozince vičencovitéto (Astragalus onobrychs L.) mezi Velvary, Slaným a
Libochovicemi.- Severočes. Přír., 55-66.
---(2000) : Přírodní podstata pozdně osídlených prostor mezi Kladnem, Mělníkem, Litoměřicemi Bílinou a
Louny a probmematika Turského pole.- Ústecký sborník historický, 2000, 33-46.
--- (2002) : Ještě k problematice kozince vičencovitého (Astragalus onobrychys L.) a k jeho rozšíření v
severozápadních Čechách a v sererozápadní části středních Čech.- Severočes. Přír., 33-34, 73-83.
---(2003) : Ein Versuch über die kartographische Identifikation der geographischen Punkte auf der Karte des
Großen Germaniens von C. Ptolemaios und E. Šimek.- Eirene, 39, 174-208.
---(2003a) : Charakteristische ausdauernde Arten der Gattung Cerastium im südöstlichen Teil von Slavkovský
les (Kaiserwald, Tschechische Republik) und die Problematik der Art Cerastium alsinifolium.- Čas. Nár. Mus.,
Ser. Natur.hist., 172, 81-108.
---(2003b) : Podezřelá, většinou nejspíše vysazená naleziště pseudoxerotermní květeny na území Ústeckého
kraje.Podřipsko, Roudnice n.L., 13 : 110-131.
Turek, R. (1952) : Kmenová území v Čechách.- Čas. Nár. Mus., Ser. hist., 121, 3-46.
---(1957) : Die frühmittelalterlichen Stammesgebiete in Böhmen.- Praha.
---(1967) : Smolovské hradiště a problém Tuhoště.- Archeologické rozhledy, 19, 445-451, 461-464.
---(1975) : Listina Jindřicha IV. z 29. dubna 1086 a její teritoria.- Slavia antiqua, 22, 69-122.
---(1982) : Čechy v ranném středověku.- Praha.
Váňa, Z. (1968) : Vlastislav.- Památky archeologické, 59, 5-192.
---(1973) : Slovanské hradiště v Levousích a otázka rozsahu luckého území.- Archeologické rozhledy , 25, 271-
288.
---(1976) : Bílina.- Památky archeologické, 67, 393-478.
---(1978) : Bílina a staré Bělsko.- Památky archeologické, 68 : 394-432.
Vávra, I. (1971) : Trstenická stezka.- Historická geografie, 6, 77-132.
---(1979) : Mostecká cesta.- Historická geografie, 18, 3-382. Praha.
Vil´jams, V.R. (1950) : Počvovjeděnije.- Sobranije sočiněnij, díl 5.- Moskva
Vlček, V. red. et al. (1984) : Zeměpisný lexikon ČSR.- Praha.
Vulterin, Z. (1947) : O rozšíření tořiče muchonosného, Ophrys muscifera Huds. v Čechách.- Krása našeho
domova, 38, 41-46, 61-73.
Vyjedenskyj B. A. et al. (Red.) (1954) : Bol´šaja sovětskaja encyklopedia. Ed. 2, díl 27.-Moskva.
Zápotocký, M. (1977) : Slovanské osídlení na Děčínsku.- Archeologické rozhledy, 29, 521-553.
Žebera, K. et Mikula, J. (1980) : Říp, hora v jezeru.- Praha.

Karte B1. Gegenseitige Ausscheidung der archäologischen Fundorten aus der Bronzezeit
(repräsentieren das Mosaikgebiet) und den Fundorten des Wermuts in den Intravilanen der
Gemeinden (repräsentieren das Waldgebiet) im Ostteil der Bechyňsko.- 1. Gemeinden mit den
Wermut- Fundorten. 2. Gemeinde ohne den Wermut- Fundorten. 3. Katastern der Gemeinden mit
den archäologischen Fundorten aus der Bronzezeit.
Obr. B1. Vzájemné vylučování archeologických lokalit z doby bronzové (representují mozaikální území) a
lokalit pelyňku pravého v intravilánech obcí (representují území lesní) ve východní části Bechyňska (Behin).- 1.
Obce s lokalitami pelyňku pravého. 2. Obce bez lokalit pelyňku pravého. 3. Katastry obcí s archeologickými
lokalitami z doby bronzové,

Abb. B1

Karte B2. Gegenseitige Ausscheidung der archäologischen Fundorten aus der Bronzezeit
(repräsentieren das Mosaikgebiet) und Wermut- Fundorten in den Intravilanen der Gemeinden
(repräsentieren das Waldgebiet) im Westteil des Bechyňsko (Behin), im Ausläufer des Česko in die
Umgebung von Plzeň und in den Regionen Tuhošť und Silvana.- 1. Gemeinden mit den Wermut-
Fundorten. 2. Katastern der Gemeinden mit den Fundorten aus der Bronzezeit.
Obr. B2. Vzájemné vylučování archeologických lokalit z doby bronzové (representují území mozaikální) a
lokalit pelyňku pravého v intravilánech obcí (representují území lesní) v západní části Bechyňska (Behin),
výběžku Česka do okolí Plzně a v regionech Tuhošť a Silvana.- 1. Obce s lokalitami pelyňku pravého. 2.
Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby bronzové.

Abb. B2

Karte B3. Gegenseitige Ausscheidung der archäologischen Fundorten aus der Bronzezeit
(repräsentieren das Mosaikgebiet) und Wermut- Fundorten in den Intravilanen der Gemeinden
(repräsentieren das Waldgebiet) in der region der zweiten Chorwaten. 1. Gemeinden mit den
Wermut- Fundorten. 2. Katastern der Gemeinden mit den Fundorten aus der Bronzezeit.
Obr. B3. Vzájemné vylučování archeologických lokalit z doby bronzové (representují území mozaikální) a
lokalit pelyňku pravého v intravilánech obcí (represenrují území lesní) v regionu Druhých Charvátů.- 1. Obce s
lokalitami pelyňku pravého. 2. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby bronzové.

Abb. B3

Karte B4. Beziehung zwischen dem Mosaikgebiet und den Fundorten aus der Bronzezeit, Fundorten
aus der Hallstattzeit und Wermut- Fundorten in den Intravilanen der Gemeinden im Ostteil des
Bechyňsko (Behin).- 1. Gemeinden mit den Wermut- Fundorten. 2. Katastern der Gemeinden mit den
Fundorten aus der Hallstattzeit. Grau markierter Raum ist das Gebiet besiedelt in der Bronzezeit (im
Sinn der Karte B 1).
Obr. B4. Vztah mezi mozaikálním územím s lokalitami z doby bronzové, lokalitami z doby halštadtské a
lokalitami pelyňku pravého v intravilánech obcí ve východní části Bechyňska (Behin).- 1. Obce s lokalitami
pelyňku pravého. 2. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby halštadtské. Šedě vyznačený prostor je
území osídlené v době bronzové ve smyslu obr. B1.

Abb. B4

Karte B5. Siedlungsregionen im Böhmen.- 1. Bozeňsko. 2. Bechyňsko (Behin). 3. Tuhošť. 4. Silvana. 5.
Lúka. 6. Sedlecko (Sedlza). 7. Duchcovsko (Dazana). 8. Litoměřicko. 9. Česko. 10. Lemůzsko. 11.
Pšovsko. 12. Erste Chorwatsko. 13. Zweite Chorwatsko. 14. Zlicko. 15. Sázavsko.
Obr. B5. Území sídlištních regionů v Čechách.- 1. Bozeňsko. 2. Bechyňsko. 3. Tuhošť. 4. Silvana. 5. Lúka. 6.
Sedlecko. 7. Duchcovsko. 8. Litoměřicko. 9. Česko. 10. Lemůzsko. 11. Pšovsko. 12. Prvé Charvatsko. 13. Druhé
Charvatsko. 14. Zlicko. 15. Sázavsko.

Abb. B5

Karte B6. Abgrenzung des Bozeňsko.- 1. Katastern der Gemeinden mit den arshäologischen Funden
aus der urslawischen Zeit im Gebiet des Bozeňsko. 2. Strategische Punkte. 3. Gemeinde mit einer
sehr alten schriftlichen Dokumentation. 4. Durchforschte Gemeinde mit dem Vorkommen des
Wermuts. 5. Durchforschte Gemeinde ohne Wermut. 6. Katastern der Gemeinden mit den
arshäologischen Funden aus der urslawischen Zeit im Gebiet des Bechyňsko
Obr. B6. Vymezení Bozeňska.- 1. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské na
území Bozeňska. 2. Strategické body. 3. Obce s velmi starou písemnou dokumentací. 4. Prozkoumané
obce s výskytem pelyňku pravého. 5. Prozkoumané obce bez výskytu pelyňku pravého. 6. Katastry
obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské na území Bechyňska.

Abb. B6

Karte B7. Die Funde aus der Bronze- und Hallstatt- Zeiten im Gebiet des Bozeňsko und in ihrer
Umgebung.- 1. Katastern mit den archäologischen Funden aus der Bronzezeit. 2.Katastern mit den
archäologischen Funden aus der Hallstattzeit. 3. Katastern mit den archäologischen Funden aus der
Bronze- wie auch aus der Hallstattzeit. Der doppelte Strich abbildet die Linie der urslawischen
Besiedlung im Sinn der Karte B 6 und war gleichzeitig einer Grenze der inneren Weide.
Obr. B7. Nálezy z doby bronzové a halštadtské na území Bozeňska a v okolí..- 1. Katastry obcí s
archeologickými lokalitami z doby bronzové. 2. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby halštadtské.
3. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby bronzové i halštadtské. Dvojitá čára znázorňuje linii
praslovanského osídlení ve smyslu obr. B6 a je současně hranicí vnitřní pastviny.

Abb. B7

Karte B8. Charakter der urzeitlichen Besiedlung und Entstehung der inneren Weide im östlichen Teil
des Bechyňsko.- 1. Katastern mit den Fundorten aus den La-Tênen Zeit. 2. Katastern mit den
Fundorten aus der urslawischen Zeit im Gebiet des Bechyňsko. 3. Fundorte des Wermuts. 4.
Katastern mit den Fundorten aus der urslawischen Zeit im Gebiet des Bozeňsko. Grau ist die innere
Weide bezeichnet, die einerseits im Gebiet in der La-Tene-zeitlichen Kultur, andererseits im Gebiet in
der urslawischen Zeit entwaldetes Gebiet (also mit den Wermut- Fundorten) entstand.
Obr. B8. Charakter praslovanského osídlení a vznik vnitřní pastviny ve východní části Bechyňska.- 1.
Katastry obcí s lokalitami z doby laténské. 2. Katstry obcí s lokalitami z doby praslovanské na území
Bechyňska. 3. Lokality pelyňku pravého v intravilánech obcí. 4. Katastry obcí s lokalitami z doby
praslovanské na území Bozeňska. Šedě je vyznačena vnitřní pastvina, vzniklá jednak v území
osídleném v době laténské, jednak v území

Abb. B8

Karte B9. La-Tênen- zeitliche Fundorte in der Umgebung von Plzeň.
Obr. B9. Lokality z laténského období v okolí Plzně.

Abb. B9

Karte B10. Abgrenzung des Westteils des Bechyňsko, des Ausläufers der Česko in der Umgebung von
Plzeň und den Regionen Tuhošť und Silvana.- 1. Fundorte des Wemuts in den Intravilanen der
Gemeinden. 2. Gemeinde ohne des Vorkommens des Wermuts, die in der Waldzone (d.i. jenseits der
Grenze der Besiedlung in der Bronzezeit im Sinn der Karte B 2) entstanden sind. 3. Katastern mit den
urslawischen archäologischen Funden. 4. Strategische Punkte. Die Siedlungsregionen sind grau
ausgezeichnet und sind mit einer doppelten Linie abgrenzt. Mit einer einfachen Linie und mit drei
Pfeilen ist die Grenze zwischen der Mosaik- Formation und Wald im Sinn der Karte B 2 aufmerksam
gemacht.
Obr. B10. Vymezení západní části Bechyňska, výběžku Česka do okolí Plzně a regionů Tuhošť a Silvana.- 1.
Lokality pelyňku pravého v intravilánech obcí. 2. Obce bez výskytu pelyňku pravého v lesní zóně, tj za
hranicemi osídlení v době bronzové ve smyslu obr. B2. 3. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby
praslovanské. 4. Strategické body. Sídlištní regiony jsou vyznačeny šedě a ohraničeny dvojitou čarou.
Jednoduchou silnou čarou zdůrazněnou šipkami je vyznačena hranice mezi mozaikální formací a lesem ve
smyslu obr. B2.

Abb. B10

Karte B11. Die Gründe der Regionen der urslawischen Lúka in der Besiedkung von dem Eneolithikum
bis zur Hallstattzeit.- 1. Katasten der Gemeinden mit den archäologischen Fundorten von dem
Eneolihikum bis zur Hallstattzeit. 2. Gemeinde mit den Wermut- Fundstellen. 3. Gemeinden ohne das
Vorkommen des Wermuts. A. und B. Randbesiedelte Enklaven um Chomutovka (flumen Uzkca). C.
Randbesiedelte Enklave beim Bach Klučecký (torrens Brocnica). D. Libienbesiedlung um Černocký
potok (rivulum Guntna). E. Randbesiedlung um den Salzsümpfen bei Nová Ves nahe Podbořany und
um einem anliegenden Steppenstreifen, die stellt den Grund der zentralen Lúka vor. F. Das
Fundament der Silvana. Diese Regionen sind grau ausgezeichnet.
Die Teile der Gründen der Regionen von Sedlecko, Duchcovsko (Daksana) und Litoměřicko sind
schraffiert.
Obr. B11. Základy krajů praslovanské Lúky v osídlení z eneolitu až doby halštadtské.- 1. Katastry obcí s
archeologickými lokalitami od eneolitu až do doby halštadtské. 2. Obce s lokalitami pelyňku pravého.
3. Obce bez výskytu pelyňku pravého. A.a B. Okrajově osídlené enklávy kolem Chomutovky (flumen
Uzkca). C. Okrajově osídlená enkláva u Klučeckého potoka (torrens Brocnica). D. Liniovité osídlení
kolem Černockého potoka (rivulum Guntna). E. Okrajové osídlení kolem slaných bažin u Nové vsi u
Podbořan a přilehlého stepního pruhu, které je základem centrální Lúky. F. Základ Silvány. Tyto
regiony jsou vyznačeny šedě. Šrafovaně jsou vyznačeny části základů sídlištních regionů Sedlecka,
Duchcovska (Dazana) a Litoměřicka.

Abb. B11

Karte B12. Die Bezirke der Siedlungsregion Lúka, auf Grund des Aufkommens oder Fehlens der
urslawischen archäologischen Funden in den Katastern der Gemeinden mit einer Hinsicht auf die
Gründe dieser Regionen von Eneolithikum bis Hallstattzeit (Karte B 11).- 1. Katastern der Gemeinden,
in welchen wurden die urslawischen archäologischen Funden gemacht. 2. Katastern der Gemeinden,
wo die urslawischen Funden fehlen.
Grau sind die Teile der Lúka ausgezeichnet : A. Westliche Enklave bei Chomutovka (flumen Uzkca),
schon flach besiedelt. B. Östliche Enklave bei Chomutovka, wieder noch mit den Rand- Funden. C.
Enklave beim Bach Klučecký (torrens Brocnica), schon mit der zentalen Besiedlung. D. Linien artig
besiedelte Enklave beim Bach Černocký (rivulum Guntna). E. Zentral besiedelte Enklave bei Velká ves
nahe Podbořany (in urslawischer Zeit griff schon bis in die Umgebung von Žatec). F. Ein Teil der
Silvana.
Die Teile der Regionen Sedlecko, Duchcovsko (Daksana) und Litoměřicko sind abweichen farbig.
Obr. B12. Kraje sídlištního regionu Lúka, vymapované na základě přítomnosti nebo nepřítomnosti
praslovanských archeologických nálezů v katastrech obcí s ohledem na základy těchto krajů z eneolitu až doby
halštadtské (na obr. B11). 1. Katastry obcí, kde praslovanské archeologické nálezy byly učiněny. 2. Katastry
obcí, na nichž praslovanské archeologické nálezy nebyly učiněny. Šedě jsou vyznačeny části Lúky : A. Západní
enkláva u Chomutovky (flumen Uzkca), již plošně osídlená. B. Východní enkláva u Chomutovky, stále jen s
nálezy v okrajových partiích. C. Enkláva u Klučeckého potoka (torrens Brocnica), již centrálně osídlená. D.
Liniovitě osídlená enkláva kolem Černockého potoka (rivulum Guntna). E. Centrálně osídlená enkláva u Velké
Vsi u Podbořan, sahající již až k Žatci, centrální část Lúky. F. Část Silvany. Odlišně barevné jsou části regionů
Sedlecka, Duchcovska (Dazana) a Litoměřicka.

Abb. B12

Karte B13. Abgrenzung der Region Duchcovsko (Daksana) auf Grund des Aufkommens oder Fehlens
der urslawischen Funden in den Katastern der Gemeinden und der Wermut- Fundstellen in ihren
Intravilanen.- 1. Im Kataster wurden urslawische archäologische Funde gemacht. 2.Aus dem Kataster
sind die urslawischen Funde nicht bekannt. 3. Lokalität des Wermuts.
Duchcovsko ist grau bezeichnet, Teile der Regionen Lúka und Litoměřicko sind schraffiert.
Obr. B13. Vymezení regionu Duchcovska (Dazana) na základě přítomnosti nebo nepřítomnosti nálezů
praslovanské kultury v katastrech obcí a lokalit pelyňku pravého v jejich intravilánech.- 1. V katastru obce byl
učiněn archeologický nález z doby praslovanské. 2. V katastru obce nebyl učiněn arcgeologický nález z doby
praslovanské. 3. Lokalita pelyňku pravého v obcích, ohraničující sídlištní region.
Duchcovské je vyznačeno šedě, části regionů Lúka a Litoměřicka jsou vyšrafovány.

Abb. B13

Karte B14. Abgrenzung der Region Litoměřicko.- 1. Fundorte des Wermuts in den Intravilanen der
Gemeinden. 2. Katastern der Gemeinden mit urslawischen archäologischen Funden. 3. Strategische
Punkte.
Die Teile der Regionen Duchcovsko (Daksana), Lemůzsko und Česko (das Feld Turské) sind schraffiert.
Obr. B14. Vymezení regionu Litoměřicka.- 1. Lokality pelyňku pravého v intravilánech obcí. 2. Katastry obcí s
archeologickými lokalitami z doby praslovanské. 3. Strategické body. Části regionů Duchcovsko, Lemůzsko a
Česko (Turské pole) vyšrafovány.

Abb. B14

Karte B15. Das Feld Turské.- 1.Katastern der Gemeinden mit den urslawischen archäologischen
Funden. 2. Gemeinden mit Fundstellen des Wermuts.
Die Teile des Litoměřicko auf dem nördlichen Rand sind schraffiert. Auf dem Südrand ist das Mosaik-
Hauptteil des Česko.
Obr. B15. Turské pole.- 1. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské. 2. Obce s lokalitami
pelyňku pravého. Části regionu Litoměřicka na severním okraji mapky jsou vyšrafovány. Na jižním okraji
centrální mozaikální území Česka.

Abb. B15

Karte B16. Die urzeitliche Besiedlung des Barrandien.- Grau sind die Schichte Záhořanské
ausgezeichnet. Die Punkte sind die Katastern der Gemeinden mit den archäologischen Funden von
Eneolithikum bis die urslawische Zeit.
Obr. B16. Pravěké osídlení Barrandienu (součást Česka).- Šedě jsou vyznačeny vrstvy záhořanské. Body jsou
katastry obcí s archeologickýmu lokalitami od eneolitu po dobu praslovanskou.

Abb. B16

Karte B17. Abgrenzung der Region Lemůzsko.- 1. Gemeinden mit den Wermut- Fundorten. 2.
Katastern mit den archäologischen Fundorten aus der urslawischen Zeit. 3. Strategische Punkte.
Im westlichen Sektor der Karte ist ein Teil des Litoměřicko- Gebietes (schraffiert).
Obr. B17. Vymezení Lemůzska.- 1. Obce s lokalitami pelyňku pravého. 2. Katastry obcí s archeologickými
lokalitami z doby praslovanské. 3. Strategické body. V západní části mapky je část území Litoměřicka
(šrafováno).

Abb. B17

Karte B18. Abgrenzung der Region Pšovsko.- 1. Gemeinde mit den Absint- Fundorten. 2. Gemeinde
ohne das Vorkommen des Wermuts. 3. Kataster der Gemeinden mit den archaeologischen Fundorten
aus der Ur- Slawischen Zeit. 4. Strategische Punkte.
Obr. B18. Vymezení Pšovska.- 1. Obce s lokalitami pelyňku pravého.2. Obce bez výskytu pelyňku pravého. 3.
Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské. 4. Strategické body.

Abb. B18

Karte B19. Ausläufer des Feldes Turské in die Umgebung von Mladá Boleslav in der La-Têne und
Römische Zeiten.- 1. Katastern der Gemeinden mit den archäologischen Fundorten aus der La-Tênen
Zeit. 2. Katastern der Gemeinden mit den archäologischen Fundorten aus der Römischer Zeit.
Obr. B19. Výběžek Turského pole na Mladoboleslavsko v době laténské a římské. 1. Katastry obcí s
archeologickými lokalitami z doby laténské. 2. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby římské.

Abb. B19

Karte B20. Abgrenzung der Region Ersten Chorwatsko.- Katastern der Gemeinden mit den
archäologischen Fundorten aus der urslawischen Zeit. 2. Strategische Punkte. 3. Lokalitäten des
Wermuts in den Gemeinden.
Obr. B20. Vymezení Prvého Charvátska. 1. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské. 2.
Strategické body. 3. Lokality pelyňku pravého v obcích.

Abb. B20

Karte B21. Abgrenzung des Hauptteils der Region Zweiten Chorwatsko.- 1. Katastern der Gemeinden
mit den archäologischen Fundorten aus der urslawischen Zeit. 2. Katastern der Gemeinden mit den
archäologischen Fundorten von Eneolitikum bis zur La-Tênen Zeit. 3. Gemeinde mit den Wermut-
Fundorten.
Grau ist das Gebiet mit den Wermut- Fundstellen und mit den archäologischen Fundorten von
Eneolithikum bis zu der La-Tênen Zeit, nicht aber in der urslavischen Zeit besiedelt (vorausgesetzte
Weiden in der urslawischen Zeit), schraffiert sind die in der urslawischen Zeit vorausgesetzte Wälder
ausgezeichnet. Weis sind bezeichnet die vorausgesetzte mosaikale Bewächse, wie bereits
ursprünglich oder anthropogen geentwickelt. Sie sind durch Besiedlung der urslawischen Population
bedeutend.
Obr. B21. Vymezení hlavní části Druhého Charvátska.- 1. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby
praslovanské. 2. Katastry obcí s archeologickými lokalitami od eneolitu až do doby laténské. 3. Obce s
lokalitami pelyňku pravého. Šedě je znázorněno území s výskytem pelyňku pravého v obcích a archeologickými
lokalitami od eneolitu po dobu laténskou, v době praslovanské neosídlené (předpokládané pastviny v době
praslovanské), šrafovaně v době praslovanské předpokládané lesy, bíle jsou vyznačeny předpokládané
mozaikální porosty, ať již původní nebo antropogenně vzniklé, které jsou charakteristické osídlením slovanskou
populací

Abb. B21

Karte B22. Abgrenzung des nordwestlichen Teils der Region Zweiten Chorwatsko.- 1. Katastern der
Gemeinden mit den archäologischen Fundorten aus der urslawischen Zeit. 2. Katastern der
Gemeinden mit den archäologischen Fundorten von Eneolitikum bis zur La-Tênen Zeit.
Grau ist das Gebiet mit archäologischen Fundorten von Eneolithikum bis zu der La-Tênen Zeit, nicht
aber in der urslawischen Zeit besiedelt (vorausgesetzte Weiden in der urslawischen Zeit), schraffiert
sind die in der urslawischen Zeit vorausgesetzte Wälder ausgezeichnet.
Obr. B22. Vymezení severozápadní části Druhého Charvátska. 1. Obce s archeologickými lokalitami z doby
praslovanské. 2. Katastry obcí s archeologickými lakalitami od eneolitu po dobu laténskou. Šedě je vyznačeno
území s archeologickými lokalitami od eneolitu po dobu laténskou, neosídlené v době praslovanské
(předpokládané pastviny), šrafovaně v době praslovanské předpokládané lesy.

Abb. B22

Karte B23. Abgrenzung der Region Zlicko.- Katastern der Gemeinden mit den archäologischen Funden
aus der Bronzezeit. 2. Katastern der Gemeinden mit den archäologischen Funden aus der
urslawischen Zeit. 3. Strategische Punkte.
Grau und schraffiert ist Zlicko, nur grau ein Teil von Česko.
Obr. B23. Vymezemí Zlicka.- 1. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby bronzové. 2. Katastry obcí s
archeologickými lokalitami z doby praslovanské. 3. Strategické body. Šrafováno je Zlicko, šedě část Česka.

Abb. B23

Karte B24. Abgrenzung der Region Sázavsko.- 1. Gemeinden mit den Wermut- Fundorten. 2.
Gemeinden ohne Wermuts- Vorkommen. 3. Katastern mit den archäologischen Funden aus der
urslawischen Zeit. 4. Strategische Punkte.
Obr. B24. Vymezení Sázavska.- 1. Obce s lokalitami pelyňku pravého. 2. Obce bez výskytu pelyňku pravého. 3.
Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské. 4. Strategické body.

Abb. B24

Karte B25. Die Regionen mit der Verbreitung der Fundorten des pseudoxerothermen Komplexes im
Nordböhmischen Bezirk und in den angebundenen Landschaften nach der Publikation Toman, M.
(1988) Beiträge zum xerothermen Vegetationskomplex Böhmens , Bd. 4, Feddes Repertorium, Berlin,
99 :: 565-6O2 (auf der S. 600),- 1. Fundorte der obligaten Halophyten (außer Plantago maritima).- 2.
Fundorte der wichticsten psamophilen Arten.- 3. Fundorte der wichtigsten Steppenarten aus der
Festucetalia valesiacae im Nordböhmischen Waldsteppenbezirk.- 4. Dasselbe in Milleschauer
Mittelgebirge.- 6. Dasselbe im Vltava- Beroun Bezirk.
Obr. B25. Regiony s rozšířením lokalit pseudoxerotermního komplexu v Severočeském lesostepním
okresu a v navazujících regionech dle publikace Toman, M. (1988) Beiträge zum xerothermen
Vegetationskomplex Böhmens. Bd. 4. Feddes Repertorium, Berlin, 99 : 565-602 (na str. 600).- 1.
Lokality obligátních halofytů (kromě Plantago maritima).- 2. Lokality nejdůležitějších druhů
psamofilních.- 3. Lokality nejdůležitějších druhů stepních řádu Festucetalia valesiacae
v Severočeském lesostepním okrese.- 4. Totéž v Milešovském Středohoří.- 6. Totéž v Okrese vltavskoberounském.

Abb. B25

Karte B26. Untergliederung des Nordböhmischen Waldsteppenbezirkes nach der Veröffentlichung
bei Toman, M. (1988), Beiträge zum xerothermen Vegetationskomplex Böhmens , Bd. 4, Feddes
Repertorium, Berlin, 99 :: 565-602 (S. 225). - A. Unterbezirke mit obligaten Halophyten. B.
Unterbezirke mit wichtigsten Pseudoxerothermarten.- 1. Rohozecká Hügelland. 2. Žatecká- Tafel. 3.
Evaňsko- Bílichovská- Tafel. 4. Citolibská Tafel. 5. Měrunická- Hügelland. 6. Libochovická- Tafel. 7.
Flußgebiet der unteren Ohře. 8. Úštěcká- Tafel. 9. Řipská- Tafel. 10. Jarpická- Tafel. 11. Slánská- Tafel.
12. Zentraler Unterbezirk mit salzliebender Flora. 13. Byseňsko- Neratovický Streifen.
Obr. B26. Členění Severočeského lesostepního okresu dle publikace Toman, M. (1988) Beiträge zum
xerothermen Vegetationskomplex Böhmens. Bd. 4. Feddes Repertorium, Berlin, 99 : 565-602 (na str. 225).- A :
podokresy halofilně- stepní. B: podokresy s pseudexerotermními druhy.—1. Rohozecká pahorkatina.- 2. Žatecká
tabule.- 3. Evaňsko-Bílichovská tabule.- 4. Citolibská tabule.- 5. Měrunická pahorkatina.- 6. Libochovická
tabule.- 7.Dolní Poohří.- 8. Úštěcká tabule.- 9. Řipsá tabule.- 10. Jarpická tabule.- 11. Slánská tabule.-
12.Centrální podokres se slanomilnou květenou.- 13. Byseňsko-Neratovický pás.

Abb. B26

Karte B27. Das vorausgesetzte Gebiet des Ostteils der ersten Seetransgression (schraffiert).- 1. Der
Insel Řipský.- 2. Der Insel Kolínský.- 3. Der Insel Královéhradecký.
Obr. B27. Předpokládané území východní části prvé jezerní transgrese (šrafováno).- 1. Řipský ostrov.- 2.
Kolínský ostrov.- 3. Královéhradecký ostrov.

Abb. B27

Karte B28. Zweite Seetransgression trift wahrscheinlich die Gebiete 1 bi 6 und 8 bis 12. Einzelne Teile
der Karte bedeuten folgende : Senkrecht schraffiert : Umfang der Sümpfen die resten nach der
ersten Transgression. Wahrscheinlicher Stand im Donau- Günz- Interglazial.- 3. und 4. Umfang des
Sees in der Umgebung von Žatec im Interglazial Günz (3 ist das Gebiet von der Geländeanhub
betrofen).- Nicht schraffierter Teil : Verbreitung der xerothermen Kalziphyten in der Zeitspanne
zwischen der ersten und der zweiten Transgressionen : 5. Das Gebiet, wo die Invasion der
Kiefernwälder mit Zwergbuchs nach Rücktritt des Sees hinderte einer Bildung des Streifens der
fakultativen Pseudoxerothermophyten mit den Halophyten.- 7. Ein Teil der Streifen mit den
kalziphilen obligaten Pseudoxerothermophyten, der von der zweiten Transgression nicht eingreifen
wurde.- 8. Ein Teil der Streifen mit den kalziphilen obligaten Pseudoxerothermophyten der ist von
der psamophilen Vegetation überdeckt.- 9. bis 11. Die Teile der Streifen der kalziphilen obligaten
Pseudoxerothermophyten, auf welchen die Invasion der Waldgesellschaften mit verschiedenartigen
Weise nach dem Rücktritt des zweiten Sees der Durchdringung der obligaten Halophyten hinderte,
bzw. dort die obligate Halophyten liquidierte.- 6. und 12. Das Gebiet, wo sich beim Rücktritt der
zweiten Transgression ein Streifen der fakultativen Pseudoxerophyten mit den Halophyten bildete.-
Region 7 und das waagrecht schraffierte Gebiet wurden schon jenseits der Grenze der zweiten
Transgression.
Obr. B28. Druhá jezerní transgrese zasáhla pravděpodobně regiony 1 až 6 a 8 až 12. Region 7 a,
vodorovně šrafovanou část mapky druhá transgrese nezasáhla.
Význam jednotlivých částí mapky je následující: Svisle šrafováno: 1 a 2 : Rozsah bažin zbylých po
prvé transgresi. Pravděpodobný stav v interglaciálu donau- günz,- 3. a 4. Rozsah jezera v okolí Žatce v
glaciálu günz (3 je území postižené pozdějším zdvihem). -Nešrafovaná část : rozšíření kalcifilních
pseudoxerotermů v době před druhou transgresí.- 5. Území, na kterém invaze borů se zimostrázkem
zabránila po ústupu jezera vytvoření pásu fakultativnich pseudoxerotermů s halofyty . - 7. Část pásu s
kalcifilními obligátními pseudoxerothermy, který nebyl zasažen druhou jezerní transgresí. - 8. Část
pásu s kalcifilními obligátními pseudoxerofyty překrytá psamofilní vegetací. - 9. až 11. Části pásu
kalcifilních obligátních pseudoxerotermů, na kterých invaze lesních společenstev různým způsobem
zabránila po ústupu druhého jezera průniku obligátních hakofytů, případně obligátní halofyty
likvidovala. - 6 a 12. Území, na kterém se při ústupu druhé transgrese tvořil pás fakultativních
pseudoxerofytů s halofyty.

D. Úvahy o variabilitě a členění kostřav ze sekce Festuca rodu Festuca v
Čechách
Určování rostlin podle klíčů v botanických příručkách bývá většinou bez problémů. Jsou
však případy, kdy je nutno při něm postupovat obezřetně. Například proto, že se jedná o
rostliny ekologicky velmi tvárlivé, kdy druhy, někdy dobře odlišitelné, jestliže rostou v jistých
prostředích nejsme schopni oddělit. Také statistické rozložení jedinců uvnitř populací může
způsobit, že se dva jedinci různých druhů mohou jevit jako totožní. U takových skupin druhů
je nutno především rozborem několika jedinců postihnout variabilitu celé populace. I potom
je však možno hovořit, spíše než o určování, o odhadu taxonomické příslušnosti.
Abychom se přiblížili k dokonalému taxonomickému zařazení populace je nutno především
provésti její statistickou analýzu a po větší počet let sledovat při různých podmínkách její
vývoj na lokalitě i na srovnávacích pokusných výsadbách v zahradním prostředí. Žádným
způsobem není možno u takových tvárných druhů předpokládat, že jsme schopni určit
druhovou příslušnost rostlin jen na základě studia jednotlivých rostlin např. v herbářích.
Příkladem takovéto obtížné skupiny jsou kostřavy (rod Festuca) ze sekce Festuca.
Touto prací bychom také chtěli demonstrovat pracovní náročnost botanických analýz.
Dokázat totiž, že botanika neznamená jen "umět v přírodě poznat několik rostlin".
D1. Úvod
Tato studie navazuje na dřívější práce autora (Toman 1974, 1976, 1990, 1991, 1993 a Toman in Illig
et al. 1976). Vychází z materiálů, které Toman (1990) použil při přehledném zpracování všeobecné
problematiky českých kostřav sekce Festuca. Problematika byla rozšířena o otázky sezónního vývoje
druhů.
Významu sezónního vývoje druhů pro taxonomii sekce předpokládal už Toman (1990 : 6). Její
potřebnost byla potvrzena novým terénním průzkumem a novými kultivačními pokusy.
V práci byla použita populační analýza. Ta odstraňuje jeden z nedostatků čistě individuálních
rozborů, při kterých se mohou tvarově krajní exempláře dvou druhů jevit jako identické.

D2. Materiál a metodika
Předkládaná studie byla zpracována na základě materiálu sebraného mezi léty 1968 a 2006. Pro
populační analýzu byly z jednotlivých populací odebrány a herbářovány vzorky z 15 až 20, zřídka i z
více trsů. Každý vzorek představoval zvláštní položku. Materiál byl očíslován, přičemž ale toto
původní očíslování je jiné než to, které je použito v této práci. Protože významná část materiálu k
jedné z našich původních prací (Toman 1974) byla předána herbářům Národního musea v Praze, byly
z populací v onom článku zpracovaných, většinou odebrány nové vzorky.
Obsáhlý herbářovaný materiál musel být po mé opakované výpovědi z Pedagogické fakulty v Ústí
nad Labem rychle z pracoviště odstraněn. Byl proto předán Botanickému ústavu university ve Vídni.
Obsahuje také mnohé vzorky dosud nezpracovaných populací. Těmi může být v budoucnosti
problematika doplněna.
Některé orgány rostlin byly při morfologické analýze hodnoceny toliko kvalitativně (např. ochlupení
listových pochev), jiné polokvantitativně (např. ochlupení pluch). Zbylé orgány byly proměřeny a
výsledky byly zpracovány statisticky. Při měření bylo použito centimetrové měřítko. Orgány byly
proměřovány s přesností na 1 cm (délka stébla), případně 1 mm (délka listových pochev a čepelí, lata
a její části). Klásky a jejich součásti byly měřeny měřící lupou s přesností 0,1 mm. Jemné struktury
(zejména průřezy listem) byly hodnoceny pod mikroskopem. Za květ byly při tom považovány
všechny útvary, jejichž velká pleva byla větší než 1 mm. Průměrné hodnoty pluch a osin byly
vypočteny ze všech květů klásku.
Proměřováno bylo 15 stébel z každé populace. Každé stéblo bylo odebíráno z jiné herbářové
položky, tedy z jiného trsu. Z každého stébla byly měřeny dva klásky : jeden z horní, druhý z dolní
části laty. Kromě toho byla na každém trsu zjišťována u čtyř listů sterilních výběžků délka pochvy a
čepele.
Byla zpracovávána toliko stébla, na kterých lata vyčnívala úplně z listových pochev. Propočty byly
provedeny dvakrát, a sice na kapesní kalkulačce, přičemž bylo vycházeno ze vzorců, které uvádí
Weber (1972). Vzorec pro výpočet koeficientů odchylnosti jsme přebírali z dřívějších prací autora
(Toman 1988 : 217 nebo 1990 : 2) v následující podobě :
f
( x x )
100 1
−
x
=
.
3s
x
V tabulkách byly uváděny především průměrné hodnoty, vypočtené ze všech 22 znaků rozboru.
Průměr byl vypočten podle vzorce

x f
=
22
∑
1
f
22
Následně byly vypočteny diferenciální výrazy pro každou populaci (Toman 1990 S. 22 - 37) :
K
22
= ∑ f ⋅
1
2
w
ve kterém f znamená koeficient odchylnosti, w je procento z celkové variability, které náleží
variabilitě mezi druhy (MQZ) u jednotlivých znaků. Bylo vypočteno variační analýzou, jejíž modifikaci
navrhl Toman (1990).
Diferenciální výrazy byly vypočteny ve vztahu ke všem hlavním druhům. Ukázalo se být účelné
zahrnout pro tento výpočet do druhu F. pallens i populace F. albensis a F. ×ripensis.
Charakteristikou diferenciálního výrazu je to, že je převážné většině případů nejmenší u toho druhu,
ke kterému ona populace náleží podle metod klasického rozboru. Tak bylo možno v některých
důležitých případech potvrdit taxonomickou příslušnost, zjištěnou klasickými metodami. Jindy bylo
možno z existence "netypických" populací odvodit některé důležité zákonitosti.
U F. ×subhirtella, F. ×psammophila, F. ×sazaviensis, F. ×belensis, F. pallens, F. albensis a F. ×ripensis
jsme rozbor doplnili výpočtem koeficientu proporcionality. Výraz jsme použili při řešení složitých
taxonomických vztahů na hranicích zmíněných druhů a ke konstatování vývoje jejich populací po
druhovém rozlišení. Postup výpočtu koeficientu proporcionality byl následující.
Nejprve jsme zjistili základ pro tento výpočet pro znaky 1 - 21 podle vzorce
c
n
⎛ kn
+ l
=
⎜
⎝ 2 mn
n
⎞
⎟ ⋅ w
⎠
n

kde je k n průměrná hodnota příslušného znaku pro soubor populací F. pallens a F. ×ripensis; l n je
totéž pro pro F. ×psammophila; m n znamená průměrnou hodnotu příslušného znaku u prověřované
populace, w n má tentýž význam jako v předchozím vzorci. Z těchto základů jsme vypočetli koeficient
proporcionality pro příslušnou populaci následujícím způsobem :
R
=
c
1
+ c
2
c
+ c
15
3
+ c
+ c
16
4
+ c
5
+ ........ + c
+ ....... + c
19
+ c
14
20
+ c
21
.
Čitatel a jmenovatel tvoří v posledním vzorci dva soubory znaků, jak je stanovil Toman (1991) na
základě analýzy korelačních koeficientů. Čísla znaků jsou totožné s jejich pořadovými čísly v
tabulkách.
V protikladu k výpočtům, které publikoval Toman (1990) nebyly pro matematická vyhodnocení
použity reprezentativní soubory populací, nýbrž průměrné hodnoty typických populací jednotlivých
druhů (tab.D1). Bylo provedeno také porovnání mezi populacemi v komplexu F. ovina - F. airoides. Při
tom zjištěn geograficky významný hybrid F. ×subsudetica (F. airoides × F. ovina). Všechny tyto
výpočty byly provedeny na počítači v programu QBASIC.
Pro kultivaci populací byly odebrány na vybraných lokalitách části 15 až 20 trsů. Byly zasazeny v
řadách vzdálených od sebe 70 - 100 cm, při čemž jednotlivé trsy v řadách byly od sebe vzdáleny 30
cm. Kultivace byla realizována na zahradě Pedagogické fakulty (nyní University J. E. Purkyně) v Ústí
nad Labem. V roce 1980 kdosi aplikací herbicidu poškodil významnou část experimentu. Poškozené
populace byly znovu vysazeny v soukromé zahradě autora v Budyni nad Ohří č. 331 (okres
Litoměřice). Půdní rozbory z obou míst výsadby uveřejnil Toman (1986 Tab. 2, řádky 115 a 116).
V pozdním jaru téhož roku 1980, kdy byly výsadby poškozeny, byl ve zbytcích kultur zjištěn
neobvykle mohutný růst rostlin, který nám posloužil při konstatování varialbility F. valesiaca a F.
pallens. Vysvětlili jsme to (Toman 1988 : 214 - 217 a 1990 : 8) neobvykle velikou vlhkostí jara roku
1980. Je ale možné, že mohutný vzrůst těchto populací byl zapříčiněn katalytickým účinkem malých
dávek herbicidu na okrajové populace kultury.
Výsadbové kultury byly v roce 1992 likvidovány. Doplňující výsadby, potřebné pro realizaci
předkládané práce byly zakládány v zahradě autora v Budyni nad Ohří od roku 2000.
Jak vyplývá z analýzy, kterou provedl Soó (1972), můžeme očekávat stabilní počet chromozomů
nejvýš u druhů F. ×psammophila a F. filiformis. Z tohoto důvodu jsme se nesnažili při našich
rozborech zohlednit tento znak.

D3. Charakteristika sekce Festuca v Čechách
Do skupiny Festuca rodu Festuca patří druhy s vláskovitými až sítinovitými listy. Jejich morfologicky
spodní strana listové čepele má nad pokožkou souvislou nebo přerušovanou vrstvu sklerenchymu,
která není spojena s cévními svazky. Při svrchní straně čepele není sklerenchymatická vrstva
vytvořena.
Jazýčky na listech jsou velmi krátké a ploché. Nepřechází do lesklého ztloustnutého valu. Jsou
doprovázeny krátkými oušky. V horní části pochev se tvoří na kratší nebo delší vzdálenosti dvouvrství
buněk, které v horní části pochev přechází v centrální lamelu, ve které se pochva tangenciálně
rozštěpuje. Při rozštěpení vznikají na okraji pochev dvě křídlaté části rozmanité velikosti. Někdy
dosahuje popisované štěpení až k basi pochev.
Spodní srostlá část pochev, jestliže je vyvinuta, nemá dvouvrství buněk. Pochva se v těchto místech
štěpí čistým roztržením neboli radiálně.
Sterilní výběžky listových svazečků jsou v sekci vnitropochevní, krátké, jen při specifických
ekologických podmínkách poněkud prodloužené. Obilky jsou přirostlé k pluchám.
Typem (lektotypem) rodu Festuca a proto též sekce Festuca je (Dostál 1957 : 222) F. ovina.
D4. Křížení druhů, ekologicky podmíněné řízení vývoje populací po křížení a zbytková
morfologie
Jestliže se překrývá nebo částečně překrývá u dvou taxonů jejich ekologická amplituda, vznikají při
překrývání jejich areálů směsné populace. Jestliže se jedná o lehce křížitelné druhy, vznikají z těchto
směsných populací postupně populace hybridní.
Hybridní populace se během času homogenizují a nově konfigurují za vzniku nového taxonu. Nová
konfigurace je proces, při kterém přežívají ze všech možných hybridních kombinací jenom ty, které
nejvíce odpovídají ekologickým poměrům na lokalitě. Je proto možno očekávat, že nově vzniklá
populace nemusí být nutně průměrem z populací rodičovských.
Někdy na lokalitě dokonce jedna z rodičovských populací chybí. Příkladem na to je F. brigantina,
jedna z rodičovských populací F. ×serpentinica. Serpentinitové skalky, na kterých kdysi rostla byly
totiž většinou během doby rozrušeny. Jindy narušuje hranici mezi křížícími se druhy třetí druh, který
se dodatečně na naleziště rozšířil. To je případ, který popisujeme u druhu F. ×psammophila (F.
filiformis × F. subhirtella). Kontakt mezi F. ×psammophila a F. filiformis byl narušen dodatečnou invazí
F. ovina.
V jiných případech probíhá křížení jen velmi vzácně a hybridy navíc často v konkurenci s původními
druhy zanikají. Zbytky jejich morfologických znaků zůstávají omezeny na malý počet exemplářů v
populaci převládajícího druhu. Předcházející křížení můžeme předpokládat vzhledem ke slabé

konvergenci některých znaků u některých exemplářů. To je případ nevelkého přerušení
sklerenchymatické vrstvy u některých exemplářů F. pallens (možný zbytek po křížení s F. valesiaca
nebo F. macutrensis) nebo částečně propojených sklerenchymatických ostrovů u F. valesiaca (možný
zbytek po křížení s F. pallens), případně obrvených pluch u různých druhů. Obrvené pluchy
představují možný zbytek někdejšího křížení s F. macutrensis.
Právě popsaný jev jmenuji zbytkovou morfologií.
Jsou tedy mezi pravými hybridy a zbytkovou morfologií následující rozdíly.
U pravých hybridů se vyskytuje na jednom exempláři větší počet přechodných znaků. Při zbytkové
morfologii nalezneme v populaci také všechny přechodné znaky. Každý je však na jiném jedinci.
Nahromaděním zbytkové morfologie může však také vzniknout nový druh.
Také při opakované invasi druhu na lokalitu se mohou změnit tam existující poměry. Tak vzniknou
konvergentní populace jednoho z původních druhů k hybridní populaci (F. pallens subsp. pallens vg.
belensoides u Hrdlořez, Dolní Krupé a u Mladé Boleslavi).
D5. Dosud nedostatečně zdůrazňované diferenciální znaky v sekci a důsledky neobvyklé
variability v sekci pro určování druhů
Ve své dřívější práci (Toman 1990 : 4 - 10) jsme popsali značnou ekologickou variabilitu v sekci, a to
i u nejdůležitějších taxonomických znaků. Ta způsobuje, že většinou není možno určovat druhy sekce
metodami, které jsou jinak obvykle v říši rostlinné používané. Nejdůležitější problematika tohoto typu
bude uváděna i v této práci, a sice jak v dalších odstavcích, tak i při charakterizaci jednotlivých druhů.
V roce 1981 bylo učiněno pozorování (Toman, l. c.: 6) které naznačovalo pravděpodobné změny ve
zdánlivě již diferencovaných listech. Po roce 1999 jsme této problematice věnovali zvýšenou
pozornost. U druhů F. ×ripensis, F. albensis a F. filiformis jsme zjistili zajímavý sezónní vývoj během
roku, který je dokonce možno použít při odlišení těchto druhů.
Ten je možno vysvětlit jen tím, že zdánlivě již diferencované sklerenchymatické buňky se dále dělí.
Dělení sklerenchymu se děje ve dvou směrech: podélně a kolmo k epidermis. U F. valesiaca a F.
rupicola se jím zvětšují subepidermální ostrovy. U F. ×ripensis, F. albensis a u F. filiformis, kde jsou
základy sklerenchymu pod pokožkou nepravidelně rozloženy a rozděleny do více ostrovů, se při
tomto vývoji sklerenchymatické ostrovy spojují. Při tom často vzniká klkatý sklerenchym: vícevrstvý
sklerenchym nejdolejší vrstvou buď k epidermis přiložený, nebo již při epidermis přerušený, přičemž
jeho přerušování se ve vyšších vrstvách výrazně a nepravidelně zvětšuje. Míra zesilování
sklerenchymu se mění již v malých vzdálenostech, čímž se vytváří vlnitý okraj. Klkatý sklerenchym je
nejvíce charakteristický pro F. ×ripensis.
V protikladu k popsanému procesu jsme ale u F. albensis, méně u F. ×ripensis a F. filiformis
pozorovali další jev. Během vegetační periody mohou změny teplot a vlhkosti vésti k redukci již
diferencovaných sklerenchymatických buněk. Skupiny sklerenchymatických buněk se zmenšují, až
nakonec zanikají. I zde může být redukce nepravidelná a může vésti k vytvoření klků. Existenci

klkatého sklerenchymu a malých redukujících se sklerenchymatických buněk můžeme opět použít
jako diferenciální znak pro F. ×ripensis, F. albensis a F. filiformis.
Další dosud málo v Čechách v taxonomii sekce využívaný diferenciální znak je chybění nebo
přítomnost, případně podíl exemplářů s některými kvalitativními znaky, zejména s ochlupením
pochev a pluch. Naproti tomu bude nutno věnovat větší opatrnost při využívání délky osin pluch při
odlišování druhů. Statistické analýzy, které publikoval Toman (1990) ukazují, že morfologicky
okrajové exempláře populací mohou mít podobné délky osin jako exempláře jiného druhu. Pro
ostatní kvantitativní znaky je respektování této skutečnosti ještě důležitější. Z toho lze soudit, že
pouhá herbářová položka těžko může vždy sloužit jako dostačující důkaz existence druhu na lokalitě.
To může být příčinou údajů F. ×psammophila u Karlových Varů (Čelakovský 1889). Chyba může být
způsobena ekologicky podmíněnými krátkými osinami u herbářové položky s hladkými pochvami (F.
×psammophila od Semil: Klika 1916 PRC - viz kap. D17).
Ani populační analýza však není vždy schopna tento problém vyřešit. To vychází například ze zjištění
velké variability populací u Tomana (1990 : tab. 1). Morfologická identita s F. pallens, která se v
některých létech projevuje u F. albensis v Travčickém lese byla příčinou toho, že Toman (1977)
nerozlišoval mezi F. pallens a F. albensis.
Dokonce ani pouhá morfologická identita při paralelním pěstování populací nemusí vždy dát sama o
sobě správnou odpověď na otázku druhové příslušnosti. Při pěstování F. ×ripensis z Velké Venduly u
Velkých Žernosek vedle F. pallens na zahradní půdě mizí ve vlhkých létech onen silný sklerenchym,
který je pro Velkou Vendulu nebo pro pěstované populace F. ×ripensis charakteristický. Populaci by
bylo možno lehce přičlenit k F. pallens.
Je tedy nutno učinit závěr, že jen víceleté pěstování populací a jejich srovnání s původní populací na
nalezišti a i na ostatních lokalitách v regionu může pomoci bezpečně určit druhovou příslušnost
populace a odhadnout příslušnost těch populací, které jsou jí nejspíše taxonomicky blízké.
Přenesení této problematiky na pole nomenklatury svědčí pro to, že nomenklaturu taxonomických
jednotek v sekci, která pochází od různých zahraničních autorů z různých míst je nutno přijímat jen
jako přibližnou, tedy jako provizorní. To samozřejmě neplatí pro druhy, popsané z Čech. Jejich
klasická naleziště jsme přezkoušeli. Pro ostatní taxony bude perspektivně nutné, pěstovat kulturu
klasické lokality paralelně s reprezentativními populacemi našich druhů a teprve pak považovat jejich
jméno za definitivní i pro poměry v Čechách. V předkládané práci používáme pro tyto druhy jména,
která jsou jim ve střední Evropě obvykle přisuzována.
D6. Vývoj průřezu čepele listů sterilních výběžků během roku
Počáteční morfologie listu se vytváří v sekci na přelomu září a října, u F. filiformis již na přelomu
srpna a září. Tehdy vznikají masově nové listy a většina starých listů odumírá. Je- li konec vegetační
periody dostatečně suchý, mívají v této době téměř všechny listy, založené v zahradní kultuře na
jedné rostlině prakticky stejný průřez čepele přízemních výběžků. To znamená, že mají v této době
téměř stejný počet nervů (= cévních svazků) a stejnou stavbu sklerenchymu. Počet nervů a charakter
sklerenchymu je v této době při dostatečné suchosti prostředí dán převážně individuelními

dispozicemi trsu. Nevyjadřuje ale ještě dostatečně druhovou příslušnost. Jedinci různých druhů, kteří
se budou v budoucnosti od sebe odlišovat mohou mít této vývojové etapě ještě identickou morfologii
listu. V protikladu k tomu mohou mít v této době jedinci téhož druhu a téže populace morfologii
odchylnou.
V tomto čase se vytváří mezi českými populacemi kostřav čtyři typy jedinců s odlišným počtem
cévních svazků : s pěti, sedmi, devíti a s jedenácti nebo s více. Sklerenchym je ve třech nebo v sedmi
ostrovech, případně je souvislý, a to v jedné nebo ve dvou vrstvách.
Listový průřez vytvořený v časném podzimu za extrémně suchých a teplých podmínek označujeme
jako primární. Při méně extrémních podmínkách mohou ale při podzimní tvorbě listů vznikat i takové
čepele, které mají průřez od primárního poněkud odchylný. Za těchto podmínek může být také
poněkud odchylný průřez na různých listech téhož jedince.
U F. filiformis má primární průřez většinou pět nervů (= cévních svazků) a sedm
sklerenchymatických ostrovů, u F. valesiaca a F. rupicola pět nervů a tři sklerenchymatické ostrovy, u
F. ovina a F. airoides sedm nervů a sklerenchym v jedné řadě, u F. ×ripensis sedm nervů a
sklerenchym ve dvou řadách, u komplexu F. albensis sedm (F. ×oleskensis) nebo devět nervů a
sklerenchym v jedné nebo ve dvou řadách. U F. ×psammophila se tvoří devět cévních svazků a
sklerenchym ve dvou, případně i v jedné řadě, u F. pallens subsp. pallens sklerenchym ve dvou řadách
a devět cévních svazků, u F. pallens subsp. zielonkowskiana jedenáct nebo více, řidčeji devět nervů, a
sklerenchym ve dvou řadách.
Při tvorbě nových listů staré listy na podzim většinou odumírají. Ty, které zbudou, se odlišují od
nových ve velikosti, síle a v barvě. Postupně se liší i tím, že jejich špičky zasychají.
Při dalším vývoji se modifikuje průřez čepelí nových listů pod vlivem vnějších podmínek, a to v
amplitudě dědičných disposic druhu. Podtrhují se při tom rozdíly mezi jednotlivými taxony a ekotopy.
Jmenované faktory však neovlivňují morfologii čepele ve všech letech a ve všech ročních obdobích
ve stejné míře. To znamená, že morfologie čepelí listů přízemních výběžků může být u téže rostliny v
jednotlivých létech, případně v různých obdobích téhož roku, rozmanitá. I při paralelním pěstování
mohou se za některých podmínek rozdíly v druzích projevit, v jiných nikoli.
Ekologické vlivy při tvorbě listů jsou následující.
Sklerenchym při sušších podmínkách sílí. Jak bylo již uvedeno, může se také za vlhčích podmínek u
F. albensis, F. ×ripensis a F. filiformis (nikoli však u ostatních druhů) redukovat. Počet cévních svazků
se za sušších podmínek zvětšuje. K jeho zmenšování při vzniku vlhčích podmínek však nedochází. Při
přenesení trsů ze suchého prostředí do bahenní kultury bylo však někdy pozorováno, že parenchym
prorůstá do cévních svazků. Tento proces je pravděpodobně totožný s tím, ke kterému dochází při
přerušení vodivosti cévních svazků ve starém dřevě dřevin.
Během dalšího sezónního vývoje vznikají i další nové listy. Jejich morfologie však není totožná s
primární morfologií listů v podzimním období. Tvoří se jen pod vlivem dědičného základu a
současných ekologických podmínek. Extrémní hodnoty tohoto procesu určuje právě dědičný základ.
U F. filiformis byly při extrémních podmínkách zjištěny i listy, které měly jen tři cévní svazky.

Zmenšování poměru rozsahu sklerenchymu k celkovému obvodu čepele probíhá díky následujícím
třem skupinám jevů.
1. Epidermální buňky nově vytvářených listů zvětšují svou velikost aniž by se vytvářel nový
sklerenchym. Dvouvrstevný sklerenchym se roztahuje, přičemž se mění na jednovrstvý.
2. Při zvětšování průřezu se u nově se tvořících listů dělí pokožkové buňky, aniž by se vytvářel nový
sklerenchym. Tak vznikají ve sklerenchymu mezery.
3. Sklerenchymatické buňky se v některých částech listového průřezu redukují. Proto je možno
nalézti v listovém průřezu sklerenchymatické buňky dvou velikostí : vedle normálních buněk i buňky
nápadně menší. Ty poslední postupně dosahují velikost poloviny, třetiny atd. velikosti normálních
sklerenchymatických buněk. Nakonec se v nich redukuje i zbývající protoplasma a buněčné blány se
na sebe přiloží. Současně se redukují i buněčné blány.
Redukující se sklerenchym byl pozorován zejména u F. albensis, méně u F. ×ripensis. To
vysvětlujeme tím, že F. ×ripensis pravděpodobně vznikla po introgresi F. valesiaca do F. albensis.
Nejméně sklerenchymu bývá obvykle v období teplé a vlhké zimy a v předjaří. Proto se můžeme
někdy setkat u F. albensis až s krajním průřezem, při kterém je jedenáct nervů doprovázeno
sklerenchymem, ve kterém se váže ke každému cévnímu svazku (= nervu) sklerenchym, tvořený
toliko jednou až třemi sklerenchymatickými buňkami.
Jak zmnožování, tak ani redukce sklerenchymu neprobíhá stejně v listech různého stáří. Proto v
uvažovaných druzích F. albensis, F. filiformis, zvláště pak u F. ×ripensis vykazují často v době květu
různé listy rozmanitý počet sklerenchymatických vrstev.
Loňské listy odlišují se u F. ×ripensis od letošních kromě zaschlých špiček také tím, že se v nich
sklerenchym při vlhkých podmínkách v předjaří jen omezeně redukuje. Při xerotermní ekologii
dochází v nich naopak k dalšímu zmnožování tohoto pletiva. Tak vzniká mnohovrstvý sklerenchym,
který Toman (1974) zobrazil na obr. 22 fig. 7 a 10 (v této práci viz obr. D4 fig. 7 a 10).
D7. Ekologický vliv na srůst pochev listů
Srůst pochev listů sterilních výběžků představuje důležitý znak k odlišení sekce Rubrae a Festuca v
rodu Festuca. Přesto i zde je někdy nutno, např. pro odlišení některých populací F. rupicola od F.
rubra, použít anatomické určení výše srůstu.
Odlišování uvnitř kolektivního druhu F. ovina agg. (včetně F. airoides) a F. filiformis pomocí tohoto
znaku je v podstatě nepřípustné. U F. ovina agg. a F. filiformis (a podobně u F. rupicola) bývají pochvy
v dolní části do výše téměř 1 cm úplně srostlé. Tam se pochva štěpí radiálně. Ekologické podmínky
však mohou způsobit prodloužení této spodní nerozštěpené části pochvy.
Délka úplného srůstu buněk je tedy podmíněna jak dědičností, tak ekologicky.

