012012 - Prešovská univerzita v Prešove

Vít Machálek
jeho duchem, 22 zatímco katolík Guillaume Postel (1510–1581) „Muhammadovy
změny křesťanského učení označil za snesitelnější než protestantské“.
23 Postel, pokládaný za zakladatele orientalistiky, „tvrdil, že islám je
jen větví křesťanství, prostou herezí, která by mohla být znovusjednocena
s křesťanstvím“. 24
V 17.–18. století začaly být v rodící se orientalistice křesťanské teologické
přístupy vytlačovány domněle nestrannými přístupy „religionistickými“.
Už osvícenští předchůdcové religionistiky však i tuto disciplínu
nasměrovali do slepé uličky, spočívající ve sklonu asimilovat jiné na stejné
(tj. poznávat „neznámé“ na základě analogie se „známým“). „Nešlo
zde (jen) o zaujaté polemické zkreslování údajů o kulturách Východu.
Mnohým orientalistům šlo naopak o přejnou interpretaci. Byli kulturami
Východu okouzleni, ba fascinováni. Přesto je orientalismus ideologickým
konstruktem západních badatelů, ve kterém se domorodí představitelé
východních tradic naprosto nepoznávají a považují jej za projev arogantního
eurocentrismu či za pokus o ,přemožení objetím’.“ 25
V tomto období se vytváří „obraz islámu jako náboženství praktického
a pohodlného pro život“. 26 Shodoval se s dřívější představou, že islám
je „náboženství pohodlné tělesným chtíčům“, jen ovšem s tím rozdílem,
že hodnoty evropské „vyšší“ společnosti se mezitím změnily.
Roku 1722 vyšel také posmrtně vydaný životopis proroka Muhammada
od francouzského hraběte Henriho de Boulainvilliers (1658–1712).
Boulainvilliers „zbavil islám jeho náboženských prvků a vylíčil Muhammada
jako volnomyšlenkáře, tvůrce náboženství rozumu“. 27 Tímto způsobem
pak islám chválila i celá řada dalších autorů (deistů, racionalistů i ateistů),
vymezujících se proti církvi. 28
Zatímco někteří představitelé osvícenského myšlení vyzvedávali islám
jako „náboženství rozumu“, které jim bylo bližší než křesťanství s jeho
rozum přesahující vírou v Boha trojjediného, jiní osvícenci používali téhož
myšlenkového schématu opačným způsobem. Denis Diderot (1713–1784)
22 Srov. BOBZIN, H.: Zur Instrumentalisierung des Islam im Dienste innerkirchlicher,
vor allem protestantischer Polemik (16.–18. Jahrhundert). In: Zaborski, A. (ed.):
Islam i Chrześcijaństwo : Materiały sympozjum Kraków, 12–14 IV 1994. Kraków :
Wydawnictwo naukowe Papieskej akademii teologicznej, 1995, s. 37.
23 KROPÁČEK, L.: Duchovní cesty islámu. 4. vyd. Praha : Vyšehrad, 2006, s. 242.
24 Orientalism in early modern France. [online] Citováno 21.6.2011. Dostupné z (překlad vlastní).
25 HOŠEK, P.: Na cestě k dialogu : Křesťanská víra v pluralitě náboženství. Praha : Návrat
domů, 2005, s. 18, pozn. 48.
26 RATAJ, T.: České země ve stínu půlměsíce, s. 240.
27 ARMOUR, R. S.: Islam, Christianity and the West : A Troubled History. Maryknoll, N.Y. :
Orbis Books, 2002, s. 135 (překlad vlastní).
28 Srov. CARDINI, F.: Evropa a islám, s. 237.
128