Osmička - Praha 8

6 Osmička
č e r v e n 2013
měsíčník Městské části Praha 8
Rozhovor
Strážník městské policie působící v Karlíně Pavel Janouš říká:
Lidé nedokáží uznat, že udělali chybu
Původně měl Pavel Janouš docela klidné zaměstnání.
Pracoval jako pojišťovací poradce.
Ale vždycky ho to táhlo k ozbrojeným složkám.
A když před čtyřmi lety uviděl masivní kampaň
městské policie, která se snažila ulovit nové
členy do svých řad, neváhal. „Řekl jsem si, že
to zkusím, a když se mi to nebude líbit, půjdu
o dům dál. Zkusil jsem to, vyšlo to, o dům dál
jít rozhodně nechci,‟ usmívá se okrskář, který
střeží okolí stanice metra Florenc. „Okrsek
bych rozhodně neměnil,‟ pokračuje Janouš,
jenž nedá dopustit ani na výborný kolektiv,
který se sešel na služebně v Praze 8.
Revírem Pavla Janouše
je především oblast Florence
Bez pevných nervů to zřejmě nejde. Dost
často se asi musíte dohadovat s různými
potížisty...
To určitě. Problém lidí je, že nedokážou
uznat, když udělají chybu. Kdyby řekli, udělal
jsem to, je to férovější, věc lze řešit i jinak. Zákon
nabízí několik možností. Záleží na přístupu
člověka. Pokud někdo zapírá a chce se do krve
hádat, musí odejít s postihem, ať pokutou či
třeba oznámením o přestupku na úřad.
Použil jste už zbraň?
Zatím ne.
Je přístup veřejnosti k městské policii
jiný, než býval? Vždycky se našlo hodně
kritiků, podle nichž strážníci jen rozdávají
botičky, pokuty.
Záleží, jak koho vnímají. Třeba svého okrskáře
lidi znají. Ta práce je o lidském přístupu.
Když třeba někdo přiveze pizzu, zastaví
kolem na chodníku, nepoběžím hned za ním,
abych mu dal pokutu, když vím, že za chvíli
odjede. Lidi se na nás obracejí, ptají se,
hlavně turisti, kudy a jak se dostanou, kam
potřebují.
Když se někdo
do krve hádá, musí
odejít s postihem
Nedávno jste zažil docela adrenalinový
zážitek. Ale nehonil jste žádného lumpa...
Jel jsem metrem do práce, jako každý den,
rozhlížel se kolem sebe a všiml si pána, že má
nějakou atypickou barvu. Nehýbal se, byl apatický.
Šel jsem se podívat, jestli dýchá. Když
jsem zjistil, že ne, zahájil jsem masáž srdce
a podařilo se mně ho nahodit. Trvalo to tak dvě
tři minuty mezi zastávkami. Ostatní cestující
byli ze začátku neteční, ale když pochopili,
co se děje, udělali místo, zavolali záchranku
a snažili se pomoci.
Chtěl bych touto cestou poděkovat instruktorovi
Pavlu Černému ze společnosti Tactical
rescue academy za profesionální výuku první
pomoci.
To potvrzuje, že musíte být ve střehu
i mimo službu.
Určitě, ale myslím, že v Praze musí být ve
střehu každý.
Změnili se nějak lidé za ty čtyři roky, co
působíte u městské policie? Chovají se
v mezích zákona, anebo máte čím dál víc
práce?
Lidi jsou víceméně stejní. Pořád nechápou,
že mimo přechod se nepřechází, že čtyřproudá
silnice není jako silnice na sídlišti, hádají se,
v Karlíně budou parkovat vždycky špatně, protože
tam není kde, to je neřešitelný problém.
Máme stále potíže s různými skupinami obyvatel,
co tam nabízejí voňavky, řešíme drobné
krádeže v obchodech. Z Florence se mi podařilo
vypudit závadové osoby, co tam popíjeliy
alkohol, dělaly neustále nepořádek.
Foto: verpa
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Ráno jdu do práce, nafasuju zbraň, převléknu
se do uniformy, podepíšu instruktáž,
a pokračuji třeba na přechod u školy. Během
dne provádím běžnou hlídkovou činnost, kontroluju
svůj okrsek, jestli se tam nevyskytují
nové problémové osoby, komunikuji s lidmi,
řeším přestupky chodců, parkování. Do mé
kompetence spadá i Rohanský ostrov a ruiny
obývané bezdomovci.
Tam člověk tak často nechodí, protože ti
obyvatelé tam jsou stejní, nic se tam neděje,
žijí si svým životem.
Neodrazovala vás rodina od práce
u městské policie? O nebezpečné okamžiky
určitě není nouze.
Vědí, že si udělám, co chci. Samozřejmě, že
strach mají, jednou nohou jste pořád v průšvihu.
Ale to si nesmíte připouštět. Já beru život
jaký je, kdyby se něco stalo, tak se to prostě
stalo, nic na tom nezměním.
Vadí vám něco, co se práce u městské
policie týče?
Za silně nedostatečnou považuji tělesnou
přípravu, jednou za dva měsíce nás poslat na
tělocvik a pak chtít dělat zkoušky je zvláštní.
Myslím, že školení jsou zaměřená víc na administrativu,
než aby se učily věci do praxe.
Střelby jednou za rok, to je taky strašně málo.
Proto ve volnu chodím střílet, plavu, běhám.
Neumím si představit, že bych byl občan, kterého
má chránit strážník, co si vystřelil naposledy
před tři čtvrtě rokem 40 nábojů z pistole.
To bych se fakt bál.
-ddt-