Untitled - Instytut KsiÄÅ¼ki

Polský Institut knihy je národní kulturní instituce, která funguje 

v Krakově od roku 2004. Varšavské oddělení Institutu 

bylo založeno v roce 2005. Základními cíli činnosti Institutu 

jsou propagace polské literatury ve světě, utváření čtenářských 

návyků a popularizace knihy a čtenářství v Polsku. 

V rámci zahraniční činnosti připravuje Institut knihy národní 

stánky polských vydavatelů na nejdůležitějších mezinárodních 

knižních veletrzích, literární programy polských 

prezentací, ale také vystoupení polských spisovatelů na 

literárních festivalech a v rámci programů propagace polské 

kultury na celém světě. Řídí také vydavatelský program 

NOVÉ KNIHY Z POLSKA, jehož podstatou je všestranné 

informování zahraničních vydavatelů o polské literatuře. 

V jeho rámci Institut vydává katalogy prezentující polské 

knižní novinky i menší publikace a letáky, které představují 

tvorbu jednotlivých polských autorů. Institut organizuje 

setkání a semináře pro zahraniční vydavatele nebo překladatele 

polské literatury, udílí cenu Transatlantik pro nejúspěšnějšího 

popularizátora polské literatury v zahraničí, udržuje 

stálé kontakty s vydavateli a překladateli a nabízí program 

stipendií v Krakově pro překladatele polské literatury – 

KOLEGIUM PŘEKLADATELŮ. 

Nejdůležitějším prvkem zahraniční činnosti Institutu je podpora 

překladů polské literatury do cizích jazyků a zvýšení 

jejího podílu na zahraničních knižních trzích. To je cílem 

PŘEKLADATELSKÉHO PROGRAMU © POLAND, který 

Institut knihy řídí. Program funguje od roku 1999 a inspiroval 

se podobnými zahraničními programy. Od začátku jeho existence 

ho vede krakovský tým Institutu knihy. Díky programu 

bylo dosud uděleno více než 800 dotací a vyšly překlady polských 

knih do 42 jazyků. Program zahrnuje zejména beletrii 

a esejistiku, díla široce chápaných společenských věd (zejména 

knihy o polské historii, kultuře a literatuře), literaturu pro děti 

a mládež a literaturu faktu. V roce 2007 byl zahájen program 

SAMPLE TRANSLATION © POLAND, který podporuje 

ukázkové překlady polských knih. 

Institut knihy spravuje internetový portál věnovaný otázkám 

literatury, čtenářství a polských knih. V současné době existuje 

ve čtyřech jazykových mutacích. Portál www.bookinstitute.pl 

je zdrojem informací o aktuálních literárních událostech nejen 

v Polsku, představuje knižní novinky, aktuality a pravidelně 

přináší recenze. Obsahuje více než 100 životopisů současných 

polských autorů, prezentaci více než 900 titulů, ukázky, 

eseje, adresy vydavatelů nebo informace o činnosti Institutu 

knihy. Vše o polských knihách – polsky, anglicky, německy 

a hebrejsky. 

POLSKÝ INSTITUT KNIHY

VYBRANÉ PROGRAMY POLSKÉHO INSTITUTU KNIHY 

PŘEKLADATELSKÝ PROGRAM © POLAND 

Program funguje od roku 1999 a inspiroval se podobnými 

zahraničními programy. Jeho cílem je zvýšit počet zahraničních 

překladů polských knih, které díky němu vyšly v překladech 

do 42 jazyků. Program zahrnuje zejména beletrii a esejistiku, 

díla široce chápaných společenských věd (zejména 

knihy o polské historii, kultuře a literatuře), literaturu pro 

děti a mládež a literaturu faktu. Od začátku jeho existence 

ho vede tým krakovského Institutu knihy. O dotace se ucházejí 

zahraniční vydavatelé. 

Program může pokrýt: 

» Až 100 % nákladů na překlad díla z polštiny do cizího jazyka 

» Až 100 % nákladů na nákup licence 

SAMPLE TRANSLATION © POLAND 

Adresáty programu jsou překladatelé polské literatury. Program 

dotuje až 20 stran ukázkového překladu, který překladatel 

následně prezentuje zahraničnímu vydavateli. O dotaci 

se uchází překladatel, který představí motivaci výběru dané 

knihy, plán činnosti, vlastní bibliografii a informace o nákladech 

překladu. 

Všechny informace o Překladatelském programu © POLAND 

a o Sample Translation © Poland, seznam udělených dotací 

a formulář přihlášky najdete na internetových stránkách Institutu 

knihy – www.bookinstitute.pl. 

KOLEGIUM PŘEKLADATELŮ je projekt, který se zaměřuje 

na překladatele polské beletrie a esejistiky nebo literatury faktu 

a děl široce chápaných společenských věd do cizích jazyků. 

Studijní pobyty jsou organizované v termínech 1. března–31. 

května (jarní termín) a 15. září–15. prosince (podzimní termín). 

V obou termínech se udělují dva tříměsíční a dva měsíční 

pobyty. Programu se mohou zúčastnit jen překladatelé, kteří 

bydlí mimo Polsko a kteří vydali alespoň jeden překlad (knižně 

nebo časopisecký). V rámci studijního pobytu jsou účastníkům 

hrazeny náklady na cestu, honorář a je jim poskytnuto ubytování 

stejně jako pomoc při organizaci setkání s vydavateli nebo 

spisovateli v rámci realizovaného projektu. Na prosbu organizátorů 

je překladatel povinen vést cyklus překladatelských 

seminářů nebo připravit přednášku pro studenty Jagellonské 

univerzity. 

CENA TRANSATLANTIK 

Transatlantik je cenou Institutu knihy pro výjimečné „velvyslance” 

polské literatury v zahraničí. Jejím cílem je propagace 

polské literatury na světovém trhu a integrace středisek překladatelů 

polské literatury a jejích propagátorů (literárních 

kritiků, historiků literatury, kulturních pracovníků). Prestižní 

cena a s ní spojená široká propagační podpora má podnítit 

překladatele k zájmu o polskou literaturu a přilákat pozornost 

zahraničního publika. Název ceny navazuje samozřejmě 

na titul díla Witolda Gombrowicze, spisovatele, jehož tvorba 

se rovněž dočkala světového ohlasu. Cena je udělována jednou 

ročně, finanční odměna činí 10.000 euro a doplňuje ji 

památeční diplom a soška. Dosud ji obdrželi: Henryk Bereska, 

Anders Bodegård, Albrecht Lempp, Kseňa Staroselska 

a Biserka Rajčić. 

KONTAKT: 

Polský Institut knihy 

ul. Szczepańska 1, II piętro 

31-011 Kraków 

tel.: +48 12 433 70 40 

fax.: +48 12 429 38 29 

office@bookinstitute.pl 

www.bookinstitute.pl 

Ředitel polského Institutu knihy: Grzegorz Gauden

STRANA AUTOR NÁZEV 

4 

6 

8 

10 

12 

14 

16 

18 

20 

22 

24 

26 

28 

30 

32 

34 

36 

38 

40 

42 

44 

46 

50 

54 

Andrzej Stasiuk 

Janusz Anderman 

Jerzy Pilch 

Joanna Bator 

Andrzej Bart 

Michał Komar 

Zbigniew Kruszyński 

Hanna Krall 

20 let nového Polska v reportážích 

podle Mariusze Szczygła 

Jacek Dukaj 

Paweł Huelle 

Agnieszka Drotkiewicz 

Janusz Rudnicki 

Jerzy Sosnowski 

Jacek Dehnel 

Sylwia Chutnik 

Piotr Paziński 

Wojciech Kuczok 

Małgorzata Rejmer 

Krzysztof Varga 

Ignacy Karpowicz 

Čas detektivky 

Přehled poezie 

Adresy vydavatelů 

Taxim 

To všechno 

Pochod Polonie 

Písková hora 

Rub 

Zasvěcení 

Poslední hlášení 

Růžová pštrosí pera 

Wroniec 

Příběhy studeného moře 

Teď 

Smrt českého psa 

Instalace Jiljího 

Balzakiáda 

Kapesní atlas žen 

Ozdravovna 

Ospalost 

Toximie 

Bulvár Nezávislosti 

Gesta 

OBSAH

ANDRZEJ STASIUK TAXIM 

4 

Andrzej Stasiuk (nar. 1960) – jeden z nejpopulárnějších současných polských 

spisovatelů, známý svými poetickými cestovními deníky po zapomenutých koutech 

východní Evropy. 

V románu Taxim vypráví Stasiuk o poslední etapě globálního 

kapitalismu. Vidíme, jak dva hlavní hrdinové – Pavel, obchodník 

kroužící po bazarech evropské provincie, a Wlodek, jeho 

řidič – symbolicky i fakticky neuspějí ve střetu s novou silou. 

Do této doby se jim dařilo. Zejména Pavel připomíná bludného 

rytíře první fáze kapitalismu ve střední Evropě, od konce 80. 

let dodnes, jejíž podstatou bylo šmelení s levnými napodobeninami 

značkového zboží. Jejími mistry byli právě takoví jako 

Pavel: samozvaní obchodníci, nomádi tržních cest, námořníci 

svobodně plachtící po větru hospodářské konjunktury. To oni 

svá ojetá auta plnili až po střechu zbožím čtvrté kategorie, 

které vezli na předměstí Bukurešti, Budapešti, Berlína nebo 

Prahy. Společnost tehdy připomínala vyhladovělý vysavač, který 

nasával všechno: ponožky, bundy, tašky, kosmetiku, součástky 

do automobilů, domácí spotřebiče… A všechno s nálepkami 

Paris-London-New York. 

Teď však přišla další fáze – prodej zboží z Číny téměř zadarmo. 

Místo dosavadního laciného zboží, sloužícího dvě, tři sezóny, 

přichází jednorázový šmejd, který si může dovolit každý. Včerejší 

obchodníci klesají na úroveň prodavačů v cizích stáncích, 

včerejší kultura krátkodobého používání se mění v kulturu jednorázovou. 

Asie zaplavuje Evropu – ne vojensky, ale obchodně. 

Zaplavuje kontinent napodobeninami napodobenin, tedy 

zbožím, které Číňané okopírovali ze středoevropských výrobků, 

kopií západního zboží. Pokud se někomu zdá, že Stasiuk stvořil 

novodobou verzi příběhu o „žluté rase vítězící nad bílou“, 

má pravdu jen částečně. Protože spisovatele mnohem více než 

portrét vítězů podvodného kapitalistického souboje zajímá 

obraz poražených. Tedy páriů Evropy, obyvatel nejchudších 

regionů, lidí odsouzených horším prostředím k horšímu životu. 

Tito lidé si kupují nejlevnější zboží, ale sami se také – zejména 

ženy – mění ve zboží. Západní Evropa vyváží do střední Evropy 

jen použité věci, smetí, odpadky svého rozvoje, zpátky vozí 

mužská těla na horší práci a ženská pro zábavu. Tímto způsobem 

síla peněz a slabost provincie odsuzují myšlenku Evropy 

k likvidaci. A protože historie poháněná penězi nezná brzdy, je 

to likvidace bez odvolání. 

Przemysław Czapliński 

Photo: Piotr Janowski / AG 

návrat k obsahu

Z PLÁNÍ 

vál vítr. Vál stále silněji. 

Ze vsi doléhal hlas zvonů. 

Mniši umlkli. Červené 

slunce se stáčelo na západ. Stíny se prodloužily a zčernaly. Cítil 

jsem vůni dýmu a hnoje. Tehdy jsem ji spatřil. 

Šla, ohromná, černá a vedla malé. Lidé si jí také všimli a ztuhli, 

a pak se začali rozestupovat. Nikdy jsem neviděl větší. Přešlapovala 

s rypákem u země a čmuchala. Občas přestala, zvedala hlavu a chytala 

vítr skoro jako lovecký pes. Vedla šest prasátek. Rozbíhala se 

a sbíhala s rypáky u země, čilá a tlustá. Vběhla na tržiště s čínským 

porcelánem. Stará se držela hlavního průchodu mezi stánky. Prasátka, 

ne větší než střední psi, se chovala jako děti. Zkoušela, co si 

můžou dovolit. Matka pokvikávala, vypadalo to, že mají dovoleno 

odběhnout jen na vzdálenost matčina kvíkání. Očichávala stohy 

padělků. Cpala rypáky mezi hromady džínů a bund. Pochrochtávala 

a mručela svými vysokými, dětskými hlasy. Ti od hadrů se zastavili 

a stále pozorněji si ji prohlíželi. Byli to tři muži a jedna žena. Spíše 

Vietnamci než Číňané. Kdo by je od sebe rozpoznal. Ale kdysi jsem 

často vídával jedny i druhé a Vietnamci měli jemnější tváře. Každopádně 

připomínali bílé lidi více než Číňané. Ale můžu se mýlit. Stáli 

a dívali se. Došli na Západ, na kraj Velké maďarské nížiny, z Východu, 

úplně jako Maďaři před tisíci lety. Tamti potřebovali trávu pro 

koně a tihle zas trhy pro odbyt čínské, promiňte mi, konfekce. Jedno 

z prasátek vzalo do tlamy bundu z hromady a táhlo ji po zemi. Jeho 

bratr nebo sestra se hned k zábavě připojil. Na třiceti metrů jsem 

uslyšel zvuk trhané látky. V tu chvíli se jeden z obchodníků vrhnul 

směrem ke zvířatům, dohonil prasečí sourozence a začal rozdávat 

kopance. Měl na sobě šedomodrou bundu, stejnou jako byla ta zneuctěná, 

džíny a sportovní boty. Podsvinčata se začala zajíkat nářkem. 

Nad tržištěm se nesl vysoký, ostrý kvikot. V tu chvíli se matka rozpohybovala. 

Spatřila jsem ji koutkem oka. Rozehnala na stranu dva 

nebo tři čumily a jako malá rozehřátá mašina nabírala obrátky. Čím 

blíže cíli byla, tím delší skoky dělala. Nakonec se odrazila od země 

a Vietnamce smetla. Spadli o pár metrů dál. Muž pod jejím černým 

tělem strnul. Zmizel. Viděl jsem jen bílé, pekingské tenisky. Jednou 

nebo dvakrát se vzepjaly, zaryly patami do písku a znehybněly. 

Prasnice ho přitiskla k zemi a rozervala mu hrdlo. Teď chrochtala 

a mlaskala. Prasátka se seběhla a zastavila v těsném kruhu. Už nebyly 

vidět ani tenisky. My, čumilové, jsme také vytvořili volný kruh, 

který se postupně zužoval. Hovádka pomlaskávala, prskala a srkala, 

měkce a teple, a náhle ta žena, jedna z nich, začala řvát hlasem, který 

tu dříve nikdo neslyšel. Pohnula se z místa s pěstmi přitisknutými 

na uši a šla směrem k prasečí rodině, zatímco se její hlas vznášel výše 

a výše, a mluví se i o takovém hlase, že při něm praská sklo. 

Prasnice zvedla umazanou tlamu. Žena stále šla a řvala. Svině poodešla 

od muže na dva kroky a začala ji pozorovat. Couvla a napřímila 

se, bylo vidět, že se ničeho nebojí. Ale my ostatní jsme strachy ani 

nedýchali. Toužili jsme, aby se vrátila k započatému dílu a přestala 

se rozhlížet. Dvacet, možná třicet obchodníků a stejně tolik žen si 

myslelo: žer, žer toho šikmookýho a nás nech na pokoji. 

Ale svině se nemohla rozhodnout. Dívala se na drobnou ženu 

s pěstmi na skráních a couvala dozadu, jako by se chystala k dalšímu 

skoku. Nakonec se pohnula a začala zrychlovat jako názorný příklad 

jakéhosi výroku z oblasti kinetiky. My všichni jsme stáli o patnáct 

metrů dál. A v tu chvíli se ozval hvizd. Dlouhý, pronikavý, jako by 

nám někdo protáhl niť oběma ušima. Zaryla se kopyty do země 

a zastavila. Hvízdal ten nejdůležitější, s nímž si Wlodek plácnul. 

Prasnice obrátila hlavu, ještě jednou se na ženu podívala, a pak se 

otočila a vydala zpátky, odcházela tam, odkud přišla. 

Tamten stál opodál v černém obleku a klobouku. Díval se za prasečí 

rodinou. Zaclonil si oči rukou a díval se proti slunci doprostřed 

pláně. 

Nic jsme neříkali. Řídil jsem tak rychle, jak jsem dokázal. Ihned 

jsme odjeli. Báli jsme se policajtů. Nechtěli jsme žádné výslechy. 

Levým kolem jsem se držel dělící čáry. Dalo by se to nazvat útěk. 

Někteří tam určitě ještě stáli a čuměli do tmy. V Nyíregyháza jsme 

se ztratili, ale zamumlal, ať se nevracíme a nehledáme cestu, protože 

i tak dojedeme, jen to bude trvat déle. Silnice se zužovala. Téměř 

všechny ukazatele začínaly na „Tisza“: Tisza – to, Tisza – tamto. 

Přes stažené okénko proudil dusný vzduch. Voněl bahnem. Bylo 

cítit řeku. Přejeli jsme přes most. Začínal tam Tokaj, ale vyhnuli 

jsme se centru. Všude stály sudy natřené na černo a všude visely 

vývěsní štíty a reklamy: bor, vine, Wein, vigne, víno a tak dále, až 

po japonštinu a arabštinu – proč ne. V zahradách pod slunečníky 

seděli lidé. Viděl jsem, jak zvedají skleničky. O šedesát kilometrů dál 

černá svině roztrhla hrdlo člověku a oni si sedí a pijí bílé víno. Všude 

na krajích stály autobusy a auta. Vjeli jsme na viadukt. Dole šuměla 

dálnice. Ale hned všechno skončilo. I šum, i pohyb, i světla. Cesta 

byla najednou plná výmolů. Nebe bylo ještě o tón světlejší než noc 

a na jeho pozadí se rýsovaly obrysy hor. Minuli jsme jakousi ves. Pár 

světel zazářilo v soumraku a zhaslo. Rozsvítil jsem dálková světla. 

Silnice stoupala mírnými serpentinami k lesu. Zařadil jsem trojku 

a podíval se na ukazatel teploty. 

„Tudy jsme nejeli,“ řekl jsem. 

„Ne. Ale to je úplně jedno,“ odpověděl, „Dvacet kilometrů přes 

hory a pak po rovině, a hned bude Slovensko.“ 

Zapálil si cigaretu a sáhl do kastlíku. Začínaly serpentiny a musel 

jsem zařadit dvojku. Na kraji silnice dohasínalo ohniště. 

Přeložila Lucie Kněžourková 

CZARNE, WOŁOWIEC 2009 125 × 205, 328 STRAN, PEVNÁ VAZBA ISBN 978-83-7536-116-2 

VYDAVATEL 

FRANCIE (ACTES SUD), NĚMECKO (SUHRKAMP), ŠPANĚLSKO (QUADERNS CREMA), 

SLOVENSKO (SLOVART), SLOVINSKO (STUDENTSKA ZALOZBA) 

5 

PRÁVA 

PRODÁNA 

WWW.POLISHRIGHTS.COM 

KONTAKT 

ANDRZEJ 

STASIUK 

PRÁVA NA 

PŘEKLAD 

návrat k obsahu

TO VŠECHNO 

Photo: Maciej Zienkiewicz/Agencja Gazeta 

JANUSZ ANDERMAN 

6 

Janusz Anderman (nar. 1949) – prozaik, filmový scénárista, dramatik, autor řady 

rozhlasových pořadů, překladatel české literatury. 

Hrdinou románu To všechno je vyzrálý a zahořklý spisovatel 

Marek Torm. Kdysi velká literární hvězda, autor jedenácti 

oceňovaných románů vydávaných ve vysokých nákladech. Jeho 

hvězdné období skončilo spolu se změnou režimu v roce 1989. 

Torm prožíval tvůrčí krizi, delší dobu nevydal žádnou knihu, 

rychle se na něj zapomnělo. Hrdina je přesvědčený, že v dnešní 

literární kultuře mohou dojít slávy a uznání jen ti autoři, kteří 

jsou schopni vyvolat senzaci (a nejlépe celospolečenský skandál), 

o nichž bude obšírně psát bulvární tisk a bude se o ně 

zajímat televize. Doufá, že díky senzační události budou jeho 

díla znovu vydána a oživí se zájem o jeho osobu. Rozhodne se 

proto nahrát na videokazetu vlastní sebevraždu. Nejdřív chce 

před kamerou pronést patetickou řeč na rozloučenou a pak 

si vstřelit kulku do hlavy. Vydá se proto z Varšavy do Krakova, 

města svého šťastného mládí, plného uměleckých úspěchů 

a okázalých milostných avantur. Usídlí se v bytě, který mu 

nabídl vydavatel jako vhodné místo pro tvůrčí práci. 

Příběh románu To všechno, jenž je monologem frustrovaného 

spisovatele, se rozvíjí dvěma směry. V aktuální rovině je vyprávěním 

o třech posledních dnech před Tormovou sebevraždou, 

které spisovatel strávil o samotě popíjením vodky a přemýšlením. 

Nejrozsáhlejší vrstvu románu představují právě jeho 

úvahy – řada digresivních vzpomínek a osobního účtování. 

Nejdůležitější je přitom jeho vyrovnávání se s ženským světem, 

poznamenané radikálním misogynismem; do popředí tu vystupuje 

bolestné a zároveň krajně ironické bilancování Tormova 

manželství. Románu nescházejí ani náznaky narušující jeho 

realistický charakter. Možná máme co do činění s rafinovaným 

literárním žertem, fikcí ve fikci, ponurou a zároveň vtipnou 

fantazií vypovídající mnohé o situaci dnešního umělce. 

Dariusz Nowacki 

návrat k obsahu

PŘIJEL 

jsem do tohoto města, abych se 

spektakulárním způsobem zabil. 

Rozhodl jsem se efektně zastřelit, 

protože toužím přežít. Ta šokující smrt, o níž se jistě bude všude 

mluvit, na řadu let vrátí mé knihy do života; budou vyhledávané 

a čtené, znalci literatury budou mezi prsty bedlivě přesypávat korálky 

mých slov a sentimentální studentky polonistiky napíšou o oněch 

zapomenutých dílech magisterské práce. Možná dokonce i doktoráty 

a já se ocitnu na seznamech školní četby? Určitě se na dlouho 

dostanu do učebnic a v populárních přehledech budu označovaný 

jako prokletý tvůrce. Zní to pateticky, ale pěkně. 

Už řadu let jsem nenapsal žádnou knihu. Kdysi, za bývalého 

režimu, jsem byl častým tématem hovorů. Mé atypické a snadno 

zapamatovatelné příjmení Torm znamenalo v literatuře hodně. Bylo 

vážené a těšilo se výtečné pověsti. Během několika let jsem vydal 

jedenáct románů. Vydavatelství se o mě ucházela, v každém okamžiku 

dějin jsem si dokázal poradit s rafinovanou realitou, jež mi 

dovolila uchovat si lásku čtenářů, uznání kolegů i jistou neutralitu 

ze strany vládnoucí moci. Z mé strany to vyžadovalo různé taktické 

tahy, ale nebylo to zase tak obtížné. Jen jsem musel konat s předstihem, 

někdy předvídat události a politické zvraty, vycítit okamžik, 

kdy by se měl člověk raději schovat ve stínu. 

Nejdřív o mně psali, že jsem nadějí literatury, později že splněnou 

nadějí, a jistého dne mě kterýsi z kritiků označil za význačného 

spisovatele. 

Po pádu režimu jsem napsal ještě dva romány, ale instinkt mě 

poprvé zklamal. Především jsem je vydal v nevhodné chvíli. Měl 

jsem několik let počkat a až pak se připomenout. Pospíšil jsem si, 

a to byl chybný krok. Náklady byly sice ještě obrovské, ale trh zaplavily 

knihy exilových spisovatelů, které si lidé ze zvědavosti kupovali, 

a třetiřadé milostné romány ze Západu, které narychlo najaté skupiny 

studentů překládaly během několika nocí; každý dostal k překladu 

několik desítek stran a takto poskládané knihy šly okamžitě 

do tisku a v atraktivních, do té doby neznámých zlacených obálkách 

s vypouklými písmeny ihned putovaly do knihkupectví. 

V této vlně se mé romány utopily. V oněch bouřlivých dobách 

začal navíc zájem o literaturu rychle slábnout. Objevovaly se a zanikaly 

barevné týdeníky a měsíčníky, vznikaly nové televizní stanice 

a televizní obrazovky zaplavily zástupy hrdinů nesčetných telenovel; 

neuplynulo příliš času a nikdo už neměl ani hlavu ani čas na to, aby 

četl knihy. Po několika letech se situace trochu zlepšila a stabilizovala, 

ale já už jsem měl nálepku autora, na němž se prodělává. 

První pokoření ve svém uměleckém životě jsem zažil, když jsem 

svůj román spatřil ve výprodeji v hale na Koszykách. V plastových 

kontejnerech byly bez jakéhokoli výběru nacpány stovky titulů. 

Jediný rozdíl byl v ceně uvedené na cedulkách. Sebe jsem si všiml 

v bedně opatřené nejnižší cenou. Rychle jsem z toho hřbitova odešel, 

protože jsem se lekl, že by mě mohl někdo z nemnoha nakupujících 

poznat. 

Okamžitě jsem zavolal svému vydavateli a sdělil mu, že končím 

naši spolupráci. Nechápal mě. 

„Nechápu, pane Torme,“ řekl. 

„Jak nechápete? Co je na tom, do prdele, tak těžkýho? Moje kniha 

na Koszykách? V bedně? Jako, kurva, nějaká mrkev? Jako brambory?“ 

„Vy nemáte pochopení pro novou dobu. Já za to nemůžu, to je 

záležitost velkoobchodníka, který si vzal najednou několik stovek 

exemplářů a nedokázal je v knihkupectvích udat. A většinu nákladu, 

kterou jsem já sám nedokázal vnutit obchodníkům, jsme museli dát 

do stoupy.“ 

To bylo slovo, které jsem do té doby neznal. 

„To už je, kurva, jako za Hitlera! Jako za Stalina. V takovým případě 

bude možná jednodušší pálit knihy na hranicích?“ 

„Vy nechápete, jaká je situace,“ říkal klidně vydavatel, a najednou 

mu praskly nervy. „Kurva, víte vy vůbec, co stojí skladování takovýho 

nákladu? To jsou náklady převyšující hodnotu celýho toho 

nákladu! Kdo to zaplatí? Já snad? Na to všechno sere pes!“ – hulákal 

ten do té doby delikátní znalec klasiky a já jsem beze slova položil 

sluchátko. 

Pak se mi řadu let nepodařilo napsat ani jeden román. Teď jsem 

přijel do tohoto města, abych se spektakulárně zabil a přiměl tak 

čtenáře, kritiky i historiky literatury, aby mými starými romány 

znovu začali žít. 

Sestavení takového plánu iniciovalo náhodné setkání na knižním 

veletrhu, kam jsem se, ze starého zvyku, vydal. 

Místo, kde se zastřelím, je místem vysněným. Je to vysoká věž 

s hodinami, stojící hned vedle budovy vydavatelství. Aby se tam 

člověk dostal, musí vejít do vydavatelství, dostat se na tmavý dvorek 

a zabočit vpravo, ke dveřím. Pak stačí zdolat osmdesát dva betonové 

schody. Po pravé straně posledního odpočívadla je vchod do 

jakýchsi místností, odkud se možná vchází ještě výš, tam, kde se 

nachází mechanismus hodin. Po levé straně jsou dveře vedoucí do 

služebního bytu vydavatelství. Nejprve se vchází do dlouhé chodby, 

kde je záchod. Za dalšími dveřmi chodba pokračuje. Troje dveře. 

Do kuchyně, do koupelny a do velkého pokoje, z něhož se vchází 

do ložnice. 

V pokoji, přímo proti trojkřídlému oknu s oblými hranami, stojí 

velký stůl, u něhož mám psát knihu, ale ten stůl nebudu potřebovat. 

Použít se dá jedno ze dvou křesel a nevelký kulatý stolek. Je tu ještě 

jiné vybavení, ale pro mé potřeby nepoužitelné. Tři skříně se zásuvkami 

a poličkami na knihy. 

V jedné z nich stojí za prosklenými dvířky stará zažloutlá fotografie 

nalepená na kusu kartonu. Je na ní tatáž budova s hodinovou věží; 

ručičky znehybněly na dvanácti třiceti třech. Na fotografii visí na 

mém trojkřídlém okně, uprostřed, záclona či závěs. Text na fotografii: 

Obchodní a průmyslová komora. Nedá se určit, kdy byla stavba 

vyfocena, protože nejsem s to rozeznat vozy stojící dole, pod věží. 

Dva z nich jsou drožky. Ale ty tři, vyfocené zezadu? Také drožky, 

s vytaženými střechami? Nebo možná první taxíky? Spíš drožky, 

protože ráfky kol jsou velmi úzké. Fotografie tak může pocházet ze 

začátku století. Ale to není podstatné. 

Přeložila Michala Benešová 

125 × 195, 312 STRAN, MĚKKÁ VAZBA 

WYDAWNICTWO LITERACKIE, KRAKOV 2008 

VYDAVATEL 

7 

ISBN 978-83-08-04261-8 PRÁVA NA PŘEKLAD WYDAWNICTWO LITERACKIE 

návrat k obsahu

POCHOD POLONIE 

Photo : Olga Majrowska 

JERZY PILCH 

8 

Jerzy Pilch (nar. 1952) – prozaik a publicista, jeden z nejznámějších současných 

polských spisovatelů. 

Čas děje: první desetiletí 21. století. Místo děje: Polsko. Nejsou 

to však kulisy neměnné. V předvečer svých padesátých 

druhých narozenin odchází hlavní hrdina z domu s pevným 

rozhodnutím nadělit si jako dárek seznámení s novou ženou. 

Záměr se nezdaří, ocitá se však na velké recepci pořádané 

Beniaminem Bezetzným – tiskovým mluvčím komunistických 

vlád, jenž v době výjimečného stavu upadl v nemilost a dnes je 

majitelem obrovského jmění. O recepcích v jeho paláci kolují 

mytická vyprávění po celém Polsku – že tam dochází k nadpozemským 

orgiím a že se na nich setkávají všichni se všemi. 

Bez výjimky. 

Přitažlivá síla domu Beniamina Bezetzného je přímo úměrná 

síle demoralizování lidí. Ve chvíli, kdy překračují práh jeho 

paláce, ztrácejí vlastní identitu a nonkonformismus. Zůstávají 

jim rituální, jalové spory, jež mezi sebou vedou nad sklepy, 

v nichž jejich majitel shromáždil panoptikum 20. století: 

voskové figuríny spisovatelů, prezidentů, komunistů, lebky 

katyňských obětí, posmrtné masky známých lidí i dámské prádlo. 

Srdcem podzemí je však speciální pokoj, v němž přebývá 

tajemný mučedník – mrtvola, poloviční mrtvola, oběť dávné 

historie. Nevíme, co je zač, ale ať už je kýmkoli, ve vědomí 

všech funguje jako výčitka svědomí a zároveň jakási osobní 

relikvie. 

Pochod Polonie je jistým pokusem o diagnózu imaginace těch 

skupin, jež si uzurpují právo formulovat kolektivní ideje. Sledujeme 

dva znesvářené tábory: v jednom se dávné představy 

o konfliktech mění v muzeální exponáty, ve druhém slouží 

anachronické národně-katolické ideje teatrálním přípravám 

na masakr. První by chtěli vše zkonzumovat, druzí – všechno 

zjednodušit. Jedni i druzí „přestali věřit, že v Polsku žijí 

normální lidé,“ a vytvářejí tak falešné konflikty a vymýšlejí 

zdánlivá řešení. V národním imagináriu jsou všechny jazyky 

kolektivní identity zaměnitelné a všechny se nacházejí ve stavu 

rozkladu. Z takového zmatku se rodí perverzní apokalypsa: 

národní strana potřebuje Bezetzného prostopášnost, aby 

v opozici vůči ní mohla budovat vlastní svatost, strana postmoderní 

zase potřebuje morální pobouření patriotů, protože 

bez tohoto pobouření nedosáhne rozkoše plynoucí z porušování 

národních přikázání. 