Některé druhy sekce (F. valesiaca, F. pallens, F. ×ripensis) mají na spodině pochev maximálně jen asi
1 mm veliký srůst. U jiných, jak bylo uvedeno, má tento srůst délku nejméně 1 cm (F. ovina agg., F.
subsudetica, F. airoides, F. filiformis, F. rupicola). U této skupiny je ale možno na vlhčích stanovištích
pozorovat i relativně větší srůst.
Nad místem, kde u sterilních výběžků této druhé skupiny končí srůst listových pochev, nachází se
často dobře vytvořená tangenciálně orientovaná dvouvrstva buněk. Poněkud výše je uprostřed této
dvouvrstvy zřetelná střední lamela. Tam se pochvy listů tangenciálně rozštěpují. Okraje rozštěpu se
překládají jeden přes druhý. Spodní srostlá část pochev se rovněž štěpí, ovšem pouhým roztržením,
tedy radiálně.
Úsek radiálně se štěpících pochev je možno dokonale určit jen anatomicky. Sahá na jaře ve vlhčích
polohách často až do horní poloviny pochev. Silný srůst, který často nacházíme ve vyšších
zeměpisných polohách a který podle některých autorů morfologicky ohraničuje F. airoides proti F.
ovina, je rovněž podmíněn ekologicky. Při paralelní kultivaci F. airoides z Krkonoš a F. ovina z nižších
poloh neobjevují se žádné rozdíly v tomto znaku. Rovněž u F. filiformis mají populace ve vlhkém
předjaří nebo na vlhkém místě (např. u Jestřebí) pochvy silně srostlé. V kultuře v období suchého
roku, je ale tento srůst jen neveliký.
U F. pallens, F. albensis, F. ×ripensis a F. valesiaca nenalezneme tedy u pochev listů sterilních
výběžků téměř žádný srůst. Sekce Rubrae nevytváří tangenciální dvouvrstvu buněk. Rozštěpení se
tam děje, podobně jako u nerozštěpených částí pochev u sekce Festuca, výhradně radiálně.
D8. Festuca valesiaca Schleich. ex Gaudin
(Kostřava walliská)
Jsou to sivé ojíněné populace s vlásčitými nebo štětinovitými listy. V hlubokém stínu ztrácí druh
sivou barvu. Ta se mění na světle zelenou. Odstín této světlezelené barvy je však zřetelně odlišný od
zelené barvy F. rupicola. Pochvy listů sterilních výběžků jsou lysé a jsou od nejmladších stadií vývoje
opatřeny sbíhající dvouvrstvou buněk, která končí na samé spodině pochvy. Již od počátku vývoje
listů se v ní pochva tangenciálně otevírá. Překrývání laloků pochev je značné.
Významná část populací má i lysé pluchy. Jen osm procent jedinců má pluchy na okraji brvité.
Exempláře s pluchami chlupatými z plochy se nevyskytují.
Síla listové čepele sterilního výběžku je menší než u F. rupicola (Toman 1990 tab. 8). Cévních svazků
je obvykle pět. Jen u mohutných růstových forem z Milešovského středohoří nebo u jedinců
pěstovaných za extrémně vlhkých podmínek se setkáme také s listy, které mají sedm nervů.

Průřez listovou čepelí sterilního výběžku má podobu písmene V. Sklerenchym je ve třech až pěti
ostrovech ve stabilních polohách: v mediáně a na okrajích listů, případně i uprostřed stran průřezu.
Není přirostlý k cévním svazkům. Někdy jsou sklerenchymatické ostrovy na okraji listů rozděleny.
Jako zbytková morfologie po dřívějším křížení nebo jako reakce na extrémní podmínky bývají vzácně
jednotlivé ostrůvky sklerenchymu spojeny, sklerenchym se spojuje s cévními svazky nebo jsou, velmi
vzácně, také vytvořeny analogické nahromaděniny sklerenchymu na svrchní straně čepele.
Nejčastější průřezy listem F. valesiaca jsou na obr. D1. V listech jsou čtyři rýhy.
Materiál k statistickým rozborům byl odebrán ve dvou etapách: v ekologicky průměrných létech
1969, 1972 a 1973 (tab. D2) a v extrémně suchém a teplém roce 1977 (tab. D3). Zatímco v tab. D2 je
39,3 % "netypických" populací, tedy těch, které nemají nejmenší diferenciální výraz u "F. valesiaca". V
tab. D3 je jich jen 25 %. Je tudíž charakter populace ovlivněn ekologií roku. Výraznější obdobný rozdíl
vykazuje F. rupicola (Kap. D9).
Má tudíž F. valesiaca (a podobně i F. rupicola) v extrémně suchém roce méně netypických případů,
než v roce běžném. To lze vysvětlit tak, že variabilita vlhkosti lokalit, která je dána rozličným
množstvím srážek na různých lokalitách, je v extrémně suchém roce, to jest roce beze srážek, výrazně
menší, než v roce vlhkém. Rozdíly mezi jednotlivými populacemi jsou tehdy ovlivněny jen ostatními
ekologickými činiteli. To se projevuje právě menší variabilitou populací na lokalitách.
Rovněž při kultivaci byla zjištěna velká ekologická variabilita v růstu druhu. Ukazuje, že rozdíly v
mohutnosti růstu jsou toliko ekomorfosy a nemohou tedy sloužit k oddělování druhů. To znamená, že
například oddělování drobných exemplářů jakožto F. pseudovina nemá opodstatnění. To bylo
dokumentováno následujícím pokusem.
Na pozemku Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem, Za válcovnou (půdní rozbor viz Toman 1986
tab. 2), byly například na hluboké zahradní půdě bohaté živinami pěstovány populace, které měly na
původní lokalitě nepatrný vzrůst (Čejkovice, Kněžice, udupaná půda na Radobýlu a udupaná půda u
Velvět), jakož i ty, které měly na původní lokalitě vzrůst mohutný (hluboká půda u Velvět a hluboká
půda na Radobýlu). Ve vlhkém roce 1980 měly všechny pěstované populace prakticky stejné
charakteristiky jak ve vzrůstu, tak i v ostatních znacích. Odpovídal mohutným populacím z
Milešovského Středohoří (Toman 1988 : 214 - 217 a zde v tab. D4).
Jaro 1977 bylo neobvykle suché. Prověřili jsme populace z jižní Moravy, které Vicherek (1973) uvádí
jako F. pseudovina. Bažiny byly vyschlé a ekologicky odpovídaly optimu F. valesiaca. Populace, které v
průměrně suchém roce měly nepatrný vzrůst a mohly být proto Vicherkem (l.c) označeny jako F.
pseudovina měly v roce 1977 vzrůst mohutný, který rovněž odpovídal mohutným populacím F.
valesiaca z Milešovského středohoří.
Jen tehdy, když jsou rozdíly mezi populacemi potvrzeny paralelní kultivací můžeme uvažovat o
taxonomickém dělení F. valesiaca v Čechách. Rozdíly však nejsou ve vzrůstu rostlin, ale v naprosto
jiných charakteristikách. Opakujeme zde popis příslušného pokusu.
V roce 1980 byla ke kulturám na pozemku Pedagogické fakulty dosazena sivá ojíněná populace ze
slaniska u Bylan (okres Most). V následujícím roce, 1981, jsme srovnali anatomické charakteristiky
jejích listů s ostatními kultivovanými populacemi F. valesiaca. Vždy bylo odebráno 100 listů sterilních
výběžků. Byly sledovány následující znaky, které se při předběžných analýzách jevily jako možné

znaky diferenciální: poměr mezi počtem pokožkových buněk, sousedících se sklerenchymem v
mediáně a sklerenchymem postraním (jestliže ovšem byl vyvinut) a pokožkových buněk, sousedících s
chlorenchymem. Dále jsme sledovali počet listů s postranními ostrůvky sklerenchymu a počet listů s
rozštěpeným sklerenchymem v rozích průřezu. Výsledek zaznamenává Toman 1988 : 218 - 219.
Tak jsme zjistili, že skutečně existují nepatrné rozdíly mezi populacemi, které opravňují k vystavení
taxonů v hodnotě variet. Rozdíl však není ve vzrůstu, nýbrž v jiných znacích.
Jeden okrajový případ tvoří populace ze slaných luk u Bylan. Na ní navazují vzorky z podsvazu
Astragalo- Achilleenion bez ohledu na to, jestli byly vzorky odebrány z populací, které vykazují na
původní lokalitě malý nebo mohutný vzrůst. Druhým extrémem jsou populace z Festucenion
valesiacae, opět bez ohledu na vzrůst vzorku na původní lokalitě.
Populace ze slaných luk označujeme jako F. valesiaca var. rutila (Krajina ex Domin 1930 : 205)
comb. nov. (= F. pseudovina auct. bohemici non Hacke : F. pseudovina má mít podle původního
popisu trsy zelené a neojíněné), přechodný typ pak F. valesiaca var. valesiaca. Pro druhý extrém
používáme jméno F. valesiaca var. strictifolia Krajina ex Domin 1930 : 210.
Současně byl proveden rozbor materiálu herbářovaného z našich kultur v extrémně vlhkém roce
1980. Výsledek ukazuje výrazně odlišné charakteristiky od vzorku odebraného z téže populace v roce
1981. Ze srovnání lze soudit, že morfologická hranice mezi vystavenými třemi varietami F. valesiaca
je každým rokem, tj. za odlišných ekologických podmínek, odlišná.
Je tedy možno odvodit, že ve F. valesiaca existuje určité taxonomické odstupňování. Není však
možné je zjistit na přirozených stanovištích. Je nutno založit paralelní kultivaci a vyhodnotit ji
prakticky v jednom dni.
V úvodu kapitoly bylo konstatováno, že u F. valesiaca nebyly zjištěny žádné exempláře s chlupatými
pochvami. U F. rupicola bylo však takových jedinců 40%. Podobně nebyly u F. valesiaca zjištěny žádné
exempláře, které by měly pluchy ochlupené z plochy. U F. rupicola byl tento znak ale konstatován u
60 % jedinců (všechno viz Toman 1976 tab. 2). Z toho lze odvodit, že křížení mezi F. valesiaca a F.
rupicola neprobíhá.
Skutečnost, že 8 % exemplářů F. valesiaca má pluchy na kraji obrvené (Toman l.c.), ale žádné nejsou
chlupaté z plochy ukazuje, že jedinci s obrvenými pluchami nevznikli hybridizací s F. rupicola, nýbrž s
F. pallens nebo F. ×ripensis případně s F. macutrensis (kap. D16). Je to zbytková morfologie po tomto
křížení. Jako zbytková morfologie po křížení s F. pallens nebo s F. ×ripensis se také jeví zesílený,
případně částečně spojený sklerenchym u některých exemplářů F. valesiaca var. strictifolia v
Milešovském středohoří (viz např. Toman 1976 obr. 10 fig. 20 - 23 a zde na obr. D1 fig. 6 a 7).
Je možno předpokládat někdejší rozšíření F. pallens případně F. ×ripensis v severním okolí Loun, kde
se dnes tento druh nevyskytuje. To mohou dokumentovat nejen poměry ve F. valesiaca, ale i
nečekané výskyty některých druhů (např. Alyssum saxatile nebo Allium montanum, případně Allium
strictum) na některých místech v tomto území. Druhy F. pallens a F. ×ripensis patrně ovlivnily i zde F.
valesiaca.

Vzhledem k ekologii F. pallens lze ale očekávat, že tento druh nikdy nezasáhl do slaných bažin. Zde
se u Bylan se do osmdesátých let 20. století zachovala pravděpodobná původní invazní forma F.
valesiaca, kterou byla nejspíše F. valesiaca var. rutila.
Domníváme se, že neúplné křížení F. valesiaca var. rutila, které způsobilo přeměnu této varianty ve
F. valesiaca var. valesiaca, případně ve F. valesiaca var. strictifolia také umožnilo jejich rozšíření mimo
slané bažiny.
D9. Festuca rupicola Heuffel
(Kostřava žlábkatá)
Tento konglomerát zahrnuje zelené populace, mezi kterými se jen zřídka vyskytují exempláře
poněkud nasivělé. Předpokládáme, že tato nasivělost vznikla jako zbytková morfologie po křížení s F.
pallens, nikoli s F. valesiaca. K této úvaze nás vede skutečnost, že se F. rupicola s F. valesiaca nekříží
(viz kap. D8).
Pochvy F. rupicola mají spodní díl, který se otevírá radiálně, a horní, který se štěpí tangenciálně.
Překrývání obou vzniklých laloků je oproti F. valesiaca relativně malé. Poměr v délce radiálně a
tangenciálně se otevírající části pochev je podmíněn jednak geneticky, zejména ale ekologicky (kap.
D7).
Je nutno upozornit na to, že F. rupicola má v Čechách, narozdíl od F. valesiaca, pochvy listů ve
spodní části srostlé, zatímco jinde (Markgraf- Dannenberg 1980 : 152) je má, podobně jako F.
valesiaca nebo F. carnuntina, až k basi volné.
Průřez listem je větší než u F. valesiaca (Toman 1990 tab. 8). Cévních svazků je často pět, někdy ale
sedm. Sklerenchym je vícevrstevný a ostrůvkovitý. Je ve stabilních polohách : u prostředního nervu,
na špicích průřezu a často i uprostřed jeho stran. Není spojen s cévními svazky. Rýhy jsou čtyři.
Nejčastější průřezy listem F. rupicola jsou na obr. D2.
Pochvy listů jsou lysé nebo ochlupené, pluchy lysé (14 %), na okraji brvité (26 %) nebo do 1/4 (33
%), 1/2 (11 %), 3/4 (9 %) až celé (7 %) chlupaté (Toman 1976 tab. 2). Druh má v Čechách podle
rozboru z let kolem 1972 výraznou geografickou diferenciaci. Maximum exemplářů s ochlupenými
pochvami je (Toman 1976 obr. 3) na linii Hradištko u Sadské - Dlouhý vrch u Kozlů. Na lokalitách v
této linii se také nachází nejpočetnější jedinci se sedmi cévními svazky v listech. Ale i u okrajových
lokalit může být, obzvláště na hlubokých půdách nebo ve vlhkých létech, zvýšený počet exemplářů se
sedmi nervy v listech.
Byly zjištěny dvě populace, ve kterých je počet sedmi nervů poměrně stabilním znakem: Hradišťko u
Sadské a neveliká návrší západně od nádraží Mšené lázně. Obě mají největší průřez listem z těch,
které Toman (1990 tab. 8) proměřoval. Prvá z těchto lokalit je nápadná také mohutným ochlupením

pluch. Leží v Nymburské kotlině, tedy v centru pískomilné vegetace v Čechách. Druhá představuje
jednu z mála izolovaných lokalit, kde se v Čechách vyskytuje Gypsophila fastigiata, která je v Čechách
výrazně pískomilná (Toman 1973 tab. 4 snímek 2 a 3, Toman 1988 : 356). Snímek populace F. rupicola
s Gypsophila fastigiata od Mšeného lázní viz Toman 1981 tab. 19 snímek 10.
Rozbory materiálu z roku 1972 (některé populace jsou z let 1969 a 1971 : Toman 1976 a tab. D5)
byly doplněny materiálem z extrémně suchého roku 1977. V nově sebraném materiálu (tab. D6) bylo
zjištěno desetkrát méně "netypických" populací, to je těch, které nemají nejmenší diferenciální výraz
u "F. rupicola" (50,0 % : 5,4 % : tab D5 a D6). Z toho vyplývá, že u F. rupicola, podobně jako u F.
valesiaca, existuje významná závislost statistických hodnot na ekologii jednotlivých let (viz kap. D8).
Nápadný rozdíl tohoto poměru od F. valesiaca vysvětluji mnohem širší ekologickou amplitudou F.
rupicola.
V roce 1977 byla z některých lokalit odebrána dvojice vzorků, z nichž jeden pocházel z jižní, druhý ze
severní strany. Byl vypočten rozdíl diferenciálních výrazů podle F. rupicola a F. pallens, F. rupicola a F.
valesiaca a F. rupicola a F. airoides. Ve všech případech bylo zjištěno, že tento rozdíl byl větší na
severní straně (tab. D7).
Jak bylo výše uvedeno, jsou "netypické" případy ve velmi suchých létech výrazně méně početné než
v létech normálních. "Netypické"mají vesměs rozdíly diferenciálních výrazů s uvedenými druhy
pozitivní, "typické" negativní. Blíží se tedy populace z jižní expozice svým charakterem populacím z
velmi suchých let více, než populace ze severní strany lokalit. To plně odpovídá očekávání.
Z provedených rozborů je zřetelné, že geografická diferenciace arely podle kvantitativních znaků,
kterou dříve zjistil Toman (1976 obr. 1), může být platná jen pro určitý rok a pro odběr ze
srovnatelných částí lokalit. Rozmanité růstové formy druhu jsou tedy pouhými ekoformami.
Jak již bylo výše konstatováno (také Toman 1990 : 6) měl herbářový materiál z písků u Hradišťka u
Sadské, jakož i materiál od Mšeného lázní u Budyně nad Ohří (také Toman 1973 obr. 3) přes 75 %
exemplářů s ochlupenými pochvami a současně 7 cévních svazků v listech. Populace od Hradišťka
měla navíc téměř ve 100 % případů velmi husté ochlupení celých plev a pluch. Z toho je možno
odvodit, že populace od Hradišťka je blízká jednomu z invazních proudů druhu. Uvažujeme, že to
mohl být i pratyp, ze kterého vznikla také rakouská F. carnuntina Tracey. Populace od Hradišťka však
do druhu F. carnuntina nepatří. Má totiž čistě zelené listy a stabilně 7 cévních svazků, zatímco F.
carnuntina má (Markgraf- Dannenberg 1980 : 152) sivé listy a cévních svazků pět.
• Populace, které se blíží morfotypu od Hradišťka, se vyskytují i na jiných lokalitách v centru
české arely druhu F. rupicola. Tvoří jádro arely. Tento proud se při dalším vývoji křížil s
taxonem s lysými pochvami, lysými plevami a pluchami a s pěti nervy, který pronikal od
okrajů české kotliny a do rozličné míry překryl původní populace prvého typu. Tak vznikla v
Čechách F. rupicola jakožto smíšená populace potomků obou vývojových proudů.
• Ze současné vázanosti populací blízkých prvému invasnímu typu na písčiny lze soudit, že i on
byl vázán na surové písky. Druhý základní invasní proud byl patrně protikladné ekologie.
Spojení obou invazních typů do F. rupicola je podobné jako spojení druhů F. airoides a F.
ovina do F. ×subsudetica (kap. D11). Byly to dva invasní proudy, které se na kontaktu křížily.
Rozdíl vidíme v tom, že zatímco F. ×subsudetica zůstala omezena na okrajový pás pliocénního
jezera, kde se původně nacházela F. airoides (viz kap. D10), kontaktní zóna F. rupicola se

ozšířila na mnohem větší plochu. Při postupném oboustranném pronikání vyznívají dnes oba
proudy prakticky v celé české arele druhu. Proces hybridizace se u F. rupicola musel
uskutečňovat složitým střídáním progresí, ústupů, izolací na lokalitách i opětovných expansí.
D10. Rod Festuca sekce Festuca jako jeden z ukazatelů ohraničení pliocenního jezera
U F. ovina agg ukázala původní matematická analýza druhové příslušnosti (Toman 1990 mapka 1)
četné netypické případy. Druh se podle této mapky člení na dvě geograficky oddělené taxonomické
jednotky. Prvou s typickými případy nazval Toman (l. c.) F. ovina var. ovina, druhou, netypickou, F
ovina var. sudetica. F. ovina var. sudetica zahrnovala také populace z Krkonoš. Zahrnovala však také
populace z Krušných hor, z pahorkatiny a dokonce i z nížiny. V této nové práci rozčleňujeme F. ovina
var. sudetica ve dva druhy, F. airoides a F. ×subsudetica.
Při této nové koncepci bylo zjištěno, že lokality F. airoides a F. ×subsudetica ohraničují určitý
uzavřený prostor. Na liniích tohoto ohraničení se také nacházejí jiné vzácné druhy kostřav, F.
psammophila, F. ×ripensis, F. ×serpentinica, F. pallens subsp. zielonkowskiana, F. albensis, F.
×sazaviensis, F. subhirtella, F. belensis subsp. belensis, F. belensis subsp. muellerstollii, jakož i
izolované lokality ostatních kostřav. Tyto linie lze doplnit tak, že zahrnují téměř všechny lokality
druhů jiných rodů, které mají v Čechách jen jedinou lokalitu, jakož i nalezišti pseudoxerothermů,
které mají v Čechách velmi roztroušené výskyty. Na oněch liniích se nacházejí také velmi izolovaná
naleziště jiných vzácných druhů (viz oddíl B kap. B9.5. této práce).
Arely jmenovaných kostřav se tedy, podobně jako jiné druhy zmíněné v oddílu B, rozkládaly zřejmě
na pobřeží Dostálem (1944) předpokládaného pliocenního jezera, odkud se v dalších etapách vývoje
dále nerozšiřovaly. Pobřeží tohoto pliocenního jezera je na základě reliktních druhů kostřav i jiných
druhů mapováno v oddílu B na obr. B27.
D11. Festuca ovina L. s. str., F. ×subsudetica sp. hybr. nov. a F. airoides Lam. (syn. F.
supina Schur), jakož i F. filiformis Pourret (= F. capillata Lam., F. tenuifolia Sibth.).
(Kostřava ovčí, k. podsudetská, k. nízká, k. vláskovitá)
F. ovina (tab. D8), F. ×subsudetica (tab. D9) a F. airoides (tab. D10) je komplex tří zelených druhů s
průřezem listu podoby písmene "O", které mají průměrné osiny delší než 0.6 mm. Mají převážně se
sedm nervů (= cévních svazků) a jednovrstevný sklerenchymatický dvorec, který je od prvopočátku
vývoje listu nepřerušovaný. Jen ve stínu a ve vlhkém prostředí dochází někdy k významnějšímu

přerušení sklerenchymatického dvorce. Na průřezu čepelí listu sterilních výběžků jsou dva rýhy.
Průřez listem F. ovina je na obr. D3, průřezy F. ×subsudetica a F. airoides jsou prakticky totožné.
F. airoides má hlavní rozšíření na Krkonoších. Může ale růst i na některých místech v nížině.
Pochvy listů sterilních výběžků jsou v komplexu F. ovina ve spodní části srostlé. Štěpí se tam
radiálně. V horní části jsou opatřeny dvouvrstvou buněk se střední lamelou. V ní se štěpí
tangenciálně. Laloky po jejich rozštěpení jsou poměrně úzké.
Jak uvedl Toman (1990 : 5) a také zde v kap.D7, délka spodní srostlé části je do značné míry
produktem ekologie prostředí. Nemůže být proto uplatněna k odlišení druhů F. airoides a F. ovina.
Pro určení těchto druhů jakož i pro zjištění lokalit F. ×subsudetica je nutno použít matematickou
analýzu.
Komplex F. ovina lze oddělit od F. filiformis pomocí nepatrné délky osin u F. filiformis. Tento znak
jsme použili pro odlišení F. filiformis od F. ovina i my (Toman 1990 na mapce 2). Je ale nutno
poznamenat, že i některé exempláře F. ovina studované nebo sebrané počátkem května mohou
rovněž mít nepatrné osiny.
Za zajímavé považujeme, že na lokalitě F. filiformis u Jestřebí, která leží v bezprostředním
sousedství komplexu F. ovina agg. jsme nenalezli hybridní exempláře. Podobně tomu bylo u enklávy
F. filiformis u Kovářské v Krušných horách. Naproti tomu na Českomoravské vrchovině vzniká kolem
enklávy F. filiformis široký hybridní dvorec F. filiformis s komplexem F. ovina. Rovněž na izolovaných
lokalitách F. filiformis uprostřed nalezišť komplexu F. ovina jsou hybridní exempláře velmi početné.
Populace komplexu F. ovina , které obklopují u Jestřebí a u Kovářské F. filiformis, náleží k F.
×subsudetica, zatímco u ostatních lokalit k F. ovina s. str. Proto předpokládáme, že křížení F.
×subsudetica a rovněž F. airoides s F. filiformis probíhá jen velmi obtížně, zatímco křížení F. filiformis
× F. ovina s. str. relativně lehce.
Jelikož F. ×subsudetica vznikla jako hybrid F. ovina s. str. s F. airoides je možno předpokládat, že při
prvotním osídlení se na pobřeží pliocenního jezera vyskytovaly jen F. airoides a F. filiformis, prvá na
sušších, druhá na vlhčích místech. Teprve po pozdějším průniku F. ovina s. str. nastalo křížení F. ovina
s. str.s F. filiformis. F. airoides a F. filiformis jsou druhy které schopnost vzájemně se křížit nemají.
Předpokládáme, že na přemokřených místech, na kterých se vyskytuje F. ovina s výrazněji
přerušovaným sklerenchymem (cf. Toman 1990 : 6) se ve skutečnosti může jednat o zbytkovou
morfologii F. filiformis v populaci F. ovina na zaniklých lokalitách prvého druhu. Důvodem k tomuto
tvrzení je i skutečnost, že F. filiformis je v podstatě bahenní druh.
Kvalitativní znaky byly zjišťovány u 40 populací F. ovina a 16 populací komplexu F. airoides a F.
×subsudetica. U F. ovina bylo zjištěno 14,6 % exemplářů s náznakem ochlupení na listových
pochvách, 16,0 % s pochvami chlupatými, 4,2 % s pluchami na špici až na obvodu brvitými a 1,4 % s
ochlupením na části ploch. Dohromady tedy 21,4 %.
U komplexu F. airoides a F. ×subsudetica bylo zastoupení těchto znaků zřetelně větší : 20,1 % mělo
na pochvách listů náznaky ochlupení, 19,7 % mělo pochvy listů chlupaté, 28,6 % jedinců bylo s

pluchami na špici až na okrajích brvitými, 16,5 % mělo ochlupené plošné části pluch. To činí
dohromady 84,9 %.
Jedná se zřejmě o zbytkovou morfologii po křížení s F. rupicola. To potvrzuje i to, že, zejména v
populacích s největším zastoupením transitních jedinců (např. u Ohařic nebo u Velkých Přílep)
nalezneme také exempláře s přechodným typem průřezu mezi F. ovina a F. rupicola.
Rozdíl mezi podílem zbytkové morfologie u F. ovina na jedné straně a F. airoides a F. ×subsudetica
na straně druhé je nejspíše dán tím, že F. rupicola se kříží s F. ovina obtížněji, než se zbývajícími
dvěma druhy. Jedná se o opačný případ než je ten, který byl zjištěn při křížení F. airoides a F.
×subsudetica s F. filiformis.
Druhou možnost, totiž že některé kvalitativní znaky pronikly do F. subsudetica z F. airoides
nepředpokládáme. V tomto případě by totiž jmenované kvalitativní znaky musely být ve F. airoides
výrazně hojnější než ve F. subsudetica , což neodpovídá skutečnosti.
F. filiformis je dokumentována v tab. D11. Je to druh s vlásčitými listy, velmi krátkou osinou nebo
bez osin s (3) - 5 - 7 cévními svazky v listové čepeli přízemního výběžku, 1-2 (-5) vrstvami
sklerenchymatických buněk a dvěma rýhy do čepele. Čepele s třemi nervy vznikají jako důsledek
extrémně vlhkých poměrů na lokalitě. Vícevrstevný sklerenchym mají listy na suchých lokalitách a v
suchých létech.
F. filiformis má morfologii listu proměnlivou. Vývoj listových čepelí počíná na přelomu srpna a září.
Primární morfologie má pět cévních svazků a sedm ostrůvků sklerenchymu : v rozích šestihranného
průřezu listem a na jeho špicích. Do předjaří přetrvává primární průřez jen někdy a patrně jen na
nerašelinných půdách. To jsme potvrdili soustavným pozorováním na lokalitě u Mšenského háje u
Budyně nad Ohří. Provedli jsme je v létech 1997 až 2006. Paralelně jsme sledovali poměry na lokalitě
u Jestřebí. Doplnili jsme výsadby.
Ve Mšenském háji u Budyně nad Ohří rostla F. filiformis původně na louce s rašelinným podkladem.
Její morfologický rozbor z materiálu, odebraného za původních podmínek publikoval Toman 1990 :
tab. 14, sloupec 16.
Kolem roku 1980 byla do přilehlého březového lesíka navezena deponie ze staveb v Budyni nad
Ohří. Později byla louka přeměněna v pole. Do našich dob se zachovalo na okraji deponie v poměrně
suchém prostředí a na neutrální půdě v polostínu osm trsů F. filiformis. Každý trs je velký asi 1 dm 2 .
Předjarní průřez listem v Mšenském háji odpovídá v některých letech průřezu primárnímu (pět
cévních svazků a sedm ostrůvků sklerenchymu), jindy ale již mají listy charakteristickou formu pro
plně vyvinutý druh, tedy pět až sedm cévních svazků a jednovrstevný sklerenchym. V suchém létě
může dosáhnout souvislý sklerenchym až pěti vrstev. Při pěstování v bahenní kultuře se zmenšuje
sklerenchym na několik malých sklerenchymatických ostrovů. V bahenní kultuře mívají nově
vytvořené listy jen tři cévní svazky.
Paralelně sledovaná populace u Jestřebí nevykazovala popsaný vývoj listového průřezu. Měla v
předjaří vždy 1 (- 2) vrstvý nepřerušovaný sklerenchym, 5 (-7) cévních svazků a dva rýhy do čepele. Po
sesazení obou populací na jedno místo (Budyně nad Ohří 331) v roce 2005 do polostínu a na mírně
alkalickou půdu (půdní rozbor viz Toman 1986 : 74) se na jaře 2006 projevil u obou populací totožný

vývoj. Ještě 15. dubna měly obě populace ostrůvkovitý sklerenchym s pěti až sedmi cévními svazky a
s dvěma rýhy v listech. V následných ročních dobách měla výsadba obou druhů morfologii, která je
typická pro vyspělé populace. Koncem srpna měly pak obě populace opět stejný primární průřez, ten
který byl popsán v kap. D6.
U Jestřebí roste populace na rašelinném podkladu. Její rychlý vývoj během zimy vysvětlujeme
fysiologickou suchostí rašelinných půd.
Nejčastější průřez čepelí listu sterilního výběžku u F. filiformis se tedy liší od průřezu F. ovina na obr.
D3 tím, že má převážně pět cévních svazků. Ve vlhkém prostředí na neutrální půdě má, zejména na
jaře a na podzim, často silně přerušovaný sklerenchym.
V suchém roce jsou na suchých místech (Mšenský háj u Budyně nad Ohří) listy a stébla F. filiformis
výrazně drsná. Za vlhkých podmínek drsná nejsou.
Výběžky jsou F. filiformis vnitropochevní. V suchých létech jsou na suchých místech nejvýše několik
milimetrů dlouhé. Za vlhka mohou mít délku až 30 mm. Podobné to je i se srůstem pochev.
D12. Festuca brigantina (Markgr.- Dannenberg) Margr.- Dannenberg a F. ×serpentinica
(Krajina ex Domin) comb. nov.
(Kostřava portugalská, k. hadcová)
V protikladu k ostatním populacím, které jsme (Toman 1974) přiřadili k F. pallens byla ta ze
serpentinitových skalek od Sedlic u Dolních Královic nápadná tím, že významný díl jejích listů měl jen
sedm cévních svazků. Odlišovala se také tím, že na hlubších půdách se na jejím obvodu vyskytoval
široký dvorec exemplářů, které se morfologicky blížily k F. ovina, ale měly sivou barvu. Tento
přechodný typ jsem v minulosti (Toman 1988 : 593 - 599) řadil k F. lemanii.
Široký lem populací se slabými sivými listy, přechodných k F. ovina, jsem u na lokalitách populací F.
pallens nikde nenalezl. Sivolisté exempláře se slabými listy jsem ale zjistil na většině dalších českých
serpentinitů : u Polné, u Křížové a obecně na serpentinitech u Českého Krumlova. Tam byly
konstatovány u Vrábče, Mříče, mezi Stupnou a Chlumečkem, západně od Chlumečku, jihovýchodně
od Chlumu, východně od Holubova a u Zlaté Koruny. Nikde však je nedoprovázely silnolistí siví jedinci
jako u Sedlic.
Materiál údajného F. pallens, sebraný pro dřívější publikaci (Toman 1974) u Sedlic byl rozdělen
několika herbářům. Nový si nebylo možno opatřit. Skála byla zničena při stavbě dálnice.

Na serpentinitu u Sedlic rostou jako na jediném místě v Čechách také Potentilla crantzii a Armeria
elongata subsp. serpentini.
Vzhledem k neobvyklé morfologii populace, která je téměř identická s klasickou populací F.
brigantina (Markgr,- Dannenb.) Markgr.- Dannenb., charakteristickou pro serpentinit, a vzhledem k
serpentinitovému podkladu skály u Sedlic přiřazujeme sítinolisté formy k tomuto druhu. Přechodné
formy pod serpentinitovou skálou, které mají z části slabé listy a sivou barvu máme za hybrid
F.×serpentinica (Krajina ex Domin 1930 : 187 pro subvar.) comb. et status hybr. nov. (= F. brigantina
× F. ovina). Domníváme se, že i na ostatních českých lokalitách F. ×serpentinica se původně také
vyskytovala F. brigantina. Zmizela po rozrušení serpentinitových skal. Považujeme za
pravděpodobné, že F. brigantina bude nalezena i na jiných serpentinitových lokalitách v jihovýchodní
a střední Evropě.
Dokumentaci kvantitativních poměrů u F. ×serpentinica uvádíme v tab. D17 sl. 6. Průřez čepelí listu
sterilního výběžku je podobný průřezu F. ovina na obr. D3. Vzácně se liší větším počtem cévních
svazků.
D13. Festuca albensis spec. nov. a F. ×oleskensis spec. hybr. nov.
(Kostřava labská, k. olešská)
F. albensis je sítinolistá kostřava s dlouhými osinami. Roste v Travčickém lese. Naleziště tedy leží na
severozápadním okraji někdejšího Řipského ostrova.
F. albensis se odlišuje od F. trachyphyla (sec. Stohr in Rothmaler 1976), která patrně není původním
českým druhem tím, že má u všech jedinců neochlupené listové pochvy. Rovněž, pluchy a stébla jsou
lysé.
V předjaří a často i později má komplex F. albensis (včetně F. ×oleskensis = F. albensis × F. ovina)
převážně 7 - 9 - 11 (- 13) cévních svazků a čtyři, vzácně dva rýhy v listech. Později mívá komplex 9 -
11 - (13), jen v krajních případech 7 cévních svazků, zatímco podobná F. ×ripensis má v předjaří jen 7
(- 9), později jen 7 - 9 cevních svazků. Rozdíl mezi oběma druhy se projevuje i při paralelním
pěstováním v zahradě, kdy mívá F. albensis zřetelně mohutnější trsy než F. ×ripensis.
Přehled kvantitativních znaků u F. albensis přinášíme v tab. D17 sl. 2 - 4.
Travčický les je rozsáhlý komplex borových lesů na přesypových píscích mezi Terezínem,
Bohušovicemi a Hrobci. Na jeho okrajích se ještě kolem roku 1970 vyskytovala pískomilná
společenstva, která patřila Jurineo cyanoidis- Koelerietum glaucae (Toman 1973, 1988), případně
jeho ochuzeným porostům. Tehdy doprovázela kostřavu labskou četná Koeleria glauca a Gypsophilla
fastigiata, místy dokonce i Jurinea cyanoides. Do současnosti přežívá zde z tohoto bohatého
společenstva většinou jen F. albensis. Místy je doprovázena Gypsophilla fastigiata. Koeleria glauca,
kdysi zde hojná, se dnes vyskytuje jen velmi vzácně.

Toman (1974) uváděl F. albensis jako F. cinerea Vill. s. l., později (1988 : 343 - 351; 1990) jako F.
duvalii.
Vývoj F. albensis probíhá pravděpodobně i v zimě. V předjaří, počátkem března, jsou mladé listy v
listových pochvách předchozího roku z velké části uzavřeny. Jejich průřez bývá podle ekologických
podmínek během zimy velmi rozmanitý. Například v roce 2004 měl druh většinou devět nervů a
nepřerušovaný 2 až 4- vrstevný sklerenchym. Naproti tomu 31. 3. 1997 měl (vzorky ze čtyř různých
míst) (9) - 11 (- 13) nervů. Sklerenchym byl jen v mediáně početnější. Jinak byly zjištěny drobné
sklerenchymatické ostrůvky proti jednotlivým cévním svazkům a na špicích průřezu; každý měl 1 - 3
buňky.
V následujících vývojových etapách dochází k zesilování nebo zeslabování sklerenchymu, jak to bylo
popsáno v kap. D6. V některých létech zjistil Toman většinou jen dvouvrstevný souvislý sklerenchym.
To bylo důvodem k nesprávnému přiřazení populace (Toman 1974) k F. cinerea subsp. pallens (= F.
pallens).
Sklerenchym se mění vzhledem k počasí, a to jak v letošních, tak i v loňských listech. Při tomto
vývoji dochází nejen k zesilování sklerenchymu a k přeměně nesouvislého sklerenchymu v souvislý (za
sucha), nýbrž i (za mokra) k opačnému procesu.
V listech dochází při vlhkých podmínkách jen k redukci sklerenchymu, nikoli k redukci počtu cévních
svazků. Počet cévních svazků varíruje u exemplářů se silnými listy mezi 7 - 9 - 11 (- 13) Nervy. V
listech bývají 4 rýhy. Exempláře se slabými listy (cf. F. ×oleskensis) mívají obvykle jen 7, později 9
nervů a čtyři, někdy dva rýhy v listech.
Naznačeným způsobem dochází v komplexu F. albensis ke kolísání listového průřezu mezi dvěma
krajními typy. Prvý má slabé listy a jeho primární průřez má sedm cévních svazků. Druhý má listy širší
a jeho primární průřez má devět nervů. Při pěstování populace na hluboké hlinitopísčité půdě na
pozemku Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem (půdní rozbor viz Toman 1986 : 74) vznikl při
extrémně vlhkých létech dokonce průřez, který byl identický s těmi exempláři F. rupicola, které mají
sedm cévních svazků: listy se sedmi nervy a sklerenchym jen v ostrůvcích proti cévním svazkům a na
špicích průřezu (Toman 1990 : 6).
Od roku 1990 jsem sledoval poměry mezi jednotlivými trsy na jedné světlině nedaleko nádraží
Oleško u Roudnice nad Labem. Zjistili jsme tam, jako ostatně i na jiných místech na lokalitě, jednak
jedince se slabšími, jednak jedince se silnějšími listy. Jestliže se exempláře se slabšími listy nacházely
na okraji světliny, byly po některých zimách sivé a měly sedm nervů a souvislý, většinou dvouvrstevný
sklerenchymem. V jiných létech však byly zelené se sklerenchymem poněkud přerušovaným. V
létech, kdy byly sivé, byla jejich hranice vůči obklopující F. ovina zřetelná. V ostatních létech byli tito
jedinci vesměs zřetelně odlišní od těch ve středu světliny.
Jedinci na okraji světliny měli většinou 7 později až 9 nervů, nepřerušovaný sklerenchym v jedné až
ve dvou řadách a většinou čtyři, někdy však také jen dva rýhy do listů. Jedinci uprostřed světliny měli,
a to i u exemplářů se slabými listy, většinou již devět nervů, sklerenchym přerušovaný a čtyři rýhy v
listech.
Předpokládáme, že exempláře se slabými listy a někdy se sedmi cévními svazky jsou hybridy s
genetickou příměsí F. ovina. Projev této genetické příměsi F. ovina se v některých létech zvětšuje, v

jiných zmenšuje a je v některých letech povětrnostními poměry v zimě a předjaří více, v jiných méně
podtržen.
Podíl exemplářů se slabými listy se během minulých desetiletí rok od roku zvětšoval právě tak, jak
se zmenšoval výskyt Koeleria glauca na pokraji lesa. Předpokládáme, že důvodem bylo postupné
pronikání genů F. ovina do genomu F. albensis. Při tomto procesu na lokalitě ustupovala F. albensis a
rozšiřoval se hybrid F. albensis × F. ovina, F. ×oleskensis.
F. ×oleskensis je tedy taxon, jehož primární průřez listem je charakteristický sedmi cevními svazky.
Počet cévních svazků se může při dalším vývoji během roku zvětšovat. U některých exemplářů má ve
vlhkých létech v předjaří, kdy se již sklerenchym u F. albensis redukuje, ještě souvislou
sklerenchymatickou vrstvu. U jiných jedinců je vliv F. ovina někdy patrný například dvěma rýhy do
listu nebo přítomností toliko jedné vrstvy sklerenchymu. Vzhledem k ekologii roku a zastínění místa
varíruje zbarvení jedince od sivého a ojíněného po zelené a neojíněné.
F. ×oleskensis tvoří s F. albensis smíšené populace, které bývají obvykle dosti ostře odděleny od F.
ovina, i když tato ostrá hranice bývá patrná jen za určitých ekologických podmínek. Kolem roku 1970
byla F. ×oleskensis na lokalitách F. albensis jen slabě zastoupena. Dnes tam převládá.
D14. Festuca ×ripensis spec. hybr. nov., F. pallens Host subsp. zielonkowskiana subsp.
nov., F. ×subripensis spec. hybr. nov. a F. ×chodounensis spec. hybr. nov.
(Kostřava řipská, k. sivá Zielonkowskiho, k. podřipská, k. chodounská)
F. ×ripensis má již od předjaří sivozelené, později sivé a ojíněné trsy. Někdy má částečně až celkově
drsné čepele listů. Pochvy listové jsou hladké. Otevírají se až k basi tangenciálně a mají velmi široké
laloky. Čepele listů sterilních výběžků mají průřez různě intermediární mezi typem "O" a "V" a čtyři
rýhy v čepeli.
Některé varianty průřezu čepelí listu sterilního výběžku F. ×ripensis v letním období přináší obr. D4
fig. 6 až 10.
Vývoj listu probíhá od přelomu září a října. V předjaří (počátek března) mají téměř všechny mladé
listy (to znamená ty bez zaschlých špiček) následující charakteristický průřez listovou čepelí sterilního
výhonku : sedm cévních svazků a jedno- až dvouvrstevný sklerenchym, většinou ale jen na jedné
třetině, zřídka na polovině obvodu. Později dosahuje počet cévních svazků 7 až 9 a sklerenchym bývá
někdy až souvislý. Jmenovitě u starých listů bývá i mnohovrstevný. Průměrné hodnoty kvantitativních
znaků u F. ripensis přináší tab. D12.
Předjarní sklerenchym zesiluje především ve směru ke spodnímu okraji listu. Pozorujeme často to,
co jmenujeme klkovitý sklerenchym: mnohovrstevné pletivo, ve kterém jsou vrstvy bližší k hornímu

okraji listů neúplné (Toman 1974 obr. 22/6, 22/8 a 22/9 a zde obr. D4/6, D4/8 a D4/9).
Sklerenchymatické pletivo má proto vlnitý okraj. Zesilování sklerenchymu závisí opět na vlhkosti
prostředí.
F. pallens se liší od F. ×ripensis tím, že má sice někdy sedm, většinou ale devět nebo více nervů, a to
již od prvých vývojových forem v předjaří. Sklerenchym má maximálně 2 (- 4) vrstvy a nebývá klkatý.
K přerušení sklerenchymatické vrstvy dochází jen vzácně. Nikdy nepřesahuje 1/3 obvodu listové
čepele. Nejčastější průřezy čepelí listu sterilních výběžků u F. pallens kreslí Toman 1974 na obr. 22 fig
1 - 6 a zde na obr. D4 fig. 1 - 6.
F. ×ripensis je význačným druhem Potentillo arenariae- Alyssetum montani. Ostatní zbývající druhy
tohoto společenstva jsou Hieracium echioides, Oxytropis pilosa, Allium strictum, Minuartia setacea,
Euphorbia sequierana a pravděpodobně i Alyssum montanum. V jednotlivých případech dochází i k
přesahování F. valesiaca ze sousedních asociací (Toman 1981, tab. 7, snímky 1, 9, 12 : F. ×ripensis =
"F. cinerea").
Na oísčinách u Klenče se váže druh na Armerio elongatae- Festucetum trachyphyllae (Toman 1986 :
72, F. ×ripensis opět jako "F. cinerea") Podobně i na písčinách u Chodoun (Toman 1988, tab. 4 sn. 3 :
F. ×ripensis = "F. duvalii").
Zajímavá je situace na Řípu. Potentillo arenariae- Alyssetum montani tam roste na mělké, silně
ukloněné skále. V něm se vyskytuje F. ×ripensis. Poo bulbosae- Erysimetum crepidifolii s F. valesiaca,
se vyskytuje na splavené půdě na rovinatějším terénu. Na hlubších půdách pod malými keři
nalesneme podrost F. valesiaca a Stipa capillata. V něm nalezneme také hybridní F. ×ripensis × F.
valesiaca (F. ×subripensis spec. hybr. nov.).
Pomocí podobného pozvolného křížení, jehož výsledky přežívají v druhu F. albensis ve formě
zbytkové morfologie a postupně se v tomto druhu hromadí (tedy F. albensis × F. valesiaca),
vysvětlujeme i původ samotného F. ×ripensis.
Stohr (2001) popisuje ze střední Evropy nový druh, F. glaucina. Staví ho na basionymu F. cinerea
var. lapidosa Stohr 1960.
Kdysi (Toman 1974) jsme Stohrův basionym ztotožnili s populacemi, které dnes uvádíme pod
jménem F. ×ripensis. F. glaucina ale není s F. ×ripensis identická. To vyplývá z následujícího srovnání
našich analýz druhu F. ×ripensis s charakteristikami F. glaucina ( Stohr 2001).
F. glaucina má stabilně sedm nervů. U F. ×ripensis je počet nervů (Toman l.c. tab. 11) různý a závislý
i na době odběru vzorku. Např. Toman (l. c.) zjistil na Velké Vendule dokonce průměrný počet 8,4
cévních svazků, což odpovídá 70% listů s devíti nervy. Sklerenchym je u F. glaucina (Stohr l.c.) na
celém obvodu stejně silný, jen v mediáně poněkud zesílený. U F. ×ripensis je klkoviý, na suchých a
teplých skalách v pozdním jaru často velmi silný (Toman 1974 tab. 13 a obr. 22, fig. 7,8 a 10 a zde obr.
D4 fig. 7, 8 a 10). Přerušení sklerenchymu je u F. glaucina jen řídké a situované poblíže středního
nervu. U F. ×ripensis je u listů s nepříliš ztluštělým sklerenchymem jeho přerušení pravidelné a
většinou dokonce několikanásobné, a sice na různých částech obvodu. V předjaří je na nových listech
sklerenchym přítomen jen na malé části obvodu.

Lata je podle Stohra (l.c.) u F. glaucina hustá, i před dobou květu vzpřímená, u F. pallens volná a
před dobou květu na špici mírně nící.
V Čechách jsou nící laty znakem ekologicky podmíněným. Na silně ukloněných skalách mají jak F.
pallens tak F. ×ripensis nící laty. Uvnitř kultury na rovině je možno u jedné a téže populace nalézti
všechny nuance schýlení lat, a sice jak u F. pallens, tak u F. ×ripensis. Při tom je možno pozorovat
závislost mezi skloněním lat a podíly sklerenchymu a chlorenchymu na obvodu stébla. Ty, které mají
na obvodu stébla asi 50% chlorechymu,mají skloněná stébla a laty, ty které ho mají jen asi 20% mají
je vzpřímené.
Tato zákonitost platí i pro Bořeň. Stohr (l.c.) počítal populaci z Bořeně na základě růstové formy
jedné herbářové položky k F. glaucina. V kultuře jsme nalezli u této populace všechny nuance
schýlení lat. Populace patří podle listového průřezu zřetelně k F. pallens. Na lokalitě roste nejen na
skalách, ale i na téměř rovinatých místech.
Od českých populací, které přiřazuji k F. pallens, se však F. ×ripensis výrazně liší sezónním vývojem.
V jeho důsledku se u F. ×ripensis pravidelně v předjaří projevuje silná redukce sklerenchymu (chybí
většinou nejméně na dvou třetinách obvodu listu). V pozdější době se naopak u starých listů F.
×ripensis projevuje jeho silné zmnožení. U F. pallens je v předjaří sklerenchym přerušován jen zřídka,
přičemž toto přerušení jen výjimečně dosáhne jedné třetiny obvodu listu. Ke zmnožení sklerenchymu
u loňských listů nedochází. V primárním průřezu na přelomu září a října má F. ×ripensis obvykle sedm
cévních svazků. Ke zvětšení jejich počtu na devět (tento počet je charakteristický pro F pallens během
celého vývoje) dochází až později a většinou jen u některých listů. V době květu má F. ×ripensis
obvykle 7 - 9 cévních svazků, F. pallens (7-) 9.
F. ×ripensis se v některých znacích blíží jihoevropské F. lapidosa a západoevropské F. cinerea. Je s
nimi prakticky totožná v taxonomicky důležitém znaku častého bočního zmnožení sklerenchymu.
Znaky v květenství konvergují u ×F. ripensis k F. pallens.
Od F. lapidosa se F. ×ripensis rovněž odlišuje počtem cévních svazků v době květu. F. ripensis jich
má 7 - 9 F. lapidosa (3) - 5 - 7. Liší se také velikostí listového průřezu v době květu. Ten je u F.
lapidosa obvykle do 0.6 mm, u F. ×ripensis nad touto hranicí. F. cinerea se od F. ×ripensis významně
odlišuje absencí srůstu spodní části listových pochev.
F. ×ripensis je tedy středoevropský ekvivalent F. cinerea a F. lapidosa, který konverguje k F. pallens.
Ze souboru středočeských lokalit F. ×ripensis byl popsán morfotyp F. glauca var. scabrifolia Hackel
ex Rohlena. Podle Markgraf- Dannenberg (1980) ho Zielonkowski (1973) použil jako basionym pro
kombinaci F. pallens Host. subsp. scabrifolia (Hackel ex Rohlena) Zielonk.
Tato informace je nesprávná. Zielonkowskiho jméno (1973 : 22) nemá totiž jako basionym
Hackelovo (ex Rohlena) epitheton "var. scabrifolia", nýbrž stejně znějící homonymum na blíže
neurčeném místě u Markgraf- Dannenberg. Je nepoužitelné i proto, že nemá zřetelně určenou
hierarchickou úroveň, což vyplývá z formulace "die besser als Subspezies der F. pallens einzustufen
ist", jednak ze skutečnosti, že na jedné a téže stránce (l.c) je uvedeno ve třech hierarchistických
kategoriích. V poznámce, která má být považována za popis je naznačena možnost, že se jedná o

subspecii, v charakteristické druhové kombinaci vystupuje jako varieta a konečně v názvu asociace
jako druh.
Nepoužitelnost Zielonkovskiho jména pro F. ×ripensis je dána i morfologickou odchylností populací.
Podobnost s F. ×ripensis podle charakteristiky Markgraf- Dannenberg (1980) je jen v drsnosti
některých částí některých listů. Výrazná odlišnost pojetí Markgraf- Dannenberg, která má odpovídat
Zielonkowskiho popisu, a která je patrně jeho basionymem, se od lokalit českých populací F. ×ripensis
liší zejména v počtu cévních svazků. Ten je u F. ×ripensis 7, později 7 až 9, u Zielonkovskiho 9 - 11 (-
16). Jedná se tudíž o taxon od F. ×ripensis výrazně odlišný, který je však přítomný také v Čechách. V
dalším textu ho označuji jako F. pallens subsp. zielonkowskiana. Klasická lokalita druhu jsou skály
mezi Ústím nad Labem a Neštěmicemi (Tab. D13 sl. 49). Druh se dále vyskytuje na Kozí hoře u
Neštědic, u Nebočad a na Bezdězu (tab. D13 sl. 14 - 16). Jak přísluší kategorii subspecies vyznívá i na
některých dalších lokalitách v okolí.
F. ×ripensis používám v kategorii druhu. To odpovídá jeho markantní odlišnosti v předjarním
průřezu čepele listu sterilních výběžků. Tím také odlišuji F. ×ripensis jak od F. lapidosa tak od F.
cinerea, a řeším tím nedopatření Zielonkowskiho popisu "F. *scabrifolia".
Vzhledem k morfologii a rozšíření na Řipském ostrově pliocenního jezera předpokládám následující
původ F. ×ripensis.
F. albensis pronikla v pliocénu na Řipský ostrov, kde se rozšířila. Pozdější introgresí F. valesiaca do F.
albensis vznikla F. ×ripensis. V jižní části arely se morfologie F. ×ripensis kombinovala se zbytkovou
morfologií vzniklou po křížení s F. macutrensis (kap. D16).
Ve světlině na lokalitě F. ×ripensis v borovém lese u Chodoun blíže Roudnice nad Labem jsme
provedli obdobné pozorování jako na okraji světliny na lokalitě F. albensis u nádraží Oleško (viz kap.
D13). Také toto naleziště bylo od roku 1990 pravidelně sledováno. Výsledky byly analogické jako u
Oleška. I zde se měnilo zbarvení slabolistých trsů na okraji světliny podle ekologie roku. I tady byla v
jarním období v suchých létech, tedy tehdy, kdy jsou všechny exempláře populace sivé a ojíněné,
hranice vůči F. ovina poměrně ostrá. I zde byla u slabolistých exemplářů konvergence k F. ovina i v
některých dalších znacích. I zde tedy spatřujeme v slabolistých exemplářích hybrida s F. ovina,
tentokráte F. ovina × F. ripensis. Jmenujeme ho F. ×chodounensis sp. hybr. nov.
D15. Řipský ostrov případně Řipský hřbet a jeho význam pro rozšíření F. ×ripensis
Jak vyplynulo z rozšíření vzácných druhů na okraji pliocenního jezera, nacházel se v pliocénu v
tomto jezeru ostrov. Ten byl na jihu ohraničen tam, kde tok Vltavy opouští jižně od Kralup jihoseverní
směr a teče v délce asi 3,5 km východozápadním směrem. Na tento směr navazuje na západě krátké
hluboké údolí s potokem, který pramení ve Velkých přílepech a končí v Podmoráni. Právě tam končí
naleziště F. ×ripensis na levém břehu Vltavy. Rozšíření F. ripensis končí na východním břehu Vltavy v
obci Klecánky. Tam vtéká do Vltavy jiný krátký potok, který pramení v Přemýšlení a ústí rovněž do
Vltavy. Tam je také začátek zmíněné částečné změny směru toku Vltavy z jihoseverního na
východozápadní.

Severní hranice Řipského ostrova můžeme hledat v ještě nápadnější změně směru labského toku
mezi Křešicemi u Litoměřic a Lovosicemi. Pliocenní jezero pokračovalo odtud výběžkem ještě
poněkud na sever. Jak dokladují pliocenní sedimenty v Opárenském údolí končil Řipský ostrov v okolí
Velké Venduly a Tříkřížové hory. Mezi těmito kopci je vytvořeno podobné krátké a hluboké údolí jako
u Klecánek nebo u Přemýšlení. Není ale protékáno potokem. Podobné krátké hluboké údolí je i na
protějším břehu Labe. Končí dnes v lomu mezi Malými Žernosekami a Litochovicemi.
Jak již bylo dokladováno v oddílu B, vymezují hranice Řipského ostrova kromě rozšíření F. ×ripensis i
mnohé další pliocenní relikty.
Předpokládáme, že po ústupu pliocenního jezera se štěpila se Vltava při někdejší jižní hranici
Řipského ostrova ve dvě ramena, ze kterých jedno teklo při jeho dřívějším východním, druhé pří
dřívějším západním okraji. Ta se spojovala u Velké Venduly. Tak vzniklo území obtékané dvěma
říčními rameny. To můžeme nazývat Řipský hřbet. Rozštěpení Vltavského toku trvalo podle
geomorfologických studií až do období Mindel 1.
D16. Festuca pallens Host. subsp. pallens, F. macutrensis Zapal. a F. ×hackelii G. Beck
(Kostřava sivá pravá, k. makutrenská, k. Hackelova)
Festuca pallens subsp. pallens vytváří sivé ojíněné, ve stínu i zelené neojíněné populace. Průřez
čepelí listu sterilního výběžku je okrouhlý ("O") se (7) - 9 (11) cévními svazky a nepřerušovaným,
zřídka poněkud přerušeným (do 1/3 obvodu listu), dvou- zřídka až čtyřvrstevným
sklerenchymatickým dvorcem. V předjaří má v listu čtyři, později někdy i více rýh. Listové pochvy se
otvírají až k basi tangenciálně. Laloky jsou mohutné. Pochvy nejsou nikdy ochlupené. Průměrná délka
osiny je obvykle větší než 1 mm. Kvantitativní znaky u F. pallens dokumentuje tab. D13. Vyobrazení
nejčastějších průřezů čepelí listu přízemních výběžků obr. D4 fig. 1 až 5.
U F. pallens má převážná část jedinců lysé pluchy a lysá stébla. Jen u některých exemplářů
nalezneme buď obrvené pluchy nebo ochlupená stébla. Tyto abnormity jakož i mírné přerušení
sklerenchymu některých listů můžeme vysvětlit tím, že se na vzniku morfologie druhu v Čechách
podílela kromě pratypů F. pallens také F. macutrensis.
F. macutrensis je druh z okruhu F. valesiaca, který má obrvené pluchy, ochlupená stébla, 5 - 7
cévních svazků a sklerenchym ve třech nebo pěti izolovaných ostrovech (Markgraf- Dannenberg 1980
: 152). Podle Markgraf- Dannenberg (l.c.) se vyskytuje v Polsku a západní a střední části bývalého
SSSR. Flora SSSR (Krečetovič, V.I. et Bobrov, E.G., díl 2 : 497 - 535) tento druh neuvádí.
F. macutrensis má jiné ekologické nároky než F. pallens. Je více xerofilní a termofilní než F. pallens.
Původní populace F. pallens měly nejspíše výhradně lysé pluchy a stébla. Dnešní populace tohoto
druhu vznikly nejspíše při mírné introgresi F. macutrensis do tohoto druhu. Z F. macutrensis se
hybridizací na kontaktu populací přesunuly do některých exemplářů F. pallens především dva

kvalitativní znaky : obrvení pluch a ochlupení stébel. Je možné předpokládat, že i jisté přerušení
sklerenchymatického prsténce u některých jedinců F. pallens vzniklo tímto způsobem.
Pravděpodobně paralelně vzniklo i přesunutí jmenovaných znaků F. macutrensis do některých dalších
taxonů, především do F. subhirtella, F. ×belensis, F. ×ripensis a F. ×sazaviensis.
Následující invazní nápor uskutečnila F. valesiaca. Tento druh je příbuzný F. macutrensis. Od F.
macutrensis se však poněkud liší svými nároky.
Po změně podmínek prostředí proto rychle potlačila F. valesiaca F. macutrensis a obsadila její
lokality. Zbytky po někdejším křížení F. macutrensis × F. pallens zůstaly ale samozřejmě v populacích
F. pallens zachovány. Podobně i vzácné křížení F. macutrensis × F. valesiaca, ke kterému došlo ještě
před odstraněním F. macutrensis z lokalit, se zachovalo jako ojedinělé případy, kdy F. valesiaca má
obrvené pluchy nebo ochlupená stébla, nejedná- li se ovšem o přenos znaku prostřednictvím F.
pallens.
Jedna populace F. macutrensis je nám z Čech známa. Doklady k ní jsou uloženy v herbářích vídeňské
university jako lokalita "Tiché údolí u Roztok". Materiál pochází ze svahů nad silnicí Černý Vůl -
Únětice u Roztok u Prahy a z nedalekého březového hájku (tab. D17 sl. 7). Dnes je vše porostlé
vysokými akáty. F. macutrensis se tam již nevyskytuje.
F. ×hackelii G. Beck (F. ovina × F. valesiaca), kterou nesprávně uvádí Toman (1990 : 38 - 39) jako F.
macutrensis, byla určována podle klíče od Stohra (1976). Jedná se o zelenou, nepatrně ojíněnou
populaci s osinami, dlouhými jako u F. ovina a s nepřerušovaným až silně přerušovaným
sklerenchymatickým dvorcem. V listech má 5 - 7 cévních svazků. Sklerenchym bývá jak jednovrstvý,
tak vícevrstvý. Vytváří se tak průřez listem, který na jedné a téže rostlině varíruje v rozmanitých
přechodných formách mezi tím, který je charakteristický pro F. valesiaca a tím, jenž charakterizuje F.
ovina. Druh rostl asi do roku 1975 v rozsáhlém, téměř monocenotickém porostu v zadní části slaniska
u Bylan (okres Most). V přední části slaniska, kolem rybníčku, rostla sivá ojíněná forma F. valesiaca
která se vyskytuje na zabahněných místech areálu druhu, tedy F. valesiaca var. rutila (viz kap. D8).
Naleziště, slanisko u bývalé vesnice Bylany, je už dnes zničeno. V posledních létech jsme tam F.
×hackelii marně hledali.
F. ×hackelii tedy pro Čechy udává Toman (1990 : 38 - 40) jako " F. macutrensis" a dokumentuje ji ve
sběrech uložených v herbářích vídeňské university jako F. ovina ze zadní části bažin slaniska u Bylan.
Průměrné hodnoty jejích kvantitativních znaků jsou uvedeny v tab D17 sloupec 8.
Že ani u Stohra (l.c.) se skutečně o F. macutrensis nejednalo vyplývá i z otazníku ve výrazu "?Ge " u
F. macutrensis v popisu Markgraf- Dannenberg (1980 : 152). Považuji za pravděpodobné, že křížení F.
valesiaca a F. ovina u Bylan bylo zapříčiněno tím, že se tam stýká stepní oblast s F. valesiaca (zde var
rutila = F. pseudovina apud Stohr, l.c.) s Rudohořím, kde je rozšířena F. ovina. Ostatně i Stohr (l.c. :
702) vysvětluje možný původ jeho "F. macutrensis" křížením "F. ovina × F. pseudovina", tedy F. ovina
× F. valesiaca var. rutila.

