thesis - Theses

e) ostatní – do této skupiny patří zbývající cytostatika, například platinová
cytostatika (cisplatina, karboplatina, oxaliplatina), deriváty fosfocholinu nebo
deriváty akridinu.
Podle působení na buněčný cyklus dělíme cytostatika na:
a) fázově specifická (zasahující do určité části buněčného cyklu),
b) cyklus specifická (zasahující do celého buněčného cyklu),
c) cyklus nespecifická (cytostatika, která jsou na buněčném cyklu nezávislá).
Optimální léčba cytostatiky by měla vést ke zničení poškozených buněk, aniž by jakkoliv
poškodila buňky zdravé. K prvnímu použití cytostatik došlo během 1. světové války při
léčbě osob zasažených yperitem bis(2–chlorethyl)sulfidem. U takto léčených pacientů bylo
vypozorováno zastavení růstu lymfatických buněk. Této problematice byla poté věnována
značná pozornost a později se započal výzkum látek s podobným účinkem.
Obecný mechanismus účinku cytostatik spočívá v inhibici syntézy nukleových kyselin a
poškození jejich struktury, inhibici proteosyntézy, poškození buněčné membrány nebo
alteraci mikrotubulárního proteinu.
Léčba cytostatiky s sebou často nese negativní dopad ve formě nežádoucích účinků a
toxických účinků na organismus pacienta. Mezi nejčastější nežádoucí účinky patří nauzea,
zvracení, nechutenství či ztráta vlasů. Toxické účinky některých cytostatik se mohou
projevovat již při podávání nízkých koncentrací, například u kolchicinu dochází
k intoxikaci při podání minimální koncentrace léčebné dávky, proto je léčba kolchicinem
omezena pouze na vybrané případy. Nejčastějšími toxickými účinky cytostatik jsou
nefrotoxicita, hepatotoxicita, leukopenie (nedostatek bílých krvinek), anémie (nedostatek
červených krvinek), proto jsou v průběhu léčby pravidelně prováděny jaterní testy, odběry
moči a krve. U cytostatik se často projevuje rezistence pacientů na léčbu, proto se u in vitro
testů provádí testování buněčných nádorových linií rezistentních například na Paclitaxel
nebo Daunorubicin. První in vitro testování chemosenzitivity nebo chemorezistence
proběhlo na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století Blackem a Speerem
[60]. K významnému rozmachu testování in vitro chemosenzitivity a chemorezistence
došlo v roce 1977 přispěním biologů Salmona a Hamburgera [61]. Tito vědci přišli
s metodou HTCA (Human Tumour Colony–Forming Assay), jež se využívá dodnes.
Obecně se používají tři typy metod testování léčiv in vitro.
22