Není tedy divu, že v závěrečných scénách usedá hlavní hrdina 

do bryčky a opouští tuto zemi. „Normální Polák se alespoň 

jednou za život nevrací do Polska.“ 


návrat k obsahu

VE 

jménu Otce i Syna i Ducha Vyprávění. Amen. Den 

před svými padesátými druhými narozeninami jsem se 

rozhodl, že zítra poznám novou ženu. Tato myšlenka 

se mi honila hlavou už dlouho, ale definitivní podobu získávala 

pozvolna. 

Nepouštěl jsem se jen do pusté zábavy, nebyla to hra ani sázka. 

Nepřeháněl jsem to s lehkostí – měl jsem ambiciózní a vznešený 

záměr potkat, poznat a svést během čtyřiadvaceti hodin inteligentní, 

štíhlou a minimálně metr sedmdesát vysokou dívku těsně před 

třicítkou. 

Chtěl jsem si nadělit intenzivní dárek a chtěl jsem zjistit, jestli 

jsem si opravdu schopen nadělit intenzivní dárek. Na pohled jsem 

byl ve formě, ale cítil jsem, že monstrum, co ve mně sídlí, začíná 

chcípat. Pořád jsem se těšil mizerné pověsti – ve skutečnosti jsem 

jen těžil ze své reputace. Cynismus však kupodivu nikdy nebyl mojí 

silnou stránkou; ironie a instrumentální perspektiva mých příběhů 

o ženách měly zakrýt křivdu, kterou jsem na nich páchal – teď jsem 

zbytky cynismu, pozůstatky ironie a zdáním instrumentalismu maskoval 

zoufalství a smutek. 

Už přinejmenším rok mě mučily zlé předtuchy, srdce se mi třáslo, 

transcendence o sobě dávala vědět stále hlasitěji. Hledal jsem úlevu 

v psaní vzpomínek a poslouchání hudby. Vzpomínky na krátkou 

dobu uklidňovaly mé nervy, ale k ničemu to nevedlo; hudba mi 

dopřávala dlouhý a hluboký odpočinek, zato důsledky byly příšerné: 

prázdnota po Kouzelné flétně bývá nesnesitelná, kocovina po předávkování 

áriemi Glucka k nepřežití. Přesto mě to k nejvyšší formě 

umění táhlo přímo pekelně, táhlo mě to k poslouchání jako kdysi 

k pití. Tento sklon se promítal i do mého milostného života: převládaly 

v něm múzy hudební. 

Byl jsem v té době rozpolcený mezi baletní tanečnicí zahajující 

velkou kariéru, operní zpěvačkou rozvíjející velkou kariéru a houslistkou 

s divokou minulostí, právě rezignující na velkou kariéru. 

Kromě toho jsem – samozřejmě – neustále telefonoval nejrůznějším 

dívkám, sváděl jsem modelky, servírky i gymnazistky; pod 

záminkou studia cizích jazyků jsem prováděl neustálý casting lektorek; 

udržoval jsem riskantně důvěrný vztah s půvabně obtloustlou 

studentkou medicíny; zbožňoval jsem rozhovory s drobounkou historičkou 

anglosaské literatury, která vůbec nebyla můj typ; nedokázal 

jsem odolat magnetizujícímu půvabu černovlasé virtuózky 

interpunkce, kterou jsem poznal úplně náhodou; čekal jsem, až se 

jistá mladičká námezdní dělnice vrátí z Dublinu (za telefonáty s ní 

jsem utrácel šíleně peněz); svého času slavná sprinterka, s níž jsem 

v roce 1999 prožil intenzivní románek, bydlela nedaleko a nadále 

představovala nemalé pokušení; nejednou jsem se myšlenkami vracel 

k Majce (vysoká křehká brunetka) a Magdě (robustní podsaditá 

albínka), které mě navštěvovaly minulé léto a byly stejně nažhavené 

na mě jako na sebe navzájem; vcelku vážně jsem zvažoval manželství 

s jistou estonskou milionářkou, nevyhýbal jsem se pouličním děvkám 

a neustále se mě zmocňoval pocit, že zásadní známost je stále 

ještě přede mnou, což celý chaos jen umocňovalo. 

Zpěvačka, baletka a houslistka však byly třemi pilíři mého zmatku. 

Vztah se zpěvačkou (hudebními kritiky nazývanou Andělské 

hrdlo) byl nejdelší, nejintenzivnější a nejkomplikovanější. Baletka 

trvala krátce: kromě orgasmu se jí žádný z lidských citů netýkal. 

Houslistka se objevila teprve nedávno a její půvaby byly přímo 

nadpozemské. Hluboké city nebyly její doménou, ale stín mezi jejími 

ňadry, patrný při pohledu do dekoltu, měl sílu velkých společenských 

hnutí. 

Z celé trojice byla nejstarší, nejhezčí a nejpotrhlejší. Bylo jí hodně 

přes čtyřicet, měla pleť se sépiovým nádechem, křehké rysy a postavu 

trenérky fitness. Někdy působila dojmem nejchytřejší osoby na 

světě, jindy nebylo pochyb: nic nechápe. 

Tvrdila, že je obdařená darem Ducha svatého a čte lidské myšlenky; 

chodila k psychoterapeutovi, jehož během vyčerpávajících sezení 

nervově ničila; pět dní v týdnu se živila pšeničnými klíčky, v úterky 

a čtvrtky cvičila v posilovně; o víkendech nevstávala z postele, pila 

hořkou žaludeční vodku přímo z lahve a přežírala se jako zvíře. 

Po telefonu vyprávěla neuvěřitelné sprosťárny, psala otřesně pornografické 

esemesky a posílala maily plné všelijakých zkažeností 

– celé týdny mi však nedovolovala, abych ji byť jen políbil. 

K dovršení toho všeho zbožňovala japonské hospody a schůzky si 

domlouvala jedině tam. Společná návštěva kina, divadla, koncertu 

nebo obyčejná procházka, nejjednodušší věci na světě, nepřicházely 

v jejím případě v úvahu. Vždycky se vymlouvala na nedostatek času, 

ačkoli jsem vlastně neměl tušení, co ve skutečnosti dělala; už nejméně 

rok nehrála, necvičila, nerozšiřovala svůj repertoár, nezkoušela, 

nedávala hodiny. Měla manžela, ale už léta žili odděleně; a i pokud 

ji s vystěhovaným manželem spojovaly nějaké zájmy – nebyly časově 

náročné. Ale ať už tak či tak – pole působnosti jsem měl omezené: 

v úvahu připadaly jedině esemesky, maily a japonské hospody. 

Korespondenci jsem udržoval s nadšením; japonské hospody jsem 

z celého srdce nenáviděl. I kdybych uměl zacházet s dálněvýchodními 

hůlkami, ani tak bych nebyl schopen je ovládnout: ruce se mi 

třesou jako Janu Pavlu II. ke konci života. 

Jednou roztřesenou rukou jsem se rýpal v talíři – druhou jsem 

pod stolem osahával houslistku. „To je hrozně příjemné, co děláš, 

vikomte,“ říkala, „ale nejsem ještě připravená; podle mého psychologa 

nejsem ještě připravená.“ Jemně jsem si otřel umaštěné sushi 

prsty o její tanga a odtáhl ruku. 

Rozcházeli jsme se se strojeným, byť nenuceným chladem; přísahal 

jsem si, že už se s ní nikdy víc nesetkám ani se jí neozvu. Po 

několika dnech mi mobil hlásil esemesku přetékající všemi možnými 

milostnými výměšky – po hodině jsem odepisoval, po týdnu 

jsem seděl v japonské hospodě a syrová ryba mi vězela v krku. 


VYDAVATEL ŚWIAT KSIĄŻKI, VARŠAVA 2008 130 × 215, 192 STRAN, MĚKKÁ VAZBA 

9 

ISBN 978-83-2471-161-1 PRÁVA NA PŘEKLAD ŚWIAT KSIĄŻKI 

návrat k obsahu

PÍSKOVÁ HORA 

Joanna Bator (nar. 1968) – spisovatelka, publicistka, vysokoškolská pedagožka. 

V letošním roce vydala pokračování Pískové hory nazvané Chmurdalie. 

Photo: Krzysztof Łukasiewicz 

JOANNA BATOR 

10 

Písková hora je název sídliště ve Valbřichu. Na počátku 70. 

let minulého století se do největšího paneláku Pískové hory 

nastěhoval horník Stefan Chmura se svojí ženou Jadwigou. 

V roce 1972 se jim narodila dcera Dominika. Román Joanny 

Bator detailně líčí osudy všech výše zmíněných postav i matek 

Stefana a Jadwigy (Dominičiných babiček – Haliny a Zofie). 

Nejstarší události, o nichž Písková hora pojednává, spadají do 

posledních let před vypuknutím druhé světové války, ty nejmladší 

jsou zasazeny do současnosti. Román Joanny Bator, 

imponující svým epickým rozmachem, je dílem mnohovrstevnatým. 

Na jedné straně je Písková hora románem-panoramatem, 

v němž autorka nezvykle věrohodně a zároveň kriticky rekonstruuje 

sociální dějiny Polské lidové republiky. Na straně druhé 

připomíná rodinnou ságu, zachycuje individuální a intimní 

dramata prostých, obyčejných lidí. Ještě z jiné strany je pak 

Písková hora příběhem žensko-centrickým, nejen s ohledem 

na to, že nejdůležitější jsou v ní čtyři zmíněné ženské postavy 

(dcera, matka a dvě babičky), ale také proto, že se Bator 

zaměřila na touhy, stesky a obavy žen tří generací, přiblížila 

čtenářům jejich představy o osobním štěstí. Tyto představy 

pak navíc konfrontuje s brutalitou a trivialitou tzv. skutečného 

života. Nejdojemnější je příběh Dominiky, který sledujeme 

od jejího narození přes školní léta až po mladistvý románek 

s knězem, vztah, který sice končí katastrofou, ale takovou, po 

níž se hrdinka dokázala zvednout a nabrat nové síly. Ani zbylým 

třem portrétům nic neschází. Autorka nápaditě rozvinula 

jak životní peripetie ženských hrdinek, zejména jejich komplikované 

vztahy s muži, tak i to, co dohromady tvoří jejich 

vnitřní život – ač by bylo lepší říci život fantazmatický, plný 

snů a iluzí. Vyzdvihnout je třeba autorčin nejednoznačný vztah 

k vlastním hrdinkám. Bator se svými postavami soucítí, ale 

zároveň nešetří jízlivostí, sarkasticky komentuje jejich nerozvážné 

počínání či kýčovité představy o dobrém životě. Román 

se nese v ironickém duchu, pozornost vyvolává jazyk, jímž je 

napsán – směs naivní a neotesané mluvy a jazyka elegantního, 

ukázněného vyprávění. Promluvy postav jsou propojeny s hlasem 

nadvědoucího a jízlivého vypravěče. Efektem takového 

postupu je odstup. Jako by autorka chtěla najít zlatou střední 

cestu mezi empatií a výsměchem. 


návrat k obsahu

JADWIZE 

Chmurové je v těhotenství 

těžko a špatně 

je snáší, protože je 

těžké snést něco, co nelze přestat nosit. Během prvních čtyř měsíců 

víc než polovinu dne prozvrací a zvracení se může každou chvíli 

vrátit v jinou dobu, jen když někde ucítí zápach spáleniny. Stačí 

nevinná zápalka, aby roznítila vulkán dřímající v jejích útrobách, 

a Jadwiga už vybuchuje z nosu i úst. Pomáhá, byť jen nakrátko, 

pach octa, Jadwiga otevírá lahev a čichá, ale jen ji odloží, už zase letí 

do koupelny. 

Příčina zvracení se však vyzvracet nedá a po čtyřech měsících se 

tak Jadwiga vzdává a začíná jíst; její tělo teď hltá se stejným zaujetím, 

s jakým dříve zvracelo. Jadwiga požírá housky s jahodovým 

džemem, který jí matka poslala ze Zálesí, i sardinky z konzerv, ze 

kterých vypije dokonce i olej, a nakonec vylizuje konzervu do čista 

jako kocour a rozřezává si přitom jazyk o ostré hrany. Požírá solené 

sledě i kyselé okurky, kostky cukru i uzenou slaninu, likérové bonbony 

i kroupová jelita. Stefan si u jídla zakrývá talíř rukou v obavě, 

že mu z něj Jadwiga hned něco ukradne, a ona se v noci vkrádá do 

kuchyně a dojídá to, co zbylo. Noří ruku do hliněného hrnce s povidly, 

probíjí se cukrovou krustou do vlhké měkké hmoty a olizuje si 

ruku, čistí každý prst a vymetá kousíčky sladké dobroty ukryté za 

nehty. Cítí, jako by se něco uvnitř ní dožadovalo většího a většího 

množství, je to hlad, který není jejím hladem, takže ho nedokáže 

ovládat. Její velká ňadra tíhnou k zemi a pokožka na hýždích a na 

stehnech začíná ztrácet hladkost a vypadá teď jako nerovnoměrně 

prošívaná, v Jadwize je toho víc, než se tam může vejít. V zrcadle 

v koupelně vidí, že její zadek připomíná pomerančovou kůru. 

Málokdy vídá pomeranče, ale pamatuje si, jak vypadají. Ve Valbřichu 

ještě nikdo nepovažuje pomerančové zadky za nemoc a nikdo 

nezná slovo celulitida. Ztloustla, říkají sousedky, i ony tloustly nebo 

tloustnou. Jako těhotná žena těžké váhy má speciální výsady ve 

frontách a v autobusech, lidé jí ustupují a pouštějí ji sednout, ačkoli 

Jadwiga se na uvolněném místě sotva směstná a bojí se, že se tam 

zaklíní jednou provždy. 

Její známé ze Szczawienku, které už porodily, vyprávějí Jadwize-novicce 

o porodech, během nichž každý okamžik hrozil smrtí, 

rozerváním na kousky, roztržením vejpůl, a jen výjimečné štěstí 

a nezlomný duch způsobily, že žijí. Každý příběh je plný bolesti, 

strachu a krve, o nichž nemají ani ponětí váleční veteráni, kteří měli 

k dispozici zákopy, bodáky, a v nejhorším případě možnost dezerce. 

Licitování porodními historkami spočívá v přebíjení předchozí 

nabídky ještě strašnější bolestí a větším nástřihem hráze. Nenastřižené 

hráze se trhají napříč (to není to nejhorší) nebo podélně, jako 

by ženu roztrhli koňmi, od pupíku po kostrč pak zeje rána, do níž 

se lije jodová tinktura bez umrtvení, po litrech. Jadwiga poslouchá 

a cítí, jak se jí díra mezi nohama zavazuje na uzel, má teď dva pupíky. 

Spí sama na pohovce a Stefana od sebe odhání. Ten si pro útěchu 

schovává v koupelně dva německé pornočasopisy ukryté pod 

vanou. Jadwiga počítá dny podle termínu, který jí sdělil doktor 

Lipka, a myslí na to, že když to bude holčička, pojmenuje ji Dominika 

nebo Paulina. Jsou to nejhezčí jména z kalendáře a nemůže 

se rozhodnout, které zvolit. Až v lednu porodí, tak jedno vybere. 

O chlapci Jadwiga nepřemýšlí, protože se jí zdá nepravděpodobné, 

že by mohla mít v břiše člověka opačného pohlaví. Je úplně jedno, 

co to bude, říká Stefan, hlavně aby to bylo zdravé. 

Termín porodu, doktorem Lipkou stanovený na sedmnáctého 

ledna, přišel dřív a v nepravý čas, když Jadwiga u štědrovečerní večeře 

vstala, aby si nandala ještě trochu sleďů ve smetanové omáčce. 

Nikdo v domě nemá telefon, ze Szczawienku je to do nemocnice 

daleko a všude sněhu po pás. Jadwiga padá knokautovaná prvním 

úderem bolesti, jenž je pouhou předzvěstí toho, co může žena 

v naději očekávat, než ji vytlačí na svět a ztratí. K telefonní budce 

se vydávají ve třech, protože nikdo z nich nechce zůstat sám doma, 

a nejméně ze všech Jadwiga. Má tak nateklé nohy, že musí jít ve Stefanových 

sněhulích, o šest čísel větších, na opuchlé břicho se vejde 

jedině jeho starý svrchník. Halina jí ještě na hlavu nasazuje čepici 

z umělého levharta a jde se. Jadwiga se pohybuje stezkou vyšlapanou 

ve sněhu pod nebem tvrdým jako led; tu zimu do něj narážejí 

ptáci a pukají jim srdce, Jadwize praskají hemoroidy a puchýře na 

patách. V závěji, kam zapadla po hlavě, zůstane Stefanova bota až do 

jara. Po obou stranách cesty domy, jejichž dveře jsou zamčené, okna 

zatažená, žárovky na stromečcích skrz ně vesele probleskují. Jadwiga 

si sedá na bobek a křičí, na sníh z ní ukápne několik růžových 

kapek krve a dvě slzy. Halina rozráží dveře Zenona Kowalského, 

majitele mandlu, který má starou varšavu, ale ta je jim k ničemu, 

došel benzín, je opilý, pomohl by, kdyby se proti němu okolnosti 

tak nespikly. Sáně! Staré dřevěné sáně stojí opřené o stěnu a možná 

jim je dobří lidé půjčí, aby mohli na sáňkách táhnout Jadwižino 

napůl bosé a těhotné břemeno. Halina ťuká na okno v přízemí, ale 

dobří lidé u stolu ji určitě neslyší, tak se zabrali do zpěvu koled, 

a nelze jim to klást za vinu, dá-li Bůh, i na ně dojde. Sáně mění 

majitele nelegálně. 


VYDAVATEL W.A.B., VARŠAVA 2009 123 × 195, 488 STRAN, PEVNÁ VAZBA 

ISBN 978-83-7414-553-4 PRÁVA NA PŘEKLAD W.A.B. PRÁVA PRODÁNA MAĎARSKO (MAGVETO), NĚMECKO (SUHRKAMP) 

11 

návrat k obsahu

Photo: Elżbieta Lempp 

ANDRZEJ BART RUB 

12 

Andrzej Bart (nar. 1951) – prozaik, scénárista, filmový dokumentarista. V posledních 

letech vydal romány Ještě jednou Don Juan a Továrna na mucholapky. 

Rub, opatřený podtitulem Filmová novela, je literárním, plně 

autorským zpracováním scénáře, jenž se stal předlohou stejnojmenného 

celovečerního hraného filmu v režii Boryse Lankosze. 

Příběh je zdánlivě prostý. Děj se v zásadě odehrává 

v letech 1952–1953 ve Varšavě; několik scén je však zasazeno 

i do současnosti. Sabina, bezmála třicetiletá redaktorka 

oddělení poezie v jednom z velkých nakladatelství, bydlí spolu 

s babičkou a matkou v malém bytě plném památek na staré 

dobré předválečné časy. V lidovém Polsku se Sabinina rodina 

ocitla na okraji společnosti. Představitelé – jak se v době stalinismu 

říkalo – někdejší buržoazie byli odsouzeni k vykonávání 

podřadných zaměstnání, k životu v bídě a jiným těžkostem. 

Někteří (zde mladší bratr hlavní hrdinky, socrealistický malíř 

a konformista) se pokoušeli najít si své místo v komunistickém 

světě, jiní (jako Sabinina matka) se nechali zcela zastrašit 

a ovládnout. Sabinin nápad, jak přežít nejhorší poválečná léta, 

byl ten nejjednodušší: při zachování vlastní důstojnosti se chtěla 

chovat slušně. Politika či veřejné záležitosti zde však nejsou 

ústředními tématy. Hlavním problémem hrdinky Bartova příběhu 

je věc čistě soukromá – je starou pannou. Proto se u Sabiny 

doma neustále objevují noví nápadníci, ale ten, kterého si 

hrdinka sama vybrala, se nakonec – v klíčové a nejpovedenější 

scéně Rubu – ukazuje být naprostým darebákem. Nejde ani tak 

o to, že je estébákem nabízejícím Sabině manželství výměnou 

za to, že bude donášet na svého šéfa, kterého Sabina obdivuje 

a kterého považuje za nejušlechtilejšího člověka na světě. Onen 

nápadník je bytostí předstírající lásku, cizopasící na ženské 

oddanosti a citlivosti. Musí zemřít – k nadšení dvou zbylých 

žen a s požehnáním bratra. Tento zločin, jako snad všechno 

v Rubu, je třeba chápat jako symbolický akt. Bartovou ambicí 

je stvořit jiný (jak jde-li o poetiku, tak v rovině ideově-morální) 

příběh o nejhorších letech lidového Polska, poznamenaných 

terorem a zločiny. Autorovi však nejde o negaci martyrologie 

spojené s obdobím stalinismu. Spíše si klade otázku, jak s ní 

dnes jako společnost nakládáme, jak ji využíváme a přetváříme. 


návrat k obsahu

NERVOZITOU 

nemůže Sabina přes půl noci spát. To se opakuje pokaždé, když má 

mluvit s ředitelem Barským. 

Míří dlouhou chodbou směrem k jeho pracovně a cítí, jak se jí 

klepou kolena. Z medicínského úhlu pohledu je možná zvláštní, 

že i přesto jde rychleji než obvykle. V sekretariátu jí paní Krystyna 

prozrazuje tajemství pletení. Před měsícem objednaný svetr z béžové 

vlny je už hotový. Tmavě hnědý límec a manžety. Kombinaci barev 

jí poradila babička, která měla podobný svetr, když ještě pracovala. 

Také jí ho upletla žena jménem Krystyna. 

„Je to tak snadné, paní Sabinko. Sedm oček obrace a sedm hladce. 

A na okraji ažurový vzor…“ Krystyna ze sekretariátu pociťuje sympatie 

k celému světu, ačkoli, jak říkají, má problémy s manželem, 

kterého už údajně dvakrát bezdůvodně vyslýchali. 

„K tomu je asi zapotřebí hodně trpělivosti…“ Sabina předstírá, 

že poslouchá, ačkoli ji v tu chvíli zajímá jedině to, co řekne Lidia, 

druhá Barského sekretářka, která vešla do pracovny a už dlouho 

nevychází. 

„Paní redaktorko, a kdo může mít víc trpělivosti než vy? Pořád 

sedíte nad knížkami…“ 

„Kolik jsem dlužná, paní Krystyno?“ 

„Ale jděte, Sabinko. Vy jste mi zase pomohla s těmi léky. Hlavně 

když ho unosíte.“ 

„To nejde. Dalo vám to práci a za tu se musí zaplatit…“ Ze Sabinina 

hlasu je patrné, že je přesvědčená o vlastní pravdě, v ruce drží 

peněženku. 

Ve dveřích pracovny se objevuje Lidia. Je jednou z těch hezčích 

dívek ve Varšavě a při každém pohledu na ni pocítí Sabina osten 

závisti. Kdyby si však měla vybrat, chtěla by mít místo krásy podobnou 

odvahu. Lidia se ničeho nebojí a dokonce se dokáže hlasitě 

zasmát v přítomnosti ředitele. 

„Telefonuje, ale můžeš dál. Má dneska dobrou náladu.“ Pouští 

Sabinu dovnitř a zavírá za ní dveře. „Béžová jí padne jako ulitá. 

Lepší by byla už jenom šedivá…“ – podotýká ke svetru, který paní 

Krystyna balí do papíru. 

Radši se zamysli nad těmi svými křiklavými šminkami, chce odvětit 

paní Krystyna, ale mlčí. 

Pracovna je velká a ke stolu se jde dlouho. Sabina tu jako holčička 

byla s otcem. Už zapomněla kvůli čemu a proč ji otec vzal ke svému 

příteli, řediteli agrární banky. Z oné návštěvy jí v paměti utkvěla 

chuť čokoládového lanýže a vůně koňaku, který muži popíjeli. 

Z dalších návštěv už si pamatuje nejen každé Barského slovo, ale 

i každý pohyb jeho obočí. 

Stůl stojí na stejném místě jako před válkou, pohovka a křesla byly 

přesunuty blíž k oknu. Určitě je tu víc knih, jiné jsou i portréty na 

stěnách. Portrét Piłsudského, který si pamatovala, nebyl povedený, 

protože maršálek na něm vypadal hrozně výhružně, ačkoli takový 

nebyl. Na portréty, které tu visí teď, raději nemyslí. Novým kusem 

nábytku je v pracovně konferenční stůl. V červenci tu určitě nestál. 

„Byl bych raději, kdybyste nezklamal, soudruhu. Letadlo k převozu 

nábytku nepotřebujeme…“ Barský hovoří do telefonu. Když 

spatří Sabinu, usměje se a ukazuje na jedno z křesel. 

Sabina si sedá a prohlíží si lampu na stole. Spoře oděná žena 

z bronzu přidržuje skleněné stínidlo. Za ní je dobře vidět člověk, 

který i kdyby mluvil šeptem, vždycky ho bude slyšet. 

„To je věc politiky, a to nejen kulturní. Chápete, co tím myslím? 

Ano, čekám na potvrzení… Blbec!“ Poslední slovo řekne až 

poté, co mrští sluchátkem do vidlice. Teď teprve se na ni podívá 

a usměje se tak, jako to umí jenom on. „Kvůli čemu jste přišla, paní 

redaktorko?“ 

Vstal od stolu a posadil se do křesla proti ní. Nebyl vysoký, ale 

patřil k lidem, kteří na sebe upoutávají pozornost. Tak si představovala 

Napoleona Bonaparte, jen s tím, že Barský nedělal vážné obličeje 

a nezasouval si ruku pod kabát. V pomačkaném saku a košili 

s límečkem na knoflíčky dnes vypadal jako spisovatel Somerset 

Maugham, jehož fotografii měla na stole. 

„Není to nic důležitého. Vedoucí kádrového oddělení rozhodla, že 

v nejbližším průvodu budeme oblečení do sportovního…“ 

„To je spíš nařízení shora. Ve zdravém duchu zdravé tělo, nebo 

možná naopak. My, kteří šíříme osvětu, máme prokázat, že jsme 

připraveni i po fyzické stránce. Možná je to směšné, ale v normě, 

nemáte ten dojem?“ 

„Jenomže my z redakce poezie máme jít převlečení za krasobruslaře….“ 

„Sám jsem to navrhl. Čím by měla být poezie, když ne klouzáním 

po oblacích. Myslel jsem, že vám tím udělám radost. Jste mladá, 

máte pěknou postavu, v krátké sukýnce můžete celá rozkvést…“ 

„Pane řediteli, já ale neumím bruslit…“ Sabina cítí, že se červená, 

a její tušení se nemýlí. A ještě ke všemu ví, že nezahájila rozhovor 

dobře, protože kvůli tomu přece nepřišla. 

„No a? Brusle budete mít přece pověšené na krku.“ 

„Trochu jsem běhala, tak možná stačí tretry?“ 

Barský se zvedá z křesla a pochybovačně ji hladí po tváři. 

„Mé dítě, kdybychom tak mohli být ve všem otevření… Kdo se 

lépe vyzná v metaforách než vy? Všechny manifestace a průvody 

jsou do určité míry divadlo…“ Po těch slovech zaváhal a Sabina si 

v duchu říká, že mu to sluší, i když váhá. „Hraným samozřejmě pro 

správnou věc. Prostě si zahrajete roli vysportované dívky a já slibuju, 

že budu na tribuně předstírat filosofa. Vypadám jako filosof?“ 

„Ano. A jste jím.“ Už dlouho nebyla tak přesvědčená, že má 

pravdu. 

„Dobře, že alespoň pro vás.“ Barský vstává a začíná přecházet po 

pracovně. Nevěděla proč, ale byla si jistá, že se jí teď zeptá na to, 

kvůli čemu opravdu přišla. „A co náš velký básník? Už ví, že když 

nebude souhlasit s drobnými redakčními úpravami, nebudeme ho 

moct vydat? Nevstávejte, prosím, já se rád procházím. To je zvyk 

z cely.“ 

„Má přijít zítra, aby zjistil, jak jste se rozhodl.“ 

„Paní Sabino, kdybych o všem rozhodoval já, tak bych získání 

takového básníka považoval za svůj největší úspěch… Mezinárodní 

situace je ale taková, jaká je, všude číhají nepřátelé…“ Neříká to 

přesvědčeně, ale i tak je přesvědčivý. 



ISBN 978-83-7414-676-0 PRÁVA NA PŘEKLAD W.A.B. 

13 

návrat k obsahu


MICHAŁ KOMAR ZASVĚCENÍ 

14 

Michał Komar (nar. 1946) – doktor humanitních věd, spisovatel, esejista, autor 

filmových scénářů, divadelních her a televizních pořadů. 

Čas od času se objevují knížky překvapivé a netypické, které se 

vymykají rázu běžné literární produkce. Bezpochyby je to případ 

Zasvěcení Michała Komara – textu poutavého a zároveň 

extravagantního. Je vlastně těžké specifikovat místo Komarovy 

knihy na literární mapě, pohybuje se totiž na hranici 

dějového románu, eseje, filozofického traktátu a... kuchařské 

knihy, v níž autor plynule přechází od líčení komplikovaných 

„polských osudů“ posledních století k detailním analýzám 

Sofoklovy Antigony nebo Rukopisu nalezeného v Saragosse 

Jana Potockého, od subtilních úvah na téma filozofických pojmů 

k popisu rafinovaných pokrmů a jejich složení. 

Hlavními hrdiny Zasvěcení jsou paní E. a její sluha (zároveň 

vypravěč románu). Letitá paní E., pocházející ze vznešeného 

rodu s mnohasetletou tradicí, je žena sečtělá, inteligentní, 

a přitom obdařená životní moudrostí vyplývající z bohatých 

zkušeností. Sluha se v domě (vlastně v domech) paní E. stará 

prakticky o všechno, ačkoliv se vyžívá zejména v roli kuchaře, 

specialisty na pokrmy, které by člověk marně hledal i na 

jídelních lístcích skvělých restaurací, a v roli znalce značkového 

alkoholu. Je také objektem pedagogické vášně své chlebodárkyně, 

která se domnívá, že k jejím povinnostem patří 

vzdělávání „nižších vrstev“. Vypravěč Zasvěcení líčí několik 

posledních měsíců života paní E., soustředí se především na 

popisy pořádaných snídaní, obědů a večeří, během kterých 

vede paní E. se svými hosty (mezi jinými populárním hercem 

nebo ne příliš čteným, ale zajímavým spisovatelem) u bohatě 

prostřeného stolu rozhovory plné digresí. Jsou to – stručně 

řečeno – opravdové orgie intelektu a chuti. Komar se v nové 

knize rozhodl pro nebanální spojení intelektuálně solidního 

diskurzu s určitou kratochvilností, viditelnou už ve vztazích 

mezi paní E. a jejím sluhou, prosycených komikou a ironií, což 

způsobuje, že Zasvěcení na jedné straně nutí čtenáře k reflexi, 

na straně druhé – nejsou únavná. Komarova kniha je zkomponovaná 

jako ideálně připravený pokrm (kulinární přirovnání je 

zde zcela na místě) – svádí bohatstvím chutí, je sytý a zároveň 

lehce stravitelný. 