D17. Festuca subhirtella (Krajina) comb. nov., F. ×psammophila (Hackel) Fritsch, F.
×belensis Toman subsp. , F. ×belensis Toman subsp. muellerstollii (Toman) comb. nov. a
F. ×sazaviensis spec. hybr. nov.
(Kostřava chlupatopochvá, k. písečná, k. bělská pravá, k. bělská Müller- Stollova, k. sázavská)
Předpokládáme, že exempláře s ochlupenými pochvami listů představují jeden z hlavních
vývojových proudů v sekci. Tento soubor, jehož základní forma, F. subhirtella (Krajina in Domin 1930 :
196 et 198 sub F. psammophila f. subhirtella) spec. nov., byla v následnosti příměsí a křížením s
dalšími typy modifikována na tři další druhy : F. ×psammophila (Hackel) Fritsch, F. ×belensis Toman s
dvěma subspeciemi, F. ×belensis subsp. belensis a F. ×belensis subsp. muellerstollii (Toman) comb.
nov. a F. ×sazaviensis spec. nov. Rostliny tohoto komplexu jsou sivé, ojíněné. Pochvy se štěpí až dolů
tangenciálně. Mají široké laloky. Čepele jsou sítinovité. Mají okrouhlý ("O") průřez se souvislým
dvouvrstevným, někdy nepatrně přerušovaným sklerenchymem.
Za invasní typ považujeme tedy F. subhirtella, který se vyznačuje tím, že prakticky všichni jedinci v
populaci mají ochlupené pochvy. Například v klasické populaci od Bechlína mělo ze 60 prověřovaných
exemplářů 59 ochlupené pochvy. Další sem patřící populace je od Třebestovic ve středním Polabí. Ta
nebyla statisticky zpracována. Jak lze soudit z bohatého sběru (Láska 1916 PRC), patřila sem
pravděpodobně i populace, vyskytující se kdysi u Všenor u Prahy.
F. subhirtella dosahuje nejnižšího diferenciálního výrazu u "F. psammophila". Průměrná délka osiny
pluch se pohybuje kolem 0,71 mm a koeficient proporcionality kolem 1,2. Kvantitativní hodnoty
znaků z klasické lokality u Bechlína přináší tab. D17 sloupec 5.
Za F. ×psammophila považujeme populace, které mají v odebraném vzorku kromě exemplářů s
ochlupenými pochvami také exempláře s lysými pochvami listů. Jejich čepele sterilních listů
přízemních výběžků jsou sítinovité se (7) - 9 (- 11) nervy, nepřerušovaným dvouvrstevným, v předjaří
někdy jednovrstevným sklerenchymem a s čtyřmi, vzácně s dvěma rýhy v čepeli listů. Průměrná osina
je menší než 0,7 mm. Průměrné hodnoty kvantitativních znaků u populací viz tab. D14.
Důležitý znak je tedy větší nebo menší podíl exemplářů s ochlupenými pochvami listů. Jako výjimka
z tohoto pravidla se ukázala být populace od Starého Kolína ve středním Polabí (tab. D15, sl. 12).
Nalezli jsme u ní jen exempláře s lysými pochvami. Zařadili jsme ji do F. ×psammophila, protože tomu
odpovídá jak průměrná délka osin pluch a ostatní výše uvedené znaky, tak ekologie lokality a její
výskyt v území arely druhu. Jedná se o slabou populaci. Domníváme se, že exempláře s ochlupenými
pochvami byly při její redukci likvidovány.
Jistou výjimkou je také populace před vrátnicí továrny Asbestos u Zvěřínku (tab. D15, sl. 5). Ta má
osiny poněkud delší než F. subhirtella od Bechlína, 0,79 mm. Vysvětlujeme to mírnou introgresí F. cf.
trachyphylla. Tento druh ovlivnil populaci díky ruderalnímu prostředí lokality.
F. ×psammophila má, podobně jako F. subhirtella, nejmenší diferenciální výraz u "F. psammophila".
Koeficient proporcionality je menší než 1,10.

Předpokládáme, že F. ×psammophila vznikla introgresí F. filiformis do F. subhirtella. Podkladem pro
tuto úvahu jsou osiny pluch, které jsou obvykle kratší než u F. subhirtella, někdy mají jen dva rýhy v
listech nebo mají (zejména v předjaří) jednovrstevný sklerenchym. Je pravděpodobné, že křížení F.
subhirtella × F. filiformis proběhlo v širokém regionu, kde se překrývaly arely obou těchto druhů. K
oddělení takto vzniklé F. ×psammophila od F. filiformis pak došlo při expansi F. ovina. Ta se kříží s F.
filiformis, nikoli ale s F. ×psammophila. Při křížení F. filiformis s expansivní F. ovina se hranice mezi F.
ovina a F. filiformis stala nezřetelnou. Hranice mezi kompexem tohoto hybrida, případně druhem F.
ovina a F. ×psammophila však zůstala ostrou.
Klikův sběr "Borový les za Semily" (1916 PRC) sběratelem označený jako F. ×psammophila má lysé
pochvy a krátké osiny pluch. Trs ale není plně vyvinut. Naleziště jsme ztotožnili s vysokými skalami ve
směru k Bítouchovu, kde jsou porosty F. pallens. Toman (1974) v tab. 10 dokumentuje, že průměrná
délka osiny může v populacích F. pallens dosáhnout z ekologických a statistických důvodů dosti
hluboko pod 1 mm. Je to asi tento případ.
Dvě položky Zítkových sběrů (1884 PR) od zříceniny Strádov u Chrudimi, které Čelakovský považuje
za F. ×psammophila mají sice ochlupené pochvy, ale nepříliš silné listy, 7 cévních svazků a
jednovrstevný, nepřerušovaný sklerenchym. Pravděpodobně se tedy nejedná o F. ×psammophila.
Lokalita je pravděpodobně také totožná s údajem F. ×psammophila od Práčova u Nasavrk (Dostál
1989 : 1332). Herbářové položky početných botaniků z přesypových písků z komplexu Travčického
lesa patří F. albensis, od Klenče F. ×ripensis. Ani na písečných půdách u Veltrus patrně neroste F.
×psammophila. V centrálních herbářích se nacházejí z tohoto místa početné herbářové položky
(Toman 1974 : 562) s písečnou půdou v rhizosféře (chemická analýza zbytků půdy v kořenech).
Exempláře s ochlupenými pochvami chybí. Toman (l. c.) analyzoval také herbářový komplex "F.
psammophila" 27457PR od Čelakovského, údajně od Veltrus. Výsledek byl takový, že věrohodně F.
×psammophila u Veltrus nedokladuje. Nepravděpodobné údaje F. ×psammophila od Karlových Varů
u Čelakovského (1889) a od Mnichova Hradiště od Hackela (1882) nutně vyžadují potvrzení.
F. subhirtella se křížila i s F. pallens. Vznikla při tom F. ×belensis. Je to druh z okolí Bělé pod
Bezdězem. Izolovaná exkláva je na Havraní skále v Českém Krumlově.
F. ×belensis stojí na hranici mezi F. belensis a F. pallens. Má tedy významný podíl exemplářů s
ochlupenými pochvami. Osiny pluch jsou přes 0,70 mm dlouhé, průřez listem má stabilně (7) - 9 (- 11)
nervů. Sklerenchym je nepřerušovaný a dvouvrstevný. Koeficient proporcionality stojí mezi 1,1 a 2,0.
Diferenční výraz je buď "F. pallens" nebo "F. psammophila".
F. ×belensis můžeme rozčlenit do dvou subspecií. Populace, které se blíží k F. subhirtella a mají
proto průměrnou osinu kratší než 1,00 mm a diferenciální výraz "F. psammophila" počítáme k F.
×belensis subsp. muellerstollii (Toman 1990 : 31 sub F. psammophila subsp. muellerstollii) comb. nov.
(viz tab. D15), ostatní k F. ×belensis subsp. belensis (viz tab. D16). Populace, které mají jen nepatrný
podíl exemplářů s ochlupenými pochvami a stojí tak velmi blízko k F. pallens označujeme jako F.
pallens, vergent belensoides. Vyskytují se výhradně v nejbližším okolí areálu F. ×belensis u Bělé pod
Bezdězem.
U Bělé pod Bezdězem chybí F. ×psammophila. To vysvětlujeme absencí F. filiformis v tomto
prostoru. F. ×belensis porůstá u Bělé pod Bezdězem jednak místa s většími vrstvami spraše (F.

×belensis subsp.belensis) nebo pískovcové podklady s menší vrstvou zeminy (F. ×belensis subsp.
muellerstollii).
V populacích F. ×psammophila ve středním Polabí se vyskytuje 51 % exemplářů s chlupatými
pochvami listů, ale žádné s obrvenými pluchami. V protikladu k tomu jsme nalezli ve F. ×belensis u
Bělé pod Bezdězem 65,5 % exemplářů s chlupatými pochvami listů 10,1% exemplářů s obrvenými
pluchami. Někteří jedinci mají ochlupená stébla. Předpokládáme, že znaky obrvených pluch a
ochlupených stébel nepronikly do F. ×belensis prostřednictvím F. pallens, jak jsme to dříve (Toman
1974) tvrdili, nýbrž přímým křížením s F. macutrensis po překrytí jejich zbytků F. subhirtella a F.
pallens.
Nejčastější průřezy čepelí listu sterilních výběžků v době květu u F. ×psammophila přináší Toman
1974 obr. 21fig. 1 až 5 (zde obr. D5 fig. 1 - 5), u F. ×belensis obr. 21 fig. 6 až 10 (zde obr. D5 fig. 5 až
10).
Srovnáme- li české populace F. ×psammophila a F. ×belensis s materiály F. cf. ×psammophila v oné
části Dolní Lužice, které zpracoval Toman (in Illig et al. 1976) a vypočteme- li z materiálů (Toman l. c.
tab. 3) diferenciální výrazy a koeficienty proporcionality, zjistíme následující rozdíly.
Podíl exemplářů s chlupatými pochvami je v Dolní Lužici 80 %, u F. ×belensis 65,5 %, u F.
×psammophila 51,0 %. Exemplářů s chlupatými stébly je v Dolní Lužici 20 %. Vyskytují se i u F.
×belensis, nikoli ale u F. ×psammophila. Exempláře s obrvenými pluchami se vyskytují jen u F.
×belensis (10,1 %). Po stránce kvalitativního rozboru se tedy jedná o tři rozdílné typy populací.
Nejmenší diferenciální výrazy mají české F. ×psammophila u "F. psammophila", F. ×belensis buď u
"F. psammophila nebo u "F. pallens". Populace z Dolní Lužice je mají v sedmi případech u "F.
psammophila" avšak ve třech případech ( Großradden, 2 km záp. od Großradden a Terpt) u "F.
subsudetica".
Zajímavé je rozložení koeficientu proporcionality. Čtyři lokality z Dolní Lužice je mají na spodní
hranici českých populací F. ×psammophila (Kaden 0,702, Alteno 0,767, Niewitz 0,836 a Rüdingsdorf
0,850), zbývající nad jejich horní hranicí, v oblasti F. ×belensis (Schiebsdorf 1,105, Kasel - Golzig
1,132, Willmersdorf 1,165, 2 km záp. od Großraden 1,270, Großraden 1,277 a Terpt 1,329). V
širokém oboru mezi 0,850 a 1,100 nebyla zjištěna ani jedna populace z Dolní Lužice, ačkoli české
populace F. ×psammophila se vyskytují právě tam.
Z toho lze soudit, že exempláře F. subhirtella v Dolní Lužici patřily k odlišnému plemeni, které mělo
výrazně kratší osiny. Za nejbližší k tomuto původnímu typu lze považovat lokalitu Alteno. Ve vzorku
odtud byly jen exempláře s chlupatými pochvami a lysými stébly. Osiny pluch byly nejmenší
(průměrně 0,18 mm) a koeficiet proporcionality druhý nejmenší ze sledovaných. Vzhledem k tomu,
že F. filiformis se s F. ×subsudetica obtížně kříží (viz kap. D11), předpokládáme, že v této části Dolní
Lužice vznikly izolované komplexy lokalit těchto dvou druhů, které se křížily s místním plemenem F.
subhirtella. Z tohoto předpokladu vyplývá, že populace komplexu F. ×psammophila v prostoru mezi
Golßen, Lüben a Luckau v Dolní Lužici vytvářejí dvě varianty, které nejsou identické ani s F.
×psammophila s. str. ani s F. ×belensis.

F. ×sazaviensis se vyskytuje na skalách nad Sázavou od západního okraje Zruče nad Sázavou po
soutok Sázavy a Želivky. Je charakteristická tím, že má již od předjaří průřez čepele listů se (7) - 9 (-
11) cévními svazky a dvouvrstevný souvislý sklerenchym, ale jen dva rýhy v čepeli. Trsy jsou v předjaří
zelené, později často sivé a ojíněné.
Populace má přes 20 % exemplářů s obrvenými pluchami, přes 20 % exemplářů s chlupatými
pochvami listů. Některé exempláře mají chlupatá stébla. Předpokládáme, že genetický základ
populace, který se na skály u Zruče nad Sázavou rozšířil prostřednictvím pliocenního jezera, měl sedm
až devět cévních svazků, nepřerušovaný dvouvrstvý sklerenchym, ale jen dva rýhy do čepele. Byla to
tedy nejspíše F. guestfalica (Rchb.) Richter. Introgresí pronikly do populace další znaky. Bylo to
obrvení pluch a ochlupení stébel z F. macutrensis a ochlupení pochev z F. subhirtella. Průnik druhého
druhu byl umožněn tím, že na konci neogénu, tedy pravděpodobně již po ústupu pliocenního jezera z
těchto končin, směřovaly odtud toky Blanice a Želivky do středního Polabí (Balatka a Sládek 1962 :
119 - 122).
Toman (1974) řadil populaci skal u Zruče nad Sázavou (F. ×sazaviensis) do F. ×belensis. Zjištění
pravidelné přítomnosti dvou rýh v předjarním průřezu umožnilo vystavit nový hybridní druh. Jeho
dokumentaci podáváme v tab. D17 sl. 1.
D18. Členění Čech z hlediska koeficientu proporcionality silnolistých kostřav
Koeficient proporcionality byl v práci využit pro vyjádření geografické diferenciace F. pallens a F.
×ripensis. Jejich lokality s koeficientem proporcionality větším než 2,00 zaujímají totiž jádro české
kotliny, ostatní naleziště pak její okraj. V okrajové zóně leží i lokality ostatních druhů.silnolistých
kostřav, tedy druhů F. ×psammophila, F. subhirtella, F. ×belensis a F. ×sazaviensis a F. albensis. Jejich
populace mají vesměs koeficient proporcionality menší, než 2,00, což jejich geografické posici plně
odpovídá (obr. D6). Druhý pól této diferenciace tvoří F. ×psammophila s koeficientem
proporcionality menším než 1,10.
Toto členění nemá vztah k současné regionální diferenciaci klimatických faktorů. Může však mít
vztah ke klimatické diferenciaci území v uplynulých dobách.
Základem rozložení koeficientů proporcionality v české kotlině je geografická diferenciace
jednotlivých znaků, jak ji znázornil Toman, 1974, na obr. 6 až 13. Vzhledem k tomu, že diferenciace
lokalit je realizována bez ohledu na druhovou příslušnost, lze předpokládat, že k ní došlo až v
koncových fázích vývoje populací, když už byly jednotlivé druhy rozlišeny.
Jako potvrzení předpokladu, že geografická diferenciace silnolistých druhů sekce Festuca nemá jen
ekologickou podstatu uvádíme tabulku 18. V ní provádíme srovnání vzorků z původních lokalit se
vzorky z týchž lokalit pěstovaných na hluboké výživné půdě. Odběr z kultury byl proveden v extrémně
vlhkém létě 1980. I při extrémních podmínkách a při značných rozdílech v současně stanovovaném
koeficientu odchylnosti mají vždy oba k sobě příslušející odběry nejmenší diferenciální výraz u téhož
druhu. Jejich koeficienty proporcionality se liší jen o setiny, vzácně o desetiny, přičemž kultivované
populace ho mají někdy vyšší, jindy ale nižší než populace v přírodě.

Exempláře s ochlupenými pochvami byly zjištěny u F. pallens jen v nejbližším sousedství F. ×belensis
(F. pallens vergent belensoides). Tyto populace vznikly tedy nejspíše vlivem křížení F. pallens s F.
×belensis. U jiných populací nebyl podíl exemplářů s chlupatými pochvami listů zjištěn. Populace s
koeficientem proporcionality menším než 2,00 u nalezišť F. pallens a F. ×ripensis nemohly tedy být
ovlivněny běžnou introgresí z taxonů, majících ochlupené pochvy listů sterilních výběžků, které jsou
omezeny na okrajové části české kotliny. Diferenciace F. pallens a F. ×ripensis se tedy musela dít pod
vlivem jiných zákonitostí. Vzhledem k tomu, že se jedná o kvantitativní znaky, lze předpokládat posun
modelových linií kvantitativní dědičnosti, jak to předpokládá Toman (1993) a jak je znovu diskutován
v oddílu C této práce.
D19. Pravděpodobný vývoj kostřav sekce Festuca v Čechách a původ jejich českých arel
Jestliže vycházíme ze skutečností, uvedených v předkládané práci, můžeme předpokládat, že se
sekce Festuca rodu Festuca vyvinula v Čechách v následujících osmi etapách.
1. Rozšíření populací sekce společně se zástupci četných jiných rodů na izolovaná místa na okraji
pliocénního jezera. Ze sekce se jednalo například o F. airoides, F. brigantina, F. albensis, F. pallens
subsp. Zielonkowskiana aj. Tento proces proběhl v subtropickém klimatu na konci třetihor. Podobně
jako u jiných rodů následovalo i u sekce Festuca vytvoření malých arel, a to zejména F. albensis na
Řipském ostrově, F. brigantina na serpentinitech u Českého Krumlova a F. pallens subsp.
zielonkowskiana severně od Ústí nad Labem. Na okraji jezera se mohutně rozšířila F. airoides.
2. Z refugií se rozšířila F. macutrensis.
3. Uvolnění F. subhirtella z refugií v okolí Týnce nad Labem a v okolí Bělé pod Bezdězem. Uvolnění F.
filiformis z některých refugií. Introgrese F. filiformis do F. subhirtella a vytvoření F. ×psammophila.
Průnik F. subhirtella do původní F. guestfalica u Zruče nad Sázavou a počátek tvorby F. ×sazaviensis.
Centrifugální rozšíření ochlupených forem F. rupicola z refugia ve středním Polabí a centripetální
rozšíření lysých forem tohoto druhu. Počátek křížení těchto variet.
4. Zahloubení řek. Expanse F. pallens v Čechách. Řeky obklopovaly Řipský hřbet (někdejší Řipský
ostrov) jak z východu, tak ze západu. Při expansi F. pallens byla jí izolována arela F. albensis na
Řipském hřbetě. U Zruče nad Sázavou překryla F. pallens křížence F. guestfalica × F. subhirtella a
vytvořila tak F. ×sazaviensis. Průnik F. pallens do F. subhirtella a tím vytvoření F. ×belensis (F. pallens
× F. subhirtella) u Bělé pod Bezdězem a v Českém Krumlově.
5. Vytvoření druhého jezera, jehož rozloha přibližně odpovídala dnešní arele F. valesiaca (viz oddíl
B). Invaze F. ovina, která se zastavila na březích druhého jezera. F. ovina překryla F. airoides a F.
brigantina. Při tom vznikly F. ×subsudetica a F. ×serpentinica.
6. Ústup druhého jezera koncem období günz. Průnik F. valesiaca do Čech a její rozšíření na
plochách, uvolněných po ústupu druhého jezera. F. valesiaca se rozšířila také na zabahněná místa. U
Bylan na Mostecku, kde se stýkala s F. ovina, sahající sem z podhůří Krušných hor, vznikla F. ×hackelii.

Zánikem západního ramene komplexu Vltava- Labe se zpřístupnil Řipský hřbet (někdejší Řipský
ostrov) invazi F. valesiaca. Tam se počala tvořit F. ×ripensis (F. albensis × F. valesiaca).
7. Další vývoj druhů silnolistých kostřav po jejich druhovém rozlišení a diferenciace populací podle
koeficientu proporcionality.
8. Současná doba : postupná likvidace všech druhů s výjímkou F. ovina a F. rupicola. Mohutné
rozšíření F. ovina u Oleška a u Chodoun za masové tvorby F. ×oleskensis (F. albensis × F. ovina) u
Oleška a F. chodounensis ( F. ovina × F. ×ripensis) u Chodoun.
D20. Klíč k odhadu taxonomické příslušnosti hlavních typů původních českých populací
rodu Festuca sekce Festuca
1a Listy na průřezu mají typický tvar "V". Cévních svazků je většinou 5 nebo 7. Sklerenchym je na
průřezu ve třech nebo pěti vzájemně dokonale izolovaných ostrovech : tři jsou při hlavím žebru a ve
špicích průřezu zbývající jeden nebo dva, pokud jsou vyvinuty, přibližně uprostřed jeho stran.
Sklerenchymatické ostrovy na špicích průřezu bývají někdy rozděleny na dvě blízko sebe stojící části
.............................................................2
b Listy na příčném průřezu mají tvar "O", někdy tvar přechodný mezi "O" a "V". Cévních svazků je v
době květu je většinou 7 až 9 nebo i více. Sklerenchym na obvodu průřezu buď souvislý nebo
přerušovaný. Jestliže je přerušovaný, jsou jeho ostrovy nepravidelně rozloženy, a jeden do druhého
často přechází ...............................3
2a Listy na slunci sivé, ojíněné, v hlubším stínu světle zelené. Průměr listů v době květu menší než
0.55 mm. Pochvy listů až k basi nesrostlé s širokými bočními křídlatými
okraji................................................F. valesiaca
b Listy zelené až tmavě zelené. Průměr listů v době květu větší než 0.6 mm. Pochvy listů ve spodní
části srostlé a v těchto místech bez křídlatých
okrajů................................................................................................F. rupicola
Jestliže byl vzorek sebrán v předjaří případně i později na silně vlhkém místě nerašelinného charakteru, pak se může jednat i o F. filiformis
3a Rostliny v době květu zelené.,
neojíněné.......................................................................................................4
b Alespoň podstatná část populace je tvořena rostlinami v době květu sivými,
ojíněnými..............................5
4a Pluchy zašpičatělé nebo s kratičkou osinou v průměru ne delší než 0.2 mm................................F.
filiformis

Pluchy s osinou delší než 0.5 mm...............................................................................................F.
ovina agg.
Rozlišení F. ovina agg. na tři mikrospecie, F. airoides, F. ×subsudetica a F. ovina je možno jedině pomocí porovnání diferenciálních výrazů.
Na dosti početných lokalitách zejména v okrajových částech arely F. filiformis na Českomoravské vrchovině se vytváří hybridní populace F.
filiformis × F. ovina. Její morfologicky hraniční exempláře lze často ztotožnit s jedním, případně s oběma rodičovskými druhy.
5a Rostliny s listy štětinovitými, listový průřez menší než 0.6 mm. Téměř všechny listy mají nejvýše 7
cévních svazků. V populaci je významná příměs jedinců s listy zelenými
.....................................................................6
b Rostliny s listy sítinovitými. Průměrný listový průřez větší než 0,7 mm. V době květu bývá
významný příměs listů s devíti nebo více cévními svazky případně takové rostliny převládají. V
předjaří nebo v zástinu někdy ztrácejí sivou
barvu.............................................................................................................................................7
6a Rostliny subalpinských poloh podle diferenciálního výrazu totožné s F. airoides. Ve vlhkých létech
ztrácejí části nebo celé populace sivé zabarvení..........................................................................F.
airoides f. pruinosa
b Rostliny nižších poloh, rostoucí na serpentinitech, diferenciálním výrazem nejsou identické s F.
airoides. Ve vlhkých létech si zachovávají sivou barvu.....................................F. ×serpentinica (F.
brigantina × F. ovina)
c Rostliny rostou jinde než na serpentinitech (nejčastěji na píscích nebo na okrajích železnic nebo
silnic). V populacích se střídají trsy sivé a zelené bez jakéhokoliv vztahu k ekologickým
podmínkám.Populace zřejmě v Čechách nepůvodní které nebyly podrobeny rozboru (F. cf.
trachyphylla).
Rozborem dalších exemplářů také nutno zjistit, jestli se snad nejedná o křížence F. ×oleskensis (F. albensis × F. ovina) nebo F.
×chodounensis (F. ovina × F. ripensis)
7a Sklerenchym během celého roku stabilní, vyvinutý na celém obvodě, vzácně, zejména v předjaří
na malých úsecích do 1/3 obvodu
chybí..................................................................................................................................8
b Rostliny většinou s ekologicky nebo fenologicky odlišným průřezem v předjaří, případně ve vlhkém
prostředí a v době květu na suchých
místech.......................................................................................................................13

8a Část nebo celá populace má minimálně u listů obalujících vnitropochevní výběžky chlupaté
pochvy.............9
b Populace se všemi jedinci s lysými
pochvami..................................................................................................12
9a Všechny trsy populace mají chlupaté pochvy. Průměrné osiny méně než 0,9 mm dlouhé...........F.
subhirtella
b V populacích se vyskytují exemplářa s lysými
pochvami..............................................................................10
Na píscích ve středním Polabí u Starého Kolína byla nalezena populace, která má všechny pochvy lysé, avšak velmi krátké osiny (0.65 mm).
Počítám ji také k F. ×psammophila.
10a Předjarní průřez listem má většinou čtyři
rýhy..............................................................................................11
b Předjarní průřez listem má většinou dvě rýhy..........................................................................F.
×sazaviensis
11a Populace rostoucí na písčinách ve středním Polabí. Jejich průměrné osiny mají délku menší než
0.7 mm..............................................................................................................................................F.
×psammophila
b Populace z pískovcových skalek a borů na pískovcových skalkách v Bělé pod Bezdězem a okolí.
Průměrná osina 0.7 až 1.0 mm............................................................................................F. ×belensis
subsp. muellerstollii
Na písčinách před vchodem do továrny Asbestos ve Zvěřínku u Nymburka (střední Polabí) byla nalezena populace s poněkud větším
průměrnou délkou osin než bývá obvyklé u F. ×psammophila. Předpokládám, že se jedná o F. ×psammophila ovlivněnou mírnou hybridizací
s nepůvodním druhem, který charakterizuji v bodu 6c (F. cf. trachyphylla)
c Populace rostoucí na pískovcích, spraších, eruptivech nebo metamorfovaných horninách s osinami
pluch v průměru delšími než 1.0 mm........................................................................................F.
×belensis subsp. belensis
12a V době květu převažují listy se sedmi cévními svazky................................................................F.
brigantina
Rozborem dalších exemplářů populace je nutno zjistit, jestli se snad nejedná o křížence F. ×oleskensis (F. albensis × F. ovina) nebo F.
×chodounensis (F. ovina × F. ripensis)

V době květu výrazně převažují listy s devíti cévními svazky..................................F. pallens subsp.
pallens
c V době květu převažují případně výrazně převažují listy s jedenácti případně s více cévními
svazky..............................................................................................................F. pallens subsp.
zielonkowskiana
13a V předjarním průřezu novým listem (bez suchých špiček) je většinou sedm cévních svazků a
sklerenchym přerušený alespoň na polovině, často i na více než dvou třetinách obvodu. Horní v celé
populaci v této době i později dosažitelná hranice v počtu cévních svazků je devět. Amplituda v
mohutnosti sklerenchymu se pohybuje od nepravidelných sklerenchymatických ostrovů s větším
počtem buněk po souvislý mnohovrstevný sklerenchym. Rostliny skal, vzácněji na píscích. I na píscích
ve společenstvech třídy Festuco- Brometea (Armerio- Festucetum)
.....................................................................................................................F. ×ripensis
b V předjarním průřezu novým listem (bez suchých špiček) je většinou devět nebo jedenáct cévních
svazků. Pokud je sedm cévních svazků bývá někdy sklerenchym souvislý nebo téměř souvislý a dvoupřípadně
i jednovrstevný a morfologicky odchylný od jedinců s devíti cévními svazky, které se v
populaci současně vyskytují (F. ×oleskensis). Horní v celé populaci dosažitelná hranice v počtu cévních
svazků je jedenáct i více. Amplituda v mohutnosti sklerenchymu se pohybuje od několika málo
sklerenchymatických buněk proti cévním svazkům po souvislý 2 (-4) vrstevný sklerenchym. Rostliny
rostoucí na píscích ve společenstvech třídy Sedo- Scleranthetea, zejména v Jurineo cyanoidis-
Koelerietum glaucae a jeho ochuzených porostech........F. albensis
D21. Latinský popis nových druhů rodu Festuca sekce Festuca v Čechách
Festuca albensis species nova. Planta in locis apricis cinerea et pruinosa, in locis umbrosis saepe
immo viridis et non pruinosa. Laminae foliorum junceae, vaginae foliorum glabrae, aristae spicularum
mediocriter grandior quam 1,00 mm. Sectio transversalis foliorum crasse variabilis et cum condicionis
locis dependent. Iam creatus stratus sclerenchymaticus reducere fieri potest. Ultima cassa sectionis
transversalis foliis sunt sequentes : fasciculi vascularis 9 - 11(- 13), stratus sclerenchymaticus
interruptus, cum insulis lateralibus saepe tantum cum 3 celulis sclerenchymaticis creatis, vel stratus
sclerenchymaticus continuus cum 2 (-3) stratibus celularum. Sectiones transversales laminarum
foliorum plerumque cum 4 sulcis.
In indiciis ceteris planta cum F. pallens fast identita. - Locus classicus : margo silvarum ad
septentrionale parte pagi Oleško prope urbem Terezín in rei publicae Bohemia. Specimen typicum in
herbario Musei nationalis Pragensis ut numerus perspicibilis PR 11956A deponens.
Inscriptio in scheda holotypi : Flora Bohemica - Festuca albensis - Holotyp - Ursprünglicher Fundort :
Waldrand dicht hinter der Gemeinde Oleško bei Terezín - Kultiviert in Budyně nad Ohří Školská 331 -
Abnahme im Gelände : 28. September 2004 - Abnahme aus der Kultur : 10. 6. 2006 - Legit : Miloslav
Toman

Festuca ×ripensis species hybrida nova (F. albensis × F. valesiaca). Planta cinerea et pruinosa.
Laminae foliorum junceae, vaginae foliorum glabrae, aristae spicularum mediocriter grandior quam
1,00 mm. Sectio transversalis foliorum variabilis et cum condicionis locis dependent. Iam creatus
stratus sclerenchymaticus reducere fieri potest. Folii novi primo vere cum 7 fasciculis vascularis, strati
sclerenchymatici in magnes partes interrupti. Posterior saepe folii cum 7 - 9 nervium, nonnuli cum
strato sclerenchymatico interrupto, nonnuli cum strato sclerenchymatico continuo, cum 2 stratis
celularum vel multistratis. Sectiones transversales laminarum foliorum plerumque cum 4 sulcis.
In indiciis ceteris planta cum F. pallens fast identita. - Locus classicus : saxum in monte Řip apud
Roudnice nad Labem in rei publicae Bohemia. Specimen typicum in herbario Musei nationalis
Pragensis ut numerus perspicibilis PR 11957A deponens.
Inscriptio in scheda holotypi : Flora Bohemica - Festuca ripensis - Holotyp - Ursprünglicher Fundort :
Felsen auf der Südseite des Berges Říp bei Roudnice nad Labem - Kultiviert in Budyně nad Ohří
Školská 331 - Abnahme im Gelände : 7. Feber 2004 - Abnahme aus der Kultur: 10. 6. 2006 - Legit :
Miloslav Toman
Festuca ×sazaviensis species hybrida nova (F. guestfalica × F. subhirtella). Planta in locis apricis
cinerea et pruinosa, in locis umbrosis saepe immo viridis et non pruinosa. Laminae foliorum junceae,
vaginae foliorum glabrae vel hirsutae , aristae spicularum mediocriter grandior quam 1,00 mm.
Sectiones transversales foliis cum fasciculi vascularis 9 - 11, stratus sclerenchymaticus continuus cum
2 (-3) stratis celularum, plerumque cum 2 sulcis.
In indiciis ceteris planta cum F. pallens fast identita. - Locus classicus : saxa super via ferrata
occidente ad Zruč nad Sázavou in rei publicae Bohemiae. Specimen typicum in herbario Musei
nationalis Pragensis ut numerus perspicibilis PR 11958A deponens.
Inscriptio in scheda holotypi : Flora Bohemica - Festuca sazaviensis - Holotyp - Ursprünglicher
Fundort : Felsenkomplex oberhalb der Eisenbahnstrasse westlich von Zruč nad Sázavou - Kultiviert in
Budyně nad Ohří Školská 331 - Abnahme im Gelände : 8. Juni 2005 - Abnahme aus der Kultur: 10. 6.
2006 - Legit : Miloslav Toman
Festuca pallens subsp. zielonkowskiana subspecies nova. Planta cinerea et pruinosa. Laminae
foliorum junceae, vaginae foliorum glabrae, aristae spicularum mediocriter grandior quam 1,00 mm.
Fasciculi vascularis (9) - 11 - 15, stratus sclerenchymaticus continuus, cum 2 (-3) stratis celulis
creatus. Sectiones transversales laminarum foliorum plerumque cum 4 sulcis.

In indiciis ceteris planta cum F. pallens fast identita. - Locus classicus : saxum inter urbibus Ústí nad
Labem et Neštěmice in rei publicae Bohemia. Specimen typicum in herbario Musei nationalis
Pragensis ut numerus perspicibilis PR 11959A deponens.
Inscriptio in scheda holotypi : Flora Bohemica - Festuca pallens subsp. zielonkowskiana - Holotyp -
Ursprünglicher Fundort : Fels (ehem. Steinbruch) zwischen Ústí nad Labem und Neštěmice - Kultiviert
in Budyně nad Ohří Školská 331 - Abnahme im Gelände : 16. Juni 2005 - Abnahme aus der Kultur: 10.
6. 2006 - Legit : Miloslav Toman
Festuca ×belensis subsp. muellerstollii (Toman 1990 : 31 sub F. psammophila subsp. muellerstollii)
comb. nov.
Festuca subhirtella (Krajina ex Domin 1930 : 196 et 198 sub F. psammophila F. subhirtella) spec. nov.
F. ×serpentinica (Krajina ex Domin 1930: 187 pro subvar.) comb. et status hybr. nov. (F. brigantina ×
F. ovina)
F. ×subsudetica spec. hybr. nov. (F. aioroides F. ovina)
F. ×oleskensis spec. hybr. nov. (F. albensis × F. ovina)
F. ×chodounensis spec. hybr. nov. (F. albensis × F. ovina × F. valesiaca = F. ×ripensis × F. ovina)
F. ×subripensis spec. hybr. nov. (F. ×ripensis × F. valesiaca)
Literatura
Balatka, B. et Sládek, J. (1962) : Říční terasy v českých zemích.- Praha.
Čelakovský, L. (1989) : Resultate der botanischen Durchforschung Böhmens im Jahre 1988.- S. B.
koenigl. boehm. Gesellsch. Wiss. Cl. 2, 1988, 462 - 554.
Domin, K. (1930) : Schaedae ad floram Čechoslovenicam exsicatam. Centuria II. - Acta bot. boh., 9 :
175 - 259.
Dostál, J. (1944) : Význam moře Paratethys ve fytogeografii.- Sb. Čes. Spol. zeměp., 49, 37-43.
Dostál, J. (1989) : Nová květena ČSSR.- Praha.
Grulich, V., Šmarda, P., Krahulec, F. et Kočí, K. (2002) : 1. Festuca L.- kostřava.- In Kubát, K. et al. : Klíč
ke květeně České republiky : 828 - 834.

Illig, H., Illig, J. et Toman, M. (1976) : Zur Verbreitung, Soziologie und Taxonomie des Sandschwingels
(Festuca psammophila (Hack.) Fritsch) in der nordwestlichen Niederlausitz.- Gleditschia 4 : 55-73.
Jäger, E. J. et Stohr, G. : Kommentare zur Neubearbeitung der Exkursionsflora von Deutschalnd, Band
4 (Kritischer Band).- Schlechtendahlia 7 : 29 - 33.
Kerguélen, M. (1975) : Le Gramineae (Poaceae) de la flora Francaise.- Lejeunia, 76 : 1-373.
--- (1976) : Notes agrostilogiques.- Bul. Soc. Bot. Fr., 123 : 317-324.
Markgraf- Dannenberg, I. (1980) : 4. Festuca L.- In Tuttin, T. G. et al. (Red.) : Flora europaea, 5 : 125-
153.- Cambridge.
Rohlena, J (1899) : Příspěvky ku poznání variací trav českých.- Věstn. Král. čes. Společ. Nauk, Cl.
math.- nat. 1889 (24) : 1-19.
--- (1931) : Příspěvky k floristickému výzkumu Čech (II).- Čas. nár. Mus., Ser. nat., 105 : 1 - 23.
Rothmaler, W. et al. (1976) : Exkursionsflora für die Gebiete der DDR und BRD. Kritischer Band.-
Berlin.
Soó, R. (1973) : Zeitgemäße Taxonomie der Festuca ovina- Gruppe.- Acta bot. Acad. Sci. Hung., 18 :
363 - 377.
Stohr, G. (2001) : 2. Taxonomisch-nomenklatorische Änderungen in der Artengruppe Festuca ovina
agg.- In:
Toman, M. (1974) : Populationsanalyse der Sammelart Festuca cinerea in Böhmen.- Feddes Repert
85 : 333-374.
---(1976) : Populationsanalyse der Sammelart Festuca valesiaca in Böhmen.- Feddes Repert 87 : 503-
519.
---(1990) : Ein weiterer Beitrag zur Kenntnis der Populationsstruktur und zur Taxonomie von Festuca
Sect. Festuca in Böhmen.- Feddes Repert. 102 : 1-40.
---(1991) : Nachtrag zu den Analysen der Gattung Festuca Sect. Festuca in Böhmen.- Feddes Repert.,
102 : 571-578.
---(1993) : Modellierung der Beziehungen zwischen den quantitativen Merkmalen bei Populationen
der Gattung Festuca Sect. Festuca in Böhmen und ihre Bedeutung für die genetische Theorie.- Feddes
Repert. 104 : 73-80.
Vicherek, J. (1973) : Die Pflanzengesellschaften der Halophyten- und Subhalophytenvegetation der
Tschechoslowakei.- Prag.
Zielonkowski, W. (1973) : Wildgrasfluren der Umgebung Regensburgs.- Hoppea, 31 : 1-181.

Přílohy

In den Tabellen sind die Merkmale in solcher Reihenfolge / V tabulkách jsou znaky v následujícím pořadí
1. Länge des Halms (mm) / Délka stébla (mm)
2. Abstand Halmbasis - unterer Halmknoten (mm) / Výška spodního kolénka (mm)
3. Abstand Halmbasis - oberer Halmknoten (mm) / Výška horního kolénka (mm)
4. Blattscheide des unteren Halmblatts (mm) / Délka pochvy spodního stébelného listu (mm)
5. Blattspreite des unteren Halmblatts (mm) / Délka čepele spodního stébelného listu (mm)
6. Blattscheide des oberen Halmblatts (mm) / Délka pochvy horního stébelného listu (mm)
7. Blattspreite des oberen Halmblatts (mm) / Délka čepele horního stébelného listu (mm)
8. Länge der Rispe (mm) / Délka laty (mm)
9. Länge der unteren Rispennebenachse (mm) / Délka spodní větévky laty (mm)
10. Länge des unteren Rispenglieds (mm) / Délka spodního článku laty (mm)
11. Anzahl der Ährchen der unteren Rispennebenachse / Počet klásků spodní větévky laty
12. Gesamtanzahl der Ährchen / Celkový počet klásků v latě
13. Anzahl der oberen einährchigen Rispennebenachsen / Počet horních rozvětvení laty s jedním
kláskem (mm)
14. Gesamtanzahl der Rispennebenachsen / Celkový počet rozvětvení laty
15. Länge der Ährchen (ohne Grannen) (mm) / Délka klásků (bez osin) (mm)
16. Länge der oberen Hüllspelzen (mm) / Délka horní plevy (mm)
17. Länge der unteren Hüllspelzen (mm) / Délka spodní plevy (mm)
18. Länge der Deckspelzen (ohne Grannen) (mm) / Délka pluchy (bez osin) (mm)
19. Länge der Grannen (mm) / Délka osiny (mm)
20. Anzahl der Blüten in den Ährchen / Počet kvítků v kláscích
21. Länge der Blattscheiden der sterilen Triebe (mm) / Délka pochev přízemních listů (mm)
22.Länge der Blattspreiten der sterilen Triebe (mm) / Délka čepelí přízemních listů (mm)

.
In den Tabellen sind die Arten in solcher Reihenfolge / V tabulkách jsou druhy v následujícím
pořadí :
V = F. valesiaca; R = F. rupicola; O = F. ovina; A = F. airoides; S = F. subsudetica; F = F. filiformis; Rp = F.
ripensis + F. pallens;
P = F. psammophila
Restliche Abkürzungen / Ostatní zkratky:
AK = Durchschnittlicher Abweichungskoeffizient / Průměrný koeficient odchylnosti
PK = Proportionalkoeffizient / Koeficient proporcionality

Tab. 1.Durchschnittswerte aus den typischen Populationen
1A
F. valesiaca F. rupicola F. ovina
49 Populationen 49 Populationen 55 Populationen
x
x
x
s
x
x
x
s
x
x
x
s
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
438,897
18,206
89,355
46,379
50,262
87,600
50,106
62,781
25,336
18,331
6,065
24,838
8,110
11,110
6,489
3,378
2,454
3,717
1,304
4,918
24,485
87,177
67,379
7,057
23,233
5,938
9,691
10,257
11,528
7,454
3,228
2,501
1,073
4,389
0,529
0,869
0,388
0,152
0,127
0,140
0,117
0,412
4,363
25,349
499,436
15,757
67,859
50,999
49,530
103,491
65,255
70,355
29,210
21,920
6,048
23,261
8,083
11,561
7,108
4,088
2,940
4,035
1,802
4,934
33,789
125,834
63,243
4,870
14,673
6,884
8,418
13,573
12,506
6,417
3,023
2,810
0,902
3,163
0,376
0,652
0,292
0,163
0,142
0,116
0,137
0,332
4,475
29,058
359,083
20,063
58,683
42,843
47,325
82,176
39,063
61,267
23,294
16081
6,370
26,110
7,103
11,327
4,861
2,970
2,151
2,883
0,936
3,800
26,116
84,843
56,795
6,968
15,692
6,641
10,822
13,251
10,200
9,759
3,908
2,654
1,218
4,694
0,485
0,892
0,370
0,228
0,155
0,182
0,153
0,451
5,011
18,895

1B
F. airoides
(Krkonoše)
F. subsudetica F. filiformis
12 Populationen 15 Populationen 18 Populationen
x
x
x
s
x
x
x
s
x
x
x
s
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7,
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
237,275
15,691
42,383
38,708
37,883
66,016
33,533
45,083
17,116
12,000
4,100
16,450
6,933
9,950
5,852
3,560
2,620
3,634
1,187
3,975
28,250
75,408
59,159
5,806
11,893
7,018
5,146
10,964
5,589
6,325
3,578
2,245
0,511
2,040
0,622
0,596
0,443
0,183
0,113
0,180
0,190
0,430
4,568
13,635
426,933
22,660
68,433
47,820
50,746
95,073
39,840
68,060
26,000
18,633
5,940
24,020
7,320
11,220
5,857
3,446
2,492
3,340
1,194
4,406
29,166
93,459
81,562
6,927
15,130
5,860
15,832
11,237
10,931
8,435
2,954
3,674
1,124
4,213
0,639
0,973
0,294
0,133
0,126
0,142
0,204
0,288
5,341
26,258
297,033
23,572
63,244
37,083
38,216
66,366
29,772
46,288
18,105
12,983
4,916
20,850
6,683
10,566
4,577
2,530
1,809
2,610
0,090
4,205
23,838
79,222
36,381
5,865
10,609
3,215
6,732
4,279
5,462
4,995
2,556
1,947
0,667
2,301
0,473
0,766
0,293
0,109
0,119
0,107
0,044
0,370
3,399
16,812

1C
F. pallens + F. ripensis F. psammophila
MQZ
(= w)
63 Populationen 17 Populationen
x
x
x
s
x
x
x
s
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7,
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
397,282
20,598
81,458
45,007
40,098
78,485
28,285
58,287
22,855
16,241
4,893
20,844
6,549
10,395
8,123
4,295
3,310
4,367
1,410
5,404
28,412
96,399
73,634
10,642
26,731
10,844
11,380
14,453
10,176
9,140
3,996
3,065
1,088
4,769
0,712
0,971
0,752
0,291
0,228
0,268
0,239
0,600
6,213
25,192
369,393
31,420
90,266
67,760
55,413
118,233
39,680
93,180
35,693
28,273
9,126
38,233
6,340
12,295
5,918
3,464
2,405
3,649
0,506
3,866
38,246
104,566
90,886
7,250
16,424
5,603
6,726
7,654
8,171
8,495
6,597
3,007
1,470
5,415
0,624
0,886
0,370
0,146
0,197
0,209
0,084
0,521
4,235
15,268
0,3137
0,2794
0,2208
0,4702
0,2291
0,5803
0,5252
0,6841
0,5406
0,6761
0,5502
0,5742
0,5617
0,2456
0,8293
0,8638
0,8280
0,8924
0,9381
0,5018
0,4243
0,2187

Tab. 2. F. valesiaca, normale Frühlinge
1 2 3 4 5 6 7 8
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
385
16,6
83,0
39,8
39,3
73,6
40,5
55,5
23,7
16,8
4,7
18,7
7,1
10,1
5,91
2,97
2,17
3,42
1,03
4,5
19,6
79,0
390
10,8
52,4
33,7
35,2
59,2
29,7
38,8
18,0
10,4
5,1
19,7
6,5
10,0
4,94
2,61
1,93
3,17
0,81
3,9
19,7
92,1
216
11,7
44,8
25,7
33,2
46,5
27,9
39,1
15,0
10,9
4,7
18,6
7,4
10,5
5,00
2,75
2,12
3,19
0,87
3,4
19,3
67,2
344
9,2
43,4
32,1
46,1
73,2
55,2
53,5
24,7
15,1
5,9
22,2
7,4
10,8
6,01
2,84
2,04
3,33
1,18
4,9
19,3
78,6
246
17,8
68,9
37,4
49,9
57,2
41,6
38,0
17,3
11,9
4,0
14,7
6,9
9,2
5,66
3,15
2,32
3,54
1,55
4,36
23,1
76,5
318
21,9
61,2
38,1
35,7
70,4
30,5
51,1
22,1
16,5
4,8
18,7
7,7
10,5
5,76
3,13
2,33
3,61
0,97
4,1
21,6
79,5
332
22,7
87,1
38,4
41,2
64,8
32,2
43,6
17,7
14,1
4,3
15,3
6,1
8,7
5,96
3,13
2,34
3,50
0,99
4,2
16,9
72,6
258
10,5
46,6
26,5
33,4
51,9
32,5
40,0
17,7
11,9
4,4
16,8
7,6
10,1
5,88
3,01
2,16
3,34
1,07
4,8
15,7
53,7
AK -41,6 -78,8 -55,7 -42,0 -49,6 -41,9 -55,7 -67,3
V
R
O
A
S
F
Rp
P
410
935
253
391
313
1278
481
710
818
1357
321
562
659
805
690
905
778
1316
312
503
627
1010
698
942
418
925
325
500
353
1346
533
854
471
904
492
276
426
1678
515
945
370
890
320
292
330
1279
460
659
470
1013
390
259
381
1274
507
710
550
1071
381
335
426
1302
583
887

2B
Brná
bei Ústí n.L.
Deblík
nahe Sebuzín
Rovný
nahe Stadice
Raná
nahe Louny
Dlouhý vrch
nahe Kozly
Šibeňák nahe
Libčeves
Vrbka bei
Budyně n.O.
Mšené bei
Budyně n.O.
9 10 11 12 13 14 15 16
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
555
17,8
82,3
64,6
75,7
113,3
76,0
77,9
33,4
24,2
9,5
32,4
8,1
12,1
7,43
3,69
2,62
4,11
1,21
5,9
43,2
188,2
509
23,4
95,6
51,8
56,2
91,2
51,0
62,2
26,1
17,1
6,3
24,7
8,1
11,7
7,37
3,88
2,92
4,14
1,37
5,4
28,2
99,2
587
17,6
82,2
66,7
82,1
121,3
68,6
92,8
33,9
30,2
7,6
29,9
7,8
12,1
7,82
3,75
2,63
4,10
1,27
6,2
39,4
207,8
248
10,3
57,3
41,5
49,2
72,3
55,5
55,5
22,9
16,4
5,6
22,0
8,4
11,3
5,91
3,27
2,37
3,72
1,48
4,7
25,9
99,9
447
12,5
62,8
41,4
45,6
82,7
58,9
59,6
23,4
18,3
5,4
19,2
7,2
10,5
6,50
3,41
2,47
3,69
1,40
5,1
29,1
110,2
249
10,7
59,8
45,5
51,5
77,5
59,4
55,7
22,9
16,5
6,0
24,6
8,0
11,4
5,91
3,26
2,38
3,60
1,40
4,8
23,6
83,2
454
10,5
65,1
38,4
52,4
77,9
62,0
59,5
24,8
17,1
5,9
24,6
8,5
12,0
6,33
3,15
2,28
3,60
1,26
4,9
27,2
116,3
384
20,3
77,0
41,4
40,2
83,8
39,5
61,5
23,7
15,6
5,9
25,3
8,4
12,0
6,40
3,21
2,25
3,62
1,09
5,2
23,4
105,0
AK 64,5 29,2 73,3 -17,7 -8,3 -17,9 -8,7 -14,2
V
R
O
A
S
F
Rp
P
514
481
873
854
607
2554
490
677
363
289
753
632
537
2360
216
912
593
544
955
920
693
2705
500
692
211
633
467
386
309
1813
401
798
127
556
506
374
261
1904
333
740
187
656
421
402
259
1768
408
749
180
665
414
476
307
1709
442
756
208
719
351
446
302
1577
430
660

2C
Račiněves bei
Roudnice n.L.
Hospozínek
bei Velvary
Nové Ouholice bei
Kralupy
Okoř bei Praha
Hostím
bei Beroun
Trubín
bei Beroun
Samohelka
nahe Zdice
Vysočany
bei Chomutov
17 18 19 20 21 22 23 24
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7,
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
364
9,5
54,5
39,7
37,1
84,0
40,1
56,9
23,7
15,9
5,5
21,4
7,9
11,1
6,10
3,12
2,27
3,58
1,23
4,6
18,6
78,8
395
13,8
75,0
41,9
35,8
89,1
43,1
56,5
24,6
17,3
5,9
23,3
7,6
11,3
6,48
3,07
2,30
3,60
1,20
5,5
22,6
98,6
424
15,9
61,7
47,3
57,2
89,0
71,6
66,1
25,2
19,4
6,8
26,6
8,7
12,2
5,86
3,30
2,41
3,55
1,25
4,5
27,4
118,8
380
6,7
53,4
43,5
51,4
98,5
64,2
72,8
29,7
22,6
6,7
29,9
8,8
12,9
6,44
3,48
2,55
3,68
1,22
4,8
25,0
91,4
465
8,1
58,8
42,6
57,6
98,6
62,7
68,9
24,9
19,2
6,1
24,8
7,9
11,4
6,80
3,51
2,53
3,80
1,27
5,6
27,4
118,8
468
10,4
66,5
40,7
52,6
84,0
48,5
61,8
23,9
18,5
6,3
23,9
7,8
11,0
6,76
3,72
2,70
3,85
1,32
5,6
23,8
102,4
368
19,4
87,2
51,4
43,0
90,0
44,1
60,2
26,4
16,8
5,1
22,2
8,3
11,7
6,44
3,40
2,61
3,83
1,35
4,4
21,4
101,2
488
11,9
82,2
40,4
42,9
81,6
52,6
63,2
25,4
19,7
5,8
23,1
8,2
11,4
6,63
3,24
2,35
3,69
1,36
5,3
26,0
136,0
AK -30,9 -17,5 2,4 10,9 9,7 5,0 -2,6 -1,0
V
R
O
A
S
F
Rp
P
241
756
350
373
279
1562
427
728
200
704
383
441
296
1633
416
721
178
654
432
502
182
1833
494
638
198
520
574
538
271
2044
484
595
158
439
576
494
278
2051
382
694
199
415
595
452
370
2061
294
798
138
505
534
376
272
1938
336
721
123
548
494
496
315
1880
397
756

2D
Milá
nahe Louny
Skršínský vrch nahe
Most
Vlastislav
bei Třebenice
Ovčín
nahe Lovosice
25 26 27 28
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7,
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
495
14,5
69,1
46,5
65,4
93,0
69,6
59,2
26,3
17,9
5,9
19,5
8,4
11,0
6,88
3,58
2,60
4,02
1,33
5,0
30,4
142,6
447
25,5
98,2
52,6
70,0
92,8
61,5
66,3
25,8
20,0
6,4
25,5
8,0
11,5
6,14
3,27
2,38
3,70
1,28
4,5
32,5
143,8
522
22,8
102,3
52,8
67,4
98,9
66,9
62,6
25,0
18,3
5,7
21,4
7,8
11,0
6,60
3,26
2,44
3,73
1,32
5,4
34,4
141,2
572
25,3
108,2
55,3
65,5
101,8
70,5
69,1
28,6
20,0
6,7
29,4
8,3
12,5
6,34
3,49
2,58
3,86
1,36
4,7
35,8
142,5
AK 16,7 12,1 15,9 34,3
V
R
O
A
S
F
Rp
P
226
368
657
474
377
2144
322
812
139
566
470
521
227
1902
465
620
127
526
545
519
299
1974
404
709
225
431
638
589
311
2219
446
651

Tab. 3. F. valesiaca. Sehr trockener Frühling 1977
3A
Oblík
nahe Louny
Kamenný Most bei
Velvary
Raná niederstampfen
Milá niederstampfen
Koporeč
bei Most
Kohout
nahe Keblice
Syslík
nahe Třtěno
1 2 3 4 5 6 7 8
Klecánkyp
bei Praha
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7,
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
282
14,5
61,1
37,3
34,4
71,1
34,1
49,5
21,8
15,2
5,5
20,2
7,2
10,0
5,49
2,96
2,10
3,32
1,22
4,2
17,3
61,4
406
29,5
105,5
46,2
46,1
79,6
32,4
59,5
24,6
17,1
6,9
27,4
8,5
12,0
5,94
3,15
2,24
3,44
1,03
4,4
23,9
66,9
217
8,0
28,9
25,4
19,6
44,1
20,4
32,3
15,2
8,8
4,4
15,5
6,7
9,0
4,70
2,29
1,68
2,81
0,68
3,9
17,5
44,1
292
10,5
52,5
30,7
33,3
54,7
28,1
37,6
17,1
10,8
4,5
18,7
6,8
9,4
5,38
2,75
1,97
3,15
0,89
4,6
22,6
75,1
326
12,2
54,7
31,5
32,1
53,0
30,4
37,9
18,2
10,4
5,2
20,7
8,1
11,3
5,35
2,88
2,01
3,01
1,04
4,5
20,7
58,9
299
12,1
54,3
28,8
35,1
53,7
29,3
41,2
16,2
10,4
4,4
15,5
7,1
9,3
6,03
3,15
2,86
3,50
1,13
4,4
17,6
59,1
326
11,5
58,0
26,2
19,9
50,9
22,5
40,5
16,1
11,5
3,6
14,9
6,9
9,5
6,05
3,18
2,30
3,65
1,35
4,4
15,7
62,7
308
9,5
53,3
27,5
38,4
51,5
33,1
41,8
17,8
11,5
4,3
17,4
7,9
10,6
6,35
3,02
2,11
3,57
1,12
4,7
19,0
65,1
AK -53,8 -16,3 -116,1 -77,6 -67,2 -57,2 -64,2 -57,0
V
R
O
A
S
F
Rp
P
464
1002
269
390
350
1262
516
860
312
849
288
493
254
1453
496
624
1131
1677
480
787
963
804
884
1111
748
1281
335
492
597
950
660
918
670
1201
300
515
556
1071
659
972
519
909
532
242
436
1538
475
881
430
937
539
279
464
1660
498
914
456
956
451
326
496
1410
541
894

