/ Bezobratlí postindustriálních stanovišť: Význam, ochrana a ... - Calla

14
hospodaření. Vlastně stanoviště vytvořená technologiemi, jež měly svůj zenit někdy
v 19. století. Století, kdy se v podstatě zrodilo systematické poznávání evropské
přírody, včetně zájmu o její ochranu.
Ochranářské myšlení samozřejmě nebylo tak naivní, aby zodpovědné osoby
zakládaly výběr chráněných území včetně strategie jejich ochrany na pouhém
romantismu. Ochranáři vždy hledali vědecké zdůvodnění svých aktivit, vždyť se
vesměs k přírodovědcům sami hlásili. Někdy v polovině 20. století našli cenného
spojence v jednom z vědních oborů – ekologii – kde dobově převládalo učení o tzv.
ekologické stabilitě. Stručně podáno, přírodní společenstva by se podle této představy
měla samovolně (tzv. sukcesí) vyvíjet ke stabilním a současně druhově nejbohatším
stavům, tzv. společenstvům klimaxovým. Druhy v klimaxovém společenstvu
měly nejúčinněji využívat nabídku zdrojů (světla, vody, živin) na jednotlivých lokalitách
a měly žít ve vzájemné rovnováze. Pokud by klimax nebyl narušen zvnějšku,
byl by existoval po (ekologicky) neomezený čas.
Jak to souvisí s postindustriálními stanovišti? Zásadně, protože si nelze představit
drastičtější narušení „původní přírody“, než průmyslovou či těžební činnost,
a protože nic není vzdálenější pomyslnému klimaxu, než čerstvá lomová terasa
nebo deponie popílku, tedy vyprahlá a neúživná místa se sporou vegetací. Celkem
cokoli jiného, co na takové odtěžené terase nebo popílkovišti vznikne, bude klimaxu
– za nějž byl nejčastěji pokládán hluboký les – blíže. Proto ochrana přírody
po desítky let smutnila z nových továren a lomů, ale jakmile už taková místa
vznikla, neprojevovala o ně příliš zájem. Panovala zde vzácná shoda přírodovědců
a techniků, podle níž se stopy po těžbě (průmyslu, skládkování) měly co nejrychleji
zahladit, a žádné technické rekultivace, dokonce ani ty zemědělské, které od
počátku neměly za cíl zlepšit přírodní podmínky, nepředstavovaly jablko sváru.
Jako se technici a ochranáři neshodli téměř na ničem, shodli se v tom, že průmyslem
ovlivněná území nejsou moc hodná pozornosti; byla ochranářsky odepsána.
Dokonce i takzvaná ekologie obnovy (restoration ecology), nový badatelský směr
rodící se z vědomí, že průmyslem opuštěných území bude s růstem lidské populace
a bohatnutím společnosti spíše přibývat, si jako prvotní cíl bral za úkol obnovovat
„přirozená“ společenstva – a nikoli chránit často bizarní kombinace druhů, jež tato
území spontánně osídlovala.
K popsané selance přispíval ještě jeden faktor. Překvapivě malá znalost o změnách
areálů a početnosti evropských rostlin, ale zejména živočichů. Dnes se zdá až
neuvěřitelné, že třeba první síťové atlasy, tedy „mapy výskytu“ celých skupin druhů
vytvořené reprodukovatelným způsobem, pocházejí až ze 60. let, a to z Británie.
Střední Evropa si i pro většinu populárních skupin musela počkat až do let osm-