Robert Ostaszewski 

návrat k obsahu

PANÍ E. 

mi kdysi řekla, že její mladší 

sestra, již zmíněná Belle 

de Jour, pociťovala v období 

dospívání ke slimákům odpor, ba přímo nenávist, močila na ně, 

rozšlapávala je, polévala naftou a zapalovala. To všechno z morálních 

důvodů. Slimáci jí totiž připomínali hříšná tajemství pohlavního 

života, před kterými ji ochotně varoval kněz Wincenty. Obsese 

ustoupila ve chvíli, kdy se Belle de Jour začala domýšlet, že pokud 

jde o proniknutí do podstaty hříchu, neměl by být odpor jediným 

rádcem. Bude se hodit i trocha praktické zvědavosti. 

Co se mě týče, tak ačkoliv je jejich obírání poměrně únavné, 

považuji drozdy za pokrm, který stojí za pozornost. Nejjednodušší 

je dusit je na tence nakrájených plátcích slaniny, přidat máslo, 

sůl, pepř a poté vložit na pár minut do trouby, aby zrůžověli. Nebo 

také jinak: vykrojit prsa i s prsní kostí, zbytek masa se žaludkem 

a jatýrky, k nimž je možné přidat dvoje – troje jatýrka kuřecí, utřít 

s máslem, pepřem, solí nebo i s kořením, je-li libo, ačkoliv jalovce 

bych se vystříhal, a dvěma žloutky. Nádivku rozetřeme v silné vrstvě 

na kolečka z listového těsta, na nádivku položíme drozdí prsa, úplně 

je přikryjeme plátky slaniny a dáme do trouby. Když začne slanina 

červenat, je třeba ji vyhodit a drozdy opět pomazat máslem. Mám 

raději – z úcty k řádu přírody – drozda obloženého obalovanými 

šneky smaženými na másle. Poznamenávám, s vědomím, že drozdi 

jsou pod úplnou ochranou, s výjimkou sezónně chráněné kvíčaly 

a brávníka, šťavnatých, pokud si dáte tu práci. Zasněný – podal 

bych k ptáčatům hermitage nebo možná st.-joseph, ve kterých je 

kromě dominujícího syrah trocha marsanne nebo rousanne. Může 

být i barolo od Silvia Grassa. 

Na tomto místě musím dodat, že pohroužení spisovatele K. 

v mlčení nebylo aktem jednorázovým. Řekl bych spíš, že šlo o sérii 

událostí. Nejprve náš host padl do křesla stojícího u krbu a jeho tvář 

nabrala temně purpurové barvy. 

„Je vám něco?“ zeptala se paní E. 

„Uslyšel jsem hlas Pána,“ odvětil a zavřel levé oko, zatímco pravé 

upíral nehybně na paní E., zlomyslně a vyzývavě, takové zdání totiž 

vyvolávají zkamenělé pohledy. 

Na což paní E. odvrátila zrak od oka spisovatele K. a pokračujíc 

v rozhovoru o Sofoklově díle odpověděla: 

„Nezapomeňme, že rozkaz hodit mrtvolu Polyneika k sežrání 

psům a supům se zpočátku nesetkal s výrazným odporem thébského 

veřejného mínění reprezentovaného starci z Chóru. Řekněme 

spíš, že šlo o akceptaci. Akceptaci ne zcela prostou rozpaků. Rozkaz 

byl sice jakoby oprávněný, jakoby spravedlivý, vydaný člověkem 

přísných zásad, týkal se mrtvoly zrádce, pro výstrahu jiným, tedy 

výchovně použitelný, ale na druhé straně byl přeci jen jaksi přehnaný. 

A kromě nesouhlasu by mohl rozhněvat Kreóna a přivolat 

na Chór citelné trestní sankce, včetně trestu smrti. Stojí za to riskovat? 

Kdo je tak hloupý, aby nastavoval krk? Je třeba postupovat 

uvážlivě. Když je tedy vládci přiznáno právo rozhodnout o tom, co 

si počít s tělesnými pozůstatky nepřítele města, dává Vůdce Chóru 

na srozuměnou, že by se chtěl od té záležitosti raději držet dál. Není 

vyloučeno – říká –, že je Kreónovi dovoleno užívat práva stejně tak 

vůči živým jako vůči mrtvým, nechť jsou tedy pozůstatky předhozeny 

k sežrání, ale pod podmínkou, že bez naší účasti. Ať to udělají 

mladší! Sofokles měl pozorovací talent, všiml si tedy, že čistá, naivní 

mládež je náchylná k ukvapeným činům a ty pak často vedou 

k neštěstí. Stáří se naopak odívá do slavnostního roucha Rozvážnosti, 

aby ukrylo, že je mu dobře s hloupostí, což také nikdy nekončívá 

dobře, protože je snad šťastný ten, komu je dobře s hloupostí?“ 

Potom spisovatel K. otevřel levé oko a zavřel pravé. 

„Ano, ano, s hloupostí! Nemá smysl předstírat!“ křikla paní E. 

„Pamatujete si chvíli, kdy strážný přináší Kreónovi zprávu o zasypání 

pozůstatků Polyneika neznámým provinilcem? Co potom udělá 

Vůdce Chóru? Milý pane, Vůdce Chóru začíná spekulovat! Proč? 

Protože vidí, že ačkoliv za odpor vůči rozkazu Kreóna hrozí trest 

smrti, našel se přece jen někdo, kdo podstoupil smrtelné riziko. 

Kdo, proboha? Kdo je tak hloupý? Nebo možná není hloupý? Možná 

hloupého jen dělá? 

Prvním přikázáním stáří, tím, co je drží při životě, je křečovité 

lpění na životě. Za každou cenu a pro vlastní pohodlí. Stařecká 

rozvaha spředená ze zkušeností káže tedy pomyslit si, že když 

se objevil odvážlivec, který láme zákazy Kreóna, jistě za ním stojí 

nějaká síla. Jaká síla? Dostatečná na to, aby Kreónovi vypověděla 

poslušnost. Tedy značná síla. Že nepojmenovaná? Lidé z Théb už 

viděli jiné zázraky! Nebylo by tedy moudré nějak si tu sílu předem 

udobřit, aniž bychom si přitom znepřátelili Kreóna? A proto začíná 

Vůdce Chóru Kreónovi blábolit cosi o rozumu, který mu napovídá, 

že v díle zasypání Polyneikovy mrtvoly mohli mít prsty Bohové... 

Rozum? To je přece to poslední, co by se od Chóru dalo očekávat. 

Kreón o tom ví, protože slova Vůdce kvituje: ...přestaň mluvit, než 

se ukáže, že jsi starý a hloupý. 

A co na to Antigona? 

V očích Antigony je Chór houfem starců, které strach zbavil 

slušnosti. Staří a hloupí! Vždy připraveni spřádat úvahy o člověku 

vůbec. Že ačkoliv je tak mocný, až z něj jde strach, důvtipný, 

protože i plachtit umí, i zemi zorat za pomoci ujařmených volů, 

i dům postavit a namíchat lék, osud mu stejně dá co proto, smrtelníkovi, 

protože před Hádem není útěku. Ježíši, jak je to vznešené! 

Jak patetické! Ale když přijde čas zabývat se ne člověkem vůbec, leč 

někým živým, trpícím, jako je ten, co stojí před Kreónem, mohou 

starci z Chóru nanejvýš konstatovat, že místo tvrdošíjného trvání na 

svém by se měla dívka poddat neštěstí, poněvadž se sama přivede do 

nesnází, stejně jako její otec Oidipus. Poněvadž tato záležitost je pro 

ně příliš složitá, jak rozumově, tak morálně! Krátce řečeno: umírat 

je třeba zamlada, s duší čistou a naivní. A když se to nepodaří, tak 

je ve stáří třeba vyhýbat se stařecké rozvážnosti stejně jako mladické 

exaltaci. A neuzavírat známosti s chóristy!“ 

Nato spisovatel K. zavřel levé oko a otevřel pravé. Purpur na jeho 

tvářích se jal míchat s bledostí, úplně jako višňová omáčka ve chvíli, 

kdy se do ní přidá smetana. Zmiňuji omáčku z višní, protože 

od mladších kolegů vím, že ve školách nouvelle cuisine ji podávají 

k divokému ptactvu, jako by zapomněli na omáčku šípkovou. Jistě 

zapomněli. Vezmi sklenici šípkových plodů, očisti je od vláken 

a zrn, povař do měkka a propasíruj přes síto. Smíchej se zásmažkou 

z másla a mouky, sklenkou červeného vína, hřebíčkem nebo s vývarem, 

vař půl hodiny, přeceď a přidej šťávu z pečeného ptactva. Za 

mého dětství se šípková omáčka podávala i k pečínce z divočáka, 

tehdy se do ní přidávalo pár rozdrcených kuliček jalovce. 

Přeložila Věra Vytřísalová 

VYDAVATEL ŚWIAT KSIĄŻKI, VARŠAVA 2009 130 × 215, 272 STRAN, PEVNÁ VAZBA 

ISBN 978-83-247-1319-6 PRÁVA NA PŘEKLAD ŚWIAT KSIĄŻKI 

15 

návrat k obsahu

ZBIGNIEW KRUSZYŃSKI 

POSLEDNÍ HLÁŠENÍ 

16 

Zbigniew Kruszyński (nar. 1957) – laureát mnoha ocenění, těší se uznání čtenářů, 

ale i kritiků. Přednáší na švédských univerzitách v Uppsale a Stockholmu. 

Hrdina nejnovějšího románu Zbigniewa Kruszyńského je virtuózem 

jazyka a líčení světa. Na sklonku vlády komunizmu 

v Polsku začíná spolupracovat s bezpečností, které poskytuje – 

výměnou za pas a jisté úlevy – hlášení ze svého života a setkání 

s lidmi. Hrdina vstupuje do kolaborace poměrně aktivně, 

postupem doby se ale stále víc angažuje v práci pro opozici 

a stává se „dvojitým agentem“ s nejasnou identitou. Za výjimečného 

stavu vycestuje do Švýcarska, kde organizuje finanční 

sbírku pro podzemní Solidaritu. Do Polska se vrací jako 

hrdina opozice a ukrývá se. Unavený protahující se činností 

v konspiračním hnutí udává Státní bezpečnosti jiného skrývajícího 

se aktivistu podzemí a sám se stává obětí denunciace, je 

uvězněn a odpykává si několikaletý trest. Po změnách v roce 

1989 se neuchází o vysoké posty, pouze odjíždí do Stockholmu 

jako diplomat. Jinak zůstává outsiderem. 

Demaskující ostří románu nemíří ve skutečnosti na postavu 

hrdiny, přestože je cynický a morálně přezíravý. Protože se 

nedá jasně určit, kým je: zrádcem, nebo bojovníkem za správnou 

věc? Není totiž typem zbabělce nebo zrádce, ale spíš narcisem 

a hédonistou. Pokud něčím odpuzuje, tak vyvýšenou spokojeností 

se sebou samým nebo sklonem k využívání žen, se 

kterými má milostný poměr. V románcích rád realizuje model 

milostného „trojúhelníku“, podobný „trojúhelník“ vzniká 

i v jeho vztazích s bezpečností a opozicí, každé angažování si 

tedy u Kruszyńského hledá zároveň určitou antitezi. 

Hrdina je především spisovatelem, tedy tím, kdo zaznamenává 

události. Specifický dandyovský rituál u něj doprovází sám 

proces psaní. Ba co víc, Kruszyński zdůrazňuje, že styl dělá 

člověka, tzn. že jeho hrdina nachází naplnění zejména v jazyce 

a ve své dovednosti popisování světa. V jeho stylu ale nelze 

nerozpoznat styl samotného Kruszyńského. Říká nám tedy 

autor jednoduše: „a takový jsem mohl být, kdyby se můj příběh 

odvíjel jinak?“ Nebo možná jinak: netkví mimořádná krutost 

a morální dvouznačnost už v samotném procesu zaznamenávání 

života?“ Nebo jednodušeji: „je zaznamenávání událostí vždy 

literaturou, ve které je zbytečné hledat objektivní pravdu?” 

Jerzy Jarzębski 


návrat k obsahu

„MÁTE 

pozorovací talent,“ tou větou to 

všechno začalo. 

Mám pozorovací talent, popišme 

tedy západ slunce, do podrobností. Když se schovává za střechu 

u jezuitů, pokrytou hladkými taškami, na špici věže v někdejším 

piaristickém kolegiu se nepřestává lesknout. 

„Máte pozorovací talent, tak pozorujte,“ důstojník odložil tmavomodrý 

pas, knížečku platnou ve všech zemích, s razítkem na 

okrasu, protože nikam nevyjedeš bez zelené karty, dovolující překročení 

hranic, bez kousku tuhého papíru, který důstojník dál držel 

v dlani a hrál si s ním jako s esem nebo králem. „Nechceme toho 

moc,“ řekl. Pouze abych měl oči otevřené. A bude pro mě tak těžké 

je zavřít a usnout. Cesta na Západ – není co skrývat – je spojená 

s určitým vizuálním šokem. Nadchneme se vším, obchody, smetím. 

Všeho se můžeme dotknout a ke všemu si můžeme čichnout. 

Náš údiv, že v plechovkách od piva se nachází pivo, jak je na nich 

uvedeno, a ne vzduch. Šampony plné šamponu, vína vína. Vodka 

stejně silná, a pětkrát dražší. Budeme roznášet propašované flašky 

a zkoušet je vnutit skoupým restauratérům. V drogerii se poddáme 

vzorkům vůní, vytvoříme nové kombinace se slovanským potem. 

Budeme chodit hladoví a žízniví. Rozpouštět polévky v prášku ve 

studené vodě z kohoutku, protože horkou je třeba mít kde uvařit. 

K subvencionované pařížské bagetě budeme přikusovat už žluklý 

krakovský salám, pochoutku, která by zasloužila lepší zacházení. 

Dostaneme pasy, se zelenou kartičkou – důstojník ji konečně 

hodil na psací stůl. „My?“ podivil jsem se a mrkl jsem do strany. 

Ano, mám v úmyslu vzdát se soudružky? Neměl jsem. Dostaneme 

také příděl deviz, sto třicet dolarů – uvidíme, na jak dlouho budou 

stačit, co znamená trh a šílený, ničím nespoutaný závod cen. Není 

těžké produkovat nelidským tempem a potom prodávat s nepatřičným 

ziskem. Během několika desítek hodin za průměrný měsíční 

příjem. O kolik je těžší zachovat míru, budovat sortiment, plánovat 

chuť. 

Neočekávám mnoho, ležérní postřehy. Kdo studuje soustředěně 

v Louvru díla mistrů. Kdo třetí měsíc prodává palačinky, za popíjení 

grand marnier na závěr dne. S kým spává stipendistka, které nedávno 

skončilo stipendium. Proč se starý profesor, který má zajištěnou 

stravu v našem centru věd na rue Laurisson, často objevuje mezi studenty 

v jídelně na Maubillonu, v oparech špatného vína, nadužívaje 

plebejského práva na supplement pommes frites zdarma. Neměl 

by těžký laciný olej probudit k životu uspané, ale přece jen činné 

žlučové kameny, čekající na co, na heslo? Dá se opravdu zaujmout 

strategická pozice na některém z oblouků nad kalnou Seinou, tak 

aby bylo vidět, jak se za soumraku na Eiffelovu věž nabodává, ale 

nepraskne, pomerančový balón? 

Vyběhl jsem z velitelství a cítil, jak mi pas na prsou otiskuje 

ohnivý obdélník. Bylo pozdní jaro a život v parku nad příkopem 

se měnil před očima, trochu se přioděl do jakéhosi žalozpěvu či 

závoje. Kámoši vytržení z dlouhé hibernace dopíjeli ještě podzimní 

jablečňák. Stařenky ohrnovaly šátky a popelavá kůže záviděla hladké 

opálené. Pár špačků se křižoval s párem divokých kachen na roztřesené 

kosočtvercové šachovnici nad vodou. Pár ospalých milicionářů 

odpočíval na zničené lavičce a čepice složené každá z jedné strany 

vypadaly jako hold vzdávaný zahynulým ve službě, chyběla rakev 

a rubáš. 

Svět, který se ještě ráno zdál nesnesitelně rozregulovaný: tupá 

žiletka zanechala centimetrovou opuchlinu, plyn smrděl, smetí 

se vysypávalo už v mezipatře a listonoš, přinášející předvolání na 

velitelství, mě s politováním lustroval, zajímavé, zajímavé, skenovaly 

mě zornice zpod kšiltu – svět, který byl chaosem záležitostí 

k vyřízení, vyzvednout povlečení z prádelny, opět s přílišnou dávkou 

škrobu, spát jakoby na ubruse, v lékárně koupit vápno, s vitamíny, 

když bude, dát boty k ševci vdechujícímu výpary lepidla, vyčerpat 

seznam věcí, které mám koupit v potravinách u smyčky a které by 

se nejlépe hodily k chlebu už dříve koupenému v pekárně, nakolik 

to jen bude možné, za bony koupit alkohol s pomerančovým 

džusem v hotelu, ve kterém není třeba bydlet, aby se tu člověk mohl 

opít; zeptat se v prodejně knih, jestli stále ještě nemají román autora 

Odnoží, protože začínáme pochybovat, zda ho vůbec kdy napsal, 

odevzdat v univerzitce potvrzení na zakázanou knížku s poznámkou 

výpůjčního oddělení, že si ji lze půjčit, a potom ji po kouskách 

číst před očima knihovnice, peroxidové blondýny s pohledem olověným 

jako písmena, lámaje si hlavu, co je dovoleno, protože popisy 

východu slunce v Radomi snad nejsou zakázané, zavolat matce, 

z automatu pod Arkádami, který se zasekl, uklidnit ji, že je všechno 

v pořádku, ano, v pořádku, stravujeme se a trávíme, žádné balíčky, 

prosím, nic mi nechybí, snad kromě smyslu, ale ten na poště, 

v okénku s výhledem na kovovou váhu, nepřijímají. 

To všechno, co se ještě před několika hodinami zdálo být v rozpadu, 

kosmickém rozptýlení, nescelitelné, přes zvýšené dávky škrobu 

a ševcovského lepidla, po odchodu z velitelství na sluncem zalité 

schody z litého granitu, nad uzavřený prstenec příkopu – co z toho, 

že hnijícího, pokrytého drobnou řasou –, dosahovalo najednou jednoty 

a okázalosti. 

Chtěl jsem běžet kupředu, chtěl jsem se sjednotit. Pozorování mě 

obkličovalo ze všech stran, už po několika metrech jsem měl vyděláno 

na pas a na nejeden dokument. Ve výklenku propusti jsem 

objevil pár mladistvých milenců; silněji, silněji, dožadovaly se její 

červené nehty, marně, protože on už dávno byl a hladina vody se 

ani nezachvěla, řasa se nepohnula. O něco dál, v průchodu mezi 

parkovištěm a zadní částí opery, jsem narazil na kolegu z mé skupiny 

– všichni na K, prokletí přelidněných směrů –, jak vyčůrával pivo 

s příměsí jiných tekutin. Sotva si udělal trochu místa v měchýři, 

hned navrhl další. Neodmítl jsem, šli jsme pod stan na Divadelním 

náměstí, kde jsem měl před očima celé panorama a kolem kakafonii 

hlasů. 

Nadávky protínaly prostor. Někdo by to – tady – udělal, ale ne za 

tu sumu. Někdo jiný – tady, tady –, ale ne v tom termínu. Chvilku 

se mi zdálo, že bych to dokázal zorganizovat, přizpůsobit sumy a termíny. 

Vyplnit celou agendu a peněženku objednávek. Poznamenal 

jsem si. – Tady! – neměl jsem přece zápisník. Hodil by se moleskin 

– rozhodl jsem se, černý, přesně padnoucí do dlaně i do kapsy, jaký 

používali i Beckett a Hemingway. 


VYDAVATEL WYDAWNICTWO LITERACKIE, KRAKOV 2009 123 × 197, 232 STRAN, MĚKKÁ VAZBA 


17 

návrat k obsahu

RŮŽOVÁ PŠTROSÍ PERA 

Hanna Krall (nar. 1937) – jedna z nejvýznamnějších polských reportérek. Její 

knihy se pravidelně objevují na nejvyšších příčkách v seznamech bestsellerů 

v Polsku i v cizině. Byly přeloženy do mnoha jazyků. 


HANNA KRALL 

18 

Na první pohled bychom řekli, že novou knihu Hanny Krall 

napsali jiní – její příbuzní a známí, kteří přes padesát let 

posílali spisovatelce dopisy, pohlednice nebo lístky, které se 

nechávají na dveřích v době nepřítomnosti paní domu. K těmto 

zápiskům autorka připojila také písemná hlášení svých „strážných 

andělů“, tedy dokumenty z archivů tajné policie, nebo 

korespondenci s vydavateli, v níž vysvětlují, proč nemohou její 

knihy vydat. 

Na druhý pohled už však v zápise přeci jen objevujeme rozdíly 

mezi doručenými vzkazy a tím, co slyšela a zaznamenala sama 

autorka. Dokonce i kdyby vydavatel v citátech nepoužil kurzívu, 

dva druhy odkazů bychom odlišili. Znění příběhů rekonstruovaných 

z paměti si s ničím jiným nelze splést, takové je 

vyprávění v charakteristickém stylu Krall. Reportérka často 

vzpomíná, jak během autorských setkání prosí posluchače, aby 

jí něco vyprávěli. Cizí příběhy využila nepochybně již mnohokrát, 

ale teprve v této knize se objevuje jejich „hrubá“ verze. 

Nejsou to dokončená vyprávění, ale teprve jejich zárodky, 

potenciální témata, která lze rozvinout. Při představování 

jejich obrysů provokuje Krall čtenáře k řadě otázek. Proč spisovatelka 

tyto zápletky nevyužila? Lze je rozšířit a rozvíjet? 

A nakonec: není lepší nechat některá vyprávění v klidu? 

Odpověď na tyto otázky částečně nacházíme v knize. Těžko 

něco dělat s pohlednicemi od malé dcerky nebo vzkazy od 

muže. Na druhé straně – pokud je seřadíme v chronologickém 

pořadí, rodí se náhle plnohodnotné vyprávění, rodinný příběh 

na historickém pozadí. Uspořádání zápisků podle dat má 

načrtnout scenérii. Myšlenka kompozice je jasná, ale znovu 

nám něco chybí. Opravdu dokáže několik poznámek (v některých 

letech jen jedna) odrážet ducha doby? Je to vše, co si 

spisovatelka z daného období zapamatovala, nebo co uznala 

za hodné zmínky? 

Z tohoto úhlu pohledu vypadají Růžová pštrosí pera jako kniha 

plná záhad. Všechny se spojují v jedné otázce: kde začíná 

literatura? 

Marta Mizuro 

návrat k obsahu

1975 

FRANCISZKA S., DŮCHODKYNĚ 

O SOUČASNÉM UMĚNÍ 

…Přivezli ho na stavbu. Zalíbila se mu, vešel dovnitř, poprosil 

o žebřík a vyndal z kapsy černou křídu. Nakreslil Sirénu. Na stěnu. 

Všechny to moc potěšilo, poděkovali a odjeli, no a Siréna zůstala. 

Železničář dostal přidělený byt. Prohlédl si ho, řekl – zaprvé nestojí 

za nic, zadruhé on má malé děti a ona zase odhalená ňadra, byt si 

nevzal a zavolali mě. Neměla jsem děti a neměla jsem body – nejvíce 

bodovali aktivitu v „Jednotě“, ale já jsem nebyla ani členem, takže 

když řekli, že je byt, letěla jsem s větrem o závod. 

Řekli mi, abych si sedla. Vidíte, řekl předseda, to není jen tak 

obyčejný byt, to je bejvák se Sirénou. Tak dobře, souhlasila jsem. 

A chápete, v tomhle bytě musí být čisto, protože mohou přijít hosté. 

Bude čisto, ujistila jsem je, dostala jsem klíče, otevřela dveře… 

Milá zlatá, co vám budu povídat. 

To byl Picasso. 

Bylo to velké, bože, jak to bylo velké. Ňadra jako dva balóny, oči 

skosené, v dlouhé, podivně dlouhé ruce to drželo kladivo, ale ocas 

to mělo krátký a na konci tenounký. 

Měli jsme jen gauč a stůl. Stůl jsme postavili doprostřed, gauč ke 

stěně, kladivo nám viselo nad hlavou a po probuzení jsme viděli její 

oči, ještě divnější než ruka a ocas. 

První se objevila výprava z Číny – prohlíželi si sídliště polské dělnické 

třídy. Po Číňanech přišli horníci – hezcí, s chocholy. Po nich 

textiláci – úderníci. Byla jsem zdvořilá, věděla jsem, že reprezentuji 

naše hlavní město, ale všechno ve mně vřelo. Zejména když jsem se 

dívala na jejich boty a přemýšlela, kolik smetí dnes vynesu. 

Přišel k nám předseda sněmovny – a vy se s ní, soudruzi, nebojíte 

být takhle sami? – zeptal se v předsíni. Přišel Bierut – podíval se 

a nic, ani slovo. Přicházeli pánové z ministerstva, měřili ji a vyměňovali 

si názory. Možná odstranit spolu s omítkou? Ale ne, je příliš 

tenká. Zakrýt sklem? Ale ne, rám by to nevydržel. 

Naštvali nás. Vzali jsme si malíře. Malíř si vzal kbelík s mýdlem. 

Teprve když umřel a když se začalo mluvit o hádkách mezi jeho 

dětmi, pomysleli jsme si – možná se to nemělo stát…? Měli jsme 

na paměti obecné blaho, protože Siréna byla státní a nic bychom 

z ní neměli, jako z potrhaného koberce, za který nám nevrátili 

ani halíř. 

Zase přijeli z ministerstva. Přivezli přístroje, ozařovali stěnu. Řekla 

jsem – pánové, nenamáhejte se, byl to dobrý, předválečný řemeslník 

a dobré, šedé mýdlo. 

1976 

JERZY SZ. 

O DOČASNÝCH PROBLÉMECH 

(LÍSTEK POLOŽENÝ NA STOLE) 

Ženuško má milá, neklesej na duchu, přežili jsme horší věci, přežili 

jsme tuberu, Wawelskou ulici i ztrátu cibulek našich tulipánů. Kniha 

ještě někdy vyjde, já Ti to slibuji. Teď jedu zaplatit za koně pro dítě 

a koupit třetí díl encyklopedie. No ano, tvoje kniha 1 je vzdálenější, ale 

rodina blíž, možná to není zas tak špatné. 

KATARZYNA SZ. 

Z PRÁZDNIN 

Je v Krakově, spí v kempu. Kryštof a Standa, známí Haliny Gąsienicové, 

měli zkoušky na Jagellonské univerzitě. Kryštof dělal matiku, 

dostal za jedna a koupil jim zmrzlinu v kavárně Jama Michalikowa. 

Večer byli na Ivoně… 

JAN C., BÝVALÝ VELKOSTATKÁŘ 

O DVOU NEBO TŘECH DNECH 

…Zámek nám sebrali v rámci pozemkové reformy, ale stříbrný servis 

jsme stihli zakopat. Byl „panským majetkem“ a patřil ke státnímu 

pokladu, já jsem však věděl, kde se můj majetek nachází, zatímco 

současný majitel – státní poklad – o tom neměl ani páru. 

Šel jsem k právníkovi. Řekl jsem: ukážu vám to místo, pokud 

část dostanu já a zbytek zámek. Právník šel na ministerstvo kultury. 

Po pár týdnech vyrazily z Varšavy dva tatraplány – s pány z ministerstva, 

veřejnou bezpečností, dělníky, lopatami, krumpáči a velkou 

schránkou. Zastavili před zámkem (v té době to byl komplex 

učňáků), pánové z ministerstva řekli: corazziánský styl, já jsem řekl: 

musíme označit místo průsečíku dvou přímek, jedna vede od okénka 

ve sklepě, druhá od oblouku klenby. Označili místo průsečíku. 

Začali kopat. 

Všechno převezli do muzea a vystavili na stolech. Kunsthistorici 

brali do rukou vázy, mísy, svícny, džbány, příbory, tácy… Říkali 

– pozdní Radke. Nebo – raný Werner. Nebo – čtvercová patka devatenáct 

na devatenáct. Nepřidal jsem se k nim. Opřel jsem se o stěnu 

a snažil si připomenout, kde stál jaký svícen a kdy jsem těmi příbory 

jedl naposledy. Byl jsem trochu neklidný, z té akce, muzea, mám 

spoustu práce v podniku. Vyrábím kouličky na stromečky a ozdoby 

pro dámy – medailonky s podobiznou Niemena nebo poručíka 

Columba, náhrdelníky z raženého plechu a kříže s českou bižuterií, 

imitací diamantů. 

Staré známé tento příběh velmi zajímá. Navštěvují mě, ptají se 

na právníka. Někdo se zeptal, jak se po pozemkové reformě zachovali 

moji sedláci. Chovali se normálně: přijížděli, chtěli vědět, proč 

mají nižší úrodu než já. Vysvětloval jsem jim – hlouběji orat, chlapi, 

nešetřit koně, tahle země má ráda hlubokou brázdu – vraceli se 

domů, orali hlouběji a psali, že děkují, že to vyrostlo. Hovořili jsme 

o lovu. Kdosi vyprávěl o koroptvích, divil jsem se – to, vážený pane, 

uznáváte broky? A hned jsem si vzpomněl na poslední hon, v třicátém 

osmém, v Polesí. Zastřelil jsem rysa, za vámi visí jeho kůže. 

Akvarel vedle kůže, to je náš zámek. 

Ještě dva, možná tři dny. Ještě rozdělím stříbrný servis mezi děti 

a bude po všem. Vrátím se ke kouličkám, k ozdobám pro dámy, 

k mému skutečnému životu, už jen dva nebo tři dny. 


1 

Jedná se o knihu Štěstí Marianny Glaz, jejíž sazba byla rozmetána na rozkaz tzv. politických 

orgánů. 

VYDAVATEL ŚWIAT KSIĄŻKI, VARŠAVA 2009 130 × 205, 208 STRAN, PEVNÁ VAZBA 

ISBN 978-83-247-1589-3 PRÁVA NA PŘEKLAD LIEPMAN AGENCY PRÁVA PRODÁNA NĚMECKO (NEUE KRITIK) 

19 

návrat k obsahu

20 LET NOVÉHO POLSKA V REPORTÁŽÍCH PODLE MARIUSZE SZCZYGŁA 

20 

V posledních letech je reportáž bezpochyby jedním z nejzajímavějších 

fenoménů polské prózy, čemuž nasvědčuje i úspěch 

(rovněž zahraniční) dalších knih reportérů střední generace. 

Potvrzuje to také 20 let nového Polska v reportážích – autorský 

projekt Mariusze Szczygła. Prezentuje reportáže, které 

vznikly během dvou posledních desetiletí, od chvíle pádu Polské 

lidové republiky v roce 1989. Soubor obsahuje dvacet šest 

textů více než dvaceti nejdůležitějších reportérů. Ve většině 

případů jsou to bývalí nebo současní novináři deníku Gazeta 

Wyborcza, a není divu, protože právě tento deník vytvořil jednoznačně 

nejlepší redakci reportáže v zemi. Szczygieł zvolil 

formu tématické antologie, umístil vedle sebe reportáže, které 

popisují, „kde začalo a kam došlo nové Polsko“ (text Místo 

úvodu). Autor výboru upřesňuje, jaké Polsko ho nejvíce zajímá: 

„Ne to, které vidíme v parlamentu, ne to z prvních stránek 

novin.“ Szczygieł chce ukázat posledních dvacet let Polska 

především prostřednictvím příběhů jednotlivých lidí, kteří se 

více nebo méně úspěšně potýkají s proměnlivou společenskou, 

ekonomickou a kulturní politikou země. Autoři reportáží většinou 

popisují příběhy zcela anonymních osob, například ženy, 

jejíž životní vášní je sledování televizních seriálů (Dr. House: 

Bez lásky je možné žít Joanny Sokolińské), v antologii se ale 

objevují i svého času slavné příběhy, například ten o podnikatelích, 

které zločinec zatáhl do spirály fiktivních dluhů a oni 

se – přitlačení ke zdi – nakonec rozhodli své pronásledovatele 

zabít (Luisa vdova jde na „Dluh“ Ireny Morawské). Každá 

reportáž vypráví jiný příběh, dohromady však tvoří svébytný 

portrét Poláků i současného Polska. Szczygłova antologie také 

názorně ukazuje, jak rozdílné a formálně různorodé mohou být 

reportáže, jak účinným a zajímavým nástrojem popisu světa se 

mohou stát v rukou zkušených reportérů. 


návrat k obsahu

PO ŽEBŘÍKU KE KORUNĚ 

Polsko je nejdynamičtěji se rozvíjejícím trhem Amwaye v Evropě. 