3B
Srbsko
bei Beroun
Štěpánovský
vrch nahe Bílina
Lovoš
nahe Lovosice
Malhostice
bei Teplice
Dřínek
nahe Bílina
Husův vrch
nahe Hostomice
Radobýl
nahe Žalhostice
9 10 11 12 13 14 15
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7,
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
447
17,1
83,0
47,2
54,5
84,9
52,9
61,5
20,8
17,1
6,1
26,8
8,3
12,1
5,56
3,26
2,34
3,50
1,02
4,2
21,2
74,3
586
20,1
115,3
63,9
71,2
109,3
67,1
80,4
30,5
23,7
7,2
33,5
9,9
14,3
7,05
3,77
2,81
4,15
1,61
4,6
35,0
105,9
599
30,8
141,8
68,7
88,1
111,4
77,0
78,4
30,6
22,3
7,0
30,3
8,2
12,9
7,90
3,83
2,81
4,50
1,40
5,1
36,4
116,4
370
18,0
78,4
36,9
45,9
72,0
35,1
52,1
22,0
15,0
4,9
20,7
7,2
10,6
6,8
3,41
2,51
3,81
1,13
5,1
21,3
73,1
481
29,3
111,0
52,3
50,5
90,1
50,3
59,8
21,5
17,6
4,7
21,8
8,1
11,3
6,86
3,50
2,55
3,92
1,31
4,6
22,6
91,2
447
18,3
97,9
44,7
52,6
76,1
50,9
58,9
14,0
16,3
5,7
24,1
8,3
11,7
6,29
3,36
2,38
3,61
1,12
4,8
22,6
79,1
548
18,4
100,3
59,7
75,6
102,1
78,6
69,1
24,6
20,4
7,3
28,5
8,5
12,3
7,57
3,49
2,65
4,17
1,21
5,8
39,7
131,2
AK -17,2 64,7 73,0 -23,3 4,8 -11,1 46,4
V
R
O
A
S
F
Rp
P
267
800
298
467
242
1503
504
610
573
334
940
885
650
2791
460
844
617
459
991
941
752
2803
366
882
244
642
499
281
331
1625
326
730
168
459
589
409
330
1988
319
746
152
669
400
388
235
1638
412
641
393
468
774
716
499
2357
398
748

3C
Velká Vendula nahe
Velké Žernoseky
Vojničky bei
. Libochovice
Brozany
bei Litoměřice
Kleneč
bei Roudnice
Fuß v.Bořen
nahe Bílina
Zlatník
nahe Most
Lounky
nahe Želkovice
Kamenná Slunce
nahe Hnojnice
16 17 18 19 20 21 22 23
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7,
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
631
22,1
121,0
55,1
74,0
100,4
70,1
83,7
33,5
25,0
9,1
35,9
8,9
13,5
6,65
3,40
2,47
3,83
1,36
5,0
27,3
117,2
441
14,6
72,0
40,6
42,5
79,3
46,2
54,6
22,9
16,3
5,6
21,8
7,6
11,2
6,37
3,30
2,32
3,65
1,30
4,6
22,5
89,6
517
40,7
142,1
47,3
59,8
78,3
45,8
60,5
21,7
16,7
5,9
27,1
8,1
12,5
6,74
3,19
2,30
3,67
1,28
5,0
26,5
75,4
518
12,1
82,5
61,4
45,2
122,9
75,9
84,7
34,5
26,2
10,7
42,4
9,1
14,1
6,51
3,44
2,52
3,68
1,29
4,8
30,2
85,7
383
13,5
59,1
37,3
33,1
71,1
32,9
55,7
23,5
18,1
5,1
19,8
7,0
10,1
6,52
3,23
2,30
3,51
1,39
5,2
15,9
53,2
432
13,1
71,8
46,8
45,5
89,0
49,9
64,1
28,3
18,5
6,4
24,3
8,5
11,7
6,77
3,52
2,57
3,71
1,34
5,33
22,5
70,9
427
10,1
69,3
44,1
43,4
88,6
48,3
64,7
27,9
19,1
6,4
26,8
8,9
12,6
6,39
3,36
2,45
3,56
1,42
4,9
25,2
91,6
478
18,3
89,5
49,8
51,1
91,6
49,5
64,3
26,2
19,2
6,3
28,3
8,8
12,7
6,66
3,31
2,40
3,74
1,04
4,8
22,8
71,4
AK 49,4 -19,4 5,5 47,1 -33,6 4,4 1,7 3,1
V
R
O
A
S
F
Rp
P
302
571
737
812
433
2374
559
606
149
661
418
361
278
1688
375
725
162
638
449
497
345
1790
404
743
363
685
766
852
445
2437
643
529
256
732
452
382
332
1674
372
826
114
464
567
451
279
2033
363
723
123
566
498
501
233
1970
425
714
156
603
466
541
290
1783
462
589

3D
Písečný vrch
nahe Bečov
Rand von Bečov bei
Most
Jezerka
nahe Počerady
Velemyšleves
bei Žatec
Zálezly bei Žatec
Střezov nahe
Chomutov
Čachovický
vrch nahe Kadaň
Kadaň
24 25 26 27 28 29 30 31
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7,
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
353
14,7
69,4
37,1
38,7
69,3
33,6
53,9
23,2
15,5
5,8
22,5
8,0
11,2
6,07
3,18
2,23
3,61
1,23
4,7
16,4
52,2
462
15,1
85,7
44,3
42,5
86,7
46,8
63,3
25,0
17,8
5,1
24,1
7,7
11,2
6,63
3,55
2,58
3,89
1,40
4,5
23,8
82,4
460
12,7
87,4
45,0
46,2
88,1
42,8
57,8
23,5
16,7
5,0
21,5
8,0
11,4
6,20
3,42
2,48
3,69
1,42
4,4
20,6
76,5
396
12,7
76,5
43,3
38,5
85,3
40,2
59,1
25,3
16,4
4,8
19,6
7,5
10,4
6,92
3,53
2,57
3,91
1,48
4,9
20,4
59,2
407
16,1
89,5
49,8
42,9
89,9
49,0
66,3
29,1
20,1
6,7
27,3
7,3
11,7
6,51
3,38
2,46
3,88
1,28
4,3
21,6
58,3
426
18,1
90,2
51,6
52,9
96,9
52,6
74,3
33,5
23,2
7,8
27,9
7,7
11,8
7,59
3,63
2,63
3,87
1,26
5,93
28,0
85,3
426
15,6
84,6
41,5
56,2
76,3
50,9
57,8
23,1
15,7
5,5
27,7
8,5
12,0
5,94
3,26
2,39
3,52
1,41
4,7
25,3
77,3
423
23,3
91,3
47,5
46,6
84,5
50,0
60,3
25,2
17,3
6,3
24,6
8,1
11,8
6,71
3,66
2,66
3,80
1,19
4,7
25,0
68,3
AK -34,0 -1,6 -13,4 -10,9 -1,6 29,6 -12,3 3,2
V
R
O
A
S
F
Rp
P
261
767
378
350
309
1520
436
758
160
440
559
391
293
2022
305
759
159
609
464
326
199
1839
355
702
240
447
596
365
361
2049
272
836
127
512
508
499
253
1963
407
635
334
447
720
633
449
2287
393
691
206
681
418
394
247
1739
399
763
169
459
533
398
300
1933
331
710

3E
Tvršice
bei Žatec
Veletice
bei Žatec
Libořice
bei Žatec
Opočno
bei Louny
Máslovické
údolí nahe Kralupy
Bratkovice
bei Velvary
Podlešín
bei Slaný
Budenice
bei Slaný
32 33 34 35 36 37 38 39
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7,
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
462
16,1
91,8
46,1
47,9
94,9
46,6
66,7
21,8
18,8
5,3
22,3
7,8
11,1
6,81
3,58
2,64
3,91
1,48
5,1
21,8
66,6
463
17,8
91,9
42,7
46,7
82,3
45,5
66,3
26,8
19,7
6,3
24,4
8,1
11,9
6,25
3,27
2,29
3,56
1,25
4,8
20,0
64,9
441
18,6
91,3
44,7
47,0
88,5
48,1
61,2
26,9
18,5
6,5
23,3
7,6
11,0
6,69
3,37
2,43
3,70
1,28
5,0
26,6
67,4
484
31,3
125,3
48,8
43,5
86,7
39,3
54,9
20,8
15,9
5,3
20,9
8,0
11,1
6,89
3,46
2,48
3,82
1,25
4,9
23,9
67,5
418
14,6
75,9
41,9
58,4
82,9
50,0
61,6
25,7
17,5
5,7
23,8
7,7
11,4
6,96
3,38
2,42
3,84
1,40
5,3
21,5
72,3
465
24,4
120,3
42,5
51,0
79,7
37,6
59,2
22,9
17,3
5,9
22,0
7,6
10,9
5,88
3,35
2,38
3,61
1,23
4,3
22,0
68,9
456
25,0
117,2
47,4
42,1
86,5
37,4
56,1
24,1
16,7
5,9
24,1
7,4
11,3
6,43
3,36
2,43
3,67
1,39
4,9
19,4
61,8
424
24,3
106,6
51,4
55,0
93,7
45,3
64,1
25,8
18,5
6,0
25,0
8,4
12,2
7,08
3,34
2,45
3,67
1,41
5,7
24,9
64,6
AK 4,2 -9,2 -3,1 -3,0 -2,2 -16,2 -8,6 11,3
V
R
O
A
S
F
Rp
P
231
372
638
441
348
2159
306
807
154
634
407
482
228
1749
457
670
66
535
474
440
237
1872
375
668
166
540
537
363
302
1837
326
722
134
482
537
481
324
1979
328
780
180
709
371
326
182
1635
397
634
115
597
467
395
243
1853
350
714
131
498
565
529
299
2046
375
741

3F
Horní Kamenice bei
Slaný
Královice
bei Slaný
Radotín
bei Praha
Vrbčany
bei Kouřim
Řip nahe Roudnice n.
L.
40 41 42 43 44
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
508
30,1
145,8
56,9
66,2
101,3
51,7
71,5
27,0
20,7
6,2
29,2
8,3
12,9
6,71
3,36
2,43
3,60
1,14
5,4
29,4
72,4
507
22,9
96,4
48,7
44,8
95,3
39,9
72,4
28,1
20,5
7,4
31,3
8,2
12,7
6,05
3,30
2,45
3,64
1,42
4,1
25,5
50,9
453
32,2
106,1
47,4
45,8
76,7
25,4
54,8
20,5
16,2
5,0
19,5
7,7
10,6
6,44
3,46
2,56
3,60
1,33
5,2
25,6
86,1
421
23,6
96,3
45,1
41,4
80,5
35,4
53,9
22,1
15,2
4,3
20,3
8,1
11,1
6,25
3,34
2,41
3,67
1,35
4,3
20,1
69,7
532
12,3
75,2
47,3
44,5
96,5
53,3
61,0
25,0
17,5
5,9
25,2
7,8
11,8
6,12
3,11
2,23
3,82
1,29
3,8
26,1
70,7
AK 23,2 5,5 -10,0 -20,4 -10,5
V
R
O
A
S
F
Rp
P
202
574
535
577
271
1949
482
568
204
596
505
539
235
2013
481
611
191
638
516
288
272
1777
315
745
171
676
466
293
280
1727
366
735
173
621
405
483
281
1818
437
683

Tab. 4. F. valesiaca, Gelände und Kultur
4A
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
Čejkovice bei Žatec,
Natur
Population in Kultur
Kněžice bei Žatec,
Natur
Population in Kultur
Radobýl , seichter
Boden, Natur
Population in Kultur
Radobýl , tiefer
Boden, Natur
1 2 3 4 5 6 7 8
332
22,7
87,1
38,4
41,2
64,8
32,2
43,6
17,7
14,1
4,3
15,3
6,1
8,7
5,96
3,13
2,34
3,50
0,99
4,2
16,9
72,6
473
31,9
112,8
56,8
41,9
104,2
50,6
70,3
29,6
20,9
6,7
28,1
7,9
11,6
7,39
3,78
2,69
4,04
1,39
5,8
42,9
89,9
216
11,7
44,8
25,7
33,2
46,5
27,9
39,1
15,0
10,9
4,7
18,6
7,4
10,5
5,00
2,75
2,12
3,19
0,87
3,4
19,3
67,2
571
40,6
123,7
63,4
50,4
111,0
56,3
77,2
31,2
23,1
8,8
36,4
8,4
13,3
7,26
3,59
2,63
3,85
1,20
5,5
41,6
92,3
286
8,0
44,3
31,6
34,7
55,8
27,1
36,0
15,0
9,9
3,6
13,9
7,0
9,1
7,10
2,98
2,24
3,94
1,06
4,8
20,6
76,6
588
36,5
121,6
59,4
47,4
103,5
50,2
70,6
26,6
19,8
7,0
30,3
8,6
13,0
7,88
3,83
2,94
4,16
1,31
6,6
43,7
103,6
548
18,4
100,3
59,7
75,6
102,1
78,6
69,1
24,6
20,4
7,3
28,5
8,5
12,3
7,57
3,49
2,65
4,17
1,21
5,8
39,7
131,2
Population in Kultur
648
33,2
135,5
59,5
58,6
112,1
55,2
71,6
25,0
20,2
7,7
36,0
8,4
13,6
7,44
3,69
2,68
4,22
1,34
5,3
47,3
98,7
AK -55,7 42,6 -84,5 54,3 -60,0 59,0 46,4 58,6
V
R
O
A
S
F
Rp
P
470
1013
390
259
381
1274
507
710
397
308
790
688
521
2456
340
790
778
1316
312
503
627
1010
698
942
408
505
782
745
495
2389
497
586
556
887
570
417
655
1568
497
957
505
407
898
820
657
2575
318
871
393
468
774
716
499
2357
398
748
445
454
846
788
582
2547
380
768

4B
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
Velvěty bei Bílina,
seichter Boden
Population in Kultur
Velvěty bei Bílina,
tiefer Boden
Population in Kultur
9 10 11 12
385
16,6
83,0
39,8
39,3
73,6
40,5
55,5
23,7
16,8
4,7
18,7
7,1
10,1
5,91
2,97
2,17
3,42
1,03
4,5
19,6
79,0
605
34,3
122,1
58,5
45,9
109,9
55,5
77,0
30,8
20,6
7,3
27,6
8,5
12,0
7,66
3,76
2,76
4,02
1,22
5,9
40,8
87,5
601
16,6
105,4
54,8
51,6
101,0
61,9
66,8
25,5
19,7
7,3
27,0
8,0
11,6
8,20
3,64
2,53
4,13
1,19
6,0
34,9
119,6
609
48,4
153,8
62,6
52,6
104,9
51,9
77,6
31,2
26,6
6,3
25,8
7,9
11,7
8,29
3,67
2,53
3,98
1,20
7,0
41,4
124,0
AK -41,6 50,7 36,9 60,7
V
R
O
A
S
F
Rp
P
410
935
253
391
313
1278
481
710
457
401
823
743
568
2445
390
740
385
484
758
684
505
2319
350
782
484
549
850
778
581
2450
445
715

Tab. 5. F. rupicola, normale Frühlinge 1969 bis 1974
5A
Milá nahe Louny
Boreč
nahe Lovosice
Raná
nahe Louny
Kopeč
bei Veltrusy
Hospozínek
bei Velvary
Semínová Lhota
Zebín
nahe Jičín
1 2 3 4 5 6 7 8
Dlouhý vrch
nahe Kozly
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
573
16,5
72,1
54,5
53,1
108,9
55,1
64,5
27,2
19,3
5,5
20,9
7,1
10,8
7,71
4,24
3,03
4,12
1,87
5,6
29,9
103,0
495
10,3
53,5
46,1
38,0
104,7
61,2
65,4
30,6
19,9
5,7
18,3
8,1
10,5
7,82
4,34
3,08
4,31
1,71
5,7
31,9
126,0
351
14,4
42,5
44,0
42,7
94,1
52,3
60,4
24,7
19,2
4,8
16,9
7,2
9,8
7,02
4,14
2,92
4,00
1,64
5,2
31,3
113,0
401
13,0
48,8
39,1
32,0
90,9
46,9
59,3
24,2
17,5
4,5
17,5
7,7
10,8
7,05
4,43
3,13
4,13
1,92
4,9
31,2
113,0
345
10,4
52,2
65,2
36,8
100,8
53,5
56,8
27,6
17,6
4,6
17,3
7,6
10,1
7,07
4,33
3,05
4,37
1,91
5,3
28,5
102,0
393
9,5
51,3
41,3
46,2
83,3
54,9
58,5
27,5
18,4
5,3
21,0
8,2
11,2
7,34
3,72
2,68
3,93
1,62
5,3
28,1
113,0
355
13,0
38,5
39,7
57,2
73,6
50,0
61,0
27,2
17,8
6,3
23,0
8,0
11,3
7,47
3,74
2,78
3,88
1,46
5,5
25,9
104,0
323
9,9
35,4
26,7
24,6
62,1
28,8
42,0
16,2
12,0
2,7
9,9
6,2
7,5
7,20
4,21
3,13
4,16
2,01
5,0
22,4
64,0
AK -0.,4 -0,7 -33,5 -25,0 -17,4 -30,0 -29,8 -74,6
V
R
O
A
S
F
Rp
P
656
242
964
792
734
2863
227
1142
683
290
1022
840
812
2881
213
1182
483
228
799
558
586
2480
221
1027
655
305
929
678
752
2770
219
1239
710
332
990
732
794
2884
213
1206
340
316
727
501
487
2311
276
965
317
362
692
513
488
2211
259
925
884
578
1074
629
946
2720
301
1422

5B
Rohatec
nahe Dubany
Mšené bei
Budyně n.O.
Mínická skála
nahe Kralupy
Srbsko
bei Beroun
Krušina nahe
Lukavec
Tobolský vršek nahe
Beroun
Chotětov bei
Mladá Boleslav
Hradištko
bei Sadská
9 10 11 12 13 14 15 16
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
265
18,5
49,3
42,3
42,6
77,0
52,5
52,8
19,4
14,7
4,2
16,8
7,7
10,2
6,45
3,97
2,89
4,00
1,87
4,1
28,0
103,0
319
16,3
43,7
36,4
34,1
78,5
42,9
56,8
23,9
17,0
4,6
16,9
7,5
10,1
7,19
3,88
2,84
4,12
1,60
4,8
28,1
131,0
298
6,7
22,2
25,6
29,7
64,5
35,7
44,0
20,4
13,8
3,7
11,9
6,1
7,8
7,22
3,69
2,67
4,01
1,88
5,2
19,2
73,0
391
527
38,2
34,0
28,2
83,9
41,5
54,8
29,5
17,1
4,3
15,1
7,6
9,7
7,53
4,00
2,90
4,08
1,84
5,6
23,5
95,0
415
9,7
44,8
43,3
61,5
80,0
69,1
60,7
27,7
18,4
6,1
22,3
8,0
11,2
6,88
3,62
2,68
3,82
1,58
4,9
27,0
116,0
348
10,7
48,6
41,2
36,8
91,2
44,4
58,0
23,3
16,5
5,3
20,6
8,6
11,4
6,25
3,54
2,49
3,86
1,57
4,2
21,0
88,0
352
9,6
40,9
37,6
50,1
72,3
57,5
55,6
24,7
15,5
6,0
23,9
8,2
11,6
6,79
3,46
2,45
3,73
1,36
4,7
27,1
109,0
401
12,7
44,5
36,5
56,2
73,4
42,6
65,5
35,7
18,4
5,5
25,5
7,7
11,7
6,85
3,49
2,54
3,80
1,65
5,0
25,5
98,0
AK -50,9 -43,8 -82,5 -42,5 -31,0 -54,0 -49,7 -34,5
V
R
O
A
S
F
Rp
P
514
349
761
405
588
2345
293
1079
468
332
760
456
579
2311
211
1035
614
539
867
406
680
2369
359
1182
584
316
880
569
692
2584
238
1186
256
336
655
488
397
2236
335
890
243
513
559
371
313
2042
351
815
141
531
527
392
307
1875
360
773
255
421
631
480
362
2184
378
832

5C
Šibeňák
nahe Libčeves
Písty bei
Budyně n.O.
Vinařická hora
Úhošť
nahe Kadaň
Třešňovec
nahe Děkovka
Vlastislav
bei Třebenice
Ovčín
nahe Lovosice
Dubický
kostelík
17 18 19 20 21 22 23 24
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
230
11,0
44,0
35,4
39,0
71,5
44,4
50,7
20,8
14,7
4,9
17,2
7,1
9,9
6,20
3,71
2,64
3,88
1,86
4,1
25,9
64,0
354
17,3
66,7
37,5
46,0
70,6
41,3
50,9
18,6
14,5
4,1
17,9
7,3
10,2
6,20
3,72
2,72
3,90
1,70
3,5
27,0
112,0
327
3,8
26,4
31,9
32,8
75,0
38,3
55,7
22,9
16,8
4,9
18,7
8,1
10,8
6,15
3,69
2,68
3,8
1,64
4,2
20,0
76,0
498
14,8
70,9
54,2
47,7
110,1
77,9
76,3
30,5
23,4
6,3
24,3
8,4
12,0
7,91
4,42
3,07
4,20
1,77
5,7
40,9
187,0
431
13,8
60,6
46,8
38,5
92,0
75,1
69,0
29,2
20,9
5,9
24,0
8,1
11,5
7,48
4,16
3,02
4,18
1,58
5,4
32,5
170,0
525
19,5
75,2
54,9
55,7
115,6
73,5
76,1
31,7
24,5
6,7
25,2
8,2
11,6
7,37
3,96
2,83
3,95
1,76
5,5
40,3
189,0
442
19,6
65,6
65,9
67,9
124,3
83,2
74,8
31,0
24,9
7,1
26,9
7,5
11,8
7,36
4,26
3,05
4,10
1,67
5,5
35,9
154,0
404
26,3
96,7
62,1
41,7
127,8
61,5
78,8
31,7
24,3
6,7
27,7
8,6
12,5
7,21
4,41
2,97
4,18
1,88
4,8
34,4
116,0
AK -74,6 -62,3 -67,9 28,2 4,0 18,9 24,1 24,9
V
R
O
A
S
F
Rp
P
884
579
1074
629
946
2720
301
1422
456
518
654
275
472
2102
342
960
352
508
620
318
405
2078
333
917
765
274
1097
1015
872
3085
323
1150
547
192
916
803
673
2687
245
1064
573
191
942
857
660
2847
414
940
704
255
1015
978
785
2977
351
986
747
248
1052
984
821
3114
389
1058

5D
Brná
bei Ústí n.L.
Střížovický vrch nahe
Ústí n. L.
Božtěšice
bei Ústí n.L.
Přestavlky
bei Roudnice
Juliánov
bei Úštěk
25 26 27 28 29
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
552
20,9
76,1
56,5
66,3
114,1
87,4
78,7
32,4
24,1
6,3
23,7
8,6
11,5
7,37
4,27
3,05
4,11
1,81
5,2
41,4
170,0
424
13,6
62,1
46,5
56,1
99,5
71,5
75,0
31,6
23,2
6,3
23,4
8,2
11,5
7,02
4,17
2,93
3,92
1,73
5,2
38,8
147
374
11,7
44,5
52,9
66,3
99,9
77,6
73,4
32,1
18,9
8,8
29,9
8,7
12,7
6,86
3,92
2,74
3,99
1,60
4,5
30,8
123
607
18,6
77,0
52,2
56,5
107,8
80,2
61,7
28,1
18,4
6,1
24,8
8,0
11,5
7,53
4,22
2,94
4,11
1,82
5,3
40,7
144,0
523
10,3
53,0
48,4
44,4
112,5
68,2
67,0
27,2
21,2
4,8
19,0
7,8
10,7
7,38
4,11
2,83
4,19
1,68
5,3
32,6
162,0
AK 30,5 3,1 0,1 13,6 -8,0
V
R
O
A
S
F
Rp
P
727
206
1066
993
808
3057
375
1079
538
129
900
800
626
2744
354
988
459
281
817
763
547
2608
415
876
602
171
955
848
723
2882
293
1131
569
193
923
721
662
2716
276
1044

5E
Bělá pod Bezdězem
Debř bei Mladá
Boleslav
Ovčárna
nahe Beroun
Radouň
bei Štětí
30 31 32 38
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
610
18,7
70,4
54,3
55,2
117,3
78,4
72,4
29,7
24,0
5,7
20,6
8,3
11,3
7,20
3,86
2,68
3,98
1,52
5,3
38,9
198,0
567
11,3
59,6
55,1
59,7
112,5
106,9
76,6
29,5
24,6
6,3
23,2
8,1
11,4
7,18
4,01
2,87
4,21
1,98
5,4
34,4
174,0
443
17,1
57,5
49,0
45,5
104,3
61,9
73,0
31,6
26,3
6,6
26,7
8,2
12,3
6,89
3,76
2,57
3,82
1,66
4,8
29,5
139,0
430
7,2
43,5
45,6
38,1
92,7
63,7
65,3
25,4
19,6
4,8
19,7
7,8
11,0
6,62
3,92
2,80
4,02
1,86
4,4
28,5
141,0
AK 7,2 19,3 -8,4 -30,6
V
R
O
A
S
F
Rp
P
460
249
862
715
559
2582
388
847
693
208
1040
952
750
3079
424
1107
364
288
756
669
444
2514
446
794
448
226
792
574
506
2555
324
1032

Tab.6. F. rupicola, extrem trockener Frühling 1977
6A
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
Střezov
bei Chomutov
Lišná nahe
Horažďovice
Dubový vrch
nahe Provodín
Radobýl
nahe Litoměřice
Lovoš
nahe Lovosice
Štěpánovský vrch
nahe Bílina
Husův vrch
nahe Hostomice
1 2 3 4 5 6 7 8
488
17,5
90,8
56,6
48,8
114,4
58,9
72,9
28,5
20,7
7,0
25,9
8,2
11,9
8,05
4,28
3,22
4,32
1,87
5,5
33,6
100,2
535
14,2
65,7
53,4
44,2
105,7
63,5
57,6
23,0
19,7
5,0
24,0
8,7
12,3
7,62
4,15
3,10
4,30
2,10
5,4
34,3
117,9
534
11,9
67,5
45,7
52,8
95,8
67,6
84,2
39,3
27,1
7,7
25,4
7,9
11,9
7,49
4,23
3,29
4,13
2,10
5,0
37,9
128,1
422
14,3
45,3
51,4
48,1
97,8
68,7
76,1
27,4
22,1
5,5
22,8
7,2
10,9
7,09
4,06
3,09
4,03
1,77
4,7
32,5
94,1
482
25,0
83,2
61,5
60,5
118,1
63,7
76,4
31,8
23,5
7,1
26,4
8,4
12,1
7,49
4,31
2,99
4,16
1,75
5,2
35,5
123,5
582
19,8
91,9
57,8
63,3
113,0
91,5
81,5
34,3
24,7
7,5
28,0
8,6
12,4
7,21
4,13
2,83
4,19
1,92
5,1
45,2
138,6
433
15,1
55,1
51,7
46,9
85,1
52,3
64,6
29,1
18,5
6,5
24,5
8,3
11,9
7,16
4,06
3,09
4,04
1,70
5,0
36,4
120,6
Zlatník
nahe Most
511
13,0
82,2
57,5
52,8
113,5
68,2
74,3
29,3
22,7
6,3
24,5
8,6
12,1
7,22
4,07
3,05
3,96
1,84
5,1
33,8
127,4
AK 23,2 8,8 26,7 -11,7 26,4 37,7 -5,8 12,0
V
R
O
A
S
F
Rp
P
770
307
1090
1009
877
3124
272
1171
744
319
1059
871
831
3061
257
1280
844
345
1140
1086
896
3260
426
1169
597
138
906
773
641
2748
288
1026
696
219
1027
963
795
3004
341
1013
735
267
1070
1025
804
3138
462
1043
487
141
849
731
622
2632
260
1036
602
117
962
863
685
2897
368
1016

6B
Brozany
bei Litoměřice
Chotěšov bei
Libochovice
Vojničky bei
Libochováce
Kamenná Slunce
nahe Hnojnice
Syslik
nahe Třtěno
Písečný vrch
nahe Bečov
Koporeč
bei Most
Velemyšleves
bei Žatec
9 10 11 12 13 14 15 16
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
562
14,6
53,9
44,1
44,4
81,0
69,3
71,3
27,1
20,2
6,3
23,5
8,0
11,4
6,81
4,12
3,06
3,96
1,65
4,6
37,6
115,6
466
13,1
63,9
46,9
55,2
91,0
59,5
68,7
27,0
21,3
5,5
23,1
8,3
11,7
7,42
4,08
3,01
4,16
1,70
5,0
29,1
83,8
554
18,2
76,0
56,6
54,2
107,4
69,1
80,1
32,8
24,7
6,7
27,9
8,3
12,1
7,31
4,29
3,13
4,12
1,53
5,1
35,7
112,7
531
14,5
60,2
57,7
61,6
126,9
65,8
79,1
34,3
29,6
6,4
24,0
8,0
11,3
7,45
4,15
2,98
4,18
1,83
5,1
29,1
147,1
552
10,9
74,9
51,7
58,4
112,7
75,9
77,3
32,9
29,5
6,7
25,9
8,5
13,4
7,25
4,20
3,19
4,22
1,87
4,7
35,4
139,0
535
20,4
86,3
62,7
56,9
122,8
66,2
74,9
30,5
24,2
7,1
26,2
8,3
12,0
6,79
4,11
2,76
3,99
1,82
4,7
36,9
91,4
531
23,1
95,7
62,9
51,9
125,0
70,0
68,3
28,9
21,4
6,5
22,5
7,4
11,6
6,88
4,04
3,01
3,96
1,74
4,7
32,9
121,0
470
16,1
84,8
52,9
51,4
106,4
64,2
71,7
28,3
21,5
5,8
25,1
8,1
11,9
7,31
4,13
3,00
4,09
1,85
4,7
30,5
78,2
AK -10,0 -6,3 20,7 19,9 29,8 12,8 4,5 1,7
V
R
O
A
S
F
Rp
P
487
171
825
717
586
2575
296
1007
528
149
898
749
640
2681
252
1069
645
261
989
945
765
2852
322
947
729
215
1056
968
795
3066
390
1029
786
273
1102
1047
845
3137
412
1082
568
177
910
831
633
2869
435
912
554
153
882
780
605
2758
352
941
584
96
933
814
665
2849
316
1061

6C
Vysočany
bei Chomutov
Veletice
bei Žatec
Opočno
bei Louny
Foukalka
nahe Divice
Budenice
bei Zlonice
Bratkovice
bei Velvary
Vrbka bei Budyně
Kamenný Most bei
Kralupy
17 18 19 20 21 22 23 24
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
469
19,1
79,9
47,7
36,7
100,1
55,5
66,7
28,1
20,7
5,7
22,3
8,3
11,6
6,96
4,02
2,98
4,02
2,01
4,7
29,7
75,8
516
8,8
65,8
42,2
42,3
80,8
57,3
68,1
25,1
20,5
4,9
21,1
8,5
11,7
6,83
4,16
2,97
4,04
2,08
4,7
31,2
108,1
507
9,5
48,1
40,7
38,4
82,6
45,7
63,5
22,1
19,5
5,0
20,2
7,9
11,0
6,52
3,86
2,82
3,81
1,77
4,4
30,2
98,6
533
8,4
68,8
49,1
46,9
98,1
68,1
63,1
29,2
21,2
6,3
23,9
8,2
11,7
6,59
3,77
2,81
3,83
2,84
4,4
26,4
86,7
562
22,1
90,4
52,9
51,0
108,9
55,4
64,1
29,0
19,9
5,6
22,0
7,7
11,4
6,91
3,94
2,89
3,84
1,88
4,8
32,9
133,2
468
17,6
73,9
49,1
45,7
90,7
59,2
66,6
25,5
19,8
5,1
22,5
8,0
10,9
7,06
3,90
2,83
3,98
1,72
4,9
34,6
116,5
493,4
18,6
67,9
47,6
46,6
98,8
57,9
68,2
28,4
20,9
6,0
22,6
7,5
10,8
6,98
4,12
3,07
3,93
1,85
5,2
36,9
142,2
474
13,1
48,5
38,7
47,1
77,6
59,2
63,2
28,0
19,7
5,5
21,5
7,9
11,3
6,89
3,87
2,85
3,90
1,63
4,9
32,3
79,6
AK -9,1 -13,2 -39,3 -19,3 -5,2 -15,6 -4,6 -27,6
V
R
O
A
S
F
Rp
P
543
143
895
727
600
2799
328
1100
593
207
914
713
658
2801
307
1193
373
311
704
470
452
2342
312
964
378
235
754
624
451
2549
404
943
466
183
828
664
532
2659
348
978
411
154
798
617
513
2516
296
980
546
132
882
750
601
2737
298
1046
374
233
745
548
500
2356
293
966

6D
Podlešín bei Slaný
Královice bei Slaný
Radotín bei Praha
Baba bei Křivoklát
Žebrák bei Zdice
Písek
Domanice bei
Strakonice
Nördlich von Stará
Lysá
25 26 27 28 29 30 31 32
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
519
10,4
66,1
47,7
44,4
95,5
54,3
67,1
28,0
20,4
5,9
24,1
8,1
11,9
7,17
3,99
2,94
3,92
1,78
5,1
28,0
89,8
554
7,7
53,1
40,6
42,3
84,3
56,9
65,9
27,7
21,2
5,2
19,9
8,5
11,2
7,26
4,22
3,01
4,13
2,06
4,9
34,3
98,8
508
16,0
70,2
44,9
41,4
89,9
47,1
58,7
25,8
18,0
4,8
17,8
7,5
10,8
6,74
4,19
2,94
3,91
1,92
4,6
31,8
120,6
623
27,6
98,7
62,7
49,9
126,2
58,9
77,3
34,2
22,8
7,3
28,1
7,5
12,4
7,12
4,45
3,15
4,00
1,94
4,8
36,3
123,2
517
15,6
65,9
37,9
44,9
77,5
47,3
58,8
26,7
17,1
5,1
19,7
8,0
11,6
7,07
4,09
2,95
4,06
1,71
4,6
35,8
128,7
566
20,3
87,7
55,4
56,0
105,8
57,1
70,6
27,7
22,9
6,1
24,4
7,9
11,5
7,02
3,99
2,90
4,10
1,88
4,5
35,6
113,3
573
15,5
71,3
51,2
43,1
108,7
63,1
69,6
27,8
21,3
5,9
21,5
8,6
11,5
7,21
4,32
3,10
4,10
2,04
4,7
37,7
125,4
521
21,5
71,9
58,4
53,2
111,3
73,1
73,3
30,4
22,3
7,1
27,7
8,0
12,3
6,35
3,84
2,81
3,81
1,88
4,3
37,2
112,3
AK -11,8 -8,3 -25,1 31,3 -20,2 3,9 8,9 1,4
V
R
O
A
S
F
Rp
P
451
114
832
690
547
2629
305
1019
656
220
981
774
741
2899
289
1236
514
255
821
577
581
2610
264
1106
764
262
1061
1013
829
3154
414
1065
507
180
820
585
620
2475
227
1083
556
116
896
774
602
2807
357
990
704
190
1027
882
756
3040
324
1182
489
278
814
738
503
2719
479
856

6E
Südöstlich
von Stará Lysá
Vrbčany bei Kouřim
Střemošnice bei Luže
Mokrá Lhota bei Luže
Radim bei Luže
33 34 35 36 37
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
426
13,2
54,7
43,2
39,6
92,9
47,9
57,7
25,7
17,1
5,1
19,6
7,6
10,7
6,60
3,73
2,82
3,75
1,74
4,7
24,8
92,1
523
18,0
73,1
49,3
48,1
99,1
54,5
61,1
26,9
18,4
5,0
19,9
8,2
11,1
6,73
3,87
2,75
3,94
1,91
4,6
30,6
105,9
481
9,7
57,1
49,5
52,5
110,5
71,0
71,1
29,3
21,7
5,7
20,3
8,3
11,1
7,24
4,23
3,14
4,22
2,26
4,8
29,6
114,3
414
11,1
70,1
51,9
37,3
105,7
54,9
71,2
31,1
21,8
6,1
23,8
8,1
11,5
7,28
4,02
2,96
4,00
1,90
5,0
35,9
105,9
490
14,7
72,3
48,2
48,2
99,9
57,6
67,6
27,5
20,9
4,9
19,7
8,3
11,2
6,87
3,92
2,89
3,97
1,86
4,7
37,6
142,3
AK -42,8 -19,9 5,1 -3,8 -10,3
V
R
O
A
S
F
Rp
P
323
358
670
434
409
2281
306
935
411
252
781
559
483
2558
340
1007
776
256
1085
926
809
3206
342
1276
562
93
919
781
635
2825
340
1030
491
155
859
655
550
2656
341
1010

Tab. 7. F. rupicola, Einfluß der Exposition
7A
Lounky nahe
Želkovice, Nord
Lounky Süd
Jezerka Nord
Jezerka Süd
Čachovický kopec,
Nord
Čachovický kopec,
Süd
Dřínek bei Bílina
Nord
Dřínek Süd
1 2 3 4 5 6 7 8
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
470
15,8
72,8
46,1
42,8
91,6
45,9
59,3
24,8
18,1
4,9
17,8
7,8
10,3
7,21
3,93
2,92
4,06
1,70
4,9
21,9
74,2
522
18,7
84,4
58,1
51,1
112,7
49,9
74,5
33,1
23,6
6,8
23,6
8,0
11,3
6,99
4,03
3,02
4,23
1,84
4,5
26,6
67,7
558
23,7
119,1
53,9
58,0
101,7
55,8
70,0
24,3
21,2
6,0
21,9
9,3
13,7
6,45
3,90
2,73
3,88
1,77
4,3
32,7
88,4
477
14,9
74,1
50,5
52,5
103,1
59,2
72,2
28,0
21,5
5,9
24,7
8,1
11,9
6,42
3,93
2,81
3,80
1,77
4,4
28,8
87,5
416
9,3
60,8
44,2
34,4
90,9
45,3
58,9
24,9
17,3
5,2
20,0
7,6
10,8
6,52
3,76
2,75
3,91
1,74
4,3
22,4
53,7
498
13,9
77,3
48,7
62,7
99,9
56,0
72,8
31,2
23,2
7,0
26,2
8,2
12,1
5,94
3,72
2,76
3,69
1,77
3,8
27,7
69,3
510
17,9
107,1
60,6
54,8
108,1
70,3
76,1
29,7
23,1
6,2
28,3
8,8
12,9
5,93
3,71
2,59
3,61
1,61
4,0
31,2
85,7
547
14,5
89,7
60,9
53,7
116,6
68,1
76,0
31,4
21,6
7,4
25,5
9,0
11,7
7,15
3,93
2,98
4,05
1,76
4,8
30,5
89,0
AK
V
R
O
A
S
F
Rp
P
447
219
804
559
575
2474
231
1050
620
180
946
839
683
2880
348
987
420
267
786
633
467
2555
405
910
390
209
753
626
437
2541
393
885
346
348
675
446
424
2299
304
947
406
365
681
590
375
2463
480
776
396
466
671
598
347
2395
522
689
582
158
944
861
670
2857
397
952

Tab. 8. F. ovina
8A
Rýchorská- Baude
(krkonoše)
Liberec
Libuň bei Jičín
Boleboř bei
Chomutov
Vysoká Pec bei
Chomutov
Julčín bei Štětí
Vědomice bei
Roudnice n.L.
1 2 3 4 5 6 7 8
Radčice bei Roudnice
n.L.
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
336
19,1
42,5
37,5
44,3
64,9
40,9
50,2
18,1
13,4
5,1
20,6
7,3
10,7
5,53
3,14
2,26
3,11
0,68
4,0
28,4
108,0
313
9,8
39,0
35,5
36,2
73,9
30,8
47,6
18,9
13,2
6,6
25,5
6,6
10,7
4,71
2,79
2,12
2,83
0,71
3,8
21,1
72,1
388
7,1
25,2
27,3
29,0
61,0
22,3
44,1
17,3
11,9
3,7
16,1
7,1
9,7
4,90
2,84
2,02
2,89
1,04
4,0
15,1
47,3
366
13,8
50,7
29,3
28,8
68,3
22,7
44,7
17,3
12,3
4,8
19,1
6,8
9,9
4,73
2,83
1,98
2,82
0,91
3,9
20,4
60,4
414
20,5
60,2
43,9
44,9
88,3
42,1
67,7
25,3
18,9
7,9
33,4
7,3
12,3
4,73
2,82
2,16
2,95
1,25
3,6
28,7
90,5
458
23,4
83,4
50,1
73,7
101,5
65,3
72,9
27,3
19,7
6,6
24,7
7,1
10,8
5,15
3,24
2,36
3,03
1,03
4,0
35,4
133,4
378
21,3
56,4
44,1
52,1
80,5
45,2
63,7
22,7
15,6
7,1
28,1
7,3
11,5
4,87
3,15
2,32
2,99
1,14
3,8
31,7
86,2
389
22,7
53,9
47,6
51,9
95,2
46,2
71,1
26,1
17,6
7,4
28,8
7,2
11,7
4,79
3,13
2,25
2,94
1,01
3,9
32,7
96,6
AK -8,0 -26,0 -39,5 -33,5 15,5 36,1 12,2 18,0
V
R
O
A
S
F
Rp
P
608
1131
255
416
418
884
590
650
787
1355
189
619
632
707
693
800
778
1342
255
492
644
1006
689
1018
807
1370
223
539
663
804
683
946
525
1076
184
736
429
1398
641
812
456
878
254
644
283
1506
613
604
451
1007
140
554
334
1348
556
736
515
1019
146
674
350
1332
628
651

8B
Libotenice bei
Litoměřice
Kleneč bei Roudnice
n.L.
Vrbka bei Budyně
n.O.
Štětí bei Roudnice
n.L.
Hrobce bei Roudnice
n.L.
Oleško bei Terezín
9 10 11 12 13 14 15
Račiněves bei
Roudnice n.L.
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
498
18,6
55,4
57,0
67,4
112,9
59,8
84,2
33,1
21,0
8,4
32,8
8,1
13,3
5,19
3,06
2,21
2,85
1,02
3,8
31,4
124,3
358
15,1
38,0
35,4
41,9
78,4
45,1
58,7
23,5
16,7
6,8
22,9
7,4
10,9
5,36
3,26
2,31
3,02
1,02
4,6
32,7
96,6
436
15,7
47,7
39,9
41,6
88,9
36,4
59,3
22,7
16,0
7,0
26,4
7,4
11,3
5,14
2,99
2,19
2,89
1,03
4,6
27,0
72,3
342
16,3
44,8
43,9
54,3
88,5
55,3
64,1
21,7
16,3
6,1
23,0
6,8
10,7
4,94
3,06
2,25
2,98
0,96
3,9
28,5
90,5
452
35,6
95,0
54,2
64,9
90,9
44,1
72,7
28,3
19,3
7,3
33,4
7,8
12,7
4,47
2,63
1,84
2,67
0,83
3,8
35,8
122,8
305
23,7
64,3
50,8
57,9
92,4
46,3
70,7
22,7
18,0
6,1
29,1
6,5
11,7
4,67
3,01
2,13
2,80
0,98
3,7
29,6
74,0
350
14,3
44,1
39,0
46,7
86,9
45,5
64,1
25,7
18,5
7,6
26,5
6,9
10,7
5,23
3,04
2,28
3,01
1,15
4,7
30,4
85
AK 44,7 7,7 4,7 2,8 26,1 6,0 11,1
V
R
O
A
S
F
Rp
P
628
1034
289
879
486
1583
764
597
423
946
194
491
292
1290
517
690
510
1064
97
592
392
1187
575
765
509
1044
107
569
378
1179
576
708
816
1290
308
995
672
1036
820
753
608
1132
128
715
454
1172
651
709
419
962
190
579
311
1386
562
731

8C
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
Nové Ouholice bei
Kralupy
Unhošť
bei Kladno
Srby bei Kladno
Tišice bei Neratovicve
16 17 18 19 20 21 22 23
338
18,9
55,7
41,3
42,8
86,7
33,1
55,3
24,7
15,5
6,4
22,7
7,3
10,5
4,83
3,09
2,24
2,80
0,93
4,2
27,2
76,1
305
18,4
60,5
43,3
48,4
82,0
39,1
65,6
23,5
17,2
4,8
22,7
7,4
11,3
5,33
3,07
2,30
3,15
0,78
3,9
26,2
89,0
305
18,7
61,3
41,6
50,3
86,7
37,6
69,6
22,7
16,8
5,9
30,7
8,2
12,8
4,64
2,96
2,17
2,84
0,79
3,5
21,7
73,7
345
19,7
54,8
44,1
51,9
81,2
47,7
67,0
26,1
17,6
8,5
32,4
6,9
11,3
4,57
2,98
2,19
2,73
0,91
3,7
30,1
76,5
Doksy bei Kladno
366
16,3
48,9
50,6
39,1
98,3
41,0
72,8
26,7
20,1
8,6
34,8
7,2
13,0
4,91
3,00
2,12
3,47
1,04
3,4
22,4
69,6
Zlosyně bei Kralupy
345
19,4
59,3
48,4
67,1
95,1
58,0
66,9
24,5
17,3
6,9
25,7
7,6
11,3
4,94
3,20
2,22
3,05
1,00
3,7
31,8
97,0
Dřínov bei Kralupy
386
24,8
85,5
47,5
46,5
85,2
38,3
60,8
24,2
18,1
5,7
21,4
6,9
10,2
5,31
3,02
2,21
3,03
1,21
4,3
25,2
83,3
Kersko bei Lysá n.L.
467
32,1
81,1
49,1
61,9
92,6
59,7
72,1
29,5
19,6
7,7
29,0
7,1
11,4
5,09
2,98
2,14
3,04
0,88
4,2
30,2
127,7
AK -3,2 3,1 1,4 6,1 17,5 18,8 10,0 31,9
V
R
O
A
S
F
Rp
P
562
1120
94
554
418
1038
584
751
488
1008
180
500
318
1099
550
598
635
1177
135
726
507
1021
684
711
647
1202
133
769
504
1119
685
714
500
977
252
709
391
1516
646
603
466
964
160
635
321
1364
608
664
407
967
179
505
296
1332
510
770
576
1018
187
776
404
1298
681
617

8D
Týnec n.L.
Štipoklasy bei Kutná
Hora
Šebířov bei Mladá
Vožice
Košetice bei Červená
Řečice
Cetoraz bei Pacov
Myslotín bei
Pelhřimov
Ústrašín bei
Pelhřimov
Houserovka bei
Pelhřimov
24 25 26 27 28 29 30 31
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
386
14,5
39,7
49,0
50,1
98,1
44,1
80,0
31,1
21,1
8,8
37,8
7,0
10,7
5,04
2,92
2,11
2,81
0,95
4,2
30,2
109,5
408
23,1
86,7
53,8
75,3
89,5
58,7
72,7
26,3
19,8
7,4
31,5
8,1
12,7
4,83
3,03
2,25
2,92
0,89
3,5
35,1
93,1
359
16,5
59,3
39,7
43,6
75,0
35,6
55,6
19,8
13,3
5,7
29,8
7,7
12,5
4,32
2,85
2,12
2,67
0,89
3,5
24,4
71,8
410
22,0
65,5
45,4
54,3
84,5
45,5
61,5
23,2
15,7
6,5
28,9
6,4
10,7
4,58
2,80
1,97
2,68
0,78
3,4
26,5
101,3
279
36,3
82,4
38,6
45,8
58,7
34,3
41,3
15,1
9,5
4,8
21,8
6,7
10,6
4,07
2,60
1,90
2,58
0,59
3,0
25,6
87,3
433
31,1
100,8
43,5
41,6
85,1
33,8
57,1
20,1
16,7
4,3
20,8
6,3
10,3
5,23
2,81
2,08
3,01
0,08
4,8
30,0
88,6
343
15,5
51,5
38,7
40,3
82,4
31,6
59,3
22,0
14,7
6,8
28,1
7,1
11,6
5,14
3,03
2,14
2,92
0,83
4,2
23,4
90,9
368
33,0
87,0
42,5
52,9
71,9
36,3
61,5
21,1
14,4
5,1
25,7
7,2
11,5
4,72
2,69
1,96
2,81
0,67
3,2
27,6
115,7
AK 20,4 31,8 -10,9 -4,3 -33,4 -5,5 -3,3 -4,5
V
R
O
A
S
F
Rp
P
686
1141
211
872
505
1339
743
617
580
1051
195
805
447
1329
709
639
736
1319
177
671
626
888
695
873
746
1324
174
795
610
860
694
764
1054
1629
418
748
885
549
826
952
815
1329
346
687
592
480
663
765
594
1151
101
598
448
996
604
702
789
1341
194
720
631
711
698
774

8E
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
Lodhářov bei
Kardašova Řečice
Kardašova Řečice
Hospříz bei Jindřichův
Hradec
Kunžak bei Jindřichův
Hradec
Ponědražka bei
Veselí n. Lužnicí
Vlkov bei Veselí nad
Lužnicí
Sedlice bei Vlašim,
grün
32 33 34 35 36 37 38 39
362
20,8
59,2
40,8
44,7
78,2
35,3
59,3
22,5
13,7
6,1
29,3
7,5
12,8
4,87
2,59
2,05
2,72
0,71
4,0
22,7
80,7
429
33,9
86,7
46,6
56,3
81,9
47,6
66,3
26,1
16,1
7,5
33,4
7,5
12,7
4,7
2,87
2,08
2,75
0,77
3,7
30,2
96,7
284
25,5
64,6
36,5
54,8
58,7
41,5
48,5
16,9
10,9
4,7
22,3
7,5
11,2
4,56
2,64
1,94
2,82
0,67
3,4
27,4
77,4
376
19,1
68,2
41,0
41,8
71,9
30,0
54,8
20,9
14,2
6,6
26,2
7,1
11,3
4,66
2,80
2,01
2,67
0,74
3,9
24,1
80,3
353
30,0
73,6
43,6
34,5
83,8
22,8
58,9
20,8
15,2
6,4
28,1
7,3
12,1
4,0
2,73
1,87
2,55
0,76
3,3
24,5
94,6
334
16,8
46,2
43,3
41,8
87,8
31,2
62,3
23,5
16,6
5,8
26,6
7,4
11,8
4,72
2,87
2,12
2,93
0,97
3,9
20,5
86,9
383
35,3
83,7
45,0
404
79,1
41,5
59,6
17,5
14,5
5,3
22,3
7,8
11,3
4,90
3,29
2,36
3,06
1,21
3,1
27,6
91,6
AK -6,7 17,2 -22,8 -12,9 -13,3 -4,0 9,3 1,2
V
R
O
A
S
F
Rp
P
763
1323
182
735
623
733
704
795
695
1241
169
828
547
1009
716
695
888
1428
290
654
725
620
762
887
775
1343
176
693
629
706
690
811
860
1451
265
853
735
811
748
880
574
1142
82
653
461
1069
614
789
417
982
238
430
321
1378
514
786
Nebřich bei Slapy
354
11,9
42,9
38,8
36,7
94,4
35,3
68,9
26,8
18,2
6,8
25,7
7,0
11,1
5,09
3,12
2,24
3,13
0,93
4,0
19,3
67,7
476
986
168
570
305
1273
589
630

8F
Závišín bei Blatná
Horní Poříčí bei
Strakonice
Kbelnice bei
Strakonice
Plánička bei Klatovy
Libkov bei Klatovy
Draženov bei
Domažlice
Záhořany bei
Domažlice
Holýšov
40 41 42 43 44 45 46 47
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
361
28,8
87,7
52,7
55,1
96,6
42,7
72,1
27,5
18,3
7,93
30,6
7,8
12,3
4,61
3,02
2,06
3,04
0,98
3,2
31,6
82,8
305
11,7
36,3
38,9
37,2
78,7
29,0
56,7
23,7
16,8
6,3
22,2
7,1
10,3
5,23
3,07
2,35
2,98
1,28
4,0
20,7
68,7
322
15,5
47,1
44,7
49,7
88,4
40,6
61,3
24,5
16,3
6,1
23,1
6,9
11,2
5,17
3,15
2,34
2,88
1,21
4,3
24,5
83,6
318
16,3
59,4
42,8
57,2
80,9
47,4
61,5
24,5
15,6
6,1
25,1
6,3
11,7
4,44
2,76
2,09
2,68
0,83
3,1
25,3
71,7
350
15,1
48,7
39,0
43,4
82,8
40,7
62,5
27,2
17,5
6,3
26,7
7,2
11,3
4,46
2,87
2,09
2,73
0,95
3,5
20,7
71,1
310
15,7
52,3
41,9
53,9
69,0
39,9
55,7
23,4
15,1
8,3
27,8
6,7
11,1
4,75
2,86
2,15
2,72
0,75
3,5
23,8
84,3
298
10,5
34,8
30,3
31,2
74,0
22,4
50,7
20,5
13,9
6,4
23,5
6,9
11,2
4,46
2,51
1,84
2,61
1,03
3,5
16,7
50,6
304
16,5
57,9
40,3
40,5
73,6
31,5
55,3
20,5
13,4
5,9
25,1
7,2
11,0
4,41
2,93
2,05
2,74
0,88
3,2
21,9
62,9
AK 21,8 -6,7 5,1 -11,7 -8,2 -9,7 -35,8 -20,5
V
R
O
A
S
F
Rp
P
592
1080
198
787
447
1331
696
667
424
990
206
460
344
1343
497
841
399
965
163
494
291
1344
516
767
724
1308
165
749
608
889
689
813
648
1217
117
716
533
1027
676
821
742
1319
149
709
594
835
689
744
865
1437
293
743
754
809
739
1064
731
1308
160
633
599
860
672
869

8G
Záhrobí bei
Blatná
Hluboš bei Příbram
Plasy
Petrohrad bei
Jesenice
Vlčí kámen
nahe Mar. Lázně
Mnichov bei
Mar. Lázně
Karlovy Vary
48 49 50 51 52 53 54
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
319
17,5
58,1
41,3
33,9
83,2
25,4
58,4
21,9
15,6
5,5
22,0
7,0
10,8
4,95
2,91
2,10
2,91
1,04
4,0
24,2
58,8
332
20,8
62,7
47,1
45,8
83,8
30,9
59,1
21,1
15,3
5,9
24,7
6,8
11,4
4,72
3,13
2,39
2,85
1,02
3,4
24,0
79,1
313
14,3
47,5
44,6
46,5
73,9
34,7
54,9
20,3
13,8
5,3
20,4
6,9
12,1
4,90
2,83
1,99
2,67
1,01
3,6
22,6
78,6
334
21,2
63,5
41,5
48,7
77,5
31,1
56,7
22,8
14,7
7,1
24,9
6,5
10,1
4,66
2,91
2,22
2,75
0,88
3,4
22,4
61,4
258
21,7
59,9
35,5
35,3
57,8
32,9
40,1
13,9
9,5
3,8
15,9
6,7
9,7
5,12
3,12
2,42
2,73
0,91
3,4
21,3
79,3
235
19,4
53,2
37,3
40,7
81,8
32,9
57,9
24,7
15,7
5,1
22,3
6,8
10,7
5,19
2,90
2,09
3,08
0,98
4,2
25,0
95,1
352
33,5
57,3
36,5
41,5
64,4
33,9
46,3
15,4
14,0
4,3
18,2
6,5
9,9
4,84
2,75
1,98
2,86
0,86
3,7
22,6
90,9
AK -12,2 -2,9 -16,4 -13,4 -30,3 -7,9 -23,5
V
R
O
A
S
F
Rp
P
593
1152
97
556
466
1029
572
825
521
1106
135
521
394
1142
553
751
712
1281
173
583
585
886
640
903
680
1265
129
637
543
926
626
789
734
1314
311
404
565
1040
665
871
556
1101
143
512
416
1051
549
774
811
1378
215
535
662
764
683
893

Tab. 9. F. subsudetica
9A
Krušina bei Lukavec
Ohařice bei
Jičín
Bělá pod
Bezdězem
Okna bei Doksy
(Česká Lípa)
Jestřebí bei Česká
Lípa
Zahrádky bei
Česká Lípa
Stvolínky bei
Česká Lípa
1 2 3 4 5 6 7 8
Hora Svaté
Kateřiny
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
428
18,8
71,2
45,5
47,7
85,2
32,5
65,6
24,9
19,0
5,5
25,4
7,1
11,1
6,20
3,25
2,22
3,34
1,08
4,6
27,0
79,7
361
7,4
30,7
36,7
39,4
79,8
33,1
56,1
24,4
15,9
5,7
21,0
7,8
11,0
5,71
3,26
2,45
3,15
1,26
4,7
20,5
57,2
525
22,7
65,2
52,1
63,4
104,5
49,9
81,1
30,2
24,0
6,9
24,9
8,1
11,8
5,76
3,54
2,44
3,45
1,15
4,4
36,5
145,2
528
12,7
40,5
51,4
55,2
119,5
48,8
80,1
31,9
24,1
7,1
23,1
7,6
11,0
6,41
3,62
2,65
3,54
1,27
5,0
30,6
109,2
536
23,9
85,1
51,4
56,5
98,8
42,4
70,3
26,3
18,7
5,9
26,4
7,7
12,1
5,85
3,53
2,54
3,40
1,19
4,3
32,0
107,8
488
23,3
73,3
55,0
73,4
102,1
55,1
75,1
29,3
22,3
7,4
27,4
7,7
11,9
5,84
3,43
2,53
3,20
1,47
4,3
38,1
136,8
560
19,9
74,2
56,5
72,4
117,6
50,2
83,6
31,0
23,0
7,0
29,8
7,1
12,5
6,23
3,60
2,69
3,40
1,11
4,4
30,6
101,0
369
30,3
70,5
49,0
46,5
84,9
36,2
57,7
20,8
15,7
4,4
18,0
5,7
9,1
5,88
3,28
2,37
3,38
1,16
3,9
22,2
74,3
AK -10,6 -28,3 23,4 24,8 13,2 23,8 38,6 -26,4
V
R
O
A
S
F
Rp
P
277
783
289
465
178
1491
462
621
296
841
323
369
222
1487
442
780
323
640
490
548
187
1913
555
482
303
511
618
532
298
2152
471
566
259
626
421
406
80
1804
460
554
364
628
501
614
195
2047
544
631
461
696
584
627
319
2081
568
489
346
900
354
300
216
1509
441
651

