/ Bezobratlí postindustriálních stanovišť: Význam, ochrana a ... - Calla

10
živočichů a představují významnou a možná i jedinou naději na přežití těchto
tvorů ve středoevropské přírodě.
Tyto informace nejsou úplně nové. Bohaté osídlení některých „devastovaných“
stanovišť si mezinárodní zoologická (a samozřejmě i botanická) komunita začala
uvědomovat poměrně dávno, jak o tom svědčí dobové publikace zejména z Velké
Británie o biodiverzitě opuštěných lomů (např. Usher 1979, Davis 1981, Jefferson
1984) nebo o motýlech silničních lemů (Munguira & Thomas 1992). Čeští přírodovědci
nebyli ohledně zájmu o průmyslem ovlivněná stanoviště nikterak pozadu.
Jsme ostatně tradiční průmyslová země, s rozsáhlými oblastmi poznamenanými
průmyslem a těžbou. Informace o osídlování ohroženými druhů se objevují například
v publikacích o sukcesi rostlin (Prach 1987) a ptáků (Bejček & Tyrner 1980) na
hnědouhelných výsypkách. Po roce 2000 se objevuje první rozsáhlá středoevropská
práce o bezobratlých živočiších postindustriálních stanovišť: studie motýlů moravských
vápencových lomů (Beneš a kol. 2002), dokazující, že motýlům suchých a teplých
stanovišť poskytují útočiště nejen lomy drobné a opuštěné, ale i velké a stále
činné. Výzkum pavouků a střevlíků v kamenolomech Blanského lesa (Tropek &
Konvicka 2008, Tropek a kol. 2008) ukázal, že ochranářsky cenný je nejen obnažený
alkalický substrát na vápencích v nížinách, ale i kyselý substrát krystalických hornin
v podhůří. Nověji se objevuje stále více prací o dalších skupinách bezobratlých
a dalších typech stanovišť, jež ochranářský potenciál nejrůznějších typů umělého
prostředí dále potvrzují. Jejich přehledy naleznete částečně v dalších kapitolách.
Asi nejvýznamnějším tuzemským přínosem jsou práce celé badatelské školy vedené
Karlem Prachem, studující vegetační sukcesi na stanovištích typu lomů, výsypek,
pískoven či těžených rašelinišť (např. Prach a kol. 2001, Hodačová & Prach 2003,
Řehounkova & Prach 2006, Prach 2008, Konvalinková & Prach 2010). Prachova skupina
zdůrazňuje aplikovatelnost svých výsledků, zejména poznatek, že nejlepších
výsledků z hlediska výsledného stavu stanovišť dosáhneme ponecháním postindustriálních
prostor spontánnímu vývoji či jen mírně řízenému sukcesnímu vývoji.
Tento pohled je tak trochu kontroverzní, protože dráždí různé nutkavé opravovače
přírody, techniky i mnohé přírodovědce prosazující spíše náročné rekultivační projekty.
Razantním slovem v tomto sporu, stavícím se na stranu spontánního vývoje,
byla práce Tropka a kol. (2010). Ti na plných deseti skupinách organismů (rostliny
a devět skupin živočichů) ukázali, že spontánní sukcese v opuštěných lomech a na
černouhelných haldách vytváří ochranářsky velmi cenná společenstva s významným
zastoupením ohrožených druhů, zejména z řad stepních a lesostepních specialistů.
Naopak na plochách technicky rekultivovaných byla zjištěna společenstva běžných
druhů, které najdeme na kdejakém poli nebo produkční louce. Jakýmsi vyústěním