Tedy nejdynamičtějším trhem snů. Amway dělá všechno proto, aby 

své lidi motivoval k bohatému životu. 

Systém odměn má dvanáct stupňů, od medaile stříbrné přes zlatou, 

rubínovou, perlovou, smaragdovou, diamantovou až k dvojitým 

a trojitým diamantům a tak podobně. 

Posledním vyznamenáním je Koruna velvyslance, to už je úspěch 

v mezinárodním měřítku. Na důkaz uznání může například oceněný 

lídr firmy promluvit na pódiu. Příležitostí je mnoho, každou 

chvíli se odehrává nějaký sjezd nebo seminář. 

Studentka etnologie Alicja Bednarczyk zkoumá kulturu Amwaye 

a jezdí na jejich setkání po celém Polsku: „Nejlepší smí zůstat na 

pódiu sami. Uvede je někdo, kdo o nich dlouho a dobře mluví. Čím 

déle trvá úvod, tím je osoba důležitější.“ 

Perlou se můžete stát dokonce na Tatranské Bukovině, stejně jako 

ve Wójtowiczowě, a Rubínem třeba ve vsi Kozy nebo v Kućkově. 

O TOM SE KOMUNISTŮM ANI NEZDÁLO 

Listopad 1995. Najali si mě, abych spolu s Grażynou Torbickou, 

televizní moderátorkou, uváděl největší každoroční sjezd Amwaye 

– Konvence ‘95. Kongresový sál, tři tisíce osob. „Bojím se,“ říkám 

v sídle Amway Polsko, „tolik lidí! Jak zvládnout takový dav?“ 

„Nebojte se, jak pohnete malíčkem, tak se budou hýbat,“ směje se 

jeden z úředníků a pohne malíčkem. 

Ze scény vyzdobené jako na předávání Oscarů se 65krát ozve slovo: 

„úspěch“. Zazní průměrně jednou za 4 minuty. Podle scénáře 

mám já sám vyslovit „úspěch“ 19krát. 

Dámy – v elegantních kostýmcích, některé v šatech skoro jako na 

ples, pánové – v oblecích, někteří s elegantními motýlky. Převážná 

část lidí kolem čtyřicítky. V Kongresovém sálu nejsou novináři ani 

televize, sjezd je pro cizí uzavřený. 

Rozprostírá se černočerná tma. 

Najednou se rozeznívají bubny, ozývá se sbor. Hudba, která by 

mohla vést vojsko do války. 

Hlediště plní stříbrnošedá mlha. 

Záblesky laseru. 

Nad hlavami lidí prolétává trojrozměrná zeměkoule. 

Kontinenty září. 

Ženy tají dech. Lidé mají pocit, že planeta, která víří nad řadami, 

za chvíli někoho strefí do hlavy. 

Když Země zmizí, ve vzduchu se objevuje nápis: amway. Říkám: 

Vážené dámy a pánové, hrdinové jste vy!... 

Slyším svůj hlas a nepoznávám se: dvacet Mariuszů. 

Grażyna: Vaše práce dokazuje, že je možné stvořit nový obraz 

Poláka. To je zásluha Amwaye. A čím je Amway? 

Já: Ztělesněním určité myšlenky. Myšlenky, která světu říká: není 

důležité, kdo jsi a odkud pocházíš. Musíš jen věřit, že můžeš být 

úspěšný. 

Potlesk, výkřiky nadšení. A přitom by se zdálo, že to jsou prázdná 

slova. 

Z gigantických obrazovek nad scénou, které visí ve výšce druhého 

patra, promlouvají lídři firmy. Vítězové života. 

Na televizních obrazovkách jsou jejich tváře velké jako stěna 

rodinného domku. Famfáry za famfárami. 

Snižuji hlas: čím je úspěch? splněním všech přání? etapou 

rozvoje? 

Grażyna: a možná jen momentem v životě? chvílí reflexe 

nad tím, co bylo? 

Říkám trochu vyšším hlasem, se vzrušením: jaký může být 

úspěch? rozhodující nebo obrovský? 

Grażyna festivalovým hlasem: důležitý nebo velký? Já hlasitě: 

nebo snad zasloužený a rozhodný? 

Křičím: pokládá se sektor a za lidi úspěchu!!!??? 

Ze sálu: Aaaaanooo! 

Grażyna: pokládá se sektor b za lidi úspěchu!!!??? Ze sálu: 

Aaaaaaannnoooo! 

Potlesk a výkřiky nadšení. Potlesk, jaký Opolí nebo Sopoty nikdy 

nezažily. Cítím, že mám sílu, o které se mi nesnilo. To není moje 

síla, ale síla Amwaye. Na scéně se mají objevit ti, kteří se jako první 

Poláci dostali v Amawayi nejvýš. Urszula a Zbigniew Kalinowští 

ze Stargardu. Kdysi jim patřilo bankrotující kopírovací centrum. Je 

jim kolem třiceti. Před třemi lety řekli Gazetě, že musí mít tak velký 

dům, aby si pes, který poběží z jednoho konce na druhý, musel 

třikrát odpočinout. Dnes ho mají. Jsou Diamanty. Jezdí červeným 

bmw. 

Já (ze scénáře): Oni dosáhli téměř všeho. 

Grażyna: A míří ještě výše. Na otázku o svých dalších plánech 

odpověděli: 

„Chceme být především lidmi úspěchu, mezi lidmi úspěchu.“ 

Klinowským se tleská ve stoje. Mluví čtyřicet pět minut. Zbigniew 

Kalinowský se přiznává, že se v Amwayi dozvěděl, jak příjemné 

je být milován. Amway takovouto lásku nabízí. 

Skupina Vox zpívá písničku složenou pro Amway: „Nestyď se za 

sny, když hvězda padá...“ 

Skupina Vox se setkává s něčím, co nezažila za dvacet let své kariéry. 

„Vstaňte,“ říká Vox lidem. Tři tisíce lidí poslušně vstává. 

„Chytněte se za ruce.“ Hned se chytnou a vlní. 

„Obejměte se.“ Celý sjezd Amwaye se objímá. 

„Víte co,“ říká překotně člověk od zvuku, „já jsem v Kongresovém 

sále pracoval už za Gierka, dělal jsem sjezdy strany. Ale to, co se tu 

dneska děje, by si komunisti neuměli představit.“ 

„Oni šílí bez vodky,“ říká v zákulisí paní v šátku. 

Zvukař: „A to je teprve půl třetí.“ 

Po scéně chodí lidé převlečení za produkty Amway. Prášek na praní 

velikosti člověka se klaní publiku. 

Paní v šátku: „To snad ne, oni se k těm práškům modlí.“ 

Před finále jsou naplánovány pochody. Famfáry, bubny, sbory. Po 

dvou rampách scházejí ze scény do hlediště ti nejlepší: jantaroví, 

smaragdoví, perloví... téměř dvě stě lidí. Pochodují učitelky, svářeči, 

účetní, lékaři. Každých deset sekund se čtou jejich příjmení. 

Přes deset sekund je tvář každého z nich velká jako stěna rodinného 

domku.* 


* Tato reportáž mohla vzniknout jen díky tomu, že mě firma amway pozvala jako televizního 

moderátora (a zapomněla nebo nevěděla, že jsem reportér), abych uváděl jejich sjezd v Kongresovém 

sálu, který není pro nikoho zvenčí otevřený. Pokud vím, tak firma po otištění reportáže 

už pokaždé požadovala po těch, kteří uváděli její večírky, potvrzení, že pomlčí o všem, co tam 

viděli a slyšeli. (autor reportáže: Mariusz Szyczygieł) 

VYDAVATEL CZARNE, WOŁOWIEC 2010 150 × 240, 472 STRAN, PEVNÁ VAZBA 

ISBN 978-83-7536-143-8 PRÁVA NA PŘEKLAD WWW.POLISHRIGHTS.COM 

21 

návrat k obsahu

Photo: Adrian Fichmann/EMG 

Jacek Dukaj (nar. 1974) – jeden z nejobdivovanějších a nejoceňovanějších 

JACEK DUKAJ WRONIEC 

22 

spisovatelů mladší generace. Věnuje se fantastické literatuře, především žánru 

science-fiction; první polský laureát Evropské literární ceny (2009). 

Wroniec 1 je originální bájí o vyhlášení výjimečného stavu 

v Polsku, plnou útisku a krutosti. Přestože je tu hlavním 

hrdinou malý chlapec a kniha je inspirována příběhy pro děti, 

jedná se o kouzelnou pohádku určenou pro dospělého čtenáře. 

Kdo je onen titulní Wroniec? Velký černý pták, který unáší 

otce maličkého Adama. Vojáci-Vraňáci odvádějí z bytu, kam 

vtrhl obrovský pták, chlapcovu rodinu. Adama zachránil soused, 

pan Beton. Spolu s ním, i když ho po cestě několikrát 

ztratí, prochází temným městem a hledá své blízké. Někdy se 

nad městem vznáší unášený Let-Ákem. Adamovy příhody jsou 

ponurou fantasmagorií. Město ovládly železné Feny (obludy 

podobné velkým psům), Zlomozy (mechaničtí draci máchající 

sedmi obušky) a GAZové (monstra pohlcující lidi), na každém 

kroku číhají Bestébáci a Špiclové a na stromech i střechách 

se usadila odporná ptáčiska v každém okamžiku připravená 

vrhnout se na Pozičníky, nazývané také Odbojní. Dukajovu 

pohádku uvozuje motto z Lewise Carrolla. A s Alenkou v říši 

divů má tato kniha skutečně hodně společného. Za prvé v ní 

najdeme mnoho z carrollovské jazykové vynalézavosti, nejen 

slovotvorné, což je jedna z předností Wrońce. Příběhem se 

prolínají i vtipné rýmovačky. A za druhé – což je podstatnější: 

Adam se chce, podobně jako Alenka, za každou cenu zorientovat 

v tajemném světě dospělých, samozřejmě proto, aby odhalil 

jeho zákonitosti. Naopak záměr, který vedl autora, není 

zcela zřejmý. Wroniec nejen zasahuje do stále živého sporu 

o výjimečný stav, ale může být chápán i jako osobitý umělecký 

výstřelek. Můžeme v něm vidět neobvykle rafinovanou literární 

hru, svérázné cvičení fantazie a stylu, ale lze mu také připsat 

nejrůznější politické významy. Bezpochyby je to dílo originální 

nejen z důvodů čistě estetických. 


1 

Originální název Wroniec odkazuje nejen na symbolickou postavu ptáka-vrány, který 

unese otce titulního hrdiny, ale také na Vojenskou radu národní záchrany (polsky 

Wojskowa Rada Ocalenia Narodowego, wron), orgán, který v Polsku převzal moc po 

vyhlášení výjimečného stavu 13. prosince 1981. 

návrat k obsahu

ZE 

zatáčky vykročil směrem k Adamovi Milýpán. 

Adam vběhl do první brány a narazil na Frontu před 

Obchodem. 

„Vyjstetunestál!“ 

Adama to odhodilo zpět, jako by se mu dlažba vzbouřila pod 

nohama. 


A znovu ho to odmrštilo dál podél Fronty. 



„Vyjstetunestál! Vyjstetunestál!“ 


Zastavil se až za poslední paní s taškami. 

„Pamatuj si, za kým Stojíš.“ 

Adam pokýval hlavou. Chtěl se jen schovat před Milipantem. Paní 

s taškami byla dobrou clonou. Mohlo by se za ní schovat pět dětí. 

Milýpán už je musel dávno minout. Adam chtěl opustit Frontu 

– ale jeho nohy se ani nepohnuly. Chodidla se neodlepovala od 

země. 

„A jéje.“ 

Všichni Stáči tak vězeli ve Frontě, pevně přibití ke svému místu. 

Hýbali hlavami, hýbali rukama, ale pokud se nehýbala Fronta 

– nehýbali nohama. 

„Paní, prosím vás,“ Adam zatahal za rukáv paní s taškami. „Ať mě 

to pustí!“ 

„Drž si své místo, dítě. Maminka přijde a vystřídá tě.“ 

„Ale já tu nechci stát!“ 

Paní s taškami se smutně zasmála. 

„Nikdo nechce stát ve Frontě. Ale Stojíme, celý život.“ 

Měli deštníky pro případ, že by pršelo nebo sněžilo. Měli tašky 

s jídlem a pitím. Spali vestoje. U zdi po pravé straně, před bránou, 

viděl řadu schoulených postav zasypaných sněhem. Byli to Stáči, 

kteří zakončili svůj život ve Frontě. Po smrti je z Fronty vytrhli 

i s kusy chodníku a kořeny, které skrze dlažbu zapustili hluboko do 

země. Kořeny vyrůstaly z každého chodidla zvlášť. Adam si rozvázal 

levou botičku a pokusil se vytáhnout z ní nohu. Ani to se mu 

nepovedlo. 

(…) 

Jednou z dálky zahlédl špičku Špicla. Zabočil vlevo. Jindy spatřil 

plechovou tlamu číhající Feny. Zabočil vpravo. 

Věděl, že musí z této čtvrti šedi utéct na druhou stranu řeky. 

Když mezi domy zahlédl Barvu, odcupital směrem k ní. 

Byla to červeň vlajek vyvěšených před obrovskou budovou. Červeň 

visela i z oken. Budova i lidé vcházející a vycházející z budovy 

vypadali velmi Úředně. 

Adam si přečetl nápisy na průčelí. Vzpomněl si, co mu radila 

Fronta. 

Před vchodem stál na stráži Milýpán. Adam vytáhl třesoucí se 

rukou kartičku se svým jménem. Ukázal ji Milipantovi. Milýpán 

si ji přečetl, zasalutoval, přiložil dva prsty k Helmě a pustil Adama 

dovnitř. 

Budova byla labyrintem hal, chodeb, sálů a schodů. Na stěnách 

visely špinavé portréty velmi ošklivých pánů. V rozích stály v květináčích 

mrtvé rostliny. Stropy nebyly vidět: visel pod nimi kožich 

cigaretového dýmu. 

Adam se okamžitě ztratil. Procházel stále toutéž dlouhou chodbou 

a ačkoli nevyšel po žádných schodech, ocitl se náhle ve druhém 

patře. Potom ve třetím. A potom znovu v přízemí. 

Snažil se vyškrábat do oken, ale všechna vedla na totéž náměstí 

s dalším pomníkem Ptáčníka. Ptáčník stál s rukou vztaženou 

k nebi – měl na ní přistát Pták z Nebes. Teď na něm seděli černí 

krkavci. 

Po budově pobíhaly Úřední Osoby. Chlapci nevěnovaly žádnou 

pozornost. Rozhodl se vydat se za jednou takovou Osobou. 

Šel, šel a šel, ale Osoba se nikde déle nezastavovala. Nakonec 

pochopil, že většina Osob Úřaduje jednoduše tak, že chodí pořád 

dokola s Dokumenty. Předávají si je v místnostech a před pracovními 

stoly a jdou dál. Dokumenty se navzájem zaměňují, ztrácejí 

a zase nacházejí. 

Adam tak putoval od jedněch velkých dveří ke druhým velkým 

dveřím. Zakláněl hlavu a četl si tabulky umístěné vysoko na dveřích. 

Fronta mu řekla, že musí najít příslušnou Pracovnu. 

Ale před všemi Pracovnami seděli na židlích tlustí pánové v šedivých 

zmačkaných oblecích. Deset, dvacet, třicet pánů. Každý z nich 

kouřil cigaretu. Dým z jejich cigaret strašně páchnul. 

Ti všichni sem přišli ve Věci. Drželi své Věci v aktovkách, necesérech, 

v chlupatých rukou, na kolenou. Také čekali, aby mohli vejít 

do Pracovny. 

Adam nakoukl pod jejich židle, aby zjistil, jestli už nezapustili 

kořeny. 

Pánové čekali a paní bez přestání vcházely a vycházely z Pracoven. 

Nosily náruče Dokumentů a tácy s kávou a čajem. Když je zahlédli 

pánové se svými Věcmi, krčili se a úlisně se usmívali. Zbytečně: paní 

je neviděly. 

Adama napadlo, že ani jeho nevidí. Je přece menší než pánové. 

Počkal, až paní s papírovými deskami pod paží sejde ze schodů, 

a tiše se vydal za ní. Schovával se za její sukní a – šup, šup – přeskakoval 

prahy, vyhýbal se nábytku, utíkal zpod nohou jiných paní 

a pánů. 

Paní prošla jedněmi dveřmi, prošla druhými dveřmi, odložila desky. 

Adam se schoval za palmou. Paní nahlédla za třetí dveře. Na 

těchto dveřích visela kovová tabulka. 

Když paní vyšla na chodbu, aby dál pobíhala s Dokumenty po 

budově, přečetl si Adam nápis na tabulce. 

Povyskočil a vzal za kliku. Dveře se pootevřely. 

„Moc se omlouvám, vy jste Člen?“ 

„Jsem Člen!“ – nadmul se Člen. 

Kouřil dvě cigarety, jednu v levém, druhou v pravém koutku širokých 

úst. S každým výdechem a slovem vypouštěl oblak černého 

dýmu. Dým se nad ním hromadil jako nad sopkou. 

Adam přistoupil blíž ke gigantickému stolu, za nímž úřadoval 

Člen. Člen byl velký a tlustý a rozléval se ve svém šedivém obleku 

odshora až dolů. Tváře se rozlévaly na krk. Krk, ještě tlustší, se rozléval 

na ramena. Ramena, ještě širší, se rozlévala na břicho. Břicho, 

ještě větší, se rozlévalo na všechny strany. 

Adam byl tak malý, že se ani nemusel shýbat, aby nahlédl pod 

stůl. Člen neseděl na žádné židli. Rozléval se dál dolů, stále vydatněji. 

Neměl nohy, jen tučnější a tučnější masy obřího těla, které už se 

v obleku neschovaly. V podlaze za stolem byla vyříznutá kulatá díra 

a tělo Člena jí procházelo dál do nižších poschodí. 

Adam pochopil, že v každé Pracovně sedí Člen jednoho obrovského 

těla. 


VYDAVATEL WYDAWNICTWO LITERACKIE, KRAKOV 2009 145 × 205, 248 STRAN, PEVNÁ VAZBA 


23 

návrat k obsahu

PŘÍBĚHY STUDENÉHO MOŘE 

Paweł Huelle (nar. 1957) – jeden z nejznámějších polských spisovatelů, autor 

několika románů. Jeho knihy byly přeloženy do řady světových jazyků. 


PAWEŁ HUELLE 

24 

Paweł Huelle je bezesporu jedním z nejlepších současných polských 

novelistů, o čemž svědčí jeho další povídkový soubor. 

Zčásti v něm najdeme pokračování motivů známých již z Huelleho 

starších textů, například vyprávění o společenství mennonitů 

sídlících v oblasti Żuław, jejichž tradici a kulturu zničila 

druhá světová válka. Většina textů však nabízí nová témata. 

Nejsou to – jak tomu bylo v dosavadní Huelleho tvorbě – téměř 

bez výjimky „gdaňské“ motivy. Jeho hrdinové se tentokrát 

vydávají do různých koutů světa: na ostrov Oland, do Zurichu, 

New Yorku, na Saharu atd. Jejich svět se tak neobyčejně 

rozšiřuje, byť většina motivů i tak zavede čtenáře do okolí 

autorova rodného města, Gdaňsku, jenž je u Huelleho i nadále 

líhní fabulí. Jistě proto, že v něm žila nejrůznější společenství, 

představitelé různých národů, kultur a náboženství – ti 

se někdy tragicky svářeli, ačkoli si zároveň byli díky rodinným 

vazbám či blízkosti míst, která obývali, blízcí. Tady, v Gdaňsku, 

se také odehrály mimořádně důležité historické události. 

Historie je však v těchto povídkách pouze pozadím, někdy velmi 

důležitým, jako v povídce Pošta na kole, která se vrací do 

dob vzniku hnutí Solidarita, ale ne vždy nejpodstatnějším. 

Středem zájmu je v Huelleho povídkách lidský osud, na který 

nahlížíme jako na hieroglyf – spisovatel v něm totiž hledá 

smysl, jakési završení, nejčastěji však nachází tajemství, 

nečekanou či přímo absurdní koincidenci událostí. Potomek 

pomořanské junkerské rodiny, Joachim von Kotwitz, unavený 

a znechucený národnostními konflikty v místech, kde se narodil, 

obětuje svůj život i své jmění, aby nalezl mytický „prvotní 

jazyk“ společný všem lidem. Když se však dostane na Saharu, 

padne do rukou berberských lupičů a v otroctví umírá (Abulafia). 

Hrdina povídky Franz Karl Weber nečekaně zdědí po otci 

velkou peněžní částku, avšak po cestě do Zurichu pro své zlaté 

rouno se nechová jako milionář, ale pokouší se zrealizovat 

své sny z dětství a mládí: o elektrické dráze, o romantickém 

dobrodružství s ženou, kterou náhodně potká a která se právě 

vzpamatovává z milostného zklamání. 

U Huelleho tak nemá hieroglyf života jednoznačné řešení 

– hrdina na něj pohlíží podobně jako na doporučení čínské 

Knihy proměn, jež uděluje odpovědi mlhavé a vyžadující další 

interpretaci, ačkoli možná nejde ani tak o to, abychom pochopili 

smysl událostí, jako spíše o to, abychom se – jak říká 

tajemný doktor Chang – „osvobodili od myšlení a akceptovali 

realitu“. 


návrat k obsahu

KDYŽ 

toho rána pohlédl na Louku, nepokrývala 

bledou, zašedlou trávu ani jediná stopa 

po sněhu. Z těžkých, nízko se pohybujících 

mraků drobně mrholilo. Na tomtéž místě jako minule však stál 

tentýž stan. Bez emocí, jako kdyby šel do obchodu, si oblékl bundu 

s kapucí, boty a vyšel z domu. 

„Je tam někdo?“ zeptal se, když stanul před vchodem, nepříliš 

důkladně zavázaným. „Mám mluvit anglicky?“ 

„Ne, já mluvím všemi jazyky,“ zaslechl hlas, „pojďte dál.“ 

Uvnitř nezvykle těsného příbytku hořela malá lihová lampička. 

Tvář hostitele neznal, ačkoli to mohl být tentýž člověk, kterého 

viděl v objektivu. 

„Vy jste doktor Chang? To vy jste dal inzerát do novin?“ 

„Ano.“ 

„Proč mě hledáte? Co ode mě chcete? Proč mi nedáte pokoj?“ 

„Chci, abys uvěřil.“ 

„Čemu? Obchodu se sny? Proroctvím? Hlouposti.“ 

„Neprodávám sny, jen je nabízím. Pamatuješ si na svůj hexagram, 

v němž živel ohně varoval před výstupem na horu?“ 

„To ještě nic nedokazuje.“ 

„Jsem unavený. Mám málo času. Jestli to chceš zkusit, řekni 

ano.“ 

„Zkusit co?“ 

„Sen není jen pouhým sněním. Ani odrazem. Je rubem tvé košile.“ 

„Ale čemu mám uvěřit?“ 

„Tomu, co uvidíš.“ 

„Dobře. Tak co mám dělat.“ 

Doktor Chang ho jemně o půl kroku odsunul a zhasl lampičku. 

Náhle zvedl vnitřní díl stanu. Vypadalo to, jako by se za neviditelným 

prahem, uvnitř, nacházel jiný prostor. Spatřil horský potok, 

lávku, vzdálené vrcholky. Pokud to byla iluze, byla dokonalá. Potok 

hučel, jak se voda valila po kamenech, na tváři ucítil mlžný opar 

roztříštěných kapiček vody. Plíce naplňoval čerstvý vzduch. Doktor 

ho jemně postrkoval kupředu a najednou se ocitl uprostřed toho, 

co před vteřinou pozoroval. Jacísi lidé na něho volali z druhé strany 

lávky, po chvíli v nich poznal své rodiče. Matka mu rukou dávala 

znamení, otec se usmíval jako vždycky. Přešel na druhou stranu lávky, 

stiskli si ruce, popovídali. Pochopil, že se za chvíli chtějí vydat 

dál, ale bez něho. Měli batohy a vhodné boty, ty on neměl. Teď si 

uvědomil, odkud se sem dostal, ale rozhlížel se marně: louku před 

svým novým domem nebo alespoň stan, do kterého vešel – nikde 

neviděl. Otec s matkou už se vzdálili, viděl jejich drobné postavy na 

horské stezce, mávali mu na rozloučenou. Opláchl si obličej studenou 

vodou z potoka a v tu chvíli spatřil vnitřní díl stanu, kterak se 

před ním zavírá. 

„Hezké,“ řekl doktoru Changovi, „ale je to jen fígl. Viděl jsem je, 

dotkl se jich, ale oni nežijí. Nemůžete jim vrátit život.“ 

„Pokud něco víš, řekni to. Pokud nevíš – nemluv. Taková je zásada. 

A ty přece nevíš, co si oni přejí.“ 

Doktor znovu zažehl lampičku a zase ji uhasil. 

Tentokrát se ocitl v čínské čtvrti, tam, kde zemřela Sofie. Ale to 

ona se skláněla nad ním, ne on nad ní. Viděl její slzy a ústa rychle 

odříkávající slova modlitby, která neslyšel. Ukrutná bolest v oblasti 

hrudníku mu znemožňovala jakýkoli pohyb či odpověď. Když křeč 

konečně ustoupila, ucítil v naprosté tmě na tváři její dlaň a zaslechl 

šepot – raději já, raději já než on, já, ne on, bože, bože… 

„Jaké je vaše poslání,“ zeptal se, když se znovu ocitl ve stanu, 

„o čem mě má přesvědčit?“ 

„Mám už opravdu málo času. Čekají další. Někdy je lepší osvobodit 

se od myšlení a akceptovat realitu. Kdybys přišel hned poprvé, 

poznal bys toho mnohem víc. Nehledej mě tady ani nikde jinde. Se 

mnou se můžeš setkat jen jednou.“ 

Při těchto slovech odhrnul doktor Chang vnitřní díl stanu a vystrčil 

ho ven. Musel tam strávit hodně času, protože nad loukou panovalo 

šero a napadla spousta sněhu. Když odcházel z domu, zjevně 

neotočil vypínačem, neboť ve svých oknech viděl jasné světlo. 

Vykročil směrem k němu a měl pocit, že se všechno to, co se stalo, 

odehrálo doopravdy. Tako jako na Štědrý večer, kdy se s otcem 

zastavili před čínským domkem. A najednou si vzpomněl na jméno 

z té knihy: Paj Chi Wo – křičel z plných plic, rozradostněný, až se za 

ním lidé mířící na mši znepokojeně ohlíželi. Pak se rozeběhl, aniž by 

si uvědomoval, že ho pohlcuje stále jasnější průrva oslepující záře, 

sahající do hloubi země. 


126 × 205, 208 STRAN, PEVNÁ VAZBA 

ZNAK, KRAKOV 2008 

VYDAVATEL 

ZNAK 

ISBN 978-83-240-1031-8 PRÁVA NA PŘEKLAD 

25 

návrat k obsahu

AGNIESZKA DROTKIEWICZ TEĎ 

26 

Agnieszka Drotkiewicz (nar. 1981) – spisovatelka a novinářka, autorka tří knih, 

loňská stipendistka Literarische Colloquium Berlin. 

Vypravěčkou románu je doktorka Karolina Pogorska – mladá 

vědecká pracovnice Katedry kulturologie v Krizi, která vypráví 

o svém současném životě. O „teď“. 

V knize se toho moc neděje: Karolina vede univerzitní semináře 

(kterými si není jistá), čte knihy, hledá partnera a svůj 

život vnímá z perspektivy absence. Absence smyslu, víry, společnosti. 

V pocitu absence není sama. V románu se všichni snaží získat 

celistvost a všichni jsou melancholici, kteří různými způsoby 

záplatují díry v rozpočtu smyslu: babička se dala na přírodní 

medicínu, matka na šetřivost hraničící až s lakomstvím, dcera 

na vědu, která jí má pomoci pochopit, o co tu ve skutečnosti 

jde. Stejně tak muži: otec zaplnil svůj život fiktivními cestami 

v atlase, Šimon, kolega z fakulty, si vystačí s frustrovanými 

monology u ranních novin. Každý chce být někým jiným, aniž 

by přestal být sám sebou. Každý chce být s někým, ale zároveň 

sám. Nikdo nechce být osamocený, nikdo se však také nechce 

vzdát práva samotářské autonomie. 

Román A. Drotkiewicz lze chápat jako záznam pozdně moderní 

melancholie, která způsobuje, že hrdinka po lidské společnosti 

touží, ale ta ji zároveň znepokojuje, existenciání rituály 

vyhledává i zavrhuje, vymoženosti emancipace bere jako 

samozřejmost, a zároveň jako nebezpečí. Emancipaci chápe 

jako odsouzení ke svobodě, neustálou nezbytnost výběru či 

hrozbu samoty. Karolina vypadá, jako by žila život po životě, 

po vyhasnutí konkrétního smyslu; sama se trápí, radši by tedy 

své trápení sdílela s někým jiným; rozpaluje v sobě žár vášně, 

ale oheň vystačí sotva pro inteligentní představivost, k analýze 

světa dokáže využít spoustu koncepcí, ani jeden z kritických 

modů však neuznává za svůj. Karolina má pocit, že sémiotika 

a existence, čili schopnost číst život a žít, se nenávratně rozešly. 

Proto je její „teď“, když je dobře, pokaždé krátké a úlevné, 

kdežto vše zlé se protahuje jako několikadenní migréna. 


Photo: Grzegorz Press 

návrat k obsahu

TAKHLE 

to tedy je: tragické ráno, nízký 

atmosférický tlak, řádně 

zametený pokojík v podkroví, 

skromně, leč čistě oděná dívka, na lihovém vařiči stojí konvice s čajem. 

Šťastní jsou ti, kteří jdou do práce. Kolikrát už jsem ten film 

viděla. Ale proč tu nejsi, abys sledovala každý můj pohyb: když před 

odchodem myju a utírám hrníček, v němž byl čaj, a talíř po ovesné 

kaši, když stírám drobky a kontroluju, zdali jsou okna utěsněná, 

jak mají? 

Kde jsi, chuděrko, a proč tu nejsi, aby ses tu na mě dívala? Proč 

se nedíváš, když promazávám soukolí života? Uznej, že si zasloužím 

obdiv, když onoho tragického rána vstanu, abych vzala na svá bedra 

heroismus této denní doby. Tak proč tu tedy nejsi, abys byla svědkem 

mé ukázněnosti, který mlčí a je mírně zahanben vlastní nečinností, 

proč očima nesleduješ mé pohyby, proč netvoříš pozadí osoby, 

jíž jsem? Uznej sama, že jsem ztělesněním odvahy, jsem jako všechny 

konvice a kávovary, jež se zahřívají v temnotách, jsem jako pára, 

která se sráží na oknech autobusů s pasažéry jedoucími z Marek 

a z Czarné Strugy na Vilenské nádraží, jsem ozvěna kroků na zledovatělém 

chodníku. Jsem pěkná disidentka ze sovětského filmu, 

dívka, jejímž jediným přáním je vyspat se. Nejspíš to byla učitelka 

– jako já! Nemohla pracovat v oboru, takže si musela vydělávat na 

živobytí prací na několik úvazků jako uklizečka a domovnice. Zamiloval 

se do ní bohatý a prominentní muž a snažil se ji svést kaviárem 

z vyzy. Jednoho dne se pěkná disidentka rozhodla nasednout do 

limuzíny, která na ni čekala, ale jakmile opřela hlavu o koženou 

sedačku, okamžitě usnula. A to prominentního muže dojalo. Tak 

unavená a taková skromná. Úplně jako já! Viděla jsem ten film 

mnohokrát. 