9B
Klíny bei Litvínov
Celná bei
Chpmutov
Boreč nahe Lovosice
Přestavlky bei
Roudnice n.L.
Kvíce bei Slaný
9 10 11 12 13
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
388
21,4
59,0
46,1
38,1
39,7
32,3
61,1
22,7
17,9
4,9
21,6
6,8
10,9
6,28
3,32
2,56
3,08
0,83
5,2
26,7
86,1
462
20,3
65,4
37,9
29,5
83,1
29,5
56,2
21,7
16,5
4,2
17,1
7,0
9,9
6,40
3,34
2,47
3,31
0,83
5,3
27,7
113,6
380
29,9
76,2
43,7
57,8
84,6
42,7
60,5
25,8
17,9
5,8
20,4
6,9
10,1
5,92
3,48
2,61
3,21
1,01
5,0
30,9
101,1
419
25,3
65,3
54,6
42,3
107,3
33,7
63,5
26,1
17,4
6,7
26,4
6,6
11,0
5,44
3,19
2,32
3,11
1,17
4,5
30,6
81,4
310
28,5
74,2
52,8
81,0
91,5
65,3
72,1
28,3
18,5
8,3
32,1
7,9
12,5
5,57
3,33
2,41
3,23
0,96
4,3
36,9
105,2
AK -21,2 -18,0 -3,2 -9,2 13,9
V
R
O
A
S
F
Rp
P
425
904
354
424
310
1310
454
658
360
867
382
343
269
1333
421
612
331
767
338
355
160
1506
417
575
385
886
261
525
230
1521
516
631
395
832
350
659
237
1614
613
508

9C
Mnichovice bei Praha
Vlašim
Kondrac bei Vlašim
Votice bei Benešov n.
Praha
Lužnice nad Lužnicí,,
grün
Slatiňany bei
Chrudim
14 15 16 17 18 19
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
418
33,9
82,2
47,0
43,4
90,2
37,2
69,6
26,5
19,7
5,4
22,4
7,6
11,4
5,98
3,59
2,54
3,42
1,09
4,3
29,8
95,6
399
16,0
53,8
47,1
36,6
94,6
28,7
64,1
25,5
19,0
5,5
21,7
8,1
11,5
5,66
3,35
2,32
3,16
1,51
4,42
27,0
82,8
396
15,6
49,6
46,2
35,3
100,0
28,7
66,5
26,2
20,1
6,6
25,5
7,5
11,7
5,37
3,49
2,62
3,27
1,38
4,0
22,1
56,4
434
44,2
100,8
52,2
49,8
92,9
33,9
65,8
25,0
19,1
5,0
23,0
7,7
11,9
5,55
3,34
2,52
3,12
1,16
4,3
36,3
97,2
421
20,5
63,3
43,3
39,0
95,0
34,0
68,1
22,4
18,5
4,8
21,5
6,8
10,5
6,08
3,62
2,59
3,63
1,53
4,4
29,7
72,5
505
31,7
84,7
57,5
64,2
102,3
53,3
83,0
30,1
19,7
7,3
29,9
8,1
12,7
5,17
3,27
2,40
3,23
0,97
3,5
36,0
108,3
AK 5,1 -9,0 -9,3 4,3 -2,6 14,7
V
R
O
A
S
F
Rp
P
282
644
411
361
116
1686
426
552
291
684
406
444
172
1793
443
783
321
692
396
436
175
1815
448
698
324
791
341
436
158
1577
485
632
277
536
529
299
226
1985
332
721
462
883
343
707
313
1651
658
495

Tab. 10. F. airoides
10A
Kovárna
Oberhalb Velký
rybníík
Studniční hora
Rand von Kotelní
jámy
Oberhalb Pec pod
Sněžkou
Gedenktafel des
Kavina
Dixův Kreuz
grüne Pop.
1 2 3 4 5 6 7 8
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
316
12,3
37,9
32,3
30,8
65,4
34,4
38,7
12,1
10,0
3,9
17,8
7,6
10,7
5,59
3,29
2,42
3,47
0,86
3,7
25,1
88,6
164
13,1
29,8
29,9
35,5
53,7
27,3
37,2
14,7
10,8
3,4
13,7
6,3
9,8
5,11
3,34
2,56
3,37
1,27
3,4
26,5
62,7
163
6,2
23,1
26,0
28,3
51,5
21,7
34,5
13,1
7,9
3,1
13,5
7,4
9,5
5,15
3,39
2,47
3,81
1,14
3,4
18,3
47,0
224
12,7
28,1
34,1
31,9
56,0
32,9
39,8
14,1
11,5
4,1
14,8
6,7
9,4
5,61
3,51
2,67
3,46
0,95
3,9
26,7
77,3
190
21,7
51,3
39,5
38,7
61,3
32,9
48,3
18,1
12,7
4,1
17,1
6,9
9,9
5,95
3,67
2,75
3,76
1,38
3,6
32,8
85,0
232
13,2
38,9
36,7
38,9
75,7
42,4
52,7
20,4
13,5
4,5
17,6
7,4
10,3
6,28
3,86
2,71
3,73
1,35
4,2
27,4
97,0
266
21,9
55,5
48,7
39,5
81,2
32,8
48,2
19,3
12,3
4,5
16,9
6,3
9,5
6,65
3,87
2,82
3,86
1,29
4,9
30,0
68,0
263
18,3
43,6
45,9
44,9
63,1
40,9
45,9
16,4
11,5
4,7
17,9
7,3
10,3
5,8
3,61
2,56
3,51
1,00
4,0
34,8
89,5
AK -14,1 -30,6 -42,9 -17,8 9,8 20,8 22,9 11,6
V
R
O
A
S
F
Rp
P
518
1049
414
262
399
1265
572
701
539
1073
493
261
424
1572
540
921
533
1034
570
322
519
1680
574
914
558
982
467
156
391
1415
502
733
420
691
596
142
417
1805
350
836
334
584
588
218
404
1868
307
846
394
544
676
266
492
1928
265
867
Die Baude Obří
447
846
443
141
300
1450
459
668

10B
Zwischen Bäuden.
Obří u Luční
Kokrháč
Zlaté návrší
Sněžné jámy
Obří- Baude
Hochbestand
Mšené u Budyně n:O.
Velké
Přílepy bei Praha
9 10 11 12 13 14 15
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
239
7,6
36,3
43,3
41,3
75,2
38,2
52,1
18,8
13,3
4,2
20,5
7,3
11,3
5,93
3,65
2,61
3,56
1,29
4,1
30,3
69,4
203
16,2
50,2
41,1
42,1
61,8
32,6
46,5
17,2
12,7
4,2
15,1
7,2
9,7
6,10
3,49
2,65
3,60
1,16
4,4
34,3
76,1
221
24,3
54,3
41,1
40,7
61,7
31,3
43,9
16,1
10,7
3,7
15,1
7,3
9,7
5,91
3,50
2,66
3,54
1,07
4,2
26,1
68,3
266
20,8
59,6
45,9
42,0
85,6
35,0
53,2
25,1
17,1
4,8
17,4
5,5
9,3
6,15
3,55
2,57
3,94
1,49
3,9
26,7
76,0
340
26,7
65,5
48,1
59,9
80,7
58,1
58,2
19,3
16,0
4,4
17,9
7,6
10,4
6,71
4,01
2,83
3,95
1,01
4,6
43,3
125,9
347
13,3
41,1
34,9
28,9
74,3
21,6
48,3
17,2
13,5
4,4
17,4
7,0
10,4
5,46
3,34
2,29
3,17
1,37
4,4
19,3
53,3
302
10,7
40,4
37,5
42,5
69,9
28,0
50,2
19,3
13,5
4,1
16,8
6,7
9,9
6,08
3,22
2,47
3,53
0,94
4,8
24,1
75,2
AK 14,1 5,0 -2,2 21,0 60,6 -12,7 -2,4
V
R
O
A
S
F
Rp
P
328
711
485
143
274
1685
369
743
382
785
521
89
315
1580
417
733
449
873
497
113
326
1506
459
730
326
598
581
281
349
1990
318
783
452
462
630
438
519
1924
288
784
445
976
375
310
347
1453
481
888
390
909
397
220
337
1289
450
673

Tab. 11. F. filiformis
11A
Havlíčkův Brod
Věž bei Humpolec
Rozkoš bei Humpolec
Útěchovičky bei
Pacov
Pravíkov bei
Kamenice n.L.
Jindřichův Hradec
Vícemil bei Jindř.
Hradec
1 2 3 4 5 6 7 8
Příbraz bei Stráž n.
Než.
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
297
21,2
55,5
39,8
40,9
65,7
28,5
48,0
18,5
12,2
5,5
23,5
6,9
11,3
4,57
2,59
1,87
2,69
0,08
4,2
22,8
70,9
320
29,8
66,5
38,3
42,0
67,9
28,1
45,3
15,8
12,3
4,3
19,6
6,5
10,4
4,55
2,41
1,75
2,47
0,11
4,5
25,2
92,2
293
21,3
66,5
38,9
42,6
64,8
35,9
46,5
15,8
11,0
5,0
21,9
6,7
10,6
4,61
2,42
1,74
2,48
0,04
4,3
25,9
88,3
259
34,7
79,5
46,3
53,3
71,9
44,1
53,7
19,6
15,1
5,9
24,8
5,9
12,5
4,7
2,54
1,80
2,84
0,07
3,9
31,3
83,1
296
30,2
75,6
36,0
38,2
59,4
25,3
43,7
15,1
10,9
4,1
20,5
7,2
11,3
4,79
2,49
1,73
2,74
0,08
3,8
27,4
97,5
321
32,7
82,5
37,5
43,5
62,9
28,6
49,3
19,5
12,0
5,3
19,9
5,9
9,6
5,09
2,73
1,97
2,72
0,17
4,6
26,7
90,6
282
18,6
50,2
35,1
34,2
61,9
26,1
39,7
15,7
11,5
4,5
17,5
6,4
9,5
4,82
2,58
1,96
2,63
0,19
4,2
20,8
72,7
309
15,2
66,7
35,1
44,9
62,8
24,4
37,0
14,8
10,9
4,8
18,9
6,5
10,8
4,48
2,31
1,57
2,62
0,04
4,2
23,1
98,3
AK 6,0 -1,2 -2,8 33,8 -1,3 18,4 -13,3 -17,1
V
R
O
A
S
F
Rp
P
1050
1582
410
773
826
109
818
992
1169
1713
517
812
950
145
854
1063
1174
1705
507
838
940
166
875
1080
1008
1535
382
867
786
280
811
898
1138
1655
469
775
902
192
863
1046
979
1511
400
701
750
287
755
895
1089
1636
448
707
867
238
827
995
1254
1785
577
890
1029
239
913
1150

11B
Vlkov bei Veselí nad
Lužnicí
Hvožďany bei Blatná
Lužná bei Rakovník
Mšenský háj bei
Budyně n. O.
Měděnec bei
Chomutov
Měděnec Bahnhof
Přísečnice bei
Chomutov
9 10 11 12 13 14 15 16
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
256
17,9
47,2
34,1
30,9
68,4
22,7
47,4
18,9
12,9
4,9
20,7
6,5
10,0
4,0
2,51
1,81
2,61
0,12
3,5
17,4
69,9
301
15,3
58,7
36,3
30,9
74,1
29,5
45,9
21,7
14,8
5,3
21,1
6,8
10,3
5,01
2,55
1,91
2,60
0,13
4,9
24,1
69,1
344
26,2
69,9
40,4
46,7
71,4
37,7
54,3
20,8
16,6
5,3
22,5
7,3
10,8
4,89
2,74
2,03
2,71
0,10
4,5
28,1
104,9
272,7
21,1
58,7
38,5
27,3
68,6
23,2
46,4
18,3
12,5
4,3
19,3
6,5
10,0
4,48
2,53
1,73
2,52
0,04
4,0
22,7
57,8
273
18,5
48,7
32,5
35,2
64,0
33,3
43,9
17,9
11,6
5,7
23,0
7,1
10,9
4,31
2,41
1,82
2,53
0,06
4,0
20,5
40,7
272
21,1
58,7
38,5
27,3
68,6
23,2
46,4
18,3
12,5
4,3
19,3
6,5
10,0
4,48
2,53
1,73
2,52
0,04
4,0
22,7
57,8
240
26,1
47,7
33,3
31,7
59,5
25,9
41,5
15,0
11,6
3,8
17,3
7,1
10,3
4,58
2,65
1,93
2,63
0,13
4,4
21,9
83,5
310
25,6
66,2
37,2
33,6
70,3
25,8
44,9
19,5
13,8
4,9
19,8
6,6
10,0
3,98
2,59
1,83
2,68
0,09
3,5
19,6
55,3
AK -19,6 9,44 36,8 -17,2 -14,6 -17,2 -13,9 -8,2
Křímov bei Chomutov
V
R
O
A
S
F
Rp
P
1166
1721
506
835
959
146
857
1071
999
1528
406
775
798
172
767
958
900
1416
308
759
672
297
733
860
1179
1725
513
808
950
141
854
1080
1168
1704
498
844
949
185
899
1101
1179
1725
513
808
950
141
864
1080
1106
1650
469
722
880
215
850
1041
1131
1686
476
812
918
153
835
1041

11C
Stráž bei Chomutov
Nová Ves bei
Šebestián
Jestřebí
17 18 19
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
277
25,4
63,5
33,7
34,5
69,1
27,5
45,2
18,6
14,1
4,2
19,7
5,9
9,6
4,56
2,52
1,65
2,5
0,04
4,3
25,2
75,1
292
26,3
70,8
37,4
42,5
63,5
31,6
43,5
16,4
12,4
4,5
19,7
7,1
10,9
4,52
2,51
1,74
2,44
0,09
4,4
25,0
83,3
400
18,2
64,0
37,1
35,0
68,4
33,7
57,0
24,0
17,5
6,2
25,6
7,4
11,4
4,47
2,43
1,73
2,57
0,05
4,5
21,4
92,8
AK -13,2 -1,9 20,8
V
R
O
A
S
F
Rp
P
1192
1738
532
844
960
172
867
1084
1162
1704
506
808
939
128
872
1079
1040
1574
434
966
845
271
843
1013

Tab. 12. F. ripensis
12A
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
Klecánky bei Praha
Husinec bei Praha
Větrušice bei Kralupy
Máslovice bei
Kralupy n. V.
Chvatěruby bei
Kralupy n. V.
Podmoráň bei
Kralupy n. V.
Bahndamm nörd.v.
Roztoky n. Vlt.
1 2 3 4 5 6 7 8
366
9,3
51,7
27,1
23,6
57,9
20,3
41,6
17,4
11,7
4,3
16,0
7,0
9,5
7,92
4,02
2,92
4,09
1,65
5,5
16,6
64,0
331
4,4
33,7
23,5
28,5
51,8
22,4
44,7
18,4
11,3
4,3
17,3
7,0
9,8
6,91
3,82
2,75
4,12
1,60
4,6
16,2
62,9
406
8,5
47,8
31,4
28,1
65,7
23,3
53,9
21,5
14,1
4,9
19,0
7,2
10,5
7,75
4,03
2,90
4,26
1,52
5,4
24,6
75,7
452
10,1
65,1
24,5
51,1
45,3
59,7
60,5
25,0
17,0
5,1
20,4
7,5
10,6
7,96
4,37
3,20
4,54
1,93
4,6
20,4
63,6
406
19,3
76,1
46,5
49,0
84,7
31,2
60,7
24,0
17,4
4,8
19,5
6,6
10,3
8,91
4,78
3,39
4,98
1,55
5,7
28,3
83,0
299
11,6
58,8
35,3
30,8
71,0
28,7
54,0
20,7
14,1
4,9
20,7
7,2
10,5
7,20
4,00
2,93
4,21
1,68
4,8
20,3
78,0
330
4,0
33,1
22,5
19,4
46,1
15,0
40,5
15,4
10,3
2,9
12,4
7,3
9,1
7,14
3,77
2,68
4,01
1,43
4,8
18,4
58,1
AK -29,5 -38,0 -16,2 1,7 13,2 -17,2 -47,9 1,2
Řip nahe Roudnice n.
L..
322
14,1
58,3
38,7
57,2
74,1
33,8
53,0
20,4
14,5
5,5
17,9
7,9
10,7
7,70
4,51
3,23
4,49
1,91
4,9
31,7
89,0
PK 2,825 2,892 2,420 2,401 2,231 2,272 3,276 2,319
V
R
O
A
S
F
Rp
P
724
521
957
494
833
2414
253
1280
592
543
829
365
688
2219
319
1144
610
467
864
524
740
2312
153
1166
843
513
1082
857
959
2958
229
1446
957
809
1163
950
1121
2960
205
1407
589
358
829
498
686
2315
192
1149
573
627
841
399
678
2187
371
1132
850
517
1057
713
958
2812
203
1399

12B
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
Kleneč bei Roudnice
n. L.
Chodouny bei
Roudnice n. L.
9 10 11
314
11,9
50,7
25,9
30,9
53,7
21,5
47,0
19,1
15,0
4,0
15,5
7,2
9,7
7,20
3,85
2,83
4,09
1,56
4,8
27,7
79,0
375
20,5
76,3
40,6
39,4
90,0
34,3
64,6
25,9
17,4
5,3
21,0
8,2
11,1
7,98
3,99
2,99
4,28
1,27
5,2
27,5
95,3
V. Vendula nahe V.
Žernoseky
556
15,2
80,3
55,3
72,1
104,6
52,1
78,4
32,4
21,8
7,2
17,1
7,2
11,4
9,17
4,98
3,67
4,95
1,92
5,8
37,0
114,6
AK -29,0 4,1 49,2
PK 2,493 1,858 1,972
V
R
O
A
S
F
Rp
P
563
469
816
397
668
2222
267
1125
472
407
808
606
628
2312
143
981
1231
791
1430
1322
1330
3647
471
1505

Tab. 13. F. pallens subsp. pallens und **F. pallens subsp. zielonkowskiana
13A
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
Kostelec nad Sázavou
Baba nahe Křivoklát
Ovčárna nahe Beroun
Lištice bei Beroun
Zwischen Hostím
und.Srbsko
Praha- Butovice
Zámky nahe Bohnice
1 2 3 4 5 6 7 8
368
16,6
80,4
46,2
54,1
93,3
46,8
64,0
29,0
18,9
7,3
27,0
7,3
11,5
8,40
4,28
3,14
4,58
1,93
5,1
26,9
113,0
354
6,1
45,4
30,3
21,7
61,3
16,1
43,1
16,8
11,6
3,4
13,1
7,4
9,1
7,35
4,12
2,99
4,19
1,76
5,0
22,1
88,9
390
14,1
70,9
37,6
24,7
67,8
16,9
50,9
21,8
14,1
4,0
16,9
6,5
9,5
8,23
4,38
3,18
4,40
1,36
5,8
27,1
79,4
336
13,1
55,3
35,8
23,0
69,8
17,5
50,3
20,1
13,7
3,5
16,7
7,0
9,9
8,18
4,12
2,90
4,29
1,26
5,8
18,5
69,0
318
5,5
30,3
24,7
20,5
54,8
18,6
40,2
18,9
11,0
3,9
13,9
6,9
9,0
7,42
3,99
2,90
4,13
1,53
5,3
18,4
77,2
367
10,1
43,9
32,4
26,7
68,6
16,4
50,7
19,9
16,1
3,7
15,4
5,8
9,1
8,11
4,21
3,18
4,27
1,31
5,3
18,9
65,4
426
14,5
83,3
39,4
32,9
73,5
25,3
55,0
20,1
13,2
4,8
20,9
7,8
11,1
7,80
4,13
2,81
4,54
1,41
4,7
28,0
91,5
AK 23,3 -30,0 13,5 -23,1 -36,9 -25,6 -6,9 1,2
Sedlec bei Praha
491
13,1
72,2
43,1
35,6
81,0
27,8
60,1
22,0
19,1
4,2
18,3
7,6
10,6
8,09
4,05
3,02
4,41
1,59
5,5
25,7
103,2
PK 1,879 3,018 2,530 2,559 3,076 2,670 2,145 2,153
V
R
O
A
S
F
Rp
P
778
447
1048
950
883
3059
226
1274
753
463
980
538
847
2511
278
1319
769
683
992
627
924
2424
109
1246
662
620
892
504
804
2219
174
1149
684
549
923
473
794
2329
272
1224
717
663
959
606
879
2353
142
1195
598
518
867
538
743
2304
144
1130
628
431
924
649
772
2564
120
1170

13B
Žalov bei Kralupy
Úhušť nahe Kadaň
Kuzov nahe
Dřemčice, Fels
Baba nahe Děčany
Střekov nahe Ústí n.
Labem
Kozí hora nahe
Neštědice
9 10 11 12 13 **14 **15 **16
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
382
11,0
57,5
32,1
29,9
69,1
23,8
51,4
18,5
11,9
3,9
16,5
7,1
9,7
8,19
4,22
2,99
4,37
1,61
5,5
22,0
63,5
383
22,5
79,4
44,7
32,8
72,3
18,5
53,5
20,3
13,9
3,8
16,1
6,5
9,5
8,27
4,57
3,40
4,47
1,38
5,2
22,3
62,3
298
12,8
65,5
38,3
30,8
64,7
14,5
46,4
18,5
12,4
3,5
14,7
5,9
9,1
7,77
4,03
3,12
4,24
1,01
5,4
20,1
59,6
335
16,7
65,1
42,1
39,5
72,9
31,3
53,8
20,6
14,4
4,4
17,6
6,4
9,9
7,73
4,30
2,98
4,16
1,78
5,5
27,4
97,4
210
21,5
73,8
44,8
46,8
73,4
31,6
63,0
24,0
18,0
4,2
19,3
5,7
9,7
7,80
4,88
3,41
4,39
1,62
5,7
29,4
94,0
327
29,5
84,0
49,1
44,5
75,1
24,9
53,0
20,0
15,9
3,9
18,0
5,6
9,5
7,60
4,45
3,19
4,32
1,66
4,9
34,9
111,0
343
32,8
107,9
54,6
49,4
87,1
28,5
56,0
24,6
15,5
4,9
20,0
5,0
9,0
8,1
4,70
3,45
4,98
1,70
5,3
30,9
95,0
266
27,0
75,3
55,0
46,6
86,7
27,3
61,0
20,3
17,1
4,6
27,7
5,9
11,3
6,00
3,91
2,88
3,72
1,24
4,3
33,3
92,0
AK -18,4 -10,6 -32,0 -9,0 1,1 -4,7 9,7 -11,8
PK 2,619 2,480 2,565 2,282 2,281 2,229 2,223 1,701
V
R
O
A
S
F
Rp
P
771
573
993
567
899
2497
153
1306
836
749
1048
720
999
2556
148
1298
760
710
879
515
840
2015
232
1056
713
415
930
565
811
2537
144
1242
862
636
1078
826
990
2810
184
1332
785
529
998
675
886
2624
151
1239
1010
775
1197
963
1123
3021
231
1413
369
571
575
381
373
1944
293
703
Nebočady bei Děčín
Bezděz

13C
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
Dubový vrch nahe
Provodín
Oheb nahe Seč
Skála bei Chrudim
Kácov nad Sázavou
17 18 19 20 21 22 23 24
483
20,8
73,7
51,6
50,2
88,6
28,0
63,5
25,9
19,4
4,2
16,9
5,6
9,2
8,43
4,31
3,25
4,36
0,88
5,2
31,3
93,8
363
25,3
82,4
38,2
45,5
64,1
53,1
67,3
24,7
24,7
6,4
29,7
7,1
11,7
7,68
4,28
3,25
4,28
1,54
4,8
35,3
135,7
435
25,7
90,4
56,4
68,1
92,9
44,1
79,5
31,1
21,3
5,8
31,6
7,4
10,6
7,67
4,29
3,21
4,57
0,83
4,3
41,0
129,1
378
19,6
73,7
54,9
53,8
89,0
30,4
70,9
27,1
19,3
5,8
27,9
5,6
10,8
7,22
4,03
2,94
4,01
1,17
4,8
30,1
87,8
Český Šternberk
407
25,3
99,3
46,4
39,1
83,1
24,3
62,3
22,6
17,1
4,9
23,5
6,3
11,1
8,24
4,09
2,83
4,24
1,09
5,0
25,3
96,6
Kamýk nad Vltavou
586
45,4
126,1
67,1
57,5
114,5
53,7
80,7
35,4
25,1
7,5
32,1
6,5
11,8
9,66
5,01
3,81
4,85
1,41
5,8
43,2
133,0
Nebřich bei Slapy
414
20,5
92,5
38,4
29,7
68,5
16,7
50,7
20,8
15,3
3,9
16,5
7,1
9,8
8,40
4,53
3,32
4,58
1,44
5,7
20,1
77,6
Brunšov bei
Štěchovice
471
30,9
114,8
53,9
29,3
84,3
21,9
63,0
26,1
17,9
5,7
24,0
6,5
10,9
9,00
4,02
2,98
4,53
1,23
6,0
30,4
123,2
AK 0,3 19,3 26,9 1,4 -2,9 66,2 -6,9 12,8
PK 1,882 1,772 1,412 1,667 1,870 1,584 2,565 1,912
V
R
O
A
S
F
Rp
P
786
676
929
766
858
2290
179
678
403
943
843
793
2657
220
806
601
919
945
824
2395
315
460
333
728
603
514
2207
249
544
520
757
591
657
2145
143
1238
1003
1453
1465
1397
3513
500
864
755
1069
734
1029
2613
165
645
605
933
762
781
2484
179
950 1081 777 780 916 1273 1358 1046

13D
Davle
Skochovice
Vrané nad Vltavou
Gegenüber Vrané
Dolní Břežany
Zbraslav
Hlásná Třebáň
Karlštejn
25 26 27 28 29 30 31 32
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
477
42,1
134,8
51,3
40,5
82,7
22,9
62,6
26,7
18,3
5,1
20,1
6,0
9,7
9,25
4,61
3,24
4,66
1,40
6,2
31,2
133,0
495
29,0
116,4
53,8
34,7
88,1
26,8
58,7
20,3
17,5
5,1
23,1
5,9
10,7
8,69
4,39
3,15
4,54
1,21
5,8
32,9
130,4
489
53,1
149,8
57,1
42,0
87,1
21,7
62,2
24,9
15,8
5,4
24,9
6,5
11,2
9,30
4,54
3,28
4,64
1,13
6,2
38,5
131,0
489
38,7
113,6
53,2
38,9
88,4
24,1
59,6
22,6
15,6
5,1
22,4
6,3
10,4
9,07
4,19
2,85
4,48
1,26
6,5
30,8
131,8
466
16,1
78,6
43,5
39,2
89,3
36,4
67,6
23,8
18,1
6,5
28,0
7,9
12,5
7,34
4,11
3,12
3,97
1,43
4,7
31,4
112,0
452
33,4
103,5
55,2
37,3
81,9
22,7
57,5
22,8
15,3
4,2
19,1
6,3
10,0
9,26
4,35
3,11
4,52
1,20
6,8
37,1
118,5
474
33,0
105,0
53,3
36,7
87,1
26,7
66,7
26,4
19,6
5,9
22,8
6,3
10,5
9,08
4,55
3,24
4,68
1,67
6,0
37,7
96,6
379
41,7
114,1
48,1
33,2
75,7
17,8
52,7
21,5
19,7
3,9
18,3
5,5
9,4
8,63
4,16
3,03
4,11
1,20
5,8
32,2
101,2
AK 20,5 12,0 27,7 12,5 11,4 10,5 23,4 -4,3
PK 2,082 1,979 1,924 1,973 1,732 2,127 1,996 2,136
V
R
O
A
S
F
Rp
P
868
766
1138
936
1042
2832
185
1294
761
685
995
788
892
2529
138
1116
886
825
1066
944
1025
2672
226
1174
685
659
949
721
837
2478
156
1099
440
275
768
664
573
2412
200
942
834
777
1037
762
968
2550
152
1170
904
631
1165
1000
1023
3025
224
1305
680
605
933
623
794
2325
180
1060

13E
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
Zwischen Srbsko und
Karlštejn
Točník
Vlastějovice nad
Sázavou
Südlich von Sýkořice
Nižbor bei Beroun
Zbečno
Roztoky bei
Křivoklát
33 34 35 36 37 38 39 40
424
25,3
93,9
51,7
31,3
93,5
23,0
63,4
26,5
17,4
4,8
18,8
6,1
9,7
8,67
4,61
3,29
4,54
1,30
6,4
28,9
118,2
451
25,3
116,2
53,4
55,8
82,6
34,4
55,4
20,6
14,5
5,8
25,2
6,1
10,6
7,93
4,46
3,30
4,30
0,98
5,3
34,6
67,9
416
20,2
88,5
48,7
39,7
83,7
30,5
65,0
28,7
17,7
6,8
26,5
6,7
11,0
7,45
3,71
2,69
3,86
1,09
5,2
30,5
83,3
422
29,1
115,5
52,9
35,5
83,4
23,3
56,4
22,7
14,9
4,7
20,5
6,1
10,1
8,39
4,19
2,91
4,40
1,19
6,1
32,9
127,1
348
13,2
66,9
40,7
38,4
73,8
21,9
58,0
22,9
14,7
4,5
21,3
6,4
10,3
7,80
4,16
3,00
4,11
1,19
5,6
24,9
83,0
429
31,6
115,8
56,7
37,1
94,1
23,5
67,9
27,9
17,5
5,0
20,9
6,7
10,8
10,01
4,62
3,19
4,74
1,49
7,3
35,8
129,1
408
24,4
96,5
47,1
33,4
80,6
23,8
57,7
23,5
13,1
4,3
19,9
6,3
10,3
9,26
4,40
3,00
4,67
1,08
6,2
31,7
109,6
Gegenüber Višňová
bei Beroun
389
35,1
117,3
56,1
39,0
85,3
24,6
60,8
25,1
16,0
5,5
21,5
6,2
10,3
8,86
4,55
3,24
4,63
1,26
5,9
31,3
107,2
AK 10,6 6,4 -1,0 3,2 -12,9 28,7 2,7 13,6
PK 2,128 1,823 1,609 2,018 2,152 2,100 2,157 2,022
V
R
O
A
S
F
Rp
P
799
722
1069
860
955
2708
170
760
657
862
747
850
2258
174
334
483
590
480
409
1957
284
676
612
896
630
786
2327
122
576
498
788
517
688
2126
124
975
799
1229
1029
1121
3019
246
856
813
1000
741
973
2422
180
809
748
1035
855
966
2649
158
1203 981 695 1045 1009 1348 1159 1187

13F
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
Rozvědčík nahe
Týřovice
Bečov nad Teplou
Boč nahe Karlovy
Vary
Bořeň nahe Bílina
Geröllschutt
Plešivec nahe
Děkovka
41 42 43 44 45 46 47 48
388
24,5
106,4
53,3
47,8
88,5
24,9
59,6
23,6
16,3
5,9
22,6
5,4
9,6
8,61
4,59
3,34
4,64
1,41
5,5
32,1
116,8
294
19,4
94,4
50,2
34,4
78,7
24,4
56,0
22,9
14,7
4,2
20,7
5,4
9,7
7,30
4,52
3,24
3,79
1,26
5,2
25,7
89,0
514
19,1
75,3
60,8
58,5
101,2
48,9
77,5
31,2
20,6
5,7
24,3
6,9
11,3
8,28
4,47
3,24
4,42
1,04
5,7
35,4
157,6
411
12,3
72,1
45,2
51,0
87,9
33,0
68,6
26,5
19,8
5,1
20,8
6,7
10,6
8,24
4,39
3,26
4,44
1,28
5,1
23,3
59,0
326
13,9
68,7
44,1
42,7
80,9
27,0
59,8
21,9
17,5
4,8
25,4
5,8
10,8
7,23
3,76
2,64
3,99
1,12
4,8
26,0
68,5
Holibka nahe Hetov
434
14,4
74,6
39,8
34,7
73,8
25,6
56,3
20,1
16,1
3,2
15,7
6,2
9,6
7,87
4,19
3,06
4,32
1,22
5,1
22,3
63,2
Milešovka
336
16,4
77,6
34,1
45,1
76,1
31,2
58,4
24,3
16,9
4,8
18,5
5,8
9,6
8,30
4,53
3,40
4,37
1,33
5,7
30,6
90,4
Deblík nahe Sebuzín
352
21,3
65,3
46,1
44,7
73,5
29,5
53,8
18,5
15,2
4,7
21,3
6,6
10,5
7,82
4,21
3,19
4,28
1,14
5,1
31,0
110,4
AK 11,3 -13,2 31,0 4,8 -17,4 -17,2 -1,5 -6,0
PK 2,076 2,109 1,620 1,992 1,841 2,306 2,219 2,045
V
R
O
A
S
F
Rp
P
835
717
1069
906
989
2774
153
584
595
824
559
715
2225
189
793
575
976
934
868
2600
251
659
548
946
766
800
2521
126
364
507
599
398
449
1898
249
651
593
872
555
780
2258
120
770
687
1003
748
934
2536
114
662
567
834
566
757
2150
111
1247 1042 932 1086 770 1083 1215 1020

13G
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
Neštěmice bei Ústí
n.L.
Roztoky bei Děčín
Trojhora nahe
Třebušín
Ronov nahe Kravaře
Jehla nahe Česká
Kamenice
Dolní Krupá bei
Mnich. Hradiště
Hrdlořezy bei Mladá
Boleslav
**49 50 51 52 53 54 55 56
416
15,7
61,3
50,7
42,9
81,3
38,2
60,9
23,3
17,9
6,3
28,4
6,4
11,3
7,64
3,97
2,86
4,21
1,44
4,6
26,2
109,8
442
19,5
102,1
53,5
47,7
83,5
35,5
54,3
20,9
14,7
4,8
21,9
6,3
11,1
8,44
4,16
2,99
4,27
1,32
5,5
30,9
128,0
458
18,1
93,9
50,8
45,4
80,9
27,4
56,8
21,9
16,7
4,5
20,7
6,5
11,4
7,77
4,51
3,44
4,39
1,45
5,3
30,6
112,8
442
8,2
62,0
42,0
44,6
78,7
32,6
59,5
22,3
19,9
5,7
21,9
6,1
10,6
7,98
4,08
2,99
4,23
1,49
5,5
24,6
104,8
326
13,7
64,8
45,1
52,3
78,0
34,9
64,8
21,3
17,1
3,6
17,5
6,0
9,9
7,69
4,41
2,99
4,43
1,38
4,5
32,5
117,3
500
20,5
87,7
67,0
64,0
113,3
44,4
81,4
31,0
21,5
7,7
34,3
6,1
11,9
8,03
4,22
3,18
4,35
1,56
4,9
36,9
112,5
505
15,8
67,7
48,3
50,3
95,2
35,6
66,6
25,9
17,4
6,4
31,5
8,7
14,6
8,08
4,40
3,08
4,25
1,64
5,1
28,2
79,3
AK 1,5 5,1 7,9 -1,5 -5,6 36,3 24,3 0,8
Debř bei Mladá
Boleslav
448
14,1
79,1
46,5
48,3
96,2
31,8
77,3
27,6
22,7
4,9
26,1
6,6
11,9
7,54
3,65
2,65
3,90
1,07
5,2
26,3
68,0
PK 1,811 1,985 2,100 2,119 2,118 1,541 1,806 1,606
V
R
O
A
S
F
Rp
P
461
387
741
607
588
2352
167
608
524
883
614
764
2360
107
744
577
979
757
887
2589
99
565
411
856
639
708
2418
110
657
533
893
614
774
2459
124
782
457
1062
1020
871
2967
270
650
380
963
857
781
2806
194
380
487
646
513
424
2016
328
937 1057 1191 1073 1089 936 1154 641

Tab. 14. F. psammophila
14A
Hradištko bei Kolín
n.L.
Písková Lhota bei
Poděbrady
Kolín nad Labem
Písty bei Nymburk
Zvěřínek
1 2 3 4 5 6
Sokoleč bei
Poděbrady
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7,
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
396
36,3
101,9
60,1
46,1
108,5
22,5
79,3
30,7
25,9
8,6
33,5
4,9
10,3
6,00
3,16
2,13
3,39
0,49
4,4
38,0
118,0
305
25,5
74,6
56,9
51,2
104,4
31,7
82,6
29,9
23,9
8,1
34,8
6,7
12,8
5,53
3,14
2,11
3,65
0,39
3,6
34,9
103,3
413
29,6
85,1
62,6
53,7
114,0
37,7
88,6
30,7
27,3
7,5
32,5
5,7
11,3
5,50
3,44
2,13
3,51
0,51
4,3
43,3
96,0
290
34,4
79,4
64,9
47,5
114,1
37,7
89,0
32,6
27,1
8,2
34,4
6,1
11,9
5,50
3,43
2,34
3,53
0,69
4,4
48,8
85,0
286
27,9
53,4
52,5
43,7
105,4
35,1
80,7
34,1
24,8
8,7
35,1
7,2
12,8
6,67
4,02
2,96
4,14
0,79
3,9
32,7
85,8
314
47,1
114,3
68,7
56,2
118,9
36,3
97,8
33,1
25,8
8,6
40,5
5,8
12,3
5,80
3,54
2,40
3,48
0,55
4,0
38,5
90,0
PK 1,038 0,930 0,973 1,055 1,307 0,965
V
R
O
A
S
F
Rp
P
701
1078
541
875
463
1416
729
274
661
1025
489
799
506
1285
710
285
675
1032
540
820
440
1510
720
170
611
982
550
775
407
1699
697
200
676
520
763
813
643
2150
439
500
694
1040
641
823
451
1731
733
120

14B
Semice bei Lysá n.L.
Stará Lysá
Ostrá bei Lysá n.L.
Kersko bei Lysá n.L.
Hradištko bei Sadská
Starý Kolín
7 8 9 10 11 12
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7,
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
320
26,6
81,9
62,2
55,3
116,7
46,4
92,0
30,3
29,0
7,6
32,9
6,5
12,1
6,27
3,67
2,74
3,84
0,59
3,6
38,6
119,9
363
15,1
64,8
47,0
44,3
97,3
31,8
82,5
29,0
25,7
7,8
34,3
6,7
12,3
6,16
3,45
2,40
3,56
0,65
4,2
28,3
63,9
336
26,3
79,3
66,7
62,0
116,7
47,5
88,0
35,5
28,5
9,9
38,5
6,4
12,6
5,89
3,58
2,58
3,92
0,53
3,1
40,8
126,0
540
27,1
108,6
71,7
54,9
123,3
34,2
97,8
30,1
34,8
9,3
40,8
6,8
13,0
6,45
3,51
2,33
3,26
0,52
4,7
32,0
76,0
312
28,7
72,8
72,7
61,2
121,8
44,6
98,4
53,5
26,9
9,5
38,3
6,7
12,9
5,93
3,58
2,62
3,84
0,42
3,3
36,6
119,0
293
26,6
68,9
69,9
70,4
120,3
52,3
103,5
38,7
28,9
11,9
49,9
6,5
12,9
5,76
3,45
2,49
3,83
0,39
3,2
37,2
108,8
PK 1,066 1,218 0,946 0,930 0,865 0,809
V
R
O
A
S
F
Rp
P
636
752
725
767
536
1902
597
215
456
835
508
629
306
1551
586
247
707
889
749
842
550
1900
686
139
725
1053
686
971
505
1762
772
223
788
987
810
887
627
1902
752
189
790
1094
811
1039
612
1887
823
202

14C
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7,
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
Oseček bei Kolín nad
Labem
Přerov nad Laben
Veletov bei Kolín nad
Labem
Tři Dvory bei Kolín
nad Labem
13 14 15 16 17
588,6
23,4
104,3
74,3
57,4
127,7
38,6
101,1
38,2
29,7
7,4
34,5
7,1
11,9
6,61
3,49
2,57
3,68
0,39
4,3
33,1
110,3
396,0
41,6
114,1
68,9
53,9
124,8
40,6
98,3
38,0
31,3
9,3
39,4
6,1
12,3
6,00
3,44
2,53
3,58
0,56
4,3
40,6
103,0
318,0
23,5
69,4
70,4
58,7
119,7
50,5
93,6
40,9
27,1
11,1
43,2
6,9
13,1
6,36
3,61
2,46
3,98
0,55
3,7
38,0
111,7
302,0
40,5
101,6
68,7
43,9
109,1
30,0
80,2
30,3
24,8
8,2
32,9
5,7
11,2
5,40
3,43
2,23
3,49
0,55
3,9
33,8
84,0
Konárovice bei Kolín
nad Labem
414,7
34,1
97,8
77,7
58,8
133,5
44,6
107,5
42,9
33,1
11,7
47,4
7,2
13,8
5,77
3,49
2,60
3,76
0,46
3,2
39,5
117,5
PK 0,881 0,918 0.960 1,038 0,788
V
R
O
A
S
F
Rp
P
653
898
771
839
539
1804
706
220
695
1054
699
915
500
1838
770
108
692
873
787
952
620
2013
710
194
643
1016
504
759
420
1476
687
217
836
1114
852
1046
655
2062
856
241

Tab. 15. F. belensis subsp. muellerstollii
15A
Straße Bělá p. B. -
Kuřívody
Ebenda 2. Stelle
Davon zur Straße
nach Krupá
Von Krupá- Strasse
zur Brabčárna
Bělá Valcha
1 2 3 4 5 6
Plužná bei Bělá
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7,
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
399
37,8
107,9
61,7
40,9
120,4
22,7
72,5
24,4
23,3
5,5
26,3
6,2
11,0
6,11
3,84
2,61
3,82
0,73
3,8
28,7
86,0
467
47,2
125,3
76,2
48,8
122,5
31,1
86,4
31,1
25,6
7,8
34,1
6,7
12,4
6,60
3,83
2,67
3,84
0,92
4,5
36,5
140,0
356
21,3
77,4
73,3
50,6
131,9
44,6
84,6
32,0
26,9
6,4
31,1
6,7
11,6
6,16
3,96
2,75
4,04
0,72
3,5
28,7
89,4
453
58,1
138,1
74,4
51,1
114,0
33,4
77,5
31,7
23,5
7,7
33,9
7,5
13,1
6,11
3,81
2,73
3,92
0,88
3,6
29,6
115,5
342
26,2
77,3
34,1
35,5
95,3
25,3
71,5
19,4
20,1
5,6
31,3
6,5
12,3
5,96
3,32
2,34
3,70
0,51
3,8
28,0
83,8
548
26,3
114,2
56,6
57,3
105,3
33,2
83,2
25,5
26,1
5,9
27,4
7,1
12,0
6,81
3,06
2,42
3,78
0,71
4,6
32,3
93,7
PK 1,331 1,195 1,187 1,166 1,280 1,189
V
R
O
A
S
F
Rp
P
504
659
596
545
411
1787
455
386
551
626
709
742
531
2177
515
419
665
614
721
751
579
2078
510
392
553
618
654
691
487
2089
512
429
446
891
461
529
348
1264
539
310
431
725
535
687
432
1636
553
389

Tab. 16. F. belensis subsp. belensis
16A
F. belensis Bělá klass
Stelle neue Abnahme
F. belensis Čes.
Krumlov
Bělá v. Teich zum
Krupá-Strasse
seichter Hang
Bělá Teich oben im
Kiefernwald
Bělá p.B. Kapelle
1 2 3 4 5 6
Bělá p. B. Badeplatz,
Lichtung
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7,
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
603
30,2
119,9
72,6
59,1
132,5
40,6
101,3
38,4
30,6
8,0
36,0
6,5
12,8
8,28
4,27
3,12
4,19
1,17
5,5
38,6
102,0
404
29,6
99,3
49,2
48,5
81,5
33,3
61,3
26,9
15,8
6,7
26,5
6,2
10,6
8,07
4,25
3,19
4,35
1,59
5,1
37,5
118,6
269
16,3
52,3
51,9
33,6
93,0
25,9
55,5
21,2
16,6
4,8
18,4
5,6
9,4
7,58
4,20
2,93
4,35
0,84
4,9
25,2
64,6
348
35,6
89,2
51,9
42,3
82,7
24,5
62,6
21,6
18,8
4,3
20,1
6,0
10,1
6,32
3,69
2,59
3,88
0,78
3,5
30,7
89,3
518
17,2
88,6
59,5
43,1
109,2
26,7
81,7
30,8
25,5
5,2
25,0
5,7
10,5
8,30
4,13
3,04
4,01
0,91
6,3
34,2
68,7
363
41,1
105,0
60,0
33,3
107,7
24,7
73,9
28,1
23,9
5,6
25,2
6,6
11,0
6,59
4,21
2,90
4,15
0,88
3,9
36,2
80,3
PK 1,296 1,857 1,954 1,537 1,601 1,444
V
R
O
A
S
F
Rp
P
907
693
1121
1136
958
2941
407
782
687
463
929
797
809
2671
118
1119
691
602
800
599
747
2011
185
865
417
697
532
371
395
1592
369
528
754
534
913
851
786
2352
314
733
627
471
730
697
605
2128
334
603

16B
Ebenda im Schatten
Bělá p. B. Teich,
Rand des Waldes
Bělá p. B. Brabčárna
Bělá p. B.
Haus 808
Bělá zw. Krupá-Str. u.
Brabčárne sechter
Hang
F. belensis Bělá p.B.
klass. Stelle
urspring.Abn.
7 8 9 10 11 12
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7,
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
461
41,9
132,6
60,5
42,2
97,6
26,9
78,9
27,0
25,2
4,9
24,8
6,3
11,3
6,75
4,24
3,17
4,08
0,82
4,0
35,4
113,1
478
45,9
136,4
76,1
44,0
120,5
27,7
86,4
33,1
27,3
7,8
33,3
6,6
12,0
6,97
4,02
2,79
3,92
0,91
4,7
31,5
107,5
360
41,6
103,4
62,0
34,4
102,5
27,5
77,1
25,5
24,5
5,1
26,5
6,5
11,3
6,33
3,88
2,73
3,91
0,83
4,1
34,4
100,8
413
35,5
109,7
67,3
38,7
115,6
31,2
77,8
30,5
23,3
6,7
28,3
6,9
12,0
6,59
4,00
2,72
3,99
0,77
4,2
32,7
75,7
402
36,5
106,7
61,5
45,1
103,9
26,9
74,9
33,7
25,7
6,4
25,3
7,0
11,0
7,34
4,14
3,08
4,38
1,05
4,4
30,8
91,8
365
34,0
106,6
61,0
40,1
101,1
25,0
75,0
30,9
23,4
5,7
26,7
6,3
10,6
7,00
3,83
2,87
4,18
1,15
4,4
31,0
92,0
PK 1,430 1,256 1,380 1,276 1,499 1,537
V
R
O
A
S
F
Rp
P
699
516
807
767
674
2136
323
625
648
543
797
835
646
2293
464
494
511
563
629
571
453
1887
405
465
566
505
690
674
535
2002
431
458
685
457
848
807
697
2408
274
744
508
407
751
635
519
2246
310
671

Tab. 17. Restliche Taxa
17A
F. sazaviensis
Zruč n.S.
F. albensis
Libotenice
F. albensis
Počaply
F.albensis Oleško
F. Subhirtella
Bechlín
F.serpentinica
Sedlice
F. macutrenis
Tiché údolí
F. hackelii Bylany
1 2 3 4 5 6 7 8
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7,
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
401
23,4
84,8
47,1
70,4
113,9
38,6
83,0
34,0
24,4
8,0
34,1
6,6
12,2
7,10
3,95
2,91
3,93
1,03
4,6
27,7
93,4
608
20,2
91,6
45,7
43,5
88,9
34,7
70,2
25,8
20,7
5,4
23,1
7,3
11,0
7,88
3,83
2,67
4,28
1,66
4,7
28,8
129,8
392
16,2
56,7
42,2
38,7
82,0
26,7
62,1
25,4
16,6
5,7
23,9
8,2
11,7
8,24
3,95
2,78
4,16
1,34
5,7
29,1
128,3
327
14,6
47,3
36,6
45,7
79,2
37,5
66,0
25,1
17,9
7,0
30,8
7,6
12,4
6,50
3,67
2,58
4,11
1,28
4,0
32,1
107,0
348
26,1
86,7
61,5
53,3
112,3
33,2
81,7
26,9
24,7
7,0
30,9
6,0
11,6
6,8
3,89
2,83
3,95
0,71
5,1
43,0
126,0
383
20,8
59
42,6
42,6
82,4
27,3
61,7
24,6
19,9
5,5
23,9
6,2
10,9
6,29
3,29
2,39
3,30
1,24
5,4
26,1
98,6
262
11,9
30,3
29,3
31,5
56,7
26,9
42,8
18,2
12,8
4,5
16,0
7,3
9,7
5,58
3,53
2,58
3,71
1,62
3,6
17,1
54,0
384
29,4
63,3
39,1
55,5
62,9
36,6
49,7
19,0
16,4
4,5
19,3
6,4
9,5
5,30
2,97
1,98
2,78
1,01
4,8
28,2
113,6
PK 1,606 1,732 1,917 1,636 1,286 --- --- ---
V
R
O
A
S
F
Rp
P
556
443
743
764
569
2269
399
566
488
344
822
621
559
2525
239
991
431
426
778
589
614
2304
168
1004
268
491
567
449
362
2035
331
716
611
545
758
757
584
2013
443
431
242
762
381
440
199
1621
397
684
450
748
622
182
417
1916
439
944
665
1215
216
524
528
973
594
856

Tab. 18. Schwingel mit den stärken Blätter. Gelände und Kultur.
18A
F. albensis Libotenice
Gelände
dtto in der Kultur 11.
6. 1980
F. psammophola
Přerov n. L. Gelände
dtto in der Kultur 11.
6. 1980
F. *muellerstollii Bělá
p. Bezdězem Gelände
dtto in der Kultur 11.
6. 1980
F. ripensis Vendula
Gelände
1 2 3 4 5 6 7 8
dtto in der Kultur 11.
6. 1980
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7,
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
608
20,2
91,6
45,7
43,5
88,9
34,7
70,2
25,8
20,7
5,4
23,1
7,3
11,0
7,88
3,83
2,67
4,28
1,66
4,7
28,8
129,8
542
40,5
121,1
43,0
48,7
87,7
33,3
73,7
25,7
20,5
6,1
28,0
7,9
12,4
8,15
3,86
2,88
4,03
1,14
6,2
42,1
112,1
396,0
41,6
114,1
68,9
53,9
124,8
40,6
98,3
38,0
31,3
9,3
39,4
6,1
12,3
6,00
3,44
2,53
3,58
0,56
4,3
40,6
103,0
566
44,8
135,3
76,7
58,7
132,9
49,5
109,5
39,4
29,9
8,7
40,9
6,2
13,3
7,48
3,70
2,70
3,89
0,68
5,1
54,0
84,6
399
37,8
107,9
61,7
40,9
120,4
22,7
72,5
24,4
23,3
5,5
26,3
6,2
11,0
6,11
3,84
2,61
3,82
0,73
3,8
28,7
86,0
542
69,9
167,7
85,8
53,8
142,3
46,1
106,3
38,8
32,0
10,7
41,9
7,0
12,9
7,70
4,22
3,06
4,08
0,90
5,6
47,5
93,6
556
15,2
80,3
55,3
72,1
104,6
52,1
78,4
32,4
21,8
7,2
17,1
7,2
11,4
9,17
4,98
3,67
4,95
1,92
5,8
37,0
114,6
669
36,5
131,8
69,3
53,8
114,1
49,1
82,2
28,2
22,6
5,4
25,6
7,2
11,8
11,10
5,51
3,89
5,58
2,23
6,7
48,8
109,5
AK 12,3 25,4 11,1 47,6 -16,0 71,7 49,2 76,4
PK 1,732 1,559 0,918 0,981 1,331 1,068 1,972 2,006
V
R
O
A
S
F
Rp
P
488
344
822
621
559
2525
239
991
491
433
794
692
598
2296
287
832
695
1054
699
915
500
1838
770
108
814
846
972
1065
795
2380
668
425
504
659
596
545
411
1787
455
386
1002
777
1115
1279
1018
2867
569
722
1231
791
1430
1322
1330
3647
471
1505
1719
1340
1840
1764
1828
4414
731
1914

18B
F. pallens Kamýk nad
Vltavou Gelände
dtto in der Kultur 11,
6. 1980
Střekov Gelände
9 10 11 12
dtto in der Kultur 11.
6. 1980
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7,
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
586
45,4
126,1
67,1
57,5
114,5
53,7
80,7
35,4
25,1
7,5
32,1
6,5
11,8
9,66
5,01
3,81
4,85
1,41
5,8
43,2
133,0
584
36,7
111,4
70,2
60,5
109,2
49,0
90,0
35,9
27,5
7,3
33,4
7,7
11,7
10,70
4,83
3,84
4,58
1,44
7,8
42,8
143,0
210
21,5
73,8
44,8
46,8
73,4
31,6
63,0
24,0
18,0
4,2
19,3
5,7
9,7
7,80
4,88
3,41
4,39
1,62
5,7
29,4
94,0
510
31,6
88,1
56,7
50,4
95,5
43,0
75,1
25,7
23,2
4,7
23,1
5,7
10,5
10,76
5,00
3,67
4,98
1,72
7,9
42,1
133,5
AK 66,2 73,7 1,1 47,5
PK 1,584 1,615 2,281 2,116
V
R
O
A
S
F
Rp
P
1238
1003
1453
1465
1397
3513
500
1273
1271
1038
1522
1524
1454
3595
556
1317
862
638
1078
826
990
2810
184
1332
1329
1021
1537
1387
1460
3610
481
1583

Obr. D1. Nejčastější průřezy čepelí listu sterilního výběžku druhu Festuca valesiaca

Obr. D2. Nejčastější průřezy čepelí listu sterilního výběžku druhu Festuca rupicola

Obr. D3. Nejčastější průřezy čepelí listu sterilního výběžku druhu Festuca ovina

Obr. D4. Nejčastější průřezy čepelí listu sterilního výběžku druhu Festuca pallens (fig. 1 - 5) a F.
×ripensis (fig. 6 - 10).

Obr. D5. Nejčastější průřezy čepelí listu sterilního výběžku druhu Festuca ×psammophila (fig. 1 - 5) a
F. ×belensis (fig. 6 - 10)

0br. D6. Rozložení koeficientu proporcionality v českých populacích silnolistých kostřav. Svisle
šrafováno K < 1,10. Vodorovně šrafováno : K > 2,00. 1. Festuca pallens s K > 2,00. 2. F. pallens s K
< 2,00. 3. F. ×ripensis s K > 2,00. 4. F. ×ripensis s K < 2,00. 5. F. ×psamophila. 6. F. albensis. 7. F.
×belensis. 8. F. ×sazaviensis. 9. F. subhirtella.

