/ Bezobratlí postindustriálních stanovišť: Význam, ochrana a ... - Calla

12
specialisty, kteří tyto extrémy vyžadují k některé fázi svého života. Extrémní ekologické
podmínky však často ani později neumožní vývoj pozdějších sukcesích fází,
například lesa, a sukcese bývá dlouhodobě blokována v raných stadiích. Přispívají
k tomu extrémní podmínky prostředí: pohyblivý substrát, extrémní mikroklima
(výhřevnost, vysýchavost), nedostatek živin a chemismus substrátu (nadbytek nebo
naopak nedostatek některých prvků). Konečně bývají tato stanoviště plošně rozlehlá,
mívají členitý reliéf, a bývají značně trvalá(lom, není-li zavezen, jen tak nezmizí).
4. Kombinace rané (respektive blokované) sukcese a ekologického stresu způsobují,
že postindustriální stanoviště kolonizují specializované druhy, jež jsou v běžné
krajině stále vzácnější. Rozloha a trvalost těchto stanovišť umožňují mnoha druhům
vytvořit velké, životaschopné populace. A různorodost podmínek, související
s členitým reliéfem a podložím většiny postindustriálních stanovišť, podmiňuje
vznik a existenci druhově poměrně bohatých společenstev.
5. Postindustriální stanoviště, a jejich druhová společenstva, jsou jen vzácně
kopií tzv. stanovišť přírodních. Jaké zde budou žít druhy, závisí na unikátní historii
lokality, přítomnosti druhů v okolní krajině, které ji mohou kolonizovat, přírodních
podmínkách dané lokality i jejího širšího okolí a konečně i na interakcích mezi kolonizujícími
druhy. Lom nebo výsypka jsou terénní tvary historicky nové; i když zde
můžeme najít například druhy stepních trávníků, výsypka nebude kopírovat stepní
trávník, vzniklý někdy v minulosti kombinací seče a pastvy v úplně jiném krajinném
kontextu a v krajině s úplně jiným relativním podílem vzácných a hojných druhů.
Význam těchto lokalit je proto nutné posuzovat podle odlišných měřítek než je
jakási přirozenost. Vhodným měřítkem se zdá být výskyt těch druhů, které z naší
přírody postupně mizí.
6. Ochranářská hodnota postindustriálních stanovišť nespočívá ve vzniku tradičních
vegetačních jednotek či „společenstev“, ale v tom, že zde velké a životaschopné
populace tvoří organismy, jež mimo postindustriální stanoviště nemohou přežít,
případně zde přežívají jen v malých početnostech a bez dlouhodobé perspektivy.
Pokud chceme zastavit jejich vymírání a jednou jim umožnit návrat do běžné krajiny,
jsou postindustriální stanoviště vynikající cestou k jejich ochraně.
Uvedené argumenty jsou dnes už natolik neprůstřelné, že pokud je něco na
ochraně postindustriálních stanovišť zajímavé, jsou to spory, které vyvolává. A to ne
mezi přírodovědci a techniky, kteří mohou být finančně zainteresováni na nákladných
rekultivacích, nebo mezi přírodovědci a politiky, kteří by na místě zarůstající
výsypky rádi viděli třeba bytovou výstavbu. Zajímavé jsou spory mezi samotnými
přírodovědci, konkrétně malá ochota některých ochranářů vzít ochranu postindustriálních
za svou srdeční záležitost.