Proč tu nejsi? Ty má chuděrko. Má nejlepší přítelkyně, byly jsme 

spolu tak šťastné! Jako sebepoznání, jež se na polní cestě setká 

s jiným sebepoznáním a diví se, nakolik jsou si podobné. Copak to 

nemělo nějakou hodnotu? Dvě staré panny ve vyhnanství. Varšava, 

metro Kabaty, konečná stanice. Ženy-outsiderky nebydlí v centru 

města. Byly jsme outsiderky, byly jsme solidární s outsidery. Nosila 

jsem ti z krevního oběhu města to, co bylo nejdůležitější. No jenom 

řekni, copak jsme nebyly šťastné? Dvě staré panny na kabackých 

výmolech skáčou přes švihadlo. 

Já přesto žiju, dá-li se to tak nazvat, já žiju, přestože k životu je 

přeci nezbytný kdosi Jiný. Někteří lidé si zvnitřňují nutnost a zákon, 

což je takové kapitalistické, takové pravicové. Respektive: liberální. 

Já jsem já, a ne žádný Robinson Crusoe. Ostatně, tak trochu jsem 

Robinson Crusoe, stačí se podívat na složené kanape, nepřirozeně 

ustlané povlečení schované uvnitř. Jsem trochu jako Robinson 

Crusoe, záhy zavřu svoji poklizenou samotu, vezmu si čepici, natáhnu 

se pro papírovou lakovanou tašku z parfumerie Douglas plnou 

knih a vyrazím ven. Budu cupitat svými kopýtky po zledovatělém 

chodníku. Neotočím se, nebudu se ohlížet do Kabackého lesa v mlžném 

oparu, jenž mě bude vábit svým marasmem a melancholií. Pevně 

obejmu tašku, aby padající sníh nerozmočil lakovaný papír. Mráz 

mi slepí řasy a já půjdu měsíční krajinou Kabat, přes parkoviště 

kolem Tesca. Budu vdechovat vůni nedopečených housek rozptýlenou 

mrazem. Půjdu na metro a cestou potkám podivnou skupinku 

důchodkyň s hůlkami. Každou středu v osm hodin ráno mají sraz 

na lesně-polní procházku. Pochod s hůlkami, taktéž zvaný nordic 

walking, je příjemný sport a je vhodný jak pro mladé, tak i pro osoby 

v pokročilém věku. Kdo z nás je tedy Robinson Crusoe? No já 

nejspíš ne. Byly jsme spolu šťastné, opravdu šťastné! 

Tak proč tu nejsi se mnou, abys za mnou zavřela dveře? 

Když se dveře neotvírají, znamená to, že jsou zavřené. Jak jednoduché! 

Ne tak docela. Já si tím nejsem úplně jistá. Vezmu za kliku, 

přitáhnu ji k sobě. Zavěsím se na ni. Je zamčeno. Čekám na výtah. 

Mezitím zkontroluju, jestli je zamčeno, mohla jsem se přeci splést. 

Nasednu do výtahu. Vrátím se. Zamčeno. Nejspíš. Možná. Nejsem 

si jistá. Pověsím se na kliku. Nakonec si lehnu na rohožku. Nemám 

sílu. Nemám sílu na to, abych si připustila myšlenku, že jsem dveře 

možná nezavřela. Že jsem se neuzavřela do sebe. Nevím, jak lidé 

mohou žít s tak obrovským břemenem zodpovědnosti, jakým je 

zamykání dveří. Děsí mě představa, že bych mohla pracovat jako 

prodavačka a zamykala večer obchod. Sama! Přesto to někteří lidé 

dělají. Kdysi jsem pozorovala ženu, která zamykala obchod s kosmetikou 

Isis. A dokonce ani nevzala za kliku, aby se přesvědčila, 

jestli je opravdu zavřeno. Uzavřít se do sebe je přeci jedna z nejpříjemnějších 

věcí, které znám. Být zticha, necítit fyzickou potřebu 

vyprávět o sobě či informovat ostatní, že vám není dobře nebo že 

máte migrénu. Uzavřít se do sebe, nepotřebovat. Nepotřebujme se. 

Jaké by to bylo skvělé. 

Po chvíli vstanu, zkontroluju, jestli jsem zavřela dveře, nastoupím 

do výtahu. Za chvíli projdu kolem skupinky důchodkyň pochodujících 

s hůlkami, pokud se do té doby nezanoří do melancholického 

oparu kabackého lesa. Ale teď ležím u dveří do bytu, s tváří na 

gumové rohožce (včera jsem ji vyklepala a vydrhla starým kartáčkem 

na zuby, přesto však na tváři cítím písek). Za chvíli se den bude 

vyvíjet podle plánu, ale teď nemusím podávat výkony. Teď ležím a je 

to docela příjemné. Bydlím v pátém čili posledním patře. Do skoseného 

půdního okna padá sníh. Sousedi po levé straně už šli do práce 

a chůva dnes s dětmi nejspíš nepůjde na procházku. Do šesté hodiny 

večerní sem nikdo nevkročí, maximálně zbloudilý roznašeč letáků. 

A co kdybych... co kdybych si dnes vzala volno? Ležet na chodbě 

je tak příjemné. Mít na sobě kabát, být namalovaná a připravená 

přijmout jakoukoli výzvu přítomnosti, a přesto mlčet, být pasivní 

a mimo. Jak tu tak ležím, nic se mě netýká. V mém organismu 

probíhají různé procesy, tráví se ovesná kaše, nabíječka, kterou jsem 

z roztržitosti nechala v zásuvce, žere proud (za který budu muset 

zaplatit), a devět stanic metrem odsud, na univerzitě, mě studenti 

hodnotí na stupnici od nuly do šesti za „vztah k předmětu“, ale jak 

tu tak ležím, je mi to ukradené. 

Přeložila Barbora Gregorová 



27 

návrat k obsahu

JANUSZ RUDNICKI 

SMRT ČESKÉHO PSA 

28 

Janusz Rudnicki (nar. 1956) – spisovatel, politický emigrant, Polsko opustil 

v roce 1983, ale doma stále pravidelně publikuje. Smrt českého psa je sedmým 

svazkem jeho prózy. 

Čas od času si kladu otázku: co mě vlastně na textech Rudnického 

tak přitahuje, když léta píše stále stejně (zejména v groteskním 

tónu) o tom samém (především o sobě)? A opakování 

v literatuře přece příliš rád nemám... Klíčový pro mě není 

výborný styl Rudnického prózy, ačkoliv je bezpochyby jedním 

z těch prozaiků, kteří docela dobře umějí „žonglovat s větami”, 

volně se pohybuje v rozmanitých rovinách polštiny a mistrovským 

způsobem míchá rafinované metafory s jadrnými 

hrubostmi. Jde o to, že autor Dá se žít dokáže ze základních 

elementů své prózy (groteska, ironie, humor, odstup, provokace...) 

vytvářet texty skvěle zkonstruované, dotažené k dokonalosti. 

Jinak řečeno – texty, ve kterých nejsou přebytečná slova 

či věty, prozaická vata, což dokládá i nová sbírka miniatur 

a povídek Smrt českého psa (český výbor Rudnického povídek 

pod stejným názvem vyšel o rok dříve a s polským vydáním 

má kromě titulní povídky společných pouze několik z Prvních 

textů). Kniha se skládá ze dvou částí, Prvních textů a Druhých 

textů, a toto rozdělení poukazuje na dvě hlavní oblasti autorova 

zájmu, které se objevily už v předešlých knížkách. Na 

jedné straně zpracovává vlastní zkušenosti „Poláka na služební 

cestě“, zaseknutého někde mezi Německem a Polskem, v 

groteskních, občas obrazoboreckých příbězích, na straně druhé 

– osobitě přepisuje/komentuje vyprávění o známých osobnostech 

literatury či kultury a jejich dílech v jedinečných biograficko-intertextových 

variacích. V první části se zase pře s 

Polskem a Německem (například v titulní povídce), vysmívá se 

různým národním nedostatkům, nešetří přitom ani sebe samého 

a nazývá se ironicky „nejvýznamnějším ještě žijícím polským 

spisovatelem“. Ačkoliv – jak se mi zdá – je v nejnovější 

knize Rudnického rozhodně zajímavější druhá část s vynikajícím 

vyprávěním o slabostech a podivínství Hanse Christiana 

Andersena (Andersen, Andersen) a příběhem, jenž Spisovatele 

demytizuje, o známých autorech, kteří dosáhli mistrovství v 

tom, jak vymámit nevratné půjčky (Kniha nářků a stížností). 

Rudnicki ve svých textech nešetří nikoho a nic. Obrazoborec? 

Provokatér? Také, ale především spisovatel, který čas od času 

zkouší „provětrat“ literaturu a položit čtenáři několik nepohodlných 

otázek. 



návrat k obsahu

NA BARIKÁDĚ 

Poláci raději dávají krev Němcům. V centru Görlitz skupuje německá 

firma krev. Polovinu dárců tvoří Poláci z okolí. Vydělávají si na 

prázdniny, oblečení, pivo. (...) V Polsku dostanete za darování krve 

nebo plazmy tak maximálně šest tabulek čokolády. V Německu se na 

tom vydělává. Firma má všechna pracoviště ve východní části Německa. 

Před několika měsíci investovala milion eur do patnácté stanice, v Görlitz, 

oddělené od Zhořelce pouze Nisou. (Gazeta Wyborcza, 2007) 

Neslyší mě, v tom kouři a hluku nemám spojení se základnou. 

Sám to nezvládnu. Lehnu si na prahu, přejdou přese mě, pošlapou, 

budu vypadat jak ubrus po svatbě. Na vesnici. Rozervu košili, to 

samé, zmrznu z toho, kdo v lednu vydrží dlouho s nahou hrudí? 

Nic naplat. Roztrhnu se. Odpálím se, jinak to nejde. Vběhnu 

do Ústavu a odpálím se. A vezmu je všechny s sebou. I s celým 

tím jejich hlavním stanem. Rudého ďábla. A všichni skončí v pekle 

a já v učebnicích. A moje orgány, pokud se budou hodit, v jiných 

potřebných tělech. 


„Proklatě, u sta hromů, slyší mě někdo?! Haló?! Pošlete posily! 

Sám tu barikádu neudržím, je jich příliš mnoho!“ 

Přede mnou naši, jdou na mě ze všech stran. Za mnou, v budově 

v samém srdci města, bíle oblečená armáda německých vojáků, 

všichni se stříkačkami v rukou! 

Jsem speciálním agentem vlády. Mou specializací jsou ohniska 

konfliktů, když nebezpečně planou, takže je těžké je uhasit, hasím 

je já, člověk pro speciální úkoly. Příklady? Naposledy jsem byl já tím 

stromem u Smolenska, o který zavadilo letadlo prezidenta a jeho 

ženy, ministrů a generálů, byla to však tragická nehoda, poněvadž 

jsem je chtěl chránit, ukázat, že k přistávací ploše zbývají dva kilometry, 

ale v té mlze, v té mlze husté jako polský bigos jsme se ztratili 

z očí a potkali se, když už bylo pozdě. A předtím jsem, převlékaje se 

pokaždé do kombinézy jiné země, vyprostil tolik těl po zemětřesení 

na Haiti, a ještě dříve jsem to byl já, kdo se zasloužil o průlom při 

hledání hrobu Mikuláše Koperníka, a ještě: kdybych já, já, tenkrát 

jel s profesorem Geremkem, tak by už jen moje přítomnost způsobila, 

že by nikdy neusnul za volantem. A jestli Češi budou dál odkládat 

montáž dvoujazyčných cedulí na Těšínsku, tak se jednoho rána, 

kurva, budou hodně divit. A to já, jestli nezahynu a jestli se strany 

nedohodnou, to já budu tím, který vyřeší problém baltské roury, 

protože to já, ne plyn, z ní uniknu na německé straně. Stačí? 

Ohniskem konfliktu se stalo město Zhořelec: sto našich, týdně, 

začalo prolévat krev na druhé straně Nisy. Kdyby bylo možné prodávat 

výlučně krev, aféra by utichla, ale dávat ji lze pouze čtyřikrát 

v roce (jedna dávka za dvacet eur), ale pes je zakopaný v té zatracené 

plazmě! Je levnější než krev (jedna dávka za patnáct eur), ale 

prolít ji lze šestatřicetkrát v roce! Plus krev? No právě. Sto našich 

týdně, opakuji, to je starší údaj, nyní se situace vyostřila tak, že 

nebylo jiného východiska, v aréně zhořeleckých událostí jsem se 

musel objevit já. 

Katastrofální pohled, jen co jsem ze sebe shodil padák. Lidé jako 

vyvolení upírů, bledí, bílí, modří, sotva se ploužili po ulicích. Starosta 

města se omlouval slabým hlasem, že se na přivítání nemůže 

zvednout z křesla, hlásí mi, že mám pomstít naši krev, protože ti za 

řekou, na které jsme odkázáni, odebírali víc než půl litru. A platili 

za půl. A protože půlka obyvatel jde prolít, a ti kteří nejdou, 

nejdou proto, že už šli. A protože jde chudina z holobytů, po 

vydání příkazů k vystěhování z obecních bytů, a protože jdou taky 

z okolních vesnic, protože lid přece vždycky proléval. A protože 

se neví, kdo kolikrát za sebou prolil, protože policie zaznamenala 

extrémní nárůst počtu ukradených nebo padělaných průkazů. 

A také počet nelegálně přerušených těhotenství, protože, samozřejmě, 

v těhotenství... 

Starosta ještě neskončil a já už jsem byl na ulici a už za chvíli blízko 

hranice, sakra, skutečně, čím blíž mostu, tím jsou davy četnější! 

Tedy: jedni se vracejí, druzí jdou. Stop! křičím z vojenského džípu, 

megafonem, stát, holoto! Podvedou vás, pustí vám žilou jako na 

zabíjačce! A komu tím zachraňujete život, dárci-prodejci?! Polský 

dobytek mužského rodu! Ženské mrchy domácí! Jim? Právě jim?! 

U nás, kurva práce, nejsou oběti nehod, které potřebují krev?! 

Nic, nereaguje poutnictvo polské, míjejí mne, jako bych byl neviditelný! 

Toť první důsledek zrušení hranic: oni k nám přinášejí zálohované 

láhve a my k nim krev. 

Postavil jsem zátarasy na mostě, zkrvavení, ale prošli. 

V centru Görlitz, na náměstí, kde je Ústav, jsem použil slzný 

plyn, petardy a dýmovnice, trochu to pomohlo, ustoupili, ale ne 

na dlouho. 

„Proklatě, u sta hromů, slyší mě někdo?! Haló?! Pošlete posily! 

Sám tu barikádu neudržím, je jich příliš mnoho!“ 



29 

návrat k obsahu

JERZY SOSNOWSKI 

INSTALACE JILJÍHO 

Jerzy Sosnowski (nar. 1962) – spisovatel, publicista, známý rozhlasový a televizní 

novinář, autor pěti svazků prózy a dvou esejistických knih. 

Instalace Jiljího je psychologicko-společenský román ze současnosti, 

který se věnuje řadě problémů. Má přednosti tzv. 

filozofického románu, lze ho také označit za román katolický 

– v tom smyslu, že představuje dilemata dnešních katolíků 

a hodnotí stav polského katolicismu na počátku 21. století. 

Odehrává se v současné Varšavě, zejména v novinářském prostředí. 

Zápletka, kolem níž se rozvíjí děj, je jednoduchá: hlavní 

hrdina románu, zkušený novinář středního věku, se z ničeho 

nic dovídá, že má dospělého syna (titulní Jiljí). Matka Jiljího 

prosí o pomoc. Její syn se dostal do podivných potíží – propadl 

náboženské mánii, stal se jakýmsi samozvaným prorokem. 

Co a z jakého důvodu se Jiljímu přihodilo? Je Jiljí opravdu 

synem hlavního hrdiny? Nejpodstatnější je tu nakonec nehledání 

odpovědí na tyto a podobné otázky. Z hlediska poznání i filozofie 

je důležitější to, co patří k pozadí románu. Právě zde se 

odehrává mnohorozměrný, živý a nesmírně zajímavý „duel na 

ideje“, dochází ke střetu morálních postojů a konfliktů svědomí. 

Centrální otázkou je – abych tak řekl – obtíž jak být katolíkem, 

zejména když jste vzdělaný člověk ze střední třídy, která 

funguje v postmoderním světě. Dilemata a antinomie dnešní 

katolické identity popsal Sosnowski pronikavě a jak se zdá 

– s velkou znalostí věci. Pole konfliktů jsou rozmanitá: jsou 

to spory spojené s katolickou sexuální etikou, otázka místa 

pro „věřící volnomyšlenkáře“, napětí na ose konzervatizmus 

– liberalizmus (v církvi). Instalace Jiljího je román intelektuálně 

hodnotný, inspirativní, a navíc skvěle a citlivě napsaný. 



30 

návrat k obsahu

WALDEK 

vešel do kavárny Na 

rozcestí a obsadil místo 

v koutě u skleněné stěny. 

Viděl odsud celý sál a koutkem oka – stromy již dotknuté podzimní 

žlutí, za kterými se nevýrazně rýsovala silueta Ujazdowského 

zámku. To asi rozhovor s Robertem způsobil, že se na lidi kolem 

díval jinak než doposud. Pobledlá číšnice se sevřenými ústy, která 

mu přinesla toasty a kávu, vypadala jak před záchvatem vzteku. 

Dvě starší paní, jež si povídaly u mikroskopických skleniček s likérem, 

se jistě oddávaly rozkoši pomlouvání bližních. Jedna z nich se 

zajíkala smíchem, podobným hlubokému hlenovitému kašli. Jakýsi 

zpocený tlusťoch se točil kolem dlouhovlasé brunetky – díval se na 

ni smyslně, ona mu pak odpovídala cynickým pohledem, jako by 

odhadovala, kolik z něj vytáhne. Celý lokál Waldkovi připomínal 

akvárium, v němž shromáždili monstra: hlupáky s vypoulenýma 

očima a nemoudře usměvavé posměváčky, ulízané pokrytce, chronické 

zrádkyně v maskách z make-upu a šminek. A za jeho zády se 

v autech po Łazienkowské magistrále mezi svými temnými kšefty 

přelévali sem a tam nepoctiví zbohatlíci, vzájemně se pronásledující 

nactiutrhači, spekulanti spřádající zločinecké intriky. Taky úchylové, 

spousta úchylů posedlých myšlenkou souložení s mrtvolami, zvířaty 

a dětmi. A mezi nimi on – z perspektivy Absolutní Spravedlnosti, 

v níž čas od času věřil, také nevypadal nejlépe – čekal po letech na 

setkání se svou první, mladickou láskou. 

Waldek kontroloval internetovou poštu dvakrát denně, po snídani 

a večer, hlavně proto, aby zlikvidoval spam, který ji zaplavoval, 

a aby kromě toho zkontroloval, jaké nepříjemnosti tentokrát znemožnily 

vedoucí „Kumšterie“ pozvat do pořadu plánované hosty 

(kolik z nich obtěžovalo děti? kolik kradlo?). Ten dopis předevčírem 

málem smazal, protože neměl trpělivost na maily bez předmětu, ale 

nestrefil se kurzorem na ikonku „Do koše“, a protože se v práci naučil 

několika předsudkům, pokládal to za znamení a poslušně zprávu 

otevřel: 

„Waldku, dovoluji si Tě oslovit jménem, počítám s tím, že si 

na mě pamatuješ. Milá paní v redakci mi nechtěla prozradit Tvoje 

telefonní číslo, což se ani neopovažuji žádat, zejména když si prý 

přečteš můj dopis během 24 hodin. Před dvaceti lety jsme si byli 

blízcí, promiň, že se o tom zmiňuji, ale pamatuji si Tě jako skvělého 

chlapa a věřím, že neodmítneš mou prosbu. Je totiž spojená s tím, 

co se tehdy událo. potřebuji tvoji pomoc!!! Neobtěžovala jsem Tě 

s tím celá ta léta, ale teď opravdu nemám jiné východisko. Prosím, 

zavolej mi co nejrychleji. Neumíš si představit, jak je to důležité. 

Budu čekat. Můj mobil: 0 699 996 999. Nezklam mě, prosím. Jola 

Janik.“ 

Jola Janik. Aha, Jola Janik. Poznali se na samém začátku studia, 

v horečce po srpnových stávkách, na shromáždění univerzitní samosprávy. 

O rok starší zástupkyně fakulty ekonomie a managementu 

ho nadchla půvabem, se kterým vnucovala všem dokola svůj názor. 

Působila dojmem dívky, která přesně ví, co chce. Rychle se stali 

nerozluční, ale zároveň v jejich vztahu bylo od samého počátku 

něco toxického. Když zářila ve společnosti, pociťoval pýchu, ale také 

žárlivost, protože se mu zdálo nepravděpodobné, že jednou nepůjde 

s jiným – a neuspokojil ho ani po určitém čase zjištěný fakt, že mezi 

kamarády platila spíš za rovnocenného kámoše než za přitažlivou 

krásku. 

Když jí v různých záležitostech ustupoval, a tak to převážně bylo, 

zlobil se, že se z moci rodičů znovu dostal do rukou někoho, kdo 

permanentně ví všechno lépe (v oněch vzdálených dobách ji rozdíl 

jednoho roku činil v jeho očích mnohem starší a zkušenější). 

A ještě k tomu ta jeho katolická výchova, zdroj nekonečných potíží. 

Jola nerozuměla Wladkovým rozkolísaným pocitům, že by se přece 

mělo čekat do svatby, že když někdo opravdu miluje, nechce s druhým 

člověkem zacházet instrumentálně a že polibek není hřích, jen 

pokud člověk drží své myšlenky na uzdě. Waldek byl od osmé třídy 

základní školy ministrantem, slyšel mnohokrát, jak si kluci vynucují 

na svých holkách „důkazy lásky“ a nic ho nepřipravilo na situaci 

opačnou, kdy musel vysvětlovat, proč ve dvoulůžkovém pokoji, který 

náhodou dostali během jakéhosi zájezdu studentského turistického 

kroužku, leží na své posteli jako kláda, místo aby se přemístil 

na tu druhou. Nikdy později už neslyšel, že by se někdo tak smál 

– zdravě, a přece, jak se mu zdálo, posměšně. Zanedlouho začal 

posouvat hranice toho, co směl (jakoby pod tlakem, ale ochotně), 

zapletl se do mnohopatrových labyrintů zdůvodnění a omluv, stále 

dokonalejších, a přece neužitečných ve chvíli, kdy šel v neděli ráno 

do kostela a necítil se hodný přistoupit k přijímání. Nejpodivnější 

pro něj bylo to, že Jola, jako ostatně většina jeho známých za 

časů Solidarity a výjimečného stavu, se prohlašovala ze katoličku. 

Nakonec už nemohl vydržet čím dál rychlejší kroužení mezi nebem 

a peklem, souhlasem a zavržením, a pod vlivem četby svatého 

Augustina se rozhodl všechno poslat ke všem čertům a stát se knězem. 

Byli tehdy v Krkonoších (rodiče Waldka už přestali dělat scény 

kvůli výletům ve dvou, doprovázeli pouze syna dlouhým pohledem, 

když rychle nasadil batoh na ramena a vybíhal). Jola viděla, že se 

s ním něco děje, dokonce se mu stalo, že před ní propukl v pláč jako 

dítě; nakonec přiznal, že ho přitahuje něco jiného, že se musí nad 

sebou zamyslet a tak dál – slovo „seminář“ neuměl vyslovit. Sama se 

domyslila, vynadala mu do usmrkaných spratků, popřála „dobrou 

zábavu ve společnosti eunuchů“ (pamatoval si to dodnes), sbalila se 

ještě toho samého dne a šla na zastávku autobusu. Když jí navrhl, 

že ji doprovodí, řekla krátce, aby šel do prdele. Už ji nikdy neviděl. 

Slyšel, že si vzala děkanské volno a potom – že se odstěhovala za 

Varšavu. Epiteton z dopisu, že byl v jejích očích „skvělý chlap“, se 

mu v kontextu těchto vzpomínek zdál poměrně podezřelý. 




31 

návrat k obsahu

Photo: Emilian Snarski 

JACEK DEHNEL BALZAKIÁDA 

32 

Jacek Dehnel (nar. 1980) – básník, překladatel, prozaik, malíř. Jeho nejznámějším 

dílem je román Lala, dosud přeložený do němčiny, slovenštiny, hebrejštiny, 

italštiny a litevštiny. 

V povídkovém souboru Jacka Dehnela lze najít všechno, čím se 

autor románu Lala svým čtenářům představil již dříve: intertextuální 

hrátky postmoderní provenience, stylistickou směs 

ve stylu campu i elegantní způsob vyjadřování. Elegance je, 

zdá se mi, klíčovým slovem pro popis Dehnelovy prózy, právě 

ona jí dodává kouzlo, a to i tehdy, rozvíjí-li autor, podobně 

jako v Balzakiádě, v podstatě „prosté příběhy“ (extravagantní 

narážka na film Davida Lynche není v případě této prózy, 

plné kulturních odkazů a aluzí, vůbec od věci. – Film D. Lynche 

„The Straight Story“ byl v češtině promítán pod názvem 

„Příběh Alvina Straighta“, pozn. překladatelky). Knihu tvoří 

čtyři delší povídky – vyprávění o osudech nešťastného manželství 

dcery bohatého obchodníka s textilním zbožím a módního 

malíře ze světa protekční varšavské bohémy (Maso uzeniny 

oděvy tkaniny), mini rodinná sága zemanského rodu Zarębských, 

kteří v dobách Polské lidové republiky a později i svobodného 

Polska taktak vycházeli s penězi (Tonča Zarębská), 

příběh mladého člověka, jenž utíká od neveselé reality do světa 

starosvětskosti a dávných zvyků a žije ze soukromých hodin 

společenského chování a etikety (Láska soukromého učitele), 

a příběh neúspěšného pokusu bývalé třetiřadé šansoniérky 

o návrat na scénu (Bída i lesk života estrádní umělkyně 

v zaslouženém důchodu). Dehnel, čerpající inspiraci z Balzacovy 

Lidské komedie, se pokusil představit cosi jako průřez 

dnešní společností. Jen s tím rozdílem, že je to průřez poměrně 

netypický. Je výmluvné, že když autor Laly píše o současnosti, 

věnuje ve svých povídkách tolik prostoru minulosti, ba co víc 

– někteří z hrdinů knihy, jako například Adrian Helsztyński 

z Lásky soukromého učitele, jsou v ní téměř zcela ponoření 

a ignorují dnešní životní styl. Hodnotí snad Dehnel tímto způsobem, 

nepřímo, naše „tady a teď“? Možná. V jeho nových 

povídkách však nejde ani tak o výstižnou diagnózu skutečnosti 

jako spíše o stylistické mistrovství a pečlivou práci s detailem. 

Stručně řečeno: próza pro gurmány. 


návrat k obsahu

HALINA 

zaslechla zvuk telefonu a bleskurychle 

se pustila do otevírání 

zámků a kapsiček své 

kabelky, protože telefon z pochopitelných důvodů („Moskva! Zloději! 

Divoký východ a lupiči!“) nosila hluboko, ale na zákoutí své 

nové kabelky si ještě nezvykla a všechno trvalo dvakrát tak dlouho 

než u té staré; konečně telefon zvedla. 

„Sznurkowski. Paní Halinko, důležitá věc.“ 

„Á, dobrý den, právě jsem vám měla volat, víte, já chápu, že 

v Moskvě jsou davy lidí, ale ten hotel…“ 

„Paní Halinko, paní Halinko, hotel, to je to nejmenší.“ 

„…já nemusím mít apartmá v Kremlu…“ 

„Chviličku. Máme problém.“ 

„Jaký problém?“ 

„No s vystoupením. Je problém s vystoupením.“ 

„No ano! To je hned! Neprodaly se lístky? Já jsem vás ale varovala, 

že já už nejsem… že jsem nikdy nebyla…“ 

Málem řekla „nikdy jsem nebyla zpěvačka“. Včas se ale zarazila. 

„Jde o tohle. My jsme vás zaměstnali…“ 

„Zaměstnali? Celou dobu jsem poslouchala, že je to nabídka ke 

spolupráci.“ 

„Nechytejme se za slovíčka, paní Halinko, oukej? Spolupracovali 

jsme, protože Kołymský neměl volné termíny.“ 

„Kołymský?“ 

„Jarek Kołymský, nic vám to neříká? Musíte ho znát, homo, to 

znamená gay, brýle, měl takové načesané tupé, obepnuté kalhoty, 

vlastní příjmení Żuk, Jarosław Żuk. Portugaaaalské tan – go! Portugaaaaal 

– ské tan – go! Nahoře visí mango, dole vidím step.“ 

„Vy mi budete vykládat, kdo byl Kołymský? Znám ho, všichni 

ho známe, vystupoval, když jste… co to povídám, když vaši rodiče 

ještě nebyli na světě. Ale co s tím má co dělat Kołymský? Co má 

společnýho se mnou v Moskvě v hotelu Proserpina, kde jsou ucpaný 

záchody a na zdi sedí šváb velkej jako vrabec?“ 

„Kołymský neměl volné termíny, ano? Neměl. Měl turné po sanatoriích, 

hlavně Ciechocinek, ale taky Kołobrzeg, Busko, Polanica 

Zdrój, tam, kde jsou důchodci. To je vcelku dobře placené, mohl 

bych to pro vás zorganizovat na jaře...” 

„Co s tím má společnýho Kołymský? Ptám se laskavě.“ 

„No zrušil to. Nějak se přel o peníze, snad ve Szczawnici se pohádal, 

nevím, o co šlo, v každém případě o peníze… a všechny ty 

ředitelky, vedoucí, to je jedna grupa, jedné odvolal koncert, tak se 

domluvily, neměl ve smlouvě ošetřené ukončení kontraktu, no a je 

v prdeli. Nechali ho na holičkách. Víte, on je v Rusku neobyčejně 

populární, Kołymskij, Kołymskij, plakáty, na to se všichni pohrnou 

hlava nehlava.“ 

„Na mě prý taky měli.“ 

„Ale ne tak, paní Halinko, ne tak. Na Kołymském vyděláme 

spoustu peněz, okamžitě, bez další práce, nemusíme ani žhavit 

informační kanály… no. A my jsme do poslední chvíle nevěděli, 

jestli to klapne, takže jsme ještě jako rezervu měli vás. Uděláme 

to tedy takhle: vy tam ještě zůstaňte, tak dva dny, a já se pokusím 

sehnat něco jiného, protože tamten termín dáme Kołymskému. Ale 

teď už musím běžet, nashledanou.“ 

A zavěsil. 

V tu chvíli se ale naštvala ona a okamžitě mu volala zpátky. 