E. Podezřelá, většinou nejspíše vysazená naleziště "vzácné" květeny
(Na příkladech lokalit Ústeckého kraje)
V minulých staletích a patrně i dnes se snažili a snaží někteří amaterští i profesionální
botanici a milovníci květin obohatit přírodu neobvyklými, tedy "vzácnými" rostlinami.
Někdy tak činili a činí v dobré vůli přírodu "vylepšit", jindy v touze po zohlednění své
osoby jako nálezců nových lokalit.
K dobrému mravu šlechticů v minulosti patřilo mít na svém panství botanickou zahradu.
Umístění těchto bývalých botanických zahrad je dnes většinou neznámé. Někdy z nich
některé druhy, jindy dokonce skupiny "vzácných" druhů přežívají.
V obou případech tak vznikly lokality, s kterými si botanika neví rady. Tuto problematiku,
která se vyskytuje prakticky ve všech regionech, se autor snaží demonstrovat na příkladu
nalezišť pseudoxerotermních druhů (definice pseudoxerotermních druhů viz kap. B 9.2)
na území Ústeckého kraje.
E1. Psychologie terénních výsadeb rostlin
Botanika jakožto scientia amabilis (pomilováníhodná věda) přitahuje svými estetickými aspekty mnohé
"milovníky přírody". Ti vyrýpávají vzácné rostliny a přesazují je do zahrádek nebo zase vysazují naše i cizí
rostliny na nová místa a tvoří tak "nové lokality". Pro vědeckou botaniku je druhý případ škodlivější, než
prvý.
Lokality rostlin slouží jako informace k úvahám o vývoji rostlinné pokrývky. Je li lokalita zaznamenána,
část informací je zachována i tehdy, když už rostlina na lokalitě neroste. Jestliže ale byla rostlina vysazena,
jsou k disposici mylné informace, které zkreslují závěry úvah o vývoji rostlinné pokrývky u nás.
Problematiku lze ukázat na klenečském hvozdíku. Jestliže by tento druh byl u nás původní jednalo by se o
endemita, tedy o jednu z nejcennějších českých rostlin. Důkazem kulturního původu druhu (kap. E5)
význam lokality z hlediska vývoje rostlinné pokrývky Čech podstatně poklesl.
Před vznikem filatelie bylo zakládání herbářů vedle sbírek motýlů téměř jedinou sběratelskou činností. S tím
souviselo také objevování nových lokalit vzácných rostlin. Botanická rarita a její lokalita měla význam
pozdější rarity filatelistické. "Milovníci přírody", obzvláště ti, kteří neměli vlastní zahrádky, se mohli těšit z
hezkých a "vzácných" rostlin na "nových" lokalitách, které vysadili ve volné přírodě.
Hnací silou k vysazování nových lokalit byly někdy i důvody "vlastenecké".
Filosofie tohoto aspektu tvorby "nových lokalit" vyplývá ze Seifertovy (1920) snahy vytvořit "junákarozsévače".
Autor píše (l.c. str. 235-236) : " Mnoho našich krásných květin je na vymizení. Je to v hájích
středočeských řada vstavačů, jako je střevíčník, z liliovitých kandík, modřenec, z trav známý kavyl atd.
Můžeme je zachrániti. Přijdeme-li na ně, nesbíráme je do herbáře, ale stanovisko jejich si zapíšeme a
pokusíme se je odnoži nebo semeny šířit po celé české vlasti........... Úkol rozsévače by junáku nejlépe ze
všech slušel."
Tyto snahy "obohatit" naši květenu se projevovaly v počátcích botaniky i u některých botanikůprofesionálů,
kteří tím chtěli v dobrém úmyslu vytvořit na našem území co nejpozoruhodnější vegetaci. To

y mohl být případ F. W. Schmidta (1764-1796), profesora botaniky na filosofické fakultě v Praze, autora
prvého pokusu o soubornou publikaci o české květeně. Podle Tausche (1828) Schmidt "ve své mladické
horlivosti hleděl obohatit českou floru rostlinami, které mu posílal Jiraseck ze Salzburských Alp". Do jaké
míry měl Tausch k tomuto prohlášení oprávnění, nejsem schopen posoudit.
Práce F. W. Schmidta bývají někdy označovány jako nekritické. Předpokládají se častá chybná určení
rostlin. Například Futák a Domin (1960 str. 527) vypočítávají v jeho práci z okolí Plané u Mariánských
Lázní (Schmidt 1789) osm druhů, "jejichž údaje jsou zřejmě nesprávné". S výjimkou rusohlavu nícího
(Carpesium cernuum), který roste za hranicemi v Bavorsku a slovenského a alpského druhu netřesku
horského (Sempervivum montanum) jsou ale všechny známy z Čech. Připustíme-li umělou výsadbu, ať již
od samého F.W.Schmidta nebo od někoho před ním, jeví se nám celá záležitost v naprosto odchylném světle
: tyto druhy mohly skutečně ve Schmidtem zpracovávaném území růst, ovšem nikoli jako původní, nýbrž
jako uměle vysazené. V jiné stati této publikace otázku rozebírám a konstatuji, že mnohé údaje F. W.
Schmidta byly způsobeny tím, že druhy, které v okolí Plané rostly nebyly ještě v oné době popsány nebo
byly v určovacích příručkách oné doby chybně zařazeny. Jelikož ale okolí Plané leží na hranici pliocenního
moře a v těsném sousedství Slavkovského lesa se zajímavou kombinací druhů rodu Cerastium, je možné, že
onen soubor "záhad" je ve skutečnosti souborem druhů přirozeného původu.
Mohlo by se ale jednat i o původní lokality druhů, které se na místo dostaly rozšířením po pobřeží
pliocenního jezera podobně, jako druhy uvedené v dodatku 4 části B. Tak vzniká nejistota, která nejlépe
demonstruje škodlivost výsadeb. Západočeská část pliocenního jezera nebyla v oddílu B zpracována. Její
zpracování by snad mohlo potvrdit nebo vyloučit tuto možnost.
Staré údaje z okolí Mariánských Lázní, a to i ty, které nepocházejí od F.W. Schmidta bývají dnes většinou
pokládány za nevěrohodné. Müller- Stoll a Toman (1984 : 101 - 102) však některé z nich ověřili.
Tendence v dobrém úmyslu "obohacovat" naši květenu přetrvává, zejména u nebotaniků, do současné doby.
Jakožto učitel botaniky na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem jsem často musel čelit návrhu posluchačů
na plánovitou výsadbu vzácných rostlin. Bývaly také návrhy na novou výsadbu na lokality, na kterých byla
rostlina vyhubena (reintrodukci).
Musel jsem vysvětlovat i nevhodnost reintrodukce. Budou-li totiž v budoucnu na základě dnes ještě
neznámých znaků (např. fysiologických nebo mikromorfologických) odlišeny nové druhy, potom
reintrodukce, o které se nebude vědět, bude znamenat chybný předpoklad, že původní druh, který byl při
reintrodukci nahrazen příbuznou rostlinou, na lokalitě nikdy nerostl.
Příkladem možných případů tohoto typu by mohly být populace křivatce českého (Gagea bohemica) od
Velkých Přílep a na Řípu. O věci se podrobně zmiňuji v kap. E6. Nápadný rozdíl mezi těmito dvěma
populacemi je, že po jejich devastaci došlo na Řípu k masovému rozšíření druhu z cibulek rozházeného
brutu (početných drobných cibulek, vyskytujících se v porostu druhu), zatímco u Velkých Přílep nikoli. Je
možné, že na Říp byla vysazena cizí populace, v současné době morfologicky neodlišitelná od původní
české populace u Velkých Přílep. Kap. E6 právě dokazuje, že křivatec český byl na Říp vysazen.
Při vysazování se obvykle předpokládá, že druhy se z vysazených exemplářů rychle rozšíří na celé naleziště.
Naštěstí se tento předpoklad vyplní jen vzácně. To nám pomáhá při odlišení výsadeb od původních
populací. Na celou lokalitu se nový druh většinou rychle rozšířil jen tenkrát, jestliže byla jeho expanse
podpořena některými v přírodě neobvyklými vlivy: u klenečského hvozdíku to byla intensivní pastva (viz
kap. E5).
Zajímavé je, že téměř všechny druhy, které jsou v přírodě vysazovány jsou rostliny esteticky hodnotné.
Někdy se pěstují jako skalničky. Rostliny, které Čejka a Vaněk (1980) uvádějí jako skalničky jsou označeny
hvězdičkou (*) u latinského jména druhu.
Pokusil jsem se vytypovat s větší nebo menší pravděpodobností některé problematické lokality na území
Ústeckého kraje. Zdá se, že je jich víc, nežli je současná botanika ochotna připustit.
E2. Zbytky šlechtických botanických zahrad a "zahrádek" jiných "milovníků
květin".
V 19. století vznikají v Čechách četné šlechtické botanické zahrady. Nožička, Klášterský a Hofman (1965)
jich na str. 17 až 27 jistou část vyjmenovávají. Na str. 19 píší, že kromě jmenovaných vzniklo také "mnoho
dalších jiných". Z některých z nich zbývá prý dnes pramálo, co by stálo za zmínku. Některé se dochovaly
jako krásná stará a bohatá arboreta. Další šlechtické botanické zahrady jsou popsány u Maiwalda (1904) v
kap. 6.
Zajímavé jsou tak např. pozůstatky botanické zahrady, resp. parku a jeho pokračování volnou krajinnou
úpravou za jeho ohrazením v tzv. Terezině údolí u Nových Hradů. Některé tam pěstované rostliny přetrvaly
až do našich dní, dokonce se i rozšířily a uvedly v omyl i dnešní botaniky (Nožička, Klášterský a Hofman,

l.c. : 17). "Vzácné" rostliny byly podle této práce vysazovány i za hranicemi botanických zahrad a parků a
vytvářely tak jejich návaznost na okolní přírodu.
Něco takového mohlo být kolem parku u Červeného hrádku u Chomutova, kde botanizoval Roth (1855,
1857). Podobným způsobem by bylo možno vysvětlit i četné, zdánlivě nepravděpodobné, blíže
nelokalizované Winklerovy, případně Eichlerovy nálezy z okolí Teplic. Jejich doklady se nacházejí v
herbářích Botanického ústavu Přírodovědecké fakulty v Praze nebo v herbářích Národního musea. V
Teplicích byl totiž park hrabat Claryů. Obdobným způsobem mohly vzniknout i zdánlivě nevysvětlitelné
Malinského sběry od Děčína, které jsou rovněž zachovány v pražských herbářích. Také záhadné nálezy z
okolí Tupadel (např. kosatec bezlistý, Iris aphylla* u Vidimi: Čelakovský 1867-1881 : 110), kde se
nacházela Auersperkova botanická zahrada (Maiwald 1904 : 130, 216) je možno vysvětlit podobným
způsobem.
Cílem těchto šlechtických botanických zahrad bylo "být potěšením a chloubou majitele"(Nožička,
Klášterský a Hofman, l. c., str. 17). Můžeme předpokládat, že milovníci květin a botanici 18. a 19. století,
kteří neměli k disposici rozsáhlé pozemky na tvorbu botanických zahrad, obohacovali z podobného důvodu
některé lokality ve svém okolí. Věc je navíc komplikována tím, že se často jen dosazovalo na ty lokality, na
kterých již některý vzácný druh rostl., tekže je dnes jen těžké odhadnout, které rostliny jsou na oněch
lokalitách původní a které byly na ně vysazeny.
Výsadbou mohlo vzniknout překvapivé bohatství druhů na omezeném prostoru některých míst. Jako možný
příklad lze uvést několik málo metrů široký pruh podél pěšiny na okraji Rovenského háje pod Řípem, kolem
cesty a bývalého lomu nad Vrbkou u Budyně nad Ohří nebo na okraji Habrovky u Roudnice.
Je zajímavá lokalita Pohlshöhe, kterou uvádí z okolí Řípu Pohl (1809-1814). Vzhledem k tomu, že se mi
nepodařilo význam slova v rámci německého jazyka vysvětlit, považuji za možné, že se jedná o soukromé
označení jakéhosi Pohlem oblíbeného naleziště, například právě okraje Rovenského háje, kterým se botanik
Pohl (1782-1834) bezúspěšně snažil zavésti své jméno do geografie území a kam možná vysazoval nové
rostliny.
E3. Charakteristiky pravděpodobně vysazovaných lokalit
Značná část lokalit, které jsou známy jako jediné svého druhu v Čechách nebo lokalit s velkým odstupem od
hlavního rozšíření druhu v Čechách je charakteristická přítomností jednoho, dvou až tří (velmi často!),
případně několika mála exemplářů nebo právě tolik drobných, vzájemně oddělených expansních center.
Původnost těchto lokalit je někdy podezřelá. Byly nejspíše vysazeny. Předpokládáme, že vznikly nejspíše
výsadbou několika rostlin do nevhodných ekologických podmínek a do nevhodného společenstva. V
důsledku toho přežily od doby vysazení do doby "objevení" lokality, případně až do dnešní doby právě jen
vysazené exempláře, případně exempláře, které se nepříliš vegetativně rozmnožily. Jejich přežití umožnila
omezená konkurence, vzniklá například nedostatečnou pokryvností lokality.
Že bývalo bývalo vysazováno několik exemplářů vysvětluji snahou, aby po rozšíření druhu na lokalitě
vznikl větší dojem původnosti, případně snahou, aby byla větší pravděpodobnost udržení se druhu na
lokalitě.
Výsadba se často děla v blízkosti přístupové pěšiny. Proto jsou vysazené exempláře případně od nich
vzniklá expansní centra dodnes často kolem této přístupové pěšiny zkoncentrována.
U některých vysazených rostlin se ekologický charakter druhu výrazněji lišíl od ekologického případně
cenologického charakteru lokality. Proto z důvodů konkurence původních společenstev vysazené exempláře
brzy zanikly. Podezřelé jsou proto také lokality, které nebyly od počátku dvacátého století potvrzeny.
Bereme-li v úvahu, že počátkem 20. století byly nepříznivé antropické ekologické vlivy, které v pozdější
době způsobovaly ústup některých druhů ještě slabé, musíme předpokládat, že se jednalo o případ, kdy
rostlina, vysazená do nevhodných ekologických podmínek nesnesla trvalou konkurenci původních druhů
naleziště nebo trvalé působení oněch nevhodných ekologických podmínek.
V některých případech výsadeb do vpodstatě ekologicky vhodných podmínek došlo k postupnému a dobře
sledovatelnému rozšiřování druhu z expansního centra, založeného výsadbou. Zpětnou extrapolací vývoje
můžeme dospět k jednomu nebo několika vysazeným jedincům a stanovit tak i dobu vysazení. To je právě
případ kosatce bezlistého (Iris aphylla*) u Vrbky u Budyně nad Ohří (kap. E4) nebo pro kosatce nízkého
(Iris pumila*) a křivatce českého (Gagea bohemica) na Řípu (kap. E6). Předpokládáme, že zde došlo k
vysazení do příhodných ekologických podmínek, avšak začleňování do cenosy bylo pomalé. To proto, že se
rozmnožování druhu na lokalitě dělo výhradně vegetativně. V jiných případech vysvětlujeme pomalé
rozšiřování vysazeného druhu tím, že se pomalými ekologickými změnami, vzniklými právě v důsledku
přítomnosti vysazeného druhu, pozvolna měnil charakter lokality.
Rovněž lokality, ve starší době sice udávané, avšak obtížně hledané, v posledních desítiletích však
nepřehlédnutelné, mohou naznačovat výsadbu. Sem patří len tenkolistý (Linum tenuifolium) a koulenka

prodloužená (Globularia elongata*), které Domin (1904 : 227) ve skupině Tříkřížové hory marně hledal,
penízek horský (Thlaspi montanum*) na Bílé stráni u Pokratic (cf. Domin 1904 : 84) nebo medvědice
lékařská (Arctostaphylos uva-ursi*) kterou Domin (1904 : 67) rovněž na Milešovce nenalezl. Tyto druhy se
pomalu rozšiřují z bodové výsadby. V době mých výzkumů po roce 1960 měly již takovou rozlohu, že je
bylo možno snadno na udaném místě objevit. Dnes je medvědice lékařská* na Výřích skalách na Milešovce
celkem běžnou rostlinou.
V posledně popsaném případě se jedná o jev, totožný s tím, který byl konstatován v předchozím odstavci,
který však nebyl postupně sledován.
Zvláště nápadné jsou výsadby tehdy, jestliže vysazený druh hojným rozmnožením na omezené ploše
zdánlivě výrazně porušuje cenologický charakter lokality. Druh se jinde na lokalitě se nevyskytuje, avšak na
omezené části lokality je velmi hojný. Jeho výskyt je vázán na společenstvo na lokalitě obecně rozšířené, do
něhož se pomalu začleňuje. Hranice jeho lokálního rozšíření nejsou totožné s žádnou ekologickou
charakteristikou, přičemž jím zaujímaný prostor se pomalu zvětšuje.
To je případ několika metrů čtverečních hvozdíku sivého (Dianthus gratianopolitanus*), který jsem
zaznamenal 19. 9. 1963 na Sluneční stráni u Střekova. Hvozdík sivý tam rostl v asociaci Festuco valesiacae-
Erysimetum crepidifolii, pro druh chrakteristické, jinak na nalezišti obecně přítomné (Toman 1981 : tab. 8
sn. 3). Ve snímku, který měl velikost 25 m2 a celkovou pokryvnost 40% zaujímal hvozdík sivý plochu 25-
33% (stupeň 6 Dominovy stupnice), neboli 62-82% z celkové pokryvnosti porostu. Jinde na lokalitě se však
nevyskytoval. Podobným případem jsou porost několika metrů čtverečních plavuně obecné (Lycopodium
clavatum) u Měcholup a mnohé z dále uváděných případů.
Dalším typem výsadeb jsou lokality, na kterých se vyskytují současně druhy určité fytocenologické vazby,
avšak nikoli v bezprostřední návaznosti. Nebo porušují hojným výskytem na určité části lokality na lokalitě
jinak obecnou cenologickou vazbu.
Záhadné jsou proto prakticky všechny lokality lnu žlutého (Linum flavum*) mezi Úštěkem a Štětím.
Uprostřed tam běžného společenstva Pulsatillo- Globularietum se tam najednou na omezeném až velmi
omezeném prostoru vyskytuje heterogenní element, len žlutý. Ten mívá na původních lokalitách
charakteristickou vazbu s pcháčem panonským (Cirsium pannonicum) a hadím mordem španělským
(Scorzonera hispanica) a hvězdnicí chlumní (Aster amellus*). Na lokalitě u Břehoryjí a u Vědlic se sice
několik exemplářů pcháče panonského vyskytuje. Rostou však na zcela jiných částech lokality než len žlutý.
Rostlina byla nejspíše rovněž vysazena s předpokladem, že se na lokalitě rozšíří a vytvoří tak s lnem žlutým
charakteristickou vazbu. Tento předpoklad se však dosud nepotvrdil. Na zbývajících lokalitách lnu žlutého v
okolí Úštěku chybí hadí mord španělský i pcháč panonský.
Skupinka hadího mordu španělského roste v Liščích dírách u Úštěku. Tam ale chybí jak pcháč panonský tak
len žlutý i hvězdnice chlumní.
Někdy může expanse vysazeného druhu nabýt nečekaných rozměrů. Příkladem je bolševník velkolepý
(Heracleum mantegazzianum), vysazený kdysi u Mariánských lázní. V okolí města zamořuje dnes rozsáhlé
pozemky. V poslední době se šíří i na jiná místa Čech.
Len rakouský (Linum austriacum*) objevil na Chožovské hoře Velenovský. Domin (1904 : 50) ho považuje
za "vysoce památný typ, rostoucí na dvou místech na Chožově". Dnes zamořuje v Čechách rozsáhlé stepní
lokality. Šíří se i na místa s rumištní květenou, zejména podél železnic.
Na Chožovské hoře, na prvé české lokalitě lnu rakouského Domin (1904 : 31) uvádí a herbářově dokladuje
také strdivku brvitou (Melica ciliata), která není dodnes od jinud z Čech známá. Nikdy později nebyla na
Chožově zjištěna. Dostál (1989 : 1354) se domnívá, že údaj vznikl "nejspíše omylem". Dle našeho názoru
sem byla nejspíše vysazena současně s lnem rakouským. Dvojice druhů len rakouský a strdivka brvitá na
Chožovské hoře představuje tak příklad společně vysazených druhů, ze kterých jeden expandoval, druhý na
lokalitě zanikl.
Podezřelá z výsadby jsou také neveliká území, na kterých se vyskytuje větší množství "vzácných" druhů,
většinou značně vzdálených od svých nejbližších lokalit. Bývají to někdy lokality geograficky významné
(Říp, Milešovka, Radobýl), jindy však bez geografické významnosti (stráně u Vrbky u Budyně, Habrovka u
Roudnice, okraj Rovenského háje, okolí Střekova nebo Velká Vendula). Vyskytují se izolovaně, každý na
omezené ploše aniž by mezi sebou vytvářely jakoukoli vazbu. Žádný z nich neroste ve vazbách, která je
charakteristická pro původní lokality.
Významné lokality přitahují "rozsévače" svým charakterem jedinečnosti. Ostatní spíše poukazují na místa,
kde v minulosti soustavně "řádil" jediný "rozsévač".
Právě ekologicky neodůvodnitelné nahromadění druhů na některých lokalitách, ze kterých jednotlivé druhy
splňují některé výše uvedené charakteristiky, poukazuje zřejmě na to, že příslušné rostliny byly na lokalitu
vysazeny nebo dosazeny. Často se na takových lokalitách vyskytuje jeden nebo několik druhů, které tam
mají jediná naleziště v Čechách. Bývá velmi nesnadné odlišit taková místa od těch, které poukazují na
zbytky okrajů pliocenního zavodnění. Pro indikaci vysazovaných lokalit mohou také sloužit působiště
některých osob, které jsou průkazně známy svou tendencí po „obohacovaní“ přírody ve svém okolí. Je to

například Pohl případně Skalník a jejich působiště v některých šlechtických rodech (například Lobkoviců),
Purkyně (syn J. E. Purkyně). Zbytky po výsadbách nebo též po zaniklých botanických zahradách mohou být
také charakteristické pro některé zainteresované šlechtické rody.
Mimo Ústecký kraj se také vyskytují pravděpodobná místa druhotných výsadeb. Jsou to například okolí
Plané u Mariánských lázní, Rýchory v Krkonoších, okolí Bělé pod Bezdězem nebo okolí Žehuňského
rybníka.
Jak ukazuje rozšíření kosatce bezového (Iris sambucina) na skalách kolem řek Bíliny a Labe u Ústí nad
Labem, mohly být některé druhy v některých územích vysazovány také soustavně. Kosatec bezový je totiž
prastará kulturní rostlina. Její původ je nejasný. Nemá v přírodě původních lokalit (Hegi 1909 : 290). Přesto
Domin (1904 : 49) udává v okolí Ústí nad Labem devět nalezišť a považuje druh dokonce za "určitě
původní". Jestliže jsou zmíněné lokality lnu žlutého (Linum flavum*) u Úštěku skutečně vysazeny, pak to je
další případ tohoto typu.
Záhadou je poměrně rychlé vymizení rohohlavce rovnorohého (Ceratocephala testiculata), rozšířeného kdysi
na větším počtu míst v prostoru Prahy. Ten se odtud již od počátku 20. století postupně vytrácel. Vysvětlení
vzniku nezvyklého komplexu lokalit plevelného druhu na omezeném území a jeho postupného mizení v
době, kdy ekologické vlivy nebyly ještě příliš silné by mohly být v záměrném a soustavném vysetí jeho
semen (druh je letnička) na větší počet míst.
I Chrtek a Chrtková (1976 : 116) považují výskyty rohohlavce rovnorohého v Čechách za nepůvodní.
O umělých výsadbách pseudoxerotermních druhů svědčí i případy, kdy se druhově bohatá lokalita
přirozenou sukcesí významně ochudila (např. lokalita na Holém vrchu u Vrbky u Budyně n. O., kde z
někdejšího druhového bohatství zbylo skutečně jen velmi málo). To ukazuje, že ony druhy se zde
vyskytovaly jen díky existenci nepůvodních společenstev. Nepřežily obnovení původního složení porostu
lokality.
Za přirozenou sukcesi ovšem nelze považovat důsledky umělé výsadby dřevin, které původně na lokalitě
nerostly. Podsadba původních borů duby a keři, charakteristickými pro dubové lesy, zničila některé cenné,
původními druhy bohaté lokality mezi Štětím a Úštěkem (Toman 1981 : 587-590 a tab. 22 sn. 1 a 2). Tím
méně jsou přirozenou sukcesí změny, ke kterým dochází na stepních stráních po výsadbě akátů nebo po
proniknutí lnu rakouského do jejich bylinného patra. V poslední době dochází k nepřirozenému ochuzování
porostů v důsledku exhalací (Toman 1988 : 75-79). Za přirozenou sukcesi nelze také považovat změny,
vzniklé po přehoustnutí uměle vzniklého stejnověkého stromového porostu v důsledku nedostatečného
lesnického ošetření. Přirozenou sukcesí není ani mizení druhů z mezí a okrajů cest v původně bezlesých
krajinách v důsledku používání herbicidů proti dvouděložným plevelům na přilehlých polích (Toman 1988 :
42-43).
Kromě tvorby "nových" lokalit výsadbou jsou případy, kdy botanicky významná lokalita byla jen některými
"novými" druhy toliko obohacena. Tento případ může být obzvláště četný. Oblíbenost takových lokalit u
botaniků vzniká právě tím, že hostí tyto vzácné druhy. Vyskytuje se tam potom směs původních vzácných
druhů s druhy vysazenými. Odlišit tyto skupiny bývá někdy možné, většinou však obtížné. Tak bývá obtížné
odlišit vysazené lokality od lokalit pliocenních reliktů. Záležitost může být chápána i tak, že nesporná
původnost vzácného druhu měla vzbudit přesvědčení, že i dosazené druhy jsou původní.
Příkladem může být tisíckráte prohledávaná Velká hora u Karlštejna. Tam se náhle objevil česnek žlutý
(Allium flavum*). Jeho porost snímkovaný 27. 8. 1975 měl na 6 m 2 již hodnotu "2" (velmi hojný) (Toman
1981 tab. 6 sn. 13). Stejně početná byla na Velké hoře u Karlštejna tentýž den rovněž na 6 m 2 snímkovaná
koulenka prodloužená (Globularia elongata*), v dřívějších dobách odtud neznámá (Toman 1988, díl 3, tab. 8
sn. 5).
Jako příklad výsadeb, zaznamenaných v literatuře, uvádím následující: Na Lipské hoře se vyskytující protěž
alpská (Leontopodioum alpinum*) byla vysazena R. Aschenbrenerem v roce 1941 za pomoci horolezeckých
prostředků (Pešek a Kutílek 1966). Podobně Kavina (1928 : 146) píše, že roku 1899 byly Vandasem
dovezeny sazeničky kyvoru (Ceterach officinarum*) z Balkánu a rozsazeny na rozličná místa v okolí Prahy.
Tamtéž nalezneme informaci o výsadbě u Litomyšle.
Lze konstatovat, že mnohé lokality „vzácných“ druhů v Čechách vznikly umělou výsadbou. Zejména je
tento případ pravděpodobný tenkrát, jestliže se několik vyjmenovaných ukazatelů výsadeb soustřeďuje na
určitý druh na lokalitě. Bývá také velmi obtížné zjistit hranice působnosti určitého „rozsévače“. Je možno
připodobnit práci „rozsévačů“ k práci falzatorů českých rukopisú Královédvorského a Zelenohorského.
O pliocenních reliktech je možno uvažovat především tenkrát, jestliže výskyt těchto druhů je dobře
charakterizován ekologií případně cenologií lokality, jestliže se vyskytuje v pásu pravděpodobných hranic
pliocenních jezer a jestliže se nejedná o cenný zahradnický druh.
V dalších kapitolách následuje výčet některých případů pravděpodobných výsadeb v Čechách. Především
věnuji pozornost pravděpodobným výsadbám na území Ústeckého kraje. Zdá se, že v některých částech
tohoto kraje, například v širším okolí Roudnice nad Labem, jsou všechny „vzácné lokality“ produktem

výsadby. Výjímkou jsou toliko lokality oněch vzácných druhů, které mají v tomto regionu vpodstatě
souvislé rozšíření.
Obecně lze shrnouti, že nejpravděpodobnější výsadby indikuje případ, kdy na nevelikém prostoru je
přítomno značné množství druhů vzdálených od nejbližších lokalit těchže druhů, přičemž tyto lokality
mají nepatrný rozsah nebo se rozsah těchto lokalit pravidelně zvětšuje, případně tyto lokality zanikly ještě
v 19. nebo na počátku 20. Století. Výskyty těchto druhů nemají mezi sebou žádnou prostorovou ani
cenologickou vazbu.
Vysazování však zřejmě nebylo fenoménem chrakteristickým pro Ústecký kraj, Čechy a Českou republiku.
Je velmi pravděpodobné, že přichází v úvahu také pro jiné státy Evropy, které jsou charakteristické tím, že
botanická zainteresovanost tamější šlechty a inteligence byla jiř v 18. a 19. století vysoká.
E4. Problematika okraje Čarodolu
Na katastru obce Jeviněves se nachází známá lokalita Čarodol. Je to naleziště, které hostilo v polovině
dvacátého století značné množství vzácných rostlin. Jednotlivé druhy se však nevyskytovaly souvisle po
celé ploše, ale byly vždy omezeny na větší či menší části lokality.
Bylo překvapivé (viz také vyjádření Šťastného (1970 : 71)), že zde bylo soustředěno velké množství
vzácných druhů na poměrně malém prostoru. Každý však na jiné části lokality. Žádný v charakteristické
cenologické vazbě.Vyskytoval se zde také kosatec bezlistý (Iris aphylla*), někdy v jednokvěté ekoformě,
která bývala kolem roku 1950 označována jako kosatec bezlistý jednokvětý (Iris aphylla* subsp.
monanthos), později jako kosatec Novákův (Iris novakii). Bývá považována za českého endemita.
Šťastný přesadil kolem roku 1960 kosatec bezlistý z Čarodolu na hlubokou zahradní půdu školní zahrady v
Mnětěši u Roudnice. Přesazené exempláře tvořily na lodyze více než jediný květ. Postrádaly tedy
nejdůležitější rozlišovací znak "kosatce Novákova". Z toho vyplývá, že žádný endemický druh, kosatec
Novákův, neexistuje. Jednokvětost je zřejmě občasná charakteristika, podmíněná opukovým podkladem. To
ostatně odpovídá původní koncepci F.A.Nováka, který uvádí onen tvar opravdu jen jako formu kosatce
bezlistého, Iris aphylla f. monanthos. Konstatování této skutečnosti patrně přimělo Šťastného (1970 : 71), že
rostlinu jmenoval jen kosatec bezlistý.
Toto zjištění odpovídá i následujícímu pozorování:
Dostál (1948 - 1950, 1989) popisuje z opuk od Vrbky u Budyně nad Ohří oba typy kosatce bezlistého, vedle
typického i jednokvětou formu z opuk, "kosatec Novákův". Jak ukazuje rukopisný materiál, pravděpodobně
z péra F.A.Nováka, jehož opis mi byl poskytnut panem Lukšanem (Budyně n.O.), rostla u Vrbky v době
průzkumu, který tam zřejmě prováděl F.A.Novák kolem roku 1940 toliko jediná kolonie druhu. I já jsem
tam zjistil jedinou kolonii. Při zápise v roce 1969 byla však již 6 m2 veliká. Kolonie se vyskytovala na
přechodu mezi opukou a pískovcem, což se projevilo na morfologii rostlin. Ty z pískovce měly více květů,
ty z opuky byly někdy jednokvěté. Dnes již u Vrbky tento kosatec již neroste.
Dne 31. 8. 1969 jsem nalezl v Čarodolu kosatec bezlistý na jediném místě v několika skupinkách
nezdravých exemplářů, a to jednak v hustém porostu křovin, jednak na zarůstající světlině následujícího
složení : 4 x 4 m, 200, J, 90 %:
Carex humilis 4, Brachypodium pinnatum 3, Inula hirta 3, Ligustrum vulgare (do 1 m) 3, Iris aphylla 2,
Teucricum chamaedrys 2, Euphorbia cyparissias 1, Helianthemum nummularium 1, Inula salicina 1, Salvia
pratensis 1, Achillea millefolium +, Anemone sylvestris +, Bupleurum falcatum +, Centaurea jacea +,
Cephalanthera damasonium +, Fragaria sp. +, Peucedanum cervaria +, Polygonatum officinale +, Potentilla
arenaria +, Sanguisorba minor +, Thymus praecox +, Viola hirta +, Campanula rapunculoides r, Linum
catharticum r.
Pro předpoklad bývalé botanické zahrady hrabat Chotků v Čarodole svědčí dle mého názoru i samotné
jméno "Čarodol". Údolíčko leží v bezprostřední blízkosti Jeviněvse. Považuji za pravděpodobné, že zde
bylo vytvořeno příjemné polokulturní prostředí, odpočinkové místo majitelů panství a jejich hostů, jehož
součástí byla i ona botanická zahrada v čele údolí směrem k Horním Beřkovicím.
V současné době je lokalita Čarodol zalesněním téměř úplně zničena. Kosatec bezlistý ani většina ostatních
vzácných druhů již zde neroste. Vyskytují se zde ale dva druhy, svědčící o tom, že místo bylo kdysi
zahradnicky obhospodařováno: mochyně židovská (Physalis alkekengi*) a mahonie cesmínolistá (Mahonia
aquifolium*). Podle Zeleného (1988 : 480) se mahonie pěstuje v Čechách až od roku 1844. Znamená to, že
ono kultivované místo v Čarodole bylo nejspíše založeno až po roce 1844 nebo že sem byla mahonie po r.
1844 dosazena.
Katastrální mapa z roku 1888 kreslí na místě pozdějšího botanického naleziště Čarodol smrkový les. Ten na
jižní straně bezprostředně a bez jakéhokoliv travnatého přechodu hraničil s polem běžně obhospodařovaným

orbou. Současný stav, kdy byla na lokalitu vysazena doubrava, která převážnou většinu vzácných druhů
vyhubila může znament, že ono místo mohlo být zahradnicky kultivováno dokonce až po roce 1888.
Smrkový les je totiž pro pseudoxerotermní druhy ještě méně příznivý nežli les dubový.
Na místě lokality Čarodol byla tedy pravděpodobně kdysi šlechtická botanická zahrada. Byly do ní
vysazeny volně rostoucí druhy širšího okolí. Byly v ní ale vysazeny i rostliny pěstované. Po jejím zániku
cizí druhy většinou vymizely. Vzácné české rostliny zůstaly zprvu omezeny na nevelké ostrůvky původní
výsadby. Později se některé z nich rozšířily na větší plochu a jejich areály se částečně překryly. Po rozšíření
stromů na lokalitu nelesní druhy zmizely.
Botanická zahrada v Čarodole mohla vzniknout až po roce 1888. Mohla však vzniknout i podstatně dříve.
Jméno "Čarodol" se totiž objevuje již na zmíněné katastrální mapě z r. 1888.
Pseudoxerotermní druhy se po vysazení smrků mohly udržet na okraji lesa, odkud se po jeho částečném
vykácení a založení třešňovky (byla zde uprostřed 20. století) mohly rozšířit na větší plochu.
Že botanická zahrada měla původně větší rozsah dokazuje bývalý výskyt křivatce českého (Gagea
bohemica). Při společné exkursi s kol. Šťastným ani nikdy později jsem ho již nezjistil. Kol. Šťasný však
sitoval jeho někdejší výskyt na křižovatku cest uprostřed údolí.
Dnes je opětným zalesněním vše redukováno. Kosatec bezlistý jsme zde s kol. Schönfelderem (Budyně
n.O.) několikráte marně hledali. Přetrvávají většinou jen Šťastným (l.c.) udávané hájové druhy včetně
hájových druhů vstavačovitých.
Zanikající lokalitu Čarodol znám asi od roku 1965. Čičorka pochvatá (Coronilla vaginalis) rostla původně
na nevelké ploše při cestě do Horních Beřkovic. Dnes se tam již nevyskytuje.
V roce 2002 jsem nalezl 250 m západně od křižovatky lesních cest na východním okraji lokality na ploše asi
16 m2 zajímavý, dříve mně neznámý porost. Nacházel se na křižovatce pěšiny vedoucí po horním okraji
stráně se strmou pěšinou vedoucí na jih. Zjistil jsem tam několik trsů čičorky pochvaté (Coronilla vaginalis),
roztroušenou ožanku kalamandru (Teucricum chamaedrys*), trochu mochny písečné (Potentilla arenaria*) a
sedm trsů čistce přímého (Stachys recta), nezdravého vzrůstu. Mochna písečná ani čistec přímý nejsou z
Čarodolu Šťastným (l.c.) udávány.
Totéž platí pro devět mohutných exemplářů dřínu (Cornus mas*), vytvářející vodorovnou řadu v lese asi
třicet metrů níže. V okolí je opět roztroušena mochyně židovská (Physalis alkekengi*). Na druhé straně
pěšiny roste několik jedinců omanu srstnatého (Inula hirta). Snad se jedná o dodatečnou výsadbu posledního
období.
Paseka západně od strmé pěšiny hostí mohutné porosty kamejky modronachvé (Lithospermum
purpureocoeruleum*) a roztroušené jedince divizny knotkovité (Verbascum lychnitis). Prostor byl
stupňovitě upraven a byl neúspěšně osázen lesem. Na místech, kde neroste kamejka modronachová
dominuje pcháč oset (Cirsium arvense).
Panství Jeviněves s dvorem a lesem (myslivnou) patřilo na přelomu 19. a 20. století hrabatům Chotkům. Ti
jsou známi svými úzkými vztahy k botanice. Zakládali na svých panstvích (Kačina, Nové Dvory u Kutné
Hory, Veltrusy atd.) parky a botanické zahrady (Maiwald 1904 : 216). Známy jsou také Karlem Chotkem
založené Chotkovy sady v Praze.
Karel Chotek (1783-1868) byl známý propagátor ovocných výsadeb (Maiwald 1904 str. 214 a 221). Jsou
popisovány jeho výsadby ovocných stromů nejen v Praze, ale např. i na Hazmburku a jinde.
Johan Rudolf Chotek (1773-1824), starší bratr Karla Chotka, byl dlouholetý předseda Královské české
společnosti nauk, botanik a člen Opizova výměnného ústavu (organisace, zprostředkovávající v 19. století
výměnu herbářových položek mezi botaniky). Zanechal rozsáhlý herbář, uložený původně na zámku
Kačina. Ten obsahoval také četné sběry jiných botaniků. Herbář byl později nevhodným uložením z větší
části zničen (Klášterský, Hrabětová-Uhrová et Duda 1982). Botanické zájmy v rodině Chotků byly zřejmě
motivací k založení botanické zahrady v Čarodole.
Někdejší majitelé sousedního panství Horní Beřkovice, Hartigové, založili botanickou zahradu u Mimoně
(Maiwald 1904 str. 216). Adam Fr. Hartig dal v létech 1738-1756 postavit v Horních Beřkovicích nový
zámek. I přes změnu majitelů se v Riegrově Slovníku naučném (Rieger 1860, 1: 667) charakterizují Horní
Beřkovice následujícími atributy : "stará tvrz, nový skvostný zámek, rozkošné zahrady a park".V zahradě
bývalého zámku Horní Beřkovice (dnes léčebna) je pozůstatkem parku druhově dosti bohaté arboretum. Je
možné, že některé vzácné druhy, které jsou překvapivě známy z katastru Horních Beřkovic (např. rozsáhlé
porosty dubu pýřitého- Quercus pubescens*) mají také vztah ke kultivačním snahám jejich bývalých
majitelů. Mohly být vysazeny na hranicích a za hranicemi kulturních výsadeb jako jejich přechod do volné
přírody (viz kap. E3).
E5. Problematika klenečského hvozdíku

V rozmezí let 1974 - 1992 publikoval autor tohoto článku několik studií v časopisech Feddes Repertorium
(Berlin) a Gleditschia (Berlin). Ty se dotýkají i problematiky hvozdíku z okruhu h. pýřitého (sekce
Plumaria) z lokality Karfák u Klenče. Taxon byl do r. 1915 označován jako hvozdík pýřitý (Dianthus
plumarius), od této doby obvykle jako hvozdík písečný český (D. arenarius var. bohemicus).
Ve studii M. Tomana (1986) byla podrobně zpracována morfologie, ekologie a cenologie a bylo referováno
o pokusech s pěstováním a rozmnožováním taxonu. Práce je výsledkem dlouholetých pozorování na
lokalitě, početných půdních rozborů a několikaletých pokusů pěstebních. Snad v důsledku obtížné
dostupnosti pramene nejsou bohužel tyto analýzy v publikacích severočeských botaniků respektovány, ba
ani citovány.
Tak je tomu např. u Chvapila (1998), Wagnera a Němcové (1997), Kuncové a Bělohoubka (1996) nebo
Kováče, Kubáta, Doležala a Válové (1996). Poslední dvě studie dokonce reprodukují některé pokusy a
opakují některá pozorování, která byla Tomanem (1986) již dříve v širším rozsahu provedena a publikována.
Považujeme proto za vhodné konstatovat, že výše zmíněná Tomanova (1986) práce a další jeho studie
týkajících se lokality je k dispozici např. v knihovně katedry botaniky Přírodovědecké fakulty v Praze.
Závěry předchozích Tomanových studií jsou v předkládané práci dále rozvedeny. Nejedná se jen o
charakteristiky samotného hvozdíku. Jedná se také o problematiku té populace kostřav na lokalitě, která
bývá nesprávně označována jako kostřava písečná (Festuca psammophila) a smělku, který bývá nesprávně
jmenován smělek sivý (Koeleria glauca).
Nesprávný je též tradovaný předpoklad, že prof. Weinzettl nebyl objevitel lokality, že lokalitu znal již Opiz.
Tuto myšlenku předkládá F.A.Novák (1915). Vyvozuje ji ze skutečnosti, že Opiz (1852) uvádí z Čech
Plumaria vulgaris (= Dianthus plumarius), což podle F.A.Novákova (1915) názoru lze vysvětlit jedině
znalostí lokalit hvozdíku u Vražkova, dnes již zaniklé, a u Klenče.
V Botanische Topografie Böhmens (1815 - 1835) však Opiz uvádí z citací předopizovských autorů několik
jiných údajů hvozdíku pýřitého z Čech. I když Opizem převzaté údaje byly později přeřazeny do nově
popisovaných druhů, nic to nemění na skutečnosti, že Opiz jejich zařazení k D. plumarius předpokládal.
Ony a nikoli hvozdík z lokalit u Klenče a Vražkova se staly podkladem pro uvedení Plumaria vulgaris ( =
Dianthus plumarius) z Čech.
Podrobný popis morfologie klenečského hvozdíku podává Toman (1986 : 73 - 78). Z něho vyplývá, že z
hlediska morfologického se nejedná o morfotyp z okruhu hvozdíku písečného, nýbrž o morfotyp z okruhu
hvozdíku pýřitého, který je mírně konvergentní k hvozdíku pozdnímu. Obecně lze říci, že není ani jeden
znak, který by měl klenečský hvozdík společný s hvozdíkem písečným a který by nebyl nejméně ve stejné
intensitě zastoupen u hvozdíku pýřitého. Je však značné množství rozdílů mezi klenečským hvozdíkem a
hvozdíkem písečným. Nejzávažnější jsou totožné s běžně udávanými rozdíly hvozdíku pýřitého od hvozdíku
písečného a jsou následující.
Klenečský hvozdík má centrální nedřípené pole na korunních lístcích vejčité jako hvozdík pýřitý, hvozdík
písečný úzce podlouhlé : srovnej např. fotografii korunních lístků klenečského hvozdíku u F.A.Nováka
(1927 : 45) s Rothmalerovými nákresy (1982 obr. 153/4 a 153/5) diferencí mezi D. plumarius a D. arenarius.
Hvozdík pýřitý má úkrojky korunních lístků kratší a méně početné než hvozdík písečný. Klenečský hvozdík
je má ještě kratší a méně četné než hvozdík pýřitý. Představuje tak jistou konvergenci k hvozdíku pozdnímu
(D. serotinus).
Hvozdík písečný má lodyhy jednokvěté, jen výjímečně dvoukvěté, hvozdík pýřitý má často, hvozdík pozdní
vesměs vícekvěté. Klenečský hvozdík při analýze na lokalitě v r. 1972 měl 34% lodyh jednokvětých, 26%
dvoukvětých, 28% tříkvětých, 8% čtyřkvětých , 3% pětikvětých a 1% šestikvětých. Obdobná distribuce
četnosti květů na lodyhách byla zjištěna i na jedincích vypěstovaných ze semen v kultuře na hluboké půdě
na zahradě nebo ze semen ve skleníkové kultuře. Vícekvětost opět zde naznačuje konvergenci h. pýřitého ke
h. pozdnímu.
Charakteristickým znakem hvozdíku písečného je zelená skvrna na čepeli korunních lístků. Dle F.A.Nováka
(1915 str. 19 bod 4 tabulky) nejsou korunní lístky klenečského hvozdíku skvrnité nebo jsou skvrnité
červenou (tedy nikoli zelenou) skvrnou. Rovněž Toman (1986 str. 77) nezjistil u klenečského hvozdíku
žádnou zelenou skvrnu na čepeli korunních lístků.
Dostál (1948 - 1950) zelenou skvrnu na čepeli korunních lístků uvádí. V Nové květeně ČSSR (Dostál 1989)
se však již údaj tohoto významného diferenciálního znaku hvozdíku písečného v popisu klenečského
hvozdíku nevyskytuje. Lze se domnívat, že Dostál byl zprvu (1948 - 1950) ovlivněn předpokladem, že
klenečský hvozdík patří k druhu D. arenarius a tudíž musí mít na čepeli korunních lístků zelenou skvrnu.
Zelenou skvrnu na čepeli korunních lístků však nesprávně uvádějí i některé novější práce (Kovanda 1990,
Chvapil 1998). Je možno vyslovit předpoklad, že v nich popis klenečského hvozdíku vznikl neúplnou
kompilací případně doprovázenou studiem herbářového materiálu a předpokladem, že zelená skvrna se
herbářováním vytrácí.
Klenečský hvozdík má také, podobně jako mnohé taxony z okruhu hvozdíku pýřitého, lodyhy sivozelené,
hvozdík písečný trávozelené.

Toman při rozborech českých kostřav (1973, 1974, 1990 a oddíl D.) zjistil, že sítinolistá šedě ojíněná
kostřava z klenečských strání, podobná kostřavě písečné, je ve skutečnosti kostřava řipská (Festuca
ripensis). Ta se vyskytuje v Čechách na skalách okolí Kralup, na Řípu, na klenečských stráních, u Chodoun
a v komplexu Tříkřížové hory. Není totožná s kostřavou sivou (Festuca palens). Rozdílů proti kostřavě
písečné je několik. Nejvýraznější je v délce osin, které jsou u kostřavy řipské i kostřavy sivé podstatně delší
než u kostřavy písečné.
Podobně nasivělý taxon z rodu smělků (Koeleria), který roste na klenečských stráních, není smělek sivý
(Koeleria glauca). Vyskytuje se i jinde v okolí : např. nad nádražím Štětí, u Dolních Beřkovic, u Nových
Ouholic aj. Náleží do okruhu smělku štíhlého (Koeleria macrantha). Rozdíl mezi tímto taxonem a
komplexem smělku štíhlého vůbec na jedné straně a smělkem sivým na straně druhé lze udat následovně
(Toman 1988 : 355) : České populace smělku sivého mají listy tuhé a v podstatě přímé, hustými papilami
papilnaté, bez jakýchkoli delších chlupů. Na stéblech pod latou mají šedoplstnaté ochlupení. U komplexu
smělku štíhlého jsou listy ochlupené dlouhými řídkými nebo hustými trichomy bez jakýchkoli papil. Jsou
poměrně měkké, převislé a za sucha často srolované. Na stonku pod latou jsou nanejvýš slabě ochlupené.
Často udávané diferenciální znaky, ztloustnutí base stébla od starých pochev a tupost pluch, jsou pro české
populace smělku sivého nespolehlivé. Na sterilních kyselých píscích se na basi stébla hromadí staré pochvy
i u smělku štíhlého. Při pěstování smělku sivého na hluboké humosní půdě se odumřelé pochvy rozkládají
právě tak jako u smělku štíhlého. Tupost pluch v květenství smělku sivého je znakem statistickým. U jedné
a téže rostliny nalezneme kromě pluch otupělých i pluchy různým způsobem zašpičatělé.
Hvozdík písečný je vázán, podobně jako smělek sivý nebo kostřava písečná, na společenstva svazu
Koelerion glaucae z třídy Sedo - Scleranthetea. Klenečský hvozdík však roste s kostřavou řipskou a
smělkem štíhlým, tedy s druhy stepních společenstev třídy Festuco - Brometea v asociaci Armerio -
Festucetum trachyphyllae z této třídy. Má tudíž cenologickou příslušnost rámcově podobnou s hvozdíkem
pýřitým.
Toman (1986 str. 78 - 80) provedl dosti rozsáhlé pokusy s rozmnožováním a klíčivostí klenečského
hvozdíku, a sice jak na lokalitě, tak ve skleníku na půdách rozmanitých charakteristik, i na dvou místech v
zahradách na hluboké humosní půdě. Rámcový popis těchto experimentů bude uveden i níže v této kapitole.
Výsledkem těchto pokusů bylo konstatování relativně dobré klíčivosti. Provedené pokusy prokázaly, že
populace je druhem neutrálních vápnitých a výživných půd. Obdobného charakteru jsou lišejníky a
mechorosty, jak je z lokality uvádějí Wagner a Němcová (1997). Nejhorší růstové charakteristiky se
projevily na oněch štěrkopíscích, na kterých klenečský hvozdík v současné době roste. To svědčí o tom, že
tato místa nejsou fysiologickým optimem, nýbrž pouze současným ekologickým optimem populace. To
znamená, že klenečský hvozdík na nich roste proto, že místa, která by byla pro jeho existenci výhodnější,
jsou osídlena druhy s mnohem větší schopností konkurence.
V. Ložek (sdělení v dopise) kultivoval slovenskou variantu hvozdíku pýřitého, přenesenou ze slovenských
Karpat. Obdržel podobné výsledky jako Toman (1986) při kultivaci klenečského hvozdíku. Naproti tomu J.
Holub (rovněž dle písemného sdělení), který kultivoval hvozdík písečný ze Skandinavie zjistil naprosto
odlišné charakteristiky než Toman (1986). I to svědčí o mnohem větší příbuznosti klenečského hvozdíku s
hvozdíkem pýřitým nežli s hvozdíkem písečným (Toman 1986 str. 81 - 82).
Porovnáme-li katastrální mapy z let 1840, 1891 a 1894, které udávají v celém pruhu strání od Vražkova po
Kleneč toliko bezlesé pastviny, Polákovo (1896) konstatování, že podkladem lokality jsou opuky, jíly a
štěrkopísky, na kterých roste hvozdík v doprovodu kozince rakouského, kozince bezlodyžného, lnu
tenkolistého a jednoho druhu rodu řepovník, Dominovo (1904) sdělení, že hvozdík zde roste masově v
útvaru opukových strání v doprovodu pryšce Gerardova, jetele žíhaného, jetele malokvětého, hvozdíku
tečkovaného a pcháče panonského (tedy opět většinou se stepními kalcifyty) s údaji F.A.Nováka (1915) jeví
se nám velké změny v obhospodařování a ekologii lokality za oněch dvacet let od objevu lokality po její
zpracování F.A.Novákem.
F.A.Novák (1915) konstatuje rozparcelování strání na pole a částečné zalesnění. Nehovoří již o masovém
výskytu jako dříve Polák (1896) a Domin (1904). Z podkladových hornin vynechává opuky a jíly, které
popsal Domin jako hlavní substrát (výskyt je podle Domina v jeho útvaru opukových strání). Uvádí naprosto
jiné doprovodné druhy. Srovnáním s výše popsanou ekologií lze vývoj lokality mezi rokem 1896 a 1915
popsat jako přeměnu pastvinných strání v pole a les a vzhledem k populaci klenečského hvozdíku učinit
následující závěry.
Klenečský hvozdík je potencionálně kalcifilní druh polštářovitého typu jehož současné ekologické optimum
je, obdobně jako u ostatních hvozdíků z jeho příbuzenství, v nezapojených nízkých bylinných porostech.
Pastevecký způsob obhospodařování lokality, spojený s okusem pastvou a rozrušováním půdy, vytvářel pro
jeho přežití obzvláště výhodné podmínky na vápnem bohatých opukách. Tam bylo maximum jeho výskytu.
Jelikož se jedná o druh výživných půd byla tato účinnost znásobována exkrementy pasoucího se dobytka.
Klenečský hvozdík byl tehdy rozšířen po celé stráni. Nejrozšířenější a nejvitálnější byl na opuce (Dominův

útvar opukových strání), kde se vázal na Polákem (1896), Dominem (1904) a Wagnerem a Němcovou
(1997) uváděné vápnomilné druhy. Periferně zasahoval i na štěrkopísky.
Po rozparcelování strání a významném omezení pastvy byla velká část lokality zničena. Omezil se okus a
vliv exkrementů. Nespásané a nenarušované opuky zarostly vyššími a konkurenčně mohutnějšími trsnatými
bylinami. Pokryvnost bylinného patra se zvětšila. Klenečský hvozdík zůstal vlivem těchto změn omezen na
nedostatečně zapojené porosty, které jsou dnes na lokalitě vázány výhradně na štěrkopísky. Zde dodnes
živoří.
Část trsů klenečského hvozdíku měla růžové korunní lístky. Novák (např. 1915 : 23 - 27) u nich
předpokládá hybridní původ. Graebner (sec. F.A. Novák 1927) jmenuje tohoto předpokládaného hybrida D.
novakii (hvozdík Novákův).
Četnost růžově kvetoucích jedinců F.A. Novák neudává. Roku 1927 (F.A.Novák 1927 str. 49) však uvádí,
že tam publikovaný popis je sestaven na základě exemplářů, sbíraných Čelakovským a č e t n ý c h
exemplářů Novákova herbáře. Z toho vyplývá, že růžově kvetoucích jedinců byl na lokalitě nezanedbatelný
podíl. V roce 1972 bylo napočteno 13% exemplářů s růžovými korunními lístky (Toman 1986 : 77).
Hybridisace však zasahovala do populace patrně mnohem hlouběji. Plných 25% exemplářů mělo v r. 1972
na basi korunních lístků růžové pole, které asi u poloviny těchto jedinců bylo doplněno růžovým středem.
32% exemplářů mělo růžové brvy na basi korunních lístků. Vzhledem k tomu, že některé exempláře měly
tyto znaky zkombinované, bylo zjištěno 38% jedinců s čistě bílými květy (Toman 1986).
Příklad jedince s růžovo - červenou skvrnou na basi korunních lístků ukazuje fotografie F.A.Nováka (1927 :
40), příklad jedince s růžovými brvami barevná fotografie Kuncové a Bělohoubka (1996) na str. 166 obr. 2.
Avšak ani oněch 38% exemplářů s čistě bílými květy patrně nebylo prosto hybridního procesu. To ukazuje
neobvykle velká variabilita populace, která výrazně přesahuje variabilitu jiných přirozených populací v
sekci. Popisuje ji Toman (1986 : 73 --78). Lze se domnívat, že hybridní původ dalších exemplářů se
neprojevuje barevností korunních lístků, ale jinými znaky, které jsou méně nápadné a obtížněji
identifikovatelné. Klenečský hvozdík je nejspíše složitý hybridní roj z okruhu hvozdíku pýřitého, který
zahrnuje kromě jedinců s bílými květy i jedince s květy barevnými, s velikou amplitudou doby květu,
sklonem listů, tvaru listénců, počtem brv na korunních lístcích, s různým počtem květů, hrubým až jemným
dřípením korunních lístků ap. Vzhledem k tomu, že zahrnuje i jedince s růžovými květy, pro které bylo
vytvořeno jméno Diathus novakii (hvozdík Novákův ), pak, považujeme-li tento hybridní roj za samostatný
druh, je nutno ve smyslu nomenklatorických pravidel systematické botaniky přijmout jméno Dianthus
novakii pro celý tento hybridní komplex.
Hybridní exempláře klenečského hvozdíku s hvozdíkem kartouzkem zjistil F.A.Novák (1915 str. 25) v počtu
pěti exemplářů. Autor tohoto článku identifikoval již jen jednoho jedince, který byl r. 1978 vyrýpnut
(Toman 1986 : 71).
Pro hybridní kombinaci hvozdíku Novákova s hvozdíkem kartouzkem nebylo dosud stanoveno platné
jméno.
Ze znaků hvozdíku je obzvláště významná růžovo - červená skvrna na čepeli korunních lístků. Tento znak
není uváděn u žádného jiného přírodního druhu sekce. Vyskytuje se však běžně u zahradně pěstovaných
populací hvozdíku, který bývá přiřazován k hvozdíku pýřitému. I u těchto pěstovaných populací má
významná část jedinců růžové květy, růžové skvrny nebo růžové brvy na spodině čepele korunních lístků. I
v ostatních znacích jsou tyto populace velmi blízké hvozdíku Novákovu (Toman 1986 str. 83).
Růžovo - červená skvrna na korunních lístcích je u kulturního hvozdíku pýřitého podobně jako u hvozdíku
Novákova velmi ozdobným znakem. Pěstitelé některé jedince se skvrnami rozmnožují i vegetativně nebo je
vybírají z výsevu.
Pěstovaný typ hvozdíku pýřitého je prastarý kulturní taxon. Růžovočervená skvrna byla do populací vnesena
křížením, ať již náhodným nebo záměrným, z jiných kulturních, ovšem taxonomicky vesměs vzdálených
druhů (hvozdík vousatý, čínský, Sequierův ap.). Procesem umělého výběru dosáhla dnes obvyklého podílu v
populacích. Taxonomicky vzdálený původ pravděpodobných rodičovských druhů a absence umělého výběru
v přírodních populacích je právě důvodem, že se nikde v přírodních populacích hvozdíků z okruhu hvozdíku
pýřitého nevyskytuje.
Skutečnost, že ji lze nalézti i u hvozdíku Novákova od Klenče, a to ve formách s oněmi zahradními
populacemi prakticky identických a že hvozdík Novákův je oněm zahradním formám i jinak velmi blízký
(Toman 1986 : 83) si vynucuje závěr, že klenečský hvozdík, mající oprávněný název hvozdík Novákův,
representuje zdivočelý zahradní taxon z okruhu hvozdíku pýřitého. Vždyť je dokonce sivolistý jako on a
jeho často zdůrazňovanou příjemnou vůni lze také nejlépe vysvětlit součinností umělého výběru. Této
skutečnosti ostatně nasvědčuje i variabilita oné růžovočervené skvrny, variabilita znaku, která je v onom
rozsahu u přírodních populací neobvyklá. Od slabě růžové kruhové skvrnky 1 - 2 mm veliké přes úzký
růžový pruh vedený přes celou čepel korunního lístku po růžovou skvrnu s červeným středem, která zabírá
podstatnou část čepele korunního lístku a je patrná právě na fotografii F.A.Nováka (1927 : 40).

