012012 - Prešovská univerzita v Prešove

Vít Machálek
ko-muslimských vztahů v první polovině 20. století. Massignon a Musil
byli ve vzájemném kontaktu, ve vztahu k islámu se však jejich orientalistické
a teologické zájmy prolínaly jen okrajově.
U obou lze nicméně jejich postoj k islámu vnímat diametrálně různými
způsoby. Massignon dnes bývá označován za zakladatele „abrahamovské
ekumeny“ židů, křesťanů a muslimů a za průkopníka snah o křesťansko-muslimské
sblížení, 54 v rámci saidovského diskursu se však lze
pozastavovat nad tím, že i on fakticky staví do protikladu „naše /západní/
badatelské metody“ a „dávné tradice“ islámského světa. 55
V teologické rovině Louis Massignon na jedné straně překračuje tradiční
pojetí islámu jako „pokaženého křesťanství“ a naznačuje možnost
komplementarity tří velkých abrahamovských tradic, z nichž každá ztělesňuje
jednu z božských ctností: Izrael je podle něj „zakořeněn v naději“,
křesťanství „oddáno v lásce“ a islám „soustředěn na víru“. 56 Na druhé straně
ale Massignon v tomto „abrahamovském“ kontextu zdůrazňuje, že islám
je náboženstvím Izmaela, vírou národa, „jemuž byl odepřen boží slib daný
Izákovi“, a „náboženstvím vzdoru (vůči Bohu Otci a Kristu jako božímu
vtělení)“. 57 Nejvýznamnější postavu islámu Massignon nenalezl v Muhammadovi,
který pro něj byl ztělesněním tohoto vzdoru, ale v al-Halládžovi,
mystikovi toužícím po ukřižování a překonávajícím propast mezi člověkem
a Bohem, kterou Muhammad překonat odmítl. 58
Tento „rozporný“ Massignon však v každém případě udělal mnoho
pro pokojné soužití mezi křesťany a muslimy, ať již organizováním společných
křesťansko-muslimských přednášek a besed, snahou o zastavení
násilí a usmíření v době posledních koloniálních represí a alžírské války
za nezávislost či vzdělávací a sociální péčí o muslimské imigranty ve Francii.
59 Zemřel v roce zahájení Druhého vatikánského koncilu (1962–1965),
který přinesl oficiální vyjádření změny smýšlení katolíků ve vztahu ke světu
za hranicemi křesťanství a konkrétně k islámu.
Koncil v konstituci Lumen gentium vyhlásil, že Boží plán spásy se vztahuje
i „na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy“, a v deklaraci
Nostra aetate zdůraznil, že „církev se dívá s úctou také na muslimy,
54 Viz např. KROPÁČEK, L.: Islám a Západ, s. 151.
55 SAID, E. W.: Orientalismus, s. 304.
56 KUSCHEL, K.–J.: Spor o Abrahama : Co Židy, křesťany a muslimy rozděluje a co je
spojuje. Praha : Vyšehrad, 1997, s. 246–247.
57 SAID, E. W.: Orientalismus, s. 302.
58 Srov. SAID, E. W.: Orientalismus, s. 303.
59 Viz KROPÁČEK, L.: Islám a Západ, s. 151.
134