„Jako rezervu?“ – zařvala. „Jako rezervu? Jako rezervu si můžete 

držet nějakýho poddůstojníka, pane Dariuszi. Domluvili jsme se, to 

vy jste mě k tomu všemu přemluvil, nejen domluvil, ale přemluvil, 

to vy jste to zorganizoval, nařídil mi brát hodiny, přijet sem, bydlet 

v hotelu, job tvoju, Proserpina, a teď mi chcete říct, že to všechno 

jenom jako rezerva?“ 

„Nerozčilujte se, prosím vás…“ 

„Nerozčilujte se? A co vy byste dělal na mým místě? Máme dohodu, 

nebo ne?“ 

„Technicky vzato nemáme. Nic jsme nepodepsali.“ 

„Ale dohodli jsme se… vždyť jsme o všem mluvili, mohl jste to 

odvolat, a hlavně mě o tom všem nepřesvědčovat…“ 

„To jsem mohl, ale byla jiná situace. Ruská strana chtěla mít 

někoho v záloze.“ 

„V záloze! Druhej Kutuzov! Já chci vědět, kdy je koncert, 

kdy dostanu šaty na vystoupení a odkud, zatraceně, budou 

pyrotechnici!“ 

V tu chvíli prozradila tvář Dariusze Sznurkowského, jak si to 

alespoň představovala, jeho skutečný charakter, to, co se skrývalo 

za nízkým čelem, za zarostlými tvářemi připomínajícími kiwi, za 

jeho pupínky, celou tu frenologickou výbušnou bombu, to, co bude 

v příštích letech – ach, přála si to, jak si to přála! – ničit jeho, jeho 

případnou ženu a případné děti, co jejich večery promění v nekonečné 

hádky, dceru v zoufalou narkomanku a syna v drag queen 

nebo ještě něco horšího. 

„Poslouchej… ženská,“ řekl, „byl jsem milej, protože jsem jebal 

tvojí vnučku, ale teď je po všem, konec, budu upřímnej a řeknu to 

narovinu. Mělas šanci? Měla. Na vlastní zodpovědnost? Na vlastní. 

Objevil se Kołymský, šance je pryč. Co si myslíš, že my se tu postavíme 

na hlavu, abysme propagovali nějakou starou větev, na kterou 

všichni zapomněli, nějaký gomułkovsko-gierkovský pozůstatky, jak 

řek jeden chytrej chlap? Haló, tady je Země, tady je realita! Penzička, 

bačkory a čajíček, kurva, bylinkovej.“ 

A pak už se ozval jen dlouhý tón a tady, nedaleko pohádkového 

chrámu Vasila Blaženého, který vypadal jako barevný dort s cukrovou 

polevou přinesený na velký Putinův stůl, Halina Rotter pochopila, 

že měla úplnou pravdu, když chtěla hned první den vyhodit 

Sznurkowského Dariusze, uměleckého impresária, za dveře. 

Přistoupila na jeho nabídku ne proto, že toužila po slávě, že 

chtěla ještě jednou stanout v záři reflektorů, ve světle ohňostrojů 

navržených rakouskými pyrotechniky, obklopená mrštnými tanečníky 

z Vladivostoku, co si protahují svaly pomocí kožených pásů; 

samozřejmě, vždycky se ráda klaněla na scéně, rozdávala autogramy 

a dělala lidem radost tím, co uměla, dle svého názoru, nejlépe, tedy 

zpěvem. Ale naučila se žít bez toho, nečekala na tuny dopisů, že ji 

budou nosit na rukou, že se bude koupat v šampaňskom igristom 

a přebírat Zlaté desky v přímém přenosu (s přestávkou pro reklamy 

na jogurty). Spolu s tím mělo přijít něco jiného, většího: život, který 

by se ještě dal napravit a uvést do lepších kolejí. S hezčím nábytkem, 

každý podzim s výlety do teplých krajů, s dlouhými červencovými 

procházkami podél polského moře, mezi Sopoty a Oksywiem. Mládí? 

Tak naivní nebyla, ale nějaká iluze mládí? Proč ne. 




33 

návrat k obsahu

KAPESNÍ ATLAS ŽEN 

Sylwia Chutnik (nar. 1979) – absolventka kulturologie a gender studies, laureátka 

Photo: Mikołaj Długosz 

ceny Paszport Polityki, společenská aktivistka, průvodkyně po Varšavě. 

SYLWIA CHUTNIK 

34 

Každá z kapitol Kapesního atlasu žen (Trhovkyně, Spojky, 

Falešnice, Princezny) začíná „panoramatickým“ záběrem, 

v němž autorka představuje bezejmenné ženské typy a načrtává 

jejich životní podmínky. Poté přechází k „detailu“ a soustředí 

se pouze na vybranou představitelku „druhu“, který zkoumá. 

Čtveřici hlavní hrdinů, protože jedním z nich je zženštilý muž, 

zástupců různých generací, spojuje fakt, že jsou obyvateli téhož 

domu. Jejich oddělené světy tak dohromady vytvářejí jednu 

realitu. Pokud ji budeme chápat jako „realitu Opaczewské 

ulice“ ve Varšavě, pak (přijmeme-li biologická kritéria Sylwie 

Chutnik) o ní můžeme mluvit jako o ekosystému a o jejích obyvatelích 

jako o reprezentantech autochtonního druhu, jenž rozhoduje 

o vztazích uvnitř systému. 

Pokud spojíme oba postupy, kterých autorka využívá, napadne 

nás srovnání s dokumentárním filmem o přírodě. A přesto: 

zvolené typy nejsou reprezentativní, nejsou odrazem charakteristického 

životního modelu, jsou však psychologicky zajímavé. 

Autorka nepostupuje jako behavioristka, ale nahlíží do duše 

svých hrdinů. Respektive, spíše jim tuto duši vytváří. Pokouší 

se zjistit, proč Máňa zešílela, proč se paní Marie rozhodla 

zemřít, proč není pan Marián schopen najít si žádnou ženu 

a proč se dospívající Maruška v noci proměňuje v teroristku. 

Zkoumá tedy nikoli společenské, ale individuální podmínění 

jejich životních rozhodnutí. 

Osudy, o nichž kniha pojednává, jsou působivé, jakkoli je Chutnik 

mnohdy líčí v rovině tragikomické. Odstup, s nímž k nim 

přistupuje a jenž je vyžadován od biologa-dokumentaristy, 

nezastiňuje její nesmírnou citlivost. Právě ta, spolu s promyšlenou 

koncepcí celého povídkového souboru a schopností 

vytvořit jak působivé příběhy, tak věrohodné portréty sociální 

skupiny i jednotlivce, odlišuje mladou autorku od ostatních. 

Zatím není vždy plně originální, teprve hledá svůj vlastní hlas, 

je ale velkým příslibem a rozhodně jedním z nejzajímavějších 

letošních debutantů mezi autory nejmladší generace. 

Marta Mizuro 

návrat k obsahu

DOMÁCÍ 

hospodyně od narození 

do smrti. Čtyřiadvacet 

hodin denně zapojená do 

akce nazvané „Uklízení světa“. 

Její život, to jsou jen další a další články nekonečné tasemnice. 

Tisíce nesmyslných, nudných činností. Ponořená do opakující se 

práce, gest, přijímá život takový, jaký je. Bez dráždivých výbuchů 

neposlušnosti, existenciálních problémů, nechutných vzpour. Den- 

PraníUklízeníDenNoc… 

Hospodyně chápe, že souhlas s pravidelně se opakujícími činnostmi 

řídí naši existenci. Dokáže najít pulzující napětí ve střípku reality 

a udržovat ho. Zachraňuje tak díky tomu všechny ty nevděčné lehkomyslníky, 

kteří ráno nestelou postel, nepoužívají speciální nůž na 

máslo a nikdy – ale opravdu nikdy – nemyjí podlahu za sporákem. 

Hospodyně panuje nad událostmi, vede je ke šťastnému konci. 

Pak, bez odpočinku, vydechnutí a vavřínů, plynule přechází k další 

scéně. Kulisy se vejdou do několika desítek metrů čtverečních. Patří 

k nim především pračka, lednice, okna, nábytek a podlaha. Hospodyně 

je také hlavou rodiny, slavnou Matkou živitelkou. Tento 

domácí matriarchát, související hlavně s jídlem, zacpává ženám ústa. 

Jak to, že nemáte žádnou moc? Vždyť to vy jste skutečnými Královnami 

domácího krbu, don´t you see? 

Skutečná moc, to je ta plynoucí zdola, skrytá, schovaná za hromadou 

talířů a zbytky pečené kachny. Žena může naplánovat jídlo, 

čas a způsob jeho podávání. Pomoct si nenechá, recept neprozradí. 

Nadře se v rozpálené kuchyni, vypěstuje si křečové žíly při neustálém 

hlídání plynu. Za odměnu sní zbytky po obědě, vylíže talíře, okouše 

kostičky. Když už všichni spí, krade se Matka živitelka do uklizené 

kuchyně a jemně hladí domácí spotřebiče. Tiše, spěte děťátka, zítra 

vás čeká další práce. 

Svět není zlý, hospodyně není smutná. Doma má všechno své 

místo a každý z rodiny má svou roli. Hospodyně bez zbytečných 

castingů prostým gestem shrábne ze stolu scénář a začíná hrát. No 

někdo to udělat musí. Domácnost je už sice do značné míry industrializovaná, 

ale šéfová je jenom jedna. A děti? Následují Královnu 

kuchyně, nebo se bouří a stěhují pryč. 

A tak se naše Máňa pouští – kromě domácích prací – i do činnosti 

výdělečné. 

„Vábil ten půvab, pohled jejích očí,“ a hned bylo vidět, že se holka 

na trh nehodí. Marie hleděla do dálky a snila o krásných královských 

komnatách. Místo toho byla jako ta hloupá Popela, děvče pro 

všechno. Kolem hlavy jí poletovaly útržky tržištních dialogů. Od 

prodejců koření se ozývalo: 

„Čuráku, zkazils´ mi život.“ 

„Já? Ále, uklidni se, přeháníš.“ 

Vedle: 

„A byla jsem, mladá paní, na té ranní mši a řeknu vám, kněz tak 

pěkně mluvil o mrtvých a těch, no, politicích.“ 

Marie se pokoušela neslyšet hluk a všechny ty mumlané, skrze 

zuby cezené, vykřikované a vyplivované rozhovory. Toužila po tichu, 

uzavřeném řádu, Vipassaně a po tom, aby na celém tržišti vypadl 

proud. Její matka, matrona domácích potřeb na nakupuj.cz, promlouvala 

ke své jediné dceři hlasem silným a rozhodným. Držela 

moc ve svých rukou a dokázala být hrubá. Jako sepraná utěrka. Že ji 

otec málo řezal, že ji zkazil. Že je líná a hrbatá. Vlasy takové ulíznuté, 

cop žádný. Aby na stánku kousek těla odhalila, protože když už 

se chlapci přiblíží, o to rychleji zase odcházejí. 

To je pravda, Marie neměla s opačným pohlavím příliš společného. 

Žádná zlomená srdce, jenom staří dědové jí líbají ruku a koukají 

do výstřihu. Ale existuje vůbec láska? Není to jen tam, no, za sklem 

televizoru, v Americe nebo Brazílii? 

Přijde ke stánku taková ženská a říká: „Dejte mi tamtu konvici, 

protože starej mi ji zase spálil. Hergot. Čuměl zas na fotbal, postavil 

si vodu na čaj a zapomněl na ní. Čert aby ho, nešiku. Já už si ho 

doma držím jenom proto, aby mě drbal na zádech, když začnou 

svědit. Čtyřicet let manželství, a co?!“ Na to Mariina matka se smíchem: 

„A někde jinde vás nedrbe?“ 

A Marie klopí oči, protože na tržišti se naučila, jaký je život. Teď 

ví, kdo je to nevěstka a co je to bod G. Na stáncích leží výtisky 

Bravo Girl a uvnitř poradna. Podivné tajné učení o tajemstvích 

rodičovské postele. „Milé Bravo – je mi třináct let a už dva roky to 

se svým klukem dělám. Píšu, protože nevím, jestli když se tak dlouho 

líbáme jazykem, můžeme mít pak děti? Vaše věrná čtenářka.“ 

A redakce odepisuje, že o problémech dospívání si má promluvit 

s mámou, pedagogem nebo knězem, a kromě toho kluci mají rádi, 

když je někdo kouše do bradavek. Vedle barevný obrázek dvojice 

v prádle, v milostném objetí. 

Marie má bohatou fantazii, ale milostná témata ji vzrušit nedokážou. 

Ani když ji na okamžik něco zalechtá v břiše. Pak přijde 

otupělost. Sní o lásce, ale neví, co by si s ní měla počít. Kroutit se 

jako herečka? Přimhouřit oči a pootevřít ústa? 

Večer se ptá sama sebe, jestli je ta láska pro všechny na tomto 

božím světě. Slova se Marii honí hlavou a kdyby se jí někdo znenadání 

zeptal, „na co myslíš“, odpověděla by „myslím?“. Udivená, že ji 

někdo podezírá a vyptává se. Její kontakty s lidmi, její kamarádkou, 

to všechno dělala ze setrvačnosti a „protože se to musí“. Pozdravit 

sousedku, nějak odpovědět klientovi. V novinovém psychotestu ani 

neumí vyplnit kolonku „zájmy“. Takové nic s šedivými vlasy. Se sny 

o „Báječných a bohatých“, nebo alespoň „Rodinných poutech“. 

Varšavská čtvrť Ochota ale není zářivým seriálem z televizní 

obrazovky. Realita se tu omezuje na každodenní, s pietou opakované 

činnosti. Zhypnotizování ve známém a bezpečném prostředí, 

v pohodlné jednotvárnosti, zaručovalo přestání a přečkání života. 

Žena beze smyslu se vždycky může dát do uklízení, ne? 


ISBN 978-83-89911-99-5 


KORPORACJA HA!ART, KRAKOV 2008 

VYDAVATEL 

NĚMECKO (VLIEGEN VERLAG - POLEN+), 

RUSKO (NLO), LITVA (KITOS KNYGOS) 

PRÁVA PRODÁNA 

PRÁVA NA PŘEKLAD SYLWIA CHUTNIK KONTAKT WWW.POLISHRIGHTS.COM 

35 

návrat k obsahu

PIOTR PAZIŃSKI 

OZDRAVOVNA 

Piotr Paziński (nar. 1973) – patří ke „třetí generaci po holocaustu”, šéfredaktor 

měsíčníku Midrasz. Kniha, kterou vydalo malé nakladatelství, získala značnou 

popularitu a přinesla autorovi prestižní cenu Paszport Polityki. 

Děj této knihy je prostý, zahrnuje totiž jen popis jednodenní 

návštěvy mladého muže na letním bytě, v ozdravovně u Varšavy, 

kam jako malý chlapec často jezdil se svou babičkou, 

a teď tam potkává několik hostů v pokročilém věku, kteří si 

ho pamatují z dětství. Ale ozdravovna není obyčejná: bydlí 

tam Židé, již přežili holocaust, a proto vše, co se v ní objevuje, 

má podobu snu o minulosti, vyvolávání duchů, oživování 

nejen osob, ale také pradávných událostí, diskusí a ideologických 

sporů. Děj knihy je tedy jednoduchý jen zdánlivě: ve skutečnosti 

se odehrává na několika časových rovinách a bobtná 

židovskými anekdotami a vyprávěním, protože jeho hrdinové 

žijí minulostí, která se setkává s přítomností v jakési současnosti. 

Přesně takhle, jako něco blízkého na dosah ruky, 

a zároveň zdeformovaného obsesemi a výpadky paměti, vnímají 

minulost staří lidé – poslední svědci předválečného světa 

polských Židů. Autor ukazuje, v jaké podobě dnes v Polsku 

existuje židovská tradice. Kniha má nezvykle lidský a jemně 

ironický nádech, vykresluje smyslově bohaté obrazy a autor 

zároveň představuje různorodé židovské dědictví: vypadá na 

jednu stranu jako dialog různých osudů, na druhou jako neustálé 

disputace o posledních záležitostech, o existenci nebo 

neexistenci Boha, o úkolech, které před Židy stojí. Tyto disputace 

prostupují každodennost a zábavně se s ní mísí, ale 

naplňují ji smyslem dokonce i tehdy, kdy svět podléhá drastickým 

změnám a většina účastníků sporu umírá. Ujímají se jich 

pozůstalí a křísí mrtvé jako partnery do diskuse. 


Photo: private 

36 

návrat k obsahu

CHTĚL 

jsem zaslechnout šramot žaluzií 

a skřípot otvíraných oken 

a doufat, že mé sousedy opustila 

ostražitost a že se ukážou na některém z nadpočetných balkónů, ale 

nic takového se nestalo, ačkoli jsem čekal do poledne a kochal se 

přitom pohledem na borovice rezavějící ve větru. 

Nikdo nevyšel, zahrada byla prázdná, okna zavřená. Třeba se všichni 

schovali v jídelně nebo ve společenské místnosti, jako za dávných 

časů, shromáždili se u rozbité televize pod freskou s dějinami Židů? 

Tam je mám tedy hledat? A když ne tam, tak kde? 

Tehdy to bylo jednoduché, protože hluk byl na chodbách od 

samého rána. Už dlouho před snídaní, ještě než v kuchyni stačili 

připálit ovesnou kaši, po celém domě třískaly dveře, duněly kroky, 

skřípala dřevěná podlaha. Pan Abram šel s panem Chaimem ven 

zapálit si první cigaretu. Paní Hanka si stěžovala, že jí loupe v kostech, 

a skřehotavým hlasem vyprávěla babičce o probdělé noci. Paní 

Teča šla pro noviny. A pan Leon, v krátkém županu, s pruhovaným 

ručníkem, obrovským kartáčem a sklenicí na vyplachování zubů, 

pospíchal do koupelny, aby si dal v klidu svojí zdravotní, sibiřskou 

sprchu pod ledovou vodou. Pak spolu s panem Kahnem prováděli 

ranní rozcvičku. Raz, dva, raz, dva! Udával doktor Kahn rukou tempo. 

Tři, čtyři! Záda pana Leona mu odpovídala praskáním. Pětkrát 

se ohnout, pětkrát do pozoru, pětkrát neúplný dřep, několikrát otočit 

krkem napravo a nalevo. Raz, dva, tři, čtyři, pět! 

Ozdravovna se plnila jejich hlasy, rostla a zviditelňovala se, protože 

dovnitř ze všech stran pronikal den. Lidé se shlukovali u schodů, 

v mezipatře, vzrušeně diskutovali, a pak se rozcházeli a tvořili 

další hloučky, dokud nedošli do přízemí, kde se konečně mohli 

posadit do pohodlných, rudých křesel a počkat, než otevřou jídelnu. 

Za dveřmi už vesele zvonily talíře. Skulinou jsem pozoroval, jak 

staví na stoly blyštivé sifony se sodovkou, jak do místnosti vcházejí 

servírky s polévkovými mísami a s mističkami tvarohu s pažitkou. 

Měl jsem rád ty chvíle, kdy jsme všichni seděli pod portréty klasiků 

jidiš a snídali. Naše rodina nevlastních strýčků a tetiček, jiná 

než rodiny zvěčněné na skupinových portrétech. A já nemám ani 

jednu fotografii pana Leona a pana Abrama. A nejsem si ani jistý, 

jestli bych je dokázal rozpoznat, kdyby se přede mnou znenadání 

objevili. 

O moc víc si nepamatuji. Občas téměř nic. Moje minulost je 

ve mně hluboce zakořeněna, ale když se k ní pokouším přiblížit, 

narážím na vyhloubenou prázdnotu, jako bych se narodil včera a vše, 

co se stalo dříve, byla jen houština mlhavých obrazů, zetlelých a rozsypaných 

na atomové částečky, o nichž vyprávěl pan Leon. Nápor 

těch obrazů vytváří iluzi paměti a podobně jako četné fotografie se 

stává náhražkou života. Spěchám za nimi, hledám je v prachu mezi 

dlažebními kostkami na známé ulici a ve spárách v podlaze. Možná, 

že se ještě někde v zákoutích šuplíku zachovaly jemné částečky 

minulého času, omamné a odporné jako vůně arabské gumy? Dnes 

už vím, že tam, v té jídelně, se zrodil můj neodbytný pocit nepřiměřenosti 

a nezpůsobilosti, jako bych žil na ostrově. A že pesimistické 

vědomí pomíjivosti všeho je staré a nemá šanci přežít, je odsouzeno 

k podivínství a pokryté jinovatkou šedin, ale je úzce spjato s dobou, 

kdy jsem pozoroval doktorku Kamińskou s panem Chaimem, jak 

namáhavě cupitají na konci stromořadí. 

Míjel jsem řadu dveří na chodbě, stály tam, jedny vedle druhých, 

seřazené v pozoru jako ošetřovatelé před výpravou do boje a jejich 

průčelí se leskla pořádnou vrstvou olejové barvy. Ale chyběly na 

nich tabulky s čísly, ačkoli když jsem tamtudy včera večer procházel, 

tak tam ještě byly, a průvan táhl z otevřených dveří horní terasy, kde 

jsem potkal pana Jakuba, kde sídlil pan Chaim a kde v létě za pěkného 

počasí hrával doktor Kahn s panem Abramem šachy. 

Doba snídaně dávno minula. Nebo snad oběda? Že by ho snědli 

beze mě? Nikdo nezazvonil zvonkem. Já jsem taky nezazvonil. 

Nejsem už malý. Poslední privilegium nejmladších, kteří tu teď nejsou. 

Ale zůstal tu vůbec ještě někdo? Pan Jakub? A vedoucí. Není 

slyšet klapot jeho stroje, takže ještě nedorazil do kanceláře. Občas 

připomíná pana Abrama s jeho deníkem, zejména když svým drobným 

písmem vyplňuje účty. Náš zdatný kronikář. Sedí sám a čmárá 

si, třídí kartičky a sepisuje zprávy, zůstane po něm složka nepotřebných 

papírů. Nevisí v rohu jeho kanceláře jedna vitráž? Modrý Benjamín, 

dravý vlk, oblíbenec Věčného. Spočívá u něj v bezpečí a on 

ho ochraňuje po všechny dny. 

Ticho v hale přerušil křik. Když jsem se přiblížil, ozvěna nesla 

od schodů hlasy z jídelny. To se určitě vedoucí vrátil, aby dokončil 

hádku s panem Jakubem. Náš historický spor, který se vleče od 

časů Mojžíše, nebo snad od samotného Adama. Jako pan Abram 

s panem Leonem. A pan Chaim, který se vždycky díval na každou 

záležitost z jedné i z druhé strany. A pokračoval ve svých hovorech 

o odchodu z Egypta a o těch, kteří zůstali ve Varšavě. Kdo zůstal a 

kdo odešel. Vždycky odněkud odcházíme, abychom se už nevrátili, 

ale rozdíl spočívá v tom, že kdyby tenkrát nikdo neodešel, tak bychom 

vůbec nebyli. Nikdy jsem tu temnou, bezohlednou logiku 

nemohl pochopit, celé ty roky mě trápila nevyhnutelnost oné volby. 

Nebyli bychom někde jinde, a pokud ne tady, tak tam? Když ne 

dnes, tak… Protože molekuly, o jejichž tanci tolikrát mluvil pan 

Leon, by nestvořily naše těla a mozky – dokonce ani kdyby dědeček 

s babičkou neodešli z města po prvním zářijovém bombardování? 

Prošel jsem jídelnou. Byla prázdná. Nic se tu nezměnilo. Za pěti 

okny na verandu bílé sloupy dál podpíraly lehce skosenou střechu, 

barevné květiny vesele vykukovaly z betonových květináčů, ve spárách 

chodníku rostly výhonky řebříčku. Služební stůl uvnitř stál 

pořád pod portrétem židovského páru. Uklizený, jen zbytky drobků 

na voskovaném ubruse a tři zaschlé kruhové stopy označovaly místa, 

kde stály naše hrnečky s večerním čajem. Dál, za prosklenými dveřmi, 

se nacházel taneční sál. Zatlačil jsem na ně. Neotevřely se. Kliky 

byly svázané dohromady kouskem provázku. Zdálo se mi však, že 

zevnitř je slyšet hovor. Hovor, který si nepamatuji, nebo který jsem 

nikdy dříve nemohl zaslechnout. Ale doléhal ke mně jen šelest hlasů, 

nejasné, rozostřené obrysy vět, jednotlivá slova. 

Přitiskl jsem tvář ke křišťálovému sklu. 


VYDAVATEL NISZA, VARŠAVA 2009 135 × 205, 136 STRAN, MĚKKÁ VAZBA 

ISBN 978-83-926276-1-6 PRÁVA NA PŘEKLAD PIOTR PAZIŃSKI KONTAKT NISZA 

37 

návrat k obsahu

WOJCIECH KUCZOK OSPALOST 

38 

Wojciech Kuczok (nar. 1972) – prozaik, básník, filmový kritik a scenárista, 

laureát ceny Nike za román Smrad. Jeho knihy byly přeloženy do deseti jazyků. 

Slovo „ospalost“, užité v názvu románu, je jen přibližným 

vyjádřením stavu, v němž se jeho tři hrdinové nacházejí. Jejich 

kolektivní, ačkoli oddělené, pohroužení do spánku lze vyjádřit 

mnoha ekvivalenty: marasmus, letargie, trauma, otupělost, 

deprese, krize atd. – v závislosti na „zkoumaném“ případu. 

Každá nemoc duše, kterou Kuczok popisuje, má však jednu a tu 

samou příčinu: Adam, Růžena a Robert trpí, protože musejí 

hrát roli, jež vyjadřuje cizí, ne jejich vlastní ambice. Ačkoli 

jako jediní v románu mají jméno, jsou to lidé-dekorace: mají 

dodávat lesk své rodině. Tato povinnost je zavádí až na okraj 

zoufalství, a právě v tomto momentu – momentu krize – je 

poznáváme. Spolu s autorem zkoumáme proces léčby z letargie, 

zajímavý ze dvou pohledů. Jednak jsou jednotlivé postavy 

– lékař, herečka a spisovatel – úspěšnými lidmi a mohli by být 

tedy nezávislí, zároveň ovšem nic nenasvědčuje tomu, že by 

byli schopní osvobodit se od vnucených modelů života, že by se 

zmohli na teatrální gesto a skoncovali s minulostí, současností 

i budoucností, která bude stejně beznadějná, protože ve stavu 

otupělosti ztrácejí všechno, co je utváří: umělci své talenty 

a lékař pocit poslání. 

Kuczok si zachovává svůj charakteristický jazyk a způsob 

pohledu na skutečnost, očividně však bojuje s rolí, jež mu byla 

vnucena. Tento boj se zrcadlí i v dilematech Roberta, do určité 

míry, ale nejen, „alter ega“ autora. Základem polemiky 

s obrazem „specialisty na využívání utrpení“ je to, že hrdinové 

v novém Kuczokově románu trpí z vlastní vůle – jsou oběťmi 

nešťastných rozhodnutí, ne osudu. 

Dodejme, že kostrou Ospalosti se stal scénář k filmu, který 

natočila Magdalena Piekorz, autorka Šrámů, filmu natočeného 

podle prvního Kuczokova románu Smrad. 

Marta Mizuro 


návrat k obsahu

RŮŽENA, 

nejkrásnější tvář ve městě, 

možná i nejkrásnější v celé 

zemi, tvář největších kosmetických 

firem, nikdy nerozuměla účtům, nechávala se unášet 

náhodností života, cítila se v něm bezpečně díky jedné kategorické 

a nezlomné víře: v to, že lidé jsou ze své přirozenosti dobří, i když 

ne vždycky nezištní. 

V životě s půvabem a talentem improvizovala, všech cílů dosahovala 

jaksi mimochodem, nechtíc, bez zvláštní námahy, a právě 

to bylo nejpřitažlivější, že ji nic nenutilo; Růžena se nemusela stát 

herečkou, zkrátka se v divadle cítila dobře, zejména s klasickým 

repertoárem, v azylu vysokého stylu nacházela kontrapunkt plebejské 

nijakosti obyvatel metropole, jejich chudého a vulgárního jazyka, 

který se omezoval na termíny použitelné ve firmě a v posteli, 

divadlo bylo dobrou skrýší před hemžením duševně nerozvinutých 

lidí stejně jako ušlechtilým všelékem na samotu, které stále nepřivykla. 

Nestarala se ani o kariéru ve filmu, a už vůbec ne v televizi, to 

film a televize se o ni postaraly, oddávala se náhodám z čisté zvědavosti 

a opatrně si vybírala role tak, aby se neúčastnila teroru všeobjímající 

banality, film ji uspokojoval méně než divadlo, ale více na 

něm vydělávala. Růžena jako rozená improvizátorka nikdy neměla 

našetřeno, ve snaze o finanční nezávislost ukončila flirt s filmem 

pro flirt s televizí, v níž vydělávala více a rychleji, aby se nakonec, 

když jí velká kosmetická firma nabídla, aby jí propůjčila svou tvář, 

rozhodla, že až flirt s reklamou jí, i přes její absolutní neschopnost 

šetřit, dovolí něco uspořit, a tak se stala tváří největšího formátu 

a vrátila se do divadla. 

Flirt s televizí a reklamou způsobil, že ji nezvyklá samota tížila více 

než kdykoli předtím, nejpevnější přátelské vazby se uvolnily, připravené 

rozklížit se nadobro, ucítila najednou, že dokonce i nejstarším 

a prověřeným známým či odvěkým kamarádkám začal rozhovor s ní 

dělat problémy, zdálo se, že ztratili schopnost nezištného rozhovoru, 

a proto se Růžena rozhodla vrátit do divadla, ke scénické jednotě, 

schovat se v rolích klasických hrdinek, které mluví ve verších; příliš 

dlouho pobývala v prostředí lidí z televize a reklam, začalo se jí 

stýskat po jazyce dávných mistrů, lidé z televize a reklam užívali tak 

omezený, nízký jazyk bez jakéhokoli půvabu, že Růžena po návratu 

do divadla dlouho mluvila jen replikami ze starých her, dokonce 

i mimo scénu, aby se i v myšlenkách co nejrychleji zbavila paměti 

na jazyk bez půvabu, omezených, nízkých lidí, mluvila jen citáty 

z divadelního kánonu; dávní přátelé a přítelkyně hovořili raději spolu 

o jejím podivínství, přepjatosti a hvězdných manýrách než s ní 

samotnou. Více méně v této době začala usínat častěji než dříve. 

Doktor konstatoval, že jde o únavu: oblíbená diagnóza pacientů 

a lékařů, předepisuje se pak odpočinek, jeden z mála léků, které skutečně 

chutnají, pokud se jimi člověk nepředávkuje; Růžena pochopila, 

že by se měla přenést do země nescénického šepotu, postarat se 

o takzvanou vnitřní harmonii, dávné, ne zcela nezištné kamarádky 

jí domlouvaly, že by si měla konečně najít někoho na stálo, dávní, 

ne zcela nezištní známí jí radili to samé, ale osobněji. 

Růžena měla smůlu, že zrovna v té době zahájil Pan Manžel jejich 

známost zásnubami, Pan Manžel se zkrátka jako první obdivovatel 

osmělil představit a požádat ji o ruku, bylo to přinejmenším milé, 

přinejmenším zajímavé, natěšená na další flirt souhlasila a pustila 

ho ke slovu; měla smůlu, Pan Manžel dovedl být přesvědčivý. 

Zatímco poslouchala jeho argumenty, přivoněla si ke kytici, kterou 

jí přinesl, a nedokázala zadržet smích, což mu vůbec nevadilo, Pan 

Manžel znal lidské reakce, nekontrolovaný smích byl jako dobře 

ražená mince, Pan Manžel měl štěstí, které navíc podpořil tím, že 

na Růženu použil persvazivní techniky, a když skončil, neměla přes 

pozdní hodinu vůbec chuť vracet se domů, pochopila, že logika jí 

káže přijmout nabídku, a jen zdravý rozum říká, že to nemá udělat 

hned. Po svatbě, ach, po svatbě se přestěhovali do hor, tam, kde je 

zdravěji, svěžeji, lesněji, ptačeji, travněji a potočeji. 