Zdivočení zahradního kultivaru blízkého hvozdíku pýřitému není nic neobvyklého. F.A.Novák (1924 : 2 - 6)
jmenuje těchto případů veliký počet z celé Evropy. Klenečský hvozdík, hvozdík Novákův, představuje
toliko další zdivočení tohoto kultivaru.
Tomanova práce publikovaná v časopise Gleditschia (1986), která se stala podkladem pro tuto podkapitolu,
byla původně v roce 1976 předložena k tisku v časopise Preslia. Tam byla recensně odmítnuta. Významný
důvod tohoto odmítnutí byl, že studie nepředpokládá příslušnost klenečského hvozdíku k druhu hvozdík
písečný a že zpochybňuje jeho přirozený původ.
V srpnu roku následujícího po recensi (1977) a na jaře 1978 byly zjištěny dva nájezdy vandalů uskutečněné
pravděpodobně v době maxima květu klenečského hvozdíku v létech 1977 a 1978. Jimi byla zlikvidována
podstatná část populace. Po vyrýpnutých trsech zůstaly dobře patrné jamky (Toman 1986 str. 71). Byly
zlikvidovány především exempláře, které poskytovaly důvody k oněm nepřípustným závěrům, exempláře
barevné a vícekvěté. To nutí k zamyšlení. Přednostní likvidaci barevných a vícekvětých jedinců dokládá
porovnání současného stavu se stavem zjištěným Tomanem v r. 1972 (publikováno v r. 1986) a následující
Tomanem (1986 : 78) učiněné pozorování.
Po prvé likvidaci v r. 1977 provedl Toman (opět 1986 str. 78) podzimní výzkum morfologie kvetoucích
jedinců. Zjistil významně větší podíl jednokvětých jedinců s čistě bílými korunami. Při návštěvě lokality v
době maximálního rozkvětu, ovšem již po publikaci studie z r. 1986 zjistil, že se nejednalo o charakteristiku
specifickou pro nejpozději kvetoucí jedince, jak původně předpokládal a v publikaci také uvedl. Byl to
právě důsledek nerovnoměrné redukce populace v létech 1977 a 1978, redukce, při které byly přednostně
likvidováni jedinci barevní a vícekvětí.
Klenečská populace hvozdíku Novákova má poměrně dobrou klíčivost semen : půl roku po odběru semen
měla semena klíčivost 63%, po 3 1/2 létech ještě 36%. Přesto se při podrobném průzkumu 23. září 1977 na
lokalitě semenáčky druhu nevyskytovaly. Výjimkou bylo nejbližší okolí pokáceného akátového porostu, kde
bylo nalezeno 33 semenáčků. Jak je známo, akátový porost produkuje do podkladu dusičnany. Lze tedy
předpokládat, že jejich přítomnost podporuje tvorbu semenáčků.
Semenáčky nebyly zjištěny ani při umělých výsevech do rozrušených štěrkopísků na lokalitu (11 plošek ca
150 x 150 mm, vždy s 50 vysetými semeny). Při paralelním pokusu se stejně velikou plochou, na které byla
vytvořena směs štěrkopísku s humosní zeminou z pole pod strání bylo zjištěno 6 semenáčků. Při výsevu na
humosní zeminu v soukromé zahradě autora v Budyni nad Ohří se vytvořilo 18 semenáčků. Potvrdil se
předpoklad, že klenečský hvozdík je druhem výživných, dusičnany bohatých půd. Ten byl dokumentován i
dále popsanými následujícími paralelně probíhajícími kultivačními pokusy.
Jak již bylo zmíněno, byla během let výzkumu na zahradě autora v Budyni nad Ohří a na pozemku a ve
skleníku Pedagogické fakulty Univerzity J.E.Purkyně v Ústí nad Labem provedena dosti veliká série
pokusných výsevů klenečského hvozdíku. Dospělé rostliny byly získávány z výsevů bez problémů. Použita
byla semena z předchozích variant pěstebních pokusů. Jestliže bylo vyséváno brzy na jaře, vznikly ze
semenáčků rostliny, které ještě v pozdním létě téhož roku bohatě kvetly.
Výsevem do sadbovače bylo rozmnoženo 48 exemplářů hvozdíku, které byly 12. srpna 1973 vysazeny do
štěrkopísků na různá místa na lokalitě. Do podzimu přežily toliko čtyři. V roce 1978 nebyly již ani ty
potvrzeny.
Skleníkové výsevy byly započaty předběžným pokusem, založeným 12. 4. 1972, při kterém byly oseto šest
variant : tři základní a tři s přídavkem menšího množství dřevěného popela. Základní zeminy byly čistý říční
písek, těžká zemina ze zahrady Pedagogické fakulty Univerzity J.E.Purkyně v Ústí nad Labem a středně
těžká květinová zemina. Jejich analýzy publikuje Toman (1986). Vždy bylo naseto 50 semen. Průměrná
klíčivost v obou variantách pokusu na čistém písku byla jen 58%. Rostliny jeden měsíc staré byly 15.5.1972
průměrně 11,1 mm vysoké. Na těžké zahradní zemině to bylo 74% a 22,5 mm. To opět rámcově ukázalo, že
klenečský hvozdík není pískomilnou rostlinou, ale rostlinou výživných humosních půd.
Druhá série pokusů byla založena ve studeném skleníku 19.9.1977 při nestabilních teplotách. Ty kolísaly
mezi 10 a 25 stupni. Třetí série pokusů byla založena v laboratoři při relativně stabilních teplotách dne
15.11.1977. Teploty kolísaly jen mezi 17 a 20 stupni. Pokusy byly provedeny v bedničkách. Jejich poloha
byla pravidelně obměňována podle předem vypracovaného plánu. Bylo oseto 12 půd odebraných v
rozmanitých společenstvech. Byly to jednak půdy základního typu, jednak půdy s přídavkem humosní
zahradní zeminy standardního složení. Půdní rozbory včetně rozboru přidávané zeminy lze opět nalézti u
Tomana (1986).
Výsledky pokusu přináší tab. E1. Z ní je patrno, že nejhorší výsledky byly získány ve variantě pěstované na
půdě z asociace Armerio-Festucetum, tedy z asociace, ve které klenečský hvozdík v současné době roste.
Jak je již uvedeno, potvrzuje to, že současný výskyt hvozdíku není jeho fysiologickým, ale jen ekologickým
optimem. Jeho ekologické optimum však kdysi bylo díky pastvě podstatně širší. Tehdy se vyskytoval na
celých vražkovsko-klenečských pastvinných stráních, kde byla jeho konkurenční schopnost podporována
okusem a exkrementy pasoucího se dobytka. Dnes ho nalezneme jen na místech s nedostatečnou konkurencí

ostatních druhů, na kterých po přerušení pastvy jen periferně přežívá. Je to na extrémně kyselých, živinami
chudých štěrkopíscích.
Nejlepší výsledky pěstebních pokusů byly dosaženy na půdě z akátového porostu. To přesto, že byl hvozdík
akátem z lokality u Vražkova likvidován. To dokazuje, že hvozdík tam nezničily výměšky kořenů akátu,
nýbrž zastínění a konkurence plevelných druhů, charakteristických pro bylinné patro v akátových "lesících".
Tito činitelé spolu s omezením pastvy lividovali vražkovskou populaci hvozdíku.
Byl také proveden pokusný výsev klenečského hvozdíku v terénu. Na vytypovaná místa bylo vždy
rozházeno dvě stě semen. Ta pocházela z exemplářů, které byly kultivovány na pozemku autora v Budyni
nad Ohří a v zahradě Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem. Odběr semen byl proveden v roce 1979, výsev
v dubnu roku 1980. Vyséváno bylo na následující lokality:
1. Na sprašové navátiny v horní části stráně v údolí Za hájem (poblíže Roudníčku), a to před lesíkem v
horní části stráně, asi 500 m od odbočky polní cesty ze silnice do údolí. Společenstvo bylo Astragalo-
Stipetum capillatae.
2. Do sukcesního stadia k asociaci Scabioso ochroleucae-Brachypodietum pinnati na místě asi třicetiletého
úhoru v horní části téže stráně.
3. Do sukcesního stadia k asociaci Salvio verticillatae-Sanguisorbetum minoris v dolní části téže lokality.
4. Do fragmentu asociace Astragalo-Stipetum capillatae na spraši na okraji borového lesíka východně od
Dolního mlýna mezi Vrbkou a Martiněvsí.
5. Do asociace Astragalo-Stipetum capillatae a navazující Scabioso ochroleucae-Brachypodietum pinnati
na přechodu mezi spraší a opukou v nejvyšší části stráně nad tratí, asi 500 m jižně od zastávky
Martiněves u Libochovic.
6. Do ochuzeného společenstva se sveřepem vzpřímeným (Bromus erectus) na slepencové skalce v dolní
části téže stráně.
7. Do ochuzeného společenstva s válečkou prapořitou na opukové stráňce na okraji borového lesíka
jihozápadně od Martiněvse.
8. Na základě mého požadavku vysel kol. Vaic semena, odebraná přímo z lokality u Klenče na rozrušenou
opuku na okraji Bezděkovského háje do asociace Lino tenuifolii-Ononidetum spinosae.
Ze všech těchto asi 1500 semen, vysetých ve společenstvech, která původně pravděpodobně porůstala
neutrální až mírně zásadité půdy na vražkovsko-klenečské lokalitě vyrostlo v dospělou rostlinu pouze
jediné, na lokalitě č. 6. Je to živořící exemplář, který každým rokem kvete a přináší plody. Přesto do roku
2006, tedy za 26 let, nevznikl v jeho okolí žádný další jedinec. To ukazuje, že při vzniku populace u Klenče
byla nutná existence dalšího faktoru. Tím byla pastva.
Před svým domem v Budyni nad Ohří č. 331 pěstuji zahradní populaci hvozdíku Novákova. V sousedství je
pravidelně sekaný trávník. Hvozdík se do něho spontánně šíří. Domnívám se, že srovnání s
experimentálními výsevy v terénu dokazuje, že pro rozšiřování hvozdíku Novákova v porostu je nutné
zkracovat konkurenční byliny. To bylo na někdejší vražkovsko- klenečské pastvinné stráni realizováno
okusem pasoucího se dobytka. V součinnosti s exkrementy pasoucího se dobytka, jejichž vliv byl
zdůvodněn výše, to znamenalo bohaté rozšíření klenečského hvozdíku po celé stráni.
Exemplář hvozdíku Novákova vzniklý z výsevu živoří na stráních u Martiněvse v nedostatečně zapojeném
porostu přes čtvrt století. Noví jedinci nevznikají. To dokazuje, že je myslitelné dlouhodobé přežívání
vysazené málo početné pseudoxerotermní populace za podobně nevyhovujících podmínek. Musí při tom
ovšem být omezena konkurence okolního porostu. Tím vysvětluji, proč mnohé lokality "vzácných" rostlin
hostí trvale 1-2-3 exempláře: byl zde vysazen malý počet exemplářů do nevhodného ekotopu při omezené
konkurenci okolních bylin. Všechny exempláře přežívají, ale nerozmnožují se.
Lokalita hvozdíku Novákova u Vražkova a u Klenče byla pravděpodobně také nepůvodním nalezištěm dvou
dalších druhů, kozince bezlodyžného (Astragalus exscapus) a jitrocele indického (Plantago indica). Prvý zde
byl nalezen Polákem (1896). Nález však nebyl potvrzen ani Dominem, který zde sbíral několik let po
Polákovi (1904 : 152), ani nikým jiným. Jednalo se nejspíše o několik snadno přehlédnutelných exemplářů.
Byly pravděpodobně vysazeny na místo více než 10 km vzdálené od nejbližší původní lokality druhu nad
Brozany. Skupinku jitrocele indického (Plantago indica) udává zde F.A. Novák (1954). Přes intensivní
snahu se mi ji nepodařilo nikdy potvrdit. Pravděpodobná výsadba byla vzdálena 8 km od nejbližšího
naleziště pod Kloučkem.
Po zjištění, že klenečský hvozdík je zdivočelý kulturní roj ochabl můj zájem o populaci. Byl jsem také
znechucen skutečností, že čeští botanici, aby udrželi platnost pochybeného předpokladu jsou schopni nejen
bránit publikaci, vzniklé na pracně získaných podkladech, ale dokonce likvidovat porost rostliny, a to i té,
kterou považují za nejvzácnější. O záležitost jsem se proto po roce 1978 přestal zajímat.
V roce 2000 jsem publikoval ve Vlastivědném sborníku Podřipsko článek, prakticky totožný s touto
podkapitolou, který měl českým botanikům zpřístupnit argumenty o tom, že klenečský hvozdík nepatří ke
druhu hvozdík písečný a že není českým endemitem, nýbrž že je zdivočelou kulturní rostlinou.

V roce 2007 několikráte (např 10. srpna v 18,40) přinesla Česká televize na ČT 1 šot. Ten tvrdil, že v
sousedství porostu klenečského hvozdíku, který byl stále považován za endemický hvozdík písečný český,
byl v rozsahu 30 x 40 m obnažen hrubě písčitý podklad lokality na který se populace rychle rozšířila.
Vzhledem k tomu, že tato informace neodpovídala mým zkušenostem, začal jsem se o problematiku znovu
zajímat. Prostudoval jsem materiály Agentury ochrany přírody v Ústí nad Labem a navštívil jsem lokalitu u
Klenče. Zjistil jsem, že televizní informace byla zavádějící. Skutečnost je následující.
Na část obnaženého podkladu velikosti 10 x 7 m při západní hranici přeoraného prostoru byly v r. 1999
vysazeny početné trsy hvozdíku, pořízené z meristémové kultury. Z fotografií a popisu prací v dokumentaci
Agentury lze odvodit, že bylo vysazováno právě na ono místo pod mohutnou borovicí, kde se v roce 2007
početný soubor exemplářů vyskytoval a že vysazovaných rostlin, které pocházely výhradně z meristémové
kultury, bylo veliké množství. Hvozdík se tedy na tuto část lokality rozšířil nikoli expanzí, jak bylo tvrzeno
v televizní relaci, ale byl tam vysazen.
Z meristémových kultur však nevzniká normální populace. Všechny exempláře jsou v tomto případě
pouhými klony jednoho jedince, totiž toho, ze kterého byl odebrán materiál ke kultivaci. Jsou tudíž
geneticky naprosto identické. Tím lze vysvětlit, že všechny Agenturou ochrany přírody v Ústí nad Labem
dosazené rostliny mají bílé květy a přibližně stejné zářezy do čepele, zatímco původní populace měla čistě
bílé květy jen u 38 % jedinců a vykazovala značnou variabilitu v délce a hrubosti zářezů. Ostatně právě
morfologická identita všech květů v této části lokality také dosvědčuje původ jedinců z meristemové
kultury.
Na nedalekém svahu v blízkosti experimentu se kdysi vyskytovalo kol 90 % exemplářů populace, tedy
mnoho desítek jedinců. V roce 2007 byla tato část lokality charakteristická rozsáhlými lysinami, které
zaujímaly 70 - 90 % plochy. Mohutné trsy vřesu byly výrazně poškozeny a odumíraly. Napočítal jsem tam
ve třech skupinkách pouhých 7 trsů hvozdíku. Prostor mezi svahem a experimentem hostíl asi 20 trsů.
Podobně na tom byly i ostatní dvouděložné rostliny, jejichž společenství bylo kdysi pro klenečský hvozdík
charakteristické.
Lysiny na svahu, na kterém byl kdysi hvozdík nejhojnější, vznikly nejspíše tím, že byl na lokalitě při
odstraňování náletových dřevin aplikován herbicid Roundup, aniž byla předem testována jeho účinnost na
porost. O aplikaci tohoto herbicidu při likvidaci výmladků dřevin se materiály agentury často zmiňují.
Možná, že svůj význam mělo i to, že provedení experimentu neprováděli ochranářští pracovníci, ale že byly
svěřeny placené firmě bez biologických a ochranářských zkušeností. Práce na lokalitě podle výkazů
Agentury stály ke třem čtvrtím milionu korun.
V roce 2009 brzy na jaře byla hlavní stráňka charakteristická mohutným rozvojem mechorostů a úplnou
absencí dvouděložných rostlin včetně vřesu a klenečského hvozdíku. Z vzácnějších rostlin zůstala
zachována toliko jednoděložná bělozářka liliovitá. V dubnu mechorosty ustoupily a rozmnožily se travnaté
druhy.
Z celkové situace je patrné, že prostor mezi hlavní stráňkou a přeoranou částí jakož i severovýchodní roh
hlavní stráňky nebyl Rondupem ošetřen.
Na závěr lze jen konstatovat, že na štěstí ani neúspěšný pokus Agentury ochrany přírody v Ústí nad Labem
na klenečské lokalitě nebyl příliš velikou ochranářskou ztrátou. Vždyť se nejednalo o původní
"endemickou" populaci, nýbrž o zahradní kultivar, byť staršího data, hvozdík Novákův.
Hvozdík Novákův se liší od současných populací kultivarů z okruhu Dianthus plumarius neschopností
přežívat více let na hlubokých zahradních půdách. Při zahradním výsevu rostlina asi po třech létech zaniká.
To je patrně způsobeno tvořícím se dlouhým hlavním kořenem. Dlouhý kořen je možná genetickým
zbytkem po původních populacích kulturního hybrida.
Kultivar D. plumarius s. l. má velmi dlouhou historii. Považuji za pravděpodobné, že byl nejprve pěstován
jako skalnička s dlouhým kořenem a teprve později že byl vypěstován kultivar současného typu. D. novakii
je tedy nejspíše pratypem současných kultivarů z okruhu D. plumarius, tedy těch, které byly pěstovány
počátkem 19. Století a dříve.
V severovýchodní části hlavní části lokality jsem nalezl a odtud jsem popsal hybrida Knautiosa kallesii
(Toman 1952: 105- 107). Vzhledem k celkové situaci se domnívám, že tento taxon mohl vzniknout na jiném
místě a že mohl být na klenečskou lokalitu jako zvláštnostpřesazen. Podobně tomu asi nejspíše bylo i
s monstrosním exemplářem Pulsatilla pratensis. Nalezl jsem jej na lokalitě jako septimán gymnásia. Zprávu
o něm jsem se v r. 1949 pokusil neúspěšně publikovat v Časopisu Národního muzea.
Rostlina měla na nápadně tuhé lodyze nikoli jeden, ale dva prsténce listů. Chyběly jí tyčinky. Jednalo se
tedy o typ, který patřil do okruhu, který uvádí Hegi (Bd. 3: 538) jakoAnemone (Pulsatilla) pratensis subsp.
Nigricans f. schizocalix Lange.
Z toho všeho lze usoudit, že klenečské stráně skutečně komusi kdysi sloužily za „zahrádku“, kterou
obohacoval jednak některými „vzácnými“ druhy z jiných lokalit, jednak některými taxonomickými
zajímavostmi. Některé se zachovaly do počátku nebo jiné dokonce až do poloviny dvacátého století.

E6. Botanické záhady na Řípu
E. Šťastný objevil na Řípu v roce 1941 lokalitu kosatce nízkého (Iris pumila : Novák 1948). Dostál (1948-
1950) pochybuje o původnosti výskytu. Později však (Dostál 1958, 1989) považuje české lokality kosatce
nízkého za původní. V Nové květeně ČSSR (Dostál 1989) má naleziště za zničené.
Dostálova (1989) informace o vymizení kozince nízkého ze Řípu však není správná. Rostlina se tam stále
vyskytuje a je velmi vitální.
Sám sleduji tuto lokalitu již od doby její prvé publikace. Zprvu rostl kosatec nízký v isolovaných ostrovech
na horním okraji strmé skály proti polní cestě ze Ctiněvse na Říp v asociaci mochny písečné a tařice horské
(Potentillo arenariae- Alyssetum montani).
V době prvé návštěvy v roce 1949 jsem napočetl deset trsů, ze kterých byla polovina žlutokvětých, polovina
modrokvětých. To, že měla populace stejné množství žlutokvětých jedinců, jako modrokvětých, bylo velmi
nápadné. Na lokalitách zřetelně původního výskytu jsou totiž žlutokvětí jedinci pouze vtroušeni nebo chybí.
Kolem roku 1965 se kosatec nízký rozšířil mimo skálu. Vyskytoval se již také řídce v prostoru pěšiny těsně
nad skalou v asociaci mochny cibulkaté a trýzelu škardolistého (Poo bulbosae- Erysimetum crepidifolii).
Prvé na toto místo proniklé exempláře měly následující doprovod:
25m2, 30° k JV, 60 %, 31.10.1969 : Iris pumila +. C : Poa bulbosa + . DC : Trifolium arvense +, Veronica
cf. dillenii 1. Echium vulgare +. UV : Festuca cinerea subsp. cinerea 3, Seseli devenyense 3, Hieracium
echioides +. O: Potentilla arenaria 2. K : Koeleria macrantha 2, Allium sphaerocephalum +, Euphorbia
cyparissias +, Stachys recta +. Bgl : Asplenium septentrionale 2, Muscari tenuiflorum +, Spergula vernalis
+.
Následovalo poměrně rychlé rozšíření do navazujících ploch Poo bulbosae- Erysimetum crepidifolii. Dnes
má porost rozlohu asi 20 x 12 m a vyplňuje prakticky souvisle prostor světliny nad skalou až ke
křovinatému obvodu. Mezi keře neproniká.
Při exkursi 11. 4. 1999 bylo zjištěno, že poměr žlutokvětých a modrokvětých jedinců je stále přibližně 1 : 1.
Lze sledovat souvislé pruhy modrokvětých a žlutokvětých jedinců, které naznačují způsob, jak se druh na
lokalitě vegetativně rozšiřoval.
Šest skupinek kosatce nízkého bylo také zjištěno asi 20 m pod hlavní lokalitou ve spodní části skal. Dvě
menší měly trsovitý charakter. U čtyř větších je patrna kruhovitá struktura, svědčící o tom, že vznikly
vegetativním rozrůstáním z jednoho místa. Kosatec nízký se sem asi dostal splavením oddenků z hlavní části
lokality. Nález učinil na naší společná exkursi dne 11. 4. 1999 p. J. Schönfelder (Budyně nad Ohří).
Dne 21. 5. 1998 byly rostliny bohatě plodné. Kosatec nízký byl na hlavní lokalitě vázán téměř výhradně na
Poo bulbosae-Erysimetum crepidifolii a měl následující doprovod:
9 m2, 35°k JV, 60%. Iris pumila 3. C: Poa bulbosa 1. DC: Veronica cf. dillenii +. V: Erysimum
crepidifolium +, Festuca valesiaca +, Stipa capillata +, S. joannis +. DV : Verbascum lychnitis r. UV:
Festuca cinerea subsp. cinerea 1, Seseli devenyense 1, Melica transilvanica +. DUV: Holosteum umbellatum
+, Sedum album 2. O: Potentilla arenaria 1, Thymus pannonicus 1, Centaurea stoebe +. K: Eryngium
campestre +, Koeleria macrantha +, Sanguisorba minor +, Stachys recta +, Thymus marschallianus +,
Allium sphaerocephalum r. Bgl : Rosa sp. +, Sedum acre +, Teucrium chamaedrys +, Ulmus montana +.
V komplexu skalek asi 15 m východně odtud za křovinatou stěnou za přibližně stejných ekologických a
cenologických podmínek (podmínek společenstva) se nevyskytovala ani jedna rostlina. Kosatec nízký jsem
nenalezl ani jinde na Řípu. Rozšiřuje se tudíž kosatec nízký na Řípu přes bohatou plodnost zřejmě výhradně
vegetativně.
Pro určení původnosti populace je významný jednak poměr žlutokvětých a modrokvětých jedinců, jednak
dynamika rozvoje populace a vztah k zastínění lokality.
Neobvyklý poměr mezi žlutokvětými a modrokvětými jedinci, který se udržuje od doby prvé zprávy o
lokalitě po současnost, navozuje předpoklad, že populace vznikla ze dvou přibližně stejných skupin jedinců
různé barvy květů., které byly současně vysazeny na lokalitu. Pokud se týče dynamiky rozvoje populace je
možno konstatovat následující.
Říp byl ještě uprostřed devatenáctého století pokryt stepí, na severních svazích částečně zalesněnou stepí.
Les je výsledkem novodobé výsadby. Nezpůsobil rozšíření stepních rostlin, ale naopak vymizení některých
stepních druhů: hvězdnice chlumní (Aster amellus), lociky vytrvalé (Lactuca perennis), třezalky ozdobné
(Hypericum elegans) atd. To, že v protikladu k těmto druhům se stepní kosatec nízký rozšiřuje, a to
výhradně vegetativně, dokumentuje spolu s neobvyklým poměrem žlutokvětých a modrokvětých jedinců
jednoznačně jeho antropogenní původ na lokalitě, a sice výsadbou na skálu do isolovaných ostrovů v

asociaci Potentillo arenariae-Alyssetum montani. V té se ukázal být velmi vitální a poměrně rychle se
rozšiřoval.
Z dalších druhů, které byly na Říp pravděpodobně vysazeny je nejzajímavější křivatec český (Gagea
bohemica). Porost jeho sterilních rostlin znal odtud před rokem 1970 rovněž E. Šťastný (1970 : 75). Nebyl si
však jist jeho taxonomicku příslušností, což zdůrazňuje otazníkem. Píše: "Tak jsem na Řípu bez úspěchu
hledal ..... křivatec český (pouze sterilní ?) .." Podle ústní informace E. Šťastného byl tento porost nevelkých
rozměrů.
Počátkem roku 1983 mne požádala jedna skupina zahraničních přírodovědců o zjištění lokalit křivatce
českého v severních Čechách. Oznámil jsem především Říp, který jsem potvrdil 9. 4. 1983. Na neveliké
ploše asi 12 m2 rostl zde bohatě kvetoucí křivatec český. Bylo to ve spodní části skalní stepi asi 35 m od
lokality kosatce nízkého. Snímek jsem publikoval v časopise Feddes Repertorium (99 : 582, 1988). Křivatec
český je tam charakterizován stupněm 3 Braun- Blanquetovy stupnice (druh pokrývající 25 až 50 % plochy).
Druhá lokalita, kterou jsem zjistil a současně oznámil, byly skalky ve Velkých Přílepech nad silnicí do
Úholiček. Na lokalitě rostlo několik set kvetoucích jedinců křivatce českého ve velmi vitální formě. Porost
byl 8.3.1983 snímkován. Na snímkované ploše 16 m2 jsem napočítal 11 kvetoucích jedinců. Pokryvnost
druhu mám zaznamenánu stupněm 2 (druh pokrývající 5-25 % plochy). V dubnu 1985 jsem zjistil, že oba
porosty byly dokonale likvidovány, a to včetně sterilních exemplářů. Na Řípu jsem zjistil dva kvetoucí
exempláře, ve Velkých Přílepech asi pět na jednom nenápadném zastrčeném místě.
Považuji za nutné na tomto místě konstatovat, že neznám vztahy mezi onou zahraniční skupinou, která mne
kontaktovala s jinými zahraničními skupinami ani kontakty oné zahraniční skupiny do naší republiky.
Dne 11. 4. 1999 jsme navštívili s J. Schönfelderem (Budyně nad Ohří) Říp. Účelem bylo kromě jiného
zjistit, zda jsou na Řípu ještě nějaké zbytky porostu křivatce českého.
Překvapil nás masový výskyt tohoto druhu na mnohem větší ploše než v roce 1983. Rostl zde na ploše asi
100 m2 na lokalitě z roku 1983, asi na 2 m2 ve vzdálenosti 20 m západně od této lokality a na
Schönfelderově lokalitě kosatce nízkého (viz výše). Ta leží dalších 15 m západně. Velikost porostu tam
jsem odhadl na 20 m2. V porostech se masově vyskytovaly kvetoucí exempláře. Nejčetnější kvetoucí jedinci
byly na pásu splavené jemnozemě ve spodní části lokality, kde byl porost sterilních exemplářů takřka
jednolitý.
Neobvyklé rozšíření křivatce českého za patnáct let jsem dal do souvislosti s vandalsky plánovanou
likvidací lokality. Drn s početným brutem sterilních rostlinek byl zřejmě rozházen po lokalitě. Tak vzniklo
na mnohem větší ploše značné množství expansních center, ze kterých se křivatec český dále rozšiřoval.
Významná expanse, patrně podporovaná umělým zásahem ukazovala, že ekologické podmínky pro existenci
stepního křivatce českého byly na skalách Řípu stále více než vyhovující. Nedostatek mechanismů pro šíření
cibulek však zřejmě do roku 1983 neumožnil vznik většího porostu než oněch 12 m2. Druh se do této doby
nejspíše rozšiřoval z bodové lokality, vzniklé zřejmě umělou výsadbou. Jeho velmi pomalá expanse
přirozenou cestou před rokem 1985 byla dána tím, že se ve střední Evropě dnes šíří téměř výhradně
vegetativně, což je dáno nedostatkem vhodných opylovačů ze skupiny stepního hmyzu (Hegi 1909 : 207).
Problematika výskytu křivatce českého na Řípu je velmi podobná problematice výskytu kosatce nízkého na
této lokalitě. Nápadná byla také nevelká vzdálenost obou nalezišť.
S J. Schönfelderem jsme se v dubnu 1999 pokusili zjistit, jestli i lokalita křivatce českého ve Velkých
Přílepech prošla obdobným vývojem jako jeho lokalita na Řípu. Náš předpoklad se, bohužel, nepotvrdil.
Stav naleziště byl stejný jako v roce 1985. Rostlo tam opět jen několik rostlinek pod jedním keřem na témže
zastrčeném místě jako po devastaci.
Do osmdesátých let dvacátého století se vyskytovaly na Řípu také tařice horská (Alysum montanum) a
vlnice chlupatá (Oxytropis pilosa) (Domin 1916 citováno podle Tomana 1973 str. 83). Rostly v několika
exemplářích na velmi omezené ploše několika metrů jižně od místa, kde turistická stezka vedoucí od
kostelíka vychází z lesa a obrací se k západu. Je to jediné místo, kde se tyto druhy na Řípu vyskytovaly.
Dnes je tam při okraji lesa postavena lavička. Široký prostor před ní otvírá zajímavou vyhlídku. Je v
důsledku intensívní frekvence turistů úplně zbaven vegetace. Porost lokality obou druhů patřil asociaci Poo
bulbosae-Erysimetum crepidifolii a měl následující složení:
6 m2, 20° k JZ, 40 %: Oxytropis pilosa 1, Alyssum montanum +. C: Poa bulbosa 1. D: Veronica cf. dillenii
+. V: Stipa capillata 1. DV: Arenaria serpyllifolia +, Echium vulgare +. UV: Seseli devenyense +, Festuca
cinerea subsp. cinerea +, Melica transilvanica +. DUV: Acinos arvensis +, Alyssum alysoides +, Sedum
album +. O: Potentilla arenaria 2, Thymus marschallianus 1, Centaurea stoebe +. K: Koeleria macrantha 2,
Thymus praecox 1, Euphorbia cyparissias +. Bgl : Sedum acre 1.
Rozšíření stepních společenstev na jižních svazích Řípu je dnes následující : na skalách Potentillo arenariae-
Alyssetum montani (Toman 1981 : 444-445 sn 7), na strminách přecházející v Diantho-Festucetum. Na
hlubší půdě nad skalami a pod skalami Poo bulbosae-Erysimetum crepidifolii (Toman 1981 : 454-455 sn.
15). Lokalita tařice horské a vlnice chlupaté odpovídala ekologicky i druhovým složením, jak bylo právě
dokumentováno, poslední asociaci a byla typickými porosty této asociace ze všech stran obklopena.

Pozoruhodné je, že tařice horská i vlnice chlupatá jsou pro Poo bulbosae-Erysimetum crepidifolii, ve kterém
rostly, cenologicky cizí. Dle Tomana (1981 : 454-455) se v něm na Řípu vyskytují jen na výše snímkované
ploše, mimo Říp nebyly v tomto společenstvu zjištěny. Naproti tomu v oné druhé asociaci, Potentillo
arenariae- Alyssetum montani, na strmějších svazích Řípu běžně rozšířené, tyto druhy nerostou, ačkoli
mimo Říp mají v ní oba stálost 70 % (Toman 1981 : 444- 445).
Je tedy nasnadě předpoklad, že jak tařice horská tak vlnice chlupatá byly na Říp vysazeny, a to do nevhodné
asociace. Do asociace Potentillo arenariae- Alyssetum montani nemohly proniknout. Byly od ní výrazně
prostorově odděleny. Proto zůstaly omezeny na místo výsadby a dále se nešířily.
Vysazen na lokalitě byl také keř janovce metlovitého (Sarothamnus scoparius) při pěšině poblíže lokality
kosatce nízkého. Vysazeny byly i poměrně četné exempláře zahradních tulipánů, dnes jak sterilních tak
kvetoucích, které rostou v okolí všech zmíněných lokalit. I tato prostorová vázanost na zřetelně zahradní
populaci se zdá dosvědčovat umělou výsadbu všech pěti uvedených druhů.
Bude nutno uvážit, jestli i dva jedinci pochybku severního (Androsace septentrionalis), které zjistil na Řípu
autor této práce (Toman 1988 : 353) nemohou představovat zbytek vysazené antropogenní populace. Jedná
se zřejmě o jedinou lokalitu v Čechách, která je situována mimo písčiny nebo písčitá pole.
E7. Holý vrch nad Vrbkou u Budyně nad Ohří
Severovýchodně od Vrbky u Budyně nad Ohří v prostoru Holého vrchu rostly ve stepních porostech některé
vzácné stepní druhy. Druhově nejbohatší stepní společenstva lemovala křovinatý lesík při polní cestě Vrbka-
Martiněves a svahy kolem nedalekého bývalého lomu zvaného Obecní skála. Dnes je již mnohé zničeno
přerostlou houštinou křovinatých porostů lesíka nebo přehoustlou výsadbou borovic nebo náletů břízy.
Cenologicky se většinou jednalo o společenstva svazu Cirsio-Brachypodion nebo podsvazu Astragalo-
Stipenion.
V oněch porostech se vyskytoval zajímavým způsobem větší počet druhů. Rostly ve velké vzdálenosti od
svých nejbližších lokalit, vesměs na nepatrných plochách, často na několika čtverečních decimetrech v
počtu několika exemplářů. Cenologická vazba na porost, ve kterém se vyskytovaly, byla často těžko
vysvětlitelná až nevysvětlitelná. Následuje popis jednotlivých případů.
Na svahu těsně před lesíkem 10 m vpravo od cesty Vrbka-Martiněvěs rostla skupinka rozrazilu rakouského
(Veronica austriaca)a v její blízkosti asi 4 dm2 veliká netypická populace rodu devaterník (Helianthemum).
Tato netypická populace měla zřetelně menší a značně světlejší květy. Obě lokality ležely v prostoru snímku
asociace Brachypodio pinnati-Scorzoneretum hispanicae, který poblikoval Toman (1981, Tab. 19 sn. 7 ).
Současná fytocenosa je Filipendulo vulgaris-Brachypodietum pinnati. Cenologická změna proběhla v
důsledku částečného zastínění keři břízy a lísky. Zástin patrně způsobil vymizení rozrazilu rakouského. Ona
netypická skupinka devaterníku ale byla ještě v roce 1998 velmi vitální a bohatě kvetla.
Blíže k cestě, 6 m od lokality rozrazilu rakouského, rostlo na ploše asi 0,5 až 1 m2 několik exemplářů
penízku horského ve velmi podobném společenstvu. Dnes, opět po částečném zastínění, je významnou
dominantou válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum). Společenstvo je opět Filipendulo vulgaris-
Brachypodietum pinnati. Penízek horský marně hledáme.
V lesíku na hřbítku asi 50 m východně od předchozích nad úvozem bývalé cesty se vyskytoval kosatec
bezlistý (Iris aphylla). Kolonie zaujímala část světlinky v křovinatém lese. Podkladem byla opuka těsně na
hranici s pískovcem, která byla v neveliké hloubce pískovcem vystřídána. Porost byl 2 x 3 m veliký,
podklad měl sklon 10° k západu, pokryvnost byla 80 %. Společenstvo bylo Brachypodio pinnati-
Scorzoneretum hispanicae. Dne 6.9.1969 byl zde zaznamenán následující snímek :
Iris aphylla 3. C : Filipendula vulgaris 1, Peucedanum oreoselinum +, Veronica spicata +. V : Inula hirta +,
Potentilla rubra +, Gentiana ciliata +. DV : Anthericum ramosum 1, Inula salicina 1, Viola hirta 1. O :
Scabiosa canescens +. DO : Carex humilis 3. K : Brachypodium pinnatum 3, Festuca rupicola 2, Euphorbia
cyparissias 1, Plantago media +. Bgl : Genista tinctoria +, Melampyrum cristatum +, Polygonatum odoratum
+.
Kosatec bezlistý je z opuk Roudnicka znám. Rostl zde částečně v údajně "endemickém druhu" kosatec
"Novákův" (Iris novakii : viz kap. E5) jako charakteristická forma opuk. Lokalita u Vrbky je rovněž v
komplexu opuk. Jak jsem již v kap. E5 uvedl, rostly zde ale kromě tohoto "endemita" také typické rostliny
kosatce bezlistého (I. aphylla), přičemž výskyt obou forem byl podmíněn podkladem : na pískovci rostla
typická forma, na opuce kosatec "Novákův".
Pan Lukšan (Budyně nad Ohří) mi laskavě poskytl xerokopii přepisu rukopisných záznamů z Roudnicka.
Přepis byl pořízen z originálu deponovaného v litoměřickém museu. Ten vznikl pravděpodobně kolem roku
1940. Autorem byl nejspíše F.A.Novák. V něm je udána tehdejší velikost kolonie 1 m2. V roce 1969 měla
tedy 6 m2. Jedná se tedy jako v jiných podobných případech nejspíše o postupné rozšiřování porostu z
bodové výsadby. Dnes již porost tohoto kosatce na Holém vrchu u Vrbky neexistuje.

Vlevo od cesty Vrbka-Martiněves, při jejím okraji, byla nalezena druhá kolonie onoho netypického taxonu z
rodu devaterník (Helianthemum). Byla vzdálena asi 12 m od oné výše zmíněné kolonie prvé. Byla opět asi 4
dm2 veliká.
Po levé straně cesty asi 50 m od spodního okraje lesa kvetl kdysi v křoví střevíčník pantoflíček
(Cypripedium calceolus) (Šťastný dle F.A.Nováka 1943). Květy se nejspíše objevily po prosvětlení nadrostu
v souvislosti s vytvořením reservace (cf. F.A.Novák 1943), dnes již dávno neexistující. E. Šťastný mi v
šedesátých letech ukázal místo někdejšího výskytu. Pamatuji-li se dobře, mělo v těchto létech jen nepatrnou
pokryvnost bylinného a mechového patra. Tak je tomu dodnes. Střevičník pantoflíček se na lokalitě
vyskytoval i v roce 1943, a sice v počtu dvou jedinců (Pokorný 1944). Později byl nejspíše přenesen do
některé budyňské zahrádky.
Kdesi v nejbližším okolí předchozích lokalit rostl i len žlutý (Linum flavum) (F.A.Novák 1943). Ten jsem tu
vícekrát bezúspěšně hledal. Podobně i E. Šťastný lokalitu těsně po roce 1943 několikráte navštívil a marně
se snažil tento druh nalézti (ústní informace). Výskyt byl tedy nejspíše rovněž nepatrný.
Uvnitř bývalého lomu Obecní skála rostla skupinka tařice horské (Alyssum montanum) v následujícím
porostu, patřícím do blízkosti subasociace Potentillo argenteae- Achilleetum setaceae scabiosetum
ochroleucae:
14. 6. 1964, 25 m2, J, 60%: Alyssum montanum r. C: Veronica prostrata +. Subass : Scabiosa ochroleuca +.
O: Artemisia campestris +, Potentilla arenaria 1, Scabiosa canescens 1, Centaurea stoebe r. DO: Carex
humilis 3, Thymus praecox +. K: Dianthus carthusianorum 1, Avenochloa pratense 1, Koeleria macrantha 1,
Asperula cynanchica +, Brachypodium pinnatum +, Euphorbia cyparissias +, Festuca rupicola +, Galium
verum +, Pimpinella saxifraga +, Plantago media +, Sanguisorba minor +, Trifolium montanum +. Bgl:
Hieracium pilosella 1, Briza media +, Campanula rotundifolia +, Globularia elongata +, Hypericum
perforatum +, Helichrisum arenarium r.
Tařice horská v bývalém lomu Obecní skála rostla v místě, odkud byl vylámán kámen. Přitom isolovanost
lokality vylučuje možnost zanesení rozmnožovacích orgánů ze sousedství.
Modřenec tenkokvětý (Muscari tenuiflorum), měl souvislý porost v úžlabině asi 30 m severně od cesty a byl
bez jakéhokoli doprovodu jiných stepních druhů. Na jiném místě se nevyskytoval. Ostřice stepní (Carex
supina) rostla v několika exemplářích na pískovcovém hřbítku poblíže cesty od lokality k Vrbce v asociaci
Potentillo argenteae- Achilleetum setaceae. Dodnes tam nalezneme 12 růžic netřesku střešního
(Sempervivum tectorum). Tři metry odtud jsou dvě kolonie (30 x 30 a 50 x 50 cm) dobromysle obecné
(Origanum vulgare). Nad bývalým lomem Obecní skála roste skupinka šesti exemplářů pupavy bezlodyžné
(Carlina acaulis). Na nevelké písčině pod Obecní skálou se kdysi při cestě vyskytoval 1 m2 veliký porost
paličkovce šedého (Corynephorus canescens). Na této písčince se vyskytovalo i několik exemplářů
roztroušené exempláře silenky ušnice nepravé (Silene otites subsp. pseudootites: Toman 1952). Asi 15 m
níže na humosní zemině rostly 3 m2 ledence přímořského (Tetragonolobus maritimus). Vstavač obecný
(Orchis morio) se nacházel asi na dvou m2 při křižovatce cest vedoucích z lomu a od Vrbky. Vstavač
nachový (Orchis purpurea) roste dosud ve sníženině terénu při cestě vedoucí středem lesíka. Tamtéž rostl i
hadí mord nachový (Scorzonera purpurea). Ten měl druhou lokalitu na ostrohu nad severovýchodním
okrajem křižovatky při spodní části lesa. Skupinka keřů skalníku celokrajného (Cotoneaster integerrima) a
jeřábu muku (Sorbus aria*) rostla na pískovcové skalce uprostřed lesíka těsně nad cestou. Rovněž koulenka
prodloužená (Globularia elongata*) měla na lokalitě omezený výskyt: na odklizové haldě jižně od lomu a na
severovýchodním okraji lomu. Sasanku lesní (Anemone sylvestris*) bylo možno před výsadbou borovic
nalézti na dosti veliké ploše (nejméně 500 m2) nad cestou nad lomem. Byla však soustředěna právě jen na
toto jediné místo.
Také rozšíření většiny ostatních vzácných druhů lokality mělo podobně omezený charakter. Jen několik
druhů bylo rozšířeno po celé lokalitě. Ty také sahaly po stráních až k lomu Mackova skála, a dále za ni ve
směru k Nížebohům: pěchava vápnomilná (Sesleria varia), čičorka pochvatá (Coronilla vaginalis), zvonek
klubkatý (Campanula glomerata) ap.
V předchozí části kapitoly byly popsány případy neobvyklého způsobu výskytu většího počtu druhů rostlin
na poměrně nevelikém území. Neobvyklost je vždy stejná: jedná se o výskyty několika exemplářů na
nepatrné ploše, někdy (zejména u tařice horské a kosatce bezlistého českého) v netypické fytocenose. Jejich
nejbližší původní lokality jsou nejméně deset kilometrů vzdáleny.
Pro posouzení charakteru popsaných sporných výskytů je velmi důležitý případ oné zvláštní populace rodu
devaterník, která zde rostla mezi typickými porosty devaterníku penízkovitého na dvou isolovanýchch
místech.
Když jsem se v Květeně ČSR (Hrouda 1990) dozvěděl o sporné dokumentaci devaterníku skalního od
Vrbky počal jsem se o věc blíže zajímat. V herbářích Botanického ústavu Přírodovědecké fakulty Karlovy
university v Praze jsem zjistil, že je tam skutečně doklad druhu devaterník skalní, který sbíral K. Domin nad
Vrbkou u Budyně n.O. Je to typický exemplář, který nemá palisty a na lodyze je žláznatý. Jediný květ na
položce má velikost obdobnou jako jiné položky devaterníku skalního (je zřetelně menší, než devaterník

penízkovitý). Jeho barvu není možno určit. Má však dobře patrnou esovitou čnělku, což je důležitý
diferenční znak oproti devaterníku penízkovitému.
Jelikož se mi nepodařilo nalézt u Vrbky typický devaterník skalní, věnoval jsem pozornost oněm dvěma
záhadným skupinkám rodu, které se jak barvou tak velikostí květů blížily devaterníku skalnímu. Skutečně
jsem zjistil v populaci na několika květech esovité čnělky. Na některých lodyhách jsem konstatoval nevelké
žláznaté ochlupení.
Obě popisované mikropopulace rodu devaterník od Vrbky považuji za produkt hybridizace devaterníku
penízkovitého vejčitého (Helianthemum nummularium subsp. ovatum) s devaterníkem skalním
(Helianthemum rupifragum), a to přesto, že mají vyvinuty palisty. Existenci palistů na hybridních
exemplářích je možno vysvětlit genetickou dominancí znaku. Obě tyto hybridní mikropopulace, zejména v
kontextu s ostatními případy popisovanými v této práci dokazují, že na lokalitě bylo vysazováno a že sem
byl přesazen i onen záhadný devaterník skalní, který zde objevil K. Domin.
V době Dominovy návštěvy se ještě hybridizace neprojevila. Je sotva možné předpokládat, že by botanik
Dominova typu nepostřehl, nesebral a nepopsal rostlinu do té doby neznámou, ať již jako hybridní druh
nebo varietu z okruhu devaterníku penízkovitého. K vytvoření obou odlišně barevných hybridních skupinek
tudíž došlo v období devadesáti let, které uplynuly od doby Dominovy návštěvy lokality.
Bez předpokladu vysazení devaterníku skalního ve dvou skupinkách na lokalitu nedlouho (tj. několika let až
málo desítek let) před návštěvou K. Domina by nebylo lze vysvětlit, jak je možné, že druh, pokud by byl na
lokalitě původní, by přečkal tisíce let existence na lokalitě bez přirozené hybridizace, zatímco v posledních
devadesáti letech prodělal hybridizaci tak intenzívní, že se jí zcela eliminoval. A to dokonce nezávisle na
dvou místech.
V tom je tedy také vysvětlení veškerých výše popsaných záhad: na lokalitě se před návštěvou K. Domina v
roce 1908 vysazovalo. Vysazené rostliny vyjmenovaných druhů nebyly schopny ve vyvážených porostech a
pro vysazený druh nepatřičných společenstvech vytvořit větší populace než ty, které byly popsány a které
čítaly vždy několik jedinců na velmi omezené ploše. Jen druhy, které byly výše vyjmenovány jako obecněji
rozšířené a které se tam vyskytují dodnes reprezentují původní vegetaci lokality.
Zůstává otázka původce vysazování.
Lokalitu před Dominem navštívil např. Velenovský. Jeho nálezy jsou publikovány v Čelakovského
Prodromu květeny české. Velenovský odtud také poskytl Dominovi (1910) materiál k popsání hadího mordu
španělského tuhého (Scorzonera hispanica var. strictiformis).
V době mého studia na Přírodovědecké fakultě Karlovy university v létech 1950-1954 se na katedře
botaniky tradovalo, že Velenovský, tehdy již zemřelý, vysazoval na některých místech významné rostliny.
Měl prý potěšení z pomyšlení, jak botanikové po jejich zjištění budou mít potíže s vysvětlováním, jak se na
ony rostliny na lokality dostaly. Je tedy možné, že původcem oněch výsadeb nad Vrbkou byl právě
Velenovský.
Je dále nutno připomenout vztahy J. E. Purkyně k obcím Budyně n.O. a Libochovice. Syn J. E. Purkyně,
Emanuel (1831-1882), botanik, chtěl jako kustod Musea Království českého založit botanickou zahradu, ve
které by byly soustředěny veškeré rostliny z Čech (Maiwald 1904 : 91). Vhodným pokusným předobrazem
takové botanické zahrady, snad nejvhodnějším v širokém okolí Budyně n.O. a Libochovic, mohl být právě
komplex na Holém vrchu u Vrbky u Budyně nad Ohří. Vyskytuje se tam jak les, holé stráně, "skála" (lom),
tak haldy kamenů, které by mohly suplovat sutě. Nalezneme zde jak pískovec, tak opuku.
Emanuel Purkyně v pozdějších létech působil na lesnické škole v Bělé pod Bezdězem. Bělské údolí a jeho
okolí je pozoruhodné vegetační bohatostí. Vzniká otázka, jestli nějaký podíl na této vegetační bohatosti
nemohl mít právě E. Purkyně.
E8. Současní botanici jako původci vysazování a likvidace lokalit
V létě roku 1999 byly zaslány části kapitol E6 a E7 této práce, zpracované jako samostatný článek časopisu
Severočeskou přírodou, kde byl odmítnut. Dle názoru redakce je Dominův herbářový doklad devaterníku
skalního od Vrbky pochybný. Druh prý na lokalitě nikdy nerostl. Herbářovaná položka podle tohoto
vyjádření vznikla náhodnou záměnou lokalitních lístků ve sběrech, které dělal Domin na lokalitách mimo
území České republiky.
Nebyl brán zřetel na moji argumentaci, že na schedě je jednoznačně udána druhová příslušnost sběru i
lokalita a sběratel. Rukopis lokalitního lístku je psán zřetelně Dominem. Že tedy botanik odborné erudice K.
Domina, který je vedle Čelakovského a Velenovského nejvýznamnější postavou mezi českými botaniky
všech dob, si jistě uvědomil závažnost nálezu a na lokalitu se při psaní schedy jistě dokonale upamatoval.
Stráně u Vrbky byly totiž prvou a jsou dosud jedinou lokalitou, kde byl druh v Čechách nalezen.
Byla vyslovena pochybnost i o mých informacích o křivatci českém na Řípu, které jsou uvedeny zde v kap
E7. Celá argumentace mé práce byla prohlášena za mylnou.

Později jsem byl překvapen J. Novákovým (2001) sdělením, že křivatec český se vyskytuje na Řípu hojně
na všech exposicích mimo S a SV. To odporovalo mým zkušenostem. Odporuje to i výše uvedeným
informacím zaníceného botanika, dlouholetého učitele v Mnětěši pod Řípem, E. Šťastného. Proto jsme se s
J. Schönfelderem vypravili 29.3.2002 na tuto lokalitu. Skutečně jsme nalezli čtyři malé, na kvetoucí
exempláře však velmi bohaté porosty tohoto druhu východně od lokality, popisované v kap. E7 této práce.
Tři isolované exempláře rostly tamtéž v podrostu keřů ve vyšší trávě. Podobnou ekologii měly i dva
exempláře na západní exposici.
Porosty východně od původní lokality měly vždy nevelkou rozlohu : 3 - 4 m2. Počet kvetoucích jedinců na
nich byl ale vždy 20-30. Každý kvetoucí exemplář vyrůstal na těchto nových místech ze skupiny sterilních
rostlin. Ty byly u isolovaných rostlin pod keři máločetné (vždy jen několik sterilních listů), vždy však
etiolisované.
Na rozsáhlé, asi 100 m2 veliké původní lokalitě popsané zde v kap. E7 jsme však našli jen několik
kvetoucích jedinců. Výjimkou byla prostřední část tohoto naleziště, v roce 1999 jen 2 m2 veliká. Nyní
měřila asi 8 m2 a hostila asi 30 jedinců. Nad ní nad asi 2-3 m vysokou skalkou jsme nalezli ve dvou
porostech, v obou případech přibližně 4 m2 velikých, 14 a 5 kvetoucích jedinců.
Situace, kterou jsme zjistili v roce 2002, tedy nové, avšak na kvetoucí druhy bohaté lokality na jedné straně
a výrazně ochuzené lokality starší dělala dojem rozsazování. Zdálo se však být nevysvětlitelným, jak je
možné, že byly i na těchto nových lokalitách zasazeny kvetoucí jedinci do porostu sterilních rostlin.
Proto jsem se 2.4.2002 vypravil znovu na Říp. Podrobně jsem prozkoumal strukturu lokality z roku 1999.
Konstatoval jsem na hlubších místech četné lysinky asi 0,5 až 1 dm2 veliké, na kamenech pak analogická
místa, kdy byl kámen přibližně ve stejném plošném rozsahu obnažen. Porost sterilních exemplářů není ani
zdaleka tak souvislý jako před několika lety. Onen pás splavené jemnozemě, kdysi nejbohatší místo z celé
lokality, již neexistoval. Po narušení jeho povrchu byla zřejmě jemnozem denudací přemístěna na navazující
místa porostlá vysokou travou, případně rozličnými keři.
Druh byl tedy zřejmě rozsazován. Nikoli však vydloubáním jedinců, ale přenesením v nevelikých plátech
podkladu. Tím bylo na jedné straně zajištěno jeho vcelku dobré uchycení na nových místech, na druhé
straně pak zajišzěn dojem původnosti výskytu, zdánlivě dokumentovaný sterilními jedinci, které obklopují
kvetoucí exempláře.
Naše prvá návštěva na lokalitě v roce 2002 byla před velikonočními svátky, na Velký pátek. Druhá návštěva
pak v úterý po Velikonocích. Populace na původní lokalitě byla přes svátky ochuzena i oproti našemu
zjištění z 29. března. Tehdy rostlo pod skalou asi deset exemplářů sledovaného druhu. Nyní jsem nalezl
toliko jeden. Nad skalou, kde jsem v březnu nalezl 19 kvetoucích jedinců se přes svátky uchoval také jen
jeden. Místo je pro zahrádkáře velmi nepřístupné. Domnívám se tedy, že lze očekávat novou výsadbu,
nejspíše západně od původní lokality, kde se druh zdá být dosud nečetný.
Na nalezišti u Vrbky se mi v roce 2001 již nepodařilo nalézt ony dvě skupinky záhadného devaterníku, o
kterých píši v této kapitole. Byly zřejmě kýmsi zlikvidovány.
Skupinky byly sledovány již od roku 1969, kdy byl pořízen onen výše citovaný snímek porostu
(publikovaný ve Feddes Repertorium, ročník 92 str. 372-374), ve kterém se populace nacházela. Období
třiceti let, od roku 1969 do roku 1999 překonaly rostliny bez úhony. Poté, co byly botaniky registrovány, za
dva roky zmizely.
Abych předešel nepředloženým dohadům, považuji za nutné upozornit, že o rukopisu mého článku pro
Severočeskou přírodou byla informována větší skupina botaniků. Tedy nejen redakční rada Severočeskou
přírodou, ale také oni pracovníci, s nimiž byl rukopis konsultován, ústními sděleními pak i další. O tom jsem
se přesvědčil při rozhovorech s některými kolegy.
Na další likvidační řádění některých současných botaniků jsem již poukázal v kap. E5 a E6.
E9. Habrovka a Rovenský háj u Roudnice a Encovany
Jak ukazuje údaj kosatce bezlistého (Iris aphylla) (označovaného jako "endemitní" k. Novákův - I. novakii),
bylo dosazováno i v Habrovce. Lze se totiž právem domnívat, že zbývající tři lokality kosatce bezlistého v
širším okolí Roudnice mají druhotný původ : Vrbka u Budyně n.O. (zde v kap. E7), Čarodol (zde v kap. E4)
a Vidim (zde v kap. E2). Není důvod, proč by Habrovka měla být výjímkou. Izolovanost mnohých druhů je
charakteristická i pro tuto lokalitu.
Habrovka byla v roce 1840 podle katastrální mapy katastru Krabčice lesem, ve spodní části a na okolních
svazích obklopeném chmelnicemi a sady. Ladem ležících travnatých ploch nebylo. Čelakovského
Prodromus der Flora von Böhmen (1867-1881) cituje odtud jen následující údaje Reusse : koulenku
prodlouženou (Globularia elongata*), len tenkolistý (Linum tenuifolium) a černohlávek velkokvětý
(Prunella grandiflora*). Od nedalekého dvora Kalešova pak hlaváček jarní (Adonis vernalis*).

V Habrovce byla zejména dvě pozoruhodná místa. Obě jsou dnes již zbavena nejvzácnějších druhů. Prvé
dokumentoval Toman (1981, tab. 21, sn 12). Druhé charakterizuje následující snímek:
22. 9. 1965, 2x 12 m, 300, Z, 80 %: Peucedanum cervaria 4, Carex humilis 3, Prunella grandiflora 2,
Helianthemum nummularium 2, Globularia elongata 1, Agropyron intermedium +, Agrostis vulgaris +,
Anthericum ramosum +, Asperula cynanchica +, Brachypodium pinnatum +, Bupleurum falcatum +,
Euphorbia cyparissias +, Festuca rupicola +, Filipendula vulgaris +, Hieracium cf. sylvaticum +, Inula hirta
+, Linosyris vulgaris +, Medicago falcata +, Plantago media +, Potentilla hrptaphyll +, Salvia pratensis +,
Thymus marschallianus +, Trifolium alpestre +, T. montanum +, Adonis vernalis r, Avenochloa pratensis r,
Betonica officinalis r.
Vysazováno, a to opakovaně, bylo nejspíše i na několik desítek m2 velikém okraji Rovenského háje pod
Řípem, na Štastného (1970) lokalitě Na Vinici. O tom svědčí nejen neobvyklá bohatost lokality na prostoru
skutečně minimálním, ale i historie koulenky prodloužené (Globularia elongata*) na nalezišti. Šťastný píše
(l.c.), že tento druh zde byl naposled sledován v roce 1955. V roce 1965 zde byl ale pořízen následující
snímek s koulenkou prodlouženou:
22. 9. 1965, 25 m2, 250, JZ, 80 %: Bupleurum falcatum 2, Carex humilis 2, Inula salicina 2, Thymus praecox 2,
Euphorbia cyparissias 1, Helianthemum nummularium 1, Linosyris vulgaris 1, Agropyron intermedium +,
Artemisia pontica +, Asperula cynanchica +, Brachypodium pinnatum +, Centaurea jacea +, C. scabiosa +,
Globularia elongata +, Hieracium autumnale +, Inula hirta +, Koeleria pyramidata +, Linum tenuifolium +, Lotus
corniculatus +, Medicago falcata +, Ononis spinosa +, Peucedanum cervaria +, Plantago media +, Potentilla
heptaphylla +, Salvia pratensis +, Sanguisorba minor, Scabiosa ochroleuca +, Scorzonera hispanica +, Seseli
hippomarathrum +, Trifolium montanum +, Avenochloa pratensis r.
Snímek byl zaznamenán pomocí Dominovy dvanáctičlenné stupnice a přepsán do sedmičlenné stupnice
Braun-Blanquettovy. V původním zápise má koulenka hodnotu 2, což ukazuje na několik málo exemplářů.
Situaci lze vysvětlit jedině tak, že Šťasný po roce 1955 konstatoval vymizení koulenky z lokality. Před
odevzdáním rukopisu zmíněného článku k tisku však lokalitu nenavštívil. Mezitím kdosi koulenku znovu
dosadil.
Upozorňuji na možné původce výsadeb na Roudnicku, které by se mohly týkat výsadeb na okraji Habrovky
a okraji Rovenského háje. Mohly by se však také týkat výsadeb na Holém vrchu u Vrbky, popsaných v
předchozí kapitole.
Podle Beiträge für Gewebe und Handel 10/2 : 30 (sec. Maiwald l.c. : 211) byla Roudnice "knížecí
Lobkowickou zahradou", přičemž dvorním zahradníkem knížete Lobkowice byl Anton Skalník, blízký přítel
J.E.Pohla. Spolu navštívili botanicky Krkonoše (Maiwald l.c. : 153). J.E.Pohl také popsal po A. Skalníkovi
jeden rod tropických rostlin Skalnikia. Je tedy myslitelné, že výsadby na Podřipsku provedl právě A.
Skalník nebo J. E. Pohl.
Anton Skalník není totožný s Wenzel Skalníkem, známým zakladatelem parků v Mariánských lázních, jak
se nesprávně domnívají Klášterský, Hrabětová-Uhrová a Duda (1982 : 207). Vzhledem k tomu, že W.
Skalníka přijal pro Mariánské Lázně opat Reitenberger právě na doporučení hraběte J.E. Lobkovice
(Maiwald 1904 : 100) lze se domnívat, že A. Skalník a W. Skalník byli příbuzní.
J.E.Pohl byl týž J.E.Pohl, který napsal pojednání o kosatci bezlistém (Iris aphylla =Iris bohemica) (Pohl
1806 a) a křivatci českém (Gagea bohemica = Ornithogalum bohemicum) (Pohl 1806 b), což by mohlo
vysvětlovat přednostní rozsazování těchto druhů. Tentýž J.E.Pohl byl autorem druhé Květeny Čech,
Tentamen Florae Bohemiae (Pohl 1809-1814), ve které uvádí lokalitu "Pohlshöhe na Řípu" (viz kap. E3) a
byl také zakladatelem botanické zahrady hraběte Hochberga v Hluboši u Přibrami (Maiwald l.c. : 97, 161,
215). Tento J. E. Pohl vedl též v létech 1811-1815 kursy v botanické zahradě hraběte Malabaila von Canal
(Kanálce: Maiwald l.c. : 65).
Majetkem Lobkowiců byl také zámek Encovany. Na srázech těsně nad Encovany a v přilehlém lemu lesa
roste v souvislosti s výskytem dubu pýřitého (Quercus pubescens) rovněž množství pozoruhodně
isolovaných lokalit různých vzácných druhů, vesměs na velmi malých plochách : bažanka vejčitá
(Mercurialis ovata), střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus*), kozinec rakouský (Astragalus
austriacus), jetel bledožlutý (Trifolium ochroleucum), hlaváček jarní (Adonis vernalis*), muchovník obecný
(Amelanchier ovalis *- ! : kolem roku 1965 jeden keř) atd.
I hrad Střekov, v 19 století i s okolím, je majetkem Lobkowiců. A. Skalník nebo J.E.Pohl proto mohli také
uskutečnit i níže popsané výsadby kolem hradu Střekova (viz kap. E11). J.E.Pohl kolem hradu Střekova
prokazatelně botanizoval.
E10. Úštěcká tabule

Na Úštěcké tabuli bylo dosazováno především nad nádražím Štětí. Po roce 1960 tam rostly dva exempláře
seselu sivého (Seseli devenyense). Jeden na okraji výběžku lesa k nádraží, druhý při cestě výše v lese.
Dne 29.6.1965 byla na rozhraní borového lesa a písčiny zjištěna skupinka tří rostlin sinokvětu modrého
(Jurinea cyanoides). Po rozrušení písčiny při výsadbě lesa se kolonie zvětšila asi na 20 exemplářů (15.
7.1968: snímek Toman 1988, díl 3, sn. 12). Dnes již sinokvět modrý na lokalitě neroste.
Na lokalitě nebyl nikdy zjištěn jiný výrazně pískomilný druh. Kubát (1970 b: 126-127) zde udává smělek
sivý (Koeleria glauca*). Vzhledem k tomu, že jsem na lokalitě nalezl jen nasivělou formu smělku štíhlého
(Koeleria macrantha), kterou charakterizuji v kap. E5 a která bývá se smělkem sivým zaměňována, dotázal
jsem se K. Kubáta. Podle jeho sdělení byla podkladem pro onen údaj Mittelbachova položka v litoměřickém
herbáři. Kubát znovu provedl její revizi, a zjistil, že se skutečně o smělek sivý nejedná (písemná zpráva).
Sinokvět modrý nad nádražím ve Štětí objevil Šimr (1936) současně s jeho lokalitou u Liběchova, kterou se
mi nepodařilo ověřit. Domnívám se, že se mohlo jednat o paralelní výsadby, z nichž ta u Liběchova zanikla.
U Liběchova mělo podobný význam naleziště kozince bezlodyžného (Astragalus exscapus), které jsem zde
mnohokráte bezúspěšně hledal.
Další záhadnou rostlinou nad nádražím ve Štětí je lýkovec vonný (Daphne cneorum*). Udává ho Kubát
(1970 a: 70). Byl zde nalezen podle ústního sdělení Kubáta v úžlabině poblíže silnice Štětí- Radouň. Jeho
souvislý porost byl asi 1 m2 veliký. Na stráních blíže k Hoštce rostly také dva exempláře dubu pýřitého
(Quercus pubescens* : Toman 1967).
Nejnápadnější z podezřelých lokalit v tomto území je naleziště řebříčku sličného (Achillea nobilis) v údolí
západně od silnice mezi Lomy a Křešovem. Byla tam zaznamenána 3 dm2 velká skupinka tohoto druhu na
pískovcové skalce v následujícím společenstvu.
29. 8. 1970, 1,5x2 m, 200, J, 90 % : Carex humilis 4, Medicago falcata 2, Thymus marschallianus 2,
Bothriochloa ischaemum 1, Euphorbia cyparissias 1, Achillea nobilis +, Artemisia campestris +, Dianthus
carthusianorum +, Hieracium pilosella +, Phleum phleoides +, Potentilla argentea +.
Mám doklad, odebraný ze skupinky exemplářů přesličky zimní (Equisetum hiemale) na okraji cesty proti
hájku severně od Čakovic. Kubátova (1970 a : 69) lokalita bílojetele pětilistého (Dorycnium pentaphyllum)
u Strachal hostila podle ústního sdělení K. Kubáta jednoho jedince a byla při rekonstrukci lesní cesty
zničena. Podobný, zřejmě rovněž nepatrný výskyt nejspíše vysazeného bílojetele na Bílé stráni u Pokratic
(Reuss A. jun. 1867 : 30) zanikl zřejmě již v 19. století. Nenalezlo ho nesčetné množství jiných botaniků,
kteří od té doby Bílou stráň navštívili (Čelakovský 1867-1881: 672).
Mochna skalní (Potentilla rupestris) roste v počtu několika exempářů soustředěných do jednoho místa na
isolované lokalitě nad údolím západně od Radouně, a to na skalním výstupku pod zástinem okolních dřevin
v následujícím společenstvu :
16. 6. 1981, 3 m2, 250, Z, 60 %: Arrhenatherum elatius 3, Potentilla rupestris 3, Trifolium alpestre 2, Poa
nemoralis 1, Achillea millefolium +, Bilderdykia convolvulus+, Deschampsia flexuosa+, Euphorbia
cyparissias +, Fragaria sp., Hieracium autumnale +, Hypericum perforatum +, Chrysanthemum corymbosum
+, Moehringia trinervia +, Origanum vulgare +, Poa angustifolia +, Scrophularia nodosa +, Galium aparine
r.
Záhadný charakter mají i dva trsy kavylu vlásčitého (Stipa capillata) na holé skále v údolí severně od
Strachal. Je to na místě velice vzdáleném od nejbližších nalezišť druhu. Dvě rozlohou neveliké lokality
kavylu sličného (Stipa pulcherrima), rovněž v silně isolované posici, jsou poblíže kapličky za Vědlicemi
směrem k Drahobuzi a na světlině borového lesíka vpravo od silnice ze Strachal do Sukorad. Druhá má
následující složení:
6. 9. 1980, 25 m2, 450, JZ, 60 %: Carex humilis 3, Festuca rupicola 3, Teucricum chamaedrys 3,
Anthericum liliago 1, Potentilla heptaphylla 1, Prunus spinosa (juv.) 1, Sieglingia decumbens 1, Stipa
pulcherrima 1, Asperula cynanchica +, Betula verrucosa (juv.) +, Coronilla varia +, Fragaria sp. +,
Hypericum perforatum +, Pinus sylvestris (juv.) +, Pulsatilla pratensis +, Salvia pratensis +, Sanguisorba
minor +, Thymus praecox +, T. serpyllum +, Veronica spicata +, Rosa sp. (juv.) r.
Na Bílé stráni u Pokratic roste několik druhů vstavačovitých rostlin. Vyskytují se vždy souvisle na omezené
ploše několika čtverečních metrů. Jejich výskyt zde silně kontrastuje s Knobložkou, odkud není znám ani
jediný druh vstavačovitých. Bílá stráň je lokalita navštěvovaná botaniky od počátku botanického výzkumu.
Knobložka uniká pozornosti. Bylo by možno uvažovat o druhotném původu vstavačovitých rostlin na Bílé
stráni u Pokratic.
E11. Labská průrva Českým Středohořím
V tomto území je z hlediska naší práce především zajímavé okolí hradu Střekova. Na skalách mezi
Střekovem a horou Ostrým, tedy na skalách Sluneční stráně se kdysi (Domin 1904 : 52) vyskytovaly dva
exempláře kapradiny hrálovité (Polystichum lonchytis). Já jsem tamtéž nalezl dvě rostliny sleziníku

netíkovitého (Asplenium adiantum-nigrum; herbářový doklad je citován Kubátem 1986 : 23). Kubát (l.c.)
zjistil další naleziště druhu na nedaleké Čertově jizbě. Na plochém kameni mám na Sluneční stráni
zaznamenán neveliký avšak bohatý porost hvozdíku sivého (Dianthus gratianopolitanus*) (viz kap. E3).
Problematický je i geograficky isolovaný výskyt pcháče panonského (Cirsium pannonicum) na velmi
omezené ploše na hřbetu severně od Střekova k Nové vsi. Je v následujícím porostu :
17. 6. 1965, 3x3 m, 150, JJZ, 100 % : Fragaria sp. 3, Trifolium medium 3, Cirsium pannonicum 2, Festuca
rupicola 2, Poa pratensis 2, Trisetum flavescens 2, Dactalis glomerata 1, Galium pumilum 1,
Chrysanthemum corymbosum 1, Promula veris 1, Vicia cracca 1, Agrimonia eupatoria +, Achillea
millefolium +, Briza media +, Carex montana +, Helianthemum nummularium +, Hypericum maculatum +,
Knautia arvensis +, Lotus corniculatus +, Phleum phleoides +, Phyteuma spicatum +, Quercus sp. (culta)
+,Thymus pulegioides +, Trommsdorffia maculata +, Veronica chamaedrys +, Vicia tetrasperma +,
Cotoneaster integerrima r, Dianthus carthusianorum r, Lathyrus pratensis r, Myosotis sp. r, Peucedanum
cervaria r, Trifolium alpestre r.
Pohl (1809-1814) udává od Střekova koulenku prodlouženou (Globularia elongata*), jistě ne původní.
Nikdy více tam nebyla sbírána. Dominův (1923) nález koniklece horského (Pulsatilla montana), který jinde
v Čechách neroste považuje Dostál (1949) za omyl. Jestliže však uvažujeme výsadbu, jeví se nám celá
záležitost v naprosto jiném světle. To ostatně připouští i Skalický (1988 : 420).
Na zmíněných dvou hřbetech s těmito pravděpodobnými přísadbami vzácných rostlin, tedy mezi Střekovem
a Novou vsí a mezi Střekovem a Vysokým Ostrým roste také kyvor lékařský (Ceterach officinarum*). Těsně
po válce (asi roku 1947) jsem nalezl jeden exemplář ve spodní části druhého komplexu skal na onom
severním hřbetu. Po svém příchodu na Pedagogickou fakultu v roce 1960 jsem ho tam již nenašel.
V prvém komplexu skal severního hřbetu jsem od roku 1960 sledoval ve skalní průrvě dvě rostliny kyvoru.
Zmizely počátkem osmdesátých let. Rostly osamoceny ve škvíře na plochém svisle zasazeném kameni,
velikém asi 1 m2.
Zmíněná dvě naleziště však nebyla Dominem (1904 : 215-216) popisovanou lokalitou druhu. Obě jsou
totožné se skalami jižně od střekovského nádraží, v podstatě přístupnými., v době Dominově (l.c.) i dnes
osázenými na hlubších půdách akáty. Domin (l.c.) je v práci popisuje, ale kyvor z nich neuvádí. Z toho lze
soudit, že množství kyvoru v době Dominově bylo na těchto lokalitách zanedbatelné, nejspíše totožné s jeho
množstvím v sedmdesátých létech.
Dominem popisovaná (l.c.) lokalita byla odtud za Střekovskou skalou, tedy na druhé straně než Střekovské
nádraží a byla na "skoro nepřístupných strminách.......... které jsou jinak vcelku holé". Tyto geografické a
ekologické charakteristiky odpovídají spodní strmé části Sluneční stráně, komplexu skal mezi Střekovem a
Vysokým Ostrým, tak jak mohly vypadat v době Dominovy návštěvy. Právě tam jsem nalezl výše zmíněný
sleziník netíkový (Asplenium adiantum-nigrum), nahoře nad strmými skalami pak zmíněný hvozdík sivý
(Dianthus gratianipolitanus*). Kubát (1986 : 55) odtud uvádí a fotografuje (l.c. : 53) kyvor lékařský (čtyři
exempláře) ještě v současné době.
Tomšovic (1988 : 252) udává z Čech 14 lokalit kyvoru. Z nich sedm údajně původních. Mezi ně zahrnuje i
Blažkové (1971) lokalitu v lomu (!) u Chýnova a Jahnovo naleziště na náspu železniční tratě (!) u
Žloukovic. Tři vznikly podle Tomšovicova názoru vysazením (údaje od známých botaniků). Zbývající čtyři
jsou podle něho nepravděpodobné, přesto, že např. z Rálska existuje herbářový doklad (Kubát 1986 : 55).
Jelikož byly lokality, botaniky běžně považované za "původní" (Říp, Tříkřížová hora, okolí Střekova,
Milešovka) s výjimkou oné na Sluneční stráni již při jejich objevu velmi slabé a byly převážně na místech,
kde bylo v minulosti nesporně vysazováno, nic nebrání tomu, abychom i tyto lokality považovali za
vysazené. Jak vyplyne z dalšího rozboru, druhotný výskyt lze předpokládat i u naleziště na Sluneční stráni.
Vzniká tedy otázka, jestli kyvor lékařský je vůbec původní česká rostlina. Této představě neodporuje ani
skutečnost kdysi hojného výskytu (Blažková 1971 : 114) na Sluneční stráni u Střekova. Právě Blažková (l.c.
:115-116) dokládá, že dnes na jedince nejbohatší česká lokalita kyvoru u Chýnova je v bývalém lomu, a má
tedy zřetelně druhotný charakter.
Domnívám se, že záhadné, s přestávkami několikrát opakované nálezy ojedinělých exemplářů kyvoru na
Řípu měly nejspíše původ v reintrodukci. Ony návrhy posluchačů na reintrodukci rostlin na zaniklé lokality,
o nichž se zmiňuji v kap. E2, se totiž někdy týkaly právě možnosti dovozu rostlin kyvoru z ciziny a jejich
výsadby na Říp. Podobnými úvahami se mohli zabývat i někteří amatérští botanici.
V okresním museu v Litoměřicích je archivována položka z Ankertova herbáře, na které je, zřejmě
Ankertovou rukou, uvedeno "Georgsberg bei Raudnitz - leg. Prof. Rozum 1927". Jedním z mála nálezců
kyvoru na Řípu byl tedy i zakladatel Podřipského musea.
Soubor tří lokalit u Střekova nás nemusí překvapovat. Mohl vzniknout stejným způsobem jako soubor
nejméně devíti lokalit ryze kulturního druhu kosatce bezového (Iris sambucina) v okolí Ústí nad Labem
(kap.E3). Případně mohl být také kyvor z Dominem popisovaného naleziště na další dvě střekovské lokality
dodatečně přenesen.

Je zajímavé, že právě obě lokality, patrně vysazené na štěrk nebo na rozrušenou skálu, tedy mimo skálu
kompaktní (Chýnov, Žloukovice), měly početné populace. To odpovídá ekologii druhu, jak jsem ji poznal v
Chorvatsku. Kyvor lékařský tam roste hojně i na kamenitých hrázích mezi poli.
Kyvor lékařský představuje tedy nejspíše součást počátečního stadia osidlování skal a zazemňování štěrku.
V dalších stadiích vývoje lokalit se na nich již nerozmnožuje, ale naopak konkurencí ostatních bylin zaniká.
Proto tam, kde byl u nás kyvor rozsazen do počátečních stadií vývoje obnaženého podkladu, nebývale se
rozmnožil. Kde byl vysazen na jiná místa, přežily jen ty exempláře, které tam byly přeneseny.
Jestliže uvádí Kavina (1928) že roku 1899 byly dovezeny sazeničky kyvoru z Balkánu a rozsazeny na
rozličná místa v okolí Prahy, pak mohla být tato efektní skalnička podobně dovezena a rozsazena na různá
jiná místa u nás také kdykoli před tím. Na stanovišti na Sluneční strání mohla být vysazena do podmínek
blízkých těm, které Blažková (l.c.) popisuje na své lokalitě u Chýnova. Mohla se nejprve značně rozmnožit,
a po té normálními sukcesními postupy mohla tam být redukována. Případné potvrzení existence lomů z
konce 18. nebo z 19. století na některých částech Sluneční stráně by předpoklady o ekologické podstatě
vývoje bohatosti tohoto naleziště kyvoru a rovněž vysazení této lokality plně potvrdilo.
Strmé skály mezi Střekovem a Vysokým Ostrým, na kterých kdysi rostl masově kyvor začínají nad chatami
při Zlaté stezce za návrším za restaurací Zámeček ve směru na Brnou. Spodní část těchto skal je dnes
zakryta vysokými stromy, zakořeněnými v suti pod skalou. Charakter bývalého lomu má zejména jejich
centrální část, která začíná asi 50 m před křižovatkou Zlaté stezky s Karatiátovou ulicí a táhne se asi 200 m
nad chatami v Karafiátové ulici až k odbočce do ulice Pod reservací. V tomto úseku je zřetelný mohutný
polokruhovitý zářez do komplexu skal s drobnými vyvýšeninami na okraji. To upomíná na fysiognomii
někdejšího lomu, lemovaného odklizovými haldami. Ty jsou dnes již zarostlé travnatým společenstvem.
Na východní straně zářezu je skála se západní expozicí, která odpovídá Dominově (1904 : 216) informaci,
že kyvor zde roste "na skoro nepřístupných strminách a napolo ukryt ve štěrbinách skalních k západu
obrácených." Zde tedy bylo nejspíše původní centrum výskytu kyvoru na Sluneční stráni u Střekova..
Sem umisťuje lokalitu i Kavina (1928 : 146). Je podle něho nad cestou ze Střekova k Vysokému Ostrému.
Čedičové skály tam "tvoří jakýsi amfiteátr, otevírající se uprostřed bukového a dubového háje".
Cesta od Střekova k Vysokému Ostrému je část Zlaté stezky, obklopená dnes zahrádkářskými koloniemi.
Dále pokračuje v Karafiátové ulici a v její odbočce, v ulici Pod reservací. Onen "amfiteátr" je výše
popisovaný polokruhovitý zářez do skal.
Není také bezpodmínečně nutno obviňovat botaniky z vyhubení kyvoru na Sluneční stráni, jak to činí
Blažková (1971). Přijmeme-li představu o jeho ekologickém optimu v iniciálních stadiích osídlovacího
procesu, potom nutně při následných stadiích vývoje skal dochází ke vzniku nepříznivých podmínek pro
existenci kyvoru, což nutně způsobuje významnou redukci jeho populace. Tomu odpovídají následující
skutečnosti.
Domin (1904 : 216) popisuje lokalitu kyvoru jako vcelku holé skály, "na kterých jen tu a onde stojí nějaký
křík". Pod nimi jsou mohutné rozvaliny. O jejich zalesnění nehovoří. Z četnosti a bohatosti herbářových
položek usuzuje Blažková (l.c), že kyvor musel být kdysi na lokalitě velice hojný. Tentýž dojem dostaneme
při pročítání textu K. Domina (l.c.)
Kavina (1928 : 149) napočetl už jen 23 trsů kyvoru. Popisuje poměrně bohaté porosty bylin na skalách a
celé houštiny keřů. Nehovoří také o volných sutích, ale o bukovém a dubovém háji v "amfiteátru".
Jak jsem již uvedl, Kubát odtud dnes udává jen čtyři exempláře kyvoru v jedné skalní rozsedlině. Kromě
nejprudších strmin jsou dnes skály zarostlé bylinnou vegetací a keři. Les sahá těsně pod skálu a na mnohých
místech ji zastiňuje.
Je tedy zřetelná negativní korelace mezi procesem zarůstání skal a bohatostí lokality kyvoru. Jeho výsadba
do prostředí opuštěného lomu se zdá být velmi pravděpodobná. Změny v bohatosti lokality jsou patrně
výsledkem zazemňovacího procesu.
Jak již bylo uvedeno, podobně jako Roudnice a Encovany, i Střekov byl majetkem rodu Lobkoviců. I zde
mohl být tudíž pravděpodobným původcem výsadeb J. E. Pohl.
V souvislosti se zřetelně druhotným výskytem hvozdíku sivého (Dianthus gratianololitanus*) na Sluneční
stráni u Střekova vzniká otázka původu lokality tohoto druhu na skalách proti Kozí hoře u Mojžíře.
Dominovi (1904 : 208) ani mně se nepodařilo naleziště ověřit. Bylo asi neveliké, nejspíše vzniklé rovněž
výsadbou a počátkem 20. století již zaniklé.
Kolem roku 1970 rostlo na skalách proti Kozí hoře na ploše asi 1 m2 několik exemplářů tařice horské
(Alyssum montanum*). I tato lokalita, od hlavního rozšíření druhu v Čechách velmi vzdálená, mohla
vzniknout vysazením.
S tím souvisí i výskyt vzácných druhů na Děčínsku. Zemřelý B. Novotný (Děčín) ukazoval s pýchou dva
exempláře střevíčníku pantoflíčku (Cypripedium calceolus*) u Bohyně. B. Novotný nacházel v okolí Děčína
i další vzácné rostliny, zejména z okruhu tajnosnubných cévnatých. Rostly většinou v nepočetných
skupinkách.

Překvapivé jsou dobře určené, herbářově v centrálních sbírkách dokladované, avšak nikdy nepotvrzené
lokality pseudoxerotermních druhů s označením Malinský- Tetschen : kozinec rakouský (Astragalus
austriacus), kozinec bezlodyžný (A. exscapus) aj. Jestliže v tomto případě neznamená Děčín bydliště
sběratele (cf. Toman 1973 : 35), potom to jsou nesporné doklady výsadeb z doby prvopočátků botaniky.
Podezřeň královská (Osmunda regalis) u Maxiček je podle Šourkové (1988 : 229) také dokladem staré
výsadby.
Ze strmých skal nad Koštovem znám dosti početnou populaci žluťuchy smrduté (Thalictrum foetidum )v
nečekané geografické pozici.
Mezi Střekovem a Litoměřicemi jsou problematické především lokality silenky dlouhokvěté (Silene
longiflora) u Sebuzína a pod Radobýlem, jediné v Čechách. Je má i Dostál (1989 : 170) za druhotné.
Naleziště včelníku rakouského (Dracocephalum austriacum*) na Deblíku, jediné mimo hlavní arelu mezi
Berounem a Prahou, znal už Domin (1904 : 213). Kubát (1986 : 66) tam uvádí dvě rostliny. Cituje však
zápis Mittelbacha, který uvádí z roku 1929 přítomnost asi 60 jedinců. Všechny posledně jmenované rostliny,
tedy žluťucha smrdutá nad Koštovem, silenka dlouhokvětá u Sebuzína a pod Radobýlem a včelník rokouský
na Deblíku nebyly ale patrně vysazeny, jak se domníval Toman (2003), ale představují ve smyslu
rekapitulace v kap. E15 nejspíše pliocenní invadienty
Ve skupině Tříkřížové hory roste na krystalických břidlicích Velké Venduly koulenka prodloužená
(Globularia elongata*) a len tenkolistý (Linum tenuifolium). Začátkem 20. století byly tyto lokality tak
nepatrné, že je Domin (1904 : 227) nenalezl. Konstatoval jen, že by jejich existence znamenala velkou
ekologickou raritu. Dne 13. 10. 1966 byly již nepřehlédnutelné. Snímek koulenky uveřejnil Toman, 1981
tab.7, sn. 3. Na jiném snímku, pořízeném 26. 8.1964 je koulenka zaznamenána dokonce jako velmi hojná.
Veliký porost lnu tenkolistého je na dalším hřbetu za roklí. Na nejjižnější výspě hlavního komplexu strání
na Velké Vendule roste jediný exemplář seselu sivého (Seseli glaucum).
Jinou ekologickou abnormitu představoval podle Domina (l.c.) len žlutý (Linum flavum*) na Debusu u
Prackovic. Lokalita byla zničena lomem. O nalezišti referuje Domin (1904 : 57) bez bližší charakterizace. I
zde mohlo dojít k výsadbě. Totéž platí o zajímavých výskytech dvou vzácných pelyňků, p. rakouského
(Artemisia austriaca) v tomto prostoru. Pelyněk bilý (Artemisia alba) u Dubic je ale spíše pliocenním
invadientem.
Mittelbach a Preis (1936) našli pod temenem Tříkřížové hory čtyři exempláře kyvoru lékařského (Ceterach
officinarum*). Dnes již lokalita neexistuje.
Pod Radobýlem byla kdysi nalezena podkovka chocholatá (Hippocrepis commosa) v blíže neudaných
ekologických podmínkách. Starší práce vesměs považují lokalitu za původní. Teprve Chrtková (1995 b :
510-511) ji má za druhotnou.
Na vrcholku Radobýlu rostla jako na jediném místě v Čechách pískavice thesalská (Trigonella
monspeliaca). Ani zde není vyloučena výsadba nebo výsev semen (jedná se o letničku). K většímu rozšíření
na lokalitě v minulosti a k její následné likvidaci mohla přispět vázanost výskytu na určitou etapu
sukcesních procesů po přerušení těžby čediče. Je možné, že specifické podmínky tohoto procesu způsobily v
jistém období i zvýšenou vitalitu druhu, která se projevila neobvyklou mohutností některých rostlin, které
nalezla v herbářích Chrtková (1995 a : 450-451).
Vzhledem k mapování hranic pliocenního jezera v oddílu B je pravděpodobné, že některé v této kapitole
uváděné druhy jsou pliocenní invadienty. Dle mého soudu na to mají největší šanci pelyněk bílý, pískavice
thesalská, žluťucha smrdutá a včelník rakouský.
E12. Milešovka
K podezřelým rostlinám Milešovky patří především jazýček kozlí (Himantoglossum hircinum). Lokalita je v
botanické literatuře běžně udávána. Ale například J. Šimr zde během stovek návštěv nalezl jednoho (!) roku
jeden (!) exemplář tohoto druhu (ústní sdělení). Jedná se o jedinou lokalitu v Čechách. Podezřelá je i tařice
horská (Alyssum montanum*) na Kamejčku pod Milešovkou, izolovaná od hlavního českého rozšíření
druhu. Jelikož jsem ji zde od publikace Šimrem (1949) vícekráte marně hledal, soudím, že zde byla nejspíše
k disposici v několika málo exemplářích. Dnes již lokalita pravděpodobně neexistuje. Jednalo se zřejmě
rovněž o snadno zničitelný geograficky isolovaný nález nepatrné rozlohy. Také záhadný Šimrův doklad
kozince bezlodyžného (Astragalus exscapus) na Milešovce (Toman : 61-62) měl asi původ ve výsadbě. Na
Milešovce byl nalezen podezřelý kyvor lékařský (Ceterach officinarum*).
Podezřelý je i porost medvědice lékařské (Arctostaphyllos uva ursi*) na dobře přístupném místě Výřích
skal. Rostlina zde byla ve starších obdobích obtížně hledána. Ani Domin (1904 : 67) ji nenalezl. Porost měl
tedy nejspíše nepatrnou rozlohu. Po druhé světové válce je již nepřehlédnutelný. Dne 23. 9. 1965 rostla
medvědice na kompaktní znělcové skále o sklonu 700 na ploše 50 m2 v následujícím společenstvu :

E2 : Quercus sesilis 2, Betula verrucosa +, Sorbus aria +, Populus tremula +. E1 : Arctostaphyllos uva-ursi
2, Festuca pallens 2, Anthericum ramosum +, Calamagrostis sp. +, Campanula rotundifolia +, Euphorbia
cyparisias +, Geranium sanguineum +, Hieracium pratense +, H. sabaudum +, H. schmidtii +, Lembotropis
nigricans +, Rubus idaeus +, Solidago virgaurea +, Origanum vulgare r, Scabiosa columbaria r.
Podle ústní informace pana ing. Jozy jsou dnešní porosty medvědice na Výřích skalách mnohem rozsáhlejší.
Je otázka, které z lokalit oblíbené skalničky, medvědice lékařské, jsou na území Ústeckého kraje původní a
které jsou vysazené. Podobně jako na Milešovce byly i lokality na Hradisku u Litoměřic, u Kundratic, u
Vimperka a na Křížové hoře počátkem 20. století tak nepatrné, že je Domin (1904) nenalezl. Později některé
z nich zanikly. Naleziště byly nejspíše pomalu se rozrůstající nebo redukující se výsadby. Stanoviště nad
Litvínovem (Waldstein in Čelakovský 1867-1881) nebylo nikdy potvrzeno. Jednalo se pravděpodobně také
o zaniklou výsadbu.
Šimr (1932 b) uvádí z Lipské hory z blízkosti pěšiny tři (!) drobné, vzájemně nepatrně vzdálené porosty
medvědice, celkově 2,5-3 m2 veliké. Rovněž zde je možno počítat s výsadbou tří jedinců v blízkosti
přístupové komunikace a s jejich pozvolným rozrůstáním. Abtové (1989) lokalita na Blatenském svahu
sestává se rovněž ze tří ostrůvků. Má celkovou plochu 4 x 2 m. V úvahu je zde nutno vzít i to, že majitel
panství, hrabě Černín z Chudenic, vlastnil kromě obce Blatna také nedaleký zámek Krásný Dvůr u
Podbořan. Tam byla kromě rozsáhlého parku zřízena i botanická zahrada (Maiwald 1904 : 215).
Srovnáme-li dnešní stav lokalit na opuce u silnice Hvížďalka-Řevničov s jejich popisem u Kliky (1950), zdá
se, že za posledních padesát let došlo k významnému vertikálnímu rozrůstání porostů. To může signalizovat,
že v roce 1950 jejich rozsah plně neodpovídal ekologickým možnostem lokality a znamenal, obdobně jako
na Milešovce, postupné rozšiřování druhu z několika bodových výsadeb.
Hegi (1928 : 427) udává na Milešovce a na Hradišťanech hvězdnici alpskou (Aster alpinus*). Jinde se
takový údaj nevyskytuje. Sám jsem ji na Milešovce i Hradišťanech vícekráte bezúspěšně hledal. Jednalo se
tedy asi opět o nepatrný výskyt, záhy zredukovaný. Dostál (1989 : 384) uvádí z Milešovky (ovšem i Dostál
jako zdivočelý) rozchodník roční (Sedum anuum), Květena ČR (Kubát 1988 : 190-192) vranec jedlový
(Huperzia selago). Lokality obou druhů měly nejspíše rovněž nepatrné rozlohy. Dnes asi již neexistují.
Několikrát zde byl nalezen sleziník netíkový (Asplenium adiantum-nigrum: Kubát 1986 : 23).
E13. Mostecko, Chomutovsko, Žatecko
Na Bořeni u Bíliny jsem konstatoval v šedesátých létech minulého století asi čtvereční metr dvojštítku
lysého (Biscutela laevigata). Udávané hvězdnici chlumní (Aster amellus*) a sesel sivý (Seseli devenyense)
jsem marně hledal. Nejspíše se jedná o zaniklou výsadbu o málo exempářích.
Kolem roku 1958 jsem nalezl na velmi isolovaném nalezišti při pěšině na severním úpatí Rýzelského vrchu
jeden exemplář koprníku štětinolistého (Meum athamanticum). V jeho bezprostřední blízkosti rostly dva
jedinci prhy horské (Arnica montana*). Na plochém širokém vrcholku pak asi 1 m2 veliký nezdravý porost
pcháče různolistého (Cirsium heterophyllum). Jestliže nepřipustíme výsadbu, jsou tyto nálezy pro příslušné
místo velmi překvapivé.
Pivoňka cizí (Paeonia peregrina*) kdysi sbíraná na Černém vrchu u Mostu, byla i podle Domina (1904 : 82)
vysazena. Tentýž původ má nejspíše také kolonie koulenky prodloužené (Globularia elongata*) na
Zlatnickém vrchu (Skořepa 1976), asi nepatrná. Je možné, že i hrachor trávolistý (Lathyrus nissolia) mezi
Širokým vrchem a Hněvínem (Sládek 1985) byl sem uměle přenesen. Nejspíše v posledních létech. Soudím
tak proto, že jsem za svého působení na mosteckém gymnáziu v létech 1954 až 1960 na druhé lokalitě často
botanizoval. Hrachor trávolistý jsem tam nenalezl.
Slabý výskyt koniklece obecného (Pulsatilla vulgaris*) na dnes již zaniklé lokalitě u Čermník (Klement
1930) je jeden z mála údajů tohoto druhu v Čechách. Ani Skalický (1988 : 416) ho neuvádí. Záměna s
jinými druhy není dle mého soudu pravděpodobná. Oba druhy, které by přicházely v úvahu, k. luční
(Pulsatilla pratensis) a k. otevřený (P.patens) Klement bezpečně znal z jiných lokalit Chomutovska. U
Čermník z nich nerostl ani jediný. Proto nepřichází v úvahu ani kříženec P. pratensis x P. patens.
Rozrazil pochybný (= úložník pochybný), Veronica spuria (= Pseudolysimachion spurium) má jednu
lokalitu na blíže neznámém místě u Teplic, druhou v Údlickém doubí u Chomutova. Teplický výskyt,
dokladovaný 1854 považuje Trávníček (2000 : 405) nejspíše za nepůvodní. Druhé stanoviště bylo velmi
slabé. Hegi (6/1 : 44) charakterisuje četnost na lokalitě jako "einzig". V Německu popisuje Hegi (l.c.) kromě
pěti lokalit, které považuje za původní, také naleziště u Mannheimu a Ludwigshafenu, které má za
sekundární.
Lokality koniklece obecného v Čechách se všeobecně považují za nepůvodní. Rozšíření koniklece obecného
a rozrazilu pochybného na Chomutovsku mají ve vztahu k lokalitám v Německu mnoho společného.
Neshledávám proto důvod, proč by jeden z těchto druhů měl zde být vysazen a druhý nikoli.

Rozrazil toho typu, který se kdysi vyskytoval v Údlickém doubí u Chomutova a který zde jmenuji rozrazil
pochybný, nalezneme v různých zpracováních pod různými jmény. Rozrazily z jeho příbuzenského okruhu
byly, obzvláště v minulosti, často pěstovány v zahradách a vytvářely nejrozmanitější křížence (viz
Trávníček 2000, Skalický 1956).
Podle Skalického (l.c.) jsou známy dvě herbářové položky tohoto rozrazilu z Údlického doubí. Ovšem i ty
se liší ve velmi důležitém znaku, charakteru listenů. Zařazení k jednomu typu přiměl Skalického (l.c. : 141-
142) právě původ z jedné lokality. Doklad od Teplic se přiřazuje k odlišné poddruhové jednotce.
Rozdíly v morfologii jediných tří rostlin, které jsou z našeho území k disposici ukazují na pravděpodobný
původ rostlin z komplexu kulturních hybridů a tudíž společně s dalšími ukazateli i na druhotný původ
lokalit.
Lorber a Pyšek (1993 : 61) zjistili na Vilémovské hůrce u Vilémova lokalitu devaterníku šedého
(Helianthemum canum*). Písemným dotazem u obou autorů bylo zjištěno, že se na nález již nepamatují.
Devaterník roste na Vilémovské hůrce v bývalém lomu nebo v jeho nejbližším okolí. Jedná se o rostlinu,
která má neveliká souvislá rozšíření v okolí Štětí, na jižním okraji Prahy a na Berounsku.
Naleziště v lomu, izolovanost lokality a její zanedbatelná bohatost (autoři se na nález nepamatují), jakož i
skutečnost, že se na místě nevyskytuje žádný jiný pseudoxerotermní druh poukazují na pravděpodobnou
výsadbu.
Výskyt současně ukazuje, že Schmidtovy údaje této rostliny od Plané u Mariánských lázní (1789) a od
Osečan (1791) nemusely být chybou v určení, jak se většinou předpokládá. Mohly dokumentovat lokalitu
kýmsi před Schmidtem nebo snad Schmidtem samotným založenou (viz kap. E2).
R. Reich (Chomutov) mi předal jeden exemplář své soutěžní práce studenta gymnasia "Příspěvek k
fytogeografickému rozšíření vyšších rostlin při dolním toku říčky Blšanky" která zpracovává svahy nad
Blšankou od Libořic po ústí do Ohře. Práce byla vypracována v nejužší spolupráci s kol. Skořepou, který
doprovázel Reicha prakticky na všech exkursích. Proto mám Reichovy údaje za spolehlivé.
Překvapivé jsou lokality hvozdíku sivého (Dianthus gratianopolitanus) u Dobříčan : na ztvrdlém kamenitém
jílu velmi vzácně (dle ústní informace R. Reicha jeden exemplář), kuřičky štětinkaté (Minuartia setacea) a
čistce alpského (Stachys alpina) u Holedče. Výskyty obou posledních byly podle ústní informace R. Reicha
rovněž velmi slabé. Nedaleko, na stráni exponované k jihu, roste velmi isolovaná, Reichem zaznamenaná a
mně také známá lokalita kavylu chlupatého (Stipa dasyphylla). Kolbek ( 1978 : 281-288) odtud uvádí také
kavyl Smirnovův (Stipa smirnovii). Tutéž dvojici kavylů, k. chlupatý a k. Smirnovův konstatuje Kolbek
(l.c.) i na stráních nad severním okrajem Siřemi. Na úklonu proti trati u Měcholup jsem nalezl několik m2
veliý porost plavuně obecné (Lycopodium clavatum). Kolem pěšiny (vpravo i vlevo) v horní části
hlubokého údolí mezi Líčkovem, Tuchořicemi a Liběšicemi bylo asi na 15 m2 zaznamenáno 17 trsů (jen
dva kvetoucí) geograficky velmi izolovaného porostu kavylu tenkolistého (Stipa stenophyla) v následujícím
společenstvu :
23. 6. 1983, 6 m2, , 250, J, 80 % : Carex humilis 3, Festuca rupicola 3, Prunus avium 2, Salvia pratensis 2,
Stipa capillata 2, Thymus marschallianus 2, Festuca valesiaca 1, Potentilla arenaria 1, Achillea millefolium
+, Anthericum liliago +, Brachypodium pinnatum +, Centaurea stoebe +, Dianthus carthusianorum +,
Fragaria sp. +, Koeleria macrantha +, Medicago falcata +, Sanguisorba minor +, Silene otites +, Stipa
stenophylla +, Ulmus montana (juv.) +, Agrimonia eupatoria r.
Všechny tyto údaje druhů uváděných v předchozím textu, soustředěné do jednoho nevelikého regionu a
izolované od nejbližších lokalit jsou podle mého soudu rovněž výsledkem výsadby. Jen u kavylu
tenkolistého a k. chlupatého, které se ve smyslu oddílu B nacházejí na hranici, vymezující pliocenní jezero,
lze o umělé výsadbě pochybovat.
Sládek (1988) popisuje na pravém břehu Ohře čtyři lokality kozince bezlodyžného (Astragalus exscapus) :
pod Úhoštěm, nad Libocí mezi Libočany a Žabokliky, na stráních u nádraží Trnovany a na Chlumu u
Chlumčan. Lokalita nad Libocí je bohatá, zatímco na ostatních byly nalezeny jeden až dva exempláře.
Na lokalitě nad Libocí končí výrazný pruh mindelských teras, který se sem táhne od Vičic. Považuji za
pravděpodobné, že lokalita nad Libocí je původní a ukazuje, že v období mindel byla spojitost tohoto
naleziště s komplexem lokalit kozince nad levým břehem Ohře. Zbývající tři nepatrná naleziště vznikla
výsadbou.
E14. Okolí Loun a Libochovic
Z tohoto území je nutno především připomenout v kap. E3 zmíněnou lokalitu Chožov (len rakouský - Linum
austriacum* a strdivka brvitá - Melica ciliata). Dále jsou těžko vysvětlitelné nálezy kosatce bezlistého (Iris
aphyla) na Milé, Rané a Brníku, učiněné brzy po druhé světové válce. Je to na místech v minulých dobách
stokráte prohledaných. Dnes vytváří kosatec bezlistý podle ústní informace pane Mgr. Švankmajere pěkný
porost.

Záhadné je i množství "nových" lokalit ovsíře stepního (Helictotrichon desertorum) objevených po okupaci :
dvě pod Ranou, druhá lokalita na Janském vrchu, pod Oblíkem, na svahu mezi Oblíkem a Červeným
vrchem, na Malém vrchu ve skupině Černodolů a na dvojvrší Srdov - Brník ( Martinovský 1958, Toman
1981 : 497, Houda 1968). Na Velkém vrchu u Vršovic (Bělohoubek 1996 : 56) bude nutno z hlediska naší
tématiky věnovat pozornost především oběma druhům, které zde byly nalezeny poprvé, a to v jediném
exempláři. Je to kruštík širolistý (Epipactis heleborine) a vlnice chlupatá (Oxytropis pilosa). Je také těžko
pochopitelné, že by při předchozích výzkumech včetně návrhu národní přírodní památky bylo přehlédnuto
pět exemplářů střevíčníku pantoflíčku (Cypripedium calceolus*). Nález jediného exempláře posledního
druhu v oblasti Křesínských vrchů (Kubát in litt.) by snad bylo možno vysvětlit přenesením semen (Kubát
l.c.). Dle mého soudu je však i zde pravděpodobnější výsadba. Jedná se přece o rostlinu nalezenou v
podmínkách naprosto nevhodných (srovnej s pokusnými výsevy hvozdíku Novákova), jehož semena jsou
navíc schopna klíčit jen v symbiose. Efektní střevíčník pantoflíček, předpokládaný representant extrémně
vzácných rostlin, bývá patrně často vysazován.
Kokořík šírolistý (Polygonatum latifolium) mezi Perucí a Libochovicemi byl i podle Dostála (1989) nejspíše
vysazen, i když jiní botanici považují jeho výskyt za původní.
Na lokalitě jsem kokořík šírolistý vícekrát bezúspěšně hledal. Byl v tomto území udáván na dvou místech : v
údolí u Peruce (Daneš in Čelakovský 1867-1881 : 96) a v lese Šebíně při Ohři (Domin 1904 : 149), v obou
případech nejspíše v malém počtu jedinců.
V Šebíně byl učiněn také překvapivý nález nevelké kolonie smrkovníku plazivého (Googyera repens : Šimr
1932 a).
E15. Závěr
V práci bylo zdůvodněno, že rostliny, které bývají považovány za vzácné a jsou většinou i z estetického
hlediska zajímavé, bývají v přírodě často vysazovány. Popsal jsem z Ústeckého kraje větší počet těchto
možných výsadeb. Domnívám se, že bude při botanickém výzkumu nutno s fenoménem umělé výsadby
počítat více než dosud.
Ve vysazovaných populacích bývají někdy spatřovány endemité (tzv. "hvozdík písečný český" nebo tzv.
"kosatec Novákův"), jindy druhy,jejichž lokality jsou zbytkem mnohem většího rozšíření ve velmi staré
době (např. bývají zaměňovány s pliocenními invadienty ve smyslu oddílu B). Jejich vydělením z běžně
uvažovaného bohatství původní květeny našeho státu se pohled na vývoj vegetace České republiky
podstatně zjednoduší.
Literatura
Abtová, M. (1989) : Nová lokalita medvědice léčivé (Arctostaphylos uva-ursi) v Severočeském kraji.-
Severočes. Přír., Litoměřice, 23 : 85-86.
Bělohoubek, J. (1996) : Chráněné druhy rostlin na Velkém vrchu u Vršovic.- Severočes. Přír., Litoměřice, 29 :
55-57.
Blažková, D. (1971) : Charakter severní hranice rozšíření kyvoru lékařského, Ceterach officinarum.- Preslia,
Praha, 43 : 112-119.
Čejka, G. et Vaněk, V. (1980) : Skalka, zakládanie a opatrovanie.- Bratislava.
Čelakovský, L. (1867-1881) : Prodromus der Flora von Böhmen.- Prag.
Domin, K. (1904) : České středohoří.- Praha.
--- (1910) : Kritische Studien über die Böhmisch-mährische Phanerogamenflora.- Beih. bot. Cbl., Dresden, 26B :
247-287.
--- (1923) : Pulsatilla montana Rchb., nový koniklec československé květeny a některé vzácné odrůdy našich
konikleců.- Věda přír., 4 : 151-163.
Dostál, J. (1948-1950) : Květena ČSR.- Praha.
--- (1949) : Koniklec luční načernalý a horský (Pulsatilla pratensis (L.) Mill. ssp. nigricans (Stoeck) Asch. et Gr.
et ssp. montana (Hoppe) Hayek.- Českosl. bot. Listy 1 (1948) : 91.
--- (1958) : Klíč k úplné květeně ČSR.- Praha.
--- (1989) : Nová květena ČSSR.- Praha.
Futák, J. et Domin, K. (1960) : Bibliografia k flóre ČSR.- Bratislava.
Hegi, G. (1906-1931) : Illustrierte Flora von Mitteleuropa.- München. Bd. 2 (1909), Bd. 6/1 (1928).
Houda, J. (1968) : Srdov a Brník, lounské dvojvrší, zvané Dědek a Bába.- Ochr. Přír., Praha, 23 : 217-223.
Hrouda, L. (1990) : 61. Cistaceae Juss.- cistovité.- In : Hejný, S., Slavík, B. et al., Květena České republiky, 2 :
431-439.- Praha.

Chrtek, J. et Chrtková, A. (1976) : Rod Ceratocephala v Českých zemích a poznámky k jeho členění.- Preslia,
Praha, 48 : 113-123.
Chrtková, A. (1995 a) : 31. Trigonela L.- pískavice.- In Slavík, B. (ed.) : Květena České republiky, 4: 450-452.-
Praha.
--- (1995 b) : 41. Hippocrepis L.- podkovka.- In Slavík, B. (ed.), Květena České republiky, 4 : 510-511.- Praha.
Chvapil, S. (1998) : Národní přírodní památka Kleneč - naleziště hvozdíku písečného českého.- Vlastivědný
sborník Podřipska, Roudnice n. L. 8/1 : 81 - 87.
Kavina, K. (1928) : Kyvor lékařský v Čechách.- Věda přír., Praha, 9 : 145-149.
Klášterský, I., Hrabětová-Uhrová, A. et Duda, J. (1982) : Dějiny floristického výzkumu v Čechách, na Maravě a
ve Slezsku. Severočes. Přír., Litoměřice, příl. 1982/1.
Klement, O. (1930) : Die Pflanzendecke unserer Heimat.- Heimatkunde des Bezirkes Komotau, Komotau, 1/5.
Klika, J. (1950) : Nové naleziště medvědice léčivé - Arctostaphylos uva-ursi (L) Spr.- Českosl. bot. Listy, Praha,
3 : 7-9.
Kolbek, J. (1978) : Die Festucetalia valesiacae- Gesellschaften im Ostteil des Gebirges České středohoří. Bd. 2.-
Folia geob. et phytotax., Praha, 13 : 235-303.
Kováč, J., Kubát, K., Doležal, K. et Válová, P. (1996) : Množení ohrožených druhů rostlin explantátovými
kulturami.- Příroda, Praha, 6 : 137 - 141.
Kovanda, M. (1990) : 25. Dianthus L. - hvozdík. In : Hejný, S., Slavík, B. et al., Květena České republiky. T. 2 :
200 - 213.- Praha.
Kubát, K. (1970 a) : Štětsko.- In Kubát, K., Šimr, J. et Šťastný, E., Přírodní poměry Litoměřicka, Litoměřice, 2 :
68-69.
--- (1970 b) : Poznámky k rozšíření význačných druhů rostlin.- .- In Kubát, K., Šimr, J. et Šťastný, E., Přírodní
poměry Litoměřicka, Litoměřice, 2 : 87-151.
--- (1986) : Červená kniha vyšších rostlin Severočeského kraje.- Praha.
--- (1988) : Huperziaceae Rothm.- vrancovité. In Deyl, M. (ed.), Květena České socialistické republiky, 1 : 190-
192.- Praha.
Kunzová, J. et Bělohoubek, J. (1996) : Sledování a posilování populace hvozdíku písečného českého (Dianthus
arenarius subsp. bohemicus) v národní přírodní památce Kleneč.- Příroda, Praha, 6 : 163-168.
Lorber, J. et Pyšek, A. (1993) : Dodatek ke květeně okolí Maštova (okr. Chomutov).- Severočes. Přír.,
Litoměřice, 27 : 53-63.
Maiwald, V. (1904) : Gesichte der Botanik in Böhmen.- Wien und Leipzig.
Martinovský, J. (1958) : Nové lokality chráněných a jiných význačných druhů v Čechách.- Ochr. Přír., Praha, 13
: 239-240.
Mittelbach, F. et Preis, K. (1936) : Bemerkenswerte floristische Neufunde aus der Leitmeritzer Umgebung.-
Natur u. Heimat, Aussig, 7 : 97-100.
Müller- Stoll W. R. et Toman, M. (1984) : Das Asplenietum serpentini und seine Kontaktgesellschaften auf dem
Serpentinitkomplex im Slavkovský les (Kaiserwald) bei Mariánské Lázně (Marienbad) in Westböhmen (ČSSR).-
Feddes Repert., 94 : 97 - 119.
Novák, F.A. (1915) : Kritická studie o Dianthus arenarius a jemu blízce příbuzných druzích a jeho stanovišti v
Čechách.- Věst. Král. čes. Spol. Nauk, Cl. 2, Praha 1915/8 : 1 - 27.
--- (1924) : Monografická studie o Dianthus plumarius L.- Věst. Král. čes. Spol. Nauk, Cl. 2, Praha, 1923/11 : 1 -
42.
--- (1927) : Monografická studie o postglaciálních druzích rodu Dianthus ze sekce Plumaria (Opiz).- Věst. Král.
čes. Spol. Nauk, Cl. 2, Praha, 1927/9 : 1 - 100.
--- (1943) : Nová chráněná přírodní oblast.- Krása našeho domova, Praha, 35 : 133-137.
--- (1948) : Nové naleziště kosatce nízkého v Čechách.- Českosl. botan. listy, Praha, 1 : 5).
--- (1949) : Nové naleziště rozrazilu zubatého (Veronica dentata Schmidt).- Českosl. botan. listy, Praha, 1 : 66.
--- (1954) : Přehled československé květeny z hlediska ochrany přírody a krajiny.- In Veselý, J. (red.) : Ochrana
československé přírody a krajiny, 2 : 193-409.
Novák, J. (2001) : Gagea bohemica (ZAUSCHN.) J. A. et J. H. SCHULTES a Polycnemum majus A. BRAUN -
Staronové druhy Českého středohoří.- Severoč. Přír., 32 (2000) : 98-101.
Nožička, J., Klášterský, I. et Hofman, J. (1965) : Z historie botanických zahrad československých.- Zpr. bot.
Zahr. ČSAV Průhonice, Průhonice, 1 : 3-37.
Opiz, P.M. (1815 - 1835) : Botanische Topographie Böhmens.- MS dep. Sekretariát České bot. Spol.,Praha.
--- (1852) : Seznam rostlin květeny české.- Praha.
Pešek, F. et Kutílek, J. (1966) : Další lokalita vysazeného Leontopodium alpinum Cass. v ČSSR.- Preslia, Praha,
38 : 416-417.
Pohl, J. E. (1806) : Iris bohemica F.W.Schmidtii- auf das neue Untersucht und auf wirklich neue Art befunden.-
Bot. Ztg., 5 : 35-40.

---(1806 b) : Beschreibung einer seltener böhmischen Pflanze Ornithogalum bohemicum Zauschneri.- Bot. Ztg.,
5 : 342-347.
--- (1809-1814) : Tentamen Florae Bohemiae.- Prag.
Pokorný, B. (1944) : Výskyt vzácné orchidee u Budyně n. Ohří.- Vesmír, N.Ř., Praha, 23 : 192.
Polák, K. (1896) : Nová pro květenu českou rostlina.- Vesmír, Praha, 25 : 227.
Reuss A. jun. (1867) : Botanische Skizze der Gegend zwischen Komotau, Saaz, Raudnitz und Tetschen.- In
Löchner´s Beitr. zur Balneologie, 1-104.
Rieger, F.L. (1860) : Riegrův slovník naučný, díl 1.- Praha.
Roth, A. (1855) : Der Rothenhauser Park am Fusse des Erzgebirges in Böhmen.- Oester. bot. Wbl., Wien, 5 :
265-295.
--- (1857) : Verzeichniss derjenigen Pflanzen, die bisher in dem böhmischen Erzgebirge von Rothenhaus uns
Umgebung aufgefunden worden sind.- Oester. bot. Wbl., Wien, 7 : 39-290.
Rothmaler, V. et al. (1982) : Exkursionsflora für die Gebiete der DDR und BRD. T. 4, Ed. 5.- Berlin.
Seifert, M. (1920) : Přírodou a životem k čistému lidství.- Praha.
Schmidt, F. W. (1789) : Versuch einer Topographie der Stadt Plan.- Abh. koenigl. boehm. Gess. Wiss., Prag,,
Folge 1, 4 (1788) : 34-80.
--- (1791) : Verzeichnis der um Wosečan und in der benachtbarten Gegend an den Ufern der Moldau im
Berauner Kreises wildwachsenden selteneren Pflanzen.- Abh. koenigl. boehm. Gess. Wiss., Prag, Folge 2, 2 : 1-
74.
Skalický, V. (1988) : 5. Pulsatilla Mill.- koniklec. In Deyl, M. (ed.) Květena České socialistické republiky, 1 :
414-422.- Praha.
Skořepa, J. (1976) : Příspěvek k floristice západní části Severočeského kraje.- Severoč. Přír., Litoměřice, 7 : 81-
83.
Sládek, J. (1988) : Nález Lathyrus nissolia L. u Mostu.- Severoč. Přír., Litoměřice, 17 : 10.
--- (1988) : Astragalus exscapus jižně od Ohře.- Severoč. Přír., Litoměřice, 21 : 73-76.
Šimr, J. (1931) : Květena Březiny a okolí.- Čas. Nár. Mus., Praha, Odd. přír., Praha, 105 : 52-73, 98-140.
--- (1932 a) : Nízko položená lokalita Goodyera repens R. Br. v Poohří.- Čas. Nár. Mus., Praha, Odd. přír.,
Praha, 106 : 66.
--- (1932 b) : Nová lokalita Arctostaphyllos uva-ursi Spreng. v Českém Středohoří.- Čas. Nár. Mus., Praha, Odd.
přír., Praha, 106 : 66-67.
--- (1936) : Psamofilní a xerothermní vegetace u Liběchova n.L.- Čas Nár. Mus., Praha, Odd. přír., Praha, 112 :
6-25.
--- (1949) : Alyssum montanum L. ssp. eumontanum (Baumg.) Thell.- Českosl. bot. Listy, Praha, 2 : 65-66.
Skalický, V. (1956) : Poznámky k zpracování některých druhů rozrazilů (Veronica L.) sekce Pseudolysimachium
Koch.- Preslia, Praha, 28 : 125-144.
Šourková, M. (1988) : 7. Osmundaceae Bercht. et J. Presl.- podezřeňovité.- In Deyl, M. (ed.), Květena České
socialistické republiky, 1 : 229-230.- Praha.
Šťastný, E. (1970) : Roudnicko.- In Kubát, K., Šimr, J. et Šťastný, E., Přírodní poměry Litoměřicka, Litoměřice,
2 : 71-81.
Tausch, I. F. (1828) : Über die zweifelhafte Pflanzen der Flora Bohemica Schmidt´s.- Flora oder Allg. bot. Ztg.,
11 (27) : 417-431.
Toman, M. (1952) : Silene otites (L.) Wibel subsp. pseudo-otites (Bess.) A.Gr. v Čechách.- Českosl. bot. Listy,
Praha, 4 : 71.
---(1967) : Rozšíření dubu pýřitého v severních Čechách.- Preslia, Praha, 39 : 83-93.
---(1973a) : Rozšíření některých stepních druhů v Čechách.- Sborník Ped. Fak. Ústí n.L., Řada přír. Ústí nad
Labem, 2 : 21-102.
--- (1973b) : Psamofilní vegetace Terezínské kotliny.- Preslia, Praha, 45 : 70 - 86.
---(1974) : Populationsanalyse der Sammelart Festuca cinerea in Böhmen.- Feddes Rep., Berlin, 85 : 333 - 374.
--- (1981) : Die Gesellschaften der Klasse Festuco- Brometea im westlichen Teil des böhmischen
Xerothermgebietes.- Feddes Repert., Berlin, 303-332, 433- 498, 569-601.
--- (1988) : Beiträge zum xerothermen Vegetationskomplex Böhmens.- Feddes Repert., Berlin, 99 : 33-80, 205-
235, 339-376, 565-602.
--- (1986) : Taxonomische Problematik und Populationscharakteristik des angeblichen Endemiten der
tschechoslovakischen Flora, Dianthus novakii.- Gleditschia, Berlin, 14 : 69-84.
--- (1990) : Ein weiterer Beitrag zur Kenntnis der Populationsstruktur und zur Taxonomie von Festuca Sect.
Festuca in Böhmen (ČSSR).- Feddes Rep., Berlin, 101 : 1 - 40.
--- (1991) : Ein Beitrag zur Entwicklung der Vegetation in Böhmen während des Quartärs.- Feddes Repert.,
Berlin, 102 : 151-157.
--- (2000) : Problematika klenečského hvozdíku.- Podřipsko, Roudnice n.L., 10 : 134-139.
--- (2002) : Dvě problematické lokality okolí Roudnice n.L. Podřipsko, Roudnice n.L., 12 : 26-34.

--- (2003) : Podezřelá, většinou nejspíše vysazená naleziště pseudoxerotermní květeny na území Ústeckého
kraje. Podřipsko, Roudnice n.L., 13 : 110-131.
Tomšovic, P. (1988) : 3. Ceterach Willd.- kyvor.- In Deyl, M. (ed.), Květena České socialistické republiky, 1 :
252.- Praha.
Trávníček, B. (2000) : Pseudolysimachion (Koch) Opiz - čestec, rozrazil.- In Slavík, B., Květena České
republiky, 6 : 398-412.- Praha.
Wagner, B. et Němcová, L. (1997) : Lichenologický a bryologický průzkum NPP Kleneč.- Severočes. Přír.,
Litoměřice, 30 : 111 - 116.
Velenovský, J. (1891-1898) : Flora bulgarica.- Praha.
Zelený, V. (1988) : Berberidaceae Juss.- dříštálovité.- In Deyl, M., Květena České socialistická republiky, 1 :
475-482.- Praha. - -
-
-

Tab. E1. Pokusy s klíčivostí semen v různých půdách a teplotách u klenečského hvozdíku
(Pokus s proměnlivou teplotou byl založen 19. 9. 1977, pokus se stabilní teplotou 15. 11. 1977).
Lokalita
Podklad
Původ zeminy ke kultivaci Proměnlivá teplota Stálá teplota a+c
2
Původní Přídavek Původní Přídavek
Asociace
zemina humosní zemina humosní
(a) zeminy (c) zeminy
% (b) % (d)
%
%
b+d
2
Průměr
ze všech
pokusů
1.Vražkov
2.Vražkov
3.Vražkov
4.Vražkov
5.Kleneč
6.Stračí
7.Oleško
8.Habrovka
9.Vražkov
10.Kleneč
11.Kleneč
Hlinitý
Hlinitý s opukou
Opuka
Opuka
Štěrkopísek
Pískovec
Vátý písek
Spraš
Opuka
Štěrkopísek
Štěrkopísek
Astragalo-Stipetum
Astragalo-Stipetum
Scorzonero-Brachypodietum.
Festuco-Brachypodietum
Scorzonero-Brachypodietum
Scorzonero-Brachypodietum
Koelerio-Festucetum
Scorzonero-Brachypodietum
Scorzonero-Brachypodietum
Potentillo-Achilleetum
Armerio-Festucetum
14
8
30
48
8
24
10
6
14
4
8
24
50
48
32
22
42
44
16
22
22
12
78
64
58
54
82
68
56
68
76
42
38
86
80
66
62
72
50
58
72
48
78
76
46,0
36,0
44,0
51,0
45,0
46,0
33,0
37,0
45,0
23,0
23,0
55,0
65,0
57,0
47,0
47,0
46,0
51,0
44,0
35,0
50,0
44,0
50,5
50,5
50,5
49,0
46,0
46,0
42,0
40,5
40,0
36,5
33,5
12.Kleneč Štěrkopísek Akátový porost -- -- 84 -- -- -- --
Průměr z variant 1 - 11 15,8 30,4 62,2 68,0 39,0 49,2 44,1