Přerušme tu love story, Růžena by neměla tak dlouho ležet na 

podlaze, dovolme jí, aby se probudila, skutečně usíná rozhodně 

až příliš často, manželství jí podle všeho nesvědčí. Pan Manžel si 

konečně všiml štěkání psa, když už mu přiběhl až téměř k nohám, 

Pan Manžel ho hladí, nepřestává kontrolovat účty, volá Růženu, bez 

odpovědi, volá ještě jednou, nakonec jde zkontrolovat, jestli se něco 

nestalo, vidí ji v bezvědomí, musela najednou usnout a upadnout, 

ale proč, něco ji rozčílilo, vystrašilo, povšimne si, že drží v ruce 

náramek na kotník, aha, no jistě, nedopatření, někdo mu zase chce 

zkomplikovat život; jemně Růženě rovná prsty, bere náramek a dává 

si ho do kapsy, teprve teď ji lehce klepne po tváři, zkouší ji probudit, 

nedaří se, spí, dává jí tedy polštář pod hlavu a mluví na ni jako na 

kňučícího psa: 

„No, pohlídej pánečkovi.“ 

Odchází, vrací se v myšlenkách k tomu, co se dá spočítat, bude 

muset ještě jednou pořádně projít poslední operace, něco mu na 

tom všem nesedí. 

„Jsi tu?“ 

Ale ne, čelem vzad, přeci jen se probudila, pomačkaná vstává 

z podlahy. 

„Zase jsem spala…“ 


123 × 195, 256 STRAN, PEVNÁ VAZBA 

W.A.B., VARŠAVA 2008 

VYDAVATEL 

W.A.B. PRÁVA PRODÁNA NĚMECKO (SUHRKAMP), RUSKO (AZBOOKA) 

ISBN 978-83-7414-486-5 PRÁVA NA PŘEKLAD 

39 

návrat k obsahu

MAŁGORZATA REJMER TOXIMIE 

40 

Małgorzata Rejmer (nar. 1985) – letošní debutantka, doktorandka v Institutu polské 

kultury Varšavské univerzity, studuje také psychologii a amerikanistiku. 

Mladinká studentka fyzioterapie Ada se musí starat o otce, 

který trpí depresemi, a i u ní se začínají projevovat příznaky 

nemoci, stejně stará studentka Anna se proti své vůli stává 

objektem touhy Tadeusze, starého veterána z Varšavského 

povstání, Jan nachází své poslání v psaní pohřebních proslovů 

pro živé, řidič Longin se nemůže smířit s tím, že jeho manželství 

už trvá jen ze zvyku, důchodkyně Lucyna, horlivá posluchačka 

Radia Maryja, bude brzy svatá. Hrdiny románového 

debutu Małgorzaty Rejmer spojuje místo bydliště (jedna ze 

starších, chudších čtvrtí Varšavy) stejně jako to, že jsou všichni 

do určité míry nemocní. Trpí neschopností navázat normální 

mezilidské vztahy, jsou tedy odsouzeni ke krajní samotě. 

Když se spolu z různých důvodů setkávají, jejich individuální 

choroby se jen zesilují. Nakonec dochází v jedné scéně, během 

tragického neštěstí, k jejich konfrontaci. 

Mladá autorka je rozhodně stoupencem temné stránky života. 

Portrétuje svět lidí odpudivých, ošklivých a zlých, kteří budí 

stejné množství odporu jako soucitu. Předností tohoto románu 

je fakt, že se maximálně přibližuje svým hrdinům a odhaluje 

v nich skryté démony, ani na moment však neztrácí svou 

důvěryhodnost, ačkoli hrdinové mají groteskní rysy a návyky. 

Silnými stránkami spisovatelky jsou také smysl pro humor 

a cit pro jazyk, básnický a zároveň adekvátní pro zvolenou 

optiku. Rejmer navazuje na poetiku grotesky a deformujícího 

turpismu, která má v Polsku dlouhou tradici, ale v poslední 

době jen málo následovníků. Nejen že z ní čerpá, ale také 

ji aktualizuje, když ji přikládá na nové společensko-politické 

reálie. Toximie byla označena za nejvýraznější mladý debut 

a pokud zvážíme talent a vyzrálost mladé spisovatelky, určitě 

nelze mluvit o jednorázové šťastné náhodě. 

Marta Mizuro 

Photo: Aleksandra Pavoni / Lampa i Iskra Boża 

návrat k obsahu

TRAMVAJ, 

kterou řídil Longin, 

byla krásná: vonící, čistá, 

velice unijní. Někdy 

si Longin cestou přes Varšavu představoval, že je tramvajákem ve 

Francii nebo v Německu. Že při jízdě po Francii cituje Apollinaira. 

Při jízdě po Německu cituje Rilkeho. How do you do, říká cestujícímu, 

kterému prodává lístek, a není to nikdo jiný než Günter Grass. 

Nebo Le Clézio. Nebo Houellebecq. 

Longin říká: mersi, but no. Free ticket, good book. Uklání se. 

Jede dál, přes omítnutý svět. Žádné graffiti, žádná neslušnost s neotesaností. 

Lidé se na sebe usmívají, mají všichni rovné zuby, rovné 

nohy. Slepý s kulhavým jdou po rovném chodníku. 

A tady je svět nějaký divný, nekonečný. Lidé chodí jako ponuré 

loutky s hlavami na klacíku. Pospíchají, kam tak pospíchají, když 

nemají kam. Dokonce i teď, daleko, spěchá po chodníku hlemýždím 

tempem babička, pohybuje se trhavě, s hůlkou podobnou tyčce. 

Za chvíli mu tu vypustí duši. 

Longin čeká, podpírá si hlavu. 

Jeďte, křičí někdo. 

Longin čeká. 

Jeďte, do prdele! – bouří se tramvaj. 

Longin se dívá na babičku. Supí babička, vlastně je docela blízko, 

ale už moc daleko. Longin zavírá dveře. 

Jede. Poprvé, podruhé, potřetí. 

Hlava se mu kývá. Tak moc je unavený. 

Ženou se ty babičky, ženou. Teď zas nějaká s vlečkou obvazu, který 

jí visí kolem nohy. Longin by řekl, že to může špatně skončit, 

noha se zaplete, smekne, něco se pokřiví, zmrzačení, problémy. Ale 

kdo ho tady poslouchá? 

Svěsil hlavu a jel tak, že viděl máloco, málokde. Zrak mu sklovatěl 

jako cibule na pánvi. Povytáhl víčka a rychle se ohlédl, protože 

právě projížděl kolem svého domu, rodinného, čistého, klidného, 

ve kterém na něj čeká žena, krásná Alice, pěkná žena, jako ze stránek 

Dostojevského románů, možná trochu zamračená, možná trochu 

náladová, ale s velkým srdcem, rozlehlým, s živelnou povahou, 

s charakterem silným jako ocel. Jistě, možná je za tím vším jakási 

výčitka, nespokojenost, touha po něčem větším, ale Alice, nemůžu 

ti moc dát, protože sám moc nemám. 

A ona ho přesto miluje. 

Možná, že ho ještě miluje. 

Dnes se jí na to zeptá. Jestli ho ještě miluje. A na to, o čem mluvíme, 

když mluvíme o lásce. 

Longin, vzrušený tou představou, svěsil hlavu. Když ji zvedl, 

spatřil ho. 

Podivně zkroucenou figurku s rukou položenou na břiše, která 

ležela přes jízdní dráhu. 

Přímo pod koly. Longin stisknul zvonek a začal brzdit. Vyjekl. 

Pokřižoval se a na zlomek sekundy si vzpomněl na svatého Františka, 

který byl tak blízko, na Alici, která byla tak blízko, na děti, které 

určitě ještě nevyšly z domu. 

Uslyšel hluk. A taky divný zvuk, trochu jako chřestění. Tramvají 

to trhlo, jako by najela na kládu. 

To je konec, pomyslel si. Se zavřenýma očima brzdil a měl pocit, 

že se černo pod víčky rozletělo. Dolehl k němu divný pískot, mohl 

to být vítr? Otevřel oči. Sklo v kabině bylo strašně špinavé a za sklem 

se rozkládala nicota. 

Za zády uslyšel Longin mnohohlasou kanonádu, jako by hřměla 

provinční opera. Vyběhl z kabiny a běžel k tělu, ale téměř okamžitě 

se otočil čelem vzad. Vzlykal, předklonil se a zvracel odporem, 

nechutí a zoufalstvím. Na chvíli se cítil lépe. A pak si otřel ústa a už 

věděl, že všechno strašné začíná teprve teď. 

Podíval se na nebe, ale nebe bylo klidné a nelítostné. 

A nastala hrůza náhlých tich. A nastala prázdnota v celém nebi. 

Longin si otřel tvář kapesníkem, vysmrkal se, povzdechl si a udělal 

krok směrem k tělu. Couvl a šel cestujícím otevřít dveře. 

Všichni se vyvalili na ulici jako zpěněný, duhový kožich. Longin 

sledoval, jak část z nich hovoří a tiskne se do vylekané kupky, ale část 

běží na druhou stranu, aby se podívala na mrtvolu. 

No do prdele, to mi poser záda, řekl nějaký mladý kluk. 

Několik lidí vytáhlo mobily a začalo natáčet. Longin poodešel, 

nechtěl jim zaclánět, ale za chvíli pochopil, že to nemá cenu. 

Čekal na záchranku, policii a rozsudek. 

Osud je osud, taková slova vířila Longinovi v hlavě. Osudu 

neunikneš. 

Ale jestli si to pomyslel sám, nebo si to už někdy předtím někdo 

pomyslel za něj – nevěděl. 

K Longinovi přistoupil muž, poklepal ho po rameni. 

Netrapte se, řekl. Všechno jsem viděl, jak to bylo, jste nevinný. 

A byl jste střízlivý, nic vám neudělají. 

Longin pokýval hlavou a pak poodešel na stranu a rozplakal se. 

Mnul si oči a bezradně se díval, jak se kolem tramvaje motá parta 

se zdviží. 

Přijela sanitka a hned potom televize a hned po televizi – policie. 

Kolem davu lidí se točila slečna v růžové košili, s mikrofonem, 

a zatímco se všem hluboce omlouvala, sbírala svědectví. 

Mája Máj, představila se Longinovi. Jela tou tramvají. Vyprávějte, 

prosím, co jste cítil, když jste najel na toho člověka? 

Longin se zhluboka nadechl, ale zavrtěl hlavou a poodešel na stranu. 

Díval se, jak slečna mluví s partou se zdviží, a pak, se založenýma 

rukama, pozoruje jejich práci. Když se tramvaj trochu nadzdvihla, 

dřepla si. 

No do prdele! vykřikla. Já toho člověka znám! 

A stoupla si do pozoru. 

To je Tadeusz Stokrocki, známý polský povstalec. Ve výslužbě. 

Davem to zašumělo a Longinovi se podlomila kolena. 

Smrt velkého povstalce pod koly, vykřikla Mája Máj a hned se 

postavila před kameru. Velkého povstalce, zašumělo to. 

K Longinovi ihned kdosi přistoupil. 

Jak jste mohl, řekl muž s vousy. Zabít tak velkého povstalce. 


VYDAVATEL LAMPA I ISKRA BOŻA, VARŠAVA 2010 148 × 210, 208 STRAN, PEVNÁ VAZBA 

ISBN 978-83-89603-78-4 PRÁVA NA PŘEKLAD MAŁGORZATA REJMER KONTAKT LAMPA I ISKRA BOŻA 

41 

návrat k obsahu

BULVÁR NEZÁVISLOSTI 

Photo: Michał Mutor 

Krzysztof Varga (nar. 1968) – spisovatel a publicista, autor 10 knižních próz. 

KRZYSZTOF VARGA 

42 

Esejistická próza o Maďarsku, Guláš z turula, vyjde v roce 2010 v nakladatelství 

Dokořán. 

Bulvár Nezávislosti je hlavní třída spojující centrum Varšavy 

s jižními předměstími. Prochází Mokotovem, čtvrtí, kterou 

jen zřídkakdy opouští hlavní hrdina nejnovějšího románu Krzysztofa 

Vargy – Kristián Apostata. Právě tady se roku 1968 

narodil a zde se i nastálo usadil. Se svým kamarádem ze sousedství, 

Jakubem Fidelisem, chodí na katolické gymnázium sv. 

Augustina, které se nachází na hlavní ulici z názvu knihy. Přátelství 

této dvojice hrdinů trvalo celkem čtvrt století a kniha 

vypráví o jejich příhodách, nejprve společných a později krajně 

rozdílných. Fidelis je dítě štěstěny – uznávaný tanečník a celebrita, 

o níž se nezřídka píše v barevných časopisech. Apostata 

je oproti tomu neúspěšný malíř, konceptuální umělec, který 

zahodil svůj talent. Zatímco si jeden užívá slávy a všelijakých 

radovánek, jeho přítel se potácí v letargii; život se mu smrskl 

na pití piva a šmejdění po pornografických stránkách. 

Vargovo vyprávění však není prostým společenským příběhem. 

Rezonují v něm i metaforické významy obsažené v názvu varšavské 

hlavní třídy. Ve svém románu se Varga snaží vylíčit osudy 

generace, která dospěla společně s příchodem polské svobody. 

Autor se ptá, jak byla tato svoboda využita, a to zejména 

z individuálního hlediska. Nicméně ještě o něco významnější 

se zdá být patronát teologa z Hippo (přestože je příběh vyprávěn 

ve třetí osobě, nad Bulvárem Nezávislosti se vznáší duch 

Vyznání sv. Augustina). Dvě cesty, po nichž kráčejí Apostata 

a Fidelis, nevedou – na rozdíl od přesvědčení světce – vstříc 

„novému životu“. Oba nešťastnou náhodou zahynou ve čtyřicátém 

roce svého života (Kristián během leteckého neštěstí 

a Jakub při nehodě ve svém luxusním autě). Signifikantní jména 

hlavních postav, některé motivy a zápletky naznačují, že 

na novou Vargovu prózu lze nahlížet jako na moderní alegorii 

o tajemství lidského bytí. 


návrat k obsahu

A TEHDY 

se zamyslel nad tím, 

jak se to přihodilo, že 

už není mladý, ačkoliv 

mladý kdysi býval. Kam se jen rozprchly ty dny, měsíce a roky, které 

pohltil prostě jen život a jinak nic, byť se mu zdálo, že je vyplňuje 

něčím hodnotnějším než je život. Jeho tvorba byla okrajová a oč víc 

se Kristián snažil po umělecké stránce rozvíjet, o to hloub se propadal 

do bezedné okrajovosti a zapomnění, možná právě proto, že svůj 

vlastní život nedokázal proměnit byť jen v nápodobu umění tak, 

jak Jakub Fidelis dokázal proměnit svůj život v jedno nepřetržité 

představení; život Jakuba Fidelise sice mohl připomínat cirkus, bylo 

to umění dell’arte, ale bylo to alespoň nějaké umění, zatímco umění 

pozvolného pomíjení a poskytování záminky, aby se na člověka 

zapomnělo se neodměňuje oceněními ani aplausem publika. Kristián 

věděl, že jeho pět minut slávy je už dávno pryč. Pět minut Jakuba 

Fidelise trvalo už pěkných pár let a nezdálo se, že by to mělo skončit, 

konstatoval Kristián, vůbec ne se zlostí, závistí či nepřejícností, ale 

spíš s jakousi podivnou melancholií. 

Možná je mým největším uměleckým úspěchem to, že jsem se 

kdysi znal s Jakubem Fidelisem, Prvním tanečníkem v zemi, pomyslel 

si Kristián, že jsem s ním v dávných dobách popíjel pivo na lavičce, 

kouřili jsme spolu cigarety, podávali jeden druhému špačka, 

který dohasínal u filtru, a říkali: „nepotahuj moc, zbylo tam ještě 

tak na dva šluky“, na gymnáziu jsme seděli v jedné lavici a dělili 

se o svačinu, opisovali jsme jeden od druhého sešity a když jeden 

z nás onemocněl, ten druhý ho navštěvoval a referoval, co je třeba 

se doučit. 

Fidelis už nepil pivo, jistě ne kvůli svému elitnímu postavení, 

protože on vždycky zůstal rovnostářem, ale kvůli dietě, která ho 

měla udržet v taneční formě. Jedna nebo dvě skleničky dobrého 

červeného mu nijak neuškodily, ale nevázané pití piva nepřicházelo 

v úvahu: Fidelisovo břicho muselo být ploché jako svět. Jako svět, 

v němž Fidelis žil a tvořil. Vytvářel svou legendu. Legendu, která 

ho měla přežít a stát se symbolem svobodného, znovuzrozeného 

Polska. 

Stejné to bylo i s kouřením, se kterým Fidelis přestal s upřímnou 

lítostí, protože cigarety pro něj vždycky byly – obzvlášť v dobách 

postupujícího křižáckého tažení proti nikotinu – symbolem osobní 

svobody. No ale nešlo to jinak, dýchavičnost a kašel nepřicházely 

v úvahu, nemluvě o nutnosti bělostného chrupu. Nejdůležitější ze 

všeho je motivace, řekl kdysi v jednom rozhovoru věnovaném boji 

s kouřením. Měl silnou motivaci. Silnější než strach z rakoviny plic. 

Rakovina plic neměla v souboji s tancem žádnou šanci. Fidelis si 

zvolil tanec. 

Kristián se občas přistihl, že přemýšlí o vlastní smrti a očekává ji 

v naději, že to bude něco jako druhý příchod Krista – celé věky se to 

předpovídá, ale pořád to jaksi ne a ne přijít a zdá se, že to nakonec 

nastane spíš později než dřív. Apostata samozřejmě věděl, že jednou 

nepochybně umře a občas si tak říkal, kdy a za jakých okolností 

se to stane. Na burze jeho obav a obsesí občas vystřelily akcie 

onemocnění oběhového systému a jindy zase nádory, jindy se zase 

najednou vynořila autonehoda a potom pro změnu celkové stařecké 

selhání všech vnitřních orgánů, nebo jindy zase pro změnu výron 

krve – genetické dědictví po otci. V žádné z těchto spekulací, jak 

se zdá, se neobjevila smrt při leteckém neštěstí – to je samozřejmě 

známý paradox: hypochondry nepostihují nemoci, které si vybájili, 

ženy se nevdávají za muže, které si vysnily, lidé ve sportce nevyhrávají 

částky, jaké si usmysleli. 

Kristián tedy občas přemýšlel o smrti a divil se lidem ve svém 

okolí, kteří působili dojmem, že si takovou myšlenku vůbec nepřipouštějí. 

Lidé v jeho okolí se smrtí nepočítali. A to je právě drželo 

při životě. Poslední věci člověka obstarávali četbou barevných novin 

za jeden zlotý; tam vždycky na titulní straně někdo zajímavě a tragicky 

zahynul, ale byly to skony tak absurdní, nehody tak kuriózní 

a choroby tak exotické, že se nemohly přihodit nikomu jinému. 

Smrt se přelila ze sféry metafyziky do sféry zábavy a to bylo její 

největší vítězství nad životem. 

Kristiána Apostatu držel v poslední době při životě hlavně prohlížeč 

Internet Explorer. 

Jakuba Fidelise držel při životě tanec a udělování rozhovorů. 

Katku Kabotynovou držela při životě další nová známost. 

Každý se snaží, jak umí. 

Kristián Apostata tedy občas přemítal nad těmito nepříliš oblíbenými 

posledními věcmi člověka a čekal. A při tom čekání na smrt 

zabíjel čas. 

Kdy se vlastně viděli naposledy, snad poté, co Jakub dosáhl velkých 

tanečních úspěchů a stal se všeobecně známým, jako Ten, který 

vystupuje v televizi? 

Lidé ho začali poznávat v obchodech, na ulici, v kavárně, v taxíku, 

kde řidiči při pohledu do zpětného zrcátka začínali odříkávat tu 

svou mantru: „Nejste náhodou...“, načež Jakub odpovídal: „No ano, 

jsem to já, ale nikomu to neříkejte, hehe,“ významně pomrkával. 

Nato ho požádali o autogram, samozřejmě ne pro sebe, ale pro ženu 

nebo dcery, které byly Jakubovými velkými ctitelkami, a Fidelis se 

vyptával, jak se jmenují a pak sáhl do vnitřní kapsy saka, ve které 

měl čistě náhodou několik svých fotografií v upnutém trikotu, v elegantní 

rozkročené póze, s jednou rukou podepřenou v pase a s druhou 

vytaženou před sebe. Ta ruka mířila vstříc lepší budoucnosti. 

Jakub Fidelis svou osobností sjednocoval polský národ, který byl 

jako obvykle rozdělen. Jakuba Fidelise tedy znali taxikáři, prodavačky 

ze sídlištních obchodů a pokladní v hypermarketech, které 

se kroutily v plenách na nepohodlných židličkách, tak ty ho taky 

znaly a milovaly, a znali ho policisté a zločinci, znali ho voliči pravice 

i levice, a o to víc ho znali liberální voliči, věřící i ateisté, znali 

ho profesoři i dělníci, ti všichni ho znali a pochodovali pod jeho 

praporem. Uznávali ho, protože ho znali, nelze přece uznávat někoho, 

koho člověk nezná, a když je někdo známý, znamená to, že si 

zasluhuje uznání, znamená to, že ten člověk něco znamená, že se 

sám propracoval ke své proslulosti. 

Jestli chceš, aby tě uznávali, musíš si považovat nejdřív sám sebe, 

řekl Jakub Kristiánovi, když se viděli naposledy. Fidelise ostatní 

uznávali, a tak nemusel stát u baru ve frontě na drink – sám drink k 

němu přišel a lísal se, aby ho Fidelis laskavě vypil, zatímco Kristián 

čekal na ten svůj a nemohl se dočkat, protože žádný barman Kristiána 

neuznával, jistě proto, že si Kristián nepovažoval sebe samotného. 

Měl vůči sobě řadu pochybností, které vždy jen na krátký okamžik 

přerušila náhlá vzedmutí víry v sebe sama, nicméně tahle víra byla 

jako polský katolicismus – přicházela jen o svátcích. 

Přeložil Pavel Peč 

VYDAVATEL CZARNE, WOŁOWIEC 2010 125 × 205, 272 STRAN, MĚKKÁ VAZBA 

ISBN 978-83-7536-135-3 PRÁVA NA PŘEKLAD WWW.POLISHRIGHTS.COM 

43 

návrat k obsahu

IGNACY KARPOWICZ GESTA 

44 

Ignacy Karpowicz (nar. 1976) – spisovatel, cestovatel a překladatel. Gesta jsou 

jeho čtvrtým románem. 

Ignacyho Karpowicze jsme dosud znali především jako prozaika, 

jehož příběhy o současném Polsku jsou plné grotesky, 

ironie a specifického humoru (mám na mysli romány Nedobře 

a Zázrak). Ve své nejnovější knize Gesta zcela změnil konvenci 

i ladění – na zcela vážné. A dokázal, že je autorem nezvykle 

všestranným, který znamenitě ovládá různé styly. Kniha 

obsahuje zápisky čtyřicetiletého hrdiny, představuje zejména 

poslední měsíce jeho života, k nimž je připojena krátká 

poznámka (což je také název poslední kapitoly) jeho gymnaziální 

lásky, prakticky jediné ženy, kterou miloval a kterou ještě 

jako náctiletý opustil, když byla nemocná. Grzegorz už má za 

sebou věk „mladosti – radosti”, je sice slavným divadelním 

režisérem a scenáristou, ale neumí si uspořádat vlastní život. 

Trápí ho nespavost, trpí různými fobiemi a traumaty, neumí 

vyjít se svými nejbližšími a není schopný vytvořit stálý vztah 

s nějakou ženou – zkrátka vypadá jako silně asociální typ. Jeho 

hlavní problém však nejspíš spočívá v tom, že neví proč a jak 

má žít. Vysvětluje to mimo jiné takto: „Jsem dítě svých rodičů, 

to je jasné, a také nedostatku. Chybělo základní zboží: maso, 

cukr, droždí, toaletní papír, ale chyběly i autority a příklady.” 

Na jiném místě poznamenává: „Můj život jako by postrádal 

obsah. Proto se mu snažím dát formu.” Reaguje tedy na to, co 

přináší každodennost, dělá jen naučená gesta, jako herec ve 

špatném seriálu (ne náhodou se hrdina na konci svého života 

stává vášnivým divákem komerčních televizních seriálů). 

Grzegorzův život se zničeho nic, pro něho samotného dost 

nečekaně, změní. Je znepokojen telefonáty matky, která po 

smrti manžela žije sama, rozhodne se ji tedy navštívit v rodném 

Białystoku. Ukazuje se, že matka je těžce nemocná, Grzegorz 

u ní tedy zůstane. Snaží se zamyslet nad svou minulostí, změnit 

ji a uspořádat si vlastní život. Nemá na to ale příliš mnoho 

času, protože se dozvídá, že má rakovinu. Psychologicky 

přesná, hluboká vivisekce „muže po těžké životní zkoušce”. 

Dvěma slovy: velká věc. 


Photo: Grażyna Samulska 

návrat k obsahu

ZEMĚPIS 

Učebna zeměpisu se nacházela ve sklepě. Malými okénky jsme jako 

v suterénu viděli nanejvýš nohy, desítky a možná že stovky bot, ještě 

před nazutím pantoflí v šatně. Jakmile majiteli bot něco upadlo, 

měli jsme možnost spatřit jeho tvář, ne však příliš často; v zimě existovala 

jistá šance, že někdo uklouzne a natáhne se, tehdy se celé 

delikventovo tělo roztáhlo jako žížala, bylo rozčleněné: hlava s čepicí 

v jednom okně, trup v dalším a chodidla v následujícím. Takové 

(výjimečné) pády, málosmrtelné, v zimě monotónně přerušovaly 

hodinu. 

Náš učitel, poměrně mladý, byl homosexuál, to tvrdily fámy, přestože 

fámy nikdy nejsou ověřené. Nejvíce nás překvapovalo to, že vypadal 

normálně a stejně tak se i choval. Respektive, na učitele vypadal normálně 

a normálně se i choval. Možná jen příliš často se mu měnila 

nálada. Jedna ze spolužaček to vystihla celkem trefně: „Homosexuál 

je takový muž, který se chová jako těhotná žena a má obsesi z afrických 

hlavních měst.“ Ve středoškolských učebnách jsme ne pokaždé 

opatrně zacházeli se slovy, například se slůvkem „normální“. Normální 

učitel, normální člověk. 

Zeměpis jsme pokaždé měli první nebo poslední hodinu. Seděli 

jsme v poslední lavici, nedaleko skříněk s glóbusy a atlasy. Hodiny 

zeměpisu jsem měl rád, ale zároveň jsem zeměpis nesnášel, byl 

to jediný předmět, na kterém jsem seděl v lavici s Káťou. Nemohl 

jsem se jí věnovat, jak bych si přál, musel jsem být totiž neustále 

ve střehu: učitel – geograf (říkali jsme mu gejograf) nás nečekaně 

zkoušel, především z hlavních měst: Madagaskar – Antananarivo, 

Ghana – Accra, tři chyby a koule v žákovské. 

Seděli jsme v té samé lavici tři roky, napovídali jsme si při písemkách, 

v prvním ročníku jsem jí tiskl ruku pod lavicí, ve třetím jsem 

jí dával ruku na stehno, anebo ona na mé. V prvním ročníku jsem 

nevěděl, že hlavní město Rovníkové Guiney je Malabo, ve třetím 

jsem si pamatoval, že Ouagadoudou je hlavní město Burkiny Faso, 

Horní volty, „země spravedlivých“ v jazyce mossi a diula. 

Pamatuju si poledníky a rovnoběžky. Nultý poledník, který 

přechází přes greenwichskou observatoř, rovník, nejdelší z rovnoběžek, 

a také obratníky Raka a Kozoroha. Narodil jsem se v zimě 

(Kozoroh) a Káťa v létě (Rak). V zeměpisu jsem byl nejlepší ze třídy, 

přestože jsem ho nesnášel, anebo možná právě proto: všechno jsem 

se musel naučit doma, abych se na hodinách mohl plně věnovat 

jenom Kátě. 

Nepamatuju si, jak to začalo, od čeho. Zdali se jeden z nás zmohl 

na gesto, byť pouze nevědomé? Nebo někdo jiný vykonal první 

gesta za nás a nám nezbylo nic jiného než k sobě během rozhovoru 

sklonit hlavy? 

Už během prvního měsíce nás vítr hnal tím samým směrem, 

načež jsme se k sobě přibližovali čím dál více, snášely nás proudy 

a průvany školních přestávek, pojilo nás šeptání a pokukování spolužáků, 

stmelovaly nás svačiny a čaje v bufetu. Neměli jsme na tom 

větší zásluhu. „Víš,“ pronesla Káťa se středoškolskou afektovaností: 

„připomínáme dvě velryby, které moře vyplivlo na pláž. Nikdo jiný 

není v dohledu. Umřeme společně.“ 

Neumřeli jsme. Respektive, ne společně. 

Po měsíci jsme si začali psát dlouhé dopisy, ty nejdelší vznikaly 

o víkendech, oblíbil jsem si pondělky. Bylo nám jasné, že některé 

věci je jednodušší zapsat než vyslovit. Papír je mnohem trpělivější 

než vypravěč z masa a kostí. Papír promíjí chyby v uvažování, 

přestože zviditelňuje ortografické chyby. Chyby v uvažování 

komplikují život, ortografické chyby snad pouze snižují výslednou 

známku. 

Lístečky jsme si vyměňovali každý den. Káťa měla netradiční písmo, 

už propracované, důsledně pravosklonné; světlo mezi provazy 

vět, dokonce na čistém papíře, pravidelně široké, jako sluneční pásy 

protnuté žaluziemi. 

Dařilo se nám spolu nekomunikovat a pohybovat se po chodbách 

takovým způsobem, abychom vzájemný kontakt minimalizovali, 

jenže naše mlčení a neustálý přesun z jedné třídy do druhé 

neznamenaly hádku či vzájemné omrzení. Měli jsme své papírky, své 

tajemství, o kterém věděli všichni a dělali si z toho srandu. Potřebovali 

jsme samotu: „Jako houby vláhu,“ pronesla kdysi Káťa a pravé 

víčko jí mírně pokleslo. 

Podařilo se mi režírovat šest her, byly dobře přijaté a ověnčené 

cenami, a jak se ukázalo, finančně prosperovaly. Díky nim si, mimo 

jiné, mohu dovolit takové vymoženosti, jako například soukromého 

lékaře pro moji matku. V každé z mých inscenací jsem se snažil 

vyprávět o štěstí, vyprávět o neštěstí mi totiž přišlo příliš banální 

a snadné. V životě jsem nejčastěji kráčel cestou nejmenšího odporu, 

což jsem si výhradně kompenzoval na prknech scény, kde jsem si 

troufal výlučně na ta nejobtížnější témata, takže dodnes nenacházím 

téma obtížnější než je štěstí. 

Za patnácté, nemám rád zeměpis. Nemám rád hlavní města afrických 

zemí, zeměpisnou šířku i délku, boční i čelní morény, a hlavně 

potom bazální. Nesnáším mapy: nástěnné, u kterých nás gejograf 

vychovával (učitelova nejoblíbenější místa byla na mapě od neustálého 

kontaktu s ukazovátkem vydřena), cestovní (horor přesunů 

z města do města, který především na mapách vypadá jednoduše 

a lehce); kapesní (věčně schované ve špatném saku), staré i nové; 

žádné. 

„Kým chceš být?“ Zeptal jsem se Káti. Banální a zároveň závažná 

otázka, neplnoletí si takové otázky kladou. „Kdyby to šlo, tak psychologem,“ 

odpověděla a svěsila hlavu. 

Nemám náturu objevitele ani cestovatele. Mám rád to, co znám. 

Znám to, co mám rád. Nezajímá mě, co je za dalším rohem, přestože 

jsem zvědavý, zdalipak za dalším rohem najdu to, co jsem si 

zapamatoval. Oni arctowští, nansenové, magellánové mi jsou kupodivu 

cizí, chladní. Zájem o svět, stejně jako čich, mám snížený, má 

přísně ohraničené a nepříliš rozsáhlé hranice. Jedinou výjimkou byla 

Káťa. 

V paměti ji vidím nejasně. Matka kdesi uchovává fotky ze střední, 

teď však leží v nemocniční posteli, a jestli už o něčem přemýšlí, 

pak je to nezaplacený účet za proud, pod ubrouskem na lednici, 

zapomněla na něj. 

Strávili jsme spolu celé čtyři roky, ale více si pamatuju ženu, u které 

kupuju pečivo. To je nespravedlivé. 

Káťa byla o něco vyšší než já, kostnatá. Pohybovala se ztěžka 

a neobratně, velmi ostražitě, zničeho nic uměla překvapit a jako 

obyčejná chodníková kostka vyletět do vzduchu. Nebyla nešikovná, 

ale občas rozbila nádobí. Když rozbila hrníček u mě doma, rozpačitě 

pronesla: „Říkej mi Grácie!“ Káťa pokaždé připomínala přerostlé 

zvíře. Jemné a vysoce inteligentní. Připomínala velké epigony, 

připomínala úlomek z dávných časů, živou zkamenělinu, moudrý 

a důstojný střípek minulosti či prehistorie. 

Co teď povím, bude znít absurdně, ale mám pocit, že nejprve 

jsem se do Káti zamiloval, a až pak jsem ji potkal. 

Přeložila Barbora Gregorová 



45 

návrat k obsahu

ČAS DETEKTIVKY 

46 

Ještě před několika lety byla polská detektivka v absolutním 

útlumu – novinky, které vycházely během roku, se daly 

spočítat na prstech jedné ruky a debutanti marně klepali na 

dveře důležitých vydavatelství. Zdálo se, že na trhu je místo 

jen pro detektivní romány nezničitelné Joanny Chmielewské... 

Ale najednou se situace jakoby mávnutím kouzelného proutku 

změnila – a to do té míry, že lze s čistým svědomím říci, že 

přišel čas polské detektivky. 

Jaká je příčina této změny? Co způsobilo, že je nabídka polské 

detektivní (a také kriminální) prózy rok od roku bohatší 

a zajímavější? Můžeme uvést několik činitelů. Velký význam 

měla účinná propagační kampaň Institutu knihy a Sdružení 

milovníků detektivky a kriminálního románu „Kostlivec ve 

skříni“. V jejím rámci se již pět let odehrává Festival detektivky. 

Prestiž žánru pozvedla také Cena velkého kalibru pro 

nejlepší detektivní nebo kriminální román roku a zároveň byla 

pro autory signálem, že stojí za to věnovat čas psaní detektivního 

příběhu. Vzniklo vydavatelství, mám na mysli krakovské 

EMG, které tento druh prózy důsledně vydává v rámci nové 

edice Sbírka polských detektivek, jíž zahájila antologie povídek 

Polské mrtvoly (2005). Dokonce i větší hráči na knižním 

trhu si polskou detektivku oblíbili. Renesanci detektivní prózy 

také ve velké míře podpořil mimoliterární jev – vysoká popularita 

polských detektivních seriálů, které na různých televizních 

stanicích rostou jako houby po dešti. 

Detektivních příběhů je tedy stále více a začínají se také více 

odlišovat. Není tedy možné v jednom, nutně nepříliš rozsáhlém 

náčrtu, prezentovat všechny autory detektivek a vyjmenovat 

všechny tituly, které se za poslední měsíce objevily na trhu. 

Soustředím se jen na vybrané autory – podle mého názoru nejzajímavější 

nebo od ostatních odlišné detektivky – a představím 

zároveň nejcharakterističtější typy polských detektivek. 

V současné době jsou ještě stále nejpopulárnější detektivky ve 

stylu retro, především díky úspěchu Marka Krajewského a jeho 

románového cyklu o dobrodružstvích Eberharda Mocka. Děj 

retro detektivek bývá nejčastěji zasazován do období před 

2. světovou válkou. Krajewskému se podařilo ukázat barvitý 

obraz německého Breslau (dnešní Vratislavi), stejně jako stvořit 

složitou postavu hlavního hrdiny s množstvím traumat, který 

řeší temné záhady městského podsvětí. V posledním románu 

Hlava Mínotaura (W.A.B.) se autor dostává do předválečného 

Lvova a zůstává tam i v nejnovějších Erínyích (Znak), které 

zahajují nový cyklus o komisaři Edwardovi Popielském. Trochu 

dále do minulosti se pustil debutant Krzysztof Maćkowski, 

jenž děj románu Hlášení Badeni (Znak) umístil do Krakova 

přelomu 19. a 20. století. Stejně jako vyšetřování vedené c.k. 

inspektorem Gustavem Mahlerem, který musí neustále vysvětlovat, 

že není potomkem „oněch Mahlerů“, je v tomto románu 

důležité přiblížení atmosféry modernistického Krakova (autor 

oznámil, že Hlášení Badeni zahajuje románový cyklus). Konrad 

T. Lewandowski se ve svých detektivkách vrátil do předválečného 

Polska, poslední částí zatím pětidílného cyklu jsou Slezské 

díkůvzdání (Wydawnictwo Dolnośląskie). Čerstvě vydaný 

román Pawła Goźlińského Jul (Czarne) nás zase přenáší do 

Paříže 19. století mezi polské romantiky v exilu. 

Jinou velmi populární formou detektivní prózy jsou městské 

návrat k obsahu

detektivky, v nichž se jedním z hlavních hrdinů stává samotný 

prostor určitého města, většinou představený velmi detailně. 

Prakticky každé důležitější polské město se dočkalo svého 

obrazu v detektivní próze. Krakov popsal – s důrazem na 

hospodské atrakce kolem náměstí Rynek Główny – Marcin 

Świetlicki v sérii románů Dvanáct, Třináct a Jedenáct (EMG) 

a sledoval přitom peripetie „padlého detektiva“, ztroskotance 

a opilce zvaného Mistr. V tom samém městě se odehrává také 

děj detektivky Gaji Grzegorzewské – Noc ze čtvrtka na neděli 

(EMG). Zajímavý portrét Varšavy můžeme nalézt v cyklu 

Tomasze Konatkowského (poslední díl pod názvem Takové město 

není), jehož hlavím hrdinou je opět komisař Adam Novák, 

vydalo nakladatelství W.A.B. nebo v románech Jarosława 

Klejnockého Mys pozérů (Prószyński i S-ka) a Poledník 21 

(Wydawnictwo Literackie). Edward Pasewicz ukázal – prizmatem 

světa gayů – zajímavý obraz současné Poznaně v románu 

Smrt v darkroomu (EMG). Autorský tandem Mariusz Czubaj 

a Marek Krajewski zase děj Aleje sebevrahů (W.A.B.) umístil 

v Trojměstí – Gdaňsk, Gdyně a Sopoty. Sám Czubaj za svůj 

román 21:37 (W.A.B.), jehož děj se odehrává v Katovicích, 

získal Cenu velkého kalibru. Poměrně početně zastoupen je 

také společenský román s detektivní zápletkou, která pomáhá 

zodpovědět otázku, v jakém stavu je Polsko a Poláci. Příkladem 

mohou být knihy Arkadiusze Pacholského z cyklu Polské 

kroniky (dosud vyšly dvě knihy z této série: Nikdo z rodiny a 

Člověk o sto tvářích, které publikoval Rebis) a romány Marka 

Harného (třeba Samota vlků). Autoři společenských detektivek 

často sahají po velmi diskutovaných a v Polsku aktuálních 

tématech. V poslední době to byla stále živá a silně emotivní 

otázka zúčtování s komunistickou minulostí Polska a lustrace, 

na něž se ve svých posledních knihách zaměřují Harny (Zrádce, 

Prószyński i S-ka a WAM), ale také Zygmunt Miłoszewski 

(Zapletení, W.A.B.), jehož román vydá v roce 2010 nakladatelství 

Host. 

Výše zmíněné varianty detektivního románu nepochybně na 

polském trhu dominují. Objevují se ale i jiné, stejně zajímavé 

pokusy o práci s detektivní konvencí. Uvedu dva příklady. 

Anna Końtoch úspěšně spojuje schémata původem z detektivní 

prózy s prvky fantasy v cyklu povídek o Domenicu Jordanovi 

(například Ďábel na věži, Fabryka Słów). Tobiasz W. Lipny 

píše hravé detektivky pro intelektuály plné kulturních odkazů 

a narážek na různé románové postupy, jejichž hlavním hrdinou 

je mladý doktorand dějin umění (naposledy Bruselská mise, 

W.A.B.). 

Samozřejmě, že formy detektivní prózy, které jsem uvedl, jsou 

jen určitými modely a mají čtenáři, jenž každodenně nesleduje 

detektivní novinky, usnadnit pohyb po stále rozlehlejším 

„státu“ polské detektivky. Nejčastěji to je ale tak, že se tyto 

varianty neobjevují v „čisté“ formě, protože autoři většinou 

spojují schémata charakteristická pro různé odrůdy detektivní 

prózy. A tak se například v retro detektivce často objevuje 

výrazný obraz města, a v městské detektivce zase různé prvky 

společenské detektivky. Literárněvědné klasifikace nakonec 

nejsou tak důležité jako to, že čas detektivky stále běží a čtenáři 

si mohou vybírat mezi desítkami zajímavých nabídek. 




47 

návrat k obsahu

KRZYSZTOF MAĆKOWSKI 

HLÁŠENÍ BADENI 

VYDAVATEL 



ISBN 

978-83-240-0845-2 

PRÁVA NA PŘEKLAD 

ZNAK 

PRÁVA PRODÁNA 

NĚMECKO (DTV) 

MARCIN ŚWIETLICKI 

JEDENÁCT 

VYDAVATEL 

EMG, KRAKOV 2008 


ISBN 

978-83-925583-2-3 

PRÁVA NA 

PŘEKLAD 

EMG 

PRÁVA 

PRODÁNA 

ESTONSKO (HENDRIK 

LINDEPUU KIRJASTUS) 

EDWARD PASEWICZ 

SMRT V DARKROOMU 

VYDAVATEL 

EMG, KRAKOV 2007 


ISBN 

978-83-922980-7-6 


EMG 

MAREK HARNY 


ZRÁDCE 

VYDAVATEL PRÓSZYŃSKI I S-KA/WAM, VARŠAVA 2007 140 × 200, 328 STRAN, MĚKKÁ VAZBA 

ISBN 978-83-7469-569-5 PRÁVA NA PŘEKLAD PRÓSZYŃSKI I S-KA/WAM 

JAROSŁAW KLEJNOCKI 

POLEDNÍK 21 


ISBN 83-08-03699-6 PRÁVA NA PŘEKLAD WYDAWNICTWO LITERACKIE 

MARIUSZ CZUBAJ, MAREK KRAJEWSKI 

ALEJ SEBEVRAHŮ 

VYDAVATEL W.A.B., VARŠAVA 2008 123 × 195, 228 STRAN, MĚKKÁ VAZBA 


48 

návrat k obsahu

KONRAD T. LEWANDOWSKI 

SLEZSKÉ DÍKŮVZDÁNÍ 

VYDAVATEL 

ISBN 

WYDAWNICTWO DOLNOŚLĄSKIE, 

VRATISLAV 2010 

978-83-245-8870-1 

PRÁVA NA 

PŘEKLAD 


KONRAD T. 

LEWANDOWSKI 

KONTAKT 

PUBLICAT 

PAWEŁ GOŹLIŃSKI 

JUL 

VYDAVATEL 

CZARNE, WOŁOWIEC 2010 


ISBN 

978-83-7536-191-9 


POLISHRIGHTS.COM 

TOMASZ KONATKOWSKI 

TAKOVÉ MĚSTO NENÍ 

VYDAVATEL 



ISBN 

978-83-7414-675-3 


W.A.B. 

MARIUSZ CZUBAJ 

21:37 

VYDAVATEL 

ISBN 

VYDAVATEL 

ISBN 


978-83-7414-530-5 

TOBIASZ W. LIPNY 

BRUSELSKÁ MISE 

978-83-7414-390-5 

PRÁVA NA 

PŘEKLAD 


MAREK KRAJEWSKI 

ERÍNYE 

VYDAVATEL 

ISBN 


978-83-240-1360-9 


W.A.B. 


PRÁVA NA 

PŘEKLAD 

PRÁVA 

PRODÁNA 

TURECKO 

(APOLLON YAYINCILIK) 


W.A.B. 


ZNAK 

PRÁVA 

PRODÁNA 

UKRAJINA (URBINO) 


49 

návrat k obsahu

PŘEHLED POEZIE 

50 

Minulé měsíce přinesly mnoho zajímavých sbírek poezie úspěšných 

a již etablovaných autorů, ale i těch, kteří svou literární 

kariéru teprve začínají. 

Do první skupiny patří Piotr Matywiecki, který vydal nejprve 

Vzduch a čerň a o několik měsíců později Odřené desky, obšírnou 

sbírku veršů z let 1965–2009. Několik rysů jeho poezie 

se prolíná celou jeho tvorbou. Najdeme v nich vážnost, která 

však nepřechází v ponurost či tragismus, otázky kladené Bohu 

(týkající se smrti, zla, podstaty víry), odkazy na židovské dějiny 

a holocaust, ale také mnoho projevů života. Matywiecki je 

básník města, a přesněji Varšavy, zachycuje jeho proměny, tep, 

vykresluje portréty jeho obyvatel. 

Podobnou váhu má edice Sebraných veršů Ryszarda Krynického, 

po čase znovu připomínající jeho neobyčejně zajímavé 

dílo. Čtenář má šanci sledovat proměnu, která se v něm za 

více než čtyřiceti let udála: od lyrického aktivismu k téměř 

mystické kontemplaci, od avantgardismu ve stylu Tadeusze 

Peipera, postaveného na preciznosti složité skladby, přes radikálně 

soustředěné, jazykově asketické výpovědi až po takřka 

nedbalé poznámky z cest (v doslovném i přeneseném smyslu, 

z cest životem). Neměnná je pro Krynického víra, že poezie je 

jazykem toho nejbytostnějšího. 

Na stejné straně nacházíme Neviditelnou ruku Adama Zagajewského. 

Tento uznávaný básník velmi osobitě „prosívá“ své 

zkušenosti, charakteristickým způsobem povznáší každodennost 

a sahá do minulosti, ve které nachází pro sebe důležitá 

témata. Neobvykle cituplně pojednává o otci, starém, odcházejícím, 

a právě proto bližším než kdy dříve. Jeho uzavírání 

se životu, přesouvání se směrem k jinému světu, prohlubování 

posledního tajemství mobilizuje básníka k maximálnímu soustředění 

pozornosti a paměti. Zdá se, že právě verše o otci, 

které jsou v podstatě verši o lásce a pomíjivosti, představují 

nejcennější a nejoriginálnější část knihy. 

V podobném stylu vysoké lyriky, která se snaží klást metafyzické 

a existenciální, elementární otázky, je poezie Jana Polkowského. 

Sbírka Cantus, která je první novou autorovou sbírkou 

po přibližně dvaceti letech, přináší verše velmi výrazně odlišné 

od toho, co dominuje v dnešní polské poezii. Polkowski je specialistou 

vysokosti. Síla jeho veršů, počínaje koncem sedmdesátých 

let a následujícím desetiletím, spočívala v povznášení 

všedních věcí do roviny tragismu. Tehdy se usuzovalo, že poezie 

hraje vůči historii podřadnou roli, že poezie může nanejvýš 

zachycovat historii a pouze sloužit zaznamenávání pravdy. 

Polkowski pohlížel na současnost z perspektivy předurčení 

(„národ odsouzený k záhubě“), dal nám vydechnout od rea- 

návrat k obsahu

lismu ve prospěch velké metafory osudu. Jeho tehdejší patos 

léčil společnost z pocitu, že její úsilí je nesmyslné, měl však 

svůj vlastní, individuální charakter, distancující se od patriotické 

atmosféry mše za vlast. Také dnes se autor drží daleko 

od módních trendů a nesdílí obavy o možnost vyjádření duševní 

rozkolísanosti, tak časté u mnoha tvůrců. Klade stále tytéž 

otázky týkají se Boha, smyslu života, našeho místa v dějinách 

či vztahů s přírodou. Cantus se tedy zdá být osobitým katalogem 

fundamentálních problémů, pojatých však v květnatém, 

silně metaforizovaném stylu plném rozmachu, podtrhujícím 

smyslový aspekt skutečnosti. 

I mladším básníkům vyšla řada sbírek. Zmínil bych tři, sale 

sale sale Szczepana Kopyta, Lele Joanny Roszak a Dva fiaty 

Justyny Bargielské. Kopyt připomíná typ poezie angažující se 

ve společenských otázkách, rozhněvané, dost často pojmenovávající 

a definující různé aktuální otázky, stylisticky silné, 

v několika případech blízké poetice hip hopu. Roszak se specializuje 

na úsporné, ale velmi precizní mikrostudium vnitřní 

i vnější krajiny. Sbírka Bargielské je událostí: zřídka se setkáme 

s básněmi, které by se v tak vysokém stupni soustředily na 

náladu subjektu a zároveň v sobě zahrnovaly mnoho jazyků, 

tolik nápaditosti a představivosti. Láska, smrt, vztahy s lidmi, 

samota, o těchto záležitostech píše autorka neobvykle dojemně. 

Neužívá formální extravagance, šetrně dávkuje ironii, 

a přesto se jí daří překročit banalitu elementárních věcí a dát 

jim svůj vlastní, originální a věrohodný tvar. 

Piotr Śliwiński 


Neméně zajímavým svazkem je Make-up Jerzyho Jarniewicze, 

ve kterém se básník věnuje současným dilematům spojeným 

s identitou. Popisuje jednotlivé etapy zdobení tváře, jejího 

zkrášlování, omlazování, odívání se do různých masek, jehož 

smysl tkví v předem prohraném, ale přesto neutuchajícím boji 

s determinací přírody. Básníka fascinují postupy smrti, stopy, 

které na člověku zanechává, stárnutí, které je jejím specifickým 

jazykem – a boj se stářím. Faustovský rys je v lidských touhách 

všudypřítomný. Projevuje se snahou o vrácení času a znovuzískání 

ztraceného mládí, ambicemi odsouzenými k porážce, 

ačkoliv (jakkoli) tolik potřebnými, bez nichž by život neměl 

chuť a význam. Jarniewicz o těchto otázkách hovoří ve stylu 

polyfonickém, erudovaném, hojně cituje, zdůrazňuje textový, 

diskursivní charakter svých básní. Straní se patosu, ale nevyhýbá 

se drobným paradoxům a velmi jemné ironii. 

Jinak je tomu u Marcina Świetlického, jehož Nízké pudy vyšly 

ke konci podzimu. Recenze jeho sbírky zdůrazňovaly téměř 

publicistický temperament básníka. Část básní je zúčtováním 

s patologiemi a směšnůstkami intelektuálního a literárního 

života, známým osobnostem vytýká pokrytectví, chtivost 

a nároky na speciální zacházení. Ale především se Świetlicki 

pře s módními jazyky, feminismem, levicovostí, a to nejen 

ve jménu nějakých konzervativních hodnot, ale ze vzdoru 

a opravdové nechuti k dominujícím jazykům. Jejich skutečným 

záměrem je vnutit lidem, včetně básníků, určité role a úlohy, 

které mají odehrát, což nejde dohromady s oním povoláním 

ke svobodě, pro člověka nejdůležitějším. Jiné verše pokračují 

v živoucí tradici této tvorby: narážkám na romantické představy 

umělce jako osobnosti utrápené vlastní citlivostí a naopak 

necitelností světa, kritiku kultury, která znemožňuje pocítit 

autenticitu své existence, reflexe pomíjivosti a konečně bezvýhradnou 

kritiku sebe sama. 

Je třeba zmínit i výbor básní Eugeniusze Tkaczyszyna-Dyckého 

Skutečné a neskutečné stává se jedním tělem. 111 básní, 

sestavený Jackem Gutorowem. Není to jen pouhá zmínka 

o díle spisovatele oceněného v minulém roce porotami dvou 

významných polských literárních cen (Nike a Gdyně), jeho 

nové uspořádání a originální interpretace jsou navíc obohaceny 

o básně dříve nevydané. Pohlížíme-li na Tkaczyszyna-Dyckého 

prizmatem této knížky, ukazuje se jako básník několika hlavních 

témat (dětství, matky, nemoci, smrti a jazyka), o nichž se 

mnohokrát přímo vyjadřuje. Jeho verše, ve kterých najdeme 

řadu opakování, navazují na dřívější motivy, jsou plné autocitátů 

a pulsují velmi specifickým obsesivním rytmem. Zdají 

se být zápisem perseverace, uzavření v kruhu stále stejných 

myšlenek, depresivní nemožnosti vysvobození z traumat, rány, 

která se nemůže a nechce zacelit. 


51 

návrat k obsahu

PIOTR MATYWIECKI 

VZDUCH A ČERŇ 

VYDAVATEL 

WYDAWNICTWO LITERACKIE, KRAKOV 2009 


ISBN 

978-83-08-04342-4 

PRÁVA NA 

PŘEKLAD 

PIOTR 

MATYWIECKI 

KONTAKT 

WYDAWNICTWO 

LITERACKIE 

PIOTR MATYWIECKI 

ODŘENÉ DESKY 

VYDAVATEL 

BIURO LITERACKIE, VRATISLAV 2009 


ISBN 

978-83-62006-24-3 

PRÁVA NA 

PŘEKLAD 

PIOTR 

MATYWIECKI 

KONTAKT 

BIURO 

LITERACKIE 

RYSZARD KRYNICKI 

SEBRANÉ VERŠE 

VYDAVATEL 

WYDAWNICTWO A5, KRAKOV 2009 


ISBN 

978-83-61298-19-9 

PRÁVA NA 

PŘEKLAD 

RYSZARD 

KRYNICKI 

KONTAKT 

WYDAWNICTWO A5 

ADAM ZAGAJEWSKI 


NEVIDITELNÁ RUKA 

VYDAVATEL 

ISBN 

CANTUS 

VYDAVATEL 

ISBN 

JERZY JARNIEWICZ 

MAKE-UP 

VYDAVATEL 

ISBN 


978-83-240-1246-6 

JAN POLKOWSKI 

978-83-61298-20-5 


978-83-62006-48-9 

PRÁVA NA 

PŘEKLAD 

WYDAWNICTWO A5, KRAKOV 2009 

PRÁVA NA 

PŘEKLAD 

PRÁVA NA 

PŘEKLAD 


ADAM 

ZAGAJEWSKI 

JERZY 

JARNIEWICZ 

KONTAKT 


KONTAKT 

ZNAK 


JAN 

POLKOWSKI 

KONTAKT 


BIURO 

LITERACKIE 

52 

návrat k obsahu

MARCIN ŚWIETLICKI 

NÍZKÉ PUDY 

VYDAVATEL 

WYDAWNICTWO EMG, KRAKOV 2009 


ISBN 

978-83-925583-6-1 

PRÁVA NA 

PŘEKLAD 

MARCIN 

ŚWIETLICKI 

KONTAKT 

WYDAWNICTWO EMG 

EUGENIUSZ TKACZYSZYN-DYCKI 

SKUTEČNÉ A NESKUTEČNÉ STÁVÁ SE JEDNÍM TĚLEM. 111 BÁSNÍ 

VYDAVATEL 



ISBN 

978-83-62006-09-0 

PRÁVA NA 

PŘEKLAD 

EUGENIUSZ 

TKACZYSZYN-DYCKI 

KONTAKT 

BIURO 

LITERACKIE 

SZCZEPAN KOPYT 

SALE SALE SALE 

VYDAVATEL 

WBPICAK, POZNAŇ 2009 


ISBN 

978-83-60746-35-6 

PRÁVA NA 

PŘEKLAD 

SZCZEPAN 

KOPYT 

KONTAKT 

WBPICAK 

JOANNA ROSZAK 

LELE 

VYDAVATEL 

ISBN 

DVA FIATY 

VYDAVATEL 

ISBN 


978-83-60746-52-3 

978-83-60746-53-0 

PRÁVA NA 

PŘEKLAD 

JUSTYNA BARGIELSKA 


PRÁVA NA 

PŘEKLAD 


JOANNA 

ROSZAK 

KONTAKT 

WBPICAK 


JUSTYNA 

BARGIELSKA 

KONTAKT 

WBPICAK 


53 

návrat k obsahu

BIURO LITERACKIE 

KORPORACJA HA!ART 

ul. Tęczowa 50a/9 

PL 53-602 Wrocław 

tel.: +48 71 346 08 23 

wydawnictwo@biuroliterackie.pl 

www.biuroliterackie.pl 

Pl. Szczepański 3a 

PL 31-011 Kraków 

tel./fax: +48 12 422 81 98 

korporacja@ha.art.pl 

www.ha.art.pl 

BOSZ 

LAMPA I ISKRA BOŻA 

PL 38-622 Olszanica 311 

tel.: +48 13 469 90 00, +48 13 469 90 10 

fax: +48 13 469 90 00 

biuro@bosz.com.pl 

www.bosz.com.pl 

Galeria Raster 

ul. Hoża 42/8m 

PL 00-516 Warszawa 

tel.: +48 504 201 462 

redakcja@lampa.art.pl 

www.lampa.art.pl 

CZARNE 

LANGENSCHEIDT POLSKA 

Wołowiec 11 

PL 38-307 Sękowa 

tel.: +48 18 351 00 70, +48 502 318 711 

fax: +48 18 351 58 93 

redakcja@czarne.com.pl 

www.czarne.com.pl 

ul. Grażyny 13 


tel.: +48 22 440 83 80 

fax: +48 22 440 83 95 

lpo@langenscheidt.pl 

www.langenscheidt.pl 

DEBIT 

LIEPMAN AG 

ADRESY VYDAVATELŮ 

54 

ul. Gorkiego 20 

PL 43-300 Bielsko-Biała 

tel.: +48 33 810 08 20 

fax: +48 33 814 51 81 

wyddebit@bb.onet.pl 

www.wydawnictwo-debit.pl 

DWIE SIOSTRY 

ul. Słomińskiego 15/40 


tel./fax: +48 22 618 25 30 

biuro@wydawnictwodwiesiostry.pl 

www.wydawnictwodwiesiostry.pl 

EMG 

ul. Miodowa 6/1 


tel./fax: +48 12 422 84 27 

www.wydawnictwoemg.pl 

biuro@wydawnictwoemg.pl 

FORMAT 

ul. Jedności Narodowej 34 

PL 58-210 Łagiewniki 

tel.: +48 71 339 47 01 

list@wydawnictwoformat.pl 

www.wydawnictwoformat.com 

Englischviertelstrasse 59 

CH-8032 Zürich 

tel.: +41 43 268 23 80 

fax: +41 43 268 23 81 

info@liepmanagency.com 

www.liepmanagency.com 

POLISH RIGHTS 

c/o Wydawnictwo Karakter 

ul. Gazowa 13/17 


debowska@karakter.pl 

www.polishrights.com 

PRÓSZYŃSKI I S-SKA 

ul. Garażowa 7 


tel.: +48 22 60 77 922 

fax: + 48 22 843 52 15 

KatarzynaRudzka@proszynskimedia.pl 

www.proszynski.pl 

PWN 

ul. Postępu 18 


tel.: +48 22 695 43 21 

fax: +48 22 695 42 88 

pwn@pwn.com.pl 

www.pwn.pl 

návrat k obsahu

REBIS 

WYDAWNICTWO DOLNOŚLĄSKIE 

ODDZIAŁ PUBLICAT SA WE WROCŁAWIU 

ul. Żmigrodzka 41/49 

PL 60-171 Poznań 

tel.: +48 61 867 81 40, 61 867 47 08 

fax: +48 61 867 37 74 

rebis@rebis.com.pl 

www.rebis.com.pl 

ul. Podwale 62 

PL 50-010 Wrocław 

tel.: +48 71 785 90 40 

fax: +48 71 328 89 66 

sekretariat@wd.wroc.pl 

www.wd.wroc.pl 

ŚWIAT KSIĄŻKI 

WYDAWNICTWO LITERACKIE 

ul. Rosoła 10 


tel.: +48 22 654 82 00 

agata.pienazek@swiatksiazki.pl 

www.swiatksiazki.pl 

ul. Długa 1 


tel.: +48 12 619 27 40 

fax: +48 12 422 54 23 

j.dabrowska@wydawnictwoliterackie.pl 

www.wydawnictwoliterackie.pl 

UNIVERSITAS 

WYTWÓRNIA 

ul. Sławkowska 17 


tel.: +48 12 423 26 05 

fax: +48 12 422 02 08 

box@universitas.com.pl 

www.universitas.com.pl 

ul. Polnej Róży 1/617 


tel.: +48 509 914 357 

www.wytwornia.com 

magdalenaklos@wytwornia.com 

W.A.B. 

ZNAK 

ul. Usypiskowa 5, 


tel./fax: +48 22 646 05 10, +48 22 646 05 11 

b.woskowiak@wab.com.pl 

www.wab.com.pl 

WAM 

ul. Kopernika 26 


tel.: +48 12 629 32 68 

fax: + 48 12 429 50 03 

biuro@wydawnictwowam.pl 

www.wydawnictwowam.pl 

WBPICAK 

ul. Bolesława Prusa 3 

PL 60-819 Poznań 

tel.: +48 61 66 40 850 

fax: +48 61 66 27 366 

dyrektor@wbp.poznan.pl 

www.wbp.poznan.pl 


ul. Stawarza 16/3 


tel./fax: + 48 12 656 01 43 

wydawnictwoa5@beep.pl 

www.wydawnictwoa5.pl 

ul. Kościuszki 37 


tel.: +48 12 619 95 01 

fax: +48 12 619 95 02 

rucinska@znak.com.pl 

www.znak.com.pl 

ADRESY VYDAVATELŮ 

55 

návrat k obsahu


POLSKÝ INSTITUT KNIHY / INSTYTUT KSIĄŻKI 

ul. Szczepańska 1, PL 31-011 Kraków 

Tel.: +48 12 433 70 40 

Fax: +48 12 429 38 29 

office@bookinstitute.pl 

VARŠAVSKÉ ODDĚLENÍ INSTITUTU 

Pałac Kultury i Nauki 

Pl. Defilad 1, IX piętro, pok. 911 


Tel.: +48 22 656 63 86 

Fax: +48 22 656 63 89 

warszawa@instytutksiazki.pl 

Warszawa 134, P.O. Box 39 

©POLSKÝ INSTITUT KNIHY, KRAKOV 2010 

Redakce Izabella Kaluta 

Knihy prezentované v katalogu vybrali: 

Przemysław Czapliński, Jerzy Jarzębski, Marta Mizuro, 

Dariusz Nowacki, Robert Ostaszewski, Marek Zaleski. 

Překlad do češtiny: 

Lucie Kněžourková, Michala Benešová, 

Věra Vytřísalová, Barbora Gregorová, Pavel Peč. 

Verze katalogu v jiných jazycích jsou dostupné v Institutu knihy. 

Více informací o polské literatuře: 


PROJEKT, SAZBA, TISK 

Studio Otwarte, Krakov 

studiotwarte 

www.otwarte.com.pl

Untitled - Instytut KsiÄ Å¼ki

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?

Untitled - Instytut KsiÄÅ¼ki